Gallirea - Příspěvky uživatele

Slunce se klonilo k západu, ale zatímco v jiných částech Gallirei se muselo vše zlatavě třpytit a lesknout, v horách to bylo jiné. Jejich dlouhé stíny se sápaly po hladině jezera i úbočí jejich sester. A vše bylo tak zvláštně temné, což jakkoliv nevylučovalo krásu zlatavého západu slunce. Obloha ztrácela svůj denní blankyt a začínala nabírat nádech temně fialové, na které vyskakovaly první hvězdy. A spolu s nimi i úkaz, který hnědá seveřanka roky neviděla. Nejprve si myslela, že je to nakonec všechno jen sen, neb barevné pruhy na obloze jen lehce problikly. Skoro jako za vzpomínaná duše její minulosti, jejíž noci byly celé prosvícené severní polární září. Jenže tohle nebyl sen – na to si přišla moc vzhůru. Cítila chlad, jak se jí zakusuje do kožichu i do měkkých polštářků na nohách, které přiléhaly k zemině. Krátce vydechla, když zvrátila hlavu k obloze, na které se znovu mihla ta světla. Slabá, ale už jen jejich náznak hnědé dámě vyčaroval úsměv na tváři. Tak čistý a upřímný, jak jen úsměv může být.
„Vidíš to taky?“ otočila se ihned na druhého vlka, v očích nadšené jiskřičky. Jestli někdo mohl sdílet její nadšení s prostým náznakem polární záře, mohl to být leda někdo, kdo sdílel její kořeny. A to Jinsk, alespoň dle svých slov byl. Stál náhle blíž, ale to jí nevadilo. Kdyby se chtěl prát, zaútočil by. Kdyby měl být nepříjemný, dávno by takový byl. Nechala ho tedy vklouznout o trochu blíž. Ne dost na to, aby byli na dosah. Ale dost blízk na to, aby si ho mohla v mihotavém světle západu trochu lépe prohlédnout. Až teď vyniklo, o kolik že to byl ten cizí vlk větší než ona. Dlouhonohý mohutný – zkrátka seveřan každým coulem, podobně jako Erlend. Ale protože moc nechtěla popouštět uzdu své jinak krotké fantazii, ucukla pohledem zase zpátky k tmavnoucí obloze.
„Nori je dobrý přítel. Asi takový, po kterém jeden celý život touží. I když občas je naše přátelství poměrně životu nebezpečné, nebudu úplně lhát,“ ušklíbla se, zatímco její duhovky kroužily po temné ploše. Skoro tak temné, jako jezero kolem nich. Zatím tu všude kolem bylo moc světla, aby posloužilo jako zrcadlo. To nejlepší ovšem mělo teprve přijít. Z čiré zvědavosti se pak Baghý znovu obrátila na šedého vlka, obočí vytažené vysoko na čelo. „Co sem přivedlo tebe? Mnozí odejdou a mnozí se vrátí. Často něco hledají. Tak co, nebo snad koho hledáš ty? Krom své smečky.“

Jak už tomu bylo zvykem, den pospíchal dál, takže slunce stoupalo po obloze a jeho hřejivé paprsky lačně laskaly tmavě hnědý kožich. Kožich, který byl konečně čistý a se kterým si teď hrál osvěžující větřík. Cuchal ho, hladil, přehazoval. Cokoliv si jen dovedete představit. A Baghý to nevadilo. Užívala si dotek vlahého vánku, zatímco jí očka svítila veškerým tím zájmem, který v ní cizinec jménem Jinks probouzel. Možná, že to nebyl prostý zájem, co se v ní budilo po letech tvrdého spánku. Ale to ona nemohla vědět, neb tyhle pocity nikdy nepoznala. Prosté sympatie možná? Sama nad tím pokrčila rameny, protože ji diskuse s cizincem začínala bavit a nechtěla promeškat ty vzácné chvíle volna přemýšlením o zbytečnostech.
„Na tom něco pravdy bude,“ navázala na původní myšlenku svého společníka. „Kdykoliv jsem v horách, vracím se ve vzpomínkách daleko do minulosti. Neumím si představit, že by to byl můj denní chléb. Jeden by se snad až utopil v tom co bylo, aniž by vnímal co je a bude.“ Jak to vyřkla, trochu nejistě se ošila, zatímco pohled zdravého oka sklouznul ke stínu vysokých hor a jejich bílých čepiček. „Možná dobře obývat lesy, louky a močály nad jejichž korunami a vodami hory jen visí jako temná připomínka, ale nikoliv jako vykřičník. Jeden k nim sem tam toužebně pohlédne, ale to je všechno. Pohled se odpoutá, vzpomínky vezme proud a život jde dál.“ Třeba i tohle byl důvod, proč se rozpadla Ragarská smečka. Dávalo to až nepříjemný smysl. Jenže zmiňovaný proud teď nesl i jejich debatu trochu jiným směrem. Naštěstí mnohem víc úsměvným. Baghý neodolala a konečně se pořádně zasmála, třebaže jen tiše.
„Byla jsem si jistá, že Nori je tak dobrý přítel, že bych se vydala klidně i do horoucího pekla a zase zpátky,“ ušklíbla se kysele, ale pak nad tím ledabyle máchla tlapkou: „anebo jsem si byla jistá, že nás moje křídla unesou oba.“ Dvě varianty. Která z nich byla pravdivá? První, druhá anebo bylo něco na obou? To už teď bylo jedno. Nebo ne? Znovu se opousmála, než promluvila: „Možná je nějaká ta pravda na obou mých tvrzeních, ale jedno vím jistě – tak se mnou mlel adrenalin že si dobře vybavuji jen hukot krve ve svých uších a podivné brnění v letkách, jak jsme se vznesli. Ale tahle jistota možná pramení z faktu, že vítr je mou vrozenou magií. Kdyby se něco stalo, odkázala bych zbrzdit náš pád.“

Jednu věc Baghý mohla klidně otevřeně přiznat. S oním cizincem se navzdory očekávání docela dobře povídalo, třebaže o ničem, jak to už s cizinci bývá. Možná že ale takové debaty o ničem byly klíčové k tomu, aby si jeden vytvořil s druhým nějaké to pouto. Byl to první krok k tomu, aby se z cizinců stali známí a ze známých pak přátelé? Možná. Baghý nad tím mohla polemizovat klidně celé odpoledne, ale to taky nechtěla. Přemýšlet znamenalo uzavírat se do své mysli, zatímco čas plynul a neznámý šedý kožich si mohl vesele odcupitat, tedy spíše elegantně odplout čubičkou, prakticky kdykoliv.
„To by možná dávalo smysl,“ odpověděla s pokrčeným obočím, aby se jakože tvářila že nad tím přemýšlí. Ve skutečnosti však měla hlavu plnou… jiných věcí. Třeba právě toho šedého kožichu? Nebýt to moc nápadné, tlapkou by si hnědá dáma nejraději lupla jednu dobře mířenou přesně mezi oči. Na takové šaškování už měla svůj věk! A jakýpak copak. Ale přeci si nemohla pomoci, kdykoliv pohledem s jela k šedému čelu. Něco se v ní pokaždé hnulo. Pohrdavě si nad tím odfrkla, ale dělat s tím nic nešlo.
„Přesně tak,“ přitakala s úlevou, když další slova pronesená jejím společníkem oprostila její vědomí od sprostých výčitek svědomí. „Ale shodou okolností vlastně ani tady nežiji mezi horskými svahy. Dalo by se říct, že po svém odchodu jsem z domoviny jsem se už k ledu a sněhu nikdy nevrátila,“ dodala s takovým melancholickým úsměvem. Někdy litovala svého odchodu. Obzvláště po tom, co se seznámila s Erlendem. Kdo ví, co by bylo, kdyby zůstala s rodinou. Na druhou stranu by asi nikdy nebyla alfou, neznala by Noriho, Aranel – plno zkrátka dalších vlků. Raději znovu přesměrovala svou mysl k současnému, než aby zabředávala mezi vzpomínky. Jak se totiž ukázalo, Jinsk doopravdy myslel Mahar, což bylo svým způsobem kouzelné. Dokonce i zmínil jméno té neznámé ex-alfy, kterou Baghý vlastě znala. Už teď ovšem věděla, že si ho znovu nebude pamatovat, neboť to bylo jméno dlouhé a komplikované. Musela se však usmát.
„Pro mě je každý obr,“ ušklíbla se, „a to ani nemusím být po lokte v blátě.“ Svatá pravda. Navíc se hnědá začínala docela dobře bavit, navzdory pochmurnosti jejich tématu. „A pravda to jest. Bylo by to na světě krásnější. Smrtižel, tako to už v životě chodí. I z toho důvodu sem tam není špatné si ten pobyt tady trochu okořenit. Třeba skokem z hory. S blbým kamarádem na zádech.“

„Třeba, i když by to pravděpodobně byl docela nefér závod. Jeden by měl trasu kratší než druhý,“ přitakala vlčice, které se ovšem rozhodně nechtělo honit dokola kolem titěrného ostrůvku uprostřed hor. Sova rozdýchala ten kopanec do žeber od vzpouzejícího se srnce. I vlčice, která konečně dokončila svou poctivou očistu, se letmo rozhlédla. Jen kámen, který omývala chladná, průzračná voda. Navzdory pustosti tohoto místa se jí zde líbilo. Připomínalo hnědé domov. Hlavně když se do dvojice opíral chladný severák, který konečně mohl její srst po několika dlouhých a úporných hodinách pořádně pročísnout. Jak jen jí ten pocit chyběl, div až nezamáchala oháňkou z nadšení. Udržela si však vážnou tvář. Hlavně když začínalo docházet na otázky trochu více na tělo, které nutně přinášely Baghý tak proklínané seznamování se. Trochu si přešlápla a vzdálila se od blyštivé vodní hladiny. Ne o moc blíž k Jinksovi, ale dost daleko na to, aby si konečně nemáchala oháňkou ve vodě, kdykoliv s ní pohnula. Na tom místě se potom složila k zemi a pokojně si lehla. Možná, že ji sem osud přivedl, aby si prostě popovídala i s někým jiným. S někým, kdo taky jednou nevoněl po borůvčí. Krátce proto zavrtěla hlavou.
„Ne, přišla jsem před dávnou dobou ze severu. Pak jsem odešla a teď jsem zase zpátky,“ vysvětlila stroze. Nechtěla zabředávat do osobních věcí, jako důvodu svého odchodu. Ať už ze smečky pod Severní horou, nebo snad z Klímového lesa. Ten si beztak více méně ani nepamatovala, protože jí pořád zlobila paměť. Často na své problémy zapomínala, když teď chrupkaly někde v hlubinách jejího nitra podobným způsobem, jako magie hluboko v nitru Jinkse. Nastražila pozorně v ouška vpřed, zatímco se zaposlouchala do jeho vlastního příběhu. Tedy – spíše jeho útržků. Ostatně jako by snad sama mohla svému společníkovi předat něco jiného, než útržky svého příběhu. Zaniklá smečka? Věděla o dvou, ale Ragar již zmiňovala. Možná snad: „Maharská?“ nadhodila s otazníkem nad hlavou, zatímco si rovna vleže křídla, aby si je nemačkala. „Jistě tu bylo více takových, ale Mahar, pokud mi dobře slouží paměť, se rozpadl po mém příchodu sem. Alfou byla černobílá vlčice, možná ještě větší než ty sám,“ vzpomínala. Možná se jí tehdy představovala, možná ne. Ale tvář si pamatovala. I kyselý pach vlků, kteří v tom místě žili. „A pak byl ještě Ragar, který vedl vlk jménem Falion. Nezvládli loňskou zimu,“ přihodila další ze svých zkušeností a trochu ji píchlo u srdce při vzpomínce na též okřídleného vlka. Jeho křídla ovšem mizela, jestli se dobře pamatovala. Snad ho nepotkalo podobné neštěstí, jako jejího bratra před léty. Snažila se vybavit si další věci, ale nakonec to bylo jen houby platné. Byla proto ráda, že se konverzace krátce stočila též jiným směrem, který přinášel potřebný odpočinek od takových nepříjemností.
„Pravdu díž,“ přikývla s lehkým úsměvem. „Vlastně to bylo včera, ale ještě mne úplně nepřestala bolet záda od takové záteže,“ ušklíbla se trochu kysele a na důkaz trochu protáhla levé křídlo, na kterém si neležela. Kloub sténavě zapraskal, když tak učinila.

Jak se Baghý do očisty jednou dala, už si nemohla pomoci a pokračovala v ní i v průběhu rozhovoru. Ale nebyla to vděčná práce. Tlamu měla plnou chlupů, jak zas jednou přišlo to proklaté jaro. Tahala ze sebe úplné chuchvalce srsti, zatímco se pokoušel tvářit důstojně a dělat dobrý dojem na neznámého cizince, se kterým ji svedl dohromady osud. Bylo to zvláštní, protože ač vlastně strašně prahla po tom se vypravit domů, ani se nehnula a jen tiše a se zájmem poslouchala, nebo odpovídala v prazvláštním očekávání Jinksovy odpovědi. Co s ní bylo?
„Zajímavé,“ odpověděla tiše, jen co poslala po hladině další chomáč zakrvácené srsti. Krev z něj se rozplynula a na krátký okamžik zakalila jinak průzračnou vodu, která plnila jezero ledovcového původu. Pak byla ale nucena se zasmát, když vlk dokončil svůj krátký proslov. Být to kdokoliv jiný, jeho smích by se nesl ozvěnou po údolí. Baghý měkký a tichý hlas ale zanikl v hávu slunečních paprsků a hučení vlahého vánku. „Věděla bych o lepších věcech, ve kterých lze soutěžit,“ vyslovila nakonec, zatímco jí očka jiskřila. V Jinksově přítomnosti si nakonec připadala lépe a lépe – jak nečekaná. Samotnou ji zaskočila její přívětivost. Na druhou stranu jí možná svou slušností připomínal Kessela? Staršího vlka též dlouho neviděla, ale nedokázala se na něj přimět vzpomínat nijak dlouho. Ne v současné společnosti. Bylo jí to téměř až proti srsti, která teda mimochodem začínala vypadat znovu k světu. „Ale možná vím o čem mluvíš,“ opáčila po chvilce zamyšleného mlčení. „Sama jsem se do těchto krajin vrátila, no, pár zim to bude, ale za ta léta co jsem živa to už je prakticky ‚před nedávnem‘. A tady mě magie pak už jen sežvýkala k obrazu svému,“ nadhodila s povytaženým obočím, zatímco si pokoušela rozplést jeden z posledních chomáčů slepených krví, které ještě nedávno špinily její hruď. Pohled í ale rychle vylétnul směrem po šedém vlku, když jí položil zajímavou otázku. Odpovědět, či nikoliv? Bylo vůbec patřičné, aby alfa Borůvkové smečky létala se svým rohatým kamarádem po světě, jako nerozvážní mladíčkové? Odfrkla si, než konečně přikývla. Tenhle vlk nevěděl, že je alfou. Nebo alespoň doufala, že to neví. Rozhodla se proto nelhat:
„Teprve se s nimi učím, ale z kopce se snesu i s dospělým vlkem za krkem,“ vyžvýkla se s lehkým úsměvem, který se mohl jevit jako lišácký. „Jen asi nechtěj vědět, jak jsem na to přišla.“

Čas plynul jako voda v potoce a třebaže z některých lesů stále ještě stoupaly sloupce ranní mlhy, v horách již panovalo zcela jiné počasí. Baghý si poměrně jasně pamatovala, že se schylovalo k dešti. I její nitro, které bylo v posledních dnech nesnesitelně ukecané, pokud šlo o počasí teď bylo zmatené. Same se s dost ztraceným pohledem v tváři rozhlédla, ale na obloze se neobjevil snad ani mráček. Nedávalo to smysl. Ale to ostatně ani fakt, že se vlčice objevila z ničeho nic u Safírového jezera společně s někým dalším, dost možná konkrétním. Jestli to byla hra zdejších bohů, zatím chybělo zadání úkolu, který většinou taková náhodná shledání obnášela. Jako když před lety zmizelo slunce z oblohy.
„Bez sebemenších pochyb,“ souhlasila ostýchavě, zatímco se nad tím snažila přemýšlet. Marně. Vysvětlení přijít nemělo a stačilo, aby hnědé došlo, že se prostě nemusí snažit. Ro ale zjevně mělo ještě chvilku trvat. Zatím se však vlčice alespoň trochu osmělila a konečně si začala čisti špinavé kožich. Pomalu, ale přece. Konec konců se i druhý vlk posadil, zatímco jí něco zajímavého vyprávěl. Poslouchala. Nejen každé jeho slovo, ale i zvuky okolí. Jestli se nehýbe, jestli třeba neslyší se drolit kamenní ze země, jak by se mohutné tlapy šedého daly do pohybu. Jenže krom melodického a zvučného tónu jeho hlasu zůstávalo naprosté ticho. Sem tam zakvílel vítr, nebo se ozval horský pták. Ale Jinks prostě jen seděl a vyprávěl, což víc a víc vzbuzovalo zájem jeho drobné společnice, hlavně když jeho poslední slova vykouzlila na její tváři první z úsměvů. Rychle zmizel, protože netušila, zdali nejedná s nějakým Adiramem číslo dva. Vzhledem k celkem střízlivému vystupování šedého vlka ovšem nakonec nehodila do jednoho pytle s poetou a ještě mu dala prostor. Nebylo by vhodné někoho soudit tak rychle.
„Je zvláštní, že někteří jsou k magii tak nadaní a ovládají jich tolik, zatímco jiní k ní až tolik netíhnou. Ale nenech se ošálit těmi křídly. Pokud je mi známo, sama nejsem žádný talent a kromě své vrozené magie se žádnou jinou nepyšním,“ vytasila se se skromným úsměvem. Vlastně ani nelhala, neboť o žádných dalších magiích vlčice neměla ponětí. Možná až na magickou vránu, ale tou se chlubit nemusela. Ještě by se opeřenec objevil a zcela určitě by ji nějak ztrapnil.

Jinks, jak se vlk představil a jehož jméno vlčici stále ještě z neznámého důvodu zvonilo v uších, se, jak se zdálo, upřímně divil. A nebylo divu. Vidět okřídleného vlka jistě nebylo na denním pořádku většiny vlků. Ani ve zdejších končinách. Jen Baghý a borůvkoví vlci mohli být již zvyklí, když vídali exempláře, jakými byla právě jejich alfa, nebo černý přízrak tamních hájů. Ale zdaleka to prostě neplatilo i pro ostatní obyvatelstvo Gallirejské. Neubránila se proto úsměvu, když křídla znovu skládala k boků, pečlivě a pomalu, aby se žádné z pírek neponičilo.
„To je v pořádku, je to minimálně nezvyklé a to i na poměry zdejších končin,“ ospravedlnila Šedivého zírání a konečně se posadila. Všimla si, že vlk couvnul, ale ani to nebylo na škodu. Uctivá vzdálenost byla mezi nimi na místě a byla za ní ráda, protože si takhle aspoň nemohl všimnout, jak rozechvělá opravdu byla. Nejraději by zavrtěla hlavou, rozloučila se a prchla, ale místo toho seděla jako přikovaná. Jako by najednou vážila tunu, nemohla se oprostit od skutečnosti, že ji magie zavedla zrovna do těchto míst. Stála za tím snad větší moc? Vypravěč by mohl vsunout něco ve stylu ‚že váháš‘, ale raději se bude držet příběhu. Vlčice se zatím lehce ošila, ocas položený za sebou a ouška teď konečně docela přívětivě natočená vpřed.
„Vlastně ani nevím? To Život se Smrtí, ale nebylo nijak příjemné je získat,“ objasnila velmi stroze. Jistě by bylo milé mít křidélka od narození, ale nebyla pták a až tak hluboce v ní zase magie zakořeněná nebyla. Jistě by jí to ale ušetřilo leckteré strasti. Třeba panickou hrůzu ze smrti, to by byl dobrá začátek. Uvolněná vlčice pak tlapkou poukázala k vlkovi před sebou. „Ani ty ale nevypadáš jako někdo, kdo by byl magií nedotčený,“ konstatovala stroze. Možná narážela na jeho ozdůbky, možná na jeho oči. A možná se nenápadně snažila o cizinci zjistit něco víc.

Začínalo se oteplovat, což pomalu mělo poskytnou hnědé vlčici příležitost k očistě. Oteplování ovšem neznamenalo, že již bylo pocitově teplo. Přesně naopak. Vítr pořád dul a její dříve načechranou srst teď slepil v rudé sople zaschlé a sražené krve. Nebyla hrdá na svůj zjev, ale ani si nebyla jistá, že je bezpečné se jen tak začít čistit. A proto setrvala, navzdory své touze po znovu čistém kožíšku. Bohužel byl Jinksův pohled nečitelný, když mluvila o zdejších lokalitách. Možná zde byl nový, i když noví vlci málo kdy přicházeli z takovými ozdobami. Anebo prostě jen chtěl zůstat nečitelným a nezúčastněným. Tak jako tak v Baghý vyvolával zvláštní pocit zvědavosti. Možná to byla jeho mystická aura, nebo něco jiného? Nedokázala přesně říct, proč ji cizinec tak zaujmul.
„Svatá pravda,“ souhlasila s jeho myšlenkou a lehce přikývla. Málem by až zapomenula mluvit, jak pořád dumala nad blbostmi. K jeho smůle ovšem nenatrefil na zrovna výřečnou společnost, pokud šlo o seznamování se. A tak Baghý bez vyzvání jen postávala, očka bez hlesu upřená na jeho čelo, připravená se navzdory svému zájmu k rozloučení. Protože tak to chodilo. Jenže vlk nakonec znovu promluvil. Kupodivu v návaznosti na její představení se! Co to s milou Baghý bylo? Ztrácela snad pevnou půdu pod nohama? Rychle blýskla očima kolem, jestli se odněkud znovu nežene ten růžový oblak. Ale vzduch byl čistý a ona tak mohla potřetí jen prostě sklonit hlavu.
„Též mě těší.“ Chtěla se po těch slovech znovu odmlčet, ale přišla otázka, která by mohla být očekávaná, kdyby snad vlčici fungovala řádně hlava. Celá tahle situace ji ovšem tak vykolejila, že se ztrácela v pomalu plynoucí konverzaci, zatímco čas plynul. Těžko pak dělat dobré dojmy. Nervózně raději stříhla ušima a dosti výmluvně odtáhla široká křídla od boku. Odhalila tak jejich světlou spodinu a tmavé žíhání, které jinak nebylo vůbec vidět. „Hluboká omluva, je jich místy špatně znát,“ vysvětlila měkce. Jedno se ovšem muselo nechat – jestliže cizinci ukazovala svá křídla, asi si jím až tak nejistá být nemohla. Její pýcha zároveň byla její největší slabinou.

Vlčice nepřestávala být obezřetná, třebaže se cizák zjevně začal uvolňovat. Na první pohled to nebyl vlk, jakým byl třeba Nori. Mluvil totiž rozumně, klidně a docela vyrovnaně. Neposkakoval při mluvě a ani nevhodně nevtipkoval. Celkově tak působil poměrně sympaticky, což byl pocit, který v hnědé alfě nevyvolávalo moc vlků. Respektive většinou nad sympatiemi převažoval respekt a nedůvěra. Hlavně pokud je Baghý potkala na smečkovém území, kde cizinci neměli co dělat. Tady ovšem nebyli na smečkovém území. Tady kvílel severák a burácel proti bralu hor, kde se tiše tříštil o skaliska, nebo zvonivě naříkal mezi údolími. Baghý si onu vůni i pocit začínala užívat. Možná i proto ztrácela na opatrnosti s obezřetností, protože se cítila jako za starých časů. Od svého odchodu z domoviny si kopců a něhu moc neužila. Tady se však cítila příjemně. Možná by zapomněla i na všechny ty prošité strasti a úskalí, kdyby pořád nekoukala na okolní nádheru jen jedním zdravým okem. I v tom druhém se ale zrcadlily stíny vysokých hor a vnímala jejich stíny, stejně jako teplé sluneční paprsky, které se konečně začaly natahovat přes okolní skály a dotkly se i její tváře. Příjemný to pocit. Hnědá ouška se teď pomalu stáčela od týlu směrem vpřed a zvědavě očekávala, co má vlk na srdci. Že je sem přivedla magie a čáry, to už bylo více než jisté. Ale to jistě nebylo jediné téma, které spolu dva cizinci mohli sdílet.
„Znám odtud cestu domů. Přes bývalý Ragar a kolem Velkého jezera až ke hranicím Borůvkové smečky,“ vysvětlila krátce, zatímco nevědomky odpověděla na vlkovy nevyslovené otázky ohledně jejího původu. „A děkuji za nabídku pomoci,“ pokynula mu lehce hlavou, „té se jednomu často nedostane. Ne v těchto časech. Kořist se nám však podařilo dostat do úkrytu lesa. Tam si jí snad případně již všimne někdo tamní.“ Pravdou však bylo, že se Baghý od Safírového jezera prach prostě nechtělo. Měla to tu ráda, ve smečce měla snad všechny náležitosti řádně vyřízené a teď si chtěla trochu užít. Co by to byla za alfu, kdyby nevěřila ostatním vlkům, že to chvilku zvládnou bez jejího dozoru. Hlavně když Aranel zůstávala v lese. Z dalšího víru myšlenek ji však vyrušila další slova šedého vlka, Jinkse, jak se posléze představil. Znovu mu pokynula na pozdrav, než sama promluvila.
„Mé jméno je Baghý,“ opáčila mu stejnou mincí, zatímco úmyslně zamlčela fakt, že jí Borůvková smečka říká paní. Obrazně řečeno. Každý ví, že se Baghý nad ostatní nikdy nepovyšovala. „Ať zase já nejsem okřídlená cizinka ve tvých příbězích,“ doplnila stroze, aniž by snad pohnula brvou. Natož potom perutí.

Jak čas plynul a vteřina míjela vteřinu, Baghý se lehce uvolňovala. Možná to bylo prostředím, nebo snad tím mrazivým větrem který jí hladil po lících. Jako kdyby jí říkal, že se nemá čeho obávat a že je tu s ní. Ostatně jako vždy. Nikdy jí neopouštěl a ona mu důvěřovala. Krátce proto zavřela oči a pomalu vydechla, zatímco naježená srst pomalu ulehala. Možná, že tenhle cizinec doopravdy nepřinášel žádnou hrozbu, vždyť též ustoupil, jakmile se a něj otočila. Tvářil se zdvořile a vlastně i docela mile. Pomalu proto vydechla a víčka těžká po probdělé noci znovu rozlepila. Slechy stále tiskla k týlu a hlavu držela hrdě vztyčenou, ale už nebyla přikrčená a připravená se bránit, třebaže si pořád cizincem nebyla tak úplně jistá a zdráhala se zcela uvolnit.
Zatímco tam tak mlčky postávala a čekala na vlkovu reakci, mohla si koutkem oka rychle prohlédnout okolí. Malý ostrůvek ve středu jezera se prve jejím zrakům skrýval. Výhled odtud byl ovšem dech beroucí. Štíty hor, které teď mlčky dávaly pozor na jejich shledání se snad nakláněly blíž. Byla to odlehlá oblast, kam jistě málo kdy někdo přišel. Navíc pak takovým netradičním způsobem. Slunce, které se navíc ještě ukrývalo za horizontem a reliéfem vysokých kopců rozjasňovalo sněhové čepičky, které tu zůstávaly celoročně. Nebýt cizince, Baghý by se při tom pohledu i mimoděk usmála, neboť v těchto místech nejraději vzpomínala na domov. V kostech pak cítila zvláštní mravenčení, jakoby nedočkavost? Možná. Lehce si přešlápla z tlapky na tlapku, když vlk promluvil. Lehce sebou cukla, ale neuhnula ani o píď. Leda tak pohledem, kterým se stále bránila přímému očnímu kontaktu a jen zírala cizinci na čelo, jako ten správný podivín. Neznámý však potvrdil její tvrzení a ona na srozuměnou přikývla:
„Že by si zase jednou magie hrála se životy smrtelníků?“ broukla s kyselým úšklebkem, zatímco se pořád snažila tvářit pokud možno důstojně. Problém však tkvěl v nejistotě, která se usídlila v její hrudi. Najednou pociťovala nepopsatelnou touhu se alespoň trochu očistit. Vždyť krev na ní zasychala a za chvíli by taky mohla smrdět podobně, jako ta strakatá vlčice od Ovocné tůně. Naštěstí se vlkovi povedlo krátce odvrátit její pozornost od vlastního kožichu někam trochu jinam.
„Ano,“ přitakala klidněji, tentokrát znovu s tváří bez výraznějších emocí, nikoliv však nepřátelsky. „Jen jsme kořist nestihli odvléct zpět domů. Tedy alespoň já ne. Kdo ví, co se stalo se zbytkem těch vlků a jestli je nepostihl podobný nešvar,“ vysvětlila stroze. Jak umírala její obava, začínalo ji tuze zajímat, s kým to vlastně mluví. Vlk vypadal starší než ona, ale zdání klamalo. To ona jen vypadala až moc mladě. Jeho tlapu zdobily podivné ozdoby a v šedé tváři zahlédla lesk fialových očí. Vítr k ní ovšem žádnou typickou smečkovou vůni nedonesl. Buď se ztratila v jeho vlastní chladné vůni, nebo zkrátka jen cizinec nestihl načichnout. Šedý ale sám o sobě voněl velmi přívětivě, což dál vzbuzovalo hnědé zájem.

Hnědá vlčice tváří v tvář cizincovi nejprve strnula jako chladná socha. Stála a nechápavě na jejího nového společníka zírala, aniž by snad pohnula jediným svalem. Doopravdy nečekala, že se tu objeví někdo další. Byla by přísahala, že ještě před chvilkou stála sama. Opravdu. Vždyť se rozhlížela, ne? To byla jedna z prvních věcí, co přeci udělala. Jistá si ale náhle nebyla. Naopak si byla velmi nejistá a to jak svým úsudkem, tak pevnou půdou pod nohama. V hlavě jí to šrotovalo poměrně dlouho, než vyskočila na nohy a zaujmula obranné postavení, oči automaticky upnuté na šedé čelo. Sršela z ní ovšem nechápavost a zmatení. Srst měla naježenou, i když byla stále ulepená od čerstvé krve a uši zcela automaticky stáhla k týlu, až jich nebylo pomalu ani vidět. Jenže vlk stojící proti ní také nevypadal zcela jistě – možná až naopak. I on se tvářil, jakože nechápe a jeho slova potvrzovala její domněnku. Navíc – nějak se zde ocitl? Hnědé ouško cuklo a vlčice trochu uvolnila svůj prve kamenný obličej. Že by se tu ocitl za stejných a zcela nevysvětlitelných okolností, jako ona? Teprve teď si ho začala pořádně prohlížet.
Nikdy před tím jeho tvář neviděla, ale přece si dokázala udělat menší obrázek, odkud že vlk je. Hustý kožich a urostlá postava. Jistě jednala se seveřanem. Hlas měl příjemný a zvučný, fialové oči nenesly známky zuřivosti, či snad agrese. A přesto hnědá vlčice nevydala hlásku a jen tak postávala, zatímco dlouze uvažovala, jestli zkusit roztáhnout křídla a uletět, nebo se pokusit s tímhle neznámým vlkem navázat nějaký kontakt. Naprázdno polkla, aby zahnala nepříjemný pocit úzkosti z neznámého. Tady nebyla v Borůvkovém lese a neměla smečku, kterou by mohla chránit. Tady byla prostě tou prostou, obyčejnou Baghý, která kdysi přišla na Gallireu po letech ztracení a bez jediného přítele; bojící se každé živé duše. Majestátní reliéf sněžných hor navíc nepomáhal její nervozitě. Přišla si naopak ještě titěrnější a zbytečnější, než kdyby stáli na prosté louce. A přece jí něco na tom cizinci zajímalo – možná jestli se sem dostal stejným způsobem jako ona? Pravdou však zůstávalo, že jestli se tu měl někdo právo bát, jistě to byl on. Zatímco jeho šedý kožich byl upravený a příjemně voněl, Baghý byla celá od krve a smetí, jak se ještě před pár okamžiky válela s umírajícím srncem na travnaté planině. Pořád ji bolelo na prsou od jedné přišité tím drobným kopýtkem. A možná to byla právě bolest, co ji přimělo se trochu oklepat a alespoň promluvit. Protože šedý doopravdy nepůsobil jako někdo, kdo by jí měl záhy ohrožovat.
„Růžový mrak a sladká vůně?“ otázala se tiše a nedůvěřivě. „Sama jsem byla ještě před pár okamžiky se smečkou na lovu,“ vysvětlila pak podobným způsobem svůj zjev snad tak ospravedlnila špinavý kožíšek. Že by za jejím zmizením opravdu stála magie? Zamýšlel s ní snad něco Život? Nebo možná Smrt? Ta by ji ale nepřivedla na tak krásné místo.

// Východní Galtavar (amorek)

Zdálo se, že slunce se ten den mělo plaše skrývat za oblaka, která přinášela vlahý deštík. Ne, že by se jednalo o vydatnou sprchu – tu kapka sem, tu zase támhle. Baghý pevně věřila, že se stihne ukrýt v bezpečí úkrytu, než vůbec začne pořádně pršet. Tak proč teď stála na přímém slunci a mžourala na stíny hor, které byly všude kolem? V nose ji lechtala sladká vůně, která ani trochu nepřipomínala vůni borůvek a zbytky růžového obláčku si bral chladný vítr, který teď čechral špinavou srst. Poznávala to místo? Jistě že ano! Horské jezero by poznala kdykoliv. Vždyť ho vždy měla ráda a vždy se sem ráda vracela. Jeho stříbrná hladina se leskla v ranních paprscích sílícího slunce a vítala nový den. Zapomenula zase? Posmutněle stála na břehu a pokoušela se spojit si všechny střípky skládačky. Ještě před chvílí, nebo spíš co se zdálo být chvílí, se vracela z lovu se svými přáteli. Vlekli k lesu tu mrtvou srnu, byli potřísněni krví a těšili se domů. Ona se jistě musela trhnout a teď teprve přišla k sobě. Tak to jistě muselo být.
Jenže jedna věc hnědé vlčici v té, jinak docela vyrovnané, rovnici neseděla. Kdyby se toulala někde sama více než den, jistě by na sobě neměla tolik čerstvé krve. Krve, která ještě nestihla zaschnout. Po rychlé kontrole si byla více než jistá faktem, že ona sama raněná nebyla. Srnčí pižmo z ní navíc silně vzlínalo do všech stran. Že by se tu snad zase angažoval Život a jeho čáry?
Kousek popošla, zatím zcela nevědomá, že na ostrově není sama. Možná byl moc tichý, nebo ona prostě jen upínala všechnu svou pozornost na stříbrnou hladinu, zcela utopená v jejich průzračných vodách. Těžko navíc přehlučit ryk její pobouřené mysli, která marně hledala odpovědi na všechny nevyřčené otázky. Posadila se na břeh o kousek dál a rozvážně teď tlapkou dloubala do vlnek, co omývaly břeh tohoto místa. Nikdy si ostrůvku uprostřed jezera nevšimla. Třeba to byla Safírová příšera, komu seděla na zádech? Těžko říct. A tak si jen hrála s vodou a lehce si u toho mývala stále špinavé tlapky. Na zbytek kožíšku byla zatím docela zima. Rozhodla se proto setrvat, než se trochu ohřeje vzduch. Mohla se taky domů jednou vrátit čistá, ne? Jenže její rozjímání něco rušilo. Střelila ouškem vzad. Pletla se snad? Byl tu snad ještě někdo další? Pomalu se ohlédla a srst se jí automaticky naježila. Byl tu ještě někdo.

Adrenalin žilní řečiště hnědé dámy pomalu opouštěl, jak začínalo na východu svítat. Odpočívala po lovu dlouho. I její přátelé to potřebovali a nebylo vůbec divu. Adiram vypadal bledě, musel si sednout a hluboce dýchal. Řekl jen něco o tom, že nemá rád lovy, s čímž musela Baghý souhlasit. Ani ona si krvavé honičky za potravou neužívala, jenže jíst pořád musela, tak co naplat, že? Nejraději by se pustila do jídla hned, ale nehodlala se špinit ještě víc a na zcela cizím území. Povzdechla si, když se nad ránem začala protahovat.
„Přišel čas vrátit se domů,“ broukla měkce a s úsměvem, zatímco pomalu a s lehkostí rytmicky houpala oháňkou. „Všichni jste odvedli skvělou, ne-li výtečnou práci a jsem za vás moc ráda.“ Díků v tenhle okamžik nebylo nazbyt. Sotva by dokázala ulovit statného srnce sama. Leda tak s pomocí magie, což jí přišlo krajně nevhodné a neetické, vůči jejich kořisti. Dříve, než se však doopravdy jala táhnout zdechlinu zpátky do nedalekého borůvkového lesa, otočila se na Maeve:
„Jsi mladá a šikovná, líbí se mi tvoje zapálení. Odvedla jsi navíc napoprvé opravdu dobrou práci,“ chválila mladou slečnu. Maeve sice zaostávala a nehrnula se vstříc nebezpečí, ale to bylo přeci jen moudré. Ještě pořádně nevěděla co a jak – měla se spoustu co učit. A přeci si Baghý byla více než jistá, že si za to vlčice zaslouží patřičnou odměnu. „Myslím, že ti můžu s klidným svědomím svěřit pozici delty,“ pousmála se něžně a znovu zamáchala oháňkou, zatímco křídla tiskla pevně ke svým bokům a čechrala jimi krví zkropenou srst. „Jistě nejsi proti, že? Ještě přemýšlím o nějaké funkci, kterou bys mohla být naší smečce užitečná, ale to má čas. Stačí, že dnes jsi se blýskla v tom nejlepším světle,“ pochválila vlčici naposledy, než se otočila po zbytku skupinky a převážně Erlendovi, jehož hlas mohla slyšet jediná – jak by měl úsměv zmizet z její tváře, když byla obklopená tolika blízkými? V jejích očích se však odrážela starostlivost, znovu.
„Vážně jsi v pořádku?“ naklonila hlavu ke straně a kdyby Erlend nebyl na první pohled starší a ještě o hodně větší, starostlivě by mu upravila srst na krku. Chtě nechtě byl teď jejím malým synovečkem, nehledě na skutečnost.
Když bylo vše vyřízeno a Baghý ještě zkontrolovala životní funkce své oblíbené kozy, čapla zdechlinu za nohy a zabrala ze všech sil. Tělo se dalo do pohybu s lehkostí a dalo by se předpokládat, že se někdo přidá. Naštěstí nebyli moc daleko od Borůvkového lesa. Ve vzduchu však viselo něco podivného. Něco, pro co Baghý neměla slova. Nedokázala to prazvláštní chvění popsat. A tak se jen prala dál se svým břemenem, zatímco ji tlapky nesly domů. Zdánlivě. Nevěděla, co se na ní chystá za oponou a co přijde s východem slunce.

// Borůvkový les, nebo snad ne?

| Adiram | Erlend | Nori | Maeve | Baghý |

Plíce v jednom ohni, hořící tlapy a vítr nemilosrdně bičující Baghý obličej. Pohybovala se rychle a mhouřila oči. Slunce se rychle přehouplo přes horizont a mrak se rozplynul. Toho si ale hnědá dáma už nevšimla. Zlatý den se loučil jen posledním srpkem sytě oranžové na západním horizontu, když události nabraly rychlý spád. Srnec vyrazil vpřed – přímo naproti Erlendovi, Adiramovi a Norimu. A taky že její smečka hnědou alfu nezklamala. Ihned mu vyrazili vstříc – přesně v ten správný okamžik, aby krátce zazmatkoval. Na rychlosti ovšem srnec neubral a hrdě bojoval o svůj život. Byl v nejlepších letech, silný a statný. Ale smečka se musí nakrmit a teď zkrátka přišla jeho poslední hodinka, i když se nejednou zdálo, že ho rychlé nohy vysvobodí a unikne jisté smrti.
Baghý za skupinkou lovců pospíchala s lítým odhodláním. Pomáhala si křídly v pohybu, prodlužovala své kroky, nebo spíše skoky a hnala se vstříc srnci. Vyrazil vpřed moc brzo, takže se k němu musela dosti přiblížit. Po očku však postřehla Maeve, jak se srdnatě snaží zapojit. Usmála by se, kdyby na to byl čas. Teď si jen hleděla svého a snažila se pomoci Erlendovi s Norim, kteří oba brzdili již tak raněné zvíře. Přišel čas to ukončit. Hnědá si nadběhla obloukem a jako rozjetá lokomotiva naběhla přímo k srnci. Její muška byla přesná a konec měl přijít rychle. Rudá krev se vyhrnula z roztržených srnčích tepen a potřísnila světlý kožich na její hrudi, podobně jako v temnotě lesknoucí se přívěšek. Síla však zvíře opouštěla jen pomalu a dlouho se pokoušel bránit. Oháněl se kopyty a možná i růžky, ale alespoň ty byly mimo její dosah. Několik ran jí ovšem přiletělo, než pocítila ve svých zubech místo odporu jen mrtvou váhu těla, které opouštěla ta mocná duše. Držela ovšem ještě o něco déle, dokud i poslední pohyby neustaly a dokud nenastalo to podivné, mrtvolné ticho. Před očima jí probleskl pohled na dvě mrtvoly, které si vzalo nedaleké jezero. Jen krátce. Pak zmizel a ona zjistila, že poplašeně od mrtvého těla odcouvala, křídla napůl roztažená a očka podivně zastřená. Rychle se ale oklepala – věcně i doslova a ihned se začala rozhlížet po všech svých kumpánech:
„Jste všichni v pořádku?“ ptala se hned, očka na vrch hlavy a v nich jednoznačně stín starostí. Naposledy to nedopadlo dobře – teď snad bylo lépe.

| Adiram | Erlend | Nori | Maeve | Baghý |

Byl nejvyšší čas se vrhnout do akce. Slunce se klonilo k západu a teplý den se chýlil ke konci. Mělo to ovšem jednu velmi zásadní nevýhodu. Slunce totiž bylo na obloze ještě dost vysoko na to, aby Baghý i Maeve přímo svítilo do očí. To nebylo zcela ideální, ale dalo se s tím pracovat. Baghý teď ležela přikrčená v trávě, očka přimhouřená a hnědý kožich plný zlatavých odlesků z těch vypečených paprsků, co ji lechtaly po lících. Tráva jí hladila boky a v sílícím větru laskala tělo splývající s podrostem. Křídla teď vlčice pevně tiskla k bokům, pohled pevně upnutý na klidné zvíře, které si vychutnávalo krásy jarního podvečera. Tak alespoň mu mohli zajistit důstojný odchod, ne?
Vlčice se pohybovala směrem k němu. Velmi pomalu a obezřetně. Každý krok opatrně rozmýšlela a sotva dýchala, jak se snažila nevzbudit v jejich kořisti pocit nebezpečí. S pomocí magie větru se vítr otočil, takže vál po dlouhé ose pláně. Neměli by tak tedy být cítit ani Nori, Adiram a Erlend, nejen dvě hnědá dámy. Baghý se pokoušela svou společnici pomalu kontrolovat. Nebyly od sebe daleko a jednou musela natáhnout křídlo, aby mladé vlčici z trávy netrčel zadek. Jinak byla však Maeve poměrně šikovná, což Baghý donutilo k úsměvu.
„Pomalu,“ upozornila ji tiše zase o chvilku později, když se jí postup mladší dámy zdál až moc hrr. Byla to ovšem jen drobnost, která nebyla prakticky vzato vůbec podstatná. Věřila, že instinkty mladší dámy sviští na plné obrátky a tak nějak jí napovídají, co děla dál. I ona sama teď cítila jejich mocný vliv, stejně jako slyšela hukot horké krve ve vztyčených uších. Prudce zalehla a zatajila dech. Srnec se pohnul a začal se rozhlížet. Všiml si jí? Odřízla mu cestu od východního hvozdu, ale pořád se mohlo mnohé pokazit. Neodvážila se ani pohnout. Byly obě ještě docela daleko, alespoň na Baghý vkus, ale kdyby se srnec poplašil, jistě by musely zasáhnout. A to se bohužel přesně stalo. Srnec odskočil a dal se do běhu. A Baghý na nic nečekala. Vyrazila vpřed, aniž by se na mladší vlčici ohlédla. Nebyl čas na podpůrná slova, nebo nějaký pep-talk. Přišel čas na akci a co nejrychlejší útok. Snad byli vlci na svých místech. Času na přípravu měli relativně dosti.
Baghý letěla napříč planinou, křídla napůl roztažená jí umožňovala prodlužovat kroky a dodávala jí stabilitu. Srnec se prve nepoplašil jí, ale naštěstí ho její výpad z boku nasměroval relativně správnou cestou. Při tom všem však hnědé vlčí dámě slzela očka, to jak jí slunce svítilo proti tváři. A možná to bylo jen prosté štěstí, nebo snad ona magie, o které vlčice neměla ponětí, že se její přání zrealizovalo a na obloze, přímo před otravným sluncem se zformoval hustý mrak.. Jakoby odnikud. Právě včas, aby se mohli dát do pohybu i pánové. Baghý rychlé nohy sudokopytníkovi sice stačily, ale začínala být po rychlém sprintu unavená. Pomoc by jistě bodla. Ještě že měla těsně po boku, nebo někde v závěsu alespoň Maeve.