Gallirea - Příspěvky uživatele

|570| 11. Do postu zakomponovat slova ladovská zima, bim bam, bílá nostalgie

Noriho reakce dávala do jisté míry smysl. Baghý na něj nejprve hleděla s úsměvem, pak jen s vykulenými očky, protože černý přízrak Borůvkové smečky se bez prodlení sesunul k zemi. Bim bam udělala jeho hlava ze strany na stranu, asi jako když se rozcinká zvoneček. Jediné štěstí, že si při tom kývavém pohybu nedal do hlavy o žádnou z blízkých stěn. Chtěla něco říct, třeba ho běžet křísit, ale její nejmladší dcera byla pohotovější. Vlčata už přeci očka zcela otevřela, byla odpočatá a začínala se taky pomalu pohybovat po místnosti. Jejich chůze byla vrávoravá a taková neohrabaná, ale přeci jen si už uměla jít za svým. Proto než aby vlčice pospíchala křísit svého nejlepšího přítele, ladně ho překročila a obezřetně se usadila do vchodu celého prostoru.
„Přemýšlel jsi, kterak kterého pojmenujeme? Opatrně!“ blýskla krátkým pohledem k Jinksovi, ale víc si nedovolila, musela rychle svou pozornost zase přesměrovat k jedné z ratolestí. Nejstarší z vlčat – šedě žíhaná slečna s tmavě hnědými boky si to štrádovala přímo k matce. Roztažená křídla vytvořila bezpečnou zábranu a vlčecí ohrádku, kterou ta veselá kopa rozhodně nemohla překročit, ale naštěstí východ z jeskyně zatím nebyl tak lákavý, jako černá mrtvola válející se dospělým u nohou. Tam venku zatím řádil zimní živel, jehož přičiněním se hnědé za zády hromadily kopy sněhu. Tahle bílá nadílka v ní vyvolávala téměř až bílou nostalgii – vždyť tohle byl její živel, část její duše a celé její srdce po zimě prahlo neustále, protože znamenala domov. Byla krutá a přísná, ale to nic neměnilo na faktu, že tahle Ladovská zima ji nutila k úsměvu. A to navzdory všem obavám o její droboť.
„Notak, prober se,“ chtěla do něj dloubat Baghý, ale něž se vůbec rozkoukala co se děje, nejmladší vlčice už visela zakousnutá do chundelatého ocásku šedočerných odstínů, zatímco ta nejstarší se mu sápala po nose. Té druhé to moc nešlo – vždyť měla tlapičky nejisté i na rovné zemi, ale odhodlaný výraz v jejích očích prozrazoval, že si musí nutně prosadit svou. Baghý sice zasáhla pohotově a už, už vlče ze strýcovi tváře sundávala, ale setkala se s nevídaně hlasitým protestem, který přivábil pozornost i zbylé trojice. Seběhli se jak švábi na pivo – a taky vypadali jak po jeho požití. I proto se je Baghý pokoušela hbitě podstrkovat ke tlapkám šedého vlka, který jistě nemohl být o nic víc úspěšnější s touhle po dobrodružství toužící havětí.
„Háti? Nebo to, co tak nějak komolila Styx? Háti Eä – měla by jméno z obou stran.“ tázala se, když mu podávala nejhlasitější vlče. Alespoň prozatím rozhodně o žádné z nich nemusela mít obavy, pokud šlo o sílu. Sotva totiž odevzdala nejstarší, mladší už se sápala tomu kulatému po ocase a zádech. Havěť neposedná! Sotva se stíhala věnovat zkolabovanému Norkovi. „Vstávej, hysterko. Potřebujeme pomoct je přestěhovat,“ popíchla vyhladovělého Norka, který sem jistě přišel natáhnout brk, ne si hrát na chůvu. Jeho smůla.

|569|

Počkala na dlouhána v kopci, ale prvního ho před sebe nepustila. Co by asi Jinks řekl, kdyby se tam nahrnul tenhle rarach a jal se seznamovat s jejich nevidomými potomky. Tedy – zatím měli plné právo nevidět, ale dobře si všimla zlatavých záblesků jejich oček, když je opouštěla. A pokud šlo o Noriho ustavičné žvatlání – ach, jak s ním soucítila. Taky měla hlad jako blázen. Možná dokonce jako pověstný vlk. Ale na jídlo si musela počkat, pokud by neposlala Jinske pro nějakého ušáka nebo tak. Mohla by vyslat i onoho svého nejvěrnějšího pěšáka, ale přiznejme si zcela jasnou pravdu: cestou by se někde zapomenul. Zeširoka se na něj usmála, zatímco se dopravila až před převis, který ještě před pár dny zdolávala jen obtížně. Ani teď se jí moc nedařilo se vyškrábat na jeho vrchol, ale bylo to oslabením a ne faktem, že byla jako slon v porcelánu s výstavním pupkem.
„Styx ze zastavila na návštěvu,“ vydedukovala z onoho neslušného pojmenování. „A nikdo na tebe nezapomenul, natož pak Aranel, když svolávala smečku k lovu,“ vyplázla na něj hravě jazyk s předstíranou výčitkou, jakmile se ocitla na vyvýšeném místě, které vedlo k jeskyni alf a kde Nori za zlaté čuně určitě nikdy nebyl. Znovu se jí rozkmitala oháňka a srdce se trochu rychleji rozbušilo, jak ji náhle čapla pod krkem nervozita.
„Tak pojď ty ztracený dítě. Nic k jídlu nemam – přísahám že jestli to jenom poslintáš, zpřelámu ti hnáty –, ale líbit se ti to bude.“ Jak už měla v poslední době ve zvyku víc a víc, ta slova doprovázel smích, ale zároveň i zvláštní tíha, která jim dodávala na váze. To už ale stáli na římse oba a za ustavičné serenády Noriho zážitků zamířili k nejvyššímu bodu tohohle místa. Jak příhodné, že zrovna mluvil o vlčatech. Přinutilo to jeho přítelkyni k širokému úsměvu, který se jen rozšířil ve chvíli, kdy se ocitli v ústí jeskyně. Jinsk mladé pořád hlídat, jako ten poctivý otec, kterým byl. A Baghý ho uvítala přátelským olíznutím tváře, jakmile se zase ocitla v jeho dosahu. Jeskyně byla vyhřátá, ale rezonovaly jí ne až tak tiché hlasy vlčat.
„Jinksi, tohle je můj přítel Nori,“ představila černého postracha šedému. Zatímco sledovala lítou bitvu v Jinksově objetí. „Nori. Tohle je Jinks, můj partner,“ vysvětlila a odmlčela se, aby mohla doplnit: „a tohle tvoji synovci a neteře.“

|568|

Ještě že počkala venku, než se vydala zpátky do úkrytu zkontrolovat novorozené ratolesti s jejich otcem. Bylo totiž ta dvě stě deset procent lepší potkat Noriho tady a na nové přírůstky do rodiny ho připravit trochu lehčeji. Přiřítil se totiž tak jak to uměl jedině on – za velikého hlaholu a s pokřikem a širokým úsměvem na tváři, který hnědé vlčici připomínal všechny ty lotroviny, které spolu zažili. Byl jak chodící připomínkou znovunalezeného mládi, které částečně musela z rodinných důvodů pověsit na hřebík. Usmívala se na něj však podobným způsobem a navzdory únavě přistihla svou oháňku, jak sebou ochable plácá ze strany na stranu. Přátelskou ránu mu neměla sílu oplatit, protože křído se jí pořád ještě docela neprokrvilo. Chtělo ještě trochu času a rehabilitace, než se zase rozhodnou páchat lotroviny, za které hubovala kappám. Nu což, pod svícnem je největší tma! A sem tam sklenice vína nad kázanou vodou taky nebyla na škodu!
„Jeho jasnost se ráčila dovalit zadek domů z toulek?“ ušklíbla se kysele a přátelsky na něj zamrkala, zatímco do něj dloubala oslabenou tlapkou. Bylo to jak dotek chmýří pampelišky, když mu dloubala do prsou. „Vždycky se vytratíš a svět mezitím stojí vzhůru nohama a všechno je naruby,“ zasmála se pak v odpověď na jeho výtky, což doprovázel zlověstný lesk v jejích očích. V duchu však měla opravdovou radost, že se její kamarád vyloupnul takhle brzo a mohl tak její potomky společně s Jinksem poznat dřív, než jich bude všude moc. Což… už ostatně možná bylo. Vervu jistě měli všichni čtyři.
„Je libo si ohřát zadek? Něco bych ti chtěla ukázat,“ zasmála se nakonec tajemně, zatímco dokončila Norim přerušený protahovací rituál, nespráskla křídla konečně k bokům a nezamířila si pod římsu, která vedla k jejímu novému úkrytu. Z jeskyně cítila Adirama s Erlendem, což bylo též dobře. Zastavila vprostřed cestičky vzhůru, aby se mohla na Norka ohlédnout: „cos celej podzim prováděl?“

|567|

„Doufám teda že budu na nejrozkošnější koule chlupů, jaká kdy těm lemplům navštívila noční můry,“ ušklíbla se a máchla oháňkou, aby dodala váhu svému výroku. Bylo to smysluplné, že ji vlci brali na lehkou váhu, ale nechtěla si pořizovat jizvy v tváři jen proto, aby dělala trochu lepší dojem. Od toho měla v zádech losa, který měl tyhle všechny legrácky zastávat. A taky jí trochu dodávat na autoritě. Vlčice sice pořád nevěděla, že se jednalo o její magii, ale beztak na to brzy měla přijít.
„Jen si pořádně obejdi hranice lesa, beztak tam už tři sedí zapadlá pod kořenem. U nás se taky zrovna jedno objevilo. Jako blesk z čistého nebe,“ další pokřivený úsměv, který jen podtrhoval tu ironii života. Kde se tolik zatoulaných vlčat bralo? Co měli za rodiče? Sama teď byla rodič a přišla si najednou fakt mizerně jen proto, že se došla na chvilku napít a protáhnout. Možná bylo načase se zase vrátit dohlížet na rozverné drobečky. „Na každý pád na tebe budu myslet. I na ní. A kdyby cokoliv – tady nás vždycky najdeš,“ pousmála se lehce. Nechtěla Styx nabízet přímo pomoc, kterou by mohla opovrhnout. Ale aspoň náznak nějakého spojenectví ji přeci jen mohl dodat trochu elánu k tomu alfování, které na ní padlo podobným způsobem, jako před rokem na Baghý samou.
Už čekala, že se vlčice prostě jen otočí na patě a zmizí v křoví, ale nakonec se zarazila a rozloučila se tak, jako to dělávala Rez. Hnědá se ihned pousmála a laskavost větší vlčici oplatila s lehkým úsměvem, aniž by svou myšlenku formovala do podoby vyslovených slov. „Nějaké pořádně uležené a namarinované, jinak mě nezaujmeš,“ byla její poslední slova k zádům sivé vlčice, která se zjevila tak znenadání jako prve, když si to nakráčela do středu lesa. Baghý ji vyprovodila pohledem, než se točila zpět k římse, která ji vedla a vábila zpět domů. Nakonec se však ještě zastavila, aby si pořádně protáhla křídla a všechny ztuhlé svaly v těle. A protahovala se opravdu řádně – až v ní praskalo.

|566|

Ta chvilka strávená venku pro hnědou hodně znamenala. Cítila, jak se jí do těla vrací život a cit, který před tím tak nějak otupělo přítmí té zatuchlé jeskyně, kde přivedla na svět mladé. Ani na chvilku nezaváhala při myšlence, že se nemůže zdržovat pryč dlouho. Ale ten malý kousek svobody a autonomie jí chyběl nepopsatelným způsobem. Přešlápla si v hromadícím se sněhu a krátce ho prohrábla tlapkou. Vzpomínala si na Noriho, se kterým se svou první zimu tady vyřádili až hanba. Ale teď měla trochu jinačí věci na práci, které obnášely i trochu špinavější úkoly. I její úsměv byl křivý, třebaže to nebylo přičiněním jizvy: „Dám vědět, až se mi nahromadí. S mým vzrůstem si každý vejrostek myslí, že si nade mě může vyskakovat. Minimálně dva čeká pořádnej výprask, jestli vůbec ještě žijou.“ Pohled přitom bezděky zvrátila k obloze. „Neposlušná vlčata u nás na severu nikdy dlouho nežila. Ne v zimě. Dávej si hlavně pořádný pozor na ta toulavá – hory doly naslibují, ale většina má pokřivený charakter a nedá se jejich slovu věřit.“ Krátké varování zapříčiněné jen vlastní zkušeností, kterou museli napravit Ywron s Maeve. „Mám tu jedno takové šikovné, které se vypracovalo až na gammu. Ale zbytek? Roztál sníh a už práskali do koní, aby byli co nejdřív ze smečky pryč. Ani nepoděkovali.“ Zasmála se tomu, ale věděla dobře o kom mluví a že je taky čeká pořádné tóčo, jen na ně padne ten modrý pohled uhrančivého oka.
Kurz debaty se záhy trochu změnil, ale Baghý byla dost moudrá na to, aby Styxina slova nerozebírala víc. Zasmála se její němé výhrůžce, neb její tajemství bylo pro ni v bezpečí. A pokud šlo o Adirama, jen významně přikývla. „Víc říkat nemusíš.“ Po jeho posledním teátru si nebyla úplně jistá, že by ho měla posílat vůbec kamkoliv. I jeho by čekal výprask, kdyby si moc vyskakoval. Po jeskyni se však neohlédla a raději věnovala svou energii i zájem poslední větě, která z šedé vypadla. A ta rozhodně tak pozitivní nebyla.
„Občas mi přijde, jako by se mezi vlky nesla nějaká spavá nemoc. Prostě jen uvadnou… a pak zmizí. Neříkám že všichni samozřejmě, ale děsí mě to. Už jsem jich (ne)viděla takhle se vytratit několik.“ Vzpomínky jí zaletěly směrem k Eloře, která prostě… nebyla. Vypadalo to, že se jí udělalo lépe. Ale teď prostě nebyla.

|565|

Se svolením svého úžasného partnera vlčice konečně vyklouzla z jeskyně a zastavila se na úzké římse, aby se nadýchala čerstvého a chladného vzduchu. Nepřišlo jí to, ale onen prostor zahřátý pro přítomnost novorozených vlčat byl na ni příliš. Její kožich byl stvořen do počasí, které řádilo venku. Řádně se oklepala a z kožichu jí okamžitě vyletělo nespočet odloučených chomáčů husté srsti, zatímco jí plíce konečně plnil čerstvý vzduch. Styxino pohrávání si s jimi vybranými jmény jí vnuklo krátký nápad, který ale zaplašila daleko do své mysli, která jí propůjčovala takový dar na moment zapomenout na ratolesti za jejímí zády. Naposledy se obrátila na Jinkse, než i ona zmizela z římsy. Šla ovšem poněkud vytříbenějším způsobem – vždyť í křídlo podél boku stále ledabyle splývalo a teprve přicházelo k sobě, jak se do něj vlévala horká krev.
„Ta největší sranda přijde, až se objeví ti největší lemplové. Víří se mnou všechny ty mateřské pudy a podobné blbosti – je tu pár lemplů, které protáhnu peklem, jestli se tu objeví na zimu jakože nic,“ pousmála se lehce a třebaže její tvář neprozrazovala žádné nekalé úmysly, oči říkaly něco úplně jiného. V těch slovech ležela pravda. Nemohla však oční kontakt udržet o nic déle – ne ve chvíli, kdy se konečně ocitla u zdroje chladné vody, kterým ihned svlažila hrdlo. Sníh ji chladil do tlapek a v kožichu se držel čerstvý sníh, ale vlčice pro ten okamžik nemohla být šťastnější. Hlavně když věděla, že je konečně jedinou paní své tělesné schránky a že na onu skalní římsu vyskočí bez sebemenších problémů. Na svou společnici se znovu otočila v okamžení, kdy měla bradu, líce i krk mokrý od chladné vody, ke které se dostala přes tenký led a která jí konečně přinesla úlevu od zpropadené žízně.
„Les a sráz, kde se řeka vlévá k moři,“ zopakovala krátce, „ano – to místo najdu. A nikomu o něm nepovím,“ mrkla pak trochu spiklenecky, aby Styx dodala jistoty, že příměří mezi nimi trvá. I mezi smečkami. „Určitě pozdravuj Rez, až dorazíš domů,“ usmála se a lehce máchla jinak svěšenou oháňkou. Pořád byla nesnesitelně unavená.

|564|

Čím déle se nad vlčaty Styx skláněla, tím jistější si vlčice byla svou volbou. Hlavně po tom, co spolu navázaly poměrně dlouhý, oční kontakt. Vlčata si očuchala, prohlédla a nechala je být, aby mohla dál teskně naříkat při sebemenším matčině pochybení. Jak se vůbec opovažovala jim diktovat, kde jako mají spát? Nehledě na fakt, že ta vřava pomalu začínala nabírat na síle a postřehla i první pokusy o plazení se mimo matčinu bezpečnou náruč. To ta prvorozená. Víčka se jí začínala pomalu rozlepovat, ale ještě nebyla úplně připravená na první dobrodružství. No uznejte – mohla si aspoň vidět pod nohy. Za hlasitého vřískání byla záhy navrácena zpátky a její jediná možnost k úniku byla neprodleně zatarasena jednou z předních tlapek.
„Háti, Eä, Nyran, Dráz, Atlas a Omórika,“ zarecitovala hnědá vlčice vzorně do teď nevyslovená jména, která pomalu začínala podvědomě směřovat k jednotlivým potomkům. Nechtěla předbíhat. Ale zatím vypadali všichni až moc bujaře a vykrmení. A to nebylo na škodu – právě naopak. Bylo do dobré znamení. Jejich matka však pociťovala již značnou žízeň. Musela s tím něco udělat. Krátce proto pohlédla na Jinkse a kývnutím hlavy ho pozvala k sobě blíž. Vlčata si opatrně sundala z přeleženého křídla a poprvé po době, která se zdála jako úplně nekonečná, se vyhoupla na všechny čtyři. Byla zatuhlá, praskalo v ní a křídlo na kterém se válela vlčata měla ochablé, slabě visící podél těla. Ihned ho začala rozcvičovat, ale přeci jen to trvalo, než do něj znovu chytla cit. Zatím se alespoň sklonila k vlčatům a něžně je porovnala ve vyhřátých kožešinách. Působení její magie bylo dávno pryč, ale skála zůstávala vyhřátá a klima se zatím moc neměnilo. V teple a s otcem jim nic nehrozilo.
„Musím se jít napít, nemůžu pořádně mluvit, jak se mi lepí jazyk na patro,“ vysvětlila krátce a otočila se k šedému, aby mu olízla líc. „Zvládneš to tu s nimi, že?“ pousmála se krátce, zatímco ji krátké nohy pomalu nesly po bok druhé okřídlené. Mohla Styx vyprovodit a zároveň konečně uhasit žízeň, zatímco jí trochu povolily ztuhlé nožky. Rodičovství rozhodně nebyl lehký úděl.

Chci jen říct, že ti ze srdce děkuju za každou akci, za každou radu i za všechnu tu trpělivost, kterou si měla s každičkou malicherností, se kterou jsem tě prudila. ♥ Jsem také ráda, že jsem v tobě našla super kamarádku a těším se na spousty dalších herních (a jistojistě i mimoherních) dobrodružství. Měla jsi nekonečnou trpělivost se všemi a se vším a za to ti patří tvá korunku, mámo.

|563|

Vlčice byla unavená – magii používala sice málo, ale za to už docela dost dlouho a navíc měla úplné sucho v krku. Věděla, že hned ráno se bude muset jít konečně napít. Ale teď ne. Teplota klesla ještě víc a nechtěla riskovat, že by vlčata mohla bez její přítomnosti prochladnout. Stačila prostá rýma a mohli mít najednou celý ten nový svět opět vzhůru nohama. Ale byla si jednou věcí jistá – jestli mohla pro své potomky udělat něco dobrého, byla to jistě jejich kmotra, která se ostýchavě přiblížila, aby na ně pohlédla. Zahlédla jeden nejistý výraz ze strany jejich otce, avšak ujistila ho mírným pokývnutím hlavy a lehkým úsměvem. Styx byla jaká byla. Ale svázat s ní osudy jejich potomků nemusel být zdaleka špatný nápad. Nebo to byl prostý začátek katastrofy, což ovšem mohla být i nepřízeň sivé vlčice s podivným leskem v oku. Hnědá však pohnula křídlem a čtveřici jí ukázala. Zlatý pohled byl první, který na vlčata padl krom jejich rodičů. A to značilo jistou poctu, neb by k nim rozhodně nepustila leckterého vlka z vlastní smečky. Paradoxně k ní též z šedého kožichu dolehlo i silné pižmo truchlícího Adirama, což však hnědá kompletně ignorovala. Ani na okamžik se nad tím nepozastavila.
„Ještě nemají jména – kdyby byla zima moc nemilosrdná,“ vysvětlila krátce zvědavé přítelkyni, která droboť prohlížela ostřížím zrakem. Matka pak živé uzlíčky lehce porovnala u svého boku, což se opět setkalo s hlasitým nesouhlasem ze strany dam. „Myslím, že ano,“ přikývla následně po krátké odmlce, kdy dala vlčici prostor na seznámení se s ratolestmi i jednolitou strukturou jejich chmýří. Kresbu zatím nevykazovalo žádné z nich, i když v šedém kožíšku nejstaršího syna prosvítalo trochu světlé bříško. Nedokázala vysvětlit svou jistotu. Přeci jen mluvila s ne úplně přátelskou a vlčata milující vlčicí, která toho natropila napříč světem dost. Ale co bylo lepší, než jim právě k ní poskytnout nějaké pouto, které by jim mohlo pomoci dostát ochrany? Nevěděla o valné většině věcí, které měla sivá na triku. Ale přesto se nebála. I ona musela vědět, jakou mají matky sílu, když jde o jejich mladé. A že by na jejích zádech mohla místo losa vesele tancovat právě drobná vlčice s nemalým zápalem, když jí šlo o blízké. „Myslím, že každé vlče zimní vlče potřebuje abnormálně suprovou kmotru, kterou by mohlo obdivovat pro její autoritu,“ vysvětlila nakonec svoje pocity, třeba že ne úplně dokonale.

|562|

Hnědá odpočívala v teplém náručí jeskyně a pomalu začínala klopit hlavu, jak na ní šlo spaní. To si mohla dovolit, ne? Už se beztak slunce pomalu klopilo k večeru, vlčata byla v bezpečí, teple a na prvním místě též suchá. Ještě nosem zkontrolovala hojící se pahýly pupečníků a znovu je opatrně očistila, ale nic nenasvědčovalo komplikacím, nebo nějakému zánětu. Vše se hojilo jak mělo, vlčata sála a i ta nejmenší z nich se teď probrala, aby se nakrmila. Její síla jako by ovšem ubírala ze zásob její matky. Šlo na ní spaní, ze kterého ji jen jednou či dvakrát vytrhnul Jinks a jeho příjemný hlas. Dodával jí pocit bezpečí – i s ohledem na fakt, že se uvelebil u vstupu do jeskyně a teď je strážil. Záhy se však za ním vyloupla i druhá šedivá hlava, která nahlížela do jeskyně z pod skalní římsy. Utržené ucho, pokřivený úsměv. Baghý ho Styx oplatila a zlehka zamáchala oháňkou.
„Nechceš svoje kmotřence očíhnout z blízka?“ ušklíbla se kysele. Pamatovala si na Noriho slova o tom, jak se pokusila zabít vlče. A nezbývalo hnědé než doufat, že není sivá dostatečně poblázněná na tolik, aby se pletla pod zuby rozlícené novopečené matce. Možná i proto jí věřila, že by to všechno vylo v pořádku. Víc slov ale ze sebe vydolovat pořádně nezvládala, zívnutí to pouze potvrdilo. Spánek se o ní pokoušel plnou silou a začínal ji značně zmáhat. A i kdyby ne, Adiramova pižma linoucího se z šedého kožichu by si na tu dálku nepovšimnula ani tak. A jako by na tom ostatně záleželo – Styx byla velká holka, která si mohla dělat co chce a s kým chce. Borůvkovým vlkům nepříslušelo soudit.

|561|

V tom počasí bylo opravdu těžké nějak rozlišovat, jestli je poledne, ráno anebo snad večer. Venku bylo temno, jak se z nadýchaných oblaků pomalu snášel první sníh. Vlčice ho ze svého místa v úkrytu sledovala s přivřenýma očima. Zimu vždycky milovala, ale rozhodně se jí nelíbila ta hrozba, kterou znamenala pro její potomstvo. Trochu trpce máchla ocasem. Prostor v jeskyni zatím stále vyhřívala její magie, ale začínala být unavená. Celou noc nespala a přeci jen měla za sebou docela náročné ráno. Zívla, ale byla přerušena Jinksem a ihned se začala smát.
„Chtěla jsem říct tlustým,“ vysvětlila s úšklebkem, který však vystřídal láskyplný pohled stočený směrem k tmavému vlčeti. Zrovna spalo, tlamu špinavou od mléka a bříško tak vypouklé, jak jen mu tělíčko dovolilo. Vypadalo spokojeně a to bylo to nejdůležitější. Asi jako jeho sourozenci. Všichni se tvářili, že se mají k světu. I ta nejmenší, o kterou měla hnědá vlčice největší strach. Pomalu přemýšlela o tom, že by se zvedla, ale jak měla vstát? Bylo by jim jisto jistě chladno. Trochu se tedy zavrtěla, ale ze svého křídla se nezvedla. Ještě bylo brzy.
„Snad k nim zima bude milosrdná,“ zhodnotila slova svého partnera, zatímco krátce propletla svůj pohled s jeho. Brzy však opět sklouznul k východu z úkrytu. „Smečka je silná, ale před zimou a osudem nás neuchrání nikdo.“ Ponurou myšlenku rychle zaplašila a přinutila se k úsměvu. „Nekažme si tím hezké chvilky. Zatím zvládám tohle místo udržet teplé, mléka mají dost – všechno je tak, jak má být.“ Přeci jen jí však začínalo všechno svrbět, jak se v ní probouzela žízeň. Zamlaskala a olízla si nos, ale ani to ten dotěrný pocit nezahnalo. „Hlavně ať se jim daří.“

|560|

Nepletla se. Jinks byl tak opatrný, jak jen čekala že bude. A tak překvapený, jako byla nejprve ona. A třebaže to nejhorší rozhodně neměli za sebou, nemohla utišit ty nadějné vyhlídky, které ve svém starém srdci chovala. Společně s nimi mlčky vyčkávala, až šedivý vlk vstřebá ten okamžik. Konec konců tohle byla i pro ni důležitá chvíle – ty první momenty, které spolu mohli trávit jako rodina. Chvíle, která se měla pevně vtisknout do nejen její mysli. Jejich potomci z toho jisto jistě nijak moudří být nemuseli, ale pro ně oba to byla klíčová chvíle. Celé její bytí navíc pohltila vlna silných emocí, které ji nutily k širšímu a širšímu úsměvu, když sledovala jeho opatrné pohledy. Jako by je snad mohl rozbít jen svou přítomností, poranit neopatrným pohybem, aniž by se jich dotknul. Jakmile se k ní sklonil, poddala se tomu pohybu a pevně se k němu přitulila, aby se jeden o druhého mohli v ten zvláštní okamžik opřít. V tu chvíli již neviděla, jak jezdí pohledem po jednotlivých drobečcích, ale hluboko uvnitř sebe to cítila.
„Dva vlčci a dvě vlčice,“ odpověděla na nevyslovenou otázku, aby novopečeného otce trochu uvedla do dění. Promluvila až po delší chvíli vyčkávání, když si konečně přišla připravená to všechno vyslovit, aniž by nějak mluvila o svých nepříjemných zážitcích. Přivést na svět čtveřici vlčat přeci jen nebyla procházka růžovou zahradou. Ale teď byli tady a všichni byli v pořádku, ukrytí v peří a srsti a kožešinách vonících po vanilce a borové jehličí. „Ty světlé jsou slečny,“ poukázala krátce na drobnější z ratolestí, prozatím zvesela ignorujíc Jinksovu otázku na její maličkost. „Ten šedý s tím… tmavým jsou vlčci.“ Při zmínce tmavého synka se krátce zarazila, protože byla v pokušení nějak popíchnout jeho tělesnou konstituci. Ale nechtěla zbytečně rýt do bohů, kteří by se jim mohli ošklivě pomstít. Na rozhání teď nebyl úplně čas. Hlavní bylo, že měli čtyři zdánlivě zdravé potomky. „První přišla ta šedohnědá, pak sivý, tmavý a nakonec ta nejdrobnější,“ vysvětlila ještě, zatímco se pokoušela poslední zmíněné vlče víc přitisknout k sobě. Navzdory jejímu elánu byla pořád nesnesitelně drobná, což v tuhle chvíli nebylo vůbec nic dobrého. Teprve když bylo vlče pečlivě uložené na novém a teplejším místě, odhodlala se vlčice nějak vnímat své vlastní potřeby: „zatím snad dobré. Žízeň nemám, chuť k jídlu přijde nejdříve večer,“ pokrčila krátce rameny. „Slyšela jsem lovce svolávat vlky k lovu, takže zásoby by rázem měly být,“ uvažovala nahlas. Nevěděla, o co by se měla partnera prosit. A tak jeho směrem vyslala jen omluvný úsměv.

|559|

Vlčice stále odpočívala po dlouhé noci a sem tam se pokusila trochu víc uvelebit, jenže pozice ve které se nacházela nebyla vůbec pohodlná. Její mateřský instinkt však záhy nakopnul její obětavé srdéčko, takže ležela svou plnou vahou na podivně zalomeném křídle, aby uchránila drobotinu chladu přicházejícího z pod kožešin a z vychladlé skály. Jistě – už to bylo lepší, ale pořád si netroufala novorozená vlčata byť jen na pár okamžiků opustit. Její myšlenky se v tomhle osamění ubíraly nepříjemnými směry častěji, než by si vůbec mohla přát, hlavně s každým pohledem ven, kde se pomalu na promrzlé zemině kopil sníh. Ale její záchrana se rychle blížila. Nebo alespoň rozptýlení od mravenčení v přeleželém křídle, protože strastí je jistě čekalo mnoho.
Jako první zaslechla vzdálené kroky, pak dopad tlapek na chladnou a sněhem zakrytou římsu a pak tiché křupání čerstvého sněhu pod tlapkami vzrostlého vlka. Už z dálky ho vítala upřímným úsměvem, ale oháňkou výjimečně nemávala. Naopak ji pevně tiskla ke svým hýždím, kde fungovala jako další izolační prostředek, který měl vlčata chránit před zimou. Její unavený úsměv mluvil za všechno. Myslím, že v tu chvíli to věděli oba, co se stalo a zároveň že je alespoň pro ten okamžik všechno v pořádku. Stačila jediná výměna pohledů a chvilka ticha, aby hnědá alfa svolně rozevřela skulinu mezi křídlem a jejím bokem. Ono okénko, kterým je všechny kontrolovala každou chvíli sama. Ale s každým uplynulým okamžikem se obávala kontrol méně, protože se k světu měli čile všichni. A Jinks byl záhy u ní, takže mohl pod křídlo pohodlně nahlédnout na všechny své potomky, kteří v daný moment válčili o místa u matčina těla. O to nejpohodlnější a nejteplejší, všichni napůl ukrytí v husté srsti, která jim poskytovala bezpečí. Tedy… Skoro všichni. Nejtmavší a nejtlustší vlče nemělo konkurence, takže jen tiše oddechovalo s tlamičkou olepenou mlezivem. Žádný ze sourozenců s ním neměl šanci pohnout. Vzduch kolem nich byl konečně příjemně teplý a sníh, který se uchytil v šedém kožichu pomalu tál. Ale stačil jediný poryv teplého vánku a i zbytky oné vody byly ihned pryč. Zůstali jen oni dva a čtveřice vlčat. A spousta času mezi nimi, který mohli přesně takhle strávit. Spoustu času pro slova, která ovšem Baghý zatím nenacházela. A tak mlčela, sledujíc Jinksův obličej i jeho fialové duhovky, ve kterých se beztak nezrcadlilo nic než láska. Jak to už u otců bývá.

|558|

Zbytek noci byl dlouhý a vlastně… nebyl moc příjemný. Ale jako všechno v životě přichází i odchází, tenhle čas nakonec také pominul. S východem slunce bylo rázem po všem. Ale stalo se vůbec něco? Hnědá vlčice byla mlčenlivá a klidná, jako ostatně úplně vždycky a za všech okolností. Nepanikařila, ani nevzdorovala – jen trpělivě snášela vše, co jí osud naložil. Byla už dost stará a moudrá na to, aby se doprošovala něčí přítomnosti a nevěděla co se sebou. A o to rychleji ty chvíle uplynuly, takže do nového rána vstoupila se vztyčenou hlavou a důstojná, jak jen ona uměla být. Ležela na kožešinách, které za poslední dny nasákly vůni vanilky a sladkého borůvčí a tiše pospávala, nebo se o to alespoň pokoušela. Po předešlé noci nezůstalo nic, co by snad napovídalo o událostech posledních hodin. Nic, než jedna kožešina zašpiněná lehce namrzající krví, která teď ležela nedaleko vchodu do jeskyně. Jím teď prosvítal do přítmí první dech chladného dne a spolu s ním i sněhové vločky, které se snášely na vysokou římsu ve skalách. Jedna za druhou pomalu dosedaly na vychladlou skálu, ale neodvážily se do vyhřátého prostoru úkrytu, který nyní zahřívala magická síla hnědé vlčice. Vzduch se oteplil o několik stupňů a proto si mráz netroufl překročit ten posvátný práh. A sníh tak musel zůstat venku, kde se pozvolna hromadil v samém ústí. Vločka za vločkou přibývala na zápraží, až jich tam najednou bylo poměrně dost. Modrý pohled ten jev sledoval s úctou, rezervovaný. Vlčice byla unavená, ale přesto nemohla tak úplně usnout, i když se o to pokoušela. I když si byla jistá, že jsou všichni v bezpečí. Všichni čtyři.
Ležela na boku, spodní křídlo nepohodlně složené pod sebou, svrchní přeložené přes své pečlivě složené tlapky. Ležela mlčky, což narušilo jen sem tam zívnutí z její strany, či tiché kniknutí z pod jejích křídel, které ji vždy přimělo k mlčenlivému úsměvu. Zatím se však neodvažovala křídlo odklopit. Co když vzduch kolem ještě nebyl dost teplý a jejich kožíšky dost suché? Následovalo znavené oddechnutí a rezignovaný pohyb jednoho z kloubů. Na prvním místě byla totiž i zvědavá. Vlčata přišla na svět v ranním přítmí, na přechodu noci a dne, kdy je rozlišovala jen velmi obtížně. Ale teď si je mohla v té troše světla alespoň krátce prohlédnout. Škvírou mezi perutěmi je viděla. A byli stejně živí a bojovní, jako když je ještě nosila pod srdcem. Hotová smečka racochejlů. Následoval další úsměv, když neodolala a sklonila se k nim, aby je v objetí křídel trochu porovnala. Jako první se dotkla světlejšího kožíšku nejmenšího z vlčat – vlčice. Přišla na svět jako první a svůj malý vzrůst rozhodně doplňovala elánem, se kterým se k životu od samého začátku měla. Taky byla nejhlasitější ze čtveřice a každý matčin dotek rázným hláskem odháněla. Po její levici, nejblíž Baghý předních tlapek, pak ležel vlček s kožíškem šedým po otci, druhorozený potomek, prvorozený syn. Nebyl ani tak hlasitý, ani tak bojovný, ale zase byl většího vzrůstu, což jeho matku nutilo k úsměvu. Tiše snášel její pečlivé olizování, ke kterému se nakonec odhodlala. Přeci jen již nebyli tak usmolení a vlhcí, takže křídlo rozevřela ještě o malý kousek víc, aby mohla drobné ratolesti zbavit i posledních zbytků nečistot. Nejvíc práce ovšem měla se třetím vlčetem z vrhu. Tmavá koule chlupů byla samý faldík již teď a jeho apetit rozhodně nenasvědčoval brzké změně. Vlček hltavě pil a pil a když zrovna nemohl dál, jen škytal ve spánku z toho všeho mléka, od kterého měl zrovna teď špinavý čenich. Jestli se alespoň o jedno z těch vlčat nemusela strachovat, rozhodně to byl tenhle golem, ve kterém se projevily geny jak jejích severských předků, tak Jinkse samého. A pak tu bylo poslední vlče – drobná slečna. I ona měla světlý kožíšek, třebaže ve vlčecím chmýří nešlo pořádně rozlišit žádnou kresbu. Jako její sourozenci i ona měla na zádech prostě jen jednolitě rozmístěnou novorozeneckou srst, která byla na prvním místě velmi silná. Žádné z vlčat svůj původ zapřít nemohlo, což bylo dalším pozitivním ukazatelem na jejich šance během první zimy. I tahle slečna byla drobnější než její sourozenci, nejmladší ze čtveřice. Baghý ji přisunula blíž k sobě, protože ležela nejblíž k jejím zadním a zdála se jí trochu utiskovaná tmavým bratrem. Když se ji však pokusila přemístit, byla častována hlasitým povykem, pro který se rozhodla dřímající vlče raději znovu odložit na jí vyvolené místo. Snad v sobě měla tolik života, jako měla na jazyku slov.
Modrý pohled znovu sjel k ústí vchodu. Jinks byl pryč dlouho a nebylo divu – sníh se všude v lese kopil nesnesitelnou rychlostí, která vlčici varovala před všemi planými nadějemi. Mohl přijít hlad, mohlo se toho stát spoustu! Raději znovu zaklapla křídla do pevné schránky a lépe stáhla tlapky podél jejich ústí, aby na vlčata netáhlo, aby se k nim zima nedostala. Tohle byl jen začátek samé cesty. A ta měla být dlouhá.