Gallirea - Příspěvky uživatele

Baghý seděla naproti vlčici s naprosto nesnesitelným dechem a pomocí magie zápach lehce odnášela na druhou stranu, teda Sunstorm někam za záda. Bylo to asi poprvé, kdy svou magii používala na něco takového a znepokojovalo ji to. Na druhou stranu strakatá vlčice tvrdila, že to bylo pravděpodobně vlivem nemoci. I tomu by asi věřila. Rozhodla se proto té naivní duši dá šanci. Ale k čemu to bylo? Říkala prakticky to samé, co ještě před chvilkou Cashmere. Tohle asi říkal úplně každý, když se chtěl přidat do smečky. Ohraná pohádka, kterou asi slýchala každá alfa. I když – čest Adiramovi, který na první dobrou přiznal, že lovit mu moc nejde. Pro se be se pousmála, zatímco poslouchala o Ragaru. Trochu ji ta debata popíchla, protože si vzpomenula na hnědou, okřídlenou alfu a jeho slušné chování. Jenže Ragar byl pryč i se svou zdvořilou alfou.
„O Ragaru vím, slovo se tu nese rychle,“ pousmála se i na Sunstorm, ale oháňkou nevrtěla. Nebylo to zrovna veselé téma k rozhovoru. „V čem jsi dobrá, o tom budu mít časem příležitost rozhodnout sama, ale líbí se mi tvé odhodlání i odvaha. Takže budiž – vítám tě do Borůvkové smečky,“ svolila Baghý s lehkou poklonou a s dalším z přátelských úsměvů. „Mé jméno je Baghý a jsem zdejší alfou. Tohle jsou Cashmere, Tati a můj osobní host,“ představila svou společnost spěšně. „Asi nemá cenu ti říkat, kde se v našem lese co nachází a tak tě jen poprosím, aby ses tu chovala pokud možno slušně. Nerada bych řešila nějaké spory – snažíme se tu každý s každým vycházet. Aranel znáš a proto víš, že i k ní musíš chovat úctu, protože je betou,“ Baghý se pokoušela upozornit na vše, co by možná vlčice potřebovala vědět. „Kdybys potkala bílého vlka, co nemluví, ničeho se nelekej. To je Erlend, můj synovec. Věřím, že si tady poradíš a bude se ti u nás líbit,“ dokončila prvotní instruktáž, načež vyskočila na všechny čtyři a začala si protahovat ztuhlá křídla.
„Když mě tu teď všichni omluvíte, mám ještě nějaké věci k řešení, mějte se proto pěkně a moc tu nezlobte,“ pošťouchla kompletní společnost, než se konečně odebrala zpět vedle Duncana. „Omlouvám se za zdržení, kde jsme to byli?“ vyzvídala hned a i jemu darovala přátelský úsměv. Byla ráda, že se všechny tyhle problémy rychle vyřešily a po území teď neběhal nikdo cizí bez dozoru.

Na Gallireu padal soumrak. Stíny se protahovaly a vítr nepřestával bolestivě ohýbat okolní stromy. Z větší či menší dálky se nejednou ozvalo prasknutí, jak některá ze suchých větví okolních dubů déle nevydržela ten nápor, kterému byla vystavena. Všechen zbylý sníh byl ze stromů již poshazován a zbývala z něj jen nepěkná břečka, která objímala hnědé vlčici světlé tlapky. Byl prakticky všude a těžko se ignoroval, hlavně protože se lepil na hustou srst kolem polštářků severských nožek a vytvářel na nich objemné kuličky, které pouze tahaly, nebo dokonce vytrhávaly jemnou srst. Baghý se nejednou během rozhovoru pokusila letmým pohybem led z nohou setřást, ale protože se plně soustředila na vlčici před sebou, nebylo to moc efektivní. Spíš zkrátka jen… klepala hnátou jako zběsilá, zatímco v obličeji měla docela vážný výraz a valnou většinu své pozornosti upírala k osobě před sebou. A aby toho nebylo málo, osud neváhal Baghý přilepšit ještě o něco víc.
Ten hlas dlouho neslyšela, ale jakmile se rozezněl nad krajem, Baghý věděla, že její důstojnost právě spáchala harakiri. Krákání. Nejprve vzdálené, pak blíž a blíž. Nemocný zrak cuknul k obloze právě v čas, aby hnědá zahlédla nepostrádaného opeřence, jak se snáší jí přímo za krk. A to za velmi, velmi, velmi hlasitého pokřiku. Výraz její tváře přešel z přátelského úsměvu do otrávené grimasy.
„Promiňte,“ broukla tiše směrem ke všem přítomným, zatímco je opeřenec častoval tak hlasitě, jak jen to bylo biologicky možné. Ve spárech přitom nesl něco, co zdánlivě připomínalo myš. Baghý si onoho úlovku všimla a pokusila se uhnout dosedající vráně, jenže ta jí pouze vší silou klovla do ucha a hnědá dáma raději rezignovala, než riskovat další klovanec. „Nemusíš se omlouvat,“ pousmála se však nakonec zpět na Cashmere, „musíme si tu ze sebe umět udělat taky trochu legraci, ne?“ pousmála se, ale úsměv to byl křivý. Aby ne, když jí vrána za krkem futrovala to něco. Byla naštěstí moc velká zima na to, aby mršinka zapáchala. Alespoň drobné plus. „A moc děkuji za poklonu,“ pokračovala hnědá vlčice strhaným hlasem, třebaže si teď vůbec krásná nepřišla. Oháňku jí Cash slova ovšem doopravdy roztančila i navzdory nechutnosti, co jí ležela na ramenou. Bohužel pomalu přišel čas jít, takže zatímco se Cashmere dušovala, že se bude snažit být nekonfliktní, Baghý pozorně sledovala pohyby na svých zádech. Netrvalo to moc dlouho a černý přízrak se doopravdy začal čistit. Zelená pro její odchod. Vyskočila na všechny čtyři a už se chystala k omluvám, když tu náhle –.
Odkud se vlčice vzala, to Baghý neměla tušení. Trochu se ovšem zamračila, neboť neznámá cizinka přicházela ze středu lesa. Byla o něco větší než Baghý sama – jak nezvyklé, že? –, ale tvářila se submisivně a proto Baghý setrvala v tichosti, zatímco na ni cizinka vychrlila vodopád slov. Svou pozornost směřovala pouze na Baghý, třebaže tu seděli ve čtyřech, ale to by jí hnědá asi i odpustila. Smršť slov a informací nepřestávala poměrně dlouho dobu a Baghý na chvíli musela přemýšlet, kdo je sakra Maeve. Vlče potkala pouze jednou a jeho jméno si nepamatovala, ale zhruba si dokázala domyslet, o koho že se to jedná.
„Vítej, Sunstorm, v Borůvkovém lese. Vím o tvé přítomnosti. Sigy mne informoval, že se nějaký raněný tulák nachází u tůně a až uvidím Aranel, musím jí poděkovat za její dobrotu,“ následoval úsměv, který teď nebyl tak strnulý, jako ještě před pár momenty. Vyhublou vlčici si ovšem Baghý prohlížela trochu nedůvěřivým pohledem. Byla celá zjizvená. Jistě, i Cashmere na sobě měla pár jizviček, ale nově příchozí – navzdory svému velmi slušnému a přátelskému vystupování – působila trochu jako někdo s trochu problematickou minulostí. Anebo jen shoda nešťastných náhod? Baghý neměla ve zvyku soudit a nehodlala s tím začínat nyní. Aleee možná to v ní vzbudilo lehkou nedůvěru.
„Smečka, pokud je mi známo, stále přijímá nové členy, ale řekni mi – proč bych tě naší alfě měla doporučit?“ rozhodla se vyzvídat trochu víc než u Cashmere. „Nemocná a slabá vlčice na sklonku zimy?“ Nemluvě o tom, že jí smrdí z tlamy? Má snad špatné zuby? Je víc nemocná, než se může na první pohled zdát? Baghý ještě nikoho takového nepotkala, ale šanci vlčici pořád dát chtěla. „Co umíš a v čem můžeš být smečce prospěšná?“ tahala hned ze strakaté dámy, zatímco jí na rtech tancoval lehký, ale doopravdy jen lehký náznak úsměvu. Možná byla zákeřná, že si hrála na někoho jiného a dělala že alfa je někdo jiný, ale chtěla jistotu, že si zjizvená vlčice nebude moc vyskakovat. A proč se nepředstavila? Co věděla o tom, jestli ji náhodou Aranel nepředstavila?

Zatímco Baghý mluvila, musela si lehce přesednout. Tající sníh jí máčel kožíšek a spolu s ním i letky, které se teď dotýkaly země. Nebylo nazbyt. Vyskočila na všechny čtyři a pořádně se oklepala, až z jejího kožíšku vyletělo několik smotků chlupů. Přicházelo jaro – možná už bylo načase, třebaže Baghý vždy měla zimu o něco raději. Z hlavy ovšem znovu vytlačila všechny nepotřebné myšlenky a raději si konečně protáhla ztuhlá křídla. Rozepjatá do celé jejich délky byla najednou ohromná. Od léta pořádně narostla – to se muselo nechat. Když s nimi teď lehce máchla, vzduch kolem čtveřice se rozvířil. Nakonec ale ukončila tu šarádu a pokorně se usadila kousek vedle místa, kde seděla před tím a kde už byl doslova důlek ve zbytku sněhu. Tentokrát spočinula na kusu suché trávy, který zatím vykouknul zpod sněhu a mohla se tak bez pocitu mrznoucího zadku věnovat nadšené Cashmere.
„Jsem ráda, že jsem ti mohla přinést radost,“ pousmála se a přátelsky zamáchala oháňkou. Pak se ale trochu šibalsky ušklíbla: „v naší smečce se jinak starším vyká, ale nedělej si starosti – už nejsi jen návštěva,“ popíchla Cashmere a doufala, že se jí nepatřičným vtípkem moc nedotkne. Zároveň ale nechtěla tepat Duncana a zároveň dělat výjimky pro jiné. Viděla však Cash nervozitu a dobře si to uvědomovala, že jí muselo nejprve být ouvej. „Jsem ráda, že jsem mohla potkat tak zapálenou, mladou dámu,“ usmála se pak a znovu přátelsky zamáchala oháňkou. Cashmere další otázky ovšem odvedly Baghý pozornost od šibalského popichování a byla nucena se zamyslet.
„Mezi nejnovější tváře v naší smečce patří bard Adiram a můj synovec, Erlend, který je ovšem němý. A pak tu máme odrůstající drobotinu – Night spolu s Jerrym. Myslím si ale, že ať už narazíš na kohokoliv, bude se chovat slušně. Byla bych jen nerada, kdyby zde vznikaly nějaké spory. Už když jsem do smečky přicházela, byla jsem upozorněna, že tu všichni jsou jednou velkou rodinou a ráda bych udržela tradici,“ doplnila s lehkým úsměvem. Znovu se nejednalo o kárání, ani snad diktování pravidel. Cashmere prostě byla jen další duší do již tak početné skupiny. A každá skupina potřebovala alespoň nějaká pravidla – stejně tak je mohla mít i Borůvka, která měla ve vedení snad nejmenšího vlka co po Gallirei pcochodoval.

Navzdory její nervozitě působila Cashmere jako solidní charakter. Její kožíšek vypadal zdravě a to i navzdory faktu, že právě skončila zima. To se nedalo říct jen tak o někom – když dva roky zpátky přitancovala zpátky do zdejších lesů, sama vypadala prakticky odporně. Kožich měla zacuchaný a z velké části šedivý a nevypadala vůbec vábně. Co s ní trocha péče a kouzel dokázala udělat, to bylo zcela k nepochopení. Zároveň si ovšem nemohla ani na moment stěžovat. Zaposlouchala se tedy raději do Cashmere monologu, který lahodil jejím uším. Bylo pouhou otázkou, zda-li byla vlčice opravdu tak schopná, ale proč nedopřát možnost mladé krvi.
„Myslím, že zníš jako duše, která nám jisto jistě bude schopná s něčím pomoci. Za příznivějších podmínek bych si tě možná prověřila o něco více a třeba tě poslala na lov, ale zima byla dlouhá – jistě budeš ještě mít čas se předvést ve své plné síle,“ mrkla na šedo béžovou vlčici spiklenecky a velmi podobným způsobem, jakým původně mrkla na Tati. Hlavou jí však přelétla zajímavá myšlenka: jsem moc důvěřivá? Pouštím cizince do svého domu, kde je spousty dalších vlků. Na druhou stranu – o hodně z nich jsem dlouho neslyšela. Na ztráty během mrazivých měsíců byla zvyklá ze severu, ale tady byla teprve krátce. Jestli všichni přežili zimu, to neměla sebemenší ponětí. Zavrtěla však hlavou a vyhnala všechny negativní myšlenky. Potřebovala být nadále tak důstojnou.
„Vítej tedy v Borůvkovém lese, Cashmere. Jižně odtud nalezneš úkryt – snad všechny cesty tě tam zavedou. Naopak severním směrem se nachází Ovocná tůňka. Když potkáš bílou vlčici se jménem Aranel, prokaž jí úctu. Je to naše beta,“ na chvilku se zamyslela, ale nenapadaly ji žádné další důležité informace. Zakončila proto jen prostým: „nějaké otázky?“ a vytrvale vyčkávala na všemožné všetečné dotazy, které by vlčice mohla mít. Nechtěla cokoliv zanedbat.

Baghý seděla proti vlčici se zajímavým jménem a ještě zajímavějším kožíškem a pozorně poslouchala, co z ní vypadne. Nebylo to ale vůbec jednoduché, neboť vítr se do korun stromů přilehlého les začínal opírat s nevídanou silou, kterou by ani Baghý nedokázala ukočírovat svou magií. A pokoušet se zahrávat si s počasím? To asi těžko. Střelila proto po stromech okolo sebe omluvným pohledem, zatímco teskně sténaly, jak se dřevo napínalo a praskalo. Ráda by jim pomohla, Život to musel vědět, ale neměla na to sílu. Pak ale modrý zrak sjel zpět na vlčici, která se představila jako Cashmere.
„Moc mě těší, Cashmere,“ pokynula jí znovu hnědá dáma a věnovala jí pokus o uklidňující úsměv, neboť vlčí slečna působila poměrně nervózně. Cukala ocáskem, trochu se ošívala. Nebylo se čemu divit – ani Baghý se nikdy necítila komfortně, když vstoupila na cizí území a musela tam úřadovat. Navíc začínala tak nějak podvědomě tušit, proč sem mladá dáma přišla. A doopravdy nebyla překvapená, když na ni svou žádost vybalila. Co dodat – měla pár vteřin na to, aby si to nechala projít hlavou. Předem už ovšem věděla, že se taky bude muset na něco málo zeptat. Třeba bude vlčice schopná lovu, nebo má ráda vlčata? Jeden nemohl nikdy tušit a z jara se každá tlapka hodila.
„To mě těší, že máš zájem o náš les. Je důležité se ale také zeptat, co na oplátku můžeš naší smečce nabídnout,“ otázka to byla sama o sobě poměrně podšitá, ale Baghý ji nemyslela nijak zle. Chtěla přirozeně pro Borůvkovou smečku to nejlepší, takže nějaké to lehké dotazování bylo jistojistě na místě. Další přátelský úsměv pobídnul vlčici k rozpovídání se. Čas zatím měla a nová krev se ve smečce mohla hodit vždy, no ne? „A nemusíš se bát, rozhodně tě tady neukousneme,“ pousmála se, zcela bez tušení, že Cashmere už jednou v lese byla, když si zrovna Baghý užívala vánočního dobrodružství. A už vůbec nemohla tušit, že tu měla spory s tím nejméně pravděpodobným vlkem. Zkrátka – i hnědá alfa měla ve svých znalostech mezery, které se pozvolna pokoušela tak nějak zlátat dohromady, aby měla alespoň základní přehled o dění ve zdejším kraji.

Hnědý vlk Baghý následoval lesem, kterým se zase jednou šířil podvečer. A další a další vytí, které dokazovalo, že to tu zkrátka žije. Mezi jedny z nově příchozích patřil i Blueberry, kterému Baghý opáčila stejnou mincí a táhle mu zavyla na pozdrav. Její kroky ji ale nesly trochu jinačím směrem. První si její pozornost žádala Tati, jejíž hnědý kožíšek zahlédla mezi stromy. Otočila se na Duncana smířlivě se usmlála:
„Jistě promineš, že cestou k večeři ještě vyřeším co je třeba,“ prohodila za chůze s trochu sklopenýma ušima. Nerada rozdělovala pozornost a nechávala hosty čekat, jenže nově příchozí vlčice s velmi zajímavým kožíškem taktéž byla hostem Borůvkové smečky. A zasloužila si tu samou pozornost, kterou vyžadoval Duncan.
„Zdravím ve spolek, dámy,“ prohodila vlčice už z dálky, ale neváhala přisednout o kousek blíž a zapojit se tak do skupiny. „Omlouvám se za prodlení, se kterým se dostavuji. Bohužel nejste jedinou návštěvou v našich lesích,“ pousmála se Baghý na novou vlčici a lehce jí na uvítanou pokynula hlavou. Záhy se však obrátila na Tati: „A tebe též moc ráda vidím, stejně jako ráda vidím, že ses statečně ujala funkce ochranáře. Budu tedy počítat s tím, že na tebe mohu spolehnout, delto. Mimochodem tohle je Duncan, s jeho přítomností si nemusíš dělat starosti, je to můj osobní host,“ spiklenecky na Tati mrkla, když jí znovu připomenula povýšení a pak ještě jednou, když představovala Duncana. Třebaže se hnědá adolescentka prve bála, nemohla popřít potenciál, který v ní stará vlčice viděla. Bohužel nebyl čas nadále řešit tisíce drobnůstek a proto hnědá přišla rovnou k věci:
„Jmenuji se Baghý a jsem Alfou Borůvkové smečky, copak tě k nám přivádí?“ otočila se s vlídným úsměvem na Cashmere. Nechtěla na nově příchozí vlčici nějak naléhat, třebaže by se ideálně musela rozdvojit, aby mohla vyřídit tak nějak všechno v plánovaném časovém harmonogramu. Ale což. Stejně se blížila noc.

V lese bylo náležitě rušno, to se muselo nechat. Zjevně nejen ptáci vycítili příchod jara. Zdálo se to snad Baghý, že i jejím lesem se teď nesl takový nepřirozený ruch a hlahol – tedy nejen uječených opeřenců, kteří si užívali chladného dopoledne? Vlci kolem se bavili, přicházeli a odcházeli – bylo jich mnoho. Modrý pohled střelil směrem k jedné z holých větví, na které seděl osamělý vrabec. Chvilku něco cvrlikal, ale pak zatřepotal křídly a byl fuč. Při uvědomění si, že i ona sama byla volná jako pták ji něco zašimralo na prsou. Rychle se ovšem vrátila nohama pevně na zem a otočila svou pozornost na Duncana.
„Ano, nějak se to tu s ubývající zimou probouzí. Hodně nových vlků, spousty nových tváří,“ přitakala s lehkým úsměvem. „Jak se daří vaší smečce dole na jihu? Snad vás zima nedrtí tak tvrdě svými spáry. A děkuji,“ pokynula mu hlavou při doporučení výletu. „Budu na to myslet, až se tam někdy vypravím.“ Asi by ji sžíraly výčitky svědomí, kdyby se od smečky držela daleko a na moc dlouho – to nemohla. Asi. Na druhou stranu – chtěla zahodit všechna ta dobrodružství pro své povinnosti? S trochou píle mohla všechny nutné věci vyřídit za pár dní a pak si mohla taky užít trochu volna, ne? Znamenala smečka kouli na noze? A nebylo to jedno? Bylo pozdě vycouvat. Ale její proud myšlenek znovu přerušil Duncan, kterému darovala úsměv: „Budu se těšit,“ ušklíbla se vyzývavě a lehce zamáchala oháňkou. Jejich debata se posléze stočila k dalším smečkám, které se zatím usadily v okolí, nebo snad sídlily a už stihly znovu zaniknout. Vlčice prd věděla, kde se ona Mechová smečka nachází, ale jedno bylo jasné – musela se s fungováním Gallirei trochu obeznámit, když teď zodpovídala za tolik duší.
„Možná bych se tam sama měla zajít podívat – stejně jako k vám na jih a do Asgaaru též. Však jistě víš, pro všeobecný přehled. A o smečce v močálech myslím že vím – jednou jsem tam i byla a mluvila jsem s alfou – teda si už bývalou alfou. Ale takový život by mě asi nebavil – bylo to nevábné místo“ a vlci od tama poměrně nepříjemně zapáchali, doplnila si hnědá ještě pro sebe v duchu. Nechtěla se před Duncamen shodit, ale zároveň pořád měla zlaté právo na své názory, či ne? Kysele se pro sebe ušklíbla, ale úsměv jí za rtů zmizel. Cože to hnědý vlk řekl? Že v Asgaaru někdo zemřel? Naklonila hlavu ke straně a pozorně zamžourala na vlka před sebou.
„To jsou hrozné zprávy,“ broukla překvapeně, zatímco na něj rozpačitě hleděla. „Nevíš za jakých okolností?“ vyzvídala hned, ale musela by si naplácat, takže si pak jen omluvně odkašlala: „Teda, asi bych se tam měla zastavit sama. Případně nabídnout pomocnou tlapku – ať tu nejsme za kopcem za bandu hulvátů bez zájmů,“ pokusila se lehce zažertovat, ale tohle bylo těžké téma, od kterého ráda velmi záhy utekla: „Věc se má tak, že pravděpodobně Blueberry měl s Asgaarskými nějakou dohodu. Já teď po zimě budu muset roztáhnout krofky a mazat se ujistit, jak na tom jsou a jak se cítí ohledně udržování nějakého smíru. Ani nevím jak je Asgaar veliký, ale jistě by nebylo příjemné, kdyby nám nějaký golem funěl za uši. Takže tohle si budeme muset ještě upřesnit.“ Pravdou bylo, že sama neměla sebemenší ponětí, co s tím. Její jedinou šancí bylo se prostě jen odkodrcat přes kopec a mazat na výzvědy.
„Poslyš, Duncane,“ oslovila po krátké odmlce vlka před sebou, „moc jsi mi pomohl s nějakou tou základní orientací v posledních zprávách a novinkách – nemám zatím žádné šťavnaté klepy na výměnu, ale u úkrytu ještě leží nějaké maso – ráda ti nabídnu aspoň skromné pohoštění za tvé cenné služby,“ pousmála se lehce. Dobře si uvědomovala, že tahle zbraň byla dvousečná. Stejně jako Duncan mohl donášet na jiné, stejně tak mohl šířit klepy o Borůvkové smečce. Tomu se ale s trochou dobrého chování dalo předcházet, ne? Dřív než se hnědá vlčice nadála, už stála na nohou a ocas ze jí za zádelí lehce houpal se strany na stranu. Nenápadně, nenuceně, ale přec. „A ráda ti takovou protislužbu poskytnu častěji, kdybys měl nouzi o přístřeší. Zajisté směnou za nějaké ty šťavnaté klepy,“ a časem klidně i z prosté dobré zkušenosti, mrkla na něj spiklenecky, než vykročila do útrob lesa, kde snad ještě doopravdy ležela kořist od podzimu. Zastavila jen na okamžik, aby se ujistila, že ji hnědý vlk následuje.

// pardon zdržení :<

Les se plnil vlky. Vůně nových a nových tváří se nesla všude kolem, stejně jako hlasy nově příchozích. Baghý se pokoušela věnovat ostatním, ale ouška jí pokaždé cukla, když se k nim doneslo další z táhlých vytí. Jako první se k nim přinesl melodický hlas někoho úplně nového. Baghý onu duši neznala, alespoň ne po hlase. Ale nemohla se teď trhnout – ne, když sama byla v půli velmi zajímavého jednání, které jim mělo přinést nějaké cenné informace. A právě v tu chvíli, kdy už začínala být poměrně nervózní, k jejím uším donesl vítr další vytí. Tentokrát to totiž byl známý hlas, stejně jako důvěrně známá tvář. Jarní větřík sebou přinesl ochránce zdejších lesů – temní přízrak z Borůvkového lesa zase kráčel s námi. Neubránila se lehkému máchnutí ocáskem a tentokrát s omluvným pohledem na moment odvrátila svou pozornost od Duncana, aby mohla zavýt sama. V odpověď. Jako pozdrav. Nebo zkrátka jako maják pro všechny, kteří hledali nějakou zodpovědnou osobu v tomto lese. Zatím ale nechala na svých ochráncích, aby se vypořádali s problémy na hranicích. Vždyť jich tu bylo cíleně několik! Jen ono množství návštěv vlčici začínalo znepokojovat. Kde se všichni brali? Hledali snad domov po zimě? Jako na potvrzení neuběhlo ani několik okamžiků a vzduchem se nesl další hlas. Vlčice zpozorněla, ale už mu nevěnovala pozornost. Kdeže – teď s omluvným výrazem v tváři sledovala Duncana, který se zapálením vyprávěl svůj velmi krutý příběh. Až hnědé vlčici vstávaly chlupy na týle.
„Ty ostrovy si asi pořádně nevybavuji, ale rozhodně ti věřím,“ prohodila s úžasem po chvilce jeho vyprávění. Snažila si něco takového vybavit, ale bylo to hodně dlouho, co se ocitla u kraje světa a co viděla moře. Jenže to nebyla hlavní pointa Duncanova vyprávění a podivná hrozba, kterou jeho slova prorokovala, se jí dostávala pod kůži, což se na krátký moment mohlo zrcadlit v jejích očích. Rychle se ale oklepala a nasadila poměrně stoický výraz tváře.
„Zvláštní, co se děje za hranicemi téhle země,“ povzdechla si poněkud rozpačitě a krátce přejela přilehlý les pohledem. Děsiví tvorové se zbraněmi, hora co plive dým – hnědý hejsek nepřinášel žádné dobré zprávy a teď vyzvídal, co je nového ve zdejším okolí. Baghý se lehce pousmála, ale musela se hodně zamyslet. Neměla tolik zpráv a drbů – ani nevěděla o neštěstí, které se stalo v nedávné době v nedalekém Asgaaru. „No, sama se odtud moc nedostanu a vzhledem ke změnám v naší hierarchii v posledních měsících jsem zatím přeci jen neměla moc možností dostat se mimo smečkové území, nebo se dozvědět o nějakých novinkách,“ nastala krátká odmlka, po které následovalo očekávané: „ale! Při cestě do hor jsem přeci jen něco zajímavého potkala a nevím, zda-li to jsou novinky pouze pro mne, nebo i pro ostatní. U Velkého jezera jsme potkali vlče z Mechové smečky – o té jsem osobně slyšela poprvé a nevím kde leží, ale jak říkám – možná je to novinka i pro někoho jako jsi ty. Poté jsem se dozvěděla trochu nemilé zprávy o zaniknut smečky v Ragaru a v neposledí řadě jsme v horách potkaly s jinou vlčicí nového boha. Jako je Smrt a jako je Život. Vlčíšek? Ale jak říkám – moje informace jsou velmi pravděpodobně poměrně zastaralé.“ Při těch slovech tlapkou rozhrábla mokrý sníh před sebou, ale v hlavě už se jí rodil poměrně geniální plán. Co tomuhle hejskovi nabídnout spojenectví? Bude se moct ohřát v úkrytu když bude třeba, zobnout si z našich zásob a to by nám sem tam mohl vyzvonit, co se kde děje a co kde lítá, přemýšlela hnědá vlčice a očka jí při tom zajiskřila. Co by na to asi ten hnědý řekl?

// Chraň vás ruka Páně >:[

// Předem pardon za nesmysly, jsem nějaká úplně vedle a trvalo mi nesmyslně dlouho těch pár řádků vypotit.

Baghý popravdě nevděla, komu se věnovat dřív a na koho pořádně upínat svou pozornost. První tu byli Wizku s Duncanem, jenže pak se odnikud objevil Adiram se svou sprostou písní a teď tu před nimi pěl o velmi pikantních věcech. Baghý se zkřivil úsměv na tváři a ouška stáhla zpět. Možná čekala něco víc rodinného? Na druhou stranu – dotancoval k nim někdo, kdo o sobě tvrdil, že je bard. Huso, pomyslela si, jasně, že to je sprostá písnička. Cos laskavě čekala? jenže navzdory svému prvotnímu znechucení si Baghý nemohla odepřít jeden prostý fakt: ta zatracená melodie byla hodně chytlavá. Ouška jí pomalu rotovala vpřed a třebaže se prve zdráhala, lehce máchla oháňkou na důkaz svého uspokojení (třebaže zachovávala neutrální výraz).
„Inu dobrá,“ pokývala hlavou, jakmile Adiram dozpíval a začal se zajímat o svůj vlastní osud, „talent ti upřít nemůžu, i když doufám, že budeš smečce k užitku nejen skrze své hlasivky. Když odtud vyrazíš na jih, dojdeš až k tůni, u které se nachází i úkryt. Potkáš-li bílou vlčici jménem Aranel, představ se jí jako naše nejnovější kappa. Aranel je beta Borůvkové smečky, takže se k ní prosím chovej s úctou. Nějaké otázky?“ vysvětlila stručně a ladně povytáhla obočí. Nebyla si zcela jistá, jestli je dobrý nápad přijmout dalšího nováčka, jenže zima se chýlila ke konci a protože byla Borůvka v momentě převážně dámskou komunitou, mohl se hodit každej sval navíc.
Jakmile bylo s Adiramem vše vyřízené, otočila se vlčice zpět na Duncana s Wizku, kteří si zatím docela klidně povídali. Pomalu je přejela pohledem a lehce pokynula hlavou:
„Omlouvám se za přerušení, kde jsme to byli?“ a na důkaz svého plného zájmu si přisedla ještě o kousek blíž. Duncan jí vyprávěl něco o tom dýmu a taky, že by radši vše probral s alfou. „A dobrá tedy, Duncane,“ potykala mu, „ráda si vyslechnu tvé povídání osobně. Nechci tě vyhánět a navíc nechci, aby se říkalo že v Borůvkovém lese nemáme způsoby.“ Svá slova pak doplnila o šibalské mrknutí. Narychlo pak ovšem ještě přelétla pohledem Wizku, která prohlásila že si na její pozornost počká. Na srozuměnou přikývla a lehce se pousmála, měla ovšem trochu obavu, že černobílá vlčice hledala pomoc někoho jiného a novou alfou přišlo nečekané a nemilé překvapení. Na druhou stranu – nic jim nebránilo v navázání přátelství, ne? Nebo se alespoň mohly trochu víc poznat.

Hnědá vlčice seděla ve středu dění. Ve středu tohoto chumle a pozorně sledovala, kdo jí co povídá. V lese to zjevně žilo. Nejen, že tu seděli Wizku spolu s Duncanem, ale také se zde mihlo několik dalších vlků, kteří se potulovali po lese. Pravděpodobně tu taky byla navrativší se Tati. Na jednu stranu bylo příjemné mít plný a živý les. Bylo příjemné se vrátit někam, kde nebylo prázdno. Jenže myšlenky teď musely jít všechny stranou. Vlčice měla na prvním místě práci, kterou její les plný života přinášel. A proto teď její pohled sjel k Duncanovi. Hnědý vlk byl možná trochu rozpačitý, ale bavilo ji, jak ho zaskočila. V očích jí zajiskřilo a lehce se pousmála. Dala ovšem prostor Wizku, aby se spolu se starým přítelem přivítali. Sice trochu zvláštním způsobem, který možná nechápala, ale tak co už. Oni s Norim také měli své způsoby.
„V pořádku,“ pousmála se velmi důstojně a spolu s lehkým kývnutím na Duncana, který se jí začal omlouvat. „Ale jistě znáte to pořekadlo, mladíku – nesuď lišku podle kožichu. Na svůj věk nevypadám,“ spikleneckým mrknutím jen dodala svému projevu na velmi přátelském duchu. Její pozornost od hnědého na sebe ovšem strhnula stále ještě zaskočená Wizku. Baghý ji přejela pohledem a nabídnula strhané vlčici úsměv plný útěchy. Popravdě ale nečekala, že by Wizku nějak pomohl. Ouška hnědé však škubla vpřed, když černobílá měkce promluvila. A odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: „Cokoliv si budeš přát, Wizku. Ráda ti vyjdu vstříc,“ slova byla následována dalším milým úsměvem a jednoduché pokynutí tlapkou druhou vlčici vybídlo k pokračování. „Ovšem – pokud si přeješ soukromí…“ vlčice se odmlčela. Její společnice jistě musela chápat, že nemohla nechat cizáka na jejich území zcela bez dozoru. A když už o něm byla řeč: Baghý se na něj znovu otočila, neboť se docela rozpovídal o tom kdo je a odkud přichází. Zdálo se, že neměl žádné nekalé úmysly a Baghý si ho vyslechla do posledního okamžiku. Na konci se krátce odmlčela, než přikývla na srozumitelnou.
„Děkujeme ti za starost, Duncane. Troufnu si tvrdit, že se nám tady na severu žije dobře. Obávám se, že si tě sice netroufnu na vlastní pěst pustit do útrob lesa, ale jestli je zde někdo konkrétní, s kým bys rád promluvil, jistě pro něj můžu poslat,“ nebo tak něco. Možná jsem neměla přesně tohle říkat? Nechci aby si Wizku myslela, že si z ní chci dělat poskoka. No sakra. Vlčice krapet zpanikařila, ale nedala na sobě nic znát. „Ráda si ale s tebou popovídám o novinkách sama, jestli jsi tedy přinesl nějaké zajímavé zážitky ze svých cest. Třeba víš, co tu bylo všude za dým, který se válel po kraji a trávil vzduch?“ jestli Duncan chtěl informace, Baghý byla připravená o ně smlouvat. Nebyla dnešní, aby mu vyzvonila jak se tu mají a jak si žijou, ačkoliv se zdálo, že doopravdy neměl žádné nekalé úmysly. Spíše přišel na výzvědy, aby měl klepy na své další cesty. „A pokud jde o zdejší smečku – ano, alfuji tu sama.“ Doplnila s lehkým úsměvem a dalším z decentních, avšak přátelských úsměvů. Cizí vlk teď měl její plnou pozornost. A ona se zájmem čekala na jeho odpovědi, podobně jako na reakci Wizku. Jenže přesně v ten okamžik je vyrušil další příchozí. Div nenadskočila, když za sebou zaslechla cizí hlas. Prudce se otočila, aby její pohled padl na velmi pohledného, hnědého vlka. Slušně se představil a ihned odůvodnil důvod svého příchodu, stejně jako fakt, že ho o přítomnosti alfy informovala Tati. Třebaže se ještě nevyjádřila ke svému povýšení, funkci již zastávala statečně. Baghý se nevědomky pousmála, než ji Adiram téměř vykolejil. Jeho lichotky byly nečekané a Baghý prudce přitáhla uši k týlu. Přejela ho pohledem, než ho ukotvila na hnědém čele s úsečným přikývnutím.
„Jmenuji se Baghý a opravdu jsem zdejší alfou. Též tě ráda poznávám, Adirame. Ale nejsem si jistá, že naše smečka by měla přijímat další hladové krky,“ vystřelila hned a vyložila své karty na stůl. Protože ovšem nechtěla cizího vlka ihned zaskočit, hodila omluvný pohled na Duncana s Wizku, než se opět zadívala na nově příchozího. „Jistě ale mohu udělat výjimku, pokud mi dokážeš, že budeš pro naši společnost přínosem.“

Erlend hnědavou vlčici doopravdy následoval a ona za to byla vskutku vděčná. Zvláště v okamžiku, kdy poprvé zahlédla onoho návštěvníka. Oči jí padly na hnědý kožich a hhlupy na zádech jí trochu vstaly, ale nezalekla se a nakráčela si to přímo k němu. Tak jistým krokem, jaký jen zvládla ve sněhové pokrývce vyprodukoval. Pod holými větvemi stromů Borůvkového lesa byly závěje přeci jen o něco vyšší, než kdyby tu rostly stromy jehličnaté. Na Erlenda se zatím neohlížela, i když k němu v myšlenkách ještě poslala krátké „díky“. Veškerou její pozornost teď ukradnul hnědý neznámý, který jim čáral po stromech. Ne že by si toho ráčila všimnout, ale stopy jeho návštěvy měla kůra onoho dubu nést na věky věků. Vlčice ho zatím znovu přejela pohledem a musela sakra zaklánět hlavu, aby na onoho obra viděla. Třebaže byl Erlend zhruba stejně veliký, jako tenhle, byly to jeho dlouhé nohy a podstatně jiná stavba těla, co mu dodávaly v očích Baghý na velikosti a výšce.
Cizinec začal něco málo koktat, když ho zarazila svým uvítáním. Zjevně čekal Blueberryho a její oznámení mu trochu vzalo vítr z plachet. Navíc trochu cukla ušima navzad, když se Duncan, jak se hnědý vlk představil, jal předpokládat, že ona je Blueberryho partnerkou. Byla by mu bývala odvětila, ale jejich setkání vyrušil další nově příchozí. Wizku tu musela být už nějakou chvíli, ale přes veškerou pozornost zaměřenou na Duncana si Baghý černobílé nevšimla. Vypadla z poza stromu a nevěřícně na Baghý zůstala zírat. A Baghý stejně nevěřícně civěla na ní. Zaprvé – dlouho se neviděly, naposledy když Baghý byla v hierarchii hluboko pod právě zmíněnou vlčicí. Zadruhé – dozvídat se o novinkách tímto způsobem nemohlo být zhola nic příjemného. Jenže do toho na Baghý spustil Erlend, že je asi na čase se odporoučet a hnědý vlk zatím utrousil pár vět vstříc zmatené Wizku. Baghý z toho div nešla hlava kolem, ale rychle se vzpamatovala a trochu si odkašlala, načež hrdě zdvihla hlavu a pohled upřela na Duncanovo čelo.
„Těší mě, Duncane,“ pronesla takovým neurčitým hlasem, který rozhodně nebyl nepřátelský, ale byla v něm slyšet jistá autorita. „Nemyslím si ale, že se vůbec známe – natož pak tak důvěrně, abys mohl staré dámě tykat,“ zpražila ho trošku a reflexivně mávla křídly, která jí alespoň trochu dodávala na velikosti. Navzdory významu jejích slov jí ovšem očka přátelsky zajiskřila, když jí vlk oslovil paní alfová. Vzápětí se však otočila na Erlenda s Wizku, kteří byli stále ještě po tlapce.
„I já děkuji, Erlende,“ prohodila a musela se hodně držet, aby nezamáchala ocáskem. „Ještě se za tebou zastavím, buď na sebe opatrný. A mimochodem,“ pohledem střelila k Wizku, „tohle je Wizku, naše gamma a pečovatelka. Wizku – Erlend. Můj synovec a nový lovec,“ představila dotyčné obratem, aby tu nebylo ještě víc zmatků, než už se tu naskytlo. Původně chtěla za Wizku zajít a o všem ji informovat sama, jenže černobílou dámu dlouho nikde neviděla a teď se o proběhlých změnách dozvídala touhle nepříjemnou cestou. A ještě před cizincem, i když se vlastně asi znali, soudě dle jeho reakce a nadšení. A nemocný pohled k němu záhy sklouznul.
„Ujišťuji tě, že nejsem Blueberryho partnerkou,“ vysvětlila prostě, než se zcela obrátila na nebohou Wiz, které dlužila několik odpovědí na nevyslovené otázky. Strach v jejích očích byl téměř citelný a proto doufala, že následujících pár vět mladší vlčici uklidní. „Nic se neboj, Blueberry je v pořádku. Ale na podzim se rozhodl vzdát své funkce, aby si mohl odpočinout a cestovat s nějakým svým starým přítelem. Alespoň tak to chápu já. Zůstal ovšem nadále členem smečky. Ráda bych ti pověděla více detailů, protože se změnilo hodně věcí, ale nejsem si jistá,“ pohled znovu střelil směrem k Dušanovi, „jestli tohle je ideální čas na probírání všech novinek. Hlavně když stále ještě nevíme, co sem přivádí našeho nového přítele?“

// Cedrový háj řeku Machtë (sever)

Prodírat se sněhem okolo řeky nebylo vůbec ni příjemného. Byl lepkavý, hutný a těžký, takže se v něm drobné tělo seveřanky nyní pohybovalo spíše obtížně, než s obvyklou grácií. Přesto však se zájmem poslouchala o dost mohutnějšího vlka, který si razil cestu s ní. Možná, že kdyby nebyla alfa, nechala by ho kráčet prvního a sledovala cestu v jeho šlépějích, ale pravděpodobně chtěla světu ukázat, jak silná a neohrožená doopravdy umí být. A tak si razila svojí vlastní cestu a zarputile se u toho snažila nevynechat ani jednu z podaných informací, kterou jí Erlend sdělil.
„Určitě se to nech projít hlavou, ale pokud k tomu mám co říct – myslím že tě nečeká nic zlého. Možná jen přemotivovaný páprda a jeho vtípky,“ pokusila se odlehčit náladu a popíchla zesnulého, což se jí vymstilo téměř okamžitě Z větve nad její hlavou se sklouzla hrudka sněhu a trefila ji přímo do nosu. Ošila se a ráčila se očistit, ale pramálo mohla tušit, jestli se jedná o náhodou, nebo nějakou pomstu vyšší moci.
„No a na každej pád – budu ráda, když tu funkci zastaneš. Hodlám ji nabídnout i Awarakovi společně s povýšením. Je v naší smeče už dlouho a taky se nadře, i když mu asi moc neslouží paměť,“ pousmála se a lehce máchla tlapkou za chůze. Domovský hvozd byl prakticky na dosah. „A taky mě napadlo nechat tě učit vlčata, nebo být pečovatelem, ale chybí nám siláci, jako jsi ty. A po té události s Elorou – pochybuju že mě bude chtít v mojí staré funkci nahradit,“ povzdechla si trochu zděšeně a pohled krátce obrátila k nebi, se kterého se stále sypal sníh. Ale to jim nemělo kazit ráno nikterak dlouho, neboť koruny stromů Borůvkového lesa se velmi záhy rozprostřely po nebi a zastínily svět kolem. Ocásek hnědé vlčice se okamžitě rozhoupal, zatímco dál poslouchala svého synovce. A že poslouchala dlouho – předlouho. A nenechala kousíček informace, aby jí proklouznul mezi drápky. Ale nemusela se bát. Byl to zajímavý příběh a její oháňka se někdy napůl cesty vesele rozkmitala.
„Jsem ráda, že jsi měl, pokud mohu říct, šťatsný život. A Eira jistě musela být přátelská a milá vlčice, když o ní tak hezky mluvíš,“ zastříhala ušima, když zastavila u hranic. Byly značené před nedávnem, ale v té bouři docela vyčichly. Povzdechla si. Zdálo se, že tu bylo dost práce – hlavně s vědomím, že se po kraji nesl i pach několika cizinců. „Vypadá to, že budu muset utíkat řešit nějaké nové povinnosti,“ povzdechla si trochu a lehce si odfrkla. „Ale jsem ráda, že jsi mi konečně mohl povědět o své cestě až sem. Jestli chceš, klidně mě doprovoď, i když pochopím, jestli si chceš odpočinout,“ posusmála se a přátelsky do vlka žďuchla nosem. Jenže pohoda končila právě teď. K jejímu nosu se neslo až moc vůní, které neznala. A byl čas to jít napravit.
|Duncan|
Po tom, co počkala na Erlendovu odpověď (a případně se rozloučila), zamířila za pachem, který byl ze všech nejsilnější. Někde tu byla Aranel a ostatní a taky se tu motala Tati, která pravděpodobně hovořila s jedním z cizinců. Jenže další tu byl zcela úplně sám. Nejprve si ho ani nevšimla, neb jeho tmavý kožich splýval s tmavým pozadím mohutných kmenů. Nos ji ovšem vedl neomylně a záhy se vynořila před hnědým vlkem. Křídla nesla pevně stažená k bokům, takže jich na první pohled nemuselo být pořádně ani znát. Uhlazený vzhled jí navíc dodával jisté elegance, která se na alfu slušela a patřila.
„Zdravím, cizinče,“ přivítala Dušana a pohled automaticky zakotvila někam na jeho čelo. Ve svém lese si přišla neohrožená a nebála se tím pádem cizinců. Už jen kvůli ostatním. Přeci jen jí však tělem projelo vzrušení – byl tohle zcela první cizák, kterého přišla uvítat s novým statusem alfy? Nemohla si vzpomenout, ale stejně na tom nezáleželo. Stála teď před o mnoho větším vlkem a třebaže si ho poměřovala ze své nížky, její pohled byl přísný a autoritativní.
„Jmenuju se Baghý a jsem alfa zdejší smečky, co tě k nám přivádí?“ začala hned vyzvídat, zatímco hlavou jí někde v pozadí vědomí pištivý hulákal jak na lesy, že je to hrozně cool, co jsi právě řekla! Wau!

Hnědá vlčice seděla v tom těžkém sněhu a pozorně naslouchala. Třebaže ticho všude kolem nerušilo hlásku, pokud snad sama nepromluvila, přece byli schopní si spolu povídat. Z pochopitelného důvodu jí srdéčko znovu zaplesalo a lehce zamáchala oháňkou, když jí došly všechny ty podivné souvislosti, co je přivedly až sem. Ouška zatím držela otočená směrem k vlkovi po svém boku a očka zdravě jiskřila.
„Mohl,“ přitakala s lehkým kývnutím, zatímco se úsměv tak nějak napůl vytratil z chundelaté tváře. Nevěděla, jestli Erlend byl podobně vyplašený, jako byla ona úplně poprvé, nebo jestli prostě nechtěl na své srdce přidávat další jizvy. A že jich taky muselo mít. Potkat se s někým tak důležitým, avšak pro Erlenda tak vzdáleným, to by jistě muselo být velmi náročné. Lehce se však zasmála, když se světlý vlk přiznal, že se trochu bojí duchů. Ze rtů jí sklouzl upřímný a pobavený smích, zatímco podvědomě vrtěla hlavou.
„Úplně tě chápu,“ smála se od srdce, „ale není čeho se bát, pokud ti jde o tohle. Na druhou stranu – rozmyslet se určitě není od věci. Naopak. Já tenkrát neměla moc na vybranou, ale na druhou stranu – kdybych měla, kdo ví, jestli bych se tam někdy odhodlala zajít.“ Na krátký okamžik světlá líčka potemněla a v očích se při těch ošklivých vzpomínkách znovu zalesklo, tentokrát však trochu jinak. Chmury ovšem vlčici nevydržely nikterak dlouho. Vyskočila na všechny čtyři, zamáchala oháňkou a lehce přikývla, zatímco z křídel lehkým tlučením shazovala tající sníh.
„Asi je čas, abychom se konečně vrátili domů. Snad nám ten les zatím nelehnul popelem. Ale zatím mi ještě určitě pověz o tvých cestách. Co všechno si zažil, koho jsi potkal? Vše si ráda vyslechnu,“ nadšení z ní znovu jen sršelo, když se otáčela směrem k domovu. Tati byla pryč již dávno a teď přišel čas ji následovat. V první okamžik se však ještě otočila na svého synovce, jako by ji udeřil blesk. Na něco si vzpomněla. „Málem bych zapomenula! Chtěla jsem s tebou mluvit ještě o něčem!“ prohodila již za chůze, protože kvůli dobrým zprávám nemuseli dále zdržovat svůj návrat. „S Awarakem jste se ve Smrkovém lese dost blýskli, co bys řekl na funkci lovce?“ navrhla jakoby nic.

// Borůvkový les přes řeku Machtë (sever)