Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Arminius nějaký ten přehled o magiích měl. I o tom, jak funguje výměnný obchod u Smrti a Života. "Noo, kamínky se válí všude kolem. Ale Smrt má ráda barevné, duhové kamínky. Takže tenhle, " sebral jsem náhodný kámen, který se mi pod páčkou objevil, "by se jí nelíbil. Ale kdyby byl barevný, jak říkáš, duhový, tak po něm by šla hned. " I teď mě přišlo s podivem, že má jinou barvu kožichu. Ale příroda to tak prostě chtěla.
Přívěsek si nechal nasadit, ale nejspíš by se rád na sebe i podíval do vody. Různě se otáčel, natáčel, kroutil, ale na krk si vidět nemohl." Myslím, že ti dokonale ladí k srsti. Můžeme se projít k tůni, za maminkou a Keziah. Tam se na sebe můžeš podívat. " Nabídl jsem, ale pak mi zrak padl na úlovek, který by se měl dotáhnout do úkrytu. "Akorát bychom měli ještě uklidit to jídlo. Chceš ho se mnou odtáhnout do úkrytu a nebo počkáš a až se vrátím, tak půjdeme k tůňce? "

Arminius měl spoustu otázek a taky trochu pomotané informace. Což se nebylo čemu divit, byl akční, všude ho bylo plno, takže informace vstřebával jako nárazový vítr. Naproti tomu Keziah seděla tiše, vyčkávala a všechno poslouchala. Vstřebávala informace tak jako půda vstřebává déšť. Bylo to s podivem, jak byla vlčata jiná. A jak to měla Siberia? To bych rád věděl, snad se mi i s ní podaří být pár chvil o samotě. Přičichnul jsem si k věci, kterou mi Arminius donesl. Vypadalo to, jako jeden z přívěsků nebo takových ozdobiček na krk. Jako jsem měl já šátek, Aranel přívěsek a další a další vlci, na které jsem si teď nevzpomněl.
Nejprve jsem však chtěl synovi vysvětlit to s těmi magiemi. "To jsi šikovný, že jsi to našel sám. Ale není to magie, je to spíš taková ozdoba. Jako mám já šátek nebo maminka přívěsek. Magii máš uvnitř sebe. A barevné jsou pak oči, u většiny vlků," snažil jsem se to podat jednoduše. Možná že existovalo, že něčí přívěsky dělaly nějaké magické kousky. Jenže to jsem nevěděl jistě a abych svému synovi lhal? To vážně ne.
"Našel jsi to, takže to je tvoje. Nikdo nekřičí po lese, že by se mu ztratil náhrdelník. Teď už jen zbývá otázka. Chceš je dát kolem krku?" Čapnul jsem náhrdelník opatrně do zubů a naznačil Arminiovi, jestli ho chce přetáhnout přes krk.

Moje dokonalá polovička mi pomohla s doražením mláděte. Nedalo se lehce, což u takového kolosu je docela očekávané. I když maličko mě překvapilo, že se i mláďata umí takhle dobře bránit. To už zbytek jeho rodiny odběhnul, když jemu zhasl život v očích. Celý od krve, ale bez nějakého zranění jsem se podíval na Aranel.
To se k nám dotáhl, no přímo doploužil i Adiram. Vypadal fakt bídně, že jsem si o něj dělal starosti. "To je jasná věc. Klidně si chvilku odpočiň tady, posilni se a pak dojdi do úkrytu," nabídl jsem mu. Jako klidně bych mu pomohl do úkrytu i dojít, ale něco mi říkalo, že to bych mu sebral důstojnost. Mě by to nevadilo, ale jsou vlci, kteří si na tom zakládají. To se k nám přidala i Keziah a pořádně jsme si dali do pupku. Holky se pak vydaly směrem na procházku a já se rozhlédl, kam se Arminius poděl. Chtěl jsem aby se najedl a pak po uložení masa bychom něco podnikli. Než jsem ho očima vypátral, už se vrátil a něco mi hodil pod packy. Abych ho nepřehlédl, tak poskakoval okolo. Usmál jsem se na něj a přiblížil oči k předmětu. Byl to jakýsi přívěsek, něco jako jsem měl já svůj šátek, Adiram korunu, Aranel přívěsek a mohl bych s výčtem pokračovat donekonečna. "Tý jo, to je parádní. Kde jsi to našel?" poskakoval jsem taky, protože jsem měl z toho vážně radost. Na maso jsem na chvilku dočista zapomněl. Vlastně i na Adirama.

Aranel rozhodla, že bude lepší, když děti zůstanou dál od dění. Jelikož jsem losy slyšel už docela zřetelně, uvědomil jsem si, jaký by to byl malér, kdyby se opravdu rozběhli na naše děti. Byly by z nich placky. Proto jsem přikyvoval, když moje milá dávala jasné a zřetelné pokyny. "A když se to podaří, dostanete pořádný kus masa. Jen tu hezky zůstaňte," podpořil jsem její slova a odběhl od dětí pryč. Stejně jsem se ještě asi tak dvakrát ohlédnul, abych se ujistil, že jejich malé nožičky neběží za námi.
Přiblížili jsme se natolik, abychom nevzbudili pozornost a nezaplašili tu rodinku, ale ještě byli tak daleko, abychom si mohli projít nějaký plán. Lovit mládě byl dobrý nápad, na to bychom mohli stačit. Víc jsem byl překvapený, když se role rozdělení úkolů zhostil Adiram. Mezi stromy jsem postřehl pohyb, zrovna velkého býka. Pozvedl jsem obočí, že se na odlákání hlásí dobrovolně. Asi má rychlý běh. Neměl jsem moc šancí s nějakým argumentem nebo protestem, protože Adiram už vyběhl pryč. Mlaskl jsem a sledoval, jak jeho postava běží, běží, běží a stojí. Naklonil jsem hlavu na stranu, protože to nebyla úplně vhodná taktika, ale zřejmě věděl, co dělá. Až posléze jsem si všiml, že se packami zabořil do bahna. "A máme po plánu," zhodnotil jsem a už jsem se chtěl vydat vlkovi na pomoc. Jenže on se rozezpíval? Zarazil jsem se a sledoval, jak to toho velkého losa odtáhlo pryč. Adiram měl hezký hlas, o tom žádná, ale že by takhle lákavě působil i na losy?
Tohle ovšem byla naše příležitost, takže jsem se věnoval lovu a slovům Aranel. Ťuknul jsem ji do čumáku, že rozumím a očima sledoval, jak se neslyšně proplétala ke zvolenému mláděti. Nastala panika v malém stádě a po mírných peripetiích se losi rozběhli směrem z lesa. Aranel hnala zraněné mládě směrem k mému úkrytu, odkud jsem mohl vyskočit, když probíhali kolem. Vypočítal jsem to, tak, že skočím losovi na krk, strhnu ho a pak ho rychle zbavím života. Můj plán měl menší chybu, lose bylo těžší, než jsem očekával. Takže jsem vyskočil, zakousl se do něj a ono běželo dál. No, no, no. Musel jsem improvizovat, takže jsem se packami zapíral do země, co to jen šlo. Kůži na krku mělo už dost rozdrásanou, ale nemínilo se jen tak vzdát. A pouštět se mi ho nechtělo, to bych ho už nemusel dohnat. Moje úsilí se sice vyplácelo, protože mládě ztrácelo na síle a rychlosti. Jenže to já taky, tedy na té síle. Moc jsem doufal a přál si, že Aranel doběhne a zkusí ho položit k zemi. Třeba podkopnutím nohy. Nebo úplným zakousnutím, ale to jsem po ní nemohl přeci chtít. To by totiž měla být moje starost.

Pomalu jsme se scházeli zase k sobě. Byl jsem rád s Keziah, ale také jsem chtěl věnovat stejnou pozornost i svým dalším dětem. A taky bych rád vymyslel nějakou aktivitu jen pro nás chlapáky. Arminius se však vrhnul na hru s Kezi, takže jsem se přitočil k Aranel. Věděl jsem, že je Sibi kousek od nás, protože se z toho místa k nám nesla hromada pachů, včetně jejího.
Měl jsem pocit, že bych je měl znát, aspoň z většiny. Ale přiřadit si vzhled a jméno k pachu? Tak to bylo dost náročný, hlavně když jsem nevěděl, jak vypadají. Natož jak se jmenují. Jedno jméno mi však mělo být prozrazeno, zároveň s pachem a vzhledem dotyčného. Přišel k nám vlk, kterého jsem znal asi málo, protože sova, která mi prozradila existenci Aranel a dětí, byla jakási nijaká. Neměla pořádně pevný tvar, trochu se ztrácela, až byla pryč docela. Očekával jsem strašnou bolest hlavy, jako předtím, ale dostavila se jen taková malá, jako kdybych dlouho nepil. Stalo se to během chvilky, takže než nás stačil vlk pozdravit, už jsem se na něj mohl usmívat taky. Jestli si všiml mé chvilkové duševní nepřítomnosti, to jsem z něj nepoznal.
Když Aranel potvrdila jméno, které mi vyskočil z paměti, byl jsem rád. "Zdravím tě, Adirame," pozdravil jsem taky a poslouchal, s čím za námi přišel. Protože jeho výraz hovořil, že nejde jen tak klábosit. "Lov zní opravdu jako dobrý nápad," mrknul jsem na vlčata, jestli by je to už mohlo zajímat nebo ne. Zatím vypadala, že jsou ve vášnivé hře. Pak jsem však zaznamenal slovo los, tak jsem otočil rychle hlavu zpátky. "Los? Tady? To by se mohlo využít. Ale není náš přeci jen málo na losy? " hodnotil jsem naše možnosti. Přeci jen, los nebyla srnka, bylo to velké a statné zvíře. Ale na druhou stranu, zasytil by smečku. "Tak to bychom je mohli jít omrknout. Ale jak s dětmi? Řekneme ať se jdou dívat nebo ať tu čekají?" Otočil jsem se s otázkou k Aranel. Osobně bych je vzal, aby se z povzdálí dívali, ale zase aby se nedostali pod kopyta.

Nedělo se nic. Stál jsem na místě a snažil se přemluvit magii, aby něco udělala. Cokoliv. Klidně aby mi řekla, že bude zítra bouřka. Dobře, bylo jaro a bouřky nebyly tak časté, ale aspoň bych měl jistotu, že něco s magií počasí mám společného. Keziah se mi snažila pomoci, volala sluníčko, které na nás svítilo bez mého přičinění, aby něco dělalo. Bylo to takové to slabé, jarní které se teprve dostávalo k moci. Cítil jsem a slyšel jsem, že se k nám přidávají Arminius a Aranel. Jenže já stál jako solný sloup, s očima pevně zavřenýma a zuby stisknutými.
Když v tom se to stalo. Cítil jsem, jak se neviditelná síla natahuje po slunečních paprscích, jak je táhne směrem k nám. Netušil jsem jak to ovládat nebo jak to vlastně dělám. Dělo se to tak nějak samo. Paprsek byl silný, více hřejivý. Osvětlil a zahřál Keziah, Arminiuse i Aranel. Samozřejmě i mě. Všechno ale bylo v řádu vteřin, jak rychle to přišlo, tak rychle to odešlo. Vydechl jsem a povolil čelist. Otevřel jsem oči a dýchal jak kdybych běžel kolem celého lesa aspoň 10x. Usmál jsem se na Kezi. "Tohle bylo sluníčko. Ale jak se mi to povedlo... Možná trošičku vím, ale musím počkat, až budu mít zase energii a zkusím to znovu. Ale vždycky je lepší začínat od nějakých jednoduchých věcí, že jo lásko," oslovil jsem se zářivým úsměvem Aranel a oplatil ji drcnutí a pomazlení. Usmál jsem se na syna a packou ho poplácal po ramenou. Vyrostl a zesílil, zatímco jsem ho neviděl. On si šel hned hrát s Kezi, tak jsem se rozhlédl po Siberii.
Než jsem se zeptal, kde je, uslyšel jsem zavytí Baghý, ve kterém byla informace, že je Sibi s ním a že se vydaly za cizím pachem. Už jsem si chtěl oddechnout, když jsem zaslechl volání o pomoc. Zase jsem netušil, čí hlas to je, ale znělo to naléhavě. Otočil jsem se na svou lásku, abychom se rozhodli, kdo to půjde zkontrolovat.

Při vyprávění mi ani nedošlo, že Keziah možná ani neví, jak sova vypadá. Já to už bral automaticky, ale kde by naše malá vlčí princezna mohla nočního dravce potkat? Líbilo se mi, jak je zaujatá, pečlivě poslouchala a vypadala, že hltá každé moje slovo. "Tu moji bohužel ne. Ale když budeš mít někdy v noci štěstí, tak ji uvidíš. Je totiž pták, ale oproti ostatním se liší tím, že létá a loví v noci. Loví myši a taková nějaká malá zvířátka, která si v noci hledají něco k jídlu. Vidět sovu je však i trochu zázrak, protože létá hrozně potichu," snažil jsem se Kezi dostat nějak do obrazu. Jenže existovalo více druhů sov a úplně jsem si netroufl je všechny popsat. Akorát bych ji tím popletl hlavu. Usmál jsem se na ni a pokýval hlavou, že s ní souhlasím. Že je to od mé magické sovy hezké, že mi takhle pomáhá.
Říkal jsem si, jestli bude vědět co to je myš, ale to už se naše dcerka nemohla dočkat toho zkoušení se sluníčkem. Byl jsem zvědavý, co se z toho vyklube, vůbec jsem neměl ponětí, jak tahle magie bude fungovat. Proto jsem se postavil do skoro bojové pozice, pevně jsem zavřel oči a zkoušel si představovat různé fígle a různé věci, co se dají se sluníčkem dělat. Bylo to horší, že už zapadalo, ale třeba jsem mohl ještě jeden paprsek dovést do lesa, kde by svítil. Nebo odehnat mraky. Zatím se však nic nedělo.

Usmál jsem se. Tak moc mě bavilo hovořit s Kezi a tak moc jsem si to užíval. Doufal jsem, že budu mít stejnou příležitost i s ostatními dětmi.
Když mi za krk spadla studená kapka, zvedl jsem oči k obloze. Tak to nevím, jestli v blízké době sluníčko uvidíme. Zatím jsem to ale nechal plavat. "Přijdeme. Budeme se snažit, " řekl jsem vesele. Pak jsem však trošičku zvážněl. Nechtěl jsem jí lhát, protože bych byl nerad, aby si to vzala jako vzorec chování. Ale byla už dost velká, aby pochopila, že mi vypadává paměť? Je vnímavá. Takže bych řekl, že to pochopí, když to nebudu říkat zbytečně složitě. Snad. "Víš, je to taková pomocná magie. Ale aby si pochopila, s čím mi pomáhá, tak ti musím říct krátký příběh, " vydechl jsem a pomalu pokračoval dál. "Když jsem byl o trochu starší, než jsi teď ty, stala se mi nehoda. Myslel jsem, že to odnesla jen noha," ukázal jsem jí staré jizvy na zadní noze," která mě tedy občas bolí, když běžím moc dlouho. Jenže to odnesla i hlava. Takže čas od času, nevím kdy a nevím proč, zničehonic všechno zapomenu. Puf, " poklepal jsem si packou na hlavu a pak s ní zamával, že to všechno zmizí. "A tahle magie se mi ukazuje jako sova, která mi pomáhá si vzpomenout. Takže když potkám vlka, kterého neznám, sovu nevidím. A když potkám vlka, kterého znám, vidím tu sovu, jak kolem něj létá. Čímž mi říká, že máme společné vzpomínky. Pak mě strašně rozbolí hlava, to mi ta sova nebo magie tahá vzpomínky z mojí zmatené hlavy, a když bolest přejde, tak vidím útržky, vzpomenu si kde a kdy jsem vlka potkal. Nevzpomenu si třeba na všechno nebo ne hned. Ale ta sova, ta moje osobní magie mi v tom pomůže. Takže vždycky najdu cestu domů, sem k vám," zakončil jsem veseleji, než jsem začal. Nechtěl jsem, aby z toho měla nějaké trauma do budoucna. A taky jsem doufal, že ji nic takového nepotká.
Znovu jsem zvedl hlavu a podíval se na nebe." Teď by se nám to sluníčko hodilo, viď?" zašklebil jsem se a oklepala ze sebe přebytečnou vodu. "Zkusíme ho přivolat nebo vyzkoušíme, jinou magii? " Chtěl jsem to nechat čistě na Keziah.

Najednou jsem si nebyl tak úplně jistý, jestli to co říkám, je pravda. Teda jako věřil jsem tomu, že byla, ale nějaký škodolibý hlášek v hlavě se mi posmíval, že to říká špatně. A až to jednou Keziah zjistí, tak budu za lháře. Ve své představě jsem tenhle hlásek zamáčknul tlapou někam hluboko, kde ho slyšet nebudu. Protože lhát své dceři, to by bylo to poslední, co bych momentálně chtěl.
Rozhlédl jsem se okolo sebe. Ani jsem si to nějak neuvědomil, ale štiplavý mráz a kousavá zima byly pryč. "No broučku, řekl bych, že už je po ledu. Cítíš jak je najednou tepleji? To se blíží jaro a končí zima. Sníh zmizí a na jeho místě vyroste tráva a kytičky. A led, který byl na jezerech, roztaje. Pokud tam náhodou nějaký zbyl, tak by to bylo moc nebezpečné. Takže musíme počkat na další zimu," pohladil jsem ji po hlavě, aby nebyla moc smutná." Na jaře se dá dělat spousta jiných věcí, které v zimě nejdou," snažil jsem se ji povzbudit.
Byl jsem rád, že se více nevyptává na Života a Smrt. Přijala to jako fakt a tím to haslo. Nepřišel jsem si totiž jako ten správný profík na to, abych ji vysvětlil, kdo to vlastně je. Klidně jsem to chtěl přenechat na Aranel." Já bych asi i rád trénoval, čas se vždycky dá najít. Jenže, já nevím jak," přiznal jsem bez okolků. A když jeden neví jak, tak ho ani moc neláká to zkoušet. Ale když Kezi navrhla, že můžeme trénovat spolu, tak jsem nadšeně přikývl. Aspoň se třeba něco naučím nového. Jen s ukázkou mojí osobní magie mohl být problém. Aby to pochopila, musel jsem se přiznat ke ztrátám paměti. A nevěděl jsem, jestli není ještě moc brzy, jestli má dostatečnou kapacitu to pochopit.
"Víš, ta moje osobní magie, tu vidím jen ja
S maminkou jsme to zkoušeli a ona nic neviděla. Ale jestli chceš, můžu ti to zkusit popsat. A pak můžeme trénovat, buď sluníčkovou magii nebo nějakou jinou kterou mám. Třeba přijdeme na některou kterou smí nevím, že umím," zasmál jsem se. Vím, že mám zemi na to jsme nějak přišli, ale jak, to teď nevím. A pak mám počasí. Umím ještě nějakou?

Ahoj,
taky chci pochválit odvedenou práci a poděkovat za ni, líbí se mi to. Jen mám otázku, možná se někde řešila, ale i tak se zeptám. :D
Vlci asi teď vědí o svých možnostech (jakože se nedokazují na staré fungování magií, ale vědí jak jim funguje teď, jako když se měnila krajina?).
A druhá, kam bych se měla ozvat s případnou změnou? Se vším se obrátit na Skyl nebo do otevřené knihy?
A ještě mě napadla jedna, ti co mají vrozenou magii na 10 a můžou využívat jedenáctý level, budou mít i tu jedenáctou hvězdičku v profilu nebo ne? :D
Děkuji

Magie moje dcerku bavily. Koho taky ne, vždyť to pro její malou, tedy už trochu větší, než úplně pidi jako když se narodila, hlavičku musel být úplně nový svět. "Mmm," zamručel jsem, protože jsem v hlavě lovil vzpomínku. I nějakém tvaru jsem věděl, hráli jsme si s ním. Jenže vydolovat z mé hlavy něco jasnějšího bylo trochu obtížné, zvlášť když jsem věděl, že jsem prodělal zapomnění, takže to bylo pomíchané." Třeba takový míček. Jako koule. Honili jsme ji po břehu jezera. Jinak by se asi dalo vytvořit něco ve tvaru kamene třeba? Když by si chtěla zjistit, jestli tě někdo špehuje ve křoví a neměla by si po tlapce nic, co by si tam mohla hodit. Tak by si hodila nějaký vodní tvar, " dodal jsem na vysvětlenou. Aspoň jsem doufal, že se z vody dá vytvarovat tohle všechno.
Usmál jsem se na Keziah." Chození po vodě by bylo super. Ale to můžeme všichni, když je takováhle zima a vodní plocha zamrzne v led. Pak se můžeš vydat na jezero a nesmočíš si kožich. Ale kdyby si to někdy chtěla zkusit, musíš se pořádně ujistit, že je led pevný a unese tě. Jinak by se propadl a ledová voda by tě brz, že oslabila." Musel jsem přidat i nějakou výchovnou poučku. Takové už to prostě bylo. Učíme se z prožitků a ze zkušeností ostatních." Ale řekl bych, že maminka po vodě v létě chodit neumí. Ona se raději koupe."
Přišlo ještě pár otázek. Chtěl jsem je všechny zodpovědět, ale věděl jsem, že se tím dostanu k Životu a Smrti. Ale když bych to podal nějak úměrně jejímu věku, tak by to snad šlo. Neměl jsem zkušenost s tím, kolik toho vlčata dokážou probrat. A nechtěl jsem zklamat a v očích Keziah klesnout, takže jsem odpovídal. "Zatím se mi jednou povedlo předpovědět, jak bude vypadat následující den. Ale myslím, že kdybych víc trénoval, tak můžu ovládat i sluníčko. Ale to až za hooodně dlouhou dobu. " Vzpomněl jsem si totiž, že při jedné procházce jsme s Aranel přišli na to, že mám magii počasí. Ale od té doby jsem to nějak netrénoval. Ani jsem pořádně nevěděl, jak bych měl trénovat." Někdy si vybrat můžeš a někdy si magie vybere tebe. To není úplně tak jednoznačné, jak to funguje. Ale s tím výběrem ti může pomoci vlk se jménem Život. Je to moc hodný vlk, který pomáhá vlkům zesílit, zrychlit a taky je naučí základní magie. Za kytičky, které mu doneseš. Ale je tady i jeho sestra, Smrt. Ta není tak hodná, ale když jí doneseš takové lesklé kamínky, tak možná, ale opravdu jen možná, ti pomůže zesílit v magiích, které máš a nebo ti taky nějakou dá. Ale jak říkám, návštěva u ní není příjemná," dodal jsem. Tak a je to venku. Čekal jsem další várku otázek, ale nevadilo mi to. Ale ještě byla jedna, na kterou jsem neodpověděl." Řekl bych, že ne. To by byl vlk všemocný a všichni by se ho báli. Ale může se stát, že budeš mít magii unikátní. To je, že ji máš jen ty a nikdo jiný. Ale jak se získá, to ti vážně neporadím, protože to sám nevím. Ale myslím, že jednu takovou mám, aspoň jsem ještě neviděl jiného vlka, který by ji měl." Neřekl jsem, co to je. Měl jsem za to, že zůstaneme u Života a Smrti a tak jsem nechtěl motat spoustu věcí dohromady.

Skupinka kousek od nás se vesele bavila. Líbilo se mi, že je Arminius takový kamarádský. Teď jsme však byli s Keziah uprostřed vášnivé diskuze ohledně magií. No, byla to diskuze z mé strany a ze strany Keziah pár slov, ale bylo to zase o stupínek lepší. Usmíval jsem se na ni a ještě si pomyslel, že takovýhle sedánek si pak dám se všemi svými dětmi.
Ohledně magií se dalo povídat dlouho. Však my s Aranel strávili pár chvil u jejich probírání. Tedy asi, jestli mě paměť neklamala. "Projeví, jakože se ukáže, která magie je tvoje vrozená. Ale to bude až budeš starší. Zatím na to budeš muset čekat," řekl jsem jemně.
Přišla otázka, jaké další magie existují a jestli Aranel umí dýchat pod vodou, když ovládá vodu. Byla to zajímavá představa, to jsem netušil jestli to takhle funguje. "To se pak musíme maminky zeptat jestli umí dýchat pod vodou. Ale jinak umí vodu přivolat, ať je kde je. I vysoko v horách si přivolána vodu, když má žízeň. Pak umí tvarovat vodu do různých tvarů a taky umí vytvořit na jezeře vlny," vysvětlil jsem naší dcerce.
Na chvilku jsem se odmlčel, jak jsem přemýšlel, co ještě je za magie. "Existuje ještě ovládání vzduchu, ohně a země. To jsou takové základní. Potom můžeš mít trochu jiné jako slyšení myšlenek nebo ovládání počasí, " řekl jsem pozvolna. Věděl jsem, že jich existuje určitě víc, ale zrovna jsem si je nevybavil. A nechtěl jsem zatím zabíhat k místním bohům, na to měla ještě čas, než se o nich dozví. Jedině, kdyby chtěla vědět, kde získá jiné, než vrozené.

Keziah se nechtěla přidat k těm dvěma, takže jsme zůstali kousek opodál. Měl jsem však všechno hezky pod dohledem, takže jsem mohl sedět uvolněně. Přivinul jsem se ke Kezi a poslouchal, co by chtěla vědět. Nejspíš přeci jen měla problém se slovy, ale věřil jsem, že naše konverzace tomu pomůže. "Jiná barva očí. Mmm, zajímavá otázka," usmál jsem se na ni a přemýšlel jsem, jak to vysvětlit tak nějak jednoduš, abych jí nezamotal hlavu.
"Víš, v téhle zemi je zvykem, že každý vlk vlastní nějakou magii. Kéž bych ti mohl ukázat nějakou ukázku, ale já svou magii ještě neumím tak dobře ovládat. To nevadí, já to natrénuji," trochu jsem odbočil od tématu, ale zase jsem se vrátil. "No a jako se díky dědičnosti barví kožíšky - my s maminkou jsme bílý a černobílý, proto jste vy dvě také černobílé. Maminka měla v rodině někoho s hnědým kožíškem, tak proto je Arminius do hněda. Tak to je stejné i s očima. Nějaká magie, kterou jsi zdědila, dřímá uvnitř tebe a až budeš starší, tak se projeví. A u většiny vlků se projeví i barvou očí." Rekl jsem a doufal, že jí moc nepopletl hlavu. "Třeba maminka. Její vrozená magie je voda, proto má modré oči. A já mám oči zlaté, nejspíš z důvodu, že moje tělo nevědělo, jestli jsem dost silný na ovládání magií. Ale všechno se dá naučit, " řekl jsem povzbudivě, aby se nebála, že mít zlaté oči je něco špatného.
Z úkrytu se k nám připojili i Aranel s Arminiem. Tedy k nám ne, Aranel se vrhla k Maeve. Jestli jsem si dobře pamatoval, tak to bývalo jedno z těch malých vlcat, která rodiče opustí. Aranel k ní měla blízko, takže bylo pochopitelné, že bude mít radost, že ji vidí. A když měla radost Aranel, měl jsem ji taky. Zaslechl jsem, že je o nás zmínka, tak jsem zamával, ale dál jsem seděl s Kezi.

// Úkryt

Šel jsem po stopách našich dcer. Naštěstí byl sníh, takže jsem se nemusel držet pachu, ale menších stopiček. Byly tak krásně roztomilé, až mě to dojímalo. I když už maličko povyrostly, stále oproti našim byly malé. Nemusel jsem jít daleko. Kožíšek Siberie jsem viděl v doprovodu vlčice a postavu Keziah jsem našel kousek opodál, jak je sleduje. Usmál jsem se a zkusil svoji pozornost zaměřit na vlčici. Jestli mě má rozbolet hlava z návalu vzpomínek, tak ať se to raději stane kousek od děvčat. Ale jednou jim to budu muset říct.
Moji oči zaostřily na vlčici a já zahlédl onu sovu, která tiše létala kolem. Tentokrát jsem byl na bolest připravený a také, že přišla. Hlavou mi blýskaly různé vzpomínky a dokonce se ukázalo i jméno, což jsem nečekal. Maeve. Věděl jsem, že je Siberia v dobrých tlapkách. Sice mi vzpomínky zatím smysl nedávaly, ale ono to přijde. Postupně si to sedne, stejně jako u Aranel a dětí, když jsem se vrátil. Sedl jsem si poblíž Kezi a díval se s ní na ty dvě. "Chceš se k nim přidat? Nebo je něco, co by si chtěla vědět?" Maličko jsem si potřeboval oťuknout, jestli opravdu mluví. Teda byl jsem si tím na 90 % jistý. A kdyby ne, tak jsem aspoň mohl trávit čas s dcerou.

Svým příchodem jsem vyvolal malé pozdvižení. Kezi měla velikou radost, že jsem přišel. Jen se jí nedostalo takového přivítání, jaké asi chtěla. Sice její sestra spala, ale její bratr ne. Přihnal se z hloubi jeskyně, kdy za ním pomalým a rozvážným krokem šla Aranel. Málem zašlápl spící Siberii, takže jsem kousek podstoupil, aby na ni nedupnul a nechal ho, aby poskakoval na zadních nohách. Keziah se netvářila, že by ji až tak moc vadilo Arminiovo vystupování. Ale proletěla mi hlavou slova vlčice venku, jestli mluví nebo nemluví. Ale mluvila, ne? Nechtěl jsem to však nějak řešit před dětmi, takže jsem se na všechny usmíval, hlavu jsem přiblížil k našemu synovi, abych se s ním taky mohl poňuchňat a podíval se na Aranel. "V pořádku, hranice obnoveny. Nemohl jsem si vzpomenout, kdy jsem to dělal naposledy, ale už nebylo moc poznat, že tam nějaké hranice jsou. Kaya šla někam na vycházku a říkala, že se zase vrátí," dodal jsem na vysvětlenou a přetlunočil, co Kaya říkala. Sice to nebyla nejspíš nejpodstatnější informace, ale když už mi ji sdělila, tak proč se nepodělit. Jen jsem doufal, že jsem nezapomněl nebo nepřeslechl od Aranel prosbu, ať označím hranice. To bych vypadal totiž jako hlupák.
Na další konverzaci však nebyl čas. Všiml jsem si, že Keziah kouká tam a zpátky, tam a zpátky a pak zašeptala a vydala se ven. Tak přeci jen mluví pomálu, pomyslel jsem si, protože její hlasek jsem nějak v paměti neměl. Ale ne všichni byli tak výřeční, takže mi to nevadilo. Hlavně, aby se vždy svěřila, když ji něco bude trápit. Mrknul jsem na Aranel a na Arminia. "Máme děti na útěku. Tvoje sestřičky se rozhodly jít zpátky do zimy. Takže na ně jdu dohlédnout. Dohlédneš na maminku, jako velký hlídač?" promluvil jsem nejprve ke své lásce a pak k našemu synovi. Oba jsem pohladil packou, každého jiným stylem (Aranel laskavě a Arminia rošťácky) a vydal jsem se za holkama zase ven.

// Les