Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na jeho slova jsem protočila oči a udělala pár kroků směrem k němu. Pak jsem do něj dloubla tlapkou, trošku ostřeji, ale ne nijak naštvaně nebo tak. Načež jsem ho hned olízla a pohlédla mu do očí. "Podle mě jsi skvělej. Nikdy neříkej, že jsi divnej, prosím. Náhodou je to něco, co neumí každý druhý a je to hodně cenný. TAKŽE jsi cenný," usmála jsem se ještě a pak se vrátila k tůňce.
Cítila jsem další kopanec. Blížilo se to rychlostí blesku a já byla čím dál, tím víc nervózní. Snažila jsem se na to ale tolik nemyslet.
Když jsem to cosi vytáhla na břeh, Varja jako kdyby mi četl myšlenky a nakřupl to. Olízla jsem si čenich a pár slin nechala ukápnout na zem. Měla jsem hlad, jako vlk. Jako 4 vlci, hehe. "To vypadá hrozně dobře," řekla jsem ještě, jak kdybych roky nejedla a když to nalouskl více, hned jsem se do toho pustila. Bylo to oranžové, nejdříve jsem byla opatrná, ale když jsem zjistila, že je to sladké včetně těch černých semínek uvnitř, baštila jsem, co to šlo. Ani jsem si nevšimla, že v tůňce plavalo ještě jedno a malé jablko. S oranžovými chlupy kolem tlamy od ovoce jsem koukla na Varju. "Dáš si... taky?" Zeptala jsem se potom, co jsem spolkla sousto. "Aspoň ochutnej, je to hrozně dobrý," pobídla jsem ho s úsměvem.

Bylo mi jasné, že kdyby alespoň jedno z vlčat, nejlépe vlk, ale klidně i vlčice, mělo rádo lov, bylo by to pro Varju přesně to, co by si přál. Dokázala jsem si to představit a vůbec mi to nevadilo. Dokonce jsem mu to i přála. Aby alespoň jedno... ale přirozeně jsem tušila, že tam nějaká láska a hlavně schopnost lovu bude.
Na jeho další poznámku jsem zavrtěla ocasem a usmála se. "Naučíme je to všechny, aby se o sebe dokázali postarat," doplnila jsem ještě a děkovně mu věnovala čenich na čenich.
Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem si sice něco navymýšlela, ale reálné ovoce jsem si pod tím představit neuměla. Najednou však něco připlulo přímo do mého obrazu, na který jsem se nepřestávala koukat. "Jé, hele," řekla jsem, když se Varja zeptal, jestli je to vůbec jedlé. Něco jsem zahuhňala s tou věcí v tlamě a doufala, že jo. Vytáhla jsem to na břeh. "Zjistíme to... ale jak se do toho dostat?" Zazubila jsem se. Bylo to docela dost tvrdé. Možná to chtělo na to skočit tlapkami? Doufala jsem, že mi Varja pomůže, měla jsem plnou tlamu slin.

<<< Borůvka

Doufala jsem, že Varja pochopí to, co jsem řekla tak, jak jsem to myslela. Ale naštěstí to vzal v pohodě, nechtěla jsem ho nějak urazit, ale vzhledem k mým okolnostem... "určitě bude mít alespoň jedno z nich zálibu v lovení, bude to potřeba. Určitě jo, cítím, jak moc jsou hladoví, takže to je prakticky jistota," zasmála jsem se ještě a pokračovala za ním k tůňce. Ačkoli ta představa, co řekl Varja, se mi líbila taky.
Rychle se vrátit jsem měla v plánu, takže jsem jen přitakala s lehkým "m-hm," jakožto potvrzením. Když se mě zeptal, na co mám chuť, ani jsem si nebyla jistá. "Na něco... velkého, možná trošku hutnějšího a sladkého?" Naklonila jsem hlavu na stranu a došla k vodě. Bylo to i poprvé, co jsem se viděla s tykadýlky, takže jsem se tam chvilku naklápěla ze strany na stranu a prohlížela si je. "Tůňko tůňko..." zkusila jsem se smíchem.

Na jeho poznámku jsem přikývla. Byla jsem ráda, že mi byl oporou a tak jsem se snažila celou tu situaci s masem urychlil a naházela jsem do sebe pár soust. Šlo to rychle, ačkoli spolknout maso pro mě bylo těžší, než jsem čekala, no zvládla jsem to. Ale na nějaké ovoce jsem měla teda chuť víc.
"Doufám, že nebudou všechny tři lovkyně po tobě," zazubila jsem se, protože to by znamenalo, že by více času trávila vlčata s tátou, který by s nimi lovil. Se mnou to bylo trošku komplikovanější, ale já je mohla naučit jiné věci. Všechny ostatní.
Na jeho podpůrná slova jsem se usmála a dotek jsem mu opětovala olíznutím tváře. Spolkla jsem ještě jednou tu pachuť a cítila, jak maličké uvnitř mého bříška opět kopli. "Už se jim brzy bude chtít ven," zazubila jsem se. Bylo na čase se pořádně nadlábnout, ať mám co nejvíce sil na to, co mě za chvíli čeká.

>>> Tůň

Byla jsem ráda, že to Varja chápal. Ano, bylo to pro mě těžké, ani jsem na to neměla chuť a cítila jsem k tomu odpor, ale věděla jsem, že alespoň dvě sousta bych do sebe dostat mohla a i to by dost pomohlo. "Zkusím pár soust a pak vezmeme tu tůň, to je jistota," zazubila jsem se ještě a šla po jeho boku.
Když dodal, že by byl raději se mnou a teď už se od nás ani nehne, spokojeně jsem se usmála. "Budou potřebovat všechno naučit a nikdo je to nenaučí lépe," vděčně jsem se na něj podívala. Věděla jsem, že ať se bude dít cokoli, ta vlčata budou mít nejvíc milující rodiče, co to jen jde. "Děkuju. Snad to bude... v pohodě," řekla jsem ještě a pokračovala v losici. Když mě ještě ujistil, oblízla jsem mu tvář. "Miluju tě," řekla jsem ještě.
Jak jsem tam tak stála nad masem, chvilku jsem se přemlouvala. Ale hlad byl opravdu silný, takže jsem zavřela oči a vzala si kus, který jsem chvíli žvýkala a pak ho na sílu spolkla. Bylo to nechutné, absolutně jsem neviděla význam, proč to ostatní jedí, ale neřešila jsem to. Zopakovala jsem to ještě dvakrát a pak se podívala na Varju, když jsem si od losice dala odstup. "Asi... vezmeme tu tůň ještě," zazubila jsem se ještě a doufala, že je s tím v pohodě.

<<< úkryt

Nebyla jsem si jistá, jestli borůvkami dám vlčatům to, co potřebují pro správný růst a vývin. A Varja mi to vlastně potvrdil, že by asi nebylo od věci to alespoň zkusit. Přikývla jsem, ačkoli se mi na obličeji rozlil trošku znechucený výraz, ale co bych pro ty drobky neudělala? "Dobře, zkusím to," odsouhlasila jsem nakonec, i když jsem se na to vůbec necítila, ale co. Zvíře už to stejně mělo za sebou a já jsem potřebovala jíst, borůvkami bych teď nedala maličkým to, co potřebují, takže to prostě budu muset přežít. Pár soust. Aspoň. Trochu.
Na jeho poznámku jsem ho oblízla. "Aspoň máš co vyprávět, to je náhodou fajn. Moc ráda tě poslouchám," otřela jsem se ještě o něj, ale opatrně, abych neublížila vlčatům. "Dobře, bude fajn být poblíž, kdyby na to mělo přijít. Mám trošku strach," přiznala jsem se ještě, ale s Varjou po boku... "ale díky tobě vím, že to zvládnu. Děkuju," olízla jsem ho ještě a cupkala za ním. Vyrazili jsme do lesa a hned, jakmile jsme se dostali z úkrytu, jsem nechala iniciativu na něm, aby mě dovedl k tomu mrtvému zvířeti.

Na jeho odpověď jsem přikývla. Taky jsem byla ráda, že jsem to zaspala, co si budeme. Když řekl, že budeme nejlepší oba dva, přikývla jsem. Na tváři se mi permanentně rozléval úsměv, který byl nefalšovaný a plný radosti, kterou jsem teď hýřila.
Když se mě Varja zeptal, jestli si chci jít dát borůvky, přikývla jsem. Losice pro mě nebyla, to byla pravda. "Já... nevím, jestli bych neměla si dát i maso. Vlčata... asi potřebují nějaké pořádné jídlo, ne? Nevím, jestli jim borůvky budou stačit. Nechci, aby byla kvůli mně zesláblá, nebo tak něco," sklonila jsem pohled k zemi. Představa, že jen proto, že nejím maso, budou vlčata poloviční a nebudou tak do života dostatečně silná se mi vůbec nelíbila.
Na jeho nabídku jsem přikývla. "To bych ráda, už tady ležím celou věčnost," zazubila jsem se ještě a postavila se na nohy. Upřímně jsem měla hlad jak za 3 vlky. Nebylo se čemu divit. "Cítím, že brzy půjdou na svět," podívala jsem se ještě na bříško a pomalu se vydala ven z úkrytu.

>>> les

Čekala jsem, že se tu Varja zjeví s kouskem žvance, ale i tak jsem byla neskutečně ráda, že tu se mnou je. Měla jsem v něm oporu a tu jsem teď potřebovala nejvíce.
Nejspíše ho informace o tom, že jsem si pospala, celkem uklidnila, což bylo fajn. Být ještě k tomu v bouřce, asi bych se zbláznila. "Jsem statečná a silná vlčice, nějak bych to zmákla," začala jsem se naparovat, ale oba jsme věděli, že bych se tu klepala někde v koutě. U toho jsem se zasmála.
Jakmile jsem mu ukázala bříško, byl taky nadšený. "Je to tak! Tak moc se těším," opakovala jsem se ještě a stále si to prohlížela. "Já? To ty budeš skvělej. Budeme oba skvělí. Nejlepší rodiče těch nejlepších vlčat," nadšeně jsem si to představila a máchala ocasem. Pak přišlo jeho starostlivé já, což jsem celkem uvítala. "No, něco k snědku bych si dala," přiznala jsem se. Bylo to trošku obtížné, vzhledem k tomu, že maso mě moc neuspokojilo, ale asi pro vlčata bych to přežila. "Cítím, že to brzy přijde, ale můžeme zatím do lesa třeba?" Zamyslela jsem se. V tom jsem ucítila kopnutí. "Jé, hele!" Sedla jsem si a chytla mu tlapku, kterou jsem dala na bříško. Chvilku to trvalo, ale pocítila jsem druhé. "Cítil si to?" Byl to neskutečný a nepopsatelný pocit. A já byla strašně ráda, že jsem ho mohla sdílet právě s Varjou.

Magické věci mě vůbec nepřekvapily. Už jsem si na to tady za tu dobu zvykla. Ale to, co mi vyrostlo na hlavě, bylo strašně super. A světlušky? To byla pecka! Měla jsem neskutečnou radost.
Unaveně jsem si ještě lehla a když jsem si všimla, že Varja zmizel, usnula jsem.
Když jsem se probudila, protáhla jsem se a ucítila, jak mi narostlo bříško. Povedlo se to! Bylo to tak strašně rychlé, že se tomu nedalo až skoro uvěřit, ale bylo to tak! Budeme rodiči! Měla jsem ještě větší radost. V tom se objevil Varja. Doufám, že aspoň nese nějakou baštu, projelo mi hlavou. Hormony se mnou teď celkem mávaly a já doufala, že to bude v pohodě. Měla jsem strach. "Ahoj," řekla jsem mu a olízla ho na přivítání.
Po jeho slovech jsem se jenom usmála. "Páni, ty si toho teda stihl! Já jsem usnula," zasmála jsem se, "takže o bouřce ani nevím. Asi mě to všechno vyčerpalo... a Aranel má vlčata? To je super! Budou si mít alespoň s kým hrát," řekla jsem a stoupla si tak, že bříško vyniklo ještě víc. Bude jich asi spousta. Rozvrtěla jsem ocas a usmála se. "Budeme rodiči. Panejo, ty budeš táta! A já máma!!" Nadšeně jsem vyjekla a lehce si poskočila, ale byla jsem těžší. Překvapivě. "Já mám takovou radost," řekla jsem a přitulila se k němu. Už se to celkem blížilo...

Bylo fascinující, jak jednoduše jsme se s Varjou prakticky na čemkoli shodli. Bylo to prostě jednoduché, nemusela jsem nic náročně vysvětlovat, byl jednoduše dokonalý. "Přesně tak, kdyby ti nějaké projelo hlavou, tak určitě ho řekni, taky budu v pozadí mysli přemýšlet," zazubila jsem se.
Když řekl, že jen chce, abych byla šťastná, přitulila jsem se k němu a co nejsilněji ho obejmula. Pak jsem ho oblízla. "Fakt tě neskutečně moc miluji," řekla jsem mu upřímně zpátky a pak se začala soustředit na jeho tlapu.
Dělo se něco, co jsem nechápala, ale jen jsem to sledovala. Jenže to jsem si nevšimla světlušek, které lítaly kolem mě. "Ajo, jé, hele, další! A další? Páááni," sledovala jsem světlušku, jednu vedle druhé. Poletovaly v tmavší části jeskyně, kolem mě a kroužily nade mnou. A překrásně světélkovaly. Bylo to tak hezké! V tom ale Varja upozornil na něco jiného. "Na hlavě? Co myslíš?" Sklonila jsem hlavu a přejela si tlapkou. Ucítila jsem, že tam mám nějaké dva výrůstky. "Co-co tam mám? Co to je?" Lekla jsem se, protože jsem netušila, co to bylo. Ani jsem to necítila, že by se mi něco na hlavě dělo? "A co ty to máš pod bradou?" Natáhla jsem tlapku k jeho culíčku, který se mu objevil pod bradou. Jeho barevné odlesky v srsti byly moc hezké, navíc jeho oči? "Tvoje.. kukadla! Jedno je modré!" Byla jsem z toho v šoku, než mi Varja připomněl, že jsme u Života byli spolu. "Ajo vlastně, no vidíš! Tak to bude ono. Ale co znamenají ty světlušky a to, co mám na hlavě? A tvoje srst? Myslíš, že za tím ještě něco je, nebo že jsme jenom... jiní?"

Líbilo se mi, jak se Varja snažil podpořit i ve chvíli, kdy se nám další jméno nedařilo vymyslet. Ale co, dvě jsme měli a to zatím si myslím, že byl hodně obdivuhodný úspěch. "Ano, tahle dvě jsou super," přikývla jsem a přitulila se k němu taky. "Asi bych počkala, abychom neměli pět jmen a vlčata nebyla jen tři třeba... dovymyslet se to dá vždycky," usmála jsem se ještě. Když řekl, že nechce, abych byla zklamaná, musela jsem ho oblíznout. "Ty jsi zlato," řekla jsem mu upřímně a podívala se ven z jeskyně. Slunce zapadalo, byl krásný večer a já sledovala, jak jeden paprsek se blíží i k nám. V tom jsem se podívala Varjovi na nohu. Pod jeho překrásným kovovým čímsi, co měl na tlapě už nějakou dobu, se najednou začalo rozsvěcovat světlo. Bylo fialové, jako jeho oči, tedy, když jsem se do nich podívala, jedno začínalo tmavnout. "Co... to?" Pohled jsem znovu zapíchla na jeho tlapku. Najednou se tam začaly objevovat různé tvary, které byly pod sebou. "Koukej, koukej, co to je?" Zdůraznila jsem ještě a tlapku namířila proti té jeho. Jenže v tom se najednou po jeho těle začaly barevně zobrazovat tečky a já jen sledovala, jak se jeho kožich mění. "Pááni, co se to děje? Nebyl si u Života?" Zazubila jsem se, když jsem to sledovala. Ani jsem si nevšimla toho, že kolem nás proletěla světluška.

Chvílemi jsem musela zkusit se soustředit na nějaký jiný smysl, abych si uvědomila, že to, co se děje, se opravdu a ve skutečnosti děje. Bylo to celé jako jeden velký sen, ze kterého se nechci probudit. A při každém potvrzení, že je to realita, jsem se cítila ještě o něco lépe.
Usmála jsem se na Varju a oblízla ho. Měl skvělé nápady, to se mi líbilo. Neváhal ani sekundu a sypal jména, ze kterých jsme nakonec vybrali. "Baldurek... No, necháme ho jako zadní vrátka," zazubila jsem se. "Jsem pro Sonju, to je super," máchla jsem ještě ocasem a nadšeně nechala jiskřičku zajiskřit v mém oku. Bylo to jednodušší, než jsem čekala.
Můj návrh jména se nakonec taky setkal s úspěchem. "To je totálně nejvíc božský," řekla jsem ještě nadšeně a spokojeně vzdychla. Byla jsem tak ráda! "Teď už jenom něco pro brášku, doufám, že budou fakt dvě vlčice, kdyžtak Sgaeyl bude kluk," zazubila jsem se ještě a přemýšlela nad jménem pro vlka.

Začínala jsem se těšit. Představa, že zanedlouho tu nebudeme s Varjou sami, ale budou tu kolem nás poskakovat naše maličké klony, byla neuvěřitelná. Strašně moc jsem se těšila. A to, že mi někdo bude říkat mami? Mně? Achhh...
Začali jsme vymýšlet nějaká jména, abychom byli připraveni. Kdyby to šlo, vymyslela bych jich několik, ale chtělo to alespoň jedno mužské a jedno ženské, abychom nebyli zaskočeni. A pak se uvidí. Ale kdo ví, jestli vůbec dáme dohromady dvě jména, nebo jestli už teď jich nebudeme mít pět.
Varja začal s návrhy. "Baldur je zvláštní...," zamyslela jsem se. "Je to pěkné, ale pro dospělého. Pro drobečka je to moc... tvrdé," řekla jsem a přemýšlela taky. "Valdis zní fajn," usmála jsem se. Ale když řekl jméno Sonja, rozzářila se mi očka. "Sonja! Sonja," řekla jsem si ještě a nechala to chvíli převalovat na jazyku. "To zní úžasně," usmála jsem se a podívala se mu do očí. "Sonja je skvělé. To se mi moc líbí," řekla jsem ještě spokojeně a doufala, že to jen tak neplácl, ale na tomhle se shodneme. To bylo zatím moje oblíbené. "Tak bychom mohli mít ještě pro ségru jméno na S, aby to bylo zajímavé," říkala jsem myšlenky nahlas. "Co třeba nějaké trošku více severské? Sagaly.. ne, počkej, vím. Co Sgaeyl?" Vyslovit nahlas to bylo jednodušší, než by se mohlo zdát to napsat. Nicméně tohle jméno jsem měla v koutku mysli dávno a líbilo se mi, takže jsem doufala, že i Varja bude pro. Ale třeba vymyslíme ještě nějaké.

Červenec 3/10 | Arsen

Připadala jsem si opravdu mimo, že jsem se fakt zbláznila. Pak mě napadla jedna věc, kterou by se to mohlo potvrdit. Jestliže vlk přede mnou je hmotný, tak se ho můžu dotknout přeci, no ne? A pak zjistím, jestli si ze mě dělá šoufky, anebo jestli na mě někdo nepoužívá magii iluzí.
Nejdřív jsem si ale poslechla to, co mi říkal. "Sarumen?" Přemýšlela jsem na hlas. O té smečce jsem slyšela. Nasála jsem do čenichu vzduch a cítila i jeho pach. To by musela být mistrovská iluze, pomyslela jsem si. Zároveň jsem cítila i trochu sladší pach, jako kdyby byl v Borůvkovém lese, nedávno. Musela jsem uznat, že jeho argumenty byly pádné a celkem to dávalo i smysl, to na vlče v takhle mladém věku se muselo nechat, jestli si to vymyslel, byl fakt dobrej. Nicméně i tak jsem poslouchala. "Teodor, to je pěkný jméno," řekla jsem ještě. "Já jsem Badri," usmála jsem se, jako kdyby to byla normální konverzace. Pak začal vysvětlovat situaci a já kývala hlavou. Chápala jsem, co myslí, ale myšlenkami jsem furt byla u toho, jestli se mi to zdá, nebo ne. I tak jsem však využila okamžiku a natáhla tlapku a dala mu ji na jeho maličké rameno. "To bude dobrý," nahodila jsem úsměv a cítila ho. Na dotek byl skutečný. Muselo to být skutečné. Přišlo mi to ale jako fajn nápad, jestli ho tohle napadlo a opravdu si tu jenom ze mě střílí, tak proč ne? Všichni jsme byli malí a dělali vylomeniny. Takže jsem se rozhodla hrát s ním.
Na tvář jsem nasadila nejvíce ustaraný pohled. "Teodorku, to mě mrzí. Opravdu. Nechceš něco? Obejmout, nebo pohladit... řekni si," máchla jsem ocasem a snažila se ho udržet v myšlence, že mi ho je opravdu od srdce líto. "Asi jsem se zbláznila, že mluvím teď s duchem, ale udělám pro tebe, co si řekneš, cokoli máš na srdíčku," dodala jsem ještě a nepřestávala se co nejvlídněji usmívat.

Červenec 2/10 | Arsen

Řeka dělala celkem kravál, ale i tak se mi zvuk vody líbil. Užívala jsem si to, společně s pěkným počasím to byl opravdu fajn den. Nicméně mě trápilo to, že tak malé vlče tu je samo, při řece, kam kdyby spadlo, mohlo by to mít fatální následky. A vzhledem k tomu, že jsem (snad) byla v očekávání, měla jsem trošku silnější mateřský pud.
Reakci vlčete jsem však nečekala. Naklonila jsem hlavu na stranu. "Proč bych tě neměla vidět?" Nechápavě jsem ho sledovala. Řekl, že jsem první, co ho vidí. Buď si ze mě dělá srandu, anebo mám halucinace? Byla jsem trošku mimo. Popsal situaci, jako kdyby ho pohřbili. "Cože," udiveně jsem na něj koukala a žrala mu to. "Tak jsem asi blázen," nervózně jsem se usmála, "a jak se jmenuješ? Kdy se to... stalo?" Měla jsem spoustu otázek, ale byla jsem tak v šoku, že jsem nevěděla, na co se ptát dřív.