Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Východní úkryt přes řeku Kiërb

Tichá postava capkala po pusté pláni. Před ní tudy musel projít již mnoho vlků, ale teď žádné neviděla. A ani necítila. Jen s tlamou pevně sevřenou a myslí pustou, jako sama poušť Ararat, capkala po jedné z cestiček v tajícím sněhu. Ještě chvilku a objeví se první rostlinky a jarní kvítí. Zastavila se, aby se mohla protáhnout a na trochu se rozhlédnout. V dáli za jezerem se nad les tyčily zbytky Staré zříceniny. Již to bylo dlouho, co naposledy byla u Smrti. Od té doby nalezla zase nějaké to drahé kamení, ale nebyla si jistá, jestli ho chtěla jít černé vlčici předat. Její poslední a zároveň prvá návštěva byla docela fiasko, které vyústilo její novou schopností teleportace. Ta vzpomínka jí připomněla, že byl nejvyšší čas začít se sílou začít nějak nakládat – nebo ještě lépe, sžívat se s ní. Jistě by se při troše štěstí dala vhodně použít. Jenže vrána teď nikde nebyla a vlčice si byla již poměrně jistá tím, že bez ní nebude moci skočit ani v rámci jednoho stínu. Natož mezi dvěma. A tak se s povzdechem a trochu nespokojeně sklopenou hlavou vydala znovu domů. Být léto a vát jižní vítr, jistě by se k ní už nesla vůně borůvčí, jak moc se blížila. Teď však vzduch naplňovala jen slabá vůně jara, která prostupovala chladné dopoledne. Mokrý sníh křupal pod bílými tlapkami. Hnědá znovu zastavila a velmi prudce se otočila na svůj ocas. Poplašeně si totiž vzpomněla na nemilou myšlenku, že ji Životovy dary opouští. Že byly jen v dočasném nájmu, který s příchodem jara skončil. Nepřipadala si ovšem starší a při pohledu na hustou srst ocasu viděla modré odznaky zářit stejně zjasně, jako když si jich všimla poprvé. Lehce se pro sebe usmála, než znovu vykročila vpřed. Menhiry obklopující Ovocnou tůň ji vítaly z povzdáli a ji znovu zahřálo u srdce. Konečně znovu doma. Sice s prázdnou, ale zato s plánem, který by mohl s pomocí pár dalších členů smečky nakrmit všechny ostatní.

// jeskyně Burūberī přes Borůvkový les

Noc znovu zahalila kraj. Obloha byla zatažená a temná, navíc se z ní k zemi snášelo nepříjemné mrholení. První déšť tohoto roku. Lehké kapky v hustém závoji spadaly k zemi a vytvářely rádoby mlhu. Nebyla to však opravdová mlha. Jen slabý odvar proti tomu, co Gallirea uměla vytáhnout z rukávu. Hnědá vlčice byla přesto spokojená. Nechávala Styx si vylízat rány a vyplakat na jejím chundelatém rameni. Překvapilo ji, jak moc se její šedá společnice měla ke kontaktu. Nevadilo jí to. Chápala, že rozpoložení, ve kterém se ocitla, muselo být ubíjející a jistě ji sžíralo ne krátce. A jestli tu někdo byl přeborník na pocity podobné tomuto, byla to jistě hnědá Baghý. Strávila zahrabaná v minulosti tolik let, že je pomalu ani nepočítala. Šedá se mezitím postupně začala sbírat k odchodu, ale před tím se na starší dámu obrátila. Na bílé tváři se v odpověď objevil hřejivým úsměv. Nemohla toho udělat moc, ale zdálo se, že i ten trošek byl k něčemu dobrý. Pevně sevřela víčka k sobě, když se k ní druhá vlčice naklonila.
„Víš, kde mě hledat, kdybys mou pomoc kdykoliv potřebovala,“ odpověděla Baghý těsně před tím, než se Styx odtáhla. Stíny lesa ji pohltily rychle. Druhá vlčice však náhle nepospíchala. Mířila jistě na lov – nakrmit droboť, které teď smečka byla plná. Trochu však váhala. Rozhlížela se po temné krajině ze svého útočiště a tápala, kde by teď mohla nalézt nějakou lovnou zvěř. Ideálně v okolí Borůvkového lesa. Tahat mršinu přes řeku nebyl úplně její cíl. Rozhodla se tedy vykročit k jihu. Kolem Velkého jezera a přes pláně, kde se mohla objevovat první tráva.
Na nohy vyskočila překvapivě obratně. Stále se nepřestávala divit tomu, jak bylo její tělo znovu ohebné. Nic nebolelo, klouby nepraskaly. Protáhla se a zívla, než vykročila do nepřízně počasí. Pozorně kontrolovala cestu před sebou a držela se stezky, po které sem se Styx přišly. Jejich stopa byla stále lehce cítit a ve zbytcích hnusné břečky se motaly jejich stopy. Nebyly však jediné, které se v tomhle lese procházely, a tak raději spoléhala na nos než na cokoliv jiného.

// Východní Galtavar přes řeku Kiërb

Zatímco Styxiny myšlenky se stále motaly kolem magií, Baghý mysl se velmi aktivně oddávala myšlenkám o lásce. Nebo spíše plánům, jak v konverzaci pokračovat. Měla trochu obavu, že nebude moci najít další slova tak snadno, jako se jí podařilo nalézt ta poslední. No. Snadno. Už teď poměrně tápala – obracela všechny zdvořilostní poučky horem dolem a na sílu lovila hluboko ve vzpomínkách. Co dělat? A jak? A to nejhorší – jak to formulovat, aby nebyla za pomatenou stařenu. Sice tak nevypadala, ale prožitá léta si odsloužila; vzpomínky zůstaly. Nehledě na fakt, že se pozvolna blížil den jejího narození. Jistě – netušila kdy přesně se tak stalo, ale bylo to na konci zimy. A to odpovídalo. Byla tak zabraná do přemýšlení, že si ani neuvědomila, jak moc se k ní šedá vlčice přitulila. Procitla až za několik okamžiků a překvapeně zamrkala, než vydechla a znovu šedé projela nosem srst. Tentokrát však za uchem. Nechávala jí všechen čas, který si mohla přát. Pokoušela se vcítit do její situace, ale neznala celu pravdu. To se pak provádělo dosti obtížně. Na nějaké netaktní vyptávání však neměla ani pomyšlení.
„Nikdy nechceme ztratit žádné svoje blízké,“ přitakala přátelsky a znovu se lehce usmála. Šedá vlčice byla trochu jako vlče – tiskla se k ní, zatímco její srdce krvácelo. Bolest z ní přímo sálala. Nebo alespoň nějaká velmi podobná, neveselá emoce. „Občas musíme ale prostě udělat volbu – ač to bolí a je to nepříjemné. Jistě nemá cenu říkat ti, že všechno vždy dobře dopadne. Nedopadne. S trochou citu však můžeme hodně věcí ovlivnit. Někdy.“ Povzdechla si. Před očima zase měla ten jarní den spousty let dozadu. Bílý vlk nadšeně hopkal před ní a vesele se usmíval. Zavrtěla hlavou a raději se znovu jala probírat šedou srst za uchem její… Co byla Styx zač? Známá? Přítelkyně? Jistě by si někoho cizího nepustila tak blízko k tělu. Hlavně po tom, co se stalo Norimu. Zavřela víčka. Její hruď zase uchvátila salva výčitek svědomí. Kousaly, trhaly, nadávaly. A přece se její duše nemohla přimět bezbrannou vlčici v jejím náručí zapudit.
„Myslím si, že by sis s tou duší měla promluvit,“ ta slova nyní téměř šeptala. Také nebyla souzená nikomu jinému v tomhle světě. Jen Styx. „Třeba potom uvidíš svět mnohem jasnějšíma očima. A ne jako já.“ Možná to byl pokus o vtip, možná ne. Na hnědé tváři se však lehký (a hlavně povzbudivý) úsměv objevil. Oči znovu otevřela. Jejich pohled byl něžný a vřelý. Nakonec ta slova doopravdy přišla sama. Žádná věda.

// I'm not drunk at all.

Bez vrány byla podvečerní krajina tichá, ač se nad ní sbírala mračna a zdálo se, že se schyluje k prvnímu jarnímu dešti. Podivně temnou Gallireu vlčice pozorovala s respektem. Ne že by ji změna počasí v současném úkrytu obtěžovala – byla v relativním pohodlí a suchu. Dokonce sem ani vítr nefoukal, navzdory děsivě a do široka zející tlamě jeskyně. Oklepala se a do vzduchu se vzneslo několik chomáčků chlupů. Zanechala svou stopu v prachu země. Stopu o něco trvalejší než pouhý pach.
„To nevím,“ otočila se na šedou společnici. Byla k druhé na dosah. Nebyla si jistá, jak zareaguje na její přílišnou blízkost. Odežene ji? Skočí ji po krku? Povšimla si naježené srsti na jejím zátylku, ale kupodivu nenastal ani jeden z předpokládaných scénářů. Baghý proto velmi opatrně přistoupila k šedé a lehla si blíž k ní. Nechávala jí prostor – kdyby sama chtěla její teplo, stačilo by se jen trochu přealit. Jejich kožíšky se však bez ostychu dotýkaly a chlupy se proplétaly. Tak blízko se hnědá rozhodla položit vedle své společnice. Se zájmem poslouchala její trápení. Slova, která se k jejím uším donesla, byla závažná. Váha, která spočívala na bedrech sivé vlčice byla jen těžko představitelná. S odpovědí si tedy její starší družka dala trochu na čas. Měkký a mírný pohled upírala na šedou tvář; ze zlatých očí se znovu kutálely slzy. Svět nebyl a nikdy nebude fér. Kdyby tak jen šlo vše vyřešit s lehkostí a grácií. Mávnout proutkem a odehnat každodenní chmury života smrtelníků. Kdyby byl svět jen o těch hezkých věcech. Od černé špičky čumáku se vznesl obláček páry. Vzduch byl chladný a příjemně voněl jarem.
„Občas je to s pocity složité,“ začala hnědá a trochu rozpačitě vzhlédla k ocelově zabarvené obloze. Blížil se soumrak. „Sem tam se mi zdá, že až přehnaně moc.“ Znovu se zarazila a pečlivě se zamyslela. Nechtěla Styx věšet bulíky na nos a kdákat nesmyslné kraviny. Slova útěchy, že všechno bude dobrý a že se to nějak vyřeší se nejevila jako nejmoudřejší. Tak nějak tušila, že s tím by ji šedá poslala k samotnému ďáblu. Nad tou představou se lehce pousmála. „Ale fakt, že jsi to nedokázala vyslovit ještě nutně nemusí znamenat, že to tak necítíš. Alespoň jak tak na tebe koukám.“ Ta slova vyšla ven sama a byla doplněna hřejivým úsměvem. „Možná bys té duši měla říct, jak se cítíš a co se ti honí hlavou,“ navrhla dodatečně a povzbudivě do druhé vlčice znovu strčila studeným nosem. Přála si, aby byla životem o něco víc ostřílená a uměla chodit v bažině, které se říká láska. Sama však žádnou nezažila, takže mohla jen domýšlet, jak takový problém uchopit a naložit s ním. Snažila se však do problematiky nahlédnout nezaujatě, ač jí tak nějak začalo docházet, kdože ta duše byla. A jestli se nemýlila, pevně věřila že Styx rozhodně ztracená není.

// Velké Vlčí jezero přes řeku Kiërb

Cesta lesem se zdála příjemnější než po pláních kolem jezera. Sníh sice tál, ale stále ho bylo na otevřených prostranstvích hodně. Byl těžký a mokrý, špatně se jím prodíralo i když byl jeden vysoký, dlouhonohý a kdo ví co všechno. Hnědá vlčice však byla drobná, a proto se jí po sněhu šlo velmi špatně. Nejednou ucedila na úkor jara pár nadávek. Ano. Jara. Zima jí byla blíž a za nekomfortní změny mohlo samo sebou oteplení a nic jiného. Mohla tak dokonale přejít Styxinu poznámku o umírání. Ale fakt, že na ni neodpověděla ještě neznamenalo, že si nepřipadala náhle blbě. Píchlo to u srdce. Samo sebou byla ještě v létě jednou nohou v hrobě, ale většinu života prožila tak nějak… Nijak. Proč by teď neměla mít nárok na druhou šanci? Utápět se ve smutku a výčitkách svědomí byla sice její pomyslná volba, ale nakonec udělala vše pro to, aby svou chybu napravila. Užila si zdánlivě poslední léto svého života a byla za něj odměněna. Stačily by vzpomínky. Životův dar však přesáhl všechna očekávání a ona jej přijala s vděkem. Raději tedy v konverzaci pokračovala až o téma dále.
„Ano, alespoň si to myslím. Otravuje mě od mé návštěvy u ní. Tedy – někdy tu je, někdy zase-,“ nedokázala slova dokončit. Přesně v tu chvíli se zmiňovaný opeřenec rozhodl dále neprudit vlčice jeho přítomností a s hlasitým krákáním se vznesl mezi koruny stromů. Z dohledu zmizel rychle, hlasité krákání nad hvozdem ale znělo ještě několik dlouhých okamžiků. Hnědá však nečekala až utichne. „Sama to vidíš. Objeví se, pak zase zmizí. Pořádně ani nevím k čemu je.“ O schopnosti skákat stíny Baghý pomlčela. Nedokázala sílu prakticky vůbec ovládat, nemělo důvod o ní roznášet povědomí. Třeba by se jí ještě někdy mohl hodit moment překvapení.
Tlapky dvojici nakonec donesly k černě zejícímu úkrytu. Byl prázdný, pár starších pachů se tu ovšem již typicky mísilo. Baghý si místo pečlivě prohlédla. Pamatovala si, když se tu uložili ke spánku s Norim. Tehdy se jí ještě bál a pochyboval o její důvěryhodnosti. Lehce se usmála a máchla ocasem, zatímco tlapou projela prach na zemi. Tolik těl tu už muselo spočinout k odpočinku. Komu asi zrnka písku a kamínky protekly mezi prsty za ty věky, co tu úkryt stál? Z nostalgické nálady se přinutila vystoupit sama. Ohlédla se po své společnici, která se zatím jen tak lehce rozpovídala. Trvalo jí to, ale jistě měla důvody. Baghý se zatím hodlala uložit na místo jen kousek od ní, zavčas ovšem ustala s přípravou. Po šedých tvářích znovu stékaly slzy a vpíjely se do špíny na zemi. Stará vlčice stála o kus dál jako opařená. Váhala. Nemohla však nutkání odolávat dlouho. Pomalu a opatrně přistoupila se Styx a velmi lehce a plaše se dotkla její tváře. Počítala s možností, že se šedivé takhle důvěrné gesto nebude muset zcela nutně zamlouvat – nemohla ji však nechat jen tak samotnou v temnotách. Navíc takhle je přeci vítala Rez. Aniž by tušila, že Šedivka je jedním z důvodů Styxina zármutku ji obdarovala lehkým úsměvem.
„Nemám do toho moc co mluvit, ale jestli tě ta duše opravdu milovala, myslíš že to pouto půjde jen tak zpřetrhat?“ Samotnou hnědou překvapila hloubka jejích slov. Mluvila ještě tišeji a klidněji než normálně; skoro až šeptala. Od šedé tváře se její nos dávno odtáhl a stála nyní opět v uctivé vzdálenosti, modré očí jí však zvláštním způsobem jiskřily. Nebo alespoň to zdravé. Bíle zakalená duhovka oka levého byla stále stejně nemocná. A možná ještě o něco víc, než tomu bylo rok zpět.

Slunce se postupně dostávalo výš a výš, zatímco se na modravé obloze začínala postupně sbírat bělavá mračna. Jistě se takhle hezké počasí nehodlalo zdržet dlouho a hnědá vlčice si uvědomovala, že je pomalu mohly čekat jarní deštíky. Mokrá srst, která se k nim neodvratně pojila byla jednou z mnoha jarních nevýhod. Hlavně když si jeden uvědomil, jak chladno bývalo po ránu. Plánem hnědé vlčice bylo stále se vrátit domů s něčím k snědku pro smečku, zatím se však toulala bez úspěchu. Ač jí to netížilo. Nějak si přál Styx pomoci a třebaže to bylo zatím bez úspěchu, její společnost jí nevadila. Kráčela nyní s hlavou vedle jejího ramene, jako většinou uchýlená do hlubin svých myšlenek. Z nich ji vytrhla až dobře mířená otázka. Mohla ji čekat. Vlci z Borůvky její změnu přijali poměrně bez otázek, to však nemohla čekat u všech.
„Máš-, máš pravdu,“ zadrhla se trochu. „Vypadá to, že mi Život nějakým zázračným způsobem ubral z vínku pár těch odsloužených let.“ Těžko se vysvětlovalo něco, čemu sama nerozuměla. Jak se to stalo a proč? Pokrčila ledabyle rameny a lehce se pousmála. „Je to příjemná změna. Klouby nebolí, zdraví slouží. Vrátila se mi síla. Divy tohohle kraje jsou dech beroucí.“ Baghý se trochu rozpovídala. Snažila se nevnímat vránu, která jí vesele trůnila za krkem v husté srsti a vezla se jako největší z lordů. „Když už jsem si myslela, že je vše dobrý, Smrt mě obdarovala tímhle bastardem, který se na mě už od podzimu lepí.“ S těmi slovy po vráně znovu hodila očkem, ale ta se tvářila až přehnaně spokojeně. Rozhodla se proto ji neprudit a riskovat tak další klovanec do ucha, takže jen dál kráčela po boku sivé a lehce se usmívala. Než po ní vystřelila zcela netypickou otázkou, jenž Baghý zcela odzbrojila. Dokonce zastavila, aby se mohla trochu probrat. Nakrčila obočí a i s ním natáhla znovu krok, aby vyrovnala tempo s druhou vlčicí. Ocitly se v lese. Myslela si, že ji Styx zavede sem. Rozhodně však neočekávala takovou záludnou otázku na cestu. Trochu si odkašlala, než se začala prát s rozumnou odpovědí.
„Myslím, že jsem nikdy nenašla někoho tak blízkého. A asi jsem nikdy nehledala. Měla jsem v životě jinačí priority.“ Nakonec to ani nebolelo. Souviselo to však nějak s náladou okřídlené dámy? To Baghý teď vrtalo hlavou čím dál tím víc. Nemohla odolat pokušení a pokud možno šetrně se pokusila vyzvědět něco víc: „Ty ano?“ Chyběla za tím ještě ta část s otázkou, jestli ten případný někdo může za její současné rozpoložení a zda může nějak pomoci. Na to však zatím bylo času dost. I z tónu, jakým hnědá otázku pronesla však bylo jasně znát, že je za ní něco víc.

// Východní úkryt přes řeku Kiërb

Slunce se znovu vyhouplo nad stále ještě zasněžený kraj. Jeho paprsky byly zatím poměrně slabé, ale i tak již hnědá začínala pociťovat teplo, které se opíralo do její srsti. Chlupy se uvolňovaly z kožichu a sem tam se od jejího boku vznesl i poměrně velký chomáček. Vesměs však držely zamotané v sobě navzájem. Vlčici tak provázela nepříjemná touha po drbání. Drsná kůra cedrů v háji nedaleko se zdála jako možné vysvobození. Nebylo však příliš moudré se od Styx teď vzdalovat. Její pochmurná nálada starostlivou hnědou poměrně trápila. A navíc se tu začínalo rojit poměrně dosti vlků. Baghý zahlédla dokonce i Makadi a spolu s ní Blueberryho. Nebyli moc daleko, vydali se však opačným směrem. Naštěstí? Rychlá myšlenka, co by jí asi alfa řekl, když by našel Baghý šťourat se v mrtvolách spolu se Styx nebyla moc příjemná. Hnědá se lehce ošila a nakrčila čumák. Již druhý den se pozvolna oteplovalo a umrlci začínali nevábně zapáchat. A pak tu byla ta černá, opeřená, otravná slepice.
„Bohužel,“ prohodila značně znechucená vlčice na účet černé vrány, která jí teď seděla za krkem a zvědavě koulela očima na šedou vlčici jen kousek od nich. Pocítila by to Baghý nějak, kdyby šedivka vránu zakousla? Stalo by se jí vůbec něco? Otřepala se, jenže opeřenec jen nadskočil a uštědřil jí rozčílené klovnutí do ucha. Ihned se po něm vztekle ohnala s vyceněnými tesáky. Nebylo však pomoci. Vrána se jí doslova a do písmene vysmívala; třepala křídly a pobaveně krákala. Rezignovaně proto sklopila hlavu a obrátila svou veškerou pozornost na Styx.
„Klidně pojďme, třeba se mezitím tahle věc rozhodne vypadnout. Objeví se vždy jen na chvilku, než zmizí znova.“ souhlasila bez delšího otálení a pokusila se o chabý úsměv. Těžko však házela za hlavu všechny události z posledních dnů. Vidět obživnout mrtvolu není úplně na normálním denním pořádku hodně vlků. Tušila, že ví, kterou jeskyni Styx myslela, nepospíchala však a nechala šedé prostor, aby mohla vést cestu. Packy jí svrběly touhou nechat mrtvoly za zády a zmizet někam na čerstvý vzduch. Obrazně řečeno. Pach rozkladu totiž nebyl úplně to nejlepší, co jeden mohl po ránu pocítit.

Noc se na kraj snesla rychle. Baghý stále stála vedle bezbranné Haruhi a nevěděla, jak se tvářit, natož pak co říkat a jak se chovat. Byla zmatená. Nikdy nic takového neviděla. Tenhle svět byl protkaný magickými vláky skrz na skrz. Od kouzelného Alexeiova mámení, po magické plameny samotné Smrti. Možná již to mělo být náznakem, že ne každá z těch nitek je nutně půvabná. Evidentně nad Gallireou panovaly i síly temnější a složitější. Její vrána toho byla zářným důkazem. Vzpomněla si na ni náhodou, ale právě včas. S hlasitým krákáním se opeřenec snesl z nebe a přistál vedle bezbranného umrlce. Fialová korunka se zaleskla v měsíčním světle. A to ani nebyla kovová. Pták se bez ostychu promenádoval několik momentů přímo před nimi, než začal zvědavě klovat do tuhého těla.
„Huš,“ ohnala se po něm hnědá packou, ale vrána jen uraženě odskočila a po vlčici se ohnala. Stáli teď na ledu tři, přičemž jedinou vránu netížila závažnost celé situace. Neomaleně se odlepila od země a usadila se Baghý v husté srsti za krkem. Ta si bez okolků přišla jako unavená matka, kterou otravuje neodbytné vlče. Pořád si na ptákovo občasné pronásledování nezvykla. Alespoň že se k jejím uším donesly poměrně pozitivní zprávy ohledně Rzi. Nemocný pohled se ukotvil v jantarových duhovkách její společnice. V té tmě se zdály tmavé, skoro jako lesní med.
„Tak snad se opravdu má dobře,“ odpověděla nechápavě. Tiché povzdechnutí bylo spíše nahlas formulované přání pro Šedivku, kterou hnědá vlčice považovala za důvěrnou známou. Přestože pouto, které k ní pociťovala bylo vytvořeno velmi záhy a v začátcích jejich známosti. Trochu si povzdechla a přiměla se poodstoupit od pokrouceného těla. Pohled na něj záměrně již nepokládala. Prostě se pokoušela soustředit na Styx. Rušilo ji však roztrpčené krákání za jejím krkem.
„Ehm, cítíš se-,“ pokusila se prohodit přátelsky, ale vyschlo jí v krku a musela si odkašlat, „cítíš se dobře?“ Poukazovala na fakt, že z použití magie byla vlčice jistě vysílená. Znala ten pocit, ač od návštěvy smrti ji její síly nedávaly tak zabrat. Ostatně tomu moc dobře nerozuměla, ale uměla si dát dvě a dvě dohromady. Čím víc se jeden s magií zabýval, tím unavenější byl. Jak to fungovalo s magií, kterou sebou přinášela právě ona vrána, to vlčice moc dobře nechápala. Přišla si pořád stejně vyděšená, zároveň se však se sebou statečně prala. Nechtěla na sobě dát znát slabost. A pokud tohle byla Styx síla, nemohla ji jen tak odsoudit. Jako si hnědá vlčice nevybrala magii větru, či schopnost teleportovat se skrze stíny, dozajista si šedá nemohla tak určitě vybrat právě svou schopnost. Nemluvě pak o křídlech, která jí rostla ze zad. Obě na sobě nesly stopy po kouzlech zdejších bohů. Každá z nich byla označená, ač zcela jinak.

Klid před bouří. Sníh se s lehkostí snášel k zemi, tak jako vždy. A přece Baghý měla být svědkem něčeho naprosto nevídaného. Něčeho, co si nikdy v životě nedokázala představit. Led pod bílýma nohama lehce praskal, to jak tál. Nebyl ale dostatečně slabý na to, aby se prolomil. I pod muší vahou seveřanky však teskně naříkal, jak se usazoval. Přešlápla z tlapky na tlapku a neochotně se načepýřila. Přestával se jí pobyt nad zamrzlou hlubinou zamlouvat. Naštěstí mohla svou pozornost zaměstnávat napůl rozpačitou Styx, jež se o ní omylem otřela. Měděné žaludy nyní klidně spočívaly na jejím krku, řetízek zamotaný do ostnů na podivném tentonoc, které pevně obepínalo sivé krk. Hnědá Styx obdarovala pouhým povzbudivým pohledem a víc jejich náhlý kontakt neřešila. Přesto ovšem pociťovala, jak se srst na jejím zátylku mírně naježila. Podvědomě, ale přec. Spolu pak pomohly utopencům zpět do hlubin. První vlčice, hned za ní hnědý kožíšek prokvetlý šedinami. Jezero se za nimi uzavřelo s děsivou rychlostí a proud vody, který se začínal sbírat směrem k řece, je stáhl pod led. Najednou po nich nebylo ani památky. Zbyla jen prázdná díra, ve které by náhodný kolemjdoucí mohl čekat leda tak díru na chytání ryb. Kdeže. Její účel znaly jen dvě přítomné vlčice.
„Huh?“ Zmateně zahuhlala hnědá, když ji byla položena otázka. Nejprve nechápala, na co její společnice naráží – pak ale pochopila. Zlehka zavrtěla hlavou a sklopila zrak. „Neznáme. Rez jsem poznala jen o pár hodin dřív než ty. A kdykoliv jsem ji potkala poté, byla jsi s ní. Od léta jsem ji neviděla.“ Její slova byla pravdivá a z její tváře to bylo jasně čitelné. Šedivku považovala napříč všemu za dobrou přítelkyni. „Víš, jak se teď má?“ Zkusila od boku štěstí a pohled znovu pozvedla. Modré duhovky potkaly zlaté s jistým zábleskem očekávání. Nevydržel však dlouho. Mezitím Styx nasměrovala své kroky zpátky ke břehu. Nedalo se popřít, že tu změnu Baghý uvítala s nadšením a vděčně ji následovala. Hlavou jí vířily zmatené vzpomínky. Nohy courala po zemi a sklopeným pohledem sledovala táhlé stopy, jež nechávaly v tajícím sněhu. Byl teď hrubý a tvořily se v něm krystalky. Již teď jí chyběla načechraná sněhová pokrývka. Kus rozmrzele nakopla. Těžký sníh se odkutálel o kus dál, kde se rozplizl. Asi jako hnědé nálada. Ne že by ji Styx kazila – spíš nabývala zvláštního dojmu, že tu nemá co dělat. Asi to bylo tím množstvím mrtvol, co se tu hromadilo všude kolem. Nejprve ti dva utopenci a teď další. Zastavila až kousek od dvojice a pozorně poslouchala, co jí bylo říkáno. Něžné gesto, poslední projev lásky. Píchlo jí u srdce. Nikdy nic takového nezažila a byla smířená s faktem, že ani nezažije. A zřejmě i proto respektovala to, co ti dva neznámí mezi sebou měli. I přesto však nechávala šedou vlčici obě těla ohledat. Jistě pátrala po dalším přívěšku, který by si vzala do držení. Hnědá chtěla vykročit k ní, ale v ten okamžik měla šedivou před sebou. Přitiskla uši k týlu a o kus couvla. Ta slova nedávala smysl – hlavně vyřčená s takovou vervou a energií. Nechala však sivou předvést svůj um. A v tu chvíli přestaly být mrtvoly jedinými, komu tuhla krev v žilách. Prve si myslela, že se jí to zdá. Šedá vlčice se pohnula! Její pohyby byly trhané, to jak se svaly vzpouzely. Aktinová vlákna byla pevně zakleslá v myozinových. Svaly odmítaly spolupracovat. A přeci se hýbaly. Trhané kroky ji nesly blíž k vlčicím a teror v hnědobílém obličeji se prohluboval. Tlapy, které stále stály na ledu se do něj pevně zaťaly. Drápy projely do tvrdého podloží. Možná aby nevzala do zaječích. Prázdný pohled vlčice prostupoval někam za dvojici. Zaostřený na neurčitý bod daleko v nekonečnu. Nebo ještě hůř. Rozostřený. Její srst čechral vítr a k nosu Baghý přinášel i nasládlý pach hniloby. Začínala se rozkládat. Blížila se k nim. Pohledem z ní hnědá vlčice sjela ke své společnici. Její svaly byly napnuté – evidentně nutila umrlce k pohybu právě ona. Děs byl čitelný z každého pohybu drobného těla. Prostupoval ještě před chvíli čirou mysl, kalil hnědé myšlenky a napínal všechny svaly v jejím těle. Nebyla schopna couvnout, a tak se jen odtahovala a odtahovala; zakláněla se vzad.
„Styx,“ zašeptala přes zaťaté čelisti. Vyslovila její jméno téměř neslyšně. Ani jmenované nevěnovala pohled. Již nemohla. Úkaz před nimi jí nedovolil odvrátit zraky kamkoliv jinam. Dýchala přerývavě a povrchově, hlava se jí motala. Nechápala, co se děje, jak je to možné a proč se to musí dít. Jen celá naježená poplašeně ucouvla, když se s žuchnutím tělo nakonec svalilo k zemi. Splnilo svůj účel. Nasadilo Styx její přívěšek. Nebylo ho víc třeba. Pozemská pouť neznámé šedé byla již zcela dokonána. Až teď se hnědá vlčice otočila po druhé. „Jak?“ To bylo jediné slovo, které ze sebe dokázala dostat. Hlas se jí až moc třásl. Jak?

Sníh se stále sypal z nebes a přímo na hnědou špičku jejího čenichu. Pocity se v ní praly jako kdyby spolu válčili titáni. Možná i proto se tvářila ledově klidná. Přespříliš. Nepřirozeně. Jako by byla umrlec sama. Cítila, jak jí tuhnou klouby, i mimické svaly. Ale přesto nedokázala zahnat zvláštní pocit prázdnoty. Nepříjemná myšlenka, že takhle mohla dopadnout ona sama ji děsila a srst na jejích zádech se mírně naježila. Styxina slova ji však nezarazila. Jen modrým pohledem vyhledala ten zlatý a zvědavě zdvihla obočí. Tohle byl svět magie. Panovali tu Život a Smrt. Sama mohla skákat napříč stíny. Proč by někdo jiný nemohl, co ona věděla, třebas cítit mrtvoly kolem sebe. Lehce si oddechla a sklonila hlavu. Ouška nesla přitažená k týlu, jedno však automaticky vystřelilo, když zaslechla cinknutí. Styx se pokoušela nasadit si vlkův přívěšek a ač se to Baghý zrovna nezamlouvalo, neprotestovala. Naopak.
„Ukaž – pomůžu ti,“ prohodila bezmyšlenkovitě a sklonila se k zvláštnímu náhrdelníku. Ani se ho nepokoušela vícero prohlížet. Prostě jej uchopila do čelistí a přidržela sivé tak, aby si jej mohla navléknout na krk. Byla o poznání menší, takže se natahovala jak jen to šlo, aby se druhá vlčice nemusela plazit při předklonu po zemi. Jakmile byla záležitost s měděnými žaludy vyřízena, svou pozornost znovu obrátila na utopence a další tělo, které Styx cítila o kus dál.
„Asi to bude lepší – voda se o ně postará. Zajistí jim do jara důstojný odchod a třebas je odnese po řece až k moři.“ Hnědá mluvila bez špetky emoce v hlase. Dělala tohle snad ze soucitu k šedé vlčici? Rez na ní záleželo, což jaksi opravňovalo i hnědou k jisté sympatii. Svědomí se však probouzelo k životu a plnilo její číši novou salvou výčitek svědomí: chtěla zabít Noriho. Nori je tvůj přítel. Nezdálo se to fér. Baghý přece se Styx spory neměla, pamatovala si však svůj hněv v čas té události. I Newlinovu pomoc. Zmatek ji jímal do svých tlap.
„Vzduch, vodu ovládal můj bratr.“ Dodatek za podstatným jménem nebyl vůbec potřebný. Z tlamy jí však vyklouznul jako po másle. Sice to nechápala, ale ani tomu nevzdorovala. Prostě jen bez dalších řečí sklonila hlavu k drobné vlčici a lehce do ní strčila. Na mokrém ledu těžké tělo nekladlo moc odporu. Temná jezerní hladina se nad ní uzavřela dřív, než se hnědá nadála. „Takhle jsem se seznámila se Rzí,“ okomentovala Baghý děj před ní. „Na zamrzlém jezeře na začátku léta. Jenže já byla na jejich místě. Málem jsem tak skončila. Rez mi zachránila život.“ Modrý pohled se znovu chytil druhého. Byl plný neurčitých pocitů. Oči se vlčici zvláštně leskly. Proč o tom mluvila? Snažila se držet se svých tajemství, ale Rez byla vlastně jediným pojítkem, které se Styx měla. A to ji trochu mrzelo.
„Tu na břehu hodíme k nim?“ Bezmyšlenkovitě otočila rychle téma zase jiným směrem a ohlédla se přes rameno. Pokud zůstane na břehu, rychle ji něco zmrzačí. Takhle by alespoň mohla spočinout na temném dně. V klidu od všeho ruchu světa.

Sic se mraky klonily nad severní hranicí území, dole na jihu bylo vidět zářící slunce a zbytky ranní mlhy, která stoupala z rozlehlých planin. Její komíny rozfoukával lehký vánek a hrál si s nimi jako kočka s myší. Tu jimi smýkl sem, najednou zas jinam. Pozorovat to dění a kroužení oparu nad krajem zpoza sněhové clony bylo vskutku kouzelné. Nemělo to však tak zůstat napořád. Hustá, hnědá srst byla rychle opět plná sněhu. Pravděpodobně posledního v tomhle roce. Zřejmě i proto ho vlčice nechala zvolna dosedat na svůj hřbet a neměla se k očištění své srsti. Beztak v teplém vánku rychle tál. Modrý pohled znovu sklouznul k díře v ledu, vedle které teď stála Baghý společnice. Něco se v ní pohnulo. Sivé opět po tváři steklo několik slz, avšak hnědá je nespatřila. Její nemocný pohled hypnotizoval objekty pod hladinou. Voda omývala změť různě barevné srsti. Chvíli doufala, že to není pravda. Ale byla to pravda. Tlapa, která náhle čněla z vody to jen potvrzovala. Zmateným pohledem Baghý zabrousila k druhé vlčici, neřekla však ani slova a když se bezvládné a ztuhlé tělo pokusila sivá vytáhnout, pomohla jí. Nebo se alespoň pokusila, protože díky podpoře křídel si vlčice poradila víceméně sama. Alespoň tedy s druhým tělem přiložila hnědá packu k dílu. Prohlížela si je s neurčitým výrazem v tváři. Ani jednoho z nich neznala. A přeci jí bylo obou duší poměrně líto.
„Jak si o nich věděla?“ Zeptala se druhé tiše, aniž by od nich byla schopná zvednout pohled. Ani jeden z nich nebyl úplně z nejmladších, tmavý vlk ovšem přeci jen vypadal ještě o něco starší. Tvář jí však nic neříkala. Obě byly stejně cizí. Těla byla chladná a nepřirozeně tuhá. V té zimě se zdála prakticky nezměněná. Však též nemohli být mrtví dlouho. Skoro jako by spali, nebo tak něco. Až na ten nepřítomný pohled v jejich pohaslých očích. Byl tohle snad důvod Styxina zármutku? Pravděpodobně ne, protože i ona se tvářila, jakože jde o cizáky. Hnědá měla nespočet otázek, ale nepoložila ani jednu z nich. Pouze zavrtěla hlavou v odpověď, zatímco sledovala, jak její společnice zkouší stáhnout přívěsek z krku druhého vlka. Co s ním má asi v plánu? Chce ho někomu odnést? Nechá si ho? Předmět se zaleskl v ranních paprscích. Baghý pevně sevřela oči. Třpyt té věci byl náhle nepříjemný.
„Ty víš, co jsou zač?“ Prohodila po notné chvíli, kdy oči opět otevřela něžně tlapkou natočila hlavu modrozelené vlčice blíže k sobě. Musela být krásná. Těžko soudit, co ji přivedlo k takovému nepěknému konci. Seveřanka dobře věděla, jaké to je, když se plíce plní vodou. Jak to pálí a jak obtížné je se smířit s tím jasným vědomím – že se blíží konec. Že světlo nad sebou, které se tak prudce vzdaluje, už nikdy neuvidíte jako dřív. Náhle se oklepala. Tyhle vzpomínky nebyly z jejích oblíbených. Ona smrti naštěstí utekla. Díky Théovi a díky Rzi. Kde asi byl Šedivce konec?

// Cedrový háj

Baghý šedou vlčici následovala bez řečí a jen mlčky sledovala její kožíšek. Lehký vítr si s ním pohrával. Muselo to být příjemné a trochu sivé záviděla. Její hustou srst jarní vánek neprostoupl a ač za sebou již hnědé chlupy nechávala úplně všude, ještě nelínala z poloviny tak, jak bylo normálně zvykem. Reflexivně se oklepala. Trochu ji konec chladných dnů mrzel – neměla horké letní časy ráda. Hustý kožich v těch chvilkách byl jen na škodu. Mokrý byl zbytečně těžký a schnul dlouho a když zrovna durch nebyl, bylo v něm zatracené vedlo. Nechávala své myšlenky volně plynout zcela náhodným směrem. Nesoustředila se ani na bratra, ani zmrzačeného Noriho. Neprospělo by to ani jí, ani Styx.
Jmenovaná vlčice ji dovedla až na břeh jezera. Do míst, kde voda sbírala rychlost a kde ústila řeka Mahtaë. Tekla klidně, ale proud tu musel být silný. Led počínal tát, ale byl zatím dost silný. Rychlá obleva na něm však začínala tvořit kluzké louže. Hnědá zastavila po boku druhé vlčice a zvědavě povytáhla obočí. Na co díru? Pochopitelně vlčice o bezvládných tělech neměla sebemenší zdání. Rozhodla se proto neprotestovat a přikývla.
„Kde přesně?“ Ptala se rovnou, ale odpovědí jí bylo pokynutí. Vítr kolem hnědé zavířil, když přistoupila k určenému místu. Led pod jejími packami byl stále dost silný, aby ji unesl. Kdyby nepřicházela obleva, pokusila by se led prorazit svou vahou. Nebyla však včerejší a už dvakrát málem utonula, rozhodla se tedy pro trochu elegantnější způsob práce. Svou magickou sílu nyní v podobě teplého vzduchu soustředila na jedno určené místo. Led tál pomalu a musela packami odhrabávat vodu, přeci se však brzy před ní počala jevit temná jezerní hladina. Vzhledem k tomu, že se netrefila přímo do míst, kde těla volně splývala pod ledem, nenašla nic překvapujícího. Otočila se tedy na Styx s tázavým leskem v očích.
„Co teď s tím?“ Díra byla tak akorát veliká, aby jeden mohl zaplout pod hladinu. Zapudila myšlenku, že ji šedá zkusí svrhnout do temné hlubiny. Místo toho se znovu soustředila na nepodstatné věci. Třeba na rybaření. Věřila jí. Každý byl jiný a hnědá vlčice byla z těch, kteří hledali nutně dobro v každém. Hořká vzpomínka na černé vlče, které potkala nad ránem ji štípla u srdce. Třebas i tahle slečna byla v něčem dobrá.
Stará vlčice zatřásla hlavou a svévolně máchla ocasem. Modré chlupy se zachvěly a pár jich z něj vypadlo. Zdravé oko si toho periferně všimlo. Znamenalo to snad, že se životova znamení zbaví? Zestárne znovu? Necítila se jinak a připadal si stále svěží – připravená ke každé zlotřilosti. Ať už si pro ni Styx připravila cokoliv, byla ochotná to přijmout. Třeba tak udělá sivé vlčici radost. Zatím nebylo vhodné se vyptávat na okolnosti jejího splínu. Vždyť byl čas a jestli na to dojde, druhá se jí otevře sama. Bude-li vůbec chtít své problémy řešit s někým, jako byla právě Baghý.

Noční tma pomalu začala přecházet v den. Vítr sebou od jihu přinášel neobvykle teplý vzduch – předzvěst jara. Že by se konečně začalo oteplovat a krutá zima se pozvolna jala pouštět pevně svíraného žezla? Čas každého vladaře musel jednou skončit a stejně tak i zima musela pokorně předat korunu jarnímu vánku, než znovu přišel její čas. Bílá paní si však své šperky chránila s bojovnou dravostí a nedokázala odolat poslednímu výpadu. A tím byl další sníh. Hnědá vlčice jej pozorovala ze stínu stromů, jak se s lehkostí snáší na zmrzlou zem. Vločka za vločkou tiše dosedaly na jejich sestry, které se tu nakupily během chladných měsíců mrazu a pomyslné tmy. Nemocný zrak vlčice vytrvale upírala do dálek za siluetou před ní, jenže nemohla odolávat dlouho. Zničená Styx na ni překvapeně otočila hlavu. Zlaté oči potkaly modré a lehký úsměv spočinul na hnědobílé tváři. Šedá vlčice vypadala doopravdy zlomená. Srst na lících měla mokrou od pláče a v jejím obličeji se zračil smutek, který drobná vlčice důvěrně znala. Její hlas byl roztřesený. Sršel z ní zvláštní dojem. Baghý si ji pamatovala jak přísnou a nezlomnou – nikdy by ji nenapadlo, že zrovna Styx potká takhle nešťastnou. Ale i tak tvrdá vlčice, jakou sivá bez okolků byla, zůstávala pouhou prostou bytostí boží. Měla city a ty mohly být raněny. Váhavě hnědá přistoupila o pár kroků blíž, ale nechtěla stále narušovat osobní prostor druhé. Co jen se mohlo stát? Byla to hloupá otázka a zůstala nevyslovena. Drápky bílých pacek hnědá seveřanka zaryla do slabé pokrývky sněhu, jak se snažila naložit s vlastním zmatením a vírem myšlenek v její mysli. Pohled však stále pevně kotvila to zlatých očí její známé. Dobré přítelkyně Rzi. A tím pádem i její. Co se stalo Norimu měla v živé paměti, přesto však nedokázala pociťovat jakoukoliv zášť, když teď sivou před ní pozorovala. Lehce zavrtěla hlavou.
„Nezlobím,“ pronesla tiše a s lehkým úsměvem. Topit vlčici jen v dalších výčitkách nebylo správné ani v případě, že by byla v pořádku. A jako vlk, který se ve výčitkách svědomí utápěl prakticky celý život, Baghý dobře věděla, že něco takového nepřeje nikomu. Snažila se Styx poskytnout všechen prostor, který si jen mohla přát. Nenaléhat na ni, ale jistým nevyřčeným způsobem naznačit, že se nic neděje a že je tu pro ni. Hlavou se však hnědé divoce proháněly vzpomínky na onen osudný den. Na nekonečnou bílou pláň a lavinu, která jistý bílý kožíšek pozřela a již nikdy nevydala nazpět. Smrt byla krutá a hladově brala všechno a všechny. A nikdy nevracela, co její chladné pařáty hladově uzmuly. Nastalo zvláštní ticho. Tíživé, avšak ne dusivé a jedovaté. Až teď si Baghý mohla řádně prohlédnout její tvář a tak změněnou postavu. V lehkém vánku se třepotala pírka, která vlčici rostla všude různě po těle. A ta křídla? Hnědé se tajil dech. Dovedla by s nimi Styx opravdu vzlétnout? Ne, to teď není důležité. Teď se soustřeď na to opravdu podstatné, pokáralo ji svědomí. Těžce polkla a na moment zavřela víčka. Obláček páry se vznesl od jejích úst, jakmile vydechla. Ze zamyšlení ji probrala až další slova. Neočekávaná. Vyrazila pryč ze smečkového území s jasným cílem. Neměla by se zdržovat. Tak proč se její nohy daly do pohybu? Co ji bez jakýkoliv otázek přimělo druhou vlčici následovat? Odpověď byla prostší než by kdy kdo řekl. To soucit kvetl v jejím hrudníku. A tak pomalu vykročila za sivou, ocas podobně svěšený, avšak v tváři pohled nadějný. Povzbudivý. Odhodlání usnadnit Styx v trápení bylo náhle větší než cokoliv jiného. Mlčky kráčela kousek za ní a čekala, kam bude zavedena.

// Velké vlčí jezero

Ač mám většinou slov doopravdy mnoho, tentokrát nevím co říct a jak to podat. Přijde mi, že univerzální "díky" zkrátka nedokáže zahrnout vše, co bych chtěla vyslovit. Ale přesto se s ním musím spokojit. Ani jednu z vás jsem neznala nějak blíže, ale přesto vám vděčím za spousty věcí. Nezbývá tedy nic jiného, než vám oběma popřát mnoho štěstí v životě osobním i profesním. Ať už se školou, prací či s čímkoliv, co si zrovna zamanete. Mějte se fanfárově a ať se vám jen daří! Třebas se ještě naše cesty střetnou. ♥ :)

// Borůvkový les přes řeku Mahtaë (sever)

Tlapky donesly hnědý kožíšek až do neznámých končin malého háje. Stromy, ze kterých se linula sladká vůně byly postaveny blízko u sebe a sněhu pod nimi bylo pramálo. Noční ticho krom lamnty nerušilo prakticky nic. Ani měsíc se nevyhoupnul přes sychravou clonu těžkých mračen. Sem tam zapraskala větev, či snad kmen stromu. Noční ptáci však pravděpodobně na takto temném místě neztráceli čas. Vlčice využila příjemné změny v podobě chabé sněhové pokrývky, řádně se oklepala a několik dalších momentů strávila tichým nasloucháním. Pozorně zkoumala vše kolem. Nechávala oči přivyknout ještě většímu přítmí. Pach truchlícího vlka byl čerstvý a všude kolem. A byl dobře známý. Styx? Tvář i vzpomínka na šedý kožíšek se vlčici v mysli vybavila prakticky ještě před tím, než jí hlavou proletělo ono jméno. Možná až příliš rychle. Šedou vlčici Baghý nepotkala od léta a málem zapomněla na to, co podle všeho provedla Norimu. Na čele se objevila hluboká vráska, nesymbolizovala však rozhořčení. Spíš prudké zamyšlení. Hnědá si rovnala vzpomínky v mysli, ale byly poměrně matné. Léto už bylo daleko. Možná se víc blížilo léto nadcházející. Bílé tlapky se samy od sebe vydaly napříč neznámým terénem. Dál po stopě a za tesknivým vytím.
„Styx?“ Broukla opatrně hnědá vlčice, když se z noční tmy vynořila známá silueta. Druhou vlčici nalezla na samém okraji lesnatého území, přímo u břehu velkého jezera. Proti sněhem pokrytému pozadí její obrys téměř zářil. Nešlo proto ignorovat zvláštní výrůstky, které se vzdouvaly od šedých boků. Hnědá zastavila v dostatečné vzdálenosti a s překvapenou tváří si prohlížela vlčici stojící před sebou. Její podivný reliéf ji ovšem zarazil jen na sotva postřehnutelnou dobu. Po dobu svého pobytu tady si postupně začínala zvykat na magické síly a jejich manifestace. Třebaže sem tam byly poněkud bizarní.
„To jsem já, Baghý,“ pronesla opatrně a přistoupila velmi zdráhavě blíž. Nyní jí nepřišlo jako dobrý nápad se úplně hrnout do blízkosti truchlící vlčice. Stála vůbec o něčím sympatie, když truchlila?