Gallirea - Příspěvky uživatele

Juniper | Duben | 3/10

„Přesně tak: vše se děje ve správný čas. A zrovna tady tomu bohové s magií docela silnou měrou pomáhají. Alespoň tak mi to přijde. Jako by věděli něco, co my ne.“ Potutelně se zasmála, ale pohled přeci jen vrátila k druhé vlčici. To nadšení nově vzniklým přátelstvím vlčice jistě sdílely. A hnědá druhé pokývla střídmě hlavou: „Já jsem na ně byla zvyklá od své první návštěvy těchto končin před lety. To mi byly možná čerstvě tři roky? Pak jsem se dlouho potloukala kolem, než mě sem cesta na stará kolena přivedla zpět.“ Za chůze se zamyslela. „Tohle byla moje asi patnáctá nebo šestnáctá zima. Trochu ztrácím přehled.“ Letmo pokrčila rameny. Úctyhodné bylo, že na svůj věk díky Životu vůbec nevypadala. Mohla se zdát možná trochu starší, než sedm let. Ale pořád vypadala dobře. Pomáhala tomu ovšem i postura, která se za roky změnila z přikrčené bábinky v alfu. Rychle si s vlčicí vyměnila pohled a radostně máchla oháňkou, jakmile přislíbila návštěvu.
„Budu moc ráda,“ nechala se slyšet a něco na tom byla zcela jistě pravda spojená s nadšením. Mimo Rez nikdy neměla pořádnou kamarádku. A Rez už roky neviděla. Asi ani nebyla nikde kolem, když měla Styx vlče s Adiramem.

Juniper | Duben | 2/10

Taktně přikývla a skrze zaťaté zuby se ostře nadechla, takže vydala takový syčivý zvuk. Neměla pro podobné věci pochopení, ale možná to bylo čistě tím, že vyrostla v prostředí, kde na takové plýtvání a zacházení s kořistí prostě nebyl čas. Ale každý svého štěstí strůjce, každý si musel priority sestavit přesně tak, jak to vyhovovalo jemu.
„Rozumím,“ kývla znovu hlavou, zatímco ji tlapky pomalu nesly podél klidného jezera. Slunce se jim opíralo do kožíšků a ona byla zcela spokojená. I vlče v dálce přestalo halekat. Do druhé vlčice pak přátelsky drcla loktem křídla: „možná dobře, že tě osud zavedl sem, kde je přeci jen trochu větší klid, pokud jde o anomálie. I když jich tu taky pár je,“ pleskla křídly na důkaz svých slov, „jsou asi trochu míň pochybné a spíš víc magické, než cokoliv jiného.“ Tím se pokusila i povzbudit smutný výraz ve vlčí tváři, když si povzdechla něco o tom, že neměla na vybranou. A pak znovu, do třetice, přikývla, když jí Juniper krátce vypověděla o svém původu.
„Je vždy těžké, když nám někdo jiný naplánuje cestu, po které musíme kráčet. Já měla to štěstí svobodné volby. Třebaže byl život u nás krušný, nikdo nikoho nenutil k věcem, které mu byly proti srsti.“ Vzpomínala s očima zvrácenýma k nebi, jako by snad mohla zase zahlédnout horu, kolem které se v noci míhala světla na obloze. „Byla jsi jistě statečná.“ Následovala krátká odmlka, kterou zaplnila Juniper svými slovy. Baghý se vesele pousmála a několikrát zamáchala oháňkou:
„Asgaar je na jih od nás. Stačí překročit propadlinu. Jinak smečky sídlí roky vedle sebe,“ vysvětlila. „Když se budeš ohánět mým jménem na hranicích, jistě tě všichni přivítají. Žiju tam už dlouho.“

Nechtělo se jí trhnout od Norka, hlavně protože se bála, že budou Badri s Varjou potřebovat něco delšího, většího, komplexního. Naštěstí na odpověď nemusela čekat dlouho a strakatý vlk ji velmi ochotně následoval stranou, kde si mohli alespoň na chvilku popovídat. Začala ona, aby nezapomenula na tu důležitou věc, kterou věděl snad úplně každý kromě Varji. Nebylo úplně moc k údivu, že byl nadšený z těch novinek, které mu hnědá sdělila. Taky se na něj shovívavě usmála a zamáchala oháňkou. Pak ale přišel prostor pro její údiv. Krátký, ale znatelný. Pravdou ovšem bylo, že ho spíš překvapilo jejich partnerství, než pouhé kamarádství. Přeletěla pohledem z jednoho na druhého, ale nakonec se usmála, když ten šok pominul.
„Jistě,“ přikývla. „Jste právoplatnými členy smečky, navíc šikovní.“ Noriho mručení opodál odmáchla packou a tichým „nejsi tu sám.“ Byl v tom ale žert a ta hravá jiskra v oku, která tmavému náležela. „Nevím jestli se znáte. Tohle je Nori. Můj odvěký kozí přítel.“ Ale kozel, jak už měl ve zvyku, si informace filtroval trochu jinak a podle své nálady. Co z něj vypadlo dál bylo hlasitější, než mohla vlčice čekat a trochu nadskočila, až se jí srst za krkem naježila. Bolestně vydechla, oči obrácené k obloze. „Synovec, když dovolíš. A ne,“ zafuněla otočená přes rameno, „nechodíme. To se nesluší, stejně jako poslouchat cizí rozhovory,“ odfrkla ve více méně pobavenou odpověď. „Máš moc dlouhý uši. Aby z tebe místo kozla nebyl osel.“ Popíchla ho s vyplazený jazykem. Alespoň že Varjovi s Badri byla schopná poskytnout pomyslné požehnání.

Juniper | Duben | 1/10

„Zcela jistě to je děsivé,“ souhlasila s trochu vážnější tváří hnědá vlčice, třebaže ta vážnost byla odlehčena hřejivou jiskrou v jejích očích. No opravdu! I to nemocné se náhle jevilo o dost přívětivější, třebaže v něm zůstával jen náznak po modré barvě a tmavé zorničce. Bílá si již vzala skoro vše. Musela se také zasmát jejímu údivu: „svatá pravda. Pravdu ať si každý hledá, ale patlat na sebe kvůli tomu krev, to mi teda zdravé moc nepřipadá. Navíc to musí zapáchat, když se to zkazí.“ Stačila představa slepené srsti na jejích plecích po každém lovu. To bylo víc než dost! Možná ale měli trochu jinačí kožíšky? Třeba jako ti jižani. Ale i kdyby: brrr. Trochu se oklepala, jak jí přeběhl mráz po zádech. „Nedovedu si představit, že bych něco takového dělala schválně.“ Ten smích byl tichý, jak kdyby tu byl někdo jiný, kdo by je mohl slyšet. Škoda jen, že neměla Juniper trochu milejší život. Tvářil se docela nepřívětivě v jakémkoliv tématu, ke kterému se dostaly.
„Jestli chceš, pověz mi o tom,“ pobídla ji se zájmem. „A kdybys snad měla hledat domov někde tady v okolí, jistě by se pro tebe nalezlo místo u nás v Borůvkové smečce,“ pousmála se. „Je to… pozitivní místo.“

Smála se jako alespoň o patnáct let mladší, když visela černému za krkem. Bylo fajn, že i když se tolik věcí kolem pořád měnilo, Norek tu pořád byl a až na drobné výrůstky na čele, díky kterým si vysloužil tu kozí přezdívku, byl neustále stejný. Zlaté obrázky v jeho kožíšku byly stejně jeho součástí, jako mince levitující mu nad hlavou.
„Pereš se jak starej křeček,“ oplatila mu pozdrav a konečně seskočila, aby se pod ní docela nesklátil k zemi. „Si hubenej jak lunt,“ ohodnotila pak kritickým okem–protože víc jich neměla–jeho stav po zimě. Chtělo to dobrou baštu a trochu pohybu, aby zase napral pod ty chlupy taky něco víc než kosti. Hravě do něj dloubla packou.
„Rozhodně pravější, než to tvoje paroží.“ Opáčila mu to se smíchem a chtěla se do něj pustit ještě o trochu víc, ale vyrušila je nově příchozí dvojice. Borůvkovou princeznu a jejího rytíře poznala v okamžení a krátkým, ale důležitým, pohledem naznačila černému, že se courala přesně tady.
„Co potřebujete?“ z hravé vlčice v přítomnosti kamaráda byla rázem ta důležitá alfa, která s pevným výrazem v tváři popošla kousek dál, aby si mohla s flekatým a jeho kamarádkou promluvit. „Vlastně jsem s tebou chtěla mluvit, Varjo,“ prohodila mimoděk. Ani si nesedala. Bylo jasné, že setkání protahovat nebude. „Jsi aktivním a silným členem smečky. Ráda bych abys věděl, že jsi byl povýšen na deltu a s ní získal funkci lovce. Smečka o tom ví. Vy bystě zase měli vědět, že je teď Erlend druhou alfou.“

Juniper | Březen | 10/10

„Nemám pochybnosti“, povzbudila Baghý svou novou přítelkyni vřelými slovy a laskavým pohledem. I Baghý byla za jejich nově vzniklé přátelství ráda, protože si ve společnosti Juniper vegetila jak jen bylo možné. Byla klidná a mírná a to malé alfě více než svědčilo. Nechla pak druhou se chvilku přehrabovat ve svých myšlenkách, aby mohla trochu přehodnotit informaci, kterou jí druhá vlčice svěřila. Sama nevěděla, jestli by se do něčeho takového pouštěla, ale pevně věřila, že jsou všichni čtyři v pořádku.
„To je zajímavé,“ přitakala vlčice, jak pozorně naslouchala vyprávění své družky. Znělo to trochu děsivě. Možná víc než trochu. Jenže vlci se často dávali na různé cesty a ona jí nemohla soudit. Že byly její kořeny relativně mírné ještě neměnilo fakt, že se s osudem také moc nemazlili. „U nás pod Severní horou, odkud pocházím, panovaly kruté zimy. Kdo chtěl žít, musel se držet smečky. Kdo se odmítal držet skupiny, toho většinou čekal nemilý osud. Ne že by se něco takového někdy stalo, za tu dobu, co jsem tam byla. Asi si prostě všichni uvědomovali, jak jsme jeden pro druhého důležití.“ Myšlenku o tom, že tady se tak nežilo a že laskavosti její smečky mnoho vlků sprostě využívalo, tu si již nechala pro sebe.

Juniper | Březen | 9/10

Pod nohama jim šustila svěží jarní tráva, které se ve vlhku kolem vody dařilo. Užívala si tu senzaci, třebaže ve stínech uložené zbytky sněhové nadílky ji pořád těšily o malý kousek víc. Byla ráda, že ji Vlčíšek obdařil sovu zimní magií, která jí umožňovala kolem sebe držet přeci jen trochu přívětivější teplotu i za horkých letních dnů.
„Je to již roky a došla jsem smíření,“ pousmála se letmo. „Ale je to tak. Musela jsem si jít svou cestou. Stejně jako musíte vy-ty?“ nabídla vlčici s trochu povytaženým obořím a potutelně přizvedlým koutkem úst. Pak ale zvážněla. „Nechci vás děsit, to jistě ne.“ Trochu zazmatkovala, protože možná přestřelila obavy, které v její hlavě vlčice měla. „Jen–často to umírní naše obavy.“ Bohové. Kdyby raději víc přemýšlela. Nenechala se tím však rozhodit, hlavně když vlčice zmínila slovo kult. Nenechala na sobě znát zaražení, ale musela se zeptat: „o tom bych si ráda poslechla více. Jestli dovolíte.“

Juniper | Březen | 8/10

Sympatie byly rozhodně opětované a vlčice si tak jarní procházku podél jezera velmi užívala. Třešňový háj navíc od Medvědího jezera nebyl daleko. Jen škoda, že tak hezkou procházku doplňovaly tak obtížné útržky Juniper minulosti. Musela se držet, aby si nad tím soucitně nepovzdechla. Chtěla se ovšem spíš chytnout těch pozitivnějších věcí, nechat vlčici okusit i ty krásné věci.
„Život nám občas staví do cesty velmi nepříjemné strasti,“ povzdechla si nakonec přeci. „Já přišla o svého bratra.“ Nechtěla Jun zatěžovat faktem, že za to vlastně možná mohla sama. Nechtěla tím zatěžovat ani sebe Théo jí tehdy u jezevce prominul. Možná by ho mohla znovu navštívit. „Kdybych jen tušila, že po něm zůstanou vlčata, byla bych bývala nikdy neodešla. Ale jak vidno, minimálně Erlend si našel cestu až zpátky za mnou.“ Usmála se, ale pak trochu zvážněla. „Možná mě něco napadlo: nedaleko odtud, víc na východ, za Maharskými močály, je les, kde žijí jezevci a zjevují se v něm vlci, kteří již nejsou mezi námi. Mohla bys trochu uklidnit svou hlavu, že jsou tvé ratolesti v pořádku.“ Byl to možná trochu troufalý návrh, ale lepší vědomost než nevědomost, ne?
A tak je v přátelství spojila nejen naděje, ale i mateřská láska. Hnědá se po druhé hnědé usmála a klidně zamáchala oháňkou sem a zase tam. A proč vlčici nesoudila? Důvěřovat smečce nebylo nikdy od věci. I když Baghý možná měla oproti Juniper trochu zkreslené představy o smečce. Maličko.
„Smečka se jistě postará,“ pronesla pevně.

Juniper | Březen | 7/10

Se zájmem poslouchala o všem, co jí hnědá přítelkyně vyprávěla. Mluvení jí někdy nešlo, ale poslouchat uměla na výtečnou. S touhle vlčicí ovšem ani to prvé nebylo problém. Občas prostě někteří vlci zapadnou jeden do druhého jako kousky puzzlí a to je všechno, co ke spokojenosti potřebují. Asi jako tenkrát s Borůvkovou kozou.
„To muselo být velmi těžké,“ sklonila trochu hlavu a prověsila uši. Bylo to zcela instinktivní. Stejně jako přátelské dloubnutí. „Ale ti tři mají krásná jména a věřím, že se jim daří dobře. Nějaký důvod, proč všechna ta jména začínají stejně?“ Neuměla psát a neuměla abecedu. Ale všechna ta jména přeci začínala stejně. To byl fakt. Odbočila pak však ke svým upírům. S takovou tou mateřskou láskou se zasmála: „Jmenují se Nyran, Háti-Eä, Omórika a Dráz. Jeden větší pacholek než druhý. Ale láskou bych je sežrala,“ zasmála se upřímně. Slovo pomerač mělo na jazyku najednou hořkou pachuť. Kde jim asi byl konec? Ale však ono se to poddá. Nehodlala věšet hlavu. Natruchlila se v životě dost.
„Dějí. A život si vždy nalezne cestu. Samozřejmě pokud jeden tomu může jít naproti, jistě může. Ale pokud vás něco vábí sem, rozhodně bych sledovala svoje srdce. To nás často vede tím správným směrem.“

Juniper | Březen | 6/10

Vlče ječelo na celé šiiré kolo a ona po něm střelila poplašeným pohledem. Co kdyby se něco dělo? Dospělák vedle něj ale vypadal, že má vše pod kontrolou a tak si tím nelámala hlavu. V nebezpečí by prcek jistě nevřískal něco o zajících. Shodou okolností to ale trochu rýplo do starých ran a vlčice si krapet posteskla po svých ratolestech. Raději se opět otočila k vlčici a již za chůze se znovu usmála: tentokrát hezky zeširoka. Musela přikývnout.
„Přesně tak.“ Byla to milá úvaha, která trochu rozporovala s tím, co vlčici před chvilkou řekla a možná i proto se krátce odmlčela. Protože ale nechtěla mlčet dlouho, vytáhla otázku, která jí také upřímně zajímala. „Jak se vaši vlastně jmenují? A kolik jich je?“ Oháňkou přitom mírně houpala ze strany na stranu, zatímco peří tiše šustilo s každým krátkým krokem.
„Nevím, jestli za to může přímo Gallirea, nebo snad je takový svět celý. Ale jedno vím jistě: nikdy bych nedoufala, že svého ztraceného synovce–o kterém jsem ani nevěděla–někdy objevím. A přece ho severní vítr donesl až přímo k naší smečce. Kdybych ho hledala, jistě nenajdu. Není to ironie?“ tím příběhem chtěla vdechnout Juniper trochu elánu do jejího života. „Nikdy nevíme, co se děje na pozadí.“

Juniper | Březen | 5/10

Vysedávala na břehu jezera a potutelně se culila do dálky: daleko přes stříbrnou hladinu, kterou čeřily drobné vlnky. Vlčice souhlasila a ona jen krátce přikývla: „Po téhle zemi už chodím déle, než by se mohlo zdát a jestli něčemu věřím, tak že každého čeká šťastný konec, dokud nepřestává hledat.“ S těmi slovy věnovala vlčici ještě takové povzbudivé rýpnutí do ramene a úsměv, ve kterém se zrcadlil něco trochu víc, než jen dobrota. A ta nezmizela ani po doznání, které Juniper jistě muselo stát mnoho sil.
„Moje vlčata se zase rozutekla do širého světa dřív, než vůbec mohla dovršit druhé zimy. Nutno říct, že se narodila s prvním sněhem.“ Její tvář teď byla vážná a pohled upřený do dáli. „Ale občas nás cesty vedou daleko od blízkých: i takové jsou. Sama jsem kdysi opustila svoji rodinu, jenže tenhle svět je ironické místo.“ Náznak úsměvu. „Než sem za ty roky stihla najít já ji, našla si mě sama přímo tady. Vracet se po svých stopách je nevyzpytatelné. Hlavně když už nejsou jasně patrné.“ Víc ale neseděla a jen s dalším laskavým úsměvem přikývla, když jí Juniper odsouhlasila procházku.

Juniper | Březen | 4/10

Baghý seděla vedle vlčice, hezky po její levici, aby na ní dobře viděla, a trochu se usmívala. Neměly stejné problémy, ale přeci se jejich trable dosti podobaly. Týkaly se rodiny, vlčat. Ale ani hnědá nechtěla k těm myšlenkám příliš ubíhat a i proto byla ráda, že se shodly na tom, jak se jaro hezky mění a nové věci přicházejí na svět. Nebylo by od věci nechat staré problémy ležet a trochu víc se soustředit na čas, který ještě měli všichni před sebou.
„Myslím,“ začala měkce, „že pozitivita je něco, co dokáže vyřešit spousty věcí. I když se nám to na první dobrou moc nezdá. A čas spolu s pozitivitou pomáhá o to víc. Jsou vlastně nejlepší přátelé.“ Koukala přes jezero, ale když zahlédla periferně pohyb, také stočila nemocná očka směrem k vlčici. Vypadala opravdu smutná. Tam někde hluboko pod pokličkou si musela nosit podobnou bolest, která hnědé alfě zničila půl života. Nevěděla, jak moc do detailů mohla zabíhat a zda o to druhá vůbec stojí, ale její myšlenky byly jednoduché: nejsi v tom sama. Ujištění bylo sice v duchu, ale mírný výraz znovu mírně šedé tváře to říkal také, pokud v něm jeden chtěl číst. Pak se tiše zasmála a musela přikývnout.
„Znám jedno místo, nedaleko odtud. Květou tam skoro celý rok třešně. Bylo by to dobré místo k hledání druhého dechu. Nejen že krásně voní, ale v tom sladce vonícím květenu se jeden skoro až brodí.“ Co víc mohlo křičet jaro a druhá šance, než místo plné té novoty a naděje.

// jeskyně Burūberī

Kdyby si nechtěla zachovat alespoň trochu vážnou tvář, seskočila by na křídlech přímo dolů a vymáchala černé koze kožich v blátě sotva dokončila svůj majestátní proslov. To byl ale trochu kontraproduktivní postup, co si tak v posledních záchvěvech vážnosti uvědomovala. Už když stála na okraji římsy a s jiskrou v oku a mácháním chvostu přítele vítala ze stínů, držela všech pět pohromadě jen se značným úsilím. Takhle musela odhalit svůj velkolepý příchod na prostranství před úkrytem ladnými seskoky po skále, zatímco se blížila k Norimu, který stál celý rozcuchaný po zimě přímo před ní. Pokušení se na něj vrhnout s čirokým úsměvem v tváři sílilo s každým krokem, takže jakmile byla z dohledu jeskynního ústí, přidala do kroku a na kamaráda velmi ochotně hupsla s takovou silou, že i při její muší váze se musel zapotácet. Moc nebrzdila. Spíše naopak–co další krok, to rychleji noha na zemi. Hned mu visela zubisky na uchu a nadšením mácháním chvostu prozrazovala své upřímné nadšení. A přece se točí! Teda. A přece koza neumrzla!
„Ječíš tu jak střelenej,“ zasmála se vesele, zatímco s ním pořád hravě lomcovala. Nějaké majestátní alfa se mohla jít klouzat ve společnosti tohohle janka, který jí dělal společnost jako první tady. Známá vůně ji celou obestoupila a ona cítila, jak jí srdíčko v hrudním koši poskakuje s entusiasmem. Až z ní peří lítalo. A taky spousty, spousty, spousty hnědých chlupů.

|663| M7 |

I Baghý si uvědomovala, že čas který uplynul od jejich posledního setkání nešlo brát na lehkou váhu. Občas se říká, že tichá voda břehy mele a tohle jednoznačně takový bystřina byla. Podtínala břehy ve kterých se valily div ne peřeje. Vlčice se přinutila na to příliš nemyslet, ale stejně jí ta myšlenka pořád hloubala tam někde vzadu v hlavě. Silou vůle se proto upnula na úkol, který před ní ležel. Hrát si na soudce ostatních, jestli jsou nebo nejsou hodni střechy nad hlavou v tomto lese, nebyla žádná legrace. Připadala si mnohokrát až příliš přísná, ale nejednou si popálila tlapky s nevděčníky, kteří se zdechli po první zimě. Tolik krků hladových vlčat nakrmila, až z toho rozum přecházel. Ale tohle byla dospělá vlčice a dodnes si pamatovala, jak pečlivě se starala o své vlče. Byla to Sheya? Nebo snad Shana? Těžko si po těch letech jméno pořádně vybavit, ale rozhodne si s Noriho oblíbenkyní plánovala pořádně popovídat, až bude čas. Ten, jak vidno, ji ale trochu tlačil.
„Nelam si tím hlavu,“ pousmála se mírně, její tváři dominoval vlídný, přesto pevný, výraz. „Pamatuji si to vlče, které jsi vypiplala a jak šikovné bylo. To odráží mnohé. Navíc,“ zasmála se tiše, „jsem ti dlužníkem, žes nám ještě nezakousla místní Borůvkovou kozu.“ Spiklenecké mrknutí přerušil jmenovaný, který pro jednou zase mečel ječel na celé kolo. Její úsměv se rozšířil, když vykoukla přes skalní převis a zahlédla rohatého, jak si to štráduje z lesa pod úkryt. Kdybych řekla cokoliv jiného, než se se rozsvítila jako sluníčko, byla by to prachsprostá lež. Omluvně se otočila k vlčici, aby letmo zachytila ještě Erlendův pohled. Povzbudivě na něj přikývla, plně si vědoma toho, že ještě bude muset sdělit Aranel a ostatním ty skvělé novinky. A když už u nich byla, z Cynthie pak nemocnými zraky sklouzla zase k hloučku vlků, který jeskyni okupoval. Pousmála se.
„Jistě máš co dohánět se starými známými,“ pobídla vlčici. „Tak mě nenech tě zdržovat. A vítej doma.“ S úsměvem tmavé pokynula hlavou, zatímco se na chundelatých tlapkách pomalu zvedala. Krátce protáhla křídla, než se vydala blíž k hloučku vlků. Všichni byli zabraní do opravdu živé debaty a ona je nechtěla zdržovat.
„Poslouchejte prosím,“ oslovila skupinu. „Jsem ráda, že vás tu všechny vidím pospolu. Povinnosti mne volají do lesa, ale chci vám jen oznámit, že Erlend mne od dnešního úsvitu bude doplňovat na pozici alfy. Náleží mu stejné pravomoci jako mně.“ Mluvila zvučně s hlavou vztyčenou, aby na sebe při svojí nížce alespoň trochu upozornila. „Cynthia je naní plnohodnotným členem smečky, stejně jako Adiramova dcera společne s Wizku, která k nám po letech nalezla cestu zpět. S nimi také Badri a Varja, kteří k nám přišli během léta.“ Už teď si tím sdělením přišla vyčerpaná, ale nebyl mu konec. „Kaya bude naším novým ochráncem a spolu s tím jí náleží i povýšení na deltu, kde bude s Adiramem a taky právě Varjou. Te zastoupí Erlenda jako smečkový lovec. S tím bych také ráda poděkovala Aranel s Awarakem za jejich skvělou práci,“ při těch slovech hluboce a uctivě sklonila hlavu. „Patří vám mé velké díky. Vrátím se za vámi hned jak vyřeším ten hlahol před úkrytem.“ Kdyby chudák věděla, že už teď jí vítr za ocas táhnul za novým dobrodružstvím.
Nechala si před odchodem chvilku ticha, aby si trochu oddechla, než kolem Erlenda s Ivy zamířila poklusem ven. Zatímco synovečka míjela, ještě se o něj vděčně otřela: „kdybys něco potřeboval, budu venku.“ To brouknutí bylo měkké, skoro až s mateřskou láskou (haha skoro). A pak už byla pryč. Když koza volá, slepice běží.

// Borůvkový les

Juniper | Březen | 3/10

Přisedla si tedy vedle druhé vlčice a zhluboka se nadechla chladného vzduchu, který sebou nesl nejen vůni vody z jezera, ale také příměs jara. V ranních hodinách o něm zvěstovalo vše možné: tráva snad o trochu zelenější, ptačí zpěv všude kolem. To jejich cvrdlikání bylo přeci jen pohlazením pro duši. Hnědá byla ráda, že přežila svou další zimu. Kolikátá že to byla? Snad patnáctá, nebo dokonce šestnáctá? Trochu se oklepala a do vzduchu se tak vznesly chomáče hnědé srsti a spolu s nimi i trochu peří. Pohled pak otočila k tmavé vlčici a věnovala jí úsměv, třebaže jí místo do očí koukala někam na čelo.
„Svět se zase probouzí, snad není nutnost k truchlení?“ pousmála se ještě trochu víc, třebaže opravdu lehce a nenuceně. „Brzy bude zase teplo a třebaže mám sama radši spíš chlad, určitě nám všem přinese trochu pozitivnějších myšlenek.“ S nadějí se pak zahleděla přes jezerní hladinu, po které běžely nenápadné vlnky. „Také mě těší, Juniper.“ Její hlas byl klidný a tichý, jako když na zem klesá ranní mlha. Třebaže staře nevypadala, bylo jisté, že je starší než vypadá. „Myslím, že jsem si musela trochu vyčistit hlavu. Nechat za zády své starosti a otravné myšlenky, kterých se jeden doma těžko zbaví,“ pousmála se a znovu k vlčici stočila zraky. Pořád jí nekoukala vytrvale do očí, ale nezdála se neupřímná. Jen plachá.