Gallirea - Příspěvky uživatele

Hnědé vlčici snad nikdy netlouklo srdce rychleji, jako když jí začínaly docházet všechny ty souvislosti. Nyní jen stála, hluboce dýchala a pohled upínala na bílého příbuzného. Na svou vlastní rodinu, kterou nikdy nepoznala. Byly to roky, co nechala minulost za sebou a od té doby od ní vytrvale utíkala. Nekoukala vlevo ani vpravo, jen prchala před tou domnělou hrůzou, která ji dlouhé roky zpátky tak zranila. A ta tříska, která v ráně bez debat zůstala, se s každým nepatrným pohybem zarývala hlouběji a hlouběji. Podrývala její zdraví, hyzdila jí kožich šedinami a do reliéfu její tváře vyryla mnohé vrásky. A pak – zcela nečekaně – narazila na to magické místo tady na Gallirei. To místo, kde se mohla shledat s mrtvými a kde po dlouhých letech trýznění zase potkala Théa. Pomohl jí ránu ošetřit, vytáhl onu třísku a pohladil ji po duši. Od té doby se snažila žít tak, jak byla zvyklá dlouhé roky zpátky a ač to šlo pomalu, šlo to. V tenhle okamžik ovšem jako by svému rozhodnutí opustit vše, co jí bylo drahé, musela koukat přímo do očí. A třebaže tenhle vlk asi pomalu začínal chápat, jaké je mezi nimi pouto, nabízel jí lehký úsměv. Co? Zarazila se automaticky, protože čekala jen opovržení. Čekala hněv, který si asi zasloužila. Ale místo toho jí Bílý nabízel jen úsměv. Popřel však jejich sourozenectví, což hnědé nabídlo alespoň trochu klidu v duši. Kdo ví proč ji ona představa tak rozhodila. Tím pádem ale zůstávala ta záhada – kdo byl tenhle vlk? A proč maloval ve vzduchu podivný zub? Pomalu si sedla zpátky na své místo, již o něco klidnější. Nemohla k té otázce přistupovat ve spěchu. Chtělo to chladnou hlavu, nadhled. Dlouze vydechla a přikývla, ačkoliv hlavně sama pro sebe.
„T-takže nejsou tvoji rodiče,“ pronesla měkce, pohled znovu fixovaný do modrých očí. To gesto ohledně zubu zcela ignorovala. Nebyla si úplně jistá, že by mu přišla na kloub. A stejně se teď v její hlavě začala rodit daleko šílenější představa. Mohl být synem Árni? Árni a Théa? Bylo to naprosto šílené – daleko šílenější, než si jen dokázala připustit. Hlava jí z té představy šla všude kolem a chytaly se jí mdloby. Ale musela to vyslovit. Byli už tak blízko tomuhle šílenému rozuzlení, že by bylo jen k ostudě, kdyby to nerozlouskli úplně. Ač bylo dost dobře možné, že Bílý dávno věděl kam sní a jen díky jeho handicapu se teď neposouvali dál. Tedy spíš díky její natvrdlosti, rozhodně to nebyla jeho vina. Dost, napomenula se hnědá v duchu. Odbíhala pryč a snažila se jen oddálit nevyhnutelné. A tak sebrala veškerou odvahu, která v ní ještě zbývala, aby mohla vyslovit prostých pár slov: „Byli tvoji rodiče Árni a Théo?“

Hnědá nedokázala stát na místě. Roztržitě začala přecházet před bílým vlkem a tvářila se zaraženě. Teda – rozhodně nevypadala nějak nepřátelsky, když jí srst konečně slehla. Působila čistě ztraceně. Hlavu však měla zavalenou tolika nápady, ideami a scénáři, že sotva stíhala jednotlivé vnímat. Mohl tohle být například její mladší bratr? Mohli například její rodiče zkusit zalepit rány, jenž zanechal první vrh? Nebo byla jejich příbuznost spojená nějak jinak? Jak potom? Zmatek, který pociťovala se prakticky nedal popsat slovy. Bral jí dech z plic a schopnost pořádně přemýšlet z hlavy. Přinutila se zastavit, pohled znovu upíchnutý do bílé tváře, která vyzařovala stejné zmatení – prakticky všechny její emoce se jí z jeho očí vracely zpět. Chtěla promluvit, ale bála se, že to nesvede. Věděla, že kdyby teď promluvila, hlas by se jí zřejmě zlomil. Ale měla tolik otázek, které všechny sváděly k jedinému výsledku. Jsme rodina? Na ničem jiném by nezáleželo. Možná to by vysvětlovalo, proč si byli povědomí? On jí připomínal různé tváře, které kdy poznala. Mohl o ní naopak slýchat od svých krajanů? Tím pádem by se nabízela i další otázka: co o ní slyšel? Byla v jeho příběhu tou zlou, která připravila smečku o mladého vlka? Svého bratra? Zhluboka se nadechla a na moment zavřela oči. Slunce se pomalu škrábalo přes horizont, ale z mokrých stromů se stále snášely těžké kapky vody. Slyšela jak šumí v listí, ale byl to zvuk značně vzdálený. Přehlušoval ho řev krve v jejích uších. A její vlastní hlas:
„Byli to moji rodiče,“ broukla tiše, aniž by se teď na vlka podívala. Nemocné zraky držela ukotvené směrem k severu, kde také dlely její myšlenky, vědomí, všechno co byla. Dlouho potom mlčela, než se znovu podívala na vlka vedle sebe. Pořád se držela v uctivé vzdálenosti od něj, ale najednou na něj nedokázala koukat jako na cizáka. „Byli to tvoji, eh, taky rodiče? Nebo něco jiného?“ Vzhledem k tomu, jak rychle po bratrově smrti svou smečku opustila, si nebyla ochotná připustit, že by po sobě bílý mladík mohl zanechat čtyři vlčata. Možná, že kdyby s odchodem vyčkala o něco déle, nikdy by ani neodešla – kdyby věděla, že všechno není ztracené. Teď ale stála tváří v tvář vlkovi, se kterým pravděpodobně sdílela jednu krev. Ale za nic na světě nedokázala uchopit pravdu do tlapek.

Nalézt společnou notu se nejprve zdálo nemožné, ale jak tomu tak častokrát bývá – zdání umí dost dobře klamat. Baghý se na Bílého culila jako měsíček na hnoji, když vesele přikyvoval na její otázky a sama si připadala dobře. Už jen ta náhoda, jaká je svedla dohromady. Jestli žil na Galliree tak jako ona, mohli se klidně celé měsíce míjet a nemuseli o tom mít sebemenší ponětí. Osud zkrátka pracoval v nevyzpytatelných kruzích a častokrát zařídil ty nejprapodivnější náhody. Ten červíček v její hlavě ovšem nezmizel. Pořád poukazoval na tu jednu opomíjenou skutečnost – proč byl tenhle vlk Baghý povědomý? Ve smečce se zjevně minuli, ale nedokázala v něm vyhledat žádné rysy svých známých, třebaže se snažila. Tahle otázka stále visela ve vzduchu. A zjevně ještě nějakou chvíli viset měla, neboť teď byly přednější věci, které ji zajímaly. Jako třeba její rodiče.
Bílý na zmínku oněch jmen reagoval překvapivě nadšeně. Až tak, že zjevně chvilku nevěděl co se sebou. A Baghý mu rozhodně nechtěla znesnadňovat pantomimickou komunikaci, takže pouze trpělivě seděla na místě a vyčkávala na další gesta, která jí měla přivést blíže k odpovědi. A že tohle bylo jedno z těch zapeklitých. Když nadšený golem ukázal na sebe, sledovala ho jen s povytaženým obočím a lehce kmitající oháňkou za zády. Pak ale do pohybu přidal i hlavu, což byl okamžik, ve kterém se hnědá trochu zamotala. Pokusila se sama onen pohyb napodobit a dlouho nad tím tápala, než se v úleku naježila. Vyvalila na bílého oči a vlastně ani nepostřehla, kdy znovu vystřelila na nohy. Až se jí i ocas naježil, jak tvrdě ji zasáhlo to uvědomění si.
„Sitka a Nárgis – byli ti nějak blízcí?“ Vyzvídala v okamžení, zatímco v rozšířených očích se jí zrcadlilo očekávání. Úplně zapomenula na nějaké obavy a svoje nedostatky. Tentokrát upírala nemocné zraky přímo do hloubi modrých očí, zatímco se v ní znovu rodila ta podivná idea. Mohli být příbuzní? Byl tohle den důvod, proč jí byl povědomý? Kdyby chtěla, jistě by v něm podobu se svým otcem vykoukala. Všechno se však postupně vracelo k jediné myšlence: ty oči. „Jako rodina?“

Vlčice jen seděla na místě a, jak by řekli Nori s Flynnem, valila bulvy. Že potkala z jejího rodného kraje po takové době bylo k neuvěření. Ale že Bílý přikývnul, když zmínila přímo svou rodnou smečku? Nejprve nevěděla jak reagovat, protože to se prostě nestává každý boží den. A teď neměla slov. Jen s pootevřenou tlamou vysedávala na místě a zírala do tváře toho bezejmenného vlka. Sám nevypadal úplně vesele a zůstávalo záhadou, co se mu asi tak mohlo honit hlavou. Možná též vzpomínal na domov? A jak nadpozemské bylo, že při té myšlence pravděpodobně oba viděli to stejné místo? Tu útulnou mýtinku mezi stromy, tu malou skálu a co víc – třeba i stejný úkryt? Hnědá si nevděky poposedla. Teď už nebylo překvapením, že na zmínku o staré alfě reagoval také pozitivně. I vlčici se rozkmital ocas za zády, aniž by ho mohla zastavit. Najednou všechny ty ošklivé vzpomínky vystřídaly myšlenky hezké, neboť ten starý alfák si s ní nejednou hrál. To ještě na svět koukala z jinačí nížky a všechno se zdálo jen hezké a růžové. Zimy nebyly tak studené a noci tak temné.
„No páni, jestli ten svět není malej,“ prohodila přátelsky. Po předchozí nedůvěře, kterou vůči tomuhle golemovi pociťovala nezbylo ani památky. Stačilo opravdu málo, aby se všechno změnilo k dobrému. Ale přesto ji pořád zajímaly další otázky – kdo byli jeho rodiče? Snad někteří z jejích přátel? Vlci, se kterýma vyrostla? Dost pravděpodobně znal její rodinu. Třeba věděl, jak strávili zbytek života? S očima plnýma naděje upřela pohled na jeho tvář.
„Poslyš, je to asi troufalé se na to ptát, ale nevzpomeneš si na Sitku a Nárgise? Byly to bety a prý prožili šťastný život, ale bylo by super to slyšet i od,“ zarazila se a na chvilku se odmlčela. Od koho, Baghý? Od koho? Od někoho živého? Protože tohle všechno ti řekl tvůj mrtvý bratr, o kterém stále jen doufáš, že to nebyla iluze. Kousla se do rtu. „Zkrátka od někoho, kdo je znal i po tom, co jsem odešla.“ Zlatá střední cesta. Jako několikrát v uplynulých hodinách.

Pochmurná nálada nějak zahalila celý tenhle malý plácek, kde se odehrávaly všechny ty spekulace. Déšť stále šuměl ve větvích, ale pomalu se začínalo schylovat k ránu. Skrze stromoví šlo zahlédnou sem tam hvězdičku, to jak se mračna začínala pomalu rozestupovat. Déšť ovšem zatím neslábnul. Baghý navíc měla hlavu jako pátrací balón a začínalo jí píchat u spánku. Zabíhala ve vzpomínkách moc daleko, ale už se tomu nedalo ani zabránit. Před očima jí lítaly všechny ty vzpomínky – šťastné střídaly ty méně. Málem až naskočila, když bílý začal horlivě přikyvovat, že Severní horu zná. Překvapeně vyskočila na tlapky, ouška nastražená vpřed a v očích jiskřičky.
„Ty-, Ty znáš Severní horu?“ vyhrkla překvapeně a třebaže se tomu snažila zabránit, ocas se jí za zády letmo rozkmital. Byl to lehký a nenásilný pohyb, ale všeříkající. Možná přeci jen byli krajané! Ta představa, že takhle daleko na jihu snad doopravdy má takové štěstí, aby natrefila někoho z kraje svého dětství, jí brala dech z plic. Radost z ní najednou úplně čišela, jak vzpomínala na jména okolních smeček. Bylo to tak dlouho. Smečka sídlící pod Severní horou, smečka, která sídlila u průsmyku na jihu, pak byla ještě jedna – další bouře vzpomínek se rozvířila v její hlavě a byla tak silná, že div zapomenula na své předešlé trápení. Jenže když pohledem sjela k modrým očím bílého před ní, znovu jí píchlo u srdce. Trochu posmutněla a sedla si zpátky na své místo; na čele znovu tu starostlivou vrásku značící hluboké zamyšlení. Skoro jí až štvalo, že nedovede číst myšlenky, jako někteří jiní vlci. Třeba alespoň tak by se dalo s tímhle ne cizincem komunikovat trochu snadněji? I on byl najednou smutný. Chtěl to snad vzdát? Možná by to bylo jednoduší, ale hnědá už ušla dost mil na to, aby se nepokoušela zahodit vzácnou příležitost. Théo by jí rozhodně nepochválil.
„Jestli jí doopravdy znáš, ze které smečky pocházíš? Z té, která sídlila přímo pod ní, nebo z těch dalších, co měly území o něco dál?“ když onu otázku pokládala, předem očekávala, že Bílý zavrtí hlavou při zmínce o smečce, která žila přímo ve stínu hory. V podvědomí se jí znovu vybavila ta malá a útulná mýtinka, na které zažila tolik šťastných chvílí. Co kdyby zkusila vytáhnout nějaké jméno ze své minulosti? Nemusela nutně zabíhat někam hluboko a dotýkat se tak starých ran. Zvolila raději zlatou střední cestu: „Moje stará alfa byl starý vlk jménem Mosi, ale podle mého nemohl žít dlouho po mém odchodu,“ nadhodila zcela od boku, „říká ti to něco?“

Henlo, duše mé milé ♥.
Jen podávám hlášení, že Kaya a Makadi si vydělali každý 10 mušlí, 15 oblázků a 3 křišťály.
Awarak poté 10 mušlí a 15 oblázků.
Vše by už mělo být zapsané :>

Bylo to skoro až mučení, jak se vlčice ze všech sil snažila přemýšlet, aniž by se cokoliv zdálo jasnější. Marně tápala ve vzpomínkách. Bylo až zvláštní, že si pamatovala snad všechny vlky, kteří ve smečce byli v den, kdy odcházela. Byla to vzpomínka zapuzená tak hluboko do její mysli, že si jí teď možná vybavovala úplně poprvé. Viděla své rodiče, starou alfu i několik dalších, včetně zklamané Árni. Dodnes nevěděla, zda se na ni bratrova milá nezlobila kvůli jejímu náhlému odchodu tak brzce po Théov smrti. Už ovšem nebylo jak to zjistit. A tak se vrátila zpět k třídění všech svých zážitků. Ale ač se snažila sebevíc, obracela dávnou historii vzhůru nohama a nahlížela na ni ze všech úhlů, tenhle obličej si vybavit nedokázala. V obrazu chyběl. Ale ne snad protože by na něj zapomněla – v té době byla její mysl navzdory zármutku jasná jako křišťál. Bylo to z jiného důvodu a tím byl fakt, že tenhle vlk členem její rodné smečky nebyl. Povzdechla si, frustrace na ní začínala být zřetelná. Nedokázali nalézt žádný záchytný bod. Když už si ale byla téměř jistá prohrou, vytasil se na ní vlk s poměrně zásadní informací. Nutno však dodat, že nejdřív na něj koukala jako jalová, když začal tlapkou hrabat do země. Jedna, dva, tři, počítala v duchu a trochu nechápavě zírala. Devět, devětkrát vlkova tlapka hrábla do země a zmořená seveřanka zůstala bezradně koukat. Vzápětí si však dala dvě a dvě dohromady.
„Tobě je devět zim?“ ujistila se opatrně s hlavou trochu nakloněnou ke straně. První nápad, jestli tenhle vlček nebyl jedním z vlčat, které zamlada hlídávala, ale to rychle zapudila. Ta byla starší a ani jedno z nich nemělo takovou kresbu, jakou, měl on. Vlastně skoro nikdo, koho kdy znala, neměl takovou kresbu. Leda tak na jejího vlastního otce. Znovu vlka přejela pohledem, který pomalu přešel v poplašení. Nejsme příbuzní? Co kdyby to byl její mladší bratr? Paniku ovšem rychle zapudila – jistě to byla pitomost. Pes byl jistě zakopaný jinde. A tak si odkašlala, než ze sebe začala soukat následující věty.
„Vím že sever je docela široký pojem, ale nějaká šance, že jsi vyrůstal poblíž hory – říkalo se jí docela příhodně Severní? Byla nejvyšší z celýho pohoří. Třeba jsme byli sousedi?“ Což byla pitomost a došlo jí to přesně ve chvíli, kdy to vyslovila. Odešla to jaro, kdy tenhle vlk pravděpodobně přišel na svět. I kdyby byli sousedi, neměli šanci se potkat. Vztekle si přidupla přední tlapkou, až mokrá zem začvachtala. „Nah, to taky není ono – já jsem smečku opustila na jaře, když mi byly tři roky a to po jedný nešťastný události,“ ta poslední slova prohodila velmi tiše. Sotva o tom věděl Nori, tak proč by měl tenhle cizinec, hm? To, že je něco spojovalo ještě úplně neznamenalo, že se jí chtělo úplně řešit Théovu smrt.

Nastala noc. Chladná a sychravá, která nebyla prakticky ničím příjemná. Skrze stromy Borůvkového lesa sotva bylo vidět na oblohu, kterou zakrývalo nespočet temných mraků. Pořád se z ní snášel hustý déšť a jeho kapky hlasitě bubnovaly do stále zeleného listí na okolní flóře. Ale Baghý sebou ani necukla, třebaže jí občas některá z těch zákeřných kapiček trefila přímo do nosu. Ne. Jen seděla a ustavičně přemýšlela, co je tohle za vlka a proč jí je tak povědomý. Odkud? Co je zač, že si sem připochoduje z neznáma a beze slov jí obrátí celý večer vzhůru nohama? Dokola váhajícího cizince přejížděla pohledem, jako by snad mohla zahlédnout něco, co jí před tím uniklo. Nějakou nápovědu, která by snad vystoupila z mokrého kožichu. A přitom ten samotný kožich jí měl být dosti dobrou nápovědou.
Když bílý pokrčil rameny, sama na chvilku sklopila zrak. Cítila se, jako by jí někdo právě vzal poslední figurku ze šachového pole, takže zbyl král sám. Čekal ji mat, který byl z neznámého důvodu bolestnější, než kterýkoliv jiný. Alespoň pocit, že i tenhle vlk si nebyl jistý jejich známostí jí dodával jistotu, že není úplně ztracená. Že v tom jsou dva. Prostě si jeden druhého jen s někým spletli? Její pozornost od chmurných myšlenek upoutal další pohyb. Rychle jí došlo, že jestli chce s tímhle vlkem nějak pohnout, nesmí z něj spouštět oči. Dlouho si ji prohlížel, než otočil hlavu k severu v dosti výmluvném gestu. Následovala jeho pohled a svraštila obočí, když jí před očima začaly létal vzpomínky na ztracený domov na severu. Tlama se jí nakrčila v podivně kyselý škleb.
„Jo, taky jsem přišla ze severu,“ utrousila tiše v odpověď, načež pohled stočila zpátky k němu. Sice se mu pořád netroufala podívat do očí, ale aspoň je nedržela křečovitě upnuté na jeho velké tlapky. Tentokrát se však nebála pohlédnout na velkého vlka z důvodu čisté zbabělosti, asi jako ze strachu, že by v jeho očích zahlédla bratrův vyděšený výraz těch krátkých pár vteřin před smrtí. Nespokojeně zamlaskala a lehce zavrtěla hlavou, než vydechla.
„Narodila jsem se a vyrostla v zemi, kde sníh skoro nikdy netaje a kde v horách za dlouhých zim tancují světla na obloze,“ víc by o své domovině už asi nedala dohromady. Ne před cizincem, který o ní nemohl nic moc vědět. Pořád si pamatovala na stín severní hory, která dominovala reliéfu celé krajiny. Jak se kolem ní rozestupovaly stromy z husté tundry, i jak si vzala jejího bratra. Musela si znovu připomenout, že se na ní nezlobil. „Ale to už je dvanáct zim zpátky,“ broukla tiše na vysvětlenou.

Světla ubývalo poměrně kvapem. Stíny se prodlužovaly a vzduch se zdál chladnější snad s každým nádechem. Co výdech se potom formoval v malý a nenápadný obláček páry, přesto však zřetelný. Blížil se podzim. Brzy začnou stromy zlátnout, dny se zkrátí natolik, že se jeden skoro neprobudí a hned už zase bude tma. A hnědá vlčice zatím zklamaným pohledem sledovala Bílého. Jistě mu nepodala úplně dostačující informace a dost ji mrzelo, že mu nemohla pomoci víc. Zároveň však z nějakého důvodu úplně nechtěla, aby odcházel. Ten zvláštní pocit hluboko uvnitř, že jí něco uniká, by jí zjevně nedal spát. Bylo to snad déjà vu? Nevěděla, jak s tím naložit – jak se poprat s mezerou ve vlastní mysli, která jí tak znepříjemňovala den. Ale nebylo nazbyt. Vlk, který přišel hledat Maeve teď musel odejít. Pravděpodobně ji chtěl hledat někde dál. V místech, do kterých ho Baghý před malou chvilkou poslala. Nabídla mu konečně trochu uvolněný úsměv a smířlivě zazmítala chvostem – jen pár letmých pohybů, které však v sobě nesly všechny sympatie, jaké byla během krátkého setkání schopna vyvinout. Opětovala vlkovi pokynutí:
„Šťastnou cestu, tedy,“ na rozdíl od něj ovšem zůstala stát, aniž by z něj na moment spouštěla oči. Co to bylo ohledně tohohle černobílého vlka, že ji tak uhranul? Nevědomky svraštila obočí a na čele se jí objevila další hluboká vráska, jak se snažila usilovně přemýšlet. Že se na tom něco nezdá, to jí došlo s dalším gestem, kterým se Bílý vytasil. Sám si tím zjevně nebyl jistý, což jen dodávalo na podivnosti celé téhle situace, ale co naplat. I takový je život. Hnědá ouška v okamžení vystřelila vpřed. Na rozdíl od ostatních, tenhle pohyb hnědá vlčice pochopila prakticky hned.
„Neznáme se odněkud?“ nadhodila tázavě a trochu přimhouřila oči. Nebylo v tom však nic nepřátelského, jen neustálá snaha o nalezení toho posledního puzzlíku divné skládačky. A sakra že ho odhalit chtěla! Konečně si sedla. Nějak se smířila s faktem, že se tu asi zdrží. Huňatý kožich ji beztak chránil před vodou, takže jí nečas ani nevadil. A v případě nouze by určitě tohohle nemluvu mohla vzít někam hlouběji do lesa, kde byly stromy blíž k sobě a kde by se v jejich stínu mohli ukrýt. Teď ale potřebovala nějaké odpovědi. A nechtělo se jí na ně čekat o nic déle.

Třebaže se vlčice snažila neodbíhat od konverzace ke svým myšlenkám, dalo se tomu jen velmi obtížně bránit. Pořád jí vířily hlavou vzpomínky na všechny ty tváře, které kdy v životě potkala, ale vše bez výsledku. Jak by také mohla očekávat výsledek, když tuhle tvář dozajista nikdy před tím neviděla. Kdyby to nebyl trapas, napálila by si tlapkou mezi oči. Ale to nešlo. A tak se jen vytasila s dalším pokusem o vřelý úsměv, když její společník začal horlivě přikyvovat. No super, jediný vlče který nevím co je zač, zabrumlala si pro sebe v duchu, ale na své fasádě nedala nic znát. Další otázka, která jí však byla předložena se zdála jednoduchá. I když se nejprve poměrně natvrdle ohlédla za sebe, kam že to Bílý kouká. Ale už když se ohlížela jí docházelo, že je vlastně blbá. Výraz v tváři jí ztvrdnul a neobměkčila jej ani macatá kapka, která se jí rozpleskla přímo mezi oči. Dneska zjevně nebyl její nejlepší den. A tak se pomalu začala otáčet zpátky, otrávená svou vlastní blbostí a zpomaleností. Zjevně si seděla na vedení.
„Myslím, že tady není,“ broukla omluvně, načež konečně povolily ztuhlé svaly její tváře a kamennou grimasu vystřídal smířlivý úsměv, „nedávno jsem ji snad cítila u Kaskád, jestli víš kde to je. Ale to už je docela dlouho.“ Docela dlouho bylo sakra dlouho zpátky. Bylo to za té hnusné písečné bouře, když se belhala přes celou Gallireu ke Smrti, která jí nakonec roztrhala záda. Při té vzpomínce si nevděky protáhla ramena. Pamatovala si onu tíhu i tlak nove rostoucích křidélek uvnitř jejího těla. Ještě že před tím neměla tušení, cože se to děje. „Navíc byla s naší pečovatelkou, Aranel,“ přihodila z čista jasna ještě poslední informaci, kterou si nějak byla schopna ohledně Maeve vybavit.
„Nabídla bych ti, ať tu na ní počkáš, ale k tomu asi nemám oprávnění. Jsem jenom jedna stará delta,“ prohodila v přátelském duchu, ve kterém se nesla celá tahle konverzace. Pravdou však bylo, že se podvědomě snažila vlka o něco málo zdržet, aby mohla dál hluboko uvnitř dumat o jeho původu; o jejich známosti. Nebo spíše neznámosti? Byl to takový ten pocit, který nás občas všechny popadne. To vědomí, že poslední kousek skládačky je prakticky na dosah tlapky. Koukáte na něj. Ale nejste a nejste schopní ho uchopit. Tohle byl přesně ten moment. A ona ty puzzle chtěla složit.

Bylo až neuvěřitelné, jak čas najednou upaloval, když se vlčice jen neflákala, ale doopravdy musela nad něčím přemýšlet. Den se mezitím zase sklonil k večeru, ale počasí se už nezlepšilo. Třeba tohle už doopravdy byly poslední letní dny? Třeba doopravdy přicházel podzim a jeho sychravé počasí, které věštilo blížící se zimu. Myšlenky na nevyhnutelné ovšem Baghý potlačila, zatímco se soustředila jen na bílého vlka před sebou. Neznala jeho jméno, které jí pravděpodobně ani nemohl sdělit. Věděla jen, že hledá vlče. Značil to jeho široký úsměv a souhlasné přikyvování. Zjevně neměla důvod mu nevěřit? A pravdou bylo, že žádné ze zdejších vlčat už nebylo malé. Všechny pozvolna odrůstaly. Heather, Flynn, Elora – ti tři už vlastně museli být prakticky dospělí. A tak jednoduše přikývla, na tváři lehký náznak úsměvu:
„Vlčat už tu máme dost odrostlých, to jsem říkala. A dvě vlčí dámy neznám jménem,“ uvedla znovu a zamyslela se. Rozhodně bylo snazší začíst s Flynnem, což byl jediný vlk mezi bandou vlčic v jeho věku. „Z těch starších je tu Flynn, takový zlatohnědý vlček, kolohnát. Ale zlatá duše,“ nadhodila s povytaženým obočím. „Ale ten dost neodpovídá popisu,“ dodala, když jí došlo jak malé vlče asi ten druhý vlk ukazoval. Zatímco však čekala na odpověď, znovu si toho vlka před sebou začala nenápadně prohlížet. Pořád jí fascinovala barva jeho očí, ale čím víc ho pozorovala, tím víc jí tenhle cizinec zajímal. Měl srst neuvěřitelně hustou, což rozhodně znamenalo, že přicházel ze severu. Nebo alespoň z Ragaru. To by možná vysvětlovalo, proč nehledal smečku. Na druhou stranu – nevoněl jako tamní vlci. Dodnes si hnědá pamatovala Falionův pach. Bílý se v tomhle směru nikterak neblížil jejím vzpomínkám. A přece, čím víc nad tím přemýšlela, tím spíš jí jeho pach něco známého připomínal. Mysl se jí rychlostí blesku rozběhla směrem k jaru mnoho zim zpět. Když se přidala do Klímové smečky, nebyl členem i tenhle? S ničím jiným se nějak nedokázala smířit, ale ptát se jí úplně nechtělo. Třeba si ho jen s někým pletla. A kdyby se poznali i pár let zpět, jaká byla šance že by na to zapomenuli oba? Navíc – byl němý. To se jen těžko nepamatuje. Ale zase ona a její ztráty paměti? Vlčice byla úplně rozpolcená a aby se trochu zbavila nejistoty, vystřelila po Bílém ještě jedním vlčetem.
„Nejmladší z nich je naopak taková baculatá dáma? Nejsem si úplně jistá jak se jmenuje, možná něco od M? Ale taky dost možná úplně jinak. Má hnědobílý kožíšek a jednu tlapku – nechtěj vědět kterou – má nějak flekatou nebo tak,“ lovila v paměti co jí síly stačily, ale to vlče si pamatovala jen matně. Potkala ji těsně před tím, než šli pár měsíců zpátky na lov. Ale kdo to byl? Pff. Stejná díra jako tady u huňáče.

Zatímco pršet nepřestávalo, Baghý pořád stála ve stínu stromů a dumala nad vším, co se jí němý vlk pokoušel sdělit. Teda. Že byl němý, to si domýšlela sama, leda že by držel bobříka mlčení. A z toho by bylo docela neuctivé ho nařknout. Proto raději jen zvolila cestu toho nejmenšího násilí a držela se první věci, co ji napadla. Když však na vlka pohlédla, zdál se být spokojený. Jakože upřímně šťastný, že na tu zapeklitou hádanku kápla. A co si budeme povídat, docela ji to pohladilo po dušičce, že to v ní ještě bylo a že byla schopná normálně a srozumitelně uvažovat a řešit problémy i ve svém stáří. Jo, počkat. Ona vlastně byla stará, ale ne od pohledu. Zapudila ovšem tyhle úvahy a střelila po cizákovi poněkud přátelským pohlede. Pokusila se o lehký úsměv. Jistě. Nezářila jako světluška a neroztála ihned jako cukrová vata, avšak byla si poměrně jistá, že s přátelským cizincem na hranicích domovského lesa se zvládne vypořádat. V tu chvíli už ale ten vysmátý cizinec opět začal ukazovat tlapkou délku pár oháněk ve vzduchu. Mohlo to být něco zhruba velikosti koloucha, nebo mladé srny. Znovu se zarazila a svraštila obočí, na čele hlubokou vrásku značící zamyšlení. Ale když už si myslela, že to nezvládne, napadla ji možná odpověď. Svou vlastní tlapkou ukázala na vlka proti sobě, to jak byla uvnitř nadšená, a vystřelila svůj tip.
„Ty hledáš nějaké vlče? Nebo mladého vlka?“ těžko by asi hledal srnku nebo nějakou lovnou zvěř na území smečky. Jestli sem přišel a hledal něco malého, tak to muselo být vlče. Při zkušenostech se zdejších cháskou však trochu zpozorněla. Byli tu vlci, kteří lovili mládež pro zábavu. Jako třeba Styx. Pamatovala si, proč Nori dostal od vlčice přes kušnu. Slušně řečeno, protože Styx s ním dost dobře vytřela podlahu. Baghý naklonila hlavu na druhou stranu, pohled teď trochu nedůvěřivý, ale pořád poměrně vstřícný.
„Je tu už několik odrostlých vlčat, ale taky několik, které vlastně ani neznám, nebo jen od vidění. Třeba ti pomůže, když ti nějaké z nich popíšu?“ Úplně její první nápad, a to říct vlkovi jméno dotyčného caparta, by úplně nefungoval. Pořád nevěděla jak se jmenuje Flynnova sestra, nebo to hnědo bíle vlče, které sebou prakticky neustále vláčela Aranel. Taky tu byla Elora, ale ta byla dost dlouho s ní samotnou. Ale tak co ona věděla? Jistě si mohla udělat pár známých přes zimu.

Déšť bubnoval do stále ještě zelených stromů všude kolem. Samotné kapky padající z vody se skrze hustou zeleň nedostaly. Místo toho se každá rozprskla o listí, aby se o kus níž setkala s jinými a vytvořila tak ještě větší a macatější kapičky. Ty potom doopravdy nalézaly úspěšně cestu k zemi. A spolu s tím i k Baghý hnědému a huňatému kožíšku. Zatím ovšem nebyl dost mokrý na to, aby si to vlčice vůbec uvědomila. A po peří se kapky kutálely ještě s jinačí grácií – jako by se snad jejího těla ani nedotýkaly. Kdyby byla vlčice sama, jistě by to ocenila. Teď ovšem stála tváří v tvář tomu usměvavému hromotlukovi, který snad držel bobříka mlčení, nebo co. Přejížděla ho opatrným pohledem, pořád tak naježená a přísně vyhlížející, ale v myšlenkách daleko, předaleko na severu. Bylo až komické, jak rychle jí naprosto cizí vlk dokázal připomenou dávno ztracený domov. Ale to ostatně nebylo důležité. I Aranel měla modré oči a bílý kožíšek a nešla z toho do mdlob! Tiše si odfrkla, načež usměvavý cizinec začal jednat. Automaticky jí obočí vylétlo vstříc čelu, protože nejprve to podivné gesto nepochopila. Až napodruhé a když si přešlápla, neb si asi stála na vedení, pochopila význam jeho pohybu. Okamžitě se zarazila a naklonila hlavu ke straně.
„Ty nemluvíš?“ zeptala se opatrně a trochu přimhouřila oči. To docela komplikovalo, no, všechno, ne? Vlk jinak nevypadal jako nějaký hrubián. Jen na ní teda po tom, co se představila, docela dlouho čuměl jako puk. Ale to by mu i prominula. Neubírala však na ostražitosti, když se cizinec v zvláštním projevu pantomimy začal tlapkami ohánět okolo sebe. Sledovala ho svým jediným funkčním okem a snažila se pochopit, ale asi jí na to chyběla představivost. Přišla si až blbě, když mu na chvilku sjela pohledem k očím a uviděla v nich tu veškerou naději a jiskřičky nadšení. Nejraději by na prázdno polkla, ale jaksi nemohla z tohohle místa prostě vycouvat. Nikdo další tu pořádně nebyl a Makadi si taky zasloužila trochu odpočinku. Nervózně máchla ocasem, než promluvila.
„Počkej, počkej, na tohle jsem asi moc stará,“ zahučela celá frustrovaná. Alespoň však svou pantomimou cizinec odpoutal její pozornost od té prvotní nedůvěry. V hlavě jí to najednou šrotovalo na plné obrátky a nebyl víc čas na nějaké mračení se. „Buď se chceš přidat do smečky,“ navrhla jako první a nechala mu dost času na zavrtění hlavou, „nebo někoho hledáš?“ I po druhé větě následovala stejná pauza. Při těch slovech však sama začala máchat tlapkou a poukazovat jí na les kolem sebe. Vzhledem k tomu, že začal ukazovat nějakou výšku, pravděpodobně tu byl za někým konkrétním. Ale těžko soudit. Jak se ukazovalo, nebyla úplně dobrá ve čtení mezi řádky. A navíc takhle vysoká tu byla snad jen Elora, ne?

Hnědá vlčice pokojně odpočívala, ale počasí se začínalo poměrně rychle kazit. Ráno sebou zdánlivě neslo slunečný den a paprsky zlatého kruhu se vlčici opíraly do kožíšku a bolavých zad. Po nekonečném boji mezí silou její vůle, mozečkem a periferním nervstvem se hnědé podařilo rostoucí křídla pořádně přitáhnout k tělu. To bylo rozhodně pohodlnější, než když před tím křečovitě zaťatá křidélka trčela někam do háje. Takhle ani pořádně nebylo vidět, že na sobě nějaké výrůstky má, když nenápadně přiléhaly k její hnědé srsti. Spokojeně se pousmála. Její původní pláň na lenošení ve stínu počasí však změnilo. Začínalo pršet a nechtěla riskovat, že jí promokne kožíšek a znovu ztěžkne. Taky už byl setsakramentsky hustý na zimu, což samo o sobě bylo v posledních letních dnech přítěží. Vyskočila překvapivě svižně na tlapky. Těžiště zase pociťovala na normálním místě, což bylo podstatně znát oproti posledním dnům, kdy jí křídla trčela nad zády a celou ji vychylovala.
„Jestli nevadí, půjdu se ukrýt před deštěm,“ broukla směrem k Makadi a jejímu červenému kožíšku. „Budu ráda za společnost, kdyby se ti chtělo,“ doplnila ještě přes rameno a spokojeně se pousmála. V půli cesty k přístřešku ji ovšem v nose polechtal pach. Nebyl to nikdo známý. Ohlédla se po Makadi, jestli třeba cítí to samé, ale vlčice ji zjevně ani nenásledovala. Modrý pohled proto znovu obrátila někam mezi stromy, odkud se linul pach cizincův. No bezva, zadrmolila si pro sebe a oči na krátkou chvilku obrátila k obloze. A tak, těsně před tím, než mohla zamířit na stezku mezi kameny, která se postupně zvedala k jeskyním, uhnula pryč. Nebyl tu nikdo jiný, kdo by se o nově příchozího mohl postarat. A Blueberry řešil svoje problémy. Mířila z kopce a směrem k řece Mahtaë, odkud původně přišla. Mezi stromy, tiše jako myška a po známé, vyšlapané stezce, dokud nezahlédla v povzdáli světlý kožich. Srst na krku se jí automaticky naježila, ouška mírně přitisklá k týlu. A srdce v kalhotách, protože whoa. Vlk, který byl zcela jistě cizí a který trpělivě vyčkával na samém kraji lesa, byl oproti drobné seveřance jako golem. Nedala se ovšem rozhodit a s bradou hrdě zdviženou přistoupila do uctivé vzdálenosti.
„Zdravím, cizinče. Jsi na území Borůvkové smečky,“ začala zdvořile a tak klidně, jak jen dokázala. Křídla se jí tiskla k boku tak těsně, že nemohla jít vidět. O to víc však proti uhlazenému tělu vystupovalo to rouno, které měla vlčice na krku. Skoro jako ovečka. „Jmenuju se Baghý. Smím se ptát, co tě sem přivádí?“ Ostražitým pohledem si bílého prohlížela. Kožich neměl rozhodně o nic méně huňatý než ona sama, což dost jasně prozrazovalo jeho původ. Určitě si užil léto podobně jako hnědá, kterou zmáhala nejistota. Při krátkém pohledu do jeho očí, a těsně po tom, co mu ukotvila pohled na čelo, ji ovšem zamrazilo. Vždycky ji znervózňovalo potkat vlka, který měl magii vody. A její myšlenky, najednou splašené jako stádo vysoké, se vydaly na divokou jízdu minulostí až tam, kde pod horou leží sníh.

Makadi na rozespalou Baghý působila poněkud křečovitě. Možná, že by si toho Baghý nevšimla, nebo by si to neuvědomila, kdyby si nepamatovala takové chvíle i ve svém životě. Sledovala, jak sem tam rudé vlčici ujely oči stranou. Sama však měla hlavu plnou myšlenek. Třeba: někoho jí připomínala. Někoho, kdo se topil hluboko ve vlnách minulosti. Tak hluboko, že tu vzpomínku vlastně ani nebyla schopná uchopit, ačkoli se po ní natahovala vší svou silou bytí. Ač velmi chtěla. Ale nešlo to. A byla tu ještě třetí věc, na kterou posléze sama Makadi poukázala. A Baghý se s přikývnutím pousmála. Byla bystrá, než ne. Křidélka sebou lehce zaškubala, ale tentokrát se jimi vlčice nenechala vyvézt z míry, jen se lehce pousmála, pohled pevně upřený na Makadi čelo.
„Říkala jsem si, jestli nemáš trochu jiný kožíšek,“ prohodila hnědá přátelsky a v oku jí zajiskřilo, „moc ti to takhle sluší.“ Byla to upřímná pochvala a kompliment od srdce, který myslela vážně. Ale přece jí v hlavě nepřestávalo vrtat, odkud tenhle obličej už zná. Tedy ne tak docela obličej, jako kabátek. A když už to chtěla nechat být, ta vzpomínka ji sama nalezla. Byla to Aria. No jistě. Rezavý kožíšek přecházející v bělostnou srst? Mělo ji to napadnou ihned! Vlastně ani nechápala, co jí na tom tak dlouho trvalo? Sama pro sebe se znovu pousmála, ale rychle pozornost upoutala zpět ke konverzaci, kterou vedla s mladou vlčicí. Nebo teda vlkem, ale to už byla pro Baghý docela uzavřená kapitola. Byla moc stará na to, aby vymlouvala mládežníkům podobné věci. A taky dost slušně vychovaná na to, aby vlčice rozhodnutí respektovala, ba dokonce bránila. Třeba před Norim. Kde tomu byl vůbec konec? Od všech těch myšlenkových pochodů upustila a jen ležérně máchla tlapkou.
„Jen cituji Životova slova,“ uchechtla se a znovu pohledem střelila po svých znetvořených zádech. Křídla teď byla už určitě o dost větší a těžší. Nové a zcela netrénované svaly jí nyní bolely, když je bez přestání křečovitě držela zdvižené od těla. Kdyby jen bylo jednoduché je nějak ovládat. Pokusila se je přitáhnout k tělu, ovšem jako rozmazlená vlčata se jen zachvěla a vytrvale zůstávala odtažená. Povzdechla si. „Už jsem viděla vlčici, která něco podobného měla. Jsou to křídla. Ale dle všeho ne na létání, takže ve výsledku si mě bohové prostě jen ocejchovali svým znamením. A přísahám na Život i na Smrt, že jestli se ty věci nebudou dát složit, asi umřu vysílením.“ To byla pravda. Krutá, ale vlčice se jí přeci jen pokusila pojmout v trošku odlehčeném měřítku. Ne že by se v přítomnosti prakticky cizí vlčice cítila úplně ve své kůži, ale aspoň nebyla sama. A tahle dáma nemohla být taky nikdo špatný. Vždyť to taky docela dobře mohla velmi záhy být její nová Alfa. S Blueberrym se k sobě dosti měli.
„Mimochodem, neviděla jsi náhodou někde Noriho?“ nadhodila hnědá ještě z úplně jiného šálku. Nějak čekala, že se k ní postrach přiřítí v první okamžik, co strčí čumák mezi stromy. Jenže to se nestalo. Zjevně byl někde pryč. A jestli s někým tuhle její křídlovou situaci chtěla probrat, byl to zrovna on.