Příspěvky uživatele

< návrat zpět

| Adiram | Erlend | Nori | Maeve | Baghý | – případně se přeskakujte dle potřeby, ať to otočíme co nerychleji.

Hop. Hop. Hop. Normálně důstojná alfa Borůvkové smečky teď poskakovala jako koza se svým černým a věrným přítelem. Přežili přistání i celý let a třebaže na vlčici doléhala únava, nemohla přebít ono horečnaté nadšení, co ji chytlo pod krkem a pevně drželo. Jazyk měla vyplazený a plandal ji z boku úst, zatímco Nori něco hulákal. A ona výskala taky. Samou radostí ze života. Měla zpět svého rohatého přítele, užili si legrace a vůbec! Všechno bylo perfektní. Ne? Ne? Ach, jistě že ne. Radovánky hnědé dámy totiž překazili dva zcela nově příchozí a ona se zasekla v půlce skoku, jazyk stále plandající z koutku úst. Adiram a Erlend si to k nim hrnuli z útrob nedalekého Borůvkového lesa. Honem, honem Baghý zaujala tak vážné postavení, jak jen to okamžik dovolil. Škoda ovšem byla napáchána a její důstojnost svržena. Jak stále ještě máchající oháňkou, tak i rozevlátou srstí, která byla ulíznutá od větru a plná stébel trávy.
„Ehm, Erlende, Adirame,“ pokynula dvojici na pozdrav a lehce se usmála, srdce jí v hrudi divoce tlouklo a stále byla zadýchaná. Naštěstí se hnědý z vlků rozpovídal. A mluvil vytrvale a dlouho. Alfě ovšem neuniklo ani slůvko. Pomalu přikyvovala na srozuměnou a lehce se usmívala. Erlend navíc potvrdil to, co ji napadlo. Než ale stihl vůbec promluvit, už si to k nim z lesa hnala pátá duše. Hnědý kožíšek a ptáček na rameni. Maeve byla nezaměnitelná. A zjevně se přihnala se stejným záměrem, jako její kolegové.
„No dobrá,“ přikývla Baghý s lehkostí, zatímco Nori se seznamoval s Adiramem. „Uděláme to po staru. Já a Maeve vrazíme napřed, obhlédneme terén a až vybereme nějaké příhodné zvíře, naženeme vám ho přímo do tlapek. Ale pozor, často se tu motají divoká prasata. Nedokážu zaručit, co tu potkáme,“ broukla rozpačitě. Pořád cítila tíhu po minulé zkušenosti, kdy Elora málem přišla o život. Ach, Elora. Zdali jí už bylo o něco lépe. „Vy si jistě poradíte, že?“ obhlédla všechny své lovce s úsměvem, který je měl povzbudit. Ale nemělo cenu se dál zdržovat – den pospíchal znovu ke spánku a světly mělo brzy ubývat. Lepší to zvládnout rychle. A tak Baghý pokynutím pobídla druhou hnědou dámu, aby ji následovala.
„Už jsi někdy byla na lovu?“ otázala se po chvilce ticha (// pardon lehkou manipulaci, počítám, že Maeve nebude moc protestovat). „Jestli se dobře pamatuji, tak ne, že? Rozhodně se ničeho nemusíš bát, ano? Povím ti vše. A když zrovna nebudu nic říkat, prostě jen dělej to, co dělám já. Klíčem úspěchu je nebýt slyšet.“ Jak vlčice mluvila, dostávala se automaticky a zcela přirozeně do postavení proti větru. A že bylo načase. Na obzoru se totiž objevil osamocený srnec. Ideální cíl. Ihned se přikrčila a jen lehce přikývla na svou společnici. Musely nechat Erlenda, Adirama a Noriho, aby se dostali na svá místa.

// Vyhlídka přes Středozemní propadlinu

Vítr, chlad a nepřeberné množství adrenalinu. Baghý ani nedokázala vnímat všechno, co z té výšky zaznamenala. Zároveň jí však přišlo, jako by nepřehlédla zdaleka a vůbec nic. Mísily se v ní všechny ty pocity a nové zážitky, až zcela ignorovala ten nepříjemný pocit, který vyvolávaly Noriho drápy reflexivně zaryté do jejích ramenou. Ale pevná zem se blížila. Konečně! A zároveň bohužel. Baghý se na přistání netěšila. Už předem věděla, že si dost pravděpodobně nabijí čumáky. Na druhou stranu začínala pociťovat únavu. Jenže taky by vydržela v oblacích klidně celý den. Bylo tam nádherně – jeden viděl všude a zároveň ho nic netížilo. Zatím ovšem zůstávalo co trénovat., jistě její schopnosti měly poměrně valné mezery. A proto velmi brzy viseli jen pár metrů nad zemí – sotva pět. Baghý sestoupala tím krouživým pohybem až nad pláň Východního Galtavaru, nad kterou teď svištěli od východu k západu a traviny pod nimi se jen míhaly. Problémem bylo, že se velmi rychle blížili k okraji Borůvkového lesa a s ním i k Ovocné tůni, kterou obklopovala skaliska a kruh z menhirů. Přišel čas zastavit. Jenže vzlétnout a ladně přistát činilo hnědé vlčici poměrně velký problém. Asi nebylo zcela na škodu, že o tom Noriho neinformovala předem. Možná by se nedostali až sem, vlastně by asi pořád okouněli na samém vrcholu Vyhlídky. Protože ale hnědá alfa nebyla dnešní, zapojila mozek a rozhodla se pro ten zdánlivě nejbezpečnější scénář, který dokázala rychle vyplodit.
„Pusť se!“ houkla směrem k Norimu, který ale ani tak neměl na vybranou. Vlčice se otočila prudce vzhůru, téměř až v pravém úhlu. I kdyby se černý přízrak držel jako klíště, neměl šanci při tak prudkém obratu nespadnout – navíc když Baghý ihned složila křídla pevně k tělu, aby v okamžení padala za ním. Ale padala vůbec? Nikoliv. Oba vlky držel nad zemí silný poryv větru, který zbrzdil jejich pád. Sice již nedostali šanci se přetočit, takže Baghý padala na záda a Nori kdo ví jak, ale na zem sebou pleskli s lehkostí a ani to nezabolelo. Skoro jako do peřinek! Vichr v to okamžení ustal.
„Ha!“ Nepřirozeně nadšená vlčice ihned vyskočila na všechny čtyři a v tu ránu poskakovala jako horská koza. Byla znatelně zadýchaná, ale to j nebránilo v oslavě. Asi by ji z dálky na alfu netipoval. No co – zdání občas klame. „To bylo EPESNÍ!“ hulákala vlčice, když poskakovala okolo Noriho. Jestli mu něco bylo, určitě ne od pádu. Spíš možná z úleku. Ale co! Vždyť tohle bylo zatím jejich úplně nejúžasnější dobrodružství, ne?

// Světluška mnohokrát děkuje za přijetí, ale musí negovat tu první omegu :3. Myslím, že před ní byla omegou vlčice Shadow, druhý charakter Taenarana (příhodně tématické :D). Na každý pád se jistě pokusí být co nejmenší přítěží a alespoň částečně si memorovat cestu domů, ať ji nemusíte nikde hledat :D !

Byla to chyba, nebo snad dobrý nápad? Těžko soudit. Hnědá vlčice však hodila za hlavu všechny Noriho poznámky a nechala většího vlka, aby se jí vyškrábal na záda. „Tlapy mi hoď přes ramena,“ hučela. „Ne – jinak. Normálně přes ramena. Tak. A zadní drž natažený nebo něco.“ Složit si většího vlka na zádech nebylo tak jednoduché, jak by se prve mohlo zdát. Ale nakonec se to povedlo. A dokonce tak, že vlčice mohla s lehkostí pohybovat křídly. Taky to zkoušela, než se vůbec přiblížila k okraji svahu, který právě zdolali. Nahoru, dolů. Nori ji naštěstí nijak neomezoval. Navíc ji překvapilo, že tmavý vlk ani nebyl nijak těžký. Zhubnul? Nebo ona zesílila? Těžko teď soudit, protože jí vířila krev v těle a vzrušením jí až brněly špičky křídel.
„Připraven?“ otázala se s nervózním úsměvem na tváři, jak tak sledovala koruny Borůvkového lesa před sebou. Zdál se podivně malý, zatímco zubatá Středozemní propadlina vypadala vedle něj přímo děsivě a neskonale obří. Vlčice polkla. Vycouvat ovšem už nemohli. Přišli by o veškerou svou čest. Počasí bylo tady nahoře ideální, teda až na nesnesitelný vichr. Ale co by Baghý byla za vládkyni bouří a větru, kdyby si s něčím takovým neuměla poradit? V okamžení, jako by se vichr okolo nich utišil, či snad rozestoupil. Jen jemný vánek teď čechral jejich srst, připravený zasáhnout kdykoliv, když by snad bylo potřeba. „Páč já jo!“ Poslední slova hnědé vlčice zazněla nad kopcem, než se s roztaženými křídly a Norim na zádech vrhla z kopce dolů. Vyhlídka byla plná skal a kamení, takže byla opratrná. Jeden dlouhý skok, druhý. Cítila, jak jí Nori sjíždí za krk. Křídla držela roztažená a už se bála, že si leda tak namelou tlamy, ale přesně v ten okamžik, když už i Baghý začínala věřit, že tohle byla sakra chyba a že na ně dole pod kopcem čeká Smrt se proti nim opřel vítr. Její vrozená síla je podepřela a během okamžiku se Baghý tlapky odlepily od svahu. Napjatá křídla se ještě víc propla, Nori sklouzl zpět na své místo a světe div se – zem se vzdalovala. Baghý nebyla s to s křídly pořádně máchat. Bez pevné půdy pod nohama se bála, aby svého přítele neshodila.
„Aha! Funguje to!“ houkla na Noriho, kterého pořád na svých zádech cítila. Nespadnul. A jestli se držel zuby, drápy, to přes hustý kožich necítila. Na každý pád teď viseli ve vzduchu a pomalu se pohybovali vpřed. Nad kopcem a posléze nad Borůvkovým lesem. I tak ale začínala být vlčice celkem rychle unavená, neboť držet křídla rozepjatá se zátěží za krkem bylo opravdu náročné. Krouživým pohybem proto vlčice začala klesat k místům, která znala a kde věděla, že se doopravdy dá bezpečně přistát. Pláně Východního Galtavaru ji přímo volaly. „Drž se!“ zahulákala jen přes rameno na svého přítele, jak se pomalu blížili k zemi.

// Východní Galtavar přes Středozemní propadlinu

Stihli to včas. Dvojice se na samý vrchol vyhlídky vyškrábala zrovna v okamžení, kdy se začalo rozednívat. A že to byla podívaná. Zlatý kotouč se pomalu valil přes obzor a jeho první paprsky se dotýkaly okolního světa. A protože se dvojice nezdráhala vydrápat až na samý vrchol, mohli být jedni z prvních, ne-li úplně první, kteří tento nový den přivítali. A že si to Baghý užívala. Po chladné noci vděčně nastavovala tváře i hřbet hřejícímu světlu, zatímco si vděčně protahovala křídla. I do jejich plochy se stále silnější paprsky opíraly a přiznejme si, že to bylo příjemné.
„Stará dáma si musí umět poradit,“ ušklíbla se vlčice na svého společníka a nevinně se pousmála, zatímco tlapku měla položenou na svých prsou. Jak by ona mohla udělat něco tak ošklivého, jako třeba podvádět? Vše vyvrcholilo rošťáckým vyplazením jazyka. K čertu s důstojností, pořád se uměla bavit! Hlavně ve chvíli, kdy se Nori konečně vyškrábal za ni. Pobaveně máchala oháňkou z boku na bok a očka jí zářila, jako dvě hvězdičky. Teda – jedna hvězdička. Vzhledem k jejími hendikepu. Ale to nevadilo! Pořád měla elánu dost a to bylo hlavní.
„Vlčíšek. Nevím kdo, nebo snad co je zač, ale podaroval mě tímhle přívěškem,“ vysvětlila s lehkým úsměvem, zatímco znovu Norim zvanou cetku pozdvihla, aby na ni lépe viděli. Pruhy polární záře se kolem neznámého symbolu obmotávaly v tichém tanci. Na světle jich nebylo skoro vidět, ale přece tu byly. Zvláštní. Zamyšlený výraz se ale rychle proměnil v další z kyselých šklebů, které měly Noriho trýznit. „Třeba jsem to dostala, abych tě přivedla ze země mrtvých, lenochu,“ zahihňala se a ihned vpálila vlčkovi nedaleko jednu ťafku mrštnou tlapkou. Ale ne že by to černému přízraku moc vadilo. Pořád měl plnou hubu keců a něco remcal. Skoro jako nevěřící Tomáš.
„Ale prosim tebe, copak někdy naše dobrodružství nebylo epesní?“ protestovala hnědá seveřanka, hlavu nakloněnou ke straně a obočí zdvižené. Ale pro jistotu, čistě a jen pro Noriho přesvědčení, že má všechno pod kontrolou křídly jednou máchla. A právě v tu chvíli zjistila že pod kontrolou má tak leda kuloví. Sama se zdvihla ze země a rozvířila prach všude kolem. Keříčky vřesu a levandule, které se tu míhaly na skalinách, se všechny ohnuly pod silou větru a hnědá vlčice spadla na zadek do jednoho z nich. Tlapky rozcabené, oči zmatené, ale vysmátá jako lečo. Tohle mělo být teprve něco. Ihned vyskočila na tlapky a přihopkala k Norimu, který tu pořád trčel opodál. „Tak na co čekáš! Skoč mi za krk! Honem!“ pobízela přítele k nekalostem, zcela připravená na veškeré následky jejich činů.

// Borůvkový les přes Zelené nory

Hnědá vlčice se té noci pohybovala jako stín. Těžko říct, jestli zneužívala své magie a zkrátka mezi temnými objekty proskákala, nebo se prostě jen ztrácela v přítmí, zatímco ji rychlé nohy nesly na známý kopec. Sem tam si dokonce pomohla křídly, aby protáhla svůj skok. Sžít se s opeřeným nákladem nakonec nebylo tak obtížně, jak se prve obávala. Po několika měsících sebou již křidélka, teda teď už plně vzrostlá křídla, přestala škubat. Za běhu však drobná dáma přeci jen několikrát na svého rohatého parťáka počkala – jak se sluší a patří. A taky aby mu mohla oplatit rýpance:
„Jako docela ses zakulatil, jak se jen flákáš a válíš si pulky,“ zahihňala se své dokonalé lži a jako by náhodou ometla tentokrát oháňku o nos svého parťáka ona. Byla ro však jen pomsta, protože ji chlupy ze zadku línající kozy lechtaly v nose ještě teď. Očka jí však tak zářila, že se Nori snad ani nemohl domnívat, že by to myslela jinak než v legraci. Pravdu díž, Nori byl pořád tak útlý, jako kdykoliv před tím. Možná naopak trochu pohublý po dlouhých toulkách mimo les. Vlčice se oklepala, ale to už ji zas nohy nesly do prudkého kopce, na jehož samém vrcholu měli stanou za okamžik.
„Copak, snad si nevyšel ze cviku?“ houkla o poznání rychlejší vlčice na svého přítele, kterého častokrát nechávala v prachu za sebou. Konečně se vyhoupla na prostranství na vrcholu vyhlídky a s oháňkou houpající se za zády pobízela Noriho, aby hnul zadkem. Sama ale těžce oddechovala, zatímco přívěšek na jejím krku se vesele lesknul v temnotě. Málem by zapomenula, že do něj Nori před chvilkou kousal a těšilo ji, že nijak neovlivnil kouzlo, které se s ním spojovalo.
„Moji cetku nechej, dal mi jí v zimě Vlčíšek. Od bratra,“ odfrkla si vlčice rádoby uraženě, zatímco si hřbetem tlapky onen často opomíjený přívěšek pozdvihla k nosu. Vypadal nedotčeně a kus polární záře se okolo něj nepřestával mihotat. Na vrcholu hory mohla navíc konečně protáhnout křídla, která se s lehkostí roztáhla do neuvěřitelné šíře. Byla útlá a překvapivě lehká, což bylo asi potřeba, aby s nimi mohla vlčice vzlétnout. Se zájmem si je taky zdravým okem prohlížela, zatímco čekala na svého oblíbeného opozdilce. Odtud mohla lehce vzlétnout. A to snad i s Norim na zádech. Jinak je čekal sakra dobrej džkopád Asgaarským na zápraží.

Hlasuju pro Prahu a nějaký víkend.

Slunce pospíchalo spát, ale to Baghý nevadilo. Ona měla náhle elánu na rozdávání. Opravdu. Cítila, jak ji svrbí tlapky v samé touze po dobrodružství. Oháňka jí navíc divoce smýkala podél zadních nohou; nebyla sto ukočírovat svou radost. Podobně jako Nori, i když důvod jeho přiblblého úsměvu se možná trochu snažil skrývat. Tak Severka, jo? Taky že hnědá dáma zvědavě povytáhla obočí, když neznámou slečnu zmínil. Znovu. A jeho reakce na její potencionální nastěhování? Podezřelá. Vlčice se však neptala. Jestli s jejím přítelem šily hormony, měli to velmi záhy zjistit.
„Jasně, ta mládež! Furt by to jen odpočívalo,“ píchla si radši přátelsky a svou hru obočí zamaskovala za další z posměšných šklebů. Přitom se však snažila působit pokud možná co nejvíc teatrálně! Jako by se nic nezměnilo. A ono se vlastně ani nezměnilo. Touha sebrat Noriho a zas jednou oběhnout celou Gallireu byla najednou silnější a silnější. Jenže tu hnědá dáma taky měla povinnosti, ne že ne. Třeba jindy. Jenže nebyl by to Nori, aby onu melancholickou chvilku nenarušil a nezačal si starší dámu dobírat. A pravdou bylo, že měl oprávněné dotazy – i ona si ty otázky pokládala. Proč zrovna ona? V odpověď jen pokrčila rameny a pokývala hlavou. Neměla odpověď. A asi to ani nechtěla řešit. Kdeže. Lákaly ji odpovědi na jiné otázky, než na to, proč je alfou největší trpaslík široka daleko. Pche.
„Víc mě zajímá, jestli tě unesu,“ nadhodila rozpustila a na vysvětlenou zamáchala křídly. Tentokrát Noriho netrefila, ale ani se nemohla do svých letek opřít s tím pravým elánem. Mezi stromy je neroztáhla v celé jejich šíři. „Co si tady skočit na vejlet? Hm? Les snad nikdo nevypálí, když se na pár hodinek vzdálím. A přes noc nás ž beztak nikdo nebude postrádat.“ Lišácký úsměv teď hnědé zdobil tvář, když vyskočila na všechny čtyři. Prve sice chtěla navštívit úkryt a konečně se podívat na tu jeskyni, kterou se svým novým titulem získala, ale to muselo počkat. V uších jí zas zvonilo radostí a v tom nadšení se dokonce kolem nich obtočil teplý závan větru. Čeho si ovšem vlčice nevšimla, že se jí taky z ničeho nic snesly na kožich drobné, sněhové vločky. Odkud se v tom teple vzaly? Těžko soudit. Ale byly tu. Škoda jen, že vlčice o své nové síle neměla sebemenší ponětí. O žádné z nich.
„Tak honem, pojď! Dem na vejlet, vaše Jasnosti! O alfování ti povim pak!“ za veselého hlaholu už si to drobná vlčice štrádovala na nedaleký kopec, který na jejich domov věrně dohlížel. A že jí tlapky kmitaly opravdu rychle, jak si Noriho přítomnost užívala.

// Vyhlídka přes Zelené nory

Den se chýlil ke konci, jak Baghý postávala vedle Nori a lehce se na něj usmívala. Jak dlouho se neviděli? Hodně. Skoro už rok, což byla zcela nesnesitelná představa. Oblízla si nervózně nos, ale oháňkou máchat nepřestávala. Měla teď alespoň čas si prohlédnout obrázky, které Život svým kouzelným štětcem zanechal na tmavém kožíšku. Srst se leskla a třpytila, když si s ní pohrával lehký vánek a Baghý chvilku fascinovaně zírala, než byla znovu přivolána zpátky na zem Noriho hlasem.
„Cože?“ broukla, když procitla ze zasnění a zmateně zamrkala. „Jo, no – to rozhodně ne,“ začala se pomaličku chytat a přiblble se pousmála, v očích pořád ten veselý svit. „Ale teda na ochranáře nic moc práce,“ zahuhlala a vyčítavě protáhla tlamičku, jak se tak porozhlédla po blízkém okolí. Očka jí pořád vesele svítila, ale pokoušela se tvářit pokud možno co nejvíc pohoršeně. Ne zrovna úspěšně.
„Musela jsem to tu zrovna nedávno obcházet sama, protože někdo si tu chrupkal jako vlčátko,“ popíchla ho a velmi symbolicky do něj dloubla tlapkou. Vzhledem ke stavbě svého těla nedosáhla vysoko, ale trefila se drápkem přímo mezi žebra. Lechtalo to? Možná. Každopádně si to užívala a čtverácky se culila. „Ale hlavně, že jsi našel cestu domů a že je té Severce o něco lépe – třeba by se tu pro ni našlo i místo,“ broukla. Tón jejího hlasu se změnil a třebaže mluvila pořád stejně rozvážně, vymizelo ono rošťáctví a vystřídala ho starostlivost. Krátce, ale přece. Následovalo totiž hrdé vyprsení se, když došlo na ty největší novinky poslední doby!
„Alfa,“ přitakala s úsměvem a zazubila se tak široce, jak to jen dokázala. Poplašený Nori ji však rychle uzemnil, takže vyskočila a honem máchala tlapkou, aby svého přítele uklidnila. „Ale prosím tebe! Klid!“ naléhala, „Nic se nestalo, Blueberry byl jen unavený veškerou tou prací, takže se rozhodl předat štafetu a odpočinout si. Ve smečce pořád zůstává,“ honem se snažila postracha uklidnit, ale záhy mu přiletěl flákanec křídlem, které do teď klidně odpočívalo. Pohlavek přistál Norimu přímo za uchem a třebaže o trefila jen letky, stejně zuby cvakly. „A nemluv tak ošklivě!“ Napomenutí bylo rázné a vlčice se celá načepýřila. Vše ovšem pominulo ve chvíli, kdy křídla znovu složila pevně k tělu. Chladný pohled pomalu nahradil lišácký úsměv: „Zkoušela. Chceš je taky zkusit?“ nadhodila a přísahala bych, že v tu chvíli měla rohy na čele i ona. „I alfa si může vyhodit z kopýtka na nějakém pořádném dobrodružství, ne?“ pobídla svého černého přítele a šibalsky zastříhala ušima.

Navzdory prvotnímu dojmu, že černému přízraku z Borůvkového lesa asi rupne cévka se nakonec docela zmátořil. Vyskočil na nožky, protáhnul se – skoro jako kdyby ani nespal kdo ví jak dlouho. Baghý ho sledovala s potutelným úšklebkem na tváři a bylo jasně vidět, že si o té jeho šarádě myslí své. Ale nic neříkala, alespoň zatím. Dávala Norimu prostor, aby se probral ze zimního spánku ve svém vlastním tempu. Jenda věc se jí ale přít nedala – viděla ho doopravdy ráda. Jakože – fakt moc. Srdíčko jí poskakovalo v hrudníku samou radostí a vesele se na něj culila, očka zářící. Jeho reakce ji však zarazila a hlavu krátce naklonila ke straně, protože žádnou Severku neznala. Ať už to bylo cokoliv. Vysvětlí na sebe ovšem nenechalo moc dlouho čekat. Přikývla jakože rozumí, ale pak trochu nakrčila obočí.
„Taháš si sem cizí vlčice? Ty draku,“ vyčítavý tón se rychle změnil v posměšný, když na přítele vyplázla jazyk. Pak ale přeci jen trošku zvážněla: „A ví o ní alespoň někdo?“ S vytaženým obočím se naklonila blíž k černému ďáblovi, co tu před ní okouněl. „Aby jí chudinku někdo nezakousnul, že se jako cizák vyvaluje ve smečkovém úkrytu.“ Úsměv však z její tváře nezmizel. Věděla, že ostatním o cizí vlčici poví. Neměla důvod Norimu nevěřit. Byl to pacholek, ale domu by si snad nikoho nebezpečného nepřitáhnul. Měl rád své pohodlí, třebaže teď vypadal jako na pružinkách. Připravený vyskočit z krabičky a mazat na své další dobrodružství.
„Já a flákala?“ opáčila hnědá vlčice a dotčeně se tlapkou dotknula huňatého hrudníku, na kterém teď visel lehce zářící přívěšek. „Nikdy se neflákám, to alfy nedělaj, víš? Mám plno práce.“ Byla si jistá, že o jejím novém postu Nori zatím nevěděl, jinak by na něj dávno poukázal. Přesto, jako by se nic nedělo jen důležitě pohodila hlavou a křídly, čímž chtěla poukázat na jejich stálou přítomnost. „Taková koza rohatá mi nemá co vyčítat,“ další přátelské popíchnutí, další úšklebek a první mrknutí. Ach! Jak byla ráda, že je zase se svým nejlepším přítelem. Po tak dlouhé době, co se zdála jako věčnost. A přitom teď tu zase byl! Živý a zdravý a přímo před ní! Ocáskem mimoděk tloukla do země, když s prohlížela jeho zlatem kropený kožíšek. Jak mu to slušelo!

Panovala noc. Taková zvláštně chladná a tichá, ale s jasnou oblohou, která všem jasně dávala najevo, že se blíží léto. Hvězdy putovaly po obloze a měnily své postavení, jako tomu bylo každý rok. Ale Baghý k obloze zraky neobracela. Kdeže. Jen se tyčila nad spícím dlouhánem a dloubala do něj tlapičkou, aby se uráčil procitnout ze svého zimního spánku. Nebožátko jedno, pomyslela si s lehkým úsměvem, zatímco sebou ona koza začínala trochu zmítat. A pak procitla. Z nuly na sto během desetiny sekundy. Hnědá vlčice se odtáhla a o krok couvla, ale pořád se usmívala. Křídla znovu držela pevně přiložená k tělu, takže jich bylo sotva znát. Na rozdíl od zářivého úsměvu, kterým svého věrného společníka obdarovala.
„Co se tu válíš jak mršina?“ zasmála se na o mnoho většího vlka, který vybadal doslova jako vyoraná myš, jak na ni tak koulel svýma obříma, hnědýma očima. Posadila se vedle něj, oháňkou tluče do chladné země. „Koukej vstávat, už je jaro. Žádný další vyspávání,“ ušklíbla se, zatímco čekala, až se vlček zvedne. Překvapilo ji ovšem, že ji znovu přepadl ten podivný pocit ohledně počasí. Jakási nepochopitelná jistota, že zítra má být zataženo. Ale přesto stále teplo. Trochu rozpačitě se ošila a pokusila se z onoho divného dojmu oklepat, jenže to nepomohlo. A tak si raději poposedla blíž k Norimu, jehož se zatím pokoušela velmi neúspěšně přivézt zpátky do světa živých. Tedy, abych to uvedla na pravou míru: přízrak dýchal, komunikoval a i se tvářil jakože rozumí jejím slovům. Ale pořád vypadal jako docela zaskočená veverka zhruba s jednou funkční mozkovou buňkou.
„Jak dlouho tu prosím tebe takhle ležíš?“ naklonila starší vlčice hlavu ke straně a vykouzlila na tváři přátelský úsměv. „Nechceš se aspoň natáhnout v úkrytu? Beztak tam budu potřebovat něco prozkoumat,“ pousmála se šibalsky a zamáchala oháňkou, zatímco dávala příteli dost času k rozhýbání se a rozkoukání se všude kolem.

Baghý se doopravdy nacházela ve vybrané společnosti. Až jí srdéčko zaplesalo, jak byla z Adirama společně s Erlendem nadšená. Máchala přitom oháňkou ze strany na stranu a lehce se usmívala, ouška našpicovaná vpřed a očka plná jasu. Oba byli více než ochotní ji pomoci s dalšími povinnostmi a navíc musela uznat, že chování hnědého vlka bylo doopravdy vybrané. Hluboce taky sklonila hlavu, když ji vlk označil za krásnou a vznešenou. Div se nerděla.
„Ale jdi ty,“ pousmála se, ale rozpaky na ní doopravdy byly znát. Letmo sklopila pohled. „Příběh to je krásný, ale jestli ti tedy poskytne záminku k našemu dalšímu shledání, ráda si na pokračování počkám.“ Rozpaky sem, rozpaky tam. Nakonec se stejně blýskla se zářivým úsměvem. „Ale možná pro vás pro oba opravdu budu mít práci,“ zamyslela se náhle. Původně vlky chtěla propustit, ale nakonec se rozhodla k něčemu jinému. „Budete prosím tak hodní a obejdete les? Mluvili jsme s Awarakem o tom jarním lovu, tak asi nemá cenu ho již víc odkládat. Podívejte se k tůni i do úkrytu a přiveďte všechny, kteří se budou chtít zúčastnit. Smečka je teď veliká a to znamená hodně hladových krků. Zapojte i nováčky. Jen vlčata nechte doma. Jerry a Night ještě nejsou připravení.“ Mluvila pomalu a klidně, ale v její hlavě se už rodily plány pro nadcházející dny. Jak zapojit co nejvíce členů, kam se vydat, kudy s úlovkem domů. „Ale rozhodně bych ráda viděla Maeve, ať se slečna něčemu přiučí.“ Bouře myšlenek zachvátila jinak klidnou mysl. A pak ustala, načež nemocný pohled sklouznul na jejího oblíbeného synovce. Oháňka se znovu dala do pohybu.
„A ještě něco. Erlend od teď bude také delta.“ Nekompromisní ohlášení ukončilo příval emocí a divoký tajfun v mysli hnědé dámy se ustálil. „Taky jsi tu už dlouho a pro smečku by ses div nepřetrhnul. Myslím, že je to jen správné. A žádný odpor, pěkně prosím!“ mrkla na vlčka šibalsky, zatímco se culila. „Loučit se dlouze nemusíme, předpokládám, že se brzy uvidíme před úkrytem. Tak se zatím mějte chlapci,“ zasmála se, načež se jinak poklidná dáma změnila v energický floof ball, který si to záhy hasil po hranicích, aby je mohl označkovat.
Baghý si své práce hleděla s úsměvem a taky se jí chopila poctivě. Bylo to vůbec poprvé v novém domově, kdy jí byla svěřena taková pocta. Ale vzhledem k tomu, že to tu právě měla tak trochu na povel, no… asi nebylo divu, že jí byla projevena důvěra s důležitými věcmi. Vykračovala si lehkým poklusem od stromu ke stromu. Sem tam si přičupla a označkovala jak se patří, ale většinou spoléhala jen na pachovou stopu vlastního kožichu. Pořád línala, takže vlastně zneužívala kůry starých stromů k jejímu vyčištění a vyčesání. Slunečný den ji zcela pohltil a ona byla náhle nadšená z každé drobnosti, kterou kde zahlédla. Cítila pachy nových členů smečky i starých pardů, krátce mezi stromy zahlédla kožich Sunstorm, ale nezastavovala u vlčice, protože ji v nose lochtala vůně i někoho trochu důležitějšího. Před tím ovšem musela obejít celý les. To bylo obzvláště důležité, vzhledem k současnému stavu hranice. Naštěstí jí to šlo od tlapky. Jen hranice lesa, která se dotýkala území Asgaarských jí trochu dala zabrat. Musela přesně vytyčit její meze, aby se tu jejich sousedi nepromenádovali jen tak. Ale i tuhle část lesa nakonec nechala za zády a uzavřela tak onen kruh. Bylo zvláštní, že teď les voněl jako ona. Ale trochu to dávalo smysl, když už jednou byla alfa, ne? V závěru to ale bylo jedno, protože než se hnědá dáma nadála, už si to vykračovala velmi rázně po jedné docela staré stopě. Ale našla ho. Přeci. Zastavila kousek od černého přízraku, který se poflakoval ve středu lesa a vypadal, že se rozhodl hibernovat.
„Slunce svítí, ptactvo pěje a Jeho velectěná Jasnost ještě v poledne chrápe, až se chvěje zem,“ zasmála se kysele a přistoupila blíž, aby do černého kožichu mohla dloubnout tlapkou. „Vstávat a cvičit, pane!“

// Vodopády přes řeku Mahtaë (sever)

Vlčice se cítila podivně, jak se tak snášela dolů z hor a zpátky do údolí, kde ležel Borůvkový les. Ne že by snad cítila účinky nových magií, které ji teď tížily. To vůbec. Spíše to byla taková ta zvláštní a důvěrně známá tíha vědomí, že za sebou nechává toliko milované hory a sever. Naštěstí onen podivný pocit pominul v okamžení, kdy se před nimi rozprostřela hladina tiché řeky, co plynula k velkému jezeru (nebo k moři, jak to má někdo vlastně teda vědět). Za ní ve své neprolomené tichosti začínaly pučet duby a buky Borůvkového lesa a jeho sladká vůně k nim místy s vlahým vánkem doléhala. Slunce už bylo vysoko a přímo pálilo, když se napřímo opřelo do husté, severské srsti, ale nad řekou se stále vznášel lehký opar a vzduch tu byl chladný. Příjemné místo. Navíc když poslouchali onen příběh o domýšlivých vlčcích a lišákovi.
Ani Baghý nepřerušovala Adiramovo vyprávění a když teď kráčeli jeden vedle druhého, nespouštěla z něj pozornost. Adiram opravdu byl talentovaný. Jeho hlas byl zvučný a nesl se nad krajem s jasnou rezonancí, která ji zarážela. Nebylo na tom ani nic špatného a zatímco vlk mluvil, rodily se jí v hlavě všemožné způsoby, jak zúročit jeho nadání. Jistě – jedním z klasických způsobů by to zjevně nešlo. Vlk by asi nebyl zcela perfektním lovcem. Co kdyby ale byl učitelem? Vlčat tu měli plno? Přemýšlela nad tím tak nějak podvědomě. Za chůze a s plným vědomím toho, co se dělo v příběhu. Ale přemýšlela. Smečka se pod jejím vedením poměrně rozrostla a ona hledala způsoby, jak s tím naložit.
Jakmile se dostali přes řeku (na jejíž druhý břeh si Baghý dopomohla s pomocí silných a značně nevyužívaných křídel), přivítal je domovský les ve své plné jarní kráse. Vůně kvetoucích bylin a borůvčí udeřila do nosu každého nově příchozího. Baghý zastavila na samém kraji hranice, která se zdála být značně vyčichlá. Ouška měla ovšem otočená směrem ke svým společníkům. Pořád poslouchala a byla dosti zvědavá, jak příběh dopadne. S příchodem domů ale ucítila tíhu nového břemene na svých ramenou. Byla tu práce. Krátce si povzdechla.
„Budu vás muset opustit, pánové,“ broukla tiše a otočila na své chlapce. „Musím obejít hranice, nejsou skoro cítit. Ještě si ale moc ráda doposlechnu tvůj příběh, Adirame. Tak vyprávěj,“ usmála se povzbudivě a zamáchala oháňkou s úsměvem, zatímco si užívala poslední chvilky klidu před návratem ke svým povinnostem.

//Armanské hory přes lesík Topolů

Provinilost Baghý nakonec doopravdy opustila. Překvapivě i docela rychle po tom, co se dali do pohybu. Zajímal ji totiž onen příběh, který se Adiram jal vyprávět. Více než ta podivná změna počasí, více než cokoliv jiného. Měla ráda příběhy a vyprávění, ale vlastně už roky žádné neslyšela. Buď se toulala sama, nebo měla jinačí věci na práci. Teď se zájmem poslouchala, ouška nastražená vpřed a očka upnutá na Adiramovu líc. Nebudu lhát – nejednou se kvůli tomu málem svezla z kopce, protože nedávala pozor pod nohy. Být vlčetem, máma by jí zlískala, že je nepozorná. Ale bylo to zajímavé a ona hltala každý kousek a každé jedno slovo. Teda až do momentu, kdy se Adiram krátce odmlčel od vyprávění a dokud jí nezazněl v hlavě Erlendův hlas. Její synovec nebyl daleko, ale přeci jen se propadla kousek za ním, aby se jim diskutovalo lépe. Asi? Neměla ponětí, jestli měla vzdálenost vliv na sílu jejich spojení, ale kdyby ano, ráčila tomu jít naproti tak maximálně, jak jen to šlo. Erlend zatím mluvil o změně počasí a jí až teď došlo, že hřejivý vír se dávno rozplynul, takže to nemohlo být jeho přičiněním. Zamyslela se a letmo se rozhlédla, jako by snad mohla vidět nějakou tajemnou entitu čarovat nad jejich slechy a hlavami. Možná to bylo tím, že pozvolna scházeli do nížiny z hor? Za chůze pokrčila rameny:
„Možná je to jarem, třeba nějaký horký proud vzduchu,“ broukla měkce, než znovu svou pozornost obrátila na Adirama. Některé věci nedokázala objasnit, navzdory svým početným zkušenostem. Raději se věnovala jiné všetečnosti – bylo totiž poněkud paradoxní, že šli prakticky bok po boku a ona měla stále tendenci buď natahovat krok, aby stíhala jednoho, nebo brzdit, aby se trochu propadla k druhému. Cítila se možná lehce rozpolcená, třebaže neměla ponětí z čeho. A tak jen obrátila pozornost k hnědému kožíšku a jeho pokračujícímu vyprávění, zatímco scházeli z hor do údolí, kde je vítal řev Vodopádů. Kde se brala všechna ta voda, to bylo pro vlčici záhadou. Možná vyvěrala ze skal, které tohle místo obklopovaly. Ve vzduchu se okolím neslo několik neznámých pachů, které ale bral vítr i hukot rodící se řeky. Brzy zanikly úplně neboť čeřící se voda měla svou specifickou vůni a ta teď lochtala v nosech znavené poutníky. Nebyla ale tak sladká, jako vůně borůvčí, která je měla uvítat záhy.

// Borůvkový les přes řeku Mahtaë (sever)

Baghý stále ležela pod oním stromem a tiše vyčkávala na slíbený příběh. Užívala si ony chvilky v této společnosti a mírně se na oba vlky usmívala, zatímco sem tam zamáchala oháňkou. Jarní vánek se jí sem tam opřel do kožíšku a jemně ho pohladil. Na rozdíl od nebohého Adirama byli Baghý s Erlendem na takové chladno zvyklí. Možná i proto se hnědý vlk musel lehce připomenout, aby tu neumrznul spolu se svými seveřany. Nebo tedy spíš bez nich. Hnědá vlčice náhle poplašeně vyskočila na všechny čtyři, křídla napůl roztažená a podivně shrbená, znatelně rozrušená.
„Promiň!“ jala se hned omlouvat Adiramovi a přiskočila k němu, aby mohla použít svou vrozenou magii. Adirama téměř okamžitě pohltil dotek teplého víru, třebaže vlčice již nemohla o nic déle setrvat. Ne, když jednomu z jejích společníků byla zima a prosil ji o přesunutí se. Čeho si ovšem nevšimla, že v rámci jejího rozrušení se teplota začala lehce zvedat i všude kolem. Nikoliv jen v okolí vířícího vzduchu. Všimla si? Už jednou padlo, že nikoliv. Asi jako si nevšimla Adiramových pokusů o dvoření. Na rozdíl od Erlenda. Proč si jich nevšímala? Možná protože na nic podobného nebyla nikdy zvyklá. Možná protože se jí ještě nikdy nikdo vědomě nedvořil? Tedy – aspoň co jí tak utkvělo v paměti. A tak jeho pokusy velmi zdatně ignorovala. I z toho důvodu neváhala vlka podepřít, jako by snad nemohl v zimě sám chodit. Jenže hnědá dáma měla výčitky svědomí.
„Ještě jednou se omlouvám, vážně. Občas zapomínám, že ne každý je na zimu zvyklý tak, jako jsme já a Erlend,“ broukla omluvně, načež se ale rychle otočila o po druhém vlku. „Tobě není zima, že ne?“ a i kdyby mu zima nebyla, vlk stejně mohl pocítit, jak se okolní teplota obratně zvedá. Kousavá zima se tak kolem trojice měnila v docela příjemný večer, který se měl ovšem rozplynout v okamžiku, kdy se hnědá vlčice dá do pohybu po Adiramově boku. Přestala se tolik soustředit a proto se rozplynula i ona neznámá magie. Možná k tomu ovšem přispíval i fakt, že se vlčice začala soustředit na ono vyprávění, do kterého se Adiram opravdu pustil, zatímco je nohy nesly z kopce dolů. Až do známých míst okolo široké řeky.

// Vodopády přes lesík Topolů