Gallirea - Příspěvky uživatele

// Baghý smeká klobouček a moc děkuje za novoroční překvapení :> ♥! A zároveň vám všem děkuji za to že jste, protože jste úžasná parta a též má virtuální rodinka ♥.

Ten zvláštní pocit teplého chladu, který vlčici přeběhnul po zádech, ji nechtěl opustit. Jako by se jí usadil za krkem, zabořil drápky do hustého kožíšku a odmítal se pustit. Trošku se načepýřila, možná to však bylo i nervozitou s jakou očekávala Blueberryho verdikt. A její černý parťák evidentně chytil podobnou divnou slinu, protože ji nejprve navrhl se vypařit a pak to prakticky oznámil alfě jako hotovou věc. Hnědá se chtěla poplašeně bránit, v poslední chvilku však tlamu znovu zaklapla. Vydrž jen pár chvil a budeš moct běžet, nakoply ji poslední kousky pevné vůle. Ale pobídka ke hře na babu byla tak lákavá. Nejraději by se za černým vlkem vrhla bez dalších cavyků.
Při bližším pohledu Berry nebyl z drobného přírůstku úplně odvařený, naštěstí však droboučkou El neodmítnul a ujala se jí Wizku. Baghý pořád stála v její těsné blízkosti a velmi povzbudivě ji postrčila nosem směrem k pečovatelkám. Asi to byla právě zodpovědnost vůči Eloře, co jí drželo na uzdě. Důvod, proč nevyrazila přímo za Norim. Sklonila se k vlčeti a vřele se usmála.
„Tohle jsou Aranel a Wizku, naše pečovatelky.“ Prozradila maličké velmi něžně. „Já budu muset na chvíli odběhnout, ale určitě se za tebou vrátím, když budeš chtít.“ Vysvětlila malé, než se konečně obrátila na svého alfu. „Díky, Blueberry,“ velmi uctivě mu pokynula hlavou na znamení vděku, že to nebohé mládě nenechají napospas zimě. „Ten kanec je stále ještě čerstvý, tak moc neváhejte. Nakrmí ještě spoustu hladových krků.“ Řekla ještě na rozloučenou, než ho nechala o samotě s milou Wizku. Ta vypadala již o něco lépe, ale hnědá pochybovala, že se její zranění zahojí tak snadno. Určitě musela mít stále bolesti. I ji pozdravila pokynutím hlavy.
Poslední vlk, kterému chtěla věnovat svou pozornost, byl právě Kessel. Vzal však Noriho slova až moc vážně a pomalu se s Baghs počal loučit. Trochu ji to zaskočilo – nechtěla ho tak úplně opouštět. A přece jí teď ta neznámá síla téměř bolestivě táhla za Norim. Lhala bych, kdyby „starou“ vlčici nepíchlo u srdéčka, když došlo na tohle nechtěné sbohem; kousla do jazyka a trochu neochotně přistoupila ke Kessovi, aby ho mohla obejmout tak, jako on prve objal ji. Voněl pořád stejně a bezesporu příjemně. Po jehličí a ještě něčem, co teď vlčice nedokázala pořádně identifikovat. A i přes silnou nevoli se nakonec doopravdy odtáhla z objetí, v obličeji takový trochu zvláštní výraz.
„Beru tě za slovo, tak na sebe do tý doby koukej dávat pozor.“ Zasmála se nakonec a hravě do něj dloubla tlapkou, tak jako několikrát před tím. Nenavrhovala mu eskortu k hranicím. Evidentně si ještě potřeboval promluvit s Berrym a ona nechtěla vyrušovat. „Kdyby cokoliv, budu poblíž,“ sdělila jim ještě, než vyrazila za tím černým pošukem.
Při představě, že na ni někde poblíž čeká, se jí svíralo srdce v hrudi. Byl to neznámý pocit, který dlouho dusila někde uvnitř. Tak co že teď jí najednou polévalo horko, když si vybavila pohled do těch hnědých očí? Ze běhu velmi zprudka zatřásla hlavou, aby myšlenku zapudila. Nori byl kamarád a parťák. A tak to bylo správně. Letěla lesem tak rychle, že do zmiňovaného málem až vrazila, když jej konečně dohnala. Pořád byla rychlejší – o to spíš v mladém těle. Velmi rozpustile do černého vlka strčila s hlasitým „máš ji“, než znovu vyrazila vstříc neprobádaným kouskům Borůvkového lesa. V hrudi stále ten svíravý pocit, který ji náhle tížil. Jako by měla žaludek plný motýlů.

// Víš, že ta voda není hustší, ale naopak řídší? :D Takže se snáz jde ke dnu?

// Jak pravil Danda – všechny jsou boží, ale vyzdvihnu tu Saturna, Biancu a Rowenu (dejte tomu dítěti někdo poníka, prosím ♥).

// Alfie se hlásí na fretkování

Na svět se snesla mlha tak hustá, že by se dala i krájet. Jeden by skoro začal vyhlížet Rákosníčka, jak vystrčí tu plešatou palici v Ovocné tůni. To však mělo modrým očím zůstat utajeno. S nemocným okem byla vlčice vskutku ráda, že vidí na Kesse s El, kteří stáli téměř na dosah. Mokrý sníh se snášel níž a níž, hnědému tělíčko vlčete se však díky magii vyhýbal. S tím, kolik toho právě ušli Baghý až překvapovalo, že užití vzduchu v podstatně větším rozsahu, než byla do teď zvyklá ji nijak výrazně neunavilo. Pohled sklopila znovu k El, která se jí věrně otírala o nožky skoro celou cestu.
„Není ti zima?“ Otázka byla však na nic, sama hnědá hned tušila, jak moc je zbytečná. Na jejím kožíšku se vločky držely, zatímco k Eloře se snad ani nedokázaly přiblížit. Pyšně se usmála. Nejraději by se poplácala po rameni a pořádně se pochválila, ale v tu chvilku se k jejím uším donesl velmi známý hlas. Škodolibý úšklebek, který se roztáhl po její tváři byl určen jen jediné osobě. Otočila se po něm jen ze slušnosti a počeštovala ho vypláznutím jazyka.
„Jenom závidíš, protože jsi nesbalil tu fešandu u vodopádů“ zasmála se, ale to už vyklusávala Norimu vstříc, aby ho přivítala jako Rez vítávala ji: čumákem mu pročísla srst na tváři a její ocas se vesele rozhoupal ze strany na stranu. Odtáhla se rychle, vždyť byli přátelé a nechtěla tu zavdávat falešné dojmy ostatním. Naštěstí se chlapci seznámili bez její pomoci a ona si jen mlčky vrátila zpět k malé vlčí slečně. Tu Nori ignoroval, ale co naplat. Však budou mít ještě spoustu času se seznámit. Hlavně aby jí nebyla zima.
I přes to, že se zajímala o drobné vlče před sebou, ouška měla poslušně natočená ke svým přátelům. Cítila se trochu trapně, že o Kesselovi nikdy pořádně nemluvila. Styděla se za svou minulost tak dlouho; vší silou se ji pokoušela pohřbít někam hodně hluboko. Ale to nefungovalo. A už to ani neplánovala zkoušet. „Kessel je můj starý přítel. Ještě z Klímové smečky,“ dodala měkce a konečně mezi vlky poslala i jeden něžný pohled. Z něj ji však vytrhl další příchozí. A tentokrát to naštěstí byl i vlk, kterého hledala. Hned vyskočila na nohy, ale skloněnou hlavou a svěšeným ocasem vyjádřila svou pokoru vůči přicházející alfě. Vlk nevypadal nijak naštvaně a pevně věřila, že Kesselovu přítomnost omluví. Pomohl nakrmit smečku. Jak to bude s Elorou však neměla tušení. Slova se naštěstí první ujal Kess, takže mohla El alespoň špitnou do ouška, že „tohle je Blueberry.“ To už ovšem přišla řada na její maličkost, aby vysvětlila tuhle prekérní situaci. Narovnala se a spustila, nervozitu se na sobě pokoušela nedat zdát (což nemuselo být zcela úspěšné).
„Blueberry, zdravím,“ pokynula mu a lehce zavrtěla ocasem, „vím že tohle není asi ten nejlepší čas, ale Sigy našel na pláních za lesem tady El.“ Neobtěžovala se malou představovat celám jménem, zvládla to sama, šikovná holka, napadlo Baghs jen a její ocas se znovu zhoupl ze strany na stranu. Čumákem však prostě pokynula směrem k Východnímu Galtavaru, to aby měl hnědý představu. „Nepřišlo nám správné ji tam nechat samotnou, takže mě Sigy poprosil, abych ji přivedla za tebou.“ Trošku nervózně si přešlápla. Čeho se vlastně tak bála? Že se na ni Blueberry rozhněvá, že tahá domů cizí vlčata? Nebo se prostě bála, že tu malou někam vyžene? Zapudila nehezkou myšlenku a vyprázdnila mysl. Teď už nebylo cesty zpět. Bylo jen na alfě, jak se k tomu postaví. A přece se najednou stalo něco podivného. Odnikud se přihnal ledový vánek, který vlčici naježil chlupy na zádech. Nebylo to však nepříjemné. Právě naopak. Mravenčení a zvláštní pocit vzrušení jí projel tělem. Co to bylo? Nenápadně se rozhlédla, jestli to taky někdo cítil? Tohle nebyla chvilka na to, aby si její tělo smýšlelo podivné senzace. Skoro jako by ji Životův dar dohnal až nyní. Její tělo mladé už bylo, duch ji však doběhl až právě v tuhle chvilku. Modré očko radostně zazářilo. Nenápadný odlesk by šlo jen těžce postřehnout. Vlčice však cítila, jak se jí do žil vlévá síla a odhodlání. Touha po nějaké rošťárně, chuť na menší dobrodružství, které však nemuselo opouštět hranice zdejšího lesa. Pohledem zabrousila k Norimu a něco se v ní divně hnulo. Nevěděla, jak to popsat, ale dobře věděla, že Nori je zas a znovu její parťák pro všechna nadcházející dobrodružství. V modrých očích se opětovně tak divně zalesklo. Poslušně se obrátila zpět na alfu, v jejím nitru však nyní řádil neutichající hurikán a pocit, že ji dospělák od něčeho zdržuje. Od něčeho skvělého, co leželo hned za prvním zákrutem cestičky, po které sem s Kesselem přišli. Třeba osud? Musela to zjistit. Mlčky prosila Berryho, aby to urychlil. Tajemná síla ji prostě volala někam o kus dál. A ten podivný hřejivý pocit velel jejímu srdéčku, že kolega se musí neodkladně přidat.

// Bohužel, plně obsazeno :< .

// Východní Galtavar

Cesta domů ze severních plání zpět domů utíkala dosti pomalu. Kanec byl těžký a zároveň tahat a soustředit se na magii, která se pohybovala spolu s malou El – nic pro začátečníka, jakým hnědá vlčice byla. Její srdéčko však radostně plesalo. Zima byla tady. Vzduch se ochladil a hustá mlha hladila ve svém náručí všechno živé. Skoro jako matka držící si vlče po svém boku. A tou mléčnou kráskou se k zemi snášely lehké sněhové vločky. Velmi pomalu a něžně, užívaly si dlouhou cestu k travinám, které pokrývaly jejich umírající sestry. Teplý vzduch proudící okolo vlčete vločky vesele vířil, ale i přes to se schovalo Baghý mezi tlapky. Neměla ani čas zmateně zamrkat, jen se bleskově přizpůsobila nastalé situaci. Táhnout kance, soustředit se na teplý vzduch okolo sebe, mít vločky v očích, a ještě se pokusit nezašlápnout tak droboučkou slečnu byla docela fuška. S veškerým mluvením tedy hnědá čekala až na místo určení, které se postupně přibližovalo. Hlavu plnou všemožných „co kdyby“ myšlenek. Bylo snad špatně, že nikdy neměla vlčata? Teď už bylo pozdě. I přes Životovu snahu si připadala docela stará. Překvapovalo ji, jak klidně to brala. Žádné výčitky svědomí, ani nepříjemný pocit někde hluboko uvnitř. Pokorně a se skloněnou hlavou přijala následky všech svých rozhodnutí a voleb a jen mlčky dál táhla kance houstnoucí mlhou. Zastavila jen na kraji lesa a táhle zavyla. Chtěla tak všechny upozornit na fakt, že přichází a že sebou přivádí dva cizince. Snad se Blueberry ukáže, aby mu mohla předat nalezené vlče. Snad je vůbec v lese. Zdravým očkem blýskla po Kessovi. Neměla tušení, jaké jsou jeho plány a pravděpodobně se chtěl ještě vypravit za Sigym. Nemusel se tedy jejich alfy snad obávat. Sama ovšem doufala že ji nijak nerozzuří. Až v tuhle chvilku se jí za krkem naježila srst.
Cesta do kopce naštěstí nebyla dlouhá a zanedlouho se trojice vynořila těsně před smečkovým úkrytem. Ve středu malého prostranství vlčice zanechala v čerstvém sněhovém poprašku položeného chladnoucího kance a otočila se na dvojici, se kterou si sem dopochodovala. Očka jí jiskřila.
„Moc ti děkuji za pomoc,“ oslovila staršího z vlků a její ocásek se rozkmital ze strany na stranu. „Smečka určitě ocení tvůj dárek,“ její tvář byla najednou upřímně veselá. To jak na ni dolehla ta atmosféra domova a fakt, že se Kess stále ještě nerozplynul v dým. A stejně ji však někde hluboko uvnitř hlodal náhlý pocit viny, že dovedla cizince až sem. Ač to byl štědrý a doopravdy neškodný návštěvník. Jako bonus pak Eloru. Na tu se otočila hned v zápětí.
„Jsi moc šikovná, El.“ Neváhala ji pochválit a obdarovat zmrzlé vlče úsměvem. „Teď už jsme v lese. Musíme už jen počkat až se objeví Bluberry.“ Náhlý nápad ozářil zkušenou dámu a ještě širší úsměv navštívil líce. Mohla by mu sama Elora říct, jak se věci mají. Ale házet takovým úkolem po zatoulaném sirotkovi bylo přeci jen trochu nefér. A tak podruhé zdvihla hnědá hlavu k nebi a nad les se znovu vznesl přízračné vytí. Trvalo několik chvil, než hlavu opět sklonila ke svým přátelům. Dávno zapomněla na všechny otázky a jen se spokojeně usadila ve středu paloučku. Pramen vytékající ze skal o kus dál jen tiše zvonil o kameny pod ním. Zima ho ještě nestihla zastavit. Jedno ucho se automaticky natočilo k němu. K vlhkému nosu mezitím vzduch donesl několik pachů. Blueberry nebyl zrovna daleko a rozhodně nebyl sám. Wizku a Aranel nejen že cítila, slyšela i jejich rozhovor. Ne nic konkrétního, jen vzdálené hlasy, které byly jediným důkazem toho, že v tomhle bílém světě. Nori tu však nebyl. Snad se ji nevydal hledat? To by bylo nepříjemné. Chtěla konečně strávit čas se svou novou rodinou, ne se toulat kdo ví kde. Pohled proto raději znovu upřela do modrých očí Kessela. Tak moc si vážila přítelovy pomoci. Slovy by to nedokázala popsat. Všechna slova díků proto byla jasně čitelná z upřímného pohledu, jakým po něm hodila.

3x sobí paroh trefuje Noriho – dvakrát kamkoliv, jednou přímo mezi oči a nechává móňo ♥
1x pozlacený divočák trefuje Kessela do zádele.
1x Vlčíškův bobek Frynnovi přímo mezi oči.
1x Vlčíškův bobek zasáhnul bok Evelyn.

sight

2x zmrzlé ouško lišky trefuje Rez, která ale nehledě na ránu opouští stanoviště.
2x zmrzlé ouško lišky trefuje Styx, který je to u zádele.

Chladný den sebou přinesl něco naprosto nečekaného. Něco, co hnědou vlčici potěšilo a zahřálo její srdéčko. Tou věcí byl paradoxně sníh. První vločky se pomalu snesly k zemi s lehkostí a elegancí, kterou nic na světě nemohlo napodobit. Modrý pohled zdravého oka pozorně skákal z jedné na druhou a rozkošný úsměv se zas jednou objevil na tváři „staré“ seveřanky. Nenechávala se však v myšlenkách unášet přespříliš dlouho. Pozornost znovu zaměřila na své společníky. Kessel Eloře představil kance a ta se spěšně vrhla do jídla. Vysvětlování o barvách očí se ale dále ujala Baghý. Trochu se však zamyslela, aby El neplácala žádné blbosti. Prošla si tváře známých vlků a spojila si barvy s magiemi. To by mělo být, ujistila se v tichosti a obdarovala vlče dalším ze sladkých úsměvů.
„Magií je hodně. Třeba rudé oči značí, že vlk ovládá oheň. Tyrkysové oči, jaké mám já i Kessel mají vlci, kteří dokážou ovládat vítr,“ s těmi slovy na chvíli zavřela oči a veškerou svou vůli soustředila na vzduch okolo zmrzlého vlčete. Jako kdyby se maličké pokoušela osušit kožíšek se okolo ní prohnal závan horkého vzduchu. Stálo to trochu úsilí, protože svou magii vlčice pořádně ovládat neuměla, při troše soustředění se však teplý vzduch soustředil jen okolo zmrzlé slečny. A tak také zůstal – aby ji mohl pořádně hřát. Víčka se znovu zvedla a v jejích očích se radostně zalesklo. Až sem cítila horký vzduch, který se jí povedlo přivolat a byla ráda, že může poskytnou El ochranu před zimou.
„Pak tu jsou tmavě modré oči pro vlky s magií vody, zelené pro zemi a hnědé pro předměty,“ při poslední zmínce zmateně zamžourala po Kessovi, „ale to jsem nikdy neviděla v akci. Ani si pořádně nedovedu představit, co to umí.“ Přiznala a pokrčila rameny. Věděla však o někom, kdo by to Eloře v případě zájmu mohl zkusit objasnit. „A taky tu jsou iluze, ale vím jen o jedné vlčici, která je umí ovládat a ta má oči zlaté.“ Trochu ji až zamrazilo. Prd si pamatovala o magiích. A to chtěla učit! Hanba jedna. Rozpačitě tedy sklopila uši a přešlápla přední packy. Magie charakteristické jejich majitelům nezmínila cíleně. Motat hlavu vlčeti s tolika informacemi na jednou nebylo úplně in. Alespoň že zkrácenina Elory jména se setkala s pozitivním ohlasem. Okamžitě zahnala všechny chmury ve vlčí tváři a jen s úsměvem zavrtěla hlavou, když se vlče zeptalo, zda budou jíst také. Chystala se promluvit, ale další z Kesselových otázek ji mírně zaskočila. Málem se na něj poplašeně otočila, silou vůle tak však neučinil, a i jeho obdarovala prostým zavrtěním hlavou.
„Ne, nemám vlčata.“ Bylo to nepříjemné uvědomění si, hlavně protože dávno tušila že prošvihla své možnosti. Vlastně ji to nikdy netrápilo – hlavně protože nad tím nikdy neztrácela čas a nepřemýšlela o tom. Celý svůj život prožila sama a bez partnera. V očekávání blízkého konce dokonce všechny podobné sny z dřívějších časů zavrhla. A teď okolo sebe měla blízké přátele, kteří její život naplňovali dostatečně. Obrátit proto diskusi opačným směrem se tedy zdálo přirozené a značně polehčující: „Ty ano?“ Nechtěla po Kessovi pálit jmény a rozhodně nechtěla vytahovat Ariu, těžko však přejít takovou otázku. A jako zázrakem jí naštěstí napadlo něco dalšího, co by mohlo konverzaci stočit jiným směrem. Hnědé vlče už beztak muselo být pomalu najedené.
„Neboj, Kessi. Určitě tě od nás nikdo nebude vyhánět. A myslím že je nejvyšší čas se vrátit. Zase se smráká a noci jsou už chladné.“ Při tech slovech vyhledala očima El, která se ještě před chvilkou třásla jako osika. Teplý vzduch ji teď musel hřát, kdyby se však zvednul vítr, těžko by mu mohla Baghý vzdorovat s teplým vánkem. „Budu moc ráda, když nám pomůžeš s tím kancem. Nechci tě využívat, ale tak hezky jsi se nám nabídnul.“ Rozpustile se usmála a znovu do něj drcla packou. „El, půjdeš s námi a nebudeš nám utíkat, ano?“ instruovala prostě vlče těsně před tím, než se zakousla do jedné z chladnoucích končetin jejich úlovku a prve zatáhla. Cesta domů nebyla pro dospělou Baghý dlouhá. Pro Eloru však mohla být vyčerpávající a bylo moudré tedy vyrazit ještě při troše světla nad světem.

// Borůvkový les

Sluníčko se pomalu začalo drápat přes obzor, když se vlčice vydala i se svou skromnou společností k ulovenému zvířeti. Každou chvilku na Eloru čekala a pokoušela se na ni, pokud možno netlačit, ani nespěchat. Ač vypadala, že má pro strach uděláno a zlaté oči jako fretky rejdily z hnědé na Kessela a zpátky, Baghý zkrátka nechtěla riskovat, že se prtě vyplaší. Co chvilku po ní střelila opatrným pohledem a vřelým úsměvem, jedno ouško však měla natočené Kessovým směrem. Byl to opravdový přítel. Nepotopil ji, ani se nezlobil a příslib toho, že se ho hnědá se Sigym jen tak nezbaví vlčici upřímně potěšil. I jemu darovala úsměv, ale byl trochu jiný, než jaký házela po vlčeti. Víc divoký, dá-li se to tak říct. Věděla, že na rozdíl od hnědé slečny se jí určitě nebojí (ne že by na to ona zmiňovaná slečna taky vypadala). Chtěla mu odpovědět, ale nesměla též zanedbávat dotazy položené Elorou, která byla evidentně zvídavá a zároveň ochotná s nimi jít. Aby ne, když její žaludek dělat tak hlasitý randál. Skoro jako by se chystal její tělíčko opustit a vydat se sám do světa na lov.
„Myslím, že ano,“ odvětila Baghý a lehce se usmála. Nevěděla, co jiného by za barvu jejich očí mohlo. A jelikož magie byla součástí jejich životů téměř neodlučitelně, nějak ji nenapadlo to rozebírat víc než takto: „Jen podle barvy očí dokážeš často říct, jakou magii vlk ovládá.“ A fakt, jestli malá vůbec o magiích ví, to nechala náhodě. Když se zeptá, vysvětlí. Nechtěla z téhle ostřílené slečny však dělat nevzdělané vlče. Stačilo, že na ní byla sladká jak na cukrovou vatu. Raději jí proto pro rozptýlení zodpověděla její druhou otázku. „Kanec je prase – divočák. Však uvidíš. Už je skoro na dohled.“ Její hlas byl ještě o něco měkčí, než jaký byl normálně. Vlčata prostě byla její slabinou. Až na Tučka, který byl poměrně netykavka. A taky někde naprosto ztracený. Neviděla ho od toho hnusného požáru, který vypálil Borůvku. V úvahách strávila hnědá zbytek krátké cesty a na Kesse se otočila opět až když zastavili u čerstvé mršiny.
„Klidně se najez, El,“ ta zkratka přišla Baghý na jazyk úplně sama a nezbývalo než doufat, že vlče se nad ní neurazí. Modrý pohled však hned poté zabrousil znovu ke Kessovi. „Byl bys moc hodný, kdybys mi pomohl. Myslím, že když les navštívíš s tímhle záměrem, nikdo nebude moci říct křivého slova. A třeba potkáš další známé tváře.“ Na čele se vlčici objevila zamyšlená vráska. Koho asi tak mohl znát z jejich smečky? Třeba že to nebylo podstatné, trochu jí to zajímalo. Pomyslně však nad tím máchla tlapou a ledově modrým pohledem zkontrolovala drobnou slečnu. Stihla se svalit na bok jako šutrák. Teď už zas tolik nepospíchala – vlastně ani nemohla. Ne s takhle mladou společností.
„V klidu se najez. Pak vyrazíme do lesa.“ Pobídla vlče k jídlu. Z původní procházky se zase stal poměrně dlouhý výlet. Bylo na čase se zas vrátit.

// Je to takové zmatené, protože jsem taková trochu vedle, pardon :< .

Chladné měsíční světlo zalévalo krajinu a líbalo zem. Ani stéblo se nepohnulo ve větru a čas jako by se v tu tichou hodinu zastavil. Hnědá vlčice tu teď seděla tváří v tvář úplně cizí slečně a čekala na své odpovědi, kterých se ji vskutku brzy dostalo. Zvědavě naklonila hlavu ke straně a zamrkala. Od nosu jí v tom chladu stoupaly obláčky páry. Jistě – byly chabé, neb zatím nepřicházel mráz, ale byly jasným znakem příchodu kmotry zimy. Až po čase si uvědomila, jak strnutý se její postoj mohl jevit. Přinutila se tedy k o něco uvolněnějšímu posedu a pokusila se o úsměv. Blížila se zima, tak co takhle malé vlče dělalo úplně samo na kraji jejich lesa? Sigy byl bystrý, důvěřovala proto jeho úsudku. Trochu se však bála alfy. Přivést domů další hladový krk bylo trochu mimo její kompetence. A schovávat se za rozhodnutí žíhaného vlčka rozhodně nehodlala. Vlče však za nic nemohlo a ona prostě tuhle zodpovědnost mlčky přijala na svá bedra. Bez odporu, či bez hlesnutí.
„Ahoj, Eloro,“ pozdravila hnědá malou slečnu, která se evidentně vůbec neostýchala. Vypadala však poměrně smutně a to „stará“ vlčice nemohla přenést přes srdce. Sama mírně sklopila ouška a povzbudivě se na vlče usmála. „Teď se rozhodně nemáš čeho bát. Odvedu tě tedy za Blueberrym. Červené packy má, ale jestli někoho zabil – to já bohužel nevím.“ Ujistila Baghý vlče a posadila se naproti drobnému stvořeníčku. Kessel byl naštěstí parťák k pohledání a objevil se téměř v cuku letu. Vlčice se k němu hned obrátila a lehce zavrtěla ocasem.
„Sigy mi tu zjevně nechal menší překvapení,“ prohodila Baghs s lehkým úsměvem, bylo v něm však něco trochu smutného. Nečekala, že jejich dýchánek nad kancem bude tak rychle přerušen. Omluvně pohlédla na vlče a už se měla k loučení, než jí však nad hlavou zajiskřila žárovka s nápadem. Mohla by se tak postarat o vlče a zároveň ještě chvilku pobýt se starým přítelem. První pohlédla na hnědého vlka a lehce povytáhla obočí: „Myslím, že by určitě ocenila něco k snědku, co myslíš ty?“ Prohodila s úsměvem, než se obrátila zpět k Eloře a vřele se usmála. „Nemáš hlad? Ulovili jsme kance a leží kousek odtud.“ Byl to původně návrh, ale na co chtěla hnědá ještě čekat? Kývla na svého přítele, kterého sem zavolala poměrně zbytečně a klidným tempem vyrazila zpět k mršině. Cestou však dávala pozor na svoji novou svěřenkyni. Vlastně ani nevěděla, jestli se s nimi vlče bude chtít vydat, a tak po pár metrech zastavila, aby se na ni opět ohlédla.
„Ale pokud nemáš hlad, můžeme rovnou vyrazit zpět k lesu?“ Navrhla jí prostě a čekala na odpověď. Pohledem však znovu sklouzla na hnědého. „Promiň, že se to tak zvrtlo. Jestli chceš, můžeš klidně dohonit Sigyho,“ nabídla mu a její ocas se několikrát zhoupnul jako kyvadlo, „konec konců – vždycky si mě budeš moct najít v Borůvce, když ti bude chybět dvojče do party,“ zasmála se a dloubla do něj nataženou packou. Bylo to přátelské gesto, v jejím úsměvu však bylo něco víc. Byla šťastná, že na sebe po těch letech znovu narazili a trošku se jí nechtělo loučit. Nebylo to však už napořád, když o sobě věděli. Jenže i tak.

// Děkuji za supr akcičku

! Poprosím 30 květinek a 30 mušliček, díkysky!

Přidáno

Jemný větřík a chladný ranní vzduch pročesávaly hustý kožíšek. Vlčice se ho jala přeci jen pořádně vyčistit od krve a činila tak vskutku důkladně. Sluneční paprsky postupně ukousávaly stín, který až sem vrhal blízký les a pomalu prohřívaly bolavé svaly. V dáli se lesklo velké jezero. Hnědá vlčice si na moment mezi čištěním kožíšku a posloucháním slov kamaráda dopřála pohledu na podzimní kraj kolem. Na horách zářily sněhové čepičky a jejich světlo připomínalo seveřance fakt toho, že sníh brzy zahalí celý kraj. Mimoděk se uculila, než svou pozornost znovu plně obrátila k druhému přítomnému.
„Tak hlavně že jsi v pořádku,“ oddechla si a ze srdce jí doopravdy spadl kámen. V jednom měl ovšem Kess pravdu. Kdyby mu doopravdy něco bylo, těžko by se zajímala o cokoliv jiného. Nedokázala by odvrátit svůj zrak od raněného. Zatřásla však hlavou, aby se zbavila negativních myšlenek. Sledovala dobrosrdečného přítele, který se právě pokoušel udat zbytek kance Borůvkové smečce. Uculila se a oblízla si suchý nos. „Myslím, že smečka určitě zbytky uvítá. Máme teď doopravdy hodně hladových krků ke krmení.“ Vypravila ze sebe a trochu kuriózně nakrčila obočí. Do teď jí nedocházelo, kolik tváří už poznala a ten černý vlk, kterého potkala před pár dny byl zřejmě také novým přírůstkem. A také si uvědomovala, že až moc často se vrací ze svých pochůzek s kořistí sebou. Ač lovcem nechtěla být za žádnou cenu, počínala si zcela opačně. Rozhodně si tou myšlenkou však nenechala kazit apetit. Byla vyzvána k jídlu a hlad pomalu začínala mít.
„Děkuji, pane,“ usmála se, když procházela kolem druhého vlka blíže k teplé mršině. Tuhle hostinu si doopravdy zasloužili a kančí neměla pekelně dlouho. Skrčila se k úlovku z boku, tak, aby měl Kess dostatek místa pro sebe a neváhala zabořit zuby do čerstvého masa. Jakmile proťala kůži na stehně, její tlamu opět zavalila chuť železa. S chutí se vrhla do jídla, ač se stravovala doopravdy kultivovaně. Bokem zabrousily její vzpomínky zpět k Norimu, který se ve svých pokrmech rochnil jako to čuně. Na rozdíl od něj však hnědá znala, co se sluší a patří, takže když v leže přežvykovala poslední sousto, byla stále poměrně čistá. A tak akorát sytá. Chystala se právě pochválit dobrý nápad, když její pozornost na sebe upoutalo táhle (a trochu podivné) vytí. Zbystřila, protože ten hlas poznávala a nebyl ani nikterak daleko. Téměř okamžitě, avšak pozvolna zdvihla hlavu od obědu, ve který se snídaně přeměnila, obě uši našpicované.
„To je Sigy,“ zamumlala a hlavu zvědavě naklonila ke straně. „Myslím, že je poblíž,“ hlavu pootočila zpět za Kessem. „Asi bych to měla jít zkontrolovat, čert ví, co může potřebovat.“ Vysvětlila, zatím co se zvedala na nohy. „Půjdeš se mnou, nebo se mám vrátit, nebo-?“ Nějak nevěděla, jak si počít. Nechtěla přítele opouštět a asi nebylo úplně vhodné tu nechávat jejich kořist. Nechtěla ji však také kamarádovi ukrást pod nosem. Navíc – Kessel si přál Sigyho vidět. Rozpačitě máchla ocasem, než se tak nějak rozhodla pro další krok: „Půjdu to zkontrolovat, ale za chvilku se vrátím. Ty se zatím můžeš v klidu najíst. Když to bude důležité, tak tě upozorním?“ Nah, tohle jí nešlo. Nevěděla, jak vhodně zkombinovat všechny možnosti a nějak sázela na Kesse, že to rozsekne za ni. Nakonec se však s omluvným úsměvem a rychlým „zatím“ vydala směrem, odkud se vytí neslo.
K jejímu překvapení však na hranicích Borůvkového lesa již Sigyho nezaslechla. Vznášel se všude kolem jeho pach a spolu s ním tu visel i pach Heather, nikde poblíž je ovšem nezahlédla. (// Snad neurazím touhle spekulací, když má však Sigy přechod, přijde mi zvláštní na oba reagovat. :>) Místo nich tu totiž seděla zcela jiná slečna. Úplně cizí vlče. A ne zrovna odrostlé – spíše naopak. Sotva pár měsíců staré. Hnědá na ni zůstala překvapeně koukat, napůl nakročená, v tváři zvídavý pohled.
„Zdravím, maličká,“ oslovila ji opatrně. Nechtěla ji vyplašit, přeci jen se sem přihnala jako velká voda a teď jí ze samých rozpaků docházela slova. „Já jsem Baghý,“ představila se prostě a pokusila se o úsměv, byl však zatraceně rozpačitý a poměrně rozklepaný. „Ty jsi-,“ zarazila se a naprázdno polkla, „ty jsi potkala takového hnědého, žíhaného vlka? Jmenoval se Sigy?“ Vyzvídala něžně. Přesně to byl moment, kdy usoudila že zavýt bude ideální odpovědí. Zaprvé upozorní Kesse, zadruhé ji možná uslyší i druhý vlk. Nemohl odejít před takovou dobou a jestli měl se sebou dceru, těžko se mohl pohybovat závratnou rychlostí. Zdvihla proto hlavu k nebi a táhle zavyla. Hlas měla příjemný a zvučný, nesl se krajinou široko daleko a trvalo, než se vzniklá ozvěna utišila. V tu chvilku již hnědá opět upínala pozornost k malé slečně před sebou, čekaje na odpovědi. Větřík jí stále čechral kožíšek a uklidňoval její hlavičku. Co dodat – ne každý den vlk potká opuštěné vlče na hranicích smečkového lesa.

Svaly v jejím těle již byly ztuhlé únavou a začínaly bolet. Zvíře, které se vší silou pokoušela udržet u země mělo i v posledních chvílích svého života zatracenou páru. Pokoušelo se ještě kvičet, jenže z jeho hrdla již vycházelo jen děsivé bublání, jak se krev hrnula všude kam mohla – a to včetně hlasivkové štěrbiny. Bylo opravdovým štěstím, že Kess přispěchal na pomoc, jakmile to bylo možné. Vlčice ihned pocítila tu úlevu. Kanec přeci jen dvěma nedokázal vzdorovat s takovou vervou a nápor se trochu ulehčil. Nepovolovala však stisk čelistí, ani napjaté svaly. Až dokud postupně nezačal život mizet z divočáka pod jejím tělem. Těžko se však dalo popřít, že byl statečným soupeřem a dvojici lovců dal setsakramentsky zabrat.
Když hnědá konečně povolila sevření a postavila se vedle mrtvého těla, celá se jemně třásla. Kombinace vzrušení, ale i vysílení se na jejím drobném těle podepsaly. Krom třesu měla i zorničky zúžené co to šlo, celý obličej a světlou náprsenku pokrývala zářivě rudá krev a stále ještě obnažené tesáky v té krvavé záplavě bělostně zářily. A přeci se najednou usmála, když pohledem vyhledala svého kolegu. Dýchala velmi rychle, jak se vysílila, avšak byla spokojená. Svévolně se hnědá oháňka rozkývala ze strany na stranu.
„Jsem přesvědčená, že to byl dobrý nápad,“ zazubila se rozpustile, než se posadila. Potřebovala z kožíšku dostat alespoň trochu té krve. Sklonila se, aby vyčistila hustou srst, poplašeně však zdvihla hlavu během několika okamžiků. „Tedy pokud jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?“ Ta slova vyřkla s trochou hořkosti na jazyku. Konec konců to měl být její zcela první zájem. Ne až třetí někde v pozadí. Jako zostuzené vlče i ona sklopila oči k zemi a rozpačitě tlapkou začala dloubat do zeminy před sebou. „Promiň, měla jsem se zajímat hned.“ Vyžvýkla ze sebe posléze, když se na parťáka znovu odvážila podívat. Naštěstí vypadal v pořádku, přeci jen však nechtěla, aby se její vinou její dávný přítel z dob minulých zranil při jejich prvním shledání po takové době. Vyčítala by si to nadosmrti. Navíc pomalu přicházela chvíle, kdy si budou muset prozatím říct sbohem. Věřila, že tentokrát to však nebude na nikterak dlouho a že na sebe zase někde natrefí. Teď však přišel čas na to, aby také promluvil se Sigym a poznal jeho rodinu. Při vzpomínce na Flynna se vlčice znovu uculila a už méně zničeně pohlédla na přítele.
„Hlavně že jsme to zvládli,“ prohodila se znovu nabytou lehkostí a zastříhala u toho ušima. Co by to bylo za stařecký život, kdyby si nevyhodili sem tam z kopýtka. Jenže na rozdíl od Kessela ona už tak moc stařík nebyla, těžko se o sobě však znovu smýšlelo jako před léty, když už měla tolik za sebou a následky jejích chyb ji stále pronásledovaly.