Gallirea - Příspěvky uživatele

Baghý měla o malou vlčici starost. Aby se sama u Života nebála. Aby na ní byl hodný. Aby na ní ona sama nezapomněla. I přes svá zranění se dostala až sem za vcelku úctyhodný čas, o tom nebylo pochyb. Odcházela za soumraku a vracela se ani ne tak pozdě v noci. Jen teď tu dlouho ležela, zatímco odpočívala po hrozivém setkání. A Elora nevypadala rozhněvaná, takže jistě dost dobře chápala, že vlčice učinila jen co musela. I to se jí však vymstilo, když teď ležela na zemi, zatímco jí z těla stékala vlastní krev. Osud si s nimi všemi prostě pohrával jak se mu zachtělo, aniž by se koukal vlevo či vpravo.
„Budu v pořádku, postačí mi jen pár chvilek odpočinku a všechno se to zase zahojí.“ Ujistila vlče. Pravdou bylo, že již zněla trochu lépe. Možná protože jí ta malá rošťanda vlévala energii do žil a dodávala sil. Trochu jí připomínala jí samotnou. To zapálení, s jakým se před již tuctem zim hnala do každého dobrodružství a s jakým obracela každý kámen, když hledala víly a jiné přízraky horských strání. Elora si zatím lehla k ní, což bylo příjemné. Užívala si čas, který trávila s touhle drobnou slečnou. Trochu rozespale zívla, olízla si suchý nos a opět zavřela těžká víčka. Bolest najednou povolila, když na to všechno nebyla sama.
„Vlastně jsi mi ani nedopověděla, co tě sem před rokem přivedlo?“ Prohodila ledabyle a s dalším ze slabých úsměvů. Zprávy o Životovi byly dobré, takže se dál nevyptávala. Nezdálo se, že by bohové byli lační rozdávat své dary mezi vlčata. Baghý tedy ani nenapadlo, že by se nějaký mohl na mladou slečnu uchytit. Neznala ještě ani svoji magii. A když už na to došla řeč: mezi dvojici vlčic se náhle vetřelo něco třetího. O vráně jeden ani nevěděl, když jednou držela zobák. Ukrytá pod rouškou noci celou tu scenérii sledovala zpovzdálí. Teď se však zjevně přišla přidat na valnou hromadu. Možná že i pekelný opeřenec nějaké ty city měl, třebaže většinu času jen škemral o žrádlo a otravně kdákal někde v korunách stromů.

Dlouhé schvíle plynuly, zatímco Baghý napůl v bezvědomí a napůl spící ležela na chladné zemi. Bouře konečně ustala a započal prapodivný klid. Někdo by řekl „ticho před bouří“, ale to vzhledem k počasí úplně nevyhovovalo. I přes náhlý klid však byl hnědý, hustý kožich špinavý od prachu a písku, který se v určitých místech mísil s čerstvou krví. V těch místech z něj vznikalo podivné a mazlavé bláto, které zapáchalo po železe.
Vlčice náhle prudce zvedla hlavu, až jí rány zabolely ještě víc a z hrdla se jí vydralo tiché zakňučení. Někdo tu byl, někdo se jí dotýkal a mluvil na ní. Nejprve vlčici v úleku nepoznala a jen na ní tupě zůstala svým zdravým okem zírat. Až po delší odmlce konečně vzešlo z jejího hrdla chápavé: „El?“ Hnědá tvářička vypadala ustrašeně a druhá hnědá vlčice se jí vůbec nedivila. Musela vypadat hrozně. Smrt se na ní pěkně vyřádila. Pomalu vydechla a hlavu si znovu položila ne zem. Tlapky měla široce roztažené, jak původně spadla a neměla vůbec ambice je jakkoliv rovnat pod sebe.
„Promiň, že jsem odešla.“ Zachrčela znovu slabě a na pár okamžiků zavřela těžká víčka. „To Život mne poslal za Smrtí, která na mě čekala s otevřenou náručí, jak vidíš.“ Uchechtla se slabě a pootevřela pravé víčko. I přes vysílení a bolest jí na tváři tancoval pobavený úsměv. Chtěla ještě něco říct, jenže nenašla v daný moment sil. Znovu těžce vydechla. Co tím Bohyně zamýšlela, že ji takto poznamenala? Byl to snad špatný vtip? Nebo jí doopravdy darovala nějakou sílu, o které zatím vlčice neměla ani tušení? Nic z toho, co prožila v posledních pár hodinách absolutně nedávalo smysl.
„Jen si chvilku odpočinu, jestli nevadí. A pak můžeme jít kam jenom chceš, ač bych se asi ráda vrátila někam poblíž Borůvkového lesa.“ Vyslovila se značnou prací hnědá vlčice po dlouhé odmlce. Nechtěla Eloře kazit dobrodružství, vždyť sotva došly sem. Potřebovala se však vrátit domů a tam si doslova a do písmene alespoň trochu vylízat rány. Nemohla zůstat na holé pláni, nechávat za sebou krvavou stopu a čekat, že se neukáže někdo s nekalými úmysly, kdo by si z ní chtěl udělat půlnoční svačinu. Pohled s lehkým úsměvem znovu zvedla k podivně vyhlížející El. „Pověz, co říkáš na Život?“ Vyzvídala raději. Vysychalo jí v krku, takže aby raději poslouchala, než aby sama musela skládat věty.

// Stará Zřícenina pomocí Teleportačního lístku

Bouře nacházela klid. Vítr slábnul a již nebyl plný písku jako před prostými pár hodinami. Vlčici to však nemohlo být víc jedno. Jak se dostala až k Narrským vrškům, to vlastně ani neutušila. Přišlo jí, že snad letěla. Nebo ji vrána pronesla skrze stíny takhle daleko? Na každý pád tu teď byla a zarytě mlčela, což bylo samo o sobě podivuhodné. Možná jí život opravdu pomohl se dostat až sem? Možná. Teď si ovšem byla jistá tím, že se až nahoru k němu nedostane. Třebas by jí pomohl, ale jí nestačily síly. Z potrhaných zad jí vytékala krev a rány ostře pálily. Cítila horkou tekutinu na svých bocích jak postupně chladne, než odkápne na zem. Bolest to byla nepředstavitelná a nesnesitelná. Stále spojená s oním tlakem, který ji provázel celou cestu na sever.
Nejednou vlčice upadla, zatímco se vlekla do kopce. Zbitá jak pes. Nohy sotva vlekla a nakonec stejně zůstala stát pod tím nejprudším kopcem. Koukala na něj s hrůzou v očích. Tohle nezvládnu, napadlo ji s hrůzou. Věděla, že její jedinou možností je El k sobě zavolat. Ale pozná ji po hlase? Zaklonila hlavu k nebesům a dlouze zavyla. Její hlas se melodicky nesl nad krajem a rozléhal se nejen po kopích ale též po přilehlých pláních. Trvalo dlouho, než svět znovu zahalilo jen prosté kvílení větru. Vložila do svého hlasu poslední zbytky síly, než silné nohy povolily pod její vahou a ona se složila v dřímotě do prachu země. Ulehla na malý skalní převis, který byl jakžtakž rovný. Jenže i kdyby si lehla do bodláčí, teď by to nebylo horší než bolest v jejích zádech. Na sto procent si byla jistá, že jestli se ještě někdy podívá ke Smrti, rozhodně to nebude dříve než za rok. Alespoň v to doufala. Přišla si zcela zničená, zatímco chvílemi upadala do bezvědomí. V temnotě bylo o něco líp. Neuvědomovala si tolik bolest. Procitala z něj však z nutnosti, když vyhlížela Eloru. Jestli se neukáže, budu jí muset jít hledat až nahoru. Myšlenku následovalo prázdné polknutí. Modrým okem měřila kopec před sebou, zatímco slepé jej prázdně následovalo. Její zrak se ještě o něco zhoršil. Teď už vnímala a rozlišovala jen jasné světlo. Což znesnadňovalo vše. Ale tenhle zdlouhavý proces alespoň nebolel.

// Objednávka (prosím o vyřízení teprve až po vyřízení objednávky u Života :). Jinak by mi chyběly křišťály a nevyšla celá ta matika :D).

ID – M05 | Vingespenn | Neceněno a schváleno Skyl
»Hnědé vlčici k boku pevně přiléhají hnědě žíhaná křídla, jež nápadně připomínají křídla poštolek. A to jak tvarem, tak i zbarvením. Po jejich rozevření se tedy odhaluje bílé peří s černým žíháním na jejich vnitřní straně. Křídla jsou dosti vzrostlá na to, aby se Baghý s jejich pomocí vznesla do vzduchu. Pro vlčí tělo neuzpůsobené letu je to však poměrně náročný úkon. Vlčice ve vzduchu vydrží přibližně něco přes hodinu, maximálně dvě a to pokud je v nejvyšší kondici. Letem zvládne překonat vzdálenost maximálně dvou území.

Celkem: 40 křišťálů + 500 oblázků
Ale! Uplatňuji slevu 15%, takže:
34 křišťálů + 425 oblázků
(Zůstane 0 křišťálů a 74 oblázků)

// Západní Galtavar přes Jedlový pás

Vlčice se k onomu místu blížila s pokorně svěšenou hlavou a údivem v očích. Minule si to tu ani nestihla pořádně prohlédnout, když pelášila pryč, div si hnáty nezlámala. Řady kamenů se velmi záhy vynořily z podrostu a na ni o to víc dolehla tíže jejích činů. Blbej nápad, hodně blbej a zlej nápad. Možná tu vůbec neměla být. Stará Zřícenina určitě nemohla být místem pro živé. Ne. Sem patřily jiné bytosti, ale rozhodně ne ty, které ještě nepatřily do říše mrtvých. Ze vzpomínek a zamyšlení byla vlčice však velmi záhy vytrhnuta tlukotem křídel a hlasitým krákáním.
„No to snad ne,“ povzdechla si hnědá těsně před tím, než si pekelný opeřenec jako by se nechumelilo sednul za hlasitého křiku jí přímo za krk. Přesně tak, jako to teď dělával naprosto běžně. Co se to naučil, to neměla ponětí a nebýt teď a tady, rozhodně by byla rozčílená. Pravdou však bylo, že s vědomím přítomnosti byť jen té pitomé vrány se najednou cítila o něco jistější. Schopná čelit i samotné Smrti. A tak trochu přizvedla hlavu, když procházela mezi rozvalinami. Mramorové stavení se postupně vynořovalo ze stínů hustého lesa. Ještě že k němu přistupovala od jihu, neboť by jeho stíny vtáhly drobné tělo do svého sevření ještě větší a děsivější silou. Něco navíc drželo všechen ten písek z dosahu kouzelného místa. Zjevně ani Smrt nebyla fanynkou nepřízně počasí. A nebylo vůbec divu.
Baghý se svíralo hrdlo už když odcházela od Života. Jakmile se však její tlapky dotkly chladné, kameny pokryté země uvnitř zříceniny, úplně se uzavřelo. Nebyla schopna ze sebe vydat hlásku. Srdce cítila až v krku a žaludek se jí také v břiše podivně stahoval a kroutil. Skoro jako by škemral, ať ho nechá venku a vyzvedne si ho až cestou zpátky. Nejraději by tu ani nebyla. Jenže Smrt byla jediná, kdo jí zjevně mohl pomoci s Životovým darem. A tak vlčice se zatajeným dechem vstoupila do děsivého náručí starého sídla. Na její tvář zahy dopadlo zelené světlo z magického plamene, který kouzelně tancoval mezi menhiry. A to také bylo jediné místo, kam se vlčice dostala.
Na přítomnost někoho dalšího ji upozornilo podivné cvakání dlouhých drápů o kamennou zem. Zpozornila a otočila po vzdáleném zvuku, jen aby náhle hleděla přímo do děsivé tváře Smrti samotné. Dělilo je sotva pár centimetrů. Byla ještě hrozivější, než jakou si ji pamatovala. Mnohem. V zelených očích panoval chlad a prázdnota, jakou by jeden čekal snad jen v očích umrlce. Přesto však byly zároveň hrozivé a plné nehynoucího hněvu. Baghý chtěla ucouvnout, ale přesně v ten okamžik ji její černý ochránce klovnul do ucha. Nezmohla se ani na hlásku, třebaže jí štípanec opravdu bolel a nejraději by vykníkla bolestí. Vrána ovšem měla pravdu. Nesměla se před onou bytostí plazit jako nuzák.
„Takže zase ty?“ Ozvala se Bohyně s podivným úšklebkem v tváři. V očích se jí zalesklo. Bavila se snad? Baghý se zmohla jen na strohé přikývnutí. Ráda by vysvětlila, co přesně ji sem přivádělo, ale to snad měla bohyně vědět sama, ne? A ukázalo se, že opravdu byla v obraze. „Poslal tě sem můj vypečený bratr, protože z naprosto nepochopitelnýho důvodu se mu nějak zamlouváš. Takže mě uprosil, abych mu pomohla s nějakým dárečkem.“ Způsob, jakým Smrt mluvila se Baghý ani trochu nelíbil. Stála nedaleko menhirů, zatímco temná entita okol ní kroužila v těsných kruzích. Připadala si jako lovná zvěř, Smrti stačil jeden výpad a její ostré tesáky mohly o poznání menší vlčici protnout hrdlo a zbavit ji dechu jednou pro vždy. Možná by stačily i ony drápy, ke kterým hnědé pomalu sjel ostýchavý pohled. Pořád zvonivě narážely do kamenů. Snad i tohle místo prostě hrálo do karet své paní.
„Jenže ten dáreček není za nic, že?“ Odtušila chytře Baghý. Potřebovala se vyžvýknout – dokázat bohyni, že kvůli ní neztratila hlas. Ale to se jí zjevně moc nelíbilo.
„Drž jazyk za zuby, když s tebou mluvím! Odpornej a zbytečněj červe! Vezmu si co budu chtít. Ostatně předplatný už máš zaplacený.“ Zachechtala se hluboce. Pořád okolo hnědé kroužila jako lovec, který se chystá skočit co nevidět po krku své kořisti. Zanořit ostré špičáky do karotid a pocítit její krev na svém jazyku. Jenže to se nestalo. Alespoň zatím. Místo toho zvolila Smrt mnohem zákeřnější plán. „Mé dary jsou drahé. A ten, který pro tebe bratr vybral nebude stát jen všechno tvé jmění. Ohhh, ne!“ Kdyby se někdo ptal, Baghý by řekla, že tohle eskalovalo až moc rychle. Nejraději by ucouvla, ale motala se jí hlava, jak se pořád za černou vlčicí otáčela. „Co kdyby stál třeba život jednoho z tvých přátel? Kessel? Nebo Nori? A co třeba život Elory? Mladá duše za velký dar – to by nebylo špatný. Na tvém dvojčeti z Klímu by mi asi moc neužilo. Ten je starej. Zbytečnej. Stejně jako ty.“ Nyní byla bohyně od pohledu zamyšlená, zatímco Baghý jen lapala po dechu a očí se jí zalévaly slzami. Nezmohla se na nic. Jen stála na místě a mohla si hlavu vykroutit, jak sledovala onu bytost. Zároveň jí však podvědomě vrtěla. Duše v ní byla maličká, jako nějaké zrnko písku. Jak příhodné.
„Ale na druhou stranu-,“ zarazila se vlčice náhle a konečně s hnědou znovu navázala oční kontakt, „co si prostě vzít tvůj mizernej život? Máš plno let před sebou a zůstala by po tobě hnusná díra v hodně srdcích. Možná bych tím ublížila mnohem víc duším, než kdybych někoho vzala tobě.“ Rozpustile se vlčice zahihňala, jako by snad o nic nešlo a její slova neměla žádnou váhu. Baghý poplašeně ucouvla. A to bylo přesně to, na co Smrt čekala. Nevelkou silou, zato však prudce, menší vlčici povalila na zem a plnou vahou se postavila na její tělo. Drápy projely hustou srstí jako nic a ostře probodly kůži pod ní. Hnědá vlčice vyděšeně zakňučela, oči doširoka rozevřené, plné slz. Pořád to bylo však lepší, než aby si bohyně vzala někoho jí blízkého. Pořád raději ona, než někdo další, ne?
„Co mi zabrání v tom, abych tě zabila teď a tady? Nikdo by tě tu nehledal. Nikdo by tě tu nenašel. A zároveň bys způsobila tolik zmatku a bolesti!“ Černý obličej naplnil úplně jiný výraz, než kdykoliv před tím. Výraz, jaký mají v tváři maniaci. Byla připravená prolít krev. A neváhala. Ostré zuby menší vlčici záhy zaklesla do kůže na ramenou. Asi do těch míst, kde cítila podivný tlak. Baghý tělo se otřáslo bolestí. Dlouho nepocítěnou. Ukrutnou. Chtěla utéct, ale nemohla se vyprostit z pevného sevření. Stála jí jednou tlapou na krku a druhou se opírala o hruď. Baghý byla doslova přikovaná k zemi a nezbývalo jí nic jiného, než nechat vlčici trhat její tělo na kusy. Jenže napříč její blízké přítomnosti byla vhnědá i po nekonečně dlouhých vteřinách stále naživu, když sevření temné síly zmizelo. Celá vysílená a otřesená zůstávala ležet. Pomalu přicházela k sobě. Slyšela vránu hulákat někde vysoko na nebi. Slyšela tlukot svého srdce i hukot krve, která se jí valila hlavou a duněla v uších. Cítila též palčivou bolest na zádech. Bolely jí žebra, která svou vahou druhá vlčice pohmoždila. Ale byla živá. A stále dýchala. A stejně tak všichni její blízcí.
„Tvoje utrpení mi zatím bude stačit,“ ozvalo se jakoby z dálky. Hlas však nezaměnitelně patřil právě bohyni. „Zmiz. A doufej, že příště doopravdy nezaplatí krví někdo jiný, než jen ty. Jestli bude nějaký příště a nechcípneš pod tíží mýho daru.“ Další pobídky nebylo třeba. Hnědá se neotáčela ani vlevo, ani vpravo, když se vymrštila na nohy a poměrně svižně se belhala pryč. Kolem menhirů a zeleného ohně, který vrhal dlouhé stíny. Pryč od steré zříceniny a vstříc té šeredné bouři, která řádila všude jinde. Vše bylo lepší, než zahynou pod tlapami té bestie, která za své dary chtěla víc a víc.

// Narrské všky pomocí Teleportačního lístku

// Východní Galtavar přes Velké vlčí jezero

Baghý se pohybovala podél hustého lesa. Jestli se dobře pamatovala, vedla tudy nejen stezka ke Smrti, ale také do hor. Nejednou si vzpomněla na milého, okřídleného vlka, který jí tenkrát pomohl po tom, co je varovala před temnou bohyní, která zavinila smrt v Borůvkovém lese, stejně jako onen děsivý požár. Naprázdno polkla. Teď se jí na návštěvu k jmenované, temné síle nechtělo o nic víc, než kdykoliv jindy. Hlavně s tím divným pocitem za krkem, jako by snad nemohla nikdy ani utéct. Přišla si slabá a zranitelná. Rozhodne ne připravená se postavit božské síle a jejímu hněvu. Proč nemohli být oba zdejší bohové přátelští? Bylo by to mnohem jednodušší. Podstatně. Třeba právě proto však musela být smrt přísná, když soudila, jestli je daný vlk hodný jejích darů? Dovnitř se vlčici ani maličko nechtělo. Jenže neměla na výběr. Nebo možná měla? V hlavě se jí všechno motalo a vířilo v podobné bouři, jaká řádila všude kolem. Jen místo zrn písku jí štípaly všemožné myšlenky. Ošklivé i hezké, vzpomínky i nesmyslné výmysly, ke kterým se přidávaly všemožné katastrofické scénáře. Naprázdno polkla, když se v křoví po jejím boku objevila mezera. Věděla, že bude muset odbočit. Zdráhala se však vstoupit, protože tíha tohohle místa nějakou záhadnou silou sahala až sem, takže hnědému kožíšku ještě přitěžovala. Nemohla se však zdržovat moc dlouho. Bála se, že zapomene. Bála se, že zapomene na Eloru, kterou nechala u druhého boha. A to nemohla dopustit. Zakousla se do jazyka, aby se trochu probrala a se sklopenou hlavou vstoupila do hustého porostu, který odděloval Jedlový pás od Západního Galtavaru. Byl čas čelist svým obavám.

// Stará Zřícenina přes Jedlový pás

// Vyhlídka přes Středozemní propadlinu

Po velmi spěšném odpočinku se Baghý přeci jen cítila o něco málo lépe. Tlak na ramenou o lehce povolil a ona tak mohla pospíchat zase o něco rychleji. Navíc teď byla jen nedaleko domova, což jí nabíjelo pozitivní energií. Na chvilku zastavila a ohlédla se přes rameno, ale přes všechen ten písek sotva mohla stromy zahlédnout. Kdyby nebylo tak mizerné počasí, zavyla by. Třeba by ji zaslechl Nori. Kde tomu byl konec mohla sotva vědět, ale černý rarach jí začínal poměrně scházet. Cítila se bez něj dosti ztracená a prázdná. A najednou ji to udeřilo. Byla zase sama. Sama v bouři, která ji mohla kdykoliv usmrtit a pohřbít pod horami písku. Hnědou srst by prostoupila zlatá zrna, až by jí nebylo vidět. A až by zase písečná peřina slezla, nezbylo by z ní nic jiného, než jen prázdná kostěná schránka. Jejich bělost by jistě zářila na dálku, ale nikdo by už nevěděl, kdo pod zlatou duchnou nalezl věčný klid. Vyděšená vlčice se blížila k velkému jezeru. To pro změnu vyvolávalo vzpomínky na brzké jaro a na rybářský zásah, který prováděly se Styx. Kdepak byl asi šedému kožichu konec? Pořád byla rozpačitá z toho, co se toho dne stalo. Nevěděla, co si o Rzi přítelkyni myslet. Škoda že nevěděla, co se dělo ještě před nedávnem jen o pár set metrů dál a jak dopadlo jedno nebohé vlče, které šedivé vlčici zkřížilo cestu.
Baghý přidala do kroku. Jestli chtěla dorazit ke Smrti ještě za světla, musela si pospíšit. Poháněla ji úzkost. Svět byl mnohem tmavší, než kdyby celou oblohu nepokrývala temná oblaka a vše ostatní mlha z drobných a těžkých zrn. Ta se ostatně jevila prakticky neprostupná. Hnus fialovej. Vlčici stresovalo najednou všechno široko daleko. Z hlavy se jí vykouřila naléhavost, kterou jí život popoháněl za sestrou. Cítila, jak jí s každým krokem těžknou tlapky. Knedlík v jejím krku znesnadňoval vlčici ještě víc dýchání, takže si najednou znovu přišla vyčerpaná. Bála se, že zapomene. A vidina návštěvy smrtí jí tak úplně nepřidávala k motivaci. Z temné bohyně měla stále respekt, takže se jí do krásné zříceniny ani trošku nechtělo. Ale co naplat. Musela si pospíšit, musela rychle zase vyzvednout Eloru.

// Západní Galtavar přes Velké vlčí jezero

// Kaskády

Vlčice se vyškrábala až na samý vrchol kopce, což nebyl úplně dobrý nápad. Neznala však cestu okolo a písečná bouře, kdy všechno klouzalo a vypadalo podivně zkresleně a stejně – to prostě nebyl den, kdy by měla objevovat novou cestu napříč skalním pohořím. Raději se zaměřila na stezku pod svýma nohama. Sice ji pokrýval písek, avšak pořád pod ním byla poměrně zřetelná. Vlčice kráčela s hlavou sklopenou k zemi a kdyby tudy neprocházela již nespočetněkrát, sotva by cestu nalezla. Ukrývala se mezi skalisky pečlivě a třebaže byla nápadná, jakmile se na ní hnědá ocitla. Teď jí však známost zachraňovala život, když se pohybovala po svahu. Hustý kožich nepříjemně těžký a ramena podivně bolavá a tuhá. Snad Životovým darem nebylo opětovné stáří. Dech se jí při té myšlence zatajil v hrdle a zarazila se na místě. Kdyby měla kde, ihned by se pořádně prohlédla. Teď se však jen prudce otočila za svou oháňkou. Životova znamení! Dostala je spolu s mládím! Byla na svém místě? Přes prach nachytaný v srsti na ně neviděla. To však mělo jednoduché a rychlé řešení. Za ustavičného soustředění nechala vlčice vítr, aby pročistil na pár okamžiků její kožíšek. A doopravdy! Pod návalem prachu se náhle zaleskly modré chlupy. Vlčice uvnitř zajásala a spokojeně vydechla. Vůbec jí nedošlo, že měla po celou dobu zatajený dech. Životovo znamení měla, takže nemohla stárnout. Nebo v to alespoň doufala.
Vyrazila tedy na cestu v dál. Jakmile se totiž dostala za kopec, síla větru se trochu uklidnila. Severní strana vlčici poskytla potřebnou ochranu. Uchýlila se ke krátkému odpočinku mezi kameny, kde aspoň trochu nefoukalo a kam se písek nedostával. To byla příjemná změna. Potřebovala se totiž protáhnout a ulevit zatuhlým ramenům. Podivný tlak v nich stále seděl a ona z toho začínala být otrávená. Co s ní zase bůh udělal? Měla ji snad pronásledovat nějaká další magie? Po krátkém odpočinku se vlčice raději zvedla k odchodu. Ani tady nebylo bezpečno. A ona nemohla dál ztrácet čas.

// Východní Galtavar přes Středozemní propadlinu

// Ježčí mýtina přes Maharské močály

Cesta do kopce byla náročná. Okolo kaskád však stromy zhoustly a na pár okamžiků se mohyl zdát jako bezpečnější místo, kde by se dalo odpočinout. Baghý ovšem nemohla být víc na omylu. Přistoupila k řece, aby svlažila hrdlo, jenže spolu s vodou pila i písek. Zarazila se a odkašlala si. Jestli tahle bouře bude pokračovat déle, nečekalo ji nic dobrého nikde kolem. Co když nebude co pít? Voda však mohla zůstat čistá alespoň u velkého jezera. Byla dost hluboká, aby písek sedl ke dnu. V tůních a mělkých řekách jinde po Gallirei však mohl vzniknout problém. Baghý naprázdno polkla právě ve chvíli, kdy se její srst podvědomě naježila. Kvílení větru přehlušila ohlušující rána. Vlčice nadskočila a poplašeně se začala rozhlížet. Strom, který ovšem ohrozil Aranel s Maeve se vylomil ze země o pár etáží výš. Ze své polohy jej vidět za žádnou cenu nemohla. Poplašeně proto vyběhla o trochu výš, zatímco se zvědavě rozhlížela. Vidět nebylo na krok. Velmi záhy jí však došlo, co to bylo za zvuk, který ji vyděsil. Přes řeku ležel natažený strom. Jeho kořeny, které ještě před nedávnem objímala zem nyní mrtvě čněly ve vzduchu a ohýbaly je poryvy větru. Přes všechen ten písek si vlčice nevšimla svých spolusměčkovnic. Jinak by je pozdravil a možná jen vysvětlila Aranel, kde že Eloru zanechala a že je v pořádku se životem v jeho úkrytu. Rozhodně se měla líp, než jakákoliv duše, která neměla zrovna kde hlavu složit. A tak hnědá vlčice přidala do kroku, aby tohle místo konečně opustila. Protože tu bezpečno rozhodně nebylo. Směrovala raději své kroky známou cestou ještě výš, do míst, kde to dobře znala a odkud byl výhled vlastně na celou Gallireu skoro jako na dlani. Nebo na tlapce.

// Vyhlídka

// vrchol Narrských vršků

Vlčice pokračovala otevřenou krajinou hbitým tempem, na ramenou stále tu podivnou tíži, která jako by snad byla čím dál tím horší. Nebyla to však bolest, co vlčice cítila. Jen podivný, stupňující se tlak. Musela ho však postupně začít ignorovat, neboť nezbývalo nic jiného. Vítr a písek jí bičovaly obličej. Sotva viděla na krok. Běžela prakticky a zcela naslepo. Prostě jen za nosem, kde si myslela, že je sever. Nepotkávala však řeku, ani nic jiného, co by signalizovalo, že běží špatně. Plán bylo dostat se přes Mahar směrem k Vyhlídce a od tama okolo velkého jezera až ke staré zřícenině. To byla asi nejrychlejší cesta, i když by bylo pohodlnější cestovat v téhle bouřce možná údolím a okolo Mahtaë, nebo přes Borůvkový les. Nemohla nechat vlče dlouho osamocené. Ačkoliv – byla se Životem a tím pádem v dobrých tlapkách! Vlčice ovšem pociťovala zvláštní pocit. Nebyla snad dobrou chůvou pro hnědé vlče? Třeba nakonec bylo opravdu lepší, že z ní Blueberry učinil lovce a nikoliv učitele. Neměla s vlčaty zas tolik zkušeností, kolik by asi měla mít. Vlastní nikdy neměla a krom vlčat Siany a Saviora, ale ani těch vlastně nebylo tolik.
Pokračovala v cestě za neustálého kašlání a sípání. Začínalo být nesnesitelné se po venku nějakým normálním způsobem pohybovat. Víc než to. Zdálo se to být i nebezpečné. A najednou vlčici bylo jasné, proč si Život El nechal u sebe a nedovolil jí se na takovou hnusnou cestu vydat se starší vlčicí. Pořád byla moc mladá na to, aby se s něčím takovým popasovala. Ani Baghý se s tímhle počasím nevyrovnávala jednoduše. Tempo značně zvolnila a co chvilku zastavovala. Přes ní se naštěstí velmi záhy objevil úkryt lesa. Ač – objevit se nebylo zrovna to správné slovo. Vlčice totiž mezi stromy vběhla, aniž by si toho prve všimla. Až když do jednoho málem vrazila, uvědomila si že konečně opustila mýtinu a ocitla se v úkrytu močálů. Byl to nicotný úkryt, ale stále lepší než nic. A tak se znovu oklepala, natáhla krok a po paměti zamířila ke kopci, který dělil Borůvkový les a Asgaarský hvozd.

// Kaskády přes Maharské močály

// Narrské vršky

Než se vlčice doplahočily skrze otevřenou planinu až k Narrským vškům, slunce již pozvolna zapadalo. Kdyby to byl jen normální den, jistě by cesta utíkala rychleji. Od jihu se ovšem přihnala šílená bouře, která sebou nesla i spousty písku. Baghý klížila víčka a pokoušela se pomocí magie větru trochu odlehčit alespoň Eloře, nebylo to ovšem nic platné. Na takovou bouři její síla absolutně nestačila. Cože byl vždy nějaký nečas, když se rozhodla navštívit Život v jeho domově? Povzdechla by si, ale to by jí do tlamy nalítalo jen víc a víc písku, takže raději držela rty pevně semknuté dohromady, zatímco šlapala známou cestou podél potůčku do kopce.
„Pospěš si!“ Houkla na Eloru, jakmile se dostaly až na prostranství, kde se ukrývala jeskyně s jezírkem a kde normálně začínala pouštní duha. Přes onu bouři nebyla ani vidět. Vlčice se tedy nezdráhala a vedla vlče přímo ke vchodu, který byl ukrytý mezi skalisky. A rozhodně ji nepřekvapilo, že na ně Život již dávno čekal. Bílý vlk stál na kraji své jeskyně a s trochu starostlivým výrazem v tváři nově příchozí pozoroval. Hnědou vlčici okamžitě polila ta zvláštní vlna nadšení, která provázela každou její návštěvu. Opatrně popostrčila mladší vlčici směrem do jeskyně, než ji následovala.
„Honem! Pospěšte! Ta bouře je otřesná!“ pobízel je polobůh. Pravdou bylo, že hnědá přijala úkryt velmi vděčně. Oklepala se těsně před vstupem a jakmile byla dostatečně čistá, vstoupila do jeho nitra. V jeho hloubi stále zářilo ono magické jezírko, které lemovaly květiny, se kterými bůh mluvil. Pousmála se a vzpomněla si na svou první návštěvu tohoto místa. Omdlela. Všechno pro ni bylo nové. Vše se zdálo nebezpečné a cizí. Jiné, než teď. Pohledem sjela na Elořin hnědý, zaprášený kožíšek a mile se na vlče, nebo spíše slečnu, usmála. I Život si jejího pohledu povšimnul, takže na hnědou spiklenecky mrknul.
„Omlouvám se, že jsme se tak vtrhnuly. Ta bouře nás ale překvapila. Nedá se v ní pořádně existovat,“ začala Baghý zdvořile, jakmile se její oči setkaly s pohledem bílého. Ten ji ovšem mávnutím tlapky umlčel, načež jí věnoval milý úsměv.
„Vůbec si tím nelam hlavu, maličká. Očekával jsem vás a alespoň vám mohu poskytnou přístřeší, než se přežene to nejhorší! Jsem tu neustále sám a na tvou návštěvu se pokaždé těším! A taky na tvou!“ Začal vlk spokojeně, i když výraz jeho tváře velmi záhy přeletěl zvláštní a temný výraz. Přesto však prve oslovil i malou El, než doplnil svá slova směrem k Baghý. „I když dneska se maličká nemůžeš zdržet tak dlouho, jak bych si přál.“ Baghý překvapeně ucouvla. Najednou si připadala, jako by ji někdo bolestivě odmítnul. Píchlo ji u srdce a trochu se zamračila. Tohle bylo velmi nepříjemné. Jako by matka odmítla vlče a nedovolila mu se k ní přitulit. Náhlý pocit osamocení ji úplně zahltil.
„Proč?“ Přistoupila k Elorě. Znamenalo to snad, že vlče zůstane s Životem, zatímco ona půjde pryč? To fakt byla první věc, co jí řekl? Jendou ranou s informací, že se na ni vždy moc těší? Odfrkla si, ale bůh se na ni se smíchem otočil. Znělo to jak sbor andělů, když je náhodou někdo pobaví.
„Já a má sestra jsme pro tebe něco připravili, takže tě mám okamžitě poslat za ní, jakmile vyřídíme všechno nezbytné spolu. Bouře to trochu komplikuje a třebaže budu rád, když se tu ukryješ, bylo by lepší vyrazit co nejdřív.“ Vlčice moc nechápala o čem mluví, takže jen zmateně těkala pohledem mezi Životem a Elorou.
„Nechápu o čem mluvíš; něco připravený? Jen jsem sem přivedla Eloru, aby věděla kde tě hledat, až bude potřebovat tvojí pomoc. A potom jsme chtěly jít za smrtí. Ale já si pro nic nepřišla – nic mi totiž nechybí.“ Na to ale Život zavrtěl hlavou a lehce se pousmál.
„Jsem rád, že jsi za mnou přivedla El. Jsem taky moc rád, že jsi vůbec přišla. Ale musíš se ke Smrti dostat do zítřejšího večera, jinak můj dar nebude fungovat. Prostě – čím dřív, tím líp. Aby bylo naše kouzlo dostatečně silné.“ Baghý znovu ucouvla. Cítila, jak se jí všechny orgány v těle svírají a trochu se bála. Pořád cítila onu radost z jeho přítomnosti, nelíbilo se jí však ani trochu to, co říkal.
„Říkáš, že tu El mám nechat a pospíchat za Smrtí na sever?“ Na to přikývnul.
„Raději ano. Vždyť se pro ni hned můžeš vrátit, jakmile to vyřídíš. A já se o ni postarám dobře, viď?“ Pousmál se a zavrtěl ocasem, zatímco přistoupil k Baghý aby jí čenichem upravil srst na ramenou. Nechápala, proč zrovna tam, ale neuhnula mu. Pak hned mrknul na druhou přítomnou vlčici. „Chci ale, abys byla u sestry co nejdřív, protože bez její síly můj dar fungovat nebude. Je tak silný, že ho sám vytvořit nedokážu.“ Vlčice na něj tupě koukala, zmatená jako lesní včela.
„Moment, moment.“ Zarazila ho zmatená vlčice a přimhouřila oči. „Ty máš pro mě dar? Co za něj chceš? Mám jen pár mušlí a nějaké kvítí. Ale ne moc. A Smrt určitě také nebude milosrdná, pokud půjde o její dary. A nechávat tu Eloru – ne že bych ti nevěřila, ale mám ji na starost. A to je zodpovědnost.“
„Neboj se ničeho,“ trval na svém zdejší polobůh, „jen zaběhneš za Smrtí a budeš zase zpět. Já zatím Eloře ukážu své květiny. Jen chvíli počkej, než se ta bouřka maličko umoudří. Zatím pojď ke mně a já tě připravím.“ Vlčice při těch slovech znovu ucouvla a trochu se zamračila, ale to už byl Život zpátky u ní a ze zavřenýma očima jí pomocí nějaké magie čechral srst. Nechápala to. Ani ten spěch, kterým ji hnal za sestrou. Neměla ovšem sílu jen tak odejít, takže ho nechávala a zůstala nakonec několik hodin, které strávili příjemným rozhovorem. Velmi neochotně se ovšem nakonec sebrala k odchodu.
„Buď slušná, než se vrátím. Vyzvednu tě přesně tady a pak spolu půjdeme zase dál,“ kladla Eloře na srdce těsně před tím, než zmizela v bouři. I Život se s ní loučil, ale nijak dlouze. Vždyť věděla, že se s ním snad zase záhy uvidí. A tak vlčice, ač velmi neochotně a po velmi dlouho době, zmizela v bouři a svižným tempem si to namířila z kopce dolů a směre k severu. Za Smrtí. Což se jí vůbec nelíbilo, ale holt to tak prostě mělo být. Cítila však na ramenou podivnou tíži. Nezvyklou. Podivnou. Překážející.

// Ježčí mýtina přes Narrské kopce

|324|

// Maharské močály přes Ježčí mýtinu

Dvě postavy si to jednoznačně capkaly směrem k Narrským vrškům. Podobně malé, přesto jedna stále o něco málo větší. S hnědými kožíšky si ovšem ani pořádně nedovedl hrát vítr. Neb žádný pořádně nefoukal. Výjimečně to však ničemu nevadilo. Den to byl zamračený a příjemně chladný. Takový, na jaké byla Baghý ze severu zvyklá a které měla ráda. Při těch vzpomínkách na domovskou zem jí oči ujížděly k východu. Na horizontu, pěkně daleko, avšak stále na dosah, se tyčil Jezevčí les. Místo, kde mrtví nacházeli bránu zpět do tohoto světa. Nemít sebou Eloru, vrátila by se tam a navštívila bratra. Nebo třeba své rodiče? Vždyť i oni již byli v pánu. Teď to ale nešlo. A navíc ji zajímal El příběh. Hodlala se věnovat malé slečně a jejím přáním.
„Nevím, kde se vzala. A vlastně ji sotva umím ovládat. Jen vím, že když je ten pták poblíž, můžu skákat ze stínu do stínu.“ Při těch slovech se rozhlédla. Jenže pták byl v nedohlednu a vlčice věděla, že jej nepřivolá. Necítila s ním žádné spojení. Přicházel a odcházel, jak se mu jenom zlíbilo. Měl snad jen senzor pro ty nejmíň vhodné okamžiky. „Těžko se to vysvětluje, ukázat by to bylo jednodušší. Ale bez vrány nebude nic.“ Zasmála se hnědá vlčice bezstarostně a pohledem na pár okamžiků vyhledala zlaté oči mladé slečny. Pak ovšem nečekaně zastavila a pohodila hlavou před sebe.
„Vidíš ty kopce tam před námi? Tam sídlí Život.“ Kdyby svítilo slunce, Narrské kopce by se třpytily jako pyramidy. Teď však vypadali pustě a prázdně. A hlavně nepatřičně. Pískovcové vrchy do zelené scenerie všude kolem vůbec nezapadaly. Jako by byly z jiného světa. Což by asi vysvětlovalo důvod, proč se tu uchýlil k žití zrovna jeden z polobohů.
„Močály jsou pro krajinu důležité. Drží se v nich voda a třebaže nevoní úplně vlídně, žije v nich mnoho zvířat. A každý jsme pro svět, ve kterém žijeme, nějak důležití.“ Vyprávěla vlčice o pár chvil později, když se již dvojice škrábala do kopce zlatavých vrchů. Mísilo se tu v onu dobu hodně pachů. Neznámých, i trochu povědomých. Možná, že kdyby vlčice jen na pár chvil zastavila a zamyslela se, poznala by pach své staré alfy. Teď ale nevnímala svět kolem. Soustředila se na El. Vlče, nebo spíše mladá slečna, zjevně byla ochotná i svém příběhu mluvit. Otázkou bylo, jak hluboko chtěla zabíhat? Hnědá dáma na tohle měla dobrou fintu:
„Jestli si o tom nepřeješ mluvit, nemusíš. Ale jestli si to přeješ, vyslechnu tě.“ Úsměv na bílé tváři byl povzbudivý a přátelský, oči však hleděly za horizont. Nedaleko od nich si to z kopce štrádoval ryšavý vlk. Evidentně Život navštěvovalo mnoho tváří. „Ale teď jsme na místě. Kousek odtud bydlí Život. Já teď půjdu nahoru a je jen na tobě, jestli se přidáš.“ vysvětlila mírně, „Je to přátelský vlk, nebo tedy polobůh, takže se není čeho bát. Je to jen a pouze tvá volba.“ A s těmi sovy a dalším milým úsměvem se stará vlčice vydala na další pochod tam nahoru. Nebyla zadýchaná. Mladé tělo se pohybovalo lehce a bez bolesti. A byl to znatelný rozdíl oproti tomu, jak se cítila před rokem, když tohle místo poprvé navštívila. Chtěla Bohu minimálně znovu poděkovat. Ale osud si pro ni připravil něco o chlup navíc. Nebo snad o pírko?

// Vrchol Narrsých vršků

|323|

// Východní hvozd před Vřesový palouk

Hnědá vlčice kráčela pomalu. Nejprve skrze hustý les, potom po zvláštním palouku, který celý porůstal kvetoucí vřes a nakonec jejich kroky skončily až v Maharu. Zastavila na hranicích, protože očekávala, že velmi záhy se k jejím nozdrám donese vůně smečky. Jenže – to se nestalo. Zvědavě zamrkala a chvilku váhala, než se dala do pohybu. Při tom však poslouchala drobnou vlčici, která snad byla ještě menší, než Baghý sama.
„Myslím, že asi záleží, jak se dohodneš se smrtí? Protože já se s ní nedohodla prakticky na ničem a koukej, jak jsem odpadla. Sleduje mě vrána, která mi jen dělá problémy. Je pouhou otázkou času, než se začne vysmívat někomu, kdo to neustojí a pořádně mi za to vypráší kožich.“ To byla svatá pravda a vlčici to doopravdy dělalo trochu starosti. Alespoň že jí ta vrána umožňovala rychle zmizet. „Ukázala bych ti, co ta vrána umí, jenže se objevuje vždy jen jednou za velmi dlouhou chvíli a pak prostě zmizí. A když u mě není, nemůžu tu sílu používat. Ani nevím, jestli to k něčemu pak je.“ Doplnila hnědá se smíchem. Kráčela nyní spolu s mladou slečnou skrze Maharské močály a dávala dobrý pozor, kam klade své bílé tlapky.
„Buď tady opatrná. Stačí jeden krok vedle a už se koupeš v nějaké tůni. A ty jsou zrádné. Voda je v nich hluboká a temná. Někdo naší maličkosti by se tu určitě mohl utopit.“ Považovala za nutné uvést na pravou míru, jak uměla být tato místa zrádná. Hlavně když už byla Elory zachránkyně. Ve chvíli, kdy jí to vlče sdělilo, byly ještě v lese a zmohla se jen na krátké přikývnutí. Teď ovšem pociťovala hřejivý pocit na prsou, který nepřestával sílit a vesele se jakoby třepotal. Její ocas se také samovolně sem tam rozhoupal ze strany na stranu a značil tak vlčice velmi dobrou náladu. Aby ne. Elora byla dobrá společnice a Baghý si tak přišla prospěšná a důležitá. Nejen pro smečku, ale také pro její mladší generaci.
„Poslyš, tak mě napadlo – kde jsi se tu vlastně tenkrát na podzim vzala?“ Rozhodla se začít nenápadně vyzvídat. Přeci jen se vlčata neztrácí jen tak. Nebo snad ano? S tím, kolik jich tu teď všude bylo by se možná ani nebylo čemu divit. Na každý pád vlčice pokračovala dál v cestě mlčky, připravená vyslechnout trošku nového o její mladé společnici.

// Narrské vršky přes Ježčí mýtinu

|322|

Vlčice po očku, avšak velmi pobavená, sledovala Eloru, jak se pere o kus masa s vránou. Ač sloveso to není zrovna vhodné, neboť se vlčí slečna docela bez okolků otočila k vráně zadkem a nebohý pták tak zůstal odstrčen. Možná právě to byla poslední kapka. Opeřenec se rozhořčeně oklepal, načepýřil, jedno nebo dvakrát zobákem projel letky křídel a už se zase vznášel nad lesem. Tentokrát se však hlasité krákání vzdalovalo tak dlouho, až nebylo slyšet vůbec. Magická vrána si opět letěla po svém.
„Promiň tu… věc.“ Prohodila Baghý poněkud rozpačitě. „Pronásleduje mě od doby co jsem navštívila smrt a zjevně sebou nosí nějakou magii. Krom toho je ale na prvním místě otravná. Vrány jsou chytří ptáci, ale tahle kouzelná je nepředstavitelně vlezlá. To jsi už ostatně poznala sama,“ zasmála se nakonec hnědá vlčice od srdce. Kdyby byla El blíž, pobaveně by do ní drcla čumákem. Takhle však jen vlče sledovala při snídani. Mít hlad jako vlk bylo místy docela zavádějící, sama Baghý jedla poměrně střídmě. Vlčeti ovšem náramně šmakovalo a t bylo jen dobře. Znamenalo to, že se má čile k světu. A stejně čile jí mlela i tlamička. Všechny její slova si starší vlčice poslechla dokladně a pozorně. Ani si neuvědomovala, že mají ve smečce další ztracené vlče. Sotva odrostlo jedno, už se na hranicích proháněl další nalezenec. Kdyby jen věděla, jak doslovné to je a že zrovna Wizku vedla další střapatý poklad.
„A co kdybych ti radši pomohla já, hm?“ Nabídla Baghý obratem a letmý úsměv jí přestřelil líčka. „Když jsem byla mladá, lovení mi nikdy moc nešlo. Hlavně protože jsem byla vždycky všude nejmenší. Na starý kolena mi ale ještě k něčemu slouží všechny ty zkušenosti, které mám. Pár tipů a triků ti určitě můžu předat. A cestu za Životem a Smrtí také dobře znám.“ S těmi slovy se již starší dáma sápala do sedu a následně do stoje. Šlo to lehce a nechci zavdat nikomu mylnou představu, že jí třebas bolely klouby. Jen by se klidně pelešila dál a nemusela by se ani hnát přes celou Gallireu tam a zpět, být to čistě na ní. Jenže Elora sotva mohla znát kraj a proto vlčici přišlo vhodné napravit onu chybu. Měly přeci jen ještě dost času a mohly tak spolu očíhnout kde co. A třebas potkat i nějaké Elory vrstevníky! „Deme?“ Nadhodila hnědá s elánem vlčeti, které odpočívalo po jídle. Mohly zvolit mírnější tempo. Vždyť zrovna svítalo a Život sídlil nedaleko. A než se El rozhoupala, hnědá vlčice již mířila k jihu. I ve východním hvozdu již párkrát byla, takže nebylo zrovna těžké se tu rozkoukat.

// Maharské močály přes Vřesový palouk