Gallirea - Příspěvky uživatele

|323|

// Východní hvozd před Vřesový palouk

Hnědá vlčice kráčela pomalu. Nejprve skrze hustý les, potom po zvláštním palouku, který celý porůstal kvetoucí vřes a nakonec jejich kroky skončily až v Maharu. Zastavila na hranicích, protože očekávala, že velmi záhy se k jejím nozdrám donese vůně smečky. Jenže – to se nestalo. Zvědavě zamrkala a chvilku váhala, než se dala do pohybu. Při tom však poslouchala drobnou vlčici, která snad byla ještě menší, než Baghý sama.
„Myslím, že asi záleží, jak se dohodneš se smrtí? Protože já se s ní nedohodla prakticky na ničem a koukej, jak jsem odpadla. Sleduje mě vrána, která mi jen dělá problémy. Je pouhou otázkou času, než se začne vysmívat někomu, kdo to neustojí a pořádně mi za to vypráší kožich.“ To byla svatá pravda a vlčici to doopravdy dělalo trochu starosti. Alespoň že jí ta vrána umožňovala rychle zmizet. „Ukázala bych ti, co ta vrána umí, jenže se objevuje vždy jen jednou za velmi dlouhou chvíli a pak prostě zmizí. A když u mě není, nemůžu tu sílu používat. Ani nevím, jestli to k něčemu pak je.“ Doplnila hnědá se smíchem. Kráčela nyní spolu s mladou slečnou skrze Maharské močály a dávala dobrý pozor, kam klade své bílé tlapky.
„Buď tady opatrná. Stačí jeden krok vedle a už se koupeš v nějaké tůni. A ty jsou zrádné. Voda je v nich hluboká a temná. Někdo naší maličkosti by se tu určitě mohl utopit.“ Považovala za nutné uvést na pravou míru, jak uměla být tato místa zrádná. Hlavně když už byla Elory zachránkyně. Ve chvíli, kdy jí to vlče sdělilo, byly ještě v lese a zmohla se jen na krátké přikývnutí. Teď ovšem pociťovala hřejivý pocit na prsou, který nepřestával sílit a vesele se jakoby třepotal. Její ocas se také samovolně sem tam rozhoupal ze strany na stranu a značil tak vlčice velmi dobrou náladu. Aby ne. Elora byla dobrá společnice a Baghý si tak přišla prospěšná a důležitá. Nejen pro smečku, ale také pro její mladší generaci.
„Poslyš, tak mě napadlo – kde jsi se tu vlastně tenkrát na podzim vzala?“ Rozhodla se začít nenápadně vyzvídat. Přeci jen se vlčata neztrácí jen tak. Nebo snad ano? S tím, kolik jich tu teď všude bylo by se možná ani nebylo čemu divit. Na každý pád vlčice pokračovala dál v cestě mlčky, připravená vyslechnout trošku nového o její mladé společnici.

// Narrské vršky přes Ježčí mýtinu

|322|

Vlčice po očku, avšak velmi pobavená, sledovala Eloru, jak se pere o kus masa s vránou. Ač sloveso to není zrovna vhodné, neboť se vlčí slečna docela bez okolků otočila k vráně zadkem a nebohý pták tak zůstal odstrčen. Možná právě to byla poslední kapka. Opeřenec se rozhořčeně oklepal, načepýřil, jedno nebo dvakrát zobákem projel letky křídel a už se zase vznášel nad lesem. Tentokrát se však hlasité krákání vzdalovalo tak dlouho, až nebylo slyšet vůbec. Magická vrána si opět letěla po svém.
„Promiň tu… věc.“ Prohodila Baghý poněkud rozpačitě. „Pronásleduje mě od doby co jsem navštívila smrt a zjevně sebou nosí nějakou magii. Krom toho je ale na prvním místě otravná. Vrány jsou chytří ptáci, ale tahle kouzelná je nepředstavitelně vlezlá. To jsi už ostatně poznala sama,“ zasmála se nakonec hnědá vlčice od srdce. Kdyby byla El blíž, pobaveně by do ní drcla čumákem. Takhle však jen vlče sledovala při snídani. Mít hlad jako vlk bylo místy docela zavádějící, sama Baghý jedla poměrně střídmě. Vlčeti ovšem náramně šmakovalo a t bylo jen dobře. Znamenalo to, že se má čile k světu. A stejně čile jí mlela i tlamička. Všechny její slova si starší vlčice poslechla dokladně a pozorně. Ani si neuvědomovala, že mají ve smečce další ztracené vlče. Sotva odrostlo jedno, už se na hranicích proháněl další nalezenec. Kdyby jen věděla, jak doslovné to je a že zrovna Wizku vedla další střapatý poklad.
„A co kdybych ti radši pomohla já, hm?“ Nabídla Baghý obratem a letmý úsměv jí přestřelil líčka. „Když jsem byla mladá, lovení mi nikdy moc nešlo. Hlavně protože jsem byla vždycky všude nejmenší. Na starý kolena mi ale ještě k něčemu slouží všechny ty zkušenosti, které mám. Pár tipů a triků ti určitě můžu předat. A cestu za Životem a Smrtí také dobře znám.“ S těmi slovy se již starší dáma sápala do sedu a následně do stoje. Šlo to lehce a nechci zavdat nikomu mylnou představu, že jí třebas bolely klouby. Jen by se klidně pelešila dál a nemusela by se ani hnát přes celou Gallireu tam a zpět, být to čistě na ní. Jenže Elora sotva mohla znát kraj a proto vlčici přišlo vhodné napravit onu chybu. Měly přeci jen ještě dost času a mohly tak spolu očíhnout kde co. A třebas potkat i nějaké Elory vrstevníky! „Deme?“ Nadhodila hnědá s elánem vlčeti, které odpočívalo po jídle. Mohly zvolit mírnější tempo. Vždyť zrovna svítalo a Život sídlil nedaleko. A než se El rozhoupala, hnědá vlčice již mířila k jihu. I ve východním hvozdu již párkrát byla, takže nebylo zrovna těžké se tu rozkoukat.

// Maharské močály přes Vřesový palouk

|321|

Bezejmenná cizinka se velmi záhy ztratila v roští. A to bylo jedině dobře. Baghý však zůstávala celá naježená a prudce dýchala, to jak jí vlčice hnula žlučí. Alespoň že vrána konečně zavřela zobák, dostala tak příležitost se konečně trochu uklidnit, vydechnout a posadit. Hrůza, kolik jen podivínů se tu s klidem prohání kolem, pomyslela si hořce a rozespale zívla. Konec konců – byla již tma. Cítila se celá unavená z té šarády, že pomalu zapomněla na Eloru, která vlčici stála za zády. Téměř až nadskočila, když vlče najednou rozlepilo tlamičku a začalo něco žvatlat. No. Vlče? Pořádně se vytáhla – určitě se blížily její první narozeniny. Baghý ji přejela pohledem od hlavy až k patě a obdarovala ji přátelským úsměvem. Ten však přešel ve velmi starostlivý výraz, když konečně rozšifrovala, co drobná slečna povídala.
„Zmrazila?“ Zopakovala zmateně a ještě jednou se ohlédla po místech, kde ona cizinka zmizela. Nezdála se jako někdo, kdo by ovládal vícero magií. Možná neovládala ani svou vrozenou, ačkoliv měla modré oči jako hluboké tůňky. Takové, kteří měli vlci s magií vody. Ty hnědá vlčice znala až důvěrně dobře. Hlavou jí znovu proběhla vzpomínka na Théa, ale záhy ji zapudila.
„Hele, přinesla jsem ti vlastně jídlo,“ rozvzpomenula se vlčice rychle a vyskočila na všechny čtyři, třebaže původně chtěla El ujistit, že ji pravděpodobně zmrazil hlavně strach, nebo něco takového. Raději však nejprve vyčmuchala stále čerstvý kus kančího a záhy ho již předkládala slečně před tlapky. „První se najez,“ povzbudila ji a sama se položila o kousek vedle. Vrána jí dávno seskočila ze zad a teď otravovala vedle Elory a pokoušela se jí z večeře uzobnout něco pro sebe. Hnědá vlčice ji však ignorovala. Byl to její boj a kdyby ji vlče zakouslo, třeba by konečně dala pokoj a přestala Baghý otravovat život. Začala se tedy alespoň trochu očišťovat od krve a prachu, který po lovu stále špinil její srst. Nyní byla špína však zvlhlá po dešti a bouřce, takže to šlo skoro samo.
„Přišla jsem tě hledat, protože jsem byla s Aranel a pár dalšími na lovu, ale když jsme se vrátili, nebyla jsi nikde poblíž. A nevím jak moc dobře znáš zdejší kraj, takže – no, prostě jsem měla starost,“ přiznala stará vlčice popravdě a na chvilku přestala s očistou, aby si mohla vlče prohlédnout. Byla skoro dospělá, takže si přišla trochu blbě, že ji takhle pronásledovala. Na druhou stranu však opravdu mohla být zatoulaná a tak. „Ale je jen přirozený, že se ti ještě nechce domů. Klidně tě k Životu dovedu sama. Vím kde to je. Znám dokonce i Smrt.“ Dodala vlčice rozvážně. Nebyla si jistá, zda to vlče ocení. Ale snad ano? „A vůbec ti to tu můžu kolem trošku ukázat, protože je tu plno hezkých míst a určitě jsi nebyla všude a neviděla všechno,“ doplnila vlčice s lehkým úsměvem. Třeba se pak můžeme cestou od smrti zastavit v horách, napadlo hnědou. To jistě nechtěla vyslovit nahlas. Pravdou však bylo, že sem tam stále vzpomínala na toho milého, okřídleného vlka, se kterým si tenkrát tak hezky popovídala. Třeba by si mohli promluvit znovu? Zavrtěla hlavou. Nebyl to dobrý nápad. Alespoň by však mohla znovu navštívit ono horské jezero – tam by se i drobné slečně mohlo líbit. Začínala si pomalu rovnat v hlavě plány na vše, co chtěla zařídit a koho chtěla vidět. A byl to dlouhý seznam.

There was storm incoming. Dark clouds have been gathering on the horizon ever since the sun came up that day, as the menacing rumble of another thunder shook the world. Air has been heavy, hard to breathe and smell of upcoming rain and ozone. Past few days have been really exhausting. Baghý was used to cold climates, not this. Never in her youth would she imagine that one day she will have to put up with such a weather. Things would have been much easier for her, if she hasn’t been terrified of water and could just soak her thick and heavy fur in the cool lakes of Gallirea. But that had never been an option, even if it meant dying out of exhaustion and hyperthermia. So now, as she has been walking alongside the old path that led up to the Snow mountains, she has been upset. The old she-wolf left the pack just for some very much needed alone time and was headed up somewhere north. Let’s face it, this felt natural to her. More than anything else. Especially after that hunt they just had. Dragging home a boar was far more advanced for her magical powers and now she felt almost hangover.
She stopped dead in her tracks, as another thunder rumbled over her head, followed closely by a distant lightning. Her eyesight got worse over the last winter, but still allowed her to take in all the beautiful views her new home had to offer. One of her ears have been facing ahead of her, other tilted a bit. She could still hear the echoes of waterfalls, as the water fell of the cliff and crushed in the river below them. Only once has she visited that place and pitied the fact she had not made her way back there. Not now, she thought to herself, maybe on the way back but not now, but as the thought crossed her normally relaxed mind, something caught her eye. A movement. Something has been standing not so far away from her and has been inspecting the elderly she-wolf. How has she not noticed it up until now? The creature was tall – much taller than less-than-average sized Baghý, for she was tiny. Its long legs were like pillars and lifted its athletic body high over the tall grass. For a short moment she thought that maybe, just maybe she just ran into some kind of God, for this animal was truly beautiful, its coat shone bright in the last rays of sunshine Just like an expensive stone Death would like. A dimond or a ruby, for the creature was cherry bay. From under its black forelock shone deep, brown eyes that were like a window to the creature’s soul. If the wolf stood a bit closer, she would see her reflection in those magnificent pools of wisdom. But as amazed as she was, never in the existence of time would even cross her mind to approach this thing. She knew too well that animal like this knew exactly and precisely how to use those long legs and where to kick the hunter, if it got too close or was just foolishly strutting around – you get the general idea. The key to the success was just minding your own business and ignoring this magnificent beast. Not bothering it with your mere existence.
And so, as yet another horrifying thunder shook the skies, Baghý, with all her decency, bowed her head to the horse, which for a moment looked too occupied with its own fear of the storm. But once it calmed down and noticed the elderly wolf, it, in kind of weird horsey way, returned the polite gesture. And so, the wolf and the horse, just for the brief moment of time-being, found peace. Aware of each other’s existence and, yet still outlandish for each other. Bit too wild and dangerous. Awake to the knowledge of the history their own kinds shared.
Baghý was first one to broke off their bow and left in a bit of hurry. Why, you ask? No idea. Let’s just say than when she stopped to turn and take a last look at the horse, whom she left grazing in the meadow, she only saw an empty field of blooming flowers. The horse was gone.

// Ještě jednou, tentokrát oficiální cestou, moc děkuji za povýšení a také gratuluji všem k novým funkcím :> ! Těším se na spolupráci s Frynnem.
A abych nezapomněla, vítám u nás též nejnovější tvář! Snad se ti s námi bude líbit.

|320|

Nad Gallireu se znovu začalo drápat slunce, hladově natahujíce své paprsky po celém kraji. Velmi žhavé paprsky. To už tak naštvané a rozčílené vlčici nedělalo vůbec žádnou radost, protože její huňatý, severský kožíšek zdejší letní teploty velmi podstatně znepříjemňoval. Naštěstí ji zatím před parnem ukrývalo příjemné lesní podnebí, ale zase tu stále postávala ta divná vlčice, která buď mluvila z cesty, nebo mlčela a tvářila se jako kakabus. Hnědá si proto přidupla tlapkou a s pohledem velmi pevně ukotveným na čelo cizinky se se zavrčením mírně naklonila blíž. A zrovna v tu chvilku si všimla stříbrné slzy, která se jí skoulela po tváři. Zase se zaklonila do vyrovnané a méně útočné pozice. Skvělý, ještě jsem jí rozbrečela, napadlo ji v okamžení. A určitě si toho nevšimla jediná, neboť vrána spustila velmi hlasitý tyátr – jednoznačně posměšný. A co s tím udělala Baghý? Vůbec nic. Nebylo jí po cizince zhola nic. Jen tu stála, čuměla a zdržovala je obě. Hlavě protože nemluvila. Kdyby byla normální, třebas by řekla něco jako: „Hele, promiň, ale potkala jsem to vlče náhodou. Nic jsem jí neudělala.“ Jenže vlčice prostě tupě čuměla a mlela si svoje pitomosti. Tak co čekala? Měla jediné štěstí, že Baghý neřešila věci fyzickým konfliktem a potyčkou. I když… Začínala být poměrně napružená. Víc než před tím.
Znovu mladičkou vlčici přejela pohledem. Vypadala stejně stará, možná o rok či dva míň. Ale sotva mohla tušit, že hnědé deltě už tou dobou bylo krásných dvanáct zim. Byla zkušená a odhodlaná vlčici v případě nouze přistřihnout krovky. Nebo udělit nějakou tu výchovnou. Ne vážně – sama Baghý měla problémy s cizíma, ale to neznamenalo, že před nimi fňukala a sotva promluvila, když byla v úzkých. „Tak co bude? Jdeš, nebo máš ještě něco na srdci?“ Pronesla chladným hlasem

|319|

Baghý si ochotně vyslechla ono velmi krátké a nezáživné povídání o tom, jak Tayne k Eloře přišla. Jendo ucho měla na důkaz pozornosti natočené vpřed, druhé však stále nepřátelsky klopila k týlu, že skoro nebylo vidět. Chladným pohledem zdravého oka si cizinku přeměřovala znovu a znovu. Nevypadala úplně nebezpečně, ale tvářila jako by ji snad ani nebavilo žít. Že by snad projevila nějaké emoce? Jistě – hnědé to mohlo být úplně jedno. Předpokládala totiž, že cizinku již nikdy v životě neuvidí, bylo to však zarážející. Po Gallirei se potulovalo čím dál tím víc podivínů. Vlčice znovu rozzlobeně nakrčila nos a přísně stáhla obočí.
„Jestli je to pravda, tak ti děkuji.“ Ale běda ti, jak El jen pípne o nějaké nepříjemnosti. Každá mince má dvě strany. A Baghný rozhodně nevěřila cizincům jen tak na potkání. Alespoň pokud neměla po boku chytráka Noriho. To pak šlo vše jednoduše. Dalo se i předpokládat, že kdyby byl teď Nori s nimi, pravděpodobně by na Tayne byla o něco milejší. Opak byl však pravdou. Vyhlížela přísně a sem tam se stále přes rameno ohlížela po mladé vlčí dámě. Dost vyrostla od doby, kdy se naposledy viděly. Čas letěl jako voda v bystřině. Povzdechla si a rychle obrátila veškerou svou pozornost zpět na hnědou vlčici stojící přímo proti ní. Znovu promluvila, ale neznělo to moc přátelsky. Nebo upřímně.
„Vše co jsem chtěla slyšet si mi řekla – pokud jsi tedy neměla s naší mladou dámou nějaké nekalé úmysly. To bych si s tebou pak ještě popovdídala.“ Její hlas nenesl ani stopu vřelosti, kterou normálně míval při rozhovoru s přáteli. Nyní byla totiž vlčice sama. A ještě k tomu zcela zodpovědná za vlče. Z té nervozity se až přistihla, že místo mezi uši zírá Tayne na tlapky. Tak, jako by to udělala před rokem. To nesměla. Snad kdyby tu byla na vlastní triko – ale ne teď.
Když zdvihala hlavu výš, oči jí na chvilku vyběhly k noční obloze. Byl to zlomek sekundy, ale přesně v tu chvilku zahlédla padající hvězdu. Srdce jí v hrudi udělalo přemet, ač neměla nejmenší tušení proč. A co by to bylo za otravnýho opeřence, kdyby jí přesně v ten nestřežený okamžik nezakrákal do za uchem. Rozmrzele se po něm ohnala, ale vrána uhnula. Stejně ji nechtěla trefit. Magie, kterou sebou nosila se začínala zdát užitečná. Rychle se zas vrátila pohledem k té druhé hnědé. Nevypadla už? Mohla by Eloru konečně nakrmit tím odhozeným kusem masa. Ale cizinka pořád stála na jednom místě a tvářila se jak na božím umučení. To je ale mizerná společnost, problesklo rozčílené vlčici hlavou, zatímco znovu rozmrzele mrskla ocasem.

|318|

První pozitivní věc té chvíle byl fakt, že vrána konečně zavřela zobák a jen si zpoza Baghý krku prohlížela tu cizinku. Zvědavě při tom nakláněla hlavu na stranu. To protože na Tayne chvilku civěla jedním, za chvilku zas druhým okem. Skoro jako holub. Možná si však z cizí vlčice jen dělala legraci? To se rozhodně nedalo říct o Baghý, která téhle vlčí dámy začínala mít úplně plné zuby. Již nevrčela, ani necenila zuby. Z tváře však bylo velmi jasně čitelné, že jí vlčice není sympatická. Ale cožpak jí k tomu zavdala důvod? Byla cizí a měla u sebe malou El. A nebyla sto se ani představit. Tak jak jí potom mohla malá hnědá vlčice vnímat jako přítelkyni – nebo spíše ji nevnímat jako hrozbu, když sotva prohodila pár slov? Tichá voda břehy mele. To bylo více než známé pořekadlo a rozhodně bylo pravdivé. A možná proto ani nebylo divu, že Tayne Baghý pěkně hnula žlučí, když byla její prvá slova tak neurčitá. Znovu zavrčela, pohled pevně upřený na čelo cizinky. Vzduch okolo Baghý trochu zavířil. Nic nápadného a ani se jeho slabý poryv nedonesl až k druhé vlčici, značilo to ovšem jedno: docházela jí se slečnou trpělivost.
„I kdyby ses táhla z horoucích pekel, pořád to nevysvětluje, proč tu otravuješ El.“ Nyní Baghý mluvila klidnějším hlasem, ale ledově chladným. Tak, jak to dokázal snad jen seveřan, který poznal kruté a smrtící sevření horských zim. „Takže buď začni zpívat, nebo můžeš pochodovat dál,“ prohodila ještě vlčice a velmi výhružným způsobem pohodila chundelatým chvostem. V tu chvilku vrána znovu výsměšně zakrákala. A ač hnědou vlčici většinu času doopravdy obtěžovala, tentokrát dala na její smích a nechala ji. Konec konců to bylo docela na místě. A hnědá si tak alespoň nemusela špinit tlapky s cizinkou. Sama by se jí určitě nevysmála, na to chovala moc ústy ke všemu živému, ač se to zrovna nemuselo zdát. Jenže Elora jí byla blízká a měla o ní strach. A protože upovídané vlče stále nepromluvilo, začínala pojímat podezření, že jí třeba tahle mrcha nějak ublížit mohla. Chtě nechtě El vnímala jako svou chráněnku. Když už ji přivedla do smečky a tak.

|317|

Vzduch byl těžký a obtížně se dýchal. V plicích tížil a rozhodně neosvěžoval. Sice se alespoň trochu ohladilo, nebylo to však nic moc platné, když zůstávalo dusno. Ale to Baghý stejně nevadilo zdaleka tolik, jako otravný opeřenec, který jim nad hlavami nepřestával dělat randál. Blýskla po něm letmým pohledem, než ho opět stočila k cizince. Zírala jí někam mezi uši – tak aby nebylo poznat, že není schopná se vlčici pořádně ani podívat do očí. Měla tak o vlčici naštěstí stále docela dobrý přehled a nemusela se bát, že by ji překvapila nějakým útokem. A snad ani nebyla tak bláhová, aby se o něco takového pokoušela. Hnědá si ji dobře přeměřila pohledem. Byla podobného zbarvení co malá vlčice z borůvkové smečky, jen o něco tmavší. Oči barvy hluboké vody měla jako stejně jako Théo. Baghý se však nedala rozhodit. Nepřestávala cizince dokazovat, že jestli se přiblíží, nebude se mít vůbec dobře. Zuby stále vyceněné, srst od krve a zcela rozcuchanou a v obličeji velmi divoký výraz. I přes to však šlo poznat, že jde o velmi dobře živenou vlčici ze smečky, pod jejíž hustou srstí byly ukryté pevné svaly.
Elora se nějak neměla k vyjádření, ale vypadala v pořádku. Ani vzduch nezahltil železitý pach krve. Dalo se soudit, že se tedy nic nesemlelo. Přesto však Baghý nechtěla cizince důvěřovat. A přesně v tu chvíli byla staší vlčice tím uchem oslovena. Výraz v její tváři se ještě zhoršil a nahlas zavrčela, srst na celém těle naježenou víc než kdy jindy. Chráněnka, dcera, co je ti po tom? Ucedila si pro sebe v mysli. Trochu ji však zaskočilo, že neznámou tulačku dříve napadlo, že je Baghý Elory pečovatelka. Ona sama by v první řadě čekala vlčeti za zadkem matku. Hlavně vzhledem k tomu, že byly obě hnědé. Ale tak – to v závěru nebylo podstatné.
„To pro tebe není vůbec důležité,“ štěkla vlčice rozhořčeně, víčka sevřená a obočí přísně stažené. Proti Tayne hrál fakt, že Baghs víc a víc vytáčela ta pitomá vrána. Objevila se už jen z principu jen v ty nejmíň vhodné momenty a pak dělala takový zbytečný poplach. Možná měla nechat Styx tu magickou věc zakousnout. „Zavři zobák!“ Vyštěkla rozhořčená vlčice i na ni, ale vrána se jakoby se smíchem jen snesla vlčici za krk. A jak jinak, než za konstantního krákání. V tu chvíli Baghý konečně zaklapla čelisti a stáhla rty těsně k sobě. Nevypadala sice o nic víc k poňuchání, ale aspoň už nevrčela. Pouze sledovala neznámou s nezakrývanou divokostí. „Co jsi zač?“, vyslovila nakonec a ještě jednou si cizinku přeměřila.

|316|

// Borůvková smečka přes Východní Galtavar

Hnědá vlčice s poměrně prázdnou myslí capkala přes rozlehlé pláně a stopa ji vedla přímo do hvozdu, ve kterém zmizela skupinka kanců. Jak mi mohla Elora takhle proklouznout skrze tlapky? Šla tudy? Trochu ji trápilo, že vlče zůstalo opuštěné jen na pár okamžiků a už se toulalo po všech čertech. Starší vlčice byla stále poměrně usmolená z lovu, na což nebyla pyšná, rozhodně však vypadala divoce a ještě přísněji, než za normálních okolností. A to nebylo od věci, protože měla velmi záhy objevit hledané vlče. A to nebylo samotné.
Nos ji vedl hlouběji a hlouběji do lesa, kde se někde ukrývala Elora. Ale nebyla sama, což hnědou vlčici popohnalo k rychlejšímu tempu. A jako by to nestačilo, ještě se odnikud objevila ta dotěrná vrána. Hlasitě krákala na celé kolo. Jako by snad chtěla vyzradit, že se blíží snad spravedlnost sama. Zacuchaná srst se při rychlém pohybu skrze hvozd cuchala ještě víc. Ale to jí bylo popravdě úplně jedno. Chtěla zkrátka jen být u El a ujistit se, že je v pořádku. Natáhla se jednomu z posledních skoků, když se to stalo. Zase. Jakmile se její tlapky odlepily od země, zmizela ve stínu a velmi záhy přistála v jiném. Možná to bylo rozrušením, či snad tím, jak moc se soustředila, ale náhle stála tváří v tvář té cizí vlčici, která se zjevně vybavovala se zatoulanou slečnou. Byla překpavená, ale nedala na sobě nic znát. Vypadala jako hotová divoženka – zjevila se ze stínu přímo před vlčici a velmi rozhořčeně vrčela. Naježená jako jehelníček. Kus masa upustila někdy během posledního skoku a velmi ochranitelsky zastoupila Eloře cestu (ač se nejprve ujistila, že je malá doopravdy za ní). Doufala, že se ta cizinka odporoučí někam jinam. Rozhodně jí nebyla projevena důvěra a pokud šlo o tu hnědou, malou kouli chlupů, Baghý byla připravená ji bránit za každou cenu. A třebaže vlčice před ní nevypadala zcela nebezpečně, no, jeden nikdy neví.
„Jsi v pořádku?“ Otočila se po chvíli vyčkávání a vyhrožování na Eloru. Byla doopravdy ráda, že tuhle zatoulanou slečnu vidí a ihned ji obdarovala přátelským úsměvem; hnědý chvost sebou také vesele škubnul. Veselý a spokojený výraz v tváři se však rychle proměnil v děsivou a nepřátelskou grimasu, která byla určena jen a pouze pro Tayne. „Neotravovala tě tahle vlčice, El?“ Nejraději by se prostě zapakovala a i se slečnou se odporoučela zpět domů. Pokud by se ale vlčice chovala nějak nepatřičně, byla připravená ji ještě dát na budku. Čistě z morálních důvodů. Vrána pořád kroužila Baghý nad hlavou, takže bylo o randál postaráno. Nezbývalo než počkat, jak se vyjádří vlče a cizinka, která tu byla s ním. Přísný pohled v Baghs tváři však prozrazoval jeden holý fakt: jeden přešlap a bude veselo.

|315|

// Východní Galtavar

// Na úvod bych vám všem chtěla poděkovat za super hru, která většinu času značně odsýpala (a tím se zároveň omlouvám za svou maličkost a moje otřesný brždění ;-;). O nějaké ty odměny jsem již žádala a o jejich připsání vás budu všechny informovat! Zápis do knihy povinností bude záhy proveden. Prozatím čest práci a dobrou chuť!

Cesta z lovu byla namáhavější, než se snad zprvu mohlo zdát. Hnědá vlčice soustředila veškerou svoji sílu do nadnášení kořisti, jenže, no, bylo to náročné. Koordinovat a soustředit magickou sílu na pohybující se cíl, ještě u toho sama hýbat nohama a nezamotat se. Šlo o doopravdy složitou a náročnou činnost. Baghý byla proto doopravdy ráda, když se konečně dostali až před úkryt před úkryt. Kance v posledním tažení asi dvakrát málem upustila a taky se hned ostatním omlouvala. Ovšem nikterak dlouze. Byla značně unavená a když konečně těžký náklad složila k zemi, málem se složila za ním. Dlouze si taky oddechla a těžce se alespoň posadila ve stínu. Její hrudník se skoro až třásl, jak rychle dýchala. Úplně zapomněla, že by mohlo být vhodné. Jenže na to neměla dech. A tak jen seděla a pokoušela se nabrat zpátky všechny svoje ztracené síly. Pohledem však vyhledala mladou Tati. Oslovila ji a starší vlčice s přátelským úsměvem přikývla.
„To já děkuji, byla jsi skvělá. Všichni jste byli.“ Byla to na každý pád pravda. Každý odvedl svou práci skvěle a odměna jim teď ležela u nohou. Sladké vítězství. „Jen, jste všichni v pořádku?“ Věděla, že Aranel i Awarak byli zmožení a ani jeden z nich nenašlapoval zcela lehce na jednu z tlapek. Upřímně ji to zajímalo, ale přes to se nakonec natáhla kus od mršiny. Únava ji přemohla z nenadání a nešlo tomu dále odolávat. „Promiňte, prosím,“ zahuhlala si ještě omluvně pod vousky, než víčka klesla přes modré duhovky jejích jasných očí. Nebo alespoň jednoho jasného.
Jak slouho spala, to nemohla pořádně soudit. Její první kroky však vedly k tůni, která byla nedaleko. Potřebovala svlažit hrdlo a trochu osvěžit spánkem zastřenou mysl. Až teprve poté zvrátila hlavu k nebesům a hlasitě zavyla. Byl to melodický a jasný zvuk, který se nesl několik okamžiků nad celým lesem. Svolával všechny domů k jídlu. A aby mohla jít příkladem, uzmula si sama trochu toho zaslouženého masa. Blueberry nebyl nikde poblíž a hnědá si upřímně ani nezvládla dělat starost, že by svou alfu urazila. Byla na to moc vyřízená. Vlastně vytěsnila ze svého vědomí všechno okolní dění a i s kusem masa se odklidila do stinného ústraní, kde se s ním po svém vypořádala. Něco jí tu však trochu nehrálo. Cítila všemožné pachy a nepřestávala přemýšlet nad tím, který jí tu přesně chyběl. Nebyl tu Nori, ale ten byl dospělý a pravděpodobně se ještě někde toulal se Rzí. Snad je už netrápily spojené ocásky.
Hnědou to trklo zrovna ve chvíli, kdy si pečlivě očišťovala přední packy. Necítila nikde Eloru. Okamžitě zbystřila a se starostlivou vráskou na čele začala přemýšlet. Odběhla čert ví kam těsně před tím, než odešli na lov. Ale kde jí byl konec? Stopu už pořádně necítila, což bylo značně stresující. Nebyla pečovatelkou, ale Eloru v podstatě přivedla ona a proto za ni cítila patřičnou zodpovědnost. Takže… Ačkoliv byla unavená a nejraději by sebou jen práskla někde do stínů, vyrazila se skloněnou hlavou za slábnoucí pachovou stopou, která ji vedla směrem, kterým přišla. A že byla starostlivá, ještě pro slečnu z kance urvala trochu toho masa. Kdyby náhodou bylo vlče hladové.

// Východní hvozd přes Východní Galtavar

|314|

// Moc, moc, moc se omlouvám. :<

Po úmorně teplém dni se konečně na Gallireu snesla noc. Byla to příjemná změna. Ačkoliv celý den alespoň trochu foukalo, nezabránilo to slunečním paprskům se se vší grácií opírat hnědé do hustého kožíšku. Baghý ležela na boku, již konečně trochu upravená. Spokojeně poslouchala Tati. Mladá vlčice vypadala spokojeně a zjevně jí nevadilo se bavit o tom, co bylo. Baghý ji proto podpořila přátelským úsměvem, než jí odpověděla:
„Tak to jsi musela přijít jen krátce přede mnou. O hladomoru jsem snad něco málo slyšela, ale domotala jsem se sem asi před rokem, takže už bylo poměrně… snesitelně.“ Najít vhodné slovo bylo trochu obtížné. I tohle se hnědé nejprve zaseklo na jazyku, ale co naplat. Naštěstí ale nad dalšími slovy nemusela přemýšlet nikterak dlouho. Awarak i s Tati se najedli a každý přiskočil k mršině z jedné strany, aby ji konečně dopravili domů. Hnědá už chtěla skočit mezi ně, pak se ale na krátký moment zarazila. Padla otázka, která se jí přímo týkala.
„Můžu to zkusit,“ prohodila. Nebylo to to tak dlouho, co magii použila naposledy. A dobře věděla, že s ní dokáže lecos zvednout do vzduchu. Třeba Noriho. V ten moment se jí v hlavě zrodil nápad, ale nebyl čas se s ním vypořádat. Čekala ji práce, která se zdála mnohem obtížnější, než dovádění s kamarádem. Kanec byl těžší a bylo třeba sílu soustředit nejen na jedno místo. Cíl měl být v pohybu. Stála teď přímo před mršinou, oči zavřené a ocas volně svěšený podél těla. Cítila, jak se vítr kolem ní zvedá a víří. Dávala magii průchod na tenhle svět. A velmi záhy svou sílu počala směrovat směrem k jejich cíli. Kanec se lehce nadzvednul. Jen pár chabých centimetrů, takže jeho bok se nepřestával dotýkat zakrvácených, polámaných stébel pod jeho tělem. Byl ale ve vzduchu a tím pádem se věci mohly dát do pohybu. Baghý opatrně rozevřela oči. Nebyla si jistá, že teď dokáže zároveň s ostatními ještě táhnout. Všechno její soustředění a síly se směřovaly k magii.
„Myslím, že takhle to vydržím až k lesu,“ prohodila velmi měkce. Bála se, že kdyby snad mluvila víc nahlas, mohla by zvíře znovu upustit. A to za žádnou cenu nechtěla. Raději tedy pomalu vykročila směrem k nedalekému domovu.

// Borůvkový les

// hír u go

// Moc se omlouvám, jsem brzda a stydím se za to ;-;.

Nad Gallireou znovu vycházelo slunce a schylovalo se k dalšímu slunečnému dni. Navíc zjevně mimořádně teplému. Ranní paprsky příjemně hřály do tmavého kožíšku. Baghý sice převážně preferovala zimu a chlad, než otravné a horké letní počasí, jenže po náročném lovu teplo prospívalo i jejím bolavým svalům. A tak se na pár chvil svalila na bok do vysoké trávy. Hlavně aby se mohla alespoň trochu očistit. Bílé tlapky a hruď měla úplně zaprasené od krve a bláta. Bylo nezbytně nutné se někdy v blízké době vykoupat. To se jí rozhodně nelíbilo, jenže takhle hrozilo, že ještě něco chytne. Okolo ní pomalu začínal plynout rozhovor všedních dnů, který sledovala s úsměvem na tváři a přiměřeným zájmem, zatímco se pucovala. Jako vždy ji však přilítla pod nos otázka, která její pohodu trochu vyplašila. Pozdvihla obočí, když se Awarak tázal, jestli se nají rovnou, či až v lese. Automaticky pohledem vyhledala Aranel. Byla jistě nejostřílenější z nich, pokud šlo o počet odsloužených let v Borůvkové smečce. Ta však odpovídala na nevyřčenou otázku ještě dřív, než ji hnědá stihla ve své hlavince pořádně formulovat. A tak Baghý přikývla.
„Myslím, že to nebude vadit,“ svolila. „Prostě si odpočiňte, najezte a pak ho odtáhnem domů.“ Ač sama hlad zatím neměla, rozhodně si dala líbit alespoň trošek toho odpočinku navíc, než se opět dají do práce. Nedokázala říct, jestli byla v tu chvíli Tati jízlivá, či se snad jen dobře bavila. Baghý se však rozhodla zaobírat právě mladou slečnou, protože Aranel vyvalila na černého vlčka nějakou otázku ohledně cizího vlka, zjevně nějakého společného známého. Navíc se dalo předpokládat, že se Awarak pustí to brzké snídaně. Modrý zrak proto vyhledal znovu nejmladší účastnici zdejší sešlosti.
„Jak je to vlastně dlouho, co v Borůvkové smečce žiješ?“ Hnědá se trochu lépe uvelebila, aby na mladou slečnu viděla. Nečekala, že tu budou přespříliš dlouho. Přesto však alespoň trochu mohla Tati poznat. I když teda byly jedna rodina – alespoň podle Blueberryho slov.

Slunce bylo vysoko a vší silou se opíralo do tmavého kožichu. Pročesával ho i lehký vánek, který příjemně hladil. Jeho doteky byly něžné; jako když se matka poprvé dotýká novorozeného mláděte. Vzduch byl však prosycený železitým pachem krve. Ta nyní tryskala z ran na kančím těle a spolu s ní ze zvířete mizel i život. S každou její kapkou. Kanec uapdal do šokového stavu. Baghý byla vytrvale zakousnutá do silného krku. Čelisti pevně svírala k sobě, až jí z toho brněly všechny svaly v tváři. Měla obavy, že už déle nevydrží. Kanec její drobné tělo za sebou táhnul poměrně dlouho, snad bez jakéhokoliv náznaku únavy. Černý vlk však zasáhl právě včas. Přes zavřená víčka hnědá neviděla, co přesně udělal. Reflexivně je držela sevřená stejně pevně, jako právě čelisti. Ucítila tah, to jak se bachyně překlopila na bok a strhla ji sebou. Její sevření na okamžik povolilo a špičáky po sobě nechaly táhlé rány. Teprve teď se z nich začala tříštit krev. Jiné rány kanci zasadil Awarak. A nutno říct, že bez něj by vlčice byla vskutku ztracená. V té změti však neměla moc času k přemýšlení. Automaticky a velmi prudce znovu vypadla proti krku. Tentokrát se jí však povedlo tesáky zatnou do citlivého hrdla. Z krčních žil se vyvalila další salva rudé tekutiny. Stékala vlčici po srsti na krku a na bílé tlapy. Špinila všechno a všechny. Zjevně to však nikomu nevadilo. A pohyb silného těla pomalu utichal. Hnědá však svůj stisk nepouštěla ještě několik dlouhých okamžiků po tom, co ustaly i dýchací pohyby. Zkušenosti jí radily ještě chvíli setrvat. Jak však z jejího krevního oběhu vyprchával adrenalin, začínala znovu vnímat svět kolem sebe: těžké oddechování svých druhů, zpěv ptáků v korunách stromů Východního hvozdu, šumění trávy ve větru. Pozvolna rozevřela tlamu a o krok ustoupila. Divoký pohled v jejích očích znovu vystřídal všední klid. Sama těžce oddechovala, rychle se však začala rozhlížet po ostatních. Byli tu všichni. A nikdo nevypadal na smrt raněný. Přesto si však neodpustila otázku:
„Jste všichni v pořádku?“ Očima dlouze prohlížela každého jednoho z nich. Dlouze pak pohledem zastavila na Tati, která se prve zdála mírně rozpačitá, pokud šlo o lov takových zvířat. „Dobrá práce, Tati,“ pochválila vysloveně mladou vlčici s přátelským úsměvem v tváři. Až poté se otočila i na ostatní. „I vy jste byli skvělí. Děkuju,“ pousmála se přátelsky a po vzoru nejmladší společnice se oklepala. Krev se však již pozvolna začala srážet a tím pádem se z kožíšku dala jen velmi těžko odstranit. Kritickým okem si prohlédla své tlapky. Nemělo cenu se teď očisťovat; čekala je ještě cesta domů. Naštěstí nebyli daleko, ale i tak to bude s mrtvým divočákem poměrně náročná štreka.