Gallirea - Příspěvky uživatele

Černobílá vlčice se hravě a s grácií chopila komunikace s nevychovaným potěrem. I přes Baghý povýšení jí byla hnědá podřízená a nezpochybňovala tak její rozhodnutí. Znamenalo to pro ni se konečně vypravit za svou vlastní prací a nemuset si tu špinit tlapky s tímhle. A i přes všechnu svou nechuť nahodila tak vřelý úsměv, jak jen to šlo a oběma cizinkám kývla na rozloučenou.
„Slečny,“ oslovila je poměrně mile, než se otočila na třetí vlčici po jejím boku: „Wizku, děkuji moc.“ A s těmi slovy se na patě otočila a kvapně zmizela v lese. Na rozloučenou ještě přítomným zasvítily do tmy modré odznaky na huňaté oháňce, než jim zmizela z dohledu. Pravdou však bylo, že se vlčice rozhodně necítila nikterak příjemně – napříč úsměvu v tváři. Setkání ji poměrně rozhodilo a jakmile si byla jistá, že je z doslechu, začala řádně prskat. Nemá cenu moc rozebírat, jaká slova si v tu noční dobu hnědá vlčice brblala pod vousy. Vystačíme si s informací, že to nic dobrého nebylo.
Cesta ve sněhu, kterou za sebou muselo projít již několik vlků ji vedla směrem k řece. Ač se na cíl své cesty přímo nesoustředila, podvědomě směřovala k severu. Hvozdy pod Sněžnými horami mohly být dobrým útočištěm pro nebohou vysokou. V tomhle počasí čekala spíš nějaké slabší kousky, ale kdyby se jí povedlo skolit alespoň nějakou srnu, byla by spokojená. Odhodlání jí rozhodně nechybělo, a tak se s chutí usilovnou dala na cestu.
Podél řeky se taky táhlo několik stop a ze sněhu ještě nevyčichlo pár známých pachů. Hnědá vlčice ovšem všechny ignorovala. Cíl byl daný předem. A přeci něco rozviklalo její odhodlání. Nad krajem se totiž roznesla táhlá melodie vlčího vytí. Hrůzu nahánějící žalozpěv musel poznat zhola každý. Baghý zastavila a ouška pozorně našpicovala vpřed Nebyla daleko od míst, ze kterých se zpěv nesl. Nepoznala sice o koho se jedná, ale náhlé nutkání zkontrolovat tu truchlící bytost ji přišla neodvratitelná. Řeku překročila podle plánu, ale místo do hor zamířila k velkému jezeru. Do míst, kam ji vábil ten smutný hlas.

// Cedrový háj přes řeku Mahtaë (sever)

Noc byla temná a plná dlouhých stínů. Sníh se z nebes sic již nesypal, za to ho však větřík vyvolaný Baghý hněvem a magií srážel z okolních větví. Ty v odpověď vrzaly a praskaly. Byl to jediný zvuk, který narušoval pokorný noční klid a tichý šum větru. Hnědá však tuhle noční dobu jako klidnou vůbec nevnímala. Krev v uších jí vzteky hučela a čelisti držela křečovitě zaťaté, že až sem tam zuby vrzly. Způsob a opovržení, s jakým s ní ty dvě zacházely jí bral slova a vyrážel dech. Napochodujou si na cizí území, chovaj se jak princezny, pomalu ani pozdravit neumí a čekaj jako co? Víčka se kolem jejích očí pevně semkla, až mezi nimi zbyly jen úzké štěrbinky. Nebylo to od věci, protože pohled modrých očí byl nyní tak ledový, až to muselo štípat. Ta béžová se napříč očekávání nakonec zdála alespoň trochu (fakt maličko) příjemnější nežli černá slečna. Málo mohla hnědá vlčice hádat, že je vlastně dcerou jejího starého známého. A že by mu od plic pověděla, co si o jeho dcerušce myslí.
„Jmenuji se Baghý,“ rozhodla se nakonec představit, ač jí to nedělalo žádnou radost. Pouhé slušné gesto, když světlá, pravděpodobně Pippa, nějakým divným nářečím vypustila na svět dvě jména. „Bohužel, neznám nikoho takového.“ Vlčice teď mluvila klidně, ač značně odměřeně. Ani přes to však z paměti nevylovila popisovaný obličej. Jako na zavolanou se však z lesa vynořila černobílá Wizku. Baghs si ji sice všimla až v poslední možnou chvilku, kámen ze srdce ji však spadl v okamžení. Třebas by si ona poradila s takovými výrostky. Konec konců jako pečovatelka musela mít na ně nějaké finty. Byla obdarována vděčným pohledem Baghs nemocných očí a lehkým úsměvem.
„Hledají nějaké vlče, však to slyšíš,“ obeznámila svou kolegyni s aktuálním děním a dala jí dosti prostoru, aby se mohla do debaty s cizinkami zapojit též. Silou vší vůle potlačila nutkání černé vpálit do xichtu, že není jediná prašivá tulačka, která sem došoupala svůj nuzný zadek a že jak jejich ochránce, tak i alfa a beta mají na práci lepší věci, než se zaobírat zrovna jí. Ta hořká slova však spolkla, nasadila lehký úsměv a znovu se otočila k Wizku.
„Nebude ti vadit, když tě tu se slečnami ponechám? Měla jsem původně v plánu vyrazit na lov, ale zdržela jsem se tu se slečnami.“ V těch slovech byla hluboká pravda a v hnědém obličeji se zrcadlila naléhavost. Nutkání po Roweně skočit a vyprášit jí kožich se stupňovalo geometrickou řadou. Způsob, jakým opovrhovala nejen její maličkostí, ale i Borůvkovou smečkou samotnou ji vytáčel k nepříčetnosti.

// Počkám ještě na odpověď Wiz a pak se odporoučím, takže na Baghs už nehleďte :> !

Takže.

Za Alfreda poprosím o 5 lístků, které nasbíral od 6.2. do 14. 2.

Za Baghý poprosím o 8 lístků, které nasbírala od 17.1. do 4.2. a též o 2 lístky z rozcetníkového kreslení.

Díkysky!

Nad Gallireu se znovu začal snášet sníh. Lehoučké vločky se jemně, ale za to hustě snášely na holé větve starých stromů, které alespoň zde nepozřely zelené plameny Smrti. Vše bylo tak tiché. Možná až přespříliš. A právě proto osud a vyšší mocnosti hnědé vlčici do cesty pospolu postavili dvě mladé slečny. Černou a béžovou, přičemž druhou jmenovanou si hnědá matně pamatovala z letních dobrodružství. Ač tehdy byla podstatně menší. Držkaté se však jevily obě stejně. Tichá konverzace, která neměla být jejím uším souzena byla v tichu světa prakticky nepřeslechnutelná. Vráska na Baghý čele se prohloubila. Nějaké stopy soucitu, které v tomhle počasí mohla k droboti pociťovat byly ta tam. Znechucení se měnilo v hněv. Co z těch vlčat v dnešní době rostlo? To je nikdo na celém širém světe neučil, jak se chovat k cizím? Ještě na jejich vlastním území? Jak vlčici stoupal tlak, počal se kolem ní lehce vířit i ledový vítr. Ani si to neuvědomovala. Výraz tváře se však nutila mermomocí držet, pokud možno, klidný a vyrovnaný.
„Jestli vám má pomoc nestačí, můžete se milostivě poroučet jinam,“ odfrkla si neurčitě, „nic a nikdo vás tu nedrží a beztak tu nemáte co dělat.“ Její slova pak podpořilo krákání vrány, která se rozhodla otrapovat v tu nejméně vhodnou chvilku. Snesla se na jednu sněhem obsypanou větev a posměšně si tři prcky měřila pohledem. Teď prosím ne, prolétlo vlčici hlavou. Pořád s Norim nedořešili onu otázku teleportace. Hnědá však nějak tušila, že nesmí udělat krok. Zatnula drápky do sněhu. Neposkytoval zhola pevnou půdu pod nohama, ale bylo to lepší než nic. Černá slečna ze sebe prozatím vypravila alespoň trochu určité informace. Modrý pohled se ukotvil na jejím čele.
„Neznám nikoho takového,“ v jejím hlase bylo znát něco lítostivého. Pak si ale vzpomněla, že potkali s parťákem nějaká vlčata, když opouštěli úkryt. Mohl to být pohřešovaný? „Nějaké cizí vlče jsem tu sice zahlédla, ale nevím, zda to byl vámi hledaný. Motá se vás tu teď přespříliš.“[/b] A nebyla to pravda? Co dělalo vlče jako Elora ztracené někde na severních pláních těsně před začátkem zimy? Ta slova hnědá pronášela bez špetky empatie. Vlčice si koneckonců začaly. Jestli očekávaly ohňostroj a uvítací výbor, byly na špatných hranicích a ve špatnou chvilku, protože právoplatný ochranář se jal zabývat mnohem jinačí návštěvou. Tahle substituce možná nebyla tak vysoká a přátelská, za to však byla hnědá připravená se slečnami zatočit, byly by snad až moc dotěrné a drzé. Žádné vyskakování si časem ošlehaná dáma nenechá jen tak líbit. Výchovná sem či tam nemohla nikomu škodit. Prozatím s nimi však jednala slušně a s úctou, což bylo víc, než se dalo říct o nich.
„Ještě něco, milé slečny? Nebo se můžu jít věnovat svým právoplatným povinnostem a nesuplovat tu za našeho pořádného ochranáře?“ Ke konci rozhovoru si byla sama sebou tak jistá, že se odvážila snížit svůj zrak tak nízko, aby oběma pohlédla do očí. I to otravný opeřenec odvděčil pobaveným krákáním. Drž zobák, ty vráno.

Zdravím tlapka tým, smekám klobouček a pokorně skláním hlavu.

Už je to nějaký ten pátek, co jsem tu fňukala naposledy (alespoň veřejně). Ne až tak dlouho, co jsem vás prudila přes vzkazy hehe. Furt dokola ta samá básnička – všichni víte co chci. A tak tedy pokorně prosím o třetí slot, který rovnou hodlám vyplnit Shireen. Zajisté s požehnáním Asgaarské rodinky a pyšných rodičů (rovnou mi ji tam přišijte, žádný cavyky kolem). Registrace je vlastně připravená, princeznička téměř může do hry, stačí mi „jen dvě ano“.
Ne, teď trochu na vážnější notu. Nejsem úplně ultimátní fretka jako někteří. Označila bych se spíš za fretku druhé až třetí kategorie. Snažím se ale hrát aktivně a nevypadávat ani o zkouškový (a že mnozí už ví, jak strašná jsem fňukna tři dny před zkouškou ;-;). Aktivně se taky zapojuju do všemožných akcí, sem tam něco sama pořádám a píšu, píšu, píšu co to jde. A že jsem za sebou už pár stovek řádků nechala. A to nejen jako moji věrní huňáči, ale i v kabátku osuda.
Podtrženo, sečteno: PROSÍM. Mám před sebou ještě nějaký čtyři měsíce na hru s vlčecím vzhledem a nějaký formování charakteru, které si neskutečně užívám. Vím s jistotou, že mě hra jen tak nepustí a ač mě čeká všemi obávaná patologie, vím že se s tím dokážu adekvátně poprat. To by asi bylo tak vše, co mám na svou obhajobu.

Děkuji za zvážení a přeju neskutečné štěstí všem ostatním! ♥

Vlčice stále seděla naproti své alfě a po boku svého dobrého parťáka. Společnost se však měla pomalu začít rozcházet. Bylo to jen přirozené. Pyšně se usmívala na Noriho, který krom funkce dostal i post delty. Stejně jako ona. Cítila se po dlouhé době konečně nějak užitečná a někomu přínosná. Všechna svá díky ani nevěděla jak pořádně vyjádřit. Její oháňka proto jen neurčitě vířila sníh v jejím okolí. Se spokojeným úsměvem pak sledovala Noriho, který se poprvé vydal po svých povinnostech, a i jí náhle přišlo, že bude vhodné dvojici nechat o samotě. Vyskočila proto na tlapky a s lehkým úsměvem se jala loučit:
„Taky si půjdu po svém. Tak se mějte pěkně a užijte si slunečný den. A taky snad trochu bezstarostný.“ V tu chvíli ještě neviděla nadýchaná oblaka se postupně řadit na severní frontě. S lehkým srdcem tedy opustila nový pár a zamířila si to směrem k úkrytu. Chtěla jen zkontrolovat zbytky z minulého lovu, než se vydá pro něco čerstvého. Jenže místo toho se k ní odnikud donesly dva zcela neznámé hlásky. Zastavila a zvědavě se zaposlouchala. To jestli ji sluch nešálí. A opravdu je brzy zaslechla znovu. Trochu rozmrzele si odfrkla. Copak ti cizáci neumí ani zavýt, když se ocitnou na smečkovém území? Bylo však její povinností to zkontrolovat, neboť Nori byl právě někde jinde a tyhle ještě jak vidno nikdo zdejší neodbavil. Přitáhla ouška rozmrzele k týlu. Bez Noriho po boku nebyla pořád nejlepší v seznamování se, pocit domácího prostředí ji však dával alespoň trošek té naděje, že nebude zcela nerudná a že se úplně psychicky nesloží při pohledu na neznám vlky.
Vyrazila vstříc cizincům s ne úplně vstřícnou fazónou. Po hrátkách v závějích byla ještě pořádně rozčepýřená a ani oklepání se moc nepomohlo. K jejímu údivu na ni však mezi stromy nevykoukli ostřílení cestovatelé, nýbrž dvě napůl odrostlé vlčice. Možná mohly být i větší než ona – těžko říct, protože zastavila v dost uctivé vzdálenosti a i přestože jednala s někým výrazně mladším, obě si pozorně prohlédla, než promluvila. Do očí pak nepohlédla ani jedné z nich. Osvědčená taktika s upřeným pohledem někam do středu čela se měla uplatnit i teď.
„Zdravím vás, slečny. Právě jste vkročily na území Borůvkové smečky. Ráda vám pomůžu, je-li třeba. Pokud ale nepotřebujete pomoci, musím vás poprosit o odchod.“ Kamenný výraz v její tváři se neměnil. Možná se jen dámy zatoulaly z Asgaaru přes kopec, třeba byly odjinud. Na každý pád však ani jedna nevypadala v zoufalé tísni, či snad v potřebě něčí pomoci. A tím pádem jim nemohla pořádně sloužit.

Moc děkuji za super akci a gratuluji všem vítězům! :>

Pokorně jináč poprosím o 50 drahých kamenů, 10 křišťálů a 1 teleportační lístek.

Vlčice tam postávala a mile se na nově příchozí usmívala. Kousek za Blueberrym se totiž vynořila i Makadi. Ve vším respektu hnědou jednoznačně považovaná za vlčici. I na ni se tedy usmála a zdvořile přikývla na pozdrav, obě uši pozorně natočená ke dvojici. Možná i to byl fakt, proč jí neutekl Blueův roztomilý pozdrav. Zvědavě jí obočí vystřelilo vzhůru: Že by nám tu kvetla láska?, problesklo jí hlavou svižně. Trochu se však zároveň zarazila. Co tu prováděla ona s Norim? Osudovo mámení jí počalo opouštět. Ten rošťácký lesk se z jejích očí postupně vytrácel a jí se studem došly následky jejích činů. Jako zařezaná si přemítala dokola, co tu od příchodu Elory s Norim prováděli. Tulili jsme se a div si neolizovali čumáčky, lísali jsme se! Síla však ještě nebyla zcela pryč a ona proto z posledních sil jejího vlivu nad situací máchla tlapkou. Konec konců je Blue chválil. A co chválil – on ji dokonce povýšil. S překvapením cuknutím na něj zamrkala.
“Delta?“ Vydechla tiše a lehce se pousmála, “bude mi ctí – a moc ti děkuji. Udělám vše pro to, abych ani tebe, ani smečku nezklamala.“ Tíha zodpovědnosti na její ramena nestačila padnout, uvolněným úsměvem tedy provázela svou alfu, zatímco se obrátil k Norimu. Ten do ní nejprve dloubnul, rázem však i jeho nadšení bylo svlaženo vlastní funkcí a vlastí nabídkou povýšení. Její ocásek se rozkmital tak rychle že až rozvířil sníh snášející se čerstvě k zemi.
“Děkujeme,“ vyřkla vlčice znovu a vesele zastříhala ušima. Tolik novinek najednou! Sigy se stal učitelem, oni dva povýšili a ještě se každý mohl smečce zavděčit nějakou prací. Touha vyrazit po stopách nějaké vyzáblé srny se najednou zdvojnásobila. Na moment ji však potlačila a packou drcla do svého černého parťáka. Já ti dám mladej zadek, nekňubo, hlásil její na oko káravý pohled. I nyní se však její srdéčko rozechvělo jako slabý ptáček, který se snažil vzlétnout. Co to bylo v jeho očích kouzelného? Boj mezi racionálním uvažováním a osudovou magií byl nyní vyrovnaný, takže se její tváře rudě rozžhnuly. Ještě se však přiměla ke klidu, když se obrátila na vlčici po Berryho boku: “A jak se daří tobě, Makadi?“ Trochu hnědou mrzelo, že se jich vlčice straní. Na druhou stranu to byla Noriho práce a náhlé nutkání ho profackovat bylo vskutku silné. “Nechceme vás dál zdržovat – klidně upalujte dál. A užijte si hezký večer,“ dodal Baghs se šibalským mrknutím zdravého oka. Přála jim štěstí z celého srdce.

Vlčice cítila, jak se srdce v její hrudi lehce třepotá. Magická síla, která ji ovládala se zdála vytrvalá. Blížil se však konec tohohle bláznovství. Spolu s koncem mrazivého dne, který znovu přinesl sněhové vločky se chystala i kouzelná síla k opuštění jejich těl. Vlčice si však její omámení doposud neuvědomovala. Podobně jako Nori, i ona teď řádila ve sněhu. Z dovádění ji však vyrušil nově příchozí. Nepřestávala se smát a ocas jí vesele kmital ze strany na stranu, rozhodně se však uklidnila. Zůstala stát čelem k Berrymu.
“Zdravím, Blueberry!“ Usmála se na jejich alfu vřele, “myslím, že se nám daří dobře, ale co ty? Dlouho jsme se pořádně neviděli.“ V jejích očích se nyní zračil upřímný zájem. Bylo dobré nevnímat své spolusměčkovníky jen jako pouhé spolubydlící. Ač spolu s Bluem nestrávili mnoho času, respektovala ho a vnímala jej jakou část rodiny. I proto jí velmi zajímalo, jestli se má dobře. A jestli že ne, bylo tu něco, čím by mu mohla pomoci? Jeho další slova vlčici však mírně vyvedla z rovnováhy. Zmateně zamrkala, rychle však znovu nahodila úsměv. Dávno nebyla starou vlčicí, která sotva držela pohromadě. Vesele přikývla. “Moc ráda tu čest přijmu,“ souhlasila, “ vlastně jsem se znovu chtěla vypravit zkontrolovat okolí a poohlédnout se po nějaké čerstvé kořisti. Pořád tu máme dost mladých a zima je tuhá.“ Vysvětlila svoje záměry, které se Norimu sice původně nelíbily, ale to teď nebylo podstatné, protože i pro černého vlčka přinesl Blue potěšující novinky. Baghs po parťákovi mrskla pohledem a povzbudivě se na něj usmála. Jistě – nebylo v jejích silách rozhodnou za něj, jistě by však nemohl něco takového odmítnout? V lese se teď zdržovali poměrně často. Jakákoliv pomoc se pak mohla určitě hodit a pokud se dobře pamatovala, posledním ochráncem byla Naomi. A ta tu již dlouho nebyla s nimi.

Obloha se přibližovala. A nejen protože vlčice byla tak vysoko, ale hlavně protože se z fialových nebes, které problikávaly první hvězdy, znovu začal sypat sníh. Jedna z vloček drobné vlčici padla na čumák a ta se rozpustile ošila. Skoro až prskla radostí. Rozjímání bylo dost. Prudce se ve vzduchu otočila a s hlasitým “bacha tam dole!“ zastavila působení magie. Do závěje vletěla po všech čtyřech a vyskočila celá rozdováděná a úplně od sněhu. Hrudka jí seděla mezi ušima a druhá na nose. Modrá očka zářila samým nadšením. “Tak to bylo naprosto boží!“ zavýskla rozjařeně a radostně se oklepala. Většina sněhu jako ledová sprška dopadla na Noriho černý kožíšek. To jí však netrápilo, neboť s oním nadšením, se kterým skočila z výšku do sněhu se po Norim znovu vrhla. Jen teda trošku jinak: čumákem po něm začala házet sníh, což nepřestával doprovázet zvonivý smích. Doopravdy jí tyhle zimní radovánky dělaly radost, třebaže pro jiné mohlo jít o nepříjemné starosti a trable. Jak málo věděla o tom, co se děje za hranicemi lesa. Jak málo jen věděla, kolik vlků si teď užívá nejhorší momenty svého života. A ona si tu sobecky užívala po boku svého přítele. Možná to bylo i tím, že si svým už v životě prošla? Tolika trápení. Při zábavě ji napadla důležitá věc – měla by znovu navštívit bratra. Určitě ji rád uvidí! A třeba by mohla promluvit i s rodiči. Tohle cestu si však plánovala užít až s oblevou. Brodit se tak daleko jižně hlubokým sněhem by nebylo moudré.
“Občas bych ti jí nejradši urafla i teď,“ smála se rozpustila, avšak fakt, že ocasem vrtěla jako malé vlče znevažoval váhu jejích slov. Sám černý vlk musel dobře vědět, že se nejednalo o výrok pravdivý. Nikdy by mu neublížila. Byl jí na to moc blízký a moc drahý. Jako bratr. Tak proč její hrdlo znovu svírala ta podivná úzkost, kterou cítila pokaždé, když na něj padl ledový zrak? A proč každá jeho dotek hřál jako by se jí dotýkalo samé slunce?

Vlčice se smála jako pitoma, zatímco se Nori bezmocně plácal ve vzduchu. Bezmocně, ale spokojeně. Nebyla to ironie? Byl to vlastě zdárný důkaz toho, jak moc si pluli životem a ač se mohli snažit sebevíc, stejně si s nimi osud v závěru dělal co jen chtěl. Jak prozaická myšlenka, zároveň však paradoxní. Hlavně protože byla stále ještě pod vlivem Osudovy kouzelné moci.
“Nevím, jestli to můžu zkusit taky,“ zasmála se znovu, tentokrát však váhavě. Entuziasmus, s jakým si Nori však přál být hozen do sněhu ji jako potěšení stačil. Byl tak roztomilý, když se takhle radoval. s trochou soustředění se Nori snesl o kus níž, aby si náhodu neublížil. Pak vlčice povolila sílu, která jej držela nad zemí a jen pomocí nárazu hodně silného bočního větru jím mrštila směrem k té nejnačechranější závěji v dosahu. Jeho pád sledovala obezřetně, připravená ještě případně zasáhnout, zdálo se však, že na něj čekalo dopadnutí jako do peřin a hned jak přistál, běžela ho radostně kontrolovat. Skákala skrze závěje jako koza a hihňala se u toho jak blbá.
“Dobrý? Žiješ?“ vyzvídala hned, zatímco čumákem rachtala ve sněhu, kde tušila Noriho tělo. Najednou si přála to taky zkusit! Vznést se vysoko do vzduchu jako ta vrána, která ji tak často pronásledovala. S dalším návalem odhodlání vlčice vyvolala stejnou větrnou sílu kolem sebe. Snažila se balancovat, ale zdálo se to najednou těžší, než když držela Noriho. Ničemu to však nebránilo, ač, stoupala k nebesům rádoby posazená na zadek. Alespoň měla výhled na tu nádhernou tmavnoucí oblohu nad svou hlavou. K jejím uším doléhala Noriho slova o nejlepším roku v jeho životě a srdce v její hrudi znovu vynechalo jeden úder. I pro ni to byl ten nejlepší rok v životě. Alespoň od dob, kdy opustila smečku pod Severní horou. Od dob, kdy zemřel její bratr. “To máš pravdu, tohle je určutě ten nejlepší z nejlepších roků mého života.“ Ta slova byla pronesena vcelku tiše, Nori je však jistě mohl slyšet, zatímco ona stále stoupala vstříc obloze, aniž by si uvědomovala, jak vysoko už je. Jistě – sotva pár metrů, ale i to bylo s její nížkou sakra hodně.

Původně se Baghý o Noriho bála. Nebyla si úplně zcela jistá, jak dobře dokáže svou sílu ovládnout a nakolik ji vítr reálně poslechne. Vlastně ani nevěděla, že něčeho takového je skutečně schopná. Držet Noriho ve vzduchu se ale evidentně líbilo i její oběti. Žádné panické vřískání, žádné kopání nohama. Spokojeně si tam visel a ještě se rozhlížel. Hnědá se spokojeně zachechtala a nechala ho vystoupat jako balónek ještě o kus výš.
“Nori! Co vidí tvé bystré oči?“ Hihňala se hnědá, která rázem zapomněla na urážku i fakt, že by měla jakože být nějak uražená. Čert to vem! Nori se vznášel výš a výš! A to jen díky jejímu větru. “Troufneš si ztama hupnout do závěje?“ Zvědavě povytáhla obočí a modrým pohledem propátrala okolí, kde se hromady sněhu kopily nejvýše. Nedokázala s Norim sice hnout do strany, kdyby ho ale spustila a on přešel o kus dál – to by mohlo fungovat. Čekala však na odpověď. Raději. Mezitím se mohla věnovat jeho otázkám a nářkům, které padly před touhle sněhovou šlamastikou.
“Na-če-chra-ná,“ hláskovala vlčice spokojeně. “Koukej si to pamatovat, zelenáči. Nebo nebudu mít slitování.“ Varovala ho a na moment se zatvářila vážně. Ale jakože smrtelně vážně. Bylo to jen na oko? Nebo byla sto Noriho při dalším přešlapu potrápit doopravdy? Jistě že nebyla, ale byla to další z mnoha informací, kterými si černý parťák nemusel být jistý. Ostatně na začátku jejich přátelství se jí skoro bál. Na začátku? Byl to jistě už téměř rok, protože do Gallirei přišla s koncem zimy. A podle jejích zkušeností i té musel být pomalu konec.
“Víš ty vůbec, že to brzo bude rok, co jsme se seznámili?“ Prohodila vcelku zaujatě, aniž by se ráčila jeho nejvyšší Jasnost byť jen o píď spustit níž. Na čele se jí objevila zamyšlená vráska. Co za ten necelý rok už stihla a prožila? To se jí nikdy nemohlo ani snít. Viděla hory i poušť, našla ztracené přátele, objevila nové. Znovu našla domov, ač to vlastně nikdy neočekávala. Potutelně se usmála a něco ji znovu zahřálo hluboko v nitru. Tentokrát to však nebyl pocit, který doprovázel každý pohled dna Noriho. A. vten moment ji zčista jasna napadla ta nejlepší rošťárna pod sluncem. Úplně bez upozornění! A vlastně zcela bez kontextu z ní vypadlo: “Co někoho zkoulovat?!“

Krvavý západ slunce byl dokonalým doprovodem pro úhlednou a krutou vraždu, problesklo vlčici hlavou asi milisekundu před tím, než se její zaražený pohled zkřivil v naštvaný úšklebek. Pohled jejích očí zchladl, mrazil. Svým ledem propaloval Noriho skrz naskrz. Ale nemělo tomu tak být na pořád. Jako vzteklá kočka se celá naježená vrhla přímo po něm a jako lvice se jala prát za svou čest. Jistě. Bila ho do čumáku jen packama a byla opatrná, zatraceně si to ale zasloužil!
“Jsem jenom načechraná, ty hovado!“ Houkla na něj, ale to už jí zas koutky cukaly v rozjařeném úsměvu. Pořádně mu však nandala, než se konečně uráčila se zdviženým čumáčkem odkráčet na oko uražená o pár metrů dál. Dala si však záležet, aby vlkovi pořádně ometla ocasem čumák. “Smetáku,“ ucedila ještě na jeho účet a s našpulenými rtíky si dále hleděla jen svého. “Najdi si něco k jídlu sám, já hlad nemám.“ To nebyla tak docela pravda, ale to Nori vědět nemusel. Ani uražená jistě nebyla doopravdy, ale ani to nebyla pro Noriho informace zcela potřebná. Mohl si alespoň maličko nebýt jistý pevnou půdou pod nohama. Na čele jí pomalu rašily imaginární čertovské růžky, ale úsměv se před kamarádem pokoušela skrývat. “Macatou kůnu si sežeň sám,“ broukla ještě, než jí hlavou prolétl veselý nápad. Stačilo minimum soustředění, aby se okolo Noriho začal prohánět sílící vítr. Nebyl vůbec teplý – právě naopak. Poryvy ledové a jako jehličky mu čechraly fazónu. Nepřestávaly stále sílit. Nebylo tedy divu, že se černý vlk během pár chvilek ocitl asi metr nad zemí. Vlčice sice tohle nezamýšlela, proč toho ale nezneužít? S hravým úšklebkem se otočila za přítelem, který nevisel nikterak vysoko – na zem však jeho ušlechtilé dlouhé nožičky dosáhnout nedokázaly.
“Co tam vyvádíš?“ Culila se na něj kamarádka a zvědavě si prohlížela jeho reakci. Nedovolila si však hnout se z místa. Musela se dobře soustředit, aby vítr dělal co si ona přála. Chtěla konec konců přítele jen poškádlit, ne ho zabít. Ač počasí by na to bylo. Ach ty krvavé západy slunce.

Chladné sluneční paprsky se snášely na Borůvkový les spolu s jistým kouzlem. Možná to bylo tím, jak se tak rozpustile prodíraly korunami stromů, nebo prostě jen fakt, že se konečně uklidnila bouře a dalo se venku zase normálně existovat? Tak či onak hnědé vlčici mráz v hustém kožíšku nevadil. Cítila se příjemně. Skoro jako doma na severu. I tenhle fakt přikládal polínka do žáru, jenž dmul v její hrudi. Nebylo se čemu divit. A tak Norimu vesele dál cumlala ucho, zatímco si prostě užívala jeho přítomnosti a těch rozkošných společných chvilek. Nepřišlo jí to nikterak zvláštní – jak už jsem říkala před chvílí. Všechno se zdálo správné. Až na Noriho neustávající hudrování a remcání.
“Nebuď hérečka,“ popíchla ho hravě a konečně mu pustila ucho. Ze zad mu však neslézala. Zuby drápky se držela, co to šlo, odhodlaná vydržet až do samého konce. Klíště jedno otravné.
“Já sama bych pěkně prosím ráda vyrazila někam na lov, možná by stálo za to podívat se trochu západním směrem. Ale zatím nepospíchám. Vyrazím až zítra ráno.“ Zamyslela se a chvilku Baghs a pohled upřela do dálky. Ne že by to Norimu k něčemu bylo – konec konců mu visela za krkem, tam jistě neviděl. “A za Sigym asi nemá fakt cenu chodit. Co se radši poohlédnout kolem, jestli tu někde nejsou ještě zbytky toho kance? V tý zimě mu určitě nic nebu-.“ Dopovědět onu větu jí však nebylo souzeno. Nori se zapotácel a s heknutím se svalil k zemi. A ona spolu s ním. Po hlavě zaletěla do nejbližší závěje, ze které jí na pár chvil zůstal čnít jen ocas a zadní tlapky. Hekla a začala sebou házet jako vzteklá – pokoušela se nějak vyprostit. Povedlo se až po chvilce usilovného snažení, ale když konečně ze závěje vysoukala i zbytek svého těla, vypadala jako yetti. Chundelatá srst do sebe pojala nespočet sněhových vloček, takže se z vlčice stal jen ohromný a nadýchaný floofball. Znechuceně si odfrkla, zatímco zmateně koukala na parťáka, zaražená jak sůva mrkala zmateně do prázdna. Kde se stala chyba? Proč jí sníh najednou chladil za krkem?

// úkryt

Radost a entusiasmus se kterým vlčici Frynn přivítal jí poslala do kolen. Zcela a úplně. Bývala by i zapředla, kdyby byla kočka, když se přátelsky otíral o její tlapy. Pohled však obrátila k Sigymu a souhlasně přikývla na srozumění, že pochopila jeho záměr. „Moc gratuluji,“ popřála mu nakonec a znovu se usmála. To, že sama by mnohem raději byla učitelkou jí nebránilo v přejícnosti. Sigy si to určitě zasloužil a jak se zdálo, měl na mladé nějakou fintu. Měli ho rádi.
Za Norim se vynořila v závěsu maximálně minutky, černý kolega už ale vypadal otráveně. Poskakoval okolo ní jako rarach a dokonce ji rozpustile kousnul do ucha. “Hej!“, houkla trochu hlasitěji, než chtěla a tlapkou ho se smíchem odstrčila. Výzva ke hře se jí však zamlouvala. Spokojeně vyrazila s cvakáním zubů za ním. Po černé vráně nebylo konečně ani stopy a vlčice z mysli vytěsnila teleportační zážitek z předešlých dnů. Přišla si svěží a čilá. Jistě tomu pomáhalo i její zázračně mladé tělo. Zapomněla na své obavy o tom, zda není tahle zima poslední a podobně. Nakonec si byla více než jistá, že tahle zima je první z mnoha dalších šťastných zim.
“Hlad? A co s tím jako můj milý kolego hodláte dělat?“ Smála se rozpustile. Cestičkou, kterou ji Nori vyšlapal v závějích, se šlo mnohem lépe. Dohnala ho proto bez větších obtíží a přátelsky mu hupla rovnou za krk. I se svou malou vahou určitě musel mít Nori co dělat s tím, aby se nesložil do závěje. Hnědá si však nemohla pomoci. Měla nezmírající potřebu se k Norimu nějak víc tisknout a tulit. Být prostě po jeho boku a ideálně se ho nějakou částí svého těla imrvére dotýkat. “Chce snad jít Vaše Jasnost taky lovit kůny s Frynnem? Ještě je doženem!“ Smála se hnědá, stále ještě pověšená kamarádovi za krkem. Bez ostychu mu čapla ucho a jemně s ním zacloumala. Nechtěla mu ublížit, upozornit na sebe však musela.