Gallirea - Příspěvky uživatele

|384|

Vlčice pořád klidně ležela po Sigyho boku a pohled střídavě upírala k němu, spící Eloře anebo okolí za ústím úkrytu. Obloha se začínala kabonit. Že by konečně přišel sníh? Tenhle rok docela pozdě. Pak její pohled ale starostlivě kmitnul k vysílenému vlčeti a srdce jí v hrudi poskočilo. Nebyly od sebe daleko. Není jí zima? Vysílená vlčice už nemohla jejím směrem poslat hřejivý vánek, měla ovšem teď křídla. A jedno z nich velmi opatrně natáhla přes stále odpočívající Eloru. Svou pozornost ale dávno upínala zpátky k Sigymu, když se tak stalo.
Žíhaný vlček se o svých bolestech nechtěl bavit. To ji nepřekvapovalo a dál do toho odmítala šťourat. Ani jí se o Théovi nemluvilo lehce. Možná tak se Ljósem, ale to by bylo z pochopitelných důvodů! Kdyby se jí teď Sigy začal vyptávat na minulost, asi by se zatvrdila, pevně sevřela čelisti k sobě a taky z debaty vycouvala. Lepší proto bylo se věnovat mnohem lehčímu tématu – magiím. O těch vlčice taky věděla svoje. Vždyť křídla na jejím hřbetu byla jasným důkazem. Lehce se proto pousmála, než promluvila.
„Zdá se mi, že pokud jde o magie, nejsme měřeni stejným metrem. Je to asi pochopitelné – ne každý je stejně silný. Magie jsou v tomto ohledu ale mnohem více nevyzpytatelné. Skoro jako by si s námi ti bohové hráli a jako pěšáky kladli tam, kde se jim to zrovna hodí,“ broukla trochu sklesle, ale nepřestávala se usmívat. Neměla šanci nahlédnout za oponu, nevěděla, jaká je pravda. Úsměv z tváře vlčici ovšem poměrně rychle zmizel – to když Sigy znovu promluvil. Nebo se na ni spíš osočil. Sklopila rozpačitě uši k hlavě a naprázdno polkla. Zjevně tu nebyl spokojený – možná měla držet tlamu zavřenou. Černý opeřenec, který jí ovšem seděl za krkem nesouhlasně zakrákal. No jistě. Vrána si spory vysloveně užívala. Hnědá po ní střelila nepříjemným pohledem, který se pak ale vrátil k Sigyu, v tu ránu ho ovšem nahradila grimasa spíše posmutnělá.
„Nic se neděje,“ přijala starší dáma pokorně omluvu. Neměla moc argumenty pro Sigyho jednání. Neznala ani důvody. Spíše jen vyčkávala co bude dál. A vysvětlení přišlo. Nespouštěla teď oči z vlčkova čela, zatímco pozorně a s hlavou lehce skloněnou ke straně poslouchala. „Hmm,“ broukla zamyšleně, když vlček domluvil, zatímco jí pohled znovu sklouznul k dennímu světlu, „jistě že sama budu radši když zůstaneš, ale nevím jestli ti dokážu nezaujatě poradit.“ V hlavě jí to zatím šrotovalo. „Možná by sis mohl promluvit s Kesselem – taky toho hodně prožil, jistě by měl nějakou radu. Ale jestli tě mohu o něco poprosit – neodcházej před zimou. Vyčítala bych si tvůj odchod, kdyby byla krutá zima.“

|383|

Mohlo mě to napadnout, proklela se hnědá vlčice, když vyslechla Sigyho první slova. Ihned si vyčítala že se nechala zlanařit svou zvědavostí. Svěsila uši a pohled znovu sklopila. Popravdě neměla slov – i ona kdysi přišla o svého blízkého. A vlastně to řešila podobně, jako měl v plánu žíhaný sám. Jen o tom zatím nevěděla. Taky ale nevěděla, co by sama chtěla slyšet. Natož pak Sigy, který zjevně přišel o svou partnerku a matku jeho potomků.
„Promiň – neměla jsem ponětí, že je to takto závažné,“ broukla posmutněle. „Jistě nechci sypat sůl do tvých ran.“ Tentokrát ovšem krátce navázala oční kontakt. Jen na pár chvil, ale lepší než nic. Téma naštěstí bylo rychle pozměněno, když se Sigy rozpovídal o jeho citu, který má pro bylinky. Zmatená vlčice proto nahodila lehký úsměv, než i ona přeplula na o něco veselejší vlnu a s lehkým úsměvem pohlédla na zbytky bylin a stále spící Eloru.
„Já si to nemyslím – naopak. Přijde mi to zajímavé,“ upřímný obdiv nemohla dát znát jinak, než svými slovy. Pohled však teď upírala k otvoru ve stěnách úkrytu a oháňka se jí zhoupla lehce ze strany na stranu. Únava ji opouštěla, i když by si šlofíka dopřála opravdu, opravdu ráda – byla teď aspoň schopná rozumně uvažovat. Z venku se k nim ovšem doneslo táhlé vytí, které donutilo starou vlčici k pozornosti. Pak ovšem polevila a trochu se uvolnila – venku byli Ljós spolu s Awarakem. Jistě se jim poštěstí a domluví se s cizincem. Třeba to i byla ta vlčice, o které prve Sigy mluvil.
„Vždycky jsem tak trochu záviděla vlkům, kteří se v bylinách dokázali vyznat. Umějí pak pomáhat druhým. To je mnohem cennější, než plno dalších, tak trochu zbytečných, magií.“ Za svůj názor se nestyděla. Bylo tomu skutečně tak, že se raději klonila k magiím, které se daly využít v dobrém. Nejen k ničení, nebo tvorbě škod. Z jejího sladkého rozjímání ji ovšem vyrušil žíhaný vlček sám a jeho reakce na prve tak obávanou informaci. I ona svou radost dala najevo – přátelský úsměv se rozzářil na světlých lících, zatímco tmavá oháňka se smýkala ze strany na stranu.
„Děkuji!“ prohodila s uctivým skloněním hlavy a raději ignorovala jeho poznámky na Bluberryho hlavu. Pořád k rudotlapému chovala úctu. Dal jí konec konců šanci. Nechtěla v tom ovšem z pochopitelných důvodů šťourat a tak jen dál vesele zírala na žíhaného a jeho nadšení, které překvapivě rychle uhaslo. Naklonila hlavu ke straně. Další jeho slova ji překvapila a vzala vítr z plachet. Nemusel ovšem dlouho čekat na odpověď.
„Asi trochu vím, jak se cítíš,“ začala měkce. „Víš že už nejsem z nejmladších a že mám spousty vlastních zkušeností. A jestli se tak doopravdy rozhodneš, nebudu ti to rozmlouvat a pochopím to. Naopak ti ráda nabídnu bezpečný úkryt kdykoliv to bude jen trochu potřeba,“ nyní mluvila opravdu tiše a klidně – jako když si na kraj sedá ranní mlha. „Ale sama za sebe bych tě tu ráda měla. Patříš tak nějak do Borůvkové rodiny, smím-li to tak nazvat.“ Další pravda byla přihozena na misku vah. A snad taky celkem důležitý kousek Sigyho puzzlí.

|382|

Sigy neprostestoval a tak se Baghý rozhodla složit vedle něj. Nebyl to její oblíbený dolík, ale pořád se v něm leželo poměrně pohodlně – to bylo pozitivum. Navíc si křídla mohla rozložit v přiměřené výši kolem sebe, zatímco tlapky si pohodlně složila tak nějak pod sebe. Teď to ostatně nebylo důležité. Byly tu jiné věci. Vlčice začala nakloněním hlavy ke straně. Měla o normálně veselého Sigyho poměrně obavy. Nevypadl ale úplně nadšený z její přítomnosti, třebaže ji prve nevyhnal. Naprázdno polkla.
„Vím že mi do toho je v celku úplné kuloví, ale – neděje se něco?“ nadhodila opatrně a neurčitě. Nechtěla šťourat do věcí, které nechtěl s nikým sdílet, ale chtěla mu nabídnout případné rameno k vyplakání, bylo-li by to potřeba. „Ale nechci tě do ničeho nutit – jen chci abys věděl, že tu jsme pro tebe.“ Lehký úsměv plný únavy vytancoval na její světlá líčka. „Mimochodem skoro bys až mohl až dělat smečkového léčitele – nikoho jsem neviděla tak bravurně zacházet s bylinami,“ rychlá slova chvály měla zahořklého vlka před ní trochu potěšit, úsměv ale rychle zmizel a vystřídal ho ustaraný pohled, který nasměrovala k otevřenému ústí úkrytu. Venku svítalo. Dlouhá noc byla pryč a nastal nový den. Cítila se podobně, jako když měla prve mluvit s Aranel. Ta její slova ovšem přijala klidně a bez pochybností. Tak co kdyby i Sigy? Nemělo cenu to dál odkládat.
„Blueberry se vzdal svojí funkce,“ prohodila jen tak do éteru, pohled stále upřený do venkovní prázdnoty, „a přál si, abych se alfou stala já. Nejsem si ale úplně jistá, zda s tím všichni budou souhlasit. Zatím to ví jen hrstka duší.“ Trochu nevěděla co říkat dál. A tak jen otočila hlavu směrem k Sigymu a zůstala na něj koukat. Plná očekávání, jak novinku přijme.

|381|

// Borůvkový les

Padnout vysílením nabralo v tento moment zcela úplně nový rozměr. Poslední síly hnědé vlčice byly vynaloženy k tomu, aby Elora sklouznula na Nel předem připravené místo co možná nejpohodlněji. Hnědá křísla se celá třásla, jak vlčice vypínala všechny svoje síly. Ale nepovolila do okamžiku, kdy zmizela všechna ta tíha navíc. Bezvládné tělo bylo uloženo a novopečená alfa se tak sama mohla svalit na zem. Díky Životovým darům ji nebolely klouby, ale svaly. To bylo dobré znamení. Jeho dary totiž stále fungovaly a její tělo zůstávalo mladým. Teď ale i ono potřebovalo pauzu. Možná i proto chvíli Baghý absolutně nevnímala okolní dění. Jen ležela – půlku těla sjetou v dolíku a křídla rozpláclá na chladné zemi – a těžce dýchala. K vědomí ji až po několika minutách přivedla vrána, která se jí pokoušela usídlit za krkem ve vyhřáté srsti. Neměla ovšem chuť se s opeřencem přít, nebo ho napomínat. Hlavně že ji opouštělo vysílení, srdce se klidnilo a náhlá bolest pomíjela. Střídala ji jen přiměřená únava – zdravá. Strach ji ale rychle vyvedl z míry. Už už se chtěla zvedat. Skákat na nohy a běžet pomáhat její raněné chráněnce. Ale pohled nemocných očí padl na žíhaného Sigyho, jak pečuje o bodné rány. Hnědá chvilku nechápala, ale rychle si dala dohromady dva a dva. A pro ten krátký okamžik nechala svá víčka rychle klesnout. Jen pár minut rychlého odpočinku. Nic víc, nic míň.
K vědomí ji znovu probrala vrána. Tahala jí za ucho. Zjevně na ní mluvili oba její dospělí společníci. Opatrně zdvihla hlavu a pak i celou přední polovinu svého těla. Elora byla ošetřená a pospávala na teplých kožešinách. Proud teplého vzduchu pominul, ale jeskyně zajišťovala dostatečné přístřeší. Stejně jako jejich chundelaté kožíšky. Alespoň něco, povzdechla si v duchu.
„Díky, Sigy. Jistě si jí pomohl tisíckrát více, než bychom dokázaly já s Aranel,“ uznala pokorně a vděčně žíhanému pokynula hlavou. Vážila si jeho pomoci. „A díky tobě, Aranel. Bez tebe bych ji domů dostat nezvládla.“ I to byla svatá pravda. Oba dva měli ohromný podíl na záchraně Elory. Možná i jejího života. Teď už byl boj čistě na ní. A i k tomu Sigy nabízel pomoc. Hnědá ovšem krátce zavrtěla hlavou. „Zůstanu tu minimálně s tebou, nedáš-li jinak. Konec konců jsem si s tebou chtěla promluvit. Mám nějaké novinky, které by tě mohly zajímat. Chtěla jsem o nich říct všem najednou, ale na to se teď asi necítíme nikdo. A navíc bych ji nedokázala opustit – je skoro jako rodina.“ Zprávy o tulačce prozatím ignorovala. Měla dost času na to, aby běžela řešit cizí. Sotva teď pořešila to svoje. A proto se s krátkým omluvným pokynutím směrem k Aranel doploužila vedle Sigyho. „Pokud ti tedy má přítomnost nebude vadit,“ nadhodila ještě s mírnou obavou. Přeci jen vlčka nechtěla otravovat. Zdálo se, že neměl moc náladu na cokoliv.

// Erynijský les přes řeku Mahtaë (sever)

Kok střídal krok. Bílé tlapky byly těžší než jindy, ale přesto se hnědá vlčice nezastavovala. Bohužel však od nich ani téměř nezdvihala pohled. Tak trochu se bála, že kdyby se rozhlédla, byla by stále na začátku té dlouhé cesty – někde ve smrkáči. Co na tom, že se s Aranel pomocí dostaly všechny tři přes řeku. Bylo to jako nekončící zlý sen. A přece již hnědou lochtal v nozdrách povědomý pach smečkového lesa. Jeho všudypřítomná sladká vůně jim všem napovídala, že jsou konečně doma. A protože se hnědá nechtěla vzdávat, zaskřípala zuby a z posledních sil zabrala. Těžko říct, kde brala tolik vůle. Možná to byl strach, nebo ještě zbytky adrenalinu z lovu. Jedno či druhé, nebo kombinace obojího ji hnala dál. Nohy jí pálily a nejednou musela zastavit, aby popadla dech. Ale cíl se konečně přiblížil. Zurčení potůčku prozradilo, jak blízko smečkového úkrytu jsou. Zurčení potůčku, které doprovázelo něčí vytí – podle hlasu šlo o Awaraka. Možná o ně měli pánové strach? Hnědá zastavila a skrze skloněnou hlavu a přimhouřená víčka nalezla pohled Aranel.
„Odpovíš jim, prosím? Uložíme spolu El a půjdu je zkontrolovat. Ale ať ví, že jsme… zpět.“ Původní konec, tedy že jsou v pořádku, byla nucena odložit. V pořádku jistě nebyly. Nebo alespoň ne Elora, jejíž horká krev stále stékala v tom nečase. Ještě znepříjemňovala fakt, že mrzlo jako když praští a od čumáků vlčicím stoupala pára. Hlavně že byly skoro doma. A i z toho důvodu se hnědá dala rychle do pohybu. Od vytouženého místa odpočinku ji dělilo jen několik prostých metrů. Pár metrů po úzké cestičce, která vedla do skalního úkrytu. Zatnuly zuby a natáhla rozbolavělé nohy. Navzdory vysílení však nechala vítr, aby k jejímu nosu donesl pachy všech přítomných. Vrátili se Ljós s Awarakem. A stejně tak i Sigy s Jerrym. Je ovšem doprovázel pach cizí, což hnědou znepokojilo. O důvod víc se rychle dostat do úkrytu, oklepat se z únavy a mastit plnit své nově nebité povinnosti. A opravdu. Útroby jeskyně je společně s raněnou uvítaly záhy. A spolu s nimi příjemně hřejivý vítr, který se okolo vlčic začal točit za doprovodu vraního krákání. Otravný černý opeřenec tu jistě nesměl chybět, když šlo o něco důležitého. Vyčkával u ústí úkrytu, který tu zel jako tlama nějakého temného tvora, co čekal až přijdou blíž. To tou ponurou, mlhavou a smrdutou nocí. Nepřinášela sebou nic dobrého. Ale to bylo jedno. Baghý chyběl poslední krok k toliko zaslouženému odpočinku. A víčka jí z použití magie pomalu začínala padat za chůze. Teď jim ovšem nehrozilo nebezpečí. Uvítal je domov.

// jeskyně Burūberī

22.10 – 20.11 2021 – rychlá akce plná komplikací. Na lov vyrazili Baghý, Aranel, Elora, Erlend a Awarak. Přes zákaz se přidal i Jerry, který byl ovšem nakonec odklizen stranou. Díky patří Sigymu. Domů bylo přivlečeno jedno zvíře. Elora byla raněna.

// Shireen potvrzuje účast

Prázdnota úplně zahalila Baghý svět. Sedala jako stín všude kolem a černým hávem zakrývala stromy i přilehlé okolí. Zakryla dokonce i Awaraka spolu s Ljósem, kteří spolu rdousili statnou laň. A to ticho všude kolem. Jako by s temnotou umlkl celý les. Vytratily se hlasy Sigyho s Jerrym. Utichl dusot kopyt prchajícího stáda. Skoro jako v zimě, kdy sníh tluml zvuky okolního světa. Ale to všechno hnědé nemohlo být víc jedno, když tu ležela bezbranná Elora a bojovala o holý život. Hnědá ji stále olizovala, ale nad nejhorší z jejích ran se neskláněla moc dlouho. Kdyby ji olizovala nepatřičně dlouho, nezacelila by se. Krvácela by bez ustání. To byla asi jediná rozumná myšlenka, kterou dokázala ve své vyplašené hlavě udržet. Ale co dál? Nemohly ji s Aranel prostě jen nechat krvácet, nebo snad ano? Jenže co má jeden s tak hlubokou ranou udělat? Bylo to děsivé, hlavně když před Baghý leželo v bolestech vlče, které téměř brala jako vlastní. Nejraději by se k podobně malé slečně přitulila a nechala všechnu její bolest odplout – Živote, však ona by ji radši převzala na sebe, než aby musela trpět Elora. Ale to nešlo. Alespoň pokud o tom hnědá vlčice věděla. A proto velmi rychle vyhledala pohled Aranel modrých očí.
Bílá vlčice vypadala podobně vyděšená. Přičarovala pro slečnu trochu čisté vody, ale její drobné tělo se sotva mohlo pohnout. Baghý si lehce povzdychla, zatímco pohled tyrkysových očí se upnul směrem k domovu. Jistě, že by bylo nejlepší ji dostat domů. Ale musely si poradit spolu a samy, protože vlci měli jinou práci. Baghý proto přikývla:
„Dopravíme ji domů. Vezmu si ji na záda a ty mi pomůžeš ji jistit z boku? Můžu ji podpírat křídly, takže nám neupadne.“ Ta poslední slova dodala na vysvětlenou, proč se s raněnou chtěla vláčet sama. Ostatně Aranel byla o poznání větší – jistě by malou unesla snáz. Ale než mohla vlastně protestovat, Baghý již Eloru držela na sobě. Podebrala ji a s trochou štěstí se jí podařilo bezvládné tělo dostat na její huňatá záda. Křídla přitom držela tak, že se vlče nemohlo pohnout ani sem, ani tam. Její tíha prozrazovala, že byla dobře živená. To bylo v tuhle chvíli dobře – jistě bude potřebovat hodně sil. Než však Baghý vykročila, ještě se otočila po své nové betě. „To krvácení vyřešíme až doma. Ale mám dojem, že by bylo dobré tak hlubokou rán nijak neznečistit. Nějaké smetí by tam mohlo dělat neplechu,“ mluvila na oko klidně, ale bylo vidět, že se musí na tíhu navíc soustředit a že je poměrně nervózní a vyděšená. Nemohla dostat obavy z hlavy. Strach ji úplně ochromil. Ale nemělo smysl ztrácet čas. Vykročila proto s Aranel pomocí směrem k domovu, ač ne zcela přímo. Řeku pořád musely překonat na tom nejužším a nejbezpečnějším místě, což je trochu vyklánělo z kurzu. Ach, kdyby Baghý uměla létat.

// Borůvkový les přes řeku Mahtaë (sever)

| Baghý | Erlend | Awarak | Elora | Aranel |

Není žádným tajemstvím, že Baghý byla odjakživa malá. Podprůměrná proti všem vlkům, které kdy znala a které kdy potkala. Od rodiny po ty největší cizince. A na rozdíl od mnohých nemohla svůj nízký vzrůst vynahradit ani jinými charakterovými vlastnostmi, nebo snad tím, že by vynikala i ve fyzických atributech. Nebyla v ničem speciální a netyčila se nad ostatními ani svou chytrostí. Zato si ovšem cenila svých přátel, které nalezla ve zdejším kraji. Každé té dobré duše, která jí pomohla se zvednout z popela a která jí pomáhala na její poněkud trnité cestě životem. A teď tu s takovými vlky byla. Hnali se skrze les a pokoušeli se zdolat tak ohromné zvíře, jakým byla laň. Nebyli daleko od úspěchu. Ljós spolu s Awarakem byli na dobré cestě k tomu, aby vysokou dámu uhnali. A ona jim chtěla pomoct. Ale hukot krve v jejích uších náhle přehlušil křik. Vlčici přišel podivně vzdálený, ale dala na své instinkty a poplašeně uskočila vpravo – do míst, kam viděla. Přeci jen byla na jedno oko téměř slepá; neměla přehled. Chtěla se jen ohlédnout, aby viděla co se děje tak důležitého. Nechtěla zastavovat. Ale její limbický systém zareagoval rychleji než ona. Stačil záblesk hnědého kožíšku letícího vzduchem, aby zapomenula na laň přímo před jejím nosem. Vlci si jistě poradí. Elora byla v tu chvíli tím nejdůležitějším bodem ve vesmíru. Mladou vlčici nabral mocný jelen na paroží místo její podobně malé kolegyně a mocným hodem ji odhodil daleko od sebe. Záblesk karmínové krve v hnědé srsti neprozrazoval nic dobrého. Aranel zareagovala bleskurychle – chtěla jelenovu pozornost odlákat od bezbranného těla, které bezmocně leželo na chladné zemi. Hnědá se musela rozhodnout rychle. Ale věřila, že se rozhodne správně, když dlouhými skoky zamířila přímo vstříc té parohaté bestii, která celá zpěněná ohrožovala její novopečenou betu. Křídla napůl roztažená ji ve skocích nesla dál neuvěřitelnou rychlostí, aniž by se na jejich pohyb vůbec musela soustředit. Její tlapky ovšem zůstávaly na zemi.
Jak se ocitla před Aranel, to si vlčice pořádně neuvědomovala. Běsnila totiž asi podobně jako zvíře před ní. Možná by bylo moudřejší se odklidit dál a do bezpečí. Běžet chránit Eloru. Ale to nešlo. Dlužila mladičké slečně život. Mohla to být ona, kdo by letěl vzduchem s dírou v boku. Ale El ji ochránila. A teď byl čas, aby Baghý ochránila jí. S posledním skokem se kolem jejího těla rozvířil vítr, jež zvedal ze země spadané jehličí a sem tam list. Vířil kolem vlčice, která teď stála před o mnoho větším jelenem, zatímco tloukla křídly jako splašená. Jejich síla ji držela zvednutou na zadních. Bílé tesáky obnažené a v očích šílený výraz plný hněvu a nenávisti. A ani jelen nebyl tak bláhový, aby se pustil do tvora „její velikosti“. Bylo to poprvé, co jí křídla zachránila život. Jejich rozpětí zastrašilo jelena, podobně jako její větrná magie. A než vše utichlo, jelen si to už metal za svým stádem. Jak snadné, že? Baghý ale nečekala až naprší a uschne. Ve chvíli, kdy jelenův zadek zmizel v houštinách, dávno stejnou rychlostí pospíchala za svou oblíbenou svěřenkyní.
„Eloro!“ křičela už z dálky a mohla si nohy strhat, aby už, už byla u ní. Křídla přitáhla blíž k tělu, ale už si uvědomovala bolest, která jimi projížděla. Musela se při tom shonu nejednou praštit do křehkých skloubení v jejich kostře. Ale to nebylo důležité. Jediná důležitá věc ležela přímo před ní na chladné zemi a vůbec se nehýbala. „Eloro!“ pošeptala hnědá okamžitě, když se nad malou vlčicí konečně sklonila. Dobré asi bylo, že vlčice dýchala. Začala jí proto olizovat nos a líčka a tváře a obličej – je aby ji probrala zpátky k vědomí. A pak se také sklonila ke krvácejícím ranám, kterých na svém těle vlčice měla několik (// nechám na El, ať si to pak specifikuje). Bohužel nevěděla, jak zastavit krvácení, ale začala i je pomalu očišťovat od nečistot z paroží a lesního podloží. Srdce jí však svíral strach. Tohle byla její vina. Byla neopatrná. Měla si dávat pozor. Salva výčitek svědomí ji úplně ochromila a na nohou se držela jen silou vůle. Hlavně ať je Elora v pořádku! Vždyť byla jako její rodina.

| Baghý | Erlend | Awarak | Elora | Aranel |

Ticho před bouří. Asi tak by se dala popsat nálada panující všude kolem. Kdyby na zem spadnula jehlička z kteréhokoliv blízkého stromu, asi by to všechny vyplašilo. Jak lovící skupinu, tak i nervózní stádo. Zatímco laně si pravděpodobně ničeho nevšimly, jelen se pozorně rozhlížel a pohledem pročesával okolí. Několikrát zavětřil a uši držel nastražené vpřed. Stačilo by zašustění, nebo zapráskání větve a jistě by své stádo hnal vpřed. I proto se Baghý při pomalém pohybu krčila snad ještě víc než obvykle a dávala si dobrý pozor, kam klade tlapky. Taktika byla jasná. Ljós spolu s Awarakem se vydali na místo určení a teď nezbývalo než aby se trojice vlčic dostala přiměřeně blízko. Baghý byla tak soustředěná, že si nejprve Awarakova znamení nepovšimnula. Pozorovala skrze přivřená víčka svým zdravým okem hlídkujícího jelena a pokoušela se vyhlédnout nejslabší kousek. Až po delší chvíli si uvědomila, že podivný pohyb v přítmí lesa je tlapka černého vlka, který se na sebe pokouší upozornit. Lehce přikývla, třebaže ji nemohl vidět, a pomalu se ohlédla na Eloru s Aranel. Mladá slečna byla pořád ticho. Ale kdo by se divil? V tuhle chvíli měli srdce v krku do jednoho. Bylo to nebezpečné a zároveň vzrušující. Bohužel však taky trochu komplikované, neboť nejslabší kus byla tak podvyživená laň, že by se z ní sotva všichni nakrmili. Po boku velkého samce se naopak držela krásně rostlá samice. Možná tři roky stará? Oči plné jiskry, nohy dlouhé a silné a tělo řádně obalené mladým masem. Málem by hnědé až ukápla slina. Musela však zatnout čelisti a soustředit se. Chyběly okamžiky, aby se vrhla vstříc další kořisti. Byli všichni na svých místech? Několikrát se ještě na Eloru s Aranel po svém boku ohlédla. Vzhledem k pozornosti, kterou na sebe upoutaly se už nemohly pořádně domluvit, kterou laň pak skolí. A proto se muselo improvizovat. Ale pokud byli Awarak a Ljós na svém místě, pak nebylo co odkládat.
Ty první okamžiky, kdy hnědá vlčice zabrala a plnou rychlostí vyrazila vpřed, se nekonečně vlekly. Srdce v její hrudi splašeně bilo a cítila, jak se drápy na jejích tlapkách zarývají do chladné zeminy. Byla skoro tma. Nejvyšší čas se pustit do práce. Jakmile se totiž dala Baghý do pohybu, a spolu s ní i velmi pravděpodobně Aranel s El, dalo se do rychlého pohybu i stádo. Velmi příhodně taky jednou dobrým směrem. Tedy samozřejmě až na onoho jelena, který se velmi nevhodně připletl přímo mezi trojici vlčic, stádo a ukrývající se vlky. Zatím se nepokoušel své laně bránit, nic to ale neměnilo na tom, že Baghý musela prudce změnit směr. Při onom pohybu instinktivně poroztáhla křídla a našla v nich nečekanou oporu. Neměla ovšem čas novou výhodu ocenit jinak než letmým úsměvem, protože vše bylo stále v pohybu. A vše se dělo velmi rychle. Krátké nohy její malé tělo nesly mezi stromy obratně. Ale bohužel teď ze zorného posle ztratila toho jelena, který se dostal k její slepé straně. Kde byl? Neměla ponětí. Neslyšela nic jiného než hukot krve ve svých uších a dusot kopyt vyplašené vysoké, která se hnala směrem k Awarakovi s Ljósem. Ale pořád se mohlo kdecos pokazit.

| Baghý | Erlend | Awarak | Elora | Aranel |

Slunce rychle stoupalo po obloze a vzduch byl podivně teplý. Baghý vzhlížela k obloze s pocitem úzkosti ve své hrudi. Ptáci mlčeli. Zvěř se ukrývala ve hvozdech. Něco bylo podivně špatně. Ale doopravdy. Určitě si toho všimli i všichni ostatní, ale nikdo o tom nemluvil. Prohlédla si tváře svých společníků a rychlý pohled hodila i na Sigyho, který ovšem vypadal značně otrávený a znechucený. Obočí se jí automaticky svraštilo, ale nic neřekla. Třeba se mu něco přihodilo? Ne že by ho to zrovna opravňovalo k takovému chování, ale co naplat. Ne každý den byl posvícení. Pokývnutím mu tedy znovu poděkovala, než doopravdy zmizela mezi stromy. Točil se okolo ní slabý větřík, který jejich směrem přinášel všemožné pachy. Zvěř se tu vskutku nacházela, což bylo dobré znamení. Stačilo jen nalézt ten správný kus a to správné místo. S každým krokem se proto vlčice pohybovala tišeji a tišeji – skoro jako duch. Pohled dál neupírala na oblohu, ale pečlivě jím pročesávala hvozd před sebou a hodnou chvíli ignorovala debatu, která živě plynula kolem ní. Dokud byla tlumená, neměla nejmenší potřebu své druhy napomínat. Slepě navíc důvěřovala v úsudek Aranel, která se zjevně pokoušela něco vysvětlit nervózní Eloře. Alespoň že Erlend se držel stále při nich. Baghý jeho směrem nejednou stočila pohled. Zaprvé se chtěla ujistit, že si nepřijde odstrčený, zadruhé si byla s ním po boku sama o dost jistější. A třebaže byl němý, sám mohl dávat pozor na to, kde se co mihne. Obecně však všichni přítomní vypadali trochu zvláštně: Awarak se tvářil velmi vyjukaně, Elora zase hrozně zaprdle a Sigy byl naštvaný. Hnědá si krátce povzdychla, než pohledem ukotvila do houštin daleko před nimi. Neměla čas se nechat sžírat nejistotou. Zahlédla pohyb a velmi instinktivně se ještě víc přikrčila, zatímco pomalu rozvinula křídla od boků. Jejich hnědé peří v temných stínech nebylo řádně vidět. Zarazila jimi však skupinku za sebou, na kterou se taky přes pravé rameno ohlédla.
„Nalezli jsme stádo,“ vysvětlila velmi tiše, když navázala oční kontakt s Aranel. Teprve teď si uvědomila, že se jí před několika okamžiky na něco ptala. Na něco velmi konkrétního. Jak říkat bílému vlkovi, který tu s nimi byl a jehož jméno pořádně neznal nikdo z přítomných. „Já magií myšlenek nedisponuji, leda že by ji ovládal někdo z vás?“ při těch slovech si prohlédla Eloru s Awarakem. Ale protože to bylo nepravděpodobné, rychle se zamyslela. Ze všech starých jmen, která si pamatovala a která znala jí na jazyku jako první vyvstalo: „Ljós?“ Intonace vyvedla to jedno slovo v otázku, ale jí samotné to přišlo docela smysluplné. Říkali tak přece světlům na obloze, která rozsvěcela oblohu nad horou. A protože bílý vlk přinesl jejímu životu další ztracené světlo, bylo to více než vhodné. Nechala však ostatním prostor pro diskuzi. A hlavní slovo beztak měl Erlend, který mohl svou novou přezdívku okamžitě zavrhnout. Ale jedinou další alternativou připadající v úvahu bylo beztak Björn – medvěd.
Když se vyřešilo tohle, bylo načase začít řešit lov. To byla priorita číslo jedna. Nic netušící stádo se zatím asi dvě stě metrů odtud probíralo hustým lesem a paběrkovalo v houštinách mezi stromy. A plán Baghý dávno měla. Nedávalo smysl posílat Erlenda s Awarakem nahánět, když byli nejsilnější.
„Pánové,“ obrátila se na černobílé duo tiše, „nadejdete stádu. Já s Aranel a Elorou ho poženeme proti vám. Kdyby se nám podařilo skolit alespoň jedno vzrostlé zvíře, jistě by to bylo dobře. Primárně ale na sebe dávejte pozor. Výběr asi necháme na vás, protože tady nemůžeme nikdo řádně manévrovat mezi stromy. A znovu říkám – hlavně si nikdo neubližte.“ Na to kladla hlavní důraz, protože z jara jim divočáci dali poměrně dost zabrat. „Takhle by to ale mělo být nejjednodušší. Awarak nám pak dá nějaké znamení, že jste připravení. Jo a – pozor na jelena. Mohl by si laně hlídat.“ Ne že by na sebe Erlend mohl upozornit, že? Jinak byla s instrukcemi vlčice poměrně spokojená. Křídla znovu stáhla k tělu a připojila se k Eloře s Aranel, které jí měly pomoci. Přátelsky však do mladší z nich dloubla nosem, když k ní přišla. Nemusela mít obavy. Zvládli to už několikrát. Tentokrát jich bylo víc. Nezbývalo než zaujmout místa a vyrazit.

|Baghý|Sigy|Erlend|Awarak|Elora|Jerry|Aranel|

Panovalo nezvyklé ticho. Nejen nad lesem, ale i nad krajinou. Ptáci mlčeli a zvěř se ukrývala v houštinách. A navíc ten podivný zápach. Něco nekalého se dělo na území Gallirei, ale hnědá vlčice neměla ponětí co přesně to bylo. Pozorovala svým zdravým světem okolí a tmavnoucí oblohu, která pomalu dostávala podivně oranžový nádech. Snad se něco nedělo se sopkou? To byl ale dost možná nesmyls. Zdálo se, že tentokrát katastrofa přichází z jihu. Viděli to i ostatní? Měl vůbec někdo ponětí, co se tady děje? Jenže novopečená alfa neměla čas to řešit a moc se zaobírat úvahami. Smečka se scházela k lovu. A překvapivě se tu objevili i další, kteří by mohli přiložit tlapku k dílu. Prve se ovšem hnědá vlčice obrátila na Eloru, která zjevně měla obavy. Spiklenecky na ni proto mrkla“
„Nemusíš mít obavy, El. Spolu to všichni zvládneme,“ jenže si taky všimla podivného napětí, které se usadilo v tváři mladé slečny. Vypadala zaražená. Že by ji snad něco mrzelo? Provedla stará hnědá vlčice něco, co se Elory mohlo dotknout? Popíchlo ji svědomí, že si neužily takové dobrodružství a že ji nechala samotnou u Života. Ale za to se hnědé už snad omluvila, či ne? Nervózně přešlápla, ale nemohla se tím trápit moc dlouho. Z hlubin lesa se vynořil i Sigy. Ale byl to vůbec on? Jindy usměvavý a přátelský vlk se tvářil jako morous. Možná vypadal i otráveně, že si ho Baghý dovolila zavolat. Ta náhlá změna v jeho chování ji ještě víc vykolejila. Jako by nestačila zakřiknutá Elora. Přes to se však Baghý pokusila o přátelský úsměv, když žíhaného vlčka a Kesselova oblíbence zdravila:
„Ahoj, Sigy,“ začala lehce, „vlastně jsem tě o přesně to chtěla poprosit. Tohle je Jerry a ke smečce se přidal doslova před několika okamžiky. A napříč veškerému varování nás sledoval až na lov,“ při těch slovech mladě vyhlížející dáma střelila po šedém capartovi káravým pohledem. „Nezlobil by ses, když ti ho hodíme na krk? Je to veselá kopa. Má elánu na rozdávání, ale ještě mu chybí dost sil na to, aby s námi mohl pronásledovat jelena v lese. Je mi to až líto, že s námi nemůže jít.“ Ta poslední věta nebyla docela pravda – Baghý doufala že vlče už nebude protestovat. Ale co naplat. Bylo doopravdy moc malé na to, aby se pustilo do lovu. A jejich konverzaci navíc náhle přerušil příchod Awaraka. Tolik vlků, kterří potřebovali její pozornost. Chtěla ho pozdravit, ale to se přiřítil Jerry, že prej na lov chce. Hnědá si dlouze povzdychla.
„Jerry, poslouchej – musíš se to nejprve naučit. Jestli chceš, tak tě pak po velkém lovu vezmu na lov králíků nebo lasiček. Abys to pak uměl, až půjdeš se smečkou. Ano? Takhle by sis ovšem mohl hodně ublížit,“ snažila se to vlčeti vysvětlit jemně, ale po lopatě. Nechtěla riskovat, že se zraní ještě víc. Už takhle mu tlapku hyzdila nehezká jizva. A kdo ví, jak moc oslabená vlčkova noha byla. „Když bude Sigy tak hodný, vše ti vysvětlí. Jak se to dělá a co k tomu patří,“ doplnila ještě, než se otočila k černému vlkovi, který se k nim přitočil a ke zbytku skupinky. „Přátelé, jinak tohle je můj synovec, nový člen naší smečky,“ vysvětlila krátce v tom chaosu, když míjela opomíjeného Erlenda. Chudák jen tiše vyčkával co se bude dít a třebaže se snažila, aby se necítil odstrčený, pořád musela vyřídit tolik věcí.. „A co ty, Awaraku? Půjdeš taky s námi na lov?“ těžko se orientovala v takovém počtu hlav, takže se snažila otáčet z jednoho vlka na druhého a alespoň pohledem se ujišťovala, že všichni vypadají spokojeně. Křídla jí přitom pevně lnula k tělu. Začínala chápat, o čem Blueberry mluvil. Tohle bylo hodně zodpovědnosti za spokojenost mnohých. A pak tu byla ještě pozdržená její debata s Aranel, která ale její slova vyslechla s pokorou a doopravdy alfy návrh přijmula. Baghý oháňka se mimoděk několikrát zhoupla ze strany na stranu, když jí zajiskřilo v očích. Ta jiskra ovšem rychle pohasnula, když byl zmíněn Storm. Kde mu asi byl konec? Hnědá si lehce povzdechla a znovu sklopila hlavu.
„Buditž to tedy tak – budeš naší novou betou. A chci abys věděla, že je to pro mne obrovská čest. Ale o Stormovi bohužel nic nevím. Ani jestli si vůbec nadále přeje zůstávat v Borůvkovém lese. Asi bych tě tedy od teď považovala za jedinou betu. Ale pokud bude Storm chtít, jistě u nás útočiště nalezne vždy. Vždyť mu les byl domovem mnohem déle než mně samé. Až je mi to trochu trapné, že pak taková rozhodnutí padají na mou hlavu.“ Lehce si povzdechla, ale nebyl čas smutnit. Museli se soustředit na lov. Otočila se proto od Aranel po zbytku skupinky a kývnutím naznačila, že je čas vyrazit hlouběji do lesa. Kývnutím hlavy se pak ještě rozloučila se Sigym a s Jerrym, než ji pohltily stíny Smrkáče.

// Borůvkový les přes řeku Mahtaë (sever)

Co se událo, jakmile vlčice i se svou smečkou vyrazila od úkrytu, to bylo těžké popsat. Přesto se o to však pokusím. Fakt, že Elora s Aranel byly plné pochybností Baghý nechávala plynout. Chápala, že plno vlků se chtělo před zimou ještě vyvenčit a někde něco zažít. V zimě pak valná většina smečky vysedávala doma a snažila se přežívat. Pravdou ovšem bylo, že by se tlapky k dobru při lovu mohly hodit. Ale kdo byla, aby se do ostatních navážela. Smečku vedla sotva den a plno z jejích současných kolegů s jejím vůdcovstvím nemuselo ani souhlasit. Povzdechla si, protože cítila jak na její ramena dosedá ta tíha o které Blueberry mluvil. Jako lovec a delta se musela starat jen o jídlo. Teď byla být hlavou jejich rodiny. Zodpovídala za každého jednoho z nich. A přitom ani pořádně nevěděla kdo všechno tu byl. Vybavovala si Kayu, Aranel, Noriho a Sigyho. Ten měl rodinu, ale nikoho z nich neviděla setsakramentsky dlouho. Makadi s Wizku se držely bokem. Pak tu byla Erola a to vlče, které přišel hledat Erlend. Byl tu i Storm, který ovšem zmizel a bylo jen otázkou, jestli se vrátí před zimou, či zda ho někde dohnalo stáří. Taky tu byla Tati, ale ta měla zjevně toulavé tlapky – nu což. Na to měla mladá dáma věk. A taky tu byl Awarak, který na ně snad nezapomenul. To byli všichni, na které si byla schopná vzpomenout. Plno hlav. Plno zodpovědnosti. Těšilo ji ovšem, že Erlend se jí stal němou, avšak největší oporou. Nori byl kdo ví kde – už klasický stav, který mu ovšem nehodlala vytýkat. Ale její synovec tu byl a proto mu věnovala vřelý úsměv, když se o ní za chůze přátelsky otřel. Trochu přimhouřila oči a měkce přikývla. Jak by byl svět jednodušší, kdyby měla magii myšlenek. Ale nestihla svého nedostatku litovat moc dlouho. Mluvila na ni bílá vlčice, kterou chtěla požádat o velikou službu. Přesto však nemohla mluvit – odnikud, jako by snad spadlo z nebes, se přiřítilo z útrob Borůvkového lesa šedé vlče a hnědé vletělo za bujarého povyku přímo pod nohy. Uskočila, v očích a tváři zmatení, nepokoj a poplašený výraz, který rychle obrátila k Aranel. Je tohle naše? křičela mlčky zmatená jako lesní včela. Ale podobně působila i sama bílá vlčice.
„Ahoj Jerry,“ broukla zmatená hnědá, jednu přední tlapku zvednutou ze země a váhu přenesenou na zadní, takže se od vlčete mírně odtahovala. Jeho nadšení bylo nakažlivé, ale zatím byla moc zmatená z jeho náhlého příchodu. Křídla se mírně roztáhla a působila tak podstatně větší, než doopravdy byla. „Moc si vážím tvé pochvaly, ale Aranel má pravdu. Jdeme právě na lov. Nemyslím si že je moudré, abys šel s námi,“ prohodila již pevnějším hlasem. Pořád však byla zaskočená. Hlavně když Aranel okamžitě vlče odkazovala na jejich novou alfu – tedy jí. Mírně sklopila uši, pohled zdravého oka pevně fixovaný na vlčka před sebou. Neunikly jí jizvy, které hyzdily mladíkovu zadní tlapku. Nevypadalo to, že měl domov. Možná i protože o něj téměř škemral? Obočí hnědé dámy se jemně zvrásněno. Jistě nemohla odstrčit zraněné vlče před zimou. Postavila se proto pevně na všechny čtyři a jemně přikývla bradou. „Jistě s námi můžeš zůstat ve smečce, Jerry, ale vrať se raději zpátky za Wizku a Makadi,“ pobídla vlče. Křídla již automaticky pevně přitáhla k tělu, takže lehce splývala s jejími boky. Nemohli čekat déle. Slunce se šplhalo po obloze rychleji a dny byly krátké. Otočila se proto od vlčka a pobídla zbytek své družiny, aby se vydali za ní. Potajmu ovšem doufala, že ji vlče uposlechne.
Řeku překročili poměrně lehce. Za tu dobu svého pobytu na Gallirei znala nějaká místečka, kde se Mahtaë dala snadno přejít. Na okamžik ovšem zvážila, že by ji zkusila přeplachtit. No nebylo by to naprosto boží? Cítit vítr ve své srsti a tak? Taky se ale nechtěla zmrzačit první den v úřadě a před svými nejbližšími. Hlavně když se chystala oslovit bílou vlčici, která svorně kráčela nedaleko ní. A spolu s nimi i to vlče, kterého si před tím nevšimla, ale které už teď nemohla poslat zpátky. Ne samotné přes řeku. První se ovšem obrátila k bílé:
„Aranel, vlastně na tebe mám menší prosbu,“ začala poklidně, zatímco prohledávala pohledem kraj Smrkového lesa, „původně jsem se divila, proč Blueberry nechtěl předat smečku tobě a do jeho rozhodnutí nevidím. Sama ti ale důvěřuji a byla bych ráda, kdyby ses ujala pozice bety. Znáš Borůvkový les, znáš vlky v něm. Není nikdo lepší. Mluvíš o odpovědnosti a protože si ji uvědomuji, bylo by více než fajn ji moci sdílet s někým tak zkušeným, jako jsi ty.“ Rychlá smrt. Čím dříve to hnědá dostala ze svého svědomí, tím lépe se cítila. Překvapilo ji ovšem že v lese cítila plno známých pachů. Znovu zavětřila, jen aby poznala Sigyho s Awarakem. Nemohli být daleko. Zároveň ovšem nechtěla riskovat a plašit zvěř vytím, takže pouze krátce štěkla, aby upoutala jejich pozornost. Kraj smrkového lesa jim zatím poskytoval nutné útočiště a vítr foukal od severu. Nemohl je proto prozradit. Mohli klidně počkat, než je jejich druhové najdou. Třeba by se mohli přidat k lovu? Velmi paradoxní náhoda, ale co naplat! I to se dělo. A nebylo to vůbec špatné. Před tím se ovšem otočila hnědá vlčice k šedému vlčeti, které tu pořád bylo.
„Jerry, poslouchej mě. Jestli chceš opravdu jít s námi na lov, tak ale poslechneš na první slovo úplně každého, ano? Když ti povím něco já, Aranel nebo dokonce i Elora, všechny poslechneš.“ To byla její jediná podmínka. Trochu však doufala, že by se mohl vlčka ujmout Sigy se svou chromou tlapkou. Nechtěla ale žíhaného mladíka omezovat. Museli se přizpůsobit okolnostem.

Nebylo jich moc, ale Baghý ani na moment nepochybovala o tom, že to spolu zvládnou. Aranel byla schopným lovcem a věřila, že Erlend bude silný minimálně jako buvol. Byl dokonce větší než Awarak, což jim poměrně hrálo do karet. Ale Elora zato nevypadala úplně dvakrát moc přítomně. Seděla vedle bílé vlčice a nijak se ani nezúčastňovala rozhovoru, který se tu snažili vést. Mladou slečnu si opatrně prohlížela, ale nechtěla se jí vtírat. Ostatně během chvilky vyskočila na nohy a začala se trošičku zajímat. To hnědou poněkud uklidnilo, takže pomalu vydechla, zatímco si protáhla plně vzrostlá křídla. Ta byla překvapivě lehká, což ji znovu vedlo k myšlence, že by ji třeba doopravdy unesla ve vzduchu. To ale mohla zkoušet někdy jindy. Ne když měla povinnosti a zároveň tak velké novinky. Možná to bylo příhodné, že se na Blueberryho začala Aranel vyptávat. Baghý tak nemusela hledat úplný začátek svých slov. Na druhou stranu pořád ony novinky úplně nepobrala sama. Jak pak budou reagovat ostatní, když se tu sama začne prohlašovat za jejich novou alfu? Trochu rozpačitě sklopila pohled a nervózně si přešlápla.
„Vypadá to, že zase půjdeme jenom ve čtyřech. Ale to nevadí – zvládli jsme to i minule. Teď si jistě poradíme též. A třeba se k nám ještě někdo další přidá cestou.“ Byla to bláhová idea, ale třeba se jim poštěstí, ne? To však nebylo úplně důležité, protože když se Aranel rozmluvila znovu, hnědá nemohla dále vzdorovat té podivné obavě. Blue na ni uvrhl velkou povinnost a jí náleželo sdílet ony novinky se zbytkem rodiny.
„O Berrym jsem s vámi všemi vlastně chtěla mluvit. Zaskočil mě s docela velkou novinkou, kterou jsem nějak neočekávala. Každopádně, no, Blueberry se rozhodl vzdát smečky. Říkal něco o tom, že je unavený. A že chce znovu vidět hory a tak. Přišel ho navíc navštívit nějaký starý přítel. Drobný a hnědý vlk, asi v Berryho věku. Asi se chce chvíli toulat s ním, ale jen dočasně. Protože říkal že smečku neopustí.“ Vlčice původně zamýšlela to všem oznámit v klidu, ale byla tak nervózní, že přeci jen vyskočila na nohy a velmi, velmi, velmi pomalu si to namířila k řece Mahtaë, odkud je pak mohla cesta vést na nějaké místo, kde se mohla ukrývat Aranel tak vytoužená vysoká. „Ale co je hlavním poselstvím – Blue se vzdal své pozice,“ zopakovala měkce a na moment zastavila při chůzi, aby se mohla na své kolegy ohlédnout. „A pak poprosil mě, abych ho na tom místě zastoupila.“ Už ve chvíli, kdy ta slova pronášela si přišla naprosto strašně. Aranel tu byla tak dlouho. Wizku to samé. Tak proč sakra Blueberry přišel za ní? Nebo to byl nepovedený vtip? Co když si z ní vystřelil a teď měla být za úplného trapáka. Rozhodla se ovšem že nejmoudřejší bude prostě počkat na reakci Aranel, které bez debat důvěřovala a kterou měla ráda. Starší vlčice byla moudrá a plná zkušeností. Když hnědé nebude věřit, pak možná tohle rozhodnutí nebude tak dobré. Na druhou stranu kdyby s ní Aranel neměla problém, pak by asi nějak překonala i zbytek celé smečky? Dávalo to smysl? Možná. Baghý však nemohla čekat o nic déle, takže se znovu pomalu rozešla předem vybraným směrem. Po Aranel boku a věrně čekající na její soud.

// Erynijský les přes řeku Mahtaë (sever)