Gallirea - Příspěvky uživatele

// jezero Nä‘hi

Nalézt úkryt nebylo nic snadného, ale nakonec se poštěstilo. Baghý Tati dovedla skrze Agerosnký les až k pohoří, které snad doposud pouze obcházela. Věděla ovšem se nejsou daleko od Borůvkového lesa ani vodopádů a také hvozdu, kde se zranila Elora. Vysílená dáma si ovšem nehledě na vzpomínky svalila pod okraj skalního převisu za který nefoukalo a kde se mohly alespoň na chvíli s Tati ukrýt, Ze svého bezpečí si pak prohlížela nemalé kopce, které se jim teď tyčily nad hlavami. I ony již měly sněhové čepičky. Ale v tomhle případě si vlčice byla až na smrt jistá faktem, že přes léto je neměly. Jinak by si jich jistě všimnula – něco by udělala nebo tak něco. Třeba by si sem v létě chodila odpočinout, vždyť to bylo hory téměř sousedící s Borůvkovou smečkou.
„Víš ty co je zvláštní?“ zajímala se, pohled upřený do bílé tmy všude kolem nich, „tyhle hory přes léto na svém úbočí jistojistě sníh nemají. Myslíš, že to má co do činění s jejich velikostí? Nebo prostě jen nejsou dostatečně na severu?“ v hlavě jí vířily myšlenky a všemožné dedukce této záhady, ale neubíraly se žádným prospěšným směrem. A proto se hnedá vlčice rozhodla v tom dál nešťourat – ne víc ne bylo třeba – a raději svou pozornost znovu obrátila na zvídavou Tati. Trochu ji mrzelo, že spolu nestrávily více času už dřív, protože byla doopravdy milou společností. A zvídavost jí mile ráda odpouštěla. Taky že vesele smýkala oháňkou ze strany na stranu, když se rozpomněla na svůj původní příslib:
„Když je něco paradoxní, nah, jak jen to vysvětlit,“ odmlčela se, aby nalezla správná slova, „To když něco nedává smysl a odporuje si to, ale ve výsledku to nakonec funguje. Jako třeba že včely umí vyrábět med, i když jsou samy dost nebezpečný hmyz.“ Snažila se co mohla, ale sama v tom poměrně tápala. A proto raději máchla tlapkou: „Zkusím najít jiné přirovnání, takhle ti jen pletu hlavu a to já nerada,“ broukla trochu zklamaně, zatímco se jala očistit si sněhem obalené tlapky. Odnikud se přitom přihnal horký vánek, který zmrzlé duše začal zahřívat. A spolu sním, aniž by o tom vlčice vůbec tušila, začaly konečky jejích chlupů divně problikávat. To nová krev v jejím těle. Stará magie neviditelnosti, která se začala probouzet k životu.

// Ragarské pohoří

Počasí začínalo být více než nevlídné. Vítr kvílel a třebaže konečně z kraje vymizel ten odporný puch spáleniště, zase už ve vzduchu visel jiný průšvih. Sněhová bouře se hnala na Gallireu. Baghý si nedůvěřivě rozhlížela, když se pomalu ubíraly spolu s Tati k jihu, zatímco diskuse příjemně plynula dál. Bylo ovšem pomalu na čase si najít nějaké útočiště, nebo se začít vracet domů.
„Nevím proč jsem tak rychlá. Ale zase jsem nepobrala moc na síle, což nevím jestli je u alfy žádoucí,“ broukla rozpačitě, zatímco se snažila nalézt cestu skrze rostoucí haldy sněhu. Tady dole se to dalo. Začalo sněžit teprve včera večer, takže pořád se jím dalo poměrně dobře projít. To ovšem bylo pouhou otázkou času. Ve stínu lesa by jistě bylo lépe. „Vlastně to na té poušti bylo dost podobné tomuhle počasí. Jen se tolik neboříš. Na druhou stranu sníh mnohem míň klouže, než písek, ve kterém se skoro vůbec nedá běhat. K čemu taková poušť je, to nemám sebemenší ponětí. Ani kdo by tam žil. Ale byli jsme tam s Norim, když jsme se snažili projít co nejvíc z Gallirei – bylo léto, my byli svobodní a svět byl krásnej. Asi jsem si potřebovala užít promrhané mládí,“ zamyslela se v dlouhém monologu a střelila zdravým okem po stříbrném pohledu hnědé společnice. „A ano, odešla jsem.“
Cesta vlčice dovedla k dalšímu jezeru. Tohle ovšem bylo podstatně menší. Za to ale víc hrůzu nahánějící, neboť jeho vody byla navzdory čirosti velmi temné. Skoro jako by jeden při pohledu měl nahlédnout do své vlastní duše. Vlčice proto na klidnou hladinu nezírala nikterak dlouho a raději se rozptylovala úvahami o tom, zda jezero zamrzá. Ale co by vlastně nezamrzalo? Vždyť voda zamrzá v zimě vždy. A tohle jezero je studené už tak, třebaže teď ještě led nezakryl jeho klidnou tvář. Rozpačitá vlčice zastříhala ušima a nakrčila nos. Možná to bylo na škodu, protože ji tmavé vody znervózňovaly. Vyvolávaly nepříjemné vzpomínky na utonutí. Ale zjevně chybějící ledová pokrývka scházela i Tati, jejíž pohled rychle vyhledala.
„Nevím, možná je tohle místo víc chráněné? Třeba jako tůň v Borůvkovém lese?“ navrhla nejrozumnější řešení, které ji zrovna napadlo. Ale ani tak nevěděla, jestli neplácá kraviny. Občas ji opravdu štvalo, jak bezradná byla ohledně základních znalostí. Jenže kdo by jí to vysvětlil? Co nepotřebovalo objasnění byl další argument, kterým se mladší vlčice vytasila. Hnědá bez rozmyslu přikývla: „Pojďme. V ústraní ti pak povím co je ten paradox.“ A než se mohla Tati rozhoupat, alfa již mířila k jihu a Armanskému pohoří, kde by se mohl nacházet potencionální úkryt.

// Armanské hory přes Agerosnký les

// Safírové jezero

Počasí se postupně zhoršovalo a viditelnost zmenšovala, ale to hnědé vlčici nevadilo, když se hnala skrze horská úbočí s veselou společností za zadkem. Trocha toho pohybu jí jen a pouze svědčila, takže nedbala únavy. Dokud to šlo, pohybovala se před. Při tom Tati trošku utekla, ale nedělala si vrásky. Však stopy ji jistě prozradí. Bořila se jako blázen, takže za sebou zanechávala i poměrně širokou stopu. A Tati nebyla daleko. Přesto však při úpatí Sněžných hor hnědá alfa zastavila a nechala mladší slečnu, aby ji doběhla. A zatímco se obě vydýchávaly, mohla pokračovat v předem utnuté diskusi.
„Doopravdy – jen zem horka a písku. Žádné stromy, žádná tráva. Pouze nekonečná pustina co se ti sype pod tlapkami,“ strohá, ovšem všeříkající odpověď. „Ale je pravdou, že tam na nás seveřany teplo opravdu je,“ přitakala s úsměvem, který přešel ve smích, když padla zmínka o vlčatech, která se napila z moře. „Občas se musíme spálit, abychom se poučili a věděli co a jak.“
Když se Tati rozpovídala o své domovině, Baghý zmlkla a zadumaně poslouchala. Bylo to zaprvé uctivé, zadruhé měla o její původ opravdový zájem. Znala taková místa, protože pocházela z dalekého severu. Sice asi ne tak dalekého, ale pořád tam panovaly kruté zimy a mrazy prakticky bez ustání. Pohodila oháňkou, načež obrátila zrak kýženým směrem.
„Rozumím tvým pocitům, sama chovám na domov milé vzpomínky. A přesto si nejsem jistá, zda bych se tam dokázala vrátit, kdybych si to přála. Je to už tak dávno, co jsem odešla. Paradoxní, že?“ uchechtla se ledabyle, zatímco si prohlížela vrcholky hor zastřené sněhovou stěnou. Jejich stín ovšem visel nad krajem a upomínal tak na jejich majestátnost. V hlavě se přitom vlčici honila otázka. Dokola a dokola přemítala, zda hory přicházejí o své sněhové čepičky v horkých letních měsících. Ty vysoké asi ne – z domova věděla že čím vyšší hora, tím spíš se sněhu nikdy nezbaví. Ale byly Ragarské hory dosti vysoké?
„Co?“ broukla vlčice zmateně, když byla vyzvána k určení cesty. Na chvilku se do úvah zabrala tak, že úplně ztratila pojem o realitě. „J-jo, jasně, pojďme tudy,“ vymáčkla se nakonec a zamířila konečně k jihu.

// jezero Nä‘hi

// Sněžné hory

Sněhu v horách přibývalo celkem kvapem, ale malá vlčice byla na pohyb v závějích zvyklá. Pokračovala proto skrze ně bez ostychu a s úsměvem na tváři, zatímco pravé ouško měla natočené směrem k Tati. Vyprávěla jí zrovna o nějakém svém dobrodružství na jihu, což hnědou zajímalo.
„S motýlem? To zní docela zajímavě – jsem ráda, že máš taky šanci poznat zdejší kraj. Hlavně teda jestli jsi byla s přáteli,“ přihodila ještě dodatečnou informaci a zamáchala ocasem. Křídla teď držela zpátky složená u boků a sníh padající z nebe po nich nepřirozeně klouzal k zemi. Zkrátka peří nebylo úplně jako huňatá severská srst. „Ale Gallireu celou prošlou asi nemám. Přišla jsem sice od západu, ale v posledním roce a půl se pohybuju především v okolí velkého jezera a Borůvkového lesa. Vím ale že daleko na jihu je ohromná pláň z písku –,“ vlčice se jala usilovně vzpomínat. S Norim přeci obešli jedno léto skoro celou Gallireu. Právě tehdy objevili tohle úžasné jezero, které od toho dne vlčice milovala. Už se nemohla dočkat, až zahlédne jeho průzračné vody. A vskutku! Doopravdy se velmi záhy objevilo před nimi. V celé své kráse se lesklo v denním světle. Její srdéčko zaplesalo a hned přidala do kroku, aby se k němu mohla přiblížit. Pozornost však stále upínala k Tati, která pro změnu zmínila něco ze svého původu.
„Vážně? Asi taky pocházíš z dalekého severu, že?“ broukla shovívavě ke stříbrnooké slečně, „já tam prožila své mládí, než jsem z jistých důvodů odešla. Ale v mém rodném kraji bylo pořád spousty a spousty stromů, které jednomu neváhaly i uprostřed zimy připomenout, že zeleň je tam stejně odolná, jako jakýkoliv jiný tvor narozený pod horou.“ Vzpomínky se vlčici pustily směrem k severu jako utržené ze řetězu. Pak se ale otočili k Borůvkovému hvozdu, kde právě přebýval její vlastní synovec. To vědomí jí dodalo odhodlání a připomenulo jí střet s bratrem. Možná i jeho by Ljós rád poznal.
Vlčice zastavila před jezerem a zůstala na chladné a klidné vody koukat s mírným úsměvem na mléčném líčku. Její společnice zrovna polemizovala nad tím, zda-li jezero zamrzá či nikoliv. Otočila k ni pohled a lehce hlavu přiklonila ke straně.
„Myslím že by zamrzat mohlo. Vždyť jsou tu mrazy jako nikde jinde. A tohle jezero je ledové za každého ročního období,“ přihodila svůj názor do kupy, „z vlastní zkušenosti nějak tuším, že horská jezera jsou trochu jiná, než ta všude kolem a že si drží opravdu studenou vodu celý rok. V zimě pak ale zamrzají. Jako každá jiná. Ne že bych ale chtěla pokoušet štěstí,“ zasmála se ještě a přátelsky do Tati dloubla čenichem. Druhá hnědá vlčice se už pomalu měla k odchodu. Moc se tu neohřály, ale kdeže cože. Zjevně to sem nebylo tak daleko, jako si Baghý myslela. Mohla by se sem vrátit prakticky kdykoliv. Dopřála si tedy jednoho posledního pohledu, než se otočila zpět k domovu. Tati zrovna něco brblala a třebaže hnědé úplně nesloužil zrak, slechy měla dobré. „Tak v tom případě pojď poměřit síly se starou vlčicí,“ pobídla jí Baghý bez otálení a střelhbitě vyrazila ve svých vlastní stopách zpátky k Ragaru. Sil měla pořád dots.

// Ragarské pohoří přes Sněžné hory

Baghý vysedávala toho rána po Tati boku a užívala si chumelení. Sníh se snášel z nebes a celý svět konečně zahalilo to typické zimní ticho. Kdy jeden slyší jen vlastní dech a i tlukot svého srdce, ale všude kolem panuje mír a klid. Taková byla ta krásná tvář kruté zimy. Ale hnědá vlčice se nechtěla chmuřit. Jako by snad mohla, když ji pořád doprovázela dobrá nálada, kterou ji obdařil Vlčíšek.
„Viděla jsem až na moře,“ zaradovala se, i když se jí v očích podivně zalesklo. Pravdou bylo, že viděla hlavně na ta divná mračna dýmu, která se válela všude kolem jižních cípu Gallirei. Ale dělat s nimi vrásky na čele mladé vlčice úplně nechtěla. Zatím se zdálo, že se ta oblaka držela jihozápadně a neblížila se k Borůvkovému lesu. Ale co kdyby se tam dostala? Co pak? Raději se nad tím nechtěla pozastavovat. V případě nebezpečí by mohla smečku odklidit někam do hor. Tam by pak mohlo být bezpečí. Snad. „Je to zkrátka úžasný výhled – celá Gallirea jako na polštářku tlapky,“ broukla nakonec spokojeně a zahodila chmury za hlavu, zatímco máchající oháňkou vířila prašan pod sebou. „A vypadá to tak. Nebo budu křídly mlátit cizince po hlavě, aby nám nelezli na území,“ zahihňala se rozpustile. Ale Tati už se zajímala o sníh a hory jako takové a to vlčice taky nemohla ignorovat. Vyskočila proto na tlapky a začala se rozhlížet.
„Hmm, z míst odkud pocházím se sníh na horách držel celý rok. Ale jestli jsou i tyhle podobně chladné i přes léto?“ začala ihned vzpomínat, ale nemohla si úplně vybavit správnou odpověď. „Myslím si že ano, ale tlapku do ohně bych za to nedala. Ale vím, že je tu jedno opravdu krásné jezero mezi kopci. Můžeme o tom polemizovat cestou tam, co ty na to? Určitě máme ještě nějakou chvilku, kterou můžeme strávit na cestě. Smečku hlídají ochranáři a je naloveno – což mi něco trochu připomenulo,“ zasmála se Baghý, kterou úplně pohltilo odhodlání. Safírové jezero neviděla tak dlouho! Mohly se tam spolu podívat s Tati, než naleznou cestu domů do Borůvkového lesa. A hnědá měla tušení, že je tohle jeden z jejích posledních výletů na pořádně dlouhou dobu. Tak proč toho nevyužít? Dala se tedy do pohybu, zatímco si ještě zběžně protahovala zatuhlá křídla. No sakra, to si dala do tela.

// Safírové jezero

Jak jsem již řekla – práce šla dvojici od tlapek. Hlavně když diskuse volně plynula. Z Tati se vyklubala opravdu dobrá společnice, takže Baghý ani na moment nezalitovala svého rozhodnutí, že jí vytáhla na výlet. Zaprvé – Tati uměla poslouchat, zadruhé – zjevně si tenhle výlet užívala podobně, jako její starší společnice. Baghý se tak mohla rozpovídat o její první zkušenosti s křídly, zatímco dokončovaly sněhulákovi hlavu. Zatím jí ovšem chyběly oči:
„Co nějaké kamínky?“ navrhla zamyšlená Baghý v marné snaze o domyšlení toho chybějícího dílku a ihned se začala rozhlížet. Jenže co že byly v horách – pořád všude kolem ležel sníh a z nebe se začínal sypat další. To jim to jistě neulehčovalo. Při tom jí ještě z hlavy spadla konečně ta hrudka, která jí zůstala mezi ušisky. Zasmála se tomu jevu a znovu vesele zamáchala oháňkou: „toho jsem si ani nevšimla. A když tě to tak zajímá – stihla jsem oboje. Přistání budu muset ještě trochu vypilovat, než si troufnu přistávat v lese,“ zahihňala se jako mladice a rozpustile u toho poskočila. Vlčíškova dobrá nálada ji úplně pohltila. A ne že by se jí nějak plánovala bránit. To ani v nejmenším. „Ale jinak to bylo super!“ rozplývala se vlčice, zatímco hrabala ve sněhu, aby nalezla jejich výtvoru nějaká hezká kukadla. „Zatím se klidně najez, než to najdu, já měla, než jsem vyrazila za tebou – i jsem si trochu odpočinula.“ Svůj krátký proslov doplnila úsměvem a vítězným ha!, to protože nalezla jeden perfektní exemplář, který ihned sněhulákovi namontovala do provizorního očního důlku. Teprve potom se hnala hledat další, podobný kamínek.
„Bylo to jinak ale super,“ vyprávěla při hrabání a převracení nalezených věciček, „těžká jsem si nepřišla – vítr mě nesl docela s lehkostí. Ale teď mě bolí snad každý sval co v těle mám – je to zvláštní pohyb, na který nejsem moc zvyklá. Než tomu dám druhou šanci, budu muset trochu posilovat,“ zasmála se tomu paradoxu, zatímco hlavu měla div ne zabořenou v závěji, kam jí zapadnul druhý z kamínků. Nakonec ho ovšem doopravdy vytáhla a i onen oblázek uložila na jeho místo v tváři sněhuláka. A fakt, že mu Tati udělala křídla, ji zaujal až teď. Co jiného mohla dělat, než se začít smát.
„Tak to je teprve parťák ke svištění vzduchem,“ smála se hotovému sněhulákovi, v očích jiskřičky. Co že jedno bylo nemocné – to nebylo vůbec, ale vůbec důležité. Pořád se v něm odrážela ta jiskra mládí, kterou vlčice znovuobjevila v posledním roce života. Ale práci předvedly perfektní, ne že ne. Stál na všech čtyřech, měl hlavu i oči. Ani ocas mu nechyběl a dokonce měl křídla. Jen uši ještě mohl postrádat, ale to Baghý vyřešila velmi jednoduše. Ze stromu vedle nich utrhla pichlavé větvičky a zabodla je sněhulákovi do hlavy v místech, kde by seděla ušiska.

// Zubatá hora

Přistání do sněhu bylo měkké a příjemné. Závěj byla vysoká a třebaže se nejednalo o prašan, pořád to bylo lepší než zahučet do křoví. Baghý z oné hromady sněhu vyskočila během vteřiny a poctivě se oklepala. To s unavenými křídly šlo poměrně mizerně, ale kdeže cože. Nakonec i z peří dostala poslední zbytky sněhu a mohla se vesele vydat za Tati. Nepřistála přímo u mladé slečny, ale několik set metrů bokem od místa jejího odpočinku. Zbytek tedy musela došourat po svých. Dobrá nálada hnědou seveřanku ovšem neopouštěla, takže se závějí prodírala s lehkostí a nadšeným úsměvem.
„Tati!“ uvítala svou mladou společnici ve chvíli, kdy se jí po několika minutách poklusu dostala do zorného pole. Zjevně se snažila něco vyrobit ze sněhu, zatímco na ztracenou alfu čekala. To Baghý přišlo kreativní. A Zároveň jako docela dobrý nápad! Ihned se k ní přitočila, aby mohla obhlédnout situaci.
„A koukám, že se ti ušáka podařilo dohnat. Vážně jsi šikovná,“ pochválila mladou slečnu s jiskřičkami v očích a huňatou oháňkou nesenou vysoko nad tělem. „A co to stavíš? Vypadá to jako tělo,“ vyzvídala zvědavě, plná nově nabitého elánu, „já jsem opravdu vyzkoušela ta křídla a nebudeš mi věřit! Vážně fungují. Ale je to těžší než se zdá. Jeden když kouká na ptactvo, zdá se to hrozně jednoduchý…“ rozpovídala se o své zkušenosti i o tom, jaké to bylo a co všechno se dělo. A při tom přiložila tlapky k dílu a začala Tati pomáhat uplácávat sníh, stejně jako sbírat další. Byla to pomalá práce, ale šla jim od tlapek. Byly dvě tak aby ne. Ve dvou se to vždycky dobře táhne. Na krku se jí zatím houpal světélkující přívěšek a na sněhu kolem ní se tak v ubývajícím světle zrcadlily odlesky z malého útržku polární záře.
„A nezapomeň na toho svého zajdu – ať ti nevychladne hlavně,“ připomenula vlčici, zatímco se snažila vytvarovat téměř hotovému tělíčku na svém konci skládačky sněhový ocásek. Začínalo do alespoň vzdáleně připomínat vlka. To byla dobrá zpráva!

Návštěva Vlčíška byla povznášející zkušenost. Obrazně i doslova. Na krku teď Baghý visel podivně se lesknoucí přívěšek s dalšími podivnými znaky. Chtěla se entity zeptat na další věci, ale když vzhlédla k místům, ve kterých stál, nalezla už pouze zbytek sněhových vloček. A vlastně jí to ani nevadilo. Pár těch záhad v životě musel mít, jinak by to bylo moc jednoduché. Dobrá nálada nepustila na hnědou tvář žádné chmury. Vlčice se místo toho užívala trochu té příjemné zimy a čerstvého vzduchu, který v horách byl. Žádná spálenina, žádný dým. Prostě jen horský vítr, tak jako tomu bylo vždy. Možná si s vlčicí zkoušel hrát. Nechala ho proto učesat srst, ve které stále byly stopy po zaschlé krvi. Rozhodla se proto očistit v závějích sněhu, zatímco se Tati hnala za ušákem z kopce. Nebylo divu, že neozkoušeným křídlům hnědé společnice nevěřila. Ani Baghý by jim nevěřila na tolik, aby se po nich spustila z kopce. Ale když už jí to prozradil Vlčíšek – naivní vlčice byla přesvědčená, že se prostě nemůže díky přímluvě od tamního boha vůbec nic stát.
Po krátké pauze a velmi poctivé očistě se hnědá alfa ocitla na samém okraji hory. Křídla držela roztažená v jejich plné šíři a opatrně sledovala krajinu pod sebou. Tati se jí ztratila z dohledu, ale to nevadilo. Věřila, že ji z té výšky nalezne. Jímal ji ovšem strach. Představa, že plánuje velmi záhy být v té samé výšce, ovšem bez pevné půdy pod nohama byla prostě šílená. A přece se k tomu měla. Jednou už ji ta křídla unesla, ne? Ne? Velmi opatrně proto křídly mávla. Jednou, podruhé, s každým dalším úderem silněji. Sníh se kolem ní vířil a cítila odpor vzduchu, který ji tlačil od země. Nemělo cenu otálet. Se slepou důvěrou se vrhla dolů z kopce.
Zážitek to byl opravdu, opravdu děsivý. Pohybovala se rychle. Ale křídla ji opravdu nesla vzduchem vpřed. A zem se vzdalovala. Hory všude kolem se najednou zdáli maličké a podivně vzdálené. A aby ne, když se vznášela přímo nad jejich vrcholky. Prudký vítr vlčici čechral srst na krku a nešlo si povšimnout jistých míst, kde se tvořily sloupce trochu teplejší. Ty pak hnědé dovolovaly stoupnout o něco výš. Sotva si ale dovolovala křídly tlouct, jako to dělali ptáci. Sem tam se o menší úder pokusila, ztrácela ale rovnováhu a tak se neodvažovala k žádným akrobatickým kouskům. Musela si vystačit s tím, že se pomalu učila zatáčet, stoupat a klesat. A klesat bylo po krátké chvíli třeba. Pociťovala rychlou únavu. Svaly zad nebyly na takovou námahu zvyklé. A taky nechtěla nechat Tati čekat moc dlouho, třebaže to z té výšky vypadalo, že se jí podařilo ušáka chytit. Vskutku ji hnědá alfa nespustila z dohledu ani na moment. Snad jen na ten okamžik, kdy se ukryla pod stromem. Hnědý kožíšek ale na sněhu zářil. A proto Baghý pomalu zamířila k ní. Opatrně a nezkušeně, jako když se vlče učí chodit. Pomalu ale kroužila níž a níž. Až dokud se její tlapky nedotkly tolik vytoužené země. A pak i čumák, to protože pohyb to byl neohrabaný. Ale přistála ve sněžných horách! A když vystrčila hlavu ze závěje se širokým úsměvem, byla si docela jistá faktem, že jí nic nebolí a nemá nic zlomeného!

// Sněžné hory

// Ragarské pohoří přes Sněžné hory

Stará vlčice si to energicky štrádovala do kopce po boku mladé slečny, zatímco očima rejdila po okolí. Ragar dávno opustily a tlapky je místo toho dovedly přes sněžné hory až pod Zubatou. Vlčice na pár chvil zastavila a zůstala na onu horu rozpačitě koukat. Ne že by se zdála moc velká. Ne – mnohem hůř. Byla jí povědomá. Mohlo se stát, že ji prve přehlédla? Podobalo se to přesně oněm místům, která navštívila, než se přidala do Klímového lesa. Byly to ovšem dávné vzpomínky a protože si nemohla být jistá, obrátila svou pozornost zpátky na mladou vlčici, která nijak nebrzdila svůj zájem o mohutná křídla. Baghý s nimi za chůze trochu zahýbala a mírně je roztáhla, odkryla tak jejich světlý líc.
„Myslím, že jsem si zvykla docela rychle. Jsou poměrně lehká a když je složím, vlastně mi ani nevadí – ale na zádech jsem tedy ještě opravdu neležela, co je mám. Možná je to ale tím, že si na záda obecně moc nelehám, leda když se válím někde v trávě. A na to nebylo moc počasí, ani čas,“ vysvětlila s úsměvem, zatímco křídly zkusmo mávala v prázdnotě. I při tom ovšem cítila, že vzduch je peří oporou a s trochou snahy by se jí snad i povedlo se nadzvednout. „A pokud jde o plavání – už dvakrát jsem se málem utopila, takže nefandím hlubokým vodním plochám a tokům, natož plavání“ uchechtla se ledabyle při vzpomínkách na nepěkné zážitky. Jeden velmi starý, druhý poměrně čerstvý. Tati se však zatím vesele promenádovala kolem a paběrkovala se v jehličí, které sem ze stromů napadalo. Dokonce se jí podařilo vyplašit i spící veverku, která pravděpodobně doufala v klidný odpočinek. Místo toho však byla ze svého úkrytu násilím vyhnána, což mladou slečnu pobavilo. A její společnici taktéž – neubránila se úsměvu. „To si někdo žije – takhle si chrupat přes zimu v pelechu,“ doplnila prostě.
Další část jejich diskuse byla přesměrována zpátky k Blueberrymu a Baghý alfování. Naklonila ovšem zvědavě hlavu ke straně a zůstala na mladou vlčici trochu překvapeně koukat. Nikterak nepříjemně – jen ji zaráželo, že plno vlků reagovalo na odchod bývalé alfy tak nějak… podobně. Ona sama ho měla ráda, ale co ostatní? Nemělo cenu v tom šťourat – plánovala být spravedlivou alfou, která tu bude pro všechny a bude respektovat jejich názory a potřeby, ale tohle bylo zkrátka zarážející. Přitáhla si proto křídla zpátky k tělu a jen věnovala nadšené Tati úsměv, stejně jako zamávání oháňkou. Mladší z dvojice byla zjevně nadšená a to bylo hlavní. Stejně jako fakt, že Tasa byla pryč. „Dobře, že je pryč. Ne že bych vlky soudila, ale nesmrdět jde a kdo ví, co byla zač, když měla na krku vlčecí tlapku,“ broukla vlčice polohlasně, protože její pozornost upoutal vzdálený pohyb. Zahlédla snad kus bílého kožíšku někde mezi stromy? Ale vyrušila ji znovu Tati, která se hned chtěla pustit na pořádný výšlap. A Baghý musela souhlasit: „Nejsem proti – ostatně co by to bylo za výlet, kdybychom nevyšplhaly až tam nahoru?“ Byla to výzva. A Baghý nechtěla být zostuzena! Přidala proto do kroku, aby mladé vlčici stačila. Ta se však dala do pohybu tak rychle, že hnědou Baghý nechala velmi záhy v prachu za sebou. A hnědé to vlastně moc nevadilo, protože se mohla pak na krátký moment zastavit a ohlédnout se po krajině pod sebou. A zatajil se jí dech. Bylo to vskutku podivné, když zahlédla většinu Gallirei zahalenou v oblacích dýmu. Pozorovala ten jev docela dlouho, než se znovu dala na cestu. Jistě ale měla nyní větší pochopení pro ten zápach, který visel ve vzduchu celý podzim. Co se to sakra děje?
Zmatená alfa se vyškrábala na vrchol kopce až několik minut po Tati, aby ji přistihla v rozhovoru s neznámou entitou. Mladší dáma zaplétala rozhovory s cizím vlkem, jehož kožíšek byl bělostný jako sníh sám a v denním světle se leskl, jako když sluníčko posvítí na čerstvě napadlý sníh. Nebylo pochyb o tom, že se jedná o někoho jiného. O entitu, jakou byli Život a Smrt. O dalšího boha, který rozhodoval o jejich životech. To hnědé vlčici na pár okamžiků vzalo vzduch z náhle vyprahlého hrdla. Její poslední zkušenost nebyla úplně z nejlepších, přirozeně se obávala. Ale aura, která panovala na vrcholu té nejvyšší hory kolem ji velmi brzy naplnila hlubokým klidem. Ten vlk před ní nevypadal nijak zle. Právě naopak. Sice se jeho podoba měnila a chvilku vypadal jako kmen, zatímco při jiném úhlu dopadu světla se jevil jako mladík v těch nejlepších letech, ale něco naplňovalo starou vlčici klidem a dobrou náladou. Nespěchala proto pryč a nechala si staršího vlka si promluvit s nadšenou Tati, která se právě přimlouvala za zdraví celé smečky, což novopečené alfě vyčarovalo úsměv na tváři. Ten ovšem pominul, když na sobě ucítila pohled modrých očí. Navzdory tomu, že měly barvu ledu, byl to příjemný pocit.
„A co ty, Baghý? Co by měl Vlčíšek nadělit tobě?“ tázal se hned, v očích jiskry. A Baghý se zatvářila rozpačitě. Nikdy nepřemýšlela nad dary, které kdy dostala. A protože v životě měla tak nějak vše, po čem toužila, ani nepřemýšlela nad ničím dalším. Jistě – přála si zdraví všech svých blízkých, ale to většině sloužilo. Až na Eloru, blýsklo jí hlavou okamžitě. Rozpaky proto obratem zmizely. Vystřídalo je odhodlání.
„Jestli to není moc, co od tebe žádat, přála bych si úplně to samé, co Tati – přála bych si, aby byli všichni u nás v lese zdraví a šťastní. Hlavně Elora, kterou před nedávnem poranil při lovu jelen – prosím, ať se jí brzy uleví, aby mohla zase vesele běhat po lese a užívat si mládí, jako první lásky,“ to bylo Baghý upřímné přání. Její mysl ovšem rychle zabrousila i k Sigymu, se kterým vedla rozhovor před pár hodinami. Už, už se nadechovala, aby mohla přihodit do pléna ještě jednu prosbu za někoho sobě blízkého, ale bílý bůh ji zarazil mávnutím tlapy. Na tváři mu tancoval velmi šibalský úsklebek.
„O svého žíhaného kamaráda se neboj – dávno jsem se postaral o to, aby měl v životě taky trochu té radosti a nejen samé trápení,“ promluvil vlk, který se nyní zdál mladým a bujarým mládencem. Možná to bylo i tím, jak se tvářil – to hnědá alfa Borůvkového lesa nedokázala určit. Důležité ovšem bylo, že mu věřila. A pokud opravdu pomohl Sigymu, bylo už asi vše tak, jak mělo být. Hnědá proto bez zaváhání uctivě sklonila hlavu k zemi a vystřihla tak bohu parádní poklonu, která ji byla oplacena. Trochu rozpačitě se uculila – nebyla přivyklá tomu, aby se s ní jednalo takhle. Hlavně po zkušenostech se Smrtí. Při pohledu do modrých očí ovšem zahlédla ještě něco. Stříbrný nyní stál o něco blíž a mezi zuby držel podivně světélkující znak. Bylo to něco ve tvaru plíšku – jen kolečko, ve kterém se mihotalo podivné světýlko. Skoro jako ta světla, která znala z domova. Ljós. Podle nich přejmenovala svého synovce. Kde to jen Vlčíšek vzal? A proč k ní přistupoval? Pokorně ucouvla, ale smějící se bůh ji znovu zarazil.
„Jen mi neutíkej,“ prohodil srozumitelně i přes fakt, že držel mezi zuby tu věc. Vytřeštěnýma očima ho pozorovala, dokud mohla. Jenže vlk přistoupil až k ní – tak blízko, že cítila chlad linoucí se z jeho těla – a nasadil ji ten přívěšek kolem krku. Zhoupnul se podél jejích plecí a usadil se přímo doprostřed – před hrudní kost. Jakmile se Vlčíšek i s úsměvem oddálil, jala se tu věc prohlížet. Pořád tak mlhavě světélkovala. Zmatený pohled proto pozdvihla zpět k modrým očím, obočí lehce vytažené v němé otázce.
„To ti posílá bratr,“ pousmál se. „Aby ses neztratila v bouři ani nečase, i když tě tlapky, nebo křídla ponesou do neznáma,“ vysvětlil ještě s úsměvem, načež pokynul hlavou k jihu. „A dneska vane příznivý vítr k létání, tak se nebojte trochu probrázdit oblohu, dámy.“
Ta pobídka jako by Baghý očarovala. V očích jí zajiskřilo podobně, jako znovu starému vlkovi a šibalsky zastříhala ušima, než pohledem vyhledala stříbrné oči Tati. Že by mohly sílu jejích křídel vyzkoušet spolu? Hnědou vlčici zjevně ošálila nějaká magie, nebo jen dobrá nálada, ale strach ji úplně přešel. Byl čas na zimní radovánky.

// Západní Galtavar přes Jedlový pás

Baghý si oddechla, když spolu minuly Starou zříceninu a stín, který na tato místa vrhala. Hnědou vlčici pořád provázely nepříjemné vzpomínky na léto, kdy jí stará, dobrá Smrt potrhala záda, aby ta udělala místo na jejích zádech pro zárodky křídel. Trochu se ošila, když pohledem šilhala do míst, kde se stíny mezi jedlemi prodlužovaly a jevily o něco temnější.
„To Smrt se Životem mi dali ta křídla,“ prohodila směrem k Tati s trochu zamrzlým úsměvem. „Ale nebylo to nic příjemného. Teprve teď jsem se je odvážila poprvé vyzkoušet, ale zdá se, že mě unesou,“ vysvětlila měkce. Věděla, že křídla stříbrnookou slečnu zajímala. Vůbec si vlastně změny v tváři Tati nevšimla – až teď. Chtěla se na magii zeptat, ale místo toho přišla očekávaná salva otázek, na kterou odpověděla se smíchem: „Nikdo se s ním nepral. Vlastně to proběhlo úplně v klidu. Přidal se k nám do smečky Ljós, můj synovec. Když jsem ho za Blueberrym odvedla, odvedl si mě bokem a řekl mi o svých úmyslech. A pak mi svou funkci předal.“ A tady bylo očekávané rozuzlení. Hnědá ovšem ještě pokračovala: „myslela jsem si, že by novou alfou mohla být Aranel, ale Blueberry z neznámých důvodů vybral mě. Ve smečce ale zůstává – jen si dle jeho slov chce taky konečně odpočinout. A když už jsi u té bety – na to místo jsem dosadila právě Aranel,“ dovysvětlila všechny změny, zatímco se škrábala do kopce. Až teď jí došlo, že tu žádná smečka zřejmě nebyla. Pachy vyčichly a hory osiřely. Na moment zastavila a znovu zavětřila – jenže nikde nic. Srdce ji v hrudi trochu poskočilo. Tak trochu doufala, že by hnědého vlka mohla zahlédnout a znovu si s ním popovídat. Jenže po Ragarských nebylo ani stopy.
„Možná je dobře, že jsi zabloudila do Borůvkového lesa, jak na to tak koukám,“ odpověděla hnědá se zklamáním v hlase, zatímco se naposledy rozhlížela. „Tady již dlouho nikdo nežije.“ Vzpomínky jí ihned zalétly do Klímového lesa a mezi její staré známé. Potkal Ragar podobný osud? Pak se ale zakabonila a znovu pohlédla na vlčici po svém boku.
„Tahle Tasa asi bude pořádný patron, že? A že měla na krku vlčecí tlapku?“ v očích se hnědé podivně a trochu zlostně zalesklo. „Po Gallirei vážně kráčejí čím dál tím větší individua, ne že ne. Tak hlavně že jsi v pořádku. Ty i ta Sea, nebo jak že se to jmenuje.“

// Zubatá hora přes Sněžné hory

// Borůvkový les přes řeku Mahtaë (sever)

Krok střídal krok a krajina se poměrně rychle měnila. Les velmi záhy vystřídaly otevřené pláně, kde se vzduch alespoň trochu hýbal – to bylo příjemné znamení. Možná by tomu neustálému pachu kouře už mohl být konec? Vlčice si ovšem nechtěla dělat marné naděje, takže raději zavrtěla hlavou a obrátila svou pozornost zpět na mladou vlčici, která okolo ní radostně poskakovala. To jí znovu vyčarovalo úsměv na tváři a vesele zastříhala ušima. Tráva jim pot tlapami zatím příjemně křupala. Konečně pořádná zima, na kterou byla seveřanka stavěná a zvyklá!
„Proběhlo tu pár změn, ale beta ze mě teda opravdu není,“ uchechtla se a pohled zdravého oka na pár chvilek otočila k ocelově zbarvené obloze, ze které se pomaličku snášely ojedinělé vločky stříbrného sněhu. „Ale změny opravdu proběhly – třeba Blueberry se vzdal svojí funkce,“ prohodila jakože nezaujatě, načež ale pohledem loupla zpátky po mladé. Čekala na její reakci. Teď už nějak začínala doufat, že Tati nebude mít proti jejímu alfování žádné připomínky. Konec konců vypadala opravdu nadšená z faktu, že za ní starší kolegyně přišla. Nechala však slečnu, aby se v tom trochu pošťourala a odvedla jejich diskuzi trochu jinačím směrem.
„Myslím, že v těch horách na Severu se sníh drží i přes léto. Tam si ho určitě můžeme užít víc,“ nadhodila vlčice spokojeně, zatímco se přes špatnou viditelnost snažila vykoukat vrcholky Sněžných hor a Ragaru. „A taky se můžeme porozhlédnout kolem. Žila tam smečka – třeba potkáme nějaké nové známé.“ Při tom si vzpomenula na Faliona, který se k ní choval opravdu hezky a slušně. Bylo to však velmi dlouho, co se viděli – rok již určitě. A navíc neměla tušení, zda smečka v horách stále ještě přebývala. Tati jí ovšem zatím vyprávěla o vlčici, kterou jmenovala jako Night Sea. Zvláštní jméno, pomyslela si hnědá, ale víc to nerozebírala. „Nejsem úplně ráda, že jsem ji tam nechala samotnou – je sice mladá, ale plno mladých se ani tak neumí chovat. I když říkáš, že běžela za nějakou Tasou. Ale smekám, že ses za ní hned vydala. I za tou druhou cizinkou. Předpokládám, že ta je pryč?“ vyzvídala, zatímco se terén znovu začal měnit. Měl je brzy uvítat jedlový pás a pořádný svah, jaký vedl k horám. Hnědá ale nezpomalovala. Držela se svižného tempa a užívala si jak pohyb, tak příjemnou společnost.

// Ragarské pohoří přes Jedlový pás

Hnědá vlčice pozorvala Tati spolu s tou druhou mladičkou, která ovšem, jak se ukázalo, do smečky nepatřila. Zmínka Styx jména hnědou zaskočila – věděla, co šedivá umí. Ale přesto se trochu zarazila a vyčarovala jí vrásku na čele. Pohled stočila směrem k Tati, než koukla znovu na tu neznámou. Takže nemá domov? To množství toulavých vlčat vlčici znepokojovalo víc a víc, ale nemohla se k tomu plně vyjadřovat. Pokud ovšem dobře věděla, Tati, Elora i ta třetí slečna sem přišly bez rodičů.
„Víš co? Jestli opravdu nemáš domov, můžeš tu zůstat. Když půjdeš po mých stopách, najdeš úkryt a v něm Aranel. Je to naše další pečovatelka. Pokud ale máš kam jít, vrať se domů. Smečka se nám před zimou poněkud rozrostla. Je tu spousty hladových krků. A ber v potaz, že tě přijímám hlavně kvůli tvému mládí,“ pravdou bylo, že hnědá neměla to srdce osiřelé vlče vyhnat do začínající chumelenice. Měla ale i jiné povinnosti. „V úkrytu se ohřeješ a můžeš Aranel nebo někoho dospělého poprosit o nějaké jídlo. Když řekneš, že tě posílá Baghý, budou už vědět. Teď ale musím jít, ano?“ dala vlčeti prostor na odpověď, než se obrátila na rozjařenou Tati, kterou zjevně fascinovala křídla. Věnovala jí lehký úsměv.
„Co se trochu projít? Byla jsem teď v lese dost dlouho a asi ještě dlouho budu, ale mám plno novinek a za chůze se určitě povídá nejlíp. Hlavně ještě nepřišlo tolik sněhu, takže třeba stihneme nějaký krátký výšlap někam,“ zazubila se přátelsky a zamávala u toho oháňkou. Křídla zase opatrně přitiskla k tělu, což ještě zdůraznilo husté rouno, které nosila na krku. Tati ovšem ráda viděla a těšila se z faktu, že ji hnědá také vidí poměrně ráda. To bylo dobré znamení. S lehkým kývnutím proto vyrazila ven z lesa, s mladou vlčicí za zadkem. Přísným pohledem ovšem ještě vyprovodila droboť, kterou poslala do úkrytu, než se ztratila mezi stromy. „Jsi moc šikovná, že ses jí tak ujala,“ pochválila ještě svou novou společnici, když opouštěly stín lesa.

// Západní Galtavar přes řeku Mahtaë (sever)

// jeskyně Burūberī | Baghý dotáhla laň k úkrytu

Vzduch pořád páchnul, ale i přes to se Baghý nechala před úkrytem pohladit lehkým poryvem vánku. Z oblohy se pomalu začínal snášet první sníh a nastalo takové to klasické zimní ticho. Kdy není slyšet nic. A svět se zdá klidný a mírný – jiný než doopravdy umí být. Kdyby nebyl krutý, neležela by teď Elora zraněná v úkrytu, ale vesele by s nimi hodovala na čerstvě ulovené kořisti. K té Baghý chtěla zamířit, ale neviděla ji poblíž. A navíc – přišel čas poprvé vyzkoušet svá křídla. Ten nápad se vlčici zrodil v hlavě tak nějak omylem, když stále postávala ve skalisku nad tůní a drobným pláckem, kde se normálně smečka shromažďovala.
Vlčice přistoupila k okraji malé římsy a křídla roztáhla od těla. Pořád je ovládala jen podle pocitu a nebyla si jistá, že to bude fungovat. Při pohledu na pravé z nich jí ovšem došlo, jak ohromná jsou. Peří jejich baze sahalo prakticky až k jejímu zadku a kdyby je roztáhla do plné šíře, na prostranství by se nevešla. Věřila ovšem svému úsudku. Naposledy tedy na prázdno polkla, než se s odhodláním sobě vlastním vrhla z ne tak vysoké skály. V první chvíli si myslela, že to má spočítané. Ta vteřina ale pominula obratem a vlčice ucítila, jak se do napjatých letek opřel vzduchu. A ona nespadla rovně k zemi, nýbrž velmi neobratně a nerovně, ale přesto bezpečně, sklouzla po vzduchu o několik metrů dál. Přistání to nebylo nikterak ladné, ale povedlo se a nakonec doopravdy skončila na všech čtyřech. S nehlasitým zavýsknutím stará mladá dáma vyskočila do vzduchu, aby se jí jen zamotaly nohy a ona neladně zem opravdu políbila.
Sbírala se s nadšením několik minut – prve nevěřila, že tak křídla k něčemu budou. A ono přece! Teď přišel čas nalézt Tati. V moment se ale vlčice zarazila a rozhodla se laň dostat blíž k úkrytu. I to se jí nakonec za použití magie povedlo a dopřála si proto jak nějaký ten dlabanec, tak zaslouženého šlofíka u tůňky, která vyvěrala ze skal. Hlavně to potom Aranel ani Sigy neměli daleko k čerstvému úlovku. Ale teď rychle na nohy.
Nalézt mladou slečnu nebylo obtížné. Pach se nesl lesem čerstvý. Co hnědou vlčici mátlo, že ho doprovázel i pach cizí. Že by doopravdy Tati nalezla toho vetřelce? Možná že ano. Baghý ji totiž nalezla v severovýchodní části hvozdu, jak se vybavuje s neznámou černobílou vlčicí. Až moc mladou na to, aby byla tulačka. A co hnědou překvapilo nejvíc – voněla po Borůvčí. Což úplně nekorelovalo se slovy její společnice.
„Zdravím ve spolek,“ broukla stále zaražená alfa, zatímco upírala pohled na mládež před sebou. „Copak se tu řeší?“ tázala se se zájmem. „Sivou slečnu si nepamatuji, Tati, je to tvoje kamarádka?“ pokud Baghý vypadala jistě, bylo to jen z toho důvodu, že Night Sea nepovažovala za dospělou. Fakt, že by musela přijmout a mluvit s někým starším, asi by se složila na hromádku. Před vlčetem si ovšem přišla poměrně klidná. „Jestli zde nemá co dělat, budu ji muset žádat o odchod,“ otočila se přímo na vlče, které mohlo pocházet třeba z Asgaaru. Ale proč ta vůně borůvek tedy? „Ty mi ale prosím neutíkej,“ požádala krátce hnědou slečnu, po které vzápětí loupla pohledem. „Mám pár novinek, o kterých bych tě ráda informovala a zároveň bych si s tebou ráda popovídala, jestli tedy starou vlčici vyslechneš.“

|388|

Rozhovor, který vedla Baghý se Sigym se vyvíjel nečekaným způsobem, ale jedno bylo jisté – žíhaný vlček už vypadal o poznání lépe. Nekabonil se tolik, ale vesele stříhal ušima a očka mu tak nějak svítila. Ne úplně radostí, ale prostě nebyla plná té prvotní temnoty. I proto se hnědá vlčice cítila sama o dost lépe. Ocas se jí houpal ze strany na stranu a únava jako by ji kouzlem přešla. Spiklenecky proto na Sigyho mrkla, když jí pochválil kožíšek.
„Náhodou – jsi štramák,“ broukla vesele a obdarovala mladšího vlka jedním z přátelských úsměvů, kterými na své blízké vlastně ani trochu nešetřila. Navíc jejich debata se stočila k trochu intimnějším záležitostem, které ale dosti navazovaly. Letmo mávla packou, kterou zrovna dočistila: „není to úplnej nářek. Nechci zase fungovat jako dohazovačka,“ lehké uchechtnutí opustilo její rty, „i mne napadlo dosadit na betu někoho dalšího a trochu ostřejšího, plno vlků tady ale pořádně neznám. A to jsem tu už přes rok.“ Hlavu měla plnou nápadů – výrazné charaktery tu byly. Jako třeba právě jmenovaná Tati. Ta ovšem byla na takové výmysle moc mladá. V lese ovšem byla a kdyby ji Baghý našla, mohla by jí alespoň nabídnout toho ochránce a trochu se s ní hned sblížit. To nebylo úplně od věci. Cestou by pak mohla zkontrolovat ty cizince, kteří se jim tu potulovali – v hlavě se jí rodil plán, jak to všechno stihnout co nejrychleji a ideálně do západu slunce.
„Taky si myslím, že by se na to hodila. Určitě je zvládne odpálkovat levou zadní, když se nám tu někdo bude promenádovat. Vedle ní je potom určitě Nori – nejsem si jistá, jestli je to úplně nejvhodnější ochránce – aby nám někdo pak nevyhlásil válku, jak ho tak znám. Zatím ale nic neprovedl a věřím mu, tak mu funkci nechám. A o zbytku se rozhodnu.“ Ke konci krátkého monologu už se vlčice pomalu zvedala na nohy, hlavu trochu v oblacích. „Moc ti děkuji, že sis m vyslechnul. Mimochodem kdyby sis vzpomenul na Ljóse pravé jméno – budu jen ráda. Naše historie je vcelku složitá, ale je to moje jediná rodina a jsem moc ráda, že jsme se k tomu zjištění dopracovali.“ Křídla pomalu stáhla blízko k tělu a odkryla tak stále spící Eloru, která ovšem vypadala o něco málo klidněji. Bylinková léčba jistě zabírala. „A moc děkuji za pomoc s ní – s tím léčitelem jsem to myslela mimochodem doopravdy. Vím že to není úplně typická funkce, ale rozhodně by byla záslužná. O vlčata se můžou starat i jiní,“ pousmála se letmo, než se konečně dobrala k odchodu. Tiše se rozloučila i se žíhaným vlčkem a pak ještě něžně zkontrolovala Eloru, zdali se nedostavila horečka. To se jí nezdálo. Opouštěla proto úkryt s klidným srdcem a velkým plánem.

// Borůvkový les

|387|

„Třěba,“ přitakala vlčice s hlavou v oblacích. Přemýšlela nad tím, jak by asi Kesselův příchod ovlivnil životy jich všech? Teď, když byli v Borůvkové smečce skoro všichni, na kterých jí záleželo? Byla spokojená. Možná proto se nebála tohle místo nazvat jejím domovem. Často však její myšlenky pelášily přes kopce na sever, kde se světla dotýkala hor i oblohy najednou. A pak zpátky na jih, kde si v Klímovém lese vítr hrál s listím v korunách starých stromů. Pořád ji mrzelo, že tenkrát nebyla u rozpadu smečky a že neodešla spolu s ostatními. Ale na druhou stranu – to by pak nebyla tady. A třeba by nikdy nepoznala Noriho, ani Ljóse. Vše má svůj důvod. A spád událostí ovlivňuje dny nadcházející. Nelitovala svých voleb – nemohla.
„Každý máme svůj čas. Kdybych neoddálila ten svůj, čert ví, jestli bych už sama někde nespala. Vždyť dobře víš, že nejsem z nejmladších,“ broukla tiše, zatímco se pokoušela ohnat po vráně. Černý opeřenec se zjevně prospal a teď se nudil. Seděl jí za krkem a chytal jí za uši. Kdykoliv se po něm ale ohnala zuby, uskočil za veselého krákání, korálkové oči plné nadšených jiskřiček. „Pche,“ odfrkla si nakonec a nechala vránu vránou. Však ona se unaví a zase odtáhne. „Ale vážím si tvé pochvaly. Když smečka nemá dvě alfy, musí si vystačit jen s alfou a betou. I když alespoň ten beta pár by nebyl od věci. Rozhodně bych si přišla jistější. Ne že bych si nevěřila, ale alespoň nějakou oporu bych měla v tom všem rozhodování,“ zabrblala hnědá vlčice, zatímco se dala k očistě svého kožíšku. Krev na něm ještě nezaschnula, takže šla poměrně dobře dolů. Nechávala za sebou však rezavé skvrny, které by vyčistila snad jen koupel, nebo procházka vysokou závějí. A varianta B byla jistě mnohem lákavější.
„Hmm, “ na poznámky o ochráncích Baghý jen zamručela, hlavu znovu plnou úvah. „Možná Tati by mohla tu funcki zastat. Byla s námi na jaře na lovu a ukázala se jako neskutečně schopná a šikovná. A pokud jde o Ljóse, je to můj synovec. Ten velký, bíločerný golem, který s námi byl na lovu. Kdyby nebyl němý, jistě by mohl být i schopný ochránce. Ale tenhle fakt jeho předpoklady všechny háže do kytek.“