Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červenec 1/10 | Arsen

Pomalým krokem jsem se vydala k jezeru. Cítila jsem se dobře, ale malá procházka nikdy neuškodí. Takže jsem vyrazila a užívala si toho klidu a ticha. Ne, že bych ho jinde neměla, ale líbilo se mi to. Navíc byl pěkný výhled na jezero, kde jsem se mohla napít a schladit tlapky.
Pokračovala jsem dál, až jsem došla na místo, kde byla malá řeka. Zdálo se mi, jako kdyby tam sedělo nějaké vlče...? Takže jsem neváhala a vydala se za ním. Nastražila jsem uši a opravdu to bylo malé vlče! Během chviličky jsem byla u něj a viděla, že má před sebou nějaké květiny. "Ahooj maličký," usmála jsem se a rozkmitala jsem ocásek. "Co tu děláš? Máš krásnou kytici," udělala jsem ve vzduchu čenichem pohyb ke kytici a usmála se. Doufala jsem, že je v pořádku.

Možná jsme na to šli rychle, možná to bylo unáhlené rozhodnutí. Ale já jsem si tím byla jistá. Protože jsem věděla, že nikdy nebudu mít po boku někoho, s kým bych si byla tak jistá, jako s Varjou. S tím, že tu pro mě bude, podpoří mě a bude to můj partner a zároveň i nejlepší přítel. Byl opravdu jako moje druhá polovička.
Když jsme začali vymýšlet jména, snažila jsem se najít to nejlepší. Ale zatím mě vůbec nic nenapadalo. "Jo, to je dobrý! Vadri úplně ne, ale kdyby začínala na V a B, bylo by to fajn, no ne?" To znělo fajn. "A možná i něco úplně jiného, ať máme originální vlčata," přemýšlela jsem nahlas. "Možná to přijde, až je uvidíme. Třeba teď vymyslíme skvělé jméno, ale pak se k žádnému nebudou hodit. Ale aspoň jedno by to chtělo mít v záloze, ať jsme připravení," chrlila jsem myšlenky nahlas a doufala, že to Varja vidí stejně. Zatím mě ale žádné nenapadlo, přivřela jsem oči, abych si ty malé uzlíčky představila a našla možná trošku více inspirace.

Věděla jsem, že těhotenství nebude jednoduché, ale s Varjou po boku jsem z toho vůbec neměla strach. Tušila jsem, že když mu řeknu, že mi není dobře a mám hlad, do sekundy přinese hromadu jídla, že z toho budu ještě tlustější, než z těhotenství. A proto jsem byla hrozně vděčná. Měla jsem radost a zároveň jsem se těšila, pokud to tedy vyšlo, bude ze mě úplně ta nejšťastnější vlčice pod sluncem.
Chtělo to začít vymýšlet jména, i kdyby vlčata byla jednoho pohlaví, bylo dobré mít v záloze nějaká, která budeme oba mít rádi. Mně to upřímně bylo jedno, i kdyby se jmenovali "nic" a "nikdo", tak bych je milovala. Ale být připravený byla moje oblíbená činnost. "Možná nějaké jméno, které bude obsahovat jak to moje, tak i to tvoje?" Napadlo mě. Ale to by bylo takové... neoriginální, možná. "Nebo tě něco napadá? Máš nějaké oblíbené jméno, které by si chtěl, aby naše vlče mělo?" Mezitím jsem se snažila zamyslet, co by bylo moje oblíbené. "Budou to ta nejúžasnější vlčata," zazubila jsem se, protože Varja měl stejný pohled na věc, jako já. Bylo to super, byli jsme jako jeden vlk, jen ve dvou kožichách.

Na jeho slova jsem neměla snad ani co říci. Říkal přesně to, co jsem cítila, takže jsem ani nevěděla, co mu na to mám říct, jen jsem spokojeně předla. "Mám to stejně," ujistila jsem ho jenom a olízla si čenich. Kdyby se vlci potili, věřím, že teď by pode mnou byla kaluž.
Netušila jsem, jak se to teď bude vyvíjet, jak dlouho to bude trvat a všechny ty věci kolem, ale bylo mi jasné, že to prostě příroda sama zařídí. Byla jsem z toho trošku nervózní, ale strach jsem neměla a to bylo nejdůležitější.
"To je pravda," řekla jsem hlavou vzhůru a s vyvaleným břichem. Bylo mi jasné, že to ještě nepůjde poznat, ale doufala jsem, že budou zdravá, ať už jich je, kolik chce. "A budeme muset vymyslet jména!" Došlo mi ještě, když jsem se převalila zpátky. Viděla jsem, že Varja je trošičku unavený, do mě zase jako kdyby se nalil nával energie. Měla jsem chuť jít běhat, skákat, tancovat ve vodě, dělat všechno z toho, jak moc šťastná jsem byla. "Mohli bychom nějaká navrhnout už teď. Doufám, že bude alespoň jedno samička, aby byla mojí princeznou. A aby měla aspoň brášku, nebo dva, co jí budou chránit," představovala jsem si to spokojeně, i když jsem věděla, že největší ochranu budou mít z naší strany. Ale sourozenci byli darem.

Netušila jsem, co se děje za mnou, ale cítila jsem, že i Varja si to náležitě užívá. Nedalo se to ani slovy popsat, já jen tiše doufala, že tohle nebyl poslední zážitek.
Když jsem se svalila na zem, Varja se položil přímo vedle mě tak, aby mi byl na blízku. Znovu jsem na něj položila hlavu a pak ji zdvihla, když souhlasil s mými slovy. Nakonec jsem si ji položila těsně vedle něj a snažila se zhluboka dýchat čenichem. Olízl mi tvář a já si to užívala, ani jsem nevěděla, co víc říct, nic nemohlo zdokonalit tuhle chvíli. Když Varja dodal, že tohle nebudou naše poslední vlčata, zahihňala jsem se. "To doufám," dodala jsem jen a ještě se lehce usmívala. "Už chápu, proč má každý druhý potomky. Je to fakt nepopsatelné," spokojeně jsem ještě vzdychla a začala trošku více přemýšlet. Podívala jsem se na Varju. Sice jsme byli unavení, ale proč nezačít přemýšlet nad tím, jaké to bude? "Kolik myslíš, že jich bude? Snad budou všechna zdravá," vyřkla jsem myšlenku nahlas a převalila se na záda tak, že jsem nechala tlapky volně spadnout dolů a skrčeně je nechat viset ve vzduchu. Ocasem jsem lehce rozvířila prach na zemi a otevřela tlamu, abych mohla více dýchat.

Varja mi odpověděl, že mě taky miluje. Bylo těžké to všechno popsat jen slovy, protože se ve mně mísilo neskutečné množství pocitů, které tvořily ten jeden nejdokonalejší a to byla láska. (Něco, co ve skutečnosti nezažiju xD) Na jeho odpověď jsem se uculila a zastřihala ouškama. Nikoho jsem tu neslyšela, takže to bylo přímo stvořené k tomu, abychom něco stvořili my. Teď byla ještě otázka, jak budeme úspěšní, ale Varja byl velký vlk, takže jsem tušila, že v něm je hormonů, že by těch vlčat zplodil i dvacet, kdyby to moje tělo uneslo.
Když řekl, ať se nebojím, že není čeho, zavřela jsem oči a poddala se tomu. Na jednu stranu jsem se těšila, na druhou jsem měla strach, ale jednoduše jsem se tomu všemu poddala. A užívala jsem si to.

Možná to byla minuta, možná to byly hodiny, ale mně to přišlo jako pár sekund (nic proti výkonu Varji), které ale byly to nejlepší a nejhezčí, co jsem za svůj život zažila. Svalila jsem se na zem a spokojeně vydechovala, jako kdybych právě uběhla maraton. Lehce se mi podlamovaly tlapy, nicméně jsem měla pocit, že mi snad stojí i chlupy za ušima. "To bylo...," nadechla jsem se a spokojeně vydechla, "překrásné," dodala jsem ještě a otočila se na Varju, jestli je všechno v pořádku.

Bylo to tak. Netušila jsem, jestli to chce Varja ještě nějak probírat, ale za mě to bylo jasné. Nikdo si nepřál vlčata tolik, jako já. A teď byla ta nejlepší a nejvhodnější chvíle, která se na to prostě nabízela. Jako kdyby k tomu byla stvořená.
Jelikož jsem nikdy předtím ani partnera neměla, byla jsem trošku nervózní. Byla jsem si nejistá, netušila jsem, co přesně a jak mám dělat, ale měla jsem vedle sebe Varju. Ten mě uklidňoval. Když byl na blízku, srdce mi sice bušilo, jako o závod, ale bylo to proto, že jsem z něj byla úplně vedle. A bylo to příjemný.
Jeho slova jako kdyby jen potvrdila to, co jsem měla na mysli. "Taky nechci čekat," odpověděla jsem mu a zdvihla hlavu. Podívala jsem se mu do očí a párkrát mu oblízla tvář. Nikdy jsem nebyla více připravená, jako teď. "Přesně tak, jak říkáš," potvrdila jsem mu ještě a usmála se na něj. Nikdy jsem netoužila po ničem víc, než po tom, abychom tu měli pár malých uzlíčků, kteří tu budou běhat a budou se ze života a naší lásky radovat tolik, jako my.
"Strašně moc tě miluji, Varjo. Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo a nikdy nikdo nebude lepším tátou, než budeš ty. Hrozně se na to těším," řekla jsem mu ještě. "Jsem trošku nervózní, ale vím, že to s tebou bude skvělé, jako všechno ostatní," dodala jsem ještě a naposledy ho oblízla. Pak už jsem se jen otočila a přivřela oči. Naposledy jsem zkontrolovala, že tu v blízkosti nikdo není a nechala Varju, aby začal.

Tahle situace snad nemohla být lepší. Jenže to jsem nevěděla, že myslíme prakticky na to samé oba dva. "Mám to úplně stejně," řekla jsem mu ještě a znovu mu láskyplně oblízla tvář. Usmívala jsem se pořád od ucha k uchu a nepřestávala pohazovat špičkou ocasu, jak moc spokojená jsem byla.
Pak řekl to, nad čím jsem zrovna přemýšlela. "To snad není možný," řekla jsem trošku vážně, ale pak jsem se hned začala usmívat. "Teď nad tím přemýšlím! Že jsme dostali požehnání od Baghý a že už jenom k té úplně nejdokonalejší dokonalosti chybí jenom to, aby se naše láska zvěčnila," dodala jsem a koutkem oka se rozhlédla. Vypadalo to, že tu ještě někdo je, ale naštěstí ne tady. Byli jsme tu sami, nicméně byl teď ten správný čas? Podívala jsem se Varjovi do očí. "Nechci, aby nikdo jiný byl někdy otcem mých vlčat. Ty budeš ten nejlepší táta, jakého bych kdy mohla pro svoje maličké chtít a mít. Takže mi bude potěšením, jestli se to povede, je mít právě s tebou," řekla jsem ještě. Možná to nedávalo smysl, už jsem trošku plácala páté přes deváté, protože jsem prostě byla štěstím bez sebe. "Jsem připravená. Chci být mamkou a dát jim tu nejlepší rodinu, kterou můžou mít," nadšeně jsem rozmrskala ještě ocas a doufala, že Varja má stejný názor.

Myslela jsem si, že už se nemůžu cítit lépe, ale s každým dalším jeho slovem se ve mně rozléval pocit vděčnosti a lásky. Nevěřila jsem tomu, ale teď, když jsem to prožívala, cítila jsem, že je to opravdu silné. Měla jsem radost, cítila jsem se, jako kdyby mi poletovali motýlci v břiše. Bylo to překrásné. "Je to dokonalé," dodala jsem ještě a spokojeně znovu zapředla.
Odpověděl, že mě také miluje. Chtěla jsem si chvíli jen užívat tenhle okamžik a nedávat mu pořád vlnu sladkých slov, ale to, co mi řekl potom, mi skoro až donutilo ukápnout slzičku. "Ty jsi dokonalej, nejdokonalejší. Nevím, komu mám vděčit za to, že jsem tě potkala a za to, jaký jsi. Že jsi ten nejlepší a nejúžasnější vlk pod sluncem," olízla jsem mu čenich a usmála se. Pak mi došlo, že jsme vlastně byli za Baghý pro požehnání, jestli můžeme zvěčnit naši lásku... ani nevím, proč mě to teď tak napadlo, ale chtěla jsem si to ještě chvilku užívat, než to řeknu nahlas.

Možná jenom dobře, že jsme tu teď byli sami. Nebo minimálně v téhle části úkrytu. Protože kdyby tu byl někdo jiný, asi by se jen ušklíbal nad tím, jak strašně sladký to je. Ale mně se to líbilo. Strašně moc jsem si to užívala. Varja byl přesně ten vlk, kterého jsem celý život hledala. Bylo to jako potkat sebe samu, ale jen v jiném kožichu. Byl prostě dokonalý, sedli jsme si tak moc, jak jen to šlo. A nejlepší na tom všem bylo, že to samé cítil i on ke mně. Prostě dokonalost sama.
Usmála jsem se na jeho odpověď. Taky jsem doufala, že to nebude nutné, ale kdyby bylo, byla bych ochotná to podstoupit. "Ty jsi fakt zlato," řekla jsem mu, když řekl, že by nejraději nikam nechodil a byl tu jen se mnou. "To je ten nejlepší plán," usmála jsem se ještě. Kdybych mohla, celého bych ho zalehla a už bych ho nepustila. Magií bych se k němu připoutala a nehnula se, nikdy, nikam. "Miluji tě," řekla jsem ještě a chvíli si užívala tenhle okamžik, který se mi velmi hluboko vryl do paměti. A já doufala, že se z ní nikdy nevytratí.

Jeho přítomnost mi hned pomohla se cítit lépe. Sice jsem se tu nějak uvelebila a ani nevím, jak dlouho, ale spala jsem, i tak jsem však byla osamělá. On jako kdyby doplnil tu mezírku, která chyběla k dokonalosti. Usmála jsem se na něj, když řekl, že ani nevím, jak jsem chyběla já jemu. Položila jsem si hlavu na jeho krk a spokojeně vydechla. Když se ke mně zachumlal, jako kdybych zapředla. Nic, ale opravdu nic mi v tuhle chvíli nechybělo.
Zeptala jsem se ho, jestli je v pořádku. Omluvil se mi, že se lov protáhl, ale já jen lehce zavrtěla hlavou tak, aby to na jeho krku cítil. "Ale prosím tě," zdvihla jsem ji a olízla mu vršek hlavy mezi ušima. "Vždyť se nic neděje, čekala bych na tebe klidně i roky," ujistila jsem ho a položila hlavu zpátky. "Hlavně, že se lov vydařil a nikomu se nic nestalo. A že jsi zpátky, se mnou," upíchla jsem hlavu ještě hlouběji do srsti a spokojeně znovu vydechla. "A máš něco teď v plánu, nebo jsi jen můj?" Zazubila jsem se lehce laškovně a čekala na reakci.

Byla jsem spokojená. Schoulená do klubíčka, spokojeně jsem si oddychovala a ani jsem nevěděla, jak jsem vlastně usnula a jak dlouho jsem spala. Na tváři se mi ale rozléval spokojený úsměv. Nebylo nic, co by mi chybělo, jen možná přítomnost toho, na koho jsem nemohla přestat myslet.
Měla jsem trošku zmatenou mysl, protože se mi zdálo, jako kdybych ho slyšela. Opatrně jsem rozlepila očka a cítila, jak si někdo lehá vedle mě. Hned se mi rozkmital ocásek a já se začala usmívat od ucha k uchu, aniž bych pořádně otevřela oči. Začala jsem mu oblizovat tvář. "Varjo! Hrozně si mi chyběl," špitla jsem jen k němu a přitulila se. "Jsi v pořádku?" To bylo nejdůležitější, jestli mu nic není. Byla jsem tak vděčná, že tu je, že jsem skoro ani nedýchala.

<<< Les

Ani jsem nestihla zareagovat na to, že mě mladá vlčí dáma povalila, ale brala jsem to tak, že si mě spletla, takže jsem si z toho nic nedělala. Chtěla jsem se se všemi tak seznámit, že jsem nevěděla, co a kde dřív.
Doběhla jsem do jeskyně, kde jsem si zívla, než jsem vlezla dovnitř. Cítila jsem tu ještě nějaké pachy, asi těch, kteří se lovu nezúčastní. Skvělá příležitost. A i když jsem nerada někomu lezla do rozhovorů a tak, z dálky namodralý kožich mě donutil se přiblížit. Postavila jsem se opodál a sledovala, jak bráška stojí s nějakým vlkem a vlčicí. Možná něco řešil, kdo ví, nechtěla jsem ho rušit. Jen jsem k němu mávla, aby až bude mít chvilku, za mnou přišel, nebo dal svolení, že se můžu přidat do konverzace, kdyby to nevadilo.

Docupitali jsme za naší alfou Baghý. Než jsem stihla cokoli říct nebo udělat, prakticky všechno se stalo. Varja byl povýšený na deltu a lovce, seznámila jsem se s Norim a zjistila, že Erlend je alfa? Bráška je alfa? Tak to je skvělý! A Varja lovec, to je super! Měla jsem z nich velkou radost. Jen jsem Baghý přikývla, jako poděkování za povolení vlčat, na co se stihl Varja zeptat a já se na něj koukla. Věnovala jsem mu olíznutí, láskyplné a protože se schylovalo k lovu, přikývla jsem. "Utíkej, počkám. A gratuluji," máchla jsem ocasem a nechala ho plnit povinnosti. Lov na mě rozhodně nebyl.
Alespoň jsem měla chvilku čas pro sebe. Nebo tedy, chtěla jsem jít do jeskyně a doufala jsem, že tam někoho potkám. Třeba bráchu, abych mu pogratulovala taky a zase se s ním viděla, po celkem delší době.

>>> Jeskyně

Na jeho odpověď jsem přikývla. "Vypadá to, že tam je velká sešlost, určitě tam bude," doplnila jsem ještě s nadějí v hlase. Cítila jsem, že tu je poměrně dost pachů a někomu přeci patřit musí. Pak už jsem se usmála a pokračovala za Varjou. "Snad ne," řekla jsem ještě a vyrazili jsme pomalu za Baghý.
Došli jsme až k ní. Byla s vlkem, který měl na hlavě rohy. Vzpomněla jsem si na toho, o kterém mi Varja vyprávěl, že ho tu potkal, ale asi to nebyl ten stejný vlk. Zajímavé, je to tu fakt zajímavé, projelo mi ještě hlavou. Kdo ví, třeba mi taky nějaký parůžky narostou? Život přeci jen něco sliboval. "Zdravíčko," řekla jsem hned potom, co pozdravil Varja. "Omlouváme se, že rušíme," doplnila jsem ho ještě, když požádal Baghý na chvilku, jestli by neměla na nás čas. Muselo jí to být jasné, s čím za ní jdeme. Prohlédla jsem si ještě její křídla. To je fakt luxusní, projelo mi ještě hlavou. Muselo to být prostě skvělé, létat.