Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zdravím, Elisko! Moc ti děkuji za akci! Byla povedená a napříč mé velmi neaktivní účasti mě bavilo sledovat progres jiných. Těším se na každou tvoji další akci :> .

celkem bodů: 4 (hehe)
směna: 4 body za 30 oblázků
a navíc nic .

Ještě jednou dík!

// můžu si vzít Flynna domů? ;-; <3

Jak tam tak hnědá posedávala v dešti a zpytovala svědomí, rozhovor se pomalu začal stáčet k ní. A nebyla si úplně jistá tím, že je to dobře. Srst na jejím krku byla teď docela viditelně zježená. Přestávala nad sebou ztrácet veškerou kontrolu a fakt, že těm dvěma tak trochu překážela v rozhovoru ji docela mrzel. Už jen čekala na vhodnou příležitost, kdy bude moct dvojici opustit a nechat je si vyříkat své problémy. Měli na to rozhodně nárok. A ona jen zbytečně strhávala pozornost svým směrem. Pátý kolo u vozu, co víc dodat – alespoň tak si připadala v tu chvilku.
Kesselův úsměv s lehkým pokývnutím hlavou opětovala, její oči však zůstávaly podivně skelné. Lepší slovo by mohlo být i chladné, či nepřítomné. Jen tam tak vysedávala a dál čekala na vhodnou příležitost. Jenže vzít jen tak do zaječích, když byla adresována, by bylo zcela nepřípustné. Znovu se pokusila o úsměv a tentokrát se povedlo. Možná, jen možná, to zvládnu? Spásná myšlenka! Nevydržela však dlouho. S rozebíráním šedin se v ní však něco zlomilo a trošku se konečně uvolnila. A trošku se uchechtla, nežli promluvila:
„Ještě včera jsem byla kost a kůže, lezla ze mě páteř a srst jsem měla vyblitou co to jen šlo. A šediny úplně všude.“ Přiznala a pohled obrátila na Sigyho, který byl vlastně poslední vlk, který ji viděl před přeměnou. „Ne že by to bylo uvěřitelné, avšak Život nějakým způsobem dokázal zvrátit tok času?“ Intonace v jejím hlase se zhoupla a věta oznamovací se změnila v otázku. Moc to sama nechápala, nečekala proto, že to pochopí její společnost. „Jen oko uzdravit nedokázal,“ vypíchla jistou nemilou skutečnost. A s tím se zase stáhla do své bublinky, čekaje na příležitost, kdy bude moci beze strachu odejít. Nakonec však přiznala sama sobě, že bude nejlepší prostě říct, jak se věci mají. A dřív, než stihla domyslet následky, vyskočila na všechny čtyři. Vítr se do jejího těla opřel vší silou, čelila mi však statečně. Bylo to taky tím, že díky Životu přibrala pár kilo a nebyla jako, no, budu opakovat slovo, ale nebyla jako dvakrát přeložený vítr. Oběma vlkům pokynula a lehce se usmála.
„Myslím, že by bylo správné nechat vás si vyříkat co potřebujete, tak když vás to neurazí, měla bych se k odchodu.“ A přece, jakmile to vyslovila, cítila se jako by její nohy zapustily kořeny a nebyla schopná udělat krok. Musela si jistě uvědomovat fakt, že hluboko uvnitř toužila po tom, aby mohla zůstat a sama si s Kesselem promluvit. Omluvit se mu. A teprve potom zmizet a vyplakat se někde o samotě. Nebo se prostě jen někde zašít a smutnět, protože ona nebyla žádná fňukající padavka. Žejo.

// mate ;-; <3

Sluníčko se pomalu začalo klanět k západu. Kdyby nepršelo, možná by kaskády zahalil svým zlatým hávem poslední ze slunečních paprsků toho dne. Obloha však zůstávala platinově šedá, stále tak smutná jako na začátku dne. A vlčice se s ní ztotožňovala, neboť neměla sebemenší ponětí, co by měla dělat nadále. Cítila se mizerně, před lety zacelená rána nyní opět zela a krvácela. Bolest to byla zcela nepředstavitelná. Těžko se přes ni soustředilo na rozhovor, který se zaplétal přímo před jejím nosem. A přeci se snažila dávat pozor. Jen nepovažovala za vhodné do jejich vět jakkoliv zasahovat, nechávala je plynout okolo sebe, zatímco dál čekala na ortel. Hříčky osudu byly zkrátka nevyzpytatelné, že se jejich cesty tak náhodou sešly a propletly. Pomalu začínala chápat, že nebyla jediná, kdo nakonec náhle zmizel. To však neměnilo vůbec nic na tom, že zmizela první. Ztěžka polkla, neboť přeci jen dávný přítel svou pozornost obrátil i k její maličkosti. Ouška nejistě přitiskla k týlu. Začínala ji pohlcovat nemalá úzkost, těžce nesla ten nápor na svědomí. Na Kesselova slova dokázala jen mlčky přikývnout, než zapíchnula pohled na sněhově bílé tlapky pod sebou. Změnily se v průběhu let, stejně jako se změnila ona. Znovu pohled silou vůle pozdvihla, pokusila se o úsměv, ten však nepřicházel. Jakýkoliv projev emocí byl zkrátka zcela nemožný. Pro svou zlobu. Pro zlobu, kterou zahořela pro sebe samou.
Co se v takových chvílích dělá? Omlouváte se? Nebo prostě čekáte na vhodnou příležitost? A příležitost k čemu? Vylít si srdéčko, nebo se co nejrychleji vytratit a dělat jakože nic? Přešlápla si studene packy a přinutila se uši nasměrovat vpřed. Slova, která se linula z úst hnědého vlka nabyla nikterak urážlivá, ani nezněla jedovatě. Jak tedy bylo možné, že každé z nich bylo jako zrnko soli pro tu bolavou ránu v jejím srdci?
„Děkuji,“ hlesla tiše a znovu sklopila zrak. Nevydržela se na něj koukat moc dlouho, tak trochu si navíc přišla jako ve snu. Čas plynul jinak, neměla nad sebou téměř žádnou kontrolu a prostě jen čekala, co se bude tak nějak odehrávat dál. Slyšela své tělo vyslovit prosté: „také vypadáš dobře,“ což následovala dlouhá prodleva. Pohledem blýskla k Sigymu. Jeho kamarád asi neměl ponětí o tom, že byl teď otcem. Odolala však nutkání mluvit za mládence a jen čekala, zda ji neochromí další záchvat paniky. Ztráta paměti v tuhle chvilku nehrozila, jak moc si ale přála, aby se to stalo. Aby zmizela všechna ta bolest a mohla zas volně dýchat. Možná, kdyby se ti dva dostatečně zaměřili jeden na druhého, mohla by se vytratit. Vrátit se do lesa a dělat že se nic nestalo? Na druhou stranu – jednou už utekla. A teď sotva zvládala čelit následkům. Těžko by zvládla podruhé nést zodpovědnost za stejnou chybu. A tak zůstávala sedět, neschopna dostat ze sebe slovo, či se vydat za starým přítelem a obejmout ho podobně, jako to udělal Sigy. A že po tom sakra toužila.

Čas jako by se pro hnědou vlčici úplně zastavil. Ač déšť nepřestával padat z nebes a divoký tok kaskád nepřestával hučet, k jejím uším se donášelo jen minimum všech těch tak známých vjemů. Šum vody, řev řeky a zvuky praskání dřeva, jak se do stromů všude kolem opíral silný vítr. Strhával z nich suché listí, a to se k zemi snášelo podobně jako chladný déšť. A ona tu jen tupě postávala a zírala na vlka před ní. Možná by tak tupě čuměla i po jeho pozdravu, kdyby se nepřiřítil Sigy. Na jednu stranu to bylo dobré – nebyla magor a vlka před ní evidentně viděl a poznával. Pro jistotu však o kus ucouvla, když k ní svištěl na vlnách bláta. Překvapovalo ji, jak otevřený a veselý najednou byl. Tedy již ji to udivilo cestou sem, protože při jejich druhém setkání rozhodně nebyl tak otevřený a upovídaný; upřímně ráda by mu odpověděla, ale teď to prostě nešlo. Proběhl hard restart již tak přetíženého operačního systému.
Sigyho nástup jí jednoznačně potvrdil, že ani jednoho zrak neklamal. Rozhodla se však setrvat a nechat dvěma známým prostor k poznání se. Evidentně si byli blízcí, soudě dle padlé přezdívky. Posadila se a nepřestávala je mlčky sledovat. Srdíčko jí však v hrudi tlouklo jako splašené. Chvilku dokonce pochybovala o tom, že to její hrudník vydrží. Nakonec ale dokázal odolat náporu v téhle zvláštní, avšak zřejmě šťastné situaci a srdce neuteklo.
K vlčici nemalému zklamání ji hnědý nepoznal. Pramálo si ale uvědomovala změnu, jakou její tělo podstoupilo v posledních dnech. Nedokázala si uvědomit pořádně vůbec nic. Byla zcela ztracená a dávné vzpomínky jí tancovaly před očima zcela živě. Brada trochu poklesla. Kdyby to tak viděl Nori; skoro ho slyšela. "A kdo má bradu odřenou teď, ha?" Nori. Byl její přítel. Ale dlouho před ním měla i jiné přátele. A jeden z nich stál přímo před ní, nebylo o tom pochyb. Jenže ona nenacházela slova. Jak se dá omluvit, že beze slova a beze stop zmizela? Nebylo to její vinou, nebylo to úmyslné; jenže schovávat se za nešťastnou náhodou a nemoc nebylo správné. A tak tu jen tak seděla a čuměla jak trdlo, v puse úplně sucho a jazyk z nervozity přilepený na patro. Mozek na ní pravděpodobně něco hulákal, ale ani ten nedokázala poslechnout. Kessel. Byla tak ochromená, že kdyby ji někdo kousnul do ucha, sotva by si všimla. A přece na ní něco uvnitř naléhalo. Cože? Ptala se do prázdna, aniž by slyšela odpověď. A přitom byla tak primitivní. Představ se! Hlupačko! Mírně se zavrtěla, najednou si přišla nedobře. Být člověk, má dlaně úplně ledové a zpocené. Srst na jejím zátylku se trochu naježila. Vždy si představovala, jak ke starému známému běží a vítá jej s otevřenou náručí – tak co se to dělo? Proč najednou nebyla schopná udělat cokoliv? Ano, ano, jistě. To výčitky svědomí, které pohled na starého přítele vyvolal. Kesselova přítomnost strhla záplaty ze staré rány a ta teď uštěpačně pálila tam, kde to bolelo nejvíc.
„Ehm,“ dostala ze sebe hnědá nakonec, a přežvýkla na prázdno. Musela zahnat to sucho v puse. Musela se ho zbavit. „Z-zdravím,“ pokračovala lehce, zatím co si pohrávala s myšlenkou, že to zabalí a uteče. Pokus o vyslovení nějaké souvislé věty troskotal na první slabice, všechno proto skončilo velmi náhle jen jediným slovem: „Baghý,“ hlesla hnědá, jako by snad mělo jít o verdikt smrti. Vyslovila to! Nebylo cesty zpět. A jestli ani to hnědému neosvěží paměť – to už si neodvážila domýšlet. Raději.

// Borůvkový les přes Vyhlídku

Přesně v tu chvíli, kdy se vlčice otočila za sebou zahlédla pohyb. V tom dešti, který se zdál najednou o něco hustější, měla problém rozeznat, kdo se za ní vydal v takovém nečasu. Poklidně proto pozorovala blížící se figuru, ouška v před. Zvědavě jimi zastříhala, když figura na pár momentů zmizela. Že by se jí to zdálo? Přivřela víčka a zamžourala dolů z kopce. A pak ho najednou spatřila. Byl to Sigy! Se svou chromou packou pospíchal za starou mladou vlčicí. Její ocas se svévolně rozkmital ze strany na stranu. Vlka sice sotva znala, společnost ji však i přes pochmurnou náladu mile překvapila. Strávila tolik let v úplném osamění, že málem zapomněla, jaký je to pocit, když se k ní někdo hlásí.
„Zdravím,“ usmála se na vlka vřele, „co tě sem přivádí? Vyrazila jsem si vyčistit hlavu. Přidáš se?“ Optala se zdvořile a nechala ho k sobě doběhnout. Nepociťovala nyní žádnou nejistotu, jen vlka modrýma očima prohlížela. Zračilo se v nich cosi melancholického, možná stopy po pochmurné náladě. Těžko se vysvětlovalo, jakou radost ji tenhle mladík udělal. Tak trochu nějak počítala s tím, že za ní nepospíchal jen aby pozdravil, vyrazila proto klidným tempem směrem k východu. Kráčela tak, aby ji mohl chromý vlk v klidu stíhat. Popravdě se teď trochu culila jak retardík, neboť ji na vrch všeho těšilo, jak byl pohyb náhle bezproblémový a s jakou lehkostí zdolávala strmý svah.
„Copak tě za mnou přivádí?“ Optala se po chvilce ticha a obrátila pohled k druhému. Nechtěla být příliš vlezlá a otravná. Ostatně v posledních letech toho zas tolik nenamluvila, rozhodně si však neodpustila jedno velmi podstatnou pochvalu: „Chvilku jsem teď mohla hlídat Flynna, je to vážně moc hodný vlček,“ pochválila otci jeho ratolest a vesele zavrtěla ocasem. Při vzpomínce na děravý úsměv prostě musela nahodit úsměv též.
Cesta Baghý vedla z Vyhlídky ke kaskádám. Naposledy tudy procházela snad ještě s Norim, Styx a Rzí. Kde byl její kamarádce konec mohla jen hádat. A kam asi zmizela Styx po tom, co ublížila Norimu? Zastavila na jednom ze skalních výčnělků a zahleděla se na divokou řeku jen o pár metrů níž. Nebyla si jistá, jestli se k ní nebude chtít přidat i Sigy, uskromnila se proto a nechala po své pravici dosti místa, aby se mohl připojit. Ledový vzduch proudící do jejích plic byl příjemný. Odnášel sebou bolest hlavy i dávné úzkosti. Však věděla, že jí procházka prospěje.
„Je tu krásně, ne?“ Prohodila nezávisle, zatímco pohledem rejdila po okolí. Zaujal ji pohyb o pár etáží níž. Zřejmě nebyli jediný, kteří vyhledali útočiště tohoto krásného místa. Zvědavě naklonila hlavu na stranu. Podobně jako před tím, i nyní měla problém rozeznat siluetu před sebou. Déšť naštěstí nebyl nyní tak prudký, takže zatímco ouška měla natočená k mohutnému vlku, který ji následoval z Borůvkového lesa, zrak plně upínala k cizinci. K cizinci? Dlouho neviděla vlka, který by jí byl podobný. Blueberry byl trochu z jiného těsta. Usmála se při vzpomínce na své dvojče z Klímu. Jak se však silueta v dáli vyjasňovala, úsměv z její tváře mizel. Nahrazoval jej němý údiv. Blýskla rychle pohledem po své společnosti, zda ji zrak neklame. Pomalu si totiž začínala být jistá faktem, že ji zradilo zdraví a že má vidiny. Rychle se však zaměřila zpět. To přece nemůže za žádnou cenu být on, ne? A i přes tu nedůvěru ji kuriozita táhla níž. Beze slova nechala Sigyho za sebou a s ušima nastraženýma vpřed se přes kameny vydala blíž. Seskákala po nich až ke břehu, krok to byl ladný, avšak pomalý. Skoro jako by se k hnědému chtěla připlížit. A ač to bylo velmi pomalé, krok střídal krok, takže velmi brzy se vlčice ocitla velmi blízko tomu zvláštnímu přízraku. Možná deset metrů? Možná trochu méně. Bylo to však tak akorát. Zírala na něj zcela mlčky, ocas s modrým značením volně splýval podél jejího těla, uši bystře otočené v před. To nemůže být.

Drobné kapky deště, které se snášely z oblohy se tříštily o koruny stromů. Stékaly po listí a mnohem těžší, avšak v menším počtu se opětovně rozbíhaly zpět k zemi. Jedna z nich ji trefila přímo mezi oči. Překvapeně zamrkala a tiše vzhlédla k nešťastným nebesům. Šum vody padající z těžkých mračen ji hladil po duši. Ač byl jejím živlem vítr, k vodě měla též velmi blízko. Možná kvůli bratrovi, možná protože vyrostla na sněžných pláních. A sníh je přeci zmrzlá voda. Zavrtěla hlavou. Přemýšlela nad naprostými zbytečnostmi, které jen zatěžovaly její hlavu. Flynnova radost z nalezení kolegy Noriho byla nyní to nejdůležitější v celém vesmíru. Pozorovat vlče, jak se přátelsky lísá k jejímu dobrému příteli ji velmi těšilo. A přeci jen najednou zatoužila po samotě. Možná to bylo počasím (helou podzimní deprese), nebo to tak osud chtěl – na každý pád vlčici s jistotou začínala bolet hlava. Přisedla si k Norimu, slova, která vypouštěl z úst však ve valné většině nevnímala.
„Jo, jo, majestátní,“ odpověděla zcela nezaujatě, zatímco stále pohledem probodávala zlaté listí v korunách a platinovou oblohu. Mohlo být krátce po poledni. A bolest hlavy teď znamenala bolest hlavy po celý zbytek dne. Vstávala před chvilkou – nevěřila, že by se jí podařilo znovu usnout a nepříjemný pocit zahnat. Ze zaujetí ji probudilo až přímé oslovení. Přeci jen kamaráda obdarovala lehkým úšklebkem.
„Milý kolego – jestli se nepamatujete, v jezeře o kus dál jsem málem utonula. Právě z toho důvodu jsem velmi váhala se hrnout za vámi. Navíc jsem vám nestačila.“ Ohradila se s úsměvem, povytáhla obočí a vyplázla na něj jazyk. „A když jsem se konečně doplácala k vodopádům, Jeho nejvyšší Jasnost se již dávno vybavovala s nějakou půvabnou cizinkou. Co bych to byla za kámošku, kdybych ti tam přiběhla křenit,“ doufala, že to jako vysvětlení bude stačit, ale aniž by se ujistila, znovu zvrátila pohled k plačící obloze. Byla už pomalu rozhodnutá – potřebovala být pár chvil o samotě. Znovu proto pohlédla na kamaráda, „zvládnete to tu s Flynnem chvilku sami? Chtěla bych se jít projít, vyčistit si hlavu.“ A protože negativní odpověď nečekala – vždyť nepochybovala o tom, že víc problémový z dvojice je Nori – rovnou vyskočila na nohy a oba chlapce obdarovala studeným žďuchancem do srsti na boku. Když se však skláněla k vlčeti, jen se mile usmála a pošeptala mu: „Dávej na kolegu Noriho pozor, on by se bez tebe ztratil.“ A s tím se měla k odchodu.
Cestu zvolila směrem k vyhlídce. Kráčela doopravdy pomalu a prohlížela si každičký strom. Za světla to přeci jen bylo lepší. Možná ji však trochu nahlodával strach. Proč pořád vyhledávám samotu, když pak ztrácím paměť? S tou myšlenkou si pohrávala už dlouho – sotva mohla tušit, že tentokrát ji osud láká z lesa za jistými účely. A tak pomalu capkala vzhůru. Výš a výš a výš, dokud ji nedošlo, že v tom divném melancholickém zamyšlení opustila les a nechala ho za zády. Přeci jen však zastavila, aby se po borůvce ohlédla. Hřejivý pocit vědomí, že znovu našla domov těšil její dušičku.

// Kaskády přes Vyhlídku

// Úkryt

Vyploužit se z úkrytu do nepřízně počasí vlčici přeci jen stálo trochu úsilí. Na kraji skalního převisu, jen krok od chladně dýchající spršky, zůstala na moment stát. Zdánlivě to mohlo být díky vlčeti, které se na chvilku zdrželo a vlčice se po něm přes rameno ohlédla; pravdou však bylo, že hnědá zkrátka nechtěla z útulné jeskyňky.
„Tak pojď, ty brepto. Lovit budeme venku,“ vysvětlila s úsměvem, který na tváři opět vyčarovala tahle rozkošná koule chlupů. Napůl běžela, na půl se valila, ale rozkošná u toho byla prostě celá. Vlčice z toho prostě byla úplně naměkko. A fakt, že jí tahle vlastně ne až tak maličká koule sahala skoro až pod bradu. Welp. Někdo prcek být musí. Jen nad tím tedy pokrčila rameny.
„Jsem,“ zazubila se vesele, nepřestávaje máchat ocasem. „Asi jsem jako malá málo jedla, tak jsem moc nevyrostla.“ Okamžitě si vzpomněla na slova své maminky, která ji nepřetržitě hubovala. Ne že by však její hobbití vzrůst nějak bránil rozvoji charakteru. Tehdá ještě ďábelského. Nyní již podstatně klidnější dáma kráčela pomalu ránem k tůni, již plnila voda pramenící ze skály.
„Víš ty co, ukážeš to nám oběma – ať to nekazíme ani jeden,“ zasmála se a lehce zastříhala ušima. Sešlost se ani přes nepřízeň počasí nerozešla. Naopak. Zahlédla v dálce přicházet Berryho, Makadi a nějakého neznámého černého vlka. Všichni tři spolu opatrně nesli Wizku. Překvapeně na ně zůstala zírat, načež však přidala do kroku, aby jim všem mohla uhnout. Doufala, že si jich Flynn nevšimne. O šedé vlčici mluvil velmi vlídně a byla by nerada, kdyby musel čelit takovému výjevu. Dost na tom, že zřejmě tušil, co se jí stalo. Velmi nenápadně proto jen kývla Berryho směrem a pokračovala dál. Postřehla totiž očekáváný černý kožíšek. Sklonila se k Flynnovi a něžně do něj dloubla čenichem, než mu pošeptala: „Támhle máš kolegu! Tak mu nezapomeň říct, jak moc jsi statečný,“ vybídla ho vesele a lehce ho popostrčila kýženým směrem. Přání, aby doopravdy přehlédl nešťastnou skupinku se rozhodla podpořit tím, že si velmi nenápadně ukročila a zastínila tak raráškovi výhled.
„Čau, lovče!“ Uvítala pak kamaráda a pozdrav doprovodila velmi významným pozdvižením obočí, „jak to šlo? Nemáš moc odřenou bradičku, jak si ji tahal po zemi?“ Dloubla si s úšklebkem a přistoupila ke kamarádovi blíž. Zaplavila ji dobrá nálada, za kterou mohl převážně Flynn. Vedlo k ní však i uvědomění, že v tomhle zázračně mladém těle nebude pro smečku přítěží na nadcházející zimu. A to bylo fajn vědět.

|234|

Ze skalního otvoru se do jeskyně začaly prodírat první sluneční paprsky nového dne. Tedy. Ne přímo. Dalo se to zřejmě očekávat, že mraky jej velmi hbitě zastíní a první kapky deště na sebe nenechaly dlouho čekat. Bylo ovšem příjemné tenhle šum poslouchat. Voda bubnovala do zlátnoucího listí a ona se vesele válela na vyhřátých kožešinách. Hezky v suchu a příjemném teple, které zajišťoval nejen její kožíšek, nýbrž i veselý společník. Jeho děravý úsměv byl jasnější než sluníčko. Hnědá mu zazubení opětovala.
„Jen si dej,“ pobídla raráška vesele a bez mrknutí oka ho nechala po sobě šplhat. Drápky přes hustou srst necítila a pravděpodobně tak Flynnovi i ulehčila horolezecký výkon – tedy ta hustá srst. Dokud byl spokojený, neměla potřebu sebou ani cuknout. Navíc ho bolavá tlapka nemohla bolet až tak ukrutně, když s ní převáděl takové kousky. Při jeho dalších slovech se jí ovšem z hrdla vydralo jen přidušené: „C-cože?“ Hekla překvapeně a pokusila se po prckovi ohlédnout. Nijak dál to nerozváděl, takže si přeci jen myslela, že se přeřekl; pomyslné otazníky se nad její hlavou však vznášely setsakramentsky dlouho. Prakticky až do momentu, kdy Flynn začal předvádět své lovecké umění. Nejprve ho mlčky vyslechla a s úsměvem shlédla celé představení, načež vesele začala tlouct ocasem do země.
„Teda! Ty bys mohl být vedoucí lovu z místa! Jsi doopravdy šikovný,“ nešetřila na prtěti chválou. Laskavý úsměv si zas jednou našel cestu na její líčka. Zvědavě při tom naklonila hlavu ke straně. „Takhle to nesvede ani Kolega Nori, budeš ho to muset naučit – jak se to dělá správně.“ Očka jí spiklenecky jiskřila, zápal malému Flynnovi nechyběl. Možná i tohle uvědomění vedlo k jejímu prudkému vyskočení na nohy – a znovu ji překvapilo, jak byl ten pohyb najednou snadný a bezbolestný. Vlče se k ní zrovna v ten moment přicapkalo pomazlit. Vesele zavrněla a ocásek se jí u toho znovu rozbimbal ze strany na stranu. I ona byla mazlící a krom Rzi byl Flynn po létech první, který se nebál k hnědé přitulit. Nechala ho se tedy lísat se dle libosti a na chvilku ztratila konec myšlenky, která ji donutila vstát. No jo – už vím. Uvědomění přišlo až po chvilce usilovného přemýšlení.
„Pojď. Zkontrolujeme to venku. Myslím, že by tam mohl být Kolega Nori,“ pobídla jemně vlče. Bylo pravdou, že k ní vlhký vánek donesl známý pach. Byl sice slabý, to však mohlo být i hustým deštěm. V úkrytu lesa se zas tolik vlhkých kožíšků obávat nemuseli. A Flynn si tak moc přál Noriho vidět. Nemohla mu to odpírat. Úsměv jejího svěřence byl prostě natolik kouzelný, že by pro něj capkala až na pitomej konec světa a zase zpátky.

// Borůvkový les

//

//Edit Sav.: Therion

|234|

Čert ví, jak dlouho tomu bylo, co škvrně usnulo. Možná několik hodin? Těžko soudit, protože i přes své původní odhodlání si vlčici spánek nakonec odnesl. I mladé tělo zřejmě potřebovalo notnou dávku odpočinku a umělo si o něj silou říct. Flynn se mezitím sklouznul na její přední packy, takže hlavu musela instinktivně přesunout kus bokem, aby malého nezalehla. Z dřímot ji však přeci jen nakonec vytáhlo velmi drnčivé „dobré ráno“. Sama zívla a zvedla hlavu, zatím co probouzející se vlče se k ní tetelilo a různě se protahovalo a nakrucovalo. Ihned jí na tváři vyčaroval pobavený úsměv. Co že byla ještě tma, vždyť svítat muselo začít co by dup.
„Dobré ráno,“ pozdravila také a opětovala vlčkovi zubatý úsměv, načež však trochu poupravila jeho provizorní přikrývku. Jak se rozvaloval, bylo to docela k ničemu, beztak ji s dalším pohybem shodil. Mohla mít však alespoň pocit, že se snažila. Stejně se přesně v tu chvilku vlček procpal pod jednu z jejích předních. Vřele do něj dloubla čenichem a zasmála se. Olizovat ho stále nechtěla, kdyby třebas Lylwelin byla proti, přeci jen mu však trochu očkem zkontrolovala ranku na tlapce. Díky Životu vypadala poměrně čistě a evidentně malému až tolik nepřekážela.
„Taky jsem spala,“ obrátila nakonec svou pozornost k raráškovu brebentění, načež se hluboce zasmála. Flynn se rozhodl zachumlat do husté zimní srsti na jejím krku a ji to zalechtalo. Velmi krátce, avšak přece. Nechávala ho tedy si užít hřejivého pelíšku. Využila příležitosti a trochu se porozhlédla. Zřejmě byli stále sami. Možná se tu někdo protočil mezitím co pochrupovali, jinak však nebyla po nikom ani stopa. Ani po Norim. Okamžitě se šibalsky usmála. I ty chlípníku. Tichý šepot ji však vyrušil a ona opatrně sklonila hlavu k prckovi, aby ho lépe slyšela.
„Tady určitě není, ale třeba bude venku.“ Pošeptala mu zpět. Další informace, které jí rarášek poskytnul, byly velmi stručné, všechny je však vyslechla a zvesela přikývla. „Přinesla jsem ti něco k jídlu už před spaním,“ vysvětlila a opatrně se natáhla pro kus masa ležící bokem; přitáhla jej prckovi na dosah. „Co kdyby ses nadlábnul a pak jsme šli najít Kolegu Noriho. Potřebuješ na další dobrodružství nabrat síly,“ navrhla vesele. Rychle jí však došlo, že vynechala něco hodně důležitého. „A cestou spolu můžeme něco ulovit, hmm? Ukážu ti, jak se to dělá.“ Doufala, že nebude odmítnuta. Bez Noriho stejně neměla co dělat a trávit čas s raráškem jí nevadilo. Navíc pomoci prckovi s lovením by mohla být legrace – tak proč si jí trošku neužit?

// Borůvkový les

|233|

Vlčice malého dohnala rychle. Ťapkala za ním a dávala pozor, aby nespadl do žádné z jam. Nakonec přeci jen nevypadal až tak smutně a i to přimělo hnědou k dalšímu úsměvu. Maso, které pro vlče připravila raději odložila ke straně prostoru, na skálu, kterou ze všech nejméně pokrýval prach a různé druhy usazenin. Teď o něj prcek zjevně nestál, až se ale vzbudí, nemusí mu to skřípat mezi zubama. Ke spaní se jmenovaný uložil na jedno z vyvýšených míst. Překvapilo ji to, avšak třebas měl k tomu nějaké vnitřní pohnutky. Neptala se proto a sama se položila do prohlubně vedle něj.
„Určitě mu tak můžeš říkat, bude moc rád,“ mrkla na něj. Tím, že ležela v díře měla malého přímo proti sobě. Spokojeně se culila a vrtěla u toho ocasem. Tak nějak čekala, že tím je problém vyřešen. Ale vzápětí vyvstal na obzoru další nepochopený fakt. Co to sakra plácá? Synovkyně Baghý? Úsměv na její tváři zamrzl. Jak na tohle odpovědět tak, aby Flynnovi nezamotala hlavičku ještě jednou tolik? Zdálo se totiž, že tohle popletl jak jen to bylo možné. Po několika nekonečných vteřinách ticha ovšem usoudila, že bude nejlepší vyjít s pravdou ven. Doznat, jak se věci mají. Když nad tím přemýšlela takhle, málem by si až přišla zle, že mu záměrně lhala. To ovšem nebylo pravdou!
„Tohle si možná maličko pleteš, protože já se jmenuju Baghý.“ Usmála se nakonec lehce, zatímco Flynn pomalu, ale jistě začínal usínat. Nebylo divu. „Jen si odpočiň. povídat si můžeme, až se pořádně vyspíš,“ ujistila ho. Zmrzlý úsměv se nakonec uvolnil a ona mohla prcka sledovat, jak si ho odnáší říše snů. Počkala, dokud nezačal klidně oddechovat, než se znovu zvedla na nohy. Pod sebou měla kožešinu, kterou velmi ochotně tělíčko přikryla. Během té chvíle se stihla docela dobře ohřát, proto nehrozilo, že by malého záškodníka studila. Sama si pak z jiné prohlubně přitáhla jednu ze starších kůží, na kterou se tiše uložila. Drobek vedle ní vypadal za spokojeně. Nic jí tedy nebránilo v tom si konečně položit hlavu na packy a přivřít víčka. Unavená nebyla. Ve staronovém těle se cítila doopravdy svěží, uchýlila se tedy alespoň do říše myšlenek a jednu veselou poslala směrem k vodopádům. Jakpak se jeho Jasnosti asi tak vede, honilo se jí hlavou, zatímco jí na čele rostly imaginární čertovské růžky.

Když přicházela, provázely ji hlasy ostatních vlků (ne že by si to tak docela pamatovala), Flynnův veselý hlásek však dokázal něco, co ti ostatní zkrátka nemohli. Jak si to za ním tak tichounce capkala po stezce, nebo možná zase před ním, protože v jednu chvilku zastavil, culila se od ucha k uchu. Jeho bezelstnost a přímočaré vystupování byly bezesporu neodolatelné. Výraz v její tváři se však ještě více obměkčil po tom, co nakopl onen lístek.
„Neboj, však s tím se vypořádáš. Já se to taky naučila,“ usmála se a lehce do něj dloubla čumákem. „Bude to takový naše tajemství,“ ujistila ho. Od úkrytu již byli na dohled, žádné vlky však v tom přítmí nezahlédla. Museli se nějakým způsobem vyhnout většině ostatních, včetně Berryho a Wizku. Což jí znovu připomnělo malého vlčka, který si myslel, že vlčice je s Norim. To jak posléze ztichl ji trochu vyděsilo. Řekla jsem něco špatně? Zoufale přemýšlela nad příčinou, která mohla malého Flynna uvrhnout do tak zadumané nálady. A pak ji to trklo! Že by nevěděl, jak se Kolega doopravdy jmenuje? Dávalo by to možná smysl, zřejmě nás nepředstavili. Nechtěla to však na malého nějak vychrlit, a tak na chvilku zůstala potichu. Zamotala mu hlavičku a teď jí to bylo zatraceně líto. Když potom jen tak nevesele přitakal, znovu do něj dloubla studeným čenichem.
„Zmátla jsem tě, že? Promiň mi to,“ omluvila se, v očích odlesk upřímné lítosti, „Kolegovi občas říkám Nori,“ na moment hledala vhodná slova, kterými by mohla ještě nějak něco vysvětlit, nakonec však usoudila, že by malého jen znovu zmátla. Ukončila tedy další pokusy o rozšíření jeho znalostí a obdarovala ho dalším úsměvem. Plácek před úkrytem se jim náhle rozevřel jako na dlani a ona si až teď všimla vlků, kteří zde polehávali. Byl tu ten starý, dál Aranel, Zlatá spolu se Sigym a jedno neznámé vlče. Myslela si, že vlček si to rovnou nasměruje k rodičům, on však evidentně konečně rozpoznal terén a vyrazil za svým cílem. Zmateně se po něm ohlédla. Pociťovala vůči němu nyní zodpovědnost, a proto si velmi rychle nakročila k jeho rodičům, které obklopovala široká společnost.
„Dobrý večer ve spolek,“ pozdravila tiše, aby případně nevyrušila spící spolusmečkovníky, svou pozornost však obrátila na Zlatou. „Lylwelin, našla jsem Flynna u hranic s vyhlídkou. Zřejmě se tam oddělil od Wizku,“ významně se po jmenovaném ohlédla. Snad se nebude zlobit, že ho takhle práskne matce, přeci jen měl ale zraněnou tlapku a možná by ji Zlatá mohla vykuchat za živa, kdyby ji o tom neinformovala. „Vypadá v pořádku, ale má ránu na tlapce. Odvedu ho do úkrytu a počkám tam s ním na tebe, jestli si tu ještě něco chceš vyřídit.“ S tím pohledem sklouzla na jejího partnera. Pak opět pohlédla na zlatou a lehce kývla, načež konečně vyrazila za prckem. Ještě se však zastavila u větší z mršin a oddělila kus libového masa pro malého maroda. Toho dohonila těsně u vstupu do jeskyní, musela však velmi natáhnout krok. Na to, že tohle vše absolvoval s poraněnou packou, mu to stále docela běhalo.

// úkryt

Někde v dáli zahoukal sýček. Jedno hnědé ouško se daným směrem reflexivně otočilo, zbytek pozornosti vlčice však zcela zaujímal Flynn. Ke zraněnému vlčeti si někdy v půlce svého proslovu opatrně lehla, dávala však dobrý pozor, aby mohl zůstat opřený o její přední packu. Pohybovala se pomalu, aby mu nezpůsobila žádné nepohodlí a hlavně aby se jakkoliv vyvarovala kontaktu se zraněnou packou. Její vyprávění ho naštěstí velmi zaujalo a zmínil šedivou Wizku. Nedala na sobě nic znát, upřímně ji to však zarazilo. Byla pečovatelkou a dle přístupu alfy dozajista velmi dobrou. Že by je potkala nějaká nepřízeň osudu, která tohle všechno zapříčinila? I takové věci se stávaly; tady možná častěji než kdekoliv jinde ve světe.
„Fakt že jo!“ Zazubila se na vlče a spiklenecky u toho mrkla, „ale asi jsme byli na trochu míň dobrodružné výpravě.“ Načež šibalsky svraštila obočí, ještě víc roztáhla úsměv a trošku se sklonila k vlčkovým uším, to aby mu mohla něco hodně důležitého pošeptat. „Budeš pak moct kolegovi říct, kde všude jsi byl. On totiž není tak statečnej, jako jsi ty.“ Jestli tímhle vlče nevyhraje na svoji stranu, pak snad už ničím. Spokojeně se na něj na chvilku zadívala, ale to už se zase chytil návrhu na cestu k úkrytu. Kdyby se dalo její rozpoložení při pohledu na stále veselé škvrně jakkoliv popsat, shrnul by to prostě jen tenhle „:‘>“ … věc. A tak se s jeho pobídkou velmi pomalu vypravila daným směrem.
Šla možná o půl kroku před ním a nepřestávala se na něj otáčet. Měla starost, aby se mu něco nepřihodilo s tlapkou, za každou cenu ho však vláčet nechtěla. I ty slzičky, které se na moment vedraly do zlatých oček nějakou záhadou zaplašila. A když jí drobek přiznal tajemství, jen se na něj vřele usmála, hra obočí nezůstávala pozadu. „Neboj, taky jsem ho tak trochu ztratila. Jednou, nebo dvakrát,“ zalhala, zatím co vlče nasměrovala na úzkou stezku. Jistě že k úkrytu trefila, co by ale byla za kolegyni, aby potopila takhle rozkošné klubíčko. Ale potopit Noriho?
„Kolega se mi zatoulal za nějakou vlčicí,“ zahihňala se dětinsky. Zastavila, aby mohl vlček před ni a ona ho tak měla na očích. Vyprávění o Norim proložila prostým: „teď půjdeme po téhle cestičce, jasnačka?“, načež znovu zapojila většinu mozkových závitů. „Nori je dobrodruh jak se patří, takže když zavětřil šanci k nějaké veselé výpravě, neváhal a čapnul ji za ocas.“ Při těch slovech jí koutky pobaveně cukaly a v očích to jiskřilo. Jen počkej, holomku, až se vrátíš, hihňala se uvnitř. Zarazila se a zastavila, aby se k prtěti mohla sklonit, „tu příležitost čapl za ocas, ne tu vlčici, jasný? Vlčice se za ocas nečapou.“ Vysvětlila radši. Flynn vypadal jako speciální sněhová vločka, ale o to příjemnější s ním bylo trávit čas. Funkce učitelky jí chyběla, co dodat. Rozhodně si však uměla představit sebe samu na pozici lovce mnohem lépe než několik hodin dozadu.
Že zůstává stát jí docvaklo až během chvilky, radši tedy znovu vykročila na cestu a vlče obdařila sladkým úsměvem. „Tak pojď, kolego, není to daleko.“