Gallirea - Příspěvky uživatele

Pomalé tempo, které si vlčice zvolila pro návrat domů, bylo zjevně tak pomalé, že co pár metrů stála. Rozhlížela se po kraji a nejednou znovu zdvihla hlavu k nádherné obloze. Věci takového rázu – krásné výhledy, krajinky, kouzelné úkazy a všemožné hříčky světla a stínů, to byly momenty, pro které bušilo její srdéčko. A asi bušilo sakra nahlas, když přes něj neslyšela přišourat se ke svému boku malého Flynna. Otřel se jí o přední tlapku a spokojeně pozdravil. Vlčice se proklatě lekla a málem prckovi uskočila, dva a dva si však dala dohromady o něco dřív a proto na škvrně zůstala jen zmateně koukat. Jantarovýma očima velmi účinně hypnotizoval její modrá kukadla; nutno dodat že vypadal docela použitě. Nejen že zněl hodně unaveně, ale asi měl za sebou docela dosti, neboť si hnědá velmi rychle povšimla dlouhého šrámu, který se capartovi táhnul přes nohu. Několik zatraceně dlouhých sekund přemýšlela, jak maličkého co nejvlídněji oslovit a vytáhnout z něj nějaké informace. Kdy jsem ho vůbec viděla naposledy? Byl na lovu. Že by utekl pečovatelkám? Hlavou jí vířilo tolika myšlenek, jedna z nich však musela přeci jen brzy spatřit světlo světa. Baghs naprázdno polkla a vřele se na medového prcka usmála.
„Ahojky, Flynne,“ začala velmi opatrně a měkce, „poslyš, to teda musela bejt sakra velká výprava, co? Vím, jak jsi odvážnej, ale asi jsi na ní nebyl sám, že?“ Nechala vlče, aby se po její tlapě pohodlně sklouzlo a uložilo se k odpočinku. Zajisté ho hnedle zajímal kolega Nori. Ta bezelstnost jí na tváři vyčarovala opravdu upřímný úsměv, jenž se táhl od ucha k uchu. Jistě bylo nejdůležitější, aby prcka dostala k matce. Nevypadal však, že by se někam chtěl šinout. Leda-že ~…
„Kolega byl zase se mnou na výpravě,“ pronesla na oko hrdě, nechtěla ale prcka zatěžovat nepodstatnými detaily. Kdyby se jí ho však povedlo uspat, mohla by ho bez protestů odnést k ostatním. Nebo potřebovala jeho svolení. „Myslím si, že teď bude pomalu u úkrytu. Kdybys chtěl, můžu tě tam odnést?“ Nadhodila tu otázku jen tak do pléna, čekaje, zda se to rozkošné ráčkující klubíčko štěstí chytne. „Budou tam dozajista i tví rodiče,“ dokončila svůj návrh. Nezbývalo než čekat, co má prcek v hlavince a co si vymyslí. Hlavně mu však chtěla dát případný prostor ke spaní, když bude pořád jen bezcílně žvanit, těžko vlče zamhouří víčka. A pokud šlo o ránu, neodvažovala se ji čistit sama. Někteří prostě nemuseli být nadšení z toho, že se jim skoro cizí pakují do osobního prostoru.

// Vodopády přes řeku Mahtaë (sever)

Ztichlým lesem se od první chvilky, kdy do něj vlčice vstoupila z dálky nesly hlasy. Baghý svou chůzí ticho rušila jen minimálně. Pohybovala se po nalezené stezce svižně, avšak aniž by se jen tlapkou zbytečně otřela o sladký keřík. Pachy, které cítila jí nikterak neznervózňovaly. Smečka se vrátila z lovu a pravděpodobně se shromáždila. Zřejmě. Většina hlasů totiž nepřicházela od úkrytu, ke kterému měla vlčice prve namířeno. Nakonec se však rozhodla pro menší ústup – nebyla připravená čelit toliko tvářím naráz. Všudypřítomný pach mršin a krve, který se nesl ze zabité vysoké ji znemožnil cítit pach krve Wizku, jinak by určitě běžela Blueberrymu a ostatním pomoci. Místo toho vyrazila na průzkum východních oblastí lesa. Často je míjela cestou na vyhlídku, obecně však o jejich rozloze a rozpoložení neměla moc valnou představu. Nebo tedy skoro žádnou. Hranice byly naštěstí čerstvě označeny, takže vlčice je poznala bez problému a odtud se odebrala k pomalému brouzdání po lese. Procházela každé zákoutí a pokoušela si vrýt do paměti každý kousek temného prostoru. Alespoň tady plameny Smrti neřádily v takovém rozsahu a prales zůstal nepoškozený. Obdivovala staré stromy a jejich košaté koruny. Jenže ty náhle zmizely. Požár vytvořil velmi ostrou hranici mezi dávným pralesem a magickou zelení. Staré duby nahradily stromy mladé, vzešlé jen díky magii země a síle pána tohoto lesa. Hnědá vzhlédla k jasnému nebi, které se teď dalo skrz zlatavá stromoví lehce prohlédnout. Hvězdy na něm jasně zářily a jejich světélka tancovala na temné obloze. Znovu se usmála. Asi byl čas skoncovat s tímhle samotařením a vrátit se k ostatním. Poznat pár tváří a -. A? Vše se zaseklo v půli myšlenky a vlčice se zmateně rozhlédla. Očima prohledávala kopcovitý terén a překvapeně mrkala.
„Kde to jsem?“ Broukla a zalovila v paměti. Pamatovala si jak Noriho vzala voda, i hnědou vlčici od vodopádů. Co se ale dělo po tom, co překročila hranice lesa? A byl to vůbec Borůvkový les? Zavětřila. Naštěstí ano, na zbytek otázek ale neznala odpovědi. Mohla jen soudit, že se s nikým nepotkala. Kdyby ano, tohle se možná nestalo. Ta ztráta ji náhle zasáhla. Ani mě nenapadlo se zeptat, jestli se tohle nezmění. A evidentně nezmění. Její mozek znovu provedl restart systému bez možnosti návratu vzpomínek z posledních hodin jejího bytí. Proč se pořád pokoušela osamostatnit se od ostatních, když to vždy končilo takhle? Vztekle máchla ocasem a ne úplně smířená se smutnou skutečností nasměřovala své kroky dolů z kopce. Třeba už se ostatní vrátili z lovu, povzdechla si skromně.

Padla noc. Taková ta jasná, kdy měsíček, když se zrovna neskrývá za nějakým tím oblakem, zalévá vše stříbrnou září – kdy vidíte skoro jako ve dne. Hluk vodopádů v pozadí dělal atmosféru svým způsobem komorní a jako stvořenou pro tuhle zvláštní dvojici, která se tu setkala. No dobrá, dobrá. Hnědá si to představovala možná až krapet moc idylicky, rozhodně ji ale Noriho přístup zarazil. Mile. A určitě měl pro něj důvod. Dlouhé minuty se krčila v křoví a vyčkávala. Jako kdyby číhala na kořist. Jenže… To nevypadalo zrovna pozitivně. Jaká škoda, vždyť Nori byl skvělý vlk. Jistě, svérázný a občas maličko na pěst, ale rozhodně ne zlý. Možná je nervózní? Třeba o mě ví a stydí se? To asi bude ono. A tak se rozhodla dát černé modelce prostor a nekřenit jí za zádelí. Jen ať se mu volně dýchá. Elegantně a tiše vyplula z křoví, pokusila se však s kamarádem navázat oční kontakt. V té tmě viděla prd jestli se to povedlo, v jeden moment však možná Nori koukl tím jistým směrem a ona velmi významně v tu chvíli povytáhla obočí. Zda to byla jen hra stínů, nebo se na ni kamarád doopravdy otočil, to nebylo v její moci poznat.
Tak či onak tohle brala jako omluvenku a co zbývalo jiného než se poklidně vypařit směr Borůvka. Bylo to jen přes řeku a tentokrát ji zvládla překročit suchou nohou. Chvilku však zůstala na druhém břehu a mlčky po něm bloumala, zahloubaná tak hluboko do sebe, že kdyby na ni znovu hupnul černý Jóžin, ani by se ho nemohla leknout. Nevšimla by si. Byla trochu vyděšená. Poznají ji? Zřejmě ano. Všimnou si vůbec změny? Možná právě to bylo vlčice největším strachem. S nikým zatím nenavázala nijak přátelské vztahy. Některé ani neznala jmény. Od plic si povzdechla a zavrtěla hlavou. Nemělo cenu to odkládat. A tak se velmi zvolna vydala k lesu, který nyní již zaváněl spíše spadaným listím a mokrou zeminou nežli po vůni borůvčí. A i přes to jí dokázal velmi jednoduše vyčarovat úsměv na tváři. Nový domov.

// Borůvkový les přes Mahtaë (sever)

// Medvědí řeka přes řeku Mahtaë – sever

Naprostý chaos. Jiná slova prostě situaci nedokázala lépe popsat. Vlčice se pokoušela dosáhnout na kamaráda, kterého odnášel proud Život ví kam. Snažila se pro něj natáhnout – zachytit alespoň chloupek! Ale marně. Čelisti cvakaly na prázdno a Nori se rychle vzdaloval. Málem nad sebou ztratila kontrolu také, naštěstí se však vlčici v poslední chvíli podařilo hladové sevření toku opustit. Vyškrábala se na břeh, ale nedbala mokré srsti, ani toho, že se nalokala ledové vody, která ji teď nutila ke kašli. Okamžitě vyrazila za Norim (ehm, dělejme že řeka teče opačně, že, Kolego? (: ), krok natahovala jak jen to šlo a co chvilku po kamarádovi zavolala. I tak však brzy přítele ztratila z dohledu. Strach, jenž ji úplně pohltil, byl zcela nepopsatelný! Celá vyděšená se hnala podél řeky, ale v tom šoku jen zakopávala o své vlastní nohy a poplašeně se lekala všeho kolem. Jediné, co ji teď ovšem zajímalo, byl její kamarád. Když doběhla k velké Mahtaë, zarazila se. Noriho však naštěstí řeka vyvrhla na protějším břehu. Sledovala tedy z dálky, jak se sbírá a – a kráčí jinam? Konečně se oklepala a zvědavě natočila hlavu ke straně. Co to? Parťák doopravdy nasměroval své kroky k vodopádům. Hnědá tupě zírala za jeho zadkem. Několik dlouhých minut usilovně přemýšlela, ale nedokázala přijít na rozumný důvod, proč by měl milost pán mířit někam jinam nežli zpět k ní. A tak nezbývalo než se za ním vypravit.
„A pak že já mu pořád utíkám,“ zahudrovala tiše, zatímco hledala nějaké vhodné místo, kde by se přes řeku mohla dostat. Ale vzhledem k tomu, jak promočená byla, zvolila nakonec tu nejrychlejší variantu. I napříč svému strachu z vody. Na druhém břehu se znovu oklepala a ladným poklusem vyrazila po stopách svého ztraceného přítele. Byla sotva na doslech, když zaslechla hlasy. Rozmrzele protočila oči v sloup. Pořád nebyla zcela nadšená z cizinců a svoji radost z magického omlazení si přála sdílet jen s Norim, velmi tiše se proto přikradla do blízkého křoví, odkud mohla dvě cizinky a jejího parťáka pozorovat. Ani jednu z vlčic neznala, nevypadal však nijak – no, nic. Nechci předjímat. První z nich byla celá šedá a nemálo připomínala Styx. Možná to byl však dojem. Nemohla přece v každém šedivém kožichu vidět právě ji. Druhá vlčice měla zajímavý kožíšek. Hnědo černý. Takový Baghý nikdy před tím neviděla. A Nori zřejmě taky ne. Možná se snažil být nenápadný, ale kamarádka si ze své skrýše dobře povšimla, jak po hnědé vlčici černý blbeček počumuje. Zvědavě povytáhla obočí, tohle bylo bez debat něco, čemu chtěla přihlížet. A tak se prozatím rozhodla zůstat ukrytá, řev vodopádů dozajista přehlušil její už tak tichý příchod. Hlasitý rozhovor však neměla problém slyšet. A navíc – co by byla za kámošku, kdyby vyplašila kamarádovi historicky první frajerku, na kterou padlo jeho očko? Fakt mizerná.

// Třešňový háj přes Středozemní pláň

Ještě před pár hodinami byla vlčice zpomalená, sotva lezla a nohy za sebou tahala do prudkého kopce. Teď po ničem takovém nebylo ani památky. Poskakovala vedle kamaráda a radostně u toho pískala. Hlas měla sice stále trochu chraplavý, zněl ale rozhodně mladistvěji. Vlastně zněl úplně jinak, než byla zvyklá. Všechno bylo jiné. Méně obtížné, nohy nebyly tak těžké, vzduch jí proudil do plic velmi lehce. A to vůbec nejdůležitější – úsměv jí na tváři seděl s nepředstavitelnou lehkostí. Starosti byly pryč.
Vlčice byla plná entusiasmu, když si to vesele pelášila po boku svého kamaráda vstříc domovu, jen tedy malou oklikou, aby mohla vidět svou tvář ve vodní hladině co nejdříve. Na přítelovu poznámku o balení případných a náhodných kolemjdoucích jen se smíchem zavrtěla hlavou.
„No to tak! Ještě bys pak na svou babču žárlil,“ vyplázla na něj jazyk a kysele se zakřenila. Myšlenkami však na moment zabrousila k Noriho nápadu a ač se to zdálo nemožné a nepravděpodobné, musela jeho myšlenku maličko rozvést. Nešlo odolat. „Na druhou stranu ale s tímhle kožíškem nemusím omezovat svůj interest jen na starý dědky a babky,“ zahihňala se rozpustile. Před pár hodinami byla ona sama stařičká. Ale teď? Podobně jako Norimu, i jí na čele rašily čertovské růžky. Ale co by to bylo za nadšení, kdyby nepřišla další – a velmi důležitá myšlenka. „Hele? A myslíš, že když život tedy doopravdy umí takové věci – zkoušel jsi od té chvilky, co jsi viděl smrt, použít svojí magii? Já na to zatím neměla odvahu.“ Přiznala hnědá, bok po boku běžící po Noriho boku.
Slunečního světla rychle ubývalo, když se dvojice konečně přihnala k Medvědí řece. Hnědá si vlastně ani neuvědomovala fakt, jak ji tohle místo zjara nahánělo strach po podivných zážitcích s velkým plazem. V ten moment totiž vytěsnila všechny ruchy okolí. Slyšela jen tlukot, nebo spíše dusot, svého vlastního srdce. Bušilo jí v hrudi tak silně, je jeho ozvy slyšela až v uších. Pomalu přistoupila ke klidné hladině, vstoupila do vody a velmi opatrně sklonila pohled. Možná čekala, že ji odraz zradí, nebo že ji do řeky stáhne v ten moment krokodýl. On ji ale nezradil. Z lesklé hladiny, kterou ozařovaly poslední sluneční paprsky, na ni zíral výjev dávno zapomenutý. Její tvář z dob, kdy jí bylo sotva pět. Na chvilku zapomněla dýchat. Nevěřícně zírala na zmatenou vlčici, která na ni koukala z druhé strany. Až po několika dlouhých minutách se konečně obrátila na Noriho, tlamu rozevřenou v tichém údivu. Ale k jejímu ještě většímu údivu vedle ní Nori už v ten moment nestál. Zmateně se otočila; její limbický systém nezklamal – očima rychle zachytila prudký pohyb. A v ten moment ji osvěžila řádná sprška.
„Nori?“ Vyštěkla polekaně, ale kamaráda náhle brala voda. Klidná hladina sice byla, proud řeky byl však doopravdy silný. „Nori!“ Houkla vlčice poplašeně. A navzdory svému strachu se už hnala za kamarádem, aby ho klidně i za ocas vytáhla z vodního toku. Statečně na prázdno chňapala zuby, aby mohla vlka vylovil. Brzy však přestávala stačit.

// Vodopády přes řeku Mahtaë (sever)

Vlčice nyní seděla na zadku a pokoušela se prohlédnout si své boky. Ten levý dozajista neviděla – ani nemohla, pravý se však jevil docela normálně. Skoro jako před tím. Možná jen hebčí, víc načechraný a chlupy nebyly tak vyblité. To však přece nemohlo nasvědčovat, že by omládla, ne? To byla jen zimní srst. Vždy byla v zimě víc hnědá než v létě. Poplašený kamarád měl však doopravdy jiné smýšlení o celé téhle podivně komické situaci. Otočila se na něj s nakrčeným obočím.
„Ne? Nikoho jsem nesežrala. A co tak blbneš?“ Divila se bez ustání. Dokud nevyslovil jméno jejich společné kamarádky. Co ta s tím má co do činění?, utrousila si vlčice pro sebe. Šedá ona přeci nebyla. Jenže pak… Pak jí něco došlo: Evelyn přece ovládá magii iluzí. Umí vytvářet přeludy. A přesně v ten moment, kdy chtěla teorii zpochybnit do ní černý kolega dloubl packou. „Hej, jsem skutečná,“ zabručela zmatená dáma, tedy nyní prakticky vzato již slečna, zmatení však na jejím výrazu čitelné nebylo. Místo toho se v něm pomalu zrcadlilo pochopení. On ji vážně nepoznal. Zaváhala však jen na moment.
„Vaše senilní Jasnost již nepozná svého věrného Slouhu?“ S těmi slovy uraženě nakrčila čumáček, nakonec jich však ani nebylo potřeba. Nori okolo ní začal rozjařeně poskakovat a co chvilku ji dloubnul do žeber. Nemohla jinak než se začít smát. „To lechtá, pitomečku,“ chechtala se a pokud to šlo, uhýbala mu. Se slovy o ocase se po něm však nevěřícně otočila. „Co to plácá-…“ Ani doříct to nevšimla! Její zraky padly na chvost, který nyní zdobily chlupy modré barvy. Vytvářely spolu podivné ornamenty. Modré oči na ně nepřestávaly koukat. Možná až trochu zamilovaně.
„Já mám modrej ocas! Nori!“ Se smíchem vyskočila na všechny čtyři a nevěřícně se za ocasem začala točit. Skoro jako praštěné vlče. Vydržela se tak motat v kroužku, dokud se jí nohy nezamotaly a ona se nerozplácla na zemi. „Ugh,“ hekla neurčitě, než znovu vyskočila. „Život mi vážně pomohl!“ Výskala rozpustile. Pomalu jí docházely všechny souvislosti – jak vysoký měla náhle hlas, jak lehce se mohla pohybovat a i to, že jí nic nebolelo. Pohyb byl tak snadný, jako snad nikdy za poslední dva roky. S nabídkou toho, že se bude moci podívat na svůj odraz ve vodní hladině rozhodně neotálela. Vyrazila tak prudce, že Noriho i předběhla a ještě u do něj při tom zase drcla zadkem. „To je skvělý!“ Pištěla na celé kolo, zatím co poskakovala jako trdlo. Cesta před nimi byla náhle mnohem dobrodružnější.

// Medvědí řeka přes Středozemní pláň

Další den se chýlil ke konci. Těžko se dalo soudit, kolik dnů bude ještě podobně teplých a sluníčkových. Každé ráno již byla ve vzduchu cítit paní zima a ledový vzduch chladil v dýchacích cestách. Ne že by to hnědé vlčici vadilo – přímo naopak. Užívala si podzim a s nadšením v očích vyhlížela zimu, pořád však její dušičku sužoval ten zvláštní pocit. Vědomí, že tahle bude poslední. Nechtěla se nechat ošidit o ani cípeček všech těch krás. A i z toho důvodu ji mrzelo, že se den kloní k závěru.
Vlčice seděla naproti tomu smradlavému stvoření a čekala na jeho odpověď, jakmile se k ní však Jóžin otočil, okamžitě se zhrozila a celá vyděšená a naježená odskočila o kus dál.
„U všech rohatých, Nori!“ Vypískla, oči vyvalené až na vrch hlavy. Nebylo třeba do detailu popisovat vzezření jeho Jasnosti. Reakce vlčice byla všeříkající. Vypadal zkrátka naprosto šíleně. „Co to máš na sobě?“ Přišlo jí to jako důležitá informace, rychle však na svou otázku zapomněla. Nori vypadal podobně vyděšený. Zvědavě proto naklonila hlavu ke straně a zmateně zamrkala.
„Děje se něco?“ Zeptala se jemně. Vůbec jí nedocházelo, jak moc se její hlas změnil a že vlastně zní úplně jinak. A tak místo dvou mozkových buněk nezapojila ani jednu, načež přistoupila ke kamarádovi ještě o kousek blíž. „Stařenka? Jsem přece tady,“ odfrkla si rozpačitě, začínala si však připadat mizerně. Že by přeci jen ty buňky použila? Jistě. Věděl, kam jdu a teď si ze mě dělá legraci. Pacholek jeden. Odfrkla si a trochu se zamračila. Nepoužila.
„Tak to je fakt vtipný,“ zabručela na něj a trochu se zamračila. Možná to nepochopil, tohle ale bylo něco, z čeho si mohl dělat legraci. Nakrčila tedy nos a probodla ho zlostným pohledem. Nechtěla se hádat, rozhodně ji však tohle vtipkování popíchlo u srdíčka. Možná, možná jen maličko jí to rozesmutnělo na tolik, že jí málem ukápla slzička. Byla však velká holka a nechtěla vypadat trapně. Na chvilku proto zadržela dech a vcelku odhodlaně se podívala kamarádovi hluboko do očí. Za ten půl rok, co již běhala po zdejším světe, byl stále jediný, u koho si tak troufla učinit. Co když se ale vážně něco stalo a jeho překvapení není hrané? Alespoň po takové době již nevypadá úplně fakeově. A zhruba v ten moment se tak nějak teprve začala zaobírat myšlenkou, jestli ten bůh doopravdy něco nevyvedl. Jistě by to věděla, kdyby si všimla ornamentů na ocase. Ten však ležel stočený u jejího levého boku. A tedy na slepé straně. Byla tedy odsouzená k pomoci jejího parťáka.

// Kopretinová louka přes Středozemní pláň

Jakmile vlčici ve svém hřejivém náručí obejmul Třešňový háj, její srdéčko pookřálo a hned se jí lépe dýchalo. Najednou se nezdálo, že na ni všechny živé duše zírají a poukazují si na naivní trubku, která naletěla šarlatánovi. Možná kdyby se jen trochu zasnažila! Jen maličko! Pak by si zřejmě povšimla. A přeci se neprohlédla. K jejímu neskutečnému štěstí ji však měl očíhnout někdo úplně jiný. A někdo docela vítaný.
Zbystřela okamžitě, jakmile o kus dál zaslechla podivné šramocení, následované tichou prodlevou. Někdo tu byl. A nemusela se ani pořádně soustředit, aby ten pach poznala. Nebo spíše smrad. Dobytek jeden! Kde se to vyválel? Problesklo ji hlavou, jakmile poznala černého kamaráda a Jeho nejvyšší Jasnost. Ač ne zrovna vyvoněného.
Hustým podrostem se jí prodíralo doopravdy retardovaně, co dodat. Na druhou stranu si znovu přišla lépe stavěná k takovému typu pohybu. Proplétala se mezi stromy a kořeny bez bolestí a překypující elánem. A pak zčista jasna mezi stromy zahlédla ten milý, černý kožíšek.
„Nori!“ Zasmála se konečně, jakmile se oprostila z až příliš úzkého obětí dvou kořenů a vypadla na prostranství mezi stromy, kde Noriho zastihla. Možná to bylo to samé místo, kde potkala Evelyn spolu se Sigym v létě? Nebylo to podstatné. Důležité bylo, že našla svého parťáka. „Nori! Myslela jsem si, že zůstaneš v Borůvce,“ divila se upřímně a radostně u toho vrtěla o mohutným ocasem. Vypadala zcela jinak, než když se viděli naposledy. Vypadala totiž přesně tak, jak vypadat měla. Očka jí konečně vesele žhnula, její tvář byla plnější, líce trochu víc hnědá. Stejně tak jako zbytek jejího tělo. A už vůbec nemluvy o tom, že jí na ocasu rašily chlupy modré barvy. Jaký to nezvyk. A stejně jako její líce, i po těle ten nebyla tak nepřirozeně kostnatá. Byla zkrátka úplně akorát – dobře živený mladý vlk se spoustou elánu. Takovou si ji mohli pamatovat snad jen staří přátelé z Klímového lesa. A teď i každá další známá tvář! Život splnil své sliby a ač o tom hnědá zatím nevěděla, mohla se z jeho darů bezesporu těšit.
„Myslím si, že mě Život obelhal,“ přiznala však náhle kamarádovi, „nechal mě si trochu pospat – a jestli tomu říká omlazovací kůra. No nevím ti, věřil bys tomu?,“ mlaskala vlčice nespokojeně, zatímco vysedávala přímo naproti němu. Natvrdlá, bláhová. Ani se po sobě neohlédla. A to už dávno měla!

// Děkuji

// Narrské vršky přes řeku Tenebrae

Pomalým tempem si to zasluněnou loukou vlčice šinula dál a dál. Umírající tráva se jí otírala o boky a příjemně hladila onen hustý kožíšek, který se právě zdál tak jiný. Hnědší, barevnější. V podzimním slunci se zdravě leskl a tělo, které pokrýval již také nebylo tak kostnaté a šlachovité. Vlčice prostě od pohledu pookřála a vypadala mladší. Ten problém byl však v tom, že na rozdíl od zbytku světa, ona sama tu proměnu pozorovat nemohla.
A tak její cesta pokračovala. Bez úsměvu, bez onoho okouzlujícího nadšení a s hořkou pachutí v tlamě. Borůvkový les nebyl daleko a pozitivní se zdál fakt, že vlčice bude doopravdy doma ještě dlouho před tím, než se setmí. Tentokrát však své kroky nasměrovala trochu jiným směrem. Zamířila k Třešňovému háji. Možná to byla shoda okolností, pravděpodobně však osud. Nemohla tušit, že právě v těchto místech na ni netrpělivě čeká její zablácený kamarád. A shodou okolností i vlk, jehož vytí slyšela z vrcholu Narrských kopců.
Objetí hvozdu ji vábilo magickým způsobem. Potřebovala opustit tohle otevřené prostranství a na chvilku si užít samoty v hustém háji, kde nečekala živou duši. Skrýt se před zraky všech. Ještě že jsem neřekla Sigymu, proč za Životem jdu. Vysmál by se mi, že jsem naivní stará bába. A to taky jsem. Co vlčici přivedlo do tak hluboké depky mohlo být světu záhadou. Pravděpodobně však šlo o její vlastní nevědomost.

// Třešňový háj přes Středozemní pláň

// vrchol

Vlčice se z vršků již tolik nehnala. Sluníčko ji v zádech hřálo a usmívalo se na celý svět, přeci jen však nevypadala tak nadšeně, jako cestou sem. Co se vlastně stalo? Prohodili pár slov, pak se ji dotkl – nic víc si nepamatovala. O to hůř ji trápilo, že se necítila vlastně vůbec jinak. Pohled byl stále zakalený, o čemž ji sice Život informoval, ale i tak. Možná ji to nakonec trochu zklamalo. Jak takhle vůbec měla poznat, že se doopravdy něco změnilo? Jestli vůbec! V tom všem náhlém záchvatu žalu pocítila nutkání vypovědět o něm smutku. Hlavně když se z dáli na severu rozlehlou toužebné vytí nějakého cizáka. I ona proto vzhlédla k blankytně modré obloze, zavřela oči stejné barvy a táhle zavyla. V tom tónu se nesl všechen její splín a zármutek.
Na cestu vyrazila až po několika minutách a fakt, že ji nic nebolelo brala spíše jako příjemné zlepšení stavu. Zdálo se to přirozené. Vždyť pochodovala z kopce a tempo rozhodně nebylo tak vražedné. Pečlivě volila cestu, tak co by se jí mělo nehezkého dít? Proč by ji měly nadále bolet kyčle. Kdyby jen mohla vidět, jakou změnou její tělo u života prošlo. Kdyby si tak jen mohla porovnat ty dvě vlčice. Jednu, která sem přišla. A druhou, která právě odcházela. Každá byla jiná – ale přes to jako dvě strany jedné mince patřily v jedno. Chtělo to jen čas, aby to té druhé došlo. A čas ona měla. Další spousty let.

// Kopretinová Louka přes řeku Tenebrae

//Objednávka:

Tak to tu máme zas, doufám že se nepřepočítám a podobně. Jaderná fyzika. Zase.

Směnárna »
»10 drahokamů → 1 křišťál
»130 drahokamů → 13 křišťálů
→ celkem tak Baghý má 70 křišťálů a zůstane jí 0 ametystů a 5 opálů (z původních 93 ametystů a 42 opálů).

Teď tedy hurá na hlavní dějství!
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
ID - B01
Přebarvení s odznaky (naceněné Skyl – nový vzhled již dle všeho tlapka tým obdržel) »
»40 květin + 280 oblázků

Elixír života »omladit o 7 let na 4 roky
»70 křišťálů a 70 mušliček
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

Vlastnosti » (1* = 10 květin)
ID – V04 | Styx | taktika lovu | 1 hvězda
ID – V04 | Rez | síla | 1 hvězda
ID – V04 | Pippa | síla | 1 hvězda
ID – V04 | Nori | obratnost | 1 hvězda
ID – V04 | Alfredo | rychlost | 1 hvězda
» 50 květin

Baghý » (1* = 60 květin)
ID – V02 | taktika lovu | 1 hvězda
ID – V02 | síla | 2 hvězdy
» 180 květin
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
Podtrženo, sečteno:
»70 křišťálů
»270 květin
»280 oblázků
»70 mušliček
»130 drahokamů

V inventáři tak zůstává:
»0 křišťálů
»9 květin (pomněnky)
»267,5 oblázku
»3 mušličky
»89 drahokamů (5 opálů; 84 safírů)

// Narrské vršky

Božstvo zdejšího světa nebylo místy zcela férového rázu. O tom se už hnědá vlčice stihla nejednou přesvědčit. Od všemožných pohnutek Osudu po vypálení Borůvkového lesa. Život tehdy nikomu z nich nepomohl a nechal sestru, aby si vzala život ochranářky Naomi. Pro jeho vypečené dary mu však vlčice hodlala odpustit. A hlavně protože nelhal. Opravdu se potkala s bratrem a její tělo se zdálo býti rychlejší a hbitější – daleko odolnější a připravené její duši odnést kamkoliv si jen zamanula. A právě teď si přála znovu vidět toho veselého vlka, který zdaleka nedostál veškerým svým slibům. Neb zatím ani nedostal příležitost.
Malá vlčice se poučila a kvítí pro boha natrhala předem. Jemně vonící levandule a rozkošně kvetoucí růžičky nesla opatrně mezi zuby. Nechtěla je poškodit a dobře si hlídala, aby jejich okvětím nezavadila o žádný keř či strom. Tedy teď už spíše jen skálu. K Narrským vrškům přistoupila od severu. Najít pak stezku vedle potůčku již nebylo obtížným úkolem. Z nějakého důvodu si ji pamatovala tak, jako by tudy capkala každý boží den. Po tváři ji nyní tancoval lehký úsměv; packy ji nedočkavostí přímo svrběly. Těšila se na tenhle den od své poslední návštěvy a co dodat – byla jako malé děcko před vánočním stromečkem, které už vidí všechna ta světýlka a dárečky zabalené v blyštivém papíru. Úplně zapomněla na nějaké bolesti v kyčlích a nepříjemné pocity tady a tam. Tohle bylo totiž mnohem důležitější.
K zvláštnímu útvaru v podobě přírodního mostu se dostala svižnou chůzí vcelku rychle. Při své první návštěvě se bohužel nemohla pokochat tím nádherným výhledem. Dnes však příležitost měla. A proto velmi opatrně zamířila nejprve k okraji pouštní duhy. Neodvážila se na ni vstoupit plnou vahou, přeci jen se však naklonila přes okraj. Vítr si, tak jak to měl rád, hrál s pustinou pod ní. Po posledních deštích však zatím nedokázal mokrý prach zdvihnout. Bylo tedy slyšet jen a pouze jeho ustavičné kvílení. Hnědá ovšem nechtěla příliš ztrácet čas očumováním, vydala se tedy po stezce o kus níž a směrem k jeskyni, kterou obýval Život. Byla si stoprocentně jistá tím, že bůh o ní ví. A nepletla se. Když se objevila na dohled, bílý ji již očekával před jeskyní. Neměla chuť se mu do obydlí hrnout – bylo to neslušné a kdyby ji sem v létě neuložil sám, těžko by se mu do úkrytu montovala sama. Tak či onak se vlčici při pohledu na bílého vlka ocas radostně rozhoupal ze strany na stranu a modrá kukadla živě zazářila.
„Baghý!“ Vítala ji magická bytost zvesela, v obličeji podobné nadšení, jako hnědá vlčice. „Už na tebe čekám! Dlouho jsme se neviděli!“ A tak se stalo, že hnědá vlčice, která neměla moc v lásce cizince, právě jednomu běžela vstříc, jako by snad vítala přítele z dětství. Nepřišlo jí to nikterak špatné, ba dokonce naopak. Když se vzdálenost mezi nimi uzavřela, napodobila gesto, jakým se vždy vítala se Rzí. Jemně se otřela o jeho tvář, dávala však dobrý pozor, aby nezničila křehké kvítí. To také odložila bílému k nohám v první chvíli, kdy se od sebe odtáhli.
„Také tě ráda vidím!“ Zasmála se konečně, téměř tak neposedná, jako malé vlče. Život ji pozorně přejel pohledem a pobaveně naklonil hlavu ke straně.
„Koukám, že jsi dala na má slova a vypravila se za mnou kvůli tomu, o čem jsem mluvil prve.“ Začal vesele, vlčice se však mohla jen usmát. Vždyť určitě dobře věděl i o tom, že mu chtěla poděkovat za dobrou radu. A taky za to, že „zařídil“ její setkání s bráškou a rodiči. Posadila se naproti němu, doufala že nebude nic namítat a chtít ji pakovat jinam. Naštěstí však přisedl vedle ní. Z míst, kde se takhle uvelebili, mohli poklidně sledovat pouštní duhu v celé její kráse.
„Chtěla jsem ti hlavně projevit díky, protože bez tebe bych určitě k jezevci sotva trefila. A taky děkuji za to, že jsi mi pomohl s fyzičkou. Ulehčilo to hodně věcí.“ Hnědá spokojeně seděla vedle boha skoro jako by vedle ní vysedával Nori. Nepřišel jí v čemkoliv jiný. Až na tu zázračnou magickou sílu, která teď ale třímala někde hluboko v jeho nitru. Teď to byl obyčejný vlk, který se na ni přátelsky usmíval.
„Jsem rád, že jsem ti pomohl. A rád ti pomohu i teď. Maskovat nadšení se ti vůbec nedaří. Jsi nedočkavá.“ Jak ta slova se smíchem vyřkl, vlčice okamžitě zrudla. Horko zalilo nejen její líčka, ale i celé, kostnaté tělo. Bílý však náhle zvážněl. „Dokáži zvrátit tok času a vrátit ti mládí, bohužel však nevím, jak vyléčit tvé oko.“ Baghý se zarazila. Oko? Vůbec na něj nepomyslela! Ani na moment ji nenapadlo, že by Život mohl něco takového dokázat. Zůstala na něj proto zmateně mžourat, hlavu taktéž nakloněnou ke straně. Zřejmě pochopil, jak se k tomu vlčice staví, a proto se stejně nakonec usmál a přikývl. „Nemá cenu to tedy odkládat,“ zašeptal a vyskočil na všechny čtyři. Hnědá ho napodobila, přičemž bílého sledovala s nechápavým pohledem. On se však jen potutelně usmíval. „Zavři oči a na chvíli se prosím nehýbej.“ I nadále mluvil tiše, vlčice však neměla důvod ho neuposlechnout. A proto učinila dle jeho slov. Chvíli se nic nedělo, náhle však ucítila lehký dotek na čele. Byl to stejný pocit, jako když ji na to samé místo políbil vánkem bratr. Chladný dotek naprosto neodpovídající tomu, co čekala. Těžko se to dalo popsat, ale velmi rychle – aniž by si to vlastně uvědomila – se vlčice složila k zemi. Usnula téměř okamžitě.

Ve spánku si nevšimla suché vody, kterou bůh omyl její staré tělo, ani toho, že kytice spočívající po jejím boku zmizela. Těžká víčka nezdvihlo nic z okolních ruchů. Ani pískání větru v kopcích ji nepřinutilo vstát. To protože na ni Život sám uvalil spánek přinášející sílu. Hustý kožich, který prostupovaly šedé chlupy, zhoustl ještě o něco víc. Šediny v její tváři počaly mizet a ztracené barvy, které za ta léta ze srsti vysály sluneční paprsky se navracely. I reliéf jejího těla se měnil. Povislá kůže a vrásky mizely, kosti vystupující zpod pokožky náhle nebyly vidět. Vlčice mládla.

Z magického spánku procitla až po dlouhé chvíli. Dávno po tom, co Život zmizel i s jejími dary. Dlouho po tom, co její tělo již nebylo více staré. Zmateně se rozhlédla, nepociťující žádnou změnu. Co se stalo? Na moment si pohrávala s myšlenkou, že Život zkusí ještě vyhledat. Nakonec ji však zapudila. Ne. On přece ví, co dělá. A s tím se pomalým krokem vydala dolů z kopců. Zpět do Borůvkového lesa. Nevědoma si změn, které podstoupila.
„Děkuji ti za návštěvu, maličká. Snad oceníš mé dary a budou ti sloužit. Označil jsem tě svým znamením,“ vznesl za ní Život krátkou modlitbu, zatímco drobné růže spolu s levandulí sázel ve své zahrádce. A květiny mu v odpověď radostně pěly.

// Narrské vršky

// Kopretinová louka přes řeku Tenebrae

Ve chvíli, kdy se vlčice doškrábala k úpatí zlatých kopců z pískovce, byla její nadšenost již téměř neudržitelná. Skoro až nabírala fyzickou podobu splašeného koně, který z plných sil zabírá a žene se vpřed. Mohutné plece razící si cestu po pískovci směrem vzhůru. Zcela nezadržitelná síla. Malá vlčice ťapkající si po skalách nebyla sice věrným ztotožněním něčeho podobně majestátního, přeci jen však bylo její odhodlání od pohledu znatelné.
Květiny v její tlamě sebou pohupovaly s každým ladným krokem, ještě více pak s každým klopýtnutím. Ta cesta byla možná vážně moc naléhavá. Po létě plném dobrodružství začalo tělo s chladným vzduchem lehce chátrat. Klouby bolely a nehýbaly se tak volně, jak by se vlčici mohlo líbit. Ke své nechuti si navíc na posledních pár metrech všimla, jak sem tam nechá v prachu cesty své zadní nohy. Zamračila se a přidala i přes to, bolest však byla vážně nepříjemná. Zhruba v půli výšlapu proto na pár chvilek zastavila a oddechla si. S tichou prosbou obrátila oči k modrému nebi: Prosím, Živote, pomož mi. Ať tahle cesta není k ničemu, nebo ta poslední. Smrt si ji sice nevzala, nic ale nevylučovalo to, že by tak nemohl učinit ani Život. Třeba byla smrt lékem na všechny její neduhy a on ji jen nechtěl strašit? Ne. Tak to být nemůže. Vyskočila proto prudce na nohy a z posledních sil si to nasměrovala přímo vzhůru. Určitě se blížila k té stezce, jenž vedla k jeho obydlí.

// Vrchol

// řeka Midiam přes Středozemní pláň

Lehký větřík čechral šedinami prostoupený kožíšek, pod kterým vesele tancoval obrys lopatek. Hubené stvoření vypadalo zuboženě, rozhodně se tak však necítilo. V obličeji vlčici bez ustání tancoval ten veselý úsměv plný očekávání, ocas však neměl čas sebou rozjařeně kmitat. Kormidloval totiž každý její krok. Od chvilky, kdy vyrazila od řeky Midiam totiž docela zásadním způsobem přidala. Hnala se jak vzteklá. Doslova. Na louce, kterou pokrývaly kopretiny a kde Newlin pomohl Norimu s jeho nehezkým zraněním však zpomalila do klusu. Nemám vzít s sebou ještě nějaké luční kvítí? Kolik si toho bude Život přát? Minule jsem mu však též květiny dala až později. V další chvíli však její obličej ztemnil, výraz se změnil. Noriho zranění, která mu přivodila Styx. Povzdechla si a smutně svěsila hlavu. Styx měla svým způsobem ráda, stejně jako Rez. A to že Norimu nesedly brala jako nutné zlo. Jenže představa toho, že jedna z nich mu ublížila – v puse měla náhle hořkou pachuť. Co je správně? Nori by jistě nebyl zrovna nadšený z toho, že s odstupem času na Styx stále nezanevřela. I přes to, že se pokusila sežrat nějaké vlče. Možná tomu jen nemohla věřit? Odfrkla si a znovu přidala do kroku. Teď nemělo zrovna cenu zatěžovat si tím hlavu. On čas ukáže kde leží pravda.

// Narrské vršky přes řeku Tenebrae