Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Řeka Tenebrae

Dostali jsme se na Vyhlídku, která byla oblíbený místem mé milé. Nebo doufal jsem, že to bylo ono. Jenže teď se všechno zdálo takové jaksi lehčí a pomotané, že jsem byl rád, že nás vede Aranel. Já se svojí hlavou v oblacích bych nás dovedl kdoví kam.
Naštěstí jsme mírně změnili téma, takže jsem se mohl vrátit nohama na zem. Aranel mi potvrdila moji domněnku, že voda je nejblíž u nás v lese a pak možná ještě někde. Ale jelikož jsme byli na výletě docela dlouho, byl náš úkol ukázat se zase doma. A tam se potkat s Baghý a pak, pak, pak... Jo, moje mysl se stále točila kolem vlčátek a toho, jakými budeme rodiči, jestli si s nimi budou potomci od Baghý hrát a tak celkově. Znovu se mě zmocňoval pocit lehkosti a motýlů v břiše, že jsem nezpozoroval, že je vzduch těžký na dýchání a hlavně že moje oči vidí spíš žlutě, než růžově. "Co to," zabrblal jsem si pod vousy, hlavně když na to upozornila i moje milá. Instinktivně jsem se ohlédl směrem k sopce nebo aspoň jsem si myslel, že se dívám správným směrem. Vypadalo to však, že je to záležitost celé krajiny a ne jen z jednoho místa." Doufám, že nás nečeká zase nějaká legrace, jako se sopkou," řekl jsem mírně sarkasticky a snažil se vykašlat drsný písek, který se mi usazoval v dýchací trubici. Neúspěšně. Teď se vážně bude ta voda hodit.

// Borůvkový les

// Řeka Tenebrae (před Klimbavý les)

To čekání na odpověď bylo opravdu neskutečně dlouhé. Nevnímal jsem, že se vlastně pomalu peču ve vlastním kožichu horkem. Nepociťoval jsem žízeň nebo hlad, kde bych vlastně zákonitě žízeň mít měl, vzhledem k tomu, že jsme pili kdoví kdy.
Jenze já byl naprosto zamilovaný, pohledem zakotvený na tlamě mé milované a čekal jsem, jestli téma vlčátek nepřišlo brzy, pozdě, nevhod nebo právě včas. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na svoje dětství, kdy jsem nedočkavě čekal, až se vrátí smečka z lovu a nám donesou první maso. To očekávání bylo veliké no a teď? Čekání na odpověď bylo mnohonásobně horší.
Nejdriv jsem se trošičku vyděsil z odpovědi, kterou mi Aranel poskytla. Naštěstí mě nenechala děsit se dlouho a otázka, která byla v pouze teoretické rovině se začínala dostávat do reálnějších rozměrů. Všechny vnitřnosti, které jsem měl nervozitou stažené, se rozvinuly při odpovědi a když se o mě Aranel otřela, v tom místě mi proběhlo mravenčení, které se mi rozběhlo do celého těla. Okamžitě jsem jí její náklonnost vrátil lehkým drcnutím a oblíznutím tváře. V hlavě mi hučelo tak silně, až jsem skoro přeslechl, její poznámku o tom, že snad Baghý nebude proti. To mě vrátilo trochu nohama na zem, jelikož jsem na něco takového nepomyslel. "Doufejme, že ne, " řekl jsem povzbudivě. Sám jsem však pocítil mírný závan pochybností. Mohla by nám to zakázat? No jako mohla, je to alfa, ale i tak? Mohla? Nechtěl jsem však, aby se Aranel jakkoliv trápila, ani teď ani nikdy jindy. Tak jsem změnil téma úplně někam jinam, protože jestli nám Baghý řekne souhlas či nesouhlas, to se dozvíme až ji najdeme. "Tak zkusíme zatím myslet na něco jiného, než najdeme Baghý, " což se snadněji řekne, než udělá. "Těšíš se na až se někde osvěžíme? Já docela jo, ale jestli mám trochu zmapovaný terén, tak se osvěžíme asi až doma v tůni? "

// Vyhlídka (přes Zarostlý les)

// Narrské kopce

Aranel byla zamlklá. Ovšem usmívala se, takže nejspíš ještě zpracovávala zážitky a pozitivní vliv od Života. Pořád jsem přemýšle, jestli se nějak projeví jeho laskavost nebo jestli jsme si jen hezky popovídali. Pak mi hlavou vířily ještě myšlenky na založení rodiny. Nevnímal jsem okolní počasí, takže mě osvěžení v řece ani nenapadlo. V hlavě jsem měl už představu našich černobílých dětí, jak se kolem nás batolí, jsou zvědaví a my jim ukazujeme svět. Ale mohli jsme si jen tak svévolně říct, že chceme potomky nebo jsme se museli zeptat Baghý? Už to bylo hodně dávno, co jsem byl ve smečce a kde by se něco takového řešilo. "Jak jsme se bavili cestou k Životu," začal jsem lehce nesměle, "o založení rodiny. Vážně by si do toho šla? Že bychom spolu měli maličký vlčátka?" Packou jsem při slově "maličký" ukázal vzdálenost kousek od země. V břiše mě šimrali motýli, stejně jako v den, kdy jsem si uvědomil, že Aranel miluju.

// Třešňový sad (přes Klimbavý les)

Zahloubán do svých myšlenek a úvah o tom, jak asi bude vypadat situace, pokud mi Život vyhoví. Budu se cítit jinak? Nebo to bude pořád stejný? Motal jsem se stále u stejných myšlenek, že jsem skoro nepostřehl,že se Aranel vrátila. Překvapeně jsem zamrkal. Jak dlouho tam asi byla. Měl jsem však radost, že se mi vrátila a Život si ji nenechal.
"Jsem rád, že z návštěvy máš dobrou náladu," opětoval jsem ji oblíznutí a nadechl se její vůně. Měl jsem otázku ohledně Smrti, protože i za ní bych se rád vydal, ale Aranel nevypadala, že by se zrovna za touhle bohyní chtěla vydávat. Navrhla, že bychom mohli jít domů, s čímž jsem naprosto souhlasil. Maličko se mi zhoupl žaludek, protože jsem si vzpomněl, o čem jsme mluvili, když jsme sem šli. Nechtěl jsem o vlčátkách začít hned, když jsme ještě oba byli trochu pod vlivem kouzel Života. Aspoň jsme však měli o čem mluvit cestou do lesa.

// Tenebrae přes Tmavé smrčiny

Aranel stála na stejném místě, na kterém jsem si ji pamatoval. Ujistila mě, že neohluchla a že se jednalo o blesk. Vykulil jsem oči. "Blesk?" Podíval jsem se na nebe, na Aranel, na zem, ale nic jinýho, co by naznačovalo bouřku jsem nenašel. Vizuálně vypadala Aranel v pořádku a jelikož se mnou mluvila bez problémů, tak nejspíš neutrpěla ani žádné vnitřní zranění.
Nechal jsem se oblíznout a přitiskl se ke své milé. Podíval jsem se na její mizející postavu a zůstal jsem sám. Měl jsem čas přemýšlet, jestli mi Život vyhověl nebo si to rozmyslel. Jak to vůbec poznám? Nejvíc jsem si přál, abych byl mladší. Ale uměl tohle Život vůbec? A hlavně, jak to vyzkoušet? Neměl jsem zatím žádné problémy, co se týče stáří. Nebo jsem je nevnímal. Až půjdeme domu, tak si musím dát nějaký zátěžový test. A uvidím.

// Vrchol

"Araneeel," křičel jsem jméno své životní lásky, když jsem běžel od jeskyně pryč. Nedošlo mi, že čeká hned u vchodu, takže jsem do ní málem narazil. Abych tomu zabránil, tak jsem hodil smyk někam do prostoru. "Promiň, neohluchla jsi?" zeptal jsem se udýchaně a prohlížel si ji, jestli je v pořádku. "A co ta obří rána? Co to bylo?" Na to, že jsem byl u Života a že bych mohl nějak poreferovat, co se tam stalo a jaký je, na to jsem úplně zapomněl. Oblízl jsem ji nos a už klidnějším hlasem jsem promluvil. "U Života to je krásné, ničeho se nemusíš bát. Je to sympaťák. Ale hlavně se mi vrať, pracuje tam nějaký kouzlo, který tě tam chce upoutat." Nejraději bych ji nepouštěl nikam, ale tuhle cestu musí jednou každý podstoupit sám.

Objednávka

elixír mládí - o pět let 50 křišťálů a 50 mušliček
po slevě 25 % - 37 křišťálů a 37 mušliček

ID - M02/země/1* 30 květin
ID - M03/země/5* 250 květin
Celkově 280 květin - po slevě 25 % - 210 květin

v inventáři zbývá 270 květin

ID - V01/síla/2*
ID - V01/rychlost/1*
ID - V01/vytrvalost/1*
ID - V01/obratnost/1*
ID - V01/taktika lovu/1*
Celkově za 6* 300 květin - po 25 % - 224 květin

v inventáři zbývá 46 květin

ID - V03/Etney/vytrvalost/ 2*
ID - V03/Reonys/rychlost/2*
Celkově za 4* 40 květin - po 25 % - 30 květin

V inventáři zůstane 16 květin.

Snad je to takhle v pořádku. :))
Děkuji

// Narrské kopce

Aranel se mnou nešla. Myslela si, že bude lepší, když se dostaneme za Životem každý sám, tedy pokud tady Život opravdu žil. Mohl se totiž toulat kdekoliv po vrcholcích. Nechápal jsem, kde se tady všude vzalo tolik písku. Měl jsem za to, že písek je záležitostí pobřeží, nebo pouště. Ale písek na horách? Přivřel jsem oči před dalším poryvem větru, který ke mně nesl písečnou stěnu. Proč by si vybral k bytí tohle místo? Začínalo se mi stýskat po obyčejném dešti. Dál mě neslo to, že jsem chtěl Života poprosit, jestli by mi neubral nějaké roky, abychom mohli mít vlčátka a ty neměli staré rodiče. Jenže pak jsem zaslechl obří ránu, která mi všechno vymazala z hlavy. "Aranel!" vykřikl jsem a chtěl veškeré hledání ukončit a běžet za ní co nejrychleji domů.
"Neboj se, je v bezpečí," ozvalo se vedle mě. Skoro všechny obavy ze mě opadly, i když jsem se opravdu lekl. Podíval jsem se za tím líbezným zvukem a rázem jako kdyby všechny barvy byly víc barevnější. Zvuky víc zvučnější a vítr naopak klidnější. Díval jsem se do laskavých očí velkého vlka, což bylo dost zvláštní, protože jsem se setkával s tím, že největší jsem já. Ale tady před ním jsem se cítil tak malinký. Cítil jsem, jak mě studuje, ale zároveň jako kdyby o mě věděl všechno. "Ty jsi Život?" Jak pitomá otázka! Bylo to očividné, že mluvím se Životem. Jeho srst byla jako rozkvetlá louka, ale naprosto přirozeně. Jako kdyby louka byla vlkem a vlk loukou. Takový důstojný vlk, který měl moudrost světa vepsanou všude kolem něho."To jsem, v plné parádě," prohlásil rozpustile a bylo po důstojnosti. Zmateně a lehce vyděšeně jsem se na něj podíval. Asi jsem si představil, že bude nekonečně moudrý a k tomu se bude chovat jako důstojný stařeček. Ale bylo logické, že by se měl chovat jako plný života, a ne nad hrobem. Usmál jsem se, zděšení se u mě dlouho nezdrželo. "S čímpak si za mnou přišel?" Zasněně jsem se zadíval z vrcholu dolů a představoval si všechny ty otázky, které mě cestou sem pálily na jazyku. Ale teď jsem neměl ani jednu. Teď jsem jen byl rád na světě. "Já, já už asi nic nechci. Chci tu jen zůstat s tebou a navždy se dívat na tu nádheru kolem," řekl jsem popravdě. Sice mi hlásek vzadu v hlavě šeptal, že tam na mě čeká Aranel, že jsem měl nějaký plán a cíl se kterým jsem sem šel. "Je to tu bezva, viď. Pojď se projít, ať toho vidíš víc," vyzval mě a vedl mě kolem potůčku. "Kde se tady bere ta voda?" zeptal jsem se upřímně. "Tam kde je voda, je vždycky Život," řekl tajuplně a už se opravdu choval jako moudrý vlk. "Popravdě jsem čekal, že přijdeš o něco dřív," začal mluvit a přišlo mi, že to bude na dlouhé povídání. Ani jsem nedutal a uši jsem měl našpicované dopředu. "Vím co všechno tě trápí, jaké otázky tě pálí v mozku. Ale nemůžu ti na všechno odpovědět zpříma. To by si pak všechno věděl hned a už by si za mnou nechtěl nikdy přijít," pokračoval dál. Vytřeštil jsem oči. "Počkej, jak přijít. Já tu nemůžu zůstat s tebou?" To byla teda rána, myslel jsem, že bych se tu totiž usadil. Na chvilku jsem úplně vypustil Aranel. S hrůzou, která zase brzy odezněla, jsem si říkal, že bychom se tu mohli usadit oba. Než jsem však otevřel tlamu, abych se zeptal, už mi Život odpověděl sám. "Moc by se mi líbilo, kdyby jste tu zůstali, ale asi byste to tady neměli tak hezké jako v Borůvkovém lese. Ale nechci ti nic nařizovat, rozhodni se naprosto sám," dodal. Nevím jestli jsem byl omámen nebo jsem si to vlastně vždycky přál, ale chtěl jsem tu zůstat. Pak mě však na jazyk přišla otázka, kterou jsem chtěl položit. "Budou mě ještě trápit výpadky paměti? Nechci zapomenout na to krásné s Aranel," řekl jsem smutně, i když ne tak utrápeně jak moc mě to trápilo před výstupem. Život potřásl hlavou. "Tohle ti nemůžu slíbit. Ani ti nemůžu říct přesnou příčinu. Můžu ti však popřát mnoho sil. Jsi totiž správný vlk, se správnými přáteli," usmál se na mě Život. Pokýval jsem hlavou. Tohle jsem asi úplně slyšet nechtěl, ale bylo to lepší než ignorace. Znovu jsem si vzpomněl na Aranel, která čekala dole pod kopci. "Asi bych měl jít. Za svojí milou a svými přáteli," řekl jsem smutně. Nechtěl jsem totiž odejít, bylo to tady moc krásné, nemusel jsem na nic myslet. Ale dole, s Aranel jsem taky nemusel skoro na nic negativního myslet. Tahle návštěva však byla úžasná, brzy se asi budu muset vrátit. "I tak ti moc děkuji za tvou společnost. Nechce se mi loučit," řekl jsem popravdě. "Tak řekni jen na shledanou," poskočil si Život vesele a běžel někam do hor. Potřásl jsem hlavou s úsměvem a hledal jsem cestu zpátky.

// Narrské kopce

// Tmavé smrčiny přes Prstové hory

Dobrá nálada mě neopouštěla ani po překonání lesa i hor. Byl jsem jak v sedmém nebi a to jsme se o založení rodiny pouze bavili. Cestou jsem se k Aranel několikrát naklonil a otřel se jí o tělo, jen prostě pro ten pocit, že je tam se mnou a že oba uvažujeme stejně. Byla však pravda, že Aranel začala uvažovat i maličko prakticky. Což se hodilo, aby jeden z nás to uměl i v takové radostné chvíli. Musel jsem však pokývat hlavou. "To ano, není nač čekat." Nechtěl jsem vytahovat, že se už necítím nejmladší a ptát se na její věk? Co bych to byl za vlka, abych se ptal dámy na věk, i když ta dáma byla moje partnerka? Ale když s tím sama začala... Mohl jsem přepokládat, že už taky viděla mnoho zim v téhle zemi.
Skoro to vypadalo, že by chtěla na vlčatech začít pracovat hned, ale to mluvila jen čistě její praktická část. Zamyslel jsem se. Podle jejích výpočtů by to vyšlo hezky, aby mláďata do zimy zesílila, ale to už jsme opravdu nemohli na nic čekat. Jenže když jsme se vydali na cestu k Životu? "Myslíš, že je Život tak mocný, že by mě - nás dokázal omladit? Poklud ne, tak to zvládneme i tak,/b]" dodal jsem hned. Doufal jsem, že jsem ji nějak neurazil, ale jak jsem znal Aranel, tak to nebylo pravděpodobné. A jelikož mě ta otázka trápila, tak jsem ji vyslovil nahlas. Zastavil jsem se před pořádným kopce, jehož vrchol nebyl vidět. "Myslíš, že jsme na místě? Na místě, kdy žije Život?" Ucítil jsem mírné chvění, protože přeci jen potkat se s Bohem vlčího světa, to se vám nepoštěstí každý den.

// Vrchol

Esíčka přes řeku Tenebrae

Cesta probíhala v duchu filozofie. Aranel nahlas převedla to, co jsem měla v nitru i já, jen to podala víc dospěleji a rozvážněji. Já jak byl lehce rozdivočený nahromaděnou energií, jsem nedokázal shrnout svou myšlenku tak hezky. "Myslím že lépe bych to nedokázal říct," uznal jsem pravdivé a usmál se.
Ani Aranel nevypadala dvakrát nadšená z vody, která se kolem nás proháněla. Naštěstí umí Aranel perfektně ovládat vodu, takže když nenajdeme jiný zdroj, tak jí poprosím, jestli by nějakou přivolala
Ale budu to setřít jako úplně poslední možnost
Zarazilo mě však, jak zareagovala na moji otázku. Nejdříve odpověděla tak jako snad všichni když nechcete nikoho otravovat se svými myšlenkami, že je všechno v cajku. Pak to z ní začalo lézt jak rozespalý zajíc z nory, ale já trpělivě čekal. Nebylo kam spěchat, les kterým jsme procházeli se mi zase tolik nelíbil, takže jsem svou pozornost mohl věnovat jen jí.
Jakmile začala naznačovat to, na co jsem se sám bál zeptat, rozkmital se mi ocásek. A k Ital čím dál rychleji, čím víc toho moje milá řekla. Ono toho ve výsledku nebylo tolik, ale obsah sdělení byl naprosto parádní. Musel jsem ovšem svoje emoce krotit, protože by si to ještě mohla rozmyslet. "Možná tomu nebudeš věřit, ale myslel jsem úplně na to samé. Hlavně, když jsem viděl vlčátka od Baghý. Ach Aranel, ano moc rád bych měl s tebou rodinu, " řekl jsem s největším klidem, jakého jsem byl schopen. Měl jsem ovšem takovou radost, že jsem se dvakrát zatočil dokolečka.

// Narrské vrchy přes Prstové hory

// Vyhlídka přes Zarostlý les

Užíval jsem si naše společné chvilky. S radostí jsem odkýval, když Aranel pronesla, že většinu života jí také nikdo neříkal jaké bude počasí. A přežila. "To je pravda. Otázka je, jestli by vlastně vlk měl znát, co si příroda vymyslela. Pak to ztrácí překvapení, trošku. No ven si, kdyby si příroda řekla - ha, zítra jim pošlu sníh. A vlk s počasím - hmm, zítra bude sněžit," řekl jsem vesele a trochu ujetě. Ale zrovna mě to tak napadlo a musel jsem se podělit." No nenaštvalo by tě to?" zakončil jsem radostně.
Podíval jsem se na nebe a potěšilo mě, že vítr, který nám čechral kožichy, rozehnal mračna. I tak mě však připadalo, že je Aranel malinko myšlenkami jinde. "Něco se stalo, má drahá?" zeptal jsem se zcela vážně a jelikož jsme šli kolem řeky, chtěl jsem si svlažit hrdlo. Dravý proud a barva mě však příliš nelákaly, tak jsem pití zatím odložil.

// Tmavé smrčiny přes Řeku Tenebrae

// Borůvkový les

Při mírném poklusu jsem pokýval hlavou. Mohli jsme jen doufat, že déšť byl na chvilku pryč, ale zase když by byl, tak jsme se mohli držet v lese a kožíšky by nám zůstaly déle suché. Zmírnil jsem krok a díval se, kam jsme se to vlastně dostali. Poznával jsem tohle místo. Byli jsme tu s Aranel před zimou a začali si uvědomovat, co jeden pro druhého znamenáme, co jeden k druhému cítíme. Na chvilku jsem se zastavil a podíval se na ni. "Jsem tak moc rád, že jsme spolu," řekl jsem jí láskyplně a oblízl čumák. Jenže, mohl jsem vyrukovat s tím že že by bylo krásné mít spolu vlčátka? Zvláště potom, co jsme viděli ty malé kuličky od Baghý? Ne ještě bylo brzo, otázku jsem mohl položit až někde dál. Navíc, kdyby jí to urazilo, tak by byla procházka zkažená. Což jsem teda doufal, že ne, ale pořád jsem nebyl tak sebevědomý, abych se zeptal. Ten čas však přijde.
Podíval jsem se na oblohu. "Teď by se hodilo vědět, jestli zaprší nebo ne, " řekl jsem se zašklebením. Narážel jsem na svůj dávný výstup s počasím, který se od té doby neopakoval. Mraky však nevypadaly nějak zlověstně, tak jsem svůj krok namířil dál, abychom pokračovali v cestě.

// Esíčka přes Zarostlý les

Nyran se nemohl dočkat, až se vydá na lov. Pousmál jsem se jeho nadšení, byl správné vlče. Chtěl všechno vidět, znát a zažít pokud možno hned. Aranel mu správně vysvětlila, že bude muset počkat, ale že jakmile půjdou na nějaký lov, určitě ho vezmou sebou. "Ano, tebe i sourozence, pokud budou chtít, " přikyvoval jsem slovům své partnerky. Určitě bylo zapotřebí, aby se vlčata naučila lovit, ale měl jsem za to, že bude rozdíl vzít sebou jedno nebo čtyři. Nyran se rozloučil a vydal se za rodiči. Aranel se s ním rozloučila a já mu zamával tlapou, protože než jsem se stihl jakkoliv jinak rozkoukat, tak už byl pryč.
Oplatil jsem Aranel její oblíznutí a také se k nim přitulil. "To jsou," řekl jsem zasněně. Bylo by fajn mít své potomky. Ještě jsem se neodvážil to říct nahlas. Ale měl jsem takové nutkání. Moje milá mi navrhla, že se můžeme jít znovu projít. Zatetelil jsem se radostí. Procházky jen s mojí milou, to bylo nejlepší, co jsem mohl zažít. Ještě jsem mrknul na oblohu, protože déšť, který předváděla v posledních pár dnech, to nebylo na procházky vůbec dělané. Zdálo se však, že voda z nebe už tolik padat nebude, i když vzduch byl těžký, bouřkový. Tak snad nepotkáme nějaké blesky. "Půjdeme, řekl bych že teď je nejlepší čas," souhlasil jsem a vydal se ven z lesa. Nevěděl jsem, jestli mám výt nebo ne. Nakonec jsem zvedl tlamu k nebi a zavyl na znamení, že odcházíme.

// Vyhlídka (asi) :D

// Zkouším ich formu, mám pocit, že mi to u Awaraka půjde líp :))

Zdálo se, že jsme Nyrana nejvíce zaujali lovem. Nejprve se tedy přivítal s bratrem, kde se nám hned omluvil za jeho hlučnost. Pousmál jsem se nad tím, jak může být každé vlče jiné. Jedno hladové po vědomostech, jedno po jídle, jedno po zážitcích a jedno třeba po pozornosti. U Nyrana nyní zůstal hlad nejvíc po těch vědomostech. Celý zasněný nás prosil (teda spíš mě, ale přeci jen bylo hezčí si myslet jako nás), jestli bychom ho vzali na lov. Těšil se, až bude umět sám lovit a rozplýval se nad tím, co by chtěl umět lovit. Až mě překvapil, že už věděl o jelenech a srnkách. Tady někdo s výukou nezahálel.
Aranel byla tentokrát potichu, takže jsem se jal mluvení. Jen mi přišlo, že moji krásnou milou něco znepokojuje. Možná za to mohl neutuchající déšť nebo něco jiného? Měl jsem v plánu se jí potom zeptat. "Jasně. Nejprve by si byl jako divák, když bychom šli na nějaké takové větší zvíře, jako je ten jelen nebo srnka. Ale postupně různými lekcemi by si se dostal taky do lovecké skupiny, jestli je to tvůj cíl. Nejdřív bychom začali něčím malým, jako jsou myši nebo třeba ryby, potom zajíci a pak, až budeš i větší a silnější, se můžeš vrhnout na tyhle velké kusy zvěře," snažil jsem se mu to nějak vysvětlit. Viděl jsem totiž jeho nadšení v očích, ale byl ještě příliš malý na podnikání takových velkých kroků. Ale ukázku a cvičení na takových myších nebo rybách by mohl podniknout i hned.

Oddechl si, že měl na ně Nyran nějaké otázky. Přeci jen, nechtěl vypadat jako nějaký stařec, který se na vlčata pitvoří, plácaá nesmysly a celkově zahanbuje jak sebe tak je. I když u jeho vlastních vlčat by mu to asi nevadilo.
Slova se ujala jeho milá, takže se vlastně jen usmíval a pokyvoval hlavou, aby její slova podpořil. Čekal, že bude mluvit o lovu, o tom jak je to důležitá činnost, což určitě mladík věděl, ale všechno to obstarala jeho milá. Usmál se na ni a pak stočil zrak na Nyrana. "Kromě toho máme jako bety společný úkol značkovat hranice. To teda může dělat i tvoje maminka, ale jelikož toho má tolik na práci a na starosti, tak to můžeme dělat i my. Pak nám také náleží, abychom hlídali les, ale na to tu jsou i speciální ochránci. Ale je jasný, že bychom to nenechali jen na nich, takže bychom u nějaký větší mely měli taky být, o když doufám, že se nic takového nestane, " dodal a podíval se na Aranel, jestli to řekl správně. Nechtěl přivolávat nějakou pranici mezi smečkami nebo mezi tuláky, ale stát se to mohlo. A oni jako bety by u toho určitě být měli, i když je jejich funkce jinde.
Na chvilku se k nim přidal další mladík, který se představil jako Dráz. Bylo to úplně jiné vlče, než Nyran. Tmavší z nich byl rychlý, hlasitý, ale také slušně vychovaný. Během chviličky, co se u nich zdržel dokázal provést tolik pohybu, kolik jich Awarak neudělal třeba za den. No dobře, to bylo trochu s nadsázkou, ale tak mu to připadalo. "Ahoj, jsem Awarak," zkusil za ním zavolat, ale to už byl vlček dávno na odchodu. Aspoň teď však nevypadám jako nevychovanec, pochválil se v duchu a podíval se na toho, co tu zůstal, jestli bude mít nějaké doplňující otázky.