Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hra se začala. A nebudu vám lhát, Baghý nepřišla prohrát. Nadšení, které do jejího srdce vsadil Vlčíšek, se jen velmi obtížně dalo zapřít. Kdepak. Sledovala šišku na ledu velmi netrpělivě a se zapálením. Pochopila také, že Tati bude brankářem, o což se dál nestrachovala. Vložila by do jejích tlapek vlastní život, kdyby bylo třeba. Nějaká hokejová bitva potom vůbec nebyla podstatná.
Vystřelila při zaznění signálu vpřed jako válečník na koni. Mohutnými skoky se hnala vpřed, až za ní v ledu zůstávaly stopy od drápků a křídla držela pro lepší stabilitu lehce roztažená. Co kdyby náhodou ten malý nepřátelský zmetek, teda pardon, Jerry, zaútočil ostřeji a dohnal se k šišce první. Na Night se raději ani neohlížela, protože ji nechala v prachu za sebou. Hlavní bylo dostat se k šišce a odtud ji po ledu poslat malé vlčici tak, aby mohla zaútočit na nepřátelskou bránu. Jenže ten malý nepřátelský zme-, eh, Jerry, byl u šišky opravdu dříve než ona. A velmi nešikovně ji poslal někam ke všem čertům. Vlčice se pokusila změnit směr, ale to se jí nepoštěstilo úplně zdatně. Zadní tlapky jí podklouzly, takže si pěkně narazila celý levý bok. Nic příjemného. Div nevykníkla. Jenže kňučení a nářky byly pro blbce a vlčata – ona nebyla ani jedno. Okamžitě a nečekaně svižně se vydrápala na tlapky a začala znovu zaměřovat šišku. Nebyla daleko. Proklouzla kolem ní a teď stála na straně Jerryho a Ljóse, blíž k jejich bráně. Reflexy jí hnaly vpřed, ale podvědomě ucouvla.
„Night, TADY!“ zahulákala na vlče, které bylo k šišce přeci jen blíž. Kdyby byla malá slečna šikovná, mohla by šišku poslat Baghý přímo. Ona by pak zákeřně zaútočila na Ljóse, který vypadal skoro jako medvěd. Hlavně aby Night nezklamala, napadlo ji jen a ještě víc se uchýlila do nepřátelské poloviny hřiště, připravená chytit tu zrádnou hnědou tečku. Nejraději by ji pomocí magie poslala přímo Night do náruče, ale to by byl faul. Nechtěla čelit trestu. Z té nervozity a rozrušení však vlčici lehce problikávala srst, jak se začínala projevovat magie neviditělnosti. Nic výrazného, ale dělo se.

// Nikdo nemusíte číst, jen úvahový post na splnění úkolu.

Jak tam Baghý pokorně čekala, až to všechno vypukne, trochu jí zábly tlapky. Led byl studený a kousal starou vlčici do polštářků, až to trochu štípalo. Ani se nehnula, ale přesto ji to poněkud rozptylovalo. Zimy byly vždy kruté, ale v posledních letech na Galliree nějak přituhovalo. Nebo i mimo ni? Pára stoupala vlčici od nozder, zatímco tak nějak ledabyle uvažovala o tom všem zlém, co se k zimě taky pojilo. Ona měla štěstí, ale nejednou tající sníh odhalil těla slabých a nemocných, kteří neměli takové štěstí a nenašli úkryt zavčasu. Děsivá představa, hlavně když blýskla pohledem po vysmátých vlčatech, která neměla rodinu a těsně před zimou se přitočila k nim do Borůvkového lesa. Nic příjemného, pokud šlo o jejich životní situaci. Měla ale štěstí, že před krušnou zimou nalezla pohodlný domov s hřejivým úkrytem a spoustou jídla k tomu.
Pohled se letmo a na krátký okamžik stočil k ocelově zbarvené obloze, kterou teď ze západu lehce laskal náznak oranžové, jak se slunce loučilo s dalším dnem. Rychle se vrátil zpátky dolů, ale vlčice znovu zůstávala jako zkoprnělá, jak se soustředila na chlad kolem sebe. Potkalo je štěstí v podobě tučné laně, ale co by bylo, kdyby se na lov nevydali? Smečka by hladověla. Vlci by odcházeli a zima by sevřela svůj krutý spár kolem jejich krků. Srst na Baghý zádech se automaticky naježila, jak se zalekla té představy. Byla to tedy nejen zima jako taková, co tak neměla ráda. Kdepak: byla to hlavně její nepředvídatelnost a krutost, které neušetřily nic a nikoho. Zima brala životy, sílu i vůli. A taky kradla světlo. Nahoře na severu alespoň vlčí duše neváhala obdarovat polární září, která se dotýkala oblohy a zalévala svět nádherným světlem, podobně jako nadějí. Tady na jihu byla ale zima podobně krutá, zatímco neuměla alespoň trochu dodat na štěstí. I proto byla vlčice tak vděčná za Vlčíškův dárek, který se jí teď houpal na krku. Přívěšek na tenké niti se houpal nad ledem a vrhla na něj lehké světlo, jak se kolem něj mihotal kousek polární záře samotné. Alespoň něco, pomyslela si vlčice, když upínala pohled na led před sebou. Všechno tohle zabralo jen pár okamžiků a nepříjemná pachuť strachu v jejích ústech nenabrala skoro vůbec na intenzitě. Hlavně díky Vlčíškovi. Upnula proto pohled na šišku a připravila se znovu k boji, zatímco ten stín se plížil zpátky přes pláně ke staré zřícenině.

Pravidla byla vysvětlená, kapitáni vybráni. Nezbývalo než čekat, koho si vyberou do týmů. A hnědá vlčice poslušně seděla a čekala, aby si vlčata vyhrála spoluhráče. Ona přebývala. Ale tak co – aspoň bude legrace. Mohla být rozhodčí, nebo prostě jen střídat týmy. Nebo něco takového. Nepřestávala vrtět chvostem a vesele se culit. Pohledem však střelila pohledem k Tati a naznačila plácnutí se tlapkou mezi oči. Bylo to ovšem gesto pronesené v přátelském gestu.
„Ty hroudy, teď jsem ty branky ukazovala, kozo,“ zasmála se a ještě jednou, pro přesnost, dobruslila k hromadám uplácaného sněhu, které značily brány. Nejdřív k jedné, a potom k druhé. U každé potom určila, čí to bude strana hřiště. Však bylo úplně stejné, tak to bylo beztak fuk:
„Tady bude mít bránu tým Night, takže sem budete útočit vy,“ pohodila čumákem po Jerrym s Ljósem. Když se přesunula opatrným krokem na druhou stranu herní plochy, přihodila instrukce další: „A sem budou útočit Night s Tati. Ljós spolu s Jerrym si musí bránu hlídat. Jak projde šiška mezi hrbolky, vyhráváte. Jasný?“ vysvětlila a znovu zamáchala oháňkou, zatímco všechny prohlížela pohledem. „Já chtěla být rozhodčí, ale aby to bylo fér, přidám se do týmu vlčic, když ste si to tak hezky rozhodili,“ zahihňala se a dosti výmluvně přešla na staru Night a Tati, které byly shodou okolností i blíže. „Jste připravení? Položím šišku doprostřed pole, zatímco týmy si stoupnou ke svým brankám. Až se vrátím, Night s Jerrym zavelí a hra začne, ano?“
Bylo to složité, ale snad vysvětlila všechny náležitosti pořádně, takže se čtvertácky zazubila, než popadla omlácenou šišku z Ageronu, aby ji uložila do středu herní plochy. Možná trochu blíž k Jerrymu s Ljósem, kteří zůstávali v početní nevýhodě. Jakmile byl puk na místě, odklouzala na místo ke svému týmu a připravila se k útoku. Tohle byl boj. A ona nehodlala prohrát. Odhodlaný pohled proto fixovala na hnědou tečku v zorném poli, připravená vystřelit jako šiška vpřed v prvním okamžiku, kdy zaslechne Night vysoký hlásek a Jerryho hrubší křapák.

Vlčice se doklouzala na malé prostranství, kde odložila šišku. Prve ovšem s pomocí křídel a troškou té magie vyčistila dosti velký kus ledu, aby měli volné hřiště. Bylo to mnohem lepší, když si nemusela špinit zmrzlé tlapky a vše prostě odfoukla. Svět byl zase o něco krásnější, kdyby vás to zajímalo. A tak se tam vlčice hodnou chvíli jen klouzala dokola a za pomoci magie a svých vlastních sil vyklízela prostor. Ostatní alespoň měli čas se k ní přiblížit – pořádně se rozmyslet, co a jak. A ona zatím plánovala. Jak budou hrát a co podniknout? Kde budou branky? I ty se jala (nebo spíše klouzala) vytvořit. Jako alfa pojala téměř až mateřskou touhu po tom všechno perfetkně zařídit. I z toho důvodu nechtěně ignorovala Night otázku na její kžídla. Možná by se jen zarazila a zavrtěla nad tím hlavou, kdyby to slyšela. Ale teď k tomu důležitému: Jakmile byla plocha stoprocentně čistá a tlupa jakžtakž zaujatá, vlčice opatrně dobruslila zpět do středu placu, kam odložila šišku. Erlend před tím prosvištěl okolo ní, takže ho jen sledovala, zatímco potlačovala další návaly smíchu.
„Jerry, Night, jen pojďte blíž,“ houkla na vlčata se smíchem znovu, zatímco jí oháňka smekala ze strany na stranu. „A opatrně, ať si nenamelete!“ podporovala je dál, zatímco tlapkou něco kreslila do ledu pod sebou. Kluzký led jí ale při tom ujížděl pod nohama a ona se nejednou musela vrátit zpátky vpřed.
„Zahrajeme si takovou hru s touhle šiškou. Dva týmy, každej se snaží trefit šišku do soupeřovy branky. Jen tlapky a oháňky, kdo bude mít šišku v tlamě, bude po něm za trest hozena sněhová koule,“ zasmála se, ale reflexivně se u toho oklepala. Protože sama nechtěla dostat koulí přes čenich. „Budeme hrát tady na tý ploše,“ při těch slovech máchla křídlem, ale pro jistotu se nakonec vydala na cestu a velmi opatrně obklouzala po obvodu celkem slušného oválu. V určitých bodech pak ukázala hroudami vyznačené branky. „A sem míříme,“ vysvětlila. Jakmile tedy doklouzala zpátky, a nebudu lhát, lehce přestřelila a zastavila až o Erlenda, střelila očkem po mládežnících.
„A protože jste kabrňáci, každej budete kapitánem týmu, takže si vyberete s kým chcete hrát!“ pobídla je znovu za přátelského máchání oháňkou. Byli ready. A ona byla sakra připravená na tuhle oblíbenou severskou zábavu. „Tati, pojď honem k nám!“

Jak se vlčice snažila zvednout, ještě několikrát se smekla. Ne že ba jí to ovšem moc vadilo. Sice se smýkala, ale aspoň se všichni kolem mohli dobře bavit. Sebrala se, oklepala až se sníh rozletěl na všechny strany a ona se vesele zahihňala. Co že byla alfa, pořád ji nepřešla ta nově nabytá radost ze života.
„Ha!“ zasmála se vesele přímo Ljósovi do očí a znovu vesele poskočila. Tentokrát dopadla na všechny čtyři a neupadla. Zavýskla proto svým hlubokým hlasem a jako šťastná slepice zaplácala kolem sebe křídly, až se znovu rozvířil sníh. A než se zbytek stihnul rozkoukat, klopýtavě se rozběhla po kluzkém povrchu směrem k vlčatům, která vlastně ani nebyla nikde daleko. Hnědá seveřanka se prosvištěla přesně okolo nich a znovu zavýskla jako smyslů zbavená. Tolik vzpomínek tyhle chvíle přinášely! Štěstí jí teď proudilo cévním řečištěm místo krve a endorfiny zaplavily všechny její volné receptory. Byla opravdu šťastná.
„Jerry, Night, nestůjte jen tak a pojďte se bavit!“ pobídla ratolesti, když se k nim přihnala z druhé strany. Do každého z drobotě přitom přátelsky dloubla čumákem, když byla na dosah. „Můžeme si zahrát hru s tou šiškou, co jsem přinesla!“ navrhla pak neurčitě, protože se začala rozhlížet. Hystericky jezdila očima sem a tam a zase zpátky v zoufalé snaze nalézt ztracenou šišku. A doopravdy ji zahlédla ležet ve sněhu. Nedaleko Tati. A protože i Tati chtěla zapojit, z místa se rozběhla směrem k ní.
„Tati!“ hulákala už z dálky, když začínala (moc pozdě brzdit). Zastavila proto s rycnutím o tělo větší vlčice. „Promiň,“ zahihňala se a sklonila se níž, aby si mohla přitáhnout šišku blíž k sobě. „Pojď rozdělíme se na skupiny a zahrajeme si s ostatními a touhle šiškou jednu starou hru! Je to jednoduchý, všechno vám povím. Ljósi, pojď taky,“ svolávala všechny. Byla ale jako splašené poledne, takže v tu chvilku už zase mířila k ploše, kterou se jim společnými nechtěnými silami podařilo zbavit se přebytečného sněhu. Klouzala se jako divá, ale to jí nevadilo. To byl přeci cíl. „Pojďte všichni sem, honem!“

// kdo si chcete dát hokej, nějak se tu spojte. Ať to stihnem <3

Vlčice se v tom chaosu pořádně nevyznala. Každý se bavil s každým, pak zas s někým jiným. Dokonce se k nim přidala ještě nějaká vlčice! No úplný a prvotřídní zmatek. Ale vlastně to ani nebylo špatné. Jak se tak klouzala sem a tam a zase zpátky, pozorovala jednotlivé skupinky a užívala si té pohodové atmosféry, kterou sněžný den přinesl. A oháňka se jí přitom vesele zmítala se strany na stranu. Všichni se tak dobře bavili! Stejně jako ona. A z té radosti se mezi klouzáním na chvilku zastavila, aby mohla prohodit pár slov s tou vlčicí z Mechové smečky, která se představila jako Isma.
„Těší mě, ale Litai bohužel neznám,“ odpověděla polohlasem, zatímco se snažila udržet plnou pozornost. Smích a veselí všude kolem ji ale značně rozptylovaly. Začala proto ze sněhu uplácávat alespoň něco, co se vzdáleně připodobňovalo ke kouli. Sníh byl na to ideální – byl mokrý a lepil se k sobě, takže když svůj výtvor packou válela ve sněhu kolem sebe, ještě se zvětšoval a jeho tvar nabíral na kulovitosti. Radostí zasmýkala ocasem ve sněhu za sebou a očka jí zajiskřila. Ještě chvilku a bude moci po někom onu kouli hodit. A tak očima zatím projížděla po okolí při pátrání po ideálním terči. No. Bylo to prakticky jasné od prvního momentu. Musel to být Ljós. Pro její mizernou mušku i proto, aby mohla být dobrá teta. Jakmile se tedy spokojila s velikostí sněhové koule, opatrně se posadila a jemně ji zvedla tlapkou. Zamířila. A vší svojí silou hodila.
Kus sněhu našel svůj cíl. Zasáhl Erlenda přímo mezi oči, což dovedlo Baghý do absolutního záchvatu smíchu. V radosti se pokusila vyskočit, ale karma ji ihned dohnala. Nožky se jí sklouzly, zamotaly a už ležela v hromadě sněhu. Jak dlouhá, tak široká se rozplácla na ledu, až zuby cvakly. Ale nebolelo to! Hned se smála znovu, jak se snažila sbírat. Sníh v kožichu, za ušima i prakticky v každém záhybu. Ale hlavně že bylo veselo a že bylo proč se smát.

Všude panoval všeobecný chaos, který Baghý rozhodně nemírnila. Alespoň ne veselým poskakováním a zbrklým máváním křídly. Z dálky vypadala jako Tibetská koza po lehčí mozkové příhodě, ale to jí pravděpodobně vůbec netížilo. Hlavně že bylo veselo v jejich skromné skupince. No. Ani to nebyla docela pravda, protože jejich skupinka nyní čítala celých šest jedinců. Krom Ljóse a vlčat z Borůvkové smečky se totiž přidala jedna úplně cizí slečna, která se tu nachomýtla tak nějak odnikud. Postávala opodál a rozpačitě je sledovala. Naštěstí ji to ale velmi záhy přešlo, když ji Tati spolu s Erlendem pobídli, aby se k nim přidala. Baghý v ten okamžik již sama hopkala po ledu a tlapky jí nebezpečně klouzaly. Měla ovšem těžiště nízko a křídla se automaticky rozevřela, aby udržela v tom zrádném pohybu rovnováhu. Vzala to z gruntu a rozběhla se na led hezky s elánem, teď proto dojela až kdo ví kam. Chvilku ji jímala úzkost, zdali se pod ní led neproboří. To se ale ovšem nestalo a radostí a jiskrami v očích se proto hnědá vlčice rozběhla klopýtavě zpátky ke své skupince. Klouzalo to jako blázen a jak mlátila nohama, křídly i oháňkou, sníh od ní lítal do všech stran. Zase. Zabrzdila až u Ljóse s Tati a zbytku, znovu ovšem mírně přestřelila. Tentokrát ale už ne o takový kus, takže se mohla pohodlně na zbytek otočit. Zamáchala u toho oháňkou a v očích jí znovu zajiskřilo.
„Opatrně,“ prohodila tak nějak neurčitě na všechny přítomné, protože viděla, jak si vlčata pletla přední i zadní dohromady, jak jim kluzký povrch pod tlapkami klouzal. Šišku před tím odložila, ale přidržela si jí tlapkou, aby se nikam neztratila – vždyť led stále pokrývala poměrně zdařilá nadílka čerstvého sněhu. Nechtěla o ní přijít, měla pro ni velké plány. Pohledem pak opatrně sklouzla na Ismu, která se zdvořile představila.
„Těší mě, a jistě i zbytek naší skupinky,“ prohodila přátelsky a zamáchala na znamení míru oháňkou. „Já jsem Baghý a tohle jsou Ljós, Tati, Jerry a Night, která taky prozradila, odkud přicházíme.“ V jejím hlase bylo znát nadšení, když každého po jednom představovala. Pravdou bylo, že to ovšem dělala hlavně kvůli Erlendovi, aby si nepřipadal jakkoliv odstrčený. „Přidej se k nám, na zimní radovánky není nikdy dost duší!“ podpořila ihned Tati i Ljósovu pozvánku a na důkaz svého nadšení znovu zamáchala křídly, až se rozvířil sníh všude kolem. A tlapky se jí div nerozjely na tom kluzkém kousku země.

// Západní Galtavar

Baghý vesele capkala k jezeru a co chvilku si poskočila, jak byla ze svého geniálního nápadu nadšená. A aby ne – vždyť mířily k tomu největšímu kluzišti široko daleko! Těšila se jako malá a očka, jak to zdravé, tak to nemocné, jí zářila jako na Vánoce. Vždyť navíc skoro byly. Přidala proto ještě do kroku, aby vzdálenost mezi sebou a jezerem konečně uzavřela (a taky aby stíhala dlouhonohou a velmi nadšenou Tati). Nebylo to naštěstí nijak daleko, takže jí zraky na hladkou pláň padly prakticky už ve chvilku, kdy se prodraly z Ageronského lesa. Překvapila ji ovšem Tati s její otázkou, která znovu mířila k těm technickým věcem – jak to jako je se zamrzáním jezera a jestli zamrzá každé a tak. Už to probíraly několikrát, ale Baghý bohužel neměla odpověď na všechno. Navíc co teprve tohle veliké? Platila pro něj obecná pravidla, nebo se vymykalo z měřítek těch předchozích jezírek? Zastavila a zůstala na plochu před nimi upřeně koukat. Většinu jezera překryl sníh, takže vypadalo jako jedna velká placka. Zdali však vlčici nešálil zrak, jeho samý střed byl temný. To značilo nepopiratelnou pravdu – střed jezera zamrzlý nemohl být za žádných okolností. Odfrkla si, ale nehodlala vzdávat své naděje na velké kluziště.
„Myslím, že můžeme být při krajích jezera v bezpečí. Tam voda snáz prochladne a led tak bude pevnější,“ prohodila, ale nutno dodat že jistá si moc nebyla. Nechtěla úplně hnědou slečnu pouštět na led, dokud ho sama neozkoušela. Ještě aby se s Tati něco stalo! To tak. Byla ovšem moc pomalá. Ukázalo se totiž, že Ljós sem vzal Jerryho s Night Sea, aby se trochu vyvětrali. Její oháňka se vesele rozkmitala, ale při pohledu na černobílou vlčí slečnu se trochu zamračila. Poslala jí do ukrytu, ale jemnostpaní se zjevně rozhodla jít místo toho courat. Nechtěla ale vlčici dělat problémy před ostatními, takže si jen spokojeně nesla blíže k nim šišku, odhodlaná pozorně sledovat tuhle novou duši. Jak její loajalitu, tak i poslušnost. Rebely pod svou tlapkou úplně nepotřebovala a i její tolerance měla své hranice. Doklusala proto mlčky ke svému synovci a přátelským žďuchancem do ramene ho přivítala, než odložila šišku na zem. Zjevně si do teď hrál s vlčaty, která vesele dováděla kolem něho a zdechliny zajíce. Ale místo nějakého ladného poklonkování i Baghý záhy přepadl podobný záchvat. Rychle čapla svou šišku mezi zuby a podobně jako Ljós, i ona padla předníma k zemi. Výzva ke hře bylo něco, čemu stará vlčice nedokázala odolat. Odskočila vzápětí a bez dotazů se přidala ke hře. Jedním máchnutím mohutného křídla přitom ohodila Tati, která se připletla moc blízko. Haha! Smála se pro sebe, zatímco jí očka zářila.

// Západní Galtavar před Ageronský les

Nadšená vlčice si to noční tmou rázovala směrem k Velkému jezeru, v očích hvězdičky. Krajinu zalévala podivná záře, která dodávala vlčici dobrou náladu. Bylo prakticky úplně jedno, že měsíc přes zbylá mračna nezářil; okolní sníh byl dostačující útěchou. Doopravdy – jeho bílá barva dodávala na světle i všemu kolem. A Baghý byla opravdu spokojená, neboť tohle byla její oblíbená část roku. Huňatý kožíšek ji hřál, když si vykračovala tichou krajinou. Vlastně křupání sněhu pod packami dvou vlčic bylo to jediné, co rušilo mírumilovné ticho zdejšího světa. A hnědá dáma měla upřímnou radost. Milovala zimu i vše, co se k ní pojilo. Jistě – bylo to obtížné období k žití, hlavně pro unavené tuláky a vlky, kteří se neměli kam ukrýt. I proto vlastně přijala Jerryho s tou vlčící, s Night Sea – aby neumrzli v tak krušných chvílích. Ale mimo to? Co by jeden mohl na zimě nenávidět? Vždyť byl svět tak krásný. Stromy zahalené v bílých hábitech, vločky padající z ocelově zbarvené oblohy. A když svítilo sluníčko, všechno se tak draze lesklo. A přitom se na tu krásu mohl jeden koukat úplně za nic. Strávila by klidně hodiny jen němým pozorováním sluncem zalitých údolí i šedých dnů, kdy se jen tiše z nebe snášela další sněhová nadílka. Milovala ty chvíle, kdy se večer mohla uložit ke spánku v úkrytu, zatímco venku panovala sibérie, kdy mohla být se svými blízkými a užívat si jejich společnosti v tom počasí, kam by ani psa nevyhnal.
Hnědá vlčice si poskočila a znovu zamávala křídly, takže se vzduch okolo ní rozvířil spolu s čerstvým prašanem. Nutno též dodat, že se tím pohybem ocitla možná o trochu výš, než ve skutečnosti měla. Ambice ke vzlétání ale zatím nechovala, ne, ne. Vděčně se vrátila zpátky do sněhové pokrývky, která jí sahala div ne až k břichu. Až tak malá byla. S vděkem a pokorou pak ale sledovala zářící vločky, jak se znovu snášejí k zemi, zatímco si s nimi pohrává bujarý větřík. Taková krása, až se jednomu tají dech, povzdechla si v duchu a silou zatlačila někam hluboko vzpomínky na ty kruté části zimy. Když ji jeden měl zvládnout přežít, musel se soustředit na to hezké – na krásné výhledy, svěží vzduch a vůni mrazu. Stejně jako na všechny ty radovánky, které mohl zažít se svými blízkými. Jako právě Baghý právě teď prožívala mrazivé dobrodružství spolu s Tati, která zrovna chňapala po rozvířených vločkách. Nemluvě o té jízdě, kterou měla dvojice za sebou – kde se jen flákal Nori! Jistě pak bude remcat a závidět hnědé alfě takové dobrodružství. Vlčice se otřepala a radostně zakmitala ocasem o něco víc, aby dala najevo, že je jakože doopravdy šťastná.
„Léta praxe,“ zahuhlala v odpověď přes šišku, kterou stále držela mezi zuby, zatímco v očích se jí zrcadlily jiskřičky, nebo možná sněhové vločky? Bylo pravdou, že nejednou hnědá vlčice podobně sjížděla nějaký svah. Minimálně s bratrem několikrát. I díky němu a jejímu původu vždy zimu milovala, protože bílý vlk dovedl vymyslet kdejaké nekalosti a daleký sever jim umožňoval leckterou neplechu – sněhové bitvy, skákání do prašanu z výšky, bruslení na zamrzlém jezeře. Bruslení na zamrzlém jezeře? BRUSLENÍ NA ZAMRZLÉM JEZEŘE! Vlčici div nevypadla z tlamy šiška, jak se zarazila. No to musíme! zaradovala se v duchu a znovu povyskočila. Skoro až ignorovala Tati slova díků, nad kterými jen mávla tlapkou.
„Nestojí za řeš, musíme si pomhat,“ huhlala stále, načež se rozhodla jen pro ten krátký okamžik šišku odložit: „Poslouchej! Mám další nápad. Musíme k jezeru, určitě už bude při krajích zamrzlé a s tím se dá taky vyřádit! Honem, pojď.“ Vlastně už byla v pohybu dřív, než stihla domluvit. Tak tak si nezapomenula svoji šišku, pro kterou měla velké plány. Asi to byl osud, že ji vyhrabala v horách ze sněhu.

// Velké Vlčí jezero

Když se Tati pustila klády, v Baghý by se na moment krve nedořezal. Už viděla všechny možné katastrofické scénáře a děsivé možnosti. Jak by asi vysvětlila doma, že se vrátila bez Tati? Že si namlela čumák v lese? To už by byla druhá, která by díky hnědé alfě skončila dolámaná v úkrytu smečky. Naštěstí se ale nekonalo žádné krveprolití a Tati během vteřinky vyskočila ze závěje. Vypadala doopravdy nadšená. Jakože upřímně. Žádné falšované pobrukování, kdepak. Výskala jako malá. A Baghý nemohla jinak, než hodit všechny své momentální trable stranou a dala se do dosti podobného radování. Hopkala s ocasem vysoko nad hlavou a neodpustila si ani nadšené povykování, jako by jí snad znovu byl rok. Ze vší té radosti ovšem také máchala naprázdno křídly, až se kolem nich vířil sníh. Trvalo to téměř celou minutku, než si uvědomila svou chybu a s provinilým výrazem letky znovu sklopila.
„Heh, pardon,“ broukla rozpačitě, načež se ale okamžitě rozzářila! „No nebylo to naprosto parádní? Viděla jsem tě a myslela sem že už nezastavíš! Ale tys vyskočila, no prostě – WOW!“ hvízdla rozpustile a své nadšení ještě podložila dalším letmým výskokem. Tohle bylo prostě bomba! Aniž by nad tím nějak přemýšlela, dála se při tom všem poskakování do pohybu. Jestli následovala ona Tati, nebo Tati ji to nebylo vůbec podstatné. Při tom veselí prostě jen popadla mezi zuby šišku (?) a aniž by své jednání jakkoliv opodstatnila, poklusem ze kterého přímo sršelo její nadšení se vydala směrem k Velkému jezeru, odkud taky vedla cesta domů. Ne že by se jí ovšem k povinnostem chtělo moc vracet.

// Západní Galtavar před Ageronský les

Vlčice se na kusu klády řítila korytem a srst jí divoce vlála ve větru, až jí div nevlály pysky spolu s ní. Sem tam radostně zavýskla, ale vlastně již spíš pokukovala po příležitosti k zastavení. Přeci jen se Ageronský les nebezpečně blížil! To bylo poměrně nebezpečné, kdyby do něj vletěla na kusu kůry v plné rychlosti. A co teprve Tati? Když se jednou ohlédla, zahlédla druhou vlčici někde v prachu za sebou v podobně prekérní situaci. Ale ona přeci nebyla hloupá, že? Její sáně pomalu zpomalovaly a ona jim hodlala pomoci. Ve správnou chvíli svižně roztáhla křídla, která zafungovala jako padák. Vítr se opřel do jejich celé plochy a kus kůry ihned začal zpomalovat. Nebylo to moc plynulé, nemá cenu vám lhát. Baghý ještě Životův dar neovládala nikterak bravurně. Jistě by nezvládla vzlétnout z místa, nebo provádět přemety. K jednoduchým úkonům si ale křídla začínala docela dobře osvojovat a to bylo dobré. Navíc si bezděky vzpomněla na Styx loni v zimě, když si křídly pomáhala vylovit ta dvě děla z velkého jezera. Ihned jí zatrnulo, ale díky návštěvě Vlčíška se velmi rychle probrala. Musela se soustředit na jiné věci. A jednou z nich byla i tahle nebezpečná situace, která ale velmi rychle ubírala na dramatičnosti. S roztaženými křídly během chvilky téměř úplně zastavila a tak mohla z kusu dřeva pohodlně sestoupit. Zavýskla vesele ještě jednou a rozpustile si poskočila! Pak jí pohled ovšem zamířil k Tati, která se stále hnala z kopce v plné rychlosti. I v tomhle si ovšem hnědá vlčice věděla rady: Silný vítr se obrátil proti mladší vlčici a jejímu vozítku. Nebyl dost silný na to, aby vlčici shodil, zároveň měl ale dostatek energie na to, aby její pohyb výrazně zpomalil.
„Vyskoč!“ houkla na ní Baghý, která teď běžela po vrstevnici – blíž k místům, kam Tati mířila, „vyskoč!“ smála se. Byla to legrace, ale všechno jednou končí. Teď bylo jistě bezpečnější se dostat až k Velkému jezeru po vlastních tlapkách. A ne zadkem napřed na divném vozítku, co klouzalo z kopce.

Vítr sice foukal silně, ale to se vůbec nedalo porovnat s bzukotem, který se opíral do hnědé alfy a jejího provizorního vozítka, na kterém se řítila z prudkého kopce střemhlav dolů. Sníh létal všude kolem a ona nejednou vesele zavýskla, když kůra najela na nečekanou horu sněhu, takže i s vlčicí nadskočila. Na oplátku do svého vozítka hnědá zarývala drápy jak jen to šlo, protože nabíralo na rychlosti neskutečným způsobem. Málem by se začala bát, ale zdálo se, že se svah trochu umírnil. To mohlo být dobré znamení! V tu chvíli si dovolila ohlédnout se přes rameno, aby se mohla podívat po Tati. S mírným odstupem jí její hnědá společnice začínala šlapat na přezky a třebaže to původně neměl být závod, najednou se jím stal. Hnědá se ihned začala předníma mírně odrážet, aby na mírnícím se svahu svému vozítku pomohla v pohybu v před. Jaká škoda, že neviděla daleko před sebe. Když si uvědomila, že tohle byl jen další ze skalních převisů a že pod ním na ně opět čeká strmý svah, bylo příliš pozdě. Vítr jí hvízdal v uších a ona pištěla jako malé vlče, když se kůra překlopila přes okraj a i s vlčicí na sobě se spustila z dalšího svahu. Okraje dřevěného plátu byly celé popraskané, jak se jich Baghý přidržovala, zatím co se řehtala jako pominutá.
„To je parádní!“ hvízdla směrem k Tati, ale nečekala že ji ještě její společnice zaslechne. Leda by se náramně blížila, čemuž by asi nebylo divu. Ohlížet se přes rameno hnědá ovšem nemohla, neboť nechtěla riskovat svůj krk. Svah tu byl poměrně rovný, ale sem tam se na něm objevila nějaká ledová plotna nebo zasněžený hup, který se tak stal perfektním skokánkem. Tomu všemu se hnědá mrně pokoušela vyhnout, několikrát se za tu jízdu ocitla ve vzduchu a vyděšeně valila oči na zem pod sebou, než se s drcnutím znovu ocitla na pevné zemi. A to jízda pořád nebyla u konce, neboť ji spolu s Tati strhnula nějaká pradávná strouha tvořící koryto. Pravděpodobně tudy po zimě utíkala z hor voda směrem k Velkému jezeru. Snad neměly dorazit až k němu? Stačilo by motat se v plné rychlosti v lese mezi stromy. Ty se možná pomalu začínaly přibližovat, jak se vlčice vzdalovaly horám a blížily se k lesu. Poslední etapa cesty na ně ovšem stále čekala.

Skalní převis byl příjemným útočištěm, hlavně když se okolo vlčici proháněl teplý vzduch, který příjemně hladil. Ne jako poryvy ledového severáku, který bičoval venkovní krajinu. Hnědá to pozorovala ze svého úkrytu s trochu staženým hrdlem, protože opustila svou smečku zrovna v takovém nečase. Na druhou stranu – mohla předpokládat že Aranel se o případné trable postará. Vždyť Baghý se měla velmi brzy vrátit. Jen ta náhlá zodpovědnost za tolik hlav na ni poměrně doléhala. Ale pokaždé, když ji začínaly užírat výčitky svědomí, dolehla na ni podivná radost. To setkání s Vlčíškem jí popohánělo vpřed a dodávalo jí dobré nálady. A navíc tu měla tak dobrou společnost! Tati si lehla těsně vedle ní, takže se hřály navzájem. Hnědou navíc napadl geniální plán poroztáhnout křídla – jedno z nich tedy Tati lehce přikrylo, aby se mohla ohřát pořádně. Aspoň si navíc hnědá trochu protáhla krovky.
„Možná máš s tou magií pravdu,“ uchechtla se proto hnědá poněkud rozpustile a znovu zamáchala oháňkou, „od čeho jí pak jeden má mít, že?“ Představa, jak vítr odnáší vetřelce z území byla doopravdy povznášející. Utichla ovšem z donucení vzpomínat, neboť Tati ten jih opravdu zajímal a pořád se na něj vyptávala. Vlčice se proto odmlčela, zatímco pohled upřela na své tlapky. Jako by jí snad mohly prozradit ono tajemství. „Myslím, že jsme tam tehdy byli za tmy. Že byla noc. Ten písek totiž byl vyhřátý, ale nepálil. Ale doufám že si tu něco nevymýšlím, občas mi totiž neslouží paměť jak by měla.“ Následoval další úšklebek a zavrtění chvostem.
Odpočívaly v úkrytu poměrně dlouho. Tak dlouho, že se i bouře trochu umírnila, což zjevně bylo jasnou zelenou pro jejich další dobrodružství. Hnědá slečna ihned vyzvídala, že proč nejdou se trochu porozhlédnout na ty kopce. Baghý po ní loupla rychlým pohledem a zvědavě zastříhala ušima. Co by byla za horala, kdyby odmítla? Lehce proto přikývla a než se mohla Tati nadát, už byla na všech čtyřech, připravená k výšlapu.
„Med – to přece dělají včely, takové sladké tentononc. Hrozně to lepí,“ vysvětlila ještě, načež konečně zamířila ven z ústraní a vykročila do slábnoucí bouře. Světla ubývalo. Jestli chtěly vylézt až tam nahoru, musely přidat do kroku. Ale protože Baghý věděla, že je Tati statná a šikovná slečna, nebála se o ni. Vyrazila podél úbočí svahu. Dost pomalu na to, aby jí mohla její společnice bez starostí stíhat. „Možná se nedostaneme až úplně nahoru, protože stezky tady mi jsou neznámé. Když se nám ale poštěstí, najdeme nějakou cestu, po které se ubírají zvířata,“ vysvětlila mladší společnici. Na důkaz svých slov zavětřila, ale k čenichu jí vítr donesl jen chladný vzduch a stále přetrvávající pachuť kouře. Až si z toho pšíkla.
Vydrápat se na samý vrchol hor se vlčicím nepovedlo. Baghý se pokoušela nalézt pod přibývajícím sněhem nové stezky, ale živly jim nepřály. Dostaly se však na jedno mírnější úbočí, které se sklánělo nad Ageronským lesem. Vlčice by navíc přísahala, že za jasného počasí by viděly až na Sopku a Velké jezero. Zastavila na hraně nemalého srázu, aby se podívala dolů. Sněhu tu moc nebylo, takže nehrozilo, že se utrhne lavina. V očích se jí zalesklo. Kdyby tak nalezla něco, na čem by se dalo ten kopec sjet? Přišla si znovu jako malé, neposedné vlče.
„Mám nápad!“ zahlásila nečekaně, načež se začala rozhlížet. Když se nedostaly úplně nahoru, mohly si cestu dolů alespoň náležitě užít. A k jejich štěstí Baghý doopravdy nalezla něco, co jim mohlo posloužit. Starý a vyvrácený strom ležel nedaleko jejich současného útočiště. A musel tu ležet už tak dlouho, že z něj stihla pomalu se odrolit kůra. Velké kusy jí ležely podél starého kmene a závětří je ušetřilo před nánosy sněhu. Hnědá jeden z nich uchopila do čelistí a přetáhla na samou hranu mírného svahu. „Svezeme se dolů!“ houkla po své společnici vesele a než si to vůbec stihla rozmyslet, naskočila na kus kůry, který se dal do pohybu.

// jezero Nä‘hi

Nalézt úkryt nebylo nic snadného, ale nakonec se poštěstilo. Baghý Tati dovedla skrze Agerosnký les až k pohoří, které snad doposud pouze obcházela. Věděla ovšem se nejsou daleko od Borůvkového lesa ani vodopádů a také hvozdu, kde se zranila Elora. Vysílená dáma si ovšem nehledě na vzpomínky svalila pod okraj skalního převisu za který nefoukalo a kde se mohly alespoň na chvíli s Tati ukrýt, Ze svého bezpečí si pak prohlížela nemalé kopce, které se jim teď tyčily nad hlavami. I ony již měly sněhové čepičky. Ale v tomhle případě si vlčice byla až na smrt jistá faktem, že přes léto je neměly. Jinak by si jich jistě všimnula – něco by udělala nebo tak něco. Třeba by si sem v létě chodila odpočinout, vždyť to bylo hory téměř sousedící s Borůvkovou smečkou.
„Víš ty co je zvláštní?“ zajímala se, pohled upřený do bílé tmy všude kolem nich, „tyhle hory přes léto na svém úbočí jistojistě sníh nemají. Myslíš, že to má co do činění s jejich velikostí? Nebo prostě jen nejsou dostatečně na severu?“ v hlavě jí vířily myšlenky a všemožné dedukce této záhady, ale neubíraly se žádným prospěšným směrem. A proto se hnedá vlčice rozhodla v tom dál nešťourat – ne víc ne bylo třeba – a raději svou pozornost znovu obrátila na zvídavou Tati. Trochu ji mrzelo, že spolu nestrávily více času už dřív, protože byla doopravdy milou společností. A zvídavost jí mile ráda odpouštěla. Taky že vesele smýkala oháňkou ze strany na stranu, když se rozpomněla na svůj původní příslib:
„Když je něco paradoxní, nah, jak jen to vysvětlit,“ odmlčela se, aby nalezla správná slova, „To když něco nedává smysl a odporuje si to, ale ve výsledku to nakonec funguje. Jako třeba že včely umí vyrábět med, i když jsou samy dost nebezpečný hmyz.“ Snažila se co mohla, ale sama v tom poměrně tápala. A proto raději máchla tlapkou: „Zkusím najít jiné přirovnání, takhle ti jen pletu hlavu a to já nerada,“ broukla trochu zklamaně, zatímco se jala očistit si sněhem obalené tlapky. Odnikud se přitom přihnal horký vánek, který zmrzlé duše začal zahřívat. A spolu sním, aniž by o tom vlčice vůbec tušila, začaly konečky jejích chlupů divně problikávat. To nová krev v jejím těle. Stará magie neviditelnosti, která se začala probouzet k životu.

// Ragarské pohoří

Počasí začínalo být více než nevlídné. Vítr kvílel a třebaže konečně z kraje vymizel ten odporný puch spáleniště, zase už ve vzduchu visel jiný průšvih. Sněhová bouře se hnala na Gallireu. Baghý si nedůvěřivě rozhlížela, když se pomalu ubíraly spolu s Tati k jihu, zatímco diskuse příjemně plynula dál. Bylo ovšem pomalu na čase si najít nějaké útočiště, nebo se začít vracet domů.
„Nevím proč jsem tak rychlá. Ale zase jsem nepobrala moc na síle, což nevím jestli je u alfy žádoucí,“ broukla rozpačitě, zatímco se snažila nalézt cestu skrze rostoucí haldy sněhu. Tady dole se to dalo. Začalo sněžit teprve včera večer, takže pořád se jím dalo poměrně dobře projít. To ovšem bylo pouhou otázkou času. Ve stínu lesa by jistě bylo lépe. „Vlastně to na té poušti bylo dost podobné tomuhle počasí. Jen se tolik neboříš. Na druhou stranu sníh mnohem míň klouže, než písek, ve kterém se skoro vůbec nedá běhat. K čemu taková poušť je, to nemám sebemenší ponětí. Ani kdo by tam žil. Ale byli jsme tam s Norim, když jsme se snažili projít co nejvíc z Gallirei – bylo léto, my byli svobodní a svět byl krásnej. Asi jsem si potřebovala užít promrhané mládí,“ zamyslela se v dlouhém monologu a střelila zdravým okem po stříbrném pohledu hnědé společnice. „A ano, odešla jsem.“
Cesta vlčice dovedla k dalšímu jezeru. Tohle ovšem bylo podstatně menší. Za to ale víc hrůzu nahánějící, neboť jeho vody byla navzdory čirosti velmi temné. Skoro jako by jeden při pohledu měl nahlédnout do své vlastní duše. Vlčice proto na klidnou hladinu nezírala nikterak dlouho a raději se rozptylovala úvahami o tom, zda jezero zamrzá. Ale co by vlastně nezamrzalo? Vždyť voda zamrzá v zimě vždy. A tohle jezero je studené už tak, třebaže teď ještě led nezakryl jeho klidnou tvář. Rozpačitá vlčice zastříhala ušima a nakrčila nos. Možná to bylo na škodu, protože ji tmavé vody znervózňovaly. Vyvolávaly nepříjemné vzpomínky na utonutí. Ale zjevně chybějící ledová pokrývka scházela i Tati, jejíž pohled rychle vyhledala.
„Nevím, možná je tohle místo víc chráněné? Třeba jako tůň v Borůvkovém lese?“ navrhla nejrozumnější řešení, které ji zrovna napadlo. Ale ani tak nevěděla, jestli neplácá kraviny. Občas ji opravdu štvalo, jak bezradná byla ohledně základních znalostí. Jenže kdo by jí to vysvětlil? Co nepotřebovalo objasnění byl další argument, kterým se mladší vlčice vytasila. Hnědá bez rozmyslu přikývla: „Pojďme. V ústraní ti pak povím co je ten paradox.“ A než se mohla Tati rozhoupat, alfa již mířila k jihu a Armanskému pohoří, kde by se mohl nacházet potencionální úkryt.

// Armanské hory přes Agerosnký les