Gallirea - Příspěvky uživatele

Počasí se začínalo zlepšovat. A Baghý si to náramně užívala. Nechávala lehký vánek čechrat hustou srst, k čemuž si možná, doopravdy jen možná, dopomáhala magií větru. Skvělá společnost, teplo. Co víc si jen přát? Možná, že zima jí zatím ani nescházela, třebaže měla kožíšek stavěný na trochu chladnější počasí. Na severu by teď sníh dozajista pokrýval zem a jen neochotně by nechával rozkvést první poupata. Ale tyhle časy byly dalekou minulostí, takže Baghý se postupně smířila s faktem, že doma prostě zjara pučí borůvčí. Ne sněženky.
„Možná máš pravdu,“ uchechtla se kysele, když Erlend naposledy zmínil návštěvy kruté a temné paní Smrti. Už nechtěla svou mysl upínat oním směrem, takže více zaměřila vlastní pozornost na povídání o magii. Ono jim ostatně asi nic jiného nezbývalo. I křídla se objevila sama. Mohlo to tak doopravdy být i se zbytkem magií? Prostě se projeví, až bude třeba? Proč ovšem byla nedočkavá – to byla taky jedna velmi záludná otázka. Sama se nad tím pokoušela zamyslet, ale nevedlo to k ničemu. A tak s lehkým pokrčením rameny skončila s pohledem zapíchnutým do Adiramova kožíšku, zatímco očekávala odpověď.
„Možná nějaký hrdinský příběh?“ nadhodila otázku, jakmile se jí doneslo souhlasné odpovědi. „Bojů a nepříjemností teď bylo dosti, ale nějaká dobrá legenda, či tvůj vlastí skutek – to se jistě poslouchá samo,“ mrkla spiklenecky na svého kumpána a napodobila Erlenda při vrtění ocásku. Vypadali až nezvykle podobně, když se vedle sebe culili. Že by přeci jen byli rodina? Navzdory svému nadšení ovšem Baghý nepřestávala dumat nad onou záhadou, co jí dělala vrásky na čele. Jak poznat, jestli ji smrt doopravdy obdarovala? Používat vítr teď bylo více než snadné. Kdy ovšem onu moc objevila? Pamatovala si, že poprvé si své větší síly všimla v čase, kdy s Kesselem lovili divočáky. Mohl by adrenalin přinutit magickou sílu k pohybu? Raději si jen odfrkla a jala se soustředit na Adiramova slova, třebaže se vší silou pokoušela donutit trávu před sebou, aby povyrostla. Špatná magie.

Baghý odpočívala ve stínu hor, dech konečně klidný, ale kožich nepříjemně obtěžkaný vodou, která se snesla z nebes během posledních hodin. Noc to byla temná a chladná, ale dokud byli dosti daleko od Staré zříceniny, vlastně na tom nesešlo. Baghý cílem bylo si trochu odpočinout, než se zase vrátí do lesa a vstříc veškerým strastem, které sebou jaro po dlouhé zimě přinášelo. Dát do kupy les, sehnat nové zásoby, poznat všechny nové duše. Baghý si povzdechla a trochu nonšalantně se podrbala za uchem. Znovu z ní vyletěl nejeden chomáč hnědých chlupů. Navzdory svému současnému rozpoložení ovšem dávala pozor a poslouchala oba své společníky. Cukla uchem a oblízla si studený nos, ve kterém ji polechtal pyl některého z kvetoucích stromů, keřů, či snad okolního kvítí. Příjemná změna.
„Jsem v pořádku,“ pousmála se nakonec s nuceným výdechem. „Možná už jen na takové návštěvy začínám být stará,“ pousmála se. „K Životovi jde jeden i s radostí, ale Smrt je zkrátka trochu jinačí případ,“ vysvětlila opatrně, přičemž pohled zdravého oka se stočil někam do údolí. V ranním slunci z promočených lesů stoupala ve sloupcích pára, která zakrývala nejen Agerosnký les, nýbrž i věž úkrytu, který patřil temné bohyni. Následně však sklouznul zpátky na hnědý kožíšek Adirama. Snažil se jim snad dáti prostor? Vděčně se na vlka pousmála a lehce zamáchala oháňkou.
„Jsi moc hodný, že jsi s námi šel,“ pochválila jejich společníka chvilku před tím, než se trochu oddálil. Nevolala ho zpátky. Alespoň ne hned. Její pozornost totiž znovu uchvátil Erlend společně s jeho otázkami, na které neznala odpovědi. Jen letmo pokrčila rameny, načež modré duhovky bezděky cukly směrem k mlhavým sloupcům v údolích kolem. „Sama nevím. Stejně jako nevím, zdali nás neokradla. Mohli bychom klidně něco zkusit, ale co já vím jak na to.“ Na světlé tváři jinak tmavé vlčice se mihnul lehký úsměv, který zmizel v okamžení, kdy se na černé špičce nosu rozpleskla enormní kapka chladné vody. Utrhla se z větví jednoho ze stromů, co jim poskytoval útočiště. Jedna věc ovšem byla zvláštní. Baghý si totiž byla zcela určitě jistá tím, že k večeru se mraky protrhají a slunce je na krátké chvíle poctí svou jasnou společností. Nevěděla jak, ale dala by za to tlapku do ohně. O své dojmy se však s nikým nedělila, nepřisuzovala jim žádnou váhu. Jistě se pletla. Raději se proto obrátila zpět na hnědého vlka, který stále seděl opodál.
„Adirame?“ oslovila ho něžně, zatímco opatrně roztáhla křídla, která do onoho okamžiku pevně tiskla ke svým bokům. „Než se vrátíme domů, nechtěl bys nám povědět nějaký zajímavý příběh? Jistě jsi na svých cestách zažil mnohé,“ vybídla vlka se zájmem a vřelým úsměvem v tváři.

// Jedlový pás přes Ageronský les

Baghý se pohybovala rychlým poklusem, aby měla to hrozné místo co nejrychleji za zády a nemusela se tam zase nikterak dlouho vracet. Bylo teď už docela pozdní odpoledne, které se spíše klonilo k večeru. Půda pod jejich tlapkami pozvolna začala stoupat v reliéf známých hor. Bylo to ono místo, kde Baghý v zimě sáňkovala společně s Tati. Milé vzpomínce věnovala lehký úsměv, ale ani takový hezký zážitek nedokázal plně zahnat vzpomínku za žhnoucí, zelené oči. Zastavila až ve chvíli, kdy se jí víc nechtělo škrábat do kopce a kdy si připadala relativně v bezpečí. Celá zadýchaná se obrátila na své společníky:
„Jste ještě jednou v pořádku?“ ptala se. Úplně zapomenula, že měl Erlend starosti i o ni. Ale nekulhala, neskuhrala a měla všechny končetiny, křídla nevyjímaje. Jedinou známkou předešlé návštěvy byl tedy špinavý kožíšek a nepříjemné rozrušení. A magie. O kterých vlčice ovšem nic dalšího nevěděla. Oklepala se raději a nevytříbeně sebou pleskla na zem, aby dala odpočinou tlapkám v jednom ohni.
„Smrt opravdu neměla náladu na návštěvy,“ začala pak hned vysvětlovat Adiramovi, zatímco se očišťovala. „Potkali jsme ji ještě dřív, než jsme vůbec mohli vstoupit do onoho, no, je to jako doupě. Ale nepřírodní,“ zmatený pohled stočila k Erlendovi, jestli by nedokázal zříceninu pojmenovat o něco lépe. „Všude kolem šlehaly plameny a křičela na nás. Nakonec se ale dala uprosit drahým kamením, aby nás nechala projít zase zpět za tebou. Ale jestli nám dala nějakou sílu? Těžko soudit…“ poslední slova se změnila v povzdechnutí, které zaznělo do kouzelného, večerního ticha. Věděla, že síla pravděpodobně od Smrti přicházela s prodlením, ale přesto ji lákalo něco vyzkoušet. Jenže co a jak? Na vítr věděla jak, to bylo přirozené. Těžko ale hledat cosi, přičemž nevědět o co se přesně jedná. „Cítíš se snad nějak jinak?“ broukla směrem k Erlendovi.

// Stará zřícenina

Baghý se z křoví, ve kterém prve zmizela, vynořila jako střela a zastavila až hodný kus za tím pláckem mezi stromy, kde zanechali Adirama. Vlk tu pořád byl – možná překvapivě. Ani by se mu nedivila, kdyby se z těchto míst vypařil jako pára nad hrncem. Tohle místo bylo hrůzu nahánějící a děsivé. Tajil se tu dech, pach strachu visel ve vzduchu jako nemilá připomínka toho děsivého místa, odkud dvojice pádila nadzvukovou rychlostí. Baghý taky sakra přemýšlela, než vůbec zastavila, aby mohla rozdýchat ono děsivé shledání se zdejší bohyní. Oklepala se, ale naježená srst zůstávala, stejně jako ocas reflexivně stažený mezi zadní nohy. Cela zpěněná si odfrkla:
„Fuj, jsi v pořádku?“ jako první se jala kontrolovat Erlenda, který nebyl naštěstí nikterak daleko za ní. Hned k němu přiskočila a opatrně kontrolovala synovcův kožíšek. Skoro jako kdyby byl jejím vlastním synem. Cože ji převyšoval skoro o dvě hlavy, možná i více! Pořád byl její jedinou rodinou a tohle byla dosti nekomfortní situace, ve které se ocitli.
„A ty, Adirame?“ zajímala ihned i o jejich dalšího druha. Jistě – jemu nekontrolovala každou blešku v kožíšku a jestli nemá náhodou v tlapce zapíchnutý bodlák, ale přeci jen byl členem její smečky a dobrovolně ji následoval do tohohle děsivého sídla. „Smrt nám pěkně vyprášila kožichy,“ zahudrovala pak už jen tiše, když se konečně jala kontrolovat i svůj vlastní kožich, který byl plný jehličí a vláken mechových rostlinek. Pořádně si nabančila, když přepadla na zadek, ne že ne. Znovu se oklepala, ale jak se ukázalo, harampádí v kožichu drželo pevně jako židovská víra. Znovu si odfrkla, než nevrle máchla oháňkou.
„Navrhuji taktický ústup, tady nás nic dobrého nečeká a kdo ví, jestli Smrti nevidíme i tady,“ nadhodila téměř okamžitě. Bylo jedno kam, bylo jedno kudy. Hlavně z dosahu tohohle hrozného a ošklivého místa. A tak vykročila, stále naježená jako jehelníček, špinavá a zadýchaná, ale v rámci možností spokojená alespoň s faktem, že se nestalo nic vážného Erlendovi. „Pojďte, hoši,“ pobídla svou družinu, zatímco nechávala své tlapky nést je někam jinam. Daleko odtud.

// Armanské hory přes Ageronský les

// Jedlový pás

Krok střídal krok. Bylo stále to malebné ráno, dopoledne, či se snad klonilo k polednímu? Každopádně na nebi se zatím nesrotila ta oblaka, která měla Gallireu zahalit zanedlouho. Přesto však hnědá vlčice se svým společníkem kráčela tou nejtemnější roklinou, jakou tahle země mohla nabídnout. Byla to jak ulička hanby! Pocit, že ji někdo pozoruje byl nepopsatelný. Ježila se srst a tíživý pocit v jejím drobném hrudníčku děsivě chladil. Nutkání otočit se na tlapce a metelit zase hezky zpátky bylo silnější a silnější. Kdo potřeboval sílu, kdo potřeboval vlastně cokoliv, co smrt nabízela? Ach, to hříšné pokušení. Baghý si povzdechla a celá se oklepala, jak se snažila dát průchod své nervozitě. V uších jí ještě zněla Adiramova malebná píseň. Moudrý to tvor, který zůstal v ústraní! Pohledem pak rychle střelila po Erlendovi, aby se snad ujistila, že tu doopravdy je spolu s ní.
„Mísí se tu hodně pachů,“ přitakala v odpověď hnědá, zatímco pomalu a se zdviženou hlavou kráčela mezi kameny směrem k ruinám. Rozhodně si nepřidala nějak odhodlaně, ale pokud tak mohla alespoň trochu působit. „Nevhod jí naše návštěva bude asi vždy, ale snad to dnes není nevhod, nevhod.“ Doufala, že Erlend její poznámku s ukrytým významem pochopí. Tedy, pravděpodobně ano. Znovu se oklepala a olízla si čumák, „promiň,“ broukla tiše, „z nervozity mi to pořádně nechce myslet.“
„Ještě aby ti to myslelo! Slepice hnusná, tupá!“ skřehotavý hlas se roznesl nad krajem o mnoho dřív, než Baghý očekávala. Sotva ji nechal doříct ona slova. Taky že se Baghý řádně lekla a poplašeně zarazila. Jestli šel Erlend za ní, pravděpodobně do ní mohl i vrazit. Ale to by nebyla schopná vnímat. Rozhněvaná bohyně totiž stála přímo proti nim. U vchodu do jejích posvátných ruin. Pověstné, zelené plameny olizovaly paty dómu, ale jako zázrakem nechávaly mech i okolní lišejníky se zelení nedotčené. Jestli Smrt někdy vypadala rozlícená, teď pro její popis Baghý neměla slova. V zelených očích jí žhnulo a zuby divoce cenila. A hnědá? Ihned se reflexivně stáhla. Sklopila pohled, ocas stáhla mezi nohy – však to znáte. Div se nerozechvěla pod tou hrůzostrašnou ozvěnou.
„Vypadněte odtud! Zmizte, budižkničemové!“ syčela a prskala už na zápraží. Málem by se Baghý otočila a uposlechla jejího příkazu, než si sakra uvědomila, že tu není sama. I tak se ale odmítala bohyni podívat jinam, než na dlouhé zelené drápy, které by jako dýka mohly protnout leckteré hrdlo. „Neslyšeli ste snad? Zmizte!“ hulákal ten tvor. Asi doopravdy měla návštěv až, až, když se teď ježila jako dikobraz a pokoušela se je zastrašit. Jenže v hnědé vlčici se náhle probudila vlna odporu. Možná to bylo tím, že se nechtěla nechat zostudit před členem smečky? Kdeže – Erlend byl její jediná rodina a mateřská potřeba vlka ochránit jí dodala na síle. Nakročila blíž k bohyni, na tváři pořád ten ustrašený a podřízený výraz, ale hlas relativně pevný:
„Neseme ti drahé kamení,“ houkla celkem hlasitě směrem k bohyni, jejíž reakcí bylo další zvětšení pomíjivého, zeleného požáru, který před pár lety zničil velkou část Borůvky. Jen při té vzpomínce se Baghý zachvěla. O téhle části příběhu Erlend dozajista neměl potuchy, ale to beztak nebylo podstatné. Kdyby Baghý byla dosti odvážná a hleděla smrti do očí, zahlédla by leskl. Zlomyslný? Nebo se snad příslib lesklé odměny bohyni líbil? „Spoustu kamení,“ broukla Baghý ještě jednou, ale byla nucena ucouvnout, když plameny vyšlehly ze země přímo před ní.
„Nepřibližuj se, bídnej, slizkej červe!“ syčela paní této krajiny, aby se jedním skokem ocitla přímo před hnědou vlčicí. Baghý si úlekem dřepla na zadek a přepadla do lesního podloží ze sebou. Rychle se však vyškrábala zpátky na nohy, celá špinavá od jehličí a starých listů, co sem přivál vítr. Zrychleně dýchala, srdce cítila až v krku a na jazyku měla sucho.
„Dej nám co chce každý a jsme pryč, nebudeme tě zdržovat,“ pokračovala hnědá. Neměla ponětí, jestli nějaká konverzace probíhala i mezi Smrtí a Erlendem, ale vzhledem k tomu kým bohyně byla, no, dalo se to předpokládat. Ty krátké chvíle, kdy ovšem temná paní dělila pozornost i k druhému vlkovi dávaly Baghý možnost se nadechnout a přebrat si myšlenky. Hlavně když teď kolem nich Smrt kroužila, zatímco si prohlížela představené dary. Její zájem byl jasný. Zůstávalo jen otázkou, jestli je to zájem o lesklé předměty, nebo jejich krev. Poplašeně ucouvla.
„Cože to jsou vždy ti největší kryplové, co si žádaj tu největší sílu, huh?“ broukla náhle bohyně a její hlas rezonoval nebezpečně blízko hnědému oušku. Baghý sebou trhla, až přívěšek na jejím krku zacinkal. „Podívejte se na vás – jeden co nemluví, druhej co žije jen zázrakem, že ho jeho bídná matka vylízala mně z náruče. Jinde by takové rdousili,“ tón jejího hlasu změnil, plameny uhasly. Baghý se chvěla, jak cítila ten dech beroucí chlad, který kolem bytosti visel jako aura. Mrkla zpátky na Erlenda, jestli se držel a chvíli pohled jeho očí podržela, aby v něm nalezla tolik potřebnou útěchu.
„Vem si ty kameny a nech nás jít,“ pokusila se vlčice smlouvat.
„To bych mohla! Vzít si kameny a prostě vás nechat odejít. Zmizet. Bez síly. Tak jak jste přišli. Ubozí, holí, hnusní,“ skřípot jejích zubů, jak se Smrt smála, by přiměl vstát z hrobu i mrtvého. Baghý se teď beze studu chvěly nohy. Přece se ale nechtěla nechat okrádat.
„Chceme pro co jsme přišli,“ oponovala jí o poznání menší vlčice vytrvale, třebaže slabým hláskem. „Pak budeš mít od nás klid.“
„Tche,“ byla bohyně jediná odpověď.
A pak to najednou ustalo? Zmizel ten chlad i pocit, že je velmi brzy čeká poslední dech. Baghý zdvihla hlavu od země. Paní byla pryč, stejně jako kamení, které teď při troše dobré vůle mohli slyšet zvonit o mramorové zdi chladného chrámu. Baghý ani nevadilo, že tentokrát nemuseli dovnitř. Teď totiž prostě mohli vzít nohy na ramena a už vůbec se neohlížet. Jestli Bohyni nějak umluvil Erlend ve svých myšlenkách, nebo prostě jen nechtěla ztrácet čas s dalšími nuzáky, co jí malovali hnusnej den, to hnědá vlčice neměla znát. Ale bylo to jedno.
„Honem,“ pobídla synovce a pošťouchla ho lehce nosem, než vystřelila jako šipka zase zpátky. Tam, odkud přišla. Do bezpečí okolního světa. Co nejrychleji od staré zříceniny a její temné věže, co dohlíží už dlouhé roky na okolní svět. A co za ponaučení si Baghý s Erlendem odnesli? Nelézt ke Smrti, když ji před tím otravovalo plno jiných.

// Jedlový pás

//Velké vlčí jezero přes Západní Galtavar

Z Borůvkového lesa to k těm temným místům nebylo nijak daleko. Zdálo se to až zarážející, jak rychle cesta toho slunečného rána plynula. Krok střídal krok a hle! Najednou byli obklopeni jedlemi a tou podivnou atmosférou, která drásala hrdlo a ledovými spáry objímala všechna srdce, která sem vkročila. Baghý se krátce zastavila, z nervozity natahovala krok a snažila se svou energii usměrnit pohybem. Jenže šla moc rychle a proto raději sem tam zastavila, aby nemuseli její druzi tak zbytečně chvátat jí v patách.
„Vždyť víš, Adirame, že tě rádi vidíme. A alespoň nám můžeš zaspívat nějakou veselou, bojovnou píseň, ať máme odvahu,“ pousmála se křečovitě a nervózně máchla oháňkou. Křídla tiskla k hnědým bokům téměř až křečovitě, skoro se chvěla. Byli na místě. Koutkem oka zahlédla někde v dáli mihnout se světlý kožich a směsice pachů ji prozrazovala, že tu nejsou sami. No skvělé, jít Smrt otravovat ve chvíli, kdy je tu tolik vlků? povzdechla si sama pro sebe. Hrdlo měla tak stažené, že by sotva dokázala něco vyslovit. Jestli teď byla bohyně v ráži z předchozích návštěv, čekala je pořádná podívaná. Hezky z první řady. Pohledem automaticky vyhledala leskl v modrých očích, které jí v tuhle těžkou chvíli byly oporou. Oklepala se a do vzduchu se vzneslo několik chomáčů hnědé srsti.
„A jsme tady,“ broukla tiše, jak tak postávala v tom podivném přítmí jedlového háje. Bylo tu temno a tíživá atmosféra jí brala dech z plic. „Mějte se na pozoru,“ doplnila ještě, „půjdu dovnitř první. Erlende, můžeš jít buď přímo se mnou, nebo chvilku po mně. Adirame – to samé. Nebo nemusíš chodit vůbec. Jak jen budeš chtít. Nevím co o Smrti víš, jestli vůbec něco, ale povídat si můžeme pak. Nezapomeňte se ale chovat uctivě, jestli jsou vám kožichy milé,“ v jejím hlase zaznělo trochu toho popíraného vůdcovství, které si pokoušela alespoň lehce budovat od minulého podzimu. Naposledy se ohlédla přes rameno na své společníky, než bez dalšího hlásku natáhla krok ještě jedenkrát, aby zmizela v houštinách. Když je opustila na druhé straně, Stará zřícenina, tak hrůzostrašná jako kdykoliv jindy, jí vítala s otevřenou náručí. A přece jí ihned přejel mráz po zádech a srst na týle se naježila. Kdyby měla na výběr, hned by mazala zase domů. Ale to nešlo.

// Stará zřícenina

//Borůvkový les přes Východní Galtavar

Baghý nohy proporčně tak akorát dlouhé k jejímu tělu nesly mezi posledními kmeny Borůvkového lesa s notnou dávkou elánu, třebaže se na nadcházející okamžiky vlastně ani trochu netěšila. Tedy – užívala si, že spolu někam vypravili s Erlendem, to byla vždy pozitivní zkušenost. Teď si to ale šinuli přímo do chřtánu Staré zříceniny, což podstatně zhoršovalo prvotní dojmy z výletu. Jenže to nebyl jen Erlend, kdo se s ní rozhodl vydat na nedalekou cestu. Dusot uslyšela hned v okamžiku, co jí na kožíšek padly první hřejivé paprsky jarního slunce. To je vítal Východní Galtavar a Adiram, který se za dvojící hnal jako splašený šnek. Baghý se otočila, ale lehce se pousmála nad energií mladšího vlka. A počkala.
„Adirame!“ přivítala hnědý kožich přívětivě a s lehkým úsměvem, „zrovna míříme ke Smrti, kam ses tak honem vypravil?“ pousmála se lehce, než ale pohledem sklouzla k Erlendovi. Nezapomenula mu odpovědět, jen ji prostě nově příchozí lehce vykolejil. „Nemám žádná přání – snad jen abych dokázala trochu ubránit Borůvku, kdyby bylo třeba. Ten hnědý vlk, Duncan, říkal, že v Asgaaru někdo zabil alfu,“ vysvětlila krátce. Rychle se ale jala doplnit chybějící střípky informací: „ne že bych se zrovna bála o sebe, ale smečka je teď veliká, zatímco já jsem asi nejmenší ze všech. Asi by se slušelo, abych se o všechny ty krky dovedla postarat, co myslíš?“ Jakmile ale domluvila, otočila se zpátky na Adirama. Předpokládala, že se vydá dál s nimi, proto vykročila směrem k jezeru, co se zlatě třpytilo dále.
„S Erlendem se myslím znáte?“ pousmála se, „Upřímně si nepamatuji, promiň. Každopádně Erlend je můj synovec,“ vysvětlila s lehkým úsměvem a pyšně zamáchala oháňkou. Křídla teď nesla pevně přiložená k bokům, takže jich nebylo skoro vidět. Nebýt jen letek, které jí přečnívaly daleko za bedry. Cesta malebnou jarní krajinou je vedla podél břehu, kde se již klasicky mísilo nespočet pachů. Jeden šedivý kožich vlčice dokonce zahlédla v dálce, ale neměla času nazbyt. Nebo spíš – nechtěla se zdržovat a dál odkládat nevyhnutelné. Tlapky ji svrběly a v krku měla podivně sucho, zatímco ten kámen, co jí tížil žaludek byl těžší a těžší. Ach, jak nesnášela návštěvy toho temného místa.

// Jedlový pás přes Západní Galtavar

Nad krajinou zrovna visela tichá noc, zatímco na obloze tancoval nespočet stříbrných hvězd. Baghý k nim velmi krátce střelila pohledem, ale protože řešila něco velmi důležitého, musela jej velmi záhy obrátit zpět na Awaraka. Její společnost teď byla rozhodně početná, což jí nevadilo. Právě naopak. Lehce se usmála na Maeve, jejíž jméno konečně nalezlo cestu k jejím slechům a s lehkou poklonou ji pozdravila.
„Těší mě, Maeve,“ prohodila přátelsky, „já jsem Baghý – nová alfa. Myslím, že už jsme se jednou potkaly, ale je to docela dlouho,“ prohodila jakoby do pléna, zatímco se pokoušela vzpomenout. Pak ale blýskla pohledem k Erlenovi. Matně si vybavovala, že když ho sem tlapky prve donesly, byla to právě tahle mladá dáma, po kom bílý vlk pátral. A její slova to záhy potvrdila. Usmála se na svého synovce a zamáchala oháňkou. Pohled jí ale v tu chvíli znovu sjel směrem k Awarakovi:
„Ano, jmenuje se Erlend. Ale pamatuješ si dobře, že jsme mu říkali Ljós, než se na to přišlo,“ prohodila s lehkým úsměvem. Že by Awarak zapomenul? Pamatovala se, že o něčem takovém mluvil. Jenže neměli moc času to s tmavým vlkem probrat, protože se vydali s Aranel a Tati na lov. Ale tak – to nevadilo. Zjevně černý vlk cestu domů nalezl a ona v tom nechtěla zbytečně šťourat. Hlavní bylo, že vlk proti ní vypadal nadšeně z novinek, které mu přinesla. Usmála se a zavrtěla lehce oháňkou, přičemž jí pohled sklouzl zpět na Maeve. Možná se to starší vlčici zdálo – to očekávání v jejích očích? Možná taky ne. Znovu se usmála a vyskočila na všechny čtyři, zatímco si protahovala křídla.
„Ráda jsem tě poznala, Maeve. Jistě nebudu Awaraka zdržovat od žádných slibů, ale když už se konečně známe, taky bych si s tebou moc ráda pořádně popovídala, až se vrátíme, co ty na to?“ vyzvala mladou k nějakému dobrodružství. Asi nebylo na škodu se pokusit seznámit s co nejvíce členy Borůvkové smečky. Než se zase objeví nové tváře a zmizí některé staré. Následovalo krátké povzdechnutí a lehké máchnutí křídly: „Prozatím se s vámi ale rozloučím, čeká mne jedna nepříjemná návštěva. Tak ať to mám odbyté,“ uchechtla se kysele, než se pozvolna otočila k odchodu. Zarazila se však sotva udělala první krok: „Mimochodem! Abych nezapomenula – s koncem zimy by asi bylo zavhodno vyrazit na smečkový lov?“ obrátila se na Awaraka s lehkým úsměvem. „Tak klidně řekněte každému, koho potkáte. Vyrazíme nejdýl až vykvetou třeně,“ vysvětlila s úsměvem. Pak se ovšem již doopravdy rozloučila a vykročila směrem k severní hranici jejich malého lesa. Nebyla to daleká cesta.
„Tak co, připraven?“ pousmála se na svého společníka a lehce zamáchala oháňkou. Ona nebyla. Ale by bylo by fajn, kdyby alespoň jeden z nich tak nějak byl.

// Velké vlčí jezero přes Východní Galtavar

Jak se dny prodlužovaly a noci byly kratší a kratší, všechno se zdálo nějak přijatelnější. Hnědá vlčice si užívala den chýlící se ke konci a kdyby mohla, asi by i vrněla. A k její spokojenosti přispíval i fakt, že se tu kolem vyskytovaly známé a přívětivé tváře. Jako první, ještě před Maeve a Awarakem, se k ní přiblížil vlk tmavé tváře a světlého kabátku. Usmívala se již ve chvíli, když se přes rameno otáčela, aby ho viděla. Hned vzápětí ji po mysli pohladil i jeho příjemný hlas. Automaticky zavrtěla oháňkou.
„Stále ano,“ broukla s úsměvem a vesele zamrkala na synovce, kterého sem pravděpodobně přivábil hlas jejího vytí. Ouška držela natočená vpřed. „Chtěla jsem tě o něco poprosit-,“ začala lehce, ale v tu ránu ji vyrušilo odrostlé vlče, které se přivalilo z úkrytu. Baghý se obrátila na hnědý kožíšek vlčí slečny s ptáčkem na rameni a zaraženě zamrkala. To snad žádné vlče u nich ve smečce neumělo zdravit a alespoň trochu se chovat. Ale bylo jaro a slečna vypadala v dobré náladě, takže se rozhodla ji nekárat a prostě jí jen pokynula na pozdrav, než se otočila na černého vlka, co kráčel v jejích stopách. Přátelsky se na něj usmála.
„Awaraku! Ráda tě vidím. Koukám, že ses ujal mládeže?“ usmála se s lehkostí. Dvojici pak přejela pohledem od tlapek až po špičky uší, stále se usmívajíc. „Myslím, že stále nemám tušení, jak se tady slečna vlastně jmenuje?“ otočila se pak na mladší ze dvojice v očekávání, že se konečně o ní dozví alespoň tu nejzákladnější informaci. Proto tu ovšem nebyla, takže záhy její pozornost byla opět přesměrována na staršího z nich.
„Awaraku, vlastně s tebou chci mluvit o něčem důležitém,“ začala trochu tajemně, přesto však s úsměvem: „po tom, co jsem mluvila s Aranel bych byla moc ráda, kdyby ses ujal funkce smečkového lovce – tedy společně tady s Erlendem,“ pokývla ještě hlavou k synovečkovi, co jí seděl po pravici. Byli jak David a Goliáš. „Co ty na to říkáš? Navíc bych tě k tomu moc ráda povýšila na deltu. Jsi smečce prospěšný a šikovný, takový charakter si jistě zaslouží trochu vyšší pravomoci,“ pousmála se. Doufala, že se Awarak nebude nic namítat. Dávala mu ale prostor na reakci. Svou pozornost však krátce na to obrátila na Erlenda: „Ráda bych se vypravila ke Smrti. Šel bys prosím se mnou?“ ptala se bez zaváhání. „Po své předchozí zkušenosti bych raději šla s někým. Smečka to tu jistě chvilku vydrží bez mého dohledu,“ pousmála se pak navíc na Awaraka s jeho společností a spiklenecky mrkla.

I Duncan měl se Smrtí ne zrovna pozitivní zkušenosti a starší vlčice se zájmem poslouchala. Ouška držela natočená vpřed, zatímco oči upírala do hnědého kožichu na vlkově čele. Pokoušela se usmívat, ale vzpomínky na nedávný incident v ní vyvolávaly nepříjemné pocity. O to spíš, když si podvědomě uvědomovala, že bude mocnou bohyni muset navštívit znovu. Byl to už nějaký ten pátek, co tam byla naposledy a co ji tam poslal Život. Ale to byla delta, nepodstatný článek téhle drobné společnosti, co tu spolu budovali. Teď nesla zodpovědnost za plno vlků v okolí a pochybovala, že by dokázala pomocí magie větru vykopat nějakou problematickou existenci za hranice lesa. Pak se ale na hnědého vlka pousmála, načež letmý úsměv přešel v přátelské zazubení se:
„Nic se neboj, letěl bys jak namydlenej blesk,“ popíchla ho nazpět, třebaže o svých schopnostech právě teď pochybovala. No jo – nezbývalo, než zvednout zadek a vypravit se za magickou bohyní. Myšlenku ale zatlačila do pozadí své mysli. Zatím tu byl Duncan, třebaže se pomalu začínal pakovat pryč. I ona vyskočila na nohy, ale protažená byla raz dva a proto raději krátce zvrátila hlavu k obloze. Byla jasná a slunce na ní vesele zářilo. Nádherný den. Nejvyšší čas se vrhnout na dlouho odkládanou produktivitu.
„Přislíbila bych, že všechny naše opuštěné dámy pošlu do Sarumenu na návštěvu, ale to by nám tu nikdo nezbyl,“ zaznělo tiché, spiklenecké zahihňání. „Budeš si muset poradit sám, příteli,“ ušklíbla se nakonec a přátelsky ho plácla velkým křídlem do ramene. Úsměv na její tváři ještě o něco víc rozšířila informace, že Rez možná zná. To znělo náramně pozitivně, teda ne po tom, co doplnil chybějící informace. Ale i tak!
„Rez mi zachránila život. Vím že jednu dobu byly se Styx jedna tlapka, ale naposledy jsem ji viděla loni touhle dobou. Nevím, kde jí je konec. Ostatně jako ani Styx,“ vysvětlila s lehkým úsměvem. Na rozdíl od něj se neplánovala nikam vydávat. Měla ještě práci tady v lese a potřebovala mluvit s Awarakem, jehož černý kožíšek, jak se zdálo, zahlédla v ústí úkrytu. Krátce se ohlédla, než se vrátila pohledem zpět k Dušanovi. S úsměvem uctivě sklonila hlavu před větším vlkem. Na rozloučenou.
„Těšilo mě, ráda se zastavím. A nezapomeň – u nás ti výměnou za nějaké ty klepy vždycky najdem místo ke spaní, kdyby byla nouze.“ Svou nabídku myslela vážně. Vlk vypadal sympaticky. Ne jako nějaký rváč, nebo snad pomatenec. A chápala, že se musí vrátit domů. „Tak pozdravuj od Borůvkových v Sarumenu, snad se opravdu zase někdy setkáme,“ doplnila ještě, slova doplňovalo přátelské zavrtění ocasem. Nechtěla vlka jít doprovázet, neboť věřila, že z lesa trefí sám. Neměla důvod mu nevěřit. Počkala proto než odejde, než se vydala po své práci.
Jakmile hnědý kožich zmizel v dáli a byly vyřízeny poslední pozdravy, otočila se na patě a popošla blíže k úkrytu. Potřebovala mluvit s Awarakem a chtěla vidět Erlenda. Pro druhého vlka zaklonila hlavu k obloze a dlouze zavyla, aby na sebe upozornila. Snad byl někde poblíž. Jakmile ale dovyla, natáhla krok a ještě více se přiblížila k Borůvkovému úkrytu, hlavu nakloněnou ke straně. „Awaraku?“ houkla krátce, načež se posadila a čekala. Bylo tu sakra živo. Plno vlků, vlčic i vlčat. Znamenalo to, že se všem podařilo přečkat zimu? Že se smečce dařilo?

Svítilo. Sluníčko sice neprostoupilo skrze holé koruny stromů, ale i občasný paprsek byl lepší než nic. No ne? Baghý pořád ležela na svém místě před úkrytem, kde měla přehled o většině vlků, kteří těmi místy prošli. Zahlédla i Erlendův kožíšek, ale asi si jí nevšiml. To nevadilo. Možná už beztak přišel čas se pomalu loučit a ona měla další plány, které si chtěla vyřídit. Zatím tu ale Duncan stále byl a povídal, čímž jí zkracoval dlouhou chvíli. Souhlasně přikývla.
„Divnejch, divokejch – když jsem naposledy byla u Smrti, škaredě mě potrhala. Skočila po mně a pořádně mi pocuchala kožich. Vznikla z toho křídla, ale ani tak to nebylo nic příjemného. Sotva jsem se hnula sakra dlouho,“ broukla lehce přiotráveně a poměrně rozhořčeně. Představa, že se za temnou bohyní znovu chystá jí nutila ježit srst. „Nejraději by se jí vlk úplně vyhnul, ale to taky nejde,“ povzdechla si kysele a nakrčila trochu nos. Odhalené zuby jí dodávaly trochu přísnějšího vzezření, ovšem Duncan se nemusel bát. On nebyl důvodem její trpkosti. Rychle jí ale otrnulo, když poukázal na svou zlatou ozdobičku. Potutelně se usmála. „Toho by byla škoda, ta zlatá věcička ti ladí ke kožichu. Dámy jistě šílej,“ popíchla ho s lehkostí. Klidně spolu mohli sedět v nějakém snobském baru a popíjet drahou whiskey. Vyšlo by to stejně. „Rozhodně bych to bránila,“ ušklíbla se nakonec přátelsky a lehce zamáchala oháňkou. „Ale když si jeden vezme, kolik ozdobiček teď má úplně každý – asi se do obchodu s nimi ti naši bohové až tolik nehrnou.“ Proč ji však ihned napadlo, že za prostě pronesení této věty si bude muset ve Staré zřícenině vlastní přívěšek sakra hlídat. Kýžená změna tématu se nakonec dostavila a vlčice si znatelně oddechla, když ji Duncan ujistil, že se vlčici daří dobře. Pousmála se a oháňka se vesele rozhoupala ze strany na stranu.
„Tak to ráda slyším,“ ulevila se s lehkým úsměvem. „Zvěsti, zvěsti – asi oba víme, že nemá zrovna dobrou pověst napříč krajem pro některé své činy.“ Možná oprávněně, možná ne. „Vlci zkrátka mluví, ale ještě bych se ráda zeptala na jiné jméno – vlčice Rez? Myslím, že byly přítelkyně. Možná se někde drží spolu? Promiň, jestli působím moc zvědavě, ale dlouho jsem o nich neslyšela a záleží mi na každé jedné,“ pousmála se lehce. Mohla by se zeptat i na Kessela, ale něco jí říkalo, že se asi znát nebudou. I když možná hnědému křivdila? Na každý pád už ta byla dosti urýpaná a nechtěla hnědého zdržovat o nic déle.

Hnědá vlčice stále odpočívala pod jedním stromem a pozorně poslouchala svého společníka. Hnědý vlk byl upovídaný a dalo se s ním příjemně diskutovat, což bylo definitivně pozitivní. Usmívala se buď na něj, nebo čistě jen pro sebe a zkrátka si užívala blížícího se jara. Pohle djí pak sjel ke zmiňovanému kožichu jejího společníka. Bylo pravdou, že vypadal zcela jinak, než ten její. Severská srst byla hustá a uměla být též hrubá. Její byla bezesporu též. I stavbou těla se poměrně lišili a ona na srozuměnou přikývla.
„Myslím, že valná většina vlků, třebaže tu žije už dost dlouho, se ve zdejším kraji nenarodila. Možná je to jen koncentrací všech těch magických bytostí, že nás to sem táhne?“ nadhodila svou spekulaci do pléna, třebaže ji neměla nikterak podloženou. Ani ji nechtěla dokazovat. Bylo to prakticky vzato nepodstatné, i když možná pravdivé. Konec konců existovala zajímavější témata pro diskusi, která ji také zaujala o něco víc. Na slova díků jen lehce pokývla a zavrtěla oháňkou. Na Duncanovu otázku ovšem reagovala trochu živěji. Přeci jen ji to napadlo už před tím a když se hnědý vlk ptal – nebylo na škodu něco zjistit, ne?
„Možná znáš vlčici jménem Styx?“ začala hned bez ostychu. Asi by se upejpala více, kdyby chtěla zjišťovat něco o jejích slabinách a tak, jenže to nebylo cílem. „Nevím, jestli by ona mně za přítelkyni považovala, ale já ji ano. A tak se ptám – nevíš, jestli zvládla letošní zimu? Velice dlouho jsem ji neviděla a krajem se nesou všelijaké zvěsti,“ doplnila obratně a téměř v okamžení. Hlavou ji přitom tancovala minimálně další dvě jména, ale věci se mohly nést postupně. Nemuseli hned pospíchat a jako seznam procházet každého, kdo jim zrovna přišel do merku, ne? Na Rez se mohla zeptat vzápětí.

// Sorráč, dneska mi to moc nepíše.

Hnědá vlčice si hověla na trávě a užívala si pochmurného dne, zatímco si užívala celkem příjemné společnosti o dost většího jižana. Ale navzdory jeho velikosti se choval jako beránek a poslušně přitakával a vyprávěl ji o dosti zajímavých věcech. Obdarovala ho jedním ze svých šibalských úsměvů a zamáchala oháňkou, zatímco si pečlivě čistila ušpiněné světlé tlapky.
„Zastavím se ráda,“ přitakala s lehkým úsměvem na tváři, zatímco přemýšlela, zda snad ony vlky zná. Na jihu v Sarumenu byla snad pouze jednou a krom toho dobrého vlka, který pomohl Norimu vyléčit jeho zranění po střetnutí se Styx si nikoho odtamtud nepamatovala. Ale třeba že se pokoušela rozvzpomenou se sebevíc, její myšlenky už stejně směřovaly zcela jiným směrem. Styx. Nemocný pohled velmi rychle blýsknul zpátky k Duncanovi, ale protože nechtěla přehnaně vyzvídat, prostě jen zatnula zuby a přešla náhlý nával otázek. „Třeba tě tam pak vyzvednu a vezmem to na sever do Mechové smečky,“ ušklíbla se šibalsky a kdyby to šlo, na čele jí v tu chvíli vyskočí růžky. Ne že by s Duncanem zamýšlela nějaké nepravosti, ale chybělo jí si jednou za čas vyhodit z kopýtka na pořádném dobrodružství. Mohla by taky vytáhnout Noriho, kdyby se objevil. Krátce se rozhlédla. Bylo ho cítit i slyšet, ale k vidění zatím nebyl. Tak hlavně že byl v pořádku doma. Diskuze se zatím přesunula někam trochu jinam a ona jen zvědavě pozdvihla obočí.
„Ne, nenarodila jsem se tady,“ pousmála se něžně, „jako většina jsem přišla někdy v průběhu svého života a vítr mě zavál až sem. Náplavu,“ zasmála se s lehkostí a oháňka jí zakmitala ze strany na stranu. Měla Borůvkový les ráda od začátku a ani ve snu by ji nenapadlo, že jí jednou bude říkat tohle všechno paní. „Mimochodem – tykej mi. Potýrala jsem tě tím vykáním dostatečně a myslím, že jsi statečně obstál. A já nemám zapotřebí si hrát na žádnou lokální hraběnku,“ následoval další veselý úšklebek a zajiskření v očích za doprovodu hořkého krákání toho proklatého opeřence, co se rozhodl znovu vyloupnout odnikud.

Slunce se zas jednou přehoupnulo přes horizont a přineslo se sebou poměrně ponurý den. Šedivý, deštivý, chladný. Sníh se rozplynul a nechal za sebou pouze bláto a louže v každém dolíku. Zemina byla prosáklá a půda odmítala přijmout každou další kapku. Bylo jen na slunci a větru, aby všechno zase jednou vyschlo. Jenže vítr nedul a slunce se plaše ukrývalo za ocelově zabarvená oblaka. Baghý k obloze hleděla s menší vráskou na čele. Oblaka splývala jeden ve druhý a hnědá vlčice z nich neměla ani trochu radost, jenže co s nimi, když počasí poručit nedokázala. A tak jen znovu pokorně sklopila pohled k zemi, co jí stále byla blíže než nebesa, a pozornost obrátila na svou přerostlou společnost. Když teď po lese znovu kráčela pouze s Duncanem v zádech, dýchalo se jí přeci jen o něco lépe. Ne že by holdovala samotě, ale hopkat po území sem a zase tam nebylo úplně příjemné. Pořád něco řešit, vyřizovat něco. Chápala, že to Blueberryho po tolika letech vyčerpávalo. Elán ji ovšem nepřecházel a proto trochu natáhla krok, aby se dostali k prostranství před úkrytem co nejdříve.
„Jsem ráda, že zimu Sarumen přečkal v pořádku,“ pousmála se za chůze, „ale přesto – kdyby někdy byla potřeba pomocná tlapka, klidně se na nás obraťte,“ vybídla hnědého vlka vedle sebe. Jistě se nemusel zdaleka snažit tak moc jako ona, aby kráčeli lesem touhle rychlostí. Nohy měl dlouhé a jisté. Jeden jeho krok pomalu vydal za dva a kousek těch Baghý. „Já si troufnu říct, že si s Asgaarskými nepřekážíme. Oni chodí lovit dle mého na jih, zatímco pro nás je to pohodlnější v krajích okolo velkého jezera. Nemusíme se pak s úlovky trmácet horem dolem podél řek,“ uchechtla se a oháňka se jí lehce rozkývala ze strany na stranu. „Ale myslím že jsem už říkala, že tam stejně budu mít cestu, abych se ujistila. Přeci jen je to náš nejbližší soused,“ odfrkla si trochu, zatímco se jí v hlavě počínal rodit plán. Zastavit se v Asgaaru sice mohla, ale její první kroky stejně musely směřovat na sever ke Smrti. Jestli doopravdy měla být alfou známou v kraji, určitě nechtěla být tím největším slabkem široko daleko.
„Budu na to myslet,“ kývla směrem k Duncanovi a znovu se pousmála. Vypravit se na diplomatickou výpravu ve společnosti někoho dalšího znělo jako dobrý nápad. Na chvilku ji napadlo, jestli by vhodným společníkem nemohl být Nori, ale… svou úvahu velmi rychle zavrhla. Představa Noriho na diplomatické expedici byla více než úsměvná. Jenže dobrá nálada musela jít stranou. Téma se obrátilo a přineslo velmi nepříjemnou novinku. Baghý přeběhl mráz po zádech a přinesl velmi prostou otázku: kdo by něco takového udělal? Jistě ji nenapadlo, že to byla Styx, kterou považovala za kamarádku. Raději jen zavrtěla hlavou a povzdechla si: „To je děsivé,“ konstatovala prostě. Asgaarská alfa jistě nebyla jen tak někdo. Její odhodlání k návštěvě tak neoblíbené Smrti ještě stouplo. „Moc děkuji za všechny ty informace,“ pousmála se vděčně a zkrátka dál Asgaarské neřešila.
Tlapky je donesly až k tůni a skále, ve které se ukrývalo útočiště smečky. Vypadalo to, že se tu pohybovalo docela dost vlků a proto raději zůstala na prostranství před skaliskem. Pach čerstvé kořisti naplnil její nozdry a zrak záhy padl na nedávný úlovek, který sem musel někdo dotáhnout. S úsměvem zamáchala oháňkou. „Klidně si nabídni. Já moc hlad nemám, ale za své služby si zasloužíš dobrou odměnu. A pokud jde o ostatní, informuju alespoň výše postavené vlky a ochranáře, aby znali tvé jméno a věděli, že jsi v Borůvkovém lese vítaný,“ prohodila přátelsky a pomalu se uložila pod jeden z kmenů, které ohraničovaly drobnou mýtinu. Tráva pod ním byla relativně suchá a ona si tak mohla krátce odpočinout. „Samozřejmě pokud budeš nadále svolný se sem tam zastavit s nějakým tím infem.“