Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Velké vlčí jezero přes Jižní Galtavar

1. Vyruš přezimující zvíře

S čumákem u země jsem se dostal až k lesu. Stop jsem cestou našel několik, ale všechno to byla kopýtka až kopyta různých druhů zvířat, která jsem sám neměl šanci ulovit. Ale teď se mi zdálo, že bych mohl mít štěstí. Můj čumák mě totiž informoval o tom, že tudy nedávno proběhl nějaký zajíc. Sliny se mi sbíhaly, ale věděl jsem také, že jsem to jídlo někomu slíbil. A to bylo přednější. Kdybych tu dotyčnou nenašel hned, tak ho sežeru a ulovím něco jiného. Samozřejmě za předpokladu, že se mi něco povede ulovit. Ale tak daleko jsem ještě nebyl.
Zadržel jsem dech, abych mohl zachytit i ten nejtižší zvuk. Nějaké šustění jsem zaslechl, takže jsem zase začal dýchat a vydal se opatrně vpřed. Nějak jsem se však nechal zlákat jiným pachem, protože jsem vybočil z cesty a stál jsem před hustě spletenými kořeny stromů. Zvědavě jsem packou hrábl do prostoru mezi kořeny, protože mě zajímalo, co mě sem přilákalo. Do polštářku mě něco píchlo, tak jsem packu hned zase vytáhl. Přiložil jsem oko co nejblíž to šlo a snažil se zaostřit. A najednou jsem ho uviděl. V listí ležel zachumlaný ježek a nevypadalo to, že by se mu líbilo, že jsem mu odhrnul jeho deku. "Promiň, promiň. Spinkej hezky dál, ještě není jaro, " zašeptal jsem a tlapkou opatrně nahrnul zpátky listí. Doufal jsem, že se ještě ježek prospí a nijak jsem ho neohrozil.
Vrátil jsem se k lovu zajíce. K mému štěstí byl celkem blízko, stačilo dobře vyskočit a kousek popoběhnout. Nejspíš si mě nevšiml, když jsem schovával ježka zpátky do listí. Proto jsem udělal rychlý pohyb a skok a ještě jeden... A zajíc neměl ponětí, co ho připravilo o život. Ukončil jsem rychle jeho trápení a hrdě ho nesl pryč. Snažil jsem se ještě trochu zahrabat krev, která se mu valila z těla, ale to nemělo cenu. Stejně za mnou zůstávala cestička.

Řeka Mahtaë (sever) přes paseku

// Jedlový pás přes Severní Galtavar

3. Jdi bruslit

Přes louku jsem se dostal celkem rychle. Jenom jsem zapomněl zkontrolovat, jestli se tam vyskytuje nějaké to jídlo. Třeba kdybych se vrátil za tou černou vlčicí s jídlem, tak by měla věští radost než s barevným kamínkem. Stejně nechápu, co jsem tam dělal. Otřásl jsem hlavou a šel dál. Cítil jsem, jak teplota klesla o pár stupňů, protože když jsem na chvilku zastavil, tak mi packy mírně mrzly.
I tady to vlky nejspíš žilo, cítil jsem jich tu docela dost. Neměl jsem ani páru, jestli jsem u tohohle velkého jezera kdy byl. Vlastně jsem si přišel jako kdybych tu procházel poprvé. Navíc cítil jsem se skvěle, takže jsem nemohl být o moc starší, než když, jsem odešel z rodného lesa. Nebo jsem na všechno zapomněl. Mám třeba děti? Přítelkyni? Smečku? No jo, co když mám smečku a ani nevím kde je. A co pro smečku jsem? Alfa, beta, gama? Najednou se na mě nahromadila spousta negativních myšlenek, takže jsem se musel nějak odreagovat. Hodil jsem si do tlamy sníh, protože když jsem přišel k jezeru blíž, zjistil jsem, že je zamrzlé. A to snad až na dno nebo minimálně dost hluboko. Něco mě však napadlo, a když jsem se podíval blíže, bylo vidět, že nejsem první, koho ta velká ledová plocha přivedla na tento nápad.
Sel jsem dost daleko, abych měl dobrý rozběh. Vyběhl jsem, jako když by mě píchla vosa a běžel jsem, co nejvíc to šlo. Když jsem se přiblížil ke kraji, pořádně jsem se odrazil a plácnul sebou na břicho. Setrvačnost udělala svoje a já se doklouzal dost daleko od břehu. To byla paráda. Teď však byla otázka, jak zpátky. Zkusil jsem se postavit, což dopadlo. Ale udělat krok byl větší oříšek. Nohy klouzaly, drápky nepomáhaly. Už jsem viděl, jak tu zůstanu do jara a až led roztaje, padne moje ožrané tělo do vody. Zkusil jsem se odrazit nohou, protože jiné nápady jsem neměl. A hle, ono to fungovalo. O malý kousek jsem se posunul. Zkusil jsem se odrazit druhou nohou a tentokrát natočit nohu tak, abych neryl drápky do ledu. A posunul jsem se o další kousek dál. Bylo to zvyku a naučení techniky, ale brzy jsem se odrážel dost daleko a stál u toho na nohách. Nevím co mi přišlo zábavnější, jestli klouzání po břiše a nebo tohle ježdění po nohách. Oboje bylo ale vysílající, takže jsem slezl z ledu a pokračoval v cestě za zajícem. Nebo nějakým jiným zvířetem.

// Smrkový les přes Jižní Galtavar

// Stará zřícenina

20. Dej Smrti nějaký dárek, abys v ní vzbudil vánoční náladu

Věděl jsem, že se musím dostat pryč. Nevěděl jsem však proč. Jestli to bylo atmosférou místa nebo pocitem, že mě někdo sleduje. Tento les byl zvláštní, jakýsi temný. Nedokázal jsem si představit, co přesně mě vedlo k tomu, že jsem sem šel. Jak se však zdálo dle pachů, nebyl jsem jediný, který sem zabloudil. Lesem se nesla přehlídka různých vlčích vůní, ale žádná mi nic neříkala. Takže jsem sem asi došel sám. Snažil jsem se vzpomenout, pro koho byla slíbená svačinka a taky kam jsem ji měl donést.
Z nějakého důvodu jsem měl u sebe lesklý kámen. Lámal jsem si hlavu, proč bych ho měl mít. Zastavil jsem se a i když jsem potřeboval jít dál, vlastně mi to moje tělo vysílalo do mozku jako povely, nedbal jsem jich a prohlížel si lesklý kamínek. "Ty jsi pořád tady? " Strašně jsem se vyděsil a naskočil. Pořádně jsem se podíval okolo sebe a zjistil jsem, že jsem se ke kraji lesa nedostal ani náhodou. Že jsem poblíž nějaké zříceniny, od které jsem před chvílí odcházel. Jsem nějaký zmatený. Možná víc mě zajímala slova pořád a tady, než to, že jsem se moc daleko nedostal. "Já už tu byl? " Černá postava vlčice vypadala, že se mnou nebude ztrácet další okamžiky a jen se ke mně s vrčením přibližovala. Na moji reakci nejsem moc pyšný, takhle by se totiž asi dospělý vlk nezachoval. Hodil jsem jí k nohám kamínek, což ji nejspíš zaskočilo. Podívala se na něj a pak na mě a zase na něj. "Já jsem zapomněl, že jsem vám nesl dárek k vánocům," zazubil jsem se z dostatečné vzdálenosti a doufal, že padající sníh je předzvěst toho, že se Vánoce blíží. "Ty taky? Už mě nechte chvilku na pokoji." "Už tu vlastně nejsem," oznámil jsem rychle, věnoval temné postavě velice roztřesený úsměv a teď si vybral snad správný směr k tomu, abych se co nejrychleji dostal pryč.

// Velké vlčí jezero přes Severní Galtavar

Objednávka

ID - M03/Počasí /5* = 5 x 50 drahokamů = 250 drahokamů

ID - M04/Reonys /1*
ID - M04/Keziah /1*
ID - M04/Marion /1*
ID - M04/Siberia /1*

4 x 5 křišťálů = 20 křišťálů

ID - T01/1 = 5 křišťálů a 50 drahokamů

Celkem tedy odečíst
300 drahokamů (zůstane 119)
25 křišťálů (zůstane 35)

// Jedlový pás

Na jednu stranu jsem chtěl odejít. Vlastně jsem sem ani nechtěl jít. Něco mě však táhlo. Nějaká neznámá síla, touha po poznání, co tu vlastně je. Mráz mi zalézal do kožichu, ale nebyl to takový ten klasický mráz, který přicházel se zimou a nižšími teplotami. Ne, tohle bylo jiné, víc do hloubky, jako kdyby mě to zkoumalo. Jenže ani tak jsem se nedostal z jakéhosi tranzu, že tohle místo chci poznat. A poznám já vůbec Smrt? Jako Život je bílý, tak Smrt bude černá? Znamená to, že jsem napůl Život a napůl Smrt? Poklepal jsem hlavou, protože co to jako bylo za myšlenku? Spousta vlků je černých, bílých a černobílých. Nechápu, co to tady zase vymýšlím za blbosti.
Možná to bylo místem, možná vědomím, kdo tu žije. A nebo jen mou hlavou, která si se mnou začala zahrávat. Hlavně proto, že jsem už začínal slyšet i hlasy. "Další zbloudilá duše. Jen pojď dál, pojď. " Ten hlas byl líbezný, zároveň však něčím strašidelný? Něco mi v něm nesedělo, ale to jsem potlačil. Sice na mě můj vnitřní hlas přímo řval, že mám zdrhat, až se mi bude za patami prášit, ale ten jsem umlčel taky. Zaměřil jsem se na to hezké v tom prvním hlase. Přeci někdo s tak hezkým hlasem nebude záludný.
A pak jsem ji uviděl. V celé majestátnosti, stála přede mnou a děsivě se usmívala. To už mi začínalo docházet, že chodit sem nebyl asi nejlepší nápad. "Copak? Snad jsi se neztratil?" zeptala se mě černá vlčice lítostivě. "Nnnne, kdepak. Snad abych zase šel. Nerad jsem obtěžoval." Chtěl jsem se otočit a potichu se vykrást pryč. "A to zase ne. Jednou si sem dorazil, tak si k tomu měl nějaký důvod. Neříkej mi, že si sem zabloudil. Nebo přišel jen proto, aby si mě otravoval." Její hlas se měnil z milého (kterým nikdy nebyl, ale já si moc přál aby byl) na hrozivý až výhrůžný. Se staženým ocasem i žaludkem jsem se přikrčil k zemi. Tady by mi totiž ani moje velikost nepomohla." Já, já vás nechtěl vyrušit nebo rozhněvat. Původně jsem šel pro zajíce pro moji lásku," u těchto slov si vlčice dost opovržlivě odfrkla. " Jojo, tomu tak věřím. Měl si dost domácí pohody a rozhodl si se mě jen přijít naštvat." Udělala krok ke mně a já udělal tři dozadu." Tak pokud se na mě nebudete zlobit, tak bych se na něco zeptal. Mohla byste mi prosím říct, co všechno vlastním za magie? Vím o magii země a počasí a... " Jestli byla doteď její tvář aspoň trochu přívětivá, tam teď se vyloženě zkroutila do zloby. " Vypadám snad jako Život, který ti to s radostí vykváká? Kdepak hošánku, toho se ode mě nedočkáš."
Propichovala mě pohledem a já neměl odvahu říct o něco dalšího. Očima jsem však neuhnul, byla to jako hra, kdo vydrží dýl. Její oči byly zelené a jedovaté, ale pořád jsem se snažil najít něco dobrého. Po chvilce, nebo možná věčnosti, tady se to určovalo těžko, jsem uhnul. To způsobilo kratičký úsměv na její tváři, ale ten byl zase rychle pryč. " Chceš ještě něco?" Zněla jako kdybych ji už nudil. Že se pobavila a měl bych jít. "Šlo by nějakou mou magii vylepšit?" zkusil jsem to ještě. " Pokud se mi bude chtít, necháš tu kameny a vypadneš. Ale nezaručím ti, že se mi chtít bude."" Jasně, nechám tu klidně všechno. " " Jdi už, " zasyčela a vydala se někam do útrob zříceniny. Já odložil kameny a hledal cestu pryč. Říkal jsem si, že jsem vlastně měl štěstí. Taky jsem tady totiž moh zůstat a stát se jedním z kamenů okolo. Teda nevěděl jsem jistě že tohle Smrt dělala, ale klidně bych tomu věřil. Zařekl jsem se však, že sem nikdy nepůjdu. A musel jsem dát za pravdu Aranel, když říkala, že setkání není nic příjemného. Ovšem mohlo mi to dojít, když to je Smrt. S tou asi nebude setkání příjemné nikdy.
Bylo mi z té návštěvy úzko. Úzko, nevolno a co bylo nejhorší, začínala mě bolet hlava. Jenže ne takovým tím běžným způsobem, ale takovým jakým dlouho ne. Teda asi. A já věděl co bude, co se stane. Nevím jak jsem to mohl vědět, ale věděl. A nechtěl jsem to, teď ne. Miluju tě Aranel. Miluju vás děti. Neeeeeeeeeee.

Cesta z lesa byla opatrná. Nevěděl jsem co tu dělám, ale věděl jsem, že jsem někomu slíbil jídlo. Tohle byla jedna z věcí, kterou jsem si pamatoval vždy. Horší bylo, že jsem netušil komu jsem co slíbil. Ale já ji najdu a až ji najdu, dám jí jídlo. Bylo mi dobře a lehko.

// Jedlový pás

// Severní Galtavar

Snažil jsem se zachytit nějaký pach zajíce. Vážně jsem se snažil. Ale necítil jsem opravdu nic, jako kdyby se všichni ušáci vypařili. Ale já to Aranel slíbil. Musím nějakého najít. Moc moc jsem se už chtěl vrátit za mou milou a naše dětičky. Bál jsem se, že už budou velký, než se vrátím. Což nebylo možné, ale i tak jsem se toho bál. Až když jsem byl skoro uprostřed lesa mi došlo, kde to vlastně jsem. Tedy, ne že bych to věděl jistě, ale pocítil jsem takový závan nenávisti a chladu, který k zimě vůbec nepatřil. A to mohlo znamenat jednu z mála věcí. Třeba to, že jsem se přiblížil k obydlí Smrti. Dost podobná aura byla i u obydlí Života, ale samozřejmě opačná. Plná života, naděje, radosti. Podíval jsem se do kopce, kde se zdálo, že se stahují mračna a ozývá se tajemný šepot. Nebo mi jenom strašilo v hlavě. I tak jsem se rozhodl to vyzkoušet. Aspoň můžu říct, že jsem byl u Smrti. A že sem už nikdy nemusím chodit. Jen jsem doufal, že nedělám chybu, když tam jdu.

// Stará zřícenina

// Jižní Galtavar přes Armanské hory

Mohl jsem jít klidně lesem, kde bych byl skrytý před ledovým vzduchem, aspoň trochu. Jenže když jsem přišel blíže k hranicím lesa, do čumáku mě udeřil pach smečky. Rychle jsem proto svoje kroky otočil směrem ke kopcům. Nechtělo se mi do nich štrachat, ale měl jsem na výběr?
Moje honba za zajíci se však prodlužovala. V kopcích jsem nic takového necítil, takže jsem se vydal na louku, která i pod sněhem vypadala dost podobně té, ze které jsem přišel. Tady mi tedy do čenichu přiletěla vůně losů, ale to jsem si musel nechat zajít chuť. Na takové zvíře bylo potřeba tak tři vlky minimálně. Zadíval jsem se po zasněžené krajině, jestli přeci jen něco neuvidím. Ale kdepak. Dal jsem se znovu do pohybu, protože čím déle jsem stál, tím větší mi byla zima. Musím být stále v pohybu. Rychlým krokem, jak mi to sníh dovoloval, jsem šel dál na sever. Pod nohama jsem občas zahlédl pár pírek. Kdyby nic, tak bych se mohl podívat po nějakém bažantovi. Uvažoval jsem, jestli tu přes zimu zůstávají nebo také létají do teplých krajin.

// Jedlový pás

//Borůvkový les přes Řeku Mahtaë (sever)

Překonal jsem řeku bez problémů a pokračoval dál v cestě za zajícem. Nejspíš jsem nevybral nejlepší cestu, protože jsem necítil ani chlup ze zajíce. A cítit bylo všude krásně, protože vzduch byl svěží a chladný. Pára mi šla od tlamy ve velkých oblacích, ale dokud jsem se hýbal, zimu jsem nepociťoval. Jen co jsem však na chvilku zastavil, cítil jsem, jak se mi mráz dostává do těla. Kdepak, děti půjdou ven až na jaře. Nedokázal jsem si představit nebo spíš uvědomit, jak strašný to musí být uzavřený tak dlouho v jedné jeskyni. Jenže v mojí hlavě zatím byli malinkatí. Bylo mi jasný, že rostou každou chvíli, možná i každou hodinu. Ale v mojí mysli se jejich velikost neměnila, a proto to pro mě bylo nemyslitelný, že by se teď vydali ven.
Znovu jsem začichal, abych zjistil, jestli tu opravdu nějaký chlupáč není zašitý. Ale kdepak, všude pusto a prázdno. Tak běžím dál. To už bude za cenu tří zajíců. Minimálně.

// Severní Galtavar přes Armanské hory

23.11. - Awarak https://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-212476 další značkování nejpozději 23.1.

// Úkryt

Vyběhl jsem z úkrytu co nejrychleji jsem uměl. Chtěl jsem totiž být co nejdřív zpátky, abych nepřišel ani o chvilinku svých dětí. První co mě přivítalo venku byl déšť. On tedy pomalu už ustával, ale nějaké kapky mi na kožich přeci jen dopadly. Půda byla také pořádně rozmáchaná, každý krok se ozvalo pořádné čvachtnutí.

Značkování

Můj plán bylo rychle na okraj lesa, najít zajíce, ulovit zajíce, pak ještě aspoň jednoho, abych si taky dal, při troše štěstí i třetího a honem upalovat zpátky do úkrytu za Aranel a dětmi. Jaké bylo moje překvapení, když jsem došel na kraj lesa a nepoznal, kde to ještě patří nám a kde už to je divoká příroda. Ajajaj. Tady to někdo zanedbal. Obchůzka hranic byla naše starost, nebo i alf nebo výše postavených vlků. Jelikož my byli zaneprázdněni, alfy nebo alfa? Kdo ví, jak se Jinks rozhodl, toho taky měli hodně, mohli jsme spoléhat na ostatní. Ale ti mohli být taky někde v trapu. No a když jsem šel kolem, tak jsem se rozhodl, že se o hranice postarám. Aranel na mě bude pyšná.
Spokojeně jsem se nadmul pýchou, jak potěším svou milou nejen jídlem, ale i dobrou zprávou, že jsem obnovil hranice. Začal jsem tedy velké kolečko, kdy jsem se tady otřel o strom - díky zimní srsti jsem měl dostatek chlupů na rozdávání - tady podrápal kůru stromů a jinde zase očůral jejich kořeny. Snažil jsem se své aktivity střídat, aby nebyly úseky moc jednotvárné. Občas jsem možná trochu ujel, takže jsem nám přivlastnil víc stromů, než ve skutečnosti mělo být. Jinde jsem ale zase sešel z cesty a nějaký kousek území nám ubral. Původní pach, který byl asi nejspíš můj, byl už velice, velice slabý. Spíš už ani neexistoval. A jelikož jsem neměl úplně naběháno u okraje lesa, tak jsem jen tak odhadoval, kde to až tak můžu zabrat. Nebo ne zabrat, ale obnovit, přeci jen zabírací právo měla alfa. Já byl pouhá beta, která plnila vůli alfy. I když naštěstí v téhle smečce na tom až tak nelpěli kdo má přesně kde své místo. Byli jsme tu spíše jako jedna velká rodina s pár výhodami - kdo byl výš měl jich víc a nedával je tak okatě najevo.
Nebylo to však nic strašného a brzy jsem se ocitl zpátky na původním místě. Zatetelil jsem se radostí, že mám hotovo. Horší to však bylo se zajíci, protože jsem za celou dobu necítil ani jednoho ušáka. Což znamenalo, že jsem se pro ně musel vydat někam jinam. Jen jsem doufal, že to nebude nějak extra daleko. Hlavně nesmím zapomenout, kam se vrátit. Fuj, to byla ošklivá myšlenka. Na výpadky paměti jsem skoro už nepamatoval, ale teď se to tak připomnělo, že jsem na chvilku zaváhal, než jsem les opustil. Nemohl jsme se však držet Aranel jako ocásek, který se bojí jít sám do světa. Chvku jsme totiž přemýšlel o tom, že bych se vrátil. Věřil jsem však, že i kdybych zapomněl, tak láska mi všechno připomene. Nebo mě aspoň dovede domů. A tak jsem vyrazil pro zajíce.

// Jižní Galtavar přes Řeka Mahtaë (sever)

Pozoroval jsem naše drobečky, kteří za tu chvilku museli zase povyrůst. Měli úžasný život. Jídlo pod čumáček, teplíčko maminčina kožíšku a zase jídlo. Byli tak roztomilí, když jsem viděl jejich plné pupíčky a snahy se dostat někam dál. Siberia tedy projevovala více zájmu o spánek než její sourozenci. Věřil jsem však, že se to brzy změní. "Ano, nezbylo skoro nic. Nejspíš bude potřeba udělat ještě jeden lov, než začne pořádná zima," dodal jsem šeptem a přitom sledoval maličkou Kezi, jak se krmí.
Byl jsme moc rád, když se můj nápad se zajícem uchytil. Mohl jsem totiž reálně udělat aspoň něco. Přišlo mi, že Aranel, dělá všechno a já nic. Jen lelkuju kolem. Podíval jsem se na všechny tři dětičky. Arminius se od svých sester lišil. Měl jinou barvu kožichu, ale neviděl jsem v tom nějakou překážku. Bylo možné, že nějaký můj předek byl hnědý, stejně tak u Aranel. Museli jsme nechat na přírodě, jak nás obarví. Navíc, bude se mu taková barva hodit u lovu. Nebude totiž tak snadno rozpoznatelný. [/mysl] Políbil jsem Aranel na čelo. "Jsem tu za chvilku zpátky. I se zajícem. Nebo dvěma. " Nechtěl jsem děti rušit, ale stejně jsem jim musel říct ahoj. "Nezlobte maminku, " zašeptal jsem a vydal se z ukrytu ven.

// Les

Jak jsem si myslel, tak to také bylo. Moje milá měla hlad na maso. Bylo by trochu divné, kdyby to byl hlad třeba po nějakých bobulích, ale co jsem mohl vědět o tom, jak pracuje vlčí tělo po porodu. Pokýval jsem hlavou a velice opatrně a pomaličku jsem vycouval ven z jeskyně. Nerad bych totiž naše drobecky probudil.
Chtěl jsem se podívat na náš poslední úlovek, jak Aranel navrhovala. Což by mě samotného nenapadlo, protože jsem hlavě měl, že bych se měl vydat pro čerstvé jídlo. Na druhou stranu by bylo správnější dojíst nejprve jedno a pak přinést druhé. Došel jsem ke zbytkům a nakrčil čenich. Něco málo zůstalo, ale už to nevonělo příliš vábně. V nouzi se to dalo sníst, ale moje krásná bílá dáma si zasloužila jen to nejlepší. Našel jsem zbyteček, který by se ještě dal považovat za jedlý a úměrný betě a donesl jej zpátky k Aranel. "Nic lepšího nezbylo, " řekl jsem potichu a packou jí přišoupl maso blíž k hlavě. " Nevadí, když bych se vydal třeba pro zajíce? Nebo něco takového? Brzy bych se vrátil," pronesl jsem. Můj hlas byl napůl smutný, protože se mi s nimi všemi sloučit nechtělo. Ale na druhou stranu, protáhnout si nohy na krátkém výletě taky nebylo špatné. Ale pokud by se to Aranel nelíbilo, tak bych nešel. Raději bych byl nápomocný. Pokud se ovšem ta pomoc má týkat lovu, není problém.

Hlásím se 1x

Aranel navrhla trošičku pozměnit jméno, které mi jen tak vytanulo na mysli. Usmál jsem se a pokyval hlavou na souhlas. Arminius, Siberia a Keziah. Pořád jsem si jejich jména opakoval. Třetí jmenovaná se odkulila stranou, ale než jsem stihl něco udělat, tak už si ji Aranel vzala zase k sobě. Nechápal jsem, že se nebojí, že jim nějak ublíží. Já bych měl obří strach. Už takhle jsem se sotva bál pohnout, abych na někoho omylem nešlápl. "Nechceš něco podat? Přinést? Něco k jídlu?" lehl jsem si poblíž, ale dost daleko na to, abych je neohrožoval. Opravdu jsem si ještě nebyl úplně jistý. A bylo mi jasné, že porod a teď následná péče, kdy maličcí budou potřebovat spíše matku než otce, musel být strašně vyčerpávající. Proto jsem byl připraven běžet pro zajíce nebo nějaké jiné další zvíře, cokoliv co by udělalo Aranel radost. I kdyby to bylo nějaké ovoce z naší tůňky.

// Ovocná tůň přes les

Tak moc jsem jí chtěl pomoci. Tak rád bych na sebe vzal veškerou bolest, kterou jsem viděl v jejích očích, i když se snažila být statečná a skoro nic na sobě nedat znát.
Cesta k úkrytu byla snad nejdelší, jakou jsem kdy absolvoval. Tedy, co jsem si pamatoval. Měl jsem dostatek času na přemýšlení, jestli chci být přítomen u samotného porodu nebo ne. Tak moc jsem doufal, že nebude Aranel vadit, když zůstanu venku. Musel jsem uznat, že jsem byl srab. Na všechno ostatní, co mě zatím potkalo, jsem se zachoval jako rytíř, ale být u porodu vlastních dětí a pomáhat nějakým způsobem své partnerce? Nenáviděl jsem se za to. "Já budu hlídat," řekl jsem roztřeseně a pořádně ji políbil.
Z vnitřku jeskyně se ozývaly různé zvuky, ale nebylo to tak strašný, jak jsem se bál. Netuším jak dlouho jsem tam čekal a hlídal, ale po nějaké době jsem uslyšel své jméno. Velice opatrně jsem vešel dovnitř a uviděl nejkrásnější výjev, který jsem mohl vidět. Snažil jsem se to pořádně uchovat do mozku, otisknout tam, abych věděl kam se chci vracet. Kdybych náhodou zapomněl.
Moje velká a statečná láska ležela na zemi a k ní se tiskla tři maličká tělíčka. Byla tak droboučká, jako moje tlapa. Bál jsem se, abych jim neublížil, takže jsem přistoupil k Aranel a přitiskl jí hlavu k hlavě. "Jsi statečná. A úžasná. Jako naše děti," znovu jsem na ty drobečky pohlédl a stále nemohl věřit tomu, že to jsou moje děti. Souhlasně jsem pokýval hlavou, když mi říkala jejich jména a vlastně nás seznamovala. Ale abych řekl pravdu, další jméno v záloze jsem neměl." Kezi?" vypadlo ze mě. Na nic lepšího jsem se momentálně nezmohl. "Jsou tak nádherní," rozplýval jsem se nad nimi.