Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Severní Galtavar

Snažil jsem se zachytit nějaký pach zajíce. Vážně jsem se snažil. Ale necítil jsem opravdu nic, jako kdyby se všichni ušáci vypařili. Ale já to Aranel slíbil. Musím nějakého najít. Moc moc jsem se už chtěl vrátit za mou milou a naše dětičky. Bál jsem se, že už budou velký, než se vrátím. Což nebylo možné, ale i tak jsem se toho bál. Až když jsem byl skoro uprostřed lesa mi došlo, kde to vlastně jsem. Tedy, ne že bych to věděl jistě, ale pocítil jsem takový závan nenávisti a chladu, který k zimě vůbec nepatřil. A to mohlo znamenat jednu z mála věcí. Třeba to, že jsem se přiblížil k obydlí Smrti. Dost podobná aura byla i u obydlí Života, ale samozřejmě opačná. Plná života, naděje, radosti. Podíval jsem se do kopce, kde se zdálo, že se stahují mračna a ozývá se tajemný šepot. Nebo mi jenom strašilo v hlavě. I tak jsem se rozhodl to vyzkoušet. Aspoň můžu říct, že jsem byl u Smrti. A že sem už nikdy nemusím chodit. Jen jsem doufal, že nedělám chybu, když tam jdu.

// Stará zřícenina

// Jižní Galtavar přes Armanské hory

Mohl jsem jít klidně lesem, kde bych byl skrytý před ledovým vzduchem, aspoň trochu. Jenže když jsem přišel blíže k hranicím lesa, do čumáku mě udeřil pach smečky. Rychle jsem proto svoje kroky otočil směrem ke kopcům. Nechtělo se mi do nich štrachat, ale měl jsem na výběr?
Moje honba za zajíci se však prodlužovala. V kopcích jsem nic takového necítil, takže jsem se vydal na louku, která i pod sněhem vypadala dost podobně té, ze které jsem přišel. Tady mi tedy do čenichu přiletěla vůně losů, ale to jsem si musel nechat zajít chuť. Na takové zvíře bylo potřeba tak tři vlky minimálně. Zadíval jsem se po zasněžené krajině, jestli přeci jen něco neuvidím. Ale kdepak. Dal jsem se znovu do pohybu, protože čím déle jsem stál, tím větší mi byla zima. Musím být stále v pohybu. Rychlým krokem, jak mi to sníh dovoloval, jsem šel dál na sever. Pod nohama jsem občas zahlédl pár pírek. Kdyby nic, tak bych se mohl podívat po nějakém bažantovi. Uvažoval jsem, jestli tu přes zimu zůstávají nebo také létají do teplých krajin.

// Jedlový pás

//Borůvkový les přes Řeku Mahtaë (sever)

Překonal jsem řeku bez problémů a pokračoval dál v cestě za zajícem. Nejspíš jsem nevybral nejlepší cestu, protože jsem necítil ani chlup ze zajíce. A cítit bylo všude krásně, protože vzduch byl svěží a chladný. Pára mi šla od tlamy ve velkých oblacích, ale dokud jsem se hýbal, zimu jsem nepociťoval. Jen co jsem však na chvilku zastavil, cítil jsem, jak se mi mráz dostává do těla. Kdepak, děti půjdou ven až na jaře. Nedokázal jsem si představit nebo spíš uvědomit, jak strašný to musí být uzavřený tak dlouho v jedné jeskyni. Jenže v mojí hlavě zatím byli malinkatí. Bylo mi jasný, že rostou každou chvíli, možná i každou hodinu. Ale v mojí mysli se jejich velikost neměnila, a proto to pro mě bylo nemyslitelný, že by se teď vydali ven.
Znovu jsem začichal, abych zjistil, jestli tu opravdu nějaký chlupáč není zašitý. Ale kdepak, všude pusto a prázdno. Tak běžím dál. To už bude za cenu tří zajíců. Minimálně.

// Severní Galtavar přes Armanské hory

23.11. - Awarak https://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-212476 další značkování nejpozději 23.1.

// Úkryt

Vyběhl jsem z úkrytu co nejrychleji jsem uměl. Chtěl jsem totiž být co nejdřív zpátky, abych nepřišel ani o chvilinku svých dětí. První co mě přivítalo venku byl déšť. On tedy pomalu už ustával, ale nějaké kapky mi na kožich přeci jen dopadly. Půda byla také pořádně rozmáchaná, každý krok se ozvalo pořádné čvachtnutí.

Značkování

Můj plán bylo rychle na okraj lesa, najít zajíce, ulovit zajíce, pak ještě aspoň jednoho, abych si taky dal, při troše štěstí i třetího a honem upalovat zpátky do úkrytu za Aranel a dětmi. Jaké bylo moje překvapení, když jsem došel na kraj lesa a nepoznal, kde to ještě patří nám a kde už to je divoká příroda. Ajajaj. Tady to někdo zanedbal. Obchůzka hranic byla naše starost, nebo i alf nebo výše postavených vlků. Jelikož my byli zaneprázdněni, alfy nebo alfa? Kdo ví, jak se Jinks rozhodl, toho taky měli hodně, mohli jsme spoléhat na ostatní. Ale ti mohli být taky někde v trapu. No a když jsem šel kolem, tak jsem se rozhodl, že se o hranice postarám. Aranel na mě bude pyšná.
Spokojeně jsem se nadmul pýchou, jak potěším svou milou nejen jídlem, ale i dobrou zprávou, že jsem obnovil hranice. Začal jsem tedy velké kolečko, kdy jsem se tady otřel o strom - díky zimní srsti jsem měl dostatek chlupů na rozdávání - tady podrápal kůru stromů a jinde zase očůral jejich kořeny. Snažil jsem se své aktivity střídat, aby nebyly úseky moc jednotvárné. Občas jsem možná trochu ujel, takže jsem nám přivlastnil víc stromů, než ve skutečnosti mělo být. Jinde jsem ale zase sešel z cesty a nějaký kousek území nám ubral. Původní pach, který byl asi nejspíš můj, byl už velice, velice slabý. Spíš už ani neexistoval. A jelikož jsem neměl úplně naběháno u okraje lesa, tak jsem jen tak odhadoval, kde to až tak můžu zabrat. Nebo ne zabrat, ale obnovit, přeci jen zabírací právo měla alfa. Já byl pouhá beta, která plnila vůli alfy. I když naštěstí v téhle smečce na tom až tak nelpěli kdo má přesně kde své místo. Byli jsme tu spíše jako jedna velká rodina s pár výhodami - kdo byl výš měl jich víc a nedával je tak okatě najevo.
Nebylo to však nic strašného a brzy jsem se ocitl zpátky na původním místě. Zatetelil jsem se radostí, že mám hotovo. Horší to však bylo se zajíci, protože jsem za celou dobu necítil ani jednoho ušáka. Což znamenalo, že jsem se pro ně musel vydat někam jinam. Jen jsem doufal, že to nebude nějak extra daleko. Hlavně nesmím zapomenout, kam se vrátit. Fuj, to byla ošklivá myšlenka. Na výpadky paměti jsem skoro už nepamatoval, ale teď se to tak připomnělo, že jsem na chvilku zaváhal, než jsem les opustil. Nemohl jsme se však držet Aranel jako ocásek, který se bojí jít sám do světa. Chvku jsme totiž přemýšlel o tom, že bych se vrátil. Věřil jsem však, že i kdybych zapomněl, tak láska mi všechno připomene. Nebo mě aspoň dovede domů. A tak jsem vyrazil pro zajíce.

// Jižní Galtavar přes Řeka Mahtaë (sever)

Pozoroval jsem naše drobečky, kteří za tu chvilku museli zase povyrůst. Měli úžasný život. Jídlo pod čumáček, teplíčko maminčina kožíšku a zase jídlo. Byli tak roztomilí, když jsem viděl jejich plné pupíčky a snahy se dostat někam dál. Siberia tedy projevovala více zájmu o spánek než její sourozenci. Věřil jsem však, že se to brzy změní. "Ano, nezbylo skoro nic. Nejspíš bude potřeba udělat ještě jeden lov, než začne pořádná zima," dodal jsem šeptem a přitom sledoval maličkou Kezi, jak se krmí.
Byl jsme moc rád, když se můj nápad se zajícem uchytil. Mohl jsem totiž reálně udělat aspoň něco. Přišlo mi, že Aranel, dělá všechno a já nic. Jen lelkuju kolem. Podíval jsem se na všechny tři dětičky. Arminius se od svých sester lišil. Měl jinou barvu kožichu, ale neviděl jsem v tom nějakou překážku. Bylo možné, že nějaký můj předek byl hnědý, stejně tak u Aranel. Museli jsme nechat na přírodě, jak nás obarví. Navíc, bude se mu taková barva hodit u lovu. Nebude totiž tak snadno rozpoznatelný. [/mysl] Políbil jsem Aranel na čelo. "Jsem tu za chvilku zpátky. I se zajícem. Nebo dvěma. " Nechtěl jsem děti rušit, ale stejně jsem jim musel říct ahoj. "Nezlobte maminku, " zašeptal jsem a vydal se z ukrytu ven.

// Les

Jak jsem si myslel, tak to také bylo. Moje milá měla hlad na maso. Bylo by trochu divné, kdyby to byl hlad třeba po nějakých bobulích, ale co jsem mohl vědět o tom, jak pracuje vlčí tělo po porodu. Pokýval jsem hlavou a velice opatrně a pomaličku jsem vycouval ven z jeskyně. Nerad bych totiž naše drobecky probudil.
Chtěl jsem se podívat na náš poslední úlovek, jak Aranel navrhovala. Což by mě samotného nenapadlo, protože jsem hlavě měl, že bych se měl vydat pro čerstvé jídlo. Na druhou stranu by bylo správnější dojíst nejprve jedno a pak přinést druhé. Došel jsem ke zbytkům a nakrčil čenich. Něco málo zůstalo, ale už to nevonělo příliš vábně. V nouzi se to dalo sníst, ale moje krásná bílá dáma si zasloužila jen to nejlepší. Našel jsem zbyteček, který by se ještě dal považovat za jedlý a úměrný betě a donesl jej zpátky k Aranel. "Nic lepšího nezbylo, " řekl jsem potichu a packou jí přišoupl maso blíž k hlavě. " Nevadí, když bych se vydal třeba pro zajíce? Nebo něco takového? Brzy bych se vrátil," pronesl jsem. Můj hlas byl napůl smutný, protože se mi s nimi všemi sloučit nechtělo. Ale na druhou stranu, protáhnout si nohy na krátkém výletě taky nebylo špatné. Ale pokud by se to Aranel nelíbilo, tak bych nešel. Raději bych byl nápomocný. Pokud se ovšem ta pomoc má týkat lovu, není problém.

Hlásím se 1x

Aranel navrhla trošičku pozměnit jméno, které mi jen tak vytanulo na mysli. Usmál jsem se a pokyval hlavou na souhlas. Arminius, Siberia a Keziah. Pořád jsem si jejich jména opakoval. Třetí jmenovaná se odkulila stranou, ale než jsem stihl něco udělat, tak už si ji Aranel vzala zase k sobě. Nechápal jsem, že se nebojí, že jim nějak ublíží. Já bych měl obří strach. Už takhle jsem se sotva bál pohnout, abych na někoho omylem nešlápl. "Nechceš něco podat? Přinést? Něco k jídlu?" lehl jsem si poblíž, ale dost daleko na to, abych je neohrožoval. Opravdu jsem si ještě nebyl úplně jistý. A bylo mi jasné, že porod a teď následná péče, kdy maličcí budou potřebovat spíše matku než otce, musel být strašně vyčerpávající. Proto jsem byl připraven běžet pro zajíce nebo nějaké jiné další zvíře, cokoliv co by udělalo Aranel radost. I kdyby to bylo nějaké ovoce z naší tůňky.

// Ovocná tůň přes les

Tak moc jsem jí chtěl pomoci. Tak rád bych na sebe vzal veškerou bolest, kterou jsem viděl v jejích očích, i když se snažila být statečná a skoro nic na sobě nedat znát.
Cesta k úkrytu byla snad nejdelší, jakou jsem kdy absolvoval. Tedy, co jsem si pamatoval. Měl jsem dostatek času na přemýšlení, jestli chci být přítomen u samotného porodu nebo ne. Tak moc jsem doufal, že nebude Aranel vadit, když zůstanu venku. Musel jsem uznat, že jsem byl srab. Na všechno ostatní, co mě zatím potkalo, jsem se zachoval jako rytíř, ale být u porodu vlastních dětí a pomáhat nějakým způsobem své partnerce? Nenáviděl jsem se za to. "Já budu hlídat," řekl jsem roztřeseně a pořádně ji políbil.
Z vnitřku jeskyně se ozývaly různé zvuky, ale nebylo to tak strašný, jak jsem se bál. Netuším jak dlouho jsem tam čekal a hlídal, ale po nějaké době jsem uslyšel své jméno. Velice opatrně jsem vešel dovnitř a uviděl nejkrásnější výjev, který jsem mohl vidět. Snažil jsem se to pořádně uchovat do mozku, otisknout tam, abych věděl kam se chci vracet. Kdybych náhodou zapomněl.
Moje velká a statečná láska ležela na zemi a k ní se tiskla tři maličká tělíčka. Byla tak droboučká, jako moje tlapa. Bál jsem se, abych jim neublížil, takže jsem přistoupil k Aranel a přitiskl jí hlavu k hlavě. "Jsi statečná. A úžasná. Jako naše děti," znovu jsem na ty drobečky pohlédl a stále nemohl věřit tomu, že to jsou moje děti. Souhlasně jsem pokýval hlavou, když mi říkala jejich jména a vlastně nás seznamovala. Ale abych řekl pravdu, další jméno v záloze jsem neměl." Kezi?" vypadlo ze mě. Na nic lepšího jsem se momentálně nezmohl. "Jsou tak nádherní," rozplýval jsem se nad nimi.

Moji obří radost velice rychle uzemnilo zafunění, které znělo jinak, než normálně. Ne snad, že by Aranel funěla na potkání, ale většinou si vlk zafuní po nějaké fyzické námaze. Samozřejmě, že nosit malá vlčátka v břiše musí být náročné samo o sobě, ale teď se ani nehnula a přesto vypustila z tlamy spoustu vzduchu. Neměl jsem pomalu ani čas se zeptat, co bych mohl udělat. Aranel však určitě věděla, co dělat, proto se rozhodla jít zpátky do úkrytu. Jelikož jsem začínal mírně panikařit, byl jsem jí alespoň fyzickou oporou a kdykoliv se chtěla o mě opřít, zafunět si, klidně si i ulevit od bolesti tím, že se do mě zakousne, byl jsem tu pro ni. Bože, bože, bože, tak už je ti tady. Co budu dělat, nevím co mám dělat. Hlavně nepanikařit, hlavně nepanikařit. Důvěřuj své lásce, ona ví co má dělat. Ještě že příroda připravila vlčice na rození vlčat. Já bych to nedal. Nějak mi nedocházelo, že se ze mě stane brzy otec.

// Úkryt přes les

I Aranel si dopřála pořádného doušku vody. Trpělivě jsem čekal, až se osvěží a poté mi prozradí důvod svého mlčení. Tedy v druhou část jsem doufal. Zatím jsem se kochal její krásou, jak tam tak stála a pila z tůňky, její rytmický dech, trochu širší břicho, které se hybalo naprosto v jiném rytmu, než byl její dech... Oči se mi rozšířily a podíval jsem se na ni znovu a pořádně. Navíc mě po svém osvěžení i vybídla k tomu, abych se na ni pořádně zadíval. To už jsem neměl nejmenší pochyby a vlastně si jen potvrdil to, v co jsem doufal a pevné věřil. Další pohyb mi dal zapravdu a já si vesele poskočil na místě. S širokým úsměvem na tváři jsem přistoupil k Aranel, dal jí veeeelikánskou pusu na tvář a pak kousek poodešel, abych ji netrefil a pořádně dal průchod svým radostným emocím obrovským skokem do výšky. Už trochu uklidnený jsem se k ní znovu přitočil a břicho očichal. Jestli jsem doufal, že budou vlčátka přes kůži cítit, kdo ví. Ale prostě jsem si čuchnout musel. "Já mám takovou radost. A tak moc tě miluju," řekl jsem už s pohledem na Aranel. Sice říkala, že je všechno v naprostém pořádku, ale i tak jsem byl přípraven udělat cokoliv, co jí na očích uvidím.

// Borůvkový les

Šli jsme mlčky, než jsme dorazili k tůni. Cestou se do nás nás opíral opravdu ledový vítr. Snažil jsem se jít tak, aby na Aranel foukalo co nejméně, ale vítr se dost točil, takže jsem své snahy nakonec nechal. Akorát jsme se totiž motali jeden druhému pod nohy.
Dosli jsme k tůni a já si všiml, že mi od tlamy stoupají obláčky páry. "Máme štěstí, že tůň nezamrzá. Nebo, že ještě nestihla zamrznout,"podotkl jsem a pořádně se napil. Nevěděl jsem jakou mám žízeň, dokud jsem ji nezahnal. I když voda štípala, jak byla chladná, to zase jo. S mokrou tlamou jsem se podíval na svoji drahou." Co se děje má milá, že jsi taková tichá?" Doufal jsem, že je všechno v pořádku. A kdyby nebylo, tak že mi to hnedka řekne, abych mohl zkusit sjednat nápravu.

Zdálo se, že oba mají docela naspěch. Jestli byli dlouho mimo domov, tak to bylo pochopitelné. Malá vlčí slečna vypadala, že by odešla hned. Mezitím, co jsme se trochu bavili, se přihnala jedna ze slečen od Baghý, což bylo jenom potvrzení, že tu ta cizí byla na návštěvě.
Pokýval jsem hlavou na Proxi, jak vlk pojmenoval svou dceru a zamával jí tlapou. Nejspíš to neviděla, což nevadilo. "Mějte se," řekl jsem na rozloučenou. Co jiného bych měl říkat? Problémy se nekonaly, plané sliby a odpovědi na ně také ne, zbývalo se jen rozloučit. Otočil jsem je na Aranel a těšil se, že si zajdeme k tůňce. Prohlížel jsem si ji, jestli náhodou nebude vidět, že by nosila pod srdcem naše vlčátka, ale nějak velký rozdíl jsem neviděl. Jako jo, měla hustější kožich, hlavně na bocích, ale to jsem přisuzoval blížící se zimě. A prohodit větu - nejsi tlustější? - no, to by mě hanba fackovala.

// Tůň

// Úkryt

Venku to bylo jaksi pozměněné. Teď už totiž bylo jasně patrné, že nadešel podzim. Stromy shazovaly své barevné listí na zem, kde se z něho tvořily malé i velké kupky. Některé přímo lákaly k tomu, aby si tam jeden skočil a radostně ho rozhazoval všude kolem. Ale držel jsem se zpátky, nechtěl jsem aby si Aranel o mě pomyslela, že jsem až moc dětinský. Doufal jsem však, že naše vlčátka budou chtít takhle dovádět, ať už v listí nebo ve sněhu. Tím by se totiž skrylo to, že bych tak dováděl i sám.
To jsem si však musel minimálně rok počkat, protože bylo jasné, že naši potomci letošní listí nestihnou zaregistrovat a byla otázka, jestli nějak zaznamenají sníh. Chtěl jsem se zeptat na to, jakou mají vlčata vlastně srst, když tu nás přerušilo zavytí. "Napití z tůňky se odkládá," dodal jsem ke slovům o návštěvě a vydal se s Aranel za zvukem i pachem. Šel jsem vedle jejího boku, aby bylo jasně vidět, že jsem její partner, ochránce a beta k tomu.
Byl jsem ostražitý, ale zároveň uvolněný. Vlk který tu před námi seděl, tedy teď už stál, nevypadal jako hrozba. Se svojí postavou bych ho dokázal usměrnit, kdyby šlo do tuhého. Ačkoliv bych to dělal nerad. Vsiml jsem si, že se za jeho zadní nohou schovává vlče. Usmál jsem se na oba, když jsem slyšel, že si přišel pro svoji dcerku a zase chtěl hned odejít. Nevěděl jsem však, co bych měl dodat, protože by bylo neslušné říct - díky, tak čau, . Došlo mi však, že jsem vlastně taky nepozdravil. No a teď, když už jsem je chvilku pozoroval... Bezva, první ochranářská mise jako beta a hned trapas. "Taky zdravím. Určitě nezdržujete. Je správné, že jsi přišel pro dcerku a budeš jí dělat doprovod na cestě domů. To je známka dobrého rodiče," dodal jsem a doufal, že to nevyznělo až nějak moc divně? Prostoduše? Ale fakt jsem to vnímal jako dobrou známku rodičovství. Však kolik vlčat jsme tu potkali bez rodičů? Až moc. Stále jsem se tvářil vlídně a čekal, jak se rozhodnou. Jestli se otočí a půjdou a nebo jestli tu ještě chvilku pobudou.

// Moc se omlouvám, bylo toho nějak moc, úplně jsem vypadla z psaní. Tak ať nezdržuju, tak aspoň takhle - začíná mi migréna, ale nevím jak bych to zvládla zítra.