Gallirea - Příspěvky uživatele

// Les
Loterie 3/5

Návrat do úkrytu mi chvíli trval, ale nakonec jsem došel. Ne snad, že bych ztratil cestu, tu jsem naštěstí poznal z malých tlapek a jedné velké, které vedly do jeskyně. Ale než jsem obešel les, dopovídal si s Kayou... Pořád bylo co dělat. Uvnitř to vypadalo na odpočinek, i když takový trochu akční. Aranel si povídala s Arminiusem, Keziah čekala u vchodu a Siberia odpočívala. Bylo vidět, že jsou připraveni dělat neplechu. Eh, ještě že jsem si nechal nějakou energii. Spát můžu potom. "Ahoj broučci," řekl jsme vesele a jelikož byla Kezi nejblíže, pořádně jsem se k ní přitulil. Chtěl jsem se přivinout i k Aranel, ale byla v obležení našeho syna. Proto jsem došel k Siberii a opatrně, abych ji neprobudil, kdyby spala, jsem čumákem polechtal i ji.

23.1. - Awarak http://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-215720 další značkování nejpozději 23.3.

Loterie 1/5

Značkopost

Naštěstí se situace s Kayou brzy vysvětlila. Byl jsem rád, že to tak nějak pochopila, teda přikyvovala na znamení, že chápe. Byl jsem zase spokojený a už ani ne tak ve střehu. Chtěl jsem se přidat k Aranel i dětem, ale něco mě svrbělo v hlavě. Jako kdyby pocit něčeho, co bych měl udělat. Kaya se ještě zeptala na Kezi, která se k ní ve hře vrhla s vrčením, než šla s ostatními do úkrytu. "Mluví. Jen není nejvýřečnější. Svoji náklonnost dává najevo jinak. Takže bych řekl, že si tě oblíbila," dodal jsem na vysvětlenou. Trochu mě trápilo, že není tak upovídaná, i když byla pravda, že Arminius to vzal za ni. Ale věděl jsem, že když bude něco důležitého, tak nám to řekne. "Zatím se měj," zamával jsem ještě na Kayu packou a začal se soustředit na ten pocit, co že by se to mělo udělat.

Značkování

Šel jsem ve stopách tmavé vlčice, která už odešla z lesa. Konečně mi došlo, co by se mělo udělat, ale musel jsem si pro odpověď dojít až na kraj. No jo, chtělo by to označit. Až se zase ztratím, tak aby mě můj pach dovedl domů. No a taky samozřejmě, aby ostatní věděli, že tu je smečka. Bylo totiž pravdou, že už jsem těžko rozeznával, kde končí naše území. A jelikož jsem cítil druhou smečku vedle, tak bylo důležité si označit hranice. Protáhl jsem se jako před nějakým sportovním výkonem a dal se do toho.
Šel jsem po svém starém pachu, který byl už hodně vyčpělý. Tu jsem se otřel o drsnou, mrazem zpevněnou kůru, tady jsem pár stromů očůral. Doufal jsem, že stromům nezmrznou kořeny, když je teď vlastně zaleju a ono jim to namrzne. Proto jsem se snažil čůrat někam vedle. Nechtěl jsem být zodpovědný za úhyn krajních stromů. To by bylo totiž hned jasný, kdo to má na svědomí. Awarak, černobílý vlk, který značil hranice. Nedomyslel své chování a způsobil újmu a smrt spousty stromům. Bude nám chybět, teda vlastně nebude. Ať si ničí stromy někde jinde. V hlavě jsem tu scénu úplně viděl, jak mě naše alfa, ať to byl kdokoliv, jelikož jsem to teď úplně nevěděl, vyhazuje ze smečky. Dojemné loučení a mávání packami, potoky slz.
Potřásl jsem se smíchem hlavou a dál to raději nerozváděl. Spíše jsem se soustředil na značení území. K okusování klacíků a větví jsem se nerozhodl, na to byla moc zima. Ani drápy jsem tentokrát moc nepoužíval, i když jsem svoje předchozí značení potkával. Že bylo moje jsem zjistil, když jsem do jedněch rýh přiložil svoje tlapy. Ale bylo to to stejné, jako s tím občůráváním kořenů. Velký zásah do spícího stromu. Bylo štěstí, že jsem měl spoustu srsti.
Konečně jsem se dostal na konec svého putování po hranicích. Spokojeně jsem se podíval na své dílo, které bylo v dohledu a vydal se za dětmi a mou milovanou do úkrytu.

// Úkryt

Loterie 2/5

Keziah se nejspíš úplně nelíbilo, že jsem ji přesunul na svoje záda. Cítil jsem, jak se křečovitě drží a jak funí jako při největších vedrech. Neřekla ani slovo, až jsem se bál, že jsem ji nějak naštval, urazil nebo jinak zesměšnil. Já jen nechtěl, aby ti byla zima. Nahlas jsem však neřekl nic. Viděl jsem, jak si Aranel vzala na svůj hřbet Arminia, který byl ze své pozice velice nadšený. Jenže pak jsem také viděl, že sletěl jako zralá hruška do sněhu, takže bylo po radosti. Rozhodl jsem se proto Kezi zase sundat, ale dal jsem si ji na vlastní packy. Siberia statečně stála na sněhu, ale také bylo vidět, že už by šla do tepa
I když by to třeba nepřiznala. Musel jsem začít ke každému z nich přistupovat jinak, protože už teď měli mezi sebou velké rozdíly. "Promiň, nechtěl jsem, aby si se necítila dobře. Jen jsem se bál, že by si na sněhu zmrzla," řekl jsem ještě směrem ke Kezi a pak se podíval na Kayu, která měla ještě něco na srdci. Teď, když už byly emoce uklidněné, se na celou situaci dalo dívat i s pochopením. Někdo hold vlčata rád neměl. Ale jednalo se o naše děti, kdy prostě instinkt velí jinak. Což moje drahá také zmínila. Kývl jsem tedy Kaye na znamení, že chápu. A že jí věřím.
"Tak co dítka, půjdeme se na chvilku ohřát do jeskyně? Můžete se klidně prospat, " chtěl jsem dodat, bez toho aby se bály umrznutí, ale to už jsem nechal být. Na první výlet ven toho viděli asi až dost.

Aranel stihla představit děti dříve než já. Což nijak nevadilo, i pro mě bylo opakování matkou moudrosti. Cítil jsem se spokojeně a usmíval se na všechny strany. I v momentě, kdy Kaya zabrzdila moji drahou a co se bitvy o zajíce týkalo. Byl jsem zvědavý, co vymyslela. Její způsob výchovy mi však přišel dost drastický. Hlavně v momentě, kdy ledový sloup málem vzal sebou i Arminia.
To už moje pozornost byla na všech okolo. Hlavně na Kaye, protože se zdálo, že vlčata pro ni nejsou zrovna nejlepší společnost. Okey, někdo to tak měl, tak proč se tu s nimi, vlastně s námi vlastně zdržovala? Očkem jsem zahlédl Keziah, která se rozhodla pro jinou taktiku, a to zakousnout se Kaye do ocasu. "To není nejlepší, " nestihl jsem větu doříct, už se Kezi houpala na ocase. Což se samozřejmě nelíbilo Kaye, komu taky jo. Shodila ji na zem, k čemuž jsem zaslechl Arminia, jak se baví se Siberií a pak chtěli po nás nějaké řešení. Jak se z krásně chvilky může stát tak rychle katastrofa? Patří tohle k rodičovství? První v řešení by měla být Kezi, protože té hrozilo potenciální nebezpečí. Kaye jsem totiž ohledně vlčat přestával věřit víc a víc. A když začala na naší dceru vrčet, ozval jsem se taky. Zatím jen tak varovně, i když určitě věděla, že by neměla v přítomnosti rodičů nějak ubližovat drobotině (celkové vzato by se nemělo ubližovat žádné drobotině, to dělají slaboši, ale to bylo něco jiného).
Sice to vysvětlila po svém, proč by se nemělo útočit na větší a silnější, na čemž bylo dost pravdy, ale neřekl bych, že to mělo nějaký valný účinek. Když se Kaya otočila k synovi, chtěl jsem něco říci směrem ke Kezi, ale jak jsem uslyšel, že vrčí i Aranel (což bylo co říct, ona taková hodná a milá), chlupy se mi naježily, že jsem vypadal dvakrát takový a zavrčel jsem taky. Tentokrát dost výrazně. Viděl jsem jen, jak její zuby zacvakaly naprázdno před obličejem mého syna a málem jsem se neudržel. Zastavilo mě jen to, že: to byla kamarádka Aranel, že se zastavila sama, a že jsem nechtěl být násilnický před dětmi. A taky že to byla vlčice. "Mám pocit, že tvé metody výchovy jsou dost drastické," sykl jsem směrem ke Kaye, aby si dala trochu zpátečku. Aranel se postarala o to, aby všichni dostali svou část zajíce. Nejvíce se po něm sápala Keziah.
Citil jsem teplejší poryv větru, což bylo nejspíš prací Aranel. Tedy doufal jsem, že si pamatuju dobře, že to umí s vodou a větrem. Já si se svojí vrozenou magií nebyl jistý, už zase. Když jsem viděl, že je vše snad v klidu, zaregistroval jsem další nebezpečí. Keziah se nejspíš zalíbila Kaya, takže si jí lehla přímo pod nohy a vypadala, že tam snad bude spát. No nečekal jsem na to, až se dospělá vlčice tentokrát zakousne do našeho mláděte, takže jsem ji packou, i přes protesty (protože je to práva dáma a zrovna si uhladila své velectěné chlupy), vytáhl zpod těla velké a opatrně jsem si ji dal za krk, kde jsem měl nejhustější srst. "Vím, že se ti asi líbí. Ale nemůžeme se takhle uvelebit u každého, u koho nás napadne. Tomu druhému to nemusí být zrovna příjemné a mohl by ti i ublížit. Raději se na to vždy optej. Jestli nevadí, tak ti můžu poskytnout svá ramena jako polštářek ke spaní, " zašeptal jsem směrem ke Kezi. Doufal jsem, že jsem ji nějak neranil, že si vybrala svoje místo ke spánku a já ji z něho vytáhl. Ale raději mít na chvilku naštvanou dceru než rozpůlenou dceru. Nevěděl jsem jestli už spí, ale ještě jsem něco potřeboval dodat. "Je i nebezpečné spát v téhle zimě na zemi ve sněhu. Už by si se nemusela probudit," řekl jsem starostlivě. Nechtěl jsem ji strašit, ale byla to pravda. A taky maly argument, proč jsem si ji dal na záda, když vypadala, že bude spát.

Loterie 2/5

Nemohl jsem se nabažit pohledu na naše děti. Stále jsem tedy ležel, abych nenaháněl hrůzu, ale i tak jsem je pozoroval. Arminia jsem viděl jen občas, protože z mého lehu a úhlu jsem viděl převážně keře, ale slyšel jsem ho dobře. Navíc, Aranel stála a viděla všechno. "Sám," odpověděl jsem Siberii, když se mě ptala, jestli jsem toho zajíce chytil sám. Mohl jsem pokračovat, že to nic nebylo, že je to jen malý zajíc, ale došel jsem k závěru, že její hlavička by takovou spoustu informací zatím nebrala jako důležité. Na to má ještě čas, pomyslel jsem si a zvedl se. Teplota totiž celkem klesla a mě začínalo studit břicho.
To už se k nám jako velká voda přihnal náš syn, který se otřel o Aranel a pak o mě. Hlavou jsem ho krátce přitiskl k sobě a potlačil malé zakňučení, jak mi kouzelný pták z hlavy páčil další vzpomínky. Na toho jsem se měl Života nebo Smrti zeptat. Ne na magie, ale na toho ptáka. Než jsem stihl nějak zareagovat, přidala se k naší velké skupině další vlčice. Nadechl jsem se a počkal, až mě přejde bolest hlavy. Ono, když se vám to stane tak 3x nebo 4x, už jste na další přichystaní. Mezitím si aspoň s Aranel stihly něco říct. Mě v mysli vyplouvaly a zase zaplouvaly různé vzpomínky. Nevěděl jsem, jaký přesně vztah s vlčicí mám, ale snažil jsem se být kamarád se všemi. Tak proč ne i s Kayou.
"Tak tak, chtěli jsme to tu trochu oživit," dodal jsem vesele. Díky Aranel jsem také věděl, že ta vlčice, která si hrála s naším synem se jmenuje Rika. A patří nějaké Baghý, což asi byla alfa? No jo, kdo jsme potom my? Měl jsem za to, že jsme to kdysi řešili, na jakém místě v hierarchii stojíme. Ale teď to nebylo úplně podstatné. S úsměvem na tváři jsem sledoval, jak se Siberia a Arminius začali přetahovat o zajice. Teda ten zajíc tam vlastně vůbec nebyl, zatím to bylo všechno jen v herní linii. Sice jsem trnul, když proti sobě házeli sněhem, nebo do sebe různě šťouchali. Přeci jen, víc jsem měl na paměti, jak byli drobní. Když mi to má pochroumaná hlava dovolila. Ale už se to začalo více vše vybarvovat a už jsem si nepřipadal tak cizí.
"To jo, mají energie na rozdávání," souhlasil jsem s mojí milou, která se rozběhla na pomoc Arminiovi. Chtěl jsem tam jít taky, ale zase se všichni vraceli ke kouskům zajíce. Nabídl bych i Kaye, ale nebylo toho tolik. Trochu jsem se divil, že jim není zima. Osobně bych se šel na chvilku ohřát do úkrytu. Ale nejspíš tím, že byli pořád v pohybu, tak jim zima neba. Chtěl jsem zahlásit něco jako, kdo chce odvést na zádech do úkrytu? Ale neudělal jsem to, protože Keziah nás zrovna neposlouchala, tak jsem nechtěl aby jí to bylo líto. Že o možnost jízdy přišla.

Loterie 1/5

Oči se mi zalily slzami. Mezi nohami Aranel se totiž objevila maličká princezna. A nebyla to kdovíjaká princezna, ale NAŠE princezna. Hlava mě zabolela jen na kartičkou dobu a ještě jsem tu svou neviděl zcela jasně. Na mysli mi však vyskočilo jméno, které tato malá dáma měla. Siberia. Mohl jsem dumat nad poselstvím sovy a její zvláštní magie. Docvaklo mi, že mi zvláštním a bolavým způsobem pomáhá abych si vzpomenul. Ale já se teď chtěl potulit se svojí dcerou, aby věděla, že jsem doma a že jsem tu pro ni. Za Aranel jsem viděl pohybovat se naši druhou dceru a kousek od nás si hrál i náš syn s dalším vlkem. Musel to být dobrý vlk, protože Aranel nijak nepanikařila, že tam je sám. Nebo jako s někým jiným.
Snih nesníh, lehl jsem si na zem, aby že mě neměly takový strach. Přeci jen, kdo ví jestli si mě pamatují. "Ahoj zlatíčka. Jsem váš táta a slibuji, že se teď od vás dlouho nepohnu. Chcete ochutnat zajíce? Nebo se jít schovat do úkrytu? Nebo dělat hlouposti, jsem pro každou legraci," nabídl jsem jim a ocesem mával pomalu ze strany na stranu, i když jsem měl větší radost z toho že je vidím. Ale nechtěl jsem je vyděsit tím, že bych tu poskakoval. Přeci jen, oproti nim jsem byl obr. Aranel zatím rozporcovala zajíce a nabídla ho dětem také. Od našeho syna, jehož jméno mi ještě bylo trochu záhadou, přišla jen odpověď, že ne. Maličko mě to zasáhlo, ale chápal jsem ho. Byl uprostřed hraní si, tak přeci nepůjde na nějakého zajíce. Navíc když možná nevěděl, co to je.

7. Udělej někomu radost dárkem

Se zajícem v tlamě jsem opatrně pokračoval dál. Měl jsi pocit, že jsem na správném místě, že tu mám být. Že to znám a zároveň neznám. Nikdy, tedy co jsem si pamatoval, jsem tohle nezažil. Hlasy byly čím dál blíž. Znal jsem je? Nebo mě vyženou, že tu nemám co dělat? Už už jsem sbíral v hlavě argumenty, že tu je všude můj pach, takže tu doma budu, když se mezi stromy mihla postava. ONA. Krásná vlčice, s modrýma očima. Srdce se mi zatetelilo blahem, když jsem ji viděl, ale hlava ji nemohla poznat. Ona ke mně běžela, jako kdyby tu na mě čekala celou věčnost. A nejspíš mě dobře znala, protože na mě začala mluvit jako na malé zvířátko.
Chtěl jsem jí odpovědět, nějak pozdravit, ale přepadla mě šílená bolest hlavy. Přivíral jsem oči, a zahlédl jakousi sovu, úplně nádhernou sovu pálenou. Připadalo mi, jako kdyby mi z hlavy vytahovala vzpomínku, jednu po druhé, pak je zase vracela, no byl to nepopsatelný bolestivý zážitek. Ale jako kdyby mi i pomáhala, pár záblesků se mi v hlavě ukázalo. Jak jsem s touto krásnou vlčicí na vyhlídce, kde to má ráda a koukáme do mlhy. Jak mi říká, že její nejoblíbenější roční období je léto. Jak jsem slíbil, že jí dojdu pro jídlo, protože byla unavená po porodu... Sova zmizela a já aspoň tušil, kdo Aranel je. Měl jsem i malinkatý přehled, o počtu našich dětí a o tom, že jsem v tomto lese doma. Kdo však byl Erlend, to jsem netušil. Položil jsem zajíce na zem a s láskou pohlédl na svou lásku. "Aranel, " zašeptal jsem a do jejího jména se promítlo mé rozpoložení. Měla v packách celý můj život, ale nevím jestli si to uvědomila. "Já tě znám... A dopomohlo mi k tomu tvé shrnutí a ta zvláštní sova, o které jsem ti myslím jednou povídal," pronášel jsem pomalu, protože jsem se bál, že se mi to jen zdá. Bylo to, jako kdybych se mohl do Aranel zamilovat znovu. Přistoupil jsem až k ní a nadechl se její vůně. To mi ke štěstí stačilo, prozatím. Samozřejmě, že jsem se těšil na naše děti, ale musel jsem se nějak dát dokupy, abych pro ně byl ten nejlepší táta.
Políbil jsem ji na tvář a pak se otočil pro zajíce. Obřadně jsem ho položil k jejím tlapkám a usmíval se u toho. "Promiň, že mi to trvalo dýl, než mělo. Ale snad ti to udělá radost. A posilní tě to. Jiný dárek teď pro tebe nemám," řekl jsem omluvně a ještě jednou ji pomuchlal čumákem v srsti. Pak jsem se podíval za ní, jestli se vydáme za dětmi. V nejasných vzpomínkách, které mi náhodně vyskakovaly a zase se ztrácely, byli děti ještě maličké. Ale to, že je Aranel moje princezna, to jsem věděl jistě. Tedy moje srdce to vědělo ještě dřív, než hlava, ale to je jen detail.

// Řeka Mahtaë (sever)

6. Naplánuj si letní dovolenou

Byl jsem zmatený. Víc než to, byl jsem ultra zmatený. Jako to, že jsem ucítil smečku až tak kousek od hranic, to byla jedna část. To, že mi to tu bylo povědomé a měl jsem pocit, že jsem došel domů, to byla druhá část. A celé to završoval můj pach, který kolem hranic byl cítit. Takže já mám domov? Smečku? To bylo jediné vysvětlení. Proč bych totiž značkoval hranice někomu cizímu. Nedalo mi to a i se zajícem v tlamě jsem se vydal kousek hranic prozkoumat. Pokud najdu nějaký fyzický důkaz, že to je opravdu můj pach (ve světě se totiž občas děly takové věci, že si jeden nemohl být jistý ani pachem), zavyju na znamení, že jsem doma.
První stopy po značkování mi ukázaly jen pár drápanců a zaschlé čůrání. Zašklebil jsem se a šel pomalu dál. Nechápu to. Jsem tu doma nebo ne? Asi bych potřeboval někoho, kdo by mi to vysvětlil. Za krk mi spadl chuchvalec sněhu, který pořádně zastudil. Oklepal jsem se pokračoval v hledání. Tyhle hledací akce se líp dělají v létě. Jako já mám zimu rád, ale teď bych se vážně chtěl válet někde na teplém místě. V létě se někam vydám. Jo, v létě půjdu k moři a tam si užiju sluníčko, písek, pláže a koupání. Je tady vůbec moře? No když, ne, tak mi bude stačit i nějaký jezero. To bych taky bral. Ale nemělo by tam být převlkováno, to by ztratilo kouzlo dovolený.
Konečně jsem našel, co jsem hledal. Nebylo pochyb o tom, že tohle je moje srst. "Aúúú, " zavyl jsem hlasitě a šel více do hloubi lesa, kde jsem slyšel hlasy. A taky cítil jiné vlky.

// Teprve k vám jdu, ještě vás nevidím - Aranel, dětičky a Erlend

// Smrkový (Erynijský) les přes Paseku

Se zajícem v tlamě jsem dorazil k řece. Hodilo se to, mohl jsem se aspoň trochu omýt, i když to bylo strašně ledové. Teda to jsem odhadoval, ještě než jsem tam smočil byť jen chlup. Bylo to však logické, když byla zima. Ale potřeba to trochu bylo, kdybych někoho potkal, tak bych byl odstrašující případ a nikdo by se se mnou nebavil. Opatrně jsem položil svůj úlovek daleko od břehu, ale ne tak daleko, aby mi ho někdo čmajzl.
Přiběhl jsem ke kraji a rychle jsem tam vrazil hlavu. Začala mě štípat tvář, ale packami jsem se snažil trochu krev umýt. Když už se to nedalo vydržet, tak jsem hlavu zase vyndal a podíval se, jestli ze mě kape krev. Nevypadalo to, takže jsem se ještě trochu napil a rychle se oklepával, abych se zbavil rychle vody a nenastydl jsem. Vrátil jsem se k úlovku, který tam naštěstí stále čekal a čapl ho do zubů. Rozhlédl jsem se kudy dál. Viděl jsem brod, tak jsem se vydal přes řeku a zapadl do lesa, který sliboval taky nějakého zajíce.

// Borůvkový les

// Velké vlčí jezero přes Jižní Galtavar

1. Vyruš přezimující zvíře

S čumákem u země jsem se dostal až k lesu. Stop jsem cestou našel několik, ale všechno to byla kopýtka až kopyta různých druhů zvířat, která jsem sám neměl šanci ulovit. Ale teď se mi zdálo, že bych mohl mít štěstí. Můj čumák mě totiž informoval o tom, že tudy nedávno proběhl nějaký zajíc. Sliny se mi sbíhaly, ale věděl jsem také, že jsem to jídlo někomu slíbil. A to bylo přednější. Kdybych tu dotyčnou nenašel hned, tak ho sežeru a ulovím něco jiného. Samozřejmě za předpokladu, že se mi něco povede ulovit. Ale tak daleko jsem ještě nebyl.
Zadržel jsem dech, abych mohl zachytit i ten nejtižší zvuk. Nějaké šustění jsem zaslechl, takže jsem zase začal dýchat a vydal se opatrně vpřed. Nějak jsem se však nechal zlákat jiným pachem, protože jsem vybočil z cesty a stál jsem před hustě spletenými kořeny stromů. Zvědavě jsem packou hrábl do prostoru mezi kořeny, protože mě zajímalo, co mě sem přilákalo. Do polštářku mě něco píchlo, tak jsem packu hned zase vytáhl. Přiložil jsem oko co nejblíž to šlo a snažil se zaostřit. A najednou jsem ho uviděl. V listí ležel zachumlaný ježek a nevypadalo to, že by se mu líbilo, že jsem mu odhrnul jeho deku. "Promiň, promiň. Spinkej hezky dál, ještě není jaro, " zašeptal jsem a tlapkou opatrně nahrnul zpátky listí. Doufal jsem, že se ještě ježek prospí a nijak jsem ho neohrozil.
Vrátil jsem se k lovu zajíce. K mému štěstí byl celkem blízko, stačilo dobře vyskočit a kousek popoběhnout. Nejspíš si mě nevšiml, když jsem schovával ježka zpátky do listí. Proto jsem udělal rychlý pohyb a skok a ještě jeden... A zajíc neměl ponětí, co ho připravilo o život. Ukončil jsem rychle jeho trápení a hrdě ho nesl pryč. Snažil jsem se ještě trochu zahrabat krev, která se mu valila z těla, ale to nemělo cenu. Stejně za mnou zůstávala cestička.

Řeka Mahtaë (sever) přes paseku

// Jedlový pás přes Severní Galtavar

3. Jdi bruslit

Přes louku jsem se dostal celkem rychle. Jenom jsem zapomněl zkontrolovat, jestli se tam vyskytuje nějaké to jídlo. Třeba kdybych se vrátil za tou černou vlčicí s jídlem, tak by měla věští radost než s barevným kamínkem. Stejně nechápu, co jsem tam dělal. Otřásl jsem hlavou a šel dál. Cítil jsem, jak teplota klesla o pár stupňů, protože když jsem na chvilku zastavil, tak mi packy mírně mrzly.
I tady to vlky nejspíš žilo, cítil jsem jich tu docela dost. Neměl jsem ani páru, jestli jsem u tohohle velkého jezera kdy byl. Vlastně jsem si přišel jako kdybych tu procházel poprvé. Navíc cítil jsem se skvěle, takže jsem nemohl být o moc starší, než když, jsem odešel z rodného lesa. Nebo jsem na všechno zapomněl. Mám třeba děti? Přítelkyni? Smečku? No jo, co když mám smečku a ani nevím kde je. A co pro smečku jsem? Alfa, beta, gama? Najednou se na mě nahromadila spousta negativních myšlenek, takže jsem se musel nějak odreagovat. Hodil jsem si do tlamy sníh, protože když jsem přišel k jezeru blíž, zjistil jsem, že je zamrzlé. A to snad až na dno nebo minimálně dost hluboko. Něco mě však napadlo, a když jsem se podíval blíže, bylo vidět, že nejsem první, koho ta velká ledová plocha přivedla na tento nápad.
Sel jsem dost daleko, abych měl dobrý rozběh. Vyběhl jsem, jako když by mě píchla vosa a běžel jsem, co nejvíc to šlo. Když jsem se přiblížil ke kraji, pořádně jsem se odrazil a plácnul sebou na břicho. Setrvačnost udělala svoje a já se doklouzal dost daleko od břehu. To byla paráda. Teď však byla otázka, jak zpátky. Zkusil jsem se postavit, což dopadlo. Ale udělat krok byl větší oříšek. Nohy klouzaly, drápky nepomáhaly. Už jsem viděl, jak tu zůstanu do jara a až led roztaje, padne moje ožrané tělo do vody. Zkusil jsem se odrazit nohou, protože jiné nápady jsem neměl. A hle, ono to fungovalo. O malý kousek jsem se posunul. Zkusil jsem se odrazit druhou nohou a tentokrát natočit nohu tak, abych neryl drápky do ledu. A posunul jsem se o další kousek dál. Bylo to zvyku a naučení techniky, ale brzy jsem se odrážel dost daleko a stál u toho na nohách. Nevím co mi přišlo zábavnější, jestli klouzání po břiše a nebo tohle ježdění po nohách. Oboje bylo ale vysílající, takže jsem slezl z ledu a pokračoval v cestě za zajícem. Nebo nějakým jiným zvířetem.

// Smrkový les přes Jižní Galtavar

// Stará zřícenina

20. Dej Smrti nějaký dárek, abys v ní vzbudil vánoční náladu

Věděl jsem, že se musím dostat pryč. Nevěděl jsem však proč. Jestli to bylo atmosférou místa nebo pocitem, že mě někdo sleduje. Tento les byl zvláštní, jakýsi temný. Nedokázal jsem si představit, co přesně mě vedlo k tomu, že jsem sem šel. Jak se však zdálo dle pachů, nebyl jsem jediný, který sem zabloudil. Lesem se nesla přehlídka různých vlčích vůní, ale žádná mi nic neříkala. Takže jsem sem asi došel sám. Snažil jsem se vzpomenout, pro koho byla slíbená svačinka a taky kam jsem ji měl donést.
Z nějakého důvodu jsem měl u sebe lesklý kámen. Lámal jsem si hlavu, proč bych ho měl mít. Zastavil jsem se a i když jsem potřeboval jít dál, vlastně mi to moje tělo vysílalo do mozku jako povely, nedbal jsem jich a prohlížel si lesklý kamínek. "Ty jsi pořád tady? " Strašně jsem se vyděsil a naskočil. Pořádně jsem se podíval okolo sebe a zjistil jsem, že jsem se ke kraji lesa nedostal ani náhodou. Že jsem poblíž nějaké zříceniny, od které jsem před chvílí odcházel. Jsem nějaký zmatený. Možná víc mě zajímala slova pořád a tady, než to, že jsem se moc daleko nedostal. "Já už tu byl? " Černá postava vlčice vypadala, že se mnou nebude ztrácet další okamžiky a jen se ke mně s vrčením přibližovala. Na moji reakci nejsem moc pyšný, takhle by se totiž asi dospělý vlk nezachoval. Hodil jsem jí k nohám kamínek, což ji nejspíš zaskočilo. Podívala se na něj a pak na mě a zase na něj. "Já jsem zapomněl, že jsem vám nesl dárek k vánocům," zazubil jsem se z dostatečné vzdálenosti a doufal, že padající sníh je předzvěst toho, že se Vánoce blíží. "Ty taky? Už mě nechte chvilku na pokoji." "Už tu vlastně nejsem," oznámil jsem rychle, věnoval temné postavě velice roztřesený úsměv a teď si vybral snad správný směr k tomu, abych se co nejrychleji dostal pryč.

// Velké vlčí jezero přes Severní Galtavar

Objednávka

ID - M03/Počasí /5* = 5 x 50 drahokamů = 250 drahokamů

ID - M04/Reonys /1*
ID - M04/Keziah /1*
ID - M04/Marion /1*
ID - M04/Siberia /1*

4 x 5 křišťálů = 20 křišťálů

ID - T01/1 = 5 křišťálů a 50 drahokamů

Celkem tedy odečíst
300 drahokamů (zůstane 119)
25 křišťálů (zůstane 35)

// Jedlový pás

Na jednu stranu jsem chtěl odejít. Vlastně jsem sem ani nechtěl jít. Něco mě však táhlo. Nějaká neznámá síla, touha po poznání, co tu vlastně je. Mráz mi zalézal do kožichu, ale nebyl to takový ten klasický mráz, který přicházel se zimou a nižšími teplotami. Ne, tohle bylo jiné, víc do hloubky, jako kdyby mě to zkoumalo. Jenže ani tak jsem se nedostal z jakéhosi tranzu, že tohle místo chci poznat. A poznám já vůbec Smrt? Jako Život je bílý, tak Smrt bude černá? Znamená to, že jsem napůl Život a napůl Smrt? Poklepal jsem hlavou, protože co to jako bylo za myšlenku? Spousta vlků je černých, bílých a černobílých. Nechápu, co to tady zase vymýšlím za blbosti.
Možná to bylo místem, možná vědomím, kdo tu žije. A nebo jen mou hlavou, která si se mnou začala zahrávat. Hlavně proto, že jsem už začínal slyšet i hlasy. "Další zbloudilá duše. Jen pojď dál, pojď. " Ten hlas byl líbezný, zároveň však něčím strašidelný? Něco mi v něm nesedělo, ale to jsem potlačil. Sice na mě můj vnitřní hlas přímo řval, že mám zdrhat, až se mi bude za patami prášit, ale ten jsem umlčel taky. Zaměřil jsem se na to hezké v tom prvním hlase. Přeci někdo s tak hezkým hlasem nebude záludný.
A pak jsem ji uviděl. V celé majestátnosti, stála přede mnou a děsivě se usmívala. To už mi začínalo docházet, že chodit sem nebyl asi nejlepší nápad. "Copak? Snad jsi se neztratil?" zeptala se mě černá vlčice lítostivě. "Nnnne, kdepak. Snad abych zase šel. Nerad jsem obtěžoval." Chtěl jsem se otočit a potichu se vykrást pryč. "A to zase ne. Jednou si sem dorazil, tak si k tomu měl nějaký důvod. Neříkej mi, že si sem zabloudil. Nebo přišel jen proto, aby si mě otravoval." Její hlas se měnil z milého (kterým nikdy nebyl, ale já si moc přál aby byl) na hrozivý až výhrůžný. Se staženým ocasem i žaludkem jsem se přikrčil k zemi. Tady by mi totiž ani moje velikost nepomohla." Já, já vás nechtěl vyrušit nebo rozhněvat. Původně jsem šel pro zajíce pro moji lásku," u těchto slov si vlčice dost opovržlivě odfrkla. " Jojo, tomu tak věřím. Měl si dost domácí pohody a rozhodl si se mě jen přijít naštvat." Udělala krok ke mně a já udělal tři dozadu." Tak pokud se na mě nebudete zlobit, tak bych se na něco zeptal. Mohla byste mi prosím říct, co všechno vlastním za magie? Vím o magii země a počasí a... " Jestli byla doteď její tvář aspoň trochu přívětivá, tam teď se vyloženě zkroutila do zloby. " Vypadám snad jako Život, který ti to s radostí vykváká? Kdepak hošánku, toho se ode mě nedočkáš."
Propichovala mě pohledem a já neměl odvahu říct o něco dalšího. Očima jsem však neuhnul, byla to jako hra, kdo vydrží dýl. Její oči byly zelené a jedovaté, ale pořád jsem se snažil najít něco dobrého. Po chvilce, nebo možná věčnosti, tady se to určovalo těžko, jsem uhnul. To způsobilo kratičký úsměv na její tváři, ale ten byl zase rychle pryč. " Chceš ještě něco?" Zněla jako kdybych ji už nudil. Že se pobavila a měl bych jít. "Šlo by nějakou mou magii vylepšit?" zkusil jsem to ještě. " Pokud se mi bude chtít, necháš tu kameny a vypadneš. Ale nezaručím ti, že se mi chtít bude."" Jasně, nechám tu klidně všechno. " " Jdi už, " zasyčela a vydala se někam do útrob zříceniny. Já odložil kameny a hledal cestu pryč. Říkal jsem si, že jsem vlastně měl štěstí. Taky jsem tady totiž moh zůstat a stát se jedním z kamenů okolo. Teda nevěděl jsem jistě že tohle Smrt dělala, ale klidně bych tomu věřil. Zařekl jsem se však, že sem nikdy nepůjdu. A musel jsem dát za pravdu Aranel, když říkala, že setkání není nic příjemného. Ovšem mohlo mi to dojít, když to je Smrt. S tou asi nebude setkání příjemné nikdy.
Bylo mi z té návštěvy úzko. Úzko, nevolno a co bylo nejhorší, začínala mě bolet hlava. Jenže ne takovým tím běžným způsobem, ale takovým jakým dlouho ne. Teda asi. A já věděl co bude, co se stane. Nevím jak jsem to mohl vědět, ale věděl. A nechtěl jsem to, teď ne. Miluju tě Aranel. Miluju vás děti. Neeeeeeeeeee.

Cesta z lesa byla opatrná. Nevěděl jsem co tu dělám, ale věděl jsem, že jsem někomu slíbil jídlo. Tohle byla jedna z věcí, kterou jsem si pamatoval vždy. Horší bylo, že jsem netušil komu jsem co slíbil. Ale já ji najdu a až ji najdu, dám jí jídlo. Bylo mi dobře a lehko.

// Jedlový pás