Gallirea - Příspěvky uživatele

Od momentu, kdy se za vlčicí zdvihla stěna z listí vše šlo jako po másle. Až podezřele snadno se jim kance podařilo odtrhnout od stáda a vlčice neváhala mu v návratu zabránit za jakoukoliv cenu. Nutno dodat že, ani nemusela díky darům od Života tak moc hnát – překvapivé, avšak povznášející. Přesto však hledala možnost, jak kance co nejrychleji skolit k zemi, když už konečně běžela po jeho boku. Naprázdno chňapala po jeho boku i nohách, byla si však vědoma nebezpečných kopýtek, a proto nikdy doopravdy žádnou z končetin neuchopila. K jejímu neskonalému štěstí se však z nebe snesl Kessel. Téměř až doslova.
V okamžiku, který vlčice zcela nepostřehla se její kolega vymrštil na kámen, a i s ním skočil praseti na hřbet. Poplašená hnědá vlčice uskočila stranou tak akorát včas. Jinak by hrozilo, že kanec při zavrávorání sebou strhne i ji. Malá na to byla všehovšudy dost. Z jejího úhlu pohledu ten pád nevypadal úplně hezky. Neběželi vůbec pomalu a moc by za to nedala, že v jednu chvilku divočák Kesse zavalil. Málem se k němu vrhla, v rozsahu milisekund však zhodnotila možnosti a příležitosti, a ještě před tím, než byla dvojčetem upozorněna už mířila k poplašenému praseti. S hrdelním vrčením, které jí za normálních okolností nahánělo hrůzu, se vrhla zvířeti po krku. V tu chvilku jí v cévním řečišti kolovalo tolik adrenalinu, že vnímala jen kořist před sebou a neskutečný hukot krve v uších. Bez zaváhání její tesáky prostoupily silnou kůží na hrdle tohohle statného kance a její tělo ztěžka dopadlo na jeho bok. Tak tak se vyhýbala zmítajícím se nohám a čelisti tiskla k sobě tak pevně, jak jen to šlo. Odhodlání nenechat se setřást bylo vskutku silné. Krev z prokousnutých karodit se vlčici hrnula do tlamy a stékala i po její čelisti. Špinila úplně všechno a v chladném ránu nepřirozeně hřála. Dokonce se z ní i kouřilo.
Jenže hnědá nemohla sama kance držet dostatečně dlouho. I přes smrtelné zranění, které ho brzy mělo stát život se zvíře nevzdávalo. Pokoušelo se postavit. Baghý se na něm držela co to šlo. Dokonce i drápy zarývala do srsti na jeho bohu. Co to šlo, pokoušela se ho stáhnout zpět k zemi. Hlavu mu nepřirozeně zkroutila vzhůru, pomoc však byla nutnější a nutnější. Bylo na Kesselovi, aby zasadil poslední ránu a jejich snídani tak zprostil trápení.

Ještě těsně před tím, nežli se odpojili a vyrazili každý na předem určené pozice se debata točila stále okolo smeček. A její ledabylý nápad se setkal s nečekaným úspěchem. Trochu se uculila. I jí se tahle idea líbila – bylo by super mít své nejbližší přátele od jednou zelenou střechou. Ale i kdyby to tak nedopadlo, v jednom měla hnědá vlčice nad slunce jasno.
„Noriho určitě poznat musíš. Přijde mi, že ho plno vlků nedokáže ocenit. Je tak trochu speciální sněhová vločka, ale není zlý. Čert ví, co by se mnou bylo, kdybychom se nepotkali.“ Zasmála se vlčice neurčitě, ale její pohled i hlas se okamžitě změnil. „Ale jakože – jsme kamarádi.“ Vysvětlila téměř bez prodlení, v hlase trochu naléhavosti. Byla si vědoma toho, že o Norim již básnila poněkolikáté a rozhodně nechtěla, aby to vyznělo nějak nepatřičně. Ne že by Kessovi nevěřila! Jen zkrátka nechtěla být za poblouzněnou hlupačku. Ona a Nori? Leda ve snu.
Čekala teď na přítelem určené pozici a tlapky ji nervozitou trochu svrběly. Vyčkávala na vhodný moment a na zavytí, které mohlo přijít každou chvilkou. A také že přišlo. Nečekala až dozní. Vyrazila přímou čarou rovnou ke skupince poplašených prasat. V nastalé panice se motala v kroužku. Vlčice se pokoušela rozhlížet co to šlo, v tuhle chvilku bylo však její slepé oko značnou nevýhodou. Bohužel si tak nevšimla jednoho z prasat, které porazilo jejího parťáka. Postřehla ho znovu až v moment, kdy se vynořil z trávy a na moment zastavil na vyvýšeném místě. Jejich pohledy se na krátkou chvilku střetly. Tráva se rozestoupila a k jejím očím se tak dostal pohled na jejich konkrétní cíl. Přidala do kroku – musela to zvíře předehnat. S hlasitým vrčením naběhla z jeho pravého boku a na slepo po něm chňapala. Nemělo to ovšem snad žádný efekt. Hlasité kvičení navíc znemožňovalo jakoukoliv pořádnou domluvu za pochodu. Z nouze proto vlčice ještě víc zabrala a kance předběhla. Hnala se jako splašená. Doufala, že jejich plán doopravdy vyjde. S veškerou nadějí proto v dostatečné vzdálenosti před kancem prudce zastavila a celá naježená a s nohama rozkročenýma se postavila přímo proti němu (//meh, doufám že jsem to dobře pochopila :D). Možná to také bylo tou náhlou vlno adrenalinu, ale vítr za vlčicí začal podivně vířit a strhával tak ze stromů zbytky suchého listí. Možná to bylo doopravdy jen náhodné štěstí, ale ve výsledku se za vlčicí objevila prapodivná pohyblivá stěna hnědé drtě listí. I vlčice se za sebe na moment poplašeně otočila. Byla tohle její práce? Nemělo však cenu to teď zjišťovat. Dárek od Smrti zjevně opravdu fungoval a teď jí pomáhal zastrašit prase před ní. A zjevně se to povedlo, neboť i kanec nyní poplašeně zavřeštěl a své kroky otočil směrem k jezeru. Málem při obratu upadl. Celá tahle podivná shoda náhod se odehrála během prostých pár vteřin. Pro vlčici to však bylo téměř nekonečné. Bez dalších cavyků vyrazila za ním. Hrdelní vrčení, které se dralo z jejího krku zaráželo i ji samou.

Jakmile nápad na skolení divočáka prošel krátkým výběrovým řízením přepnula vlčice z vlny pohodičky na frekvenci lovce. Mechanika pohybu se jednoznačně změnila a všechny starosti z bystré hlavy vytlačilo nadšení. Hnědá vykračovala po boku svého dalšího parťáka, ucho natočené jeho směrem, aby nepřeslechla žádné informace, útržky konverzace ani upozornění. Po celou dobu se však mile culila. A pokaždé, když s ním teď mluvila, jeho směrem blýskla očima. Snažila se totiž za každou cenu stále dávat pozor na blížící se skupinku kanců, která si zatím v klidu ryla na východním konci louky. Nic netuše.
„Já taky většinu svého života lovila sama. Jak se ale ukázalo, asi se to tak docela nezapomíná.“ Ušklíbla se trochu kysele, protože první smečkový lov, na kterém po létech byla nakonec vedla. A to poměrně úspěšně. S radostí se však tentokrát přidala ke Kessovu návrhu, znamenalo-li to, že se právě on ujme slova i velení. Ještě chvilku před tím však směr konverzace vesele pelášil jiným směrem, který ji též zajímal. „Určitě – myslím že nebudeš mít problém s hledáním domova. A i já, i Sygy bychom byli rádi, kdybys případně zvážil i Borůvku,“ zasmála se tiše hnědá. Byl to prach prostý návrh, nikde v jejím hlase nebyla ani známka po naléhavosti, či nějakém přesvědčování. Obyčejná přátelská nabídka. „Ale minimálně budeš prostě přesně vědět, kde nás máš případně hledat.“ Dodala s dalším úsměvem a spikleneckým mrknutím. Rozdávala jich teď v poslední době nemálo. A lhala bych, kdybych se někomu pokoušela namluvit, že to není fajn. Bylo to totiž hrozně super. Fakt skvělý pocit!
Kesselovo divadélko o nebohém staříkovi přes hnědou vlčici bohužel také neprošlo, vždyť věděla svoje. Jen se hravě ušklíbla a na moment zastavila, aby ho mohla tlapkou dloubnout do ramene. „A víš ty co? Když jsem sem přišla a seznámila se s Norim, jeho původní plán bylo sehrát divadélko o tom, že jsem jeho stará tetka a že pro nás hledá bezpečný úkryt.“ Tiše se zasmála vzpomínce. „Nepřeneslo se to však přes mou stařeckou hrdost – vždyť na jaře už za sebou budu mít dvanáct zim.“ S těmi slovy se trochu zamračila: Páni, to už je opravdu hodně. Neztrácela však hlavu a jen se pousmála. Rychle však svou pozornost upoutala zpět před sebe. Jejich cíl se doopravdy vynořil na obzoru a s ním přišlo hodně informací. Byly však zcela nezbytné pro hladký a bezpečný průběh dalších chvil. Hnědá prostě přikývla. „Dobrá. Počkám tady na tvé znamení. Cíl je tedy jasný – ten poslední.“ Jen pro přesnost radši zopakovala klíčové body plánu a bez dalších otázek se ještě pevněji přitiskla k zemi. Do teď již kráčela velmi obezřetně a mluvila tiše, jakmile se však za ní zamknula pomyslná brána, úplně zmlkla. Její cíl byl zcela prostý. Jeden z těch kanců před nimi. Nebyla to malá zvířata a dobře si všimla ostrých zubů, které huňatým kuličkám trčely z tlam. Museli být opatrní.

Sluneční paprsky se v jednu chvilku hrdě proháněly po rozlehlých pláních, ve druhou chvilku se již však plaše ukrývaly za nadýchanými oblaky, jako když se mládě honem pospíchá schovat k matce. Souhra světla a stínu byla půvabná a dodávala večeru kouzlo.
„Musí to být magie,“ doznala hnědá napříč svému zamyšlení a trochu mrskla ocasem. Bylo to bezesporu podivné a zvláštní. „A taky si nemyslím, že to má co do činění se vzduchem.“ Prohodila nakonec v odpověď, aby tím celou diskuzi, alespoň prozatím, uzavřela. Měli před sebou daleko důležitější aktivity než donekonečna omývat to samé. Okamžitě zbystřila, když k jejím uším dolehla Kesselova slova a po tváři se velmi brzy rozlezl úsměv.
„Poslyš, to není vůbec špatný nápad,“ chytla se hned nápadu jak něco košile. Okamžitě vyskočila na nohy a její ocas se rozvrtěl ze strany na stranu. „Bude to chtít plán, ale taky myslím že se to bude dát zvládnout.“ Vyslovila se hnědá. I k jejímu nosu se teď donášel jejich pach. Před tím si jej ne tak docela všimla, ale teď si jej byla plně vědoma a zcela odhodlaná vyzkoušet takovouto výzvu. Bez dalších pobídek proto s lehkostí a evidentním nadšením zamířila k východu. Pohybovala se obezřetně a pomalu, pečlivě sledovala obzor i vše dění kolem, přeci jen se však znovu po chvilce přinutila obrátit se na Kesse. Odpovídal na její poslední otázku a těch pár vět ji přimělo k úsměvu.
„Taky jsem moc ráda, že jsme na sebe natrefili,“ přikývla vřele, aniž by snad zastavila. „A pokud jde o smečky – Asgaar jsem ti již prozradila, kde se nachází. Potom je jedna smečka úplně na jižních hranicích Gallirei. Kousek od kaskád potom leží smečka v močálech, to ale asi není zrovna nejkrásnější místo k žití,“ vlčice recitovala své znalosti tak jak si vybavovala z léta. Krom Borůvkové smečky pak už věděla jen o jedné jediné: „A krom Borůvky, kterou máme teď po pravici, se nachází ještě smečka támhle v těch horách.“ Nyní doopravdy zastavila, aby mohla čumákem velmi významně poukázat k Ragaru. „Tam jsem byla dvakrát – jednou omylem, takže jsem jim z území hned utekla. Podruhé jsem však mluvila s alfou a byl to moc milý vlk. Nevím, jak se těm místům říká, ale určitě nebudeš mít problém je nalézt.“ To bylo asi tak všechno ohledně smeček, které tu okolo znala. Že Mahar zanikl a vznikla místo něj smečka Mechová, o tom hnědá dáma nemohla mít tušení. Se svým nejlepším vědomím a svědomím však poskytla příteli všechny své informace. „A nenuť mě tě pokárat, ty „staříku“,“ zasmála se Baghý a hravě do vlka po svém boku žďuchla bokem. „Beztak máš určitě elánu na rozdávání.“ Byla o tom přesvědčená. Občas jí přišlo, že staří pardi se pro svou smečku snažili víc než někteří mládenečkové. Alespoň tak si to pamatovala ze smečky pod Severní horou. Zatímco ona s bráškou lítala a honila dobrodružství po kraji, starší zajišťovali většinu důležitých věcí. Nikdo jim to však neměl za škodu – každý přeci musí poznat svět kolem sebe.
Utnula myšlenku a veškerou svou pozornost znovu zaměřila na možný cíl před sebou. Suchá tráva se pomalu skláněla k zemi, i tak přes ní se svou nížkou neviděla tak, jak by si ideálně představovala. Nos ani sluch ji však neklamal.

// Zrcadlové jeskyně přes řeku Mahtaë (sever)

Vlčice si ťapkala po cestičce, kterou u řeky musely zanechat generace tlapek. Byla sotva znatelná, ale bezesporu vedla směrem, kterým dvojice mířila. Ouška měla nastražená před sebe, ale pravým sem tam zabočila směrem k Borůvkovému lesu. Neslyšela vytí, ani nic podobného. To jí snad bylo dostatečnou zárukou, že v lese bylo vše v pořádku a nic zlého se nedělo. To bylo dobře. Hlavu totiž měla stále plnou toho podivného jevu, kterého se právě stala svědkem. Či lépe řečeno obětí. Vstřebávala každý kousek vzpomínky, nedokázala však jistě určit, co se stalo. Jen jsem vyrazila vpřed. Ale najednou jsem byla někde jinde. To přeci nejde, nebo snad ano? Ustavičně nad tím přemýšlela, s rozhovorem prozatím vyčkávala, dokud se cesta trochu nerozšířila. Což bylo naštěstí velmi brzy. Před Baghý se náhle prostor otevřel a v zapadajícím slunci zazářily pláně Galtavaru. S veselým pohledem se otočila na Kessela.
„Určitě nejsi pomatený! Bylo to zvláštní. Najednou jsem prostě byla o kus vedle.“ Vysvětlila zmateně a zpomalila, aby se mohla zařadit k jeho levému boku. Lépe tak na něj viděla. Ocas nesla volně svěšený, bylo však od pohledu jasné, že ji tahle zkušenost mírně znervóznila. „Jako bych nic nevážila a odvál mě vítr,“ dodala, obočí mírně svraštělé, „možná to je nějaká magie? Nebo, no, něco?“ Byla z toho faktu doopravdy zmatená a těžce se jí soustředilo na něco jiného, jenže vyrazili na lov. A tak bylo více než vhodné se začít pořádně soustředit.
„Asi bude prozatím nejlepší předstírat, že se nic moc nestalo a prostě si užít zbytek slunečného dne.“ Mrkla na kamaráda nakonec a pokusila se o úsměv, „bylo by fajn, kdybys sám vybral kořist – dle chuti a tak,“ navrhla vzápětí. Zastavila, aby dala druhému vlku dostatek času si promyslet svůj cíl. Snad tu již lovila muflony, těžko však soudit, zda se už stáda vrátila na tato místa po jejich úspěšném podzimním lovu. Posadila se, zlatá tráva hladila její boky a vlnila se jako mořský příboj. Další takový den možná uvidí až na jaře, takže bylo třeba si téhle krásné chvilky taky užít.
„Kam vlastně budeš pokračovat dál? Krom toho, že se vydáš za Sigym?“ Optala se zdvořile během čekání a lehce se podrbala za uchem, následovalo protáhnutí. Pach jmenovaného vlka k ní přinášel vítr. Byl slabý, ale zřejmě se někam vypravil se svou rozkošnou dcerou, neboť vítr foukal k lesu. Pohledem znovu zabrousila k hnědobílému kožíšku svého společníka. Byla si jistá tím, že se tentokrát doopravdy nevidí naposledy.

Sluneční paprsky příjemně hřály hnědou v tváři a slabý vánek čechral hustou srst. Měla oči zavřené a klidně vdechovala ten čerstvý vzduch. Bylo tak krásně na tmo světě. Ani si neuvědomovala, že ji ten otravný opeřenec nepřestával sledovat. Jediné, na čem teď záleželo, byl právě ten chladný vzduch a tanec světla za zavřenými víčky. Nechávala se poklidně unášet časem napříč dnem. Málem i přeslechla, jak drahý společník za jejími zády štrachá a šramotí, naštěstí však jen málem. S úsměvem se proto otočila a zvesela zastříhala ušima.
„Krásné poledne, Růženko,“ popíchla ho vesele a její ocásek se radostně rozvrtěl. Bylo tak fajn nebýt někde sama. Nakonec se ukázalo, že tohle bylo přesně co potřebovala. Nejen krásné počasí, ale i trochu času s přítelem po boku. Ne že by na to neměla Noriho, tohle bylo ale přeci jen trochu jiné. Ač se o ni právě také pokoušel smích. „Ne, nezkoušela jsem tě pokousat, ani probudit. Místo toho jsem se tady líně slunila.“ Doznala černé svědomí a nevinně se zaculila. „Nemám za zadkem vrtulku, taky jsem dobíjela baterky. A sice jsem ti přislíbila pomocnou packu na věky věků, ale až z nebe budou na zem lítat ohnivý koule, budu dost možná taky někde chrápat. S tím ti tedy nepomůžu.“ Doznala, ouška trochu stydlivě sklopená k týlu. „Za léto jsem hlavně objevovala a spaní si moc neužila, takže si teď asi vybírám cenu.“ Packou rozpačitě dloubala do prachu a štěrku před sebou. No jo, jsem teď možná trochu línější, no, odfrkla si v duchu a lehce se usmála, zatímco vstřebávala další informace. Při nabídce lovu trochu zbystřila a ouška okamžitě vystřelila do vzpřímené polohy.
„Vůbec nezdržuješ a něco ti ráda pomůžu ulovit. Potřebuji se stejně procvičit – to nikdy není na škodu. Pak se ale možná raději vrátím. Potřebovala bych se taky pořádně seznámit s dalšími vlky z naší smečky, znám jich zatím jen pomálu. Když jsem odcházela, minimálně jeden nováček pomáhal Alfě s raněnou kamarádkou. Možná by nebylo na škodu opatřit si další známosti.“ Vysvětlila ne zrovna jednoduše, pomalu se zvedajíc na všechny čtyři. V ten moment zakrákala ta dotěrná vrána, po které vlčice švihla pohledem. Co pořád chceš? Nemáš nic lepšího na práci? „Vyrazila bych dokud je ještě světlo? Vím, kde je to dobré místo. A není to daleko od lesa, takže se budeš moct sejít se Sigym.“ Nadhodila vesele, nečekaje na další rozpravu. Vyrazila do stínů lesa. Ale sotva vykrčila, stalo se něco naprosto nevysvětlitelného.
Jakmile hnědá vlčice natáhla packy k jednomu z prvních rychlejších kroků, její tělo zakryl stín jednoho z kmenů stromů. Bylo přirozené, že jich tu všude bylo dosti – svítilo sluníčko a koruny již byly téměř holé. Přesně v tu chvilku se s hnědou zatočil celý svět, problesklo jí před očima a bez jakéhokoliv varování se ocitla někde zcela jinde. O pár metrů dál, než kam měla doskočit za běžných okolností. Zmatené stvoření okamžitě zastavilo a zmateně se otočilo na Kessela. Zdálo se jí to? Blouznila? Poplašeně se vrátila na svou původní cestu a s ušima sklopenýma k týlu (ano, zase) zamířila podél řeky Mahtaë na sever. Velmi usilovně však přemýšlela nad tím, co se právě stalo. Chvilku jako by nebyla. Modrým očkem zabrousila opět po kamarádovi. „V-viděl jsi to, nebo mi přeskočilo?“

// Východní Galtavar přes řeku Mahtaë (sever)

Podobně jako Kessel, i hnědá vlčice nad ránem složila hlavu ke spánku. Byl opět bezesný, ale doopravdy povznášející. Pravidelně oddechovala a podvědomě se stočila do klubíčka. Byla zvyklá tak odpočívat v dobách, kdy byla sama. Bylo to bezpečnější. Žádné odhalování citlivých partií, teplíčko, prostě paráda. Navíc si tak dokázala huňatým ocasem přikrýt obličej a vystínit tak otravné sluneční paprsky, které by ji za jiných okolností dozajista probudily. Bylo vůbec zvláštní, že co vročila do těchto míst, ukládala se ke spánku až žalostně málo. A proto byly takovéto chvilky sakra cenné.
Rozlepit těžká víčka se vlčici povedlo až dlouho po úsvitu, bylo to však příjemné probuzení. Nepršelo, nikde žádná mlha a dokonce se pod skalní převis doopravdy prodralo i pár slunečních paprsků. Hnědá na nic nečekala. Protáhla ztuhlé tělo a odporoučela se na to požehnané místečko. Milovala zimu, přeci jen však potřebovala na pár posledních momentů ukradnout pro svou maličkost slábnoucí kousky sluníčka. Položila se na břicho, přední tlapy natáhla před sebe a těžkou hlavu položila na ně. Původním záměrem bylo se jen trochu ohřát, k jejímu štěstí se však hnědé podařilo alespoň na dalších pár chvil usnout. Dlouho se jí nepodařilo takhle krásně odpočinout.
Znovu procitla až v moment, kdy sluneční paprsky změnily působiště a posunuly se o pár kousků dál. Tentokrát je však nesledovala. Zůstala na místě, svalená na bok a pokojně si užívající sladké ráno. Lehce se usmívala. Neměla žádný záměr Kessela budit. Nezmiňoval, že by někam pospíchal. Ani ona neměla horkou půdu pod packami, začínala však možná mít černé svědomí, jestli si hnědého přítele nenárokuje již moc dlouho. Ohlédla se po zatím stále spící siluetě. Bylo jí po boku starého přítele dobře. Pociťovala zvláštní pocit svobody při každém nádechu. To protože konečně shodila ze svých beder ten odporně těžký kámen, který ji tížil dlouhé roky. Pohledem znovu zabloudila k lesu. Na jedné z holých větví stále seděla ta černá vrána. Její korálkové oči jako by nic netušící vlčici sledovaly. Baghý zvědavě naklonila hlavu ke straně. Nějak podezřele často teď vrány vídala. Zřejmě to byla jen úsměvná shoda náhod. Nemohla tušit, že tentokrát černý opeřenec schválně vyčkával na jakýkoliv další krok zmatené vlčí dámy. Pořád totiž neokusila tu speciální sílu, která ji byla svěřena do vínku.

V posledních měsících si vlčice zvykla na ustavičné vyprávění a povídání a naslouchání, dalo to ale práci. Po tolika letech osamocení velké kroky neexistují. Pohybujete se pomalu, vždy jen o píď. A když se pak ohlédnete, nemusíte vždy být úplně nadšení. Jenže tahle duše ušla doopravdy kus cesty a těch malých krůčků za sebou měla již nespočet. Povídat si proto teď s Kesselem (ehm, nikdo už jistě nepočítá prvotní váhání) bylo jako za odměnu. Dokonce se přistihla, že svůj pohled častěji zdržuje v tyrkysových očích nežli na hnědém čele. Velkou váhu nesl i fakt, že Kessel byl starý přítel a kamarád, ještě pře pár hodinami ji však ten samý fakt nenechával volně dýchat.
„Myslím si, že se v našem lese sešlo hodně dobrých duší a šikovných tlapek,“ souhlasila okamžitě, vzpomínky zatím divoce zabíhaly k nedávnému lovu. Pořád trošku doufala, že i napříč skutečnosti, že vedla lov by mohla tak trošku uniknout téhle funkci. Jenže teď, když už nebyla babča, nýbrž vlčice v nejlepších letech, o tom začínala docela silně pochybovat. „Hlavně si prosím tebe však pamatuj jedno,“ stočila svou úvahu zpět ke Kesselovi, „že ať budeš potřebovat cokoliv, vždycky mě v Borůvkovém lese najdeš. Jsem tu pro tebe. Od toho přátelé jsou.“ Chtěla ještě přidat nějaký názorný příklad, něco ve stylu: „půjdu s tebou až na konec světa, klidně s tebou zahrabu mrtvolu tvýho úhlavního nepřítele, nebo tak,“ jenže to by možná pokazilo tuhle docela nostalgickou atmosféru. Zaklapla proto zobák zavčasu. Na rozdíl od otravné vrány, která se ozvala někde opodál. Zřejmě se uchýlila k odpočinku v některé z holých korun stromů. Pravděpodobně se sem zatoulala z Asgaaru. A když už byl zmíněn:
„Elisu jsem potkala a jihu. Bylo to v létě a věř nebo ne, myslím že byla březí. Zřejmě i jí Život dopomohl k znovuobjevení mládí. A Arcanuse jsem potkala na hranicích Asgaaru – navíc nám pomáhal uhasit ten zpropadený oheň u nás. Moc jsem si nebyla jistá, jestli byl z Klímu, nakonec jsme si však byli navzájem povědomí. Takže zřejmě ano.“ Pokrčila rameny a trochu se uculila. Pomalu už jméno černé alfy z mysli vypudila. Možná to bylo únavou, která na ni padla. Ústa se rozevřela do širokého zívnutí a víčka se pevně sevřela. Ten akt však přešel v pozvolné vrtění hlavou. „Ty jsem nepotkala,“ smutně odpověděla hnědá, jakmile byla schopna zapudit reflex a znovu převzala kontrolu nad svým hrdlem a hlasivkami. Jistě že pochopila, že jde o jména vlčat alf z Klímáku, bylo to však již zatraceně dlouho. Jména by sama dohromady nedala. A tváře už vůbec ne. Možná, kdyby si trochu odpočinuli? Pak by se jí třebas o něco lépe přemýšlelo? Nadhodila proto prostý návrh:
„Co si trochu odpočinout? Myslím si, že to oba přivítáme. Bezesporu toho máš v tlapkách taky za dnešní den již dosti.“ Možná i víc, než hnědá. A ta se proběhla prvotřídně – ne počkat. Zapomínala na šlofík s vlčetem. Snad na něj Nori dával dobrý pozor. Přeci jen to byl tak trošku nechtěný výtržník. Nori. Ne vlče.

Kvílení větru se mírnilo, ač v některých chvilkách se silný poryv větru zatoulal i do jeskyně, z čehož vzniklo táhlé a hrůzu nahánějící kvílení meluzíny. Byl to jeden z těch nejvíce děsivých zvuků, které vlčice kdy poznala. A přeci se jím nenechávala rozhodit. Střídavě poslouchala a mluvila přesně podle toho, jak se slušelo a patřilo. Nebyla to ovšem nucená zdvořilostní konverzace, kterou vedete s někým, koho sice znáte, ale vlastně vám po celou dobu své přítomnosti ani nechyběl. Tohle byla ovšem zcela jiná situace. Rozhovor plynul s lehkostí a nenuceně. Lehce se nechávala unášet na jeho vlnách dál a dál, aniž by si přišla zle. Tohle bylo pro teď již za ní.
„Určitě tě potěší.“ Usmála se tajemně a zastříhala ušima, „sice jsem ráda, že jsem si s tebou nakonec mohla popovídat sama, jsem ale přesvědčená, že Sigy by ti taky určitě o všem rád pověděl.“ Svrběl jí jazyk touhou Kesselovi vyslepičit, jak sladký je Flynn andělíček, ale nebylo by to fér. Asi by to bylo jednodušší, kdyby ho těch pár hodin před odchodem nehlídala. Teď však měla před očima zcela jasně ten sladký úsměv a rozkošný způsob, jakým maličký kolega mluvil.
„Smrt se ráda montuje do životů ostatních. Dělá jí to dobře. Těžko se tomu dá nějak zabránit. Blueberry musel vypálit většinu zdravých stromů, aby bohyně zelené plameny nespálily úplně všechno.“ Vzpomínky se vrátily s plnou parádou. Na moment jako by dokonce cítila kolem sebe ten kyselý pach a chuť popela na jazyku. Trochu se zakabonila a zavrtěla hlavou. Těch ošklivých věcí a zpráv už bylo prozatím dost.
„Jsi moc hodný. Náš les teď naštěstí vypadá zdravě díky spojeným silám spousty dobrých duší, ale kdyby bylo třeba přiložit packu k dílu, najdeme si tě.“ Zasmála se vlčice s lehkostí a zavrtěla ocasem. Nemělo ovšem cenu nadále setrvávat u ošklivých vzpomínek.
„Když už jsme u toho vzpomínání, myslím že Arcanus žije v lesích jen nedaleko odtud. Potkala jsem též Elisu a vlčici jménem Lucy – tím si nejsem jistá, ale myslím že je sestrou Sigyho? Ty je určitě pamatuješ lépe než já.“ Nahodila z trochu jiného soudku, od srdce doufajíc, že nemluví z cesty.

V tom chladném večeru vlčice konečně došla něčeho, co se dalo dosti dobře připodobnit klidu. A nejen tak ledajakému. Byl to pocit, jako když se po strašlivé bouři konečně uklidní vodní hladina na moři a panuje mír. Přispíval k tomu ten klid, který s tmou sedl na krajinu, doplněný o jemnou, stříbrnou zář měsíčních paprsků. Prostoupily skrze rozestupující se mraky a teď jemně tančily po holých kostrách stromů. Jeden větrný den si vzal většinu zlatého listí. Bylo to doslova magické. Ve vzduchu byla cítit matička zima a její ledové náručí pomalu a jistě objímalo svět. Za chvíli přijdou první mrazy, napadlo mimoděk hnědou. Těšila se na ty chvíle, protože jestli kdy něco milovala, byla to zima. Na horké letní dny nebyla vůbec zvyklá a tady na jihu trpěla jako zatracenec. A chyběla jí barevná záře rozjasňující noční oblohu.
S povzdechem zvrátila zrak zpět k vlku, který býval jejím dvojčetem. Mimoděk se usmála. Znovu se rozpovídal a bez jakýchkoliv pochyb mu náležela její plná pozornost. Povozech byl spíš výkřikem do tmy, náhlým steskem po domovině, nikoliv projevem nudy a nezájmu. Její celé tělo však naštěstí říkalo opak. Ležela teď na břiše, hlavu zdviženou, packy natažené před sebe a ocas položený rovně za sebou. Byla by lež tvrdit, že nehltala každé slovo. Visela na jeho rtech pohledem, zatímco před ní odkrýval kusy do teď neznámé pravdy. Nikdy ji nenapadlo, jak to Sigy a jeho sourozenci museli mít s rodiči složité. Asi by to tehdy ani nehádala. Mimoděk sklopila uši k týlu a svraštila obočí. V hlavě si pomalu dělala představu o tom, co vlastní říct, až Kessel domluví, poslušně však čekala, dokud nezaznělo poslední slůvko monologu.
„Myslím, že občas se jeden dostane do tak složitých situací, že už jiné východisko nedokáže vidět. Já se dosti dlouho vyhýbala společnosti. Dusila všechny strasti hluboko uvnitř a nedokázala jsem si připustit, že jediný, kdo mě z toho všeho dokáže vysvobodit jsem jen a pouze já sama. Bohužel ne každý má úplně takové štěstí, aby to zvládl.“ Temná myšlenka ji samotnou děsila, jenže to bylo pravdou. Nepotkat tehdy v houštinách Noriho, sotva by měla odhodlání doopravdy zabrat a přenést se přes všechny ty nepříjemnosti. Zahnala úzkost úsměvem. „Sigy tě určitě viděl moc rád. Ještě nikdy jsem ho neviděla takhle šťastného. A věř mi, že ti má co vyprávět. Nechci ti ale kazit překvapení.“ Naznačila vlčice neurčitě, zatímco jí před očima opět vytanul Flynnův sladký obličejík. Chtě nechtě se při té vzpomínce usmála ještě víc. „A souhlasím – určitě to musí být dobré znamení,“ přitakala ochotně. Věřila tomu. Tok rozhovoru se nakonec však stočil k aktuálnějším tématům. Bylo to dobře. Cítila, že vše bylo řečeno a nebylo potřeba si dál sypat sůl na staré rány. Zvědavě proto natočila hlavičku ke straně, při zmínce někoho úplně cizího. Rázem jí zavrtěla.
„Ne, Borůvku teď vede Blueberry. Upřímně jsem si chvilku nebyla jistá, jestli je to dobrá volba, jenže před pár měsíci les navštívila Smrt a velkou většinu vypálila. Byla to smutná událost, protože vzala život vlčici jménem Naomi, ale ten den mi Berry ukázal, že je doopravdy vlk na svém místě. Stará se o smečku a všechny v ní doopravdy bravurně.“ Usmála se a párkrát máchla ocasem. Vzpomínka na domov ji naplňovala radostí. „Jsem ráda že mě přijali – jak jsem už říkala před tím, nejsem svěží a mladá zrovna dlouho. Mohli mne poslat k čertu, ale neudělali to. Snažím se proto přikládat packu k dílu jak jen to je možné. Mám to tam ráda.“ Jistě, už to nebyl Klímový les s půvabnou mýtinkou, ale i Borůvkáč měl něco do sebe. A bylo to kouzelné. Neváhala se přiznat, že byla spokojená.

Ticho rušilo jen praskání větví, které ohýbal silný vítr a tiché kapky vody, jež nepřestávaly odkapávat z krápníků. Bylo to zvláštní místo. Pomáhalo hnědé udržet na uzdě všechny ty emoce, nekonečno otázek a především strach. Byla si teď jistá tím, že se na ni přítel nezlobí, pořád však nedokázala úplně vyřešit všechny svoje problémy. Ty tam hluboko uvnitř. Něco ji svazovalo. Znemožňovalo se zlehka nadechnout. Všechno ji to hlodalo a hlodalo. Dlouhé roky se trápila. A tady? Jako by všechno pomalu brala voda, kousek po kousku a starost po starosti. Lehce se usmívala a nechávala čas plynout, zatím co mlčky naslouchala každému Kessovu slovu. A že to byl taky hodně zajímavý příběh. Neznala sice všechny podrobnosti, ale vzorně přikyvovala, svou plnou pozornost upřenou ke každému dalšímu slovu. Nebyla hloupá. Uměla si domyslet, proč byla Aria důležitá pro příběh hnědého vlka, který tu s ní seděl. Zrzavou vlčici si pamatovala už jen matně. Nedokázala by si vybavit její obličej. A přitom se k tomu jménu pojila naprosto jednoduchá asociace – i ona měla zrzavou vlčici ráda. Jenže jak se ukázalo, zrzavou vlčici hnědý zřejmě nenašel. Soucitně sklopila pohled a úsměv trochu zjihl. Nechtěla to komentovat, a tak jen poslouchala další pokračování. Jenže čím dál docházeli, tím víc vlčici docházelo, jak moc podobné jejich příběhy byly.
„Tvůj příběh mě nenudil. Ani nemohl.“ Zamumlala vlčice a konečně pozdvihla pohled zpátky k tváři svého společníka, jen co dokončil své vyprávění. „Vlastně jsem ho prožila sama.“ Tak prosté to bylo. „Strávila jsem věky na jednom místě – myslela jsem si, že je to Klím, ale teď už si nejsem jistá ani tím. Prý zmizel. Čert tedy ví, kde jsem se to ocitla. Ale živořila jsem tam pod vykotlaným kmenem doslova roky. Bylo to nekonečné.“ Nikdy nad tím neuvažovala tak, jako teď. „Bylo to totiž čekání na smrt.“ Vyslovit to nahlas bylo zvláštní a lhala bych, kdybych se snažila zakrýt fakt, že vlčici nepřeběhl s těmi slovy mráz po zádech. Byl to děsivý pocit, ale nemálo se jí ulevilo. „Ani nevím, jak je možné, že jsem stále naživu. Možná se něco tam hluboko ve mně vzpouzelo té představě. Dopadlo to ovšem dobře. Nakonec jsem se donutila odejít. Mimo stezky, co nejdál od ostatních – přesvědčená o tom, že si samotu zasloužím.,“ zavrtěla lehce hlavou, „ale tak to nemělo být. A jsem ráda za to, že jsem si dala novou šanci. Hlavně protože jsem tě mohla znovu potkat. Všichni ostatní, na kterých mi záleželo jsou asi pryč. Vážím si proto téhle příležitosti si s tebou znovu promluvit.“ A s těmi slovy se na tvář znovu vyhoupl vřelý úsměv. Až teď si hnědá uvědomovala, že dusit všechny ty pocity někde hluboko nebylo dobře. Třeba to byly zrovna ony, které kalily její mysl a zrak. Po těch letech se s tím již naučila žít, jistě. Ale co by bylo, kdyby nikdy nezmizela? Tenkrát byla jiná. Příjemné vzpomínky znovu zahalily její mysl a pohladily krvácející srdce. Ulevilo se jí.

Mít nad sebou něco, co vás uchrání nepřízni počasí bylo po tom nešťastném dni doopravdy k nezaplacení. Hlavně když se pomalu blížila noc. Jistě – byla zatím ještě docela daleko, věřila však, že se minimálně do úsvitu domů nevrátí. Sama si teď prohlížela majestátní přírodní úkaz, kterým Zrcadlové jeskyně byly. Krápníky visící ze stropu, kapky vody stékající z nich a s hlasitým plesknutím tříštící se o chladnou zem. Stalagmity se věrně zdvihaly ze skály a jako děsivé tesáky trčely do tmy. Při takové asociaci vlčice naprázdno polkla a ucouvla. Přeci jen jí bylo poměrně lépe na kraji. U vstupu do jeskynního komplexu. Lehce se usmála na Kessela, když ho míjela a usadila se na jednom ze suchých místeček. Dávala mu čas se rozkoukat, takže zatím měla čas na hrátky s magiemi.
Jak tam tak seděla, očka zavřená, myšlenky jí hlavou vířily jako vítr, na který se tak soustředila. Vzduch, který proudil do jejích plic. Na vzduch v jejím okolí. Vzduch se náhle dal do pohybu. Lehký vánek se prohnal okolo její tváře a lehce ji pohladil. Nic nezvyklého. Tolikrát už si se svým přítelem vánkem hrála. Jenže najednou to bylo jiné – šlo to snáz. Nemusela se tolik snažit. A pak najednou úplně užasla, když se chladný vánek změnil v závan teplého vzduchu, který pročísl mokrý kožíšek. Netrvalo to ani dlouho a kouzlo bylo dokonáno. Hnědá vlčice konečně rozlepila víčka a znovu se oklepala. Doopravdy byla suchá. Celá nadšená se otočila po Kesselovi. Nejen vypadal, ale i zněl unešeně. A Baghý nezbývalo než přiznat barvu.
„Popravdě – jsem tu také prve. Několikrát jsem sice procházela okolo, až sem jsem ale zatím netrefila.“ Pokrčila lehce rameny a trochu se pousmála. „Asi náhoda, že jsme sem došli zrovna teď.“ Pousmála se, stále otočená tak, aby viděla hnědého vlka. Rozhodla se to zatím zkusit znovu. Tentokrát to bylo ještě jednodušší. Vlkův kožíšek téměř okamžitě pročísl teplý vzduch, který nejen zahřál, ale též usušil všechny stopy po poslední přeháňce. Trvalo to jen chvilku, ale nakonec vítr ustal. A taks i vlčice spokojeně seděla v suchu a pozorovala druhého, jak si prohlíží tohle magické místo. Zvědavě povytáhla obočí.
„Co jsi vlastně celé ty roky dělal ty?“ Zeptala se měkce a trochu se u toho pousmála. „Jestli je to moc osobní otázka, rozhodně ji ignoruj. Jen – taky mě zajímá, jak se ti vedlo. A jak ses měl.“ Bylo pravdou, že ji doopravdy zajímalo, co tenhle vlk prožil, když se ona utápěla v žalu. Určitě musel vidět spousty věcí a zažít plno dobrodružství.

// Kaskády před Vyhlídku

Cesta přes Vyhlídku se vlčici zamlouvala. Alespoň na moment si připadala jako na vrcholu světa. Hlavně v moment, kdy se do jejího těla opřel vítr. Skoro jako doma. Tedy. „Starém doma“ v horách. Teď totiž její domov ležel právě pod tímto kopcem. A i přes tu přeháňku, která se sem jak na potvoru přihnala, na něj byl krásný pohled. Vlčice na pár chvil zůstala stát, aby mohla vstřebat ten krásný pocit, který kvetl v její hrudi pokaždé, když viděla něco krásného – výhled, západ slunce. Byly to maličkosti, co dělaly její život krásnější. S úsměvem se otočila na vlka, který ochotně kráčel po jejím boku. Cestou však nechtěla rozebírat žádné dramatické zvraty a smutné příběhy, k pokračování rozhovoru proto zvolila trochu lehčí téma.
„Myslím, že jedna z těch vlčic byla Styx. Tu druhou, která na nás vrčela, neznám.“ Bylo vidět, že se snaží usilovně přemýšlet, „na každá pád Styx jsem poznala na jaře. Jen kousek odtud. Od té doby jsme se vždy jen někdy minuly, či spolu jedno odpoledne cestovaly. Jenže v létě podle všeho velmi ošklivě zranila Noriho – to je ten zmiňovaný kamarád.“ Vysvětlovala za chůze. Vyhlídku nechala za sebou a vedla teď kamaráda z kopce dolů, na pomezí území dvou smeček. Alespoň nebyla daleko z lesa a kdyby se něco stalo, slyšela by případné vytí.
„Huh?“ Zmateně se otočila na vlka, který po chvilce mlčení nadhodil zvláštní otázku. Trošku ji zaskočila. Ale přeci jen musela nějak odpovědět, ne? Chvilku to ovšem trvalo. Pohled upíchla před sebe a zamyšleně svraštila obočí. „Pamatuji si hodně tváří. Tebe, Ariu, Elisu. Saviora, Sianu i jejich vlčata. Když už něco zapomenu, bývá to v rozrušení, ale jsou to třeba události hodinu, dvě dozadu.“ Začala vysvětlovat, těžko však mohla pořádně popsat něco, čemu sama nerozuměla. „Ač bývaly doby, kdy jsem ztrácela pojem o dnech i týdnech.“ Doplnila s kyselým úšklebkem. Byla to smutná pravda, o které do teď snad nikdo nevěděl. A přeci najednou bylo zcela přirozené o tom mluvit. Povzdechla si. „Nejdůležitější ale asi je, že ač jsem v Klímovém lese nepobyla moc dlouho, všichni tam pro mě byli rodinou. A nebýt Noriho, asi navždycky budu říkat že můj nejlepší přítel bylo moje dvojče z Klímu.“ Bylo to právě v tu chvíli, kdy se dvojice shodou okolností ocitla u okraje něčeho, co se jevilo jako jeskyně. Hnědá se po svém příteli otočila s odhodláním zrcadlícím se v očích. „Co myslíš? To by šlo, ne?“ Pousmála se a bez dalších okolků vstoupila pod prostorný převis. Co víc říct, než že bylo bezesporu příjemné se ukrýt před těmi všemi nepříjemnými nárazy větru a dotěrným deštěm. Okamžitě se oklepala, zatímco nechávala oči přivyknout šeru, které podivný úkryt představoval. Začala si však pohrávat se záludnou myšlenkou. Bylo to už dlouho od doby, kdy navštívila Smrt. Třeba by zvládla usušit kožíšky jim oběma? Tak jako tenkrát Falion v horách usušil ten její. Usmála se při vzpomínce na ty horské svahy, pak však pozornost obrátila ke Kesselovi. Nezacházela nikam hluboko do stále pokračující šachty. Posadila a vyčkávala, zda ji bude následovat sem. Čachrovat s magií, dokud stál na dešti, by asi nebylo moc platné.

Sluneční paprsky pomalu mizely z oblohy. Opětovně se den zase klonil ke konci. A tohle nebyl dobrý den. Hnědý kožíšek několikrát zastihla přeháňka. Nebyl sice promočený, ale začínal být nepříjemně těžký a vůbec – nikdo nechtěl být na podzim a v zimě vystaven živlům jen tak. Vlčice si toho užila za svůj život už dost. Proto neváhala a souhlasila, jakmile se Kessel vyjádřil. Původní plán zůstat v osamění se začal tříštit jako zrcadlo na milion kousků. Ale bylo to skutečně špatně? Hnědý vlk, jenž jí nyní stál tváří v tvář jako přízrak z jejích (ne)dávno minulých nočních můr se tvářil přátelsky. Čekala zlobu a hněv, ale místo toho si teď začínala konečně připadat dobře. Lehce se usmála.
„Nebude od věci se někde ukrýt. Tahle nepřízeň počasí je o zdraví.“ Prohodila a lehce u toho zavrtěla hlavou. „Nejsem si ale jistá, že vím o nějakém útočišti poblíž. Snad kromě smečkového a tam asi není vhodné úplně vodit známé bez dovolení. Možná by však stačilo se ukrýt někde v lese? Nebo klidně úkryt na severu, také ho znám.“ Navrhla vlčice a úsměv ještě trochu rozšířila. Byla však jasně nesvá. Jenže starý přítel všechny tyhle obavy jednoduchým činem zažehnal. Zůstala stát jak zařezaná, když se k ní přítel přiblížil a tiše ji obejmul. Byla sice rozhodně překvapená, ani to ji však nepřimělo uhnout. Chvilku jí ovšem trvalo se rozkoukat. A pak byla odpověď na otázku „co dál“ už prostá: obejmula Kessela zpět. Její tvář náhle obklopila srst, ten známý pach a víčka se automaticky sevřela. Nebylo by divu, kdyby ukápla i slzička. Ale jestli ukápla, toho si hnědá rozhodně nevšimla. Pohltil ji totiž pocit štěstí.
Setrvala v obětí doku se hnědý sám neodtáhl. A náhle byla její tvář skoro jako vyměněná. Starostlivá vráska zmizela a jeden koutek její tváře se sám pozdvihl v úsměv. Ouška se znovu našpicovala vpřed, neb v obětí je stáhla k týlu, a ocas se pozvolna lehce rozkmital ze strany na stranu. Mlčky poslouchala, co měl Kess na srdci a nad každou jeho myšlenkou se zamyslela. Nechtěla vypustit z tlamy něco nesmyslného.
„Upřímně – ani já jsem nedoufala, že se ještě někdy uvidíme. Není to tak dlouho, co jsem byla přesvědčená o tom, že tohle bude moje poslední zima.“ A sice původně neměla v plánu se rozpovídat o tom, co ji trápilo a co se za ty roky stalo, najednou se to jednoduše nedalo zastavit. „Začalo se mi zhoršovat zdraví. Už před hodně zimami. Pačalo to ztrácením paměti, jenže to postupovalo a zhoršovalo se. A najednou jsem zůstala na půl slepá. A ztracená kdo ví kde. Dlouho se to zhoršovalo – možná protože jsem se nemohla vymotat ze starých vzpomínek. Jenže pak jsem nějakou záhadou dobloudila sem a díky dobrému příteli našla nějak cestu z toho začarovanýho kruhu sebelítosti a výčitek svědomí.“ Zarazila se až když dokončila tohle vyprávění. Hlavu rozpačitě naklonila ke straně a ouška znovu sklopila k týlu. „Tedy – promiň. Nechtěla jsem to na tebe nějak vybalit. Eh,“ zarazila se a trochu odvrátila zrak, „když – najednou to prostě šlo samo.“ Ale přesně v tu chvilku ji vyrušil nečekaný pohyb. Prudce se otočila. I Kessel byl napnutý. Za jejími zády se promenádovaly dvě šedé tváře a k hnědé se donesl známý pach. „Styx?“ Poznala ho jistě, jenže vlčice cestující s šedivkou nebyla Rez. Baghý automaticky ucouvla, když ze sebe ta tajemná dáma vydrala podivné vrčení. Evidentně však nestála o problémy, neboť zmizela za první vlčicí někde v dáli. A hnědá jen zmateně sledovala ty dvě, jak mizí za horizontem. Neotočila se zpět ke Kesselovi dokud nepromluvil. A nemohla udělat nic jiného, nežli přikývnou.
„Nebude to od věci. Můžeme se prozatím ukrýt v lese. Třeba cestou přijdeme na nějakou lepší skrýš.“ A s tím se pomalu otočila k odchodu. Počkala však na přítele, netušila, jestli tohle bude doopravdy místo, kam bude chtít jít. Jenže ona překvapivě nevěděla o ničem lepším. A tak vyrazila k Vyhlídce a do lesů mezi Asgaarským hvozdem a jejím domovem. Tam se jistě vhodný úkryt najde.

// Zrcadlové jeskyně přes Vyhlídku

Ne, ne, ne, prosím ne, úpěla vlčice potajmu, když místo ní vyrazil pryč odtud Sigy. Hleděla za ním téměř až poplašeně. Byla celá nesvá. Mezi páté a šesté žebro se jí zapíchl pomyslný střep a teď ostře bodal. Sigy, neodcházej, prosila mlčky a sledovala žíhaného vlka, jak si to štráduje známou cestou zase hezky domů. Krev jí tuhla v žilách – nechtěla být s Kesselem sama! Naprázdno polkla, než se pohledem vrátila zase k němu. Jak mohla, nebo měla čelit takovému náporu na její křehké psychické zdraví? Sotva se zmohla ujít pár set metrů sama, aniž by zapomněla! Lehce si odfrkla a olízla si rty, než se znovu posadila. Oddechla si. Zvládla už horší věci ve svém životě, tak proč jí tak znervózňoval starý přítel? Evidentně se nezlobil! Nebo to teprve mělo přijít. Jenže nepřicházelo. Musela proto promluvit a nějak ze sebe dostat srozumitelnou řeč. Věru nelehký úkol.
„Určitě mě nezdržuješ, odešla jsem, abych si trochu vyčistila hlavu,“ pronesla mírně a pokusila se o úsměv. Měla z neznámého důvodu nutkání zmínit Flynna, rozum ji však včas zarazil. To byla Sigyho novinka a jen jemu náleželo, aby o něm řekl svému starému příteli. Pokračovala proto trošku na jiné notě: „Navíc nejsi jediný, kdo byl pryč.“ Ta slova vyšla ven s lehkostí. Jaký paradox, neboť pro hnědou měla nepředstavitelnou váhu a tížila její duši dlouhé roky. I Kessel sám ji vybídl k mluvě, jenže kde bylo nejlepší začít? Jak má vlk vysvětlit fakt, že jednoho dne prostě zmizí a nevrátí se? Cokoliv se mohlo zdát jako výmluva a přeci něco musela říct. Nejprve však zavrtěla hlavou, „momentálně nemám žádný specifický cíl. Můžeme zůstat tady – pokud tedy sám někam nemíříš? Pak mi nedělá problém tě kamkoliv doprovodit,“ její hlas byl tak měkký, jak jen mohl být. Mluvila tiše, i tak však ta slova zvučela tak, že přebila i hukot řeky a poryvy větru. „Já,“ okamžitě se zarazila, v tváři doslova viditelný strach, „omlouvám se, že jsem před lety zmizela. Nemám pro to vysvětlení a nechci se schovávat za svůj ne až tak ideální zdravotní stav. Měla jsem si dávat pozor a netoulat se. Teď už není znát, co se mnou živoření udělalo.“ V tu chvilku se snažila být silná, dobře ale věděla, že nakonec skončí v slzách. Dřív nebo později. Preference se jistě klonily k „později“, bohužel to však nebylo něco, co jeden dokázal dost dobře ovlivnit. A tak tu stála, krvácela a znovu čekala, co jí starý přítel poví. Možná si to neuvědomoval, ale roky před tím, než se vůbec dobelhala do Gallirei žila jen z těch krásných vzpomínek, které prožila se svými starými přáteli v Klímovém lese. Tou nejhorší pravdou však bylo, že vlčice se hlavně bála toho, že její zmizení bylo všem ukradené. Co by se svým životem dělala pak? Nervózně přešlápla z tlapky na tlapku, v tlamě zase sucho. Vzpomněla si na Noriho. Žila by přeci jen dál, to zjištění by však bolelo.