Gallirea - Příspěvky uživatele

// Ok, jsem trošku zmatená z toho, kam ten kanec běží. Takže mě prosím nebijte, jestli zareaguju pitomě. :D

Baghý ležela přikrčená ve vysoké trávě a po očku sledovala Awaraka po jejím boku. Nebyl nikterak daleko, stejně jako ona připravený k útoku. Slunce se znovu šplhalo přes obzor a jeho paprsky byly nyní příjemně hřejivé. Z promočených plání pomalu stoupala pára a vše se halilo do tajemného oparu, přes který neviděla zbytek jejich čtveřice, ale byla přesvědčená, že si dámy dají záležet a nic se nepokazí. Alespoň jim počasí přálo. Hlavně tedy Nel a jejímu zářivému kožíšku. Jenže čas se vlekl. Přišla si jak na pérkách. Nohy jí urputně svrběly; byla připravená kdykoliv vyrazit do akce. A ač rozhodně nečekali nijak dlouho, zdálo se to jako století, než se konečně daly věci do pohybu.
Stádečko se náhle rozstřelilo do všech stran. Jako když vybouchne petarda a jiskry se rozlétnou po celé obloze. V té vřavě však Baghý zahlédla Aranel zářivý kožíšek a zdálo se, že Tati zahlédla jen o kousek dál. Vlčice však byly stále hodně daleko, stejně jako bachyně. Zjevně se ovšem dařilo vést kance poměrně dobrým směrem. Krev hnědé však strnula v žilách, když postřehla dalšího divočáka, který se hnal přímo za bílou vlčicí. Nenechala se však ovládnout panikou a ještě několik okamžiků setrvala v úkrytu. Nechtěla, aby se Aranel něco stalo, ale jejic nejlepší šancí bude skolit jejich cíl a ještě víc nedráždit zpěněného samce. Jenže v tom okamžení to jejich oběť celkem svižně nabrala trochu nevhodným směrem. Hnědá vlčice zaklela a ihned už běžela divočákovi vstříc. Mířil trochu jiným směrem, ale pořád to nebylo ztracené. Její nohy byly rychlé, stačila ho dohnat a bachyně si jí evidentně všimla až na poslední chvíli. Využila tedy momentu překvapení a jedním dlouhým skokem se v plné rychlosti dostala až k ní. Plnou silou do zvířete vrazila a zuby mu zaryla do silné kůže na krku. Kůže tak silné, že ani necítila krev vytrysknout z čerstvé rány. Přesto však věděla, že drží dobře. Bylo to však těžší, než se mohlo zdát. Poplašené zvíře sebou začalo vší silou házet. A síla bachyně rozhodně převyšovala sílu malé, drobné Baghý, které navíc na stále mokrém podloží klouzaly tlapky. V marné snaze zmírnit prudký běh je zarývala do podloží a nechávala za sebou rozbředlou stopu. Nezbývalo než doufat, že je Awarak někde poblíž a že zasáhne co nejrychleji. Nebo možná i Tati, která se sem také musela blížit velmi hbitým tempem. Třeba se však rozhodla pomoci bílé? Těžko soudit. Přes hukot krve v uších Baghý nedokázala pořádně vnímat nic víc, než vzpouzející se zvíře před sebou.

// Chcípáček. Ještě jednou se omlouvám za čekání.

Krásný den se pomalu chýlil ke konci. Slunce už tolik nehřálo, zatímco skupinka divočáků se pomalu odklízela k pozdnímu rochnění se v blátě. Hnědá vlčice je dlouho pozorovala; pokoušela se mezi nimi nalézt slabší kousek – jakýkoliv náznak slabosti, který by jim ulehčil práci. Těžko se však mezi takovými horami sádla něco rozeznávalo. Jedna se potácela vedle druhé a těžce do toho dupaly. A navíc bylo po zimě. Dalo se čekat, že ti nejslabší jedinci dávno padli v ukrutných mrazech a bílých závějích. Alespoň že taktiku lovu rozebrali dopodrobna. Tak bylo rozhodnuto.
„Dobrá tedy,“ přitakala v neposlední řadě hlava celé čety a pohledem znovu sjela na své přátele ze smečky. „Výběr zvířete nechám na vás – dáme si s Awarakem záležet, abychom to správné rozeznali ze skupiny co nejdříve, že?“ Nadhodila a trochu se pousmála na černého kolegu, se kterým je čekala nejtěžší práce. „A žádný strachy, Tati. Máš plno času si vyzkoušet vše.“ Ujistila nejmladší ze svých společníků s vřelým úsměvem.
To byla hnědé poslední slova. Všechny pak přejela pohledem, velmi jednoznačně přikývla a s tichostí zmizela v rostoucí trávě. Zastavila jen po pár desítkách metrů, aby mohla počkat na černého přítele. Poté zamířila velkým obloukem k hranicím Východního hvozdu, kde si měli na poplašené stádo počkat. Věřila, že se nemá co pokazit. Kanci od nich byli proti větru, byli na kořist čtyři a v ideálním případě se jim podaří jedno zvíře záhy odvláčet domů. Pohybovala se tiše, jako stín a přízrak. Každý ladný krok byl řádně promyšlený. Tak, aby zbytečně nedělala hluk. Už tomu byl rok, co vkročila do krajiny Gallirei a od té doby se dosti změnilo. Třeba fakt, že jí nyní při plížení ze zad nevyčnívaly ostře lopatky a nic ji nebolelo. Tolik dobrých změn.
Zastavila ve vysoké, suché trávě, která tu zbyla ještě od loňského roku. Byla polámaná. Přesto vlčici však spolehlivě ukryla. Přikrčila se a kývla na Awaraka. Tohle bylo ideální místo. Stáli přesně mezi divočáky a jejich úkrytem ve stínu lesa. Zbývalo už jen vyčkat na Tati s Aranel.

Přijde mi adekvátní se taky vyjádřit, tak se taky vlezu do tohoto vlákna. :>

Upřímně – jsem nadšená :D! Je to super nápad, super provedení a mohu vyjádřit jen nejvyšší možnou spokojenost. Rozhodně bude najednou hra mnohem veselejší

.
Díky všem tlapičkám! ♥

Počasí skupince přálo. Den zůstával slunečný, ač se ranní paprsky místy plaše skrývaly za nadýchaná oblaka v dáli. To ale ničemu nevadilo. Alespoň nehrozilo, že je při lovu zářivý kotouč vlky oslní. Konec konců museli prasata hnát k východu, což nad ránem nebylo úplně ideální. Hnědá stála přikrčená a jen tiše přemýšlela. Chladná zem ji studila do bílých tlapek a vlhká stébla trávy na nich zanechávala zbytky ranní rosy. Vráska na jejím čele svědčila o opravdu hlubokém zamyšlení. Pokoušela se ještě nějak zdokonalit její prvotní plán, jenže k ní žádná nová múza nepřicházela. Alespoň že se nesetkala s odporem, který tak trochu podvědomě očekávala. Přeci jen se ani s jedním ze svých současných společníků neznala nijak blízce. Měla je vést, přičemž její jedinou vizitkou bylo nemocné oko a bílé tlapky, na které se krátce zahleděla. V zakaleném zorném poli viděla siluetu černého vlka. Alespoň že stíny a obrysy stále dokázala rozeznat. Souhlasně přikývla, když se výše zmíněný vyjádřil. Awarak byl z nich bezesporu největší, takže dávalo smysl, aby byl tím vybraným, kdo skolí kance a zasadí první ránu. Druhá se přihlásila Tati, která nevypadala až tak jistě. Baghý to chápala. Přeci jen byla prasata děsivá zvířata, která se uměla bránit. A jejich ostré kly uměly řádně potrhat jednomu fazónu. Pohledem vyhledala Aranel, která mladou slečnu jistě znala lépe.
„Je to jen na tobě, Tati.“ Povzbudila ji s lehkým úsměvem. „Ale jestli se na to necítíš, udělám to já.“ Co že byla prakticky nejmenší – pořád se pod její srstí ukrývalo dost svalů. A alespoň měla hustý kožich, který už nejednou kančí kly prohrábly naprázdno. S těmi slovy se trochu napřímila a olízla si čumák. Přes rameno se pak znovu ohlédla na klidně si ryjící stádečko divočáků.
„Jestli to bude takhle, pak se já a Awarak připlížíme okolo lesa. Dejte nám dostatek času, než je vyplašíte. S trochou štěstí poběží přímo do pasti. Dávejte proto pozor, abyste je každá hnala z jedné strany – jinak by nám mohli vzít čáru k severu, nebo jihu. Lovit z propadliny je asi nikdo nechcem.“ Doplnila vlčice ještě. Takhle by to mohlo být všechno. Naposledy všechny přejela pohledem. „Tohle je poslední šance na nějaké námitky a nápady. Až se rozejdeme, nebude cesty zpět.“ Bylo třeba dodat trochu té dramatičnosti na konec proslovu. Chtěla případné poznámky doopravdy slyšet co nejdřív.

// Borůvkový les

Baghý vykročila z lesa v optimistické náladě. Slunce svítilo a jeho paprsky hřály. Na hustý severský kožíšek možná až drobet nepříjemně, ale všeho všudy to bylo hnědé vlčici poměrně jedno. Po deštivém období se takový slunečný den stal poměrně příjemnou změnou. Tati se zdála přátelská, ačkoliv něco remcala o blátě a zraku. Hnědá musela uznat, že to byly dobré argumenty. Na druhou stranu byl nádherný slunečný den a pláně rychle vysychaly, takže dokud se mohli pohybovat převážně po zatravněných částech luk, vše by mělo být v pořádku. Taky tak se ostřílená vlčice pokoušela drobnou skupinku vést. Zrakem prohledávala svižně okolí a ustavičně přemýšlela, kudy se jím nejlépe půjde. Hlavu při tom natáčela tak, aby pořádně viděla na obě strany. Soustředila se tolik, že pomalu zapomněla na remcavou připomínku hnědé slečny. Nic jí ovšem nezazlívala. I Baghý samotnou Blueberryho rozhodnutí překvapilo, takže nebylo vůbec údivu, že na ostatní členy smečky to působilo znepokojivým dojmem. Jediným plusem, které Baghý mohla smečce jako lovec nabídnout, byly její letité zkušenosti.
„Na to oko nevidím, ale jelikož jsem částečně slepá už několik dlouhých let, dost jsem si zvykla, takže nemusíš mít starost.“ Ujistila ji poměrně vřele a spiklenecky na stříbrnookou mrkla. Navzdory charakteru otázky se pokusila o přátelský úsměv. Raději však obrátila pozornost a své plné soustředění na cestu před nimi. Bylo to rozhodně lepší, než se poutat na nedůvěru ze strany svých spolusmečkovníku.
Čím víc se před skupinkou pláň otvírala, tím víc se hnědá vlčice pokoušela chovat tiše. Tlapky kladla obezřetně jednu za druhou, přičemž pohled zdravého oka pročesával okolí. Východní hvozd byl téměř na dohled, když zastavila a pozorně zavětřila. Měli před sebou ještě kus cesty, ale ve vzduchu viselo několik pachů. Nepletla se. V dáli se na kraji lesa slunila rodinka divočáků, ale s nimi se o pár coulů dál pásla i srna. Nebo se to hnědé zdálo? Rozhodně cítila pach vysoké, ale na takovou vzdálenost nedokázala pořádně určit, jestli ji jen nešálí zrak. Přimhouřila oči, ale nebyla si tak docela jistá. Pomalu se tedy otočila na zbytek skupinky.
„Jsme ještě daleko, ale bude fajn probrat plán teď,“ začala polohlasem. V rostoucí trávě a poměrně dalo od stádečka se mohli dost dobře ukrýt. Přesto se hnědá vlčice pozvolna krčila. Instinktům zkrátka nelze poručit a v jejích žilách se pomalu začínal střádat adrenalin způsobující vzrušení. „Navrhuji stádo obklíčit ze všech směrů a zkusit jim tak odříznout cestu k lesu. Dva je naženou dalším dvěma naproti. Minimálně jednoho by se nám pak mělo podařit odříznout.“ Plán to byl jednoduchý. A v jednoduchosti je síla. Jistě – mohli by si pomáhat magiemi, ale kdy by v tom byla pak nějaká legrace? Ačkoliv si Baghý vzpomněla, jak se okolo ní zvířilo suché listí, když tu s Kesselem kance lovili na podzim. A pak tu byla ta srna. Třeba by se s trochou štěstí podařilo chytit i ji? Jenže srny byly mrštné a masa na nich zase tolik nebylo. Rozhodla se tedy nechat volbu na ostatních. Vždyť i jim sloužily nosy a oči. To druhé velmi pravděpodobně mnohem lépe, než samotné Baghý kdy mohlo.

// Zdravím všechny!
Nějaké basic info jsme již probírali ve skupince na messengeru, ale přeci jen. Jdeme 4 v pořadí Baghý – Tati – Awarak –Aranel. Na odpověď si dáme 24 hodin, ale všechno je o domluvě :D, tak prostě případně dejte avízo, že nestihnete a ať přeskočíme, nebo ať počkáme. Jsme přece parta.

Slunce pomalu vycházelo nad obzor. Vypadalo to, že den to bude kouzelný. Nic nenaznačovalo, že by se mohl zkazit. Na blankytně modré obloze nebylo ani mráčku a už brzy nad ránem byly sluneční paprsky opravdu hřejivé. A to bylo co říct, neboť nejprve musely prostoupit skrze koruny stromů. Ty sice byly holé, ale překážka jako překážka, no ne? Hnědá vlčice se velmi nenápadně protáhla a nastavila se tak, aby světlo dopadalo na její záda. Spokojeně přimhouřila oči, zatímco věrně poslouchala Awarakovo vyprávění. To ji doopravdy zaujalo. Kolega seveřan! To hnědá vždy ráda slyšela a její názor na černého vlčka se ještě o něco vylepšil. Už se chtěla sbírat k odpovědi, ale pak si všimla nově příchozí mladé vlčice a její ouška trochu rozpačitě cukla směrem k týlu. Neznala ji, ale určitě byla členkou smečky, která přijala pozvánku k lovu. Baghý jí proto s lehkým úsměvem a ušima znovu přátelsky natočenýma vpřed hluboce pokynula na pozdrav. Až poté se znovu obrátila ke své dosavadní společnosti, aby doposlechla zbytek vyprávění. Její obličej přestřelil polekaný výraz, když jí byla předvedena jizva, kterou do teď nepostřehla. Awarak ovšem vypadal v pořádku a dala se tedy ukonejšit jeho slovy. Konec konců to od pohledu bylo staré zranění. Mnohem víc ji překvapila jeho další slova. Okamžitě přešla ze stavu zdvořilé pozornosti do stavu nejvyšší možné pohotovosti a v očích se jí podivně zalesklo.
„Ty-,“ zarazila se nevěřícně, „ty ztrácíš paměť?“ Dobře, tohle byla dost neomalená odpověď, Baghý. Nemáš tam něco lepšího? Vlčice na podnět svědomí zatřepala hlavou a odkašlala si. „T-teda promiň, to znělo hrubě. Já jen – totiž – nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by měl stejný problém, jaký mám já.“ Vlčice byla zjevně doopravdy zaskočená, ale rozhodně ne z faktu, že by na ni nový známý mohl zapomenout. „Rozhodně se na tebe nebudu zlobit! A-, a, ehh, určitě ti taky ráda pomůžu, když by se to stalo. Mně paměť vždy zrazuje jen na několik hodin, maximálně dní,“ chtěla pokračovat, ale to se směrem od úkrytu vynořila Aranel. Baghý úplně zapomněla, že se k jejímu vytí někdo připojil. Blueberryho omluvu poznala, na druhý hlas ale zcela zapomněla. Sešlo se jich tu celkem pět. I s tím vlčetem, které Aranel přivedla. Hnědá vlčice tedy obrátila svůj zrak k Awarokovi s omluvným výrazem: „Můžeme si popovídat pořádně, až se vrátíme domů,“ navrhla s lehkým úsměvem a upřímně šťastná že potakala někoho, kdo bude jejím strastím rozumět. Hnědý chvost s modrým žíháním sebou lehce zmítal z boku na bok. Otočila se tedy i ke zbytku skupinky, aby akorát viděla mizet cizí vlče někde v houštinách. Zarazilo jí to, ale konec konců bylo lepší, aby droboť zůstala doma.
„Zdravím, Aranel,“ prohodila modrooká přátelsky. Bílá vlčice se zrovna vybavovala s tou neznámou mladičkou slečnou. Baghý přistoupila blíže k nim s přátelským úsměvem na tváři, před tím se však ohlédla po Awarakovi. To kdyby náhodou postával opodál, aby se nebál připojit. Pak hned ovšem nemocné oči sklouzly ke stříbrným duhovkám Tati. „A zdravím i tebe, ještě se pořádně neznáme, ale mé jméno je Baghý.“ Ta slova byla doplněna zdvořilým skloněním hlavy a vřelým úsměvem. Baghý následně počkala několik okamžiků, aby byl prostor na další zdvořilostní formalitky, než konečně uvedla důvod, proč si všechny přítomné zavolala:
„Nemá cenu chodit okolo horké kaše a vypadá to, že nás víc nebude. Je jaro a bylo by fajn přinést domů nějaký řádný úlovek. Byla jsem před nedávnem obhlédnout okolí, ale nebyla jsem úspěšná. Vím jen na jistotu, že na pláních okolo Velkého jezera se pravidelně pohybuje stádo divočáků. A ti budou s trochou štěstí našim dnešním cílem.“ Vlčice byla sice prakticky nejmenší, ale mluvila zvučným a jistým hlasem. Nechtěla se opakovat. Věděla, že když se jim kance podařilo skolit společně s Kesselem, v takto početné skupince to bude určitě mnohem jednodušší.
„Jestli k tomu máte nějaké poznámky a připomínky, klidně řekněte,“ prohodila ještě s lehkým úsměvem a znovu nechala prostor námitkám. „Ale jestli je to vše, tak nemá cenu ztrácet čas. Slunce stoupá rychle.“ Celý ten projev byl vesměs v přátelském duchu. Hnědá byla spokojená a s úsměvem se pomalu otočila k odchodu. Do lehkého poklusu přešla až ve chvíli, kdy se dostala na stezku vedoucí severním směrem. Tvářila se sebejistě, ale srdce jí poplašeně tlouklo. Bez Blueberryho podpory tohle přeci jen bylo trochu zvláštní. Na druhou stranu však byla obklopena jen známými vlky ze smečky. To ji mělo uklidňovat. A tak si hluboce oddechla a pokusila se co nejvíc uklidnit.
Naposledy zastavila až u hranice lesa. Pláně se před nimi rozestupovaly a v raním slunce se na nich vznášel a míhal lehký opar. Hnědá zaklonila hlavu a znovu táhle zavyla – to aby alfa věděl, že opouštějí území.

// Východní Galtavar

Slunce se pozvolna sklánělo k západu, když se hnědá vlčice vyhoupla na skalní převis, který se rozprostíral těsně před úkrytem a ke kterému vedla úzká stezka. S lehkostí se nadechla a nechala chladný vzduch a větřík pročísnout hustou srst. Awarak se evidentně a velmi nadšeně hnal z ní, což jí dodávalo odvahu a jakousi jistotu. I její ocas sebou zrádně smýkal z boku na bok a prozrazoval tak její tutlané nadšení. Asi každý vlk byl za normálních okolností před lovem nadšený. Byla to jejich přirozenost – adrenalin se vlil do žil. Skoro jako droga. Tichý hlásek však Baghý šeptal do ouška něco o tom, že je nadšená hlavně z toho důvodu, že potkala dalšího vlka z vlastní smečky. A že šlo o další velmi přátelskou duši. Vlastní nadšení pak pramenilo někde z hloubi jejího nitra. Cítila se tu tak doma, jak jen to bylo vlastně možné. Počkala několik okamžiků, než po kamenné stezce s lehkostí seběhla k tůni a na malé prostranství, kde se normálně všichni shromažďovali, ihned se však ohlédla zpět po své společnosti.
„Jsi moc hodný, Awaraku, děkuji.“ Odpověděla přívětivě a pravdivě. Vážila si jeho ochoty přiložit tlapky k dílu. Nori byl teď z obrazu, ale ostatní se určitě mohli přidat. Pár duší, se kterými by zvládli skolit větší zvíře. Nemělo cenu otálet. Vlčice ladně zaklonila hlavu a zavyla. Svolávala své druhy. Její hlas byl melodický a nesl se nad krajem zvučně a jasně. Už dávno nebyl tak roztřesený a znovu zněl mladě. Životova kouzla byla zkrátka dech beroucí. Jakmile hnědé došel dech, sklonila hlavu zpět k zemi a s úsměvem se znovu obrátila na Awaraka. Bylo asi na místě se s ním pokusit nějak seznámit, ale jak? Nechtěla se úplně otvírat první, bylo to proti její přirozenosti a přišla by si zranitelná. Na druhou stranu tápala po nějakém dobrém tématu, kterým by se dala začít nenásilná konverzace. A takový zdvořilostní „small talk“ nebyl úplně první volbou, ke které by se napůl slepá dáma uchýlila. Čas však plynul rychle a ona jen přitrouble zírala, což taky nebylo zcela košér. Pohodlně se proto usadila a ouška zvědavě našpicovala vpřed, než vypálila s první otázkou, která ji napadla:
„Snad nevadí, že se trochu neomaleně zeptám, ale odkud vlastně jsi?“ Nechtěla být vlezlá, ale aspoň nějaký začátek debaty to mohl být a jelikož se vlk jevil přátelsky, doufala, že ji neuzemní nějakou chladnou poznámkou. Trpělivě proto čekala dál. Čas okolo ní plynul a slunce se dál nezadržitelně sklánělo níž a níž zemi. Blížila se zlatá hodinka, kdy okraj jeho kola políbí zem. Zatím však nikam nepospíchali. Nezbývalo než počkat na další členy smečky.

|305|

Čas se nezvykle táhnul, když se hnědá vlčice uložila k odpočinku. Ani nevěděla proč. Necítila se unavená. Možná aby nerušila ostatní, nebo třeba z úplně jiného důvodu? Hlavu měla plnou nejrůznějších myšlenek o magii, jejím fungování a dalších věcech. Dokonce si i umanula, že bude zapotřebí, aby navštívila Smrt a vyjasnila si s ní pár náležitostí. Jako třeba jak je sakra možný, že mě od mý poslední návštěvy pronásleduje prašivej opeřenec? Přišla si zmatená, zdrazená a sebevíc se snažila usnout, nedařilo se jí. Alespoň že si s Norim a Awarakem užili trošek té zábavy při tanečku – legrace hned trochu okořenila její všední život. Navíc se z černého vlka s bílou ponožkou vyklubal docela milý společník. Blýskla po něm krátkým pohledem. Pro svou problematickou osobnost válčila s děláním si přátel. A to bylo pěkně na nic, toužíte-li znát můj skromný názor. Raději zavrtěla hlavou a pevně sevřela víčka k sobě; ocas si při tom složila přes čumák. Chtě nechtě se její dýchání nakonec uklidnilo a hnědá na pár krátkých chvil usnula. Zrovna když už přestávala doufat. A co by to bylo za šlofíka, kdyby ji nevzbudil nadšený hlásek jejího nejlepšího přítele. Ach, Nori.
Baghý prudce nadskočila právě ve chvíli, kdy viděla nyní společnou oháňku černého démona a Rzi mizet v denním světle. Zmateně naklopila hlavu ke straně, aniž by odvrátila pohled. Přišla si ještě zmatenější, než před tímhle krátkým šlofíkem. Jakoby vytržená ze světa živých. Uráčila se zívnout a zrovna se chtěla ještě jednou rozvalit do kožešin, jenže v tu chvilku se za ní ozval hlas. Poplašeně se otočila a ouška znovu stáhla k týlu, než svého společníka rozpoznala ve stínech. Rozpačitě se pousmála.
„Heh, p-promiň. Úplně jsem na tebe zapomněla. Nic ve zlém, jsem jen trochu roztěkaná,“ prohodila trochu nervózně a ouška opět našpicovala vpřed, společně s přátelským úsměvem v tváři. „A jo, mluvila jsem o lovu. Blueberry ze mě udělal lovce smečky a já bych ráda dostála svých povinností. Jen-,“ odmlčela se na pár chvil a tlapkou projela prach na zemi, „sama jsem nebyla moc úspěšná a na kance si tak pně netroufnu bez pomoci. Možná, kdybychom ještě někoho uhnali, třeba bychom mohli zvládnout skolit pořádné zvíře. Jestli teda chceš jít se mnou?“ Zvědavě s těmi slovy povytáhla obočí a pokusila se o doopravdy upřímný úsměv. Byl přerušen jen náhlou potřebou se podrbat. Okamžitě tak učinila a do vzduchu se zdvihl obláček chlupů. Zdravé oko je rázem sledovalo a vlčice tak došla jedna poměrně důležitá věc. Nebo jí trkl nápad? Prostě aktivně vyskočila na všechny čtyři, oklepala se za ustavičného máchání ocasem prohlásila:
„Půjdu před úkryt a pokusím se svolat co nejvíc vlků, to by mohl být dobrý začátek takového smečkového lovu, ne?“ Pousmála se znovu, ještě víc rozpačitě a na patě se zběžně otočila. Pravdou bylo, že doopravdy pociťovala nervozitu. Přeci jen ještě nikdy sama lov neorganizovala a nechtěla, aby tahle premiéra byla zároveň derniérou. Přes rameno ještě hodila povzbudivým úsměvem po svém společníkovi, než i ji pohltily sluneční paprsky tam venku.

// Borůvkový les

|304|

Baghý na první pohled pokojně ležela ve svém dolíčku, avšak vskutku tomu tak nebylo. Usilovně přemýšlela o prokletí, které se chytlo jejích přátel a které je teď nepříjemně těsně spojovalo. Děsivé myšlenky, že z nich třeba zůstane jen jedno dvouhlavé tělo byly děsivé a srst za jejím krkem se nepříjemně naježila, modrý pohled zaujatě upřený někam do dáli. Úspěšně tak ignorovala celou tu sněženkovou šarádu, která probíhala kolem. Nějaké kytky a vlčice, která údajně s černým postrachem něco měla, šly úplně mimo ni. Zcela. Ze zamyšlení ji probral až Nori sám. Pohoršeně zdvihla edno obočí, když k ní přitančil, ale nedala se zastrašit a úsměv i poklonu mu nakonec opětovala. Přeci jen se za svůj život už nejednou přesvědčila o tom, že se těžké chvíle v životě nejlépe zvládají s úsměvem. A s přáteli. Ochotně proto vyskočila na nohy, aby se mohla vzápětí znovu poklonit:
„Vaše nejskvělejší Jasnosti,“ zasmála se přitrouble, jakmile okolo ní přítel začal podivně poskakovat. A nebohá Rez to odnášela též. Hnědá po ní hodila povzbudivý výraz a začala se sama pohupovat to rytmu neznámé písně, kterou nikdo z nich nemohl slyšet, a přece jako by prostoupila celý temný prostor malého úkrytu. Na Baghý bylo jasně zřetelné, že si pohyb užívá. Aby ne. Klouby jí nebolely, bylo příjemně chladno. Hustá srst na jejím těle se vesele třásla s každým jejím ladným tanečním krokem. Nenápadně se však přimotala blíž ke Rzi a polohlasem ji oslovila:
„Určitě budeme mít ještě příležitost si popovídat, taky jsi mi chyběla. Určitě jsi od léta prožila hodně. Stejně jako já,“ zasmála se trochu rozpustile a vesele se uculila. Jednu výhodu tohle Rzino spoutání s Norim přeci jen mělo: Baghý se mohla přimotat k Šedivce, zatímco černého postracha s lehkostí a eleganci jako by omylem na pár vteřin v tanci odstrčila zadkem. Rychle se však vrátila zpět k němu a podivnému skotačení. Awarak, který se zdál jako veselý chlapík, postával opodál. I možná proto po něm hnědá hodila úsměv a pokynutím hlavy ho vyzvala, aby se k jejich skotačení připojil. Konec konců, tanec uvolňoval v myslích všech endorfiny. Hormony štěstí. Tak proč si trochu nezpříjemnit chladné jarní ráno?
Tanec, který propukl náhodu, ustal stejně rychle, jako počal. Hnědá sebou celý zadýchaná švihla zpět do svého oblíbeného dolíčku, ale nespokojeně se hned začal ošívat, neboť kožešina pod ní se opět zkroutila. Nakrčila obočí a spolu s ním i nos. Chladným pohledem přejela kožešiny všude kolem. Některé byly opotřebené a nebylo jich zase tolik. Byl skutečně čas vyrazit na lov. Pohledem tedy vyhledala Awaraka a konečně se uvolněně usmála.
„Myslíš, že bys se mnou vyrazil na ten lov? Začíná nový den, tak by asi bylo fajn vyrazit co nejdřív,“ nadhodila, zatímco nechávala prokletou dvojku odpočívat. Taky si to zasloužili. Ji však povinnosti teprve očekávaly a jako zodpovědná dáma je nehodlala ponechat náhodě.

Hlásím se!

|303|

Hnědá vlčice byla zmatená. A kdo by nebyl? Vždyť se vlci před ní zjevně trápili. To, že ona pouto neviděla rozhodně neubíralo na závažnosti situace. Vzhledem k tomu, že spolu byli spojeni její dva velmi blízcí přátelé se cítila až moc zavzata do problému, než aby nad tím jen s úsměvem máchla tlapičkou. Hlavně po tom, co se jejich ocasy velmi náhle slepily dohromady. Polekaně ucouvla a zůstala na dvojici a jejich oháňky zaujatě zírat. Modrá očka rejdila z jedné tváře na druhou a hned zase zpět na špičky ocasů. Úplně zapomněla, že Rez ji ještě neviděla mladou a její náhlou připomínku úspěšně vytěsnila ze své mysli. Zjevně se jim krátil čas, nebo něco takového. Naprázdno polkla.
„Odpočiňte si, ale asi není dobré, abyste se příliš dlouho zdržovali. Čert ví, co se s vámi bude dít dál. Nabídla bych vám alespoň něco k jídlu, ale na pořádný lov se teprve chystám.“ Její hlas byl klidný, přesto v něm však zaznívala vážnost. Hnědá nikdy nic nebrala na lehkou váhu, pokud nešlo o legraci, která tady rozhodně končila. Rozhodně se jí nelíbilo, jak byli Rez s Norim omezováni. Na moment si představila, že by v takové situaci musela zůstat sama a přeběhl jí mráz po zádech. Nejen, že by jí někdo omezoval soukromí, ale navíc si dobře uvědomovala, jaký vztah k sobě ti dva měli. Posadila se zpět do svého dolíčku, zatímco se jí div nekouřilo z uší, jak jí to v hlavě šrotovalo. Zamyšlená vráska na hnědém čele ne a ne zmizet. Na chvilku se však přeci jen otočila na černého Awaraka a hodila po něm omluvným pohledem, v modrých očích se jasně značilo, že mu vše řádně vysvětlí, jakmile se dvojice odebere zase po svých řešit problémy slepeného ocasu. Teda alespoň doufala že se odeberou bez ní. Pořád musela vyrazit s ostatními vlky někam na lov. Smysl pro povinnost jí již začínal nechutně navrtávat díru do hlavičky a nasadil jí tam řádného brouka.
„Hlavně na sebe prosím buďte opatrní,“ prohodila starostlivě, „a nesežerte se.“ Dovětek přihodila s trochu hravým úsměvem a v očích se jí mírně zalesklo. Přeci jen by preferovala, kdyby oba její přátelé zůstali zachováni živí a zdraví. A ideálně oddělení jednou mílí za všech situací.

|302|

// Wolfi, promiň že tě netaktně přeskočím, ale nechci brzdit naši šťastnou dvojku v osudovce :D !

Baghý v klidu odpočívala ve svém dolíku a užívala si čistě pánské společnosti. Sigy jí zrovna vysvětloval, proč to není vhodný nápad, aby se k ní na lovu přidal, zatímco Awarak ještě nedostal šanci odpovědět a Flynn se pro změnu už zase pakoval vzhůru za dobrodružstvím, nebo spíše rrrRRrrovem. Kdyby ho otec nezlákal na lov bobrů, těžko by jej někdo zastavil. Hnědá vlčice se jen upřímně zasmála:
„O nic nejde – chápu oboje. Hlavně tu starost o Flynna. Je to sice největší lovec, ale i ten se má pořád co učit,“ mrkla spiklenecky na mladého vlčka a lehce zavrtěla ocáskem. Nechala teda dva výletníky se domluvit a jen na ně přátelsky kývla, když odcházeli. „Určitě se po Tati pozeptám,“ prohodila nazpět a vyprovodila vlky pohledem. „Užíjte si dobrodružství!“ Cítila se poměrně klidně, než jí zcela náhle došlo, že osaměla s cizím vlkem v úkrytu. Nervozita ji znovu čapla pod krkem. Několik nekonečně dlouhých vteřin se snažila otočit zpět na černého vlka a když tak konečně udělala, tvářila se znovu trochu nejistě. Usmívala se. Upřímně. Konec konců byl milý a všechno – jen zkrátka cizí a ona si nebyla zcela stoprocentně jistá sebou samou. Nedůvěřivost v ní byla hluboce zakořeněná a starých zvyklostí se v jejím věku dalo jen obtížně zbavit. Trochu si odkašlala, než konečně černého vlka oslovila:
„Jestli se nepletu, nejsi u nás dlouho – copak tě sem přivedlo?“ Byla to zdvořilostní otázka, asi jako by se známého ptala, jak se měl v práci, nebo co říká na počasí – ale tak začínalo hodně věcí a alespoň se přiměla s ním mluvit. Ani nevrčela, ani se nemračila. Dobrý start pro začátek. Byl však rychle utnut. Hnědou totiž pozdravili hned dva nově příchozí! A že to byla kupodivu nečekaná návštěva (zároveň potvrzující fakt, že kamkoliv Nori vlezl bez jejího doprovodu, nekoukalo z toho pranic dobrého). Nestihla se ani zvednout, když k ní černý postrach dohopkal a olízal jí celou tvář. On však nebyl tím, kdo v Baghý vyvolat překvapení. Přivedl totiž sebou Rez. Rez! Hnědá oháňka se vesele rozkmitala ze strany na stranu a na krémových tvářích se okamžitě rozsvítil zářivý (poslintaný) úsměv.
„Nori, Rez!“ Konečně vyskočila na nohy a lehce se oklepala – možná aby ze sebe aspoň trochu oprostila nálož slin. První pozdravila Noriho, ale hned na to se už drala ke Rzi a s radostí jí v pozdravu pročísla nosem srst na tváři. Odtáhla se od přítelkyně právě ve chvíli, kdy začala vyprávět o zvláštním poutu, které ji s černým vlčkem spojovalo. Baghý úsměv trochu pohasl a nechápavě zdvihla obočí, načež přejela dvojici tázavým pohledem.
„Nějaké, no, pouto? Spojení?“ Přeříkala si pro jistotu, jestli dobře slyšela, jenže to už Nori přizvukoval. Poznámku o tlačení břicha raději přešla. Věděla, že se tihle dva moc nemusí a že pro ně bude takováhle prekérní situace poměrně náročná. I bez Noriho bolení břicha. „Bohužel o něčem takovém slyším poprvé – ale jestli je to magie,“ odmlčela se a ještě se pro jistotu zamyslela, aby neřekla blbost, „jestli je to magie, asi bych navštívila Života? Nebo Smrt – je to přeci jen blíž, ale víme, jaká je.“ Jasně bylo vidět, že hnědá vlčice usilovně přemýšlí. Raději by se Rzí trávila čas jinak – zeptala se jí, jak se Šedivce daří a tak, jenže na to teď nebyl čas. Evidentně se ti dva potřebovali rozdělit, jak jen rychle by bylo možné. A dávalo to smysl. Takové pouto muselo být omezující.

|301|

Hnědá vlčice si stále hověla v dolíčku a kožešina pod ní ji nyní příjemně hřála. Možná to však bylo i faktem, že se vzduch začínal výrazně oteplovat a nyní se do útrob úkrytu pozvolna plížilo jeho hřejivé pohlazení. Přicházela obleva a spolu s ní i jaro. Konečně? Baghý dobře věděla, že její kožíšek bude velmi brzy až moc hustým pro dotěrné sluneční paprsky. Na druhou stranu přicházelo období hojnosti a zeleně. Místo závějí krajinu znovu pokryje zelená tráva a květiny v ní. Pozvolna se nadechla, zatímco její pohled sklouzl zpět na Flynna. Vypadal poměrně spokojeně. Na rozdíl od svého otce, který se sice mermomocí snažil usmívat, ale něco na tom úsměvu bylo zvláštní – snad nepřirozené?. Nechtěla však upozorňovat na jeho možné trápení a raději držela zobák zavřený, jen Sigyho obdarovala povzbudivým úsměvem.
„To se jen tak říká, kolego Flynne,“ otočila raději pozornost na zmatené vlče, jenže než stihla doplnit význam těch slov, jiný nadšenec se ujal slova. Její ouška pozorně vystřelila vpřed a pohled se ukotvil do zlatých očí Awaraka. Tedy alespoň na pár vteřin, než modré oči raději vyjely o kousíček výš. Nepozorovaně tak sledující vlkovo čelo. Jeho slova byla požehnáním i trestem, protože Baghý dobře věděla, jaký Nori byl. Naprostý magnet na všemožné problémy. Od únosu slunce po jeho potyčku se Styx. Trochu nervózně sebou ošila, ale nedala se zviklat a vytasila se s upřímným úsměvem.
„Moc děkuji, Nori je můj kamarád, ale občas mám pocit, že má konstantní přání umřít,“ vysvětlila svou obavu a pro odlehčení se zvonivě zasmála. Pak si ale uvědomila, co vlastně řekla a prudce se otočila zpátky na Flynna, který si to mohl přebrat až moc doslova: „To se taky jenom tak říká! Nori je samozřejmě v pořádku a taky bude! A jak si slyšel – ani čáru nakonec nevzal,“ vyhrkla poplašeně, a ještě o něco víc se usmála. Doufala, že si mladý vlček ani tohle nepřebere nějak výrazně po svém a spokojí se s poskytnutými informacemi. Nevěřila. Ale doufala. Měla Flynna ráda se vším všudy. Překvapovalo ji, jak rychle vyrostl. Tak letěl čas.
„Mimochodem – vyrazila jsem původně na lov, ale nepotkala jsem skoro žádnou zvěř,“ protože jsem místo toho ztroskotala u velkého jezera, „ale na pláních severně odtud jsme s Kesselem potkali rodinu kanců. S trochou štěstí bychom v pár vlcích mohli zkusit jednoho skolit. Blueberry s Makadi jsou někde spolu, ale venku jsem zahlédla alespoň Aranel-“ ráda by doplnila, že Storm pravděpodobně nebyl nikde daleko, ale za nic na světě si na jméno starého vlka nevzpomněla, takže proto raději zacvakla čelisti a doufala, že se poskytnuté informace ostatním postačí. Nadějný pohled mezitím na střídačku sjížděl čela všech přítomných.

|300| :'>

Hnědá vlčice spočívala v tmavém úkrytu a pokoušela se tvářit co nejvíc přátelsky, trochu to však skřípalo. Tlapky měla teď položené pod sebou – jako když se k odpočinku uloží kočka. Na tváři jí tancoval nejistý úsměv a očima sem tam poplašeně uhýbala od ostatních zlatých pohledů. Maličko panikařila. Alespoň uvnitř. Znala Sigyho, znala Flynna. A přeci si v přítomnosti cizince připadala mírně nesvá. Tvářil se sympaticky, přátelsky a žíhaný vlček jej už evidentně znal – navíc byl již bez otázek členem smečky. Ale ona teď neměla po boku Noriho. A bez něj v seznamování zkrátka nevynikala. Ostatně vážně nebyla zrovna přirozený talent, pokud šlo o dělání si známostí. Uhýbala pohledem, ouška často klopila k týlu a většina prvních setkání se neobešla bez vrčení a výhrůžek. Nic z toho se teď nekonalo, ale bylo znatelné, že se modrooká vlčice necítí úplně jistá sebou samou.
Sigy jí zdvořile odpověděl a ona na něj upřela svou pozornost, a ještě o něco víc roztáhla úsměv. Poté promluvil druhý vlk. Snažila si ho nenápadně prohlédnout. Byl černý s bílým uchem a velmi netradičně vysokou bílou ponožkou. Jeho jméno se zdálo ne zcela běžné, ale kdo byla Baghý, aby to soudila. Ve zdejších končinách koneckonců hlavně její jméno znělo cize a exoticky.
„Těší mě,“ prohodila tiše a na chvilku se odvážila pohlédnout do zlatých očí. Šlo to obtížně, ale zvládla to. Jejím vysvobozením ze snažení byl Frynn, který se náhle probral k životu. Snad to nebylo její chybou. Probudila ho svými slovy? Nebo byl prostě dosti odpočatý a vzbudil se sám? Na každý pád na rozespalého mladíka rozhodně úsměvem nešetřila a hnědý ocas se rozpustile rozkmital ze strany na stranu.
„Ránko,“ prohodila v odpověď, stále však mluvila měkce, a ne zcela hlasitě. Sliny mu visely od tlamy a vypadal přesně tak komicky, jako kdykoliv před tím. A zároveň kouzelně. „Správnej lovec musí taky pořádně odpočívat. Nabrat síly,“ mrkla na něj spiklenecky a rozpustile se zazubila. Pak pohled zvedla k otci vlčka a skončila s ním na tváři Awaraka. Najednou to šlo lehčeji. Možná to bylo zásluhou Flynna, či snad vůlí vesmíru, ale na každý pád bylo Baghý hned o něco líp.
„Jsem ráda, že se vám daří,“ odpověděla nakonec oběma, než se její pohled změnil na trošku starostlivý. „Mimochodem – neviděli jste někdo z vás Noriho? Tak trochu jsem čekala, že ho tady potkám. Ale evidentně vzal čáru,“ přišla si trochu jako máma, co hledá svoje zatoulaný vlče. Nori byl dospělý vlk, jenže měl tendence se motat do problémů, jakmile mu nehlídala zádel. A to trochu komplikovalo lecco. Včetně faktu, že o něj hnědá vlčice měla starost. Jistým způsobem po rozmluvě se Styx věřila, že by ho teď jen tak nedorazila. Na druhou stranu se tu určitě potulovali i jiní, míň přívětiví vlci. A Nori byl prostě Nori.

|299|

// Východní Galtavar přes Borůvkový les

Známá cesta lesem utíkala neskutečnou rychlostí, takže se již velmi brzy vlčice ocitla až v jižních oblastech, kde se les začínal svažovat a kde se mezi stromy ukrývala čirá tůň. Pomalu rozmrzala a sníh slézal i z malé mýtinky, která sloužila jako shromaždiště. Hnědá koutkem zdravého oka zahlédla i Aranel s cizím vlčetem. Zprvu si myslela, že jde o Eloru, ale ta vypadala a byla cítit jinak. Krátce jim tedy pouze přikývla na pozdrav, než zamířila k cestičce vedoucí k úkrytu. Trochu klouzala, zpomalila tedy a raději se soustředila na každý krok. Naštěstí po ní zvládla vystoupat zcela bez problémů a na malém prostranství před ústím jeskyně se s lehkostí oklepala. Další chomáčky chlupů se vznesly do vzduchu a zatančily ve vánku. Až po lehkém očištění si nakonec dovolila vstoupit do přítmí temného prostoru. Cítila hned několik pachů, ale mísily se, a tak musela počkat, až její nemocné oči přivyknou na šero.
Jako prvního si všimla černého vlka, se kterým snad ještě nikdy pořádně nemluvila. Automaticky stáhla ouška k týlu a nasadila trochu přísnější výraz tváře. Ten však vzápětí zmizel, neboť rozestupující se tma odhalila i další dva její známé. Sigy s Flynnem se ukrývali hlouběji v úkrytu. Mladší z nich, neb již Baghý s jistotou přerostl, a tak ho nešlo označit za menšího, klidně spal. Černý cizinec zatím něco ukládal do jednoho ze skalních výklenků, ale když se otočil k žíhanému vlčkovi s jeho synem, vypadal poměrně přátelsky. A tak se i hnědá trochu uvolnila a plouživým krokem a s lehkým úsměvem na tváři se připojila k malé skupince. Naštěstí byl volný její oblíbený dolík u stěny, takže si v něm jen trochu urovnala kožešinu a posadila se na své místo. Z venku sem pronikalo po málu slunečních paprsků a trochu čerstvého vzduchu.
„Zdravím ve spolek,“ prohodila tiše. Ani ne přespříliš přátelsky, ale poměrně vřele. Tak nějak nenuceně. Hned na to se pak složila do dolíku a s ouškama nastraženýma přímo vpřed zůstala pozorovat společnost. „Jak se vám v posledních dnech daří?“ Tázala se po chvilce tiše Sigyho, aby nevyrušila odpočívající vlče. Její pohled vzápětí vyhledal tvář černého vlka. „Mimochodem – myslím že jsme spolu ještě pořádně nemluvili; těší mě. Jmenuje se Baghý,“ doplnila ještě zdvořile a slušně sklonila hlavu k lehkému pozdravu. Trochu ji mrzelo, že nepotkala Noriho, ale nepochybovala o tom, že se černý ďábel co chvilku někde vynoří s šibalským úsměvem na tváři. Zatím tu měla jinou, a značně sympatickou společnost.