Gallirea - Příspěvky uživatele

//Borůvkový les přes Vyhlídku

Vlčice si pro svou výpravu k Narrským vrškům vybrala ten nejvhodnější možný den. Sluníčko příjemně hřálo a z kopců, které musela překročit, měla ta nádherná údolí a rozlehlé pláně jako na dlani. Vše postupně zalévala zlatá barva podzimu. Ten nádherný pohled si vlčice pokusila vrýt do paměti tak hluboko, jak jen to šlo. Přeci jen tím však nezabila tolika času. Myšlenka na Život ji hnala dál. Pobízela ji. Navíc pohled na vzdálené zlaté vršky byl zcela ohromující. Nejraději by celou vzdálenost prostě přeskočila. Znovu si vzpomněla na netopýry a okřídleného vlka z hor. Křídla. Rozhodně by je ocenila. Smrt jí bohužel podobnou schopností neobdarovala, a tak nezbývalo než seskočit z vyvýšeného místečka na skále a s chutí usilovnou se vypravit k Bohu po svých.
Květiny, které natrhala před odchodem z lesa naštěstí zatím vypadaly docela svěží. Neuvadaly. Podobně jako vlčice, i ony se těšily do svatyně věčnosti, jenž si dotyčný vlk držel ve zdánlivě pustých kopcích. Vize toho, co ji tam dnes čeká byla ovšem až moc lákavá. A proto hnědá přidala do kroku. Nasadila svižné tempo – lehký poklus. Něco, co vydrží alespoň pár chvil v kuse. Zároveň však nic vražedného. Tak hurá vstříc dalším dobrodružstvím a tomu velkému momentu, který si představovala.

// Kopretinová louka přes Středozemní pláň

Čas ve společnosti hnědého vlka Baghý utíkal až přemíru rychle. Sluníčko již bylo ve středu své denní cesty a ona starostlivě zaklonila hlavu. Času jí zbývalo dost, cesta to však byla dlouhá. Pomalu byl čas vyrazit. Spokojeně se proto na Sigyho usmála a lehce zavrtěla ocasem. Byl starostlivý, ač byla zcela cizí. Vážila si toho. Přeci jen se však nebála tak dalekou cestu podniknout sama.
„Před několika měsíci mi Život přislíbil nějaké dary. Pořádně si neumím ani představit, jak chce ta kouzla provést, jednou mi však již pomohl. Věřím proto, že jeho slova nejsou jen plané kidy.“ Začala vysvětlovat, trochu se však styděla přiznat (a nahlas vyslovit) fakt, že k Bohovi míří pro omlazovací kůru. Navíc – co kdyby to vyslovila a nakonec to nebyla pravda? Mála se, že s vyřknutím této skutečnosti by se její naděje rozplynula. Ani to tedy Sigymu neřekla. Místo toho konečně vyskočila na nohy, na tváři lišácký úsměv.
„Myslím, že to zvládnu sama. Ale mnohokrát děkuji za starost. Chtěla bych být do tmy zpátky, proto radši vyrazím hned.“ S těmi slovy se pomalu otočila směrem, odkud Sigyho přivedla. Nakonec se za ním však ještě otočila. „Snad nebude tvé čekání moc dlouhé! Zatím se měj.“ Teprve po těchto slovech zmizela v houštinách. Nebyla to sice nejkratší cesta z lesa, ona však potřebovala konečně nasbírat to kvítí.
Květy z levandule oškubala jen ty nejkrásnější a nejvíc voňavé a o kus dále, mezi nějakými skalkami a již téměř na hranici lesa vyštrachala kouzelné, droboučké růžičky. Porůstaly takový malý svah. I jih tedy přibrala do obětní kytice, nežli se vydala směrem k Vyhlídce. Cesta přes ní byla ta nejkratší, kterou znala a zároveň se tak mohla vyhnout Asgaarským. Neměla úplně chuť někomu capkat po území. Vždyť oni k nim také nelezli. Ač by to teď nebylo zcela nereálné. Hranice již byly značené jen velmi matně. Chtělo to zásah alfy. To byl však její subjektivní názor a jako kappa si do takových situací nedovolila zasahovat. Berry o tom určitě ví.

// řeka Midiam okolo Vyhlídky

Vlčice velmi rychle pochopila na čem u Sigyho je. Byl zmatený, popletený a celkově měl zřejmě problém se zorientovat. Pocítila na pár chvilek výčitky svědomí za to, že chudáka nebohého takhle vyrušila ze spaní. Na druhou stranu mu alespoň přislíbila pomoc s hledáním úkrytu, kde ho rozhodně čekalo lepší nocování. Jen se na něj vřele usmála, „nedělej si s ničím starosti,“ ujistila ho s lehkým pokrčením ramen. „Není každý den posvícení,“ ušklíbla se a s tím nasměrovala své tlapky zpět k úkrytu. Tempo přizpůsobila Sigymu, jehož packa se nezdála zrovna v pořádku. Nechtěla se však drze vyptávat a hnípat se v cizích záležitostech. Sama měla nedávno zraněnou zadní a co dodat – nepotřebujete, aby vás každý litoval a už vůbec netoužíte to s každým náhodným blbečkem rozebírat.
„Neboj, rozhodně ti neuteču.“ Ujistila hnědá hnědého v odpověď a zase se usmála. „Možná potkáme i někoho dalšího, minimálně Nori ještě před chvílí chrápal v jeskyních.“ Upozornila Sigyho měkce na možnou společnost. Nechtěla ho však strašit výřečností černého parťáka, a proto tento dovětek zamlčela. Nějak nebrala v potaz možnost, že Nori procitne a bude si přát vyrazit k životu spolu s ní. Nehnala se proto a po boku Sigyho věrně kráčela kýženým směrem, tělo konečně plně uvolněné. Nahlas by to nepřiznala, ale vzhledem k tomu že vlk se sotva belhal, dobře si uvědomovala, že jí z jeho strany nebude hrozit moc nebezpečí. Zcela nehledě na magie. A navíc byl přátelský.
Pokud šlo o konverzaci, vlčice nechtěla již zmateného vlka nutit k dalším diskuzím, kráčela proto nadále zcela mlčky a jen se s lehkým úsměvem rozhlížela po lese. Cestou sem si ani pořádně nevšimla všeho toho kvítí a barevných stromů. Na jednom světlém místě dokonce zahlédla i osamocenou rostlinu levandule. Ihned si vzpomněla na to, co Život prve žádal za své služby a zapsala si za uši, že se pro ni bude muset vrátit.
Cesta k tůňce a skalám nebyla naštěstí dlouhá. Zastavila kousek před nimi a povzbudivě se na Sigyho usmála. „A jsme tady, nahoru k úkrytu se dostaneš tou nenápadnou stezkou támhle,“ pokynula tím směrem hlavou. „Já mám v plánu se teď vydat k Životu, určitě se ale ještě potkáme.“ Pronesla přátelsky bez jakýkoliv známek toho, že by se měla právě k odchodu. Místo toho se posadila, odhodlaná ještě doplnit jednu podstatnou informaci: „Támhle ve stínu leží mimochodem ta zmiňovaná laň,“ hodila hlavou ještě jednou a znovu se přátelsky usmála. Ne že by se nechtěla s hnědým vlkem pobavit déle, přeci jen však chtěla navštívit Život co nejdříve – vyřešit ten „problém“ se stářím; slušně však čekala na hnědého odpověď.

Baghý trpělivě čekala, až se hnědý vlk probere. Vypadal dosti zničeně a rozebraně. Soucítila s ním. Sama nebyla za poslední dobu ve zcela stoprocentně funkčním stavu a úplně každý měl zkrátka nárok na blbej den. Už i proto tam tak postávala, jen se mírně usmívala a čekala, nechtěla svého společníka zahltit přemírou informací “hned po ránu“. A asi už jen z výše uvedených důvodů ji vlastně nepřekvapilo, že na ni Sigy koukal, jako by se nikdy předtím neviděli. Zvědavě natočila hlavu ke straně a trochu zmateně zamrkala, zatím však mlčela. Však on si třebas vzpomene, napadlo ji. Popravdě však na moment zaváhala, zda si vlka s někým neplete, či zda si jejich dřívější setkání jen tak nevsugerovala. To však bylo docela nepravděpodobné. Po její tváři se proto roztáhl pobavený úsměv.
„Jmenuji se Baghý. A již jsme se jednou setkali, znala jsem tvé rodiče.“ Připomenula mu vřele. Při pohledu na jeho zmatení ji pomalu opouštěla veškerá ta vsugerovaná nejistota. Cítila se jistější s každým slovem a každou větou. „A u všech hvězd na nebi – nevykej mi,“ zatvářila se pobaveně a doopravdy se tak cítila. Navíc byla na cestě k Životu. Dost možná je Sigy poslední vlk, který ji viděl jako starou babku. Tedy alespoň si to přála. Hluboko uvnitř ji nahlodávaly všemožné obavy. Zdálo se to zcela nereálné. Vzdálené. Neuskutečnitelné. Naštěstí hnědý vlk odvedl její pozornost zpět k lovu a jeho průběhu.
„Ano, ostatní by již měli být na cestě zpět. Část úlovku je již u úkrytu a myslím, že se můžeš jít v klidu najíst. Ač podle toho, kde odpočíváš asi zatím přesně nevíš, kde to je?“ Dovolila si odhadnout důvod spočinutí jejího nového kolegy na tomto místě. Vždyť ona sama by úkryt jen tak lehce nenašla. Naštěstí tam však poprvé vyčmuchali Makadi s Lilith, které jim tak nevědomky pomohly a ušetřily spousty bloudění. Rozhodla se proto na pár chvil odložit svůj odchod a podat známému pomocnou tlapku, hlavu opět lehce natočila ke straně: „Můžu tě tam dovést, jestli chceš?“ Navrhla a trochu při tom povytáhla obočí. Všichni ostatní se určitě vrátí rovnou na toto místo, nebude proto muset svou rodinu nahánět po všech čertech. Její ocas, doposud volně splývající podél jejího těla se lehce rozkmital.

// úkryt

Vlčice se snesla na mýtinu jako sluníčko a lehkým poklusem znovu zamířila k tůni. Napít se před cestou se zdálo jako docela dobrý nápad. Když se však sklonila k hladině, v břiše jí hladově zaškrundalo. Toužebně se otočila po mršině laně, kterou sem přinesli s Norim. Sám ji načal. Neměla však tušení, jestli se Alfa nebude zlobit, když si z ní kousek ukořistí pro sebe. Hladově polkla. Nebylo však zcela rozumné se mučit hlady, svlažila proto hrdlo a obrátila svou pozornost ke kusu žvance. Nori ji doopravdy rozsápal. Čerstvé maso uložené v chládku stále sladce vonělo a linulo se z něj ještě příjemné teplo. I to bylo ukazatelem toho, že nemohla spát dlouho.
Nasytila se tak akorát, aby nebyla před cestou přecpaná a ještě se pro jistotu trochu očistila. Pak konečně nasměrovala své kroky ven z lesa. V nose ji však nepřestával šimrat pach toho „cizince“. Možná by bylo lepší, abych zkontrolovala, kdo se nám tu prochází? Svědomí ji prostě nemohlo nechat odejít, dokud nevyřešila tuhle prapodivnou záhadu. Tedy myšleno s nadsázkou, však víte. A proto se s povzdechnutím vypravila přímo za nosem. Nemohla být od něj beztak příliš daleko a doopravdy byla během pár chvil nucena zpomalit; zbystřit smysly a rozhlédnout se. Vlk se zřejmě uložil ke spánku na nějakém z přilehlých míst, avšak dobře schovaný před nedávným deštěm. A nepletla se. Doopravdy hnědého vlka nalezla schouleného spícího pod rozlehlým křoviskem. Hnědá ho chvíli mlčky pozorovala, váhala, zda cizince vzbudit, nakonec však přemohla své přesvědčení.
„Zdravím,“ pozdravila zdvořile. Postávala kousek od něj a tvářila se relativně uvolněně. Přeci jen nešlo o zcela cizí tvář a ona se ze všech sil snažila vypadat přátelsky. Pokud možno. Pravdu říci, nebylo to však zcela jednoduché. Bez Noriho po boku bylo stále těžké, již několikrát to však zvládla. A teď to nechtěla už vůbec pokazit. „Nerada tě budím a vyrušuji, jen…,“ na pár chvilek se odmlčela, hledajíce správná slova, „předpokládám že budeš partnerem Lylwelin a tedy i novým členem naší smečky. Přeci jen jsem ovšem chtěla zkontrolovat, kdo tu s námi vlastně je.“ Byl to zkrátka pokus o vysvětlení. Nechtěla, aby měl Sigy pocit, že se na něj vrhla s nekalými úmysly jej z lesa vyhnat – to nebyla rozhodně pravda. Naopak. Jen se chtěla ujistit, že z jeho strany nic nehrozí a že tu skutečně může být. Hlavně když ostatní se z lovu ještě nevrátili.

|212|

// Borůvkový les

Slunce se nyní vyhouplo už dosti vysoko a příjemně hřálo do zad. Tedy alespoň během té krátké chvilky, kde se stále mokrá vlčice škrábala úzkou cestičkou do skalního úkrytu. Těsně před ním se však pořádně oklepala. Kožíšek potřeboval dýchat. Špatná nálada vlčici naštěstí nevydržela nikterak dlouze, a proto se po svém milém kumpánovi ohlédla s lehkým úšklebkem. Od jídla se zasvinil od hlavy až k patě a po lehké koupeli z něj teď docela dosti okapávala voda.
„Vypadáš fakt strašně,“ popíchla ho, nežli konečně zmizla v jedné z jeskyní. Svým příchodem poplašila párek netopýrů, kteří se nevhodně uložili ke spánku právě u vstupu do úkrytu. Vlčice se jich nejprve lekla, neboť proletěli přímo před jejím čumákem a ještě se jim výpad povedl z její slepé strany. Nejprve poplašeně uskočila, pak ovšem ulevila v ostražitosti a s lehkým úsměvem zvrátila hlavu, aby mohla tyto zvláštní bytosti na pár chvilek pozorovat. Vzpomněla si tak i na Faliona z hor. Měl podobná křídla. Jaké asi musí být létání? Zamyslela se, zatím co po chvilce zmateného kroužení se nakonec vzdušné myšky uvolily a zmizely v útrobách šeré jeskyně. A ona se tak konečně mohla uložit do dolíku, ve kterém ulehla již prve. Kožešiny v něm stále zůstávaly, musela je však lehce poupravit. Svalila se na ně s těžkým žuchnutím a spokojeným zabručením. Až poté se konečně obrátila zpět k Norimu.
„Popravdě bych se za ním ráda podívala. Napadlo mě to už před chvílí a taky při lovu. S Théem a jezevcem nelhal a rychlejší jsem též.“ Vysvětlila příteli své úmysly a trochu u toho zavrtěla ocasem. „Myslím, že si jen trochu pospím a vyrazím rovnou.“ Uculila se nevinně a přimhouřila při tom oči. Zdálo se to sice nereálné, ale jaké by bylo být znovu v Noriho věku? Nebýt babka a tetka, ale zcela rovnocenná vlčice. Bez bolestí kloubů a vystupujících kostí z každého kousíčku jejího těla. Hlavu si položila na přední packy a nechala se unést vlnou pozitivních myšlenek. Představovala si jak běží po louce bez obav o další dny a beze strachu, že tahle zima bude doopravdy tou poslední. Fantazie se rychle přeměnily ve sny a ona spočinula v objetí hřejivých myšlenek.
Pospávala dlouho, protože když znovu rozevřela víčka, sluníčko již bylo poměrně vysoko. Stále se však nepřekulilo přes nejvyšší bod oblohy, neboť stíny byly stále dlouhé. Paprsky zatím nedosahovaly až do útrob jeskyní. Rozhodně se tomu však blížily. A tak se vlčice opatrně zvedla z teplého pelíšku a tiše vyťapkala na malé prostranství před skalním převisem. Nechala slunce, aby pořádně prohřálo ztuhlé tělo a tiše sledovala ztichlou mýtinu. Stromy již pomalu začínaly měnit barvy svých korun, avšak duby a buky se jevily být o něco pozadu. Jistě však bylo jen otázkou pár dnů, nežli se řádně vybarví i ony.
Hřejivý den a krásné počasí přímo volaly po dobrodružství. A tak se hnědá rozhodla, že pomalu vyrazí k Narrským vrškům. Předem však přistoupila k Norimu a jemně ho drcla studeným čumákem do čela. „Vyrazím za Životem,“ šeptala mu do ucha, „vrátím se do večera. Není to daleko.“ Informovala kolegu spokojeně a s tím se dala na cestu. Když tu nechávala Noriho, nemusela mít strach o to, že bude les opuštěný.

// Borůvkový les

// Východní Galtavar

Ranní slunce prohřívalo hnědý kožíšek, který konečně začal pomalu usychat. Pomalu. Hodně pomalu. A právě vlivem toho byla vlčice náhle rozmrzelá. Poslední zbytky léta v podobě onoho zářivého kotouče měly sílu a ona se teď v hustém, mokrém rouchu doslova pařila. Alespoň odporné bláto z ní začalo pomalu opadat. Nakonec však byla doopravdy ráda, že se ukryli ve stínech Borůvkového lesa. Vlčice zabírala z plných sil, aby konečně mohli srnu uložit k úkrytu. Dřina to byla, tlapky na víc by určitě přišly vhod, sami to ale zvládli už takhle daleko, že už nemělo smysl stavit a čekat na ostatní. Po tak dlouhém dobrodružství Baghý tak nějak přirozeně očekávala, že bude mít hlad, jak se sluší a patří na vlka. Možná to však bylo právě tím tisíckráte zmiňovaným adrenalinem, že se k jídlu nakonec ani moc neměla. Spíše se těšila až svlaží hrdlo v čiré tůni. A ta se brzy objevila na dohled. Tedy. Vlčice byla k místu určení zády, již docela obstojně ho však znala cestu, kterou shodou okolností již nejednou procházela pozadu. I s úlovkem. Začínal to ovšem být docela nápor na kyčle. Přišel asi čas navštívit Život. Jinak by tohle mohla být její poslední zima. Nori a smečka ji sice nabíjeli elánem, horkotěžko ji však mohli držet při životě navěky. Nejraději by se vypravila na cestu v moment, kdy odloží srnu. Musela si však trochu odpočinout.
Prostor u úkrytu byl zatím opuštěný. Zdálo se, že se vytratili z plání jako první. Na pár chvilek nitro hnědé sevřel nepříjemný pocit. Neměli jsme počkat na ostatní? Zkontrolovat, jak se jim daří? Pak ale zavrtěla hlavou. Neodešli jen tak. Skolili laň a odnesli ji spolu domů. Tady se chvíli zdrží a pak jen odběhnou k Narrským vrškům. Jak prosté. Navíc les konečně nebyl opuštěný, ač se tedy značkování zdálo již celkem slabé. Za normálních okolností se s takovým problémem měl vypořádat ochránce, háček však tkvěl ve faktu, že smečka žádného neměla.
Zatímco hnědá dumala nad všemi těmito okolnostmi, vypravila se konečně k vodě. Srnu odložili na stinné místo, k zakousnutí se však neměla. První sousta patřila beztak Alfě. Znaveně se proto doploužila k vodě a znaveně si lehla na břeh. Nechala packy chvilku čeřit hladinu a mlčky sledovala svůj odraz. Již před nějakou chvílí ji napadlo něco… No. Trochu nečekaného.
„Myslíš si, že když Blueberry mluvil před lovem o těch funkcích, že nám nějaké udělí po návratu?“ Vyslovila měkce, doufaje že poblíž není nikdo, komu by tato slova nepatřila. Cítila sice poblíž povědomý pach, čekala však se může patřit partnerovi Lylwelin. A pak si dala dvě a dvě dohromady. Musel to být ten hnědý vlk z třešňového háje. Sigy. Saviorův syn. Byl tehdy přátelský a malý Flynn mu mohl být docela podobný. I proto se vlčice rozhodla, že tohoto vetřelce zřejmě kontrolovat nebude potřeba. Upnula proto své myšlenky zpět ke svým starostem. „Nejsem si úplně jistá, že bych chtěla být lovec. S tou zimou mě začínají bolet kyčle. A vůbec – jsem na to stará.“ Hudrovala si to spíše pro sebe, předpokládala však, že ji Nori slyší. A náhle poplašeně vyskočila na nohy. V křoví kousek od ní něco zarachotilo. Oči vyvalila na vrch hlavy, tlapky polekaně rozjeté od sebe, ouška našpicovaná vpřed. Co to bylo? Blueberry? Nechtěla, aby kdokoliv věděl o jejích obavách! A teď tohle. Z křoví však nikdo nevystoupil a další zvuk se také neozval. Opatrně proto zaujala relativně relaxovaný postoj. A tak se to mělo, že se konečně sklonila k vodě a napila se, načež nahodila na tvář zářivý, rádoby bezstarostný úsměv a lehce proplula okolo svého nejbližšího. „Půjdu se chvilku prospat, tak ať víš, kde mě hledat,“ oslovila ho, než zamířila k úkrytu.

// úkryt

Některé momenty v životě se táhnout dlouhé vteřiny a ne a ne pominout. Tenhle ale nebyl jeden z nich. Vše se odehrálo jako mrknutím oka. Hnědá vlčice byla ráda, že mohla stádo pronásledovat severním směrem. Rychle se rozednívalo a slunce je tak nemohlo oslepit. Konečně totiž přestalo pršet a jeho paprsky tak mohly zalít severní pláně; zem ovšem zůstávala i tak silně promočená. Každý spěšný krok odporně čvachtal a během chvíle byla vlčice celá zablácená. Běžet v těsném závěsu za stádem se ne zcela vyplácelo, protože kusy bahna vytržené ze země desítkami poplašených kopyt létaly překvapivě daleko a na své cíle dopadaly se zarážející tvrdostí. Nejednou ji takový kus zeminy zasáhl přímo do čela. Nepřestávala se ovšem snažit – přímo naopak. Zabrala a skrze zaťaté zuby cedila do plic chladný ranní vzduch. Bylo přemíru obtížné ustát tenhle nápor; a to i s Životovým darem ve vínku. Hnědá se však odmítala vzdát. Chromá srna se velmi přiblížila. Nestačila svému stádu a zákon přírody velel jasně – slabí musí jít. Stará vlčice jí nyní doslova dýchala na záda, musela ovšem dosáhnout dosti daleko. Skočit zvířeti přímo na krk. Nemohla riskovat ránu na prázdno. Naštěstí byla záloha v podobě Storma a Makadi výborná, skvěle stádo podrželi z boku a vlčice nyní mohla vidět, jak se tříští o Bluberryho se Zlatou. A přesně to byl ten osudný moment, který jejich kořist stál život.
Laň se zalekla všech těch zvířat, který náhle prudce začala měnit směr. I přes svůj handicap byla překvapivě hbitá, ach kouzla adrenalinu, pochybila však v úsudku. Zabočila prudce vlevo a skočila hnědé vlčici přímo pod ránu. Ta se okamžitě odrazila a během vteřinky již její tlamu zahltila železitá chuť krve. Úder se povedl. Napříč své velikosti a muší síle se díky momentu podařilo vlčici zvíře povalit. Laň přepadla pod tíhou hnědého a špinavého těla po hlavě do vysoké trávy a jednou se přetočila. Zuřivě však kopala nohama ve snaze oprostit se od krvelačného stvoření. Také mu jednu pořádnou ránu uštědřila přímo do žeber. Ve vlčici bolestně ruplo a tělo zalila agónie. Skoro až pustila raněný krk. Ne že by to bylo k něčemu – tesáky prostoupily zvířeti koronární tepnu a bylo tedy jen otázkou času, než padne vysílením; zatím se však statečně bránilo.
A právě teď se karta obrátila a bleskurychlá akce se změnila v nekonečný moment čekání. Každé nadechnutí vlčici stálo hodně úsilí. A když se konečně laň přestala hýbat, ač už to bylo vinou cizího přičinění, či prostě jen důsledkem jejích zranění, hnědá se z ní okamžitě překulila do trávy a na několik minut zůstala jen ležet. Dýchala mělce a přerývaně, bolest však naštěstí začala ustupovat. Nezvedla se však až do chvíle, kdy si byla smrtelně jistá tím, že ji pohyb neuvede do podobného stavu.
Chromá laň doopravdy zůstala ležet na místě a Nori se nad ní pyšně tyčil (// manipulace povolena ♥). Parťačka nemohla jinak než se na něj pyšně usmát, načež se její ocásek vesele rozkmital. „Dokázali jsme to!“ Zavýskla tiše, ale přece a rozpustile se na kolegu zazubila. Pohledem pak přejela ostatní, kteří zůstávali na pusté pláni. Vypadali naštěstí v pořádku. I ona se teprve nyní odhodlala k prvním pohybům. V boku ji zatím nepříjemně tepalo, už to ale nebyla taková šílenost. A proto zaklonila hlavu a dlouze zavyla. Říkala tím ostatním, že je dokonáno. Nemělo cenu otálet. Bylo po lovu a nastal čas se vrátit domů. A možná ještě navštívit život.
„Zvládneme ji spolu?“ Uchechtla se vlčice a jemně drcla zadkem do kamarádova boku drcla zadkem, když okolo něj procházela. Úmysl byl jasný. Borůvkový les nebyl daleko a v tomhle blátě bude mršina alespoň dobře klouzat. Chopila se tedy zdatně přední nohy a jala se zabrat vší zbylou silou. Ostatní se možná přidají, ve dvou to však určitě půjde taky.

// Borůvkový les

Nastalo ráno. Mokré, sychravé a chladné ráno. Neustupující déšť rozmočil úplně všechno a Baghý bílé packy se teď nepříjemně bořily do kypré hlíny. Pláně Východního Galtavaru porůstala tráva a všemožné byliny, i přes to se však místy objevil holý kousek zeminy. A se vším svým štěstím hnědá vlčice zaparkovala přímo v jednom takovém lysém políčku. Nejprve jí to ani nepřišlo, teď už to však bylo otravné. Stála tam dlouhé minuty, než se konečně vyjádřila každá duše. Nori doplnil nápad s magií, Blueberry nic nenamítal a Lylwelin se dosti výmluvně odporoučela směrem, kam ji stará poslala. Ani Makadi a postarší vlk nebyli proti. Trochu ji trápilo vědomí, že neznala jeho jméno, na seznámení jim však zbývalo dosti času po návratu domů. Fakt, že nikdo nic nezpochybnil a bez námitek přistoupili na její plán bylo zvláštní. Lhala by, kdyby chtěla tvrdit, že ji to nezaskočilo. Ve skupině lovila naposledy v Klímovém lese a to bylo sakra dávno. Instinkt ji však evidentně neopustil a zkušenosti hlava nezapomněla. Snad naposledy si proto všechny prohlédla. A pak se její pohled zarazil na Flynnovi, který se přimotal k nohám jejího černého kolegy. Na něj padl pohled modrých očí hned v závěsu.
„Ehm,“ vyžvýkla se sebe a trochu nervózně zastříhala ušima. Pečovatelky se pomalu odebíraly někam do ústraní. Proč tu tedy Flynn zůstával? „Možná bys měl jít se sestřičkou,“ navrhla prckovi jemně po dlouhé chvíli plné váhání, po tváři se jí však rozběhl vřelý úsměv. Mluvit s cizími? Hrůza. Mluvit s jakýmkoliv vlčetem, které nebylo Tuček? Těžká pohoda. Tuček byl ale vlastně takový mladý dospělý; možná i proto měla problém v komunikaci s tímhle konkrétním mladým vlkem. Prudce zavrtěla hlavou. Tyhle myšlenky sem nepatřily. Znovu se proto obrátila na svého kamaráda; „odnes ho, prosím; jestli tedy nepůjde sám,“ poprosila Noriho šeptem a trochu se k němu při tom naklonila. Nechtěla rozkošnému vlčkovi odpírat dobrodružství, nebylo ale dobré, aby se jim pletl pod nohy. Ještě by mohl přijít k úrazu. A to by je Zlatá roznesla na kopytech.
„Jestli je všem všechno jasné, můžeme jít na věc. Sledujte stádo. Však určitě poznáte, až se dají do pohybu.“ S tím již doopravdy přejela své kolegy pohledem a povzbudivě se usmála. „A hlavně hodně štěstí. Dávejte na sebe pozor.“ Na víc již nečekala. I ostatní se rozcházeli za svými úkoly a stejně tak musela ona. Nechala proto Noriho se vypořádat s Flynnem a zmizela ve vysoké trávě.
Plížit se už pro starou dámu nebylo zrovna jednoduché. S přicházejícím chladem začínala pociťovat nepříjemnou bolest na bedrech, která se při tomhle nepřirozeném pohybu jen zostřovala. Nenechala se jí však rozhodit. Nesměla zklamat, napříč veškerému nepohodlí. Nervózně se však ohlédla přes rameno, jestli už si to Nori štráduje za ní. S ním po boku si byla samo sebou jistější. Neviděla ho, pevně však věřila že bude poblíž. Pokračovala tedy proto až tak blízko, jak jen si troufla. Pravdou byly hned dvě věci: déšť je dobře maskoval, podloží však bylo kluzké. Nemohla spoléhat na žádné prudké manévrování, riskovala by. Dlouhou dobu vyčkávala. Stádo zatím nic netušilo. A to bylo dobře. Vyčkávala. Musela nechat ostatním dost času k tomu, aby dorazili na svá místa. Ještě chvíli, ještě chvíli. Bezděky přemýšlela, aniž by si vybavila Berryho slova. Adrenalin v jejím těle utišil všechno ostatní. Pevně se soustředila na jejich cíl. Ještě chvíli. Dýchala tiše a hluboce. Na moment zavřela oči.

// Borůvkový les

Sluníčko se přes obzor nikdy pořádně nevyškrábalo. Předběhla ho hustá bouřková mračna a velmi netaktním způsobem zahalila oblohu černou duchnou. Duchnou neprostupnou pro sluneční paprsky. Jistým způsobem to nebylo úplně to nejhorší počasí k lovu – vždyť Baghý kožíšek byl zrovna tak dešti vzdorný, jako sama mračna pro svit; navíc rachot deště ztlumil všechny zvuky v kraji, což mohlo být jejich výhodou.
Zadumaný tvor si to capkal kousek za alfou, Nori naštěstí nezaostával a kamarádku věrně sledoval. Kolik vlků tu vlastně je? Makadi, Blueberry, Lylwelin, její vlčata, pečovatelky… Seznam by mohl pokračovat, Baghý však některé ani neznala jménem. Nechtěla však teď všechny trapně obíhat a dotěrně se vyptávat na jména. Spoléhala na to, že Bluberry se o fungování skupiny postará a každému udělí nějakou úlohu. A něco podobného se taky stalo! Jen místo pokynů pro všechny z jeho úst vyšel jeden speciální. Pro ni samou a Noriho.
Jakmile se k jejím uším doneslo oslovení, obdarovala hnědého vlka vřelým úsměvem. Vystřídalo jej však upřímné zděšení. Ona? Vést lov? Jistě, sama něco skolila, to však zdaleka neodpovídalo tomu, co o ní alfa chtěl. Jeho slovům si však netroufla odporovat, přikývla proto. Úsměv ta tam. Mít dlaně a na nich potní žlázy, úplně by se jí právě orosily. Jediným náznakem nepohodlí však zůstala pouze zježená srst na krku. Mohla však děkovat dešti, neboť dlouhé zimní chlupy byly zmoklé velmi těžké a i zježené vypadaly spíše uhlazeně. Rychle se rozhlédla po početné skupině. Znovu ji zamrazilo. Oporu však našla v černé tváři svého kamaráda. Byli v tom spolu. Jako v mnohé šlamastice. Hlavně se z toho nesložit.
Zbytek cesty na místo určení utekl rychleji, než si vůbec mohla přát. Snažila se pracně vymyslet nějakou strategii, nevěděla však na jakou zvěřinu narazí. „Nějaký plán?“ Špitla jen tak k Norimu, pracně držíc svou kamennou tvář. Na tohle jsem sakra stará, brumlala si při tom v duchu. Berry se zatím propadl hlouběji do skupiny. Měla sto chutí učinit stejně, vzhledem k jeho rozhodnutí však capkala v čele davu a pozorně se rozhlížela. Prostor okolo nich se změnil. Keříky borůvčí na planinách východního Galtavaru vystřídala vysoká tráva, která byla v posledním rozpuku tohohle roku. Déšť stébla prudce ohýbal a těžce bušil do všeho kolem. Včetně nic netušícího stáda vysoké, které se popásalo opodál. I s jedním okem si jich vlčice všimla. Rychle se přikrčila, chvíli před tím, než na ně alfák hodil významný výraz.
„Sht,“ špitla – patřilo to převážně uším Noriho, doufala však, že na sebe upozorní i mezi ostatními vlky. Prozatím se na ně však neohlížela. Pevně sledovala stádo a pořádně sondovala situaci. Zleva leží to velké jezero, po pravé straně je rokle a lesy. Nechtěla, aby z tohohle lovu vznikla nekonečná hra na honěnou, jaké občas zažila doma. Pronásledovat soby několik dní v kuse bylo namáhavé. Tohle musela být rychlá smrt – okamžitá spolupráce. V hlavě se začínal rodit plán, několikrát ho však mlčky prošla, než jej konečně vyslovila.
„Většina z těch zvířat vypadá zdravě. Až na jednu laň. Táhá za sebou zadní nohu.“ Podotkla Noriho směrem, avšak tak nahlas, aby to slyšeli i všichni ostatní. Doufala v nějaké jeho připomínky a iniciativu. Zatím však musela vyslovit zbytek oněch slov: „Je to ta nejblíže k nám. Navíc se ve středu stáda drží letošní mladí. Kdyby se nám podařilo obklopit je, mohla by se tahle pomyslná formace roztříštit jak vlny o skálu. V náš prospěch je poloha jezera. Nepoběží tím směrem.“ Hodila očkem po svém parťákovi a pak se v tichosti obrátila na zbytek smečky. Najednou se tohle všechno zdálo zcela přirozené.
„Já a Nori poženeme stádo směrem k severu, budeme ale potřebovat pomoct s jejich usměrněním. Minimálně jedna duše proto bude muset hlídat stádo z východu. Nesmí se dostat k lesu.“ S tím pohledem vyhledala starého vlka, jehož jméno sice neznala, doufala však, že pochopí němou prosbu. Pak se obrátila k Makadi a opětovala ono němé gesto. Bylo nesmírně těžké rozhodnout o tom, co má kdo dělat, když vlastně dost z těchto tváří ani pořádně neznala. Co kdo umí? V čem jsou dobří. U všech hvězd na nebi, tohle je složité. Na druhou stranu tu naštěstí stále byl Berry, který by v případě nesouhlasu mohl jednoduše zamítnout tenhle pochybný návrh. Očima jmenovaného vyhledala.
„Bluberry, ty a Zlatá – tedy Lylwelin – na stádo počkáte na severu. Při troše štěstí a snahy si vás v tom dešti nevšimnou a vrazí přímo mezi vás. Dostanete se tak mezi ty mladé. Tu starou, kulhavou pak můžeme snadno dohnat my odzadu. Když to vyjde, můžeme mít dneska víc než jednu večeři.“ Mluvila tiše, hlas se jí však nechvěl a vypadala doopravdy odhodlaně. Nechtěla si to pokazit hned napoprvé. Tak snad byl tohle dobrý plán. Snad to vyjde. S kamennou tváří přejížděla modrýma očima všechny přítomné, nakonec však zastavila na Norim. „Něco k tomu?“

// V inventáři zbyde 93 ametystů.

Noc se změnila v příjemný den. Podzimní den. Už bylo pomalu načase a hnědá koule chlupů se upřímně nemohla dočkat. Dost bylo odporného vedra. Nastal čas, aby svět zahalily barvy padající z duhově zbarvených korun stromů. Zatím mohla jen fantazírovat o tom, jak krásný bude Borůvkový les jen za pár týdnů. I při té představě se jí srdce vesele rozbušilo a nahnalo krev do větrem ošlehaných tváří. Stále ležela na zemi a ocasem do suché půdy srdnatě bubnovala. Po tváři nepřestával tancoval přátelský úsměv. Scházeli se tu vlci všech věků, někteří cizí, jiní již ne zcela noví. Rozhodně největší radost však měla, když se proti ní objevil černý kamarád! S radostí vyskočila na nohy, aby se s tím pacholkem mohla přivítat!
„Nori!“ Zasmála se vesele a vděčně se otřela tváří o jeho rameno, jakmile dohopkali jeden druhému na dosah. Nakonec se však uložila zpět na své místečko, když se kamarád usadil. „Věř nebo ne, sama moc nevím, co se stalo! Nejsem si ani jistá, jestli se mnou obchod uzavřela. Nepřijdu si jinak. A pak jsem tě navíc nikde nemohla najít, takže jsem šla sem. Evidentně to byl dobrý nápad!“ Prohodila jeho směrem, pohledem však zabloudila k bílé Aranel. Pamatovala si její jméno z onoho dne, kdy les sžíral zelený plamen. Jen při té vzpomínce se srst na jejím zátylku zcela automaticky naježila. Přátelsky se na ni proto usmála, zdravé oko téměř jiskřilo radostí.
Další na scénu napochodovala Zlatonka. Baghý neváhala ji přátelským a uctivým pokynutím pozdravit. Již tenkrát jí byla tahle krásná dáma sympatická. Zdálo se to jako věky, co ji s Norim poznali u jezera. A to mělo být ještě podryto faktem, že se odnikud vynořila po boku Wizku dvě vlčata. Nedala se popřít jak podoba, tak fakt, že se ke Zlaté velmi měla. Ještě nebyla na světe, když jejich matku poprvé poznali. Hnědá je sledovala s nablblým výrazem. Přála jim všechnu tu radost. Ač bylo zvláštní, jak se tu rodinka najednou objevila. Každý máme své démony a problémy, napadlo ji jen a pohled odvrátila na posledního člena smečky, který je navštívil. Starý vlk se ujal místa kousek od Aranel. Byl hnědý – dosti podobně jako sama Baghs. Tvářil se prostě sympaticky. Jako ostatně snad každý tady.
Pozornost staré dámy na sebe upoutal Blueberry a jeho slova. Již před tím ji oslovil, ale ona ho obdarovala stejnou mincí. Mrknutí a úsměvem. Mluvil teď o nutných formalitách a funkci ochránce. Hnědá se posadila a uši nastražila přímo vpřed. Jistě by ráda své nové rodině pomohla ve fungování, ve svém věku však tíhla k již otestovanému učení. Málem až přeslechla jejich oficiální přivítání a uvedení mezi ostatní členy. Usmála se a novou rodinu pořádně přejela pohledem, pokoušeje si každou tvář detailně otisknout do paměti. Instrukce byly docela jednoduché, přišla však další výzva k obsazení funkce. Hnědá se mírně zamračila. Ani tohle nebyl úplně job pro její maličkost, tím se však nenechala odradit. Vyskočila na všechny čtyři a bez váhání vyrazila přímo za alfou. Stejně jako Makadi. S ocasem neseným vysoko se přes rameno zazubila na Noriho, v očích znovu ty jiskřičky nadšení.
„Tak poběžte, pane kolego.“ Zasmála se, rozhodně však ani gestem nenaznačila, že by na pána hodlala čekat. Však ať se snaží, hošánek jeden! Pozornost obrátila na cestu před sebou, stejným směrem našpicovala ouška. Tohle byla ideální možnost, jak poznat všechny své nové spolusmečkovníky. A hnědá rozhodně nechtěla takovou příležitost pokazit.

// Východní Galtavar

// Východní Galtavar

Vkročit do onoho lesa bylo požehnáním pro duši. Vlčici do nosu okamžitě praštila směsice známých i méně známých pachů, všechny pro ni ale znamenaly domov. Přidala tedy do kroku a nahodila na tvář docela spokojený úsměv. Ve svém momentálním rozpoložení si ani nevšimla otravné vrány, která se znovu snesla nad její hlavu. Pobyla však jen prostý momentík, nežli znovu zmizela za obzor. Těžko mohla hnědá zatím tušit tu zrádnou sílu, se kterou Smrt zapletla její osud. To však nebylo podstatné. Prozatím.
V cestičkách v borůvčí se vlčice již pomalu začínala orientovat, vydala se proto tou nejkratší možnou směrem, kde tušila nejvíce vlků. Všechno se najednou zdálo býti v pořádku a na svém místě. Přidala tedy ještě o něco víc do kroku. Matoucím se ovšem zdálo, že ač cítila hodně vlků, nikde mezi nimi se nezdál být Nori. Jistě, nebyla jeho chůvou. Jenže i tak doufala že ho potká právě tady. Odfrkla si a olízla vlhký čumák. Z dáli k ní již pomalu doléhaly hlasy, které zapudily tuhle prchlivou obavu. Ouška stále nesla nastražená vpřed, takže brzy zaslechla útržky rozhovoru. A jedno znělo opravdu jasně. Lov. Okamžitě zapomněla na veškeré starosti a plané strasti. Přesně tohle potřebovala – program. Vynořila se na mýtině, nebo spíše na paloučku s dlouho zapomenutým elánem. Okamžitě zhlédla Blueberryho, Aranel a Makadi. Při pohledu na známé tváře se její ocásek zuřivě rozkmital a zamířila přímo k nim.
„Zdravím ve spolek!“ Pozdravila vesele, zatím co si své kolegy prohlížela. Makadi a Berry se drželi pospolu, Aranel kousek bokem. I přes to ale pochopila, o co se jedná. Táhlé vytí bylo všeříkající. Spokojeně se tedy usadila kousek od Aranel, při tom ji však obdarovala úsměvem. „Nevadí vám, když se přidám?“ Zazubila se přátelsky. Přišla si vskutku sebevědomě. S rostoucí zimní srstí se zakrývaly její nedostatky a vlastně ani nevypadala jako že je jednou nohou v hrobě. Položila se na břicho, tlapky si natáhla před sebe a ocasem vesele zametala prach z půdy pod ním. Jako malé, rozpustilé vlče pozorovala nadšeným pohledem všechny přítomné. Ve vzduchu se nesl příjemný pach značkování a včetně něj i jeden další. Který Baghý myslela že již nepotká. Zlatonka se tu před nedávnem potulovala. Bylo snad možné, že by je osud svedl do jedné smečky? Nikde však zlatý kožíšek neviděla, přestala se tedy snažit a svou pozornost znovu plně obrátila k alfě. Nevěděla co přesně se chystá, rozhodně se však těšila.

// Západní Galtavar přes Velké vlčí jezero

Projít okolo jezera bylo příjemné. Po tak odporném létě se vlčice ze severu spokojeně procházela po břehu zalitém měsíční září. Vlnky letmo omývaly klidné břehy a nad hladinou se vznášel chladný vzduch. Příjemně hladil její tvář a laškovně cuchal srst na jejích huňatých lících. Dobře si nyní všimla v jasném a čirém odrazu, že vypadá mnohem lépe. Nepřibrala mnoho, s blížící se zimou však Baghý kožíšek zhoustl a zakryl nehezká místa v jejím vzezření. Obličej teď vypadal plnější, kulatější a rozhodně sympaticky! Spokojeně při té myšlence zavrtěla chvostem a trochu se usmála, ouška natočená vpřed. Ani lopatky z jejích zad tak ošklivě nevyčnívaly. Vše se prostě zdálo mnohem lepší. Jistě, zima není příjemná k žití a hodně vlků ji nemá rádo. Já ale zimu miluji. Při té myšlence se hnědá zhluboka nadechla chladného vzduchu, který se při výdechu změnil v obláček páry. Jak teď asi bude nahoře v horách? Toužebný pohled obrátila na vrcholky v dálce a chvilku je jen mlčky sledovala. I tento moment však pominul a vlčice své kroky raději obrátila k domovu.
Vyhlídka na teplý pelíšek a příjemnou společnost jejích spolusmečkovníků byl lákavou vidinou, tudíž i skvělou motivací k dalšímu putování. Kráčela s lehkostí vstříc voňavému lesu a tiše se modlila, aby konečně les nesmrděl smrtí; aby byl čistý. A tak krásný jako když ho poprvé poznala. A jak jinak to zjistit, než se konečně vrátit domů?

// Borůvkový les

// Stará zřícenina přes Jedlový pás

Noc byla oproti jiným již o poznání chladnější. Vítr si zlehka hrál s korunami stromů. Zatím ještě převažovala v listoví barva zelená, bystré oko si však mohlo velmi lehce povšimnou toho, jak se některé lístky pomalu začínaly měnit. Přicházel podzim. Jeho dech pročesával hnědý kožíšek spícího stvoření. Hnědá vlčice ležela schoulená pod nenápadně vzhlížejícím keřem. Uložila se zde ke spaní a odpočinku čert ví jak dlouho zpátky a únava ji evidentně přemohla zdrcující silou. Návštěva Smrti ji vyčerpala natolik, že ani nevnímala krákání otravného opeřence. Vrána ji sledovala celou cestu a zmizela teprve před pouhými pár momenty. Těžká víčka se rozlepila přesně ve chvilku, kdy tlukot křídel odnesl tajemného ptáka za obzor. Modré duhovky zamrkaly do temnoty a po tváři na chvilku přeběhlo částečné zmatení, rychle však přešlo v zívnutí.
Baghý vyskočila na nohy a oklepala se. Kožíšek měla suchý, avšak plný větviček a bordelu zpod větví. Lebedila si zde neznámo jak dlouho a nastal konečně čas se vypakovat pryč. Trápil ji však pocit, že tak trochu zapomněla, jak se sem dostala. Pamatovala si Zubatou a nějaké nepatrné detaily, samotnou cestu až sem ovšem z mysli vytratila. Mohla to čekat, když se jí ztratil Nori. Rozkoukala se však rychle a poznala pláně u Velkého jezera. Uložila se přímo na kraji Jedlového pásu a cesta domů ji tedy nečekala vůbec dlouhá. Ještě jednou se ovšem pořádně protáhla, nežli vyrazila směrem domů lehkým poklusem.
Cesta, kterou sem přišla s Norim již zmizela. Usoudila tedy že spala minimálně den. Moc jí to však nevadilo. On se Nori někde na každý pád vyloupne. Fakt, že se ovšem po návštěvě smrti cítila prakticky beze změny vlčici trápil o něco víc. Možná se mi na obchod úplně vykašlala? Třeba jsem jí nebyla dosti dobrá? Mohla ozkoušet své síly v podobě magie větru, popravdě však měla strach. První prostě potřebovala promluvit s Norim a vyměnit své zkušenosti za jeho. Tím pádem zamířila domů. Vstříc Borůvkovému lesu a svému nejlepšímu příteli.

// Východní Galtavar přes Velké vlčí jezero