Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ovocná tůň

Navzdory nepřízni počasí a sopce běsnící jen o něco dál na sever vypadal Borůvkový les poměrně v pořádku. Voda, jež se snášela z nebes, podivně zapáchala a hnědá vlčice ihned lovila v paměti, kdeže onen ne zcela cizí pach cítila poprvé. Vzpomínka na ono místo ovšem byla tak jasná a silná, jak jen mohla být – to s Norim překračovali ten děsivě zapáchající potok, který vedl od sopky. A ten den vznikla pověst o jeho Jasnosti a věrném slouhovi. Pousmála se a oháňkou za lehkého poklusu mírně zhoupla od jednoho stehna k druhému. Nemohla ale strašit v minulosti. Musela obejít značně vyčichlé hranice a navštívit zlom mezi severní částí Borůvky a Východním Galtavarem. Už v tuhle chvíli ale pečlivě značkovala každý přilehlý strom, třebaže měla jedno ouško pečlivě nastražené směrem ke své společnosti. Ano. Neopustil ji. Stále ji následoval, třebaže byl bázlivý. Při krátké pauze, po tom co označkovala jeden z padlých kmenů u jedné z hlavních cest vedoucích do nitra lesa promluvila:
„Omlouvám se, že jsem ti to neřekla dříve,“ broukla omluvně a rozpačitě stočila zrak k zemi. „Na svém postavení si dvakrát moc nezakládám. Hlavně mimo domov. Tam venku jsem jako každý jiný,“ pokusila se o vysvětlení. Trochu sobecky doufala, že se na ni šedý vlk nebude moc zlobit. Jistě by v nějakém vesmíru a za jistých okolností byl v plném právu. Teď si tím sice nebyla jistá, ale někdy se riskovat zkrátka nevyplatilo. Na jeho otázku pak odpověděla těsně před tím, než znovu vykročila po hranici. Drbala se u toho o strom, ve kterém se v oděrkách pomalu začínaly lapat vypadávající chomáče letní srsti. Jaro se přehouplo v léto, které se ale záhy mělo začít klonit k chladnému podzimu. Tedy dá-li Život a nebouchne-li do té doby sopka takovým způsobem, že by vymazala Gallireu z map. „Žádná druhá alfa není a nebyla, jen já. A pak Aranel na betě, která mi moc pomáhá,“ pousmála se přes rameno, než vyšlápla od onoho suchého stromu.
Obešli již prakticky celý les, když se kruh uzavřel a objevili se znovu u severní hranice smečkového území. Baghý si ji nechala jako poslední, ale jala se jí označkovat ještě jednou. Pro jistotu. Zahnalo by to lávu? Určitě ne. Mohli přijmout případné uprchlíky z postižených oblastí? Jistě že ano. A že výbuch opravdu postihl valnou část země. Při tom pohledu Baghý přeběhl mráz po zádech, až ucouvla. Zadkem při tom vrazila do boku svého společníka, ale ani to s ní nehlo. Tupě prostě zírala na sever, kde se snad na povrch země rvalo samotné peklo.
„Nic tak šíleného jsem nikdy neviděla,“ broukla směrem k Jinksovi, pohled pevně upnutý k oblakům sopečného prachu. Přes déšť bylo špatně vidět. Přes déšť a onu podivnou temnotu, která zahalila vlčici tak známý svět. K jejímu potěšení však zatím ta hrůza vypadala poměrně vzdálená. Nikde neviděla plameny, které by její les mohly znovu uchvátit. Jak příhodné výročí pro ohnivou show. „Děkuji, žes mě neopustil.“

Aranel odešla a Baghý se za ní jen spokojeně usmívala. Jistě je čekalo s Awarakem zajímavé dobrodružství. Černobílý vlk se přitom vynořil z lesů jako stín a jen vytrvale čekal na svou světlou společnici. To zanechávalo Baghý pouze ve společnosti šedého vlka, což v ní vyvolávalo smíšené pocity – všechny dobré, ale některé zvláštním způsobem urgentní. Jako by v jejím žaludku jen ležel podivný, těžký kámen a ten ji po celou dobu táhl k zemi. Ale ve výsledku se kolem něj vznášelo na stovky motýlů, kteří ji zase toužili vyzvednou k oblakům. Ztěžka si oddechla, než se na něj otočila s lehkým úsměvem. Ale ten se rozplynul při pohledu na temnou oblohu. Sopka se probudila k životu a vlčice k ní teď rozpačitě vzhlížela s obavami v očích.
„Zažil jsi někdy něco podobného?“ broukla rozpačitě, jak se oblaka prachu, dýmu a popela stahovala nad horizontem. Štiplavý pach ji donutil si kýchnout a svraštila kůži na čele, která imitovala obočí. V očích se jí zalesklo. „Měla bych zkontrolovat smečkové území,“ špitla na stále ještě napjatého vlka. Až teď jí došlo, jaké tajemství před ním Nel odhalila a znovu se pousmála. „Teď aspoň víš, proč naší alfě tvá návštěva nebude proti srsti,“ popíchla ho s jiskrou ve zdravém i nemocném oku. Už ovšem byla na nohou a mířila si to zase ke středu území, které normálně vonělo po borůvčí. Teď ale svět kysele zapáchal a sopečný prach všechny štípal nejen v očích, ale i na plicích. Sem tam přinutil vlčici zakašlat.
„Zkontroluji území a pak obhlédnu severní hranici. Možná bude nutné smečku evakuovat někam na jih,“ poznamenala přes rameno. Byla by se věnovala své společnosti mnohem více, ale nemohla spát o nic déle. V Gallirei se zase dělo něco nemyslitelného a ona tomu musela přizpůsobit svůj život. A život smečky, kterou dostala na starosti. „Pochopím, jestli si budeš chtít jít po svých,“ pousmála se znovu na Jinske jakmile zastavila pod jedním z menhirů, „ale budu ráda, když mě doprovodíš. Jsi… dobrý společník,“ polichotila mu s lehkým úsměvem, než zmizela ve stínech.

// Borůvkový les

Baghý z těch všech informací šla hlava kolem. Sama jich právě vyzvracela více než bylo třeba a ještě přejímala a filtrovala ty, které jí předala Aranel. Tolik se toho událo, co se naposled viděly. Pohled jí pak omluvně střelil k Jinksovi, který k tomuhle postavení přišel jako slepý k houslím. Chtěla se mu omluvit, vykřičet do světa, že je jí to líto. Ale nemohla, neboť před Aranel nechtěla ihned probírat osobní věci. I bílá měla jistě svých starostí dost. Povzdechla si proto, než znovu svou plnou pozornost zpět k Aranel. Chápala Blueberryho únavu. Ale i tohle k alfování zřejmě patřilo – odsunout ty osobní věci na druhou kolej. Na první vysvětlivku proto jen střídmě přikývla, jakože pochopila. Aithér byl Nel syn. Hodlala si to uložit do paměti, i když bylo více než pravděpodobné, že jméno jejího syna jí přímo v té aktivní části nezůstane. Ale tak co – nebylo to zrovna jednoduché jméno, ne? No, alespoň to bylo vše uvedeno na pravou míru. Tedy – pokud šlo o Sunstorm tak ne tak docela. Baghý nakrčila kůži na čele a hlavu naklonila ke straně.
„Možná? Ale stejně si na ní hodlám vyšlápnout. Nemůžeme si tu vydržovat nemocné vlky – pro blaho všech.“ Kruté, ale byla to pravda. Sunstorm přišla nemocná a byla snad nemocná po celou dobu jejího pobytu v Borůvkové smečce. „Ale možná je to jen vážně shoda špatných náhod – určitě nechci někomu křivdit,“ broukla nakonec a lehce se pousmála, zatímco žvýkala úplně poslední sousta své části melounu. Tak těžce vydobyté a tak sladké. Jinks opravdu nelhal a ona mu opáčila dalším z přátelských úsměvů, které o to víc podporovalo to podivné třepotání v jejím žaludku. Asi ten meloun? Naprázdno polkla, zatímco pohledem sjela zpět k světlé vlčici, jíž na bílém kožichu zůstaly narůžovělé stopy po sladkém nektaru podivné zeleniny. Ucho zatím otočila směrem ke své betě a hrdě poslouchala, jak si poradila s cizinci na smečkovém území. Matriarchát jak se patří. Pak že si ve dvou dámy neporadí a nevystačí si bez vlků.
„Dobře jsi udělala a ještě jednou ti za to děkuji. Musíme si držet mezi ostatními nějakou úroveň. Občas se mi zdá, že si každý myslí že si v Borůvkové smečce může dělat úplně co chce. A s tím nesouhlasím.“ Na tváři vlčici tancoval trochu podmračený výraz, ale netvářila se úplně rozzlobeně. Spíš jí trochu znechucoval přístup ostatních. Raději proto svou pozornost přesměrovala k jinému tématu: „A pokud jde o Night Sea, promluvím si s ní. Mám na ni trochu pifku, protože naposledy co jsem ji viděla mě neuposlechla a od té doby jako by se po ní slehla zem. Ale třeba se jen zatoulala – je nakonec mladičká. A podobně s Jerrym. Dáme jim čas. Je jim sotva rok. Nemusí trhat vysokou a držet noční hlídky na hranicích,“ ušklíbla se, zatímco protahovala do teď složená křídla. „Ještě dorostou a mají svou hlavou,“ uzavřela tak kapitolu malých vlčků a vlčic a negovala tak svá vlastní slova. I ona byla před léty mladá, tak co jí zbývalo, než respektovat i jejich mládí a nerozvážnost? Znovu se usmála, ale pohled pevně upnula k modrým očím, když Aranel vyskočila na tlapky. Zaklonila hlavu a zůstala koukat, zatímco se vlčice rozpovídala. I ona se okamžitě musela usmát a jednoznačně přikývla.
„Jistě že mi to nebude vadit! Děláš pro smečku už tak mnoho. Jen po právu si můžeš vyhodit z kopýtka. Projdi si okolí, odpočiň si, navštiv staré známé. Však já to tu se zbytkem zvládnu. Zasloužila by sis metál, trošek volna je jen minimum, co ti můžu nabídnout.“ Pohled zdravého oka však právě v ten okamžik vyhledal rozpačitého, šedého vlka. Také chtěla mít čas na něj. Na svého nového přítele, který tu chudák odtrpěl jejich setkání. Následoval další omluvný pohled, ale také zmatek v Baghý tváři. Proč se vlk choval tak podivně?
„Je vše v pořádku?“ starala se hned, hlavu stočenou ke straně a ouška natočená vpřed. Snad ho nevyděsila. Měla mu sdělit hned v začátku, že je alfou smečky? Bylo to nefér jednání? A byla vůbec alfou mimo svůj les? Rozhodně si tak nepřipadala.

Poledne se pomalu blížilo, jak se slunce šplhalo přes obzor, ale Baghý si jeho dotek výjimečně užívala. Hlavně teď, když všude kolem nich sladce voněla ta podivná, rudá dužina. Tak cizí a neznámá, ale její nasládlá a exotická vůně hnědou vlčici ihned zaujala. Ocas jí však bezvládně visel za zády a zmateným pohledem těkala mezi oběma přítomnými vlky. Byla nejmenší z nich, jako ostatně téměř vždycky. Pohled pak poměrně dlouze upřela směrem k šedému kožichu svého nového přítele, než jí byl k tlapkám přistrčen ten veleslavný meloun. Už se do něj chtěla zakousnout. Dokonce si k němu lehla a pořádně a pevně ho uchopila tlapkami, ale v tom ji zarazila Nel.
„Eh, jo, jasně. Jen to červené,“ přitakala, jako by málem zrovna nezahlodla špičáky přímo do zelené slupky. Ale víte co? To červené, když už se k němu opravdu dopracovala, bylo opravdu velmi dobré. Takové sladké a plné vody, která jí špinila tmavý čumák. Jako jediná tak měla výhodu – nebylo to na ní zas tolik znát, jak upatlaná opravdu byla, zatímco zápolila s melounem. Naštěstí se debata pomalu začínala stáčet, i když Baghý mírně mrzelo, jak vyčleněný se Jinsk musel cítit. Znovu vyhledala jeho pohled, ale nebyla schopná jej udržet příliš dlouho. Pohlédla proto zpět do bílé tváře. Nel se rozpovídala. Přikývla, ale pak jen zvědavě naklonila hlavu. Sunstorm znala, jenže: „Kdo je Aithér?“ vyzvídala se zájmem, i když pořád nechala dost místa pro monolog vlastní bety. Pak ale přišel čas na ní, aby si olízla nos a trochu se rozpovídala: „Jak se to vezme," zamyslela se. „Přijmula jsem ještě vlčici jménem Cashmere a právě onu Sunstorm. Pořád jí tak táhne z tlamy? A pak je tu Adiram – také je již členem a také Erlendovým dobrým přítelem. Pokud mne paměť nešálí, všichni přišli během zimy. Také odešel Sigy, i když mi to sdělil pomocí magie. Snad se nestalo nic závažného?“ Jak mluvila, pracně přemýšlela, co všechno se za posledních několik měsíců odehrálo. Ale že toho bylo. „Ani nevím, jestli je smečka schopná dále přijímat nové členy, ale… Myslím, že ano?“, pokoušela se přemýšlet, „hodně vlků jsem teď dlouho neviděla. Flynna, Sigyho dcerku… Kdo ví, co je s Elorou. Také Night Sea, Jerryho a Makadi mé oko dlouho nezahlédlo.“ O šedém vlčkovi se Aranel sice rázem rozpovídala, ale Baghý jen nevěřícně nakrčila nos. „Jerry a vysokou? Neměl chromou tlapku?“ pokoušela se lovit v paměti, ale pokud si dobře pamatovala na vlče, které potkala v zimě a které, jak si vzpomínala, odmítalo uposlechnout svou alfu, tak kulhalo. A už jen fakt, že odmítalo v útlém věku poslouchat v ní nezanechal dobrý dojem. „Je ovšem velmi dobře, že pevně udržuješ hranice. Za to ti patří mé neskonalé díky,“ pousmála se a mírně sklonila hlavu. Aranel se však rozpovídala o vlastním synovi, což její společnici upoutalo. Jen krátce pohodila křídly a lépe se uložila, ale pozornost neupínala nikam jinam.
„To mne též mrzí, jistě to musí být skvělý, mladý vlk,“ prohodila v odpověď a náznak lítosti v tónu hlubokého hlasu byl vskutku opravdový. „Snad ano! Moc ráda bych takového vlka poznala,“ doplnila ještě s úsměvem, ale krátce jí srdce poskočilo v hrudníku. Proč? Protože pohled jí tiknul k šedému kožichu, který taktně mlčel. Nakonec ale musela znovu přejít zpět ke svým povinnostem: „Má jediná novinka je zde Jinks, který se mnou přišel ukrýt se před bouří. A pokud jde o hierarchii – povýšila jsem Maeve, Awaraka a Erlenda na delty. Hoši si vysloužili ke svým úspěchům i funkce lovců. U Maeve stále čekám, na co se bude hodit. Přála bych si ale, aby mohla být učitelkou. Je bystrá. Hlavu na to má.“ Jak tak mluvila, pozvolna zapomínala co již řekla. Neměla ale sílu to procházet dokola. Stalo se toho tolik. Krátce proto sklonila hlavu a ukousla si další sladká sousta, zatímco omluvný pohled našel svou cestu k očím Jinkse. Promiň, snažila se mu mlčky sdělit. Neměla ponětí, že se tahle diskuze tak protáhne. Už alespoň věděl, proč jeho přítomnost alfě nebude vadit, no ne?

Svítalo a nad Gallireou pomalu kvetl nový, krásný den. Jako stvořený ke koupání. Ne že by Baghý zrovna toho faktu chtěla využívat, ale už jen příjemné počasí bylo jako pohlazení po duši. Ještě v téhle skvělé společnosti. Oháňka se jí houpala od stehna ke stehnu a na tváři zase tancoval přátelský úsměv, který oba její společníky vítal. Ale víc než cokoliv teď chtěla rozbít ten meloun a její pozornost se pomalu začínala stáčet k němu. I Aranel jí nabídla pomoc, ale ta byla pro ubožáky. Ne pro afly. Teda aspoň pokud šlo o rozbíjení prvního melounu jejího života? Očka jí zajiskřila, když se znovu obrátila na zelenou věcičku před sebou.
„Potvora si na mě nepřijde, nemá šanci. Jinksi, bacha pod tlapky,“ upozornila vlka, než o malý kousek couvla. A pak se opravdu, ale opravdu soustředěně vyhoupla do vzduchu. Pomohla si křídly. Najednou byla metr nad zemí a snožmo mířila na meloun. Rychlovka. Jen jeden opravdu svižný pohyb, kámen pod melounem a bylo vystaráno. Opravdu. Zelenou sféru vystřídala záplava rudé, která se roztřískla na všechny strany. Baghý uskočila a polekaně sledovala své dílo. Jinsk nelhal! Opravdu byl uvnitř takový zvláštní a červený a divně se rozpadal. A hnědá vlčice pohledem zdravého oka pozorně těkala od tváře ke tváře.
„A co teď s tím?“ broukla náhle zmateně, i když svůj pohled směřovala k šedému vlku. Divně se jí při tom zachvělo v hrudníku, ale ignorovala ten pocit rychlým přesměrováním svého pohledu k hlubokým, modrým očím Nel. „Mimochodem – nestalo se něco důležitého, když jsem byla pryč? Vraceli jsme se s Erlendem, Norim a Maeve z lovu, ale… pak jsem najednou zmizela a ocitla se daleko na severu.“ Pokusila se o krátké vysvětlení, ale než e by se jí to dařilo. Zároveň se pokoušela nalézt vzpomínku na moment, kdy se s Aranel viděly naposledy. Ale pravděpodobně to bylo v zimě. Po Eloře.

Naštěstí byl Jinks na rozdíl od Baghý klidný a schopný racionálně přemýšlet. Zastyděla by se, ale na to byl ještě čas. Teď jen netrpělivě vyčkávala, jestli se šedivému vlkovi podaří pod zelenou sféru vložit kámen. No jistě! Kámen. Až na něj příště skočí a zatíží ho, rozbije se ona zelená krusta, slupka – cokoliv, co to tedy mělo být – a odhalí ten slibovaný zázrak uvnitř. Vlčice vyčkávala, opravdu se snažila, ale neubránila se několika rychlým krokům na místě, jak byla nedočkavá.
„Budu opatrná, fakt že jo,“ zapřísahala se nevědomky, ale její očka tak nějak prozrazovala, že jsou to jen plané sliby. Jinksovi mohlo být zcela jasné, že se do rozbíjení melounu pustí znovu s podobnou vervou. K její smůle však byla v posledním okamžiku zastavena. A nebyl to Jinks, kdo vyrušil ten okamžik. Nejprve jí směrem k nově příchozí vlčici střelily slechy, hned za tím pohled. To Aranel se objevila u tůně a hned se k nim měla. I Baghý oháňka se ihned dala do rytmického pohybu a na tváří se jí ihned objevil vřelý úsměv.
„Aranel! Zdravím,“ vítala hned vlčici a trochu popošla blíž k bílé dámě. Trochu ji mrzelo, že si vlastně nejsou tak blízké, aby se mohly vítat objetím. Pak se ale napomenula, že je opojená nedočkavostí a mládeneckou zbrklostí, takže si odkašlala a zaujala alespoň trochu důstojný postoj. „Klidně se k nám přidej, chceš-li,“ pobídla ji s úsměvem a tlapkou poukázala na ještě nerozbitý kus zeleniny. „Tohle je Jinsk. Setkali jsme se v horách,“ otočila se pak s lehkým úsměvem zpět na svého prvotního společníka, než pohledem znovu sklouzla k bílému kožíšku. „A tohle je Aranel, beta Borůvkové smečky,“ představila svou pravou tlapku. To šedý vlk ovšem stále netušil, že má vlastně co do činění s novým vedením smečky vonící po borůvčí.

Baghý vždy byla poměrně důstojná, pokud šlo o jednání s cizinci. Snažila se udržet si kamennou tvář a působit jako děsivá a stoická vlčice, která si výšku doháněla právě svou elegancí a zmíněnou důstojností. Bohužel… ne vždy se jí to dařilo, hlavně pokud si vedle vlka či vlčice přišla prostě dobře. Pak vyvěrala z pod pokličky její dravost a znovu nalezená rozpustilost, která ji před několika okamžiky přinutila zahryznout se do nově objeveného melounu. Opravdu. Jako štika zacvakla tesáky do zelené slupky a teď pohoršeně krčila čenich, protože ztrácela naději, že by ta zelená a nepřístupná věc mohla být opravdu sladká, jak Jinks popisoval. Nakonec ho ale pobavila, což i na její tváři krátce vykouzlilo rozpustilý úsměv. Záhy ji ale znovu začala užírat zvědavost – nemohla se soustředit na nic jiného, dokud ta věc nebude ochutnána. Šup, šup.
„Umf,“ odfrkla si trochu kysele, obočí nakrčené, „sladká voda?“ Ztratila důvěru v tu zelenou věc, ale protože v ní pořád bublala zvědavost, ještě neházela flintu úplně do žita. Ostatně zkrátka nemohla. I když byla v lehkém pokušení. A tak čekala, co jí šedivý vlk poví dále. Jako to umíněné vlče čekala, co bude. Jak to rozbijí? Ale začínala být netrpělivá, honem, honem se chtěla vrhnout na tu sladkou věc, která jí unikala. „Takže co teď,“ chtěla se zeptat. Ale pozdě si uvědomila, že vlastně začala konat bez instrukcí. Pustila se do rozbíjení melounu po svém, třebaže byla jak David vedle Goliáše, najednou zkrátka musela. Vyhoupla se do vzduchu, samozřejmě bez pomoci křídel, a plnou silou předních tlapek narazila na krustu melounu. Nic. Ani se nepohnul (a alespoň za to chvála Životu, protože rozbít si čumák před pohledným vlkem, asi by rovnou ukončila svůj docela dlouhý život v tůni). A tak to začala zkoušet znovu a znovu, úplně oslepená a ohlušená svým zapálením. Zapomenula na magie i cokoliv dalšího. Ale byla zkrátka moc lehká na to, aby se jí podařilo meloun rozbít. Potřebovala pomoc.

I Jinks se zapojil do všeobecného veselí u tůně, ale byla to Baghý, kdo ho nakonec poplašeně rozrušil. Nedůvěřivě sledovala tu věc na vodní hladině a sem tam těkla pohledem i směrem ke svému společníkovi. Byl mokrý, ale vypadal uvolněně. Dokonce se rozpovídal o tom, že tu věc už i jedl.
„Jedl?“ zopakovala nedůvěřivě, pomyslné obočí vytažené vysoko do čela. Byla vychované severem a znala jen skromné, lesní bobule. Meloun nikdy neviděla, třebaže již věděla o faktu, že se v tůni občas objeví nějaké to ovoce. Zdánlivě odjinud. Hanba alfě. „Nikdy jsem nic takového neviděla, ani o tom neslyšela. Je to dobré?“ vyzvídala hned. Najednou nebyla odměřená. Kdeže. Zvědavě si tu věc prohlížela, zatímco natahovala krk přes Jinksova záda. Docela ji zajímalo, jak něco takového může chutnat. „Je to jako velká bobule, nebo spíš jako jablka a hrušky?“ zvědavost ji úplně pohltila a dokonce se odvážila i blíž k té věci, zvědavě po ní natahujíce tlapku. Když se jí dotkla, jen se rozhoupala na hladině a kousek se oddálila. To byla poslední kapka, kterou vlčice potřebovala. Bez ostychu se přiblížila a začala si tlapkou tu věc přitahovat. Podařilo se jí zelený kotouč dostat až na břeh! Pomáhala si čumákem, tlapkami a jednou nebo dvakrát do melounu strčila i křídlem. Úplně jí uhranul a na chvilku zapomenula i ty prazvláštní pocity, které v ní vyvolával Jinks. Jen se zájmem kroužila kolem zeleného kusu zeleniny (pche, prej ovocná tůňka) a jako vlče pod vánočním stromečkem očekávala, co přijde dál. I když s ní docela cloumala chuť se do zelené věci prostě jen zakousnout a okusit. A velmi rychle docloumala, protože než se vůbec šedá vlk dostal z vody, už se pokoušela do kluzké sféry zahryznout. Ale nešlo to. Byl moc velký. A zvědavostí opojená vlčice teď nanejvýš připomínala jí tak cizí Světlušku, která by možná reagovala trochu podobně. Jen by si teď trucovitě nedřepla na zadek, cela načepýřená, že „to nejde jíst, nedá se to chytit.“ Brblala nespokojeně, tlapku položenu na zelené věci.

V poslední době to s aktivitou nebylo moc slavné. Ale je to určitě pochopitelné, takže se nebojte nic. Nebudu vás tu úplně buzerovat, i když nějaké změny v hierarchii přeci jen mít budeme. Během prázdnin ovšem na aktivitě nebudu až tak bazírovat, protože chápu dovolené i fakt, že ne každý je no-lifer jako já a nechce se mu celé dny dřepit doma u knížek.

Takže k těm zmiňovaným změnám: z vlastní vůle nás opouští Elora. O tom jste ovšem většina již byla informována ze smečkového chatu na facebooku. Doufám, že na nás Darkie bude alespoň trochu v dobrém vzpomínat a přejeme spousty úspěchů v osobním životě!
Z herního hlediska asi můžeme všichni dělat, že Elora zkrátka zmizela. Nechceme asi vyklízet její tělo z úkrytu a navíc – třeba se ještě někdy bude chtít ukázat! Takže tak.

Pokud jde o Jerryho, konečně se trochu rozhýbal a proto nemám dále potřebuji ho držet na pozici omegy. Takže jemu patří gratulace. Jen tak dál. Vítej zpátky na kappě a nezapomeň si do otevřené knihy napsat o navýšení vrozených dovedností, jinak budou Jerrymu přiřazeny náhodně!

A když už jsme u těch pozitivních zpráv, ráda bych znovu pochválila ty nejaktivnější hráče: jde konkrétně o Adirama, Erlenda, Maeve a Makadi. Všem patří ohromná gratulace a švihám vyprosit něco k naší nejúžasnější Elisce jako odměnu za aktivitu. A kromě toho má úžasná hlava přemýšlela, aby přišla ještě s jedním zajímavým návrhem pro dva z výše zmíněných:

※ ráda bych Adiramovi nabídla oficiální funkci barda naší smečky, s tím, že její přesná interpretace by byla poněkud upřesněna;
※ Maeve bych ráda nabídla pozici učitelky, či pečovatelky. Nechala bych však na jejím uvážení, co bude vhodnější.

V neposlední řadě ještě nesmím zapomenou na vyhodnocení smečkové akce z minulých měsíců. Zúčastnil se jen Erlend, do jehož úkrytu přistane vysloužená odměna! Jeho výtvor je k nalezení ZDE.
A protože teď probíhá spousty herních i neherních akcí, necháme si o prázdniny ve smečce chvíli klid :>. Je spousty jiných příležitostí a vím, že je určitě skvěle využijete.

A to bude tak vše. Dneska to nemá cenu moc protahovat. Děkuji za váš čas a užívejte léta. :>

Tak pac a pusu a moc nečumte do počítače, práskejte ven.
Zduř.
B.

// Borůvkový les

Třebaže si vlčice nebyla úplně jistá, co ji to popadlo, prohnala se lesem jako vítr a přistála v teplé vodě, kterou na mělčinách Ovocné tůně pracně vyhřálo sluníčko. Sahala jí sotva po břicho, takže Jinks si mohl vesele svlažit tak leda kotníky. Ale to nebylo důležité, protože čekala jen na vhodný moment, kdy se šedý vlk vynoří z roští, aby ho obdarovala pořádnou sprškou. A ta taky přišla. Cákala před sebe i všude kolem sebe, jen aby měl vlk tak zmáčený kožíšek, jak jen to v tom parném dni šlo. Zahlédla i útržek jeho zářivého úsměvu a musela uznat, že tenhle šedý cizinec působil více než roztomile, když se tak hezky usmíval. Trochu v ní hrklo a raději se zabrala víc do cákání, nežli přemýšlení. Uvádělo ji totiž do rozpaků, které nikdy nezažila.
„Hele, sice není „Borůvková smečka“ zrovna drsný jméno, ale to neznamená, že si tu neumíme poradit. Nemusíme chodit fňukat k Životovi, že nám tu něco žere ušáky,“ zasmála se v zápalu boje, zatímco couvala do hlubší vody na které se teď houpala ve vlnách veliká, zelená věc. Ne že by si jí všimla. Možná i proto v kontrastu ke svému tvrzení ucukla a vypískla, jak se lekla náhlého dotyku té věci. Voda z ní lila proudem, protože stejně většina končila na jejím kožichu, nikoliv v tom Jinksově.
„Co to je?“ vykvíkla poplašeně, než se obratně přitočila vedle šedého vlka. Bylo to velké a zelené a mělo to proužky. Meloun. Ale to vlčice nevěděla. Znala jen jablka a hrušky a jiné druhy ovoce, včetně třešní a borůvek. Ale takový meloun viděla dost dobře poprvé. A taky na něj nechápavě zírala, zatímco hledala oporu u svého nového společníka.

Vlčice na svého šedého společníka zírala prosta jakékoliv emoce. Viděla moc dobře, jak se mu ušák vypařil z tlamy. Nechápala a jen mlčky pozorovala, zatímco trochu zmateně mrkala. Hlava se jí z toho až nepříjemně točila, protože nebyla schopná nějak vypozorovat důvod pro takové chování mrtvých zajíců. Že by zase bylo něco ve vzduchu? Zhluboka se nadechla a zvrátila hlavu k obloze. Nebylo vidět nic zvláštního. Kouř, který svět zahalil během podzimu, byl pryč.
„Jo,“ hlesla pak prostě a zůstala na pohledného vlka prostě jen zírat. Znova. Nevěděla co říct. Asi jim prostě nebylo souzeno se najíst? Možná. Naštěstí se Jinks vytasil s docela dobrým řešením jejich problému: „jestli zmizí i to, budu asi muset někomu něco říct,“ zasmála se kysele, když konečně vyskočila na nohy. Svým způsobem si z té podivné události vůbec nelámala hlavu. Osvěžit se u tůňky mohlo být dobrým řešením. Možná měli úžeh? Tlapky hnědou vlčici proto nesly směrem k vytouženému osvěžení poměrně hbitě. A zrychlovala. Až nakonec vesele poskočila a hravě drcla do mnohem většího vlka po své pravici.
„Máš ji,“ zahihňala se rozpustile a už si to pelášila napříč lesem, zatímco jako koza hopkala přes keříčky borůvčí obalené sladkými plody. Jak hamtala v borůvkách, měla teď tlapky upatlané od modré barvy, která absolutně neladila modrým pruhům lemujícím její hustou oháňku. Ale jako by na tom záleželo. Pospíchala za osvěžením a jen se u toho rozpustile smála. Mohla bych říct, že to nebylo patřičné k jejímu věku, ale její tělo bylo přeci mladé! Tak proč trochu nedat průchod té mladistvé energii, která se jí vlévala do žil spolu s tím jak kvetl ten hřejivý pocit v jejím hrudníku. „Pospěš si!“ houkla ještě na vlka za sebou, než ji pohltil křoví, které ohraničovalo Ovocnou tůň od okolí. Zahučela přímo do mělké vody, která byla průzračná a hřejivá. Tady jí snad utopení nehrozilo.

// Ovocná tůň

Že Baghý zajíc zmizel, to by světu hnědá dáma světu i prominula. Ale že zmizel i ten druhý? Už tak byla zaskočená, protože opravdu věřila, že se jí podařilo úlovek pořádně usmrtit. Důkazem jí byla pachuť horké krve na jazyku a záblesk rudé barvy mezi keříčky borůvčí. Záblesk, který značil polohu těla. Žádná jiná krvavá stopa se z místa netáhla. Ten zajíc zkrátka nemohl utéci. Natož pak ten Jinksův. Hnědá polekaně stáhla ouška k týlu a jen mlčky přejížděla pohledem ze země před sebou na šedého vlka.
„To nechápu,“ broukla zoufale. Ve vzduchu nebylo cítit žádného predátora, či snad jiného vlka. Nikde nebyla ani stopa po hladových lasičkách. Všechno bylo stejné. Zmateně dál těkala pohledem všude kolem, zatímco zoufale pátrala po jakékoliv stopě, která by jim přinesla vysvětlení. Nakonec se ale jen lehce zasmála: „Třeba jsme jen oba absolutní telata,“ popíchla lehce vlka před sebou a v očích jí zajiskřilo. „Můžeme to zkusit znova, jestli si teda troufáš čelit strašlivému monstru Borůvkového lesa! Monstru, co neviděno a neslyšeno žere králíky vlkům přímo pod rypákem!“ hihňala se teď jako rozpustilé vlče. Křídla přitisknutá k tmavým bokům jen zveličovala límec husté srsti, který jí seděl na krku. Spokojeně se pousmála na svého společníka a v očích se jí zalesklo. Znovu se přikrčila a vydala se někam po hranici. Bylo zrovna pravé poledne, ale to jí nevadilo. Ve stínu stromů bylo poměrně příjemně. I navzdory tomu dusnu, které všude kolem panovalo. Navíc je kroky pomalu a jistě vedly směrem k Ovocné tůni, která jim mohla přinést osvěžení prakticky v jakémkoliv letním počasí. A netrvalo to ani dlouho, kdy vlčice chytila další stopu. Zjevně se sem králíci stahovali z plání na borůvčí. Nebo je sem možná prostě jen zahnal žár letního dne? Jako by na tom záleželo. Hlavní bylo, že se Baghý podařilo jednoho vyzáblého ušáka znovu polapit. A že si tentokrát dala záležet, když kontrolovala, jestli je zajda opravdu po smrti. Byl. Ale přeci zopakovala onu osudovou chybu, když chtěla promluvit na svého společníka. Na mžik mu jejich společnou kořist položila k nohám. Opravdu! Byla to jen vteřinka a tělo hlodavce bylo náhle pryč. Vlčice s pootevřenou tlamou jen mlčky zírala na flek. Zahlédla jen poslední zbytky těla, jak se rozplynulo v prázdnotě.
„Nejsem padlá na hlavu, že ne?“ zapochybovala krátce. Třeba se jí zase zhoršovalo zdraví. Třeba se jí vracely její noční můry a ty děsivé hlasy a třeba si někdo pohrával s její vizí. „V-viděl jsi to?“ zadrhla krátce, než pohled znovu upřela do fialových očí. Najednou to nebylo tak těžké, když se mohla strachovat o něco jiného. Byly hluboké a … krásné? Uhnula pohledem a zarděla se, což naštěstí nebylo vidět. „Eh, možná by bylo lepší se osvěžit u tůně, nemyslíš?“ navrhla proto jen úkosem, zatímco rozpačitě procházela kolem nového místa jejich posezení a hledala zmizelého zajíce. Snažila se pořád si nalhávat, že se nerozplynul přímo u jejích tlapek. Ale hluboko uvnitř věděla, že přesně to se stalo.

Vlčice se krčila v hustém borůvčí, zatímco jí nad hlavou tancovalo slunce v magické souhře s duhou, kterou přičaroval odcházející déšť. Oblaka se rozestoupila a zbytky z jejich cárů poodhalily nebe. Ona svůj pohled a vůbec celou pozornost ovšem soustředila na něco úplně a zcela jiného. Byl to zajíc. Pravděpodobně se do těchto míst ukryl před bouřkou a hustým deštěm. Vůně mokrého lesa musela zakrýt silný pach značené smečkové hranice. Baghý se ale nenechala pohltit lítostí. Ne na lovu. Silou vůle potlačila všechny nepříjemné pocity, které v ní vyvstávaly při představě, že něčí život musí skončit, aby její mohl pokračovat. Ale tak už to bylo a ona počítala s tím, že nenechá zajíčkovu oběť přijít nazmar.
Bylo to rychlé. V jednu chvíli byla vlčice ukrytá v borůvčí a v další okamžik již držela bezvládné tělo mezi zuby. Byl ještě mladý, možná rok starý. Po zimě se ale stihl dobře vykrmit, takže měl posloužit jako dostatečná pochoutka pro drobnou vlčici. Její společnost ale jistě nasytit nemohl. Přesto k ní přihopkala s úsměvem a jako pyšné vlčice odložila kořist k jeho nohám. Chvost se jí míhal ze strany na stranu a zdravé oko zářilo v mihotavém světle pod mladými korunami pradávných stromů.
„Možná to je kouzlo lesů,“ nadhodila, zatímco jí pohled zbloudil ke stromovím. „Protože každý rok tu máme novou střechu. A každý rok se to tu celé změní. Listy opadají a voda odteče. Zem přikryje listí a borůvkové keře vyrostou znovu. Ale pořád je to staré místo, na kterém je snad úplně všechno nové.“ Chtěla pokračovat ve své myšlence. Poukázat něco ohledně zajíce, který ležel u jejich tlapek. Ale byl pryč. Poplašeně se rozhlédla. Jistě že ho zakousla. Ochutnala jeho krev a nesla váhu jeho ochablého tělíčka. Žeby…? Žeby se spletla? Nezabila ho? Zmatený pohled znovu našel klid na šedém čele. A pak krátce, velmi krátce, také v hlubinách těch fialových očí. Ucukla, ale něco v ní se pohlo. Proč jen byli ti největší a nejzáhadnější cizinci tak zajímaví? Poplašeně ucouvla a sklopila pohled. Nenapadlo ji, jak moc blízko se k němu dostala. A srdce jí při tom tepalo v hrudi, jako když poplašený ptáček bije křídly na úprku o svůj holý život.

Cesta vyšlapaná v borůvčí dvojici vedla podél hranice. Minuli Ovocnou tůni a kroky je dovedly prakticky až okraji středozemní propadliny, kde již pěšina pozvolna mizela mezi rozrůstajícími se keříčky světle zeleného borůvčí. Baghý se v těchto místech lesa neocitala až tak často, ostatně jako skoro nikdo. Možná by to dokázala spočítat na všech svých drápcích z předních tlap. Jediný čerstvý pach, který křížil jejich cestu byl jejího milovaného synovce. Zjevně po lovu dorazil v pořádku domů. V závěru na to ale zas tolik nesešlo. Hlavní bylo, že díky časté absenci vlků v tomto koutu smečkového území se tu relativně zdržovala divoká zvěř. Tedy – hlavně ta drobná. Mnoho nebezpečí jí tu nehrozilo, když smečka vyrážela na lov na velké pláně pro velkou kořist, zatímco králíky a jiné hlodavce lovila hlavně vlčata. A těch tu bylo poskromnu. Jestli nepochcípala s ohledem na jejich morálku, pak byla smečka úplně bez vlčat. Že byla Baghý trochu zahořklá? Asi ano. S mládeží to zas tolik neuměla. Hlavně s takovou, která si za každou cenu zkoušela postavit si hlavu a chovat se nezodpovědně. Hnědá však krátce zavřela oči a zhluboka vydechla. A dost, oslovila sebe samou zostra. Nemohla být zaujatá. Byla alfa a nesla za ně zodpovědnost. Až se rozloučí s cizincem, bude třeba beztak s každým členem smečky krátce promluvit. A taky chtěla vzít Maeve na nějaké to dobrodružství.
„Tady bude klid,“ špitla nakonec směrem k Jinksovi a trochu se pousmála. Byl dobrým společníkem. Klidným a příjemně hloubavým. Něco na něm hnědé vlčici padlo do oka. I proto se mu možná rychle otevírala? Možná proto teď alfa borůvkové smečky lovila s cizincem zajíce na hranicích vlastního území. Pousmála se, ale drobný pohyb v dáli zaujal její pozornost. Ihned se přikrčila. Instinktivně. Byla to kuna? Byl to zajíc? Nakonec to bylo jedno. Adrenalin jí teď vířil v tepnách úplně stejně, jako by snad měla skolit sedmihlavou saň.

// řeka Mahtaë (sever)

Les cestou znavenou dvojici pohltil do své milosrdné náruče právě ve chvíli, kdy se slunce přehouplo přes obzor a bouře se začala klidnit. A Baghý objetí svého domova uvítala s vděčným úsměvem. Ihned zaznamenala, že Aranel obešla hranice, neboť krajina teď voněla po bílé vlčici. A že hranice obešla pořádně. Hnědá ihned věděla, že až se rozloučí se svou současnou společností, bude muset bílé betě moc poděkovat, jak kvalitně zastává svou funkci. Teď se ale krátce otočila na Jinkse, který ji stále následoval. Těžko soudit, jestli mu tak vadil déšť, či snad na něj znovu doléhala vzpomínku na starou přítelkyni, která hnědé dámě byla vlastně úplně cizí. Svět byl kruté místo, to vlčice věděla moc dobře. Ale snad v sobě měl nalézt i trochu toho pokoje pro jiné, než jen jednu hnědou seveřanku. Třeba i Jinkse někde čekalo smíření se s jeho minulostí, která s ním vymetla podobným způsobem, jakým vymetala s hobitem jménem Baghý.
„Vítej v zpátky v Borůvce,“ pronesla trochu kysele, zatímco si nakročila rovnou do středu území. Zarazila se ovšem mezi prvními stromy. Málem by zapomenula upozornit na svůj vlastní příchod, takže jen krátce zvrátila hlavu k ocelově zbarvené obloze, aby kvapně zavyla a upozornila tak na svůj příchod. Alfa přišla domů. Krátké zdržení je však opravdu nemělo omezovat na převratně dlouhou dobu. Kdeže. Vlčice se proto znovu obrátila na svého společníka, aby se mohl pohled nemocného páru očí krátce setkat s fialovými duhovkami cizince. Ihned však vyjel zpátky na šedé čelo, kdy býval ukotven tak často. „U severní hranice se nám možná poštěstí natrefit na zajíce zbloudilého z plání, co ty na to?“ navrhla s lehkostí a nedbala starostlivého výrazu Jinksovy tváře. Možná mu bylo proti srsti lovit na smečkovém území. Ale jako by snad alfa mohla něco namítat, když to byl od počátku její nápad. A vůbec – proč by měli být borůvkoví vlci nepohostinní? Obzvláště v době, kdy se na Gallireu snášel podivný, temný oblak.