Gallirea - Příspěvky uživatele

|545|

Chvilku to trvalo, než se Adiram probral. Jejich příchod byl tlumený krupobitím nad jejich hlavami a Baghý nebyla vůbec spokojená, že se počasí tak rychle kazilo. Přes rameno se však na poslední chvíli ještě stihla otočit na Styx spolu s Jinksem, kteří postávali v ústí jeskyně: „Jděte se ukrýt nahoru – bude tam víc soukormí.“ Hlavou potom poukázala k úzké římse, která směřovala k jeskyni určené alfám. Nikdy před tím tam nebyla a přišel tak akorát čas to napravit.
Hnědá vlčice ležela napjatá v očekávání. Co jí Adiram poví? Co je důvodem jeho náhlé touhy po odchodu ze smečky? Prohlížela si ho pozorně – nevypadal nijak zbitý nebo raněný, takže naivně doufala, že mu nikdo neublížil. Kdyby chudák jen tušila, že ona je tím důvodem k náhlé změně v jeho loajalitě. Když se rozpovídal, nastražila ouška pozorně před sebe a zadržela dech. A i kdyby ho nezadržela, beztak by o něj záhy přišla. Zarazila se a smutně svěsila uši, zatímco v jejích očích se krátce zrcadlil zmatek. Zmatek, který ovšem velmi rychle začal střídat náznak hněvu poháněný rozvířenými hormony a nestoudnými urážkami, které se dotýkaly jejího partnera. Jeskyní se kolem nich prohnal prudký závan větru, který byl studený jako smrt. Zatnula zuby, zatímco vší silou držela své pobouřené emoce na uzdě. Z neznámého důvodu se k ní totiž valily i všechny ty pocity, které se vířili v hrudníku hnědého vlka. Na krátký okamžik dokázala nahlédnout pod pokličku a pochopit tak, jak se cítil. Ale ani to ho neopravňovalo k urážkám, které směřoval k šedému kožíšku Jinkse.
„Adirame,“ začala opatrně a navzdory všemu, co se mísilo pro změnu v ní, i klidně. „Já se omlouvám – neměla jsem o tom sebemenší ponětí,“ hlesla pomalu a klidně s omluvně svěšenou hlavou. „Opravdu mě to nenapadlo. Vždyť jsi například o tolik mladší než já,“ zase zapomínala na fakt, že její tělesná schránka vypadala jinak, než když sem prve přišla. „Na druhou stranu bych tě ráda poprosila, abys respektoval mou volbu a neurážel mého partnera. Kdo z nás tady totiž není tulák z nemanic?“

|544|

// Borůvkový les

Nenechala se jakkoliv rozhodit nepřízní počasí, když si to štrádovala do přítmí úkrytu, nad kterým nyní neviselo sluníčko jako za horkých, letních dnů. Kdeže – úžlabinou mezi skalisky se teď jen sypaly kroupy a vlčice posledních pár metrů raději uběhla, než aby riskovala nějakého monokla. To vysvětlovalo, proč chudák Jinks vypadal nejprve tak potlučeně. Musel v tomhle počasí cestovat až ze Sarumenu, což mu nezáviděla ani za nic na světě. Ale byla ráda že ho vidí a trochu se jí ulevilo. Jenže pořád tu byl Adiram, se kterým si musela promluvit. Málem na něj samou radostí zapomenula, ale došlo jí to ve chvíli, kdy se už chtěla škrábat do jeskyně alf. Jen pohled na onu římsu ji dočasně odradil a výjimečně elegantně zaplula přímo do největší části jeskyně, kde také hnědého vlka nalezla. Styx se rozhodla prozatím neodpovídat, protože si ani nějak nedělala naděje, že by ji zaplašila. Alespoň zatím. Ale u osobní debaty se svým partnerem svědky nepotřebovala. Krátce se oklepala v ústí jeskyně a pomalu se přiblížila ke hroudě hnědých chlupů, která povědomě voněla a která ji přiměla ke krátkému úsměvu.
„Adirame?“ oslovila ho měkce, když se k němu pomalu skláněla, „Chtěl jsi si promluvit,“ uvedla ihned důvod svojí návštěvy a pomalu si lehla na zem, přední tlapky natažené před sebou a křídla pohodlně svěšená k zemi. Na své druhé dva společníky se neotáčela. Jinks byl beztak moc slušný na to, aby se zapojoval do osobní debaty. To o sivé říct nemohla, ale třeba by se jí šedý vlk mohl ujmout a zabavit ji? Ne že by na to vsadila byť jen oblázek. Styx byla prostě moc zvědavá.
Když takhle vlčice odpočívala opřená o chladnou zem, mohla se zatím soustředit na ten divný pocit, který jí tak dlouho kvetl mezi útrobami a který záhy vyhodnotila jako opravdová a živá vlčata uvnitř jejího těla. Jen při té podivné myšlence se jí kroutily drápky na tlapkách, ale snažila se jejich přítomnost alespoň prozatím nevnímat. Ale jako by to vlastně tak šlo úplně nevnímat. Hlavně když jí hrdlo svírala obava o Jinske. Jak tohle asi překouše?

// Omlouvám se za prodlevu, bohužel nemám v tom chaosu moc ponětí, kde se kdo nachází. Tak prostě jen stroze:

Hnědá vlčice se v obložení všech přítomných cítila najednou dost nepříjemně, protože si byla absolutně jistá jednou věcí: něco bylo jinak. A to něco bylo vlastně docela dost podstatné něco, s čím vlastně nepočítala a ani počítat nemohla. Ale byla si tím jistá do morku kostí, že to tak opravdu je. Srdce se jí v hrudníku propadlo až někam k zemi, ale nevěděla jestli to bylo takové pověstné radostné poskočení, nebo prostě jen obava, nebo prostá nervozita. Ostatně jim na dveře plnou silou bouchala zima a lomcovala s petlicí, seč jí síly stačily. A vlčata v takové roční době nikdy nebyla úplně chtěná. Ošila se a zaplašila nepříjemné myšlenky, o které stejně nestála. Raději svou pozornost upnula zpět na Maeve s Ywronem, nejnovějším obyvatelem smečky. Jistě měl kuřáž a brebentil bez ostychu, což vlčice obdarovala přátelským úsměvem a máchnutím křídly, která pečlivě ukrývala a chránila co nikdo nemusel vědět. Aspoň ne dřív než Jinks. Naštěstí se dvojice už nechtěla moc zdržovat v jejich společnosti a jako správná učitelka se Maeve zhostila své práce. Už jen to Baghý ujišťovalo, že s dalším povýšením mladé vlčice jistě nepochybila. Jenže tu byli i další vlci a Styx, která chudák musela tomuhle všemu přihlížet. Na druhou stranu – přesně tohle chtěla, ne snad? Drobnější okřídlená se k té větší lehce naklonila:
„Je to hodně práce, ale nemůžu zase tvrdit, že tu sedím na zadku od úsvitu do soumraku. Toulala jsem se skoro celý léto. A světe div se – les pořád stojí,“ kyselý úšklebek byl jen stínem toho, co by ze sebe vlčice nejradši dostala. Ale pořád měla práci. Dokola a dokola. Adiram se zatím odebral do úkrytu, jenže z prodlužujících se stínů mezi stromy, které vší silou mlátily z nebe se řítící kroupy. Vlčice se ukryla pod jeden ze starých dubů, zatímco čekala až se cizinec představí, promluví – cokoliv. Jak ale mohla nějak rozumně přemýšlet, když se mezi stromy objevil vlk vypadající příhodně jako Aranel a co víc – jako Théo. Hustý kožíšek prozrazoval jeho původ, délka jeho nohou a uší zase zdůrazňovala fakt, že se o jejího bratra nejedná. Přinutila se k dalšímu úsměvu a zaposlouchala se do jeho příjemného hlasu, zatímco se neobratně usadila. Ale než se vůbec mohla vyjádřit a nadechnou k odpovědi, modrý zrak nemocných očí padnul na další příchozí osobu. Srdce jí znova poskočilo, ale tentokrát to bylo dozajista radostí. Oháňkou několikrát nekontrolovaně smýkla ze strany na stranu a ihned vyskočila na nohy. Což ovšem… rozhodně nebylo tak elegantní, jak by mohlo být. Křídla přitiskla k tělu ještě pevněji a nechala letky splývat kolem svých boků, aby náležitě znemožnila každému výhled na její trup. Očka jí však zářila a lehce se usmívala, než se znovu otočila na slušného cizince.
„Zdravím tě,“ pokynula lehce hlavou, „já jsem zdejší alfa – mé jméno je Baghý.“ Normálně by bez váhání počkala až se vlk vyžvýkne, jenže náhlý pohyb v jejích útrobách ji rychle usměrnil. Sama pro sebe si něco neslyšně zamrmlala pod vousky, než se omluvně pousmála jeho směrem. „Bohužel mám jednu neodkladnou záležitost, kterou bych potřebovala vyřešit, nezlob se prosím.“ Jediným jejím štěstím bylo, že mezi stromy z dálky pozorovala Aranel s Awarakem, jak si povídají s Kayou. Záchrana! Dozajista. Poukázala jejich směrem čenichem: „ta bílá vlčice v dáli je naše beta, Aranel. Prosím, vyřiď s ní cokoliv budeš potřebovat. Jestli si přeješ zůstat v naší smečce, dohodni se na tom s ní. A přijmi znovu mou omluvu.“
Sotva domluvila, už si to neobratnou rychlochůzí šinula k Jinksovi, kterého přivítala milým úsměvem, krátkým dloubancem do ramene a jednoznačným pokynutím, aby ji následoval. Cestou však ještě minula Styx: „Potřebuju s Jinksem naléhavě mluvit, můžeš tu počkat, nebo se vrať domů. Ale je to absolutně neodkladné,“ pronesla klidně. Přítomnost Styx jí nebyla proti srsti, což nemohl říct asi jen tak někdo. Vrána k vráně sedá, nebo tak nějak (i když spíš slepice ke slepici). Ale když už se tu Jinks objevil, bylo asi za vhodno mu okamžitě sdělit, jak se věci mají. A zároveň si oddechla, protože prostě mohla – s šedým vlkem za zády si najednou přišla podstatně jistější.

// úkryt

// Post pro Maeve a Ywrona, aby mohli svištět honit postíky :>

Mladá gamma se objevila znenadání a starší vlčici její přítomnost hned donutila k úsměvu. O svém plánovaném povýšení zatím neměla ponětí, ale aspoň jí to mohla rovnou říct, ne? Jak se totiž ukázalo, svou funkci Maeve plnila dobře. Sice se objevila po boku s úplně cizím problémem, jak mladého vlčka nazvala. Už to zase začíná, prohnalo se vlčici hlavou a lehce se ohlédla přes rameno, jestli na ni Styx pořád dává pozor. S každým podzimem se vždy objevilo hned několik zatoulaných vlčat, která náhle potřebovala Azyl. Před tím to byli Jerry s Night Sea, ještě před tím Elora a dokonce i samotná Maeve byla takovým zimním nalezencem. Přísným pohledem si zatím hnědá vlče prohlížela, aniž by měla potuchy, že je to jen jedno z mála vlčat, kterým Borůvková smečka plánuje poskytnou domov pro tuhle zimu. Pak krátce pozvedla modré zraky k Maeve s tím pohybem se jí na hrudi pohnul světélkující přívěšek. V noci byl pokaždé výraznější a jeho modré světlo teď tančilo po přilehlém borůvčí, zatímco si s ním pohrával vítr. Trochu připomínalo modrý plamen, jak se tak vlnilo.
„Ahoj Maeve,“ přivítala vlčici po chvilce mlčení, zatímco zpracovávala podané informace. „A zdravím i tebe, Ywrone,“ přivítala nakonec i světlé vlče, které se rozhodně nezdráhalo a ihned se rozpovídalo. Ale čím víc mluvil, tím zmatenější se Baghý zdála, protože… mluvil o dracích. A Baghý neměla ponětí, co takový drak je. Proto chvíli jen zmateně přejížděla pohledem mezi Maeve a podivně nadšeným nalezencem, který měl vzápětí otázku. Alespoň na tu mu mohla odpovědět, třebaže se trochu zadrhla hned v úvodě: „totiž, ehm, no,“ koktala, úplně vykolejená a s téměř minimálním pochopením pro pískovo-šedé vlče u jejích tlapek, „ano.“ Vyžvýkla se po nějaké chvíli, kdy pomalu nacházela pevnou půdu pod tlapkami. Na důkaz své pravdy podvědomě poroztáhla křídla, aby je ukázala v jejich celé kráse, ale trochu sebou hrkla. Přesně v tu chvíli se její útroby podivně pohnuly – a byla si jistá, že si to nevymyslela. Možná bylo načase tenhle diskusní kroužek uzavřít a stáhnout se do úkrytu, kde by se prospala a odpočinula si. Ze sebe však musela ještě vydolovat krátké povzdechnutí, když jí docházely souvislosti.
„Ptáš se, jestli tu Ywron může zůstat, že?“ otočila se na Maeve a rozhlédla se po dalších přítomných. Les se začínal plnit – alespoň zdánlivě. Ale bylo tomu opravdu tak? Kde byla Sunstorm? Nori? Night Sea a Jerry? Spoustu vlků přišlo, ale víc jich odcházelo a kappy se střídaly jako na běžícím páse. „Ať je tomu tak,“ souhlasila tedy a lehce se na vlčka usmála. „Vítej v Borůvkové smečce, Ywe,“ pousmála se lehce na vlčka, vzápětí rozhozena dalším podivným tlakem pod žebry. Tentokrát se oklepala a znovu se usmála. „Mimochodem, Maeve,“ zadrhla se ještě, než se vrátila ke své dosavadní společnosti tvořená bandou zvědavých dospěláků: „už jsem to tady tak nějak pustila jako hotovou věc, ale myslím si, že bys to měla vědět i ty. Společně s Erlendem jsem se vás rozhodla povýšit na gammy,“ pousmála se lehce. „Svou funkci plníš moc dobře – zjevně,“ poukázala na vlče u jejich tlapek, „věřím, že si to místo zasloužíš, stejně jako zodpovědnost, kterou s ním dostaneš. Ale též to není nic, s čím by sis musela nějak extra lámat hlavu, nic, s čím by sis neporadila.“ Povzbudila svou svěřenkyni úsměvem, než se pomalu začala otáčet na zbytek skupinky před ní: „mám ještě práci, tak můžeš Ywrona vzít někam objevovat, ale pak si ještě promluvíme,“ mrkla na vlčici s lehkým úsměvem.

Kdyby v sobě neměla hnědá vlčice dost trpělivosti, možná by tohle situaci vyřešila v pár ranách. Po poslední návštěvě Života i Smrti si začínala pomalu věřit, že by si s leckým poradila. Alespoň tady, kde to bylo důležité a kde nebyla prostě jen náhodný kolemjdoucí. Ale najít balanc a sehrát ve fungující skupinu tolik náhodných existencí s různými náturami nebylo vůbec jednoduché. Dobře si všimla vyzývavého pohledu, který po ní sem tam hodila černohnědá vlčice. Nebyla to ta, za kterou jednu chvíli pálil Nori? Začínalo se jí to v hlavě všechno motat, ale nenechala na sobě nic znát. Ostatně cítila jiné vjemy, které ji vyváděly z rovnováhy. Jako třeba ten divný a tíživý pocit v žaludku? Zdálo se jí to, nebo cítila pohyb ve svých útrobách? Přešlápla si, ale nezměnila chladný výraz v tváři, který postupně obracela na všechny přítomné. Aki zatím slušně poděkoval a prchnul někam mezi stromy, což konečně rozmluvilo sivou po jejím boku. Baghý mu pouze pokynula na rozloučenou a ani okem ke Styx nesjela, když se pomalu otáčela na nově příchozího Adirama s Kayou kousek za ním.
„A přesně proto jsem ho poslala za betou, může ho zhodnotit taky. To že tu teď je neznamená, že po zimě bude. Není v mých silách kontrolovat a testovat každého, kdo se tu nachomýtne. Nejde všechny hned odhadnout, ale smečka funguje jako celek – šlápne vedle a semele ho. A mně je jedno, jestli kožešiny v úkrytu budou z vysoké, nebo z opovážlivců, co si myslí svoje a jsou drzí.“ Jestli Baghý něco vadilo, byli to vlci kteří neuměli nést svůj úděl. Natož v zimě, která byla vždy drobnou krizí. Asi jako Night Sea a Jerry, kteří se vytratili loni v zimě a od té doby o nich pořádně neslyšela. Trochu rozhořčeně máchla ocasem a nakrčila nos, ale ten výraz se rázem změnil, jakmile se otočila k Adiramovi. Jistotu vystřídal zmatek, jakmile vlk znovu otevřel tlamu. Styx se do toho začala rychle montovat, ale byla rázem upozaděna jedním rozprostřeným křídlem, které mezi nimi vytvořilo clonu.
„Proč?“ vyhrkla zmatená vlčice a neobratně se posadila. Pořád měla ten divný pocit těžkosti a nemohla se zbavit zvláštního dojmu, že něco není v pořádku a jak má být. Ale hustý kožich okolí nic neprozrazoval a ona sama stále pořádně nic netušila. A tak ve sladké nevědomosti čekala, co z Adirama vypadne, křídlo pořád rozevřené alespoň pro ten trošek soukromí, co jim mohl zajistit. „Stalo se snad něco?“ naklonila hlavu ke straně, i když tak nějak podvědomě tušila, že jí to hnědý vlk neprozradí. „Tedy – jestli chceš jít, nemůžu ti bránit, ale jistě víš že mi to vůbec nečiní radost,“ hlesla s povzdechem, „jsi můj dobrý přítel,“ vysvětlila nakonec. Sama o jeho citech vůči její maličkosti neměla ponětí. Nemohl ji vinit z necitelnosti. (// Buď můžeš rovnou prchnout, nebo můžeme zmáknout nějaký pidi-midi post jen spolu.) Jenže čas plynul dál a ona se musela po chvilce věnované pouze hnědému zase otočit na Kayu, která již nedočkavě vyzvídala, jak se to má s Blueberrym. A že po ní hnědá vlčice vyprovokovaná náhlou vlnou nespokojenosti šlehla opravdu chladným pohledem. Kaya – jak se vlčice jmenovala – po ní nekoukala nijak zlovolně, ale měla moc otázek, které nemusely být vysvětlovány více než po roce, kdyby se tu objevovala častěji. Navzdory svému rozpoložení však i Baghý zachovala značně chladnou hlavu, když konečně promluvila:
„Je to více než rok, kdy se Blueberry rozhodl předat svojí pozici mně. Je stále členem smečky a toulá se po okolí s nějakým svým starým přítelem. Aranel je nyní betou, Erlend a Maeve –,“ krátce se zarazila, protože tohle ještě nikomu neřekla, ale rozhodla se to nakonec napravit, „Erlend a Maeve jsou teď gammy. Awarak je deltou. A podobně jako Akimu i tobě musím doporučit, aby ses vypravila na podzimní lov, aby ses trochu obeznámila se všemi stávajícími šleny“ doplnila nakonec poměrně příkře. Kdy tuhle vlčici viděla naposledy? Rozhodně ani jednou od té doby, co převzala Blueberryho pozici. Ale neměla příležitost se víc rozpovídat, což ostatně vůbec nebylo na škodu. Kdo ví, jak milá by zůstala. Nad lesem se totiž rozezněl hlas Maeve, která ji k sobě volala. Přes rameno se otočila na stále přítomnou Styx: „vidíš proč nemůžeš každého zkontrolovat a důkladně proklepnout? Přichází jeden za druhým – každou chvilku někdo jiný. Jedinou šancí zůstává je nějak zaúkolovat – nechat je něco sehnat, něco udělat, ulovit. Fantazii se meze nekladou. Anebo prostě nechat zkontrolovat někým jiným, komu důvěřuješ. Kým je v tomhle případě Aranel. Beztak se nejlíp stejně projeví až v čase.“ Ale sotva domluvila, už opět zdvihala hlavu k obloze, aby Maeve odpověděla táhlým zavytím. Nemohla ještě opustit tohle místo, musela za ní přiběhnout sama.

// Jestli jsem něco vynechala, kopejte mě. Aki jinak může běžet, ať se úplně nezdržujme ve velké skupince :>.

Objevilo se tu hodně vlků. Až moc. Baghý tak nějak čekala, že se tu různí jedinci objeví, ale najednou stála v obležení Akiho, Kayi, Styx a odnikud se prostě z ničeho nic přiřítil Adiram, který si ji také nárokoval pro sebe. Hlava se jí z toho až málem zatočila a legrácky ji přešly, protože to najednou bylo spoustu věcí k vysvětlování. Alespoň že Styx se beze slova dala do zaučování se a jen pozorně naslouchala, aby si mohla odnést ze zdejší smečky nějaké ty drahocenné zkušenosti. První byl však na programu Aki, který jistě dostal tu nejhorší možnou školu, jakou si mohl jen přát. Pohlédla na něj trochu přívětivěji, jakmile se rozpovídal o své prospěšnosti a tak. Byl dokonce tak zdvořilý, že ihned nabízel vyklidit prostor a dát všem nějakou tu příležitost k rozpovídání, avšak hnědá vlčice zavrtěla hlavou.
„To je v pořádku, šikovné vlky u nás vždy rádi uvítáme,“ pokynula mu lehce hlavou. „Můžeš zde zůstat – uvidíme jak zvládneš zimu. Brzy ale jistě já nebo beta, Aranel, svoláme smečku k lovu. Doporučuji ti se ho zúčastnit a všem co nejlépe ukázat, jak moc to myslíš vážně.“ Při těch slovech vzpomínala na vlastní smečkový lov – tehdy byli s Norim pověření jeho legitimním vedením! Bylo to vzrušující, ale zároveň byla opravdu nervózní. Dlouho se nestalo, že by se pak na lov vypravila úplně celá smečka. Oprostila se však záhy od vzpomínek a naposledy se na hnědého a o poznání většího vlka usmála: „Ale jinakvítej v Borůvkové smečce, Aki“.
Další v pořadí tu byla Kaya, která na celou tuhle podívanou opravdu divně koukala. Bylo možné, že si naposledy pamatovala ještě Blueberryho? Jak dlouho byla vůbec pryč? Baghý si ji přeměřila podobně přísným pohledem od hlavy až po špičku ocasu, ale neuhnula před jejím přísným pohledem. Tady byla doma. Tady měla zodpovědnost a nemohla se třást jako osika před kappami vlastní smečky.
„Předpokládám, že jsi naposledy byla doma před tím, než se Blueberry rozhodl odejít na odpočinek?“ odtušila z pohledu vyvalené vlčice, ale víc se moc nejala to rozebírat. Jestli měla otázky, musela se ptát. Baghý stále musela vyřídit nějaké další cizince, jejichž pachy ji lechtaly na patře a byl tu také Adiram, který se tvářil naléhavě. I k němu se také záhy stočil její zrak, v žaludku stále ten divný, těžký pocit. A možná ještě o něco těžší teď, když musela koukat do těch hlubokých očí, které na ni hnědý vlk upíral. Vypadal všelijak.
„Stalo se něco?“ tázala se hned starostlivě s hlavou nakloněnou ke straně, zatímco v očekávání všeho možného svěsila ocas podél zadních tlapek a křídla složila pevně k tělu. Teď už nemusela dělat jen dojem. Adiram byl jejím přítelem, ne? Modrý pohled pak krátce blýsknul směrem ke Styx, aby se ujistila že je vše v pořádku. Byla jí teď něco jako rádkyní – což bylo značně komické. Ještě protože byly obě dvě okřídlené. Chyběla jen Evelyn.

Vlčice si užívala svou malou chvilku slávy, zatímco pozorovala dvojici postávají před sebou. Vítr jim pocuchal kožíšky a ona se jen hluboko uvnitř usmívala, zatímco napohled zachovávala kamennou tvář. Tohle bylo její pískoviště a před kým jiným si měla dokazovat svou sílu než před cizáky a jinak drsnými členy smečky, které sotva znala. Ouška navzdory své malé hře držela pečlivě natočená vpřed a se zájmem poslouchala, co jí velký vlk chtěl sdělit. Nikdy před tím ho nepoznala – jeho pach byl zcela nový. Hnědá očka prozrazovala cosi o jeho magii, ale v těch se ostatně vlčice vyznala jen povrchně. Zaměřovala se tedy hlavně na jeho postoj, způsob jeho mluvy. Zkrátka cokoliv, co by mohlo prozradit jeho nekalé úmysly. Jeho hustou srst nikde nenarušovaly viditelné jizvy, což bylo dobrým znamením. Problematičtí jedinci byli obvykle pokryti značným množstvím šrámů a upomínek na všelijaké konflikty. Důvěřovala svému úsudku – i navzdory podivnému pocitu, který jí utlačoval žaludek. Podivný tlak se usídlil v jejím nitru a ne a ne odstoupit. Ale nenechala se jím znervóznit, když si nakročila trošku blíž k hnědému vlčkovi.
Co ji však znatelně znervóznilo byly kostry dvou veverek, které se přihnaly z neznáma. Zpozorněla a vykuleně na ně hleděla. Mrtvolky s pouhými zbytky srsti a těly mumifikovanými za parných letních dnů se pustily do kožíšků jak Kayi, tak i vlka jménem Aki, jak se cizinec představil. A pak se zjevila ona. Její přítomnost na poslední chvíli prozradil její pach, ale Baghý se jejího nečekaného příchodu stejně zalekla. A že se Styx její nečekaný příchod opravdu nevyplatil. Nová síla, která kolovala v Baghý žilách nepatřila mezi magie, které šlo jakkoliv ovládat. A protože byla hnána vpřed čistě pocity drobného racochejla, jala se činit. Zjevil se odnikud – mezi stíny se vynořila ohromná silueta statného losího samce, který byl náhle nadosah šedé vlčice. I Baghý sama se ho zalekla, protože na jeho přítomnost nebyla zvyklá, či snad připravená. Vždyť se tu kolem nenesl žádný pach! Napůl neviditelný a ukrytý v lesních stínech se sklonil k šedému zadku a čumákem do sivé pořádně drcnul – dost na to, aby mohla čumákem napřed zaletět přímo do borůvčí, kdyby byla jen trochu nestabilní. A pak zmizel. Jeho tělo se rozplynulo na slunci a zbylo jen podivné ticho, které po sobě golem zanechal. Ono ticho záhy přerušil tlumený smích, jak se Baghý chichotala pod vousky. Pochopila, že se jednalo o magii. Že její, to neměla potuchy. Ale Styx si rozhodně takový výpeček zasloužila. Ne že ne.
„Nemáš chodit jako duch,“ vysmála se hned sivé vlčici, do které si právě magický los utřel sopel, zatímco jí cukaly koutky s každou vteřinou víc. Pohledem nemocného páru očí pak sjela zpět k jistě zaskočenému Akimu: „Těší mě, nenech se zaskočit mou další návštěvou – zjevně snídala vtipnou kaši,“ pokynula letmo směrem k sivé a pobaveně zastříhala ušima, zatímco ji znovu přejela pohledem. Věděla proč je tady a dorazila ve správný okamžik. Jestli chtěla vysvětlit jak se to ve smečkách dělá, nebyla lepší příležitost. S instruktáží se proto moc nezdráhala: „místo ve smečce je – záleží kdo o něj žádá a jestli umí přiložit tlapku k dílu,“ vysvětlila Akimu a hlavu naklonila ke straně. Vyzývala ho k trochu obsáhlejšímu představení sebe samého. Styx zatím dala prostor k rychlé aklimatizaci. Třeba si zatím přebere, jak se to s vedením smečky aktuálně má.

// Zrcadlové jeskyně přes Zrcadlové hory

Svůj návrat domů si vlčice nijak neplánovala, ale přesto měl v závěru být poměrně stylový. Zatím se však houpala na silných křídlech vysoko ve vzduchu, jak se tak rozhlížela po krajině pod sebou. Její reliéf se změnil. Stromy zářily salvou podzimních barev a všechno se zdálo opravdu příjemné. Slunce nad její hlavou sice zářilo hrozivě temně, ale copak mohla něco říct? Ještě před nedávnem málem končil svět. Tmavé slunce se zatím zdálo jako to lepší východisko. V nose ji zatím už z dálky lechtala vůně borůvčí, která zdejší kraj neopouštěla ani v tomto ročním období, vítr jako by ji navíc nesl přímo k drobné vlčici. Přesto se však zdála být nesnesitelně vyčichlá. Nehodlala nic riskovat a snesla se k zemi hned u hranice. Z výšky nesledovala žádné šrámy na tváři jejího domova, i proto se uchýlila k pozemní výpravě. Plán byl jasný – obejít les a označkovat zavčasu. Než si někdo povšimne její přítomnosti a než se na ni sesypou ostatní jako vosy na med. Cítila totiž cizí pachy. Spousty a spousty cizích pachů, které v ní vyvolávaly všemožné pocity. Byla však její povinnost všechno prověřit a zkontrolovat. Dala se proto do pravidelné obhlídky. Cestu již znala – žádné strachy kolem toho. Vedla ji kolem severní hranice území, pak okolo bralu hor a nakonec až k jižní hranici lesa, kde začínala krajina houstnut. Ten les ovšem náležel středozemní propadlině, k jehož značení se neměla. Držela se stezky vychozené v borůvčí za dlouhá léta existence staré smečky a nezabíhala nikam dál. Expanze území nebyla třeba. Vlci přicházeli a zase odcházeli – všechno mělo svou rovnováhu. Uvažovala nad tím zrovna ve chvíli, kdy se drbala o jeden mladý doubek. A že se drbala opravdu s vervou, protože v jeho jinak jemné kůře zůstávala stopa hnědé srsti. Její pach se pomalu a jistě začal linout ze všech koutů hvozdu. Proklínala se, že neobhlídla hranice dříve, ale co naplat. Alespoň na Noriho si musela záhy došlápnout, že se jen toulal a neplnil svou funkci. To ale mohlo počkat.
Vzhledem ke stavu hranice se ji nakonec drobná alfa rozhodla obejít hned nadvakrát. Nalezla tak slabší místa v pachové stopě a vyplnila je novou vrstvou svého pachu. A že značila pečlivě. Trvalo to téměř hodinu a hned se cítila unavená. Dlouho se teď taky poflakovala, kondička se před zimou horšila fofrem. Vypadla celkem rychle z formy a musela se nad sebou taky trochu zamračit. Ale nakonec bylo přeci jen vše zkontrolováno a dokonáno, takže si mohla dopřát krapet toho odpočinku. Ale opravdu jen rychlých pět minut, než znovu pozdvihla hlavu k nebi, aby mohla hlasitě oznámit smečce svůj příchod. Alfa je doma, znělo její hlášení. Avšak netřeba se obávat, sama již roztahovala křídla a obratem se vznášela k nebi, aby mohla navštívit všechny nové zájemce o členství ve smečce.
K obloze se vyhoupla s mnohem větší grácií než o několik hodin dříve v horách, i když prodrat se větvovím také nebylo nic příjemného. Záhy však již svištěla nad korunami stromů, zatímco pohledem sledovala každé přilehlé zákoutí. Svou první oběť si dávno vybrala a ke dvojici se snesla rychlostí blesku. Křídla rozvířila vzduch kolem a možná k tomu přispěla i její samá magie větru, že se mohli Kaya s Akim div ne zamotat. Ach ten moment překvapení.
Hnědá alfa se proti nim postavila s kamenným výrazem v tváři. Tmavou vlčici sotva znala, ale ráda ji viděla zpět v náručí jejího domovského lesa. Přesto ji však přejela opravdu kritickým okem, stejně jako hnědého vlka v její blízkosti. Pravděpodobně spolu řešili takové ty zdvořilosti, které čekaly na každého vlka ucházejícího se o místo ve smečce. Alespoň to si myslela, ale třeba sem cizince přivedlo něco úplně jiného?
„Zdravím, pomůžu nějak?“ nadhodila na oko ledabyle, zatímco si úhledně upravila křídla. Tentokrát je však decentně netiskla k chundelatým bokům – kdeže. Jemně je držela přizvedlá a trochu si tak dodávala na velikosti. Tu auru důstojnosti si nečekaně užívala. Taky se jednou nemusela krčit v přítmí, když šlo o povinnosti. „Mé jméno je Baghý, jsem alfa,“ vysvětlila pak krátce a přísným pohledem sjela ke Kayi žlutým očím. Byla dlouho pryč. Pravděpodobně o té změně neslyšela, pokud nemluvila kupříkladu s Aranel. Vítr kolem nich přitom výstražně zavířil, aby ještě trochu podpořila svou dominanci. Hustá srst se cuchvala v jeho poryvech, ovšem to vlčici nevadilo. Užívala si svůj pobyt doma každým coulem! Milovala zdejší les. Cítila dotek borůvčí na svých tlapkách i chladnou zem pod měkkými polštářky na svých tlapkách. Tady bylo doma!

„A já tebe,“ špitla vlčice s úsměvem, zatímco svého milého vyprovázela pohledem na cestě do dalekého neznáma. Není to napořád, ujišťovala se, zatímco se jí oháňka lehce houpala za zády. „A běda ti, jestli se neobjevíš,“ pošťouchla ho ještě v tom závěrečném momentu, který spolu pro tyhle dny mohli sdílet. A pak se ztratil ve světle, jak už bylo domluveno. Baghý se však nehnala hned za ním, kdeže. Chvilku vyčkávala a užívala si poslední sladké momenty, které tu sami prožili a které se jí vepsaly nejen pod kůži. Vykročila vpřed teprve až po několika dlouhých minutách čekání, když už byl nebohý Jinks zdánlivě zapletený do jiného rozhovoru. Ona se však o nic déle nezdržovala vyhlížením jeho šedého kožíšku mezi křovisky před temným ústím jeskyně. Roztáhla křídla, několikrát s nimi máchla a již vcelku obratně se vyhoupla do vzduchu, což ji přinutilo k triumfálnímu úsměvu. Téměř po roce se s nimi již celkem dobře sžila, uměla vzlétnout, udržela se ve vzduchu a neunavovalo ji s nimi pořád šermovat na zemi. Dokonce se místy přistihla, že je nosí hrdě vystavená okolí na odiv – už žádné další ukrývání. A přesně s touhle hrdou myšlenkou zamířila vzduchem zpátky domů. Byla pryč dlouho a byl nejvyšší čas se zase dát do práce. Ještě toho před zimou musela stihnout spousty. Jak úsměvné že sama netušila, co ji ještě čeká.

// Borůvkový les přes Zrcadlové hory

Třebaže mohli toužit svítání odkládat nadosmrti, nebylo jim souzeno. Slunce, třebaže podivně tmavé a chladné, se opravdu přes horizont vyhouplo. A Baghý věděla že přišel čas jejich rozloučení. Přesto se však ještě chvilku nezdvihala, i když si řádně odpočinula a příjemně se po boku svého partnera vyspala. Ostatně jako už dlouho ne. Nebyla sama a nikdy neměla být. Šedého vlka jemně překrývalo jedno napůl uvolněné křídlo a volně splývalo za jeho zády až k zemi, kde se letky jemně dotýkal chladné podlahy. K jejím uším ovšem táhlé naříkání umrlcovo nedolehlo. Ztrácelo se v meluzíně, která se proháněla ve škvírách a průrvách všude kolem. To ona přinutila vlčici vyhoupnout se do stoje a řádně se protáhnout. Ten akt následovalo zívnutí.
„Také budu muset odejít,“ konstatovala sušeji než chtěla, zatímco pohledem prohledávala sluneční paprsky, jež se po dvojici lačně natahovaly ze světa tam venku. „Obejít hranice, okouknout jak se daří smečce…“ byl to dlouhý výčet povinností, ale na tváři jí přesto tancoval tichý a láskyplný úsměv, který se ještě víc rozšířil, když vyhledala pohled fialových očí. Modře žíhaná oháňka se přitom krátce zhoupla z boku na bok. „Ale vím, že se brzy jistě shledáme,“ pousmála se lehce a výjimečně se k většímu vlku sklonila, aby mu nosem přejela po líčku. Výjimečně, neboť byla jinak opravdu o mnoho drobnější. Ale jako by to jejich lásce mohlo překážet, že? Odtáhla se a pomalým krokem zamířila k ústí jeskyně, křídla již lehce poroztažená – připravená k prvnímu letu po docela dlouhé době. Už bylo načase. Přesto však na okraji jejího ústí zastavila, aby dala Jinksovi příležitost odejít první. Mohla na něj posléze dohlížet z výšin, než se jejich cesty rozdělí. Ale ještě byl prostor pro poslední polibek na rozloučenou, pro poslední něžná slůvka. Vyčkávala.

Vlčice ležela schoulená v klubíčku a vděčně se tiskla k šedému kožíšku jejího partnera. Pořád měli čas. Slunce se klonilo k západu, ale nespěchalo. Podobně jako oni. A Baghý si ty chvíle užívala. Nevnímala nic kolem, jen jeho teplo, chladný vzduch jeskyně a jemnou záři, kterou emitoval její přívěšek. Teprve v takové temnotě jeho magická moc vynikala. Jemně pulzovala, jak se zbytek polární záře tiše mihotal vzduchem v neviditelném větru, zatímco se jeho barvy postupně měnily z tyrkysové v růžovou a zase zpět. Tiše vydechla a oddaně se překulila na bok, aby ulevila křídlům po dlouhém výletu. Možná že vyžadovala trochu protažení? Mohla odtud posléze doplachtit domů, kdyby se jejich cesty rozešly právě zde. Zívla, ale víčka znovu pevně sevřela a lehce se přitulila k Jinksovi.
„Počkáš ještě do rána, než se naše cesty rozdělí?“ broukla tiše, zatímco v jejím hlase zaznívala tichá naděje. Rozejít se museli, ale mohli se zase brzy shledat, ne? Ona ale musela do Borůvky před zimou. Většinou se v tom čase objevilo mnoho duší, které se chtěly ke smečce připojit. Neměla tušení jak moc se blížila k pravdě a že tři zájemci o nový domov již postávali na zápraží. Ty myšlenky ale znovu potlačila a jen tiše vdechovala silnou vůni vanilky, která se jí dostávala pod kůži, ulpívala jí v kožíšku a šálila její smysly. Ale jako by na tom záleželo. Jako by mohlo? Vděčně se usmála na svého partnera a se zavřenýma očima uložila hlavu k jeho tlapkám, zatímco přes něj přehodila silné křídlo. Ještě měli čas a nemuseli pospíchat – snažila se o tom sebe samou přesvědčit. Ale čas pozvolna plynul.

// Zrcadlové hory

Stíny se protahovaly a blížila se noc. Baghý však její příchod pro sebe a svého druha trochu urychlila, když dobrovolně vstoupila mezi skály a když její modře žíhaný ocásek zmizel v temnotě uvnitř známých i neznámých jeskyní. Nemohla si nějak vzpomenout, či rozhodnout, jestli zde někdy byla. Ale jako by na tom v závěru dne záleželo – hlavně že jim tenhle malý kousek temnoty mohl podarovat tolik žádané soukromí. Být alfou nebylo nic zlého a dělala svou práci ráda. Ale nemohla si od povinností odpočinout ani mimo smečku, když ji nečekaně vyrušovalo tolik podnětů, tolik vlků, když musela mít hlavu plnou starostí. Ale ne teď. A už vůbec ne tady. S vděkem a letmým úsměvem sestupovala do útrob jeskyně. Do komplexu, který vedl s trochou štěstí až k sopce. Nezacházela však nikam hluboko – nesledovala žádné klikatící se chodby. Tohle nemělo být jak v kopcích Tary. Tady je nikdo rušit nemohl. V horách byli sami. A tady také. Konečně jen oni dva a milosrdná temnota všude kolem, která jim nabízela místo ke spočinutí a odpočinku.
Zastavila a letmo se o něj zase otřela. Tady v temnotě nepospíchala vpřed a neutíkala mu. Poslušně na něj čekala, aby ten další krok mohli udělat spolu. Jeden z těch posledních osudných kroků, který je ještě poutal ke světlu z okolního světa. Jediné pojítko se vším tam venku, které ovšem na pár chvil chtěla, ne, přímo potřebovala zahodit. Oprostit se od něj a také se jednou neotáčet na všechny ty vlky za jejími zády. Malý kousek sobectví, který si chtěla uzmout beze studu, přijmout ho s otevřeným srdcem. Letmý polibek na tvář, lehký dotek křídlem a byla pryč. Zmizela v ústraní a ani na moment nezaváhala, neohlédla se po všech těch starostech. Však věděla, že se k nim brzy vrátí. Ale teď nemusela. Alespoň než zase vyjde slunce, které by v ní probudilo starostlivost. Zmizela. Zmizeli. Spolu.
Možná ji do té temnoty zavedl osud. Možná je tam zavedl oba. A třeba to taky bylo celé jedno velkým nedorozuměním. Ale ve výsledku to mohlo být všem jedno, ne? Dokud byla hnědá vlčice šťastná, byl vesmír v rovnováze. Okolní svět se zatím otáčel soustavně dál, jako by její absenci na své sluncem zalité tváři ani nezaznamenal. Život šel dál, jak už někdy někdo řekl. A co se stalo v přítmí temných prostor – to je ta část příběhu, do které nic není ani mně.

// Gejzírové pole přes Východní hvozd

Hnědá vlčice mířila k domovu, ale činila ten neochotně. Adirama bohužel ztratili mezi gejzíry, ale protože byla Baghý přesvědčená o jeho schopnosti, nezdržovala se tím faktem. Jen jednou nebo dvakrát zavolala jeho jméno, zatímco pokračovala dál směrem k Zrcadlovým horám. Všichni onu cestu znali moc dobře – nemohli odtud zabloudit. A stín hor je uvítal opravdu záhy. Vděčně se vypotácela z lesa i otevřené planiny mezi gejzíry a zamířila do ústraní, které hory nabízely. Oddechla si a poněkud zpomalila, aby se opravdu propadla k boku svého sivého partnera, kterého přejela vděčným pohledem.
„Vím že se chvíle našeho odloučení blíží, ale udělám všechno pro to, abych ji mohla oddálit,“ usmála se letmo, když se k němu natáhla, aby ho čenichem pohladila něžně po líčku. Ocas se jí přitom za zády houpal ze strany na stranu. Tak ráda s ním trávila čas! Očka jí přitom jiskřila, když myslela na všechno to hezké, co se vzdalovalo jejich odloučení. Nebyla si úplně jistá, že byla připravená zvládat vztah na dálku. Ale zatím to mohli zkusit, ne? Hravě do vlka po své pravici drcla a pokynutím ho vybídla k rychlejšímu tempu a hře. Byli již na dohled od domova. Nemuseli zase tolik pospíchat, ne? Den byl ještě před nimi a mohli si užít trochu té legrace, dokud jim Život přál. A protože měli ještě spousty času, zamířila o dosti rychlejší vlčice do ústranní, které pukliny v povrchu Zrcadlových hor nabízely. Směrem k jeskyním, které sice neznala, ale které jim mohly dopřát tolika vytoužené soukromí. Kde by je nikdo nehledal a ani nikdo nemohl nalézt.
Zamířila do první průrvy, která se jim vybídla a zmizela v jejím konejšivém náručí. Pryč od okolního světa mezi stíny, které ji mohly společně s Jinksem pohltit. Někde v dálce zakrákala vrána, když vlčice zmizela. Tentokrát se však držela vpovzdálí. Věděla snad, co se chystá?

// Zrcadlové jeskyně

// kopce Tary

Baghý pomalu sledovala známou neznámou cestu, která se před ní rozvíjela. Podvědomě ji znala, třebaže pohledem nejednou zavadila o struktury, které jí přišly cela nové. Držela se na samém kraji tohoto podivného pole, které zahalila podivná atmosféra. Bystrým pohledem jezdila po jeho okrajích a nemusela nad tím zrovna moc rozjímat, když se rozhodla zůstat v ústraní. Přes rameno se přitom s úsměvem ohlédla na Adirama, který vypadal podivně zkroušeně. Naklonila hlavu ke straně, ale moc se vlkem nezaobírala. Dávala si pozor pod nohy.
„Jak to?“ zopakovala pak pozorně, když se proplétala mezi prameny horké vody s Jinskem v zádech. Adiram zastavil a ona si toho nevšimla. Zprvu nemohla. Zastavila pak až docela daleko od něj, kdy si byla jistá, že ji žádný vodní sloup neublíží. Ach ano! Byla to voda, co tu v nepravidelných intervalech stoupala se syčením vzhůru k oblakům. Se zájmem by ten jev pozorovala, kdyby trochu nepospíchala. A kdyby se Adiram nechoval podivně na své poměry.
„Děje se něco?“ starala se z dálky. „Špatně ti rozumím,“ instruovala ho však vzápětí a v naději, že ji bude hnědý vlk též sledovat si to zamířila se svým šedým partnerem směrem, který vedl domů. „Dávejte si pozor pod nohy,“ usmívala se jen naivně, zatímco se hrnula vpřed bez sebemenšího tušení, jak Adiramovi ublížila. Ale jak by taky mohla něco takového vycítit? Nebylo fér na ni shazovat vinu.

// Zrcadlové hory přes Východní hvozd