Gallirea - Příspěvky uživatele

Hnědá vlčice pokojně odpočívala, ale počasí se začínalo poměrně rychle kazit. Ráno sebou zdánlivě neslo slunečný den a paprsky zlatého kruhu se vlčici opíraly do kožíšku a bolavých zad. Po nekonečném boji mezí silou její vůle, mozečkem a periferním nervstvem se hnědé podařilo rostoucí křídla pořádně přitáhnout k tělu. To bylo rozhodně pohodlnější, než když před tím křečovitě zaťatá křidélka trčela někam do háje. Takhle ani pořádně nebylo vidět, že na sobě nějaké výrůstky má, když nenápadně přiléhaly k její hnědé srsti. Spokojeně se pousmála. Její původní pláň na lenošení ve stínu počasí však změnilo. Začínalo pršet a nechtěla riskovat, že jí promokne kožíšek a znovu ztěžkne. Taky už byl setsakramentsky hustý na zimu, což samo o sobě bylo v posledních letních dnech přítěží. Vyskočila překvapivě svižně na tlapky. Těžiště zase pociťovala na normálním místě, což bylo podstatně znát oproti posledním dnům, kdy jí křídla trčela nad zády a celou ji vychylovala.
„Jestli nevadí, půjdu se ukrýt před deštěm,“ broukla směrem k Makadi a jejímu červenému kožíšku. „Budu ráda za společnost, kdyby se ti chtělo,“ doplnila ještě přes rameno a spokojeně se pousmála. V půli cesty k přístřešku ji ovšem v nose polechtal pach. Nebyl to nikdo známý. Ohlédla se po Makadi, jestli třeba cítí to samé, ale vlčice ji zjevně ani nenásledovala. Modrý pohled proto znovu obrátila někam mezi stromy, odkud se linul pach cizincův. No bezva, zadrmolila si pro sebe a oči na krátkou chvilku obrátila k obloze. A tak, těsně před tím, než mohla zamířit na stezku mezi kameny, která se postupně zvedala k jeskyním, uhnula pryč. Nebyl tu nikdo jiný, kdo by se o nově příchozího mohl postarat. A Blueberry řešil svoje problémy. Mířila z kopce a směrem k řece Mahtaë, odkud původně přišla. Mezi stromy, tiše jako myška a po známé, vyšlapané stezce, dokud nezahlédla v povzdáli světlý kožich. Srst na krku se jí automaticky naježila, ouška mírně přitisklá k týlu. A srdce v kalhotách, protože whoa. Vlk, který byl zcela jistě cizí a který trpělivě vyčkával na samém kraji lesa, byl oproti drobné seveřance jako golem. Nedala se ovšem rozhodit a s bradou hrdě zdviženou přistoupila do uctivé vzdálenosti.
„Zdravím, cizinče. Jsi na území Borůvkové smečky,“ začala zdvořile a tak klidně, jak jen dokázala. Křídla se jí tiskla k boku tak těsně, že nemohla jít vidět. O to víc však proti uhlazenému tělu vystupovalo to rouno, které měla vlčice na krku. Skoro jako ovečka. „Jmenuju se Baghý. Smím se ptát, co tě sem přivádí?“ Ostražitým pohledem si bílého prohlížela. Kožich neměl rozhodně o nic méně huňatý než ona sama, což dost jasně prozrazovalo jeho původ. Určitě si užil léto podobně jako hnědá, kterou zmáhala nejistota. Při krátkém pohledu do jeho očí, a těsně po tom, co mu ukotvila pohled na čelo, ji ovšem zamrazilo. Vždycky ji znervózňovalo potkat vlka, který měl magii vody. A její myšlenky, najednou splašené jako stádo vysoké, se vydaly na divokou jízdu minulostí až tam, kde pod horou leží sníh.

Makadi na rozespalou Baghý působila poněkud křečovitě. Možná, že by si toho Baghý nevšimla, nebo by si to neuvědomila, kdyby si nepamatovala takové chvíle i ve svém životě. Sledovala, jak sem tam rudé vlčici ujely oči stranou. Sama však měla hlavu plnou myšlenek. Třeba: někoho jí připomínala. Někoho, kdo se topil hluboko ve vlnách minulosti. Tak hluboko, že tu vzpomínku vlastně ani nebyla schopná uchopit, ačkoli se po ní natahovala vší svou silou bytí. Ač velmi chtěla. Ale nešlo to. A byla tu ještě třetí věc, na kterou posléze sama Makadi poukázala. A Baghý se s přikývnutím pousmála. Byla bystrá, než ne. Křidélka sebou lehce zaškubala, ale tentokrát se jimi vlčice nenechala vyvézt z míry, jen se lehce pousmála, pohled pevně upřený na Makadi čelo.
„Říkala jsem si, jestli nemáš trochu jiný kožíšek,“ prohodila hnědá přátelsky a v oku jí zajiskřilo, „moc ti to takhle sluší.“ Byla to upřímná pochvala a kompliment od srdce, který myslela vážně. Ale přece jí v hlavě nepřestávalo vrtat, odkud tenhle obličej už zná. Tedy ne tak docela obličej, jako kabátek. A když už to chtěla nechat být, ta vzpomínka ji sama nalezla. Byla to Aria. No jistě. Rezavý kožíšek přecházející v bělostnou srst? Mělo ji to napadnou ihned! Vlastně ani nechápala, co jí na tom tak dlouho trvalo? Sama pro sebe se znovu pousmála, ale rychle pozornost upoutala zpět ke konverzaci, kterou vedla s mladou vlčicí. Nebo teda vlkem, ale to už byla pro Baghý docela uzavřená kapitola. Byla moc stará na to, aby vymlouvala mládežníkům podobné věci. A taky dost slušně vychovaná na to, aby vlčice rozhodnutí respektovala, ba dokonce bránila. Třeba před Norim. Kde tomu byl vůbec konec? Od všech těch myšlenkových pochodů upustila a jen ležérně máchla tlapkou.
„Jen cituji Životova slova,“ uchechtla se a znovu pohledem střelila po svých znetvořených zádech. Křídla teď byla už určitě o dost větší a těžší. Nové a zcela netrénované svaly jí nyní bolely, když je bez přestání křečovitě držela zdvižené od těla. Kdyby jen bylo jednoduché je nějak ovládat. Pokusila se je přitáhnout k tělu, ovšem jako rozmazlená vlčata se jen zachvěla a vytrvale zůstávala odtažená. Povzdechla si. „Už jsem viděla vlčici, která něco podobného měla. Jsou to křídla. Ale dle všeho ne na létání, takže ve výsledku si mě bohové prostě jen ocejchovali svým znamením. A přísahám na Život i na Smrt, že jestli se ty věci nebudou dát složit, asi umřu vysílením.“ To byla pravda. Krutá, ale vlčice se jí přeci jen pokusila pojmout v trošku odlehčeném měřítku. Ne že by se v přítomnosti prakticky cizí vlčice cítila úplně ve své kůži, ale aspoň nebyla sama. A tahle dáma nemohla být taky nikdo špatný. Vždyť to taky docela dobře mohla velmi záhy být její nová Alfa. S Blueberrym se k sobě dosti měli.
„Mimochodem, neviděla jsi náhodou někde Noriho?“ nadhodila hnědá ještě z úplně jiného šálku. Nějak čekala, že se k ní postrach přiřítí v první okamžik, co strčí čumák mezi stromy. Jenže to se nestalo. Zjevně byl někde pryč. A jestli s někým tuhle její křídlovou situaci chtěla probrat, byl to zrovna on.

Zasloužený odpočinek hnědé vlčici přišel vhod. Ležela ve stínu, nechávala se konejšit zurčením potůčku a čistila si svinčík z peří a kožichu. Zůstává však pravdou, že před pár dny by ji ani ve snu nenapadlo, že si bude čistit peří křídel. Z křídel! Na jejích vlastních zádech teď stále byla ta malá křidélka, která pravděpodobně neměla žádnou pořádnou funkci. Ale na druhou stranu – proč by z toho Život dělal takové drama, kdyby byla zcela a úplně nefunkční? Povzdechla si a na pár okamžiků narovnala hlavu. Už jí z toho bolelo za krkem, jak se bez ustání nakrucovala. Zatnula ovšem zuby a naposledy se na křídla obrátila, aby si je znovu prohlédla. Pokusila se jedním pohnout, ale nic se nestalo. Znovu, ale zase nic. A pak, úplně najednou, se pravé z nich doopravdy pohnulo. Byl to zvláštní pocit. Úplně jiný od toho, když jí u zamrzlého jezera loni ochrnuly tlapky. Tentokrát o svých končetinách věděla. Cítila jak se třepou, cítila napětí svalů v nich, i jak jemné peří pročesává vítr. Ale těžko se jí je ovládalo. Nemohla přijít na to jak. Pokusila se potřetí a tentokrát sebou křídlo hnulo ihned. Ale ne tak, jak si to představovala. Z jejího hrdla se vydralo frustrované zaúpění, než zanořila čumák mezi tlapky. Křídla pořád komicky vztyčená nad tělem. Všem na odiv.
Jak se Baghý podařilo usnout, to si nebyla tak docela jistá. Víčka však měla těžká, když procitla zpět k životu. Její prvním instinktem bylo otočit se na svá křidélka. Nejprve se lekla, že zmizela. To by nebylo nic špatného! Při bližším pohledu jí ovšem došlo, že jen při jejím spánku poklesla a teď se konečně tiskla k jejím bokům. Alespoň na tak dlouho, než se znovu pohnula. Reagovala úplně na všechno. Tentokrát se však nevrátila k očistě. Ne včas. Vyrušil ji někdo nově příchozí a ona okamžitě nastrašila uši tím směrem. Z lesa se pomalu vynořila postava. Baghý si ji prohlížela trochu zmateně. Vlk jí byl povědomý, ale přece na něm bylo něco zvláštního. Rudobílý kožich, modré odznaky. Jako první se jí v podvědomí vybavila Aria, třebaže tohle definitivně nebyla ona. Makadi prozradil až její hlas. Baghý se na ni okamžitě posumála a přátelsky máchla ocasem. Pohled měla měkký, rozhodně jí nevadilo odpovídat na otázky ostatním vlkům ze smečky. Suzume byl prostě cizinec a basta.
„Zdravím, Makadi,“ broukla obratem, „jen dárek od Života a tetičky Smrti. Asi měli vtipnou náladu.“ Možná to byl pokus o vtip, určitě pokus o nadsázku. „Jak se dař tobě? A dobrou chuť,“ přihodila na hromadu vět ještě zdvořilostní obrat, když už na to došlo. Neměla se však k tomu se zvednout. Rány sotva přestaly bolet. Nemělo cenu je znovu dráždit.

Baghý tak nějak netrpělivě očekávala, že se ukáže někdo, kdo vlka odbaví, aby se mohla jít někam plácnout k tůni a vylízat si všechny svoje rány. Chtěla využít chladného a suché dne. Jeden nikdy nemohl tušit, jak se tu počasí nakonec vyvrbí, takže potřebovala tuhle příležitost chytit za pačesy. Po ničem jiném neprahla víc. A přece, jak tu tak stála a pozorovala toho nervózního vlka před sebou, trochu se jí ho zželelo. Odpustila by mu všechno to popichování a podobné výlevy. Protože před sebou vlastně viděla sebe jen pár měsíců zpět. Pravděpodobně to tu znal. Třeba byl tenhle les kdysi jeho domovem a ona se tu zatím roztahovala. Jako náplava. Cizí tvář, která jen potvrzovala, že vlci přicházejí a odcházejí. Naprázdno polkla. Těžko se však dalo něco odhadnout z jednoho nervózního úsměvu a předešlých posměšků. Automaticky a zcela instinktivně zastříhala ušima a střelila po něm trochu uvolněnější a mírnější pohled. Už se nadechovala, že promluví. Ale v tu chvíli za sebou zaslechla blížící se kroky. A pach ji ujistil, že přišel ten nejvíc povolaný vlk, který se ze stínů sluncem zalitého lesa. Ocas se jí automaticky rozhoupal za zády, když jí pohled padnul na alfu Borůvkové smečky. Pozdrav mu opětovala přikývnutím, ale nepromluvila. Za tu dobu své pozemské existence si ráčila všimnou, že je něco jinak. Hlavně když nenásledovalo formální uvítání toho cizáka. Cizáka pro ni. Ne pro Blueberryho. Oba vlky přejela tichým a smířlivým pohledem, v mysli obraz sebe samé, jak scházela po letech z kaskád, kde na ni čekal Kessel. Přízrak minulosti, který hravý osud vyhodil vlčici přímo pod nohy. Tohle nebyla ani chvíle, ani místo pro ni. Přikývla, ale spolu s tím se jí zádech znovu zaškubala ta zakrnělá křidélka. Sama se jich div nelekla, protože je úplně vytěsnila ze své mysli.
„Kdyby něco, stačí říct,“ prohodila jen měkce Blueberryho směrem, ač trochu poplašeně vlivem svého úleku. Pohled měkký a přátelský, plný podpory a němého ujištění o nějaké falešné jistotě. „Sbohem, Suzume,“ otočila se ještě na tohle zmenšeninu Noriho, načež nechala les, aby ji pohltil. Jak odcházela, opouštěla ji ta podivná melancholická nálada a vracely se k ní všechny ty nepodstatné věci, které řešila do teď. Včetně škubajících se křidélek na jejích zádech.
Netrvalo to dlouho a už se válela ve stínech u tůňky, která pramenila poblíž úkrytu. Potůček, který si dral cestu ze srdce skály tiše zurčil a propůjčoval jí dojem bezpečí a klidu. Svět nebyl fér. Zatímco jí začínala trocha té vysloužené pohody, jinému teď tlouklo srdce samou nervozitou, že až přeskakovalo údery. Pohledem blýskla směrem, odkud přišla. Nenechávala se tou myšlenkou však dále rozptylovat. Ne. Konečně se pustila do pořádné očisty prohlížení těch pitomých výrůstků.

A to, jak byl vlk původně ubrebentěný teď jen stál, čuměl a evidentně vzpomínal, nebo tak něco. Až si Baghý přišla trochu provinile, že na něj byla docela ostrá. Jenže co na to říct. Byl držkatej a netrefil se svým příchodem to úplně toho nejlepšího času, potažmo období. Přeci jen byla vlčice již několik dnů v bolestech a to se na ní nutně muselo nějakým způsobem podepsat. Zatímco tam tak ovšem postávala, nesly se k ní z okolí všemožné pachy. Nejvíc ji asi překvapil Kessel, který nemohl být nikde daleko od místa, kde spolu se Suzumem postávali. Na chvilku snad i jeho hnědý kožich zahlédla mezi stromy. Tlapku do ohně by za to ale nedala, protože ho měla po slepém oku. Zvědavě tím směrem našpicovala uši. Někde se doopravdy skrze podrost prodíral. Ale jestli to byl její přítel, to těžko soudit. A tak svůj pohled znovu otočila směrem ke svému současnému společníkovi. Na chvilku ji však zarazil ten zvláštní a tíživý pocit. Zatímco loni byl pro ni Kessel jako duch a jeho zjevení u kaskád chápala snad jako boží zázrak, teď ho pozvolna brala jako každého jiného. Samozřejmou součást tohohle světa. A to bylo poněkud matoucí. Ta změna.
„Furt si docela vyskakuješ,“ popíchla ho znovu. „Možná by ses měl trochu krotit, když si na cizím území.“ Třebaže to tu vlk mohl dost dobře znát, členem smečky jednoznačně nebyl. Alespoň ne v současné době. „Ale třeba by se věci daly do pohybu, kdybys mi aspoň řekl, jestli znáš někoho konkrétního. Můžu ti rovnou říct, jestli tu čekáš zbytečně,“ ač to nebyla obsahově příjemná věta, vlčice jí prohodila tak měkce, jak jen to šlo. A jak jen se jí podařilo. Nic se nezměnilo na faktu, že ji skrček svojí oráchlou tlamou dost vytáčel. „Slovo trošku totiž není úplně všeříkající,“ leda že bych uměla číst myšlenky. A to neumim. Tak zpívej. Pobídla ho v duchu, aniž by si uvědomila, že karta může být i obrácená. Vlk měl sice oči modré, stejně jako ona, ale to neznamenalo, že neumí číst myšlenky, jako jiní.

// řeka Mahtaë (sever)

Ráno to bylo chladné, což po včerejším horkém dni seveřanka uvítala. Co jí však těšilo mnohem víc, než cokoliv jiného, byl fakt, že ji nyní obklopovala sladká vůně borůvčí, které bylo všude kolem. Již bylo dávno pozdě na jeho sladké plody, ale to ničemu ani nevadilo. Důležité bylo, že takhle voněl domov. Známou cestičkou se hnědá vlčice prodírala mezi keříky. Ale nedošla daleko. Ten vřeštící dědouš byl pořád za ní. Stále zády k němu protočila teatrálně oči v sloup, než se na něj otočila. Všechny rádoby vtipné dodatky o zkoušení křídel a tak byla více než svolná přejít. Co jí ovšem doopravdy urazilo, byla ta nehezká poznámka o kletbě. Srst na zátylku se jí naježila a ona najednou vypadala ještě o chlup větší. Naštvaně si přidupla přední tlapkou.
„Můžeš si laskavě dát oraz? Taky tě neurážim. Trocha asertivity by ti jen bodla.“ Začínala být naštvaná a znechucená jeho připomínkami ještě víc. Hlavně chtěla klid. Někam si zalézt, vylízat si rány a promyslet další plán hry. Měla na zádech zatracený křídla! Něco takového znala od Styx, ale čert ví, kde by ji mohla hledat. Křídla šedivé vlčice navíc nevypadala použitelně. Otázkou ovšem zůstává, za byla dorostlá? Když se totiž ohlédla na Životův dárek na svých zádech, vypadala spíše komicky, více než cokoliv. Ačkoliv – možná se jevila o něco větší. Jenže to se jí taky mohlo jen zdát. A k čemu to bylo, když s těmi věcmi nedokázala svévolně hýbat? Ze zamyšlení jí vyrušil tak hlasitý výkřik, že málem nadskočila. Ouška se jí instinktivně sklopila těsně k týlu.
„Borůvková,“ zopakovala rozmrzele, zatímco držela hlavu skloněnou a mnula si tlapkou jednou z uší. Sakra, ten měl sílu v hlase. „A protože si teď na jejím území, měl by ses chovat trochu mírněji. Ne jako buran.“ A třebaže i ona byla členkou smečky, dokonce vlastně deltou, necítila se dobře, když ji sem ten cizinec sledoval. Bylo by lepší, kdyby o něm Blueberry věděl a odbavil ho sám. Blueberry, nebo třeba nějaký z ochránců. Prostě někdo kompetentní. Ne lovec. A tak zdvihla hlavu ke korunám stromů a táhle zavyla, aby na přítomnost sebe i cizince upozornila. Snad si jich někdo záhy všimne a buď tohohle smetáka vyštípe, nebo si s ním pokecá místo ní. I když s tím jak reagoval, napadlo vlčici náhle, to tu třeba znal? Byl starší, možná v jejím věku a reagoval tak nadšeně, jako kdyby někdo řekl jí o Klímáku cirka před rokem. Konečně nahodila trochu přívětivější výraz a uši našpicovala vpřed.
„Znáš to tady snad? Nebo někoho?“ Nadhodila sama otázku. Křídla se pokusila složit k tělu, ale ta vypečená udělátka si beztak dělala co chtěla. Cukala sebou a nepřilehala ani trochu k jejímu kožíšku. Alespoň že trochu oschla a už nevypadala tak nechutně. Ale pořád potřebovala očistu. Víc než cokoliv jiného. „Já jsem se ke smečce přidala sotva před rokem. Ale od té doby mi byla domovem a rodinou zároveň,“ doplnila popravdě. Žádný detaily, ale alespoň pokus o rádoby přátelský rozhovor na kraji Borůvkového lesa.

Noc byla chladná. Nebo alespoň chladnější, nežli ten pekelný den. Vlčice ho se svým huňatým kožichem celý strávila ve stínu a pokoušela se vymyslet, co sakra povědět tomu zvědavému čemusi jménem Suzume. S jeho optimismem jí poměrně připomínal Noriho. Ale ona měla v srdéčku dost místa jenom pro jednoho takového postracha kamaráda. Nebo si alespoň odmítala připustit, že by někomu takovému stačila. Jako – doslova. Její energetické zásoby nebyly až tak vybavené. Ale dost možná se na její mrzutosti podílel i fakt, že se jí na zádech pořád tak divně třepotala ta křidélka. No. Nebyl to možná nejlepší popis, ale aniž by se na ně obrátila, cítila v nich cukání. Nové reflexní oblouky zjevně nebyly přivyklé na toliko podnětů a chyběla jim inhibice z vyšších nervových center, která by utlumila jejich pohyb. Co chvilku sebou tedy ta křídla cukla, zatřásla se, nebo jedno z nich podivně vystřelilo v bok. To jí začínalo poměrně rozčilovat. A do toho ty nehynoucí otázky spolu s uraženým obličejíčkem. Kdo si jako myslel že je? Unaveně si povzdechla.
„Nevím, jestli budou funkční,“ vyslovila opatrně. Původně ho plánovala poslat někam do háje zeleného, ale to by možná bylo ještě horší. Třeba by se jí pak nepustil a vlekl by se s ní kdo ví kam. Tedy ne že by chtěla jít kamkoliv jinam, než domů. Ale další jeho kousavou připomínku už neobešla jen pohým zavrčením. Nakročila si jeho směrem, uši přišpicované pevně k týlu a pohled pevně upřený tak vysoko, jak si jen troufla. Sem tam ovšem cukla k modrým očím, než své zraky znovu ukotvila na podivném kameni. Trochu rozčíleně u toho máchala ocasem.
„Neznáš mě, tak mě prosím přestaň soudit. A o tý věci na svých zádech nevim nic víc, než co už víš ty.“ A třebaže se chtěla odbelhat konečně domů, ještě pár okamžiků setrvala. Možná se jí ho zželelo, že jí dokonce nabídl pomocnou tlapku. Nebo byla zkrátka už úplně tupá a vyměkla. Zavrtěla tak jen krátce hlavou, levé křídlo přitom znovu vystřelilo někam bokem. „Můj domov je v lese za mými zády. A třebaže jsem ti vděčná za pomoc, dostanu se tam sama.“ Možná byl jen huba nevymáchaná, protože kdyby to byl nějaký šmejd, asi by se choval o něco jinak. I z toho důvodu asi pocítila nutkáni ještě mu podat vysvětlení: „Sídlí tam Borůvková smečka, říká ti to něco?“ nadhodila s pokusem přátelský úsměv, který ovšem ztroskotal na bolestivé grimase. „Teď se na každý pád odbelhám domů. Ráda jsem tě potkala a sbohem.“ Už se otáčela k odchodu. Ale kdyby se ten vlk přeci jen rozhodl ji následovat, sotva by mu utekla. Vlekla se jak smrad. Rány pořád bolely, jak se v nich neustále třepotaly výrůstky. A navíc ji křidélka dosti ztěžovala chůzi a úplně měnila těžiště. Prostě hrůza.

// Borůvkový les

Zdravím ve spolek, Borůvková smečko :>!
Já vim. Zas já.

Připravila jsem si pro vás další neherní ptákovinu, která by zároveň měla být docela nenáročná. Teda doufám :D. Možná mám zkreslený představy z dob svého mládí. Budete totiž skládat troje puzzle. ♥ Nápadem pro smečko akci mne inspirovala Takki a její akce na Saeronu, plís, nebijte mě. C:

Puzzle máte tady. Náročnost myslím poznáte dle počtu dílků ♥.

Čas máte do konce měsíce – tedy do 31.08.2021. Na troje puzzle myslím času dosti. Nemusíte navíc složit všechny, ač čím víc složíte, tím víc třebas dostanete. A možná, fakt jen možná, bych zkusila pro mistra puzzlí vyprosit nějakou speciální odměnu! A jak tedy na to?

Krok 1: složíte puzzle.
Krok 2: uděláte screenshot výsledného obrázku + zahrnete čas, který vám stránka měří (to pro mistry).
Krok 3: pošlete screenshot Baki do vzkazu s předmětem puzzle.

No není to nádhera? Rychlý prachy za trochu zábavy :tasa:. Žádný drama, žádný olympijský výkony. Jen trocha té letní legrace.

Tak do práce s chutí usilovnou, milánkové!
Vaše Baki ♥
P.S. Kdyby něco nefungovalo, tak křičte. Nekoušu, však víte. ♥

Krásné páteční dopoledne, parto!

Akce jste se zúčastnily celkem dvě duše, takže nemá cenu to protahovat. Odměnou vám budiž 1 kytka či snad kámen za poslané přáníčko, co si budete přát mi kopněte do vzkazů.

Zigysmund:
Flynn - I když Flynník není myslitelem, je velice zdařilým lovitelem. A já bych si nemohl přát lepšího synátora!

Heather - Naše malá Heatheruška, není žádná princeznička, ale o to více jí to pálí a všechno ji zajímá. Snad jí tahle zvědavost, která mi (Sigymu) velice imponuje, vydrží i do budoucna.

Blueberry - I když se mi (Sigymu) občas zdá, že Blueberry věci fláká nebo je mnohdy ostřejší než by bylo nutné, jsem rád, že jsem našel tak dobrou Alfu, která se o svoje vlky tak dobře stará.

Maeve:
I. Storm – Stejně si myslím, že mě chtěla ta sopka na severu spapat, protože je to moc moc krvelačná obludka, ale seš skvělej a úžasnej, Staříku, i když tvrdíš o té sopce opak, protože jsi mě zachránil a dovedl do Borůvky. A to je přece ta nejskvělejší smečka v širém okolí! Jen ale netuším, kam jsi pak zmizel. Takže ti slibuju, že až tě zas uvidím, dodatečně Tě uškrtím v objetí!

II. Aranel – Ach, tetičko, co bych si bez Tebe počala. Vím, že občas zlobím a kňourám a stěžuju si a vůbec, někdy Ti musí praskat hlava z mé zvědavosti, ale já si vážně nemůžu pomoct! Jsem ráda, že ta Tvá alergie nesouvisí s borůvkami a můžeš v Borůvce zůstat, protože jinak bych Tě moc postrádala a asi musela jít s Tebou! PS. To asi je tam vážně naschvál, protože by záleželo, jestli by mi nebylo smutno po ostatních.

III. Kaya – Ty jedna uječená zakomplexovaná ježibabo, mám Tebe a Tvého děsivého pohledu na svět plný zuby! Ale seš hustá, protože umíš zacházet s hady a protože máš na krku divnou vločku, která nikdy neroztaje. Ve skrytu duše chci být tak drsná jako Ty. A občas už k tomu mám malilililinkato nakročeno. Ale jinak Tě fakt nemám ráda a buď ráda, že neznám moc vulgarismů.

IV. Flynn – Opakování je matka moudrosti, takže, Flynne, posaď se. Seš ten nejdivnější vlk, kterého jsem potkala, a bolí mě z tebe hlava, protože ti pořád něco musím vysvětlovat, i když bys ty měl věci vysvětlovat mě, protože jsem mladší. Ale! Musím říct, že jsi fakt tak krásně hustokrutopřísně divnej, že mám chuť s s tebou vsadit o to, že Tvá ségra Ti nesahá ani po kotníky!

Létu zdar a čáf ! :>

Svítilo sluníčko. Jeho ranní paprsky se natahovaly po světě a hřejivým dotekem hladily vše kolem, kam se jen přes stíny dostaly. Hnědá vlčice však jejich pozornosti unikala, neboť stále ležela ukryta ve stínech stromů Borůvkového lesa. Vysoká tráva kolem ní ji příjemně obklopovala a dodávala vlčici pocitu bezpečí. Tedy až na fakt, že o ni stále neztrácel zájem ten podivín, který sem přihopkal z neznáma a neustále do vlčice něco hučel. Začínala být podrážděná. Tedy ne že by to bylo hlavně jeho přičiněním, ale nevědomky jen doléval olej do plamenů. Baghý ležela dosti dlouho a pouze ho měřila odměřeným pohledem, který prostupoval chlad. Její nepřístupnost ještě podrývalo vytrvalé vrčení a fakt, že byla naježená jako jehelníček. Chtěla klid. Olízat si rány a vymyslet, co udělat s těmi divnými výrůstky na jejích zádech. Dobře, nepuďme naivní, věděla moc dobře, jak ty věci pojmenovat. Ale nějak se nedokázala smířit, že zrovna tohle by byl ten dar, který si pro ni osud připravil. Cítila podivnou hořkost, trpkost a rozčílení. K čemu jí asi měla být podivná hovadina, jakou měla Styx? Možná by stálo za to vlčici vyhledat. Jenže jak asi měla nad čímkoliv v klidu přemýšlet, když tu do ní hučel nějakej Suzume. Nakrčila nos a znovu zavrčela. Při tom i trochu odhalila řadu lesklých zubů.
„Nech mě bejt,“ zopakovala tiše a se svraštělým obočím. Nerozuměl jí snad? Tohle rozhodně nebyl ten moment, kdy by do ní měl dloubat a navážet se jí do osobního prostoru. Byl na její vkus až příliš blízko. Kdyby neměla na zádech tu věc a všude okolo potrhanou kůži, ze které křídla vystoupila, už by mu asi dávno visela na krku. Nebo by se prostě zdejchla pomocí magie někam do stínů borůvkového lesa. Jenže to by tu musela být ta prašivá vrána. A ta samozřejmě nebyla nikde k nalezení. A že vlčice opatrně těkala pohledem k nebesům už pěknou tu chvilku. Prohlédla snad všechny stromy, prohlédla snad celý obzor. Ale opeřenec nikde nebyl. A tak jí nezbývalo nic jiného, než se pracně vyškrábat na tlapky a postavit se. Šlo to líp, než očekávala. To bylo první, čeho si hnědá vlčice všimla. Rány nebolely až tolik a když pominula ta otřesná bolest a tlak z křídel, jež byly uvězněné v jejím těle, dalo se s tím žít i fungovat. Navíc dost dlouho jen ležela a ani nedutala. Možná i klid jí trochu pomohl. Když teď konečně stála, křídla jí na zádech podivně trčela. Reflexivně sebou co chvíli cukala. Hnědá nad nimi neměla žádnou kontrolu a jen si uvědomovala tíhu navíc a razantně pozměněné těžiště. Nepřestávala se mračit, zatímco si prohlížela vlka jen o maličko většího, než byla ona sama. Mohli být asi stejně staří, třebaže ona na svůj věk nevypadala. I na jeho věk však vypadal až přespříliš živě. O to víc se vlčice zamračila, pohled stále fixovaný na vlkovy tlapky. Na čele pomyslnou kapku potu a srst na celém těle divoce naježenou. I přes její rozhořčení ale pořád byla slušně vychovaná.
„Jsem Baghý,“ dodala odměřeně, „ale nemám ani chuť, ani sílu si tu s tebou povídat. Tak mě nech být.“ Nejraději by se sebrala a odkráčela domů. Trochu se však bála, že ji tahle koule chlupů nedá pokoj a poleze za ní až na smečkové území. Do míst, kde neměl co dělat. A to nechtěla dopustit. Blueberry teď odmítal cizí vlky a co kdyby měl pitomej nápad, jako se třeba přidat? To by tomu tak ještě chybělo. Stačilo, že už na zimu přivedla Eloru.

Vlčice ležela stále na jednom místě a tupě zírala do prázdnoty před sebou, hlavu položenou na předních tlapkách. Obklopovala ji vysoká tráva a s lehkostí svým tancem v mírném vánku laskala Baghý boky. Z olověné oblohy se snášely kapky deště. Nebylo jich zdaleka tolik, aby dokázaly promočit hustý kožíšek. Ovšem dost na to, aby štípaly v ranách na jejích zádech. Jenže co tady vůbec dělala a kde se tu vzala? Pamatovala si Život. Pamatovala si Smrt. Pamatovala si Eloru. Ale jak se dostala z Narrských vršků až sem? Hlavně s tak zatraceně bolavou ranou na zádech? Jeden by si řekl, že taková zranění s časem bolet přestávají. Tak proč se tomu zdálo být naopak? Souviselo to snad s tím oknem v jejím životě, které teď měla? Ach ano. Zapomenula. A to uvědomění jí mučilo duši. Na pár chvil pozvedla nemocné oči k sychravému nebi a toužebně se na něj zahleděla. Ukrytá ve stínech prvních stromů Borůvkového lesa se mlčky trápila. Měla starost, že Eloru někde nechala. Co když jí utekla? Nebo ji nedej Smrti někde zapomenula? No jo. Smrt. Vzpomínka na černou bohyni byla nyní živější než kdykoliv před tím. Cítila jak ostrou bolest, tak podivný tlak v okolí té rány. Snažila se snad její páteř osvobodit z její tělesné schránky a odcestovat do šťastných končin někde za horizontem, kde se duha dotýká země? Vlčice se pevně schoulila do klubíčka a stiskla k sobě oční víčka, když bolest znovu zesílila. Z hrdla se jí ozvalo i lehké zakňučení. Přesně v tu chvilku ovšem pevně sevřela čelisti a zakousla se do vlastního jazyka. Kdyby tu byl poblíž nějaký predátor, byla by jak jednohubka. Nedokázala se bolestí ani pohnout, natož aby utekla do bezpečí. Vystřelovala jí za krk i do všech tlapek. Křeče stahovaly už tak namožené svaly. Trvalo to nekonečně dlouho. Roky a roky ostré bolesti, která neumožňovala vnímat svět kolem. Ale pak, jako z čistého nebe to všechno povolilo. Vlčice však zůstala několik dalších okamžiků ležet bez hnutí a se zatajeným dechem. Cítila, jak jí po zádech znovu stéká horká krev. Ale cítila i něco jiného. Zvláštní tíži navíc. Něco nového. Neodvažovala se pohnout. Očekávala opětovný nával té příšerné bolesti. Ale nedostavovala se. Jistě – pořád si uvědomovala onu ránu na zádech. Ale ta se vůbec nemohla rovnat s tím podivným a stupňujícím se záchvatem, který trval několik nekonečných minut (doopravdy to nebyla léta). A teď byl pryč. Přicházel postupně několik hodin a dní. Plížil se. A teď zmizel. Vlčice ostýchavě rozevřela víčko zdravého oka. Pořád žádná změna. Pokusila se lehce pohnout. Určitě musela vypadat komicky. Ale i to se dalo snést. Povolil i ten zvláštní tlak, který jí poslední dobou provázel. Jenže místo něj tu teď bylo něco jiného. To něco jí sedělo na ramenou a prostě to tam bylo. Velmi opatrně se otočila po svém pravém boku. A to, co uviděla, jí vyrazilo dech.
Chvilku nemohla věřit svým očím, když na tu věc letmo zírala. Zamrkala, ale bylo to tam pořád. Ze zad jí trčel podivný útvar. Byl oslizlý krví a mokrý od kdo ví čeho. Ale pevně jí lnul k zádům. Ohhh, co víc! Vystupoval přímo z té rány, kterou v její kůži zanechala temná bohyně. Byl tohle životův dar? Ruka? Ne. Křídlo. Takové, jaké měla Styx v zimě. Jen mnohem, mnohem menší. Lhala bych, kdybych tvrdila, že se Baghý v tu chvíli neudělalo mdlo. Nebyla schopná pohybu, hlásku, ba dokonce ucelené myšlenky. Jen zírala na tu věc na svých zádech a pokoušela se pochopit, kde se to vzalo a proč. Třeba to byl sen? Možná, že kdyby si znovu lehla, usnula by a tahle věc by zmizela. V ten okamžik však sebou křídlo podivně trhlo. Snad nevyzrálý reflex? Cukla sebou i ona, ale logicky mu nemohla utéct. Ani se o to nepokoušela. Jen na výrůstek zírala jako puk a tiše tápala. Zapomněla na Eloru i ostatní starosti. Málem ani nepostřehla nově příchozího vlka, který si to k ní nakráčel. Jen málem. Polekaně se na něj totiž otočila ve chvilku, kdy ji oslovil. Křidélka se snad automaticky přikrčila blíž k tělu. Těžko si jich však šlo nevšimnou. Pořád tak divně odstávala a všude kolem nich se leskla rudá krev. Baghý bez zaváhání zakotvila pohled na cizincovy tlapky, přitáhla uši k týlu a trochu zavrčela. Zvuk v jejím hrdle pěkně rezonoval. Ten vlk nevypadal nijak děsivě. Na krku se mu houpala nějaká cetka a každou tlapku měl jinak zbarvenou. Jinak byl však poměrně obyčejný. A sešlý léty. Prozradily ho vrásky a taky vzhled jeho srsti. Tedy – byl upravený, ale starého vlka poznáte. Hlavně když jste ještě před rokem byli starým vlkem sami.
„Nech mě být,“ broukla ledovým hlasem. Neměla sílu ani chuť na nějaké zbloudilé vandráky. Chtěla být sama a řešit tu zrůdnost, co jí bohové připojili k tělu. Chtěla najít Styx, která jediná asi mohla hnědé vysvětlit, co se právě stalo s jejím tělem.

Zdravím ve spolek, Borůvková smečko :>!

Už dlouho jsme tu neměli žádnou akcičku, tak jsem si pro vás vymyslela s požehnáním našeho mocného Alfáka Blueberryho takovou neherní pitomost, která vám snad zkrátí horké letní dny a vyčaruje úsměv na tváři. Většina z nás se sice honí za Velkou letní akcí a má zase toulavé tlapky, ale proč si trochu nezaakcičkovat i tady u nás na smečkové nástěnce, že? :> Nemusíte se bát, že po vás Baki bude chtít nějaké zlotřilosti. Skoro vás nezdržím, přísahám! Pouhých pár minutek vašeho drahocenného času.

Takže o co půjde?
Jak Blue každému na první dobrou říká, jsme tu taková jedna velká rodinka. Všichni se znají, všichni se alespoň tolerují a ve výsledku realita není od onoho tvrzení ani tak daleko. Zadání akce proto bude super jednoduché: vašim úkolem bude pochválit a potěšit alespoň tři vlky z naší smečky. Co pro vaše postavy znamenají, jak vám na nich záleží – zkrátka něco hezkého a pozitivního. Klidně co by některé netykavky za žádných okolností herně z tlamičky za zlatý prase nevypustily, ale vám to zkrátka leží na srdíčku.

Ve zkratce tedy:
• uděláte někomu hezký den a potěšíte ho prostou větičkou, či dvěma;
• that’s all. Na každý pád to ale určitě stojí za to, ne? NE? :'c

Svoje díla mi prosím posílejte vzkazem na Baghý s předmětem „léto s úsměvem“ a to do 8.8.2021; 17:00.

No a abyste nenamáhali hlavinky zadarmo, slibuji, že vám za každého popsaného vlčka vysmlouvám nějakou tu drobnost za odměnu *mrk mrk*. Minimum jsou však 3 potěšené duše :>!

Tak pac a pusu, mí drazí, těším se na vaše vzkazy!
Vaše Baki ♥

P.S.
Aby náhodou nevznikala nedorozumění, přikládám menší vzor (aneb z pohledu Baghý o Norim):
|Nori| – Třebaže bych ti někdy nabančila za všechny ty nestoudnosti, jsi pořád můj nejlepší kamarád a natrhla bych pro tebe sedýnku na tři půlky samotný Smrti. :>
Akce je tedy neherní, ale záleží na názoru vašeho charakteru. Nejde o vzkaz od hráče pro hráče, ale od postavy postavě.

Hnědá vlčice si odpočinku mohla sotva užít, když si konečně všimla vlčice, jež tu celou dobu stála a ji i Eloru pozorovala. Malá slečna se doopravdy k odchodu záhy měla, ale pár milých slov, která k Baghý prohodila ji doopravdy dojala. Úplně ignorovala fakt, jak komolila její jméno. Měla totiž tu malou rošťandu doopravdy ráda. Teď ovšem byla pryč a místo ní tu postávala staro nová tvář. Baghý váhala, když k ní vánek donesl cizinky pach. Vybavovala si tvář, ale nedovedla ji spojit s určitou událostí. Pozvolna se zvedla na bok a přejela ji znovu pohledem. Kožich byl povědomý, velmi specifický. Nakrčila zmateně obočí, což mohlo být zavádějící. Byla moc unavená na to, aby se na někoho čertila.
„To dávají,“ přitakala poměrně přátelsky nakonec, ale obličej jí záhy znovu zkřivila bolestivá grimasa. „Ale nutno říct, že tohle je práce Smrti.“ Nebylo by fér se odvolávat na nebohou Eloru, která za nic nemohla a jen poslušně čekala u Života, až si jí Baghý vyzvedne. Najednou však Baghý osvítilo, když polevila v pozornosti. Tohle přeci byla přítelkyně Makadi. Kdysi s nimi žila v Borůvkové smečce, než zmizela. Tedy – hnědá ji už velmi dlouho necítila tím pádem došla k závěru, že vlčice vskutku ze smečky odešla. Očka jí zazářila.
„Klidně se ke mně přidej, chceš-li.“ Pobídla její bývalou kolegyni a čumákem poukázala na místo vedle sebe. Tráva tu byla měkká a chládek příjemný. Jistě by tu našla spočinutí i další znavená duše. Vlčice však popravdě očekávala, že nabídku druhá odmítne. Spolu s tváří si totiž vybavovala i okolnosti jejich setkání. A taky jak Nori velmi netaktně přičuchnul Makadi k přirození. Nejraději by si povzdechla a bacila se tlapkou do čela, neměla na to však sil. „Jmenuju se Baghý a mám dojem, že se známe z Borůvkové smečky.“ Přihodila po krátké odmlce ještě trochu informací. I kouzelný vítr, který hnědé vlčici chladil rány teď jako by Lilith zval blíž. Jemně jí probíhal srstí, zatímco se s lehkostí a elánem opíral do šedo-hnědého kožichu. V tom ovšem Baghý vědomě prsty neměla. Spíš její podvědomí zvalo starou známou blíž.

// Náhorní plošina

Vlčice se zvolna pohybovala podél říčního břehu. Napůl kulhala, napůl se vlekla. Bolelo jí úplně všechno. Rány snad jako by se s každým krokem rozšiřovaly a zvětšovaly, jako by se jí páteř chtěla prodrat z těla. Nezdálo se to v nejmenším případě normální. Nejraději by sebou šlehla na kraji lesa a už se nezvedla. Jenže sebou měla nadějně vyhlížející Eloru a tak jí chtěla alespoň zavdat pocit, že ji zanechává v pořádku u řeky a že o ni nemusí mít sebemenší starost. Alespoň bylo chladno. To existenci s otevřenou ranou v zádech dosti usnadňovalo. Pokud to vůbec šlo nějak usnadnit. Stále krvácela. Otočila se na vlče a přikývla, když se slečna rozpovídala.
„Tak nějak se jmenují, ale taky si to teď nepamatuju přesně. Možná Aranel nebo Wizku budou vědět víc. Můžeš se jich později zeptat. Nebo tam jistě můžeš zavítat na návštěvu. I to je varianta. A pro tebe určitě nejzajímavější.“ Mrkla na vlče spiklenecky, ač jí obličej velmi záhy přestřelila další z bolestných grimas. Zastavila proto a chvilku si odpočinula. Jen se to tu hemžilo vlky. Možná bylo načase Eloru vypustit a nechat běžet. Konec konců – první stromy domovského hvozdu měla po pravé tlapce.
„Tak jsme tady. Můžeš pelášit kam jen chceš,“ broukla shovívavě k vlčeti a opatrně se k ní sklonila, aby ji mohla přejet čumákem po srsti na líčku. Gesto odkoukala od Rzi. Šedivka jí velmi scházela a tímhle malým pozdravem si ji vždy s radostí připomenula. Teď vesele zamávala oháňkou. „Já si tu lehnu na chvilku ve stínu u řeky a zkusím si odpočinout. Pak teprve se vrátím domů. Ale ty masti kam chceš. Jen mi slib, že na sebe budeš prosím opatrná.“ Na důkaz toho, že to myslí vážně se svalila k zemi přesně tam, kde stála. Hned se jí ulevilo. Už měla těch bolístek plné zuby. Teď ale byla prakticky doma a mohla odpočívat dle libosti. Blueberry jí snad nějaký ten úlovek promine, když je teď polo rozbitá.
Vlčice čekala, než Elora odejde, aby se pořádně rozvalila dle svých potřeb. Dýchala najednou mělce. Byla unavená, zničená. Chtělo se jí ideálně nebýt. Nechala si bolavá záda ofouknout vlahým vánkem, aby se trochu ochladila. Ještě chvilku si tu poležím, než si rány očistím v řece a půjdu domů. Takový byl plán na zbytek dne. Odpočívat, očistit zranění a nikam už nespěchat.

// Kopretinová louka přes Středozemní pláň

Ráno to bylo chladné. Vzduch chladil a třebaže se ještě nestihl pořádně pročistit, dobře se dýchal. Byl jako pohlazení, oproti vzduchu včerejšího dne, který sebou přinášel jen prach a zrnka písku, jež následně skřípala vlkům mezi zuby. Hlavní však bylo, že se Baghý rány neznečistili vším tím bordelem, který vířil světem. Jistě by se hojily hůř a mohly ještě způsobit nějakou ošklivou infekci. Hnědá si povzdechla a na moment zastavila. Potřebovala se rozhlédnout. I jedno oko jí sloužilo dobře.
„Když se podíváš přes ty lesy na severu, uvidíš kopce,“ ukázala nosem Asgaarský hvozd. Jeho jméno však neznala. Jestli jí o něm někdo říkal, dávno to zapomněla. „V tom lese sídlí smečka. Na druhé straně těch kopců je pak Borůvkový les.“ Střelila unaveným úsměvem k vlčeti. „Dál na východ je ten vysoký kopec.“ Znovu ukázala nosem. Tentokrát na vyhlídku samou. „Nevím sice jak se jmenuje, ale pamatuj si, že když se dostaneš až k němu, domů do Borůvkové smečky už trefíš. Případně tě někdo uslyší, když zavyješ z plných plic.“ Mohla mít dobrý pocit z vědomí, že nabídla Eloře na její cesty alespoň lehce orientační bod, který ji mohl zavést domů. Její pohled pak z kopců na severu pozvolna sklouznul do míst, kam slunce chodilo spát. „Tam v dáli před námi, na západě, tam teče řeka. Směřuje do moře. Když ale podél ní půjdeš proti proudu, mineš po pravé tlapce Borůvku a dojdeš až k velkému jezeru.“ Přihodila na hromádku ještě další hrstku informací, které za ten rok strávený tady nasbírala. Spokojeně mrskla ocasem, než jí tělem projela zničující a pichlavá bolest. Vracel se ten podivný tlak, jenž měla v zádech. Pokusila se však na sobě nedala znát, ač křečovitě stiskla zuby k sobě. Hlavou jí už nejednou prolétlo, že měla Smrt ve slinách jed, kterým ji uštkla a odsoudila ji tak k záhubě. Možná i proto ji vrána neopouštěla a stále mlčky kroužila vysoko nad jejich hlavami. Raději vyrazila vpřed. Jestli má její tělo válčit s jedem, nejlépe tak může činit doma. Vykročila o něco ráznějším tempem než před tím, navzdory El slovům.
„Nedělej si o mě starosti. Vrátím se do lesa sama a očistím si rány v tůni.“ Odpověděla pevným hlasem, který sice nebyl nijak nepříjemný, dávala však najevo, že nesnese odporu. „Sama už jsem se navíc vskutku nacestovala dost,“ pousmála se po delší odmlce. „Přišla jsem z dalekého severu. Svět tam většinu času pokrývá sníh a v noci na obloze tancují kouzelná světla. Už je to hodně zim, co jsem odešla z domova.“ A hodně zim, co zemřel Théo. Na bílého vlka dlouho nevzpomněla a teď ji píchlo u srdce. Utekl skoro rok od doby, kdy jej navštívila u jezevce a co jí kladl na srdce, aby se otevřela světu. To udělala. A nějakým zvláštním způsobem to celé dobře dopadlo. Zase teď zarytě mlčela, zatímco se krajina kolem měnila. Jí to ale nevadilo, protože její vědomí závodilo s větrem o závod až do míst, kde její rodná smečka sídlila. Lehce se usmívala, napříč té bolesti. Možná to bylo i tím, že podvědomě již cítila vůni borůvčí, jak se vznáší nad krajem. Zjevně to byl klam. Ale velmi příjemný.

// řeka Mahtaë (sever)