Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zakřenil jsem se na Baghý. Ono vyspinkat se do růžova, to bych musel ještě na pár hodin zavřít oči. Takhle to byl jen takový šlofíček, neplánovaný, ale za to hodící se. Znal jsem i takové šlofíky, kdy byl jeden jak praštěný do hlavy klackem. "Spíš do velice jemného růžového nádechu. Možná bych to přiřadil spíš bílé barvě, než růžové," ujasnil jsem barevnou terminologii a vydal se bok po boku dvou vlčice, se kterými mě brzy čekal lov.
Poté se nás alfa zeptala, zda je něco nového. Byla to vlastně otázka, na kterou jsme ve své podstatě čekali. Jenže když na ní přišlo, cítil jsem se jako malé vlče, které se chce dovolit rodičů, jestli může skočit do vody z velké výšky. Aranel vypadala, že na tom není o moc lépe. "Jo, no... Tak, " bylo všechno, co jsem ze sebe dokázal vyloudit za zvuky. Výborně. Takhle na úrovni má beta komunikovat. Přesně, jasně, zřetelně. Líp si to nemohl říct. Podíval jsem se na Baghý s prosbou a nevysloveným přáním v očích. Na víc jsem se momentálně nezmohl.

Nakonec se mi očka zavřela. Asi ne na nějak dlouhou dobu, ale když jsem cítil pohyb své milé a slyšel vytí a slova od naší alfy, došlo mi, že jsem usnul. Takže povolení přijde dřív než soukromí úkrytu. Zvedl jsem se za Aranel a oklepal že sebe nalepený nepořádek ze země. Až v tuhle chvíli mi došlo, že je taky dost dobře možné, že nám Baghý řekne, že žádná vlčata mít nesmíme.
Trochu se mi zhoupl žaludek nad takovou úvahou, takže jsem se raději zaměřil na slova vlčic, které už si začaly povídat. "Ahoj," hlesl jsem nakonec, abych nevypadal jako nějaký nevychovanec, co neumí pozdravit. Pochopil jsem, že by Baghý ráda vyrazila na lov, jelikož se zima pomalými krůčky blížila k nám. A pořádné zásoby byly zapotřebí, nejen pro její potomky. "Můžeme vyrazit. Je zapotřebí mít zásoby na zimu," shrnul jsem fakt, který asi nepotřeboval být řečený nahlas, ale nechtěl jsem tady jen tak stát. I já se rozhlížel kolem dokola, jestli přijde ještě někdo, koho naše čenichy předtím nezaznamenaly. Zdálo se však, že na to budeme sami.

24.8. - Awarak http://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-210499 další značkování nejpozději 24.10.

Aranel vypadala s mými schopnostmi značkování spokojeně. Sice to neviděla na vlastní oči, ale věřila mi, takže mě pochválila. Ovšem, zdálo se že neměla štěstí s nalezením kohokoliv, kdo by sis námi mohl popovídat. Jak podotkla, bylo štěstí že se tu nepotloukali žádní cizinci, což si tu klidně mohli vykračovat, když byl les neoznačený. "No zdá se, že hodně vlků si potřebovalo zařídit svoje záležitosti. A nebo potřebovali vypnout. Takže ještě, že jsme se sem vrátili a dali to tu do pořádku," zhodnotil jsem a podíval se po ztichlém lese.
Z nebe se na nás trochu snášel déšť, takže písek brzy jistě zmizí. Ale i tak jsem měl stále žízeň. Ovšem přitulit se k mojí milé, to bylo mnohem lákavější. Moje rozhodnutí bylo velice rychlé a už jsem se skládal vedle Aranel. Přitulil jsem se k ní a vydechl spokojeností. Oči mi jezdily kolem dokola, jestli někdo jde. Protože kdyby nikdo nešel... Ale možná by bylo lepší počkat až na povolení a nebo aspoň na soukromí úkrytu.

// Vyhlídka

Všudypřítomný písek nás zneklidňoval oba. Bylo to něco neobvyklého, něco co patřilo někam na poušť nebo na pláž, vůbec však ne do lesa a na louky v takovém množství. Opravdu jsem doufal, že tůňka nebude pod naloží písku a krásně se v ní osvěžíme.
"Věřím že to je jen taková sranda od přírody, " řekl jsem na odlehčení situace, kterou jsem sám zavinil připomenutím sopky. Zvedající vítr mě však usvědčil v tom, že to nebude nějaký velký problém. Aranel o nás dala vědět zavytím a chtěla se vydat dal do lesa hledat Baghý. Chtěl jsem se za ni5hned rozběhnout, ale něco mě zadrželo na místě. Chvilku jsem nerozhodně přešlapoval na místě, než mi došlo, co je špatně. Zatvářil jsem se spokojeně a trošičku samolibě. Takhle aspoň ukážu, že jsem dobrá beta. "Já tě za chvilku doženu. Musím však dostát svým novým beťáckým povinnostem a označit hranice. Tak zatím můžeš zkusit Baghý najít," řekl jsem vesele a oblízl Aranel čenich.

Značkování

Pak jsem se otočil a vydal se kousek zpátky k hranicím. Vlastně, prošel jsem někdy celý les kolem dokola? Bylo dost možné, že ne, takže tohle byla dobrá příležitost. Akorát bylo horší to, že jsem vyloženě nepotřeboval na malou. Jelikož jsme dlouho nepili a cesta k Životu byla celkem namáhavá, přebytečná voda se vytratila a mě sužovala žízeň. Řekl jsem si však, že to nějak udělám a pár kapek na strom občas snad vyprodukuju. Navíc mám drápy, kožich a zuby. Nemusím to tady jen očůrat jako nějaký tulák.
Začal jsem tedy se značením území. Nechodil jsem od stromu ke stromu, ale vybíral jsem si stromy dal od sebe. Na druhou stranu zase nebyly tam moc daleko, aby si někdo mohl myslet, že tady území smečky končí. Pracoval jsem velice důkladně a svědomitě. Nakonec jsem dokázal v močáku najít i víc než jen pár kapek. Značení stromů chlupy bylo také dost příjemné, protože jsem se krásně o drsnou kůru podrbal. Během mého důležitého úkolu mi na hlavu dopadlo pár kapek. Zvedl jsem oči k obloze a viděl temná mračna, jak se kolem stahují. Les nás chránil, což bylo jindy dobře, ale teď se to moc nehodilo. Potřebovali jsme se zbavit toho písku. Vypadá to však na pořádný slejvák, takže se to tu umyje. Jen o trochu dýl, než okolo nás.

Konec značkování

Za krátký čas jsem se dostal zpátkyvna své startovní místo. Věděl jsem, že teď už bych ze sebe nedostal ani kapku. Cestou jsem nepotkal ani živáčka, takže jsem doufal, že Aranel měla více štěstí. Vydal jsem se za její vůní a brzy jsem ji dohnal. "Hotovo," prohlásil jsem pyšně a láskyplně jí drcnul bokem o bok.

// Řeka Tenebrae

Dostali jsme se na Vyhlídku, která byla oblíbený místem mé milé. Nebo doufal jsem, že to bylo ono. Jenže teď se všechno zdálo takové jaksi lehčí a pomotané, že jsem byl rád, že nás vede Aranel. Já se svojí hlavou v oblacích bych nás dovedl kdoví kam.
Naštěstí jsme mírně změnili téma, takže jsem se mohl vrátit nohama na zem. Aranel mi potvrdila moji domněnku, že voda je nejblíž u nás v lese a pak možná ještě někde. Ale jelikož jsme byli na výletě docela dlouho, byl náš úkol ukázat se zase doma. A tam se potkat s Baghý a pak, pak, pak... Jo, moje mysl se stále točila kolem vlčátek a toho, jakými budeme rodiči, jestli si s nimi budou potomci od Baghý hrát a tak celkově. Znovu se mě zmocňoval pocit lehkosti a motýlů v břiše, že jsem nezpozoroval, že je vzduch těžký na dýchání a hlavně že moje oči vidí spíš žlutě, než růžově. "Co to," zabrblal jsem si pod vousy, hlavně když na to upozornila i moje milá. Instinktivně jsem se ohlédl směrem k sopce nebo aspoň jsem si myslel, že se dívám správným směrem. Vypadalo to však, že je to záležitost celé krajiny a ne jen z jednoho místa." Doufám, že nás nečeká zase nějaká legrace, jako se sopkou," řekl jsem mírně sarkasticky a snažil se vykašlat drsný písek, který se mi usazoval v dýchací trubici. Neúspěšně. Teď se vážně bude ta voda hodit.

// Borůvkový les

// Řeka Tenebrae (před Klimbavý les)

To čekání na odpověď bylo opravdu neskutečně dlouhé. Nevnímal jsem, že se vlastně pomalu peču ve vlastním kožichu horkem. Nepociťoval jsem žízeň nebo hlad, kde bych vlastně zákonitě žízeň mít měl, vzhledem k tomu, že jsme pili kdoví kdy.
Jenze já byl naprosto zamilovaný, pohledem zakotvený na tlamě mé milované a čekal jsem, jestli téma vlčátek nepřišlo brzy, pozdě, nevhod nebo právě včas. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na svoje dětství, kdy jsem nedočkavě čekal, až se vrátí smečka z lovu a nám donesou první maso. To očekávání bylo veliké no a teď? Čekání na odpověď bylo mnohonásobně horší.
Nejdriv jsem se trošičku vyděsil z odpovědi, kterou mi Aranel poskytla. Naštěstí mě nenechala děsit se dlouho a otázka, která byla v pouze teoretické rovině se začínala dostávat do reálnějších rozměrů. Všechny vnitřnosti, které jsem měl nervozitou stažené, se rozvinuly při odpovědi a když se o mě Aranel otřela, v tom místě mi proběhlo mravenčení, které se mi rozběhlo do celého těla. Okamžitě jsem jí její náklonnost vrátil lehkým drcnutím a oblíznutím tváře. V hlavě mi hučelo tak silně, až jsem skoro přeslechl, její poznámku o tom, že snad Baghý nebude proti. To mě vrátilo trochu nohama na zem, jelikož jsem na něco takového nepomyslel. "Doufejme, že ne, " řekl jsem povzbudivě. Sám jsem však pocítil mírný závan pochybností. Mohla by nám to zakázat? No jako mohla, je to alfa, ale i tak? Mohla? Nechtěl jsem však, aby se Aranel jakkoliv trápila, ani teď ani nikdy jindy. Tak jsem změnil téma úplně někam jinam, protože jestli nám Baghý řekne souhlas či nesouhlas, to se dozvíme až ji najdeme. "Tak zkusíme zatím myslet na něco jiného, než najdeme Baghý, " což se snadněji řekne, než udělá. "Těšíš se na až se někde osvěžíme? Já docela jo, ale jestli mám trochu zmapovaný terén, tak se osvěžíme asi až doma v tůni? "

// Vyhlídka (přes Zarostlý les)

// Narrské kopce

Aranel byla zamlklá. Ovšem usmívala se, takže nejspíš ještě zpracovávala zážitky a pozitivní vliv od Života. Pořád jsem přemýšle, jestli se nějak projeví jeho laskavost nebo jestli jsme si jen hezky popovídali. Pak mi hlavou vířily ještě myšlenky na založení rodiny. Nevnímal jsem okolní počasí, takže mě osvěžení v řece ani nenapadlo. V hlavě jsem měl už představu našich černobílých dětí, jak se kolem nás batolí, jsou zvědaví a my jim ukazujeme svět. Ale mohli jsme si jen tak svévolně říct, že chceme potomky nebo jsme se museli zeptat Baghý? Už to bylo hodně dávno, co jsem byl ve smečce a kde by se něco takového řešilo. "Jak jsme se bavili cestou k Životu," začal jsem lehce nesměle, "o založení rodiny. Vážně by si do toho šla? Že bychom spolu měli maličký vlčátka?" Packou jsem při slově "maličký" ukázal vzdálenost kousek od země. V břiše mě šimrali motýli, stejně jako v den, kdy jsem si uvědomil, že Aranel miluju.

// Třešňový sad (přes Klimbavý les)

Zahloubán do svých myšlenek a úvah o tom, jak asi bude vypadat situace, pokud mi Život vyhoví. Budu se cítit jinak? Nebo to bude pořád stejný? Motal jsem se stále u stejných myšlenek, že jsem skoro nepostřehl,že se Aranel vrátila. Překvapeně jsem zamrkal. Jak dlouho tam asi byla. Měl jsem však radost, že se mi vrátila a Život si ji nenechal.
"Jsem rád, že z návštěvy máš dobrou náladu," opětoval jsem ji oblíznutí a nadechl se její vůně. Měl jsem otázku ohledně Smrti, protože i za ní bych se rád vydal, ale Aranel nevypadala, že by se zrovna za touhle bohyní chtěla vydávat. Navrhla, že bychom mohli jít domů, s čímž jsem naprosto souhlasil. Maličko se mi zhoupl žaludek, protože jsem si vzpomněl, o čem jsme mluvili, když jsme sem šli. Nechtěl jsem o vlčátkách začít hned, když jsme ještě oba byli trochu pod vlivem kouzel Života. Aspoň jsme však měli o čem mluvit cestou do lesa.

// Tenebrae přes Tmavé smrčiny

Aranel stála na stejném místě, na kterém jsem si ji pamatoval. Ujistila mě, že neohluchla a že se jednalo o blesk. Vykulil jsem oči. "Blesk?" Podíval jsem se na nebe, na Aranel, na zem, ale nic jinýho, co by naznačovalo bouřku jsem nenašel. Vizuálně vypadala Aranel v pořádku a jelikož se mnou mluvila bez problémů, tak nejspíš neutrpěla ani žádné vnitřní zranění.
Nechal jsem se oblíznout a přitiskl se ke své milé. Podíval jsem se na její mizející postavu a zůstal jsem sám. Měl jsem čas přemýšlet, jestli mi Život vyhověl nebo si to rozmyslel. Jak to vůbec poznám? Nejvíc jsem si přál, abych byl mladší. Ale uměl tohle Život vůbec? A hlavně, jak to vyzkoušet? Neměl jsem zatím žádné problémy, co se týče stáří. Nebo jsem je nevnímal. Až půjdeme domu, tak si musím dát nějaký zátěžový test. A uvidím.

// Vrchol

"Araneeel," křičel jsem jméno své životní lásky, když jsem běžel od jeskyně pryč. Nedošlo mi, že čeká hned u vchodu, takže jsem do ní málem narazil. Abych tomu zabránil, tak jsem hodil smyk někam do prostoru. "Promiň, neohluchla jsi?" zeptal jsem se udýchaně a prohlížel si ji, jestli je v pořádku. "A co ta obří rána? Co to bylo?" Na to, že jsem byl u Života a že bych mohl nějak poreferovat, co se tam stalo a jaký je, na to jsem úplně zapomněl. Oblízl jsem ji nos a už klidnějším hlasem jsem promluvil. "U Života to je krásné, ničeho se nemusíš bát. Je to sympaťák. Ale hlavně se mi vrať, pracuje tam nějaký kouzlo, který tě tam chce upoutat." Nejraději bych ji nepouštěl nikam, ale tuhle cestu musí jednou každý podstoupit sám.

Objednávka

elixír mládí - o pět let 50 křišťálů a 50 mušliček
po slevě 25 % - 37 křišťálů a 37 mušliček

ID - M02/země/1* 30 květin
ID - M03/země/5* 250 květin
Celkově 280 květin - po slevě 25 % - 210 květin

v inventáři zbývá 270 květin

ID - V01/síla/2*
ID - V01/rychlost/1*
ID - V01/vytrvalost/1*
ID - V01/obratnost/1*
ID - V01/taktika lovu/1*
Celkově za 6* 300 květin - po 25 % - 224 květin

v inventáři zbývá 46 květin

ID - V03/Etney/vytrvalost/ 2*
ID - V03/Reonys/rychlost/2*
Celkově za 4* 40 květin - po 25 % - 30 květin

V inventáři zůstane 16 květin.

Snad je to takhle v pořádku. :))
Děkuji

// Narrské kopce

Aranel se mnou nešla. Myslela si, že bude lepší, když se dostaneme za Životem každý sám, tedy pokud tady Život opravdu žil. Mohl se totiž toulat kdekoliv po vrcholcích. Nechápal jsem, kde se tady všude vzalo tolik písku. Měl jsem za to, že písek je záležitostí pobřeží, nebo pouště. Ale písek na horách? Přivřel jsem oči před dalším poryvem větru, který ke mně nesl písečnou stěnu. Proč by si vybral k bytí tohle místo? Začínalo se mi stýskat po obyčejném dešti. Dál mě neslo to, že jsem chtěl Života poprosit, jestli by mi neubral nějaké roky, abychom mohli mít vlčátka a ty neměli staré rodiče. Jenže pak jsem zaslechl obří ránu, která mi všechno vymazala z hlavy. "Aranel!" vykřikl jsem a chtěl veškeré hledání ukončit a běžet za ní co nejrychleji domů.
"Neboj se, je v bezpečí," ozvalo se vedle mě. Skoro všechny obavy ze mě opadly, i když jsem se opravdu lekl. Podíval jsem se za tím líbezným zvukem a rázem jako kdyby všechny barvy byly víc barevnější. Zvuky víc zvučnější a vítr naopak klidnější. Díval jsem se do laskavých očí velkého vlka, což bylo dost zvláštní, protože jsem se setkával s tím, že největší jsem já. Ale tady před ním jsem se cítil tak malinký. Cítil jsem, jak mě studuje, ale zároveň jako kdyby o mě věděl všechno. "Ty jsi Život?" Jak pitomá otázka! Bylo to očividné, že mluvím se Životem. Jeho srst byla jako rozkvetlá louka, ale naprosto přirozeně. Jako kdyby louka byla vlkem a vlk loukou. Takový důstojný vlk, který měl moudrost světa vepsanou všude kolem něho."To jsem, v plné parádě," prohlásil rozpustile a bylo po důstojnosti. Zmateně a lehce vyděšeně jsem se na něj podíval. Asi jsem si představil, že bude nekonečně moudrý a k tomu se bude chovat jako důstojný stařeček. Ale bylo logické, že by se měl chovat jako plný života, a ne nad hrobem. Usmál jsem se, zděšení se u mě dlouho nezdrželo. "S čímpak si za mnou přišel?" Zasněně jsem se zadíval z vrcholu dolů a představoval si všechny ty otázky, které mě cestou sem pálily na jazyku. Ale teď jsem neměl ani jednu. Teď jsem jen byl rád na světě. "Já, já už asi nic nechci. Chci tu jen zůstat s tebou a navždy se dívat na tu nádheru kolem," řekl jsem popravdě. Sice mi hlásek vzadu v hlavě šeptal, že tam na mě čeká Aranel, že jsem měl nějaký plán a cíl se kterým jsem sem šel. "Je to tu bezva, viď. Pojď se projít, ať toho vidíš víc," vyzval mě a vedl mě kolem potůčku. "Kde se tady bere ta voda?" zeptal jsem se upřímně. "Tam kde je voda, je vždycky Život," řekl tajuplně a už se opravdu choval jako moudrý vlk. "Popravdě jsem čekal, že přijdeš o něco dřív," začal mluvit a přišlo mi, že to bude na dlouhé povídání. Ani jsem nedutal a uši jsem měl našpicované dopředu. "Vím co všechno tě trápí, jaké otázky tě pálí v mozku. Ale nemůžu ti na všechno odpovědět zpříma. To by si pak všechno věděl hned a už by si za mnou nechtěl nikdy přijít," pokračoval dál. Vytřeštil jsem oči. "Počkej, jak přijít. Já tu nemůžu zůstat s tebou?" To byla teda rána, myslel jsem, že bych se tu totiž usadil. Na chvilku jsem úplně vypustil Aranel. S hrůzou, která zase brzy odezněla, jsem si říkal, že bychom se tu mohli usadit oba. Než jsem však otevřel tlamu, abych se zeptal, už mi Život odpověděl sám. "Moc by se mi líbilo, kdyby jste tu zůstali, ale asi byste to tady neměli tak hezké jako v Borůvkovém lese. Ale nechci ti nic nařizovat, rozhodni se naprosto sám," dodal. Nevím jestli jsem byl omámen nebo jsem si to vlastně vždycky přál, ale chtěl jsem tu zůstat. Pak mě však na jazyk přišla otázka, kterou jsem chtěl položit. "Budou mě ještě trápit výpadky paměti? Nechci zapomenout na to krásné s Aranel," řekl jsem smutně, i když ne tak utrápeně jak moc mě to trápilo před výstupem. Život potřásl hlavou. "Tohle ti nemůžu slíbit. Ani ti nemůžu říct přesnou příčinu. Můžu ti však popřát mnoho sil. Jsi totiž správný vlk, se správnými přáteli," usmál se na mě Život. Pokýval jsem hlavou. Tohle jsem asi úplně slyšet nechtěl, ale bylo to lepší než ignorace. Znovu jsem si vzpomněl na Aranel, která čekala dole pod kopci. "Asi bych měl jít. Za svojí milou a svými přáteli," řekl jsem smutně. Nechtěl jsem totiž odejít, bylo to tady moc krásné, nemusel jsem na nic myslet. Ale dole, s Aranel jsem taky nemusel skoro na nic negativního myslet. Tahle návštěva však byla úžasná, brzy se asi budu muset vrátit. "I tak ti moc děkuji za tvou společnost. Nechce se mi loučit," řekl jsem popravdě. "Tak řekni jen na shledanou," poskočil si Život vesele a běžel někam do hor. Potřásl jsem hlavou s úsměvem a hledal jsem cestu zpátky.

// Narrské kopce

// Tmavé smrčiny přes Prstové hory

Dobrá nálada mě neopouštěla ani po překonání lesa i hor. Byl jsem jak v sedmém nebi a to jsme se o založení rodiny pouze bavili. Cestou jsem se k Aranel několikrát naklonil a otřel se jí o tělo, jen prostě pro ten pocit, že je tam se mnou a že oba uvažujeme stejně. Byla však pravda, že Aranel začala uvažovat i maličko prakticky. Což se hodilo, aby jeden z nás to uměl i v takové radostné chvíli. Musel jsem však pokývat hlavou. "To ano, není nač čekat." Nechtěl jsem vytahovat, že se už necítím nejmladší a ptát se na její věk? Co bych to byl za vlka, abych se ptal dámy na věk, i když ta dáma byla moje partnerka? Ale když s tím sama začala... Mohl jsem přepokládat, že už taky viděla mnoho zim v téhle zemi.
Skoro to vypadalo, že by chtěla na vlčatech začít pracovat hned, ale to mluvila jen čistě její praktická část. Zamyslel jsem se. Podle jejích výpočtů by to vyšlo hezky, aby mláďata do zimy zesílila, ale to už jsme opravdu nemohli na nic čekat. Jenže když jsme se vydali na cestu k Životu? "Myslíš, že je Život tak mocný, že by mě - nás dokázal omladit? Poklud ne, tak to zvládneme i tak,/b]" dodal jsem hned. Doufal jsem, že jsem ji nějak neurazil, ale jak jsem znal Aranel, tak to nebylo pravděpodobné. A jelikož mě ta otázka trápila, tak jsem ji vyslovil nahlas. Zastavil jsem se před pořádným kopce, jehož vrchol nebyl vidět. "Myslíš, že jsme na místě? Na místě, kdy žije Život?" Ucítil jsem mírné chvění, protože přeci jen potkat se s Bohem vlčího světa, to se vám nepoštěstí každý den.

// Vrchol

Esíčka přes řeku Tenebrae

Cesta probíhala v duchu filozofie. Aranel nahlas převedla to, co jsem měla v nitru i já, jen to podala víc dospěleji a rozvážněji. Já jak byl lehce rozdivočený nahromaděnou energií, jsem nedokázal shrnout svou myšlenku tak hezky. "Myslím že lépe bych to nedokázal říct," uznal jsem pravdivé a usmál se.
Ani Aranel nevypadala dvakrát nadšená z vody, která se kolem nás proháněla. Naštěstí umí Aranel perfektně ovládat vodu, takže když nenajdeme jiný zdroj, tak jí poprosím, jestli by nějakou přivolala
Ale budu to setřít jako úplně poslední možnost
Zarazilo mě však, jak zareagovala na moji otázku. Nejdříve odpověděla tak jako snad všichni když nechcete nikoho otravovat se svými myšlenkami, že je všechno v cajku. Pak to z ní začalo lézt jak rozespalý zajíc z nory, ale já trpělivě čekal. Nebylo kam spěchat, les kterým jsme procházeli se mi zase tolik nelíbil, takže jsem svou pozornost mohl věnovat jen jí.
Jakmile začala naznačovat to, na co jsem se sám bál zeptat, rozkmital se mi ocásek. A k Ital čím dál rychleji, čím víc toho moje milá řekla. Ono toho ve výsledku nebylo tolik, ale obsah sdělení byl naprosto parádní. Musel jsem ovšem svoje emoce krotit, protože by si to ještě mohla rozmyslet. "Možná tomu nebudeš věřit, ale myslel jsem úplně na to samé. Hlavně, když jsem viděl vlčátka od Baghý. Ach Aranel, ano moc rád bych měl s tebou rodinu, " řekl jsem s největším klidem, jakého jsem byl schopen. Měl jsem ovšem takovou radost, že jsem se dvakrát zatočil dokolečka.

// Narrské vrchy přes Prstové hory