Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zapomněla jsem to poslat, tak se aspoň podívám na výsledky. :)) Díky za pár nominací. :D A samozřejmě gratuluji vítězům. :))

// Paseka

Musel jsem se usmívat, když jsem viděl, jak se Sibi snaží, aby na ni nebyla vidět únava. Přitom to nebylo nic špatného. Ale aby měla radost nebo tu emoci, kvůli které to dělala, tak jsem na spánek, odpočinek a další věci s tím spojené už vůbec nepoukazoval. A ani se znovu nezmínil o odpočinku nebo možnosti jít do úkrytu, zatímco my budeme ještě řešit záležitosti ve smečce. Nechtěl jsem jí tím stresovat.
Ale zdálo se, že i sama usoudila, že odpočinek není špatný nápad. Aranel nabídla, že můžeme jít na lov zajíců, než vysoké. Že by chtěla vzít všechny naše děti Jestli ještě budou všichni ve stejný čas doma, napadlo mě. Ale nechtěl jsem předpovídat budoucnost. Věřil jsem, že se jako rodina doma všichni sejdeme. "Už brzy budeme doma, takže pak můžeme jít i na zajíce," řekl jsem. Jako první jsem chtěl říct, že si může odpočinout, ale to by bylo proti mému rozhodnutí, že nebudu poukazovat na vyčerpaní. Tak jsem se to snažil zachránit lovem zajíců, který tak hezky Aranel nadhodila." Jsem rád že si se na lovu ryb bavila, " prohlásil jsem upřímně. Měl jsem pocit, že jsem jako táta zatím nezklamal.

// Borůvkový les (přes Rozkvetlé louky)

// Jižní Galtavar

Tentokrát to byla Aranel, kdo byl více potichu, než já. Tak takhle to funguje? Jeden je více mluvný, pak se odmlčí a může mluvit ten druhý? A vzájemně se doplňujeme? Nevadilo mi to, bylo to docela příjemné. Osobně bych i řekl, že nám to rodičovství s Aranel jde. I když, když jsem se tak nějak zamyslel, tak mi přišlo, že toho dělala víc ona, než já. Což jsem chtěl napravit. Umínil jsem si, že bych mohl vzít každé z dětí zvlášť sebou, na nějaký výlet. Pokud samozřejmě budou chtít. Doufal jsem, že jsem neprošvihnul čas, kdy ještě chtějí mít za společnost rodiče.
"Můžeme je hned zavolat. Nebo, pokud budeš chtít, tak si můžeš nejdřív odpočinout a my s maminkou ještě obstaráme zbytek našich povinností. Okoukneme hranice, koukneme do úkrytu, jestli máme dost kožešin a další pochůzky. Ty to mezitím zaspíš a pak budeš čerstvá na lov," nabídl jsem jí. Pak se mě zeptala, jestli může na lov taky svolat. Trochu jsem zaváhal, jak odpovědět. Ale věděl jsem, že je chápavá, tak jsem se to snažil vysvětlit. "Zavolat sama od sebe můžeš, ale vlci nemají povinnost tě poslechnout, dokud nejsi oficiální lovec nebo nemáš ve smečce vyšší místo v hierarchii. V naší smečce ale panují tak dobré vztahy, že si myslím, že by vždycky někdo přišel. Když se však přidáš k našemu volání, bude náš hlas silnější a tím pádem se roznese stoprocentně po celém lese," vysvětloval jsem a doufal, že jsem se do toho nějak moc nezapletl. Očima jsem vyhledal Aranel, abych se ujistil, že to říkám správně. Pokaždé, když Siberia zpomalila jsem zpomalil taky, aby za námi nezůstávala nějak daleko. Bylo na ní opravdu vidět, že je unavená.

// Smrkový les

Byl jsem rád, že jsem mohl přidat i své zkušenosti. A
Nepřišel jsem si tak nepotřebný. Obě dvě vlčice zmínily jsme o Iva, ale ať jsem dělal, co jsem dělal, neměl jsem páru o kom byla řeč. Ale zdálo se, že ani Aranel nebyla úplně z toho jména moudrá. Trochu jsem si oddychl, že to není jen další vlk, tedy vlčice, na kterou jsem zapomněl. Ale že to je někdo, s kým jsem ještě neměl tu čest.
Aranel zavelela, že bychom se měli jít podívat domů. Trochu starostlivě jsem se podíval směrem k jezeru, protože tam byla Kezi a taky tam byl Arminius. Ale věřil jsem, že domů dojdou a kdyby jim to náhodou trvalo delší dobu, tak bych pro ně šel. I na kraj světa. Přitulil jsem se k Siberii, když se mi opřela o nohy a pomalu se vydal za děvčaty. Sibi se domů nejspíš těšila, tedy konkrétně do úkrytu. "Řekl bych, že zastávku v úkrytu stihneš. Než se k nám přidají další vlci na lov, tak to bude chvilku trvat, " dodal jsem. Přišlo mi, že si Siberia představuje, jak všichni stojí v lese a čekají jen na povel k lovu. "Většinou totiž musíme čekat, než se někdo ozve na naše volání. Ne všichni jsou v lese. A taky by měl možná někdo obejít hranice, pokud se o to už někdo jiný nepostaral, " řekl jsem spíš směrem k Aranel, než Sibi. Ale pro ni to byla vlastně výhra, protože měla příslib k více času do úkrytu.

// Paseka

// Doveden manipulací :)

Na chvilku jsem vypnul mozek. Poslouchal jsem, o čem se baví občas k tomu souhlasně zamručel, usmál se nebo pokýval hlavou. Ale uvnitř jsem byl naladěn na... Nic. Pusto a prázdno. Já vím, není to úplně ideální řešení na procházce s rodinou, kdy z pěti vlků zbyli tři - logicky jsem se měl strachovat, kde jsou mé zbylé dvě děti, s kým zůstali a jestli se dokážou sami vrátit domů. Jenže měl jsem takový nějaký výpadek, že jsem musel vypnout.
Teď jsem však byl zpátky. Myslí, duchem, vším. Začal jsem se pořádně soustředit, o čem zrovna Aranel a Siberia mluví. Bylo to o smečce, což Aranel zvládla dobře, takže jsem nemusel nic dodávat. Pak se začalo mluvit o Arminiusovi. Chápal jsem, jak se cítí. I Siberia i Arminius. Já, jakožto bratr jsem se pral a hádal se svou sestrou. Na druhou stranu, tu druhou jsem opečovával. Ale miloval jsem je obě stejně. "Zkusím ti to říct i z mého úhlu pohledu, i když to maminka řekla vlastně správně. Ale kluci, zvlášť když jsou malí, neumí dát najevo přízeň a náklonnost. Raději se perou, křičí, hádají se. Pokud však můžu soudit z vlastního dětství, tak čím víc si tě všímá, i když to je pro tebe v tu chvíli negativní, tím víc tě má rád." snažil jsem se jí to vysvětlit." Určitě nic nezkazíš, když mu řekneš, jak se cítíš, co ti vadí a kde je hranice srandy a pak už nepříjemné konverzace. Teď už by to měl chápat. A pokud ne, " mrknul jsem na Sibi, " řekni a já mu to vysvětlím po chlapsku, " dodal jsem. Jemně jsem drcnul do Aranel jako poděkování za příjemný větřík, který nás ohřál.

Usmál jsem se na dceru. Slíbila, že mi uloví velkou, červenou rybu. "To zní dobře. Aspoň mi půjde k šátku," odvětil jsem s úsměvem. Dostal jsem pochvalu i od Aranel, takže jsem se tetelil radostí a štěstím. Zbylé dvě děti nám trochu zmizely z očí, ale Aranel byla v klidu, takže jsem byl v klidu i já.
Když se Siberia zeptala, proč nemá její maminka ráda ryby, otočil jsem se taky pro odpověď. Jako tušil jsem, že v tom byde hrát roli chuť, ale třeba se s tím pojí i nějaký příběh. Siberia ochutnala, zapřemýšlela, řekla že je zajíc lepší a vzala si další sousto. Pokýval jsem hlavou. "S tím souhlasím. Ale když je zajíců nedostatek a jsi dlouho na cestách a nemáš někoho, kdo by ti pomohl s lovem, tak jsou ryby taky dobrá volba," snažil jsem se poskládat svoje myšlenkové pochody. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Vlků tu bylo stále dost a dost. A pořád se měnili, chodili noví a noví. Chápal jsem, že je horko, ale nechápal jsem, proč chodí sem. Nebo jestli to u jiných vodních zdrojů vypadalo stejně?

Se zmateným a udiveným výrazem jsem sledoval, kam naše dcera jde. Díval jsem se střídavě na ni a na Aranel a totálně to nechápal. Jakože cože? Naštěstí se vrátila zpátky, když viděla, že jsem něco ulovil. I tak jsem nechápal, proč šla prve pryč. Copak jsem to řekl nějak nesrozumitelně? Nebo špatně? Trochu jsem o sobě zapochyboval, ale když se Siberie zase ozvala, tak jsem to hodil za hlavu. Prozatím.
Měl jsem plnou tlamu a nechtěl jsem, aby ta ryba přišla nazmar. Proto jsem se pousmál a packou ji naznačil, aby šla za mnou na břeh. Tam jsem k ní položil rybu. "Tak si dej zatím tuhle. Je pravda, že lov ryb je na začátek docela těžké se učit. Tam je totiž potřeba trpělivost. To třeba taková myš nebo zajíc, tam je trpělivost taky potřeba, ale aspoň zapojíš další smysly. Takže bych to udělal tak, že můžeš rybu ochutnat a pokud ti zachutná, tak se na lov ryb zaměříme za pár měsíců, možná příští rok. A pokud budeš po mamince a ryby ti nebudou nic říkat... Tak s nimi nemusíme zatím ztrácet čas. Co ty na to?" Mrknul jsem na Aranel, protože jsem u ní hledal podporu, že jsem to udělal dobře. Že jsem to nezkazil.

Arminius byl v dobrých packách, ale na hlučnosti mu to neubralo. Nezdálo se však, že by někoho rušil, tak jsem to nechal být. Aranel souhlasila, že bude dobré ho vzít na procházku a probrat to jako chlap s chlapem. Přeci jen, byli větší a větší, takže by měli být i rozumnější.
Keziah to s námi taky nebavilo, takže se vydala k dalšímu vlkovi. Hlava mi začala třeštit a ukázala se sova. Netušil jsem o koho se jedná, ale bylo zřejmé, že ho znám. Párkrát jsem zamrkal, abych bolest zahnal. Po chvilce sova zmizela a mě naskočilo jméno vlka. Jen mi přišel nějaký jiný, asi dříve nemíval ty modré odznaky na těle. Věděl jsme však, že s ním je taky Keziah v bezpečí, tak jsem se mohl věnovat Sibi.
Ta chtěla jít lovit ryby. Aranel z toho neměla moc radost, což mi bylo jasné, protože ryby nebyly její oblíbené jídlo. Mě ryby nevadily, tak jsem se toho mohl ujmout. Siberie prohlásila, že ryby nevidí, tak jak je může lovit. Zašel jsem kousek dál od břehu a otočil se na ni. "Při lovu ryb je důležité stát kousek od břehu, pokud jsme u jezera. Jinak to bude u řeky, ale to třeba jindy, aby se to nezamotalo." Stál jsem tak, aby Siberie nemusela plavat a mohla dobře lovit. Samozřejmě, dál by to bylo lepší, ale to by pro ni nebylo vhodné." Když už stojíme na dobrém místě, nesmíme se moc hýbat, protože tím ryby rušíme," pokračoval jsem ve výkladu a počkal, až se ke mně přidá.
Chvíli jsme stáli nehnutě a ryby začaly připlouvat. Očima jsem je sledoval a snažil se neudělat ani maličký pohyb. Jedna odvážná rybka mi kroužila kolem nohou, což jí bylo osudné. Chňapl jsem do vody a v tlamě jsem cítil kluzké rybí tělo. Vytáhl jsem hlavu z vody a čekal, jak si povede dcera.

Naštěstí holky Arminiovo popichování vzaly docela v klidu. Byla pravda, že některé narážky byly až... Moc. Správně to podotkla Keziah, ale nechtěl jsem na to nějak reagovat. Pak by to mohlo vypadat, že ji nějak nadržuju nebo ze ji mám raději, než ostatní. Já však chtěl mít všechny rád stejně a ke všem třem se chovat stejně.
"Až se vrátíme, tak ho vezmu samostatně po okolí. A zkusím mu to trochu vysvětlit," zašeptal jsem Aranel. Bylo potřeba si udělat jen chlapský výlet. Siberia přišla s tím, jestli bychom nemohli jejího bratra vyměnit nebo někde nechat. Koutek mi ucuknul, jak jsem si to představil." To bohužel nejde. Ale pokusíme se s tím jeho vyjadřováním něco udělat," slíbil jsem dceři.
Kezi si s něčím hrála na břehu a Arminius se šel s někým seznámit. Vlčice zamávala na Aranel, takže ji asi znala. Mě však nebyla povědomá ani trochu. "Tu známe?" zeptal jsem se a sledoval dvojici dál.

Aranel se přidala k vytváření vlnek svépomocí. To bylo od ní opravdu hezké. Věnoval jsem jí zamilovaný pohled a už se věnoval dětem. Nechtěl jsem ani jedno zanedbávat, takže jsem postupně reagoval na všechny, i když jejich slova nebyla mířena přímo na mě. "Říká se jedna ryba. Takže ryby je množné číslo, když jich je mnoho a jsou v hejnu. Většinou se podaří ulovit jednu rybu. A jak vypadá? No, těžko se popisuje její vzhled, takže ji pak můžeme zkusit ulovit, " odpověděl jsem Arminiusovi a po chvilce přemýšlení dodal k otázce o moři odpověď. " No, to si nejsem jistý, jestli jsem někdy byl u moře. "
"A kam budete mít namířeno?" zeptal jsem se Siberie, která nejspíš navazovala na rozhovor, který vedly cestou sem s Aranel. Poté jsem se otočil na Keziah. "To jsi šikovná zlatíčko. A jak se ti dařilo v lovu myšek?"
Jenže než jsem všechny počastoval odpovědí nebo otázkou, tak už se zase škádlili a Arminius vymýšlel různé přezdívky. Něco mi už přišlo trochu přehnané, i když to myslel jako provokaci a výzvu ke hře. Přestal jsem tvořit vodní sprchy a přitočil se k Aranel. "Není tohle už moc? Neměl bych mu nějak domluvit?" Nevěděl jsem, co je ještě v rámci mezí a co je už moc mezi sourozenci. Nebo jako ve výchově a vztahy mezi sourozenci. Protože jsem vlčata nikdy neměl a na svoje dětství jsem si pamatoval opravdu velmi mlhavě. A nechtěl jsem aby měli mezi sebou špatné vztahy, pokud bych tomu mohl jako rodič zabránit.

Byl jsme rád, že jsme vyrazili k jezeru. I když nás trochu ochladil déšť, který zase přešel, takže se dělalo znovu teplo. Ještě jsem měl nějaké oznamovací povinnosti (tedy odpovědi na otázky) k našemu synovi. "To co z lovu umím, to ti předám. Jako první je, že když chceš lovit, nesmíš křičet," ukázal jsem na vodní plochu, kde ryby byly kdoví kde. Jelikož jsme však přišli trochu blbnout, tak jsem se zasmál a pak raději něco dodal, aby si to nevzal nějak osobně." Jenže tady je teď stejně strašně moc vlků, takže bych se nedivil, kdyby se ryby odstěhovaly." Netušil jsem, co ty vlky sem vede, ale evidentně všichni chtěli plavat a závodit ve vodě. Dál jsem se o ně nestaral a chtěl odpovědět na další otázku - jestli existuje něco většího než je tohle jezero.
Ovšem k odpovědi jsem se nestihl dostat. Po mojí sprše přišla odplata. Nejprve mě moje milá (!) strčila tak, že jsem se nemohl udržet na nohou a padl jsem do vody. Se smíchem jsem se zvedal, když tu přiběhla Kezi a ohodila mě vodou v menším měřítku, než její mamka. Arminius to dovršil tím, že se přihnal jako velká voda a vlnky a kapky ohodily nás všechny. Siberie se zdržovala o kousek dál, ale pomalu se také blížila. Smál jsem se od ucha k uchu a packami se snažil vytvořit malé vlnky, které by všechny ošplouchly, ale nesejmuly pod vodu. Aranel k tomu měla magii, já nohy. Bylo mi jasné, že její vlnky budou o mnoho lepší, než moje. Ale zatím jsem jí mohl zaskočit, než začne s vodou čarovat.

// Východní hvozd

Cesta nám trvala o trochu déle, než jsem čekal. Ono to bylo asi hlavně tím, že nebylo kam spěchat, vlčata si povídala, poslouchala, měla otázky, sledovala okolí... Byla to opravdu krásná procházka! Usmíval jsem se od ucha k uchu a snažil se poslouchat, o čem kdo mluví. "No, jelikož teď bude čím dál tepleji, tedy nejspíš, protože přichází léto, tak loveckou dvojici můžeme utvořit kterékoli ráno nebo večer, až přijdeme domů. A nebudeme mít jiné věci na práci, " odpověděl jsem Arminiovi na jeho otázku ohledně lovecké skupiny. Chtěl jsem podotknout, že kdyby se chtěly přidat i dámy, klidně můžou. Ale cítil jsem, že bychom měli jít sami, prostě taková chlapská dvojice na výletě.
Ale to už se Arminius špičkoval se Sibi, takže jsem je nechal. Siberia se ještě zeptala, jestli si bude moci zaplavat. Neptala se tedy přímo mě, ale i tak jsem Aranel s odpovědí předběhl, aby si mohla na chvilku od mluvení odpočinout. Taková ta partnerská výpomoc a záskok. "Samozřejmě můžeš. Umět plavat je pro život dobré. Takže jestli tě voda láká, tak ti to určitě zakazovat nebudeme, " řekl jsem. Jo, měl jsem na jazyku takové ty dodatky jako zrovna dneska, tady na tom místě a podobně. Ale o bezpečnosti a riziku plavání na neznámých místech jsme se mohli pobavit cestou zpátky. Nechtěl jsem být takový ten rodič prudič. I tak jsem se podíval na Aranel, jestli jsem to udělal dobře. V nějakých věcech jsem nebyl ještě úplně jistý.
Došel jsem k okraji vody a zahleděl se do dálky. Snažil jsem se najít nějaký pohyb, který by prozrazoval přítomnost ryb, ale nic takového se nedělo. Tak ryby asi později. "Jelikož nás nejspíš ryby viděly přicházet, tak uplavaly. Takže si zatím můžeme osvěžit kožichy, " pronesl jsem nevinně, ale hned na to jsem plácl tlapami do vody, až se rozstříkla všude kolem. Všichni z naší skupinky dostali ode mě vodní sprchu a já jen čekal, kdo se připojí ke hře.

// Vyhlídka po manipulaci :))

Šli jsme jako rodinka v poklidu. Nechal jsem Aranel, aby nás vedla, takže jsem šel vedle, očima sledoval okolí a poslouchal, kdo se o čem s kým baví. Holky probíraly křídla, která se Kezi klubala ze zad. Dosud jsem si na jejich přítomnost nezvykl, ale už to nebyl takový šok, jako u tůňky. Sibi taky taková chtěla nebo třeba nějaký jiný módní výstřelek, který k vlkům úplně nepatřil. Kde jsou ty časy, kdy byl vlk rád za nějaký šperk nebo šátek, pomyslel jsem si a podíval se na svůj krk. Pořád jsem netušil, kde jsem o vzal, ale už byl mou součástí. Arminius byl v živém rozhovoru s Aranel. Chápal jsem, že by si přál bratra. Také jsem měl hezké vzpomínky na dětství a na svého bráchu. Nebo dva bratry? Nějak se mi do myšlení zamotala ještě vzpomínka na jednoho vlka, který se představil jako můj zemřelý bratr. Divné.
Raději jsem svou pozornost věnoval zpátky ke své živé rodině. Na vyhlídce jsem chtěl podotknout, že to je maminčino oblíbené místo. Ale nedostal jsem se k tomu. Protože na mě Aranel mrkla, když se náš syn zajímal o to, kde by mohli žít kamzíci. Zamrkal jsem nazpátek, protože, no, to bylo tady. Jenže, jak už jsem Arminia trochu znal, bylo mi jasné, že by je šel hledat hned. Byl taková trochu neřízená střela. Navíc se mi zdálo, že jsem cítil pachy vlků, jako kdyby tu někdo ty kamzíky možná lovil. "Kamzíci jsou třeba v okolí vyhlídky a nebo tady v tom lese. Ale řekl bych, že nějaká lovecká skupinka se zrovna snaží nějakého ulovit, takže bychom měli tiše pokračovat, abychom jim nezkazili lov. To by nás v lásce neměli," dodal jsem rychle. Jako jo, šli jsme o velký kus jinde, než oni lovili, možná o celý les. Ale i tak, proč někomu kazit snahu se nasytit nebo nasytit smečku. Sám jsem věděl, jak to je důležitý úkol.
To už jsme se blížili k jezeru. Ach, jak dlouho jsme tu nebyli. Podíval jsem se na vodní hladinu, která probleskovala mezi stromy. "Tak pojďte, můžeme okusit pořádné plavání. A nebo lov ryb," řekl jsem polohlasně, abych ukázal, že stále můžeme rušit lov a přidal jsem do kroku, abychom byli z lesa venku.

// Velké vlčí jezero

// Les

Pomalým krokem jsme šli směrem k tůni. Vyšlo najevo že tu Arminius nebyl a vlastně ani nevěděl, co to tůňka je. Pořád zapomínám, vyhuboval jsem si v duchu. Ano, pořád jsem zapomínal, že vlčata toho neznají o našem světě mnohem víc než já nebo Aranel. Už toho sice hodně věděla, ale jejich poznání bylo v rámci celé Gallirei ještě na začátku. I když zrovna taková tůň nebyla nějakou místní zajímavostí, tu mohli potkat všude. Zase, na druhou stranu, její magické plivání ovoce bylo netradiční a mohlo se řadit mezi magické zvláštnosti. "Tůň je místo, kde vyvěrá voda. Je to jako kaluž, ale je tu pořád. Kdežto kaluž vznikne jen když naprší. V tůni je vždy čerstvá voda, v kaluži po nějaké době voda buď zmizí nebo je nedobrá a smrdí," snažil jsem se popsat rozdíl mezi tůní a kaluží. Zaslechl jsem hlas Siberie, tak jsem otočil hlavu a viděl, jak se k nám řítí." Neboj, počkáme na tebe, " zastavil jsem a počkal s úsměvem, až nás doběhne. Pocuchal jsem jí na přivítanou kožich a čekal jsem, jestli se bude Arminius hned chlubit s náhrdelníkem nebo jestli si první všimne ona. Také jsem viděl a slyšel, jak si tu povídají Aranel a Keziah (přeci jen, tento kout nebyl nějakým rozlehlým územím), takže jsme se k nim velice brzy přidali. "Ahoj lásko, " políbil jsem Aranel na čumák a pocuchal jsem kožich i Keziah. Bylo mi jasné, že přijde jednou den, kdy budou moc velké princezny na to, aby jim táta cuchal kožichy. Tak jsem si to musel užít, doku jim to tolik vadit nebude.

"Ano, přesně tak. " Pochválil jsem syna o barvě kamínků. "Jako má maminka oči, jako mám já oči, jako jsou barevné kamínky na tvojí nové ozdobě... Řekl jsi to naprosto přesně, nemám co víc k tomu dodat," řekl jsem s úsměvem. Jen jsem neměl přesnou představu, kde se nacházejí. Já o ně zakopával tak nějak občas, aniž bych je hledal.
Arminius se nechtěl zdržovat nějakým taháním masa, ale byla to naše povinnost. Nahlas jsem se zasmál. "Já vím, že se ti nechce. Ale kdybychom to neuklidili, tak nemáme jídlo na později. Je důležité myslet i na později," dodal jsem poučně. Bylo mi jasné, že se chce jít předvádět s náhrdelníkem, ale i povinnosti byly důležité. Když se nám podařilo dopravit maso do úkrytu a tam ho dotlačit až úplně do nejstudenější části jeskyně, vyrazili jsme směrem k tůňce. "Už jsi byl někdy u naší tůňky? Nebo tam jste ještě nepodnikli výlet?" zeptal jsem se cestou a ještě se ohlédl, jestli je Sibi v dobrých packách. Věřil jsem však, že ano.

// Ovocná tůň