Gallirea - Příspěvky uživatele

Měli všechen čas světa, aby vymýšleli co a jak. Nemuseli si tím kazit tyhle hezké, neotesané chvilky. Prvopočátek jejich vztahu a vůbec začátek všeho, co před nimi leželo? To rozhodně nesměli zanedbat, nebo pohřbít pod horou starostí! A že tahle drobná, chundelatá vlčice nechtěla tratit minutu toho času. Ostatně s ní Jinks strávil většinu léta. Asi by měl pomalu navštívit svou vlastní smečku, dávalo by to smysl. Než na to však dojde, vlčice se rozhodla řádně podojit tuhle příležitost. Jak se tak říká – popadla ji za pačesy. Vyskočila proto na tlapky a ihned se předníma připleskla k zemi, jak šedého vlka vybízela ke hře.
„Podnikneme něco!“ zasmála se vyzývavě, než uskočila. Snažila se Jinske vyprovokovat k nějakému tomu dobrodružství. Ostatně ho měla v krvi, neměl tak trochu každý seveřan? A proto se vydala k hranici lesa ještě před tím, než stihl šedý cokoliv namítat. „Můžeme se podívat k té sopce – jak to vypadá severněji. A pak se zas vrátit. Nebo provádět nějaké zvěrstvo – cokoliv!“ postarší vlčice v novém těle, která se většinu času tvářila rádoby rozumně a která byla tou malou-velkou, okřídlenou alfou teď vymýšlela samé špatné nápady a nekalosti, které mohli podniknout. Ale o tom to celé bylo, ne? Užít si nějaké lumpačinky, vidět kraj světa a pak se mít kam vrátit. Už jen svým postojem pobízela šedého vlka k pohybu. Slunce se klonilo k západu, ale byl pořád o jednu noc dál od zimy, než budou zítra ráno! Přívěšek na jejím krku se vesele houpal ze strany na stranu, jak poskakovala při běhu napříč lesem. Navíc podobně jako polární záře kolem něj teď zářila i její zdravá duhovka. Když se její srsti dotkl pozdní, letní vítr, vyčesával z ní chomáče chlupů. Začínala línat. Odznaky na jejím ocase ovšem stále držely a nemizely ani po těch dvou zimách. A ty samé odznaky také byly to poslední, co Jinks mohl vidět, než vlčice zmizela v houštinách na hranici lesa. Ocitla se tam rychle, vždyť od nich nebyli vůbec daleko. Nad lesem pořád však zněl tón jejího hlasu, jak se bujaře smála. Život uměl být i dobrý.

// Středozemní propadlina

Hnědá vlčice argumenty svého partnera vyslechla pečlivě. Třebaže se opravdu zdálo, že je dohromady svedl osud schválně, snažil se jim náhle házet nějaké ty klacky pod nohy – přirozeně. Nešlo ovšem o žádné přehnané složitosti. Ne v Baghý očích, které teď upínala na Jinske. Kousek se odtáhla. Přeci jen bylo příjemné vést konverzaci alespoň s výhledem na tvář svého protějšku. Oční kontakt s šedým zatím neudržela nikterak závratně dlouho, ale bylo to lepší než s jinými. Chci tím říct, že se usilovně snažila pohledem neubíhat jinam co pár vteřinek. Mile se však uculila, nad jeho vůbec prvními slovy:
„Zní,“ přitakal a oháňka se jí krátce zhoupla za zády, až trochu pocuchala lesní koberec tvořený borůvčím a spadaným, tlejícím listím ještě po poslední zimě. Sama sdílela Jinksovy pocity při použití toho slova, které se zdálo být téměř až exotické. Sama tak nějak nedoufala, že na svá stará kolena propadne takovým pocitům. Nemohla ovšem ani popírat, jak moc si je užívala. Možná to všechno přišlo společně s magií od Života? Dříve byla zahořklá a nerudná, snažila se společnosti ostatních vyhýbat za každou cenu. Taková blízkost někoho druhého se zdála být absolutně nepředstavitelná. Ale teď si ji nejen užívala, nýbrž ji i dobrovolně vyhledávala! Proč by jinak kolem druhého vlka obtočila tak hbitě své křídlo a proč by ji jeho dotek tak moc hřál?
„Chápu,“ broukla raději, zatímco své myšlenky přesměrovala zpět k jeho slovům. Mluvil o své současné smečce a nějaké vlčici, se kterou tam přišel. „Nemusíš se rozhodovat tady a teď – můžeš si to nechat projít hlavou a kdyby ona chtěla, klidně může přijít s tebou. Vždyť místo by se tu pro ni našlo. Jako pro mnohé.“ Další velkorysá nabídka, tentokrát pro slabomyslnou vlčici, kterou ani neznala. Ale nechtěla působit jako někdo bez srdce, někdo chladný. A už vůbec nechtěla svého partnera tak náhle stavit před rozhodnutí, která by bez ní nemusel dělat. „Vždyť není třeba kamkoliv pospíchat,“ pousmála se nakonec měkce, než svou tvář otřela o měkkou srst na jeho hrudi.

Nic netrvá napořád, takže i tomuhle mlčení měl záhy nastat konec. Ale na rozdíl od spousty jiných a nehezkých chvílí se tahle zdála pořád příjemná. Nebylo to trapné ticho, které nikdo nedokázal vyplnit slovy. Byl tomu vlastně přesně naopak. Baghý si ti klidné chvilky užívala plnými doušky. Bylo to zvláštní, nalézt samu sebe v objetí někoho jiného a užívat si to. A co víc – prahnout po tom. Poposedla si a upravila u boku druhé křídlo, které mohlo zůstat složené. Pohled však krátce stočila ke své společnosti. Vlivem jejich postavení na něj neviděla dobře. Vlastně skoro vůbec. Přesto se pokusila a pohledem zdravého oka zašilhala někam do stínů nad sebe, kde se její hlavy jemně dotýkal Jinks. Zamrkala, a znovu se potutelně usmála, než sklopila zrak. A přesně v tu chvilku promluvil. Hnědá ouška vystřelila ihned vpřed a polechtala ho tak pod bradou. Neodpověděla však hned – sama nad tou otázkou chvíli musela přemítat, jak se takovým vlkům říká. A jestli jsou partnery, nebo stále jen prostou známostí? Při té myšlence se neznatelně zachvěla. Jak to formulovat? Rychle se ale napomenula. Nemohli spolu trávit věčnost v mlčení, i její jazyk se musel záhy rozvázat. A tak krátce mlaskla, než se odvážila promluvit:
„Myslím, že můžeme být i partneři?“ navrhla svým klidným hlasem, otazník na konci věty byl však jasně slyšitelný. „Chci říct – vím že jsme každý odjinud, ale to ničemu nebrání, ne? Dokud jeden ví kde hledat druhého. Ostatně to není k Sarumenský hranicím žádná daleká pouť.“ Nebyl to vtip, ale sama se přeci jen trochu uchechtla svým slovům. „Tedy pokud si nepřeješ tu zůstat rovnou?“ navrhla prozřetelně, třebaže nebyla bláhová. Odejít ze smečky nešlo jen tak a šedý tam jistě měl spousty přátel. Ale tak – ten problém řešila možnost jedna.

I kdyby les zrovna vřel životem, pravděpodobně by to nevnímala. Soustředila se jen na své vlastní dýchání a fakt, že tu vedle sebe seděli na zadku jako blbý a blbější a pokoušeli dorozumět. Paradoxní, že oba mluvili jedním jazykem, že? Nakonec se však mohlo zdát, že opravdu nalezli společnou řeč. Opatrně se tiskli jeden k druhému a minimálně Baghý tajila mísy dech, protože se v té hře světla a stínů místy mohlo zdát, že by tohle všechno jeden prudký pohyb mohl zničit. Jinks by se rozplynul a nezbylo by nic než vzpomínka. Pevně sevřela oční víčka, ale neudržela je zavřená příliš dlouho. Záhy ji totiž na tváři krom doteku šedé srsti spadající z jeho lící lechtalo také sluneční světlo, které si nalezlo cestu skrze koruny stromů. Ještě nepřišel jejich čas, aby se zabarvily do zlatova. Dotek hřejivého paprsku však přinutil vlčici k lehkému úsměvu.
„Nemyslím si, že byla,“ opáčila měkce většímu vlku. Dávalo to zřejmě smysl? Možná je osud zkrátka potřeboval dostat dohromady a protože mu docházely nápady, pomohl si magií? S tím vším, co se dělo v posledních dnech se tomu vlastně ani trochu nedivila. A to ani neznala pravý důvod onoho problému, který oni pozorovali jako zdánlivý konec světa. Konec světa, na který málem zapomenula vlivem přítomnosti šedého vlka. Po jeho boku bylo náhle až příliš snadné zapomenout na všechna úskalí předešlých hodin. Tiše mlaskla a znovu se přinutila nastavit tvář slunci, víčka nyní pevně sevřená. Ještě ne, přikázala si. Ještě nepřišel čas kazit tyhle okamžiky. Nevděky se přitom přivinula ještě blíž k němu, čímž jen rozvířila sladkou vůni jeho srsti. Křídlo blíž k němu také trochu uvolnila a než se vůbec nadála, tahle masa peří se pevně ovinula kolem jeho zad. Snadno je kopírovala, neb vrcholila přímo v místě skloubení. Jeho délka však zasáhla až za Jinksův bok. Snadno by takhle objala ještě dva dospělé, kdyby na to přišlo. Ale prozatím určitě stačil jen jeden a nechtěla by tu nikoho jiného. Tím si byla jistá.

Baghý dál stála proti šedému a její očekávání tak nějak skomíralo. Jen si teda tlapkou matlala něco v zemi, před očima vizi toho nejhoršího. Tedy – nikdo asi umíral neměl, ale cítila se tak nějak na umření. Možná by v ní opravdu něco natáhlo brka, kdyby se šedý sebral a odešel? Zatrpkla by? Nebo by tohle všechno máchnutím křídla přešla a dál se tím netrápila? Zatajila dech a zahnala všechny ty nehezké a chmurné myšlenky, které se jí náhle honily hlavou. Pozornost raději přesměrovala k fialovým očím, které byly paradoxně tak cizí, ale přesto tak blízké (nebo si to alespoň přála). Jinks něco prohodil, ale bylo mu špatně rozumět. Spolkla nepatřičné „co“ a jen krátce zastříhala ušima. Častokrát nenacházela slova i v běžných situacích. Co teprve teď? Mohutný vlk proti ní byl pravděpodobně stejně zmatený jako ona – možná ještě víc. Náhle se nadechla:
„Nechtěla jse-,“ jsem tě uvést do rozpaků, tak zněla ona věta. Ale byla zaražena. Promluvili ve stejný okamžik. Ale jeho slova – tedy přesněji krátká věta o právě čtyřech slovech – byla diametrálně odlišná od toho, co chtěla vypustit z tlamy ona. Zatímco ona se omlouvala a jen se snažila oddálit nevyhnutelnou pravdu, jež očekávala, Jinks skočil do téhle podivné situace po hlavě. Nad nimi stále ševelil vítr v korunách stromů. To byl jediný důkaz, že se čas nezastavil a doopravdy běžel dál. Možná se přeci jen alespoň zpomalil. Vteřiny plynuly pomalu, táhly se jako minuty. Téměř nekonečné! A hnědá vlčice zjihla. Slova která si vlastně přála slyšet ji uvedla do rozpaků. Přála si je, ale až do tohohle okamžiku o tom nevěděla. Zvláštní, jak najednou všechno zapadlo do sebe a ta neforemná mozaika, na kterou prve koukala jen s respektem vytvořila během mrknutí oka perfektní obraz. Pousmála se, ale mluvit stále nebyla úplně schopná. Tak jen vděčně přisedla blíž a opřela se křídlem o jeho bok. Byl to lehký dotek, který ale znovu obrátil její svět naruby. Vydržela by tak sedět celé hodiny a nemusela by ani pípnout, jenže to si nemohla dovolit. Ještě by si pomyslel, že jeho city neopětuje. A to nebyla pravda. Pracně se nadechla, než roztřeseným hlasem konečně pronesla: „a já tebe, Jinksi.“

Jeho netečnost byla jako ostré kopí. Vyložila si ta slova špatně? Odtáhla se a v okamžení pocítila horkost, která se zakousla do jejích lící. Hrdlo se jí sevřelo ještě víc a místo prostého odtažení ještě o kus poplašeně couvla, zadní tlapky podivně rozjeté, křídla napůl ochablá svěšená podél hnědých boků. Její hrudník se nejprve nezvedal vůbec, což ale v kontrastu vystřídaly poměrně rychlé nádechy. Pochybila a jen teď musela čelit následkům svých voleb. Jistě že to celé pomotala. Možná začínala být senilní? V té zlosti na svou vlastní osobu se zakousla do svého jazyka a jen se proklínala, zatímco poplašený pohled upírala do fialových očí. I ten však velmi rychle sklopila k zemi, kde si prozatím hrála s tlapkami. Jako když kotě masíruje mámino břicho, masírovala i ona nervózně zem, do které zarývala drápy.
„Promiň,“ houkla polohlasem. A kdyby jen tím – její slova se zadrhla napůl cesty v krku, takže půlku slova zasípala a druhou tak podivně zachrčela. „Uh,“ chtěla nějak pokračovat, jenže slova náhle nepřicházela. A tak tam jen seděla ve své vlastní hanbě a čekala co jí její společník řekne. Sebere se a odejde? Bude povídat o okřídlené vlčici, které šplouchá na maják? Pokoušela se najít nějaký důvod pro své činy, ale nebyl žádný. Tedy jistě že byl – přála si, aby to cítil stejně! Ale asi špatně četla mezi řádky. Možná ji jen šálil zrak a nebylo by to rozhodně poprvé. Mlaskla, ale z její tlamy znovu nevyšla žádná slova. Dokonce pocítila takové sucho v ústech, že se jí až jazyk přilepil na patro a nešel za nic na světě odlepit. Mlaskla proto podruhé, ale když byla i tak neúspěšná, prostě jen svěsila hlavou ještě hlouběji, křídla si přitáhla blíž k tělu a jen tam stála ve středu své vlastní ostudy, zatímco čekala na jeho další slova. Zmatená jako lesní včela.

Vlčice stála proti svému šedému společníkovi a očekávala jeho další slova. Těžko se popisovaly všechny ty pocity, které se v ní mísily. Byla zároveň zmatená i nadšená a nedokázala nic z toho řádně uchopit. Zem pod jejími tlapami byla navzdory své stálosti najednou neskutečně vratká – jako by stála na lodi a všechno se s ní houpalo. A tak jen dál stála na místě proti němu a mlčky očekávala, co toho rána, či snad brzkého odpoledne vysloví. Ale nebála se. Ne když cítila, jak se jí do kožíšku pomalu zavrtávají stále hřejivější sluneční paprsky. Léto již pomalu předávalo vládu podzimu, ale ještě nalezlo poslední zbytky sil k uzdravení promočeného a vyděšeného světa. Zem se přestala třást, déšť smyl většinu popílku z okolí a všechno se tak nějak měnilo k lepšímu. I vítr se utišil a před tím rozzuřený orkán se změnil na vlahý vánek, který s lehkostí dováděl se stromovím nad jejich hlavami. Šum dubových a bukových listů ji dodával sebejistoty a kliku. Třebas i tahle zdánlivě bezvýchodná situace, ke které se dostali za tu dobu co spolu cestovali, měla nějaké řešení. A tak čekala, zatímco přemýšlela nad vším možným i nemožným. I nad tím, proč se vlastně jejich cesty střetly? Jak se ukázalo, přemítali v posledních chvílích nad jedním a tím samým. Přešlápla a zastříhala ušima, hlavu už konečně držela rovně. Její očekávání však bylo zřejmé. Dlouho ovšem mlčela. Nechala Jinkse říct všechno, co ho tížilo. Vlastně toho nebylo moc, ale jako by ho tížil celý svět. Pár strohých vět, které i na ni dopadaly svou nepředstavitelnou tíhou. Hrdlo měla tak stažené, že jím sotva dokázala do plic dostat vzduch. Ale nemohla moc dlouho mlčet – ještě by si myslel něco špatného. Znovu si přešlápla, než se pokusila promluvit:
„Jinksi,“ broukla měkce, ale hlas se jí nějak zadrhnul v hlasivkové štěrbině. Co říct? Jak to říct? panikařila uvnitř, zatímco se pokoušela nalézt nějaká vhodná slova. Nervozitou si až začala přerovnávat na zádech křídla, ale nic pořádného nepomáhalo. A tak se v tom svém zmatení, strachu a obavách prostě jen sebrala a podivně jistým krokem si to namířila blíž k němu. Bylo to sotva pár kroků, ale zdálo se to jako sedm mil. Ale přeci se u něj náhle ocitla. Krátce navázala oční kontakt, než se celou svou tíhou opřela o šedý kožich na jeho krku. Slova neměla, chopila se tak činu. Byl mnohem vyšší a sladce voněl po koření, které by ona pojmenovat nedokázala. Rychle se však zas odtáhla, aby případně nenarušovala jeho osobní prostor až příliš dlouho. Sama na tyhle nové emoce a pocity nebyla připravená, takže se se sebou stále trochu prala. Ten dotek byl ovšem něco přirozeného a toužila v něm pokračovat ihned poté, co se zase stáhla mimo jeho blízkost. Pak modrý pohled vyhledal ten fialový a v očekávání čekal na nějaký ortel.

Nastala noc. Slunce se přehouplo za horizont a uložilo se k noclehu, ale hnědá vlčice neměla na nějaký spánek vůbec pomyšlení. Stále čekala na svého společníka, ocas zdvižený vysoko ve vzduchu se hbitě míhal ze strany na stranu, až z něj odkapávala do všech stran voda. Kožich měla během chvíle promočený, ale nevadilo jí to. Nemocný pár očí zářil podobně, jako matně světélkující přívěšek spočívající na její rychle se zdvihající hrudi. Často na něj zapomínala – na Vlčíškův dárek. Ale teď v noci, těsně před tím, než se bouřková mračna protrhala, byl jediným zdrojem světla široko daleko. Oklepala se a přívěšek se spolu s ní zhoupnul do stran. Srst na jejím těle se naježila, jak z ní vyklepala přebytek vody. Rychle v tom dešti ale nabýval zpět na ztracené váze.
Když šedý přitakal, pouze přikývla a otočila se k odchodu. Nebylo potřeba dalších slov. Cestu znala více než dobře. Stezka mezi borůvčím, ke které se náhodou přichomýtli, se klikatila lesem přímo až k úkrytu. Po několika set metrech se rozšiřovala v širokou pěšinu, po které mohlo kráčet hned několik vlků vedle sebe. Baghý každý její úsek měla v živé paměti navzdory okolní temnotě. Zarazil ji však hlas šedého vlka a ihned se na něj otočila. Hlavu nakloněnou ke straně, ouška nastražená vpřed a v obličeji tázavý výraz.
„Ano?“ ptala se hned se zájmem, zatímco se hnědá oháňka znovu rozhoupala za jejími stehny. Nevypadala vůbec majestátně, podobně jako on. Vlastně vypadali jak totální zobáci – oba promočení na kost, usmolení. Ihned se usmála. Světlá místa na kožíšku Baghý nesla všemožná smítka. Ale na očistu byl ještě čas. Vydatný déšť, který by utišil sopečné řádění a požáry na severu byl více než potřeba. Znovu se oklepala, jak tak vyčkávala, pohled upřený na svůj šedý protějšek. Možná, že taky něco chtěla říct. Třeba i měla. Jak tam tak stála, cítila tlukot vlastního srdce i hukot krve v nastražených uších. Nemohlo to být jen tak, že s ní přítomnost šedého vlka dělala takové divy. Jak a proč? Těžko soudit. Ale bylo tomu tak.

Maeve zmizela jako pára nad hrncem a vzala si sebou všechnu svou energii i dětinské nadšení. Na jednu stranu to Baghý trochu mrzelo, neboť po mladé vlčici zůstalo takové podivně táhlé a lepkavé ticho. Na stranu druhou to znamenalo, že mohla zůstat osamocena se sivým vlkem, který tu stále byl. Neodešel! Nevěděla, jestli bohům za tu příležitost děkovat, či je proklínat. V hnědé alfě se mísilo tíživé nadšení a podivná nervozita připomínají třepot motýlích křídel v žaludku, kterou snad jaktěživ nezažila. Olízla si čumák a zastříhala ušima, zatímco pohledem vyprovázela jejich dosavadní společnici. Zorničky pak ovšem sjely k obzoru, který halila černá, bouřková oblaka. Sopečného popílku ubývalo a zvyšovala se viditelnost. Sever byl zničený.
„Ani já ne,“ uculila se po chvilkové odmlce poznámce šedivého vlka s hustým kožíškem seveřana, který ovšem sídlil na jihu. „Je ale dobré, že má takový elán. Ve smečce je hned živěji. Nejen ticho a klid,“ doplnila svou prvotní myšlenku, která až do této chvíle zůstávala nedokončená a neurčitá – snad krom myšlenky souhlasu. Při tech slovech jí na tváři tancoval milý úsměv, který v ní Maeve probudila hned několikrát během předešlého dne. Ale vzpomínka na rozpustilé vlče, nebo spíše slečnu, nebyl jediným jejím důvodem k širokému úsměvu. Ve vzduchu byla totiž cítit voda. To byla myšlenka, se kterou již vyprovázela drobnou vlčici na odchodu. Sotva ale stihla s Jinskem otočit pár vět a už se na ně valila hustá smršť vody, která si náhle nacházela i cestu skrze její huňatý kožíšek. Lezavý mráz se jí zakousnul do kůže zad a záhy i do nitra tam někde hluboko uvnitř. Ale hnědé to nevadilo – kdepak. Vyskočila svižně na nohy a vzhlédla k tmavé obloze. Že by konečně přicházel konec tomuhle veškerému chaosu? V postarší vlčici v mladém těle se mísily všemožné pocity – valná většina z nich pozitivní. Po krátké chvíli vzhlížení k obloze náhle poskočila a hravě zaútočila na o mnoho většího společníka. Očka divoce zazářila, než uskočila.
„Snad konečně ano!“ zajásala. Kožich měla téměř ihned promočený a těžký, ale jako by to vadilo. Konečně snad ustupovala ta spoušť! Věnovala uhasínající sopce radostný pohled, než popoběhla směrem do středu lesa. „Je libo se trochu osušit v ústraní?“ navrhla šedému z dálky. Křídla tiskla k tělu tak pevně, že je pod mokrou srstí pomalu nebylo ani vidět. Oháňku ovšem držela vysoko ve vzduchu a přátelsky s ní máchala. Stáli tu už dost dlouho, aniž by se cokoliv stalo. Mohli se vrátit k jeskyni, utišit žízeň a pak se uchýlit do jejího sucha. Ostatně stále ještě neviděla svůj vlastní příbytek, který se svou společností mohla navštívit.

// I já moc děkuji za akci! Bylo to super, geniální nápad, úžasná zápletka. Ještě jednou omluva za mou (ne)aktivitu a jestli i přes to mám nárok na odměnu, poprosím si taky něco do vlastností :>.

Slunce se valilo po obloze, ale nebylo ho vidět. Pořád se plaše ukrývalo za ta nemile vyhlížející mračna v nebeské dáli. Baghý se stále krčila ve svém úkrtu. Po jedné tlapce Jinks, po druhé zase Maeve – všichni tři zapletení do živého rozhovoru (někteří nedobrovolně), který teda vedla převážně nejmladší z chundelaté trojice. Jinks jen taktně mlčel a nechával jejich mladší společnosti dost prostoru k vyjádření všech svých myšlenek. Byla snad Baghý poblázněná to podivnou silou, nebo jí přišlo podivným způsobem roztomilé i to? Mimo takové drobnosti, jako třeba že jednu tlapku měl až po kotník světlejší než druhou. Zrovna k nim sjela pohledem, který pak s kamenným úsměvem pozdvihla k obzoru.
A sakra. Víc slov pro to neměla – jak taky omluvit fakt, že se pomátla jako puberťačka. Takové chování by náleželo třeba zrovna Maeve! Ne důstojné alfě, která měla odžitých víc než tucet zim! Raději se proto otočila na Maeve, která byla unešená novinkami. Ještě před chvilkou trpký úsměv v řádu sekund zjihnul.
„Nejsi otravná,“ přitakala mile. Nejraději by vlčici také obejmula, ale nakonec se rozhodla udržet si alespoň trochu odstup. Ne že by nechtěla mladší slečnu obejmout – sakra jo! Přeci jen si ovšem nebyly tak blízké, aby jí sama svévolně vstupovala do osobního prostou. Větší smysl dávalo, když to dělala právě Maeve. Ta Maeve, která právě nadšeně výskala, neboť si vysloužila k nové pozici i funkci. A její radost se zdála opravdu upřímná.
„Nemám o tom pochybnosti, že budeš nejlepší učitelka napříč celou Gallireou,“ zasmála se upřímně jejímu nadšení. To se ovšem brzy začalo opět soustředit na sivého po Baghý druhém boku. Modrý pohled se k němu opět stočil a třebaže neviděla přes nemocné oko pořádně, usmála se. Kožíšek náhle pročísnul silný poryv větru. Nechala proto Jinkse s Maeve si vyřídit účty a zdvořilosti, zatímco pozornost obrátila na les kolem.
Byl podivně chladný a plný stínů. V tomhle ročním období býval prostoupený světlem a ještě v něm bujela zeleň. Teď ale vše zahalila podivná temnota, prach a popel. Větve vyrvané prudkým větrem se válely všude kolem a dalo se očekávat, že některé stromy ten nápor neustály. Naštěstí jich snad nebylo mnoho. Baghý však zarazila jedna maličkost – v posledních dnech před touhle katastrofou měla stále pocit, že ví jak bude zítra, pozítří. Zkrátka někde hluboko v sobě nacházela jistotu, že se její předtucha stane skutečností. Teď to ale všechno bylo pryč. Měla snad tahle maličkost nějakou spojitost s informací o tom, že magie nefungují? Mohla ji Smrt opravdu obdarovat v den její návštěvy? Ze zamyšlení ovšem byla znovu vyrušena Maeve a překvapeně se na ni obrátila. Musela se zamyslet, aby byla schopná navázat na jejich předešlý rozhovor.
„Jistě že navštívíme Mechovou smečku. Ale také i ty další. Ať vlastně víme, s kým máme tu čest,“ pousmála se mile. Ostatně ještě před nedávnem Mechová smečka neexistovala. Možná se jich po pádu Maharu objevilo víc? Její pohled po té myšlence těknul zpátky k Jinksovi. Hlavně Sarumen, popíchla své vlastní ego. Odpovědí jí byla krev, která se nahrnula do líček zakrytých světlou srstí. „A taky navštívíme Jinske na jihu, když už si vytvořil tady u nás takovou základnu přátel,“ rozhodla se popíchnout šedého vlka takovou trochu dvousečnou poznámkou. Tu pak doplnila přátelským šťouchnutím nosu do šedého ramene. Znovu jí při tom projela ta elektrizující vlna nadšení.

Baghý byla z Maeve zmatená ještě možná o kousíček víc, než mladá vlčice sama. Za svá dlouhá léta ve světe si již prošla lecčím a teď se pokoušela nabyté zkušenosti nějak aplikovat. Jenže jak se zdálo, nebyla úplně úspěšná. Zaprvé – nechtěla Maeve moc trýznit. Byla na takové připomínky stará – vždyť jí táhlo na druhý rok! Na druhou stranu pořád musela chovat nějakou úctu k návštěvě, která tu prakticky vzato byla před ní. Nemohla se na Jinkse zlobit, protože přišel první. Nemluvě o tom, že Baghý byla za jeho přítomnost až bolestně vděčná. I dlouhá noc v jeho přítomnosti nebyla vůbec tak strašná, jak se prve obávala.
„V klidu, Maeve,“ pousmála se lehce směrem k hnědé vlčici s růžovým ptáčkem na rameni. Nechtěla se na něj ptát, ale vzhledem k tomu jak se k Maeve tiskl si domyslela o co se asi jedná; a pak jí došlo, že dlouho neviděla svou vránu. Žádná škoda. „Borůvka ti bude domovem jak dlouho si jen budeš přát.“ Lehké ujištění, další úsměv. Baghý ztrácela pevnou půdu pod nohama, i když si to rozhodně nehodlala jen tak přiznat. Spíš se jen lehce zachvěla. Její bílá tlapka přitom dále spočívala na jedné z šedých. Ten dotek příjemným způsobem pálil – jak ironické. Další slova druhé hnědky však Baghý znovu vykolejila, třebaže prve zpochybňovala, jestli to vůbec jde ještě víc. Znatelně se zarazila, když hledala slova pro odpověď. Jistě že neváhala ohledně Maeviny účasti na jejím dalším dobrodružství. O tom žádná. Spíš ji zarazilo to, co přišlo potom.
„Co to povídáš? Vždyť přeci vůbec nejsi otravná!“ ohradila se hned Baghý. „A rozhodně si užitečná! Taky proto budu moc ráda, když půjdeš se mnou.“ Byla tak zmatená, že se na chvilku znovu odmlčela, než konečně našla slova. „Ostatně proč jinak bych z tebe dělala deltu, kdybych si to nemyslela? Dokonce jsem s tebou chtěla mluvit, protože jsme se s Aranel usnesly, že bys byla skvělou učitelkou. Ve smečce teď žádná pořádná mládež není, ale jistě se zas brzy nějaká objeví.“ Náhlý pocit, že zabředává do svých slov rychle pominul a znovu nabyla pevné půdy pod nohama. Alespoň obrazně, neboť její žaludek byl trochu jako na obláčku. Možná i proto se rozhodla svou tlapku znovu stáhnout k sobě. Ten letmý dotek musel Jinksovi stačit jako ujištění, že jeho přítomnost je více než vítaná. Nebohý sivý se také začal Maeve omlouvat, což hnědá alfa raději přešla. Prostě nechala mladičkou slečnu se vypovídat a slova se nechopila dříve, dokud nenastalo ticho:
„Zkrátka – magií je mnoho. To jistě víš. Jsou tací, kteří jich mnoho ovládají. A pak vlci jako jsem já, kdo v tom trochu tápou,“ kyselý úsměv se rozlezl po světlé tváři, „proto je asi nejlepší své otázky směřovat na Bohy. Možná tedy spíše na Života, který je trochu vstřícnější. Mohu ti k němu ukázat cestu, až půjdeme navštívit Sarumenské.“ Jen při té představě se jí srdce trochu nezdravě rozběhlo. Šedý sice tvrdil, že na magie nadání nemá, ale ona mu přestávala věřit. Tohle musela být kouzla, ne?

Bylo těžké rozdělovat svou pozornost. Hlavně v takovém střetu zájmů. Maeve byla dlouholetou členkou smečky a Baghý se opravdu zajímala o její příhody. Na druhou stranu se stále trochu sobecky chtěla zajímat o šedého cizince, který jí převracel svět vzhůru nohama a se kterým je svedl dohromady snad samotný osud. Tím si Jinks vysloužil další povzbudivý úsměv, který se ovšem změnil v omluvný. Maeve pořád měla něco na srdci a Baghý ji nemohla odbýt. Všimla si jejího rozpoložení i jak nervózní slečna byla. Další z povzbudivých úsměvů právě proto patřil právě jí.
„Je dobře, žes potkala milé vlky. Ne všichni jsou. Ve zdejších krajích žijí jistí… jistá individua,“ opravila se po krátké odmlce, „která se nezdráhají ubližovat dalším vlkům. Ne každý je tak vřelý, jako jsou vlci v Borůvkové smečce.“ Jakmile to dořekla, trochu se zarazila. Nechtěla už s Maeve jednat v rukavičkách! Jenže zároveň si stále nechtěla přiznat, že tím individuem je zkrátka a prostě Styx, kterou pořád ještě považovala za něco jako přítelkyni. Kdepak jim se Rzí asi byl konec? Maeve však na Baghý otázky odpověděla další otázkou a hnědá vlčice tak musela zavzpomínat, jaké všechny smečky zná.
„Myslím že ano,“ přitakala tiše. Vzpomínala si na nějaké vlče z mechové smečky, které s nimi bruslilo na jezeře. „Ale ne moc dobře. Až tohle všechno skončí, chtěla bych se podívat po kraji a všechny smečky si řádně projít. Abych věděla s kým máme tu čest a zároveň aby věděli oni o nás.“ Bylo pěkné mít plány do budoucnosti. Škoda jen, že žádná nemusela být. Alespoň ne pro ně. Smečka s roztomilým jménem a chundelatou, prťavou alfou – mohli být celé Galliree pro smích. Anebo také nemuseli. Baghý nechtěla, aby se o Borůvce mluvilo špatně a jestli jen trochu mohla ovlivnit jejich pověst, hodlala to udělat velmi důkladným způsobem.
Prvotní příkrost mladé vlčice hnědá prostě přešla a dál se tomu nevěnovala. Raději se zaposlouchala do jejího povídání o magii, které ale, jak se ukázalo, nemělo náležet šedým uším. Teď už se i Baghý trochu zamračila a svraštila kůži na čele, když k slečně promluvila: „Maeve, Jinks je náš host.“ Byla to jemná výtka, jako když rodič kárá sotva chodící vlče. Jejich pověst ale začínala u přístupu k hostům. „Třeba ti poradí ještě o něco lépe, než já. Ale jestli chceš, můžeme se na chvilku vzdálit. Chápu, že je to pro tebe citlivé téma. Ale to nic nemění na tom, že musíme naše hosty respektovat,“ teď už zase na světlých lících panoval ten přívětivý úsměv, kterým se pokoušela svou společnici konejšit. Nenechala ovšem ve štychu ani druhého vlka, když se její světlá tlapka jako zázrakem natáhla přes jeho. Byl to letmý dotyk, který ovšem v hnědé vlčici vyvolal mnohem víc, než takový dotek měl. Znovu cítila to horko a motýlky v břiše, stejně asi jako tisíc dalších pocitů najednou. Všechno a nic zároveň. Bývaly by se jí podlomily nohy, ale naštěstí ležela. Snažila se tak však vyjádřit svou podporu vůči jeho přítomnosti. Jí nevadil. Kdeže – ona ho tu chtěla.

Když tak všichni tři společně vysedávali u hranice, zdálo se to skoro až poetické. Kdyby se jen kousek od nich svět neobracel vzhůru nohama a na noční obloze neseděla ohněm nasvícená temná oblaka sopečného popela, mohl by to být vlastně docela hezký večer. Alespoň že vítr se poněkud uklidnil. Ať už tu spoušť způsobovalo cokoliv, vzdálilo se to, nebo to úplně zmizelo. Baghý se marně pokusila několikrát vítr zkrotit svou vrozenou magií, ale marně. Byla tak bezradná jako před léty, kdy na Gallireu přišla. Před tím než poznala Noriho a všechny své ostatní přátele. Nevděky přitom těkla pohledem k Jinksovi, který ležel po jejím boku a podobně jako Maeve se krčil. Ten pohled jí však na tváři vykouzlil podivný úsměv zapříčiněný prostě jen jeho blízkostí. A pak tu zase byli ti motýlci v břiše a podivný chlad, který jí přeběhl po zádech a pak se změnil v něco příjemného a hřejivého. Polkla a vděčně se zase obrátila na Maeve, která se rozpovídala o svých zážitcích. Nejprve se jejím směrem natočilo ouško, posléze i Baghý sama. Mladá dáma působila podivně rozpačitě, což přinutilo starší z nich k úsměvu.
„Hned dva? A jsi v pořádku?“ v její starostlivosti však bylo i něco víc. Že by Maeve okouzlil na cestách nějaký mládenec? V modrém oku zajiskřilo, ale ten žár ihned povadnul, neboť na samotnou vlčici dolehla tíha vlastního pochybení. Nebyla vůbec v právu vyzvídat, vzhledem k tomu že i jí na cestách jeden cizinec okouzlil. Shodou okolností ten samý, který tu s nimi stále ještě seděl té hřejivé a podivně světlé a hlučné noci. Ach ano, rachot od sopečných svahů doléhal až sem. Třeskot kamení a podivné rány, jak se chvěla zem pod jejich tlapkami. Odkašlala si: „Chci říct – byli na tebe hodní? Nebyli to žádní nepříjemní a agresivní vlci?“ Onu zvědavost nyní opravdu zaplašil starostlivý výraz. Maeve ale na Baghý další slova zareagovala trochu nečekaně prudce, což starší vlčici vyvedlo z míry. Chvilku na ni zůstala tupě zírat, než prostě jen lehce přikývla. Poznamenala si přitom, že s touhle dospívající slečnou už není třeba úplně jednat v rukavičkách. Pobavený úsměv ale dál tancoval na světlé tváři, jak tak pozorovala rozpačitou vlčici před sebou. I Maeve si uvědomila svůj omyl nad kterým Baghý prostě jen máchla tlapkou. Všichni měli právo být poněkud příkřejší – alespoň zdánlivé hodiny před koncem světa. Debata ovšem nakonec stejně sklouzla trochu jiným směrem, když se nejmladší členka této tříhlavé společnosti naklonila ke starším pro radu. Odpovědi se překvapivě zhostil Jinks, i když se tvářil trochu vyvedený z míry. Neboj, neptá se na včeličky a kytičky, utrousila si jízlivě Baghý pod vousy, zatímco pečlivě naslouchala. V té temnotě stále neviděla fialové žilky ve zlatých duhovkách. Nemusela být ovšem žádný génius, aby si dala dvě a dvě dohromady. Ihned se jí vybavila vzpomínka na Evelyn a jejího pavouka, kterým ošálila dvě léta zpět Noriho.
„Jsi už dost stará na to, aby se v tobě probouzela magie,“ pousmála se lehce na svou svěřenkyni, která jí teď tiskla obličej do srsti. Sama ji objala podobným způsobem. „Může to být třeba magie iluzí – ale záleží. Já s touhle magií mám jen malé zkušenosti,“ broukla. Byla by se obrátila na Jinkse, ale pořád měla v paměti jeho výrok o magiích. O jeho nenadání. „Můžeme se zeptat někoho zkušeného, nebo bys mohla navštívit pana Života. Ví toho o magiích hodně.“