Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ovocná tůň |Loterie 7 |271| osud 10/20

Hnědá vlčice stála s nohama napůl rozkročenýma a jen zmateně sledovala černého vlka stojícího v závějích jen kousíček před ní. Na chvilku zapomněla i dýchat – jen zmateně zírala do hnědých očí jejího přítele a velmi těžce oddychovala. Před chvilkou jsem byla přesně za Norim, teď jsem před ním, zmatku v její hlavě nepomáhala ani otravná černá vrána, která ji teď sledovala jako zatracený stín. Krákala nahlas a zřetelně ve větvích někde vysoko nad hlavou zmatené seveřanky. Baghý se teprve teď zmohla k prvnímu pohybu a černého opeřence propíchla otráveným pohledem. Rychle se však vrátila zpět k Norimu a její srdéčko zajásalo.
„Nejsem si úplně jistá, že to umím. Alespoň ne ovládat.“ Přiznala, zatímco vzpomínala na Kessela a její první zážitek s touhle pochybnou schopností. Naprázdno polkla a nechala se od Noriho popostrčit vstříc úkrytu. Vykročila tedy váhavě po úzké pěšince směrem k jeskyni. Tůňka byla zamrzlá a i ji nyní pokrývalo množství sněhu. Vlčice se vláčela do kopečka a přítmí jeskynního komplexu ji vítalo s otevřenou náručí. Její oblíbený ďůlek na ni jistojistě čekal.
Nemýlila se. Trochu si upravila kožešinu na jeho dně a velmi spokojeně se do něj s heknutím svalila. Srdéčko jí bilo jen pro Noriho, avšak rozpaky z posledního kouzelného zážitku jí neopouštěly.
„Jak je to vůbec možný? Už se mi to stalo jednou, ale bylo to už docela dlouho – vlastně ještě na podzim. Když jsem byla s Kessem v takových jeskyních. Najednou jsem zmizela a objevila se o pár metrů dál.“ Zmatená vlčice velmi rozpačitě sledovala temný strop nad sebou a znepokojeně táhla ouška k týlu. „A vůbec – od tý doby, co jsme byli u Smrti už umím docela ovládat i vítr. Myslíš, že mi přišila i nějakou tu svojí divnou speciální moc?“ Jako by snad někdo chtěl odpovědět se s hlasitým krákáním do jeskyně snesla vrána. Její černé korálkovité oči brouzdaly z jednoho vlka na druhého a svět se v nich odrážel jako v černém zrcadle. Vůbec se nebála. Nakráčela si to přímo k hnědé vlčici a zvědavě si ji prohlížela. Baghs se poplašeně posadila, ale nedovolila si tmavé stvoření jakkoliv napadnout.
„Asi mi šplouchá na maják, ale myslíš že s tím kouzlem může mít tahle něco společnýho? Otrvauje mě podobně dlouho.“ Hnědá vyřkla myšlenku aniž by z opeřence spustila nemocný zrak.

// Loterie 6

Kouzelné okamžiky po Noriho boku byly něčím naprosto a zcela nezapomenutelným. Sníh hnědou vlčici příjemně chladil, neboť pod vlivem nadšení jí bylo nepřirozené horko v hustém kožíšku. Spokojeně se tedy válela vedle svého přítele a parťáka a sledovala měnící se oblohu. Hvězdy z ní dávno utekly za obzor a den se opět otočil. Jak moc ten čas s Norim utíkal. Snad jako by se zrychlil, stejně jako tlukot jejího srdce. Mohlo to vůbec souviset? Ze zamyšlení Baghý vyrušilo krákání vrány. Seděla na jednom z menhirů a svýma černýma očima odpočívající vlky zvědavě pozorovala. Baghý ji věnovala jen ždibec své pozornosti. Valná většina totiž patřila Norimu, který se sebe právě vydoloval velmi krásná slova. V hnědé hrklo a trochu poplašeně se na Noriho zadívala. Ne že by se jí to nelíbilo, jen to bylo tak zvláštně znějící. Jako hudba vesmíru. Dlouho nevěděla, co říct a jen velmi zmateně zírala do hloubi jeho hnědých očí. V zapadajícím slunci se zdály místy až zlaté. Byly vždy tak nádherné a upřímné? Jak si toho mohla nevšimnout? Na prázdno polkla a rozpačitě přitáhla ušiska k týlu.
„Nori,“ špitla jen neurčitě. Černý ďáblík však velmi lehce zvrklal její soustředění naprosto nečekanou otázkou. Chvilku nevěděla, o čem mluví, ale nakonec mlčky přikývla. Teplý vzduch kolem nich stále příjemně vířil a hladil jejich větrem ošlehané tváře. Evidentně se se svou magií hnědá vlčice učila pomalu zacházet. Bylo to snazší a snazší s každým dalším dnem. Jaksi přirozené a osvobozující. To se však nedalo říct o skygge, které se pomalu probouzelo k životu po poměrně dlouhé pauze. Vlčice vyskočila na nohy chvilku po Norim. I ona postřehla dvě vlčice, které byly pravděpodobně členky smečky. V jedné dokonce poznávala i Noriho dámu od vodopádů. Osten žárlivosti trochu popíchnul její srdéčko a po tváři se rozlezlo zakabonění se. Tiše si odfrkla a bez rozmyslu vyrazila za jeho nejzářivější a nejskvělejší Jasností.
Sníh lehce křupal pod nohama, když se Baghý prodírala jeho neskromnou nadílkou. Prodírala se za Norim a spokojeně sledovala každý jeho pohyb, pořád však působila mírně zamračeně. Spolu s dvojicí se však dala do pohybu i ona tajemná vrána. Tlukot jejích křídel se ztichlou krajinou poměrně hlasitě nesl. Baghý se na pár momentů po černém opeřenci ohlédla, ale jako by jí náhle zmizel ze zorného pole. Nebo snad zmizela ona? Jakmile se odrazila od země, aby mohla udělat jeden delší krok skrz bílou peřinu, svět se změnil. Na moment se vlčici zatmělo před očima a když se vše znovu projasnilo, stála jen několik kroků před Norim. Velmi poplašeně se rozhlédla a zůstala celá rozklepaná zírat na Noriho, který ještě před chvilkou byl přímo před ní. Pobavené krákání znovu prořízlo ticho.

// Jeskyně Burūberī

// Loterie 5

Válet se v hromadě sněhu bylo pro hnědou vlčici naprosto nepopsatelným štěstím. Zamrzlá tůně klouzala, ale ani to hnědé nevadilo. Vzpomínky na mládí se najednou nezdály vůbec tak vzdálené. Hlavně když tu s ní byl její nejlepší přítel. Její oháňka sebou zběsile zmítala ze strany na stranu dávno před tím, než se Nori přiřítil blíž k ní. Už v tu chvilku jí však srdce divoce bušilo. Zrádné srdce – dala by cokoliv na světě za to, že to musí slyšet vlci až nahoře v horách. Až tak hlasitě jí v uších hučela krev; tak hlasitě bilo. Dost pravděpodobně by jí uteklo, nebýt hrudníku a kostí v něm.
Černý se přiřítil se svým obvyklým elánem a stejně jako ji, i jeho do svého náručí přijala chladná závěj. A než se po něm vůbec stihla otočit, už se na ní vrhl s radostným štěknutím. I ona vesele vyštěkla a do hravé bitky se vrhla velmi ochotně. Oči jí svítily kupodivu obě, ač levé bylo mléčně zakalené jako kdykoliv před tím.
Napříč jejímu nadšení pro souboj měl navrch Nori. Byl větší, silnější a obratnější. A přeci se hnědá prala statečně, ač velmi opatrně. Nerada by na přítelově kožíšku zanechala nějaké stopy. Chňapala a hravě vrčela, ale s vědomím, že je to jen legrace. Pokračovala v šikaně ještě chvilku po tom, co Nori zamával bílým praporkem – to asi v zápalu náhlého návalu bojovnosti. Nakonec se však s heknutím svalila vedle přítele a oči obrátila k temnému nebi.
„Páni,“ vzdechla s úžasem při pohledu na všechny ty hvězdy, které se snášely z nebe. Sledovala ten zvláštní jev s otevřenou tlamičkou a v naprostém omámení. Jedna za druhou se snášela z nebeských výšin a mizely někde za horizontem. Trvalo dlouho, než konečně promluvila. „Myslíš, že když spadnou na zem, dají se sebrat?“ S jistou nadějí v pohledu se na pár chvil otočila po černém vlčkovi po svém boku. Odpověď sice čekala předem a zklamání se tedy nebála, ale jak skvělé by bylo moci sebrat hvězdu ze země a prostě ji jen mít? Pohled nakonec stočila zpět k obloze, připadala si však mírně rozrušeně. Někdo se k nim u tůně připojil – členové smečky, ale upřímně ji nezajímalo, kdo to ruší jejich soukromí. Stačí, že ho někdo ruší. Hříšník zatracený. A tak, aby odvedla svou pozornost od nepříjemného rozrušení, nasměrovala svou pozornost jiným směrem. Vzduch kolem nich se znatelně oteplil. Ne tolik, aby snad rozrušil výzamné množství sněhu, či dokonce led, dost však k tomu, aby se v bouřlivé noci dalo lépe užít pobytu venku. Když teda nedošlo na vzájemné zahřívání.

// Borůvkový les | Loterie 4

Cesta k tůni byla ještě horší než prodírat se samotným lesem. Jak se stromy rozestoupily jako rudé moře, podstatně přibylo množství sněhu. Naštěstí si Nori nepřestával hledět vedoucí pozice, a tak se za ním drobná vlčice mohla pohybovat alespoň o něco snadněji.
„Vrátila jsem se, jak rychle to šlo,“ broukla Baghý měkce a doklusala ke kamarádovi na dosah, aby ho mohla čumákem lehce dloubnout do boku. Že opustila na těch pár dnů Noriho, z toho si zas takovou hlavu nedělala. Pořád ji ale trápilo, jak opustila Flynna. Ještě ho musela vzít lovit. Vždyť už bude pomalu větší než ona, takže by dokonce mohli zkusit něco pořádného. A ona by tak alespoň mohla domů donést nějaké další jídlo. Zatrhla přemýšlení zrovna v moment, kdy se zarazil Nori. Zjevně ho překvapilo, že byla tůně celá zamrzlá a pokrytá sněhem. A ač tůně nebyla ani jezero v horách při měsíci, ani poklidná hladina moře, v tuhle chvilku se hnědé seveřance zdála naprosto perfektní! Vděčně se otřela o Noriho bok, když okolo něj procházela a zářivě se usmála.
„Jde hlavně o společnost,“ zasmála se tiše a s lehkostí. A pak vyrazila rychlými skoky vpřed. Led na povrchu tůně byl přikrytý sněhem, ale i přes to zatraceně klouzal. A to bylo přesně to, po čem hnědá prahla. Jako vlče se s hlasitým výsknutím svezla po hladině a zastavila až v hluboké závěji na druhém břehu. Na pár okamžiků ji sníh celou pohltil, ale s hlasitým smíchem se z něj v závěru přeci jen vyhrabala. Řádně se též oklepala, ale její hustý kožíšek žádný chlad neprostoupil. S blížící se nocí však nechtěla riskovat mokrou srst.
„Tak pojď taky!“ Pobídla spěšně kamaráda nakonec, zatímco její tělo svévolně zaujalo pozici vyzívající ke hrám. Ocas držela vysoko nad sebou a divoce s ním zmítala. Modré odznaky ve tvaru pavího oka v posledních paprscích tyrkysově zářily. Stejně jako modré duhovky jejích očí.

// Loterie 3

Stmívání dávalo světu nějaký zvláštní nádech. Jako by se snad něco chystalo? Blížilo se k zemi snad něco, co vyvolávalo takovou divokou změnu v jejím pohledu na svět? A hlavně v pohledu na Noriho? Pořád se líbezně culila, když se k němu skláněla. Vůně jeho kožíšku ji příjemně lechtala v nose a nutila ji se usmívat ještě víc. Jak je možné, že si toho nikdy nevšimla? Na pár chvil se prostě jen topila v hnědém moři jeho duhovek. Byly pořád tak stejné jako kdykoliv před tím, ale přece se v nich teď zrcadlilo mnohem víc. Hnědá by málem zapomněla i dýchat. Naštěstí se však Nori doopravdy vydrápal zpět na nohy. Kousek ucouvla, ale i tak se sníh z jeho kožichu dostal až k ní.
„Hej,“ houkla pobaveně a trochu nakrčila čumáček, neváhala však a packou po kamarádovi hodila trochu sněhu v tvář. „Tady máš, to ti patří!“ Zahihňala se jako malá a pobaveně uskočila, kdyby se Nori náhodou chtěl bránit. „Aspoň ti už nebude vedro,“ podotkla ještě a hravě na něj vyplázla jazyk. Jenže Nori se asi k žádné pořádné sněhové rvačce moc neměl, neboť si to raději namířil k tůni. Hnědá vlčice zvědavě naklonila hlavu ke straně, ale neváhala dlouho. Vyrazila za kamarádem téměř bez prodlení a zase s tím veselým úsměvem na tváři. Výlet k tůni musel být jistojistě dobrý nápad. Budou pořád se smečkou, ale jistě tam budou mít trošek toho soukromí. A to si jistě zaslouží oba dva.
Trochu přidala, aby se jí kamarád neztratil nikam přehnaně daleko. Cestu si však velmi ochotně nechávala prorazit. Prodírat se hlubokým sněhem bylo s její nížkou náročnější, než si vybavovala ze svého prvního mládí. Tohle pomyslné druhé mládí bylo tak trochu jiné. Jaksi vyspělejší. A přece se teď bezhlavě hnala za černým přítelem, který se teď zdál ještě něčím víc.

// Ovocná tůň

// Loterie 2

Hnát se lesem, který halila vysoká závěj sněhu nebylo úplně snadné ani pro zkušenou seveřanku. Nejenže si pobytu v horách posledních pár let moc neužila, ale také dlouho tolika sněhu nepotkala. A tak se spíše prodírala v Noriho stopách a užívala si luxus toho, že jí chtě nechtě prorazil cestu. Dokonce se otočil, aby ji obdaroval úsměvem! Sama se velmi roztomile usmála a o něco přidala. To aby mohla konečně být zase s ním. Chybělo jí jeho teplo. O to víc v téhle odporné zimě. Odporné? Zima přece byla vždy zcela super! Poplašeně se zamračila, ale byla z tohoto nového rozpoložení velmi rychle vytržena. Nori se válel jako pitomý v hromadě sněhu a popravdě vypadal jako želva převrácená na záda. Klepal tak zvláštně nožičkama a plácal naprosté blbosti. A přeci se na něj znovu usmála. Stála nad ním jako strážný anděl, zatímco se velmi vřele umívala. Tím úsměvem by možná dokázala rozpustit i všechen ten sníh kolem, ale jemu nepatřil. Byl jen a jen pro Noriho.
„Co tu provádíš, ty trdlo?“ Zasmála se měkce a sklonila k němu hlavu, aby ho něžným, ale silným šťouchancem mohla pomoci zvednou zpět na nohy. Nebo se o to alespoň pokusila. Na každý pád si připadala zvláštně, protože jakmile se k jejímu čenichu donesla jeho sladká vůně, málem se jí podlomily nohy a v očích se jí podivně zalesklo. Jeho kožíšek voněl jako sníh a zima, ale také se z něj nesla vůně lučního kvítí. „Žádný světlo na konci tunelu, koukej se vrátit sem –“ ke mně. Domyslela si poslední slova a žaludek se v jejím břiše znovu velmi nepříjemně otočil. A neváhal jí taky uštědřit pořádný kopanec. Naprázdno polkla. Nedokázala to naštěstí vyslovit nahlas, ale tak trochu si to přála. Neměla ovšem dost odvahy něco si začít. A tak se jen o kus odtáhla a šibalsky se usmála. „Můžeme spáchat nějakou lumpárnu,“ navrhla místo čehokoliv jiného. Touha po nějaké nezbednosti byla skoro tak silná, jako zabořit obličej do Noriho černé srsti a už nikdy se nevzdálit.

// Loterie 1

Čas jako by náhle běžel úplně jinak. Tak zvláštně pomalu. I pohled, jakým na svět hnědá vlčice většinu času koukala se zvláštně změnil. Byl barevnější – normálně by v zimě vše vypadalo tak chladně a mrtvě, ale teď se každý kousek Borůvkového lesa zdál v posledních denních paprscích jako kus ráje. Navíc způsob, jakým sluneční paprsky hladily po tváři Noriho… Ten způsob vyrážel Baghý dech z těla. Fascinovaně sledovala pohyby jeho očí i hru stínů, která mu překreslovala obličej. Usmívala se jako měsíček na hnoji. Její srdce bušilo jako o závod a kdyby nebyla v plné síle, jistě by jí takový výkon přivodil ještě pár měsíců zpátky nonSTEMI infarkt myokardu. Rozpačitě se usmála, když se Nori tak nenápadně začal cukat při vyřčení Sigyho jména. Snad nežárlí? Prolétlo jí hlavou spěšně a trochu se načepýřila. Byla to radost, co ji teď hřálo u srdce? Záleží mu na ní! Až když přišla řeč na Kesse se trochu vzpamatovala:
„Je moc fajn, určitě by se ti líbil,“ vyhrkla spokojeně. Jistě že by se mu líbil! I jí by se líbil, kdyby nebyl kamarád. Jako Nori. Nori byl kamarád, tak proč najednou viděla v každém jeho rysu něco víc? Tak zvláštně magického a sympatického? Vtom všem přemýšlení zcela zapomněla na starosti ohledně jeho záchrany světa – vždyť jistojistě byl hrdina už tak. Zachránil svět a slunce! A svým způsobem zachránil i jí. Přistihla se při představě, jak čechrá srst na jeho tváři a polilo ji horko. Kdyby tak poplašeně neutekl, dozajista by se mu pokusila olíznout čumák. A to asi nebylo správně. Nebo ano? Neměla sebemenší potuchy. Mámení osudu jí zcela pohltilo a jen obtížně se vyrovnávala s nějakými racionálními úvahami. Raději proto zcela bezmyšlenkovitě, ale zato s upřímným úsměvem, vyrazila za svým přítelem hlouběji do lesa.

Moc děkujeme za všechno, Morfí ♥️!

// Lau prosím!

// Skvělá akce! Mušličky poprosím Alovi .

Zima ve zdejším kraji byla krutá. Sníh se z nebe sypal neskutečně dlouho, než se počasí alespoň trošku umoudřilo. Hnědá seveřanka si sice se sněhem dokázala hravě poradit a s novým elánem by se v něm nejraději ze všeho pořádně vyřádila, teď se však plně soustředila na černého vlka po jejím boku; nebo spíše za ní. Vytrvale mu utíkala skrze závěje, které zahalily zem. Nebylo ani divu, že řádná vrstva sněhu pokryla i podloží lesa štědrou duchnou ledového prášku. Nori však asi tu babu nemyslel až tak vážně, neboť se spíše soustředil na nekonečné krafání a zbytečné otázky. Chtěla si hrát a dovádět! Ne se tu oddávat zaplétání rozhovorů. Nutno však podotknout, jak zmatená se hnědá vlčice cítila. Zastavila a otočila se po svém kolegovi, aby mohla tedy odbýt slušnou povinnost a zodpovědět jeho otázky, ale jakmile modrý zrak padl na tvář jejího přítele, srdce v její hrudi div neudělalo podivuhodný přemet. Skoro ji až nakoplo! Poplašeně přitáhla ouška k týlu a trošku ucouvla z dosahu černého. Co to je zase za čáry? Naklonila hlavu ke straně a ač dávala pozor na Noriho táhlý monolog, také trošku přemýšlela nad svými podivnými pocity. K jejímu údivu však velmi rychle skončila povalená v prašanu na zemi. Její hrdlo opustil náhlý smích a rozpustilé zavýsknutí. Prát se! To bylo ono! Jala se hned do akce, ale většího a silnějšího vlka nedokázala v tom všem sněhu shodit. Zůstala tedy přišpendlená pod kamarádem; nyní zase poměrně klidná. Alespoň od pohledu, protože všechny její orgánové soustavy jinak hořely a žaludek měla úplně totálně plný motýlů. Rozhodně se červenala – ještě že to přes kožíšek vidět nebylo. Naprázdno polkla, než promluvila.
„Chtěla jsem se jen jít projít – bylo mi tak divně smutno. Jenže jsem se potkala se Sigym a spolu jsme natrefili na Kesse.“ Při zmínce o Flynnovi vlčici přelétl po tváři stín plný výčitek. „S Flynnem pak musím vyrazit lovit. Slíbila jsem mu to a určitě by mu to udělalo velkou radost. A mám radost, že jsi viděl Ev! Snad se má dobře a netrápí ji tahle bídná zima.“ S těmi slovy hnědá tak trochu bezděky propíchla ocelově zbarvenou oblohu ledovým pohledem. Prostě ne každý byl na takové počasí zvyklý, hlavně jestli neměl smečku, která by jej mohla v nejhorších chvílích podržet nad vodou (či závějí). Proud myšlenek se však rychle stočil zpět k záchraně světa; Baghý pozdvihla jedno obočí jak vysoko to jen šlo a zvědavě se ušklíbla. „Drobnost? Jakou drobností jsi prosím tebe zachránil svět?“ Jistě že mu věřila. Kdyby jí teď začal vyprávět jakoukoliv pitomost, sežrala by mu to i s navijákem, ale třeba by její zájem mohl trochu probudit ten jeho? Nezdálo se totiž, že by na Noriho Osud působil tak úplně stejně. Jí v očích pořád zářil takový nezbedný jas a její ocas se bezděky rejdil sněhem ze strany na stranu. Pocit, který ji zcela omámil byl nesnesitelný. Nejraději by se Norimu vysmýkla a odběhla si schladit hormony k Mahtaë, zároveň si však přišla až božsky dobře a utíkat od kamaráda se najednou zdálo jako ta největší pitomost na světe. Asi čáry.

// Za mě naprosto parádní nápad a skvělá parta! Moc jsem si to s vámi užila a těším se na další společná dobrodružství.
Hvězdičku poprosím Alovi do vrozené magie a přesune se na Vyhlídku :> !

Baghý:
1.A; 2.C; 3.D; 4.F; 5.E; 6.A; 7.A; 8.F; 9.A; 10.E; 11.C; 12.A; 13.C; 14.C; 15.D; 16.B; 17.A; 18.A; 19.B; 20.A; 21.A; 22.A.
Koule se barvý do modra a bíla... Vidím sníh a hory... To bude jistě Ragarská smečka, nevhodně bys zvolila, kdyby ses vydala do Asgaaru.

Alfredo:
1.C; 2.B; 3.C; 4.C; 5.A; 6.D; 7.D; 8.E; 9.F; 10.F; 11.F; 12.E Don tho; 13.C; 14.C; 15.B; 16.E; 17.B; 18.B; 19.B; 20.A; 21.B; 22.B
Tady je to jednoznačné. Asgaarská smečka by ti byla vhodným domovem, pokud se rozhodneš vybrat jinak, raději vol tulácký život, neboť jiná smečka se ti nehodí.

// Baghý smeká klobouček a moc děkuje za novoroční překvapení :> ♥! A zároveň vám všem děkuji za to že jste, protože jste úžasná parta a též má virtuální rodinka ♥.

Ten zvláštní pocit teplého chladu, který vlčici přeběhnul po zádech, ji nechtěl opustit. Jako by se jí usadil za krkem, zabořil drápky do hustého kožíšku a odmítal se pustit. Trošku se načepýřila, možná to však bylo i nervozitou s jakou očekávala Blueberryho verdikt. A její černý parťák evidentně chytil podobnou divnou slinu, protože ji nejprve navrhl se vypařit a pak to prakticky oznámil alfě jako hotovou věc. Hnědá se chtěla poplašeně bránit, v poslední chvilku však tlamu znovu zaklapla. Vydrž jen pár chvil a budeš moct běžet, nakoply ji poslední kousky pevné vůle. Ale pobídka ke hře na babu byla tak lákavá. Nejraději by se za černým vlkem vrhla bez dalších cavyků.
Při bližším pohledu Berry nebyl z drobného přírůstku úplně odvařený, naštěstí však droboučkou El neodmítnul a ujala se jí Wizku. Baghý pořád stála v její těsné blízkosti a velmi povzbudivě ji postrčila nosem směrem k pečovatelkám. Asi to byla právě zodpovědnost vůči Eloře, co jí drželo na uzdě. Důvod, proč nevyrazila přímo za Norim. Sklonila se k vlčeti a vřele se usmála.
„Tohle jsou Aranel a Wizku, naše pečovatelky.“ Prozradila maličké velmi něžně. „Já budu muset na chvíli odběhnout, ale určitě se za tebou vrátím, když budeš chtít.“ Vysvětlila malé, než se konečně obrátila na svého alfu. „Díky, Blueberry,“ velmi uctivě mu pokynula hlavou na znamení vděku, že to nebohé mládě nenechají napospas zimě. „Ten kanec je stále ještě čerstvý, tak moc neváhejte. Nakrmí ještě spoustu hladových krků.“ Řekla ještě na rozloučenou, než ho nechala o samotě s milou Wizku. Ta vypadala již o něco lépe, ale hnědá pochybovala, že se její zranění zahojí tak snadno. Určitě musela mít stále bolesti. I ji pozdravila pokynutím hlavy.
Poslední vlk, kterému chtěla věnovat svou pozornost, byl právě Kessel. Vzal však Noriho slova až moc vážně a pomalu se s Baghs počal loučit. Trochu ji to zaskočilo – nechtěla ho tak úplně opouštět. A přece jí teď ta neznámá síla téměř bolestivě táhla za Norim. Lhala bych, kdyby „starou“ vlčici nepíchlo u srdéčka, když došlo na tohle nechtěné sbohem; kousla do jazyka a trochu neochotně přistoupila ke Kessovi, aby ho mohla obejmout tak, jako on prve objal ji. Voněl pořád stejně a bezesporu příjemně. Po jehličí a ještě něčem, co teď vlčice nedokázala pořádně identifikovat. A i přes silnou nevoli se nakonec doopravdy odtáhla z objetí, v obličeji takový trochu zvláštní výraz.
„Beru tě za slovo, tak na sebe do tý doby koukej dávat pozor.“ Zasmála se nakonec a hravě do něj dloubla tlapkou, tak jako několikrát před tím. Nenavrhovala mu eskortu k hranicím. Evidentně si ještě potřeboval promluvit s Berrym a ona nechtěla vyrušovat. „Kdyby cokoliv, budu poblíž,“ sdělila jim ještě, než vyrazila za tím černým pošukem.
Při představě, že na ni někde poblíž čeká, se jí svíralo srdce v hrudi. Byl to neznámý pocit, který dlouho dusila někde uvnitř. Tak co že teď jí najednou polévalo horko, když si vybavila pohled do těch hnědých očí? Ze běhu velmi zprudka zatřásla hlavou, aby myšlenku zapudila. Nori byl kamarád a parťák. A tak to bylo správně. Letěla lesem tak rychle, že do zmiňovaného málem až vrazila, když jej konečně dohnala. Pořád byla rychlejší – o to spíš v mladém těle. Velmi rozpustile do černého vlka strčila s hlasitým „máš ji“, než znovu vyrazila vstříc neprobádaným kouskům Borůvkového lesa. V hrudi stále ten svíravý pocit, který ji náhle tížil. Jako by měla žaludek plný motýlů.