Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Moji obří radost velice rychle uzemnilo zafunění, které znělo jinak, než normálně. Ne snad, že by Aranel funěla na potkání, ale většinou si vlk zafuní po nějaké fyzické námaze. Samozřejmě, že nosit malá vlčátka v břiše musí být náročné samo o sobě, ale teď se ani nehnula a přesto vypustila z tlamy spoustu vzduchu. Neměl jsem pomalu ani čas se zeptat, co bych mohl udělat. Aranel však určitě věděla, co dělat, proto se rozhodla jít zpátky do úkrytu. Jelikož jsem začínal mírně panikařit, byl jsem jí alespoň fyzickou oporou a kdykoliv se chtěla o mě opřít, zafunět si, klidně si i ulevit od bolesti tím, že se do mě zakousne, byl jsem tu pro ni. Bože, bože, bože, tak už je ti tady. Co budu dělat, nevím co mám dělat. Hlavně nepanikařit, hlavně nepanikařit. Důvěřuj své lásce, ona ví co má dělat. Ještě že příroda připravila vlčice na rození vlčat. Já bych to nedal. Nějak mi nedocházelo, že se ze mě stane brzy otec.

// Úkryt přes les

I Aranel si dopřála pořádného doušku vody. Trpělivě jsem čekal, až se osvěží a poté mi prozradí důvod svého mlčení. Tedy v druhou část jsem doufal. Zatím jsem se kochal její krásou, jak tam tak stála a pila z tůňky, její rytmický dech, trochu širší břicho, které se hybalo naprosto v jiném rytmu, než byl její dech... Oči se mi rozšířily a podíval jsem se na ni znovu a pořádně. Navíc mě po svém osvěžení i vybídla k tomu, abych se na ni pořádně zadíval. To už jsem neměl nejmenší pochyby a vlastně si jen potvrdil to, v co jsem doufal a pevné věřil. Další pohyb mi dal zapravdu a já si vesele poskočil na místě. S širokým úsměvem na tváři jsem přistoupil k Aranel, dal jí veeeelikánskou pusu na tvář a pak kousek poodešel, abych ji netrefil a pořádně dal průchod svým radostným emocím obrovským skokem do výšky. Už trochu uklidnený jsem se k ní znovu přitočil a břicho očichal. Jestli jsem doufal, že budou vlčátka přes kůži cítit, kdo ví. Ale prostě jsem si čuchnout musel. "Já mám takovou radost. A tak moc tě miluju," řekl jsem už s pohledem na Aranel. Sice říkala, že je všechno v naprostém pořádku, ale i tak jsem byl přípraven udělat cokoliv, co jí na očích uvidím.

// Borůvkový les

Šli jsme mlčky, než jsme dorazili k tůni. Cestou se do nás nás opíral opravdu ledový vítr. Snažil jsem se jít tak, aby na Aranel foukalo co nejméně, ale vítr se dost točil, takže jsem své snahy nakonec nechal. Akorát jsme se totiž motali jeden druhému pod nohy.
Dosli jsme k tůni a já si všiml, že mi od tlamy stoupají obláčky páry. "Máme štěstí, že tůň nezamrzá. Nebo, že ještě nestihla zamrznout,"podotkl jsem a pořádně se napil. Nevěděl jsem jakou mám žízeň, dokud jsem ji nezahnal. I když voda štípala, jak byla chladná, to zase jo. S mokrou tlamou jsem se podíval na svoji drahou." Co se děje má milá, že jsi taková tichá?" Doufal jsem, že je všechno v pořádku. A kdyby nebylo, tak že mi to hnedka řekne, abych mohl zkusit sjednat nápravu.

Zdálo se, že oba mají docela naspěch. Jestli byli dlouho mimo domov, tak to bylo pochopitelné. Malá vlčí slečna vypadala, že by odešla hned. Mezitím, co jsme se trochu bavili, se přihnala jedna ze slečen od Baghý, což bylo jenom potvrzení, že tu ta cizí byla na návštěvě.
Pokýval jsem hlavou na Proxi, jak vlk pojmenoval svou dceru a zamával jí tlapou. Nejspíš to neviděla, což nevadilo. "Mějte se," řekl jsem na rozloučenou. Co jiného bych měl říkat? Problémy se nekonaly, plané sliby a odpovědi na ně také ne, zbývalo se jen rozloučit. Otočil jsem je na Aranel a těšil se, že si zajdeme k tůňce. Prohlížel jsem si ji, jestli náhodou nebude vidět, že by nosila pod srdcem naše vlčátka, ale nějak velký rozdíl jsem neviděl. Jako jo, měla hustější kožich, hlavně na bocích, ale to jsem přisuzoval blížící se zimě. A prohodit větu - nejsi tlustější? - no, to by mě hanba fackovala.

// Tůň

// Úkryt

Venku to bylo jaksi pozměněné. Teď už totiž bylo jasně patrné, že nadešel podzim. Stromy shazovaly své barevné listí na zem, kde se z něho tvořily malé i velké kupky. Některé přímo lákaly k tomu, aby si tam jeden skočil a radostně ho rozhazoval všude kolem. Ale držel jsem se zpátky, nechtěl jsem aby si Aranel o mě pomyslela, že jsem až moc dětinský. Doufal jsem však, že naše vlčátka budou chtít takhle dovádět, ať už v listí nebo ve sněhu. Tím by se totiž skrylo to, že bych tak dováděl i sám.
To jsem si však musel minimálně rok počkat, protože bylo jasné, že naši potomci letošní listí nestihnou zaregistrovat a byla otázka, jestli nějak zaznamenají sníh. Chtěl jsem se zeptat na to, jakou mají vlčata vlastně srst, když tu nás přerušilo zavytí. "Napití z tůňky se odkládá," dodal jsem ke slovům o návštěvě a vydal se s Aranel za zvukem i pachem. Šel jsem vedle jejího boku, aby bylo jasně vidět, že jsem její partner, ochránce a beta k tomu.
Byl jsem ostražitý, ale zároveň uvolněný. Vlk který tu před námi seděl, tedy teď už stál, nevypadal jako hrozba. Se svojí postavou bych ho dokázal usměrnit, kdyby šlo do tuhého. Ačkoliv bych to dělal nerad. Vsiml jsem si, že se za jeho zadní nohou schovává vlče. Usmál jsem se na oba, když jsem slyšel, že si přišel pro svoji dcerku a zase chtěl hned odejít. Nevěděl jsem však, co bych měl dodat, protože by bylo neslušné říct - díky, tak čau, . Došlo mi však, že jsem vlastně taky nepozdravil. No a teď, když už jsem je chvilku pozoroval... Bezva, první ochranářská mise jako beta a hned trapas. "Taky zdravím. Určitě nezdržujete. Je správné, že jsi přišel pro dcerku a budeš jí dělat doprovod na cestě domů. To je známka dobrého rodiče," dodal jsem a doufal, že to nevyznělo až nějak moc divně? Prostoduše? Ale fakt jsem to vnímal jako dobrou známku rodičovství. Však kolik vlčat jsme tu potkali bez rodičů? Až moc. Stále jsem se tvářil vlídně a čekal, jak se rozhodnou. Jestli se otočí a půjdou a nebo jestli tu ještě chvilku pobudou.

// Moc se omlouvám, bylo toho nějak moc, úplně jsem vypadla z psaní. Tak ať nezdržuju, tak aspoň takhle - začíná mi migréna, ale nevím jak bych to zvládla zítra.

Její slova mě dokázala uklidnit více, než moje dýchací cvičení. Zasmál jsem se na oplátku taky a cítil jsem, jak se mi srdeční tep dostává zase do normálu. To dá přece rozum, že to zvládneme. A navíc, když to jsou maličká stvoření, tak jim je jedno, jak se jmenují. Takže nějaký čas navíc bychom měli. Měl jsem pocit, že nemůže nastat jen tak nějaký zádrhel, se kterým bychom si neporadili. Byli jsme přeci nejlepší beta pár široko daleko. Pyšně jsem zvedl hlavu, i když mi hlášek v zadní části mozku připomínal, že zdaleka neznám všechny smečky, tak jak to můžu vědět. Bylo mi to však jedno, teď jsem ten pocit prostě měl a tím to pro vnitřní hlas haslo.
Aranel navrhla, že můžeme jít k tůni. "Osvěžení se hodí," řekl jsem a vydal se spokojeně za ní. Pozoroval jsem její tělo, jestli už neuvidím nějakou známku zakulacení, o které povídala, ale zatím jsem nic nezpozoroval. Proto jsem v mysli pokrčil rameny a řekl si, že to necháme na přírodě. A samozřejmě na Aranel, která to určitě pozná dřív, než to bude vidět.

// Les

Zatetelil jsem se blahem. Vymyslel jsem jméno, které se líbilo i Aranel, takže jsme měli vymýšleno pro kluka. Vůbec mi nedošlo, že už jednoho syna se jménem na A má, a že to je můj kamarád. Nějak se mi tahle informace vykouřila z hlavy. Aranel se poté zamyslela nad dalšími jmény a napadlo ji Siberia pro vlčí slečnu. Převaloval jsem si jméno na jazyku několikrát a dával mu různý důraz, abych slyšel jak zní. "Siberia... Jo to zní taky parádně. Tak noblesně. Budeme mít krásné vlčí děti. Ale co když jich bude víc? Nebo to budou dva kluci, nebo dvě holky?" Maličko mě začínala chytat panika, což jsem úplně nepotřeboval. Teda hlavně Aranel asi nepotřebovala panikařícího vlka.
Na chvilku jsem zavřel oči, abych se uklidnil a mohl se na svou milou podívat. Usmál jsem se a trochu nesměle se zeptal." A kdy poznáš, jestli se zadařilo?" Neměl jsem tušení, jak to můžou vlčice poznat, jestli to vůbec jde. Byl jsem vlk a ten měl jiné pracovní nástroje než holky. Ještě, že jsme se nemohli červenat, byl bych rudý až po špičku ocasu. Raději jsem si pak odkašlal a téma převedl jinam." Chceš něco podat? Nebo se jít projít? Prospat? Jen si řekni," olízl jsem ji čumák a čekal na pokyny.

Maličko mě zarazilo, že Aranel ještě nad jmény nepřemýšlela. Samozřejmě to nebylo nic špatného, jen jsem žil v představě, že takové věci mívají vlčice vymyšlené. Ale nejspíš to bylo jak u kterých. Pořád jsem se mohl o Aranel dozvídat nové věci a to bylo parádní. Měl jsem takové objevování rád. "Nooo, " protáhl jsem, jelikož jsem o jménech taky nepřemýšlel. "Asi by bylo hezké, kdyby jeden z potomků měl na začátku jména A. Jsme Aranel a Awarak, tak by jeden mohl nést naše A dál. Ale otázka jestli tento úkol naložit na hřbet kluka nebo holky." Na chvilku jsem se odmlčel, jak jsem přemýšlel nad jmény. Chvilku jsem chtěl navrhnout nějaké jméno svých sester nebo bratrů. Tak nějak jsem tušil, že se s nimi už nepotkám. Nebo jméno mých rodičů. Ale to jsem zase zavrhl, asi by to chtělo nějaké nové jméno, nebo možná kombinace jmen mé rodiny. "Co třeba Arminius?" vypadlo ze mě. Ani nevím kde jsem takové jméno slyšel. Navíc, kdyby to byla vlčice, tak jsme byli v háji, protože pro ni mě jméno vůbec nenapadalo. Kouknul jsem se na Aranel, jak to vidí ona.

Cítil jsem se naprosto skvěle. Leželi jsme bok po boku, spát se mi absolutně nechtělo a byl jsem více než spokojený. Tajně jsem doufal, že tenhle fyzický výraz lásky budeme pociťovat častěji, ale na to byla fůra času. Teď jsem jen vdechoval vůní mé milé a v duchu si představoval, jak tu budeme za pár měsíců ležet a kolem nás budou capat maličké chlupaté kuličky. Jen je musíme hlídat, aby nechodili moc ke kraji. Nerad bych aby spadli.
Zachvěl jsem se, když vyslovila slova, která vyslovila. Tělem si mi rozlilo horko, které tryskalo z mého srdce. Je tohle pocit pravé lásky? Doufal jsem, že ano, protože jsem se takhle chtěl cítit pořád. A navždy. "Taky tě miluju, ty moje krásná květinko, " zašeptal jsem zpátky. Chtěl jsem říct něco se sněhem, ale uvědomil jsem si, že Aranel má raději léto než zimu. Proto jsem to rychle změnil. Ale věděl jsem, že existují i bílé květiny, takže to taková hloupost nebyla. Z jeskyně k nám doléhal hlas, který jsem slyšel při lovu. Tipoval jsem, že to je jedno z mláďat od Baghý a Jinkse, ale jméno jsem si nepamatoval. Což mě přivedlo k otázce. "Přemýšlela jsi nad jmény?"

Být v jeskyni bet bylo pro mě stále privilegium. Ani jsem nevěděl kolikrát (a jestli vůbec, ach ta paměť) jsem využil jeskyni pro všechny členy smečky. Teď se však nesmírně hodilo, že máme takové soukromí, skrytí před všemi zraky.
Byl jsem strašně nervózní. V břiše mi poletovala taková skupina motýlů, až jsem si říkal, jestli byl nakonec dobrý nápad se vůbec najíst. V hlavě jsem měl vymeteno, ne však od toho, že bych ztratil paměť ale spíš že jsem ztratil řeč. Byl to další krok v našem vztahu, jakési spojení navždy. Tedy doufal jsem, že navždy, protože jsem nebyl takový vlk, který by se otočil za každou vlčicí. Ne, to mi bylo hrubě proti srsti. A doufal jsem, ne byl jsem si naprosto jistý, že Aranel to měla stejně. Proto jsem si ji vybral. Proto si ona vybrala mě.
Nadechl jsem se a vydechl. Snažil se uklidnit svoje rychle bušící srdce a roztřesené nohy. Nechal jsem hlas přírody, aby mi poradil co a jak má následovat a já se mu poddal.

// Les

Aranel mi s úlovkem pomohla, což samozřejmě dělat nemusela, ale bylo to mnohem jednodušší a rychlejší. Brzy jsme se dostali k úkrytu, kde se to pachy jen hemžilo. Někdo šel dovnitř, někdo šel ven. Tak tady se všichni schovávají. Na jednu stranu jsem byl rád, že jsme našli členy smečky, na tu druhou... Pustil jsem laň a podíval se na jeskyni bet. Naši jeskyni, pořád jsem si nějak nezvykl, že jsem betou. "Asi si dáme tady a zbytek necháme pro ostatní?" navrhl jsem. Nějak jsem neměl představu, jak bych s jídlem skákal nahoru - i když mě to možná za pár měsíců bude čekat, ale to jsem zatím dost předbíhal - měl jsem zkrátka hlad a chuť se trochu posilnit. Doufal jsem, že proti tomu nebude Aranel nic namítat. Urval jsem kousek z laně a po něm další a další, až jsem byl tak akorát zasycený. Počkal jsem, až a jestli má drahá taky posvačí a vydal jsem se do betovského ukrytu.

Bylo to rychlé, což jsem měl rád. Prostě přijít, ulovit, odejít. Neměl jsem ponětí, kde se u mě tak rychle vyloupla alfa, ale pomohla mi přidržet laň u země. Oklepal jsem se po celkem nenáročném lovu a otřel si trochu tlamu do trávy. Přeci jen měl jsem ji celou od krve. "Díky za pomoc," usmál jsem se na Baghý a hned na to se otočil k Aranel, které jsem dal pořádný polibek. "Za mě v pohodě," odpověděl jsem na její otázku ohledně zranění. I když mi pár kopanců uštědřila, tak už jsem je pomalu ani necítil. Podíval jsem se na alfu, jestli si dá jídlo, jelikož já se plánoval nažrat až v jeskyni. Baghý nevypadala, že se do jídla taky hned pustila, takže jsem ještě mrknul na Aranel a na její druhou otázku, tedy jestli vezmeme ulovenou laň do úkrytu jsem odpověděl tím, že jsem ji popadl a zahynul směrem k jeskyni. Těšil jsem se na odpočinek i na něco víc, co mělo přijít.

// Úkryt

Čekání se trochu protahovalo. Nebylo divu, tma padala čím dál rychleji, takže najít laň mezi stromy muselo dát práci. Snažil jsem se pořádně soustředit, ale myšlenky mi poletovaly různými směry. Třeba jsem si uvědomil, že jsem dlouho neměl výpadek paměti. Ne že by mi to nějak chybělo, to vůbec. Ale bylo to zvláštní. Ani jsem nezahlédl toho podivného ptáka, který mě občas doprovázel. A nepřišel jsem na to, jaké magie vlastně mám a jak pořádně ovládat zemi. Co bylo dobré, že Život mi opravdu vlil do žil novou energii. To jsem cítil.
Na víc myšlenek nebyl čas, jelikož jsem zaslechl prodírání houštím. Jeden lehký a zrychlený krok a dva trochu dusavé. Co si budeme povídat, laně byly lehčí než vlci, takže takhle k večeru byl ten rozdíl víc patrný. Nepřehlušovalo to nic jiného. Byl jsem rád, že moje myšlenky a postřehy teď opravdu nikdo neposlouchá, jelikož bych mohl být označen za hrubiána. Uchechtl jsem se, ale už jsem se naprosto soustředil na skok a lov. Musel jsem se víc spolehnout na sluch než na zrak, takže když se laní skákání dostalo až ke mně, skočil jsem taky. Minul jsem hlavu, krk a trup, ale trefil jsem její zadek. Tím jsem nás oba svalil k zemi, ale než jsem se zvedl, dostal jsem pár kopanců od jejich kopýtek. Nebylo to strašný, nebo aspoň mi to tak v adrenalinu nepřišlo. Z jejího poraněného boku se valila krev a než se stačila rozhlédnout, kam by běžela dál, skočil jsem ji opravdu na krk a ukončil tento rychlý lov. Zuby jsem povolil až ve chvíli, kdy se její tělo přestalo cukat. To už doběhly i dámy, které jsem vyzval, aby si daly první. Já zatím proklepával nohy, abych zjistil, jestli nemám větší z ranění, ale nevypadalo to na to.

Kdybych se nemusel soustředit na lov, stále bych se usmíval a snad i radostně poskakoval. Takhle mi na tváři pohrával občasný letmý úsměv a tělo mi více než adrenalin z lovu, zaplavoval pocit štěstí a očekávání toho co bude. Celou školku, pousmál jsem se znovu, když jsem pozoroval vlčice, jak mizí do zad naší kořistí, abych ji mohl jen rychle skolit k zemi. Slova nebyla třeba, každý z nás věděl, kde máme své místo. A jelikož jsem nepředpokládal, že by dámy nahnaly do mých tlap nějakého dvanácteráka, měl bych závěrečný úder zvládnout sám.
Našel jsem si lepší místo a čekal. Do uší i do nosu se mi dostaly různé podněty, které mi daly najevo, že se vlci stahovali zpátky do lesa. Ať to byl pach nebo vytí. Rychle jsem zkontroloval, jestli se na mě srnka či co to bylo nežene, ale nebylo tomu tak. Buď je hluchá a nebo si myslí, že se jí nemůže nic stát. Což nevadilo, hrálo to v náš prospěch. Ale bylo to zvláštní.

Skoro jsem ani nedýchal, takže jsem sotva mohl větřit nějakou stopu zvěře. Jak jsem byl přilepený očima na tlamě Baghý, abych nepřeslechl ani jedno slovo, tak mi nedošlo, že bych se měl chovat tišeji nebo spíš našlapovat opatrněji.
Až když se Baghý zničehonic zastavila a dívala se na nás, zastavil jsem taky. Oči jsem měl snad stejně vytřeštěné jako ona. Aranel se zastavila o kousíček dál, ale řekl bych, že měla podobný výraz jako já. No a když alfa začala pokládat otázky takovým tónem, jakým začala, byl ze mě menší a menší vlk. Už už jsem se chtěl smutně na Aranel podívat, když tu Baghý dokončila svoji řeč a začala se smát. Můj výraz přešel z roztřeseného a smutného na naprostou euforii. Kdyby mi hlásek v hlavě neříkal, že se mám chovat tiše, protože jsme původně šli lovit, snad bych i radostí zavyl. Takhle jsem se otočil k Aranel a pořádně ji políbil. "Když my to chtěli mít raději potvrzený. A jak říká Aranel, aby nebylo nějaký překvápko, " zazubil jsem se.
Dával bych najevo svou radost ještě dlouho, ale moje zodpovědná část mi neustále připomínala lov, lov, lov. Takže jsem se otočil a začichal ve vzduchu." Možná i ten lov budeme mít hnedle hotový," řekl jsem tišeji než doposud a packou ukázal směrem, ze kterého jsem cítil srnku.