Gallirea - Příspěvky uživatele

Baghý ležela stočená v klubíčku a oddechovala, Jinks stále věrně v jejím stínu. Užívala si jeho blízkost. Hlavně po tom, co konečně zase osaměli. S lehkostí se rozloučila se sivou vlčicí, ale před nepřízní počasí se uchýlila do ústraní a vyhledala úkryt ve stínu jedné z mnohočetných nor. A probrala se s šiorokým zívnutím až nad ránem, kdy ji hlad nutil k pohybu. Už byli ze smečky pryč dosti dlouho. Mohla by se konečně vrátit, obhlédnout hranice a vyřídit všechny ty důležité věci. Zdvihla hlavu a obrátila se na vlka šedé srsti a fialových očí, které ji vždy vítaly s laskavou jiskrou.
„Možná bychom se měli pomalu vrátit. A ty bys měl navštívit svou vlastní smečku dříve, než přijde zima,“ pousmála se na něj vlídně a trochu se natáhla, aby vlkovi nosem pocuchala jemnou srst na líčku a obdarovala ho krátkým polibkem na skráň. „Tedy – pokud tam chceš zavítat,“ dodala po chvilce nejistě. Nechtěla ho zajisté do ničeho nutit, ale jestli si dobře pamatovala, už takové drobnosti probírali a proto bylo nejméně vhodné, aby uvažovala i jeho přání. Jemně se záhy vyloupla na nohy a dlouze se protáhla, až v ní ruplo v několika místech. Povalovali se zde dlouho a teď přišel čas taky hnout zadky. Jenže to by k vlčici nesměl náhle dolehnou vzdálený hlas nově příchozího. Kde se tu všichni berou? ptala se sama sebe zatímco s úsměvem vítala Adirama. Jeho hnědý kožíšek a příjemný hlas poznala už z dálky. Ihned se rozpovídal. Tak, jak to uměl jen on a hned jí nabízel doprovod domů. Vděčně se na něj usmála a několikrát přátelsky máchla ocasem, než se však otočila na rozespalého Jinske za sebou. Přívěšek, jehož světlo prostupovalo noční temnotu se letmo zhoupnul ze strany na stranu.
„Zdravím a moc ti děkuji za nabídku, ale nemusíš se bát. Nikdo mne neotravuje. Tvůj doprovod ale jistě oba uvítáme s radostí! Že?“ tázala se hned vlka za svými zády, jehož blízkost ji nutila se letmo červenat. „Jinksi, tohle je Adiram – člen mé smečky a můj drahý přítel,“ pousmála se, než modrým pohledem vyhledala i hnědého vlka před sebou. S kývnutím hlavy ho však pobídla k chůzi. Je oba. V přítomnosti hnědého se v ní znovu probouzela ta grácie, kterou si šetřila pro tvář alfy. Mimo les a přítomnost svých druhý byla pouhou Baghý. Ale mezi nimi? Jako by se pohybovala o něco ladněji a elegantněji, když držela hlavu hrdě vztyčenou. „Adirame, tohle je Jinks. Můj partner,“ pousmála se a dokončila tak akt představování, který před chvilkou zahájila. Neměla chudák sebemenší tušení, co tím Adiramovi mohla způsobit. Kroky ji zatím pomalu nesly k hranici tohoto území a dalšího, které až do teď musela prostě jen míjet.

// Gejzírové pole

Drobná vlčice spočívala na zemi a měla tlapky elegantně složené pod sebe, takže možná i trochu připomínala kočku. Hodně, hodně, hodně chlupatou kočku. Alespoň že neměla rozpláclý nos jako některé Peršanky. To už by bylo značně přes čáru. A taky to nebylo ani maličko podstatné. Soustředila se totiž hlavně na Styx a svého partnera, který její pokřivené vtípky zjevně neunesl a teď se dávil vlastní slinou. Ale co by to byla za partnerku do nepohody, kdyby mu nepomohla od problému? Jen letmý pohyb křídlem, jedna herda do zad a Jinsk byl zase jako nový.
„V pořádku?“ tázala se hned starostlivě, zatímco si vlčka s lehkým úsměvem prohlížela. Jasně že byla připravená mu sdělit, že se se Styx prostě jen tak popichují. Ale to taky mohlo počkat, až bude sivá vlčice z dohledu a ideálně i doslechu. Záhy se však otočila na sivou, která koukala nejen na náramky jako hladová straka. I dlouhonohého vlka po boku hnědé vlčice si prohlížela se záluskem, který se ovšem z jejích očí záhy vytratil a zbyl jen prostý zájem a pár otázek, které byly zároveň i odpověďmi na Baghý otázky. Znovu se letmo pousmála a trochu pookřála, když pochopila o co šlo.
„Rez moc pozdravuj,“ přikývla s úsměvem a rozhodla se dál nerozebírat jejích případné pomnožení. Pro dobro a zdraví jejího partnera. Zatím se zaposlouchala o vyprávění a hlavu zvědavě přiklopila ke straně. Mezi ušima jí profukoval příjemný vánek a přinášel sebou k tmavému nosu sladkou vůni podzimu s písní přicházející zimy. Baghý byla spokojená a to z ní přímo vyzařovalo. „A chápu – je fajn nebýt úplně sám. Ale občas je to složité, protože potkáš vlky mnohé nátury,“ povzdechla si, ale nechtěla jejich setkání vůbec končit na negativní notu a tedy přikývla. „Určitě se zastav mezi borůvčím. Budu přes zimu většinu času beztak v lese a protože jsme měnili vedení, nemusíš se bát nevlídného přijetí. Vše ti ukážu a zároveň i vysvětlím, budeš-li opravdu chtít,“ přikývla nakonec a sama se vyhoupla na nohy, aby se s vlčicí mohla adekvátně a důstojně rozloučit – alespoň pro onu chvíli.

Vlčice následovala Styx ven z tmavého úkrytu bez okolků a hlubšího přemýšlení. OStatně neměla důvod jí nevěřit. Sivá ji vedla z temných zákoutí a velmi záhy je pohladil po tvářích příjemný, svěží vzduch chladného poledne. Ach – jak se svět měnil. Zase se ochlazovalo a ačkoliv ještě vládla krajině zeleň, bystré oko si mohlo povšimnout jemně žlutého podtónu, který nabíraly některé vzdálené koruny stromů, hlavně tedy duby. Baghý si jich ovšem prve všimnout ani nemohla, neboť na náhlý nával světla nebyla zrovna připravená. Vážně už byli pod zemí tak dlouho? Vůbec se to nezdálo. Jakmile vyklouzla z úzké průrvy, která teď výrazně nesla pach celé trojice a kterou by nešlo za nic na světě minout, silně se oklepala a poroztáhla do teď složená křídla. Už na první pohled se lišila od tech, která vlastnila Styx. Co do tvaru, tak do velikosti. Zatímco sivá vlčice vlastnila křídla drobná a kulatá, která musela být obratná a hbitá, Baghý s nimi na zemi působila až nemotorně. Roztažená zabírala nesmyslně prostoru a jejich elegantní tvar vůbec nevyniknul. Ve vzduchu to však byla zcela jiná píseň. Jedna z prvních Styxiných otázek byla právě na tohle téma, ale Baghý se chvilku zdráhala s odpovědí, než prostě krátce přikývla. Nevěděla úplně jak reagovat, či jak to popsat. Nebo spíš sebe a své schopnosti? Pořád se létat učila a měla co dohánět, takže jí to přišlo jako zbytečné chvástání. Obešlo se to však bez názorné ukázky, takže se vlčice jen záhy složila do lehu vedle Jinkse. Počasí ušlo. Podmračená obloha však nutila vlčici mhouřit víčka snad ještě víc, než kdyby na ní prostě jen zářilo slunce. Zvláštní paradox, když pak plaše klopila zrak, aby svou pozornost rozdělila mezi přítelkyni a partnera, který zase taktně mlčel. Nechtěla mu do toho však moc remcat. Nechala ho – pokud mu tak bylo komfortně, bylo to hlavní. Všimla si však Styx hamižného pohledu, kterým rejdila po všem trochu lesklém. Straka jedna! Povytáhla obočí a škodolibě se pousmála, zatímco tlapkou zářící náhrdelník přitáhla blíž k sobě:
„Budu na to myslet, až někde nějakou serepetičku najdu,“ popíchla šedou vlčici konečně slovně, zatímco si reflexivně upravovala křídla. Dalo se na nich i překvapivě pohodlně ležet, když je dobře uložila. Než však dostala sivá příležitost na další otázky, měla nějaké i její hnědá společnice. A rozhodně se nehodlala zdráhat: „Jak se ti daří? Nevíš něco o Rzi?“ Nemohla si nevšimnout, že se pach šedivky trochu pozměnil, ale nedokázala ty změny rozšifrovat. Ani jakkoliv určit. Na to se ale ptát nechtěla, měla zhola jiné priority, které uchovávala ve své mysli. Ty ale Styx jednou větou stihla absolutně roztříštit na milion střípků, div Baghý nezaskočila slina. Již podruhé neměla slov, když se pokoušela přijít s nějakou klidnou a zároveň pohotovou odpovědí. „A třeba zrovna jo,“ rozhodla se nakonec hrát Styx přímo do karet. „Co ty víš, co se dole dělo.“ Vypustila z tlamy s ledovým klidem a kamennou tváří. „Smečce se hodí trochu nové krve,“ mrkla pak jen, než zatřásla hlavou, aby si trochu urovnala zamotanou srst. Náhle ovšem přišla zajímavá otázka, kterou tak úplně nečekala, takže povytáhla obočí a zůstala na ni s otazníčky v očích koukat. „Snad ses nerozhodla usadit?“ zamrkala překvapeně, zatímco čekala na odpověď. Svět se fakt měnil.

Temnota se zdála s každým okamžikem ještě hustější, jak se chýlila noc a světla z venku ubývalo. Už takhle ho tu bylo žalostně málo. A Baghý, znevýhodněná svým slepým okem, začínala být trochu na vážkách, jestli se odtud vůbec vymotá. Naštěstí díky příchodu Styx měla hned sva společníky, kteří viděli solidně a mohla je tak s klidným svědomím následovat ven. Nejprve je ale čekaly takové ty klasické zdvořilosti, které se zdály být nezbytné a jistým způsobem nevyhnutelné, třebaže jim Baghý prve moc nerozuměla. Havrani? Musela hodně dlouho lovit v paměti, aby si uvědomila s čím ta otázka souvisela. Hbitě ovšem pokrčila rameny: „jen dokola ta jedna vrána, kterou si jistě pamatuješ.“ Možná, že i ona byla jakousi předzvěstí toho, co nyní okřídlenou vlčici mělo čekat, i když ji teď poměrně dlouho neviděla. Možná i kouzelné vrány potřebovaly orazit od práce? Reflexivně si vlčice přitáhla křídla k tělu, takže s nimi lehce uhladila rozčepýřenou srst. Ne že by ovšem teď měla Styx ve svých myšlenkách co opěvovat.
„Přesto je příjemné tě vidět,“ přikývla hnědá v další odpověď a lehce se pousmála, zatímco pohledem sjela k druhému šedému kožichu, který nezdobil ostnatý drát, ani přívěšky zemřelých (snad). I je sem dovedla prostá hra – náhoda, chtěla-li to sivá vlčice tak nazývat. „Od onoho rybolovu už uplynulo opravdu hodně času,“ přitakala svorně, ale sama se zarazila nad tím, jak čas pospíchal vpřed. Chvíli se snažila přesvědčit sebe samou, že to bylo předchozí zimu. Jak si ovšem dávala dohromady jisté souvislosti, musela pospíchat ve vzpomínkách ještě mnohem dále. Víc to ovšem sivá naštěstí nerozebírala a raději se zaměřila na cestu ven, takže drobnější společnici ušetřila další vrásky na čele. Baghý ji tedy vděčně následovala, přičemž pokynutím poděkovala i Jinskovi, který s tímhle převratným nápadem dorazil. Zároveň mu také nechala trochu prostoru k nějaké diskusi a komentáři jejich vztahu, který trval ne zrovna dlouze.
„Nori to s mírou jeho toulání zjistí tak s jarem,“ ušklíbla se raději a ledabyle nad tím mávnula tlapkou. Ostatně byli přátelé, nikdy mezi nimi nebylo romantické pouto. Byl možná něco jako Baghý mladší brácha, nebo synovec. Přirovnat jejich vztah k tomu, který měla s Erlendem bylo asi nejzaručenější. Ale jak už se řeklo – na povídání bylo dost času venku. A Baghý se už nemohla dočkat alespoň trošky toho čerstvého vzduchu, který je čekal venku.

Nechápala, proč se pod ní šedivý vlk hroutí jako křovíčko. Ani proč vypadá tak překvapeně. Slyšela jen tlukot vlastního srdce a hukot krve ve svých uších, ve kterých rezonoval i zvuk jejího smíchu, který se odrážel v úzkých, temných chodbičkách. Možná i přes něj neslyšela kroky – zvonění drápků o chladnou skálu, která směřovala v temnotách přímo k nim. Návštěvník, který měl zůstat skrytý až do chvíle, kdy stanul přímo proti nim. Jen se chichotala, zatímco se válela na zemi pod Jinksem, který se ji úzkostlivě snažil nezašlápnout. Víceméně úspěšně.
„Co to blábolíš?“ zahihňala se rozpustile jeho údivu, neschopna nějak pobrat vážnost celé situace. Hlavně ve chvíli, kdy se temnotou rozezněl další hlas. Známý, důvěrně známý. Tentokrát se i neviditelná Baghý zalekla a v tom úleku vyskočila na nohy – ještě chvilku neviděna, než se z čista jasna znovu objevila prostě "jen" s chybějícím uchem. Překvapeně mrkala na vlčici před sebou. Ale radost ze shledání se svou známou/kamarádkou (neb v tom od incidentu s Norim stále neměla úplně jasno, třebaže přímo k ní Styx vždy byla přátelská) na sebe nenechala dlouho čekat. Její oháňka se rozkmitala a očka zazářila.
„Zdravím Styx!“ pozdravila nadšeně, „co tě sem přivádí?“ V šeru bylo obtížné si jejich novou společnici prohlédnout, ale na první pohled neshledala žádné výrazné změny. Stále měla křídla, kolem krku se jí obepínal ostnatý drát a v něm stále visely zamotané přívěšky umrlců, které nalezly minulou zimu. Osud jim nepřál. Ale ony tu stále byly. A stále zdravé! Baghý se pak krátce ohlédla přes rameno. „Tohle je Jinks, Styx,“ broukla spěšně, než se krátce odmlčela. Bylo zvláštní někomu známému šedého vlka představovat, ale nebylo na tom nic špatného, ne? „Můj partner,“ pousmála se. Teprve až teď se jí zviditelnilo i ucho, které zatím bylo pod vlivem magie, o které hnědá vlčice neměla sebemenší ponětí. „Jinksi, tohle je Styx, má přítelkyně,“ vysvětlila pak i druhému šedému kožichu.

Jinks sice mohl chtít být lovcem, ale Baghý měla na své straně další výhody, o kterých si zatím nebyla tak docela vědoma. Taky neměla moc příležitostí všechny své magie řádně ovládnout a potrénovat. Nejprve lov, pak rande v horách a v neposlední řadě blížící se konec světa? Že uměla mizet ve stínech jí bylo známé – na to přišla před léty. Teď tu ale nebyla její kouzelná vrána, která jí tuhle možnost poskytovala. Že se ale uměla tratit i mimo ně (navíc bez kouzelné vrány v zádech) prozatím bylo jen plané přání, pro které do teď neměla uplatnění. Když ale stopovala šedého vlka v tunelech po pachu a jen „nenápadně“ sledovala tiché cinkání těch čtyřech náramků, zatoužila na chvíli splynout s temnotou. A její přání bylo magii proudící v jejím nitru rozkazem. Nevědomky se ztratila v nicotné temnotě, takže Jinske pronásledovala zcela neviděná. Sice teď funěla jako ježek a dupala jak jezevec, ale to nebylo vůbec podstatné a spíše jí to podle hrálo do karet. Jaký asi musel být Jinksův úlek, když se dupající nicota plížila za jeho návnadou? Nalezla ho, jak se tiskne ke stěně, ale asi také špatně viděl! Vždyť se zpoza zatáčky vyřítila jako parní lokomotiva. Musel ji slyšet celou dobu, musel ji vidět, když na něj tupě zírala s dětinským úšklebkem v tváři. Nelámala si ale moc hlavu okolnostmi, když stále neviditelná hupla šedému za krk v doprovodu hlasitého smíchu.
„Haha, mám tě!“ zasmála se ještě před doskokem, zatímco plnou vahou visela šedému kolem krk a hravě ho čapla za ucho. Jako neodbytné vlče, které si chce hrát. Všechno se ale seběhlo rychle, takže měl Jinks plno šancí k reakci. A že určitě reagovat měl, protože jakkoliv byla Baghý silná, magii ovládat neuměla. Zůstávala proto neviditelná i teď.

Než si vlčice všimla, že osaměla, trvalo to docela dlouho. Ne že by se po Jinksovi pravidelně neotáčela, ale činila tak pokaždé na vrcholu kopce. A v tomhle případě to bylo až s nechtěným prodlením. Zůstala stát a jen se zmateně rozhlížela, než rychle vyrazila zpět po svých stopách. Nejprve poklusem, poté svižným během. Prve ji totiž uchvátil strach, že se mu něco stalo a musela se pracně uklidňovat, aby nezpanikařila. Svaly ji přitom bolely v celém těle, jak skoky prokládala mácháním křídly. Pospíchala po svých stopách, ale ne a ne ho v kopcích objevit.
„Jinksi?“ volala starostlivě, zatímco se rozhlížela po šedém kožíšku. Nečumí noha z nějaké díry? Leží někde se zlomeným vazem? Klusala hezky zpátky a pečlivě sledovala svou stopu. Nenásledoval ji sem, ani sem, jak prozrazovala pachová stopa. Tak kde jen ten šedý kožich zmizel? Naštěstí ji nos nezklamal a dovedl ji k černě zející průrvě, která nesla stopy po šedém kožíšku a sladké vůni vanilky. Nenašla pak nic, co by na sobě neslo železitý pach krve. Jen temná chodba a ani náznak po zraněném těle v jejím ústí. I proto se vlčice se smíchem ponořila za šedým. Hbitým klusem pokračovala přítmím, křídla pevně přitisknutá k tělu. Nakonec ovšem musela trochu zpomalit. V té náhlé temnotě špatně viděla a jedno oko se náhle stalo opravdovým omezením. Alespoň že nos ji vedl za šedivým vlkem. „Počkej až tě najdu, ty zrádče,“ chichotala se pod vousky, jak se obratně proplétala temnou chodbou před sebou. Svaly alespoň trochu povolily a po divokém řádění se jim dostávalo tolika potřebného protažení při lehkém vyklusání. Stačilo už jen nalézt šedého.

Vlčice si pohyb užívala. Bylo příjemné si trochu vyhodit z kopýtka a rozehřát ztuhlé svaly, které si dlouho válela na území lesa, zatímco řešila takové ty nezbytnosti. Jako kdo je a není členem smečky, kdo si zaslouží povýšení a kdo zase ne. Tohle byla změna a byl to život, který dlouho odkládala. Možná už chápala, proč byl Blueberry unavený – proč většina alf byla. Ale ona nemohla jen tak zahodit tohle všechno a přestat si užívat života, ve kterém dostala druhou šanci. Nebyli tací, kterým se to poštěstilo. I možná proto se nahlas smála, když tak pospíchala do dalšího kopce, až jí nohy pálily a ramenní kloub mezi jejími zády a křídlem úpěnlivě naříkal. Pořád nebyla s darem Života a Smrti úplně smířená, pořád to bylo něco cizího, s čím nebyla sžitá. Ale přeci se snažila a zatěžovala křídla jak jen to šlo, aby zesílila. Nakonec i ona ovšem potřebovala odpočinku a zastavila na vrcholku jednoho z menších kopečků, které byly poseté dírami a zrádnými jeskyňkami. Zhluboka oddechovala, zatímco čekala na Jinkse, který ji pomalu dobíhal. Uvítala ho však širokým úsměvem, zatímco ocas se jí za zády znovu dal do pohybu.
„Erlend jistě rád potká tebe,“ pousmála se v odpověď na slova, která jí sdělil před začátkem tohoto běhacího šílenství. Byla to ale jistá pravda, třebaže trochu sípala a lapala po dechu, zatímco se snažila vydolovat ze sebe odpověď. „Má dobré srdce, i když trochu připomíná obra. Těžko věřit, že jsme rodina,“ zasmála se na úkor svého přerostlého synovečka. A pokud šlo o kousavé popíchnutí jejich krátkých nožiček, oplatila šedému jen vyplazeným jazykem a dalším úprkem. Žádné smilování! Beztak měl delší nohy a jeden jeho krok vydal za dva její. Tak ať se pán snaží, chce-li si dělat legrácky z menších.

// Ještěří lučina

„Bylo to trochu složitější,“ povzdechla si hnědá vlčice rovnou, zatímco se před nimi pomalu rozevíraly kopečky zahalené do ranní mlhy. Kouzelné místečko, škoda jen, že se k němu nepojily moc dobré vzpomínky. I sem ji s Norim následoval Alexei, který byl poměrně nepříjemným společníkem. Hlavně vzhledem k tomu, jak moc je oblouznil. Nenechala se však rozptylovat nepříjemnými myšlenkami a raději se přesměrovala trochu jinam – zpět k tématu a myšlenkám možná ještě chladnějším a nepříjemnějším. Ale přesto nějak snesitelnějším. „Vyrazila jsem do hor. Nevím proč mě to tam tehdy vábilo, ani co mě k tomu vedlo. Přišlo mi, jako by vítr volal odněkud moje jméno. A bratr se nedal zastavit. Navzdory mým protestům šel se mnou. Stačil jeden chybný krok a skončil pohřbený hluboko pod ničivou lavinou,“ vysvětlila opatrně. Vzpomínky na ten den dodnes živě žily v její paměti. Vzpomínala si na ten chlad i jak sladce voněl vítr po jehličí. Krátce zastavila a navázala s šedým vlkem oční kontakt. „Jak ale říkám – po letech jsme si o tom promluvili, třebaže to zní hrozně divně. Všechno se pak nějak probralo. Hlavně ta mračna, která mi tížila po dlouhá léta mysl. Ale teď je to opravdu úplně jiné – hlavně s Erlendem,“ pousmála se a v očích se jí zalesklo. „A teď s tebou,“ doplnila ještě, než se se smíchem rozběhla přímo vstříc tajuplným kopečkům v dáli. Natáhla krok a během chvilky ji již vítal první svah. Nožky jí pelášily a kmitaly, až svaly pálily. Ale bylo příjemné se konečně zase rozběhnout po otevřené planině a trochu popustit uzdu svému já. Baghý teď navíc běžela s křídly mírně roztaženými od sebe, takže byly její kroky stabilnější a skoky delší. Jendou se dokonce odrazila a mezeru mezi kameny přeplachtila. Na vrcholu jednoho z menších kopečků však zůstala stát, aby mohla na svého partnera počkat. Nebyl tak rychlý jako ona, což ji těšilo. Dokazovalo to, že alfování nebylo jen o tom si někde válet pupek a zadek.
„Možná i dvě,“ zasmála se kysele a vyplázla na něj jazyk. Musela ho přece popíchnout! Záhy na to však vyrazila dál a nožičky jí z kopce jen kmitaly, zatímco se snažila co nejvíce natahovat kroky. Posiloval atak nejen tlapky, ale i za léto neprotažená křídla.

Zdravím!
Dovolím si poděkovat za objasnění jak je to s bonusy do magie :> ! Změna mi přijde super, stejně jako mnohé další. Takže velké díky tlapkám!
B.

// Východní hvozd přes řeku Kiërb

Cesta se před nimi otevřela ve známou pustinu pokrytou malými i velkými kameny. Nebyl to úplně původní cíl Baghý cesty, ale něco v ní houkalo, jako by se kruh uzavřel. Sem tehdy s Norim přišli. A taky je tu očaroval Alexei. Oklepala se při té vzpomínce, ale nenechala si jí kazit náladu. Kdeže. Jen se obratně proplétala mezi kameny a s obdivem některé monumenty prohlížela. Noc byla temná, ale chladná. Od vlhkého nosu vlčici stoupaly obláčky dýmu s každým jedním výdechem. Zima jí ovšem nebyla. Její tmavý kožíšek byl stavěn přímo na takové podmínky, na které se vždy těšila po protrpěném létu. Zhluboka se nadechla a trochu uvolnila do teď pevně semknutá křídla, která klesla k zemi a lehce se jí dotkla.
„Nemusí být,“ pousmála se krátce, „po těch letech jsem se s tím smířila, i když jsem dlouho věřila, že to byla moje chyba. Nakonec se ale vše… nějak vyjasnilo. Teda hlavně protože jsme si o tom promluvili.“ To znělo paradoxně. Tak moc, až jí to bolelo, ale byla to pravda. Třebaže iracionální. „A bylo to děsivé – ale pomohlo mi to v mnohém. Tehdy jsem nebyla v dobrém stavu. Ostatně na to mám už svůj věk,“ ušklíbla se. Zapomínala, že teď na své roky nevypadala. A vlastně ani nevěděla, jestli říkala Jinksovi o svém omlazení. Odfrkla si tedy a máchla ve vzduchu tlapkou směrem k jihu, kde sídlil Život: „je tu plno magie, která proudí skrze všechny z nás. Díky Životovi jsem omládla o několik let, i když už mě čeká třináctá zima,“ přiznala barvu za chůze. „Možná jsem ti to již říkala, ale drobet se v tom ztrácím. Hlavně protože si tu změnu pořádně neuvědomuji, rychle si jeden zvykne na mládí a že se mu zase hýbe o něco snáz,“ zahihňala se. „A jestli se nepletu, co nevidět najdeme takové podivně vypadající pahorky plné nor. Je to zvláštní místo, ale docela se mi líbí. Můžeme se tam porozhlédnout, než se zase vrátíme k lesu.“ Návrh, který ovšem rovnou přešel v plán. Vlčice totiž přidala do kroku a zamířila ke vzdálením kopcům na tmavém horizontu. K úsvitu bylo ještě daleko.

// Kopce Tary

// Středozemní propadlina

Pryč od té hnusné díry v zemi a na pár chvil i od všech povinností, které hnědou vlčici tížily za ní. Ani na chvilku se nepozastavila nad tím, že již podruhé opouští smečkové území právě s tímhle šedým kožíškem. Tedy – prve to nebylo úplně plánované, ale něco hluboko uvnitř ní jí napovídalo, že tohle také nebyl úplně poslední výlet právě v této společnosti. Při tom uvědomění jí znovu přejel mráz po zádech a bezděky se usmála. Tiché cinkání stříbrných náramků na vlkově tlapce bylo dlouho jediným zvukem narušujícím ticho uvnitř lesa, který se před nimi právě rozprostřel. Teprve poté se Jinks rozpovídal, čímž k sobě strhnul její plnou pozornost. V mezičase totiž pohledem utíkala ke krásám tohoto lesa. Bylo tu šero a chládek, ale rozhodně ne temno. Vzduch voněl po houbách a tlejícím listí, což bylo v závěru dne vlastně dobře. Nenarušovaly ho žádné další pachy nespočtu procházejících tlapek a na moment se zdálo, že tu byli jen oni sami. Hlavně když ticho znovu pročísnul příjemný hlas vysokého vlka. Hnědá ho vyslechla a pozorně naslouchala jeho slovům, neboť byl jeho příběh až komicky podobný tomu jejímu. Alespoň v jistých ohledech.
„Vidíš. Já odešla kvůli bratrovi. Vzala si ho zima,“ ušklíbla se kysele té vzpomínce, kterou tak pracně pohřbívala hluboko uvnitř sebe, aby ji nakonec osud stejně použil proti ní při první příležitosti. „Ale Život to tak asi chtěl, že se všechny moje problémy se tady nějak zázrakem vyřešily,“ pousmála se po chvilkové odmlce. „Věděl si, že je tu místo, kde můžeš navštívit zemřelé?“ Když tohle sdělila Erlendovi, byl z toho celý paf. A aby ne. Mohl by konečně poznat svého otce! Jak ale takovou zdánlivou novinku mohl snášet Jinks? Nakonec si jen povzdechla, aby mohla záhy pokračovat ve vysvětlování: „Ukázalo se, že po mém bratrovi zbyla rodina, která mi až donedávna byla neznámá. Ale Erlend – velký, němý vlk od nás z Borůvkové smečky je mým synovcem. Možná nás osud svedl dohromady podobně jako s tebou? Možná to byla opravdu jenom náhoda. Ale jsem ráda za alespoň nějakou rodinu.“ Při povídání zpomalila svůj krok, ale nezastavovala. Záhy proto stáli na druhém kraji lesa. U míst, kde se jím prodírala řeka Kiërb. A Baghý na nic nečekala – zamířila podél řeky dál. Krajina tu byla sopkou poznamenaná, ale ne úplně zničená. A třebaže původně chtěla navštívit ta zničená místa, teď si tím nechtěla kazit náladu a ani příjemnou atmosféru, kterou mezi sebou měli.

// Ještěří lučina přes řeku Kiërb

Jinks nakonec překročil přes ten zrádně vypadající oblouk bez problémů a hnědá vlčice ho přivítala dalším pročísnutím srsti na líčku, zatímco v modré duhovce se odráželo poslední světlo toho dne. V té zakalené se lámalo jinak, ale to nebylo závadou. A pokud šlo o fakt, že se již další den chýlil ke konci, to hnědé také nevadilo. Jen vesele hopkala před šedým vlkem a častokrát se k němu vracela, aby do něj mohla dloubnout, nebo aby ji v nose polechtala ta sladká vůně vanilky.
„Můžeme se porozhlédnout tady po okolí,“ navrhla, ačkoliv její tlapky pomalu nabíraly vlastní kurz. Okolo středozemní propadliny se zdržovat nechtěla, takže krátkými, rychlými krůčky si to namířila k místům, která nenavštívila již pěkně dlouho. Křídla přitom pevně tiskla k bokům. Les kolem nich byl hustý a těžko se jím prostupovalo, ale situace se mírně lepšila s každým momentem, kterým se vzdalovali od temné propasti v zemi. Ticho se mezi nimi poměrně táhlo, ale nebylo to ono nepříjemné a vzdálené mlčení. Užívala si prostě jen pohybu a blízkosti svého partnera. Navzdory vzájemnému mlčení však v její mysli pomalu začínala vířit bouře. Nic o sobě nevíme, uvědomovala si, jak si tak šedého nevděky prohlížela. Možná by nebylo úplně od věci trochu si ujasnit, jak se věci mají? Nechtěla však neslušně vyzvídat a třeba se jen dotknout nějakých citlivějších kapitol té knihy, kterou šedivý byl. S dalšími slovy proto počkala teprve až do chvíle, kdy se hustý lesík při okrajích propadliny pozměnil v poněkud otevřenější Východní hvozd.
„Proč jsi opustil sever?“ broukla tiše, zatímco se nosem hledala cestu v hustém křoví. Hrnula větvě ke straně, než nalezla skulinu mezi nimi. Protáhla se úžlabinou vez větších obtíží a na chvilku druhému zmizela z dohledu. Na druhé straně roští ovšem věrně počkala, zatímco s očekáváním v očích vyčkávala odpovědi. Zcela připravená pak druhému na oplátku vyprávět svůj vlastní příběh.

// Východní hvozd

// Borůvkový les

Vlčice pelášila směrem, který nevyhledávala zrovna častokrát. Jestli zde byla jednou? Možná dvakrát? Středozemní propadlina byla děsivé místo, které v ní vyvolávalo respekt od momentu, kdy jej prve spatřila – tedy ještě v době, kdy neměla křídla. Velmi příhodně tu tehdá také potkala úplně domláceného Noriho. Bylo to možná už dva roky zpět, ale pamatovala si to jako dneska. Před těmi lety ovšem nevstoupila na ten podivný útvar, který jako by napodoboval pouštní duhu v Narrských vršcích. Zastavila u okraje temné propasti a váhavě pohlédla dolů, rychle ale ucouvla. Křídla či nikoliv, stále to bylo nepříjemně vysoko a nebylo vidět na dno. Před Jinskem měla menší náskok, neboť byla drobnější a mezi stromy se proplétala rychleji, i proto ho využila k rychlému pokochání se. Teď se však otočila, zatímco spokojeně máchala oháňkou v očekávání šedého kožíšku, který se měl co nevidět vynořit mezi hojnými a hustými jehličnany. Usmívala se.
„Nebojíš se výšek?“ popíchla ho už z dálky, bílé tlapky nedokázala udržet na zemi. Byla štěstím bez sebe a očka jí svítila – zdravé i nemocné. Ťapala při tom na místě a připomínala nedočkavého a hladového retrívra. Sotva se k ní ale šedý vlk přitočil, jen mu krátce pročísla líčko vlhkým nosem a už si to ťapala po kamenném mostě napříč tímhle tajemným územím. Křídla přitom pevně tiskla k bokům, neboť vítr svištící všude kolem jí ne zrovna příjemně cuchal kožíšek. Jedna věc ovšem byla opravdu pozitivní – když se pokusila rozbouřený živel trochu uklidnit pomocí své magie, uposlechl. Sice se stále zdráhal, ale intenzita se nakonec opravdu zmírnila a jeho ledový zub se otupil, takže nakonec nezbylo nic, než jen příjemný vánek jen o něco chladnější, než by si i seveřan mohl přát.
Na druhém konci propadliny se Baghý ocitla poměrně hbitě a záhy se otočila, aby mohla počkat na svého partnera. Nechat ho totiž viset uprostřed takové prapodivné lávky by nebyl úplně dobrý způsob jak zahájit jejich partnersví. Okřídlená vlčice tak vyčkávala na šedého vlka a dál máchala oháňkou, zatímco k němu nedopatřením vysílala salvu pozitivních emocí, která mohla v jeho mysli připomínat ohňostroj. Krom svých emocí se ovšem i kolem něj držel příjemný větřík, který mu usnadňoval prostup touhle ledovou kotlinou.