Gallirea - Příspěvky uživatele

|661| M5 |

Stála na okraji jeskyně a sledovala tu spoustu vlků, která se tu nějakým způsobem zabydlela. Měla radost z toho, kolik duší Borůvková smečka zjevně lákala i pod jejím vedením. Což byla dlouhodobě jedna z jejích největších starostí. Samo sebou jí trochu lámalo srdce, když teď sledovala kopu vlků všude kolem, ale nezahlédla mezi nimi nikoho ze své rodiny. Nenechala si tím ale dělat vrásky na čele. Vlčata taková zkrátka byla: kam vítr, tam plášť. Musela objevovat. A Jinks byl jistě také někde zalezlý po dlouhé zimě, aby trochu dospal.
Myšlenky ale zaplašila, když se k ní obrátila pozornost vlčice, se kterou chtěla mluvit jako první. Byla rázem u ní a Baghý byla rád, že ji ze změti hlav nemusela lovit sama manuálně. Zaplést se do takového chumlu mohlo být nebezpečné a taky by se nemusela dostat na světlo světa do léta minimálně. I ona proto Cynthii zdvořile přikývla na pozdrav, když se ubrala na prostor před jeskyní, kde se klidně usadila.
„Ráda tě vidím, už to nějaká ta zima bude,“ pousmála se na vlčici přátelsky. Dlouho spolu pořádně nemluvily. Možná nikdy. Ale pamatovala si moc dobře, jak k ní tíhnul Nori. Svým opravdu zvláštním způsobem. A jeho přátelé (včetně rivalů) byli i jejími přáteli. Ne rivaly. Prostě jen aby si do něj mohla trochu kopnout. Protože to kámoši dělaj. A protože v jeho očích Thiu nikdy nevnímala jako nepřítele, byla upřímně ráda, že jí borůvka mohla nabídnout pomocnou tlapku.
„Zima byla krutá,“ pousmála se trochu kysele. Jí samotné to nevadilo, ale vlci mimo smečky museli dosti trpět. Dávalo smysl, že je to stahovalo sem. Rychle si ale uvědomila, jak by to na Cynthii mohlo působit a nahodila proto zase rychle přátelskou grimasu: „jsem ráda, že jsme mohli pomoci.“ Pak ale seděla a poslouchala, co má druhá vlčice na srdci. Z nějakého důvodu ji to nepřekvapilo a krátce přikývla, na tváři teď chápavý úsměv.
„Odmítnout tě by byla možná jedna z těch nejhloupějších věcí, co alfa může udělat,“ pousmála se po opravdu krátké odmlce. „Rozhodně nemá cenu to natahovat: vítej mezi nás.“

|660| M4

Třebaže vysedávat s Erlendem bylo více než příjemné, povinnosti na sebe nenechaly dlouho čekat. Baghý to cítila. Skoro jako by se k ní jeskynní neslo chvění, které zapříčiňovaly všechny ty tlapky o etáž pod nimi. Raději do synovce přátelsky dloubla, aby rozehnala chmury v jeho tváři.
„Já jen že Blueberryho rozhodnutím občas taky nerozumím,“ zasmála se v odpovědi na jeho čistě zmatený výraz. „Tak mi nezbývá, než si toho občas trochu utahovat. Hlavně při své velikosti.“ Musela se smát. Protože s tímhle postavením na sebe práce nikdy nenechávala příliš dlouho čekat. Hlavně když se jim úkryt hemžil snad nespočtem cizinců. Přeci jen si trochu povzdechla, když se za skřípání zimou ztuhlých kloubů zvedala na všechny čtyři. „Musím to jít obhlédnout. Máš pravdu.“ Do práce se jí nechtělo, ale čím dřív bude, tím lepší pro všechny. Nosem pak ještě upravila Erlendovi přívěšek na krku a povzbudivě se na něj usmála. „Budeš skvělá alfa. A já ti za to už teď jsem nepopsatelně vděčná.“
Nechala pak synovce s jedním povzbudivým úsměvem hozeným přes rameno sedět v jeskyni alf, která se mu tak stala domovem. Sama seskočila ze skalního převisu a pomalým krokem a hlavou vztyčenou zamířila mezi ostatní vlky, kteří se nakupili v jeskyni. Zastavila přímo na okraji výklenku. Bylo jich snad ještě víc, třebaže Adiram a Styx se někam vytratili. Místo toho tady načapala Aranel a jedno z jejích vlčat (asi?). Potom Ivy, zahlédla i Kayu a také v neposlední řadě „Cynthie.“ Tmavou vlčici oslovila zpovzdáli a velmi drze ji tak vytrhla z hromadné konverzace, která úkrytem vířila. Byl tu i Awarak, kterého si v první chvíli nevšimla. Prozradil ho až červený šátek. Teď ale chtěla mluvit s cizinci tady. Ideálně po jednom.

| Juniper | Březen | 2/10

Stála nedaleko cizinky a poslušně čekala na odpověď. Jejím plánem nebylo se příliš zdržovat, ale teď, když tu čekala pod hvězdami, jí to najednou nevadilo. Noc sebou přinášela klid a mír a taky trochu ticha, které jim přes den jarem nadšení ptáci nedopřáli. Ale i to v sobě neslo jistě nějaké to kouzlo. A dobrá společnost nakonec byla Baghý po chuti.
„Nechtěla jsem rušit,“ pokynula vlčici krátce hlavou, když se jí chudinka téměř až zalekla. „Ani Vás vylekat.“ S těmi slovy nakonec přistoupila trochu blíž ke klidné hladině jezera. Její touha po samotě z ní opadala a bylo skoro až patrné, jak pookřála. „Nebude vadit, když krátce přisednu?“ Poptala se ze zdvořilosti, když jí kamínky na břehu zarachtaly pod packami. Křídla si trochu upravila u boku. Bez přívěšku, který teď krášlil kožich Erlenda, si přišla trochu zvláštně. Rozhodně nebyla odhodlaná ho synovci nechat natrvalo. Už si příliš zvykla na jeho světlo (hlavně s ohledem na její nemocné oko). Ale teď mohla klidně sedět vedle té neznámé a trochu se socializovat. Snad i v dobré společnosti. „Mé jméno je Baghý.“

|658| M2

Přívěšek Erlendovi slušel a s tím jak padla tma, dodal mu ještě mírumilovnější dojem. Vlčice pokojně zamáchala ocasem, když si znovu sedala na chladnou zem. Na tváři jí přitom tancoval velmi přátelský úsměv, když se jí v hlavě ozvala Erlendova slova. Dušoval se, že dá na provázek s vegvísirem pozor. Huňatá oháňka s modrými znaky několikrát dopadla na kamennou zem.
„Nemám o tom pochybnosti,“ ta slova přitom doplnila pohledem, který jasně zdůrazňoval důvěru, kterou ve svého synovce měla. „Alfy nebo ne,“ přikývla přátelsky a krátce si o Erlendovo rameno opřela hlavu. Když teď byli všichni pryč, byl jí zase nejbližší rodinou. Osud je svedl dohromady a byla za to více než vděčná. Neměnila by.
Jak tam tak seděli, zatímco se po obloze kutálel k západu stříbrný měsíc, do jeskyně z venku vál poměrně teplý vzduch. Jaro se blížilo a třebaže seveřani byli na zimu zvyklí, i Baghý se přistihla při nadějných myšlenkách, že s delšími dny bude zase o trošku lépe. Musela se pak smát, když jí synovec pochválil náturu. A smála se docela dlouho, než vyskočila na všechny čtyři, aby se dlouze protáhla. Vlahý vzduch tam venku byl najednou příjemnou změnou. Nový rok značil nové možnosti pro dobrodružství, pro zážitky. Nikdo nevěděl, co zítřek přinese, ale ona byla–navzdory svému věku–stále připravená čelit dalším zítřkům. Jako by teprve se svým opětovným příchodem sem začala znovu žít.
„Severský oheň,“ ohlédla se s jiskrou v oku přes rameno a zakřenila se, protože se s protažením posunula kus před Erlenda. Blíž ústí jeskyně. Dotek chladného vánku na tváři si pak užívala v tichosti. Mhouřila oči pokaždé, když sem zaválo. Voněl tím zvláštním jarním způsobem. Usmívala se a skoro se až lekla, když ji modrý vlk znovu oslovil. Vrátila se na své místo po jeho boku a konejšivým úsměvem podpořila jeho slova. A že byla vděčná, že je slyší. V jeho odpověď doufala, ale nikdy by se neodvážila synovce do čehokoliv tlačit. A tak se prostě jen mlčky hlavou zas opřela o jeho rameno a nechala čas plynout. Její díky bylo očividné i beze slov.

| Juniper | Březen | 1/10

Tohle místo neměla moc ráda, protože jí přinášelo zvláštní zkušenosti a ještě zvláštnější setkání. Když se pod noční oblohou, tentokrát bez svého světélkujícího přívěšku, procházela s hlavou plnou myšlenek. Neměla cíl, prostě se jen potulovala po okraji toho území a doufala, že nikoho nepotká. S tím, kolik se zde ovšem mísilo pachů, se to jevilo jako podstatným způsobem nepravděpodobné. Možná i proto záhy narazila na vlčici, která zahleděně sledovala obzor. Nechtěla na ni vybafnout a i proto si trochu odkašlala, jak se přibližovala. Šustění peří bylo najednou slyšet o něco víc. Snad se i snažila o sobě dát té cizince vědět.
„Dobrý večer,“ pozdravila slušně. Netvářila se příliš zaujatá cizinkou, ale přece zastavila, aby ji měla vlčice také šanci pozdravit. Třeba se dozví nějaké důležité věci, třeba se dozví něco docela nedůležitého. Na každý pád se prostě rozhodla zastavit a počkat, i kdyby na sebe měly jen kývnout a každá si jít zase svojí cestou. Ostatně ani to by nebylo špatné.

|657|

Zdálo se, že sněhovou kalamitu začínalo jaro trochu přemáhat a z ústí jeskyně, které teď zelo doširoka otevřené jako tlama, sem už netáhl tak zpropadený chlad. Vlčice si zatím prohlížela synovce s přívěškem, který se mu houpal na krku a vesele poblikával. Oba byli spojení s ledovou krajinou daleko na severu nejen svým původem. Zamáchala ocasem a vesele se na synovce zazubila, víčka přivřená.
„Můžeš si ho nějaký čas nechat, jestli chceš. Povede tě k dobrým rozhodnutím.“ Nechtěla se barevného společníka vzdát úplně, ale jistě by mohl chvilku sloužit i jiným. Převážně protože Erlend teď před sebou jedno rozhodnutí měl a ona nechtěla, aby si přišel pod tlakem, kdyby se rozhodl ji odmítnout. „Ať už bude jakékoliv, takhle budeš vědět, že na konci dne jsme na prvním místě rodina a že tady jsme doma–alfy nebo ne.“ Debatu volně stočila k myšlenkám, které se jí ozývaly v hlavě. Zamáchala oháňkou a přisunula se blíž, aby mohla povzbudivě synovce dloubnout studeným nosem do ramene. Čas pak využila k tomu, aby mohla mžourat do světla nového dne tam venku, odkud se pomalu ale jistě začínal ozývat ptačí zpěv. Tiše se uchechtla.
„Když za mnou přišel Blueberry, že by mi smečku rád nechal, reagovala jsem dosti podobně.“ Snažila se vybavit si obličej tmavého vlka. Pamatovala si červenou, kterou s ním měla dlouhodobě spojenou, ale jeho rysy se z její mysli postupně vytrácely. „Divila jsem se, proč není jeho první volbou Aranel. Byla ve smečce mnohem déle než já. A dodnes nevím, co přesně ve mně viděl. Možná naši severskou ráznost?“ Zasmála se tomu. „Výška to jistě nebyla.“

|656|

Erlendovi jeho nový kabátek moc slušel. Vypadal opravdu kouzelně a jestli jí připomínal domov už před tím, teď to bylo ještě mnohem intenzivnější, když jeho kožich zdobily barvy stejné, které vycházely z jejího přívěšku. Sklopila k němu krátce pohled: jeho poblikávání v přítmí jeskyně bylo mnohem výraznější. Nepřemýšlela nad tím moc dlouho, než jednoduchým pohybem přistoupila k Erlendovi, aby shodila přívěšek z krku. Hbitě se pak natáhl a pověsila řemínek upletený z lýka a přírodních vláken synovci na čumák (protože výš nedosáhla). Ocas jí přitom vesele kmital ze strany na stranu.
„Zkus si ho.“ Nerozváděla to víc, jen čekala, jestli ji medvěd ve vlčím těle poslechne. Přívěšek pořád vesele blikal. S Kayou je vyvedl z bouře a o to cennější jí najednou přišel. Hlavně jestli dokázal vlka dovést zpátky domů.
Kožíšky ovšem mohli řešit až s odstupem. Pořád měli před sebou trochu složitější otázku, která Baghý vrtala hlavou už dlouho. Podvědomě tušila, že tím Erlenda zaskočí. Ostatně jako tehdy Blueberry zaskočil ji. Stejně jako tím ona zaskočila Jinkse. Asi jako byl zaskočený úplně každý. Pousmála se na něj. Tak něžně, jak jen mohla. Byla to ve své podstatě až mateřská láska, co si budeme nalhávat. Seděla naproti ledovému a usmívala se trpělivě, něžně.
„Já vím. Je to velká žádost. A nemusíš mi dávat odpověď hned. Rozhodně si ani nemusíš připadat zavázaný mě přijmout. Ale z těch všech vlků tady ti věřím nejvíce.“ Fakt. „Smečka se rozrůstá a pro jednu alfu je až příliš. Pokud jde o vlky cizí, ráda tu práci zastanu. Jde i o správu těch, kteří tu už jsou a kteří lecos potřebují. To je možná ta nejsložitější práce ze všech. Jsou tu pořád Aranel s Awarakem, ale ti oba mají dost práce se svou rodinou. Nemůžu očekávat, že se pohrnou do práce s takovou vervou jako když mladé neměli.“ Zamáchala při tom ocasem a přisedla si blíž, aby do synovce přátelsky drcla nosem.

|655|

Baghý z těch všech změn a nových tváří byla docela zmatená, ale na hlubokou vrásku na čele už asi byla příliš unavená a stará. Neptala se. Styx jí jen kývla že je v pořádku a to bylo asi hlavní. Na otázky mohl být prostor jindy, bez novorozených vlčat narozených doprostřed lednové zimy, která svět drtila ocelovou pěstí. Museli být všichni unavení. Nemělo smysl do nich víc dloubat. Raději proto znovu prošla kolem té dvojice cizinců k Erlendovi, který ji vítal se širokým úsměvem. Vážný výraz z její tváře ovšem nezmizel až dokud nebyla z dohledu všech čumilů. Zašla za růh a velkého vlka vedla ještě dál: na skalní převis a do ticha a klidu jeskyně alf. Už tam ale vesele vrtěla oháňkou a čekajíc na synovce si teď v denním světle prohlížela jeho barevný kožíšek. Život se na něm pěkně vyřádil!
Oháňka se jí vesele houpala za zády a vítr se proháněl kolem nich, zdánlivě nepřirozeně směřující přímo do ústí jeskyně. A taky že se ihned oteplil, jakmile vlčice prostoupila do tmavého úkrytu, který byl podivně načichlý. Krom pachů své rodiny se tu mísil ještě pach někoho cizího, ale rozhodla se to ignorovat. Vítr se prohnal kolem kožešin a všechny zbytky cizích pachů definitivně zahnal. Baghý pak se zebe oklepala zbytky sněhu a spokojeně se protáhla, zatímco s úsměvem vítala svého synovce, jehož hlas se jí ihned prohnal myslí. Spokojeně naklonila hlavu ke straně.
„Taky tě moc ráda vidím, ty nové barvy ti sluší,“ usmála se, zatímco kolem velkého vlka kroužila. Jeho kožíšek dokonale ladil s přívěškem, který se jí houpal na krku. Zamáchala oháňkou, načež si sedla do kožešin: „potřebovala bych tvou pomoc.“ Nechodila obvykle kolem horké kaše a teď to nechtěla nechávat jinak. „Jinks se k tomu moc nemá, ale mě unavuje správa smečky jen na vlastní pěst. A nenapadá mě nikdo jiný, komu bych důvěřovala s touhle prací víc. Chtěla bych, abys byl druhou alfou.“

|654| Aithéra a Thiu Baghý nevyhnala, Adirama a Styx krátce pozdravila, hlavně tedy pro Erlenda

// Borůvkový les

Známá stezka ji zavedla k ukrytu po v závějích vyšlapané stezce bez značných obtíží. Tohle byla teprve pořádná zima, které si pamatovala z dob svého útlého mládí a na jednu stranu jí to přinášelo radost. Snažila se nebýt příliš kritická, když jí v nose šimraly vůně cizích kožíšků, do kterých se borůvkový podtón nikdy nezapletl. Krutá zima častokrát nutila tuláky hledat útočiště v lesích obývaných smečkou a Borůvka nebyla malá. Mohla si dovolit živit vícero hladových krků.
Na plošinu ve skalách se dostala obratně i bez pomoci křídel, ale přivyknout přítmí v jeskyni chvilku trvalo. I bez pomoci větru však začala rozpoznávat pachy starých přátel a známých. Ale k nim se také řadily dva docela cizí. Chvilku stála v ústí jeskyně a snažila se mezi obrysy vlků pořádně zjistit kdo je kdo.
Překvapilo ji, že první její pohled přivítala tvář dobře známá a přece docela cizí. Tmavá vlčice s chraplavým hlasem, která spolu s druhou vychovávala to zrzavé vlče. Po jménu v paměti šátrala jen velmi obtížně, ale jestli si vzpomínala dobře, Nori ji moc nemusel. Vedle ní byl světlý vlk, o kterém by se prve domnívala že je Erlend, jenže její synovec to nebyl. Instinktivně hrdelně zavrčela, ale silou vůle si připomenula, co venku řádí za počasí. Vyměnila si proto s nimi jen velmi krátké pohledy, než se souhlasným přikývnutím prošla hlouběji do útrob úkrytu, kde ji čekalo to překvapení skutečné. To kývnutí bylo slibem, že se k nim brzy vrátí, aby zodpověděli její otázky, ale prozatím jsou tu vítáni.
Skupinka hlouběji v jeskyni byly samé známé tváře a jedno nečekané, ovšem zvláštně milé, překvapení, které jí připomenulo jejich dávné setkání u toho klidného jezera. Ve stínech v kruhu zevlovali Styx, Erlend a Adiram s malým vlčetem. Její pohled byl takový nic neříkající. Kdyby se z nebes snesla sedmihlavá saň a začala les terorizovat, asi by už taky nebyla schopná žádné pořádné reakce. A tak jen s trochu nakrabaceným čelem přejela všechny pohledem, hezky jednoho po druhém, aby nakonec jen pohodila hlavou směrem k Erlendovi.
„Můžu s tebou mluvit?“ V přítmí byly změny na jeho kožíšku špatně patrné a zatím se proto nestihla divit ani těm. Na Adirama se Styx pak kývla podobným způsobem, jakým před tím pozdravila předešlou dvojici. „Jsi v pořádku?“ tázala se tmavé vlčice, k jejíž boku se teď hladově tisklo vlče, které nikdy nedoufala že bude mít tu čest poznat. Časy se zkrátka mění. Na sáhodlouhou odpověď však čekat nechtěla, hlavně protože jim chtěla nechat soukromí. Zpovídat je mohla i při jiných příležitostech. Teď prostě jen v tichosti čekala, jestli se k ní Erlend připojí v ústí jeskyně, která jim v tu dobu nepřinášela žádné soukromí.

Sledovala z hranice dění v lese. Všechny ty pachy, cizí i známé, a jediná emoce, která se k ní dostavovala, byla nic. Necítila vůbec nic, protože směsice cizích pachů znamenala práci. Všechen ten chaos který jí svého času přinášel radost ji teď unavoval, protože to všechno musela zkontrolovat ona. Hranice nebyly označené i přestože cítila přítomnost Aranel a Awaraka. Slyšela halekání které se domáhalo její pozornosti a nechala Kayu, aby se vypravila po vlastní ose do středu toho chaosu zatímco sama ještě zůstávala.
Hluboký nádech. Hluboký výdech. Cítila všechnu tu tíhu, kterak jí padá na ramena. Jinkse cítila někde v dáli, ale jeho pach byl mdlý a zašlý. Vlčata nebyla nikde poblíž a jediná krev která jí tu tak zbyla zanechala po sobě stopu vedoucí do úkrytu. A co dodat: tam ji to táhlo také. Vyrazila proto oklikou po Erlednovo stopách směrem k jeskyni, kde se kupodivu mísily i pachy cizích vlků. Něco v ní se bouřilo, protože ty pachy byly hlavně cizí. Ale dokud tomu všemu přihlížel Erlend, a jak se brzy jevilo i spolu s Adiramem, byla ochotná si kvůli tomu nedělat vrásky. Ostatně zima byla krutá a nebylo divu, že se do lesa kvůli tomu stahovalo víc a víc cizích vlků.

// Jeskyně Burūberī

// Medvědí jezírka přes Středozemní propadlinu

Domov je vítal záhy. Sotva se jim podařilo překročit propadlinu, která z části oddělovala Asgaar od Borůvky. Asgaaru se ovšem zatím Baghý vyhýbala, třebaže pociťovala jisté nutkání sousední smečku navštívit a trochu lépe se poznat s jejich osazenstvem. Ale to byl problém jejího budoucího já. To současné se teď pakovalo domů si trochu ohřát promrzlý zadek. I to byla příjemná cesta.
„Beru oboje,“ blýskla na hranici po Kaye zubatým úsměvem, který byl důkazem, že si vydobyla Baghý respekt svým humorem i ostrým jazýčkem. Sama pak po druhé vlčici blýskla vyplazenou špičkou svého, když došlo na pověstnou kozu z borůvčí. „Myslím, že se mu prostě líběj protivný, sprostý holky.“ To by jednoznačně odpovídalo vlčici, se kterou teď prošly půl Gallirei. A pak se smála plánům, které si dělaly. Jo, nějaká pořádná nekalost, k tomu by ji jistě užilo. Možná nějaké podvodní dobrodružství? Zašklebila se, ale to už je vítaly známé stezky a povědomá vůně domova zahalená do nádechu trochu mrazivých tónů, ke kterým je vskutku dovedl Baghý přívěšek.
„Nezkoušela. Možná záminka pro nějaké další dobrodružství?“ nadhodila s ušima nastraženýma vpřed. Tlapky ji teď ale dál nenesly. Hranice byly přímo nasáklé pachem cizinců, které k nim hnal vítr. I proto zvrátila hlavu k obloze aby mohla táhle zavýt. Alfa je doma. Úsměv ji v tu ránu přešel, ta podivně chladná maska byla zpátky, ale pod ní stále vykukovaly jiskry v těch starých očích: „zpět k povinnostem. Ale tohle nebyla naše poslední společná cesta, na to vem jed.“

// Ohnivé jezero přes Středozemní pláň

Pohybovat se sněhem nebylo až tak nepříjemné. Středozemka byla křížem krážem procestovaná jak tlapkami jejich vlčích kumpánů, tak i zvěří, která se v tomhle počasí marně snažila splašit něco k snědku. Ona naštěstí hlad neměla, když si to směřovala směrem k severu. Tentokrát ji Vegvísir vedl neomylně–možná se už před tím nechala zmást jeho světlem, když si to namířila do Sarumenu někudy úplně jinudy?–mihotavé světýlko nehledě na počasí ukazovalo směrem k Borůvce.
„Zaprděná?“ zakřenila se kysele „to zní hrozně. Hůř než kdyby sis myslela že sem břídil nebo prudič.“ Kabonila se jen na oko, ale bylo to hlavně tím, že se prostě bavila. A bavil ji i způsob, kterým tahle vlčice komunikovala a zjevně i přemýšlela. „Možná proto se ti svýho času lepil furt za zadek Norek, co?“ popíchla pak obratem svou společnici, zatímco si razila cestu sněhem dál a dál.
„Beru to jako závazek pro další výpravu s trochou více nekalostí, než jen stavění baráčků na minovém poli a tahání sáněk,“ pleskla za pochodu křídly o boky, až se z nich svezly napadané sněhové vločky. „Ale beru v potaz, že na zimu není stavěná ani tvoje současná oháňka. Natož ta letní, rybí.“ Tohle si s trochou štěstí hodlala pamatovat, i když si fandila přece jen o něco míň. V hlavě toho pořád nosila kopy a zlotřilosti se měly tendence vytrácet. „A díky. Bažanta bych asi ještě rozdýchala, ale co kdyby si mysleli, že sem slepice?“ protočila teatrálně oči k obloze, na tváři pořád pobavený úšklebek, který ale trochu zamrznul, když jí vlčice položila poslední otázku. Nebyla nijak citlivá. Byla na místě. Proč si ji nikdy nepoložila sama? Očima sjela k přívěšku, který pořád tak nějak poblikával správným směrem.
„Víš, že ani nevím? Dal mi ho Vlčíšek jako pozdrav od bratra. Vím, že ten symbol provází poutníky, ale za poslední roky jsem si nikdy nevšimla, že by mě přímo někam vedl. Možná je to tou vánicí?“ Ta totiž pořád řádila při plné síle a doprovázela je na cestě domů.

// Borůvkový les přes Propadlinu

Akce byla hrozně super! Některý úkoly byly těžší něž jiný, ale over all se jim dalo dost dobře vyhnout. Takže za mě top!

Baghý – všech 24 úkolů splněných, poprosím slevu 75%
1. - 5 perel
2. - lektvar Mírumilovnosti
3. 12. - vymaxování 1 magie – prosím o vymaxování nově získaného Loutkaře
4. - 25 drahokamů
5. - 10 perel
6. - lektvar Nedotknutelnosti
7. - 5 křišťálů
8. - 100 květin + 100 drahokamů – nemám vyjímečnou magii bez hvězdiček :)
9. - 30 oblázků
10. - 2 bonusy štěstí
11. - 10 křišťálů
12. - magie od Života bez hvězd – Oheň
13. - 30 mušlí
14. - 50 oblázků
15. - 5 % do Obratnosti
16. - 25 kytiček
17. - 50 mušlí
18. - 2 hvězdičky do magie – Oheň
19. - 2 teleportační lístky
20. - 50 kytiček
21. - magie od Smrti bez hvězd – Loutkař
22. - 50 drahokamů
23. - 2 % do Obratnosti
24. - 25% sleva na speciální magii

Alfredo
3. 12. - vymaxování 1 magie – Bolest
8. - 2 hvězdy do vyjímečné magie pod 5. lvl – Nemrtví
11. - 10 křišťálů
12. - magie od Života bez hvězd – Předměty
21. - magie od Smrti bez hvězd – Bolest
24. - 25% sleva na speciální magii

Iskierka – všech 24 úkolů splněných, poprosím slevu 75%
1. - 5 perel
2. - lektvar Mírumilovnosti
3. 12. - vymaxování 1 magie – Bolest
4. - 25 drahokamů
5. - 10 perel
6. - lektvar Nedotknutelnosti
7. - 5 křišťálů
8. - 100 květin + 100 drahokamů
9. - 30 oblázků
10. - 2 bonusy štěstí
11. - 10 křišťálů
12. - magie od Života bez hvězd – Myšlenky
13. - 30 mušlí
14. - 50 oblázků
15. - vymaxování 1 vlastnosti – Vytrvalost
16. - 25 kytiček
17. - 50 mušlí
18. - 2 hvězdičky do magie – Oheň
19. - 2 teleportační lístky
20. - 50 kytiček
21. - magie od Smrti bez hvězd – Bolest
23. - 2 hvězdičky do vlastností – Rychlost
24. - 25% sleva na speciální magii

Světluška
3. 12. - vymaxování 1 magie – Emoce
21. - magie od Smrti bez hvězd – Emoce

Draven
3. 12. - vymaxování 1 magie – Elektřina

Přidáno.

AK 18. Setkej se s někým, koho máš rád a promluv si

Cukla sebou, když měla najednou cizí tlapu na čumáku, aby ji držela zavřenou. Zacvakla sice čelisti, ale koutky se jí kroutily do křivolakého úsměvu. Skoro se až chichotala nahlas, když viděla paniku v Kayině tváři. Sama se toho bála, ne že ne. Ale přišlo jí to zábavné. Fakt se snažila nesmát, ale ta představa byla až příliš živá, než aby jí to nakonec trochu neuteklo.
„Promiň, chodila bych tě před jeskyni do toho jezírka krmit,“ navrhla s povytaženým obočím a lišáckým úsměvem vepsaným na světlá líčka. A nezmizel ani při výhrůžce zobáku a ptačích pařátků. Jen se ještě víc musela smát.
„Představ si, že bych ještě cvrdlikala jak nějakej slavíček,“ protočila oči v sloup a raději vyrazila za Kayou. Neměla v plánu jí plácat křídlem, dokud nepřidala do kroku. Ale pokušení sílilo, zatímco ji dobíhala. Krátké nohy jí sněhovou nadílkou skrze chumelenici vedly vpřed s jistotou, i když pomaleji než normálně. Světlo Vegvísiru osvětlovalo jejich okolí a zlepšovalo viditelnost v bouři.
Ta bouře zakryla jejich výhled na oblohu a světla, která se po ní dlouho mihotala. Baghý v žádné srdceryvné vyprávění nazpět nevěřila a vlastně i doufala, že Kaya nebude moc hnípat ve věcech které se jí kdysi staly. Byl to prostě fakt, ale ty rány přebolely. A tak dál nemluvila a jen naslouchala kvílení větru a tichému zpěvu, který se–pravdu říct velmi nečekaně–vydral z Kayina místa. Tentokrát byl čas pro Baghý, aby se na druhou vlčici otočila s překvapením vepsaným v tváři. Sledovala ji se zájmem a poslouchala ještě dlouho po tom, co zpěv utichl a vystřídalo ho jen kvílení meluzíny. Promluvila až po fakt dlouhý době koukání do jezera, které mizelo v záplavě sněhu, který se sypal z nebe.
„Zpíváš krásně,“ broukla tiše po větru, aniž by na druhou vlčici byť jen koukla. Pohled upírala neznámo kam. Možná skrze bílou tmu až tam, kde se před lety narodila. „Jsem ráda, že sme se spolu toulaly. Nejsi jenom můra.“ Prohodila nakonec a teprve teď střelila po vlčici dalším úsměvem, který byl podivně měkký. „Vlastně jsem mile překvapená, že necouvneš před žádnou špatností.“ Nechtěla znít ještě víc jako měkkějš, takže tu poslední část o tom, že má Kayu nakonec vlastně i ráda, si nechala hezky pro sebe. Ale myslela si to. Vůbec z toho měla radost, že se to takhle všechno vyřešilo. Trocha neplechy byla lékem na leckterou nekalost.
„Tohle počasí moc na návštěvy Sarumenu není, což?“ blýskla po další odmlce směrem ke své společnici. Vyhoupla se proto na tlapky, aby je mohl přívěsek nasměrovat směrem domů. „Uvidíme, kam dojdeme.“

// Medvědí jezírka přes Středozemní pláň