Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Magie moje dcerku bavily. Koho taky ne, vždyť to pro její malou, tedy už trochu větší, než úplně pidi jako když se narodila, hlavičku musel být úplně nový svět. "Mmm," zamručel jsem, protože jsem v hlavě lovil vzpomínku. I nějakém tvaru jsem věděl, hráli jsme si s ním. Jenže vydolovat z mé hlavy něco jasnějšího bylo trochu obtížné, zvlášť když jsem věděl, že jsem prodělal zapomnění, takže to bylo pomíchané." Třeba takový míček. Jako koule. Honili jsme ji po břehu jezera. Jinak by se asi dalo vytvořit něco ve tvaru kamene třeba? Když by si chtěla zjistit, jestli tě někdo špehuje ve křoví a neměla by si po tlapce nic, co by si tam mohla hodit. Tak by si hodila nějaký vodní tvar, " dodal jsem na vysvětlenou. Aspoň jsem doufal, že se z vody dá vytvarovat tohle všechno.
Usmál jsem se na Keziah." Chození po vodě by bylo super. Ale to můžeme všichni, když je takováhle zima a vodní plocha zamrzne v led. Pak se můžeš vydat na jezero a nesmočíš si kožich. Ale kdyby si to někdy chtěla zkusit, musíš se pořádně ujistit, že je led pevný a unese tě. Jinak by se propadl a ledová voda by tě brz, že oslabila." Musel jsem přidat i nějakou výchovnou poučku. Takové už to prostě bylo. Učíme se z prožitků a ze zkušeností ostatních." Ale řekl bych, že maminka po vodě v létě chodit neumí. Ona se raději koupe."
Přišlo ještě pár otázek. Chtěl jsem je všechny zodpovědět, ale věděl jsem, že se tím dostanu k Životu a Smrti. Ale když bych to podal nějak úměrně jejímu věku, tak by to snad šlo. Neměl jsem zkušenost s tím, kolik toho vlčata dokážou probrat. A nechtěl jsem zklamat a v očích Keziah klesnout, takže jsem odpovídal. "Zatím se mi jednou povedlo předpovědět, jak bude vypadat následující den. Ale myslím, že kdybych víc trénoval, tak můžu ovládat i sluníčko. Ale to až za hooodně dlouhou dobu. " Vzpomněl jsem si totiž, že při jedné procházce jsme s Aranel přišli na to, že mám magii počasí. Ale od té doby jsem to nějak netrénoval. Ani jsem pořádně nevěděl, jak bych měl trénovat." Někdy si vybrat můžeš a někdy si magie vybere tebe. To není úplně tak jednoznačné, jak to funguje. Ale s tím výběrem ti může pomoci vlk se jménem Život. Je to moc hodný vlk, který pomáhá vlkům zesílit, zrychlit a taky je naučí základní magie. Za kytičky, které mu doneseš. Ale je tady i jeho sestra, Smrt. Ta není tak hodná, ale když jí doneseš takové lesklé kamínky, tak možná, ale opravdu jen možná, ti pomůže zesílit v magiích, které máš a nebo ti taky nějakou dá. Ale jak říkám, návštěva u ní není příjemná," dodal jsem. Tak a je to venku. Čekal jsem další várku otázek, ale nevadilo mi to. Ale ještě byla jedna, na kterou jsem neodpověděl." Řekl bych, že ne. To by byl vlk všemocný a všichni by se ho báli. Ale může se stát, že budeš mít magii unikátní. To je, že ji máš jen ty a nikdo jiný. Ale jak se získá, to ti vážně neporadím, protože to sám nevím. Ale myslím, že jednu takovou mám, aspoň jsem ještě neviděl jiného vlka, který by ji měl." Neřekl jsem, co to je. Měl jsem za to, že zůstaneme u Života a Smrti a tak jsem nechtěl motat spoustu věcí dohromady.

Skupinka kousek od nás se vesele bavila. Líbilo se mi, že je Arminius takový kamarádský. Teď jsme však byli s Keziah uprostřed vášnivé diskuze ohledně magií. No, byla to diskuze z mé strany a ze strany Keziah pár slov, ale bylo to zase o stupínek lepší. Usmíval jsem se na ni a ještě si pomyslel, že takovýhle sedánek si pak dám se všemi svými dětmi.
Ohledně magií se dalo povídat dlouho. Však my s Aranel strávili pár chvil u jejich probírání. Tedy asi, jestli mě paměť neklamala. "Projeví, jakože se ukáže, která magie je tvoje vrozená. Ale to bude až budeš starší. Zatím na to budeš muset čekat," řekl jsem jemně.
Přišla otázka, jaké další magie existují a jestli Aranel umí dýchat pod vodou, když ovládá vodu. Byla to zajímavá představa, to jsem netušil jestli to takhle funguje. "To se pak musíme maminky zeptat jestli umí dýchat pod vodou. Ale jinak umí vodu přivolat, ať je kde je. I vysoko v horách si přivolána vodu, když má žízeň. Pak umí tvarovat vodu do různých tvarů a taky umí vytvořit na jezeře vlny," vysvětlil jsem naší dcerce.
Na chvilku jsem se odmlčel, jak jsem přemýšlel, co ještě je za magie. "Existuje ještě ovládání vzduchu, ohně a země. To jsou takové základní. Potom můžeš mít trochu jiné jako slyšení myšlenek nebo ovládání počasí, " řekl jsem pozvolna. Věděl jsem, že jich existuje určitě víc, ale zrovna jsem si je nevybavil. A nechtěl jsem zatím zabíhat k místním bohům, na to měla ještě čas, než se o nich dozví. Jedině, kdyby chtěla vědět, kde získá jiné, než vrozené.

Keziah se nechtěla přidat k těm dvěma, takže jsme zůstali kousek opodál. Měl jsem však všechno hezky pod dohledem, takže jsem mohl sedět uvolněně. Přivinul jsem se ke Kezi a poslouchal, co by chtěla vědět. Nejspíš přeci jen měla problém se slovy, ale věřil jsem, že naše konverzace tomu pomůže. "Jiná barva očí. Mmm, zajímavá otázka," usmál jsem se na ni a přemýšlel jsem, jak to vysvětlit tak nějak jednoduš, abych jí nezamotal hlavu.
"Víš, v téhle zemi je zvykem, že každý vlk vlastní nějakou magii. Kéž bych ti mohl ukázat nějakou ukázku, ale já svou magii ještě neumím tak dobře ovládat. To nevadí, já to natrénuji," trochu jsem odbočil od tématu, ale zase jsem se vrátil. "No a jako se díky dědičnosti barví kožíšky - my s maminkou jsme bílý a černobílý, proto jste vy dvě také černobílé. Maminka měla v rodině někoho s hnědým kožíškem, tak proto je Arminius do hněda. Tak to je stejné i s očima. Nějaká magie, kterou jsi zdědila, dřímá uvnitř tebe a až budeš starší, tak se projeví. A u většiny vlků se projeví i barvou očí." Rekl jsem a doufal, že jí moc nepopletl hlavu. "Třeba maminka. Její vrozená magie je voda, proto má modré oči. A já mám oči zlaté, nejspíš z důvodu, že moje tělo nevědělo, jestli jsem dost silný na ovládání magií. Ale všechno se dá naučit, " řekl jsem povzbudivě, aby se nebála, že mít zlaté oči je něco špatného.
Z úkrytu se k nám připojili i Aranel s Arminiem. Tedy k nám ne, Aranel se vrhla k Maeve. Jestli jsem si dobře pamatoval, tak to bývalo jedno z těch malých vlcat, která rodiče opustí. Aranel k ní měla blízko, takže bylo pochopitelné, že bude mít radost, že ji vidí. A když měla radost Aranel, měl jsem ji taky. Zaslechl jsem, že je o nás zmínka, tak jsem zamával, ale dál jsem seděl s Kezi.

// Úkryt

Šel jsem po stopách našich dcer. Naštěstí byl sníh, takže jsem se nemusel držet pachu, ale menších stopiček. Byly tak krásně roztomilé, až mě to dojímalo. I když už maličko povyrostly, stále oproti našim byly malé. Nemusel jsem jít daleko. Kožíšek Siberie jsem viděl v doprovodu vlčice a postavu Keziah jsem našel kousek opodál, jak je sleduje. Usmál jsem se a zkusil svoji pozornost zaměřit na vlčici. Jestli mě má rozbolet hlava z návalu vzpomínek, tak ať se to raději stane kousek od děvčat. Ale jednou jim to budu muset říct.
Moji oči zaostřily na vlčici a já zahlédl onu sovu, která tiše létala kolem. Tentokrát jsem byl na bolest připravený a také, že přišla. Hlavou mi blýskaly různé vzpomínky a dokonce se ukázalo i jméno, což jsem nečekal. Maeve. Věděl jsem, že je Siberia v dobrých tlapkách. Sice mi vzpomínky zatím smysl nedávaly, ale ono to přijde. Postupně si to sedne, stejně jako u Aranel a dětí, když jsem se vrátil. Sedl jsem si poblíž Kezi a díval se s ní na ty dvě. "Chceš se k nim přidat? Nebo je něco, co by si chtěla vědět?" Maličko jsem si potřeboval oťuknout, jestli opravdu mluví. Teda byl jsem si tím na 90 % jistý. A kdyby ne, tak jsem aspoň mohl trávit čas s dcerou.

Svým příchodem jsem vyvolal malé pozdvižení. Kezi měla velikou radost, že jsem přišel. Jen se jí nedostalo takového přivítání, jaké asi chtěla. Sice její sestra spala, ale její bratr ne. Přihnal se z hloubi jeskyně, kdy za ním pomalým a rozvážným krokem šla Aranel. Málem zašlápl spící Siberii, takže jsem kousek podstoupil, aby na ni nedupnul a nechal ho, aby poskakoval na zadních nohách. Keziah se netvářila, že by ji až tak moc vadilo Arminiovo vystupování. Ale proletěla mi hlavou slova vlčice venku, jestli mluví nebo nemluví. Ale mluvila, ne? Nechtěl jsem to však nějak řešit před dětmi, takže jsem se na všechny usmíval, hlavu jsem přiblížil k našemu synovi, abych se s ním taky mohl poňuchňat a podíval se na Aranel. "V pořádku, hranice obnoveny. Nemohl jsem si vzpomenout, kdy jsem to dělal naposledy, ale už nebylo moc poznat, že tam nějaké hranice jsou. Kaya šla někam na vycházku a říkala, že se zase vrátí," dodal jsem na vysvětlenou a přetlunočil, co Kaya říkala. Sice to nebyla nejspíš nejpodstatnější informace, ale když už mi ji sdělila, tak proč se nepodělit. Jen jsem doufal, že jsem nezapomněl nebo nepřeslechl od Aranel prosbu, ať označím hranice. To bych vypadal totiž jako hlupák.
Na další konverzaci však nebyl čas. Všiml jsem si, že Keziah kouká tam a zpátky, tam a zpátky a pak zašeptala a vydala se ven. Tak přeci jen mluví pomálu, pomyslel jsem si, protože její hlasek jsem nějak v paměti neměl. Ale ne všichni byli tak výřeční, takže mi to nevadilo. Hlavně, aby se vždy svěřila, když ji něco bude trápit. Mrknul jsem na Aranel a na Arminia. "Máme děti na útěku. Tvoje sestřičky se rozhodly jít zpátky do zimy. Takže na ně jdu dohlédnout. Dohlédneš na maminku, jako velký hlídač?" promluvil jsem nejprve ke své lásce a pak k našemu synovi. Oba jsem pohladil packou, každého jiným stylem (Aranel laskavě a Arminia rošťácky) a vydal jsem se za holkama zase ven.

// Les

// Les
Loterie 3/5

Návrat do úkrytu mi chvíli trval, ale nakonec jsem došel. Ne snad, že bych ztratil cestu, tu jsem naštěstí poznal z malých tlapek a jedné velké, které vedly do jeskyně. Ale než jsem obešel les, dopovídal si s Kayou... Pořád bylo co dělat. Uvnitř to vypadalo na odpočinek, i když takový trochu akční. Aranel si povídala s Arminiusem, Keziah čekala u vchodu a Siberia odpočívala. Bylo vidět, že jsou připraveni dělat neplechu. Eh, ještě že jsem si nechal nějakou energii. Spát můžu potom. "Ahoj broučci," řekl jsme vesele a jelikož byla Kezi nejblíže, pořádně jsem se k ní přitulil. Chtěl jsem se přivinout i k Aranel, ale byla v obležení našeho syna. Proto jsem došel k Siberii a opatrně, abych ji neprobudil, kdyby spala, jsem čumákem polechtal i ji.

23.1. - Awarak http://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-215720 další značkování nejpozději 23.3.

Loterie 1/5

Značkopost

Naštěstí se situace s Kayou brzy vysvětlila. Byl jsem rád, že to tak nějak pochopila, teda přikyvovala na znamení, že chápe. Byl jsem zase spokojený a už ani ne tak ve střehu. Chtěl jsem se přidat k Aranel i dětem, ale něco mě svrbělo v hlavě. Jako kdyby pocit něčeho, co bych měl udělat. Kaya se ještě zeptala na Kezi, která se k ní ve hře vrhla s vrčením, než šla s ostatními do úkrytu. "Mluví. Jen není nejvýřečnější. Svoji náklonnost dává najevo jinak. Takže bych řekl, že si tě oblíbila," dodal jsem na vysvětlenou. Trochu mě trápilo, že není tak upovídaná, i když byla pravda, že Arminius to vzal za ni. Ale věděl jsem, že když bude něco důležitého, tak nám to řekne. "Zatím se měj," zamával jsem ještě na Kayu packou a začal se soustředit na ten pocit, co že by se to mělo udělat.

Značkování

Šel jsem ve stopách tmavé vlčice, která už odešla z lesa. Konečně mi došlo, co by se mělo udělat, ale musel jsem si pro odpověď dojít až na kraj. No jo, chtělo by to označit. Až se zase ztratím, tak aby mě můj pach dovedl domů. No a taky samozřejmě, aby ostatní věděli, že tu je smečka. Bylo totiž pravdou, že už jsem těžko rozeznával, kde končí naše území. A jelikož jsem cítil druhou smečku vedle, tak bylo důležité si označit hranice. Protáhl jsem se jako před nějakým sportovním výkonem a dal se do toho.
Šel jsem po svém starém pachu, který byl už hodně vyčpělý. Tu jsem se otřel o drsnou, mrazem zpevněnou kůru, tady jsem pár stromů očůral. Doufal jsem, že stromům nezmrznou kořeny, když je teď vlastně zaleju a ono jim to namrzne. Proto jsem se snažil čůrat někam vedle. Nechtěl jsem být zodpovědný za úhyn krajních stromů. To by bylo totiž hned jasný, kdo to má na svědomí. Awarak, černobílý vlk, který značil hranice. Nedomyslel své chování a způsobil újmu a smrt spousty stromům. Bude nám chybět, teda vlastně nebude. Ať si ničí stromy někde jinde. V hlavě jsem tu scénu úplně viděl, jak mě naše alfa, ať to byl kdokoliv, jelikož jsem to teď úplně nevěděl, vyhazuje ze smečky. Dojemné loučení a mávání packami, potoky slz.
Potřásl jsem se smíchem hlavou a dál to raději nerozváděl. Spíše jsem se soustředil na značení území. K okusování klacíků a větví jsem se nerozhodl, na to byla moc zima. Ani drápy jsem tentokrát moc nepoužíval, i když jsem svoje předchozí značení potkával. Že bylo moje jsem zjistil, když jsem do jedněch rýh přiložil svoje tlapy. Ale bylo to to stejné, jako s tím občůráváním kořenů. Velký zásah do spícího stromu. Bylo štěstí, že jsem měl spoustu srsti.
Konečně jsem se dostal na konec svého putování po hranicích. Spokojeně jsem se podíval na své dílo, které bylo v dohledu a vydal se za dětmi a mou milovanou do úkrytu.

// Úkryt

Loterie 2/5

Keziah se nejspíš úplně nelíbilo, že jsem ji přesunul na svoje záda. Cítil jsem, jak se křečovitě drží a jak funí jako při největších vedrech. Neřekla ani slovo, až jsem se bál, že jsem ji nějak naštval, urazil nebo jinak zesměšnil. Já jen nechtěl, aby ti byla zima. Nahlas jsem však neřekl nic. Viděl jsem, jak si Aranel vzala na svůj hřbet Arminia, který byl ze své pozice velice nadšený. Jenže pak jsem také viděl, že sletěl jako zralá hruška do sněhu, takže bylo po radosti. Rozhodl jsem se proto Kezi zase sundat, ale dal jsem si ji na vlastní packy. Siberia statečně stála na sněhu, ale také bylo vidět, že už by šla do tepa
I když by to třeba nepřiznala. Musel jsem začít ke každému z nich přistupovat jinak, protože už teď měli mezi sebou velké rozdíly. "Promiň, nechtěl jsem, aby si se necítila dobře. Jen jsem se bál, že by si na sněhu zmrzla," řekl jsem ještě směrem ke Kezi a pak se podíval na Kayu, která měla ještě něco na srdci. Teď, když už byly emoce uklidněné, se na celou situaci dalo dívat i s pochopením. Někdo hold vlčata rád neměl. Ale jednalo se o naše děti, kdy prostě instinkt velí jinak. Což moje drahá také zmínila. Kývl jsem tedy Kaye na znamení, že chápu. A že jí věřím.
"Tak co dítka, půjdeme se na chvilku ohřát do jeskyně? Můžete se klidně prospat, " chtěl jsem dodat, bez toho aby se bály umrznutí, ale to už jsem nechal být. Na první výlet ven toho viděli asi až dost.

Aranel stihla představit děti dříve než já. Což nijak nevadilo, i pro mě bylo opakování matkou moudrosti. Cítil jsem se spokojeně a usmíval se na všechny strany. I v momentě, kdy Kaya zabrzdila moji drahou a co se bitvy o zajíce týkalo. Byl jsem zvědavý, co vymyslela. Její způsob výchovy mi však přišel dost drastický. Hlavně v momentě, kdy ledový sloup málem vzal sebou i Arminia.
To už moje pozornost byla na všech okolo. Hlavně na Kaye, protože se zdálo, že vlčata pro ni nejsou zrovna nejlepší společnost. Okey, někdo to tak měl, tak proč se tu s nimi, vlastně s námi vlastně zdržovala? Očkem jsem zahlédl Keziah, která se rozhodla pro jinou taktiku, a to zakousnout se Kaye do ocasu. "To není nejlepší, " nestihl jsem větu doříct, už se Kezi houpala na ocase. Což se samozřejmě nelíbilo Kaye, komu taky jo. Shodila ji na zem, k čemuž jsem zaslechl Arminia, jak se baví se Siberií a pak chtěli po nás nějaké řešení. Jak se z krásně chvilky může stát tak rychle katastrofa? Patří tohle k rodičovství? První v řešení by měla být Kezi, protože té hrozilo potenciální nebezpečí. Kaye jsem totiž ohledně vlčat přestával věřit víc a víc. A když začala na naší dceru vrčet, ozval jsem se taky. Zatím jen tak varovně, i když určitě věděla, že by neměla v přítomnosti rodičů nějak ubližovat drobotině (celkové vzato by se nemělo ubližovat žádné drobotině, to dělají slaboši, ale to bylo něco jiného).
Sice to vysvětlila po svém, proč by se nemělo útočit na větší a silnější, na čemž bylo dost pravdy, ale neřekl bych, že to mělo nějaký valný účinek. Když se Kaya otočila k synovi, chtěl jsem něco říci směrem ke Kezi, ale jak jsem uslyšel, že vrčí i Aranel (což bylo co říct, ona taková hodná a milá), chlupy se mi naježily, že jsem vypadal dvakrát takový a zavrčel jsem taky. Tentokrát dost výrazně. Viděl jsem jen, jak její zuby zacvakaly naprázdno před obličejem mého syna a málem jsem se neudržel. Zastavilo mě jen to, že: to byla kamarádka Aranel, že se zastavila sama, a že jsem nechtěl být násilnický před dětmi. A taky že to byla vlčice. "Mám pocit, že tvé metody výchovy jsou dost drastické," sykl jsem směrem ke Kaye, aby si dala trochu zpátečku. Aranel se postarala o to, aby všichni dostali svou část zajíce. Nejvíce se po něm sápala Keziah.
Citil jsem teplejší poryv větru, což bylo nejspíš prací Aranel. Tedy doufal jsem, že si pamatuju dobře, že to umí s vodou a větrem. Já si se svojí vrozenou magií nebyl jistý, už zase. Když jsem viděl, že je vše snad v klidu, zaregistroval jsem další nebezpečí. Keziah se nejspíš zalíbila Kaya, takže si jí lehla přímo pod nohy a vypadala, že tam snad bude spát. No nečekal jsem na to, až se dospělá vlčice tentokrát zakousne do našeho mláděte, takže jsem ji packou, i přes protesty (protože je to práva dáma a zrovna si uhladila své velectěné chlupy), vytáhl zpod těla velké a opatrně jsem si ji dal za krk, kde jsem měl nejhustější srst. "Vím, že se ti asi líbí. Ale nemůžeme se takhle uvelebit u každého, u koho nás napadne. Tomu druhému to nemusí být zrovna příjemné a mohl by ti i ublížit. Raději se na to vždy optej. Jestli nevadí, tak ti můžu poskytnout svá ramena jako polštářek ke spaní, " zašeptal jsem směrem ke Kezi. Doufal jsem, že jsem ji nějak neranil, že si vybrala svoje místo ke spánku a já ji z něho vytáhl. Ale raději mít na chvilku naštvanou dceru než rozpůlenou dceru. Nevěděl jsem jestli už spí, ale ještě jsem něco potřeboval dodat. "Je i nebezpečné spát v téhle zimě na zemi ve sněhu. Už by si se nemusela probudit," řekl jsem starostlivě. Nechtěl jsem ji strašit, ale byla to pravda. A taky maly argument, proč jsem si ji dal na záda, když vypadala, že bude spát.

Loterie 2/5

Nemohl jsem se nabažit pohledu na naše děti. Stále jsem tedy ležel, abych nenaháněl hrůzu, ale i tak jsem je pozoroval. Arminia jsem viděl jen občas, protože z mého lehu a úhlu jsem viděl převážně keře, ale slyšel jsem ho dobře. Navíc, Aranel stála a viděla všechno. "Sám," odpověděl jsem Siberii, když se mě ptala, jestli jsem toho zajíce chytil sám. Mohl jsem pokračovat, že to nic nebylo, že je to jen malý zajíc, ale došel jsem k závěru, že její hlavička by takovou spoustu informací zatím nebrala jako důležité. Na to má ještě čas, pomyslel jsem si a zvedl se. Teplota totiž celkem klesla a mě začínalo studit břicho.
To už se k nám jako velká voda přihnal náš syn, který se otřel o Aranel a pak o mě. Hlavou jsem ho krátce přitiskl k sobě a potlačil malé zakňučení, jak mi kouzelný pták z hlavy páčil další vzpomínky. Na toho jsem se měl Života nebo Smrti zeptat. Ne na magie, ale na toho ptáka. Než jsem stihl nějak zareagovat, přidala se k naší velké skupině další vlčice. Nadechl jsem se a počkal, až mě přejde bolest hlavy. Ono, když se vám to stane tak 3x nebo 4x, už jste na další přichystaní. Mezitím si aspoň s Aranel stihly něco říct. Mě v mysli vyplouvaly a zase zaplouvaly různé vzpomínky. Nevěděl jsem, jaký přesně vztah s vlčicí mám, ale snažil jsem se být kamarád se všemi. Tak proč ne i s Kayou.
"Tak tak, chtěli jsme to tu trochu oživit," dodal jsem vesele. Díky Aranel jsem také věděl, že ta vlčice, která si hrála s naším synem se jmenuje Rika. A patří nějaké Baghý, což asi byla alfa? No jo, kdo jsme potom my? Měl jsem za to, že jsme to kdysi řešili, na jakém místě v hierarchii stojíme. Ale teď to nebylo úplně podstatné. S úsměvem na tváři jsem sledoval, jak se Siberia a Arminius začali přetahovat o zajice. Teda ten zajíc tam vlastně vůbec nebyl, zatím to bylo všechno jen v herní linii. Sice jsem trnul, když proti sobě házeli sněhem, nebo do sebe různě šťouchali. Přeci jen, víc jsem měl na paměti, jak byli drobní. Když mi to má pochroumaná hlava dovolila. Ale už se to začalo více vše vybarvovat a už jsem si nepřipadal tak cizí.
"To jo, mají energie na rozdávání," souhlasil jsem s mojí milou, která se rozběhla na pomoc Arminiovi. Chtěl jsem tam jít taky, ale zase se všichni vraceli ke kouskům zajíce. Nabídl bych i Kaye, ale nebylo toho tolik. Trochu jsem se divil, že jim není zima. Osobně bych se šel na chvilku ohřát do úkrytu. Ale nejspíš tím, že byli pořád v pohybu, tak jim zima neba. Chtěl jsem zahlásit něco jako, kdo chce odvést na zádech do úkrytu? Ale neudělal jsem to, protože Keziah nás zrovna neposlouchala, tak jsem nechtěl aby jí to bylo líto. Že o možnost jízdy přišla.

Loterie 1/5

Oči se mi zalily slzami. Mezi nohami Aranel se totiž objevila maličká princezna. A nebyla to kdovíjaká princezna, ale NAŠE princezna. Hlava mě zabolela jen na kartičkou dobu a ještě jsem tu svou neviděl zcela jasně. Na mysli mi však vyskočilo jméno, které tato malá dáma měla. Siberia. Mohl jsem dumat nad poselstvím sovy a její zvláštní magie. Docvaklo mi, že mi zvláštním a bolavým způsobem pomáhá abych si vzpomenul. Ale já se teď chtěl potulit se svojí dcerou, aby věděla, že jsem doma a že jsem tu pro ni. Za Aranel jsem viděl pohybovat se naši druhou dceru a kousek od nás si hrál i náš syn s dalším vlkem. Musel to být dobrý vlk, protože Aranel nijak nepanikařila, že tam je sám. Nebo jako s někým jiným.
Snih nesníh, lehl jsem si na zem, aby že mě neměly takový strach. Přeci jen, kdo ví jestli si mě pamatují. "Ahoj zlatíčka. Jsem váš táta a slibuji, že se teď od vás dlouho nepohnu. Chcete ochutnat zajíce? Nebo se jít schovat do úkrytu? Nebo dělat hlouposti, jsem pro každou legraci," nabídl jsem jim a ocesem mával pomalu ze strany na stranu, i když jsem měl větší radost z toho že je vidím. Ale nechtěl jsem je vyděsit tím, že bych tu poskakoval. Přeci jen, oproti nim jsem byl obr. Aranel zatím rozporcovala zajíce a nabídla ho dětem také. Od našeho syna, jehož jméno mi ještě bylo trochu záhadou, přišla jen odpověď, že ne. Maličko mě to zasáhlo, ale chápal jsem ho. Byl uprostřed hraní si, tak přeci nepůjde na nějakého zajíce. Navíc když možná nevěděl, co to je.

7. Udělej někomu radost dárkem

Se zajícem v tlamě jsem opatrně pokračoval dál. Měl jsi pocit, že jsem na správném místě, že tu mám být. Že to znám a zároveň neznám. Nikdy, tedy co jsem si pamatoval, jsem tohle nezažil. Hlasy byly čím dál blíž. Znal jsem je? Nebo mě vyženou, že tu nemám co dělat? Už už jsem sbíral v hlavě argumenty, že tu je všude můj pach, takže tu doma budu, když se mezi stromy mihla postava. ONA. Krásná vlčice, s modrýma očima. Srdce se mi zatetelilo blahem, když jsem ji viděl, ale hlava ji nemohla poznat. Ona ke mně běžela, jako kdyby tu na mě čekala celou věčnost. A nejspíš mě dobře znala, protože na mě začala mluvit jako na malé zvířátko.
Chtěl jsem jí odpovědět, nějak pozdravit, ale přepadla mě šílená bolest hlavy. Přivíral jsem oči, a zahlédl jakousi sovu, úplně nádhernou sovu pálenou. Připadalo mi, jako kdyby mi z hlavy vytahovala vzpomínku, jednu po druhé, pak je zase vracela, no byl to nepopsatelný bolestivý zážitek. Ale jako kdyby mi i pomáhala, pár záblesků se mi v hlavě ukázalo. Jak jsem s touto krásnou vlčicí na vyhlídce, kde to má ráda a koukáme do mlhy. Jak mi říká, že její nejoblíbenější roční období je léto. Jak jsem slíbil, že jí dojdu pro jídlo, protože byla unavená po porodu... Sova zmizela a já aspoň tušil, kdo Aranel je. Měl jsem i malinkatý přehled, o počtu našich dětí a o tom, že jsem v tomto lese doma. Kdo však byl Erlend, to jsem netušil. Položil jsem zajíce na zem a s láskou pohlédl na svou lásku. "Aranel, " zašeptal jsem a do jejího jména se promítlo mé rozpoložení. Měla v packách celý můj život, ale nevím jestli si to uvědomila. "Já tě znám... A dopomohlo mi k tomu tvé shrnutí a ta zvláštní sova, o které jsem ti myslím jednou povídal," pronášel jsem pomalu, protože jsem se bál, že se mi to jen zdá. Bylo to, jako kdybych se mohl do Aranel zamilovat znovu. Přistoupil jsem až k ní a nadechl se její vůně. To mi ke štěstí stačilo, prozatím. Samozřejmě, že jsem se těšil na naše děti, ale musel jsem se nějak dát dokupy, abych pro ně byl ten nejlepší táta.
Políbil jsem ji na tvář a pak se otočil pro zajíce. Obřadně jsem ho položil k jejím tlapkám a usmíval se u toho. "Promiň, že mi to trvalo dýl, než mělo. Ale snad ti to udělá radost. A posilní tě to. Jiný dárek teď pro tebe nemám," řekl jsem omluvně a ještě jednou ji pomuchlal čumákem v srsti. Pak jsem se podíval za ní, jestli se vydáme za dětmi. V nejasných vzpomínkách, které mi náhodně vyskakovaly a zase se ztrácely, byli děti ještě maličké. Ale to, že je Aranel moje princezna, to jsem věděl jistě. Tedy moje srdce to vědělo ještě dřív, než hlava, ale to je jen detail.

// Řeka Mahtaë (sever)

6. Naplánuj si letní dovolenou

Byl jsem zmatený. Víc než to, byl jsem ultra zmatený. Jako to, že jsem ucítil smečku až tak kousek od hranic, to byla jedna část. To, že mi to tu bylo povědomé a měl jsem pocit, že jsem došel domů, to byla druhá část. A celé to završoval můj pach, který kolem hranic byl cítit. Takže já mám domov? Smečku? To bylo jediné vysvětlení. Proč bych totiž značkoval hranice někomu cizímu. Nedalo mi to a i se zajícem v tlamě jsem se vydal kousek hranic prozkoumat. Pokud najdu nějaký fyzický důkaz, že to je opravdu můj pach (ve světě se totiž občas děly takové věci, že si jeden nemohl být jistý ani pachem), zavyju na znamení, že jsem doma.
První stopy po značkování mi ukázaly jen pár drápanců a zaschlé čůrání. Zašklebil jsem se a šel pomalu dál. Nechápu to. Jsem tu doma nebo ne? Asi bych potřeboval někoho, kdo by mi to vysvětlil. Za krk mi spadl chuchvalec sněhu, který pořádně zastudil. Oklepal jsem se pokračoval v hledání. Tyhle hledací akce se líp dělají v létě. Jako já mám zimu rád, ale teď bych se vážně chtěl válet někde na teplém místě. V létě se někam vydám. Jo, v létě půjdu k moři a tam si užiju sluníčko, písek, pláže a koupání. Je tady vůbec moře? No když, ne, tak mi bude stačit i nějaký jezero. To bych taky bral. Ale nemělo by tam být převlkováno, to by ztratilo kouzlo dovolený.
Konečně jsem našel, co jsem hledal. Nebylo pochyb o tom, že tohle je moje srst. "Aúúú, " zavyl jsem hlasitě a šel více do hloubi lesa, kde jsem slyšel hlasy. A taky cítil jiné vlky.

// Teprve k vám jdu, ještě vás nevidím - Aranel, dětičky a Erlend

// Smrkový (Erynijský) les přes Paseku

Se zajícem v tlamě jsem dorazil k řece. Hodilo se to, mohl jsem se aspoň trochu omýt, i když to bylo strašně ledové. Teda to jsem odhadoval, ještě než jsem tam smočil byť jen chlup. Bylo to však logické, když byla zima. Ale potřeba to trochu bylo, kdybych někoho potkal, tak bych byl odstrašující případ a nikdo by se se mnou nebavil. Opatrně jsem položil svůj úlovek daleko od břehu, ale ne tak daleko, aby mi ho někdo čmajzl.
Přiběhl jsem ke kraji a rychle jsem tam vrazil hlavu. Začala mě štípat tvář, ale packami jsem se snažil trochu krev umýt. Když už se to nedalo vydržet, tak jsem hlavu zase vyndal a podíval se, jestli ze mě kape krev. Nevypadalo to, takže jsem se ještě trochu napil a rychle se oklepával, abych se zbavil rychle vody a nenastydl jsem. Vrátil jsem se k úlovku, který tam naštěstí stále čekal a čapl ho do zubů. Rozhlédl jsem se kudy dál. Viděl jsem brod, tak jsem se vydal přes řeku a zapadl do lesa, který sliboval taky nějakého zajíce.

// Borůvkový les