Gallirea - Příspěvky uživatele

Baghý by se bývala vybavovala s Vlčíškem, ale Háti nevypadala moc nadšeně. Přitočela se k matce a tvářila se vlastně docela zkoušeně, i když Baghý nejprve nedokázala rozklíčovat proč. Její dotazy byly na místě a ona je prve šeredně ignorovala, takže s odchodem boha se teprve mohla k dceři sklonit a přitáhnout ji blíž k sobě, aby ji zahřála. Připadala si trochu jako krkavčí matka, že dceru zanedbávala a nejraději by si napleskala.
„Promiň, Háti,“ zabručela omluvně a krátce dcerce olízla tvář, aby ji znovu očistila od sněhu. Z nebe se pomalu začínal snášet další sníh a ten starý zatím začínal pořádně klouzat. Nic bezpečného, hlavně pro zvídavé ratolesti, které na kopec přivedla. Omórika však vypadala zaujatá okolním světem natolik, že se nepokoušela spáchat sebevražednou jízdu zpátky do Borůvkového lesa. A její starší sestra přišla s tou nejvíc očekávanou žádostí, kvůli které se jejich matka naštěstí vybavila předem. Ten kus masa, který upustila nedaleko místa kde teď vysedávala byl málem zapomenut. Ale opravdu jen málem. Bez otálení popadla dceru za kůži na krku a s úsměvem ji záhy postavila před kus masa, který pod dotykem teplého vzduchu a vlivem vody v něm ihned pookřál a rozmrznul. Krátce ho očichala – maso bylo stále čerstvé a lahodně vonělo. Baghý se k němu však neměla. Bylo podstané jako první nasytit Omóriku s Háti, než bude moct uklidit zbytky pokořisti.
„Tohle je maso, neboj se ho ochutnat. Je čerstvé a moc dobré. Tohle jí vlci normálně – ne pomeranče, ovoce a sladké poldy jsou jen na chuť, tohle dodá sil,“ pobízela skleslou vlčici u svých tlapek. Jako už tolikrát se teď položila k jejímu boku, aby na ni nemusela koukat ze své nížky, která byla pro vlčata stále nepřebernou výškou. Matka pořád na unavené vlče dohlížela, ale hlodalo ji svědomí. Byla vůbec dobrá máma? Netrápila je výletem, na který dcery nechtěly? Poplašeně mezi nimi těkala pohledem a zároveň se snažila pomocí magií kolujících v její krvi udržovat příjemné bezvětří a o něco větší teplo, aby ani jedna z dcer neprochladla.
„Omí, pojď si dát taky,“ pobídla mladší z ratolestí. Chtěla je mít obě pod kontrolou a zároveň jim mohla alespoň vysvětlit další ty náležitosti světa dospěláků, které se jim mohly zdát cizí.
„Nejsem si jistá, že mraky nějakou chuť mají. Ale když budeš chtít, můžeme vyletět až tam nahoru a zkusit je ochutnat,“ pošťouchla Háti s úsměvem ve snaze ji přivést na trochu jiné myšlenky. Zároveň stále očekávala její hodnocení masa, které vlci jedli normálně místo pomerančů.
„A nevím, jestli s tátou jsme ty největší alfy široko daleko,“ zasmála se tiše „ale určitě nejsme jediné alfy. Žije tu hodně smeček a v nich hodně vlků, se kterými můžete kamarádit. Někteří nejsou hodní a na ty si musíte dávat pozor, ale takových tu snad není mnoho.“ S vědomím, že je Styx jejich kmotrou mohla snad o trochu lépe spát a nemusela by se o ně tolik strachovat. Ale pořád se tu mohli objevit jiní. Hlavní bylo teď před Aranel prezentovat návrh pro povýšení Jinske, aby opravdu byl alfou. Nejen jejím partnerem. Ale Baghý věděla, že tohle musí schválit i jiní. A kdo jiný, než její věrná beta. „Chcete ještě něco vidět, nebo se po svačině pomalu vrátíme domů?“ bála se rozhodovat za dcery, aby je víc neunavila. Měla starost, když viděla Háti tak skleslou.

Nákup z inventáře Iskierky
– za 50 drahokamů = 5 lístků
– za 100 mušlí = 5 lístků

Golden Ticket:
PRVNÍ GT

Posty:
5.2. – Světluška, post

po sem PŘIDÁNO

// Borůvkový les

Z Borůvkového lesa se na vyhlídku nešlo nijak složitě. Cesta to byla ušlapaná a i s drobotinou na zádech Baghý šplhala do kopce bez sebemenších obtíží. Horší než nějaký kopec však bylo odpovídat na všechny dotěrné otázky, které sestry měly. Jedna chtěla znát to, druhá zase ono a každá v podstatě to samé, ale trochu jinak. Ne že by to jejich matce vadilo! Byla ráda, že můžou spolu vyrazit na menší výlet a trochu se porozhlédnout kolem, třebaže se ještě asi jednou nebo dvakrát otočila směrem k lesu. Představa, jak za ní Dráz s pláčem pospíchá, jí nedělala moc dobře u srdce. Ale Dráz se neobjevil a les za jejich zády zůstával tichý a klidný, jako tomu bylo ostatně skoro pořád. Zastavila jen na malý okamžik, kdy obrátila směrem k Borůvkovému lesu i bok, takže na něj viděly i Háti s Omí.
„Vidíte? Tohle je náš domov.“ Trojice dam zatím nebyla dost vysoko, aby bylo pořádně vidět za řeku a kopce, co ji obklopovaly. Zato si ale mohla děvčeta pořádně prohlédnout celé jejich panství: „Támhle nahoře je Ovocná tůň, kde se objevují pomeranče. Poznáte to podle těch kamenů kolem ní. Ve skalách pod námi je zase úkryt, kam si šli odpočinout Nyran s tatínkem. Z jedné strany pak náš les ohraničuje ta dlouhá řeka, která teče od Velkého jezera až k moři. A támhle v dálce je zase vidět propadlina, která nás dělí od Asgaarského lesa. Tam žijí další vlci a další smečka. Když budete chtít, můžeme se tam pak zastavit a zkusit vám udělat nějaké nové kamarády,“ protože v Borůvkovém lese zase tolik vlčat nebylo. Jenom Ywron, který se někde toulal s Maeve. Snad jsou oba v pořádku. Vlčice rozhodně nechtěla zpochybňovat Maeve schopnosti učitelky, spíš měla starost, aby je na toulkách moc nepřekvapilo počasí nebo nějaká nehoda. Ostatně náhoda je blbec. Moc času těmi úvahami ovšem nezabila – raději se věnovala dcerám a výšlapu, který měla stále před sebou. Vyhlídka konec konců nebyla nejmenší kopec v okolí. Cestou byl ovšem alespoň čas odpovídat:
„Skoro celý svět," byla nucena upřesnit, „záleží na tom, jak bude nahoře a jestli nebudou všude kolem mraky. To jsou ty bílé věci, co se občas kutálí po obloze. Padá z nich v zimě sníh a v létě zase déšť a když z nich nic nepadá, dělají stín. A občas nám taky brání ve výhledu, když jich je moc. A ty se vůbec neboj, Riki,“ zkrátila dcery jméno zase jinak a znovu zavlnila rameny, aby rozpustilé a užvaněné vlče trochu poškádlila, „jasně že ti najdeme kamarády. Kouknem se po světě a pak můžeme zkusit najít nějaká vlčata v Asgaaru. Třeba tam bude někdo, kdo si s vámi bude chtít hrát. Ale Háti kamarády si nechat nemůžeš, protože každý si musí udělat ty svoje sám.“ Krátké objasnění situace jí na chvíli vzalo dech, takže zbytek cesty na samý vrchol kopce raději mlčela, aby nemusela zbytečně zastavovat. Ale ta cesta rozhodně stála za to, když se ocitla i dcerami na kopci, jehož sněhovou čepičku nerušily žádné stopy. Všechno bylo hladké a zalité zlatým sluncem, které stále viselo vysoko na obloze a mile se na culilo na celý svět. A bylo vidět opravdu skoro všude! Na západě se draze třpytil oceán, na jihu bylo vidět hory i lesy a na severu zase sopka v celé její kráse. Celá Gallirea jako na dlani. Pobídla Háti i s Omórikou, aby se spustily po svěšeném křídle k zemi a mohly se rozhlédnout jak chtěly. Sama se chtěla přiblížit k okraji, ale její pozornost rázem zaujal pohyb nedaleko nich. Zdálo se jí to? Byla si jistá, že nikoho necítila a že tu ani nebyly nikde kolem stopy. Ale teď ji v nose přeci jen podivně sladká vůně lechtala. Byla cizí a nedokázala ji pojmenovat, ale přeci si byla jistá, že už ji kdysi cítila. Dobrá nálada ji pohltila dávno před tím, než si uvědomila o co se jedná. Přesně před rokem, když společně s Tati šplhaly na Zubatou hrou ji cítila naposledy. Když proto její pohled dopadl do mandlových očí samotného boha Zimy, nebyla překvapená. Zářivý přívěšek, kterým ji tehdy obdaroval, se vesele zhoupnul ze strany na stranu.
„Vlčíšku!“ vítala ho vlčice s úsměvem, kterému nešlo zabránit. Bez ohledu na cokoliv se nekompromisně rozvalil po jejích lících. Vlčíšek byl ostatně jako život a dobrá nálada kolem něj jen hýřila. S úsměvem se hned rozhlížela po dcerách, aby se také mohly setkat s magickou bytostí, kterou zde jejich matka nečekala.
„Zdravím vás, milé dámy,“ usmíval se na ně bůh s radostnou jiskrou v oku, zatímco posedával na samém vrcholu hory. Jeho tlapky se do sněhu nebořily. Asi by to ani nedávalo smysl – přeci jen to byl bůh zimní magie a pán chladu a mrazu.
„Háti, Omí, pojďte pozdravit pána Zimy,“ ohlížela se hned po vlčatech, ale bůh se jen tiše smál a tlapkou klidnil její velká slova:
„Ale notak, jaký to jsem přeci pán! Jen dohlížím na klid a řád, aby všechno odpočívalo kdy má.“ Při těch slovech jeho pohled velmi významně sklouznul na Omóriku a spiklenecky na ni mrknul. Baghý se jen ušklíbla a natáhla se po neposedném vlčeti, aby ho mohla pocuchat. Vlahý vánek jí pak přinesl trochu prašanu do obličeje, což zcela výjimečně nebyla práce její matky. Zatímco vlčata měla prostor chvilku prudit někoho jiného a poznat se se svým prvním bohem, Baghý se na ně jen mile usmívala. A ten tázaný bůh to všechno zaznamenal.
„Není to náhoda, že se tu ovšem setkáváme,“ objasnil po krátké odmlce hnědé alfě, „loni jsme se setkali jinde a dostala jsi ode mne dar.“ Vlčice obratem zdvihla tlapku k hrudníku a chtěla poukázat na svůj přívěšek, ale on zavrtěl hlavou. „Kdeže přívěšek! To byla maličkost od tvého pana bratra, ovšem já myslím něco trochu jiného. Takovou drobnost, která po dnešku už drobností nebude. Vezmu si tvé kamínky i kvítí, ale nechám ti část své moci.“ Vlčice na něj koukala s hlavou lehce nakloněnou ke straně a chvilku ignorovala vlčata popelící se kolem nich. Nezmohla se ani na to prosté „cože to“. Jen seděla a nechápavě koukala, zatímco vlk se mile usmíval. Kde chodila ke všem těm darům a proč zrovna jí měl každý potřebu něco dávat? Vždyť byla úplně obyčejná a kdesi cosi. Navíc konkrétně po obdržení darů od Smrti byla docela skeptická k čemukoliv, co jí kdo nabízel. Vlčíšek se ovšem jen dál mile usmíval a očka mu zářila radostí, kterou si mohl klidně poměřit s vlčaty. Možná by i prohrál a stačila by na to Riki sama.
„Já nemám slov, mohu ti jen poděkovat. Ale j-,“
„Je to dobrý nápad,“ pronesl bůh hlasem, který nesnesl odporu. Ihned na to se ladně vyhoupl na všechny čtyři, zvonečky na jeho krku přátelsky cinkaly a Baghý připomenuly líbezný zvuk, který vydávala Jinksovy náramky. Znovu se usmála, i když teď byl zdrojem její radosti spíš partnerův šedý kožíšek, než Vlčíškova kouzelná moc. „Než abych se tu s vámi přel, nechám vás si užívat výlet. Vždyť proto jste sem přišly – a já mám k tomu tolik práce! Třeba se za rok zase uvidíme – to je pouze ve hvězdách. Vy, milé dámy, se mějte pěkně a užijte si těch dárečků, co jsem vám nadělil.“ Kdyby ta slova pronesl kdokoliv jiný, možná by zněla jako výtka. Ale Vlčíšek tím nemyslel nic zlého. Opravdu je nechtěl déle zdržovat a Baghý by jen měla tendenci vymlouvat mu jeho rozhodnutí. S provinilým úsměvem svěsila hlavu jako pokárané vlče:
"Děkuji, Vlčíšku," broukla vděčně. Přišlo už jen další spiklenecké mrknutí a byl pryč. Rozplynul se ve sněhu a Baghý zůstala bez dechu stát. Najednou ochuzená o všechno své kvítí a kamení, ale s magickou silou, která byla posledním dílkem zapadajícím do její kouzelné skládačky. Zmatený pohled jejích očí sjel pomalu k dcerám u jejích tlapek. Znovu nenacházela slov. Nic z toho moc nedávalo smysl a přesto si přišla povznesená a nadšená. Proč to všechno? Nechtěla však být nevděčná a tak se radši jen soustředila na to všechno pěkné, co jim tu Vlčíšek zanechal. Ty největší dárky ostatně už dostala a oba si je k sobě taky přitáhla aby mohla vlčatům hbitě očistit sníh z líček.

|objednávka|
9 hvězd do Vlčíškovy magie – 450 květin a 450 drahokamů (v inventáři zůstane 0 květin a 2 drahokamy)

Tolik otázek a tak málo času na všechny po jedné odpovídat. Hlavně protože byly jako saň. Jedna sťatá hlava a už místo ní rostly tři další. Ušklíbla se přirovnání a znovu zavlnila rameny, aby Háti trochu vyvedla z rovnováhy. Pád jí nehrozil, mohla si tlapky bezpečně opřít o křídlové klouby a proto si s ní matka dovolila laškovat. Sama se culila, ale nikoliv svému důvtipu. Nedokázala prostě slovy popsat ten pocit, který v jejím nitru vyvolával jejich hlasitý smích. A že ho bylo všude dost – rozléhal se po lese, který byl možná až příliš dlouho moc tichý. Její nitro přitom hořelo čirou mateřskou láskou.
„Nyran šel s tátou zpátky do pelechu, protože ho zábly nohy a byl unavený,“ vysvětlila zvědavé trojici krátce, „ale jen co se ohřeje, zase za náma přijdou. Anebo zatím promrznou zadky vám a budete si chtít pospat taky.“ Tomu se však musela smát. Z plna hrdla. Pochybovala, že by ty malé piraně něco jen tak unavilo. Byli moc zvědaví a připravení objevovat snad celý svět na jeden zátah. A nemohla jim nic říct, protože tenhle elán měli z její strany. Asi ironie osudu.
„Jaro je jedno z ročních období. Rodí se během něj nejvíc mláďat – vy jste takový přírodní úkaz. V létě pak rostou a připravují se na podzim a zimu, kdy všechno kolem nás odpočívá. Jako Nyran se totiž po létě unaví i příroda kolem nás, tak se zahalí do sněhové peřiny a tvrdě spí. Takhle se točí jedno období za druhým pořád dokola. Po zimě přijde jaro, pak léto, podzim a nakonec se zase vrátí další zima. Ale nemusíš si dělat starost, Omí, až jaro uvidíš, určitě si ho zamiluješ. Ještě není tak teplo pro naše husté kožíšky a nelítá tolik otravného hmyzu všude kolem. A všechno je barevné a všude je plno kytiček co nádherně voní. Však se sotva nadějete a už tu bude.“ Fuh, oddechla si v duchu. Tolik se nenamluvila snad nikdy v životě jako za posledních pár týdnů, co začala drobotina vyzvídat. Všimla si ovšem, že většinu mluvení zastávaly hlavně vlčice a Dráz zatím jen taktně mlčel a poslouchal. Nebo si to aspoň myslela. Na poslední vlče v řadě neviděla úplně dobře (spíš vůbec). Jeho zájem se však rázem probral, jakmile došlo na představení Adirama. Kvůli jeho nedávnému extempore s náhlou nutností odchodu měla trochu strach, avšak obavy chovala zbytečně. Vlčatům se se vší úctou poklonil a spustil tu svou. Radostně zamáchala oháňkou a v očích jí zajiskřilo. Jeho poznámku na Jinksovo triko neslyšela, nebo to alespoň taktně předstírala.
„Slyšíš Háti?“ oslovila hned vlče, které se jí z čistého nebe objevilo hlavou vzhůru v zorném poli, „jsi nejvyšší jasnost široko daleko. Vyšší už by byl jen ten, kdo by vylezl na rohy strejce Noriho.“ Její pozornost však záhy spadla zpět k divadlu, do kterého se hnědý vlk s vervou jemu vlastní pustil: „Jejich veličenstva Háti, Omórika a Dráz vyrazili na obhlídku svého kraje, urozený pane. Sjednat pořádky v lidu a objevit nová zákoutí jejich Borůvkového království!“ Všechna vlčata záhy poslušně pozdravila jejich nového známého a Dráz bez váhání zamířil k němu. Bez ostychu mu však matka pomohla z hromady sněhu, kam po jízdě z jejího hřbetu zapadl čenichem napřed.
„V pořádku, vaše Jasnosti?“ ptala se s žertovnou jiskrou v oku ve snaze syna co nejméně zostudit, kdyby snad nechtěl být matkou olizován před novým kamarádem. Než se však stihl vlček vynadívat na nejnovější deltu smečky, stihla Baghý prohodit s dotyčným pár rychlých vět.
„Jsem si naprosto jistá. Zasloužíš si mezi námi úctu, kterou ti tvé umění vydobylo. A taky víš, že jsi tu vždy vítaný. O tvém povýšení řeknu brzy Aranel.“ Pohled jí pak ihned sjel k Drázovi a jeho tuctu otázek, které naštěstí zodpověděl Adiram sám. Srdce se jí krátce stáhlo a přeskočilo snad úder nebo dva. Bylo by moudré svého mladšího syna nechat poprvé o samotě s někým, kdo nebyl jeho otec nebo ona? Vlčata její krátké zaváhání snad nepoznala, ale Adiram mohl. Při pohledu do těch zlatých očí ovšem nedokázala vzdorovat příliš dlouho. S povzdechem popošla kousek blíž k synkovu a trochu mu opravila srst na líčku.
„Kdyby to teda našemu hrdému bardovi nevadilo?“ krátce po něm blýskla pohledem, ale našla v něm jen ujištění. Znovu si povzdechla, „budeš opatrný a Adiram mi slíbí, že na tebe dá pozor, ano?“ při těch slovech jí srdce tlouklo tak neskutečně rychle a hlavou jí vířilo snad na tisíc myšlenek. Pod krkem ji sevřela úzkost, kterou však krátký pohled do modrých očí jejího dospělého protějšku zahnal na útěk. Úzkost i veškeré pochybnosti. Věděla v ten okamžik, že by nedopustil, aby se jejímu synáčkovi cokoliv stalo. Snad už jen z úcty k ní. Byli spolu ostatně u Smrti a podnikli spolu už nejednu výpravu. Polkla.
„Prosím, Adirame. Slib mi, že se mu nic nestane. A že jestli ho někam vezmeš, nepůjdete nikam daleko! Alespoň ne dál, než Velkému jezeru!“ nejradši by mu vysvětlila tolik věcí, ale Dráz měl plné právo poznat další členy jejich smečky a ona ho nechtěla víc napínat. I jí v tomhle věku hlídali jiní. Sama v mládí hlídala vlčata podstatně mladší. Její zadumání přerušila Omórika a hlasitý pokřik, který okamžitě spustila na jejích zádech.
„No jo, no jooo,“ zasmála se na odlehčenou a trochu pohodila ramenem, které jí před chvilkou prošpikovaly zoubky jako jehličky. „Kozo jedna! Já ti dám mě kousat,“ chichotala se, což mohlo vytvořit dojem, že jsi sou vlastně docela podobné. A pravdou bylo, že to nebyl jen dojem. Než se však otočila k odchodu, neb se jí v hlavě rodil ďábelský plán jak vlčatům zpestřit den, otočila se naposledy k synkovi:
„Bez Adirama nemluv s cizími vlky, ano? Dávej na sebe pozor a kdyby ti byla zima, nebo si měl hlad, Adiram tě odvede rovnou domů za mnou nebo za tátou, jasný? A dá na tebe pozor! A ty se budeš chovat slušně – třeba tě za to Adiram něco naučí.“ Jedna z posledních větna kterou kladla největší důraz byla míněná hlavně pro dospěláka. Byl na ní vidět i vděk, že přijal "do učení" jejího synka, ale poprvé se s ním loučit bylo pro matku náročné. Ještě jednou mu olízla líčko, než se konečně otočila k odchodu s halekající Omórikou na zádech. „Užijte si to spolu, pánové! A vy se tam nahoře tak nekvrdlejte. Však já vás teď vezmu na pořádnej výlet, to budete valit bulvy.“ Jak se Adiram s Drázem vzdalovali mezi stromy, Baghý se na ně ještě několikrát otočila. Snažila se však sebe samou ujistit, že s někým ze smečky bude Dráz absolutně v pořádku a alespoň něco pozná. Sama pak mířila jakoby směrem k úkrytu, kde jen z čerstvé kořisti uždíbla kus, kterým plánovala na vrcholu kopce ratolesti nakrmit. „Ukážu vám místo, odkud je vidět snad skoro celej svět,“ slibovala dcerám, jakmile je kroky zavedly k cestě, která vedla na Vyhlídku.

// Vyhlídka

// Ovocná tůň

Poslouchat debatu těch rošťáků na jejích zádech bylo místy ubíjející, místy zase nesnesitelně rozkošné. Třeaba když Dráz pustil Omóriku před sebe, aby z ní nebyl pomeranč? Dmula se pýchou jako páv, až se za sebe musela trochu stydět. Ale to okamžitě přešlo, když zase nejmladší sestra pomáhala bratrovi na její záda a utěšovala ho, že pomeranče vlastně nejsou vůbec tak špatné. Natáhla se, aby poslednímu vlčeti trochu pomohla čumákem a při tom mu olízla kus zad a zadní.
„Jste šikovní, že si pomáháte a že na sebe čekáte, to je moc důležité. Ať už mezi vámi sourozenci, nebo mezi kamarády vlčaty a vlky,“ pochválila je s úsměvem, jakmile vykročila. „A neboj se, Drázi,“ broukla pak ještě měkce a trochu poskočila, aby tu velkou trojku trochu naklepala. „Ségry sice remcaj, ale pomeranče jsou to nejzářivější ovoce. No fakt!“ Což byla vlastně pravda. Nic barevnějšího snad ani neznala. „Počkejte, až přijde jaro. To vás z těch všech barev všude kolem přejde zrak. Teď je všude bílo, sem tam hnědý kmen a občas se někde objeví sluníčko. Léto je úplně jinačí, ještě veselejší než zima,“ těžko se vlčatům popisovalo něco, co jaktěživ neviděla. Krátce jim poukázala svůj světélkující přívěšek, ale pokud si ho Háti nepřitáhla, mohli vidět jen kousky všech těch barev, které se z něj linuly.
Ucho už měla zatím celé poslintané a to sotva opustila kruh z menhirů. Omórika jí z boku zase vytrhala nejen chomáče chlupů, ale i hnědé peří. Zasloužili si za to trochu poškádlit, dokud si na ně ještě mohla vyskakovat. Možná i proto se po stezce pomalu rozklusala a sem tam mírně poskočila (snad jako když si zařádí kůň), aby si ta havěť taky trochu užila čerstvého vzduchu a zimních radovánek. Holomráz kolem nich štípal do líček a sníh se jí lepil na srst kolem tlapek. Křídla však pořád pevně držela u boků a jistila jimi bez rozdílu všechny přítomné pasažéry. Za zády se jí letky křížily a vytvářely takovou mističku, ve které byla vlčata v bezpečí před pádem. Doufala taky, že náhlá změna tempa Háti vytrhne z té pochmurné nálady, která ji nutila se strachovat. Přeci jen ale po asi padesáti metrech poklusu znovu zpomalila, aby mohla vlčatům věnovat plnou pozornost.
„Nikam nejdu, nic se neboj,“ ujistila nejstarší dceru, která jí vesele mohla koukat přes hlavu mezi ušima, kdyby si tedy zrovna neválela čumáček ve větrem ošlehané srsti. „Zůstaneš se mnou tak dlouho, jak jen budeš chtít, ano? A kdo bude chtít potkat nové kamarády, taky mu bránit nebudu,“ ujistila jedním tahem všechna vlčata. Entuziasmus Omóriky a Dráze jí dodával naději, že udělají na vlky ve smečce dobrý dojem. Ostatně v dáli se už mezi stromy pomalu zjevil jeden hnědý kožíšek, který ostatně nutně potřeboval kontrolu!
„Děti, koukejte!“ poukázala nosem mezi stromy, „támhle hned jednoho máte! Všichni tady jsou super a kdyby náhodou nebyli, musíte mi to hned říct, ano? Postarám se, aby se k vám každý choval jedině hezky.“ Ta slova pronášela tiše, takže v křupajícím sněhu jí vlk ještě rozumět nemohl. Vlčata ovšem ano. A tak to bylo správně, protože jedině jejich ouškům ta slova patřila. „Jestli jsou to pomeranče musíte zjistit sami, ale super sou určitě!“ Ta slova Adiram už slyšet musel, protože je řekla nahlas schválně.
„Omóriko, Eö, Drázi, tohle je Adiram. Náš bard slavný nejen napříč Gallireou, ale taky napříč kontinenty! Hezky ho pozdravte, to se totiž sluší a patří, když někoho potkáte, pak na vás hned budou všichni milejší, když pozdravíte,“ sama mu kývla na pozdrav a postavila se tak, aby na něj všechna vlčata dobře viděla, křídlo jí přitom sklouzlo k zemi jako skluzavka vybízející je k jízdě, kdyby snad chtěli novou tvář poznat z blízka. „Adirame, tohle jsou Omórika, Háti Eä a Dráz, moje vlčata.“ Jako by to vzhledem k jejich podobě nebylo docela jasné. Ať už to byla velikost, uši nebo nos, všichni z ní něco měli. „Přišla jsem ti je představit,“ přejela ho přitom pohledem od hlavy až k patě, „a taky si s tebou promluvit ohledně takové drobnosti, která se týká tvého povýšení na deltu.“ Ta poslední slova padla jen tak mimochodem, protože tu převážně představovala nejnovější členy Borůvkové smešky jejich novému kamarádovi. U Adirama si však nebyla moc jistá reakcí. Teď už ovšem nebylo cesty zpět. Zpacifikovat ho v případě nutnosti mohla kdykoliv.

Rodičovství rozhodně nebyla procházka růžovou zahradou, protože udržet pozornost tolika vlčat bylo prakticky nemožné. Když poslouchalo jedno, zbytek snad na just pozornost obracel k něčemu úplně jinému (i kdyby to zrovna byla jen pošahaná skála). Háti byla jediná, která zjevně matčino vyprávění se zájmem poslouchala. Tedy – ona společně s jejím otcem. Oproti tomu Nyran s Drázem se tvářili všelijak a bylo těžké rozklíčovat, jestli se nudí, nebo jestli je nový úkol taky zajímá. Starší ze synů se navíc začínal chvět i navzdory hřejivému větru, který kolem nich ještě před chvilkou proudil. Jeho mladší protějšek na druhou stranu vypadal docela spokojeně a odhodlaný něco – prakticky vzato asi cokoliv – podniknout. V ideálním případě však výlet za dlabancem. A Omórika se soustředila jen a pouze na to, aby dokázala ulovit svou vlastní sestru. Jak že jiné vlčice stíhaly víc vlčat najednou? Raději se po svém krátkém proslovu otočila zpět na partnera a krátce přikývla:
„Představíme je Aranel. A tebe taky.“ Jejich konverzaci však narušil malý Nyran, který po velmi dlouhém mlčení řekl jedinou větu. Větu, která vlastně všechno rozhodla za ně. Hnědá se proto opatrně propletla mezi ratolestmi a šedého synka si obezřetně přitáhla tlapou k sobě, aby ho pak jediným ladným pohybem mohla za kůži na zátylku usadit otci za krk. Možná si musela trochu poskočit a zadek mu do té výšky vystrčit nosem, aby syna dostala na místo určení, ale záhy byl drobek usazený v Jinksově šedém kožichu a tlapky mu muselo hřát jeho tělesné teplo.
„Co říkáš na to, že tě táta zase vezme zpátky do jeskyně a spolu se tam ohřejete? Pořádně si zachumlej ťapky.“ Bylo těžké koordinovat program pro čtveřici zcela rozdílných nátur. Zatímco se věnovala Nyranovi, za zády jí zase vřelo bitevní pole. Jeden chtěl to a druhá zase ono. A všichni se chtěli najíst, ale každý ideálně něco jiného. Alespoň že smečka se snad konečně vrátila z lovu, ačkoliv alfa neslyšela žádné vytí, které by jejich návrat ohlásilo. Na druhou stranu asi bylo načase, aby všechno zkontrolovala sama. Vlčata alespoň mohla jít s ní.
„Veverka není dlabanec, ale má dlouhou, bílou oháňku. Však počkej až ji najdeme!“ obrátila se ihned na Háti, kterou všechno zajímalo. „Ne, Omí, není to pomeranč. Pomeranč je oranžový, jako ten co jste ochutnali. A nemá chlupy.“ Alespoň že všichni vypadali spokojeně. Bříška měla vlčata pořád kulatá a Baghý se tak nemusela bát, že by umírala hlady. K nějakému tomu úlovku se ale mohli vydat.
„Háti, Omóriko, Drázi,“ oslovila postupně všechny potomky, jenže jak ji měl někdo poslouchat, když nejmladší členka rodu zrovna masakrovala tu nejstarší. Krátce se usmála, než zasáhla do sporu a než si obě dcery přitáhla blíž k sobě. „Polezte mi na záda. Ukážu vám les a najdem ten dlabanec, jo?“ S těmi slovy si lehla na studenou zem a dovolila trojici se jí vyškrábat za krk. Přizvedlá křídla jim poskytovala oporu pro nožky a takovou drobnou plošinu, po které mohli hopkat v případě zájmu. Na druhou stanu nikoho nenutila se vozit, kdyby chtěli testovat své vlastní silné nožky. Ještě v leže se pak otočila na Jinkse s Nyranem, kteří měli vlastní veledůležitý úkol:
„Byla jsem u Života, těch pár minut co jsem byla pryč. Nechal pro mě poslat a zase mě vrátil zpátky. Gratuloval nám k upírům,“ mrkla spiklenecky na šedého, který musel být podobně utahaný jako ona. Ostatně jim osud přidělil opravdu požehnané množství piraň. Ale ne že by jí to vadilo. Milovala všechny stejně od prvního okamžiku.
„Tak co? Můžeme vyrazit?“ ptala se pak rozpustilých ratolestí těsně před tím, než se znovu postavila na všechny čtyři. Dávala si pozor, aby případné pasažéry nevyklopila a zároveň kolem každého z nich zkoušela udržet pomocí magie počasí vzduch o něco teplejší, aby vlčata nenastydla. Alespoň měla příležitost si procvičit všechny ty magie, které jí smrt naložila do vínku. Copak se ale musela bát nějaké nemoci? Všichni měli kožíšky husté jak polární medvíďata. Krátce se však ještě před odchodem otočila na Jinkse a láskyplně si otřela hlavu o jeho bradu. „Buďte opatrní, prosím.“ A i s těmi slovy si to pomalu namířila směrem do útrob lesa, odkud taky cítila nejvíc vlků.
„Smečka, děti, je skupina vlků, která žije pohromadě a pomáhá si. A já vám teď představím nějaké naše přátele ze smečky, na které se vždy budete moct spolehnout, když budete něco potřebovat, ano?“

// Borůvkový les

// vrchol Narrských vršků via Teleportační lístek #2

Ocitla se na břehu tůně doslova z čistého nebe a stala se tak svědkem toho největšího chaosu, který prozatím zažila. Velká čtyřka se buď válela na zemi, nebo hystericky vřískala (což teda byla práce především Omóriky) a všechno se nějak hroutilo. Háti pro jistotu vůbec neviděla, Nyran se na druhou stranu dožadoval pozornosti Jinkse a vyzrazení polohy jeho nejstarší sestry. A Dráz, ten se snad ještě pokoušel vyhrabat ze závěje, do které ho poslalo matčino zmizení při běhu. Prostě čistý chaos, ve kterém bylo obtížné se zorientovat. Hnědá se proto zhluboka nadechla a vydechla, než se do něj po hlavě ponořila. Pořád ji však doprovázela Životova dobrá nálada a chuť k laškování. A co jiného dělat s vlčaty, než je zabavit? Poryv vlažného větru se prohnal kolem tůně a doprovodilo ho tesknivé kvílení meluzíny. A šup! Jedno, druhé, třetí i čtvrté vlče náhle viselo ve vzduchu a mohlo tak maximálně kopat nožkami. Samozřejmě byli sotva nad povrchem sněhu, ale aspoň jich bylo vidět. A třeba je to všechny na chvilku utiší!
„Po-zor!“ zavelela hnědá s úsměvem na rtech a snad na sebe tak upoutala pozornost, stála v pozoru a s hlavou vztyčenou. Všechna vlčata se ve vzduchu chtě nechtě otočila směrem k ní, než s lehkostí padla do čerstvého sněhu. „Doneslo se k mým uším, že se nedaleko odtud se objevila sněžná veverka. A taková sněžná veverka je opravdu, opravdu vzácná. Je jí vidět jen asi jednou za sto-, no, za hodně dlouhou dobu!“ Vařila z vody, ale snažila se vlčata odpoutat od nepřehledného pobíhání a pachuti pomaranče. Navíc kdyby se jim opravdu podařilo najít veverku nebo nějakou jinou havěť, mohla by se něco přiučit o stopování a lovu. Byla sice moc malá na to, aby zvládala lovit sama, ale třeba je bude taková hra bavit? Pohledem sjela k jejich otci a rozpustile zamáchala oháňkou. Pak ti povím, kde sem byla, snažila se mu sdělit důležitým pohledem, zatímco na sebe zkusmo upoutávala pozornost všech ratolestí.
„Může být docela nebezpečná, ale kdo si jednou sáhne na její oháňku, bude mít zatracený štěstí.“ Svá slova zveličovala a z komára dělala velblouda. „Ale taky se říká, že se nedaleko její oháňky nachází setsakra dobrej dlabanec.“ Ta slova zdůraznila snad úplně nejvíc, protože unavená a najedená vlčata jsou spokojená vlčata. „Takže – co vyrazit po stopách sněžné veverky a zkusit u toho najít něco na zub?“ Jestli tohle vlčata nezaujme, čekal je všechny sakra náročný den.

// Ovocná tůň via Teleportační lístek #1

Všude byl sníh a mráz a její rodina. Až do chvíle, kdy náhle kolem nebylo nic známého. Zarazila se uprostřed té pustiny a zmateně zamrkala – její oči musely pracně přivyknout náhlé změně v osvětlení. Z modré všude kolem se svět změnil v pustinu zalitou posledními zbytky zlatého světla, která ji zaskočila. Zmateně se několikrát rozhlédla a rozechvěle zakroutila hlavou ze strany na stranu. Světla však ubývalo, jak se kvapem blížila noc. Tedy – záhy byla tady. A zůstala jen tma a podivné teplo, na které její kožich rozhodně nebyl stavěný.
„Jinksi?“ houkla zkusmo do prostoru zalitého stříbrnou měsíční září. Odpověď však nepřišla – tedy alespoň ne ta, po které toužila. Místo Jinkse se totiž ozval někdo úplně jiný. A bylo pravdou, že ten hlas mohla očekávat. Vždyť ke komu jinému tohle místo mohla připsat spíš, než právě k Životu samému? Ještě ani nedokončil svá slova, kdy ustaraně volala jména svých potomků a už na něm pevně seděly její zmatené, vykulené zraky.
„Vítej, drahá přítelkyně!“ vítal ji s úsměvem na tváři, zatímco si to k ní šinul z útrob temné jeskyně v ústraní. „Tak rád tě vidím! Omlouvám se, že jsem pro tebe dal poslat tak spěšně a zhurta, ale dlouho tě rozhodně nezdržím. Chtěl jsem s tebou jen mluvit, než se nachýlí ke konci tenhle měsíční cyklus. A už jsem ti chválil ratolesti? Jsou přímo rozkošní, říkal jsem ti to?“ Z těch všech informací šla vlčici hlava kolem, ale nedávala to na sobě pokud možno znát. Snažila se prostě jen tvářit důstojně a děkovně přikývla, když pochválil vlčata. Pozorný si však jistě mohl všimnou pyšného úsměvu, který si nalezl cestu na jinak zádumčivou tvář.
„Zdravím i tebe a děkuji,“ pronesla s lehkým úsměvem svým zdvořilým, tichým hlasem. Jak by se vůbec mohla mračit na pána Života, který s ní vždycky jednal slušně a byl milý? Možná i proto se její úsměv rozšířil ještě víc, když se vlk, taktéž oděný do jeho zimního roucha, přiblížil až přímo k ní. Mile se culil a přátelsky máchal dlouhou oháňkou, kterou si jinak vláčel po zemi.
„Je to dlouho, co jsme se viděli naposledy, že? Hodně se změnilo a můj dárek ti sluší!“ jistě že ihned poukazoval na pár vznešených křídel, který vlčice pevně tiskla k bokům. Stalo se to téměř instinktem a taky nejprve nepochopila, cože místní bůh myslí. Zrovna ji pomalu obcházel a prohlížel si jí. Zatím nedostala pořádně příležitost chopit se slova a zjevně to tak mělo zůstat, neboť sotva se nadechla, už jí skákal do řeči: „Moc ti to sluší, však já sem od začátku věděl, že budeš dobrou alfou – mám na to čuch.“ To byla informace, nad kterou se trochu ošila a nevěřícně si ho projela chladným, nedůvěřivým pohledem – jako jestli si z ní snad nestřílí. Ale jako vždy vypadal nadmíru přívětivě, pozitivně a upřímně, takže v tom asi nějaká ta pravda ležet musela. Obměkčila proto svůj úsměv a také zamáchala oháňkou.
„Jsem ráda za tvá slova chvály, ale proč jsem se tu tak náhle ocitla? Děje se snad něco?“ bylo nutné se na to zeptat – bylo třeba vědět, proč ji sem bůh povolal od rodiny. Slunce šlo dávno spát a na nebi se odrážel jen poslední srpek ubývající luny. Ale Život rozhodně nevypadal nějak pohoršený jejím náhlým odtržením od vlčat a partnera. Jen se dál mile usmíval, jak tak seděl naproti ní, culící se jako měsíček na hnoji.
„No,“ zasmál se s lehkým pokrčením ramen a úsměvem, který by seděl spíše pro vymlouvajícího se puberťáka, „věc se má tak, že jsem s tebou potřeboval mluvit. A nic se neboj! Zase tě rychle vrátím domů k rodině – o nic nepřijdeš! Ale mám pro tebe ještě jednu drobnost, kterou bych ti rád předal – a ne, nelekej se prosím tebe!“ konejšil hned vlčici, které se instinktivně zježila srst na zádech a krku. Jeho posledním darem byla křídla, která jí ale Smrt musela vyrvat silou ze zad. Přirozeně se jí to nelíbilo a hrozila se takové možnosti. Panikařící bůh se jí však ihned snažil pokud možno co nejvíc uklidnit: „Vážně! Opravdu – j-je to jenom dobré!“ zadrhával najednou, neb si sám naběhl. Naštěstí se tvou chybou nenechal úplně rozhodit a nervózním smíchem to celé uzavřel a otočil. „Tedy – věc se má tak, že pro tebe mám ještě jednu z posledních věcí, co ti mohu nabídnout. Jde o sílu tvého bratra. Sílu ovládat vodu. A než něco řekneš, ano! Myslím si, že je to dobrý nápad. Dokonce výborný nápad.“ Zmatená vlčice na něj koukala skrze přivřená víčka ve snaze zbavit se dojmu, že je to špatný nápad navzdory jeho pokusím ji ujistit. Ale byl to koneckonců bůh, kdo ji sem kvůli svému daru povolal. Bylo by neslušné ho odmítnout. Svorně sklopila pohled k zemi (navíc mohla snad odolávat jeho pozitivitě a kouzlům?).
„Věřím ti, že jsi moudrý a tvé volby že jsou dobré. A plně ti důvěřuji. Nejsi svou sestrou a vím, že máš v úmyslu jen dobré věci. A děkuji, že nade mnou stále držíš ochranou tlapku. Jen – proč jsi na mě vždy tak milý? Jak jsem si vysloužila tvou nehynoucí přízeň? Vím, že jsi hodný ke všem, ale proč… proč i já?“ Ta otázka z ní vypadla nějak omylem a kousla se ihned do jazyka, ale jako by na tom moc záleželo. I kdyby ji nevyslovila, Život by si ji určitě uměl vylovit z hlubin její spletité mysli. Jen se přátelsky usmál a dlouhou oháňkou poklepal na chladnoucí zem pod jejich tlapkami. Jak dlouho tu seděli? Pár minut, nebo celé hodiny? V jeho přítomnosti nějak ztrácela schopnost orientovat se v čase i prostoru.
„Nenadržuji jednomu nebo druhému – snažím se být spravedlivý ke všem stejně. A nevím, proč by si hodná duše, třebaže plná pochybností, neměla zasloužit mou přízeň stejně tak jako jiní. Po světě chodí spousty domýšlivých duší, které by taková věc ani nenapadla,“ posteskl si náhle po opravdu krátké odmlce. Baghý seděla proti němu a poslouchala, neboť čekala nějaké pokračování těch slov. A také přišlo:
„Plno duší – a nejen těch vlčích – nezná nějakou střídmost. Nezná pokoru. A jestli od tebe mohu za mé dary opravdu něco žádat jako protislužbu, byla by to tahle jediná věc: vychovej svá vlčata v pokoře a se schopností uznat svou chybu. Ať jich po světě kráčí pokud možno co nejvíc. Co nejvíc dobrých duší.“ V jeho tváří se něco pozměnilo a na moment chytla takovou zvláštní patinu. Jako by magický vlk zestárnul o celá století jen jedním pohledem. Stačilo však mrknout a ten dojem byl pryč a místo starce před Baghý znovu stál ten veselý a milý Život, který vždy tak překypoval energií a elánem. „Ale to je opravdu jen drobnost – nepochybuji, že je všechny vychováš perfektně. Ty společně s Jinksem. Bude nejen dobrým partnerem, ale i skvělým otcem. O tom žádná.“ Věděl toho tolik, že až zůstával rozum stát. A Baghý se jen zasmála v odpověď, protože to bylo ostatně něco, co dávno věděla. V Životově tváři se však náhle zjevilo zděšení.
„Páni! Vůbec si nedávám pozor na čas. A přišel čas tě zase poslat domů k rodině. Spolu s mými dary.“ Hnědá chtěla obratem protestovat, protože najednou se jí domů rozhodně nechtělo. Ale copak dostala moc prostoru k nějakým námitkám, když bůh už zase mluvil a mluvil a nešlo ho zastavit? „Kvítí jsi mi za ta léta přinesla už dosti – dost, takže jsme vyrovnaní. Leda bys mi snad chtěla udělat radost. Dávej pozor na svou smečku i rodinu a ať se vám všem daří. A někdy přiveď ratolesti na návštěvu! Moc rád je všechny poznám.“ Jeho optimismus jí rezonoval celou kostrou a touha zůstat byla náhle silnější než cokoliv jiného. Vždyť droboť bez ní ještě vydrží, ne? Ale to už se kolem ní seskupovala jeho síla a ona cítila, jak se pomalu vrací k ovocné tůni, kde si o ní rodina jistě dělala starosti.
„Díky ti, Živote,“ broukla tiše, zlomená neochotou k loučení a trochu skleslá, že její návštěva tak rychle končí. Ale Bůh toho měl jistě plné tlapky a jistě chtěl vidět ještě spousty dalších vlků. Jeho magii se proto nebránila a nechala obraz kolem sebe rozplynout, dokud skaliska a poušť nenahradila tůň a menhiry a ta nejrozkošnější banda lotrů, kterou svět kdy poznal.

// Ovocná tůň via Teleportační lístek #2

|objednávka|

ID - M01/ voda – 20 křišťálů + 200 mušliček
ID - M02/ voda – 4 hvězdy za 120 květin
ID - M02/ voda – 5 hvězd za 250 květin
–––
celkem 20 křišťálů, 200 mušliček a 370 květin
na nákup uplatňuji slevu 50% od Vlčíška.
Se slevou tedy platím 10 křišťálů, 100 mušliček a 185 květin.
V inventáři zůstane 0 květin, 0 křišťálů a 213 mušlí.

// Mamča se na hulváta na pár chvilek trhne, co nevidět se však vrátí <3

Baghý si užívala příjemný čas strávený s rodinou. Vlčata byla nadšená z dovádění a zjevně si užívala ty příjemné chvíle, které pocítila jakmile jim z jazýčků odezněla hořká chuť pomerančové slupky. Jejich matka to sledovala s jiskrou v oku a mile se culila na droboť batolící se kolem. Tedy ne že by se nějak moc batolili. S každým krokem jim tlapky sílily a všichni nabírali víc a víc sil. Cítila Dráze, jak se jí pověsil na ocas a nechala ho se houpat spolu s ní. Kdykoliv popoběhla sem nebo tam, táhla ho za sebou jako přívěšek. A možná se synem trochu víc klopila zatáčky, aby si tuhle legraci mohl trochu užít. Nyranovi mohla o borůvčí vyprávět o něco později – vždyť měli ještě čas. Beztak nejvíc ocení, až je bude moct sám ochutnat a taky si od nich pořádně opatlat kožich fialovou barvou.
V zápalu hry se dosplěá vlčice chtěla pověsit na krk svého partnera a zatáhnout ho tak do pořádného víru dětských radovánek. Ale něco se stalo a všechno se změnilo. Hnědá společně s Drázem zrovna mířila podél břehu tůně. Mohla se s pevnou půdou pod nohama trochu rozběhnout a dopřát synáčkovi trochu toho vzrušení. Ale to by uprostřed skoku nesměla prostě jen tak zmizet. Vlče pověšené na jejím ocase se muselo sklouznout po ledu jako puk, jak se najednou jejich spojení rozrušilo. A Baghý? Ta se zničehož nic ocitla na úplně cizím místě.

// Vrchol Narrských kopců via via Teleportační lístek #1

ZÁSOBY

Sledovala drobotinu batolící se všude kolem a usmívala se na syny i dcery. Vypadali spokojeně, třebaže se jim sníh všude kolem asi moc nezamlouval. I když nakonec jim určitě přišel podstatně lepší než pomeranč, který upoutal jejich pozornost. To byla jediná alespoň trochu barevná věc široko daleko – nebylo divu, že se k němu tak upnuli. Naposledy se otřela o Jinkse, než se konečně k ratolestem přicpala sama. Dávala si přitom dobrý pozor, aby nikomu nešlápla na ocas, nebo aby do nikoho nestrčila. Mohla tak být z první řady svědkem toho, jak se k pomeranči hrdě vrhá Omórika. Nyran se dramaticky válel na zemi a matka si ho přitáhla tlapkou k sobě, aby mu z tváře mohla očistit zbytky oranžové dužiny a lepkavé šťávy.
„Chutnalo?“ ušklíbla se kysele vlčeti, jako by ochutnala oranžovou kouli sama. Ona byla ale docela moudrá a věcem z tůně nevěřila za každou cenu. Ne všechno bylo sladké a dobré. A tenhle pomeranč, ten byl dokonalým příkladem. Posadila se k té svaté čtveřici, Nyrana stále přitaženého k sobě, zatímco se odborné pomoci rodičů začal dožadovat nešťastný Dráz. A jak ji to pobavilo. Nebožák vypadal zcela zničeně, zrazený životem ještě před tím, než ho vůbec stihnul poznat. Zasmála se a druhou tlapkou k sobě přitáhla i tmavšího syna, načež ho něžně pohladila po zádech.
„Tohle není jídlo pro vlky, tohle jí spíš zvířata, která my lovíme.“ Her big Mufasa moment. „Lovná zvěř jí různé bobule a traviny a listí – to teď v zimě neroste. A ta zvířata pak musíme lovit my. Věci jako jsou tyhle si dáváme spíše na chuť. Jako třeba Borůvky, které tu všude rostou a po kterých se jmenuje naše smečka.“ Ještě aby borůvková vlčata nedlabala ovoce, to by teprve byla ironie osudu. „Tady v tůni se občas objevují dobré kousky – sladké. Tohle rozhodně nebyl jeden z nich,“ zasmála se znovu a hravě Dráze svalila do sněhu kousek od nich. Napůl brečící Omóriku která nechtěla přiznat jak nechutné to oranžové bylo zase poryv větru vyzvednul do vzduchu a něžně s ní praštil do závěje o kus dál. V tu ránu Baghý vyskočila na všechny čtyři a s ocasem vztyčeným vysoko nad hlavu vyzívala zbývající droboť ke hře. Nyrana poslala tlapkou jako puk po odhaleném ledu a zbývala Háti. Nepochybovala, že by ji snad někdo odmítnul. Vždyť si taky museli užít trochu legrace, když už byl všude sníh a bylo tak krásně. Poskočila směrem k dceři a hravě proti ní vypadla tlapkou. Do hustého kožichu se opíraly sluneční paprsky. Měla radost a užívala si čas strávený s rodinou, který přišla tak nečekaně, ale bez které by to už zaručeně nebylo ono!

// Borůvkový les

Baghý nakonec skončila na začátku kolony, ale nevadilo jí to. Měla sice nulový přehled, ale výška sněhových závějí kolem jim poskytovala nutné bezpečí. Hlavně protože jim vlčata prostě neměla kam zdrhnout. Capala husím pochodem za mámou a tvářila se udiveně prakticky z každé blbosti, což bylo fajn. Neměla pak tendence se rozprchnout jako švábi když se rozsvítí a jen vesele štěbetala.
„Páni, vidíte to?“ halekal jeden.
„Tatí, co je tohle?“ hulákala druhá co krok.
Baghý zatím měla čas se trochu porozhlédnout. Aranel svolávala smečku k lovu, ale cestou k tůni nepotkali žádné čerstvé stopy. To značilo, že se ještě z lovu nevrátili. Snad byli do jednoho v pořádku. Neměla však výjimečně moc myšlenky na spravování smečky, když se za ní batolila vlčata připravená poznat celý svět.
„A jsme tady!“ uvítala drobotinu u zamrzlé tůně v kruhu ze vztyčených menhirů. Ten pohled u skupinky vlčat vyvolal udivené „whoa“, jak se rozhlížela po kamení a stromech a všem, co se jim nabízelo. A Baghý se moc nezdráhala, když vstoupila opatrně na led. Mrzlo už měsíc v kuse a třebaže vrstva zlověstně křupala, vlčice si byla jistá, že je dost silná pro ně všechny. Tohle bylo ideální místo, kde mohli jejich milovanou havěť unavit. A kdo to potřeboval víc, než Háti s Omórikou, které se k matčiným nohám na otevřeném prostranství ihned vrhly. A taky ihned obě skončily zapadané ve sněhu, protože plocha nečekaně klouzala. Baghý se jim oběma vysmála a taky je vylovila ze závěje. Nejmladší koukal ze sněhu jen kus zadku, tlapky a ocas. Háti se zatím znovu válela v závěji jako želva. Novinka však vzbudila něco i v Drázovi s Nyranem, kteří se se smíchem vrhli za sestrami. Nyran možná trochu pomaleji, neb se mu nezamlouval sníh, který se mu nalepil na chmýří na předloktích. Ale netrápilo ho to tak moc, aby ho to snad zastavilo od hry. A Baghý? Ta zatím měla příležitost pomalu se přiblížit k Jinksovi a otřít se něžně o jeho krk. Neměla slova, ale beztak tomu určitě rozuměl. Každý jeden z jejich potomků byl totiž úplně perfektní.

// úkryt

Vlčice stála se zatajeným dechem a čekala, až se Jinks ujme jejich nejstarší dcery. „Hihihi,“ chichotala se zatím Háti, jak si tak visela ve vzduchu a kopala nohama kolem sebe. Vůbec si neuvědomovala, že přímo pod ní je metrový sráz, který by ji sice nemusel stát život, ale dozajista by si namlela čumák. Možná ten sníh nebyl až takovým prokletím. Příroda byla polstrovaná pro každý jejich pád. Možná jim nakonec ta zima docela svědčila. Modrý pohled však záhy přitáhlo hlasité „Víííí~,“ kterak se Omórika hnala za sestrou. Byla zastavena bílou tlapkou na poslední chvíli, kdy ji matka strhla stranou a přišlápla jí oháňku. To se znovu setkalo s hlasitým prostestem a prvním „ale mami!“, které se kdy k uším alfy doneslo. Bylo to rozkošné, ale lepší by to bylo za jiných okolností. Rozhodně ne u příležitosti, kdy se sotva měsíční vlčata snažila spáchat rituální sebevraždu?
„Pomalu!“ zdůraznila znovu Omórice, která ji proklála pohledem a bylo jí opáčeno vyplazeným jazykem hned ze tří stran. První se gesta však chopil Nyran, který teď poslušně štrádoval za otcem a taky poslušně počkal, až ho někdo sundá dolů. Baghý přitom sama chopila Omóriku za zátylek a následována Drázem si to namířila za Jinksem se zbytkem rodinky.
„Mami, notak. Co je to to nebezpečí,“ usilovalo jmenované vlče zatím o informace, kteréch se mu dostalo až ve chvíli, kdy byla dotčená Omórika usazena do sněhu pod srázem. K jejich radosti již bylo na zemi tolik sněhu, že se jím sotva mohla s její velikostí prodrat a spoléhala tak na otce, který jim musel prorazit cestu k tůňce.
„Nebezpečí je, když se ti něco může stát. Jako ošklivého – když tě pak něco bolí, nebo tak.“ Její pokus o vysvětlení se však nesetkal moc s úspěchem. Navíc se k ní záhy přitočil Nyran, který zjevně hledal útěchu od všeho toho sněhu, který ho kousal do měkkých a nezkušených tlapek. „Já tomu polád nelozumím,“ postesknul si šedý vlček, ale Baghý ho konejšivě pohladila tlapkou po zádech.
„PoŘád, zlatíčko. A teď si tím ani jeden nelámejte hlavu. Přímo tady se vám nic nemůže stát. Leda by vás Vlčíšek štípnul do čumáků,“ poškádlila vlčata a pomalu je popostrčila na cestu, kterou před nimi razil otec s uraženými dcerami.

// Ovocná tůň