Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Cesta vyšlapaná v borůvčí dvojici vedla podél hranice. Minuli Ovocnou tůni a kroky je dovedly prakticky až okraji středozemní propadliny, kde již pěšina pozvolna mizela mezi rozrůstajícími se keříčky světle zeleného borůvčí. Baghý se v těchto místech lesa neocitala až tak často, ostatně jako skoro nikdo. Možná by to dokázala spočítat na všech svých drápcích z předních tlap. Jediný čerstvý pach, který křížil jejich cestu byl jejího milovaného synovce. Zjevně po lovu dorazil v pořádku domů. V závěru na to ale zas tolik nesešlo. Hlavní bylo, že díky časté absenci vlků v tomto koutu smečkového území se tu relativně zdržovala divoká zvěř. Tedy – hlavně ta drobná. Mnoho nebezpečí jí tu nehrozilo, když smečka vyrážela na lov na velké pláně pro velkou kořist, zatímco králíky a jiné hlodavce lovila hlavně vlčata. A těch tu bylo poskromnu. Jestli nepochcípala s ohledem na jejich morálku, pak byla smečka úplně bez vlčat. Že byla Baghý trochu zahořklá? Asi ano. S mládeží to zas tolik neuměla. Hlavně s takovou, která si za každou cenu zkoušela postavit si hlavu a chovat se nezodpovědně. Hnědá však krátce zavřela oči a zhluboka vydechla. A dost, oslovila sebe samou zostra. Nemohla být zaujatá. Byla alfa a nesla za ně zodpovědnost. Až se rozloučí s cizincem, bude třeba beztak s každým členem smečky krátce promluvit. A taky chtěla vzít Maeve na nějaké to dobrodružství.
„Tady bude klid,“ špitla nakonec směrem k Jinksovi a trochu se pousmála. Byl dobrým společníkem. Klidným a příjemně hloubavým. Něco na něm hnědé vlčici padlo do oka. I proto se mu možná rychle otevírala? Možná proto teď alfa borůvkové smečky lovila s cizincem zajíce na hranicích vlastního území. Pousmála se, ale drobný pohyb v dáli zaujal její pozornost. Ihned se přikrčila. Instinktivně. Byla to kuna? Byl to zajíc? Nakonec to bylo jedno. Adrenalin jí teď vířil v tepnách úplně stejně, jako by snad měla skolit sedmihlavou saň.

// řeka Mahtaë (sever)

Les cestou znavenou dvojici pohltil do své milosrdné náruče právě ve chvíli, kdy se slunce přehouplo přes obzor a bouře se začala klidnit. A Baghý objetí svého domova uvítala s vděčným úsměvem. Ihned zaznamenala, že Aranel obešla hranice, neboť krajina teď voněla po bílé vlčici. A že hranice obešla pořádně. Hnědá ihned věděla, že až se rozloučí se svou současnou společností, bude muset bílé betě moc poděkovat, jak kvalitně zastává svou funkci. Teď se ale krátce otočila na Jinkse, který ji stále následoval. Těžko soudit, jestli mu tak vadil déšť, či snad na něj znovu doléhala vzpomínku na starou přítelkyni, která hnědé dámě byla vlastně úplně cizí. Svět byl kruté místo, to vlčice věděla moc dobře. Ale snad v sobě měl nalézt i trochu toho pokoje pro jiné, než jen jednu hnědou seveřanku. Třeba i Jinkse někde čekalo smíření se s jeho minulostí, která s ním vymetla podobným způsobem, jakým vymetala s hobitem jménem Baghý.
„Vítej v zpátky v Borůvce,“ pronesla trochu kysele, zatímco si nakročila rovnou do středu území. Zarazila se ovšem mezi prvními stromy. Málem by zapomenula upozornit na svůj vlastní příchod, takže jen krátce zvrátila hlavu k ocelově zbarvené obloze, aby kvapně zavyla a upozornila tak na svůj příchod. Alfa přišla domů. Krátké zdržení je však opravdu nemělo omezovat na převratně dlouhou dobu. Kdeže. Vlčice se proto znovu obrátila na svého společníka, aby se mohl pohled nemocného páru očí krátce setkat s fialovými duhovkami cizince. Ihned však vyjel zpátky na šedé čelo, kdy býval ukotven tak často. „U severní hranice se nám možná poštěstí natrefit na zajíce zbloudilého z plání, co ty na to?“ navrhla s lehkostí a nedbala starostlivého výrazu Jinksovy tváře. Možná mu bylo proti srsti lovit na smečkovém území. Ale jako by snad alfa mohla něco namítat, když to byl od počátku její nápad. A vůbec – proč by měli být borůvkoví vlci nepohostinní? Obzvláště v době, kdy se na Gallireu snášel podivný, temný oblak.

// Ageronský les přes Západní Galtavar

Na pláních bylo toho rána zase o něco hůř, neboť počasí se nějak nemělo k zlepšení svého stavu. Možná samo nevědělo, co se má dít? Baghý se chvíli pokoušela soustředit, ale ten podivný pocit, který jí v posledních dnech neustále napovídal, jak se bude počasí nadále vyvíjet teď zůstával tichý. Nezatěžovala ovšem svou mysl nesmyslnými strastmi a prostě jen přijala fakt, že počasí ještě chvilku nerozhodné bude. Přidala proto krapet do kroku, plně odhodlaná dorazit domů dříve, než se plně rozední. Žaludek jí však v dutině břišní podivně zasténal. Dlouho nejedla. Málem na svůj hlad v dobré společnosti zapomenula, ale když se teď připomenul, sotva ho mohla o něco dále ignorovat. Lovit v takovém počasí se jí ovšem ne zcela chtělo. Hlavně pokud šlo o lov na planině, která se před nimi záhy otevřela. Jako by Gallirea odpovídala Jinksovi na jeho otázku, i Baghý lehce přikývla. Hlavu teď držela vynořenou z hustého podrostu na pokraji Ageronu, zatímco sledovala bouří sužovanou pláň.
„Ano, jsme skoro na dohled,“ pousmála se lehce, než neochotně opustila přítmí jejich přístřeší a začala si znovu máčet hustý kožich. „V lese snad ještě bude něco k snědku, ale možná bych si ještě před tím něco ulovila na hranicích, jsi pro?“ nadhodila pak s trochu kyselým výrazem, zatímco ji nohy nesly k ústí řeky Mahtaë. Ještě museli překonat silný tok, ale věděla o úzkém pruhu kamenů, který jim poměrně dlouho umožňoval přechod přes zmíněnou řeku, když se potřebovali borůvkoví vlci dostat na její druhý břeh. Našla ono místo velmi svižně a přetančila po kluzkém povrchu oslizlých skal jako baletka. Na druhém břehu pak počkala na svou společnost, zmoklá jako slepice a otrávená z náhlého řádění té nehezké bouřky. Ale blýskalo se na lepší časy. Byli téměř doma a vůně Borůvkového lesa je vítala více, než kdy jindy. To jak voda padající z oblohy rozvířila vůni lesa a malých keříků, jež začínaly pomalu rodit malé, fialové bobulky.

// Borůvkový les

// Sněžné hory přes Dlouhou řeku

Cesta dvojici nejprve ubíhala. Bouřka se pomalu valila směrem na sever a zuřivě dunila, ale Baghý byla prve optimistická. Možná že to stihnout, pohnou-li sebou? Bohužel se spletla a první kapky deště je dohnaly sotva ve chvíli, kdy opustili horské svahy. A kdyby jen kapky. V posledním světle starého dne ještě mohli zahlédnout děsivou stěnu vody, jak se žene údolím přesně k nim. Před sprchou by je neuchránil ani ten nejhustější z nejhustějších lesů. Natož pak Ageron, nebo Borůvkový les vzpamatovávající se stále ještě z ničivého požáru. Na holé pláni pak nakonec nezůstalo nic, co by je uchránilo vířícímu živlu. Baghý proto zaplula do přítmí lesa v prvním okamžiku, kdy to jen trochu bylo možné. Starostlivě se přitom ohlédla na svoji společnost. Měl dlouhé nohy a stačil jí bez problémů. Co kdyby ji ale ztratil z dohledu? V černočerné tmě divoké noci to nebylo vůbec nemožné.
„Vše v pořádku?“ pozeptala se starostlivě, jakmile se vlk znovu ocitl v doslechu. Viděla však jen obrys jinak šedého kožichu a letmý jas v očích, které se teď zrovna nezdály být fialové. Křídla pevně přiložená k bokům jí poskytovala ochranu před mokrým běsněním, neboť se dobře promašťovala. Voda po nich stékala v krůpějích a nechávala srst pod peřím suchou. Jinak ovšem hnědá alfa vypadala spíše jako ten nejhorší z vandráků široko daleko. Srst měla od bláta, zacuchanou a držely se na ní zbytky lesního podloží a travin. Nic příjemného. Nemělo ovšem cenu se ani pokoušet oklepat. Jen by to zhoršila. Bez dalšího ptaní proto vyrazila znovu vpřed, tentokrát ovšem poměrně mírným tempem. Nechtěla riskovat, že by si popletla už tak velmi špatně známou cestu, nebo že by snad v celé své parádě napálila v horším momentu přímo do stromu. Konec konců na nemocné oko neviděla prakticky vůbec nic. A spěch se nevyplácel.

// řeka Mahtaë (sever) přes Západní Galtavar

Hnědá vlčice očekávala návrat svého společníka s velmi nedbale zakrývanou radostí. Připadala si jako polobůh. Poprvé vzlétla, poprvé přistála a všechno bylo tak zvláštně nereálné navzdory faktu, že si byla docela jistá opravdovostí svých zážitků. Navíc! Nepřišla k žádné úhoně, což ještě vylepšovalo její pocit z poměrně nově nabytých schopností. Oháňka jí za zády smetala poměrně hbitě. A Jinksova přítomnost ještě podněcovala její horoucí úsměv a lesk v dvoubarevném páru očí. Ale ten začal pozvolna zanikat, neboť se začalo zhoršovat počasí. Od jihu se pomalu hnala bouřka, která otřásala zemí. Baghý krátce k tmavému obzoru sjela pohledem a trochu se zakabonila, ale pak pohled obrátila na šedivou, velmi sympatickou společnost.
„Bylo to skvělé!“ zasmála se rozvášněně, křídla teď zase pevně přitisklá ke svým bokům. „Ale měli bychom se dát do pohybu. Něco mi říká, že se žene nehezká bouřka. Takový… pocit uvnitř. Ještě víc to podtrhuje ten… smutně černý obzor.“ Trochu rozpačitě ještě jednou pohledem přešla ke štítům hor, které byly onoho večera ponuře temné, až děsivé a hrůzu nahánějící. Něco se v ní pohnulo. Byl čas to tu zabalit. Přeci jen se však ještě hbitě otočila na Jinkse, soustředěná, jak jen to šlo. Prohnal se okolo něj teplý poryv větru. Něco na něm ale bylo zvláštní. Jako by se do hustého kožichu šedého vlka nejprve zdráhal zakousnout krom toho, že jej prosytila podivná elektrizující energie. A přitom se vzduch kolem znatelně oteplil. Jako by samotná magie měla problém najít pevnou půdu pod nohama a motala si své síly. Baghý si však ničeho řádně nevšimla. Ostatně Jinks elektrický kopanec nedostal a že se oteplilo, to přeci bylo cílem. Nakonec se však podařilo a šedý kožich byl záhy suchý.
„To aby se ti lépe cestovalo,“ pousmála se hnědá, než se znovu otočila a svižným poklusem vyrazila směrem k dlouhé řece, která si razila cestu mezi horskými svahy. Už byla z domu až příliš dlouho. A kručelo jí v žaludku.

// Ageronský les přes Dlouhou řeku

// Safírové jezero

Padla noc, která konečně přinesla úlevu od toho podivného počasí, jež panovalo přes den nad Gallireou. Zvláštní to dny. Kdy v očekávání silné bouře předcházelo tíživé dusno, které znesnadňovalo dýchání. Vzduch byl těžký, podivně vlhký a nějak nepřinášel kýženou úlevu. Po nádechu jako by stále trošek cenného plynu chyběl. Baghý si však v horách užívala příjemného chládku, který ještě podtrhoval vítr vířící kolem jejích líček. Ach ano, stále ještě kroužila nad jezerem a užívala si každý okamžik z těch chvil. Hluboko pod sebou také zahlédla Jinske, jak se ponořil do chladné vody. Moc mu to nezáviděla. Hlavně vzhledem k faktu, že jezero bylo v noci tajemně tmavé, jako oko monstra tupě zírající na tento svět. Stáhlo se jí hrdlo a raději zrak odvrátila. Možná by pod temnou hladinou zahlédla nějaký nečekaný pohyb. Monstrum z hlubin? Nechtěla pokoušet své štěstí. Ještě se totiž musela snést k zemi, což také vyžadovalo jeho notné přičinění.
Rozhodla se o nic víc nezdržovat svého šedého společníka, když se přiblížil až téměř ke břehu. Sama se teď motala nad kamennou pláží a pokoušela se nalézt to nejlepší místo pro přistání. Ale takové neexistovalo. Kamenní tu bylo všude. Musela zkrátka vynaložit snahu, aby se neufikla kus ostudy. Ještě naposledy si prohlédla pláž pod svými křídly, než se otočila a strmě se k ní přiblížila. Její soustředění přineslo ovoce. Záhy stála oběma nohama na chladné zemi. Co tomu předcházelo byl však velmi neohrabaný a neladný pokus o elegantní přistání, kdy vlčice naprázdno kopala nohama nad zemí tak dlouho, než se jí poprvé dotkla. Teprve pak za běhu složila křídla k bokům a rozhlédla se. Minula svůj cíl o několik desítek metrů a proto se za svým novým známým musela urychleně vrátit. Jistě mu musela být zima. Trpělivě však vyčkala, než se šedivý vyškrábal na vodou obroušené oblázky.
„Jsi v pořádku?“ pousmála se na něj trochu starostlivě chvilku poté. Přeci jen mu ponechala prostor k nějaké očistě a tak, jenže v tuhle chvíli už smekala ocasem ze strany na stranu, nadšená svým vlastním úspěchem. Sakra viděli to všichni?

Svítalo. A začátek nového dne byl ideálním milníkem pro opuštění tohohle místa. A Baghý byla připravená, třebaže si tak nepřipadala, když si pohledem nervózně prohlížela světlou spodinu roztažených křídel. Jinsk byl ale vstřícný – nejen, že se na ni nezlobil, ale také hnědé dámě pomáhal se vznést. Věcně i doslova. Byla mu za to vděčná, takže ho častokrát potěšila milým a rozpačitým úsměvem.
„Dobrá, dobrá,“ broukla měkce nakonec a tak tak se udržela, aby znovu nezačala rýt tlapou v zemi. To už by bylo neslušné. A možná by si šedý vlk o alfě Borůvkové smečky mohl začít myslet, že je neschopná a nerozhodná, nebo tak něco. Hodlala ho přesvědčit o opaku. I proto se pevně rozkročila, aby snížila své těžiště a pevným pohledem naposledy prohlédla okolí. Nikde tu nebyly žádné překážky a kdyby přeci jen vzlétnout nedokázala, byla tu ledová voda, která by ji polapila jako záchranná síť. Zdali by vlčice v jejím chladném objetí nezačala panikařit bylo zatím otázkou. Jenže Baghý na ni nechtěla znát odpověď.
„To nezjistím, když to nezkusím,“ zopakovala proto jen, než jedinkrát máchla křídly. Svaly se napjaly, vlčice se odrazila a rázem se ocitla ve vzduchu. Tohle bylo ale podstatně těžší, než se vznést z nějakého připitomělého kopce. Tloukla křídly jako zběsilá, aby se udržela jen pár čísel nad zemí. A ještě víc, aby se vznesla o něco výš. Navíc u toho nepěkně vrávorala. Zjistila ovšem poměrně zásadní věc: od podzimu její křídla hodně zesílila. Možná protože je teď používala častěji a častěji a nebála se jich. A i proto ji teď nenechala vy štychu. Pomalu ale jistě se dostala do výšky, kde si již připadala o něco bezpečněji. Paradoxní? Možná. Ale aspoň letky nevířily nepříjemný prach a nemlátily sebou o podloží a kamení na ostrově. Jak se vlčice dostávala výš, vypadala jistější a jistější. A všechna její snaha vyvrcholila ve chvíli, kdy se konečně dala do pohybu vpřed. Najednou už nemáchala perutěmi jako poplašená slepice, ale elegantně kroužila nad hladinou jezera. Kdyby byla mladší a nesnažila se udělat dobrý dojem, asi by na svého společníka něco houkla. Teď si musel prostě jen vystačit s tím, že mu prosvištěla nad hlavou, než zamířila k druhému břehu jezera a k úpatí hor. Na ostrově po ní zůstalo jen jedno jediné tmavé pero. Větší než ptačí a opuštěné. Jako památka jejich nečekaného setkání.

// Sněžné hory

Baghý se pokoušela trochu srovnat. Pohltila ji úzkost a nepříjemné pocity, které už dlouho nezažila. Udělala chybu. Nemohla to před tím vědět, ale stalo se tak. Povzdechla si. Najednou nevěděla co se sebou. Nejraději by se ukryla za křídla a na Jinkse se už ani nepodívala. Kdo ví proč ji to tak zasáhlo. Konec konců jí cizinci většinou bývali poněkud víc… ukradení? Naprázdno polkla, když se po své společnosti konečně otočila:
„Omlouvám se, vážně,“ zopakovala ještě jednou, zatímco se jí v očích podivně zalesklo. Možná to byl odraz vlastního zostuzení, nebo něco na ten způsob. Ale život šel dál a ona tu nemohla truchlit uprostřed pustého ostrova, kde by ji sžíraly a užíraly její pocity. To ne. Tahle fáze byla už pryč. Možná i proto se docela svižně vyhoupla na nohy, aby činností zahnala všechny ty démony, kteří se pomalu začínali probouzet v jejím nitru.
„Jen teda jedna věc mi leží v žaludku od prvního mžiku tady: musíme se taky ještě dostat z tohohle ostrova,“ připomenula s hořkosladkým úsměvem, když tlapkou poukázala k jezeru. Voda v něm byla stále ledová, což prozrazoval chlad, který je pomalu obklopoval. A aby taky nebyla – bylo to koneckonců ledovcové jezero. Pozvolna roztáhla křídla, ale k vodní hladině hleděla s nedůvěrou. „Vlastně ani nevím, jestli dokážu jen tak vzlétnout,“ prohodila, jak se snažila zaplašit výčitky svědomí, zatímco protahovala klouby ztuhlé v té zimě. Křídla byla pořád překvapivě lehká, a na jejich používání si pomalu začínala zvykat – balancování s nimi bylo mnohem jednodušší –, ale pořád s nimi nebyla úplně sžitá. A plavat odmítala. Průzračné, ale přesto temné vody v ní vyvolávaly smíšené pocity. Věděla, že jen tiše vyčkávaly, než někdo přecení svoje síly, aby se nad ním uzavřely a už nikdy ho nepustily na světlo světa.
„Ty poplaveš předpokládám? Nebo máš třeba taky strach z vody?“ pousmála se nervózně, úsměv teď podivně ztuhlý strachy. Doufala jen, že šedý vlk není takový slabko, jakým bývala ona. A zároveň nevěděla, jestli by prosté sympatie byly dost k tomu, aby se vrhla svého společníka zachránit do hlubin, jako se pro ni kdysi vrhli Théo se Rzí.

Jistě že to nebyl dobrý nápad. Nikdy nebyl dobrý nápad mluvit o požárech, stínech a umírání. Baghý pozorovala změnu ve vlkově tváři, jako pociťovala hluboko uvnitř sebe sílu proměnlivého počasí. Bouřka ustala, ale počasí se nijak nezlepšilo. Blížil se déšť a zklíčený pocit hnědou dámu zcela a úplně ubíjel. Ale to nebylo přičiněním počasí. Bylo to díky její vlastní chybě, která jí teď obracela žaludek naruby. Skoro jako kopanec do břicha od toho srnce, kterého před nedávnem skolila k zemi. Baghý si poposedla, jak se pokoušela nervózně neošívat. Od začátku věděla, že tohle není dobrý nápad a teď se to jen potvrdilo. Neuměla komunikovat s cizími vlky. Nikdy si neměla přisedat blíž. Měla se prostě jen sebrat a na křídlech větru odsvištět někam pryč. Tam se zahrabat a dělat, že nikdy žádného šedivého vlka nepotkala a že to všechno byl nakonec jen velmi špatný sen. Jenže takhle to úplně nefungovalo.
Naprázdno polkla, když se Jinks rozpovídal o své zkušenosti s Naomi i o jejich společných zážitcích. Vlčice si povzdechla, očka lehce přivřená a na duši ten nepopsatelně bolestivý pocit, že někomu ublížila.
„Promiň,“ broukla měkce. „Neměla jsem potuchy,“ pokusila se ulehčit svědomí krátkou výmluvou, jenže to bylo k ničemu. A tak se raději upnula na druhou část jeho slov – o tůni a o ovoci. O těch hezkých věcech, které se k tomu pojily. Krátce přikývla, ačkoliv úsměv na tváři podobně tmavé, jako byla teď obloha, vykouzlit nedokázala, přeci jen se jí očka lehce zaleskla.
„Kdybys chtěl, můžeme se tam vypravit?“ navrhla vlkovi s trochou naděje, že možná vidět ten starý les by ho mohlo přivést na trochu jiné myšlenky. Nebo… by jim mohl dát alespoň průchod. „Alfě to vadit nebude, když přivedu mezi stromy cizince,“ pohodila hlavou nakonec. „Třeba se nám tam bude povídat o něco lépe, než tady na tom holém a pustém plácku.“

Neklid se v hnědé vlčici pořád strádal, třebaže se snažila s ním prát. S nedůvěrou si prohlížela temný obzor ukrývající se za štíty hor, naprázdno polkla. Možná s ní začínal cloumat strach? Bylo to zvláštní místo, ale pohyb v dáli na druhém břehu krátce odvedl její pozornost od tíživého pocitu tam uvnitř. Velké zvíře se procházelo po břehu jezera. Zvíře, které takhle daleko v horách pravděpodobně asi nemělo být. Los. Naklonila hlavu ke straně, jak tak pozorovala vzdáleného obra, kterého silné nohy donesly až ke stříbrné hladině. Sledoval je snad? Zůstal stát, jak kopyta rve omyla ledová voda, zraky pevně upnuté na dvojici v dáli. Baghý se nervózně ošila, ale přeci jen ji přítomnost takového zvířete pomohla ke klidu. Jestli tady může být los, jistě se tu najde místo i pro dvě vlčí duše, asociovala v duchu a těkla pohledem po svém společníkovi. V další vteřině však losa pohledem nenašla. Jako by se po něm zem slehla. Znovu se otočila na Jinske, ale ten se teď ptal na něco úplně jiného.
„Snad dobrému. Většinou se vše v dobré obrátí,“ pokusila se o úsměv, i když se se moc optimisticky kdoví proč necítila. Kamínky již nechala na pokoji, prostě jen vyčkávala. Na co přesně? To neměla zdání. Ale další z otázek na sebe nenechala dlouho čekat. Taková otázka, která vlastně vzhledem k jejím posledním slovům byla velmi představitelná a asi ji měla očekávat. Povzdechla si, když se zamýšlela. Pamatovala si onen den moc dobře. I červené doplňky na mrtvém těle. Jen její jméno nemohla dost dobře vydolovat z paměti. Mluvila s ní snad jen jednou – právě když je Blueberry přijmul do smečky. Ale přeci si po krátké odmlce vzpomenula.
„Jmenovala se Naomi,“ broukla sklesle, když se obracela na svého stávajícího společníka. Objeví se v jeho tváři bolestná grimasa? Znali se? Byli přáteli? Neměla zdání, ani potuchy. Ale přeci už teď věděla, že udělala hrubou chybu. Že o oné události neměla mluvit. Protože co když to byla nějaká jeho známá? Co když si byli blízcí.

„To mě mrzí,“ prohodila vlčice s náznakem upřímné starosti o vlkovo well-being. Sama věděla, jak bylo nepříjemné se vracet do známých míst, kde postrádala známé tváře. Tlapkou se pořád prohrabávala hrstkou oblázků a tvářila se všelijak. Nebyla na místě, kde by byla ochotná mluvit o svých zkušenostech, ale zase muselo být znát její aktuální rozpoložení – doslova byla nesvá. Tíha toho tématu jí dosedala na ramena a ona mohla pociťovat, jako by jí v břiše ležel těžší a těžší kámen. Zaryla drápky do podloží trochu nakrčila čelo. Možná to bylo onou úzkostí z děsivého počasí, které řádilo nad horami.
„Také se mi to nelíbí,“ přitakala svolně, zatímco si prohlížela temná zákoutí sněžných hor. Byla černější a pochmurnější. Dokonce i její oblíbené jezero působilo více tajemně, míň vesele a všehovšudy zkrátka… jako z jiného světa. Jak to Jinks pojmenoval před chvilkou. „Možná se něco děje?“ broukla smířlivě. „Nevím kolik si tady toho zažil, ale není to ani dva roky, co z oblohy úplně zmizelo slunce. Můj přítel tvrdí, že ho dokonce pomáhal zachránit, ačkoliv to je sebevíc nepředstavitelné,“ vysvětlila s trochu kyselým úsměvem. „Ale tohle je jiné – cítím takový zvláštní vnitřní neklid. Jako by ta bouřka byla předzvěstí něčeho. Zároveň ale tam hluboko uvnitř vím, že brzy se přežene a v noci přijde déšť,“ doplnila se skeptickým výrazem v tváři. Neměla ponětí, kde se ta ocelová jistota brala, ale přesto byla tady. A co víc – nebylo to jen dnes. Za posledních pár dnů se její představy již několikrát vyplnily. Bylo to celé zvláštní a ještě víc to hnědou vlčici skličovalo. Ledový spár v jejím nitru teď svíral její tracheu a drtil plíce toužící po čerstvém vzduchu. Zarýval své chladné drápy do jícnu a bránil jí v polykání. Byla tohle úzkost? Jistě že byla – pocit hnědé dámě tak známý, jako byl i cizí. Všechno to způsobovalo ono počasí a lehká starost o les. Kysele se ušklíbla.
„Dva roky zpátky náš les vyhořel,“ vysvětlila krátce. „Byla to podobná bouře. Smrt se snesla mezi stromy, které zapálila svým zeleným ohněm a dokonce si vzala i život jedné vlčice. Je to až nebezpečně povědomý slet okolností,“ ušklíbla se hořce. Při těch slovech ony kamínky, se kterými si celou dobu podvědomě hrála, odkopla směrem k jezeru. Některé dolétly až k neklidné vodě a zčeřily její zrcadlovou tvář. Škoda. Bývala tak krásná.

Bylo nepřirozeně zvláštní, jak čas po cizincově boku nepřirozeně rychle utíkal. Slunce se po tom děsivém, nepřirozeně krvavém a bouřlivém večeru sklonilo za obzor, ulehlo a svět pohltila tma. Byla temná a dusivá, zatímco hromy hřměly nad krajem a otřásaly zemí. Baghý si nebyla jistá, jestli někdy podobně děsivou noc zažila. Jak vzduchem vířila elektrizující energie. Navíc další zradou bylo, že vlastně hluboko uvnitř o přicházející bouři věděla. Cítila její energii dlouho, předlouho před tím, než se doopravdy temná oblaka objevila nad severním horizontem. A ona vděčně přicupitala ještě o něco blíž k neznámému, který se teď stal takový jediným záchranným bodem na pustém ostrůvku uprostřed bouří plísněných hor.
„Krutá pravda,“ ušklíbla se kysele, zatím co se velmi nenápadně sunula ještě o něco blíž. Při tom ji vířící vzduch lechtal v nose tou podivnou a velmi cizí vůní vanilky. Ostatně kde by ona – seveřan každým coulem, co znal jen vůni mrazu a borky – sakra přišla k tak exotické znalosti, jako vůně vanilky? Jenže její úvahy zaplašila vůně borůvek línající z kožichu jí samé. Proč? Protože Jinks se rozpovídal o něčem jiném. Nechal tak jejich předešlou tému uzavřenou, což asi nebylo na škodu. Když už jim svítalo na nový, snad i klidnější, den. Jenže… počasí bylo takové zvláštní. Zatímco Jinks povídal, hnědá dáma měla konečně trochu času si okolí prohlédnout. Doopravdy nad horami řádila bouře. Ale nad jezerem snad jako by sedělo oko hurikánu. Klid, mír a slunce. Zvláštní. Bohužel slova jejího šedého společníka se ubírala jiným směrem a když zaslechla jedno ze známých jmen, ouško jí cuklo jeho směrem. Pohled záhy následoval. Tohle asi také neměla být zcela příjemná konverzace.
„Vločku neznám, navzdory faktu, že ve smečce již jsem alespoň dvě zimy,“ prohodila poněkud sklesle. Očka jí však ještě víc potemněla a ona modrým zrakem sjela k podobně zbarvené vodní hladině. „Storma naopak ano. Když jsem se poprvé přišla, byl betou. Ale partnerku neměl,“ hledala vlčice slova opatrně. Jako by snad našlapovala po tenkém ledu. „Vlastně,“ nadechla se hluboce, „odešel loni v létě a od té doby o něm nikdo neslyšel.“ Sama se starým vlkem neměla prakticky žádné zážitky, ale přesto se o tom nemluvilo těžko. Znalost jeho důležitosti pro smečku to dělala ještě horší. „Svého času byl alfou Blueberry, ale to už je taky minulost. A kromě bílé Aranel je teď les plný hlavně nových tváří,“ dodala ještě, zatímco tlapkou prohrábla vodou obroušené kamínky, které ji chladily pod tlapkami. Z bláta do louže, co? ušklíbla se v duchu. Navzdory sympatiím, které v ní nový vlk probouzel se babrali v poněkud nepříjemných záležitostech.

Čas pod hvězdnou oblohou protkanou barevnými vlákny utíkal rychle. Tak rychle, že se vlastně záhy měsíc uložil ke spánku, na oblohu vykoukl zlatý kotouč a ten se nyní také velmi pozvolna ukládal ke spaní. A Baghý byla spokojená. Povídala si s cizincem o všemožných věcech – většinou banalitách, ale i ty vytvářely zajímavou atmosféru, která se tu nad nimi vznášela. Z neznámého důvodu ji zajímalo, co je tenhle vlk zač. Kde se vzal, jak se mu tu po dlouhých zimách jinde líbí. Za svou neomalenou zvědavost by si nejradši napráskala, roztáhla křídla a odletěla zpět do Borůvkového lesa. Ale jako by snad sežrala kámen, neboť cítila podivnou tíži v žaludku. Sotva zvedla tlapku od země.
„Občas jsou to malichernosti, co nás odvedou ze správné cesty,“ pokývala uznale hlavou v návaznosti na jeho slova. „Ale zároveň jsou to právě ty malichernosti, co náš přivedou na stezku mnohem lepší. Nikdy nevíme, kterou vlastně kráčíme. I já jsem se odtud zatoulala a přišla jsem o staré známé tváře, spousty přátel. N druhou stranu jsem ovšem potkala mnohé nové, které by se mi asi nikdy potkat nepoštěstilo, nebýt těch, no, říkejme jim klidně chyby, ačkoliv je diskutabilní jejich zařazení,“ rozpovídala se, zatímco pohled stáčela k obloze, prohlížejíce si její odstíny. Oranžová na západě pomalu přecházela v tmavě fialovou. Hvězdy však nebylo znát. To ovšem hnědé dámě nevadilo, kdeže. Pohledem však přesto sklouznula k šedému a jeho čelu. Jevil se jako dobrý společník, třebaže okolnosti jejich setkání byly více než pochybné. Jenže očekávaný úkol od Života či Smrti nepřicházel a oni tak mohli v poklidu zůstávat, propadajíce se hlouběji a hlouběji do propasti, která jim snad (ne)měla být osudnou. Nestáli teď ani nikterak daleko od sebe, což hnědá pravděpodobně vytěsnila. I když! Možná pociťovala zvláštní pocit, který ji naopak k cizinci táhl ještě o něco blíž. Nebo se jí to snad zdálo? Bylo to všechno v její hlavě? Nebo mozek nebyl orgán, na který se měla kabonit? Nebyla to spíš vina jednoho nejmenovaného svalu?

Hned pro začátek tu mám salvu pochval! Během dubna se totiž mnozí nejen rozhýbali po delší odmlce, ale obecně se celá smečka velmi aktivně zapojovala do hry! Proběhl také velmi svižný smečkový lov, za který ovšem zodpovídal Erlend. Případné reklamace směřujte jeho směrem, avšak pochybuji, že jich bude třeba! Jste totiž banda šikovná. Všem zúčastněným navíc děkuji za bleskovou hru a opravdu hladký průběh celé události.
Pokud jde o jednotlivce a jejich zapojení, přijde mi za vhodno zmínit několik jmen: jsou to konkrétně Makadi, který znovu kraluje tabulce smečkové aktivity a v závěsu za ním pak naše oblíbené duo: Adiram společně s Erlendem. Všem moc děkuji, že drží smečku v aktivním stavu! Všichni máte za aktivitu drbnou odměnu v úkrytu :>. V neposlední řadě pak ještě vítám mezi živé Noriho, který se ze zimního spánku probral v plné síle a hned se vrhnul na páchání lotrovin. Samá chvála. To samé platí pro Jerryho, u kterého si ovšem aktivitu ještě krapet prověřím, než se vrátí z omegy zpět na vyšší pozice.

V druhé řadě přináším úplnou novotu. Dlouho jsem totiž přemýšlela, jak hru udělat co nejvíce sympatickou pro nové tváře, které se plné ambicí přidávají do smečky, ve které jsou všechny vyšší pozice již obsazené staršími a ostřílenými hráči. Neříkám, že to je náš případ, ale mnohdy jsou tito nováčci mnohem více aktivní, nežli naši starší pardi, což v mé maličkosti vyvolává skeptické pocity. Samotné se mi ovšem nadcházející nápad zamlouvá a proto ho minimálně otestujeme.
Tedy: nově budou mít bety (potažmo i gammy) něco jako funkční období. Co to bude znamenat? Po svém nástupu na pozici bety (gammy) v ní vlk setrvá rok (u gammy možná trochu kratší/delší dobu). Na konci onoho roku přehodnotíme (pravděpodobně společně), jaké má dál plány a zhodnotíme jeho aktivitu v uplynulém období. V případě oboustranné spokojenosti beta zůstává původní a nic se nemění. V opačném případě může být vybrán nový, nejvhodnější následník. Přijde mi to jako férová příležitost pro všechny vlky ve smečce. Aby každý měl možnost nějakého toho kariérního postupu na základě své vlastní snahy a iniciativy. Na rovinu ovšem přiznávám, že do úvah o povýšení také (možná i hlavně) zahrnuju herní aspekty: má vás Baghý ráda? Věří vám alfa? Co ostatní vlci ve smečce? Jak se chováte k nim a jak o vás mluví?
Tahle novinka je platná okamžitě, ale herně vše zůstává stejné a nic se nemění ještě dalšího půl roku.

Vidíte? Krátkej oznam, hodně novinek. Klidně mi sem dolů kopněte váš skromný názor, co si o mém vejmyslu myslíte. Mužu i nemusím ho vzít v potaz, ale věřm, že se tu nějak dohodnem. Jako tomu bylo vždycky.

Tak pac a pusu a hodně štěstí u zkoušek a vysvědčení.
Zduř.
B.



Umíte plést věnečky? Všude kvetou pampelišky, tak šup pocvičit svoje umění! Za každý zaslaný věneček vám přistane něco v inventáři (samozřejmě i s ohledem na provedení, nechceme chcípáky). Čím víc věnečků, tím víc odměn :>!
Nechce se vám věneček motat doopravdy, nebo to neumíte (jako já)? Nakreslete jakýkoliv charakter z Borůvky s věncem na hlavě. Princip zůstává stejný: čím víc věnců, tím víc drobností .

1. východ
2. les
3. měsíc
4. bílá
5. panna
6. pravá
7. A
8. D
9. C
10. D
11. F
12. C
13. B
14. C
15. F

Výsledek: NEBELVÍR (velice těsně před Havraspárem)
Věta: Užívám si malebné výhledy na vysočinu.