Gallirea - Příspěvky uživatele

|557|

Hnědá si s počty teď moc hlavu nelámala, třebaže jí je Jinks připomenul. Mávla by nad tím tlapkou, ale ani sebou nepohnula. Užívala si prostě ten pocit míru všude kolem. To hrobové ticho za stěnou z kamene. Jinks se zatím tiše probouzel, takže mu dávala čas, aby se mohl trochu rozkoukat. Ale zase ne tolik času, kolik potřeboval. Vlčici totiž přepadla náhlá vlna energie a radosti, takže se úplně rozsvítila.
„Omórika,“ zopakovala znovu úplně nadšená a vesele a rozpustile mu olízla líc. Její nadšení jí ale záhy přešlo (asi tak na půl minuty), protože se pokusila postavit na všechny čtyři. A šlo to velmi, velmi, velmi obtížně. Nakonec se jí to povedlo, ale byla ještě neohrabanější než včera – cítila tíhu té nadměrné zátěže i divný pohyb vlčat uvnitř jejího těla. Do jisté míry ji to naplňovalo radostí, ale pořád se svým novým stavem nebyla úplně smířená. Spíš se docela těšila, že už její tělo bude brzy patřit jenom jí samé. Teď byla ale nesnesitelně oteklá, zavalitá a prostě všehovšudy neschopná nějak řádně fungovat. Omluvně se na Jinkse pousmála, ale raději svůj stav nekomentovala. Bylo to jistě jen dočasné a z velké části to zhoršovala její vlastní mysl, zcela nepřipravená na roli matky, o kterou se vlastně neprosila, ale musela se s ní záhy smířit. A protože nechtěla nic podcenit, rozhodla se konečně stáhnout zbytek kožešin blíž ke stěně a do nejvíce krytého místa, ze kterého bylo alespoň trochu vidět ven, ale zase to nemuselo vlčata tak moc táhnout k ústí jeskyně. Snad. S trochou dobré vůle? Alespoň trochu usměrnila své myšlenky, které občas měly tendenci se rozbíhat nepříjemnými směry. Ale při práci se mohla soustředit prostě jen na to jedno.
„Myslím že bude,“ odvětila záhy, když byla se svou prací alespoň napůl spokojená. Otočila se zrovna na svého partnera a zamáchala oháňkou. Při odpočinku se snažila nějak rozklíčovat charakter všech těch vjemů, který přicházel z jejích útrob. „Myslím si, že budou tak dva až tři. A v tom případě jsme maximálně připravení na všechny varianty,“ oznámila docela sebevědomě, zatímco se znovu skláněla ke kožešinám, ze kterých zrovna vytvářela něco jako hnízdo. Bylo těžké totiž odhadovat počty nenarozených vlčat. Pohyby byly nejjistějším způsobem. Byla moc dobrá na to, aby na ní březost nebyla vidět i pouze s jedním vlčetem pod srdcem. Natož teď, kdy se její boky znatelně klenuly do obou směrů a kdykoliv si ulehla, čněla jí od boku enormní boule. Raději si povzdechla. Mít tak víc času, možná by sehnala i suchou trávu, aby s ní hnízdo vystlala. Suchou trávu. Hřála víc, než nějaké obyčejné kožešiny. Znovu se se zájmem obrátila na Jinkse: „myslíš, že bys ještě dokázal najít někde před úkrytem suchou trávu? Když ty kožešiny necháme jenom na zemi, budou studené a tvrdé. Ale s trávou,“ vysvětlila své myšlenky ihned. „Vydala bych se pro ni sama, ale nevím jestli se znova vyškrábu na tu římsu tady,“ přiznala neochotně. Být o kousek vyšší, vyskočila by na ni i v tomhle stavu. Ale se svou tělesnou konstitucí mohla prostě jen spoléhat na svého obratnější partnera. Jinak byla se svým výtvorem docela spokojená. Přišla si připravená na příchod nových členů její nově vznikající rodiny, víc než v té rychlosti mohla vůbec být. A jejich spokojené pohyby z jejího nitra ji ujišťovaly, že všechno bude v pořádku. Že to jsou silná vlčata. Protože jejich čas skoro přišel. To cítila taky.

|556|

Padla noc. A byla tak klidná, jak jen noc může vůbec být. A vlčice si ten pomyslný klid před bouří užívala. Všechen ten čas plynul nějak hrozně rychle a ona to nemohla pominout. Věděla co to znamená a že může bezpečí svého těla poskytnout jejich potomkům pouze na omezenou dobu. Ale když se teď rozhlížela po úkrytu, přišla si docela sebevědomě. Přeci jen nalezla mnoho kožešin, které mohly vlčatům poskytnout hřejivý úkryt a vzduch dokázala kolem nich ohřát bez větší nutnosti soustředění. Z lesa neslo Awarakovo svolání smečky na lov a všechno se zdálo tak magicky klidné, že se nakonec uklidnila i ona. Jen se trochu víc přitiskla k šedému kožichu. Sivý ji rázem pozdravil a ona ho uvítala klidným úsměvem.
„Brzy bude,“ pousmála se, když pohledem krátce sklouznula k východu z úkrytu, za kterým se shromažďovala černočerná tma a urputný chlad. Zima byla tady. Nebylo o tom sebemenších pochyb. Ale na to se nesoustředila, místo toho jen pootočila pohled zpátky levandulovým očím jejího milého. „Vymyslela jsem to poslední jméno – tedy pokud se ti bude líbit,“ zavrtěla pyšně oháňkou a s lehkostí zamrkala. „Líbí se mi Omórika,“ vybalila hned na svého partnera. Věděla, že vybrali už dost jmen protáhlých po jejích předcích, netrvala na tom. Ale to jméno bylo tak krásné, že chtěla zariskovat štěstí ještě jednou. „Omórika, Omí, Mí,“ hrála si s jeho zkratkami a vypadala tak nadšeně jen při zmínce, že snad musel být jistý její úplný favorit. Očka jí zářila nadšením něco se v nich třpytilo.

|555|

Slunce se pomalu škrábalo po obloze, ale nebylo kdoví jaké teplo. Před úkrytem byla ve stínech lesa místy stále namrzlá tráva, která byla žlutá a zašlá. Nikoliv svěží, jak v těchto vlhkých místech v okolí pramene bývala. Hnědou vlčici probudil závan ledového vzduchu, který jí pročísnul kožíšek. Přinášel sebou vůni mrazu a zimy. Zachvěla se a instinktivně se přitulila o malý kousek blíž ke svému partnerovi. Usnula na docela dlouhou dobu a když se nakonec probudila, cítila se svěží a odpočinutá, jak jen mohla být. Do jisté míry to komplikoval fakt, že se přes velikost svých boků sotva dokázala uvelebit v kožešinách, aniž by měla neustálé výčitky svědomí, že někoho zalehne, nebo nedej Živote otlačí. Přesto však po probuzení setrvala v jedné poloze, zatímco si užívala Jinksovo tiché oddechování a sladkou vůni vanilky, která se linula všude kolem ní. Nebylo divu, že ji začínala cítit i z kožešin všude kolem jejího spícího partnera. Užívala si jeho blízkost i tyhle kouzelné okamžiky, které mohli trávit spolu. Zatím totiž byli sami dva – a to se brzy mělo změnit. I proto se po dlouhých minutách povalování ve vyhřátém pelechu opatrně (a velmi neochotně) zvedla, aby se mohla po jeskyni ještě trochu porozhlédnout. Dávala si však dobrý pozor, aby Jinske neprobudila. Sám si po dlouhé cestě až sem zasloužil pořádný odpočinek a nabrat síly do dalších dnů.
Vlčice se opatrně vyhoupla na nohy, okamžitě pociťujíc nadbytečnou váhu, která tu ještě před pár dny nebyla. Podivný tlak v jejím žaludku postupně gradoval, až se z něj staly pohyby a všechny ty zvláštní pocity, které se k její březosti pojily. Těžko se jí nad tím přemítalo – jak si tohle štěstí a překvapení zasloužila? Při těch myšlenkách zamířila k ústí svého úkrytu a posadila se do ústí vchodu, odkud měla krásný výhled na les i plácek v okolí tůňky. Pokusila se posadit, ale nešlo to moc dobře. Pod žebry pociťovala značně protestující ratolest, která se jejím pokusům o další chvilky drahocenného odpočinku značně bránila. Ani si neuvědomila, že se při tom usmívá a zaskočilo ji to. Ale bylo tomu skutečně tak – pro tuhle protestující kuličku chlupů náhle pociťovala tolik lásky, že by to nejradši vykřičela do světa. Přes rameno se pak otočila po spícím šedivém, kterého rozhodně nemilovala o nic míň. Další a ještě širší úsměv.
Nyran, Dráz a Atlas. Hátí, Eä a… opakovala si zvolená jména a nemohla se rozhodnout, jaké jim do šestice chybělo. Přehled moc dobrý neměla, takže se rozhodla chvíle volna zasvětit právě dalšímu výběru. Jistě – měli dost jmen i času. Ale co když zjistí, že se k vlčatům žádná vybraná jména nehodí, jakmile je uvidí? Fúna, Vini, Ója, přemítala nad vším, co se jí uchovalo v paměti. Vzpomínala na staré známé a jejich známé a další a další. Ale nic jí neutkvělo v mysli. A tak se po neúspěšné chvíli konečně poddala vzteklému vlčeti a znovu se zvedla, aby tak zmírnila jeho poměrně agresivní protesty. Jenže protože Jinks pořád spal a jí se nechtělo procházet ven k tůni a muset tak znovu čelit skalnímu výklenku, otočila se a rozhodla se obhlédnout zbytek jeskyně. Prošla snad všechny výklenky ve stěnách a porovnala trochu kožešiny, které byly doposud nedbale rozházené všude možné. Mnohé už byly staré a potrhané, zašlé v čase. Ale neměla moc na výběr, když je neobratně prohlížela. Cítila se těžká a s každým krokem pociťovala zvláštní tíhu navíc, která jí znemožňovala byť jen rychlejší obrat. Raději se za sebe již neohlížela, aby se nezhrozila velikosti svého břicha. Už jen díky tomu si byla poměrně jistá faktem, že je jedináček nečekal. Úsměvné, ale zároveň hrozivé. Každý ledový závan chladného vzduchu jí nyní hrozil. Oprostila od nich proto mysl dalším tichým procházením skal, které mohly ukrývat poklady předešlých alf. Nenalezla ovšem nic. Nic, než ve spárách zapadlou šišku, která sem musela zapadnout odněkud z hor. Fascinovaně si ji prohlížela, neboť neměla nic lepšího na práci. A přesně v ten okamžik ji to trklo! Omórika. Zajásala a oháňka se jí za zády samým nadšením samovolně rozviklala z boku na bok. Nadšená a radostná ihned cupitala zpátky k Jinksovi, aby se věrně složila k jeho boku. V její hlavě to vypadalo trochu líp, ale začínala pomalu dostávat grif na to neustálé lehání si. Svalila se kožešin vedle něj a ihned se přitulila zpátky, nos kompletně ponořený do sivé srsti, prostě jen čekajíc, až konečně procitne. Spát beztak už nemohla, neboť její bok propukl v líté bojové pole. Tak nezbývalo než čekat a bavit se pohledem na spoušť, kterou uvnitř jejího těla tropila čtveřice vlčat.

|554| // Pardon, mobilpost ;-;

Odpočívala. Protože teď k tomu ještě měla možnost a protože to potřebovala. S ránem na ní dolehla únava z předešlých dnů, které strávila prací a přijímáním nových členů do smečky. Ráda viděla, že se vlkům daří a že je smečka plná, i když už po očku pozorovala pár lenochů, kterým chtěla vyprášit kožich. Teď pro to ale nebyl čas. Ne s nenarozenými vlčaty, o kterých zatím nechtěla s nikým mluvit. S nikým, krom Jinkse. Přišla si v bezpečí, takže ji záhy začal přemáhat spánek, ale dlouho mu vzdorovala. A statečně. Dost dlouho na to, aby ještě stihli prohodit pár vět. Jeho další slova ji navíc přinutila se smát - a že nahlas a od srdce.
“Vůbec o tom nepochybuju,” odvětila, zatímco jí očka vesele svítila. “Mluvím jako největší silák široko daleko, ale budu beztak rozněžněná a neschopná komukoliv cokoliv odmítnou,” přiznala s trochu šibalským úsměvem v tváři. “Natož pak abych odmítla tebe,” popíchla ho s lehkostí a hravě do něj dloubla tlapou. Na hraní jí neužilo, běhat se jí nechtělo a beztak se nechtěla ani zvedat, protože by si přišla jako slon v porcelánu. Ale když teď ležela, bylo jí docela příjemně a pořád ji v hrudi hřál ten příjemný pocit. Zívla a víc se o něj opřela, aby se jí trochu lépe dýchalo, zatímco ouška pomalu otočila k němu. A jedno z těch navrhovaných jmen ji opravdu zaujalo:
“Draz se mi líbí,” vyslovila. “Draz, nebo Dráz.” Převalovala ta jména na jazyku a pokoušela se rozhodnout, co jí přijde hezčí. Sama byla pro delší variantu, ale narozdíl od ní nebyl Jinsk navyklý na protáhlá jména. I proto záhy navrhla: “Co Ea? Pro vlčici?” přemýšlela dál. “Nebo Atlas?” bylo to komplikovanější, než si vůbec dovedla představit. Ale snažila se že všech sil přemýšlet, až málem zapomenula odpovědět. Mlčela jen okamžik:
“Asi ano, jestli ti to nevadí,” broukla svorně, oči napůl zavřené, jak na ně zase sedal spánek. A usnula krátce po tom. S úsměvem na tváři a zcela spokojená v náručí svého partnera a zbytku rodiny, která ještě nebyla tak úplně s nimi, ale na svou přítomnost znatelně upozorňovala i po usnutí jejich matky.

|553|

Seděla a poslouchala. Ale neposlouchala jen jeho. Bylo podivné říct, že naslouchala i těm vlčatům, která teď zase vířila někde pod hustým kožichem? Ještě před několika dny by jí to přišlo nemyslitelné. Ale teď? Čím víc nad tím uvažovala, tím víc ji to nutilo k úsměvu. Když to teda zrovna nebylo bolestivé, protože jak se ukázalo, i tací drobní tvorečkové měli značnou převahu v jejich současném stavu. A dost možná i početní převahu, když nad tím tak přemýšlela. Ve chvílích ticha se snažila nějak rozvrhnout všechny ty vjemy, které přicházely z různých oblastí. Své dojmy si však nechala pro sebe, zatímco tiše tiskla hlavu do šedého kožíšku vonícího po sladké vanilce.
„Určitě je nechci držet od smečky – jen ať se od začátku učí, jak to mezi vlky chodí, učí se respektu ke starším a jak se s ostatními jedná.“ Při těch slovech se trochu zamračila, protože nebyla fanouškem úplně benevolentní výchovy. Nevyslovila to sice nahlas, ale sama měla velmi dobře zapsáno za uši, že neposlušné vlče je mrtvé vlče. A i kdyby se rozkrájela, nemohla hopkat napříč Gallireou za splašeným capartem, když měla další doma. Výraz v její tváři trochu ztvrdnul, když znovu promluvila: „nechci znít až příliš ostře, ale narodí se na začátku zimy. Budou muset dost dobře držet se smečkou krok. Udělám všechno pro to, abych je nakrmila, ohřála i ochránila, ale na něco si zkrátka budou muset přijít sama. Třeba že ne znamená ne.“ Při těch slovech koukala šedému zpříma do očí a doufala, že ho tím nijak nepohorší. Ale byli oba ze severu. Sám musel dobře znát, jak krutá zima uměla být. A že raději brala, než dávala. Na důkaz jejích slov se ovšem úkrytem prohnal proud horkého vzduchu, který počechral srst oběma. Jako by mu říkala, že dokud budou někde poblíž, bude je moc zahřát. „Na druhou stranu nikomu nechci bránit v jeho růstu. Jen… to bude chtít najít balanc někde napůl cesty,“ konstatovala nakonec, tentokrát mnohem více procítěně, zatímco pohledem znovu sjela k pohybujícímu se kožíšku. Rychle se však odvrátila, když její partner znovu promluvil. Byl tak skromný a plachý jako vždy, ale tentokrát ho sotva nechala domluvit:
„A přišel jsi sem,“ dokončila za něj. Z nervozity v jeho hlase si troufla hádat, že ji chtěl prosit o svolení zůstat. Ale jako by snad mohla odmítnout otce svých potomků. Kdyby to byla jiná situace, možná by ho poškádlila. Ale teď se k němu jen o něco víc natiskla a pevně sevřela oční víčka. „Jsem ráda že jsi tady a doufám že zůstaneš, abys je viděl vyrůstat,“ zamumlala s úsměvem, zcela pohlcená okamžikem. A zůstala tak přitulená ještě několik dalších okamžiků, kdy vyslýchala jeho názory.
„Říkal jsi Een?“ tázala se se zájmem. Neznělo to úplně libě jejím uším, ale dalo se s tím pracovat. „Co trochu pozměnit znění? Jinak Nyran se mi líbí. Je to zvučné, krátké, jednoduché. Nyran a Háti?“ procházela si možnosti, které jí přišly více než skvělé. „Ale volila bych ještě něco. Kdyby jich opravdu bylo víc – ať máme zásobu. Alespoň tři pro vlčice i pro vlčky,“ vysvětlila pak starostlivě, když konečně zvedla hlavu z jeho kožichu. Rozhodně nechtěla trávit první dny života jejich vlčat tápaním po jménech. Pak se ale zarazila: „Víš, u nás se pojmenovávala vlčata až po tom, co otevřela oči. Netrvám na tom, ale… blíží se zima.“

|552|

Diskusi o očích uzavřeli –nebylo na tom co probírat. Jinks neměl ponětí, proč se to stalo. A Baghý sama ho nemilovala s jinýma očima ani o píď méně. Což bylo asi to nejdůležitější na tom všem. A tak se na něj jen mile usmála, zatím co ho sledovala. Blížil se váhavě a nebylo mu co zazlívat. Chápala jeho pocity, i když musely přeci jen být o něco jinačí. Konec konců on nebyl ten, kdo ta vlčata nosil pod srdcem. Byla to ona, kdo zatím cítila každý jejich pohyb a tím pádem k nim měla přirozeně o něco blíž. Naštěstí se konečně dostal dost blízko na to, aby se ho mohla dotknout. A neváhala ani na moment, takže v moment kdy klesnul k zemi se už k němu natahovala, aby mu mohla olíznout líčko. A pak se přeci jen přesunula o kus blíž k němu. Tak, aby mu nebránila ve výhledu na výrazně zakulacený bok a zároveň aby si o něj mohla opřít bradu, protože opírat se o stěnu nakonec nebylo vůbec tak příjemné, jak se prve mohlo zdát. Na druhou stranu – co bylo? Lehnout si pořádně nešlo, aniž by měla černé svědomí, že někoho zalehne, nebo že někomu ublíží. A proto teď pohyby pomalu minimalizovala, dokud to nebylo úplně nejnutnější. Slunce sem zatím pronikalo otvorem ve skále a jeho paprsky dosahovaly téměř až k nim. Byla to rozhodně příjemná chvíle.
„Já byla překvapivě taky to menší a mladší vlče,“ zasmála se. „Prý jsem málem nepřežila. A pozvolný start jsem jim posléze roky kompenzovala hrozně divokou povahou.“ Značně se uklidnila až když opustila rodnou smečku. Ale před tím? Byla prostě mladá a nevybouřená – čertík v krabičce. Ale těžko mohla teď soudit, jaká by tak mohla být jejich vlčata. Definitivní pravdou bylo, že to nechtěla zjišťovat prostřednictvím toho srázu tam venku. Okamžitě přikývla.
„Tady je příjemně a jde sem víc slunce, zatímco se tu neprohání ledový vítr. Do té velké jeskyně víc profukuje. Ale jakmile budou mít alespoň trochu odolné kožíšky, ihned je přestěhujeme. Je, ho, ji… víš co se snažím říct,“ kývla bez sebemenšího protestu. Mít nějakou magii, jakou byla například zem, zatarasila by vchod. Ale teď nesvedla vůbec nic užitečného. A tak mohli prostě jen ohlídat co šlo a uklidit je do bezpečí dřív, než se stihnou vůbec rozkoukat.
Nad svým návrhem jména pokrčila rameny. Bylo to první, co jí přišlo na jazyk, ale nebyla si úplně jistá, že se jí líbilo. Čím víc ho převalovala v tlamě, tím víc se na něj netvářila. Ale byl to začátek a soudě dle stavu luny na obloze měli ještě trochu času, než je vlčata obdaří svou přítomností. Mohli v klidu vybírat. Nastražila proto ouška, aby vyslechla argumenty šedého vlka, přičemž sebou znovu zakroutila pro další salvu nepříjemných pohybů mířených do jejích žeber.
„Máš pravdu. Není to nic moc, ale máme čas,“ ujistila ho lehce a znovu se natáhla, aby mohla obličej otřít o jeho hustý kožíšek. „U nás to bylo stejně – krátká a zvučná jména, důvod byl též podobný.“ Ale jak se taková jména vymýšlela? Přemýšlela o všech vlcích, co kdy znala. Ale nikdo ji neoslovil natolik, aby po něm toužila pojmenovat vlče. Přemítala a přemítala, než se sebe místo Hjarta vysoukala trochu přívětivější variantu, ne-li zdrobnělinu: „Háti?“

|551|

Nálada v jeskyni se postupně rozvolňovala, až to dolehlo i na Baghý, která se prostě jen pohodlně rozvalila do kožešin a opřela se pohodlně o stěnu. Mohla tak pozorně ledovat napjatého Jinkse před sebou, zatímco jí v hlavě vířily myšlenky všeho druhu. Jakožto vlčice měla trochu víc zkušeností s takovou péčí o vlčata a třebaže prošvihla Erlendovo narození, častokrát s bratrem nějakou droboť pomáhali hlídat. Zas taková věda to nebyla. Stačilo jen předvídat všechno, ukrýt všechny ostré předměty a dlouhé hodiny nemrkat, aby nějaký drobek nezapadl do kdejaké průrvy, nebo cizího žaludku. Kysele se ušklíbla svým vlastním myšlenkám a trochu si povzdechla, což bylo přerušeno bolestivým šťouchnutím někam pod žebra. Díky za nic, droboti? Raději se tedy obrátila zpět na svého partnera a obdarovala ho lehkým úsměvem:
„Všechno má svůj důvod,“ ujistila ho s lehkostí a ušetřila nějakého nejapného vtipu o tom, že vlče navíc určitě nepotřebuje. Už teď měla hned o několik víc, než by si troufla doufat. Ale když teď vzhlédla k jeho novým očím, pousmála se. Líbily se jí snad ještě víc než prve.
„Lehni si taky, nemusíš tu pořád nervózně posedávat,“ vyzvala ho nakonec. Vypadal pořád tak napjatě, až ji to skoro mrzelo. Ale když mluvil, uklidňoval ji. A to bylo důležité, protože navzdory klidnému zjevu v ní pocity stále podivně vířily a sem tam ji donutily sebou trochu zašít, aby zahnala mravenčení v tlapkách. Ale všechny zbytky nejistoty zahnala jeho poslední otázka – když se konečně rozpovídal a trochu uvolněně se postavil tomu všemu.
„My s bratrem jsme byli dva, ale nevím jestli to něco zaručuje,“ nadhodila s lehkým úsměvem, když se znovu ohlédla po svém nadále klidném boku. Šlo jen těžce odhadovat, jak tam uvnitř byla ta droboť poskládaná, jestli měla ještě co dorůstat a vůbec – kolik jich tam bylo. Každou chvíli cítila něco jiného a moc se neodvažovala hádat. „Což si myslím, že je tak akorát. Ale nemyslím si, že máme úplně na výběr. Má bývalá alfa měla vlčat pět,“ ušklíbla se kysele vzpomínce a představila si takových pět drobečků, jak se batolí jeskyní se srázem pod sebou. Pohledem cukla ke vchodu. „Jen ten kopec dolů se mi moc nelíbí. Nemyslím si, že mi to dá spát,“ zamrmlala si pod vousy, zatímco se lehce protáhla. Zatím měli čas tyhle věci probrat a řešit. „A souhlasím. Alespoň nějaká. Do rezervy,“ odpovídala hned a svorně přikyvovala. „Ale nemám úplně žádné dobré nápady. Vždycky jsem říkala, že bych chtěla syna pojmenovat po bratrovi, ale když tu máme Erlenda… Možná je to lepší vzpomínka na něj, než po něm pojmenovávat vlčata.“ Jak mluvila, bylo znatelné, jak jí to mezi ušisky šrotuje. „Co Hjarta?“

|550|

Hnědá vlčice pořád nějak nedokázala vstřebat všechno to, co dělo v tom okamžení. A tak se krátce obrátila k východu z jeskyně, kde se mohla soustředit na náhle vzniklý klid. Kroupy se přestaly sypat z nebes a koruny lesa, které ze svého místa mohla pohodlně pozorovat, zalily sluneční paprsky. Ústí těchto prostor nezelo jako to, kde odpočívala normálně, takže bylo až s údivem, že sem neprotahoval ledový vítr, který se proháněl větvovím. Zima byla jejím oblíbeným ročním obdobím. V místě jejího rodiště přicházela o poznání dřív a touhle dobou už se všichni jistě brodili skrze metrové závěje. Tady sníh ještě nebyl, ale vzduch už voněl po mrazu. Jenže tahle zima měla být jiná a hnědá vlčice spočívající ve vyčichlých kožešinách to věděla moc dobře. Každým okamžikem jí to připomínali. To prvotní nadšení sice nepolevovalo, ale najednou si uvědomovala, co všechno to znamenalo. Vlčata narozená na sklonku zimy musela být zatraceně silná, aby ji přežila. Chmury však znovu zahnala někam do kouta a konečně obrátila svůj zrak k očím svého partnera. V denním světle byla změna jejich barvy ještě výraznější:
„Máš modřejší oči,“ upozornila ho. Nebyla to otázka, jen pomalu vypíchla podstatný fakt. Jinak vypadal pořád stejně – golem s kožichem snad ještě hustějším, než měla ona sama. Jenže Jinkse zajímaly úplně jiné věci. Informace, na které neměla odpovědi, ale které ji přiměly se zarazit. „Chraň nás Život,“ hlesla s vykulenýma očima, „snad ne.“ Hlavou se jí totiž prohnala na chlup stejná myšlenka, jako Jinksovi. Banda rozpustilých vlčat zvládla natropit i dost škod nelétavá. Okřídlená banda vlčat by byla nutně… hazard. Kdyby mohla, opotila by se. Pak se ale přinutila myslet trochu racionálně: „Myslím ale, že ne. Jestli to je s křídly jako třeba s odznaky magie,“ lehce při tom pohodila chundelatým ocasem, „tak by měla být prostě jen obyčejnými vlčaty.“ V její hlavě to celé dávalo smysl, ale Život i Smrt byli nevyzpytatelným duem. Mohli je překvapit. Pak ale upoutal její pozornost lehký pohyb Jinksovy tlapky a lehké zacinkání čtveřice náramků. Neměli ani jeden ponětí, jak příhodné to bylo číslo. Modrý pohled ledabyle sjel zpět ke zrovna klidnému boku, načež pokrčila rameny:
„Jak kdy? Nejdřív mi ani nedošlo, co se to děje. Až časem,“ vysvětlila stroze, protože z toho sama byla docela zmatená. Zpětně to všechno dávalo smysl, ale když tam seděla, obklopená skupinou vlků… Rozhodně si o podivné tíze v jejím žaludku nemyslela nic zvláštního. Teď to doopravdy bylo na první pohled znatelné, i navzdory huňatému kožíšku. S dalším pohledem pak opatrně sjela k fialkovým očím, tvář nečitelnou: „Kolik si myslíš, že jich je?“ Ta otázka vlastně už visela ve vzduchu před tím. A mohli jen hádat, ale jestli k sobě měli být upřímní – na jedináčka to rozhodně nevypadalo. Ani dle jejich vlastních pocitů, natož pak na pohled.

|549|

Následovalo opravdu dlouhé ticho, které dokonale zapadalo to té ponuré atmosféry tam venku. Jen vzdálený šum krupobití utišený tady uvnitř, kde byly stíny delší a čas plynul jakoby pomaleji. Ale hnědá si byla dost dobře jistá tím, že neplynul. Uvědomovala si každý drobný pohyb těch tvorečků, kteří byli čím dál tím nemilosrdnější. Nejednou to zrazu bylo místy až krajně nepříjemné. Ale vlčice byla podivně klidná, když to všechno tak nějak pomalu zapadalo do sebe. Že to nejsou jen tak nějaká vlčata. Ale její vlastní. Její potomci, o které život nikdy nežádala a přeci tu najednou byli. Reální, nečekaně hmotní. Když se zrovna nekroutili oni, pokoušel se o to její žaludek pod vlivem podivného nadšení a radosti, která přicházela tam někde z jejího nitra. Dlouho jen pozorovala svůj bok, který se zdvihal a klesal s každým dechem. Ale v matném světle jejího přívěšku bylo vidět i něco jiného – drobné pohyby vyvolané tím životem, který v ní pomalu rostl. I jejich otec mlčel. Nemohla vidět zmatek v jeho tváři, protože na něj dlouho nepohlédla. A odvážila se zvednout pohled až ve chvíli, kdy zaslechla jeho váhavé kroky a ještě váhavější hlas. Výraz v jeho tváři byl nečitelný, nebo jen velmi obtížně a ona se svým nemocným zrakem nedokázala moc rozšifrovat, co se mu honí hlavou. Ale nevypadal pohoršeně, naštvaně nebo prostě odtažitě. Jen se pomalu přiblížil a rozechvělým hlasem řekl těch pár slov, která ji okamžitě přinutila k širokému a upřímnému úsměvu.
„Budou mít nohy nepřiměřeně dlouhý k tělu,“ zasmála se a zopakovala jeho vlastní slova, která vyslovil jen před několika málo týdny tam v kopcích, než tohle všechno začalo. Její pohled, nyní láskyplný, ovšem záhy sjel zpět k širokému boku. Skoro jako by ty nesymetrické a chundelaté koule chlupů viděla na kožešině před sebou. Vší silou se přitom pokoušela nemyslet na fakt, že se blíží zima, která by mohla pro takové rozkošné kuličky být smrtelnou. Její podvědomí onu nehezkou myšlenku však příkře zahnalo někam do kouta a nechalo v její mysli jen ty hezké pocity, které se rodily doslova odnikud. Srdce jí přitom pořád bušilo v hrudníku tak moc, že ho její partner jistě mohl slyšet. Byla nervózní, nadšená, vyděšená a to všechno na druhou a dohromady. A každý z těch pohybů všechny ty pocity jen umocňoval.

|548|

Jestli se Jinks cítil nervózní, nedalo se to minimálně srovnat s tím, jak se v tu chvilku cítila Baghý. Srdce jí tepalo až v krku a cítila horkou krev na lících i v uších. To vše naštěstí až po tom, co je opustila za velké slávy Styx. Alespoň že opravdu běžela prudit nebohého Adirama. Třeba ho přivede na nové myšlenky, nebo něco. Jinak však jejich soukromá konverzace náležela jenom jim a vděčili za to nepřízni počasí, která veškerou svou silou srážela ze stromů poslední listy, které na nich ještě zbývaly. Jen duby klasicky držely.
Vlčice také chvilku mlčela, ale musela se od srdce zasmát jeho starostlivosti, když se vyptával co provedl v prvním okamžení, kdy jim z dohledu zmizela špička šedého ocasu okřídlené vlčice. Na jednu stranu si tu chvíli užívala – to sladké vědomí, že ví něco jenom ona. Na druhou stranu už umírala touhou mu to všechno vyzvonit. Teď se však nabízela velmi podstatná otázka: jak? Nemohla to na něj jen tak vybalit, ne? Křídla přitiskla pevně k tělu, ale působení magie již bylo pryč. Odešlo spolu se Styx, takže mezi Jinksem a tím velkým tajemstvím stál už jediný pohyb skupiny svalů na jejím křídlovém kloubu. Odtáhla se od něj a aby si trochu utřídila myšlenky a začala si s nehraným zájmem prohlížet tohle místo. Kolik alf tu asi už sídlilo? Věděla minimálně o dvojici, ale kdo byl před nimi?
„Nikdy jsem tu před tím nebyla. Docela ironie, což?“ ušklíbla se kysele, zatímco přední tlapkou porovnala kožešinu na které nyní spočívaly chomáče šedých chlupů. To ji donutilo k dalšímu úsměvu, který ovšem narušil další z těch pohybů v jejích útrobách. Tentokrát to bylo dravější, agresivnější – možná Jinks nebyl jediný, kdo už ztrácel nervy. A tak konečně pozdvihla křídla, aby mu umožnila výhled na svoje podivně zakulacené a neohrabané tělo. Chvíli stála zády, než se k němu pomalu otočila přes rameno, aby pohlédla do těch milých očí. Změnily barvu, což ji donutilo pozdvihnout obočí a trochu svraštit čelo. Teď ale nebyl čas na to, aby ona kladla otázky. Musela je zodpovídat. Ale hlas se jí chvěl, když se konečně odhodlala tu myšlenku posledních dní ventilovat nahlas. „Měla jsem od návratu domů podivný pocit, který se s časem vyvíjel. Ale teď to vím jistě. Jsem březí.“ Byla to divná realita. Jako z cizího světa. Něco, co nikdy nečekala a ani v to nedoufala. Nepřišlo jí to patřičné a zasloužené. Ale teď, když si lehla k jedné z chladných stěn a do kožešin, si byla jistá. Koukala podezíravě sama na sebe a zvětšené břicho pod hustým kožichem, ve kterém se pohybovalo hned několik tvorečků. Na Jinske se v ten okamžik neodvážila podívat. Znali se moc krátce na to, aby dokázala odtušit, jak bude reagovat. Ale byla si minimálně jistá tím, že to nebyla bláhová nerozhodnost, co je přivedla až sem. A že to rozhodně byl osud, co je přivedlo na ten chladný ostrov uprostřed Safírového jezera.

|547|

Nebyla si jistá, jestli ji hnědý vlk vůbec ještě poslouchá, jak se tak procházel po úkrytu. Vyhýbal se dírám v zemi a vypadal opravdu zkroušeně, i když mu do tváře bylo vidět v té temnotě jen opravdu zle. Většinu prostoru ozařoval zkrátka jen Baghý přívěšek, který jí teď lehce spočíval na hrudi. Hlavu totiž stále držela zdviženou, oči bystré jako vždycky. Jakmile ji však hnědý vlk požádal o odchod, zaváhala. Bylo dobré ho nechávat o samotě? Na druhou stranu – už neřekl ani slovo o odchodu ze smečky. Ani nepípnul. Neochotně se proto zvedla na nohy a vyprovodila ho posledním pohledem, než ji pohltilo krupobití tam venku. Dolehlo k ní však ještě něco, což ji přinutilo k úsměvu. Muselo mu na ní opravdu záležet.
„Děkuju,“ broukla svým tichým hlasem. A pak přišla jen šílená smršť počasí, která ji přinutila natáhnout krok a vyškrábat se na skalní římsu co možná nejrychleji to šlo. A že to zrovna nešlo úplně ideálně, protože jí tlapky klouzaly. Byla těžší a tak podivně nevyrovnaná – neuměla s tou váhou pořádně zacházet. A na rozdíl od Styx se sem se svými křídly nevešla. Jedno by si orvala o kamennou stěnu příkrého svahu.
Do svého nového obydlí tedy poprvé vkročila slušně promočená a s kožichem plným ledové tříště, kterou na ní zanechala nepřízeň počasí. Ihned se oklepala, což z ní udělo rozčepýřenou a mokrou kouli, a přejela pohledem oba dva přítomné vlky.
„Jak se to vezme,“ skočila do řeči svého partnera, když zrovna ze sivé vlčice tahal nějaké informace. Styx se příhodně muchlovala s nejnadýchanější kožešinou široko daleko, což ji přinutilo k úsměvu. První se ale přitočila k Jinksovi, kterého uvítala otřením své hlavy o jeho krk. Kdyby se hodně snažila, asi by mu dosáhla i pod bradu. Ale nehodlala tu tancovat po špičkách – na to fakt neměla. Byla ráda, že se přivlekla až sem.
„Vidím že ses zabydlela, ale byla bys tak laskavá a nechala nás o samotě?“ usmála se na Styx s lehkostí, nyní o šedivého vlka lehce opřená. Jak už prve říkala – Styx jí nevadila. Ale tohle byla intimní záležitost mezi nimi, kterou mohli alespoň v začátku probrat prostě jen spolu. „Adiram se rozhodl zůstat dole, kdybys mu chtěla udělat milou společnost,“ pousmála se pak tiše v naději, že se Styx opravdu uráčí jít chvilku oxidovat do většího prostoru široké jeskyně, kde Adiram truchlil. Mohla by ho přivést na jiné myšlenky. Nebo vykostit, což byla ta horší varianta, na kterou se Baghý v opojení všech těch pozitivních hormonů najednou nezmohla. Teď by jí náladu nepokazilo vůbec nic.

|546|

Sledovala nervózního vlka před sebou, jak si to vykračuje z jedná strany úkrytu na druhou a div si krk nevykroutila, když své dlouhé nohy natáhl a zrychlil tím krok. Ale navzdory všemu, co z něj sálalo za pocity si nedokázala nějak urovnat myšlenky v hlavě. Cítila, co všechno z něj sálá. Ale jeho chování začínalo být poměrně dětinské. Mluvil o ní jako o bohyni a opěvoval ji jako sestru Života a Smrti, ale to byl asi jeho jediný argument. Byl snad rozhořčený, že šedý vlk mu ji ukradl? Ach ta samčí ješitnost!
Vlčice zatím nepohnula ani brvou. Sledovala svého společníka a odmítala se postavit. Hlavně protože si byla docela jistá, že by Adiram rovnou běžel skočit z propadliny, kdyby zjistil v tenhle krizový moment, že je možná březí. Alespoň že křídla jí v tuhle chvíli poskytovala náležitou ochranu. Křídla a magie neviditelnosti, kterou nevědomky ukrývala část svého těla, která by mohla tuhle informaci prozradit. Ani přes to se však nezvedla. Vyčkávala, co z vlka dál vypadne za moudra.
„Jsi hodný, když o mě takhle mluvíš,“ pousmála se měkce, „a věřím ti, že ta slova myslíš upřímně.“ Nemusela se hrabat v jeho emocích, aby tomu opravdu věřila. Začínala snad i chápat, na jakém principu Adiram fungoval – že když miloval, tak doopravdy. Opravdu ji i mrzelo, že si toho nevšimla dřív. Třeba by jeho modrým očím propadla? Myšlenku však záhy zaplašil další z pohybů v jejích útrobách. Zapomínala na fakt, že musela také pospíchat za Jinksem, aby mu o všem řekla. Rozhodla se tedy pokračovat ve své konverzaci s Adriamem, aby se nemotali jen na mrtvém bodě: „a pokud je mi známo, problémy se nejlépe řeší tváří v tvář. Opravdu se ti omluvám. Nechtěla jsem tě zranit. Ale nemohu úplně ignorovat Jinske a pouto, které spolu máme.“ Myslela samozřejmě jejich lásku, ale teď také měli společnou fyzickou spojku, která na sebe znatelně upozorňovala. Tentokrát jí to mile potěšilo a nepřišla si tak vystrašená, jak před pár hodinami. „A jestli ti jeho blízkost bude ubližovat, pochopím že budeš chtít odejít. Na druhou stranu tě mám doopravdy ráda, i když „jen“ jako přítele. V mých očích to ale není o nic horší postavení. Přinesl si nám sem spousty úsměvů, patříš sem.“ Sama se rozpovídala, třebaže nemohla o svých pocitech mluvit tak zeširoka. To už zkrátka neuměla. Na slovo jen přitom kladla velmi podivný důraz, protože chtěla podrýt jeho autoritu. Ale doufala, že i ten trošek jejího přítele přesvědčí, aby tu s nimi zůstal. Vždyť to byla všechno pravda.

|546|

Adiramova frustrace se pomalu přenášela i na ni, ale neměla vůli k tomu začít korzovat v uzavřeném prostoru. A tak tam jen ležela, křídla pohodlně objímala její celý trup a tvářila se tak jako vždycky – stoicky. Klidná jak jen uměla být, veškeré její emoce vyzařující pouze z těch nemocných očí, které častokrát mluvily za ní. Díky magii emocí se k ní dostávaly všechny ty jeho pocity, které byly jako ledový kámen v žaludku. Zatnula drápky do ledové skály, ale pohledem výjimečně neuhýbala. Dávala mu snad dost prostoru k tomu, aby se vybouřil a sám si to nějak překousal. Pořád byl jejím dobrým přítelem, pořád ho chtěla ve svém životě, i když si až do teď neuvědomovala, že on to původně viděl jinak. Pokoušela se vzpomínat, ale pořád si nedovedla vybavit nic konkrétního. Byla snad opravdu tak natvrdlá? Pevně přitiskla ouška k týlu a nakrčila nos, ale zatím držela jazyk za zuby a vydržela tak dost dlouho, než se Adiram dotkl té pověstné Borůvkové rodinky. Trochu se jí naježila srst na zádech:
„A taky že jsme. Ale kdo z nás všech sem nepřišel jako tulák?“ tvář měla kamennou a výraz plný odhodlání. „Sama jsem se toulala víc než sedm zim. Ale to že jsem teď alfa rozhodně nemění nic na tom, že za hranicí tohohle lesa jsem prostě taky jenom jedna stará vlčice, na kterou většina blbě civí, protože smrdím jako borůvčí,“ ta slova pronesla s podivným odporem v hlase. Nerada vlky třídila na tuláky a smečkové vlky – dokud uměli táhnout za jeden provaz, mohli být s klidným srdcem členy její rodiny. A když se pak ptal, jak dlouho je Jinks jejím partnerem, nezmohla se na víc než: „už dost dlouho na to, aby taky mohl patřit sem k nám.“
Po tom se na dost dlouho odmlčela. Přemýšlela co říct a zvažovala opravdu pečlivě každé slovo. Ale ta přicházela pomaleji, než vůbec mohla chtít. Přesto se nakonec rozmluvila, i když to bylo poměrně trhané: „Adirame, jsi mým přítelem a znovu se omlouvám, že jsem tvé pocity nedokázala vyčíst dřív. Mrzí mě to. Ale to přeci neznamená, že se musíš sebrat a prchnout Smrt ví kam. Takhle se problémy nikdy neřeší, jen se prohlubují.“

|545|

Chvilku to trvalo, než se Adiram probral. Jejich příchod byl tlumený krupobitím nad jejich hlavami a Baghý nebyla vůbec spokojená, že se počasí tak rychle kazilo. Přes rameno se však na poslední chvíli ještě stihla otočit na Styx spolu s Jinksem, kteří postávali v ústí jeskyně: „Jděte se ukrýt nahoru – bude tam víc soukormí.“ Hlavou potom poukázala k úzké římse, která směřovala k jeskyni určené alfám. Nikdy před tím tam nebyla a přišel tak akorát čas to napravit.
Hnědá vlčice ležela napjatá v očekávání. Co jí Adiram poví? Co je důvodem jeho náhlé touhy po odchodu ze smečky? Prohlížela si ho pozorně – nevypadal nijak zbitý nebo raněný, takže naivně doufala, že mu nikdo neublížil. Kdyby chudák jen tušila, že ona je tím důvodem k náhlé změně v jeho loajalitě. Když se rozpovídal, nastražila ouška pozorně před sebe a zadržela dech. A i kdyby ho nezadržela, beztak by o něj záhy přišla. Zarazila se a smutně svěsila uši, zatímco v jejích očích se krátce zrcadlil zmatek. Zmatek, který ovšem velmi rychle začal střídat náznak hněvu poháněný rozvířenými hormony a nestoudnými urážkami, které se dotýkaly jejího partnera. Jeskyní se kolem nich prohnal prudký závan větru, který byl studený jako smrt. Zatnula zuby, zatímco vší silou držela své pobouřené emoce na uzdě. Z neznámého důvodu se k ní totiž valily i všechny ty pocity, které se vířili v hrudníku hnědého vlka. Na krátký okamžik dokázala nahlédnout pod pokličku a pochopit tak, jak se cítil. Ale ani to ho neopravňovalo k urážkám, které směřoval k šedému kožíšku Jinkse.
„Adirame,“ začala opatrně a navzdory všemu, co se mísilo pro změnu v ní, i klidně. „Já se omlouvám – neměla jsem o tom sebemenší ponětí,“ hlesla pomalu a klidně s omluvně svěšenou hlavou. „Opravdu mě to nenapadlo. Vždyť jsi například o tolik mladší než já,“ zase zapomínala na fakt, že její tělesná schránka vypadala jinak, než když sem prve přišla. „Na druhou stranu bych tě ráda poprosila, abys respektoval mou volbu a neurážel mého partnera. Kdo z nás tady totiž není tulák z nemanic?“

|544|

// Borůvkový les

Nenechala se jakkoliv rozhodit nepřízní počasí, když si to štrádovala do přítmí úkrytu, nad kterým nyní neviselo sluníčko jako za horkých, letních dnů. Kdeže – úžlabinou mezi skalisky se teď jen sypaly kroupy a vlčice posledních pár metrů raději uběhla, než aby riskovala nějakého monokla. To vysvětlovalo, proč chudák Jinks vypadal nejprve tak potlučeně. Musel v tomhle počasí cestovat až ze Sarumenu, což mu nezáviděla ani za nic na světě. Ale byla ráda že ho vidí a trochu se jí ulevilo. Jenže pořád tu byl Adiram, se kterým si musela promluvit. Málem na něj samou radostí zapomenula, ale došlo jí to ve chvíli, kdy se už chtěla škrábat do jeskyně alf. Jen pohled na onu římsu ji dočasně odradil a výjimečně elegantně zaplula přímo do největší části jeskyně, kde také hnědého vlka nalezla. Styx se rozhodla prozatím neodpovídat, protože si ani nějak nedělala naděje, že by ji zaplašila. Alespoň zatím. Ale u osobní debaty se svým partnerem svědky nepotřebovala. Krátce se oklepala v ústí jeskyně a pomalu se přiblížila ke hroudě hnědých chlupů, která povědomě voněla a která ji přiměla ke krátkému úsměvu.
„Adirame?“ oslovila ho měkce, když se k němu pomalu skláněla, „Chtěl jsi si promluvit,“ uvedla ihned důvod svojí návštěvy a pomalu si lehla na zem, přední tlapky natažené před sebou a křídla pohodlně svěšená k zemi. Na své druhé dva společníky se neotáčela. Jinks byl beztak moc slušný na to, aby se zapojoval do osobní debaty. To o sivé říct nemohla, ale třeba by se jí šedý vlk mohl ujmout a zabavit ji? Ne že by na to vsadila byť jen oblázek. Styx byla prostě moc zvědavá.
Když takhle vlčice odpočívala opřená o chladnou zem, mohla se zatím soustředit na ten divný pocit, který jí tak dlouho kvetl mezi útrobami a který záhy vyhodnotila jako opravdová a živá vlčata uvnitř jejího těla. Jen při té podivné myšlence se jí kroutily drápky na tlapkách, ale snažila se jejich přítomnost alespoň prozatím nevnímat. Ale jako by to vlastně tak šlo úplně nevnímat. Hlavně když jí hrdlo svírala obava o Jinske. Jak tohle asi překouše?