Je noc, pozdní podzim, skoro čas zimy. Vzduch chladí a od nozder se vám zdvihají obláčky páry, ale ještě není dost zima na to, aby se na zemi udržel sníh. Leda tak jinovatka, než roztaje pod dotekem slunečních paprsků v ranních hodinách. Na nebi září tisíce hvězd a vždy mlčenlivý měsíc zalévá krajinu svým stříbrným světlem, které laská vše kolem. Mírný vánek pohladí vaši srst a lehkým dotykem roztančí stébla suchých travin, která tajemná louka ukrývá. Ta praskají a šustí, zatímco v jejich zpěvu se rozléhá prastará píseň ze severu. Vypráví totiž příběh o stínu, který se tu kolem plazí. Zní to nebezpečně, že? Ale není. Každý z nás má svůj stín, který nás nikdy neopouští. Když tu náhle líbezné ševelení větru a travin vyruší nečekaný hluk. Možná vám leknutím škubnou slechy, ale není třeba se bát. To je jen tlukot křídel a hlasité krákání vrány, která se vynořila z nedalekého lesa. Bystrým zrakem prohledává okolí a hledá správnou cestu. Její společnice totiž není daleko.
Jako stín s tělesem, i tyto dvě bytosti jsou spojeny podobným poutem. Černá vrána a hnědá vlčice v nejlepších letech, která kráčí v jejích stopách. Zvuk blížících se kroků se k vašim uším donese až na poslední chvíli. Možná to je prostým rozrušením, neboť vlčice za vašimi zády není žádný tichošlápek. Kdepak. Přesto si jí však prve nemusíte vůbec všimnout. Možná až na druhý, nebo třetí pokus. Hnědý kožíšek ve stínech noci splývá s okolím, takže navzdory zdravému lesku husté srsti je drobná dáma chvíli ukrytá. Tentokrát ji ovšem štěstí nepotká. Jste bystrým poutníkem, který se hrou stínů nenechá ošálit. Sakra. Hnědá dáma strne a zůstane na vás tiše zírat, zatímco posměšné krákání vrány stále zní vám někde nad hlavou. Vlčice před vámi je Baghý. A třebaže vám toho nemá tolik co říct a nejraději by se vyhnula jakémukoliv střetnutí, přeci jen se chvíli zdržte a vyslechněte o ní a tiché písni, která teď hučí v houští všude kolem vás. A poslouchejte pozorně, než se hnědá vlčice rozplyne ve stínech, jak to jen ona sama umí.

Eismal sat eg ute
Ved fot av fjell
Ved dagsvinn vitja meg
Skugge heitir

Nastává chvíle vzájemného ticha, které ruší jen šum trávy a to nepříjemné krákání opeřence, co se právě snesl té podivné vlčici na rameno. Hnědá dáma už ví, že není cesty zpátky, a protože není pouhý leckdo, hrdě a důstojně zdvihne hlavu. Dobrá – pravděpodobně ji mnohonásobně převyšujete, ale její aura se vás jistě dotkne, třebaže málo. Hlavně ten přísný, ledový pohled nemocného páru očí, který vás propaluje. Uši splývající s týlem a jistá míra obezřetnosti vám mohou přidat na nejistotě, ale nenechte se ošálit. Baghý není krutý démon z vašich nočních můr. Jen si již v životě prošla svým a nejednou si spálila tlapky, když se důvěřivě hnala na falešnými přáteli a stíny z minulosti. Sotva ovšem můžete hádat, že tahle důstojná vlčí dáma a shodou okolností i novopečená alfa, vám vůbec nekouká do očí. Silou vší vůle upíná pohled svého pravého oka někam na vaše čelo. Roky cvičení ji dovedly alespoň sem. Staré jizvy nám ale zůstávají a některé věci se nedají přeučit. I když teď na svých bedrech nesete nemalou zodpovědnost. Občas se ale vlčici nepoštěstí zraky upnout ani na čelo – zkrátka takové dny jsou. V takovém případě pak bude vlčice sledovat pohyby nohou svého oponenta.

Eg stirde rakt
Skugge, rakt attende
I mitt innerste indre
I mitt ytterste ytre
Båe held blikket

První dojem nemusí být Baghý zcela nejsilnější stránkou. Je důležité ale říct, že se hnědá vlčice snaží a také reaguje jinak v různých situacích. Zatímco cizince na smečkovém území bude vítat s rozepjatými křídly a připravená odehnat každé nebezpečí, ty samé vlky bude v cizích lesích obcházet obloukem a krčit se ve stínech, jako to dělala kdysi. Hlavním hnacím pohonem její nově nabyté vnitřní síly je tak převážně odpovědnost, kterou nese na svých ramenou za ostatní druhy ze své smečky. Abychom tu ale nerozebírali jen tu stínovou masku, za kterou se ukrývá, pojďme se podívat vlčici i trochu pod kožíšek. Vždyť v tomhle světě potkáváme i dobré duše, nejen samé cizince a zloduchy.
Baghý vždy byla, je a navždy bude srdcař. Staré známé si pamatuje a nezapomíná. Vlci, co pro ni něco znamenali ji nikdy neopouští. Svět ji ale po ztrátě zraku naučil dávat si dobrý pozor. Jak pod nohy, tak na vlky ve svém okolí. Její rádoby tajemná, nedůvěřivá nátura není ovšem nijak tvrdou slupkou, pod kterou by se někdo musel dostávat dlouhé roky. Zajisté se vlčice nehrne do přátelského rozhovoru takzvaně „po hlavě“, dáte-li jí ale dostatek času, sami zjistíte že nejde o úplně tak uťáplé stvoření, jakým se zdá být. Hnědá nikdy nebyla zlá, nezatrpkla a už vůbec nechtěla světu ukázat, jak moc jí život ublížil. Ta dobrosrdečná vlčice v ní nadále zůstává. Jakmile si totiž s vámi začne notovat, zjistíte, že tahle dáma je pořádný lotr. Nebojí se ušpinit tlapky kdejakou zlotřilostí a se správným druhem po boku nemá náhle problém čelit stohlavému davu. V tu chvíli je otevřená, přátelská a smíchem ten svět taky nešetří. Dokonce se ráda ožene i nějakým tím sarkasmem, či jízlivým popíchnutím. Neberte si to však moc k srdci – vždyť co se škádlívá, to se rádo mívá. Ta stará Baghý, která milovala horský vítr a huňaté, rozkošné veverky neutekla daleko. Pořád tam někde uvnitř je. Vidí krásu i tam, kde by ji jiný nehledal a žije pro ty „malé chvilky“ štěstí: půvabné výhledy, líbezné pocity a radostné časy.
Mezi přáteli je Baghý proto poměrně oblíbená. Je jen pár vlků (Nori), před kterými si dovolí vytasit i své opravdové já – to hravé a šílené, které před léty zkoušela neúspěšně pohřbít pod lavinou sebelítosti a smutku. Pokud ale nejste výše jmenovaná koza, pravděpodobně Baghý prostě budete znát a pamatovat jako přátelskou a klidnou vlčici, která působí asi o trochu starší, než právě je. Život jí sice dodal síly mladých, ale zkušenosti jí neubyly a rozvaha zkušené dámy zůstala intaktní. Zní proto trochu unaveně, mluví pomalu a s jakousi rozvahou. Její hlas se nese vzduchem mírně, jako když se na kraj snáší ranní mlha. Vhodné slovo by mohlo být „uklidňující“. Jaksi zapadající do jejího postaršího vzhledu. Její ochota ovšem je citelná i na takové bázi vašeho potencionálního vztahu. Hlavně pokud jste členem smečky – hnědá vlčice by se pro vás rozkrájela.
Pokud jde o její hendikep, není pro ni lehké o něm mluvit. Byl původním důvodem všech jejích problémů, stejně jako jejich následkem. Nemoc fyzická šla ruku v ruce se zhoršujícím se psychickým stavem. Chvíle plné temnoty, zapomínání, blouznění, hlasy. Jejím hlavním problémem, který bylo složité vysvětlit světu, byly právě náhlé výpadky paměti. Čistě náhodné, nárazově se opakující, trvající různě dlouho. Krátkodobá i dlouhodobá paměť hnědé fungují skvěle, pamatuje si přátele, místa, pachy i zvuky. Jen se občas probudila na neznámém místě, aniž by vlastně věděla, co se stalo a kolik času uteklo od její poslední vzpomínky. Tím vším a mnohem víc si vlčice prošla, ale jak se zdá, v posledních letech se z toho nejhoršího dostala. Nebyla sama. Našla oporu a přátele, symptomy mizely, až se přestaly objevovat úplně. Jejich vymizení ovšem nemusí být definitivní, ne? Baghý se proto dál vyhýbá opuštěným místům a před samotou preferuje společnost přátel. Ovšem pozor – raději je sama, než aby trávila čas s cizinci. S takovým omezením, jakým je částečná slepota, je těžké důvěřovat sám sobě a svému úsudku, natož spolehnout na někoho jiného – někoho cizího – a nepřijít k úhoně. Vyzkoušeno. Nedoporučuje se. Rychle je však třeba zmínit fakt, že vlčice se s handicapem sžila bravurně. Nemoc ji neomezuje ani při lovu, ani při pohybu. Jeden si doopravdy zvykne na všechno.

Med skriande tagnad
Eg spurde vegen
Men skugge tagde

Men skriande tagnad
Eg spurde meiningi
Men skugge tagde

Alt ljos rann
Skugge inn
I bjarget svann

S novými povinnostmi a funkcí ovšem hnědá vlčice přeci jen trochu pozměnila svůj přístup k vlkům ve své smečce. Jistě – je přátelská a nabízí oporu všem, kteří se kolem ní motají. Vyrostla ovšem na severu, kde panovaly kruté zimy a zákon smečky byl jasný. Nikdo ho nezpochybňoval, byli tu jeden pro druhého i v těch nejtěžších chvílích. A možná to bylo její výchovou, třeba byla moc staromódní – jen těžko to soudit. Zkrátka a jednoduše Baghý od svých kolegů tak nějak přirozeně očekává podobou oddanost, jakou je odhodlaná poskytnout ona jim. Proč by měla riskovat krk pro někoho, kdo by pro ni samou nehnul brvou? Proč by se měla hnát bouří zachraňovat nezbedu, který původně byl poslán domů a prostě svou pečovatelku neuposlechnul? Jistě – všeho s mírou. Nehody se stávají, nešťastnou náhodou se někdo zatoulá. Takové věci se mohou dít. Ale ne dvakrát, třikrát… Jistě chápete. Ne, že by se pokoušela stát diktátorem – ale přeci jen si ve své hlavičce uformovala určitá pravidla, která jsou pro ni důležitá. Aby si ona mohla vážit všech, očekává i podobný přístup od nich. Proč by si ve smečce měla vydržovat držkaté vlky, nebo sólo hráče? Jistá temnota – možná ten výše zmíněný stín, který ji provází na každém kroku – to možná právě on jí trochu zatemnil zrak. Kdo neposlouchal u ní doma rady starších, většinou skončil umrzlý v závějích. Tak tomu bylo. Takový je život. A navzdory faktu, že Baghý je doopravdy mírumilovná vlčice, vytvořila si takový systém: jednou a dost.
Na druhou stranu – pokud by někdo snad jen zkoušel vyskakovat na její druhy, pravděpodobně by se tahle tichá a klidná dáma proměnila v lítou a krutou saň, která si nebere servítky s nikým a ničím. Asi přirozený instinkt, nebo snad jen další z božských darů? Těžko soudit. Více či méně snad platí, že novou alfu Borůvové smečky není zcela radno dráždit, nechcete-li riskovat vzhled vlastní fasády. Mohlo by se stát, že křížek s rozlícenou dámou nebude úplně na cajk.

Med hamrande hjarte
Gol eg mot hjell
Med dvergtungetale
Mol Skugge or fjell

Aby hnědá dáma vonící po jehličí nevyšla z tohohle strohého popisu jejího já zcela ublížená, dovolím si připomenout že si doopravdy váží svých přátel. Nenechá nikoho ve štychu. Neopustí bratra v nouzi. Ráda pomáhá druhým a když může, poskytne jim i ramínko k vyplakání. Není ovšem perfektní a nemá sílu na to, aby řešila cizí problémy, hlavně když si za ně dotyční mohou sami. Její psychické zdraví je chatrné a každý zkrátka musí počítat s tím, že jeho nadměrná zátěž by mohla vést k nemilým komplikacím.

Elden tvingar deg or meg

Narodila jsem se na jaře, když naši zem ještě pokrýval tvrdý led a vysoká závěj sněhu. Toho dne jsem nepřišla na svět sama. Byl se mnou můj sněhobílý bratříček, který dostal jméno Théo. Prý po dědečkovi. Mě mí drazí rodiče pokřtili Baghý. Na svět jsem vykulila až jako druhá a byla jsem o dost menší než bráška, maminka mě proto neustále hlídala a láskyplně mě masírovala. Stále jsem ale nabírala síly pomalu.
Nikdy nezapomenu moment, když jsem poprvé po pár dnech temnoty rozlepila oči. Byla jsem pořád slabší a také mi to trvalo o trošku déle než Théovi. Skláněla se nade mnou matka. Byla tak krásná a majestátní, skoro jako anděl. Srst měla béžovou a něžné žluté oči plné lásky v přítmí naší nory zářily, jako dva jantary. Její jméno bylo Sitka a byla tou nejhodnější vlčicí pod sluncem. Nosila v sobě kus hvězdné záře.
V přítmí nory, kus za maminkou, se krčil otec. Byl bílý jako bratříček, jen s černou maskou přes oči. Od toho momentu už navždy jsem vůči němu pociťovala respekt a obdiv. Vyzařovala z něj síla. Cítila jsem se v po jeho boku v bezpečí. Stačil jeden pohled k tomu, aby byl navždy mým hrdinou.
V noře jsme s bráškou strávili ještě hodně času, než jsme mohli poprvé ven. Nejdříve nám to nevadilo – neustále jsme si jen hráli, chudák Théo dostal nejednou pořádně vyhubováno, že na sestřičku musí být opatrnější. Byla jsem menší, o to ale v té době větší raubíř a lotr. Také jsem byla první, koho to venku začalo zajímat a kdo se začal, i přes veškeré zákazy, v nestřežených chvílích hrabat ven.
Zdálo se to nekonečné, než jsme konečně dostali svolení na pár chvil vystrčit čumáky na čerstvý vzduch! Maminka zřejmě věděla svoje a celou dobu se potměšile smála sobě pod vousky. Capkala jsem radostně první a těšila se, až poznám všechen ten okolní veliký svět. Radost mě ovšem velmi rychle opustila, a to ihned po tom, co jsem naivně skočila přímo do bíle závěje. Packy, které byly zvyklé jen na vyhřátý povrch naší nory, mě příšerně zastudily a stejně rychle, jako jsem do té mokré bílé věci skočila, jsem také vyskočila a s pištěním jsem se běžela schovat ke smějící se matce. Bylo to tak studené a mokré a-a-a… A zkrátka fuj. Bratr měl ovšem odlišný názor. Mokrá bílá věc se mu náramně líbila od prvního momentu. Skákal v ní a z prvního výletu se vracel úplně mokrý. Od té doby o ničem jiném nemluvil. Mé nově získané přesvědčení, že sníh, jak maminka tu odpornou věc nazvala, se sebou nenese nic dobrého, bylo jeho mokrým kožíškem na nějakou dobu utvrzeno.
Výlet ven brášku nemohl odradit. Přímo naopak – byl nadšený. Matka ho nemohla za nic na světě udržet vevnitř, a tak ho často musel otec chodit hledat a následně nosit domů. Byl jako divý objevovat ten veliký svět okolo nás, zatím co já byla spokojená v teple nory. Zpětně přiznávám, že to byly nudné dny. A tak mě vlčecí zvědavost a nuda taky začala postupně tahat za nos ven. Na druhý pokus nebyl sníh už tak špatný, takže během chvilky už jsem běhala venku s bratrem. Ve dvou nás rodiče již venku nechali a my tak mohli konečně objevovat skrytá zákoutí mýtiny, která náležela naší smečce. Byl to čas bez starostí a plný radosti a veselí. Život ve smečce nám nabízel komfortní bezpečí. A já tento způsob života začínala pomalu chápat. Snahu si navzájem pomáhat a držet pospolu.
Čas plynul jako voda v potoce za naší norou a přišlo léto. Jediné období, kdy naši zem nepokrývaly závěje. Pro naše husté kožíšky však začínaly být teploty až moc vysoké. I po vylínání. Voda v potoce se nám oběma však zdála moc studená a navíc mělká – nesmějte se mi, že jsem vybíravá. Kdo z vás by se chtěl válet v ledové vodě? Rodiče nám proto jednoho dne ukázali jezero. Nebylo daleko a mohli jsme si v něm užívat dle libosti. Břehy omývané průzračnou vodou nebyly příkré, les se okolo něj rozestoupil, a tak sem dopadalo celý den slunce. Ideální místo na hraní!
Ten den jsme doběhli k jezeru jako každý jiný a vletěli rovnou do vody na mělčině. Poslední dny byly doopravdy teplé a slunečné, a tak byla příjemně vyhřátá a jako stvořená k dovádění. Pak ale přišel Bráška s nápadem, že si dáme závod přes jezero. Od začátku jsem věděla, že prohraji. Byla jsem vždy méně fyzicky vyspělá než mohutnější a silnější bratr. Každopádně jsem se až do poloviny statečně držela, dokud mi nezačaly docházet síly. Chtěla jsem zavolat, ale vždy když jsem to zkusila, hlava mi klesla pod hladinu a já se jen zbytečně nalokala vody. Bratr mě neslyšel, jak sám cákal a víc a víc se mi vzdaloval, až zmizel z dohledu. To protože jsem zmizela pod hladinou. Kopala jsem nohama a snažila jsem se odpíchnout ode dna, ale pořád jsem pod sebou nenacházela pevný bod. Pak přišla chladná tma, obklopující vše okolo mě.
Probralo mě teplo a příjemná vůně domova. Matka odpočívala vedle mě a neklidně poklimbávala. Při probuzení jsem si připadala příjemně. Nepamatovala jsem si nepříjemný zážitek. I přes zákaz rodičů mi ale bráška jednou vysvětlil, co se stalo. Bylo to zvláštní, slyšet někoho vyprávět o tom, jak jsem málem umřela. Jediné, co jsem si z té doby odnesla, byl strach z vody. Jak jsem ale již řekla – v mých vzpomínkách nepodmíněný. A kdo mě vlastně zachránil? Můj statečný bráška. Od té doby se jeho dříve žluté oči změnily. I s tmavě modrýma to ale pořád byl můj nejmilejší a nejbližší vlk na světě!
Po nastalé tragédii jsem se k vodě už nepřibližovala, držela jsem se proto v táboře a pomáhala starším vlkům. Bratr zůstával se mnou, dobře jsem ale věděla, že po večerech stále k jezeru chodil. Měl zkrátka k vodě blízko. Několikrát jsem ho i ujistila, že může jít i přes den, vždy ale zavrtěl hlavou a zůstával věrně po mém boku.
Žili jsme s naší smečkou celé tři roky. Za tu dobu jsme se naučili mnoho nového. Z bratra se stal skvělý lovec, já spíše vynikala ve stopování. I přes to jsem se ale snažila přispívat v lovu, co to šlo. Ač jsem byla tím nejmenším vlkem ze všech. Teorii jsem ovládala skvěle, našlapovala jsem zlehka a držela se vždy proti větru. Jakmile ale došlo na lov samotný, nebyla jsem sto skolit větší zvíře. Naštěstí jsme se s bratrem skvěle doplňovali.
Třetí podzim mého života se ve smečce narodila nová vlčata. Nebyla to nejšťastnější doba příchodu na svět, ale stalo se. Jakmile proto dovršila patřičného věku, většinou jsme je hlídali, zatímco zkušenější vlci lovili. Občas jsem s nimi zůstávala sama, když byl bratr potřeba, nevadilo mi to. Připadala jsem si konečně užitečná.
Když napadl sníh, brávala jsem v podvečer podšité ratolesti koukat na hvězdy. Naše mýtina nebyla daleko od paty hory, proto jsme vycházeli z lesa a sledovali jasné, blikající hvězdy. Tomu místu se říkalo Zasněžený vrch. Nejdřív to vlčata nudilo a spíš se pošťuchovala, když jsem ale začala vyprávět příběhy, zmlkla a pozorně poslouchala. Občas se k nám přidával i Théo, který teď ale neměl moc času. Do oka mu padla jedna ze starších vlčic a trávil proto hodně dní po jejím boku. Přála jsem mu štěstí.
Ten osudný den jsem chtěla vyrazit do hor. Nepamatuji si, co za bláhovou touhu mě tam hnalo, musela jsem ale jít. Mladí mě dlouho otravovali, abych je vzala s sebou, já ale vytrvale odmítala. V horách foukal prudký vítr a já se o ně bála. Jejich matku jsem upozornila na jejich záškodnické úmysly a nad ránem se vydala na cestu. Neušla jsem ale ani míli, než mě dohnal Théo.
„Neznáš cestu tak dobře jako já. Následuj mě.“ Byl veselý a já sama byla šťastná, že spolu budeme moci strávit nějaký čas. Severní vítr nám čechral kožíšky a my se prodírali hlubokým sněhem, který té noci čerstvě nasněžil. Síla větru se stále zvětšovala. Bratr mi razil cestu. Chýlilo se k polednímu, když nás steza dovedla před prudký svah. Chtěla jsem jít první, museli jsme ho totiž přejít napříč a já byla lehčí. Bratr si ale nedal říct. Když jsem ale viděla, jak obratně se pohybuje, přestávala jsem se bát. Jenže jsem se být měla.
Nevšimla jsem si toho dost brzy, abych bratra varovala. Sníh, který na svahu sotva držel, se začínal trhat. Bílý vlk se beze strachu pohyboval po nejistém terénu. Už to vypadalo, že doskáče na druhou stranu, v ten moment se ale všechno povolilo. Bratr překvapeně vyjekl a já jen s hrůzou sledovala, jak ho sebou bělostná lavina unáší po skaliskách.
Čas se jakoby zastavil. Vítr se mi opíral do těla vší silou, ale neslyšela jsem jeho kvílení. Neslyšela jsem ani hluk sněhové masy, ženoucí se do hlubokého údolí pod horou. Možná to bylo právě silou větru, který tenkrát vál, možná ne, ale od toho dne jsem měla oči zbarvené tyrkysovou barvou. Teď si vzpomínám! To vítr mě tenkrát vábil do hor. Ten den se mé oči měly zbarvit do modra. Ovšem kdybych jen tušila, za jakou cenu.
Trvalo dlouhé minuty, než mé děsem ztuhlé svaly povolily a já se mohla vydat na zpáteční cestu. Pospíchala jsem. Krok jsem natahovala, co to šlo. Ledový vzduch mne bodal do plic. Sípala jsem a sotva dýchala. Kroky mě ovšem nevedly domů, býbrž k místům, kde se lavina zastavila. Až do setmění jsem bratra hledala. Volala jsem, čmuchala, hrabala. Vše marně.
Uprostřed noci mě nalezl vyděšený otec, když ale viděl, co se stalo, nebyl schopen vypravit ze sebe slova. Odvedl mě domů. V následujících dnech nikdo moc nemluvil. Celou smečku tragická nehoda ponořila do děsivého ticha. A ač mě nikdo neobviňoval, věděla jsem, že je to mou chybou. Nebýt větrného vábení, nikdy by se to nestalo.
Dlouho jsme truchlili, jak se zimní měsíce táhly. Nedokázala jsem ale předstírat, jako by nikdy nebylo Théa a jako bych vyrůstala sama. Proto jsem jednoho večera naposledy rozloučila s matkou a otcem. Bylo pro ně těžké dát sbohem milované dceři – já se také nechtěla loučit! Všechen ten smutek byl pro mě ovšem neúnosný, nemohla jsem neustále polykat slzy, když mě bratr ráno nevítal a nevracel se z lovu. A jelikož má poslední cesta na sever dopadla tragicky, nechala jsem své tlapky, aby mě nesly jižním směrem. Rozhodně jsem si během putování užila své. Okolnosti mě přinutily opustit domov v nevhodném čase. Jaro se blížilo, ovšem pomaleji, než mi bylo příjemné. Teplý kožíšek mě ochraňoval před rozmary počasí, nedokázal ale ulevit bolavému srdci.
Mé neustálé truchlení mě dovedlo na okraj nového území, kterým se rozléhalo vlčí vytí. Nebylo ale mým prvotním úmyslem se zdržovat ani zde. Pokračovala jsem směrem k jihu, nevyhnula jsem se ale interakcím s ostatními obyvateli tohoto světa. Některé nebyly příjemné a dobře si pamatuji, že cestou mě někdo napadl. Kdo to byl už si ale nevybavuji. O to víc jsem ale pospíchala pryč. Nečekala jsem proto, že potkám i nové přátele.
Tlapky mne neustále unášely k novým neznámým místům. Mimo stezky vyšlapané zvěří, mimo zraky ostatních vlků – zkrátka nepozorovaně. Až do té osudné chvíle.
Nevím, kde se na okraji toho lesa vzal – no dobrá, bylo to jeho území –, ale jednoho večera jsem zůstala stát tváří v tvář neznámému vlku. A dobře jsem věděla, že jsem se ocitla na cizím území. Musela jsem být naprosto mimo, když jsem dopochodovala přímo doprostřed cizího teritoria. Čekala jsem to nejhorší, ale k mému údivu jsem tehdy nedostala na budku. Místo toho jsem naprosto nečekaně získala novou rodinu a pár skvělých přátel.
Žila jsem v Klímové smečce, dokud se nerozpadla. Tou dobou se začal zhoršovat můj zdravotní stav. Výpadky paměti se stupňovaly a má vize se počala kalit. A jednoho dne jsem se probudila zcela opuštěná na mně tak drahém místě. Má mysl mě zradila a já zmeškala odchod svých přátel. Zrovna když jsem si konečně myslela, že jsem našla místo, kde budu konečně šťastná až do konce. Dlouho jsem zůstávala na starém místě a nešťastně živořila. Některé dny mě úplně minuly a budila jsem se bez představy, co jsem vlastně dělala ty předešlé. Trvalo dlouho, než jsem se přinutila Klímový les opustit – aniž bych se ohlédla. Bála jsem se, že kdybych tak učinila, nepřinutila bych se odejít.
A tak jsem se znovu vydala na cestu, která mé, nyní trošku šedivé, tlapky, dovedla až sem.

Zajímavosti:
Baghý je doopravdy malá vlčice. Ač to možná na první pohled nemusí být úplně zřetelné, protože jako vlk narozený na severu disponuje abnormálně hustým kožíškem. Jak již bylo také několikrát zmíněno, je na jedno oko víceméně slepá. Registruje jím změnu světla a tmy, za jasného dne některé obrysy. Slepota ovšem nevznikla vlivem poranění, vlčice proto nenese na obličeji, ani jinde po těle, žádné známky ran, či staré jizvy. Na tlapkách se jí objevily bílé chloupky, sama to přikládá svému smyšlenému stáří. Spíš jde ale o známky dřívějšího psychického vypětí.