Příspěvky uživatele

< návrat zpět

|386|

„Třeba přijde sám, ačkoliv věřím že má spousty přátel, kteří by mu nabídli pomocnou tlapku. Pořád bych si radši byla jistá, že je doopravdy v pořádku,“ povzdechla si vlčice lehce. Původně chtěla zmínit Život, ale nakonec si to rozmyslela. Přiznejme si – nechtěla Sigyho znovu rozhořčit. Byla si ovšem vědoma svého nově nabitého mládí a ten fakt si doopravdy užívala. Možná že Kessel by taky využil toho samého daru, kdyby mohl. Třeba by si byla jistější a nemusela si pak o něj dělat starosti? „Možná se po jeho stopách vypravím sama – konec konců jsem taky měla ještě před nedávnem plány. Teď z nich nezbylo téměř nic. Jen povinnosti, se kterými si zatím moc nevím rady,“ ta slova vyšla z jejího hrdla spolu se smíchem. Pravdou ovšem bylo, že se vlčice poměrně strachovala, aby vše zvládla. Dlouho neviděla Noriho. Plno dalších vlků bylo kdo ví kde a Sigy chtěl odejít. Vděčný pohled se zastavil na Aranel, která teď pokojně odpočívala. Alespoň někdo tu byl. A že si Baghý znalostí a zkušeností bílé doopravdy vážila. Jenže byl následně zmíněn Storm a Baghý srdce padlo hluboko do dutiny břišní. Možná až na chladnou zem, podle toho jak to najednou zastudilo.
„Storm popravdě netuším kde je. Zmizel před zimou a v lese ho nebylo vidět ani cítit už několik měsíců. Aranel se o něj strachuje, ale mám obavy, že se už nevrátí. Nerada bych sýčkovala, ale přeci jen je už ve věku,“ krátký povzdech se vznesl do vzduchu v podobě bílé páry. Že by úkryt nebyl tak teplý, jako se prve mohlo zdát? Jistě tu ale nemrzlo. „Ale na trochu veselejší notu – přenechala jsem Aranel pozici bety. Původně jsem se divila, že Blueberry nepředal svojí funkci jí, ale na tom už asi nesejde. Hlavní je, že se na tu funkci hodí a nejen že má srdce na dobrém místě, ale taky je moudrá a zkušená.“ Možná že debata by se sklouznula tímto směrem v každém případě, možná by na ni ani nedošlo. Ale Baghý byla ráda, že se Sigy zeptal. Měla v hlavě připravených pár možných změn v postavení, která ale potřebovala přehodnotit. A žíhaný byl poměrně dobrým adeptem.
„Ochráncem je v současné době Nori, pokud vím. A pak ještě někdo – nedostala jsem úplně k tlapce manuál s rozdělenými funkcemi. Ráda bych ale přifařila tenhle flek ještě někomu. Ne každá tlapka se úplně hrne hned bránit smečkové území, když se někde zjeví tulák,“ uchechtla se vlčice kysele. „A taky bych chtěla předat funkci lovce. Napadli mě Awarak s Ljósem,“ broukla měkce, načež se ovšem zarazila, „ty asi ale nevíš, kdo Ljós je, že?“

|385|

Sigy si zjevně z jejích slov přebíral, co se mu zrovna hodilo. Nemohla ho ovšem vinit. Každý v takových situacích jednal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a tenhle žíhaný byl již též otrkaný životem. Musel vědět, co dělá. Nebo alespoň tušit. A sám tam hluboko uvnitř beztak nejlíp věděl, jak se zrovna cítí. Neměla právo do toho zasahovat. Respektovala proto jeho rozhodnutí k mlčení a jen si chvíli užívala to zvláštní ticho, které zahalilo svět. Ještě to ale nebylo ono. Chyběl sníh. Těšila se na něj jako malá a teď ho tak trochu očekávala. Vzduch voněl po mrazu a zimě a sem tam do úkrytu trochu fouklo, takže ji po líčku pohladil svěží vánek. Pokaždé se bezděky pousmála. Únava ji na těch pár chvil docela přešla. Těžko soudit, jak to byl možné. Třeba právě tím čerstvým vzduchem a novým dnem. Jen ten kouř by si mohl dát pohov a táhnout někam.
Ticho opět přerušil Sigy, který po odmlce vypadal poměrně svěže. Šibalsky střihal ušima – jako by mu otrnulo. I hnědá vlčice se šibalsky pousmála a oháňkou lehce zazmítala oháňkou někde v prachu za sebou. Možná to ještě všechno nebylo ztracený? „Děkuju,“ přikývla lehce s dalším s vřelých úsměvů. „A kdybys toho starocha někde potkal, klidně ho přitáhni za ucho se ohřát,“ dodala ještě se smíchem, který ale po chvilce vyprchal. Nerada by nechala svého dávného přítele mrznout někde v závějích. Loni ho Blueberry poslal pryč. Ale teď měla smečku od palcem ona – místo pro starého přítele by tu jistě bez problémů nalezla. Z rozjímání byla ovšem vytržena trochu nečekanou otázkou. Moc si na své nové postavení ještě nezvykla – přiznejme si. Proto se krátce zamyslela, než odpověděla.
„Nemám žádné konkrétní ambice. Neměla jsem ani pořádně čas se rozmyslet. Blueberry mi smečku předal sotva před pár dny a nebudu lhát – zaskočil mě,“ ta slova ještě podryla nečekaná odmlka, kterou nerušilo nic než tiché oddechování spících vlčic. Hnědá vlčice ovšem nakonec slova našla, třebaže to trvalo o něco déle, než původně zamýšlela: „Kdyby ale Borůvka mohla zůstat takovým klidným útočištěm pro její současné osazenstvo, nebudu se vůbec zlobit.“

|384|

Vlčice pořád klidně ležela po Sigyho boku a pohled střídavě upírala k němu, spící Eloře anebo okolí za ústím úkrytu. Obloha se začínala kabonit. Že by konečně přišel sníh? Tenhle rok docela pozdě. Pak její pohled ale starostlivě kmitnul k vysílenému vlčeti a srdce jí v hrudi poskočilo. Nebyly od sebe daleko. Není jí zima? Vysílená vlčice už nemohla jejím směrem poslat hřejivý vánek, měla ovšem teď křídla. A jedno z nich velmi opatrně natáhla přes stále odpočívající Eloru. Svou pozornost ale dávno upínala zpátky k Sigymu, když se tak stalo.
Žíhaný vlček se o svých bolestech nechtěl bavit. To ji nepřekvapovalo a dál do toho odmítala šťourat. Ani jí se o Théovi nemluvilo lehce. Možná tak se Ljósem, ale to by bylo z pochopitelných důvodů! Kdyby se jí teď Sigy začal vyptávat na minulost, asi by se zatvrdila, pevně sevřela čelisti k sobě a taky z debaty vycouvala. Lepší proto bylo se věnovat mnohem lehčímu tématu – magiím. O těch vlčice taky věděla svoje. Vždyť křídla na jejím hřbetu byla jasným důkazem. Lehce se proto pousmála, než promluvila.
„Zdá se mi, že pokud jde o magie, nejsme měřeni stejným metrem. Je to asi pochopitelné – ne každý je stejně silný. Magie jsou v tomto ohledu ale mnohem více nevyzpytatelné. Skoro jako by si s námi ti bohové hráli a jako pěšáky kladli tam, kde se jim to zrovna hodí,“ broukla trochu sklesle, ale nepřestávala se usmívat. Neměla šanci nahlédnout za oponu, nevěděla, jaká je pravda. Úsměv z tváře vlčici ovšem poměrně rychle zmizel – to když Sigy znovu promluvil. Nebo se na ni spíš osočil. Sklopila rozpačitě uši k hlavě a naprázdno polkla. Zjevně tu nebyl spokojený – možná měla držet tlamu zavřenou. Černý opeřenec, který jí ovšem seděl za krkem nesouhlasně zakrákal. No jistě. Vrána si spory vysloveně užívala. Hnědá po ní střelila nepříjemným pohledem, který se pak ale vrátil k Sigyu, v tu ránu ho ovšem nahradila grimasa spíše posmutnělá.
„Nic se neděje,“ přijala starší dáma pokorně omluvu. Neměla moc argumenty pro Sigyho jednání. Neznala ani důvody. Spíše jen vyčkávala co bude dál. A vysvětlení přišlo. Nespouštěla teď oči z vlčkova čela, zatímco pozorně a s hlavou lehce skloněnou ke straně poslouchala. „Hmm,“ broukla zamyšleně, když vlček domluvil, zatímco jí pohled znovu sklouznul k dennímu světlu, „jistě že sama budu radši když zůstaneš, ale nevím jestli ti dokážu nezaujatě poradit.“ V hlavě jí to zatím šrotovalo. „Možná by sis mohl promluvit s Kesselem – taky toho hodně prožil, jistě by měl nějakou radu. Ale jestli tě mohu o něco poprosit – neodcházej před zimou. Vyčítala bych si tvůj odchod, kdyby byla krutá zima.“

|383|

Mohlo mě to napadnout, proklela se hnědá vlčice, když vyslechla Sigyho první slova. Ihned si vyčítala že se nechala zlanařit svou zvědavostí. Svěsila uši a pohled znovu sklopila. Popravdě neměla slov – i ona kdysi přišla o svého blízkého. A vlastně to řešila podobně, jako měl v plánu žíhaný sám. Jen o tom zatím nevěděla. Taky ale nevěděla, co by sama chtěla slyšet. Natož pak Sigy, který zjevně přišel o svou partnerku a matku jeho potomků.
„Promiň – neměla jsem ponětí, že je to takto závažné,“ broukla posmutněle. „Jistě nechci sypat sůl do tvých ran.“ Tentokrát ovšem krátce navázala oční kontakt. Jen na pár chvil, ale lepší než nic. Téma naštěstí bylo rychle pozměněno, když se Sigy rozpovídal o jeho citu, který má pro bylinky. Zmatená vlčice proto nahodila lehký úsměv, než i ona přeplula na o něco veselejší vlnu a s lehkým úsměvem pohlédla na zbytky bylin a stále spící Eloru.
„Já si to nemyslím – naopak. Přijde mi to zajímavé,“ upřímný obdiv nemohla dát znát jinak, než svými slovy. Pohled však teď upírala k otvoru ve stěnách úkrytu a oháňka se jí zhoupla lehce ze strany na stranu. Únava ji opouštěla, i když by si šlofíka dopřála opravdu, opravdu ráda – byla teď aspoň schopná rozumně uvažovat. Z venku se k nim ovšem doneslo táhlé vytí, které donutilo starou vlčici k pozornosti. Pak ovšem polevila a trochu se uvolnila – venku byli Ljós spolu s Awarakem. Jistě se jim poštěstí a domluví se s cizincem. Třeba to i byla ta vlčice, o které prve Sigy mluvil.
„Vždycky jsem tak trochu záviděla vlkům, kteří se v bylinách dokázali vyznat. Umějí pak pomáhat druhým. To je mnohem cennější, než plno dalších, tak trochu zbytečných, magií.“ Za svůj názor se nestyděla. Bylo tomu skutečně tak, že se raději klonila k magiím, které se daly využít v dobrém. Nejen k ničení, nebo tvorbě škod. Z jejího sladkého rozjímání ji ovšem vyrušil žíhaný vlček sám a jeho reakce na prve tak obávanou informaci. I ona svou radost dala najevo – přátelský úsměv se rozzářil na světlých lících, zatímco tmavá oháňka se smýkala ze strany na stranu.
„Děkuji!“ prohodila s uctivým skloněním hlavy a raději ignorovala jeho poznámky na Bluberryho hlavu. Pořád k rudotlapému chovala úctu. Dal jí konec konců šanci. Nechtěla v tom ovšem z pochopitelných důvodů šťourat a tak jen dál vesele zírala na žíhaného a jeho nadšení, které překvapivě rychle uhaslo. Naklonila hlavu ke straně. Další jeho slova ji překvapila a vzala vítr z plachet. Nemusel ovšem dlouho čekat na odpověď.
„Asi trochu vím, jak se cítíš,“ začala měkce. „Víš že už nejsem z nejmladších a že mám spousty vlastních zkušeností. A jestli se tak doopravdy rozhodneš, nebudu ti to rozmlouvat a pochopím to. Naopak ti ráda nabídnu bezpečný úkryt kdykoliv to bude jen trochu potřeba,“ nyní mluvila opravdu tiše a klidně – jako když si na kraj sedá ranní mlha. „Ale sama za sebe bych tě tu ráda měla. Patříš tak nějak do Borůvkové rodiny, smím-li to tak nazvat.“ Další pravda byla přihozena na misku vah. A snad taky celkem důležitý kousek Sigyho puzzlí.

|382|

Sigy neprostestoval a tak se Baghý rozhodla složit vedle něj. Nebyl to její oblíbený dolík, ale pořád se v něm leželo poměrně pohodlně – to bylo pozitivum. Navíc si křídla mohla rozložit v přiměřené výši kolem sebe, zatímco tlapky si pohodlně složila tak nějak pod sebe. Teď to ostatně nebylo důležité. Byly tu jiné věci. Vlčice začala nakloněním hlavy ke straně. Měla o normálně veselého Sigyho poměrně obavy. Nevypadl ale úplně nadšený z její přítomnosti, třebaže ji prve nevyhnal. Naprázdno polkla.
„Vím že mi do toho je v celku úplné kuloví, ale – neděje se něco?“ nadhodila opatrně a neurčitě. Nechtěla šťourat do věcí, které nechtěl s nikým sdílet, ale chtěla mu nabídnout případné rameno k vyplakání, bylo-li by to potřeba. „Ale nechci tě do ničeho nutit – jen chci abys věděl, že tu jsme pro tebe.“ Lehký úsměv plný únavy vytancoval na její světlá líčka. „Mimochodem skoro bys až mohl až dělat smečkového léčitele – nikoho jsem neviděla tak bravurně zacházet s bylinami,“ rychlá slova chvály měla zahořklého vlka před ní trochu potěšit, úsměv ale rychle zmizel a vystřídal ho ustaraný pohled, který nasměrovala k otevřenému ústí úkrytu. Venku svítalo. Dlouhá noc byla pryč a nastal nový den. Cítila se podobně, jako když měla prve mluvit s Aranel. Ta její slova ovšem přijala klidně a bez pochybností. Tak co kdyby i Sigy? Nemělo cenu to dál odkládat.
„Blueberry se vzdal svojí funkce,“ prohodila jen tak do éteru, pohled stále upřený do venkovní prázdnoty, „a přál si, abych se alfou stala já. Nejsem si ale úplně jistá, zda s tím všichni budou souhlasit. Zatím to ví jen hrstka duší.“ Trochu nevěděla co říkat dál. A tak jen otočila hlavu směrem k Sigymu a zůstala na něj koukat. Plná očekávání, jak novinku přijme.

|381|

// Borůvkový les

Padnout vysílením nabralo v tento moment zcela úplně nový rozměr. Poslední síly hnědé vlčice byly vynaloženy k tomu, aby Elora sklouznula na Nel předem připravené místo co možná nejpohodlněji. Hnědá křísla se celá třásla, jak vlčice vypínala všechny svoje síly. Ale nepovolila do okamžiku, kdy zmizela všechna ta tíha navíc. Bezvládné tělo bylo uloženo a novopečená alfa se tak sama mohla svalit na zem. Díky Životovým darům ji nebolely klouby, ale svaly. To bylo dobré znamení. Jeho dary totiž stále fungovaly a její tělo zůstávalo mladým. Teď ale i ono potřebovalo pauzu. Možná i proto chvíli Baghý absolutně nevnímala okolní dění. Jen ležela – půlku těla sjetou v dolíku a křídla rozpláclá na chladné zemi – a těžce dýchala. K vědomí ji až po několika minutách přivedla vrána, která se jí pokoušela usídlit za krkem ve vyhřáté srsti. Neměla ovšem chuť se s opeřencem přít, nebo ho napomínat. Hlavně že ji opouštělo vysílení, srdce se klidnilo a náhlá bolest pomíjela. Střídala ji jen přiměřená únava – zdravá. Strach ji ale rychle vyvedl z míry. Už už se chtěla zvedat. Skákat na nohy a běžet pomáhat její raněné chráněnce. Ale pohled nemocných očí padl na žíhaného Sigyho, jak pečuje o bodné rány. Hnědá chvilku nechápala, ale rychle si dala dohromady dva a dva. A pro ten krátký okamžik nechala svá víčka rychle klesnout. Jen pár minut rychlého odpočinku. Nic víc, nic míň.
K vědomí ji znovu probrala vrána. Tahala jí za ucho. Zjevně na ní mluvili oba její dospělí společníci. Opatrně zdvihla hlavu a pak i celou přední polovinu svého těla. Elora byla ošetřená a pospávala na teplých kožešinách. Proud teplého vzduchu pominul, ale jeskyně zajišťovala dostatečné přístřeší. Stejně jako jejich chundelaté kožíšky. Alespoň něco, povzdechla si v duchu.
„Díky, Sigy. Jistě si jí pomohl tisíckrát více, než bychom dokázaly já s Aranel,“ uznala pokorně a vděčně žíhanému pokynula hlavou. Vážila si jeho pomoci. „A díky tobě, Aranel. Bez tebe bych ji domů dostat nezvládla.“ I to byla svatá pravda. Oba dva měli ohromný podíl na záchraně Elory. Možná i jejího života. Teď už byl boj čistě na ní. A i k tomu Sigy nabízel pomoc. Hnědá ovšem krátce zavrtěla hlavou. „Zůstanu tu minimálně s tebou, nedáš-li jinak. Konec konců jsem si s tebou chtěla promluvit. Mám nějaké novinky, které by tě mohly zajímat. Chtěla jsem o nich říct všem najednou, ale na to se teď asi necítíme nikdo. A navíc bych ji nedokázala opustit – je skoro jako rodina.“ Zprávy o tulačce prozatím ignorovala. Měla dost času na to, aby běžela řešit cizí. Sotva teď pořešila to svoje. A proto se s krátkým omluvným pokynutím směrem k Aranel doploužila vedle Sigyho. „Pokud ti tedy má přítomnost nebude vadit,“ nadhodila ještě s mírnou obavou. Přeci jen vlčka nechtěla otravovat. Zdálo se, že neměl moc náladu na cokoliv.

// Erynijský les přes řeku Mahtaë (sever)

Kok střídal krok. Bílé tlapky byly těžší než jindy, ale přesto se hnědá vlčice nezastavovala. Bohužel však od nich ani téměř nezdvihala pohled. Tak trochu se bála, že kdyby se rozhlédla, byla by stále na začátku té dlouhé cesty – někde ve smrkáči. Co na tom, že se s Aranel pomocí dostaly všechny tři přes řeku. Bylo to jako nekončící zlý sen. A přece již hnědou lochtal v nozdrách povědomý pach smečkového lesa. Jeho všudypřítomná sladká vůně jim všem napovídala, že jsou konečně doma. A protože se hnědá nechtěla vzdávat, zaskřípala zuby a z posledních sil zabrala. Těžko říct, kde brala tolik vůle. Možná to byl strach, nebo ještě zbytky adrenalinu z lovu. Jedno či druhé, nebo kombinace obojího ji hnala dál. Nohy jí pálily a nejednou musela zastavit, aby popadla dech. Ale cíl se konečně přiblížil. Zurčení potůčku prozradilo, jak blízko smečkového úkrytu jsou. Zurčení potůčku, které doprovázelo něčí vytí – podle hlasu šlo o Awaraka. Možná o ně měli pánové strach? Hnědá zastavila a skrze skloněnou hlavu a přimhouřená víčka nalezla pohled Aranel.
„Odpovíš jim, prosím? Uložíme spolu El a půjdu je zkontrolovat. Ale ať ví, že jsme… zpět.“ Původní konec, tedy že jsou v pořádku, byla nucena odložit. V pořádku jistě nebyly. Nebo alespoň ne Elora, jejíž horká krev stále stékala v tom nečase. Ještě znepříjemňovala fakt, že mrzlo jako když praští a od čumáků vlčicím stoupala pára. Hlavně že byly skoro doma. A i z toho důvodu se hnědá dala rychle do pohybu. Od vytouženého místa odpočinku ji dělilo jen několik prostých metrů. Pár metrů po úzké cestičce, která vedla do skalního úkrytu. Zatnuly zuby a natáhla rozbolavělé nohy. Navzdory vysílení však nechala vítr, aby k jejímu nosu donesl pachy všech přítomných. Vrátili se Ljós s Awarakem. A stejně tak i Sigy s Jerrym. Je ovšem doprovázel pach cizí, což hnědou znepokojilo. O důvod víc se rychle dostat do úkrytu, oklepat se z únavy a mastit plnit své nově nebité povinnosti. A opravdu. Útroby jeskyně je společně s raněnou uvítaly záhy. A spolu s nimi příjemně hřejivý vítr, který se okolo vlčic začal točit za doprovodu vraního krákání. Otravný černý opeřenec tu jistě nesměl chybět, když šlo o něco důležitého. Vyčkával u ústí úkrytu, který tu zel jako tlama nějakého temného tvora, co čekal až přijdou blíž. To tou ponurou, mlhavou a smrdutou nocí. Nepřinášela sebou nic dobrého. Ale to bylo jedno. Baghý chyběl poslední krok k toliko zaslouženému odpočinku. A víčka jí z použití magie pomalu začínala padat za chůze. Teď jim ovšem nehrozilo nebezpečí. Uvítal je domov.

// jeskyně Burūberī

22.10 – 20.11 2021 – rychlá akce plná komplikací. Na lov vyrazili Baghý, Aranel, Elora, Erlend a Awarak. Přes zákaz se přidal i Jerry, který byl ovšem nakonec odklizen stranou. Díky patří Sigymu. Domů bylo přivlečeno jedno zvíře. Elora byla raněna.

V první řadě bych moc ráda pogratulovala Aranel! Nejen svou věrnou službou, nýbrž i herní a neherní spolehlivostí si vysloužila pozici bety. Patří jí můj dík, že mě s touto nabídkou neposlala k vodě a zachránila mi tak zadek. Zároveň jí k zaslouženému povýšení i gratuluji jménem celé smečky!
Na vědomost se ovšem dává, že druhá beta je stále nezvěstná a je po ní pátráno. I když bych zajisté preferovala beta pár (žejo, Zigysmunde?), nebráním se ani aktivním jedincům, kteří by prostě a jednoduše toužili po povýšení a tak. Pamatujte proto, že všechny pozorně sleduju. Všechny. Malý i velký, aby bylo jasno.

Zadruhé bych ráda poděkovala Stormovi za roky zdatné služby. Osobně jsme si toho spolu moc neužili, ale Borůvková smečka mu jistě dluží hodně. Možná by proto nebylo od věci naší starou Alfu trochu poctít a vymyslet nějaký „památník“. Alespoň drobnost, která by nám starého pána napořád připomínala. Nápady mi klidně kopněte do vzkazů, budou-li nějaké (a zajisté vám usmlouvám odměnu, když budete originální a tvořiví). ♥

Zadalší bych ráda předala svou funkci lovce. A moje očko padlo hned na několik nebožáků. Oficiálně bych tak tento post ráda nabídla Awarakovi s Erlendem. Jednomu slouží hlava, druhému zase hlasivky. Nechci vám ovšem nutit funkci, o kterou možná ani stát nemusíte. Zda souhlasíte mi proto prosím zašlete buď vzkazem, či přímo pod tenhle post. Hlavu vám neukousnu a určitě se pro vás případně najde jinačí job. Jenže zima se blíží, víte jak.
Původně jsem teda funkci chtěla nabídnout i Eloře, ale vzhledem k událostem posledních herních dní to radši trochu odložíme :tasa: .

Aaaaaaa v neposlední řadě mám pro vás


A protože jsem líný čuně, bude i Vánoční akce absolutní oddechovka. Vlastně ji možná znáte. Nebo alespoň ty starší generace. Hra „zákony schválnosti“ je prostě sranda, kde se snažíte naštvat Santa Clause a pokazit mu Vánoce. Vašim úkolem bude jen a pouze mi poslat do vzkazu s předmětem Vánoce 2021 screenshot vašeho nejlepšího bodového hodnocení (a věřím, že si poradíte i s tou němčinou).
Hru naleznete TADY. Upřímně doufám že bude fungovat. Sama jsem ji rozjela, tak snad se poštěstí i vám!
Zkráceně vás ovšem poprosím – zkuste na co nejvíc legrácek přijít sami ♥. Pod hrou samou je sice návod, ale co by to pak bylo za legraci, no ne?

Tak hodně zdaru s hraním, adventem, zkouškovým a gratulace Nel s hochy!
Zduř.
B.

// Shireen potvrzuje účast

Prázdnota úplně zahalila Baghý svět. Sedala jako stín všude kolem a černým hávem zakrývala stromy i přilehlé okolí. Zakryla dokonce i Awaraka spolu s Ljósem, kteří spolu rdousili statnou laň. A to ticho všude kolem. Jako by s temnotou umlkl celý les. Vytratily se hlasy Sigyho s Jerrym. Utichl dusot kopyt prchajícího stáda. Skoro jako v zimě, kdy sníh tluml zvuky okolního světa. Ale to všechno hnědé nemohlo být víc jedno, když tu ležela bezbranná Elora a bojovala o holý život. Hnědá ji stále olizovala, ale nad nejhorší z jejích ran se neskláněla moc dlouho. Kdyby ji olizovala nepatřičně dlouho, nezacelila by se. Krvácela by bez ustání. To byla asi jediná rozumná myšlenka, kterou dokázala ve své vyplašené hlavě udržet. Ale co dál? Nemohly ji s Aranel prostě jen nechat krvácet, nebo snad ano? Jenže co má jeden s tak hlubokou ranou udělat? Bylo to děsivé, hlavně když před Baghý leželo v bolestech vlče, které téměř brala jako vlastní. Nejraději by se k podobně malé slečně přitulila a nechala všechnu její bolest odplout – Živote, však ona by ji radši převzala na sebe, než aby musela trpět Elora. Ale to nešlo. Alespoň pokud o tom hnědá vlčice věděla. A proto velmi rychle vyhledala pohled Aranel modrých očí.
Bílá vlčice vypadala podobně vyděšená. Přičarovala pro slečnu trochu čisté vody, ale její drobné tělo se sotva mohlo pohnout. Baghý si lehce povzdychla, zatímco pohled tyrkysových očí se upnul směrem k domovu. Jistě, že by bylo nejlepší ji dostat domů. Ale musely si poradit spolu a samy, protože vlci měli jinou práci. Baghý proto přikývla:
„Dopravíme ji domů. Vezmu si ji na záda a ty mi pomůžeš ji jistit z boku? Můžu ji podpírat křídly, takže nám neupadne.“ Ta poslední slova dodala na vysvětlenou, proč se s raněnou chtěla vláčet sama. Ostatně Aranel byla o poznání větší – jistě by malou unesla snáz. Ale než mohla vlastně protestovat, Baghý již Eloru držela na sobě. Podebrala ji a s trochou štěstí se jí podařilo bezvládné tělo dostat na její huňatá záda. Křídla přitom držela tak, že se vlče nemohlo pohnout ani sem, ani tam. Její tíha prozrazovala, že byla dobře živená. To bylo v tuhle chvíli dobře – jistě bude potřebovat hodně sil. Než však Baghý vykročila, ještě se otočila po své nové betě. „To krvácení vyřešíme až doma. Ale mám dojem, že by bylo dobré tak hlubokou rán nijak neznečistit. Nějaké smetí by tam mohlo dělat neplechu,“ mluvila na oko klidně, ale bylo vidět, že se musí na tíhu navíc soustředit a že je poměrně nervózní a vyděšená. Nemohla dostat obavy z hlavy. Strach ji úplně ochromil. Ale nemělo smysl ztrácet čas. Vykročila proto s Aranel pomocí směrem k domovu, ač ne zcela přímo. Řeku pořád musely překonat na tom nejužším a nejbezpečnějším místě, což je trochu vyklánělo z kurzu. Ach, kdyby Baghý uměla létat.

// Borůvkový les přes řeku Mahtaë (sever)

| Baghý | Erlend | Awarak | Elora | Aranel |

Není žádným tajemstvím, že Baghý byla odjakživa malá. Podprůměrná proti všem vlkům, které kdy znala a které kdy potkala. Od rodiny po ty největší cizince. A na rozdíl od mnohých nemohla svůj nízký vzrůst vynahradit ani jinými charakterovými vlastnostmi, nebo snad tím, že by vynikala i ve fyzických atributech. Nebyla v ničem speciální a netyčila se nad ostatními ani svou chytrostí. Zato si ovšem cenila svých přátel, které nalezla ve zdejším kraji. Každé té dobré duše, která jí pomohla se zvednout z popela a která jí pomáhala na její poněkud trnité cestě životem. A teď tu s takovými vlky byla. Hnali se skrze les a pokoušeli se zdolat tak ohromné zvíře, jakým byla laň. Nebyli daleko od úspěchu. Ljós spolu s Awarakem byli na dobré cestě k tomu, aby vysokou dámu uhnali. A ona jim chtěla pomoct. Ale hukot krve v jejích uších náhle přehlušil křik. Vlčici přišel podivně vzdálený, ale dala na své instinkty a poplašeně uskočila vpravo – do míst, kam viděla. Přeci jen byla na jedno oko téměř slepá; neměla přehled. Chtěla se jen ohlédnout, aby viděla co se děje tak důležitého. Nechtěla zastavovat. Ale její limbický systém zareagoval rychleji než ona. Stačil záblesk hnědého kožíšku letícího vzduchem, aby zapomenula na laň přímo před jejím nosem. Vlci si jistě poradí. Elora byla v tu chvíli tím nejdůležitějším bodem ve vesmíru. Mladou vlčici nabral mocný jelen na paroží místo její podobně malé kolegyně a mocným hodem ji odhodil daleko od sebe. Záblesk karmínové krve v hnědé srsti neprozrazoval nic dobrého. Aranel zareagovala bleskurychle – chtěla jelenovu pozornost odlákat od bezbranného těla, které bezmocně leželo na chladné zemi. Hnědá se musela rozhodnout rychle. Ale věřila, že se rozhodne správně, když dlouhými skoky zamířila přímo vstříc té parohaté bestii, která celá zpěněná ohrožovala její novopečenou betu. Křídla napůl roztažená ji ve skocích nesla dál neuvěřitelnou rychlostí, aniž by se na jejich pohyb vůbec musela soustředit. Její tlapky ovšem zůstávaly na zemi.
Jak se ocitla před Aranel, to si vlčice pořádně neuvědomovala. Běsnila totiž asi podobně jako zvíře před ní. Možná by bylo moudřejší se odklidit dál a do bezpečí. Běžet chránit Eloru. Ale to nešlo. Dlužila mladičké slečně život. Mohla to být ona, kdo by letěl vzduchem s dírou v boku. Ale El ji ochránila. A teď byl čas, aby Baghý ochránila jí. S posledním skokem se kolem jejího těla rozvířil vítr, jež zvedal ze země spadané jehličí a sem tam list. Vířil kolem vlčice, která teď stála před o mnoho větším jelenem, zatímco tloukla křídly jako splašená. Jejich síla ji držela zvednutou na zadních. Bílé tesáky obnažené a v očích šílený výraz plný hněvu a nenávisti. A ani jelen nebyl tak bláhový, aby se pustil do tvora „její velikosti“. Bylo to poprvé, co jí křídla zachránila život. Jejich rozpětí zastrašilo jelena, podobně jako její větrná magie. A než vše utichlo, jelen si to už metal za svým stádem. Jak snadné, že? Baghý ale nečekala až naprší a uschne. Ve chvíli, kdy jelenův zadek zmizel v houštinách, dávno stejnou rychlostí pospíchala za svou oblíbenou svěřenkyní.
„Eloro!“ křičela už z dálky a mohla si nohy strhat, aby už, už byla u ní. Křídla přitáhla blíž k tělu, ale už si uvědomovala bolest, která jimi projížděla. Musela se při tom shonu nejednou praštit do křehkých skloubení v jejich kostře. Ale to nebylo důležité. Jediná důležitá věc ležela přímo před ní na chladné zemi a vůbec se nehýbala. „Eloro!“ pošeptala hnědá okamžitě, když se nad malou vlčicí konečně sklonila. Dobré asi bylo, že vlčice dýchala. Začala jí proto olizovat nos a líčka a tváře a obličej – je aby ji probrala zpátky k vědomí. A pak se také sklonila ke krvácejícím ranám, kterých na svém těle vlčice měla několik (// nechám na El, ať si to pak specifikuje). Bohužel nevěděla, jak zastavit krvácení, ale začala i je pomalu očišťovat od nečistot z paroží a lesního podloží. Srdce jí však svíral strach. Tohle byla její vina. Byla neopatrná. Měla si dávat pozor. Salva výčitek svědomí ji úplně ochromila a na nohou se držela jen silou vůle. Hlavně ať je Elora v pořádku! Vždyť byla jako její rodina.

| Baghý | Erlend | Awarak | Elora | Aranel |

Ticho před bouří. Asi tak by se dala popsat nálada panující všude kolem. Kdyby na zem spadnula jehlička z kteréhokoliv blízkého stromu, asi by to všechny vyplašilo. Jak lovící skupinu, tak i nervózní stádo. Zatímco laně si pravděpodobně ničeho nevšimly, jelen se pozorně rozhlížel a pohledem pročesával okolí. Několikrát zavětřil a uši držel nastražené vpřed. Stačilo by zašustění, nebo zapráskání větve a jistě by své stádo hnal vpřed. I proto se Baghý při pomalém pohybu krčila snad ještě víc než obvykle a dávala si dobrý pozor, kam klade tlapky. Taktika byla jasná. Ljós spolu s Awarakem se vydali na místo určení a teď nezbývalo než aby se trojice vlčic dostala přiměřeně blízko. Baghý byla tak soustředěná, že si nejprve Awarakova znamení nepovšimnula. Pozorovala skrze přivřená víčka svým zdravým okem hlídkujícího jelena a pokoušela se vyhlédnout nejslabší kousek. Až po delší chvíli si uvědomila, že podivný pohyb v přítmí lesa je tlapka černého vlka, který se na sebe pokouší upozornit. Lehce přikývla, třebaže ji nemohl vidět, a pomalu se ohlédla na Eloru s Aranel. Mladá slečna byla pořád ticho. Ale kdo by se divil? V tuhle chvíli měli srdce v krku do jednoho. Bylo to nebezpečné a zároveň vzrušující. Bohužel však taky trochu komplikované, neboť nejslabší kus byla tak podvyživená laň, že by se z ní sotva všichni nakrmili. Po boku velkého samce se naopak držela krásně rostlá samice. Možná tři roky stará? Oči plné jiskry, nohy dlouhé a silné a tělo řádně obalené mladým masem. Málem by hnědé až ukápla slina. Musela však zatnout čelisti a soustředit se. Chyběly okamžiky, aby se vrhla vstříc další kořisti. Byli všichni na svých místech? Několikrát se ještě na Eloru s Aranel po svém boku ohlédla. Vzhledem k pozornosti, kterou na sebe upoutaly se už nemohly pořádně domluvit, kterou laň pak skolí. A proto se muselo improvizovat. Ale pokud byli Awarak a Ljós na svém místě, pak nebylo co odkládat.
Ty první okamžiky, kdy hnědá vlčice zabrala a plnou rychlostí vyrazila vpřed, se nekonečně vlekly. Srdce v její hrudi splašeně bilo a cítila, jak se drápy na jejích tlapkách zarývají do chladné zeminy. Byla skoro tma. Nejvyšší čas se pustit do práce. Jakmile se totiž dala Baghý do pohybu, a spolu s ní i velmi pravděpodobně Aranel s El, dalo se do rychlého pohybu i stádo. Velmi příhodně taky jednou dobrým směrem. Tedy samozřejmě až na onoho jelena, který se velmi nevhodně připletl přímo mezi trojici vlčic, stádo a ukrývající se vlky. Zatím se nepokoušel své laně bránit, nic to ale neměnilo na tom, že Baghý musela prudce změnit směr. Při onom pohybu instinktivně poroztáhla křídla a našla v nich nečekanou oporu. Neměla ovšem čas novou výhodu ocenit jinak než letmým úsměvem, protože vše bylo stále v pohybu. A vše se dělo velmi rychle. Krátké nohy její malé tělo nesly mezi stromy obratně. Ale bohužel teď ze zorného posle ztratila toho jelena, který se dostal k její slepé straně. Kde byl? Neměla ponětí. Neslyšela nic jiného než hukot krve ve svých uších a dusot kopyt vyplašené vysoké, která se hnala směrem k Awarakovi s Ljósem. Ale pořád se mohlo kdecos pokazit.

| Baghý | Erlend | Awarak | Elora | Aranel |

Slunce rychle stoupalo po obloze a vzduch byl podivně teplý. Baghý vzhlížela k obloze s pocitem úzkosti ve své hrudi. Ptáci mlčeli. Zvěř se ukrývala ve hvozdech. Něco bylo podivně špatně. Ale doopravdy. Určitě si toho všimli i všichni ostatní, ale nikdo o tom nemluvil. Prohlédla si tváře svých společníků a rychlý pohled hodila i na Sigyho, který ovšem vypadal značně otrávený a znechucený. Obočí se jí automaticky svraštilo, ale nic neřekla. Třeba se mu něco přihodilo? Ne že by ho to zrovna opravňovalo k takovému chování, ale co naplat. Ne každý den byl posvícení. Pokývnutím mu tedy znovu poděkovala, než doopravdy zmizela mezi stromy. Točil se okolo ní slabý větřík, který jejich směrem přinášel všemožné pachy. Zvěř se tu vskutku nacházela, což bylo dobré znamení. Stačilo jen nalézt ten správný kus a to správné místo. S každým krokem se proto vlčice pohybovala tišeji a tišeji – skoro jako duch. Pohled dál neupírala na oblohu, ale pečlivě jím pročesávala hvozd před sebou a hodnou chvíli ignorovala debatu, která živě plynula kolem ní. Dokud byla tlumená, neměla nejmenší potřebu své druhy napomínat. Slepě navíc důvěřovala v úsudek Aranel, která se zjevně pokoušela něco vysvětlit nervózní Eloře. Alespoň že Erlend se držel stále při nich. Baghý jeho směrem nejednou stočila pohled. Zaprvé se chtěla ujistit, že si nepřijde odstrčený, zadruhé si byla s ním po boku sama o dost jistější. A třebaže byl němý, sám mohl dávat pozor na to, kde se co mihne. Obecně však všichni přítomní vypadali trochu zvláštně: Awarak se tvářil velmi vyjukaně, Elora zase hrozně zaprdle a Sigy byl naštvaný. Hnědá si krátce povzdychla, než pohledem ukotvila do houštin daleko před nimi. Neměla čas se nechat sžírat nejistotou. Zahlédla pohyb a velmi instinktivně se ještě víc přikrčila, zatímco pomalu rozvinula křídla od boků. Jejich hnědé peří v temných stínech nebylo řádně vidět. Zarazila jimi však skupinku za sebou, na kterou se taky přes pravé rameno ohlédla.
„Nalezli jsme stádo,“ vysvětlila velmi tiše, když navázala oční kontakt s Aranel. Teprve teď si uvědomila, že se jí před několika okamžiky na něco ptala. Na něco velmi konkrétního. Jak říkat bílému vlkovi, který tu s nimi byl a jehož jméno pořádně neznal nikdo z přítomných. „Já magií myšlenek nedisponuji, leda že by ji ovládal někdo z vás?“ při těch slovech si prohlédla Eloru s Awarakem. Ale protože to bylo nepravděpodobné, rychle se zamyslela. Ze všech starých jmen, která si pamatovala a která znala jí na jazyku jako první vyvstalo: „Ljós?“ Intonace vyvedla to jedno slovo v otázku, ale jí samotné to přišlo docela smysluplné. Říkali tak přece světlům na obloze, která rozsvěcela oblohu nad horou. A protože bílý vlk přinesl jejímu životu další ztracené světlo, bylo to více než vhodné. Nechala však ostatním prostor pro diskuzi. A hlavní slovo beztak měl Erlend, který mohl svou novou přezdívku okamžitě zavrhnout. Ale jedinou další alternativou připadající v úvahu bylo beztak Björn – medvěd.
Když se vyřešilo tohle, bylo načase začít řešit lov. To byla priorita číslo jedna. Nic netušící stádo se zatím asi dvě stě metrů odtud probíralo hustým lesem a paběrkovalo v houštinách mezi stromy. A plán Baghý dávno měla. Nedávalo smysl posílat Erlenda s Awarakem nahánět, když byli nejsilnější.
„Pánové,“ obrátila se na černobílé duo tiše, „nadejdete stádu. Já s Aranel a Elorou ho poženeme proti vám. Kdyby se nám podařilo skolit alespoň jedno vzrostlé zvíře, jistě by to bylo dobře. Primárně ale na sebe dávejte pozor. Výběr asi necháme na vás, protože tady nemůžeme nikdo řádně manévrovat mezi stromy. A znovu říkám – hlavně si nikdo neubližte.“ Na to kladla hlavní důraz, protože z jara jim divočáci dali poměrně dost zabrat. „Takhle by to ale mělo být nejjednodušší. Awarak nám pak dá nějaké znamení, že jste připravení. Jo a – pozor na jelena. Mohl by si laně hlídat.“ Ne že by na sebe Erlend mohl upozornit, že? Jinak byla s instrukcemi vlčice poměrně spokojená. Křídla znovu stáhla k tělu a připojila se k Eloře s Aranel, které jí měly pomoci. Přátelsky však do mladší z nich dloubla nosem, když k ní přišla. Nemusela mít obavy. Zvládli to už několikrát. Tentokrát jich bylo víc. Nezbývalo než zaujmout místa a vyrazit.

|Baghý|Sigy|Erlend|Awarak|Elora|Jerry|Aranel|

Panovalo nezvyklé ticho. Nejen nad lesem, ale i nad krajinou. Ptáci mlčeli a zvěř se ukrývala v houštinách. A navíc ten podivný zápach. Něco nekalého se dělo na území Gallirei, ale hnědá vlčice neměla ponětí co přesně to bylo. Pozorovala svým zdravým světem okolí a tmavnoucí oblohu, která pomalu dostávala podivně oranžový nádech. Snad se něco nedělo se sopkou? To byl ale dost možná nesmyls. Zdálo se, že tentokrát katastrofa přichází z jihu. Viděli to i ostatní? Měl vůbec někdo ponětí, co se tady děje? Jenže novopečená alfa neměla čas to řešit a moc se zaobírat úvahami. Smečka se scházela k lovu. A překvapivě se tu objevili i další, kteří by mohli přiložit tlapku k dílu. Prve se ovšem hnědá vlčice obrátila na Eloru, která zjevně měla obavy. Spiklenecky na ni proto mrkla“
„Nemusíš mít obavy, El. Spolu to všichni zvládneme,“ jenže si taky všimla podivného napětí, které se usadilo v tváři mladé slečny. Vypadala zaražená. Že by ji snad něco mrzelo? Provedla stará hnědá vlčice něco, co se Elory mohlo dotknout? Popíchlo ji svědomí, že si neužily takové dobrodružství a že ji nechala samotnou u Života. Ale za to se hnědé už snad omluvila, či ne? Nervózně přešlápla, ale nemohla se tím trápit moc dlouho. Z hlubin lesa se vynořil i Sigy. Ale byl to vůbec on? Jindy usměvavý a přátelský vlk se tvářil jako morous. Možná vypadal i otráveně, že si ho Baghý dovolila zavolat. Ta náhlá změna v jeho chování ji ještě víc vykolejila. Jako by nestačila zakřiknutá Elora. Přes to se však Baghý pokusila o přátelský úsměv, když žíhaného vlčka a Kesselova oblíbence zdravila:
„Ahoj, Sigy,“ začala lehce, „vlastně jsem tě o přesně to chtěla poprosit. Tohle je Jerry a ke smečce se přidal doslova před několika okamžiky. A napříč veškerému varování nás sledoval až na lov,“ při těch slovech mladě vyhlížející dáma střelila po šedém capartovi káravým pohledem. „Nezlobil by ses, když ti ho hodíme na krk? Je to veselá kopa. Má elánu na rozdávání, ale ještě mu chybí dost sil na to, aby s námi mohl pronásledovat jelena v lese. Je mi to až líto, že s námi nemůže jít.“ Ta poslední věta nebyla docela pravda – Baghý doufala že vlče už nebude protestovat. Ale co naplat. Bylo doopravdy moc malé na to, aby se pustilo do lovu. A jejich konverzaci navíc náhle přerušil příchod Awaraka. Tolik vlků, kterří potřebovali její pozornost. Chtěla ho pozdravit, ale to se přiřítil Jerry, že prej na lov chce. Hnědá si dlouze povzdychla.
„Jerry, poslouchej – musíš se to nejprve naučit. Jestli chceš, tak tě pak po velkém lovu vezmu na lov králíků nebo lasiček. Abys to pak uměl, až půjdeš se smečkou. Ano? Takhle by sis ovšem mohl hodně ublížit,“ snažila se to vlčeti vysvětlit jemně, ale po lopatě. Nechtěla riskovat, že se zraní ještě víc. Už takhle mu tlapku hyzdila nehezká jizva. A kdo ví, jak moc oslabená vlčkova noha byla. „Když bude Sigy tak hodný, vše ti vysvětlí. Jak se to dělá a co k tomu patří,“ doplnila ještě, než se otočila k černému vlkovi, který se k nim přitočil a ke zbytku skupinky. „Přátelé, jinak tohle je můj synovec, nový člen naší smečky,“ vysvětlila krátce v tom chaosu, když míjela opomíjeného Erlenda. Chudák jen tiše vyčkával co se bude dít a třebaže se snažila, aby se necítil odstrčený, pořád musela vyřídit tolik věcí.. „A co ty, Awaraku? Půjdeš taky s námi na lov?“ těžko se orientovala v takovém počtu hlav, takže se snažila otáčet z jednoho vlka na druhého a alespoň pohledem se ujišťovala, že všichni vypadají spokojeně. Křídla jí přitom pevně lnula k tělu. Začínala chápat, o čem Blueberry mluvil. Tohle bylo hodně zodpovědnosti za spokojenost mnohých. A pak tu byla ještě pozdržená její debata s Aranel, která ale její slova vyslechla s pokorou a doopravdy alfy návrh přijmula. Baghý oháňka se mimoděk několikrát zhoupla ze strany na stranu, když jí zajiskřilo v očích. Ta jiskra ovšem rychle pohasnula, když byl zmíněn Storm. Kde mu asi byl konec? Hnědá si lehce povzdechla a znovu sklopila hlavu.
„Buditž to tedy tak – budeš naší novou betou. A chci abys věděla, že je to pro mne obrovská čest. Ale o Stormovi bohužel nic nevím. Ani jestli si vůbec nadále přeje zůstávat v Borůvkovém lese. Asi bych tě tedy od teď považovala za jedinou betu. Ale pokud bude Storm chtít, jistě u nás útočiště nalezne vždy. Vždyť mu les byl domovem mnohem déle než mně samé. Až je mi to trochu trapné, že pak taková rozhodnutí padají na mou hlavu.“ Lehce si povzdechla, ale nebyl čas smutnit. Museli se soustředit na lov. Otočila se proto od Aranel po zbytku skupinky a kývnutím naznačila, že je čas vyrazit hlouběji do lesa. Kývnutím hlavy se pak ještě rozloučila se Sigym a s Jerrym, než ji pohltily stíny Smrkáče.