Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Její slova mě dokázala uklidnit více, než moje dýchací cvičení. Zasmál jsem se na oplátku taky a cítil jsem, jak se mi srdeční tep dostává zase do normálu. To dá přece rozum, že to zvládneme. A navíc, když to jsou maličká stvoření, tak jim je jedno, jak se jmenují. Takže nějaký čas navíc bychom měli. Měl jsem pocit, že nemůže nastat jen tak nějaký zádrhel, se kterým bychom si neporadili. Byli jsme přeci nejlepší beta pár široko daleko. Pyšně jsem zvedl hlavu, i když mi hlášek v zadní části mozku připomínal, že zdaleka neznám všechny smečky, tak jak to můžu vědět. Bylo mi to však jedno, teď jsem ten pocit prostě měl a tím to pro vnitřní hlas haslo.
Aranel navrhla, že můžeme jít k tůni. "Osvěžení se hodí," řekl jsem a vydal se spokojeně za ní. Pozoroval jsem její tělo, jestli už neuvidím nějakou známku zakulacení, o které povídala, ale zatím jsem nic nezpozoroval. Proto jsem v mysli pokrčil rameny a řekl si, že to necháme na přírodě. A samozřejmě na Aranel, která to určitě pozná dřív, než to bude vidět.

// Les

Zatetelil jsem se blahem. Vymyslel jsem jméno, které se líbilo i Aranel, takže jsme měli vymýšleno pro kluka. Vůbec mi nedošlo, že už jednoho syna se jménem na A má, a že to je můj kamarád. Nějak se mi tahle informace vykouřila z hlavy. Aranel se poté zamyslela nad dalšími jmény a napadlo ji Siberia pro vlčí slečnu. Převaloval jsem si jméno na jazyku několikrát a dával mu různý důraz, abych slyšel jak zní. "Siberia... Jo to zní taky parádně. Tak noblesně. Budeme mít krásné vlčí děti. Ale co když jich bude víc? Nebo to budou dva kluci, nebo dvě holky?" Maličko mě začínala chytat panika, což jsem úplně nepotřeboval. Teda hlavně Aranel asi nepotřebovala panikařícího vlka.
Na chvilku jsem zavřel oči, abych se uklidnil a mohl se na svou milou podívat. Usmál jsem se a trochu nesměle se zeptal." A kdy poznáš, jestli se zadařilo?" Neměl jsem tušení, jak to můžou vlčice poznat, jestli to vůbec jde. Byl jsem vlk a ten měl jiné pracovní nástroje než holky. Ještě, že jsme se nemohli červenat, byl bych rudý až po špičku ocasu. Raději jsem si pak odkašlal a téma převedl jinam." Chceš něco podat? Nebo se jít projít? Prospat? Jen si řekni," olízl jsem ji čumák a čekal na pokyny.

Maličko mě zarazilo, že Aranel ještě nad jmény nepřemýšlela. Samozřejmě to nebylo nic špatného, jen jsem žil v představě, že takové věci mívají vlčice vymyšlené. Ale nejspíš to bylo jak u kterých. Pořád jsem se mohl o Aranel dozvídat nové věci a to bylo parádní. Měl jsem takové objevování rád. "Nooo, " protáhl jsem, jelikož jsem o jménech taky nepřemýšlel. "Asi by bylo hezké, kdyby jeden z potomků měl na začátku jména A. Jsme Aranel a Awarak, tak by jeden mohl nést naše A dál. Ale otázka jestli tento úkol naložit na hřbet kluka nebo holky." Na chvilku jsem se odmlčel, jak jsem přemýšlel nad jmény. Chvilku jsem chtěl navrhnout nějaké jméno svých sester nebo bratrů. Tak nějak jsem tušil, že se s nimi už nepotkám. Nebo jméno mých rodičů. Ale to jsem zase zavrhl, asi by to chtělo nějaké nové jméno, nebo možná kombinace jmen mé rodiny. "Co třeba Arminius?" vypadlo ze mě. Ani nevím kde jsem takové jméno slyšel. Navíc, kdyby to byla vlčice, tak jsme byli v háji, protože pro ni mě jméno vůbec nenapadalo. Kouknul jsem se na Aranel, jak to vidí ona.

Cítil jsem se naprosto skvěle. Leželi jsme bok po boku, spát se mi absolutně nechtělo a byl jsem více než spokojený. Tajně jsem doufal, že tenhle fyzický výraz lásky budeme pociťovat častěji, ale na to byla fůra času. Teď jsem jen vdechoval vůní mé milé a v duchu si představoval, jak tu budeme za pár měsíců ležet a kolem nás budou capat maličké chlupaté kuličky. Jen je musíme hlídat, aby nechodili moc ke kraji. Nerad bych aby spadli.
Zachvěl jsem se, když vyslovila slova, která vyslovila. Tělem si mi rozlilo horko, které tryskalo z mého srdce. Je tohle pocit pravé lásky? Doufal jsem, že ano, protože jsem se takhle chtěl cítit pořád. A navždy. "Taky tě miluju, ty moje krásná květinko, " zašeptal jsem zpátky. Chtěl jsem říct něco se sněhem, ale uvědomil jsem si, že Aranel má raději léto než zimu. Proto jsem to rychle změnil. Ale věděl jsem, že existují i bílé květiny, takže to taková hloupost nebyla. Z jeskyně k nám doléhal hlas, který jsem slyšel při lovu. Tipoval jsem, že to je jedno z mláďat od Baghý a Jinkse, ale jméno jsem si nepamatoval. Což mě přivedlo k otázce. "Přemýšlela jsi nad jmény?"

Být v jeskyni bet bylo pro mě stále privilegium. Ani jsem nevěděl kolikrát (a jestli vůbec, ach ta paměť) jsem využil jeskyni pro všechny členy smečky. Teď se však nesmírně hodilo, že máme takové soukromí, skrytí před všemi zraky.
Byl jsem strašně nervózní. V břiše mi poletovala taková skupina motýlů, až jsem si říkal, jestli byl nakonec dobrý nápad se vůbec najíst. V hlavě jsem měl vymeteno, ne však od toho, že bych ztratil paměť ale spíš že jsem ztratil řeč. Byl to další krok v našem vztahu, jakési spojení navždy. Tedy doufal jsem, že navždy, protože jsem nebyl takový vlk, který by se otočil za každou vlčicí. Ne, to mi bylo hrubě proti srsti. A doufal jsem, ne byl jsem si naprosto jistý, že Aranel to měla stejně. Proto jsem si ji vybral. Proto si ona vybrala mě.
Nadechl jsem se a vydechl. Snažil se uklidnit svoje rychle bušící srdce a roztřesené nohy. Nechal jsem hlas přírody, aby mi poradil co a jak má následovat a já se mu poddal.

// Les

Aranel mi s úlovkem pomohla, což samozřejmě dělat nemusela, ale bylo to mnohem jednodušší a rychlejší. Brzy jsme se dostali k úkrytu, kde se to pachy jen hemžilo. Někdo šel dovnitř, někdo šel ven. Tak tady se všichni schovávají. Na jednu stranu jsem byl rád, že jsme našli členy smečky, na tu druhou... Pustil jsem laň a podíval se na jeskyni bet. Naši jeskyni, pořád jsem si nějak nezvykl, že jsem betou. "Asi si dáme tady a zbytek necháme pro ostatní?" navrhl jsem. Nějak jsem neměl představu, jak bych s jídlem skákal nahoru - i když mě to možná za pár měsíců bude čekat, ale to jsem zatím dost předbíhal - měl jsem zkrátka hlad a chuť se trochu posilnit. Doufal jsem, že proti tomu nebude Aranel nic namítat. Urval jsem kousek z laně a po něm další a další, až jsem byl tak akorát zasycený. Počkal jsem, až a jestli má drahá taky posvačí a vydal jsem se do betovského ukrytu.

Bylo to rychlé, což jsem měl rád. Prostě přijít, ulovit, odejít. Neměl jsem ponětí, kde se u mě tak rychle vyloupla alfa, ale pomohla mi přidržet laň u země. Oklepal jsem se po celkem nenáročném lovu a otřel si trochu tlamu do trávy. Přeci jen měl jsem ji celou od krve. "Díky za pomoc," usmál jsem se na Baghý a hned na to se otočil k Aranel, které jsem dal pořádný polibek. "Za mě v pohodě," odpověděl jsem na její otázku ohledně zranění. I když mi pár kopanců uštědřila, tak už jsem je pomalu ani necítil. Podíval jsem se na alfu, jestli si dá jídlo, jelikož já se plánoval nažrat až v jeskyni. Baghý nevypadala, že se do jídla taky hned pustila, takže jsem ještě mrknul na Aranel a na její druhou otázku, tedy jestli vezmeme ulovenou laň do úkrytu jsem odpověděl tím, že jsem ji popadl a zahynul směrem k jeskyni. Těšil jsem se na odpočinek i na něco víc, co mělo přijít.

// Úkryt

Čekání se trochu protahovalo. Nebylo divu, tma padala čím dál rychleji, takže najít laň mezi stromy muselo dát práci. Snažil jsem se pořádně soustředit, ale myšlenky mi poletovaly různými směry. Třeba jsem si uvědomil, že jsem dlouho neměl výpadek paměti. Ne že by mi to nějak chybělo, to vůbec. Ale bylo to zvláštní. Ani jsem nezahlédl toho podivného ptáka, který mě občas doprovázel. A nepřišel jsem na to, jaké magie vlastně mám a jak pořádně ovládat zemi. Co bylo dobré, že Život mi opravdu vlil do žil novou energii. To jsem cítil.
Na víc myšlenek nebyl čas, jelikož jsem zaslechl prodírání houštím. Jeden lehký a zrychlený krok a dva trochu dusavé. Co si budeme povídat, laně byly lehčí než vlci, takže takhle k večeru byl ten rozdíl víc patrný. Nepřehlušovalo to nic jiného. Byl jsem rád, že moje myšlenky a postřehy teď opravdu nikdo neposlouchá, jelikož bych mohl být označen za hrubiána. Uchechtl jsem se, ale už jsem se naprosto soustředil na skok a lov. Musel jsem se víc spolehnout na sluch než na zrak, takže když se laní skákání dostalo až ke mně, skočil jsem taky. Minul jsem hlavu, krk a trup, ale trefil jsem její zadek. Tím jsem nás oba svalil k zemi, ale než jsem se zvedl, dostal jsem pár kopanců od jejich kopýtek. Nebylo to strašný, nebo aspoň mi to tak v adrenalinu nepřišlo. Z jejího poraněného boku se valila krev a než se stačila rozhlédnout, kam by běžela dál, skočil jsem ji opravdu na krk a ukončil tento rychlý lov. Zuby jsem povolil až ve chvíli, kdy se její tělo přestalo cukat. To už doběhly i dámy, které jsem vyzval, aby si daly první. Já zatím proklepával nohy, abych zjistil, jestli nemám větší z ranění, ale nevypadalo to na to.

Kdybych se nemusel soustředit na lov, stále bych se usmíval a snad i radostně poskakoval. Takhle mi na tváři pohrával občasný letmý úsměv a tělo mi více než adrenalin z lovu, zaplavoval pocit štěstí a očekávání toho co bude. Celou školku, pousmál jsem se znovu, když jsem pozoroval vlčice, jak mizí do zad naší kořistí, abych ji mohl jen rychle skolit k zemi. Slova nebyla třeba, každý z nás věděl, kde máme své místo. A jelikož jsem nepředpokládal, že by dámy nahnaly do mých tlap nějakého dvanácteráka, měl bych závěrečný úder zvládnout sám.
Našel jsem si lepší místo a čekal. Do uší i do nosu se mi dostaly různé podněty, které mi daly najevo, že se vlci stahovali zpátky do lesa. Ať to byl pach nebo vytí. Rychle jsem zkontroloval, jestli se na mě srnka či co to bylo nežene, ale nebylo tomu tak. Buď je hluchá a nebo si myslí, že se jí nemůže nic stát. Což nevadilo, hrálo to v náš prospěch. Ale bylo to zvláštní.

Skoro jsem ani nedýchal, takže jsem sotva mohl větřit nějakou stopu zvěře. Jak jsem byl přilepený očima na tlamě Baghý, abych nepřeslechl ani jedno slovo, tak mi nedošlo, že bych se měl chovat tišeji nebo spíš našlapovat opatrněji.
Až když se Baghý zničehonic zastavila a dívala se na nás, zastavil jsem taky. Oči jsem měl snad stejně vytřeštěné jako ona. Aranel se zastavila o kousíček dál, ale řekl bych, že měla podobný výraz jako já. No a když alfa začala pokládat otázky takovým tónem, jakým začala, byl ze mě menší a menší vlk. Už už jsem se chtěl smutně na Aranel podívat, když tu Baghý dokončila svoji řeč a začala se smát. Můj výraz přešel z roztřeseného a smutného na naprostou euforii. Kdyby mi hlásek v hlavě neříkal, že se mám chovat tiše, protože jsme původně šli lovit, snad bych i radostí zavyl. Takhle jsem se otočil k Aranel a pořádně ji políbil. "Když my to chtěli mít raději potvrzený. A jak říká Aranel, aby nebylo nějaký překvápko, " zazubil jsem se.
Dával bych najevo svou radost ještě dlouho, ale moje zodpovědná část mi neustále připomínala lov, lov, lov. Takže jsem se otočil a začichal ve vzduchu." Možná i ten lov budeme mít hnedle hotový," řekl jsem tišeji než doposud a packou ukázal směrem, ze kterého jsem cítil srnku.

Zakřenil jsem se na Baghý. Ono vyspinkat se do růžova, to bych musel ještě na pár hodin zavřít oči. Takhle to byl jen takový šlofíček, neplánovaný, ale za to hodící se. Znal jsem i takové šlofíky, kdy byl jeden jak praštěný do hlavy klackem. "Spíš do velice jemného růžového nádechu. Možná bych to přiřadil spíš bílé barvě, než růžové," ujasnil jsem barevnou terminologii a vydal se bok po boku dvou vlčice, se kterými mě brzy čekal lov.
Poté se nás alfa zeptala, zda je něco nového. Byla to vlastně otázka, na kterou jsme ve své podstatě čekali. Jenže když na ní přišlo, cítil jsem se jako malé vlče, které se chce dovolit rodičů, jestli může skočit do vody z velké výšky. Aranel vypadala, že na tom není o moc lépe. "Jo, no... Tak, " bylo všechno, co jsem ze sebe dokázal vyloudit za zvuky. Výborně. Takhle na úrovni má beta komunikovat. Přesně, jasně, zřetelně. Líp si to nemohl říct. Podíval jsem se na Baghý s prosbou a nevysloveným přáním v očích. Na víc jsem se momentálně nezmohl.

Nakonec se mi očka zavřela. Asi ne na nějak dlouhou dobu, ale když jsem cítil pohyb své milé a slyšel vytí a slova od naší alfy, došlo mi, že jsem usnul. Takže povolení přijde dřív než soukromí úkrytu. Zvedl jsem se za Aranel a oklepal že sebe nalepený nepořádek ze země. Až v tuhle chvíli mi došlo, že je taky dost dobře možné, že nám Baghý řekne, že žádná vlčata mít nesmíme.
Trochu se mi zhoupl žaludek nad takovou úvahou, takže jsem se raději zaměřil na slova vlčic, které už si začaly povídat. "Ahoj," hlesl jsem nakonec, abych nevypadal jako nějaký nevychovanec, co neumí pozdravit. Pochopil jsem, že by Baghý ráda vyrazila na lov, jelikož se zima pomalými krůčky blížila k nám. A pořádné zásoby byly zapotřebí, nejen pro její potomky. "Můžeme vyrazit. Je zapotřebí mít zásoby na zimu," shrnul jsem fakt, který asi nepotřeboval být řečený nahlas, ale nechtěl jsem tady jen tak stát. I já se rozhlížel kolem dokola, jestli přijde ještě někdo, koho naše čenichy předtím nezaznamenaly. Zdálo se však, že na to budeme sami.

24.8. - Awarak http://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-210499 další značkování nejpozději 24.10.

Aranel vypadala s mými schopnostmi značkování spokojeně. Sice to neviděla na vlastní oči, ale věřila mi, takže mě pochválila. Ovšem, zdálo se že neměla štěstí s nalezením kohokoliv, kdo by sis námi mohl popovídat. Jak podotkla, bylo štěstí že se tu nepotloukali žádní cizinci, což si tu klidně mohli vykračovat, když byl les neoznačený. "No zdá se, že hodně vlků si potřebovalo zařídit svoje záležitosti. A nebo potřebovali vypnout. Takže ještě, že jsme se sem vrátili a dali to tu do pořádku," zhodnotil jsem a podíval se po ztichlém lese.
Z nebe se na nás trochu snášel déšť, takže písek brzy jistě zmizí. Ale i tak jsem měl stále žízeň. Ovšem přitulit se k mojí milé, to bylo mnohem lákavější. Moje rozhodnutí bylo velice rychlé a už jsem se skládal vedle Aranel. Přitulil jsem se k ní a vydechl spokojeností. Oči mi jezdily kolem dokola, jestli někdo jde. Protože kdyby nikdo nešel... Ale možná by bylo lepší počkat až na povolení a nebo aspoň na soukromí úkrytu.

// Vyhlídka

Všudypřítomný písek nás zneklidňoval oba. Bylo to něco neobvyklého, něco co patřilo někam na poušť nebo na pláž, vůbec však ne do lesa a na louky v takovém množství. Opravdu jsem doufal, že tůňka nebude pod naloží písku a krásně se v ní osvěžíme.
"Věřím že to je jen taková sranda od přírody, " řekl jsem na odlehčení situace, kterou jsem sám zavinil připomenutím sopky. Zvedající vítr mě však usvědčil v tom, že to nebude nějaký velký problém. Aranel o nás dala vědět zavytím a chtěla se vydat dal do lesa hledat Baghý. Chtěl jsem se za ni5hned rozběhnout, ale něco mě zadrželo na místě. Chvilku jsem nerozhodně přešlapoval na místě, než mi došlo, co je špatně. Zatvářil jsem se spokojeně a trošičku samolibě. Takhle aspoň ukážu, že jsem dobrá beta. "Já tě za chvilku doženu. Musím však dostát svým novým beťáckým povinnostem a označit hranice. Tak zatím můžeš zkusit Baghý najít," řekl jsem vesele a oblízl Aranel čenich.

Značkování

Pak jsem se otočil a vydal se kousek zpátky k hranicím. Vlastně, prošel jsem někdy celý les kolem dokola? Bylo dost možné, že ne, takže tohle byla dobrá příležitost. Akorát bylo horší to, že jsem vyloženě nepotřeboval na malou. Jelikož jsme dlouho nepili a cesta k Životu byla celkem namáhavá, přebytečná voda se vytratila a mě sužovala žízeň. Řekl jsem si však, že to nějak udělám a pár kapek na strom občas snad vyprodukuju. Navíc mám drápy, kožich a zuby. Nemusím to tady jen očůrat jako nějaký tulák.
Začal jsem tedy se značením území. Nechodil jsem od stromu ke stromu, ale vybíral jsem si stromy dal od sebe. Na druhou stranu zase nebyly tam moc daleko, aby si někdo mohl myslet, že tady území smečky končí. Pracoval jsem velice důkladně a svědomitě. Nakonec jsem dokázal v močáku najít i víc než jen pár kapek. Značení stromů chlupy bylo také dost příjemné, protože jsem se krásně o drsnou kůru podrbal. Během mého důležitého úkolu mi na hlavu dopadlo pár kapek. Zvedl jsem oči k obloze a viděl temná mračna, jak se kolem stahují. Les nás chránil, což bylo jindy dobře, ale teď se to moc nehodilo. Potřebovali jsme se zbavit toho písku. Vypadá to však na pořádný slejvák, takže se to tu umyje. Jen o trochu dýl, než okolo nás.

Konec značkování

Za krátký čas jsem se dostal zpátkyvna své startovní místo. Věděl jsem, že teď už bych ze sebe nedostal ani kapku. Cestou jsem nepotkal ani živáčka, takže jsem doufal, že Aranel měla více štěstí. Vydal jsem se za její vůní a brzy jsem ji dohnal. "Hotovo," prohlásil jsem pyšně a láskyplně jí drcnul bokem o bok.