Gallirea - Příspěvky uživatele

Baghý vytrvale poslouchala. Ouška držela nastražená vpřed a očka jí zářila, jako by v nich snad měla jiskřičky. Hltala Erlendovo vyprávění a sem tam přistihla svou oháňku, jak vytrvale tluče do sněhu pod její zádelí. Vždy se přinutila přestat, ale během několika okamžiků se přistihla znova. Několik nevydařených pokusů ji nakonec přimělo k rezignaci. Slyšet o svých blízkých od někoho dalšího – někoho, kdo s nimi žil dalších několik let – to bylo teprve něco. Po těle jí přejížděl mráz spolu se vzrušením, protože si uvědomovala, jak si její rodiče museli vnoučata užívat. Natož pak vždy pyšný děda, kterému byl Erlend dosti podobný. Radostně se usmála a opětovala svému synovci přátelské žduchnutí nosem.
„Určitě v sobě nikdo z vás nemohl zapřít krev vašeho nevycváleného táty,“ ušklíbla se. Klidně by o všech jejich zážitcích synovci vyprávěla, jenže kde začít. Bylo to nespočet zážitků, které se prolínaly v jejích vzpomínkách. Jeden průšvih vedl k dalšímu – hotová kaskáda. Ale než se vůbec hnědá vlčice stihla rozhoupat, jejich diskuze znovu sklouzla k té pochmurné části, podobně jako její provinilý pohled sklouzl na bílé, sněhem zaváté tlapky. Naštěstí se zdálo, že bílý vlk se na ní nezlobí. Záblesk naděje jí dodal na odvaze a ona se lehce pousmála, když pozdvihla pohled, aby se mu velmi letmo zadívala do očí. On a Nori byli jedinou výjimkou, u které oční kontakt vlčici tolik nevadil. U Noriho to bylo zřejmě z důvodu jejich blízkého přátelství, u Erlenda protože byl živoucí a dýchající připomínkou Théa.
Na další otázku hnědá dáma jen letmo přikývla. Sama si nepřipadala zcela komfortně, když probírali tohle téma. Nakonec ale návštěva ze záhrobí nebyla tak nepříjemná, jako by ji očekávala. A nutno dodat, že kdyby o tom místě věděla, pravděpodobně by se tam nikdy neodvážila. Jenže – kdyby se to nestalo, nikdy by nenašla odvahu znovu žít. Pokorně svěsila hlavu:
„Zní to děsivě,“ začala pomalu a trochu si oddechla, „ale ano. Byla jsem tam. A mluvila jsem s ním. Bála jsem se, že mi vyčte všechny moje chyby. Že řekne, že to celé byla moje chyba. Ale to se nestalo. V závěru to byl… docela příjemný zážitek, jakkoliv byl netradiční,“ vysvětlila nakonec a s pohledem plným naděje vzhlédla ke svému synovci. Bylo tohle tím, co chtěl slyšet? Bude se bát? Podobně, jako se bála ona? Jenže Erlend neměl důvod se bát.

Baghý: 11: – 20-50 náhodných položek
Vďakaaa :>

Baghý
Dopis Vlčíškovi – 2 lístky
Posty:
12.1. – 2 lístky
15.1. – 2 lístky
16.1. – 2 lístky
celkem 8 lístků

Alfredo
Posty:
12.1. – 1 lístek
15.1. – 1 lístek
16.1. – 1 lístek
17.1. – 1 lístek
Celkem 4 lístky

Iskierka
Posty:
11.1. – 2 lístky
12.1. – 2 lístky
14.1. – 3 lístky
15.1. – 3 lístky
17.1. – 2 lístky
Celkem 12 lístků

// Zdravím, poslušně hlásím, že jestli se někdo spontánně neobjeví do zítra, doběhnu sama, ať nemusíš čekat. Víme o tobě. ♥

|loterie 6|

Bylo to hodně slov, co Baghý v následujících minutách zahalilo hlavu. Popravdě takový nával asi neočekávala – nebyla připravená, ačkoliv by si za to nejraději plácla tlapku přímo mezi oči. Vždyť se na to ptala, byly to odpovědi na její otázky. Poprvé po několika měsících – v jejím případě i letech – mohly být konečně zodpovězeny. Muselo to nutně být nespočet slov. Nakonec ji ovšem omlouval fakt, že byla u Erlenda převážně zvyklá na mlčení, které teď vystřídala naprostá salva slov, vět – hotový monolog. Možná to nebylo úplně vhodné slovní spojení, ale dost to vystihovalo proud, který hnědou dámu strhnul. Musela se usmívat, když poslouchala o jeho cestě životem A bylo příjemné slyšet ta jména. I o svých starých příbuzných, o rodině, která kdysi byla jen její. Vrtěla ocáskem i navzdory zmínce jejího dávno zesnulého bratra. Možná to byla chyba kontextu.
„Babička s dědou měli setsakramentsky hodně zkušeností, co tak vzpomínám,“ uchechtla se při nejedné vzpomínce. „Já s Théem jsme byli v průšvihu sotva nás vytáhli z předešlého.“ Veselá pravda plná veselých zážitků a nekonečných hodin smíchu. Uculila se směrem na svého synovce. „Jo, za svých mladých let jsem byla jako ti dva tam venku – jako Jerry a Night Sea. Nemám jim zhola nic co vyčítat. Byli i tvé sestry s bratrem taková veselé kopy?“ vyzvídala zcela bez cenzury. Konec konců právě zjistila jména svých ostatních příbuzných! A srdéčko ji zalévala horká vlna radosti. Zapomenula na obavy o Smrti a jejích magiích. Zajímalo ji prosté tady a teď – spolu s Erlendem po jejím boku. Přeci jen ji pak ale dohnalo těžké svědomí, když si uvědomila, jak opuštění její rodiče museli být. Věděla, že jí nezazlívali ten dávný odchod – oba ho chápali. Přeci jen ale v té době nikdo nevěděl, že jim bílý vlk doopravdy něco zanechal.
„Árni to musela mít těžké, chápu,“ broukla trochu sklesle a tlapkou prohrábla sníh před sebou. „Musím přiznat, že mě trochu mrzí můj ukvapený odchod. Zpětně to vidím jako sobecký čin, ale už nemohu změnit minulost. A o to víc si vážím té šance, kterou jsem dostala teď,“ vypověděla o něco veseleji, ale ten stín smutku jí v očích pořád seděl, když teď sledovala modrá očka staršího vlka před sebou. „Asi je důležité se prostě soustředit na to co je, ne věci co byly a které se nemohou změnit... I když tu možná je část minulosti, která by se dala napravit, nebo lehce pozměnit,“ pronesla dosti neurčitě při vzpomínce na své první léto, které s Norim strávila ve zdejším kraji. „Říkala jsem ti už o Jezevčím plácku?“

|loterie 5|

Počasí se zjevně začínalo mírnit, ale zima byla nepopsatelná. Hustý kožíšek seveřanku sice statečně chránil, ale mráz byl neodbytný – štípal ji do líček, uší i tlapek, když tu s Erlendem seděli ve stínu stromů, zatímco začínal nový den. Znovu se oklepala, aby ze svého kožichu dostala tolik sněhu, kolik jen bylo možné. Pak se ovšem vrátila zpět vedle svého synovce, který ji uvítal přátelským pozdravem. Pousmála se, jak nechávala ozvěnu jeho hlasu doznít ve svojí mysli.
„Popravdě – já si vlastně taky nejsem jistá, jak to s bohy chodí. Život je docela přátelský chlapík, zatímco Smrt není úplně milá vlčice. Naposledy mě docela divoce potrhala a nejsem si jistá, že by se mi k ní chtělo znovu. Možná to ale bude třeba, protože tak nějak tuším, že magie umí vlkům přidělit hlavně ona,“ ta slova následovalo krátké povzdechnutí, způsobené úzkostí, co vlčici úplně pohltila. Ke Smrti nechodila nikdy ráda a teď, když s ní měla poněkud krvavé zkušenosti, nechtělo se jí za bohyní už vůbec. Naprázdno polkla, ale vzápětí odnikud vyčarovala vřelý úsměv, který zahnal zachmuřenou tvář. „Ale tím si teď nemusíme lámat hlavu, ono se to nějak poddá a určitě to půjde – nemám pochyby,“ vypověděla s mírněným nadšením. Věřila tomu. Život ji vždy pomáhal, i když tak většinou činil bez jejího vědomí a rozhodoval za ní. Jistě byl ale pomohl i konkrétním způsobem, kdyby ho o to poprosila, ne?
„Máš pravdu, asi v tom bude mít tlapky osud,“ pousmála se nad dalšími slovy svého černobílého příbuzného. A ráda by spekulovala o všech věcech možných i nemožných dál, jenže ji taky začínalo čím dál tím víc zajímat, odkud tedy Erlend přišel. Pousmála se: „Ale teď bych si moc ráda poslechla tvůj příběh – dokud to jde,“ v očích jí tancovalo nadšení a zájem, ale srdce měla nejisté a nervózní. Možná se bála slyšet celou pravdu, jenže nešlo dělat, že tu není. Pořád před nimi byla dlouhá cesta. A otázky měli oba.

|loterie 4|

Vlčice seděla a pozorně poslouchala, zatímco očima jezdila po kraji kolem nich. Byl tu klid. Navíc se zdálo, že bouře se pomaličku chýlí ke konci. To mohlo být dobré znamení – konečně se mohli pomalu otočit směrem k domovu, aniž by riskovali nějaké větší nebezpečí. Hnědá trochu rozpustile zaklepala hlavou, načež pohled stočila zpět na svého synovce. O vlčatech už diskuzi rozvíjet nechtěla. Sladké plánování, ale víme jak to bývalo – vlk míní a Život, nebo snad osud, mění. A tady to platilo snad ještě dvakrát tolik, než kdekoliv jinde za hranicemi Gallirei. Přeci se však pousmála, když se k ní donesla Erlendova sladká představa. Mělo to něco do sebe.
Jejich oficiální představení bylo ovšem bezesporu mnohem zajímavějším tématem, stejně jako slyšet jeho příjemný hlas a nadšení, které do tichého rozhovoru vkládal. Zavrtěla oháňkou pokaždé, když jí došlo jak speciální pouto mezi nimi Vlčíšek vytvořil. A byla doopravdy ráda, že se do těch hor za zimním bohem doopravdy vydrápala. Očka jí zazářila:
„Věř nebo ne, i já jsem za to moc ráda,“ přitakala v odpověď a mile se usmála. I ona si uvědomovala, že tohle kouzlo mělo dozajista expirační lhůtu, kterou ani jeden z nich neznal. Přesto si tím nechtěla kazit svůj den. Vždyť tu bylo tolik důvodů k radosti a oslavám, že to bylo až zbytečné, trápit se. Pokusila se proto o povzbudivý úsměv, který ještě podpořila přátelským žďuchnutím do synovcova ramene: „A co je hlavní, teď už víme že nějak je možné, abychom spolu vůbec mohli mluvit. Třeba až příště půjdu navštívit Život, budeme spolu moct něco vymyslet, aby se naše spojení stalo permanentním!“ návrh to byl trochu šílený, ale přesto reálný. Nová naděje hnědou vlčici úplně pohltila a oháňka se znovu rozkmitala ze strany na stranu. Měla teď všechno, po čem kdy v životě toužila. Domov, rodinu, přátele – sakra měla toho i mnohem víc, protože se někde na své cestě životem ještě stihla stát alfou, která ještě ke všemu byla okřídlená. Bylo to šílené, ale přeci se z toho radovala. V očích jí zajiskřilo. Když znovu promluvila. Vypadala ovšem zase o něco klidněji: „I já si toho moc vážím. V životě by mě nenapadlo, že tahle daleko na jihu ještě potkám svou rodinu, ale je to sakra úžasný a nelituju jediného rozhodnutí, které mě dostalo až sem. Musela jsem totiž udělat něco sakra správně, že jsem si zasloužila tě potkat.“

|loterie 3|

Hnědá vlčice seděla naproti svému synovci a pozorně naslouchala, neboť stále měla pocit, že se jí to jen zdálo. Možná to bylo tak trochu sýčkování, ale obava z prozření jí zkrátka tížila. Vlčíšek ani jednomu z nich nesdělil, jak dlouho jeho dar bude přetrvávat. A zatím stále neznala jeho pravé jméno. Jestli měla v omezeném úseku času něco zjistit, přála si alespoň tohle. Jejich způsob komunikace se doposud jevil jako docela efektivní, ale na spoustu věcí nemohl stačit. Ale teď měli čas. A nechtěla ho ztrácet. Prve ovšem k Ljósovi vyslala vřelý úsměv, kterým se ho pokusila rozveselit. Nechtěla, aby si lámal hlavu s vlčaty.
„Ani já nechci, aby se jim něco stalo. A sama doufám, že opatrní jsou, vždyť v téhle bouři si ani my pořádně netroufáme vystrčit čumáky ven,“ pokusila se šibalský úsměv, ale ten zmizel, když si uvědomila, jak moc na tom jejímu synovci záleží. Přisedla si tedy blíž k němu – vlastně po jeho boku – a dloubla do něj ramenem. „Vážně, věřím, že jsou v pořádku doma a choulí se v bezpečí úkrytu, nebo se někde popelí po lese.“ Povzbudivě se pousmála a zamáchala oháňkou. „A co my víme, třebas nám z toho vyleze nějaká mladá láska,“ prohodila rozpustile a zakřenila se při té představě.
Docela dlouho tam vlci seděli jen s úsměvy, zatímco si vlčice prohlížela okolí a čekala, až se k ní donese odpověď na její první otázku. Tlapky ji ovšem přímo svrběly nedočkavostí a srdce se podivně tetelilo. Byla to nervozita, co pociťovala? Nevěděla proč, ale přeci si toho byla vědoma. Tlapky ji studily o něco víc, srdce tlouklo rychleji a kámen v jejím žaludku byl těžší a těžší. Ale přeci to nebolelo, když se k ní to jméno doneslo. Zůstala na svého synovce po svém boku koukat a nejdřív vypadala poměrně překvapeně, což ovšem nevydrželo moc dlouho. Prakticky ihned se jí po tváři rozlil blažený úsměv a očka radostně zasvítila.
„Erlend, co slyší na leccos?“ zopakovala vesele a znovu se jí oháňka rozlétla ze strany na stranu. Skoro až vířila sníh. Z toho nadšení jí až na těle začala lehce blikat srst, čehož si ovšem ona neměla šanci všimnou a i kdyby – bylo jí to úplně jedno. „Moc mě těší, Erlende“ zasmála se nakonec a měla co dělat, aby se ubránila rozpustilému poskočení. Opravdu s ní cloumala nefalšovaná radost.

|loterie 2|

// Velké Vlčí jezero

Hnědá vlčice se ukryla v lese spolu se svým synovcem během pár okamžiků. A nebudu lhát – rozdíl to byl znatelný. Vítr se o vřískající a trpící koruny stromů lámal, stejně jako bílá tma. A třeba že v lese panoval mnohem větší hluk, vlčice se konečně mohla oklepat od sněhu, který jí zcela zahalil. Vypadala prakticky jako bílá sněhová koule. Teda až na křídla, ze který sníh jemně spadal k zemi. Nehodlala ovšem nic riskovat, takže se oklepala, načež křídly pořádně několikrát máchla, aby se sníh rozletěl do všech stran. V očích jí zajiskřilo, když střelila pohledem po Erlendovi. Vypadal ale trochu ustaraně, když šlo o vlčata. A jeho úzkostné myšlenky brzy dorazily i k ní. Posadila se a krátce si povzdechla. Tati teď nikde neviděla, ale nemuseli zcela pospíchat za ní, ne? Byla velká a třeba alespoň měla zatím čas přemýšlet. Svou pozornost tedy vlčice plně otočila na vlka před sebou:
„Nevím, jestli se vrátili domů. Varovala jsem je, ale nemůžu jim skákat za zadkem bez ustání,“ prohodila měkkce, ale jen protože to říkala právě Erlendovi. Nebylo tajemstvím, že vlčata měla ráda, pokud ale měla nést odpovědnost za jejich životy, musela ji poslouchat. „Zatím oba projevili jen vzdor. Jerryho jsem poslala pryč z lovu – zůstal. Night Sea jsem poslala za Aranel do úkrytu, ale místo toho šla s námi k jezeru. Už jen po téhle zkušenosti si nemyslím, že se vydali domů. Ale ty si tím nelámej hlavu,“ pousmála se lehce a přitančila blíž ke svému synovci, aby ho mohla konejšvě dloubnout do ramene. „Ani já nechci, aby se jim něco stalo, ale oba víme že zima si životy bere ráda. Hlavně těch nejvíc neposedných a nezbedných,“ smutná pravda jim teď visela nad hlavami, ale Baghý nechtěla, aby se jejich setkání spolu s Vlčíškovým darem neslo v pochmurném duchu. Zavrtěla tedy oháňkou a rozpustile se pousmála.
„Místo toho pojďme radši dohnat co je třeba, dokud nás počasí nepustí za hranice tohoto lesa,“ pobídla vlka před sebou a s jistým šibalským úsměvem zamáchala oháňkou. „Můžeme třeba začít tím, že konečně zjistím tvé pravé jméno,“ nadhodila nedočkavě. Nadšení na ní bylo znát. Nemuseli si lámat hlavu s neposlušnými vlčaty. V bouři by je stejně nenalezli. Mohli se věnovat jeden druhému a dohnat resty, které získali během těch dlouhých let odloučení.

|loterie 1|

Hnědá vlčice se choulila na břehu jezera, zatímco počasí se postupně zhoršovalo. Už jí bylo více než jasné, že se budou muset ukrýt, ale šálily jí smysly. Pokoušela se rozhlédnout, ale viděla doopravdy sotva Erlendův čenich. Oklepala se a pohledem sjela na o něco lépe viditelnou Tati spolu s jejím hnědým kožíškem, která zpochybňovala nabídku své alfy. Baghý by nad tím máchla tlapkou, ale pro zhoršující se počasí raději jen sklopila pohled a promnula si omrzající obličej.
„Tady se nedá být,“ zabrblala, „a domů pořád daleko. Musíme se někde ukrýt,“ prohodila směrem k oběma vlkům a trochu se zaškebila proti větru. Než ale stihla zvednou zadek, Tati už byla na nohou a pelášila někam bokem. A proto se vlčice rozhodla všechno nutné s vlčicí probrat až na trochu klidnějším místě. Otočila se proto na Ljóse, který stál proti větru a ona tak musela pevně sevřít oční víčka k sobě. S jedním funkčním okem to bylo ještě nepříjemnější, než kdyby měla zrak zdravý.
„Půjdeme za ní!“ navrhla a s pocitem zdravé nejistoty se vydala za mladou vlčicí. Zjevně se snažila dostat do toho malého lesíku na břehu jezera, ve kterém se před rokem hnědá vlčice naposledy setkala se Styx. To bylo rozumné rozhodnutí. Co ovšem Baghý nevěděla bylo, že teď sebou nosila vegvísir, symbol, který poskytoval oporu duším ztraceným v bouři. Možná i z toho důvodu se toho dne vlčice spolu se svým němým společníkem neztratila. Nene. Stín lesa se velmi záhy doopravdy objevil nad jejich hlavami a třebaže Tati stopy vítr dávno smetl, hnědá alfa věřila, že se její oblíbenkyně ukryla přímo tady.
„Honem, sem!“ pobídla Erlenda a ohlédla se po něm, aby se neztatil v tom chaosu všude kolem. Byli na dosah úkrytu a třebaže by si hnědá vlčice se svým synovcem konečně moc ráda popovídala, nebylo času nazbyt. Prví museli nalézt úkryt. Rozhovory mohly počkat.

// Cedrový háj

// Borůvka děkuje za shovívavost sousedů, ale ničení lesů si patentovat nehodlá, ačkoliv si plánuje nechat Sunstorm. Takže jestli sousedé touží po míchání karet, můžeme v případě potřeby nabídnout naše služby azylového domu, případně (pro VIP klientelu) nabízíme flákance na probrání.
S láskou Baki, ředitelství Borůvka s.r.o

Vlčice stála a civěla na svého synovce jako puk. Možná, že ji některá z těch sněhových koulí trefila až moc velkou silou? Tohle přeci vůbec nedávalo smysl – ani v nejmenším. Ve výrazu tváře bylo jasně znát její náhlé zmatení, ačkoliv se v očích stále zrcadlilo nefalšované nadšení. Víte – takové překvapení bylo jen velmi, velmi, velmi obtížné uchopit. A těžko se na to všechno odpovídalo. Jenže synovcův příjemný hlas vlčici nepřestával znít v uších a vysvětloval, co se stalo. Tak Vlčíšek? pohled se automaticky na pár chvil otočil k vysokým horám v dáli, načež sklouznul k přívěšku, který od boha hnědá dáma dostala. Ale velmi rychle se zase ukotvil v hlubokých očích jejího synovce. A při náznaku lehké obavy, která se v nich zračila alfa nemohla dál potlačovat své nadšení. Nechtěla, aby si Ljós myslel, že nesdílí jeho radost.
„To je naprosto parádní!“ vyslovila náhle a vyskočila v rámci své radosti na všechny čtyři. Ocas nesla vysoko nad hlavou a radostně s ním máchala z boku na bok. „Taky jsem byla u Vlčíška! A vlastně jsem si asi přála to samé,“ dodala trochu tišeji a rozpačitě tlapkou rozhrnula sníh přímo před sebou. „Teda! Tím chci říct, že ti věřím! A že jsem taky ráda, že sis vzpomenul zrovna na mě a, eh,“ nevěděla jak s danou myšlenkou naložit a ztrácela se ve všem, co chtěla říct. Motalo se to dohromady a nedávalo to moc smysl. Jedno jak druhé tak třetí. V hlavě jí vířilo tolik myšlenek. Ale jedna byla nejdůležitější: to znamená, že si můžeme popovídat. „To znamená, že si můžeme popovídat.“ „To znamená, že si můžeme popovídat!“ neznalá své schopnosti vlčice posílala nadšené a velmi chaotické myšlenky Erlendovým směrem dávno před tím, než je vůbec byla schopná formulovat nahlas. Ale to přeci vůbec nevadilo.
V nadšení vlčici rozrušila Tati, která konečně přicapkala. Zmatená dáma jí nadšením málem skočila za krk, ale nakonec uklidnila své nevybouřené já a nasadila poněkud vážnou, ačkoliv stále přívětivou tvář.
„Tati! Klidně utíkej domů, já tu ještě něco proberu s Ljósem,“ při vyslovení toho jména zaváhala a pak se podívala na vlka před sebou. To nebylo jeho pravé jméno. A asi nastal čas, aby konečně poznala pravdu. Zmatený pohled ovšem znovu strhla k Tati. „A tobě – no. Chtěla jsem ti popravdě nabídnout funkci ochranáře smečkového území, kdybys měla chuť. Jsem ráda, že jsme spolu vyrazily na dobrodružství a ještě raději ho zopakuji. Ale taky jsem se ujistila, že jsi šikovná a rozhodná a že bys na to měla. Spolu se zaslouženým povýšením,“ vysvětlila hnědé vlčici a přitočila se k ní o kousek blíž. Tati byla ve smečce rozhodně déle než Baghý sama. Ale byla schopná a odhodlaná a Baghý nechtěla nechat mladý potenciál ležet ladem. „Co ty na to, Tati?“

Baghý postávala u Velkého jezera a pozorovala okolní krajinu. Obloha se divně kabonila. Velmi neobvyklé, ale ne že by to mohla jakkoliv ovlivnit. Chtěla pomalu houknout na Tati, jestli se nechce běžet schovat. Jenže nedostala příležitost. Zrovna když se otáčela, trefila ji mezi oči sněhová koule. Poplašeně sebou trhla a začala si mnout poraněné místo.
„Hej!“ osopila se na oblohu, ale jako trest se do ní pustilo ještě víc koulí. Pokusila se uskočit, ale jako by snad četly její myšlenky. Jako by někdo věděl, jak mířit. Strefovala se každá jedna z nich, až byla vlčice celá pomlácená. Sprška ustala stejně náhle, jako přišla a podobně jako ten podivný hlas před tím ji doprovodil zvuk zvonečků. Že by vlčíšek a jeho patálie? Baghý střelila pohledem ke vzdáleným horám, zatímco si prohlížela postižená místa a hustý kožíšek plný sněhu.
„Co je tohle za manýry?“ posteskla si měkce, jenže podivným úkazům ještě nebyl konec. „Baghý?“ ozval se jí v hlavě Sigyho hlas. Okamžitě zpozorněla a začala se rozhlížet. Nikde kolem ní nikdo nebyl. "Omlouvám se, že tohle dělám, ale... Našel jsem Lylwelin. Nemůžu čekat do konce zimi. Omlouvám se, že váš takhle opouštím, ale kdybys potřebovala, přijdu. Sigy." Ta slova jí zněla v hlavě jako šepot, ale přesto se podivně ozývala.
„Sigy?“ zavolala zmateně, ale brzy jí došlo, že k ní pravděpodobně promluvil pomocí magie. Pokusila se tedy uklidnit a pomalu a ostýchavě vydechla. „Dobrá, Sigy, budu ti přát štěstí. A kdybys někdy potřeboval pomoci, věř, že v Borůvkové smečce se ti jí jistě dostane,“ prohodila měkce směrem k obloze, protože neměla ponětí, kde přesně se Sigy sám nachází. A doufala jen, že se k němu její slova doopravdy donesou. A i kdyby ne – pořád to neměnilo nic na jejich upřímnosti.
Z rozjímání a zamyšleného sledování oblohy vlčici vyrušila další nečekaná událost. Zmateně se obrátila po zvuku kroků, které se k ní blížily, jak se něco těžkého prodíralo skrze napadané závěje. V té tmě, která zahalila kraj, nebylo pořádně vidět nově příchozího golema, až dokud nebyl až těsně vedle hnědé vlčice. A zjevně musel pospíchat, protože mu očka zářila a smetal ocasem jako potrefený. Vlčice se zasmála a oklepala z kožíšku další spršku sněhu, kterou jí přičaroval její milý synoveček.
„Zdrav-,“ chtěla se zasmát na přivítanou, ale v tu chvilku ji oslovil neznámý hlas. Polekaně se ohlédla. Ale za ní nikdo nestál. Překvapeně se otočila na nadšeného vlka pře sebou a chtěla se už ptát, jestli někdo přišel s ním, jenže v tu chvilku se ozval ten hlas znovu. Byl milý a vřelý a naplňoval ji zvláštním pocitem radosti, protože v sobě nesl něco povědomého. Naklonila hlavu ke straně – v očích zmatený výraz, který ale velmi rychle vystřídalo porozumění a neskrývané překvapení. Vyskočila na nohy, tlamu dokořán, div si bradu nedřela o zem. „To ty?“ broukla potichu a nevěřícně, zatímco pozorně sledovala nadšeného vlka před sebou.

Vlčice seděla pod zlatou oblohou a tiše pozorovala okolní svět. Byl krásný zimní podvečer a schylovalo se k noci protkané stříbrným měsíčním světlem. Že by novoluní? Ne že by se v tom hnědá vlčice moc vyznala, ale při čekání na Tati měla čas přemýšlet a pozorovat své okolí. Očima přejížděla po a bloumala nad různými věcmi, stejně jako se snažila vnímat všechny ty krásy v okolním světě. Jedna z jejích otázek se ovšem týkala i Vlčíškovy existence. Bylo to až paradoxní – loni by se někomu zjevně vysmála, kdyby jí tvrdil že takový mág existuje. Jak se ale zdálo, i Vlčíšek v tomhle světě doopravdy existoval. Jako Život, nebo dokonce Smrt sama. Zaujal ji ovšem jeho proměnlivý charakter – jistě: uvěřit v jeho existenci, to se dalo. Ale nějak uchopit fakt, že byl proměnlivý jako vítr, to už bylo horší. V jednu chvilku vypadal jako mladík, ve druhou byl starcem a pak najednou nebyl vůbec. Pohledem vlčice střelila ke vzdáleným vrcholkům hor. Nevymyslela jsem si to? Ale jak bych mohla... Pozvednutá tlapka jemně narazila do kovového přívěšku. Matně se ve vlastní záři leskl a byl poměrně těžký. Ale také byl hmatným důkazem toho, že tam nahoře, kde se div nebe nedotýká země, někoho spolu s Tati doopravdy potkaly. Vlčíšek – tajemný markýz vlčecích snů, nebo tak něco. Říká se, že obdarovává vlky svými dary. Modrý pohled sklouznul z hor k tmavnoucí obloze, na které se pozvolna začínaly ukazovat první hvězdy.
Stejně je to zvláštní, pomyslela si hnědá a trochu svraštila obočí, jak někdo může vědět, co si tam hluboko uvnitř přejeme. Když jsem na horu přišla, obdaroval mě přívěškem, který nese útržek polární záře a který mě má chránit na cestách. Je to asi něco, o čem jsem jako malá slýchávala – matně si na to dokonce vzpomínám. Ale já se nenarodila tady. Přicestovala jsem přes mnohá úskalí z dalekého severu. Že by Vlčíškova moc sahala až tak daleko? Jak jinak by potom mohl vědět o bratrovi? Ale i přesto – taková magie, taková síla. Jak je to jen možné? úvahy se myslí hnědé vlčice hnaly v divokém vírů dál. Jako splašený kůň, který uhání prérií se i ony divoce hnaly vpřed. I přes ty nejpodivnější úvahy a nejzáhadnější scénáře. Jak jen to pouze bylo možné? To vlčice nedokázala posoudit. Pokud ale měla své úvahy nějak shrnout – sesumírovat, chcete-li – věřila na bílého boha, který roznáší dárky. Ať už všem, nebo snad jen potřebným… Ale to bylo asi vše, co o něm věděla. Nebo v co věřila? Stejně jako skoro nic nevěděla o těch ostatních: o Smrti a o Životu. Nebo o té entitě, která řídila její osud. Překvapeně zavrtěla hlavou a kousek si poposedla. Konečně přešla z ledu na pevnou zem a pohodlně se uvelebila v chladné závěji. Hlavu jí ovšem stále tížily podivné myšlenky a spousty otazníků, které se pojily s existencí toho záhadného dobráka. Jedno ovšem bylo nad slunce jasné: byla mu velmi vděčná za všechno, co pro ni kdy udělal. Nejen za onen dárek, ale třeba za fakt, že mohla potkat svého synovce. Konečně.