Gallirea - Příspěvky uživatele

// Borůvkový les přes řeku Mahtaë (sever)

Co se událo, jakmile vlčice i se svou smečkou vyrazila od úkrytu, to bylo těžké popsat. Přesto se o to však pokusím. Fakt, že Elora s Aranel byly plné pochybností Baghý nechávala plynout. Chápala, že plno vlků se chtělo před zimou ještě vyvenčit a někde něco zažít. V zimě pak valná většina smečky vysedávala doma a snažila se přežívat. Pravdou ovšem bylo, že by se tlapky k dobru při lovu mohly hodit. Ale kdo byla, aby se do ostatních navážela. Smečku vedla sotva den a plno z jejích současných kolegů s jejím vůdcovstvím nemuselo ani souhlasit. Povzdechla si, protože cítila jak na její ramena dosedá ta tíha o které Blueberry mluvil. Jako lovec a delta se musela starat jen o jídlo. Teď byla být hlavou jejich rodiny. Zodpovídala za každého jednoho z nich. A přitom ani pořádně nevěděla kdo všechno tu byl. Vybavovala si Kayu, Aranel, Noriho a Sigyho. Ten měl rodinu, ale nikoho z nich neviděla setsakramentsky dlouho. Makadi s Wizku se držely bokem. Pak tu byla Erola a to vlče, které přišel hledat Erlend. Byl tu i Storm, který ovšem zmizel a bylo jen otázkou, jestli se vrátí před zimou, či zda ho někde dohnalo stáří. Taky tu byla Tati, ale ta měla zjevně toulavé tlapky – nu což. Na to měla mladá dáma věk. A taky tu byl Awarak, který na ně snad nezapomenul. To byli všichni, na které si byla schopná vzpomenout. Plno hlav. Plno zodpovědnosti. Těšilo ji ovšem, že Erlend se jí stal němou, avšak největší oporou. Nori byl kdo ví kde – už klasický stav, který mu ovšem nehodlala vytýkat. Ale její synovec tu byl a proto mu věnovala vřelý úsměv, když se o ní za chůze přátelsky otřel. Trochu přimhouřila oči a měkce přikývla. Jak by byl svět jednodušší, kdyby měla magii myšlenek. Ale nestihla svého nedostatku litovat moc dlouho. Mluvila na ni bílá vlčice, kterou chtěla požádat o velikou službu. Přesto však nemohla mluvit – odnikud, jako by snad spadlo z nebes, se přiřítilo z útrob Borůvkového lesa šedé vlče a hnědé vletělo za bujarého povyku přímo pod nohy. Uskočila, v očích a tváři zmatení, nepokoj a poplašený výraz, který rychle obrátila k Aranel. Je tohle naše? křičela mlčky zmatená jako lesní včela. Ale podobně působila i sama bílá vlčice.
„Ahoj Jerry,“ broukla zmatená hnědá, jednu přední tlapku zvednutou ze země a váhu přenesenou na zadní, takže se od vlčete mírně odtahovala. Jeho nadšení bylo nakažlivé, ale zatím byla moc zmatená z jeho náhlého příchodu. Křídla se mírně roztáhla a působila tak podstatně větší, než doopravdy byla. „Moc si vážím tvé pochvaly, ale Aranel má pravdu. Jdeme právě na lov. Nemyslím si že je moudré, abys šel s námi,“ prohodila již pevnějším hlasem. Pořád však byla zaskočená. Hlavně když Aranel okamžitě vlče odkazovala na jejich novou alfu – tedy jí. Mírně sklopila uši, pohled zdravého oka pevně fixovaný na vlčka před sebou. Neunikly jí jizvy, které hyzdily mladíkovu zadní tlapku. Nevypadalo to, že měl domov. Možná i protože o něj téměř škemral? Obočí hnědé dámy se jemně zvrásněno. Jistě nemohla odstrčit zraněné vlče před zimou. Postavila se proto pevně na všechny čtyři a jemně přikývla bradou. „Jistě s námi můžeš zůstat ve smečce, Jerry, ale vrať se raději zpátky za Wizku a Makadi,“ pobídla vlče. Křídla již automaticky pevně přitáhla k tělu, takže lehce splývala s jejími boky. Nemohli čekat déle. Slunce se šplhalo po obloze rychleji a dny byly krátké. Otočila se proto od vlčka a pobídla zbytek své družiny, aby se vydali za ní. Potajmu ovšem doufala, že ji vlče uposlechne.
Řeku překročili poměrně lehce. Za tu dobu svého pobytu na Gallirei znala nějaká místečka, kde se Mahtaë dala snadno přejít. Na okamžik ovšem zvážila, že by ji zkusila přeplachtit. No nebylo by to naprosto boží? Cítit vítr ve své srsti a tak? Taky se ale nechtěla zmrzačit první den v úřadě a před svými nejbližšími. Hlavně když se chystala oslovit bílou vlčici, která svorně kráčela nedaleko ní. A spolu s nimi i to vlče, kterého si před tím nevšimla, ale které už teď nemohla poslat zpátky. Ne samotné přes řeku. První se ovšem obrátila k bílé:
„Aranel, vlastně na tebe mám menší prosbu,“ začala poklidně, zatímco prohledávala pohledem kraj Smrkového lesa, „původně jsem se divila, proč Blueberry nechtěl předat smečku tobě a do jeho rozhodnutí nevidím. Sama ti ale důvěřuji a byla bych ráda, kdyby ses ujala pozice bety. Znáš Borůvkový les, znáš vlky v něm. Není nikdo lepší. Mluvíš o odpovědnosti a protože si ji uvědomuji, bylo by více než fajn ji moci sdílet s někým tak zkušeným, jako jsi ty.“ Rychlá smrt. Čím dříve to hnědá dostala ze svého svědomí, tím lépe se cítila. Překvapilo ji ovšem že v lese cítila plno známých pachů. Znovu zavětřila, jen aby poznala Sigyho s Awarakem. Nemohli být daleko. Zároveň ovšem nechtěla riskovat a plašit zvěř vytím, takže pouze krátce štěkla, aby upoutala jejich pozornost. Kraj smrkového lesa jim zatím poskytoval nutné útočiště a vítr foukal od severu. Nemohl je proto prozradit. Mohli klidně počkat, než je jejich druhové najdou. Třeba by se mohli přidat k lovu? Velmi paradoxní náhoda, ale co naplat! I to se dělo. A nebylo to vůbec špatné. Před tím se ovšem otočila hnědá vlčice k šedému vlčeti, které tu pořád bylo.
„Jerry, poslouchej mě. Jestli chceš opravdu jít s námi na lov, tak ale poslechneš na první slovo úplně každého, ano? Když ti povím něco já, Aranel nebo dokonce i Elora, všechny poslechneš.“ To byla její jediná podmínka. Trochu však doufala, že by se mohl vlčka ujmout Sigy se svou chromou tlapkou. Nechtěla ale žíhaného mladíka omezovat. Museli se přizpůsobit okolnostem.

Nebylo jich moc, ale Baghý ani na moment nepochybovala o tom, že to spolu zvládnou. Aranel byla schopným lovcem a věřila, že Erlend bude silný minimálně jako buvol. Byl dokonce větší než Awarak, což jim poměrně hrálo do karet. Ale Elora zato nevypadala úplně dvakrát moc přítomně. Seděla vedle bílé vlčice a nijak se ani nezúčastňovala rozhovoru, který se tu snažili vést. Mladou slečnu si opatrně prohlížela, ale nechtěla se jí vtírat. Ostatně během chvilky vyskočila na nohy a začala se trošičku zajímat. To hnědou poněkud uklidnilo, takže pomalu vydechla, zatímco si protáhla plně vzrostlá křídla. Ta byla překvapivě lehká, což ji znovu vedlo k myšlence, že by ji třeba doopravdy unesla ve vzduchu. To ale mohla zkoušet někdy jindy. Ne když měla povinnosti a zároveň tak velké novinky. Možná to bylo příhodné, že se na Blueberryho začala Aranel vyptávat. Baghý tak nemusela hledat úplný začátek svých slov. Na druhou stranu pořád ony novinky úplně nepobrala sama. Jak pak budou reagovat ostatní, když se tu sama začne prohlašovat za jejich novou alfu? Trochu rozpačitě sklopila pohled a nervózně si přešlápla.
„Vypadá to, že zase půjdeme jenom ve čtyřech. Ale to nevadí – zvládli jsme to i minule. Teď si jistě poradíme též. A třeba se k nám ještě někdo další přidá cestou.“ Byla to bláhová idea, ale třeba se jim poštěstí, ne? To však nebylo úplně důležité, protože když se Aranel rozmluvila znovu, hnědá nemohla dále vzdorovat té podivné obavě. Blue na ni uvrhl velkou povinnost a jí náleželo sdílet ony novinky se zbytkem rodiny.
„O Berrym jsem s vámi všemi vlastně chtěla mluvit. Zaskočil mě s docela velkou novinkou, kterou jsem nějak neočekávala. Každopádně, no, Blueberry se rozhodl vzdát smečky. Říkal něco o tom, že je unavený. A že chce znovu vidět hory a tak. Přišel ho navíc navštívit nějaký starý přítel. Drobný a hnědý vlk, asi v Berryho věku. Asi se chce chvíli toulat s ním, ale jen dočasně. Protože říkal že smečku neopustí.“ Vlčice původně zamýšlela to všem oznámit v klidu, ale byla tak nervózní, že přeci jen vyskočila na nohy a velmi, velmi, velmi pomalu si to namířila k řece Mahtaë, odkud je pak mohla cesta vést na nějaké místo, kde se mohla ukrývat Aranel tak vytoužená vysoká. „Ale co je hlavním poselstvím – Blue se vzdal své pozice,“ zopakovala měkce a na moment zastavila při chůzi, aby se mohla na své kolegy ohlédnout. „A pak poprosil mě, abych ho na tom místě zastoupila.“ Už ve chvíli, kdy ta slova pronášela si přišla naprosto strašně. Aranel tu byla tak dlouho. Wizku to samé. Tak proč sakra Blueberry přišel za ní? Nebo to byl nepovedený vtip? Co když si z ní vystřelil a teď měla být za úplného trapáka. Rozhodla se ovšem že nejmoudřejší bude prostě počkat na reakci Aranel, které bez debat důvěřovala a kterou měla ráda. Starší vlčice byla moudrá a plná zkušeností. Když hnědé nebude věřit, pak možná tohle rozhodnutí nebude tak dobré. Na druhou stranu kdyby s ní Aranel neměla problém, pak by asi nějak překonala i zbytek celé smečky? Dávalo to smysl? Možná. Baghý však nemohla čekat o nic déle, takže se znovu pomalu rozešla předem vybraným směrem. Po Aranel boku a věrně čekající na její soud.

// Erynijský les přes řeku Mahtaë (sever)

Hnědá vlčice stála před Blueberrym a sledovala pohled jeho rudých očí. Snažila se působit klidně, ale cítila jak se v ní zdvihá vlna emocí. Svrběly ji tlapky, zrychloval se jí tep a kdyby mohla, orosilo by se jí čelo. Jenže ona držela všechny tyhle pocity na uzdě, zatímco jí pomalu docházely souvislosti. Ona? Alfa Borůvkové smečky? To jako platí rovnou, nebo má Bluova autorita ještě nějakou výpovědní lhůtu? Naprázdno polkla a přikývla, když jí rudotlapý začal objasňovat důvod pro své rozhodnutí.
„Děkuju. Za důvěru kterou do mé maličkosti vkládáš,“ poděkovala upřímně a trochu sklonila hlavu. Do teď byl pro ni tenhle vlk naprosto zlatou autoritou – králem těchto míst. A teď měla přijmout jeho korunu? Páni. „Budu ráda když se to co nejvíc vlků dozví od tebe, ale jestli chceš vyrazit někam se Suzumem, rozhodně se zařídím. Už nejsem vlče nějaké to léto,“ pokusila se zavtipkovat, ale asi se to moc nepovedlo. V její hlavě to rozhodně znělo lépe. Uhnula proto pohledem a lehce se ošila, aby dala průchod vzrůstajícímu napětí v její maličké dušičce. „Na každý pád vyrážíme na lov – aby byly aspoň nějaké zásoby na zimu. A synovec jistě rád přiloží tlapku k dílu. Ostatně je to vlk jako hora.“ To byl poměrně paradoxní fakt, neboť Baghý sama byla jeho pravým opakem. Ale co by to byli za rodinku bez trochu podivných odchylek, no ne?
Rudotlapá alfa, no, spíše bývalá alfa zdejších krajin se odporoučela za svým hnědým milencem a Baghý na pár okamžiků osaměla. Strávila valnou část toho času prostým prohlížením si stromů okolo sebe a dumáním o tom, co teď prožila. Pořád ji nedocházela tíha Blueberryho slov. Pořád to nepobírala. Bude jí vůbec někdo věřit, když tu najednou začne rozhlašovat že se stala paní těchto lesů? Plno jiných tu bylo déle. Byli zkušenější. Znali se roky. Ona byla pořád nováčkem oproti jiným veteránům. Jenže… se nedalo svítit. A tak zvedla zadek a zamířila si to za Erlendem, kterého našla na tom samém místě, které před tím opustila. Ocas se jí automaticky rozkýval za zády a pozdravila ho přátelským úsměvem. I on vypadal nadšeně. Zjevně ho Blueberry přijal – nic jiného ji nenapadalo. Erlend měl být takovým posledním článkem téhle skládačky. První člen Borůvkového lesa, kterého sem přivedla nová alfa. A zároveň poslední, kterému požehnala ta stará.
„Vítej v Borůvkovém lese,“ pozdravila hnědá golema. „Určitě se mnou rád půjdeš pozdravit ostatní, co ty na to?“ byl bílý vybídnut k pohybu, ale před tím ho ještě hnědá velmi krátce obejmula. Za to ale vděčně. Pak ovšem otočila své tělo na podpatku a namířila si to do míst, kde se smečka scházela – tam u tůně. Kde ležel úkryt. A kde taky záhy nalezla Aranel s Elorou. A pravděpodobně někde poblíž musel být i Nori. Ten byl ostatně vždy blízko. Přivítala vlčice s úsměvem.
„Omlouvám se za zdržování,“ začala hned, když k nim přisedla, „debata s Blueberrym se trochu protáhla, ale můžeme vyrazit na lov. Jen mám tedy ještě pár novinek. To ale můžeme probrat cestou,“ doplnila ještě s lehkým úsměvem. Byla pěkně nervózní. Ale věřila, že se tohle celé nějak poddá. A že jí její smečka uvěří.

Poslední Blueberryho měsíčník.

Zdravím vás,
uplynulo několik let od chvíle, kdy jsem psala první alfa-post. Od té doby jsme spolu mnohé prožili a mnohé se změnilo. Borůvková smečka byla na pokraji rozpadu, ale společnými silami jsme z ní udělali nádhernou prosperující rodinu. Jste úžasní a děkuji každému z vás, že jsem vás mohla poznat. A Blueberry taky.
Když jsem se dozvěděla, že se Blue stane alfou, málem mi vyskočilo srdce z hrudi. Tuhle hru už okupují téměř deset let a stala se tak nedílnou součástí mého života. A každý podobný úspěch jsem si ve svých dvanácti letech mohla jen přát. A je proto velmi těžké se nyní této pozice vzdát, ale již je čas. Bohužel, s příchodem dospěláckého života nemám tolik času ani chuti, kolik by si Borůvka zasloužila. A já věřím, že si zasloužíte toho nejlepšího alfáka. Baghý to nepochybně splní. A buďte na ni hodní, nebo vás budu navždy strašit!
Ze hry neodcházím úplně a Blue zůstane nadále krásným maskotem Borůvky, i když v důchodu. Nejedná se tedy o rozloučení, spíše o jistý nostalgický výplach mozku.
Mám vás všechny ráda.
B.

Temná noc zahalila kraj. Vzduch byl pořád tak divně kyselý a v Baghý vyvolával zvláštní pocit úzkosti. Stejně jako Blueberryho podivný přístup, který ji trochu znervózňoval. Zaprvé – trochu počítala s tím, že z jejího proslovu pochopí, že je Erlend doopravdy němý. Nebo byla naivní? Začínala zpochybňovat nejen svůj vlastní úsudek, ale i sanitu. Teď už ale nebylo cesty zpět a jestli ze sebe udělala tak budiž. Ale proč ji Blue chtěl brát stranou? Zvědavě si ho prohlížela chvilku po tom, co pohled odtrhla od modrých očí svého synovce.
„Eh, jistě – určitě,“ přitakala zmateně a vyskočila na nohy, aby mohla rudotlapého vlka následovat do soukromí. Křídla se jí stále tiskla k boku a zvýrazňovala tak hustou srst na její hrudi a krku. Ale upřímně nechápala co přesně se děje. Provedla něco? Znovu se ji chytila nečekaná úzkost a uši stáhla poplašeně k týlu, zatímco ocas ji přilehl k zadním. Provinila se snad svou bláhovou žádostí o přijetí Erlenda tak těsně před začátkem zimy a s tou podivnou katastrofou, která se plížila všude kolem. Jenže když se posadila proti Blueberrymu, dost daleko od ostatních, aby je neslyšeli, byla zcela vyvedena z omylu. Její alfa se rozpovídala o velmi zvláštní věci, kterou záhy pochopila. Co říct jiného, než že jí padla brada. Přirozeně ji jako úplně první napadla jediná otázka: proč já? Přeci do nedávalo smysl. Nebyla tu nejdéle. Byli tu jiní. Wizku, Aranel, Storm. Hlavou jí vířila jména, která by si tuhle nabídku zasloužila víc. Vlci, kteří by určitě neváhali, když by za nimi s něčím takovým Blueberry přišel. A ona tu místo toho jen seděla a zírala do jeho tváře se zmateným výrazem v očích. Dlouho mlčela, protože hledala nějaká slova. Třeba by hnědého vlka přiměla k tomu, aby si svoje rozhodnutí ještě rozmyslel, ačkoliv tvrdil, že to bylo uvážené. Co kdyby odmítla? Urazila by ho? Vyhnal by ji? Nebo by jen přikývnul a odebral se stranou, aby mohl přemýšlet dál? Cítila jakýsi závazek vůči alfovi, který před více než rokem poskytl domov jedné staré a zubožené vlčí dámě. Hodně věcí se od té doby změnilo a přesně na důkaz toho jí u boků zacukala nová křídla. Ošila se a sklopila krátce pohled. Měla v krku tak sucho, že se bála promluvit. Jistě by se jí zlomil hlas. Ale začínala pociťovat jisté nutkání, protože mlčela už tak zatraceně dlouho. Srdce jí bušilo až v krku. Ale jak se měla rozhodnout jen tak z fleku? Bylo to správné? Vždyť ona vůbec nebyla stvořená pro to být alfou. A přesto najednou cítila svou hlavu se lehce klonit.
„Jestli to takhle chceš,“ souhlasila tiše. „Ale nějak nechápu proč jsi přišel za mnou? Co třeba Aranel? Je tu dýl.“ Cítila se zmatená, ale koukala teď vlkovi před sebou do očí. Snad poprvé v životě pevně a aniž by byla nervózní. „Ale jistě víš že na tebe dám, takže jestli to takhle doopravdy chceš, no, ujmu se tvého místa.“ Ta slova vyslovená nahlas zněla podivně. Tak zvláštně, že se jí až zamotala hlava. Ale stála pevně na nohou a odhodlání z ní najednou úplně sršelo. Nechtěla ho zklamat.

Hnědá vlčice se svým společníkem pořád postávala v úkrytu stromů Borůvkového lesa, zatímco nemocnýma očima pozorovala pár vlků před sebou. Z toho slepého jí znovu teklo. evidentně ho dráždil ten podivně zapáchající vzduch, co ji štípal v nose. Tak nějak tušila, že vlci stojící před ní se zřejmě znají, když tu Suzumeho nechávala. Ale ne až takhle důvěrně. Popravdě ji také mrzelo, že je nevhodně přepadli zrovna v tak důležitý moment. Jenže co mohla dělat? I její důvod příchodu nebyl rovna zcela nedůležitý. Alespoň ne pro ni. Jenže když se Blueberry od druhého vlka oddělil, nevypadal nikterak rozhořčeně. Spíš zcela naopak. Promluvil klidně a oponoval hnědé vlčici slovy, která tak zcela nečekala. Zastříhala ušima a naklopila hlavu zvědavě ke straně, rychle se však srovnala a nasadila vážný výraz tváře. Jestli jí měl co říct, jistě se to záhy dozví.
„Jistě, jistě,“ přitakala a lehce se u toho obrátila na Erlenda, než sjela pohledem na Suzumeho s Blueberrym. „Já vím že se blíží zima a že to co teď řeknu je těžce uvěřitelné – i Aranel na mě koukala jako na zmatenou veverku – ale přišla jsem tě poprosit, jestli by u nás nemohl tenhle vlk zůstat,“ při těch slovech znovu koukla na svého synovce a lehce se pousmála. „Je to složité a vlastně ani neznám jeho jméno, ale je to shodou okolností syn mého bratra. Takže můj synovcec. Jistě že pokud s tím nebudeš souhlasit, odejde. Ale chtěla jsem tě o to poprosit hlavně protože je to moje jediná rodina. A mohu se za něj zaručit.“ Ta slova pronášela pomalu a s rozvahou, asi aby neřekla nějakou pitomost. Rozhodně taky na Bluea nechtěla jakkoliv tlačit. A kdyby potřeboval čas na rozhodnutí se, taky by prchla. Udělala by klidně salto vzad, aby tu mohl Erlend zůstat. Ale tak moc doufala, že je nepošle pryč. Tak moc. Přála si, aby tohle všechno vyšlo a oni s bílým mohli být rodina. Nebo aspoň to, co z ní zbylo. Nervózně si přešlápla a znovu pohled upnula do červených očí svojí alfy. Zdálo se, že přemýšlí. Ale o čem, to mělo ještě nějakou chvíli zůstat tajemstvím. Možná už přišel na to, proč sem Baghý přišla a teď jen přemítal nad tím, jak je něžně poslat k čertu? I to byla možnost. Jenže hnědá vlčice byla až přespříliš ochotná to riskovat. Přítomnost jejího rodinného příslušníka přebila všechny obavy a strachy.

// Ovocná tůň

Erlend se k vlčici bez debat přidal. No, jako by snad o něčem mohl diskutovat, když k němu byla zády. Ale to bylo vedlejší. Capkala si to s křídly pevně přitaženými k tělu směrem, kde cítila Blueberryho spolu s tím cizincem, který sem s ní přišel a který tak čuměl na její křídla. Nejraději by protočila oči ale nechtěla se dotknout Erlena v případě, že by to třeba zahlédl. A tak jen tiše capkala kýženým směrem, zatímco ji Bílý věrně následoval.
„Promiň Noriho,“ broukla náhle a s lehkým úsměvem se k němu přes rameno otočila. Stezku již znala, neměla strach že by na pěšině o něco zaškobrtla. Přesto se ovšem často otáčela před sebe, aby kontrolovala kam teď cesta uhýbá. „Je to dobrá duše, ale taky trošku pometlo. Ale byl to můj první přítel, když jsem sem došla. Určitě tě bude mít moc rád,“ vysvětlila s úsměvem její vztah k černému rarachovi, který teď zjevně někde skuhral nad vyraženým zubem. Bylo jí moc líto, že vlčka opustila v tak nevhodnou chvíli, ale jestli neměl Erlend zůstat sám, musela ho dovést z Alfě co nejdříve. Aranel si s dvěma vlčaty jistě poradí bez mrknutí oka. Ano – Nori byl takové přerostlé vlče, které ideálně potřebovalo dozor bez ustání. Baghý ho z dohledu nespouštěla často, ale jednou se vrátil potrhaný od Styx a podruhé byl Svázaný za ocásky se Rzí. Ani jedno z toho nebylo zrovna příjemné, vzhledem k tomu že Rez Nori neměl úplně v lásce. I když kdo ví – třeba se na svých cestách usmířili? To by jistě bylo velmi pozitivní! Ale taky dost nereálný. Uklidnila proto své naděje a ohlédla se znovu na Erlenda, zdali stíhá.
„Blueberry je naše alfa, mimochodem. Má červenou srst, to abys ho poznal. Jednoznačně je to vlk na svém místě a věřím jeho úsudku,“ pousmála se pak ještě na doplnění. Zobák však zavřela rychle, protože dvě siluety vystupovaly ze stínů lesa překvapivě rychle. Jaké však bylo Baghý překvapení, když dvojici našla v objetí. Zarazila se na místě a ouška stáhla k týlu. Tady asi neměli co dělat. Ale zároveň oba dupali jak sloni, takže se je vlci jistě museli slyšet. Jen – no tohle úplně neočekávala, že Suzume, jak se hnědý dříve představil, bude jejich alfu znát. Natož důvěrně. Nervózně si odkašlala a rozpačitě sklopila zraky, načež promluvila.
„Z-Zdravím, Blueberry. J-Já se moc omlouvám že vás ruším, ale chtěla jsem s tebou o něčem důležitém mluvit,“ prohodila měkce, „ale jestli se to nehodí, přijdeme jindy,“ doplnila obratně a rozpačitě máchla tlapkou někam bokem, jakože klidně zmizí jak pára nad hrncem, bude-li třeba. Achjo, to jsem zase pokonila, vytknula si v duchu, pohled stále rozpačitě sklopený k zemi.

Sluníčko se po zatažené obloze škrábalo výš a výš, zatímco okolo Baghý se hromadilo víc a víc duší. Že tu teď byly navíc Elora s Aranel, to bylo v pořádku. Jenže v tu chvíli sem už neomylně nesly dlouhé nohy i Černý přízrak z Borůvkového lesa. Zatím byl však dosti daleko, aby vlčice mohla soustředit svou pozornost čistě na svou současnou společnost. Elora chudinka vypadala celá vyplašeně, takže si podobně malá vlčice dala záležet, aby jejím směrem posílala co nejvíc pozitivní energie. Hlavně když El položila svoji otázku. Baghý srdéčko zaplesalo a její oháňka se zazmítala ze strany na stranu:
„Slibuju, že to už nebolí ani trošku,“ pousmála se na mladou slečnu a v závěru přeci jen přicapkala k ní, aby jí mohla nosem pročísnout srst na líčku. „Pak mi musíš taky povědět jak sis užila pokračování tvého dobrodružství,“ špitla, když se k ní pomalu skláněla. Zavčasu se ale odtáhla, aby se mohla podívat na Aranel, která vypadala trochu zmateně. Možná z toho, že Baghý neznala Erlendovo jméno, zatímco věděla že jsou příbuzní. Dala by jí za pravdu, že je to divný, ale řešit rodinné vztahy mohli někdy jindy. Ne když se mělo táhnout na lov.
„Je to dlouhý příběh, ale ve zkratce jsme na sebe tady tak náhodou natrefili. Myslím že přišel hledat, eh, nevzpomenu si na její jméno, ale je to hnědá slečna s bílými tlapkami,“ vysvětlila hnědá obratem a trochu červenými tvářemi. Měla znát její jméno, ale dlouho se neviděly. Vlastně spolu nikdy ani pořádně nemluvily. „Na každý pád jsme se po zdlouhavém rozhovoru dopídili důvodu, proč on je podobný někomu koho znám, zatímco sám o mně někdy dávno slyšel.“ Víc do hloubky problému nechtěla zabředávat. Nel nemusela vědět o Théovi ani o jejím původu. O tom ostatně věděl sotva Nori. Téma se naštěstí rychle obrátilo, takže se hnědá mohla soustředit na prosté zavrtění hlavou v odpovědi na další otázku.
„Nechtěla jsem křídla ani nic jiného. Poslal mě za ní Život, který tvrdil že mi dá nevídaný dárek, ale že taky potřebuje sestřinu pomoc. A kdo jsem, abych odporovala bohům. Smrt se mnou zacloumala jako bych byla lasička a poslala mě pryč s ošklivě zraněnými zády. Z ran potom vzešlo tohle.“ Při těch slovech křídly znovu zamávala. Už jí to šlo o poznání lépe a podstatně míň sebou šila. Pořád to však byly pohyby dosti nevžité a hnědá se na ně musela soustředit.
Jako na posledního se pak Baghý otočila na Erlenda, který vypadal upřímně nadšený z jejího návrhu. Asi jako přerostlé vlče, kterému někdo přislíbil první lov. Myšlenky hnědé okamžitě vystřelily do ne tak daleké minulosti a k Flynnovi. Dlouho vlčka neviděla – kde mu asi tak byl konec? Ale místo zlatého vlčka se přiřítil někdo úplně jiný. Stejně důležitý, ale o poznání hlučnější. Nestihla kvůli Norimu ani odpovědět Erlendovi. Přiběhl jako velká voda; hlučný a rozjařený jako kdykoliv před tím. Jenže nevypadal jako kdykoliv před tím. Vlčice na něj hleděla s tlamou dokořán a sotva mu mohla opětovat pozdrav. Černý přízrak měl na srsti zlatavé odznaky. A co víc! Z hlavy mu vyrůstaly dlouhé, zlaté rohy. Vypadaly majestátně, ale Nori je zjevně vůbec nevnímal. Jako vždy si mlel svoje, zatímco se prodíral davem. Zasekl se až při pohledu na hnědou vlčici a její rozepjatá křídla, ale zdaleka ne tolik, jako se ona zarazila při pohledu na něj.
„N-Nori!“ dostala ze sebe po hodné chvíli, zrovna když se skláněl k Erlendovi s prosbou o vytržení zubu. Kdyby to byl kdokoliv jiný, asi by se tomu podivila. Ale nebyl. Tohle byl Nori a kdyby přišel s osiřelým jehnětem, nedivila by se. Jenže rohy na jeho čele? Hnědá vlčice k němu chtěla přiskočit a přivítat se s ním, ale když tak učinila, zapomenula na masu křídel, kterou sebou nově vláčela. Jedno z nich tak silným kloubem Noriho vší svou silou přetáhlo přes čenich i s vleklou slinou. Baghý poplašeně couvla a začala si perutě skládat blíž k tělu – škoda ovšem byla vykonána. Z Noriho tlamy vylétlo něco ošklivého a černého. Že by zrovna ten zkažený zub? Byla to na každý pád řacha jako blázen, protože i Baghý teď bolelo křídlo. Nedala však nic znát.
„Nori! Jsi v pořádku?“ strachovala se hned z uctivé vzdálenosti, odkud nemohla nikoho znovu praštit. „Moc se omlouvám! Nejsem na tyhle věci zvyklá! Ale co to máš na hlavě ty? Kde si to vzal? Ne že by ti to neslušelo, ale – no. Rohy? To Život?“ nemohla se udržet a vychrlila na něj své dotěrné otázky, protože byla opravdu zmatená. Pak si ale vzpomenula na nebohého Erlenda, který tomu celému musel čelit. Omluvně se na něj usmála.
„Promiň, tohle je můj kamarád Nori,“ představila toho ničemu rozpačitě. „Nori, tohle je můj synovec. Ale nemůže mluvit, tak se k němu koukej chovat slušně. Zrovna jsme na cestě za Blueberrym, než smečka půjde na lov.“ Vlčici pomalu začínalo docházet, že mluví a mluví jen ona. Ale bylo tu tolik vysvětlování a věcí k vyřízení! Naštěstí pomalu vymyslela plán co dělat a jak všechno stihnout, třebaže právě Norimu vyrazila zub z tlamy. Však on si poradí, žejo.
„Aranel, Eloro? Mohla bych vás o něco poprosit?“ otočila se na dvojici s lehkým úsměvem, „rychle odvedu synovce k alfě, mohly byste prosím shromáždit co nejvíc vlků u úkrytu? Můžeme konečně znovu vyrazit na vysokou – ideálně někam trochu víc jižně, ať nechodíme stále jen k Velkému jezeru.“ Tak nějak doufala že vlčice nebudou mít námitky. „Nori, ty můžeš švihat s nima. Já s Bílým to sami vyřídíme rychleji a hned se k vám připojíme.“ Na pořádnou odpověď tentokrát pořádně nečekala. Jen pokynula Erlendovi aby ji následoval, zatímco si to namířila do míst, odkud úplně prve přišla. Dle všeho se Blueberry pořád vybavoval s tím cizincem a tak byl na jednom místě. Nebylo to daleko a když si pospíší, třeba Erlend stihne jít na lov s nimi. Blue to jistě pochopí, proč se za něj Baghý chce přimluvit.

// Borůvkový les

Vlčice stále ležela v tom pohodlném dolíku, který si již vyválela za tu chvíli v trávě. Uplynula další noc a nad Gallireu se vyhouplo slunce. Ale nebylo tak příjemné jako den předchozí. Jeho paprsky nebyly schopné prostoupit hustou mlhou, která spíš připomínala dým a která divně zapáchala. A úspěsně zakrývala oblohu i okolní svět. Něco se dělo, ale vlčice zatím nebyla úplně schopná zjistit co. A tak tam jen polehávala a užívala si příjemné chvíle vedle svojí rodiny. I Erlend vypadal poměrně spokojeně, takže se do ničeho úplně nehrnula. Byla ale podobně optimistická, jako bílý golem odpočívající proti ní. Protože třebaže cesty osudu byly nevyzpytatelné, pořád ji většinou zavedly na to správné místo v tu správnou chvíli. Potkala Noriho, našla Kessela. A teď tu dokonce proti ní seděla její vlastní krev! No jak bláznivé, ne-li šílené to bylo? Ale třeba se tu doopravdy potulovali i Erlendovi sourozenci? Pousmála se.Těšilo ji to vědomí a taky pohled na bílého. Vypadal chudák celý zmatený jakmile se začala vyptávat na jeho domov. Ten současný. Bezděky se pousmála a v očích jí zajiskřilo, načež máchla lehce oháňkou ze strany na stranu. Vlk pak začal něco gestikulovat, ale tentokrát netápala prakticky vůbec.
„Byla bych moc ráda, kdybys tu s námi zůstat chtěl,“ zasmála se lehce, ale najednou byla trošku nervózní. Třeba byl tak rozhozený jen protože nevěděl jak ji odmítnout? Možná byl radši sám? To se sice v jejích očích zdálo jako nesmysl, ale vše bylo možné.
Jejich konverzace ovšem byla přerušena někým nově příchozím. Blížily se kroky, které ovšem provázely i hlasy. Baghý uši prudce cukly přesně tím směrem, ale rychle je následoval i pohled. Vlčice vyskočila na nohy, aby Aranel s Elou pozdravila. Její oháňka se nepřestávala rozpustile zmítat ze strany na stranu, neboť pořád byla nadšená z objevení Erlenda i faktu, že by tu možná chtěl být s ní. Teď však osobní záležitosti musely jít kousek stranou.
„Zdravím, Aranel, El,“ uvítala hnědá nově příchozí s úsměvem a podobným přikývnutím, jakým ji pozdravila bílá vlčice. Sice nepřicházely v tu zcela nejlepší chvilku, ale tak co. Nemohla jim to říct a proto se jen přátelsky usmívala, křídla stále pevně přitisklá k bokům svého těla. „Vůbec nerušíte,“ prohodila ze zdvořilosti, „a moc ráda vás vidím.“ Aranel se zatím rozpovídala a hnědou zahřálo u srdíčka, že o ni Elora měla starost. Nejraději by k ní přistoupila a pročísla jí srst na líčku na znamení její náklonnosti, ale nechtěla ji úplně ztrapnit před dalšími a tak zůstala stát. Spiklenecky na ni ovšem mrkla.
„Než budu zodpovídat tvé otázky, tohle je můj synovec,“ představila Erlenda pyšně a lehce se na něj otočila. Nechtěla vysvětlovat jak se dopídili toho zářného objevu a trochu doufala že se vlčice ptát nebudou; byla ovšem připravená případně vše vysvětlit. „Ale je němý a tak neznám jeho jméno.“ Pak se ovšem zahleděla do černobílého modrých očí a přátelsky se usmála: „Tohle jsou Aranel a Erola, mé přítelkyně z Borůvkové smečky.“
Formalitky musely být velmi záhy opomenuty, protože Aranel přišla řešit nějaké důležité smečka věci týkající se lovu a Baghý zdraví. Při tom se hnědá trochu ošila, protože si stále živě vybavovala zážitky ze staré zříceniny i palčivou bolest v zádech, než se na ní Bohyně vyřádila do sytosti a i pár dnů poté. Trochu nakrčila nos, ale pak se znovu pousmála: „Jsem naštěstí v pořádku. Smrt jistě nemá nejlepší smysl pro humor, ale lov bych měla zvládnout,“ a možná nevědomky, ale pravděpodobně vědomě v tu chvíli hnědá vlčice s lehkostí rozepnula křídla od těla. Byla ještě o poznání větší, než kdykoliv před tím – vlastně jejich délka rozhodně předčila délku jejího vlastního těla, což ji zarazilo. Byla již dorostlá do své plné velikosti? Nebyla totiž vůbec těžká a to se zdálo být zarážející, ale ne špatné. „Řekněme že Smrt se na mě vyblbnula do sytosti, ale to by mě při lovu nemělo nijak omezovat. A Elora by jistě měla jít s námi. Mohli jsme se jít shromáždit do lesa,“ návrh to byl asi nejpraktičtější. Pak se ale otočila na Erlenda. „A kdybys ty chtěl, můžeme spolu ještě zajít za Blueberrym. Třeba se tu pro tebe najde ještě místo,“ nadhodila v očekávání a s očima vesele zářícíma.

Konečně se taky nad obzor vyhouplo nějaké to sluníčko, což hnědá vlčice využila k prohřátí svých staronových kostí. Opíralo se do hnědé srsti a tak příjemně hřálo, že kdyby mohla, skoro by i předla. I její synovec vypadal spokojený, třebaže se nejprve staral hlavně o krásy tohoto místa. A kdo by ho vinil? Jak sem svítilo sluníčko, vypadalo to tu skoro magicky. Sluneční paprsky se lámaly o kameny a vytvářely zvláštní hru světla a stínu. Skoro jako v pohádkách, kdy vytvářejí podivné sloupce světla, ve kterých se vznáší a třpytí babí léto, stejně jako poletující hmyz. Vlčice chtěla promluvit, ale z dálky se k ní doneslo táhlé vytí, které zanedlouho následovala odpověď. I ona tedy pozdvihla hlavu k nebi a táhle zavyla, aby upozornila na svou přítomnost, třebaže byla v ústraní. Poznala hlas Aranel i Elory. Alespoň že se hnědé vlče dostalo zpátky domů – to bylo dobře. Až pak se obrátila k Erlendovi, který právě hrabal tlapkou do vzduchu. Třikrát. To znamenalo, že měla tři další synovce nebo neteře? Automaticky se pousmála, když si představovala jejich tváře, jejich jména i jací asi byli. Zřejmě už byli skoro dospělí. Byli šťastní? A byl šťastný ten jediný z nich, kterého sotva poznala? Znovu si vlka začala prohlížet, zatímco se potutelně usmívala. Nevypadal nijak nespokojený, jenže se blížila zima, což v jeho novopečené tetě nyní vyvolávalo krapet dosud nepoznaných starostí. A s nimi přišla úzkost o bílého komfort a zdraví. Trochu neklidně sebou vlčice v odpoledním slunci zavrtěla, načež si odkašlala.
„Tři sourozenci? To je hodně synovců a neteří,“ pousmála se jakoby s lehkostí, jenže to v ní vyvolávalo jen další a další chmury. „Je nějaká šance, že některý z nich přišel do Gallirei s tebou?“ Zkusit své štěstí přesto mohla, ne? Ale úplně to necítila. Najednou pociťovala zvláštní zodpovědnost za golema, ze kterého se vyklubala její jediná rodina. Třeba by chtěl v Borůvkovém lese zůstat a třeba by s tím Blueberry ani neměl problém. Sice odmítnul Kessela, ale s Erlendem to bylo jiné, ne? Bílý byl hnědé příbuzný. Jistě by pro to alfák měl pochopení.
„Poslyš, ty máš nějakou smečku? Místo kam se vrátit?“ ta slova z vlčice vypadla dřív, než jim dokázala zabránit. Ale stalo se. A byla za to popravdě ráda, neboť to chtěla vědět. A případně nabídnout pomocnou tlapku a dostát tak svých rádoby povinností. Sice před ní nesedělo žádné malé vlče ale, no co si budem namlouvat: syn jejího bratra prostě automaticky byl malé vlče. Co že ji převyšoval o dobré dvě hlavy výšky.

Henlo, předstírejme že rozhodně nejdu jako poslední.
Poprosím o 17 mušlí, 16 oblázků, 6 křišťálu a bonus štěstí, díkysky ♥.

// Borůvkový les

Cesta k Ovocné tůni nebyla nijak náročná, ani daleká. Dvojice se ve stínu menhirů ocitla po velmi krátké chvíli, ale Baghý chvíli trvalo, než si konečně lehla vedle jednoho z nich. Dlouho stála se zakloněnou hlavou a pozorovala oblohu. Vzduch byl divně kyselý a místy dráždil ke kašli. Něco na tom všem bylo zvláštní a podivné. Nesprávné, chcete-li. Nakonec však zapudila tu podivnou myšlenku hlouběji do svého podvědomí a svalila se do vysoké trávy. Ještě nebyla žlutá. Poslední záchvěv mízy držel její stébla pevně vztyčená a svěže zelená. Navíc tráva krásně voněla. Bohužel si vlčice z nezvyku nešikovně přilehla jedno křídlo pod sebe. Rychle tedy vyskočila na nohy, aby se na to samé místo mohla položit znovu. Tentokrát pomaleji a poněkud opatrně. Teprve když byla pohodlně uložená, podívala se na svého tichého společníka.
„Udělej si taky pohodlí,“ pobídla ho opatrně, kdyby se náhodou chtěl zdráhat. Byl jejím hostem, takže se nemusel bát, že by ho odtud někdo vyháněl. Pořád si byla až za hrob jistá, že by Blueberry návštěvu blízké rodiny za každou cenu omluvil a prominul. Navíc v lese byly krom alfy též Makadi s Wizku, takže mohla být klidná. Pro případ nouze všem svého synovce nevedla daleko. Kdyby byla její pomoc potřeba, nebo něco takového. Takhle si mohli trochu popovídat, bude-li vlčice šikovná a bude dobře klást němému otázky. S magií myšlenek by to jistě bylo jednodušší, ale co naplat. Tu ona neměla. Ale aspoň už sebrala svoji důstojnost i odvahu z prachu země, takže nevypadala jako ustrašené kuře, nýbrž klidná dáma, jakou se snažila být za všech okolností. Jak vidno ne zcela úspěšně.
„Nebyla to úplně příjemná zkušenost, když mě Smrt tímhle darem rozhodla poctít,“ broukla vlčice poněkud kysele. „Sama po mě skočila a potrhala mě jako jehně, nic moc příjemného.“ Při těch slovech se natočila, aby si zvláštní výrůstky na svých zádech znovu pořádně prohlédla. Vypadaly podivně, ale jistým způsobem též majestátně. Jistě by bylo super, kdyby k něčemu ta tíha navíc taky byla. „Klidně ti o tom povím trochu víc, ale byla bych ráda kdybys mi ty řekl o sobě,“ broukla po chvilce. Už měla připravený asi bambilion otázek, které by na vlčka nejraději vychrlila. Kde ses tu vzal? Odešel jsi ze smečky schválně? Máš sourozence? Jak se jmenují a jací jsou? Jaký je tvůj příběh? Bohužel její synovec neměla jak na ně odpovědět. Ne nijak jednoduše. A proto se hnědá rozhodla trochu uklidnit sebe samou, když pomalu vyslovovala jednu z prvních otázek, která byla prostě vysvětlitelná pouhým kýváním hlavou: „Máš taky sourozence?“ Při těch slovech se očekávání přímo zrcadlilo v jejích očích, zatímco ouška měla zvědavě našpicovaná vpřed.

Fakt, že Erlend přijímal její smutek s vřelým klidem dodával hnědé vlčici krapet naděje. Naděje, která sice nebyla přiřazena k něčemu konkrétnímu, ale byla tady. Takové světýlko na konci tunelu, které jí dodávalo odvahu čelist svému strachu. Nervózně zastříhala ušima, načež opět sklopila pohled k zemi. Bylo zvláštní, že před chvílí, když byl tenhle vlk ještě úplně cizí, povídala si s ním bez zádrhelů. Jenže teď, když je pojila jedna horká krev, to bylo mnohem horší. A to nechtěla. Znovu přešlápla, aby se trochu uklidnila, ale při pohybu tlapkou zavadila o něco ostrého. Ve špíně na zemi se třpytily kousky křišťálu. Zmateně je prohrábla tlapkou znovu, což přineslo alespoň částečné rozptýlení od podivné atmosféry, jež visela ve vzduchu. Pak bez jakéhokoliv rozmýšlení popostrčila polovinu těch cetek směrem ke svému synovci. Znělo to skoro nadpozemsky, ale byla to pravda.
„Tohle si vem, určitě to užiješ,“ prohodila trochu tišeji než zamýšlela, ale byla si jistá tím, že ji Erlend slyšel. „Tyhle kameny má ráda Smrt, zdejší bohyně. Když jsem jí minule nějaké přinesla, pomohla mi zesílit.“ Sotva to ovšem dořekla, došlo jí, že to není pravda. Minule totiž nebylo loni, nýbrž poměrně před nedávnem. Rozpačitě sebou cukla. „Teda vlastně – minule mi dala tohle,“ sotva to dořekla, z jejích boků se pomalu rozepjala ta vycukaná křidélka, která teď dlouho odpočívala. Možná tomu už pomalu přicházela na kloub, jak se taková křídla ovládají. Zkusmo s nimi zamávala, ale jedno se stále pohybovalo trochu rychleji než druhé. A proto se je pracně rozhodla znovu složit. Čekala na bílého tváři vyděšený pohled, takže když se k němu znovu pořádně otočila, lehce se smála. „Nemyslím si, že to byl úplně dárek z milosti, ale taky nevím co dokážou. Zatím to pořád jenom roste.“ To byla pravda. Baghý křídla se už teď zdála podstatně větší než jaké měla Styx. Znamenalo to snad, že by vlčici mohla doopravdy být k užitku? Nejen jako tupý výsměch od kruté bohyně?
Vlk se zdál překvapený, když zmínila to proklaté místo, kde mrtví ožívali a spojovali své cesty s těmi, jejichž čas ještě nepřišel. Bylo to paradoxní, mátlo to vlkům hlavy a určitě to poněkud ztěžovalo jejich žití. Na druhou stranu to ovšem byla absolutně nevídaná příležitost. Hnědá přikývla.
„Ráda tě tam pak zavedu, zní to děsivě, ale… je to prostě magické, jako všechno tady.“ Pro tentokrát slovo magické nemyslela čistě pozitivně. Seděl na něm nádech hořkosti. Ne všechny její zkušenosti zkrátka byly pozitivní. Ale to nebylo důležité, protože Erlenda zjevně trápilo ještě něco. Začala se rozhlížet, protože to bylo zkrátka to první, co ji vždy napadlo. Jde někdo? Huh? Ale navzdory její natvrdlosti jí po krátké odmlce jeho otázka dovakla. Lehce zavrtěla hlavou.
„Můžeme zůstat tady, teď jsi můj host. A taky rodina. Pro to má Blueberry jistě pochopení. Ale jestli chceš, můžeme se zašít na jedno klidnější místo trochu na sever v lese. Je tam tůň a menhiry, vypadá moc pěkně. Tam nás nikdo nebude rušit.“ Tak nějak podvědomě očekávala souhlas. Proto stála znovu na nohou, sotva ten návrh dokončila. Ovocná tůň byla zkrátka malebné místečko, které jim nabízelo trochu toho podzimního slunce, stejně jako bezpečí. A proto se bez dalších okolků hnědá dáma vydala známou stezkou směrem k Ovocné tůni. Často ovšem zastavovala, aby na Bílého mohla v případě nouze počkat. Ale srdíčko jí plesalo, navzdory prvotní nejistotě. Určitě si budou moct pořádně popovídat a vše probrat jak se patří.

// Ovocná tůň

Henlo, it's me.
Tbh to byla docela náročná akce :eyes:. Ale rozhodně super.
Poprosím o odměny na Shireen, jestli to je možné: 3 křišťály a 16 květin (páč mám 8 půlbodů).

Čas v tomhle bolestném objetí plynul nějak jinak. Vlčici se v hlavě točilo dokola a dokola tolik vzpomínek, o kterých si před nedávnem myslela, že jsou navždy ztracené. Bylo to jako prožívat to všechno znovu. První kroky venku ve sněhu, první lov, vzpomínky na to horské jezero, ve kterém málem utonula. A spolu s těmi myšlenkami se jí z očí hrnuly slzy v nezastavitelném vodopádu. Neměla najednou sílu se tomu návalu emocí jakkoliv čelit. Pustila mu otěže a teď se řítila na splašeném koni do propasti minulosti. A tak se dál jen vytrvale tiše tiskla k vlkovi, díky kterému to všechno bylo. Ale jako by mu to snad mohla vyčítat? Ze všeho nejradši byla, že se našli. Bylo to jako zázrak v tomhle jejím světe, který byl roky hotovou pustinou. Cítila se šťastná, když našla Noriho a přidala se do Borůvkové smečky. Byla to iluze domova. Iluze rodiny, kterou dle všeho nenávratně ztratila někde hluboko v čase a severských závějích. Ale ze dne na den a z hodiny na hodnu bylo všechno úplně jinak. Stála tu před ní její vlastní krev. Syn mrtvého bratra. Živoucí připomínka její domnělé zrady, kterou ovšem tak ráda viděla. A on evidentně rád viděl ji. To uvědomění ji těšilo, ale nebyla i tohle pouhá iluze? Znal pravdu? Na ten krátký na tom ovšem nezáleželo.
Trvalo to dlouho, než se jeden od druhého konečně odtáhli. Tak dlouho, že se hnědá vlčice dokonce zvládla utišit a teď jen svýma velkýma očima pozorovala Bílého vlka, jehož jméno stále neznala. A zjevně ani znát neměla. Ale jako by na tom záleželo, protože už teď ho měla ráda. Sklonila se, aby si mohla tlapkou promnout obličej a trochu usušit líčka, rychle ovšem hlavu zvedla.
„Huh, promiň,“ broukla měkce s ušima trochu sklopenýma. „Tohle jsem rozhodně nečekala,“ byla to svatá pravda. Ale pravdou taky bylo, že Baghý docházela slova. Snad až na jednu myšlenku, která jí častěji a častěji tanula na vědomí. Odkašlala si a nervózně přešlápla. „Víš že je tu místo, kde můžeš navštívit zemřelé?“ prohodila to skoro neslyšně, ale nebyli od sebe daleko. Nemělo smysl to tajit a pokud o tom nevěděl, mohla mu pomoci. Třeba by poprvé v životě mohl mluvit se svým otcem? Moment, zarazila se, ten bídák mi o něm mohl taky říct, když jsem ho loni potkala. Ta myšlenka do ní udeřila jako blesk. Ale když se nad tím dál zamýšlela, byla přesně tohle věc, kterou by Théo (ne)udělal i zaživa. A vzhledem k tomu, že již nepatřil mezi živé – možná věděl co přijde. Odfkla si, na čele zase trochu hlubší vrásku. „Možná o tom víš, ale jestli ne – můžu ti to místo ukázat, jestli budeš chtít. Ač bych byla ráda, kdybychom ještě mohli strávit nějaký ten čas spolu,“ doplnila rychle. Tak rychle, že ty dvě myšlenky vlastně vzešly na svět jako jedna. V srdíčku jí zahořela naděje. Že by se blýskalo na ještě lepší časy? Mohl osud být tak velkorysý?