Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Blueberry | Červen | 2/10

Seděli bok po boku u klidného jezera a koukali se do dálky, která se vždycky zdála tak lákavá. Baghý milovala ten pocit těsně před tím, než mohla pohlédnout na další horizont před sebou. Svět byl pak vždy o něco záhadnější a divočejší, třebaže se ve větvoví nemusela hnout ani smítka.
„Alfování dle mýho není pro nikoho. Ale baví mě to,“ zakřenila se na druhého vlka spiklenecky a zamáchala oháňkou ze strany na stranu. „Bere si to hodně času a energie.“ To byla pravda a věděli to oba. Ona si tuhle cestu úplně dobrovolně nevybrala, ale zároveň toho nikdy nelitovala. Žít v Borůvkové smečce ji bavilo. Přeci se jí ale sem tam do hlavy vetřela myšlenka, jestli už pomalu nepřicházel čas smečku předat zase dál. Nevyslovila to však nahlas. Na to si ještě nebyla docela jistá. A Blueberry naštěstí trochu pozměnil směr konverzace, takže si mohla oddechnout a takové plánování nechat na trochu jinačí čas.
„Úplně ti rozumím. Taky si nejsem pořádně jistá. Ale o tom to celý občas je, ne? Že pořádně nevíme kam. Většinou nám pak život pod tlapky hodí takovou příležitost, že by se ti ani nesnilo.“ Přátelsky do něj s těmi slovy drcla ramenem. Věřila jim.

„Nikdo neříká, že starej kozel nemůže bejt majestátní,“ opáčila s klidným úsměvem pevně vepsaným do tváře. Ale naštěstí se Nori nebál jí to vracet, i když byl po zimě takový trochu… no nebylo to ono. Zjevně se mu krev z mozečku přelila do bříška a nepálil po ní tak ostré, jak to normálně uměl. I proto se jen ušklíbla. „Zatím ne.“ Důraz na slovo zatím byl sakra důležitý. Ne že by něco plánovala, ale když teď byla první havěť z domu? Nebylo to poprvé, co ji něco takového napadlo. Ale teď jí ten červíček přeci jen dloubal v hlavě o něco málo víc. Její zamyšlené mlčení prolomila další ze všetečných otázek jejího vrchního pobočníka a druha. Naklonila hlavu ke straně a pohledem letmo sklouzla k růžkům, od kterých se odrážely sluneční paprsky. Nadechla se, aby s vážnou tváří odpověděla, ale jasně, že z ní nemohlo vylézt nic normálního. Byl to u všech čertů Norek, co se ptal!
„Abys mohl příště Styx trknout do prdele,“ zakřenila se spiklenecky. Proti Styx nic neměla, ale fakt, že teď po Borůvce pobíhalo malé Styxčtě si nechala pro sebe. Věděla, jaký na ní Norek má názor. „Ale odpovědi na takový otázky v leže nenajdem.“ I proto se s náhlým přívalem nadšení začala zvědat. „Šup. Na nohy.“

Baghý se najedla kultivovaně a všechny stopy barbarského počinu jejího přítele (hlavně cákance krve co doprskal až na ní) si pak elegantně utřela tlapičkou. Na konci hostiny vlastně nevypadala vůbec špinavá a zanedbaná. Prostě dáma (příležitostně). Doufala, že tahle bašta kostlivci alespoň trochu pomůže získat zase nějaká ta kila navíc a nebude jen kůží potažená silueta kozla.
„Není to vlastně kanibalismus? Vsadila bych se, že ste napůl příbuzný,“ popíchla pak ze svého místečka v suchu a teple při zapadajícím sluníčku svého kamaráda. „Srnci maj taky parůžky. Ještě chvilku a budeš bobkovat jak oni. Možná trochu trávy jako dezert?“ Bože. Byl tak snadný terč a ona si to náramně užívala. Ale pořád to nebylo to dobrodružství, které tolik chtěli zažít. Což bylo v krajním rozporu s tím, že si teď jemnostpán hodlal vyvalovat zadek v trávě a ukazovat na odiv svůj k prasknutí narvaný pupek. Vypadal jako mlíkem nasosané vlče s tím nepatřičně kulatým bříškem. Zasmála se pod fousky a krátce se rozhodla následovat jeho příkladu. Taky se rozvalila v trávě a křídla si pohodlně složila pod sebe. Cítila ale, že jejich konečky pomalu svrbí nadšením z neznáma, které je zas jednou čekalo. „Za chvilku pudem. Malér se sám neudělá.“

Blueberry | Květen | 4/10

Pousmála se, když sebou větší vlk cuknul a trochu se pousmála, aby ho krapet uklidnila. Nechtěla ho určitě stavět do pozice, kdy by měl mít něco jako výčitky.
„Vůbec se nemusíš omlouvat,“ ledabyle nad tím máchla tlapkou. „Hlavní je, že jsi v pořádku a že jsi zpátky. Byla bych pokrytec, kdybych ti zazlívala toulavé tlapky,“ zasmála se a na chvilku vypadala starší, než se mohla jevit. Při dobrém světle bylo v jejích očích vidět, že byla na světě již dlouhé roky. I když její tělo mohlo klamat. A jak Blueberry mluvil, vykukovalo její stáří z tváře o něco víc s každou uplynulou slabikou. Mile se na něj usmála–znovu–a zamáchala oháňkou. „Prosím tebe: taky jsem několikrát zdrhla na toulky po světě.“ Z jejích slov tohle všechno znělo jako něco, co prostě bylo nedílnou součástí bytí. Koloběh života nebo tak něco. A když pak došlo na lámání chleba, zatvářila se až trochu překvapeně, že se vlk tak hloupě ptá. „No jistě,“ vykulila oči, „jediná otázka je, proč ještě dávno nejsi zpátky?“ Natáhla se pak a bratrsky ho tlapkou dloubla do ramene a teatrálně protočila oči k nebi. Všechno to bylo ale velmi přátelské gesto.
„Spusty nových tváří: Aranel s Awarakem mají vlčata, která už jsou teda jistě dospělá,“ zasmála se teď trochu provinile, protože ty prcky naposledy viděla když byli ještě přenosní. Ale Blue bude jistě mít plno příležitostí je poznat. „Jejich otec je Jinks,“ pusmála se. „Alfování pro něj moc nebylo, ale v lese zůstává pořád.“ Krátké vysvětlení, které jí připomenulo, že by Jinske brzy zase ráda viděla. Zapsala si to do pomyslného zápisníčku. Musela se za ním vydat hned, jak bude zpátky doma. „Wizku zmizela a zase se vrátila, všechny cesty zjevně vedou domů. O Lilith jsem ale neslyšela už dlouhé roky. Nevím, jestli jí Borůvka někdy domovem byla.“

Sold teda pardon, schváleno.

Blueberry | Květen | 3/10

Vlčice setrvala ve vřelém objetí tak dlouho, dokud nebylo třeba se odtáhnout, aby mohla hnědému s černými odznaky pořádně odpovědět. Ale trvalo to dlouho a i ona si tohle setkání náramně užívala. Spokojeně oddechovala. Jeho kožich, který pořádně do borůvkového lesa nevkročil už sakra dlouho, po něm byl ovšem cítit. Dávalo to smysl: bylo by zvláštní, kdyby Blue voněl jakkoliv jinak. I ona v tom objetí myslela na domov a všechny ty hezké věci, za které na prvním místě mohl jen a jen on. To on ji před lety s Norim přijal a byl to on, kdo jim dal domov. Taky do byl Blue, který jí bezmezně věřil s vedením smečky, když už neměl sílu pokračovat dál.
Ustoupila jen o krok zpátky, ale její obličej úplně zářil a oháňka jí za zády vesele máchala.
„Ani nevíš, jakou z toho mám radost,“ nechala se slyšet a nebylo vůbec pochyb o tom, že to jsou slova upřímná, až od srdce. „Báli jsme se o tebe: dlouho jsi doma nebyl.“ Ani ve snu ji nenapadlo, že by se mu mohlo něco stát. Ale tlapky měli vlci toulavé. Jako její vlčata, po kterých se slehla zem. Neměla jim to za zlé. Courat se musí. Ale doma je doma, hlavně čím je vlk starší. Pak ho kývnutím hlavy pobídla, aby se posadil s ní k jezernímu břehu. Neznala snad lepší místo k povídání: snad lesa tůňku před borůvkovým úkrytem.
„Je toho spousty, co se stalo,“ vydechla zamyšleně a krátce se zamyslela nad tím, kde začít. „Borůvce se daří více než dobře. S vedením mi teď pomáhá Erlend. Můj ztracený a znovu nalezený synovec. A Aranel s Awarakem hodně pomáhají také.“ Nebyla si jistá, jestli Blueberry Awaraka znal, ale mohli dohnat všechno. Jen postupně. „Já mám vlčata, ale všechna ta droboť se vytratila někam do světa. Ale v lese je pořád živo. A když zrovna není, dozajista se v dáli ozve Norkovo bečení.“ Od srdce se zasmála.

Blueberry | Květen | 2/10

Seděla na břehu jezera a v tichosti naslouchala tiché řeči stromů za svými zády. Jejich šum, tichý, avšak věčný, byl všudypřítomný a nebylo těžké ho úplně vypustit z povědomí. V tenhle moment ještě neměla potuchy o tom, co za setkání ji čeká. Jen se soustředila na vodní hladinu před sebou a ševelení větru v korunách, aby zaplašila hlas myšlenek, které se jí dotěrně hromadily v podvědomí a na které se zkrátka nechtěla upínat. A soustředila se tak moc, že div nepřeslechla i kroky, jež k ní nesly známou tvář. Vítr jeho pach k tmavému nosu přinesl až příliš pozdě a proto se na hnědého a mnohem většího vlka prve podívala s překvapením v očích. Trochu se až lekla a ouška zcela instinktivně přitiskla k týlu, ale ten výraz trval jen vteřinku a nepříjemné překvapení rázem vystřídalo překvapení plné nadšení. Na tlapky skoro až vyskočila, oháňku vztyčenou vysoko do vzduchu a v očích jiskru.
„Blueberry!“ to jméno znělo skoro až cize, protože ho nevyslovila již tak dlouho. Ale byl to on. Nejen díky šátkům a červené srsti, ale také díky jeho energii. Ihned mu vykročila v ústrety a příliš se neobtěžovala zdvořilostmi. Hlavu mu hned přátelsky položila na rameno. „Tak dlouho jsem tě neviděla!“ Nemohl toho v tom objetí vidět moc, ale huňatá oháňka a její veselé kmitání ze strany na stranu jistě prozrazovalo, že byla vlčice více než šťastná, že se jejich cesty znovu setkly.

Blueberry | Květen | 1/10

Přes noc se jí držela velmi nedobrá nálada, která pramenila ve vzpomínkách na rodinu, kterou alespoň krátkou dobu měla. A tak se dala do pohybu, aby zaplašila nepříjemné myšlenky. Nechala za zády les, nechala za zády známé tváře i povinnosti. Pomáhalo to a velmi záhy už si to rázovala po břehu jezera s jemným úsměvem na tváři. Přívěšek neměla a bylo trochu zvláštní necítit jeho váhu s každým krokem. Byl zvláštní v noci sledovat tmu bez jeho mihotavého světla. Pořád ho měl Erlend a ona byla jen ráda, že ho na nějakou chvilku mohl mít. Nevěděla sice proč z toho měla takovou radost, ale měla. A to bylo hlavní.
Zastavila u vody, aby se napila a pak zůstala sedět na břehu. Oblázky pod ní zarachotily, když se uvelebila. Ranní mlha, která se nad hladinou ještě před pár hodinami vznášela, byla nyní pryč. Zdálo se, že je tady sama.

Zmetek pekelná se táhnul jak smrad a nechávala za sebou kalužky slin, jako Jeníček s Mařenkou tenkrát dobrečky chleba. Vlčice se zatím alespoň trochu očistila a spokojeně si kecla na zadek vedle úlovku, do kterého se potažmo sama s chutí pustila. Jedla kultivovaně a s úctou k mrtvému zvířeti, které jim poskytlo chutnou snídani. Chvíli vydržela nic neříkat a jen si spokojeně mlaskala, jak tak poslouchala Norkovo chvalozpěvy. Zamáchala oháňkou a blýskla po něm pohledem.
„Bašti, než ti ty žebírka vylezou nad kůži.“ Svatá pravda, že její přítel teď nevypadal úplně nejlépe. Po zimě, kterou zjevně strávil zapadlý někde pod kořenem, neschopen se vyhrabat sám ven, vypadal jako totální prašivka a tulák k tomu. Sotva jako nejka velectěné borůvkové alfy. Baghý to ale nevadilo. Naopak jí těšilo, že může příteli dopřát něco na zub a na nabrání sil. Ještě aby jí tak sešel! To by scházelo. Rozutekli se jinak úplně všichni. Vlčata byla pryč, pravděpodobně vyrazila za dobrodružstvím do neznámých končit a vlčice jim to neměla za zlé, třebaže za nocí se jí stýskalo. A Jinks? Ten byl zjevně zapadlý pod kořenem hned vedle Norka. Jen se pořád ještě nevyhrabal. Tak hlavně že Nori byl v cajku.

Rozhodla se koze odpovědět až po návratu z oblohy. Počasí se umoudřilo a přestalo pršet, takže nemusela zbytečně plýtvat svou energii na udržování slunečné kapsy jen pro ně dva. Mohla si zatím užívat výhled z výšky na celou Gallireu. Pod dotekem sluneční záře nového dne se všechno lesklo a třebaže se nadýchaná oblaka teprve trhala, sledovat sloupce světla snášející se k zemi bylo více než magické. Donutilo ji to k úsměvu. A hned ze dvou důvodů. Na okraji planiny totiž zahlédla pár srn, které sem musely zbloudit z průchodu mezi lesy na jihu. Neobtěžovala se přílišnou přípravou. Prostě se z nebe snesla jedné ze srn přímo za krk a po všem bylo dřív, než se vůbec mohla rozkoukat. Zardousila ji umě a pak mohla jen čekat, až se koza doplazí po zemi až k brzké snídani.
„Mamča ti připravila snídani, lemro,“ popíchla už z dálky, zatímco si z tlapek očišťovala zbytky krve. „Tak hni zadkem, ať si užijem pěknej den na sluníčku.“

„Zkus si,“ prohodila přes rameno, než zmetek pekelná vypadl z roští. Otočila se přes rameno a zdravým okem si ho prohlížela. „Ale bacha až se budeš ohýbat k zemi, aby ti neluplo v zádech. Nějak na tebe leze stáří. Sou to šediny, co vidím?“ Trefa do černého? Vyplázla na něj jazyk a skoro až andělsky zamrkala těma svýma modrýma očima. Teda okem. To druhý mrkalo taky, ale nenadělala s ním zas tolik parády. Pak vesele plácla křídly o boky a trochu se oklepala. Vzduch byl těžký a voněl po dešti, který kropil celou Gallireu pěkně vytrvale. Na jejich dobrodružství ale nemohl nic zkazit. Hlavně protože vlčice pomocí magie vytvořila takovou slunéčkovou kapsu jen okolo nich. K něčemu ta magie přeci jen byla! Krom toho že věděla, jak má být zítra. Ale to si nechávala pro sebe. Hlavně když se koza začala plížit blíž, že by jí ráda hupla za krk. Couvla a hrdě se vyprsila.
„To tak. Až uschneš, chlapče. Teprve pak se budem bavit o nějakým vození. Smrdíš jako mokrej pes.“ S máchnutím křídel se pak odlepila od země a zamířila směrem k oblakům, odkud by snad mohla mít trochu větší přehled po okolí. V tomhle počasí ale viděla leda prd. Natož pak nějakou srnu nebo příhodnou snídani.

// Mahtaë (jih) přes Velkou houštinu

Prodrat se křovím bylo trochu snesitelnější, když jeden neměl tak dlouhý hnáty jako Norek. Vlčice tuhle cestu nezvolila záměrně, ale patřičně se bavila, když se občas otočila přes ramínko se čtveráckým výrazem v tváři. V hnědé srsti se uchytilo nějaké chmýří a větvičky, ale nebylo to na škodu. Mnohem víc chlupů totiž nechávala za sebou. A to její severský kožíšek teda fakt potřeboval. Hlavně když jí to hovadu namočilo kožich. Ucukla, ale nic neříkala. Snad jen že tahle procházka v křovinách mu měla být odměnou za tu laskavost.
„Bacha ať si do rohů nenabereš ptačí hnízdo. Uřvanej si sám o sobě dost, ještě abys měl nějakýho jarabáčka za uchem.“ Popichování zkrátka a jistě nesmělo chybět. „A asi budu muset, protože v nějaký rozumný vzdálenosti k doběhu si všechnu havět dávno vyplašil.“ Teď byl čas na to, aby vyplázla jazyk na kamaráda ona. Konec houštiny byl naštěstí na dohled a ona ty poslední metry dotáhla na otevřenou planinu švihem. Bylo třeba se trochu protáhnout, než se rozhodne vyhoupnout na oblohu. Koutky jí ale cukaly, jak si tak protahovala křídla na čerstvém vzduchu. Padalo z ní další a další paří.

// Borůvkový les přes řeku Mahtaë (sever)

Koza rohatá za bábinou v nejlepších letech něco bečela, ale ona se jen s potutelným smíchem hnala plnou rychlostí pryč z lesa. Zaprvé to nechtěla Norkovi věnovat jen tak, druhak se bála, že na ně někde ještě někdo stihne naběhnout a bude po ní něco chtít. Pche! Tudle. Jiskřičky v jejích očích byly ještě jasnější, když ji uvítala vůně vody a klidný proud Mahtaë a tím pádem bezpečí neutrálního území, kde na ni nečekala práce. Na pětníku se otočila a s oháňkou vysoko zdviženou čekala, až se jí to černé pometlo pokusí dohnat. Nohy měla pořád rychlejší než on. Ale možná to bylo jen z toho neustálého obíhání borůvky sem a zase tam.
Když ji dohnal, hravě se zhoupla na zadní a vesele poskočila, až se peří rozletělo do všech stran.
„Něco k jídlu a pak kam nás tlapky donesou, jak za starých časů?“ Mluvila teď rychleji, když zpod klidné masky alfy vykukovala ta rozčepýřená cácora, Styx zvaný racochejl. Huňatá oháňka jako prapor vlála ve větru a ouška nastražená vpřed kozla zvala dál. Pak se taky otočila a ne tak prudkým poklusem se vydala po proudu řeky. Cestou jistě něco k snědku najdou!

// Středozemní pláň přes Velkou houštinu

Kozí přítel něco mektal a hnědé vlčici to vůbec nevadilo. Spokojeně si smetala ocáskem, docela spokojená se svým výkonem, při kterém jedním vrzem vyřídila poslední stojící povinnosti. A to znamenalo jedno: dobrodružství. Cítila napětí, které jí sedělo na ramenou a procházelo skrze nedočkavé tlapky až do drápků. Zaryla je do země a zhluboka se nadechla ve snaze trochu uklidnit náhle vzniklé napětí. Před tím ale musela ještě vyřešit jednu drobnost:
„je to zvyk. A taky na začátku jara žerem kozy. Tak si dávej bacha.“ Zavrčela to, ale v hlase jí sedělo pobavení a jiskra z oka nemizela. Hravě pak černého dlouhána kousla do prdky: hezky předními zuby, aby to trochu štíplo. A se smíchem si to namířila pryč z lesa. Sice to tu milovala, ale zároveň nemohla být radši, že může taky na dobu neurčitou vypadnout. Před odchodem ještě hlasitě zavyla, aby všichni věděli, že se alfa vzdálila. Ale to už její zvonivý smích mezi stromy nebylo skoro vůbec slyšet.

// řeka Mahtaë (jih) přes řeku Mahtaë (sever)

Schváleno, na vzhledu pracujem s Lau :). Profil udělám.