Byl jsme rád, že jsme vyrazili k jezeru. I když nás trochu ochladil déšť, který zase přešel, takže se dělalo znovu teplo. Ještě jsem měl nějaké oznamovací povinnosti (tedy odpovědi na otázky) k našemu synovi. "To co z lovu umím, to ti předám. Jako první je, že když chceš lovit, nesmíš křičet," ukázal jsem na vodní plochu, kde ryby byly kdoví kde. Jelikož jsme však přišli trochu blbnout, tak jsem se zasmál a pak raději něco dodal, aby si to nevzal nějak osobně." Jenže tady je teď stejně strašně moc vlků, takže bych se nedivil, kdyby se ryby odstěhovaly." Netušil jsem, co ty vlky sem vede, ale evidentně všichni chtěli plavat a závodit ve vodě. Dál jsem se o ně nestaral a chtěl odpovědět na další otázku - jestli existuje něco většího než je tohle jezero.
Ovšem k odpovědi jsem se nestihl dostat. Po mojí sprše přišla odplata. Nejprve mě moje milá (!) strčila tak, že jsem se nemohl udržet na nohou a padl jsem do vody. Se smíchem jsem se zvedal, když tu přiběhla Kezi a ohodila mě vodou v menším měřítku, než její mamka. Arminius to dovršil tím, že se přihnal jako velká voda a vlnky a kapky ohodily nás všechny. Siberie se zdržovala o kousek dál, ale pomalu se také blížila. Smál jsem se od ucha k uchu a packami se snažil vytvořit malé vlnky, které by všechny ošplouchly, ale nesejmuly pod vodu. Aranel k tomu měla magii, já nohy. Bylo mi jasné, že její vlnky budou o mnoho lepší, než moje. Ale zatím jsem jí mohl zaskočit, než začne s vodou čarovat.
// Východní hvozd
Cesta nám trvala o trochu déle, než jsem čekal. Ono to bylo asi hlavně tím, že nebylo kam spěchat, vlčata si povídala, poslouchala, měla otázky, sledovala okolí... Byla to opravdu krásná procházka! Usmíval jsem se od ucha k uchu a snažil se poslouchat, o čem kdo mluví. "No, jelikož teď bude čím dál tepleji, tedy nejspíš, protože přichází léto, tak loveckou dvojici můžeme utvořit kterékoli ráno nebo večer, až přijdeme domů. A nebudeme mít jiné věci na práci, " odpověděl jsem Arminiovi na jeho otázku ohledně lovecké skupiny. Chtěl jsem podotknout, že kdyby se chtěly přidat i dámy, klidně můžou. Ale cítil jsem, že bychom měli jít sami, prostě taková chlapská dvojice na výletě.
Ale to už se Arminius špičkoval se Sibi, takže jsem je nechal. Siberia se ještě zeptala, jestli si bude moci zaplavat. Neptala se tedy přímo mě, ale i tak jsem Aranel s odpovědí předběhl, aby si mohla na chvilku od mluvení odpočinout. Taková ta partnerská výpomoc a záskok. "Samozřejmě můžeš. Umět plavat je pro život dobré. Takže jestli tě voda láká, tak ti to určitě zakazovat nebudeme, " řekl jsem. Jo, měl jsem na jazyku takové ty dodatky jako zrovna dneska, tady na tom místě a podobně. Ale o bezpečnosti a riziku plavání na neznámých místech jsme se mohli pobavit cestou zpátky. Nechtěl jsem být takový ten rodič prudič. I tak jsem se podíval na Aranel, jestli jsem to udělal dobře. V nějakých věcech jsem nebyl ještě úplně jistý.
Došel jsem k okraji vody a zahleděl se do dálky. Snažil jsem se najít nějaký pohyb, který by prozrazoval přítomnost ryb, ale nic takového se nedělo. Tak ryby asi později. "Jelikož nás nejspíš ryby viděly přicházet, tak uplavaly. Takže si zatím můžeme osvěžit kožichy, " pronesl jsem nevinně, ale hned na to jsem plácl tlapami do vody, až se rozstříkla všude kolem. Všichni z naší skupinky dostali ode mě vodní sprchu a já jen čekal, kdo se připojí ke hře.
// Vyhlídka po manipulaci :))
Šli jsme jako rodinka v poklidu. Nechal jsem Aranel, aby nás vedla, takže jsem šel vedle, očima sledoval okolí a poslouchal, kdo se o čem s kým baví. Holky probíraly křídla, která se Kezi klubala ze zad. Dosud jsem si na jejich přítomnost nezvykl, ale už to nebyl takový šok, jako u tůňky. Sibi taky taková chtěla nebo třeba nějaký jiný módní výstřelek, který k vlkům úplně nepatřil. Kde jsou ty časy, kdy byl vlk rád za nějaký šperk nebo šátek, pomyslel jsem si a podíval se na svůj krk. Pořád jsem netušil, kde jsem o vzal, ale už byl mou součástí. Arminius byl v živém rozhovoru s Aranel. Chápal jsem, že by si přál bratra. Také jsem měl hezké vzpomínky na dětství a na svého bráchu. Nebo dva bratry? Nějak se mi do myšlení zamotala ještě vzpomínka na jednoho vlka, který se představil jako můj zemřelý bratr. Divné.
Raději jsem svou pozornost věnoval zpátky ke své živé rodině. Na vyhlídce jsem chtěl podotknout, že to je maminčino oblíbené místo. Ale nedostal jsem se k tomu. Protože na mě Aranel mrkla, když se náš syn zajímal o to, kde by mohli žít kamzíci. Zamrkal jsem nazpátek, protože, no, to bylo tady. Jenže, jak už jsem Arminia trochu znal, bylo mi jasné, že by je šel hledat hned. Byl taková trochu neřízená střela. Navíc se mi zdálo, že jsem cítil pachy vlků, jako kdyby tu někdo ty kamzíky možná lovil. "Kamzíci jsou třeba v okolí vyhlídky a nebo tady v tom lese. Ale řekl bych, že nějaká lovecká skupinka se zrovna snaží nějakého ulovit, takže bychom měli tiše pokračovat, abychom jim nezkazili lov. To by nás v lásce neměli," dodal jsem rychle. Jako jo, šli jsme o velký kus jinde, než oni lovili, možná o celý les. Ale i tak, proč někomu kazit snahu se nasytit nebo nasytit smečku. Sám jsem věděl, jak to je důležitý úkol.
To už jsme se blížili k jezeru. Ach, jak dlouho jsme tu nebyli. Podíval jsem se na vodní hladinu, která probleskovala mezi stromy. "Tak pojďte, můžeme okusit pořádné plavání. A nebo lov ryb," řekl jsem polohlasně, abych ukázal, že stále můžeme rušit lov a přidal jsem do kroku, abychom byli z lesa venku.
// Velké vlčí jezero
// Les
Pomalým krokem jsme šli směrem k tůni. Vyšlo najevo že tu Arminius nebyl a vlastně ani nevěděl, co to tůňka je. Pořád zapomínám, vyhuboval jsem si v duchu. Ano, pořád jsem zapomínal, že vlčata toho neznají o našem světě mnohem víc než já nebo Aranel. Už toho sice hodně věděla, ale jejich poznání bylo v rámci celé Gallirei ještě na začátku. I když zrovna taková tůň nebyla nějakou místní zajímavostí, tu mohli potkat všude. Zase, na druhou stranu, její magické plivání ovoce bylo netradiční a mohlo se řadit mezi magické zvláštnosti. "Tůň je místo, kde vyvěrá voda. Je to jako kaluž, ale je tu pořád. Kdežto kaluž vznikne jen když naprší. V tůni je vždy čerstvá voda, v kaluži po nějaké době voda buď zmizí nebo je nedobrá a smrdí," snažil jsem se popsat rozdíl mezi tůní a kaluží. Zaslechl jsem hlas Siberie, tak jsem otočil hlavu a viděl, jak se k nám řítí." Neboj, počkáme na tebe, " zastavil jsem a počkal s úsměvem, až nás doběhne. Pocuchal jsem jí na přivítanou kožich a čekal jsem, jestli se bude Arminius hned chlubit s náhrdelníkem nebo jestli si první všimne ona. Také jsem viděl a slyšel, jak si tu povídají Aranel a Keziah (přeci jen, tento kout nebyl nějakým rozlehlým územím), takže jsme se k nim velice brzy přidali. "Ahoj lásko, " políbil jsem Aranel na čumák a pocuchal jsem kožich i Keziah. Bylo mi jasné, že přijde jednou den, kdy budou moc velké princezny na to, aby jim táta cuchal kožichy. Tak jsem si to musel užít, doku jim to tolik vadit nebude.
"Ano, přesně tak. " Pochválil jsem syna o barvě kamínků. "Jako má maminka oči, jako mám já oči, jako jsou barevné kamínky na tvojí nové ozdobě... Řekl jsi to naprosto přesně, nemám co víc k tomu dodat," řekl jsem s úsměvem. Jen jsem neměl přesnou představu, kde se nacházejí. Já o ně zakopával tak nějak občas, aniž bych je hledal.
Arminius se nechtěl zdržovat nějakým taháním masa, ale byla to naše povinnost. Nahlas jsem se zasmál. "Já vím, že se ti nechce. Ale kdybychom to neuklidili, tak nemáme jídlo na později. Je důležité myslet i na později," dodal jsem poučně. Bylo mi jasné, že se chce jít předvádět s náhrdelníkem, ale i povinnosti byly důležité. Když se nám podařilo dopravit maso do úkrytu a tam ho dotlačit až úplně do nejstudenější části jeskyně, vyrazili jsme směrem k tůňce. "Už jsi byl někdy u naší tůňky? Nebo tam jste ještě nepodnikli výlet?" zeptal jsem se cestou a ještě se ohlédl, jestli je Sibi v dobrých packách. Věřil jsem však, že ano.
// Ovocná tůň
Arminius nějaký ten přehled o magiích měl. I o tom, jak funguje výměnný obchod u Smrti a Života. "Noo, kamínky se válí všude kolem. Ale Smrt má ráda barevné, duhové kamínky. Takže tenhle, " sebral jsem náhodný kámen, který se mi pod páčkou objevil, "by se jí nelíbil. Ale kdyby byl barevný, jak říkáš, duhový, tak po něm by šla hned. " I teď mě přišlo s podivem, že má jinou barvu kožichu. Ale příroda to tak prostě chtěla.
Přívěsek si nechal nasadit, ale nejspíš by se rád na sebe i podíval do vody. Různě se otáčel, natáčel, kroutil, ale na krk si vidět nemohl." Myslím, že ti dokonale ladí k srsti. Můžeme se projít k tůni, za maminkou a Keziah. Tam se na sebe můžeš podívat. " Nabídl jsem, ale pak mi zrak padl na úlovek, který by se měl dotáhnout do úkrytu. "Akorát bychom měli ještě uklidit to jídlo. Chceš ho se mnou odtáhnout do úkrytu a nebo počkáš a až se vrátím, tak půjdeme k tůňce? "
Arminius měl spoustu otázek a taky trochu pomotané informace. Což se nebylo čemu divit, byl akční, všude ho bylo plno, takže informace vstřebával jako nárazový vítr. Naproti tomu Keziah seděla tiše, vyčkávala a všechno poslouchala. Vstřebávala informace tak jako půda vstřebává déšť. Bylo to s podivem, jak byla vlčata jiná. A jak to měla Siberia? To bych rád věděl, snad se mi i s ní podaří být pár chvil o samotě. Přičichnul jsem si k věci, kterou mi Arminius donesl. Vypadalo to, jako jeden z přívěsků nebo takových ozdobiček na krk. Jako jsem měl já šátek, Aranel přívěsek a další a další vlci, na které jsem si teď nevzpomněl.
Nejprve jsem však chtěl synovi vysvětlit to s těmi magiemi. "To jsi šikovný, že jsi to našel sám. Ale není to magie, je to spíš taková ozdoba. Jako mám já šátek nebo maminka přívěsek. Magii máš uvnitř sebe. A barevné jsou pak oči, u většiny vlků," snažil jsem se to podat jednoduše. Možná že existovalo, že něčí přívěsky dělaly nějaké magické kousky. Jenže to jsem nevěděl jistě a abych svému synovi lhal? To vážně ne.
"Našel jsi to, takže to je tvoje. Nikdo nekřičí po lese, že by se mu ztratil náhrdelník. Teď už jen zbývá otázka. Chceš je dát kolem krku?" Čapnul jsem náhrdelník opatrně do zubů a naznačil Arminiovi, jestli ho chce přetáhnout přes krk.
Moje dokonalá polovička mi pomohla s doražením mláděte. Nedalo se lehce, což u takového kolosu je docela očekávané. I když maličko mě překvapilo, že se i mláďata umí takhle dobře bránit. To už zbytek jeho rodiny odběhnul, když jemu zhasl život v očích. Celý od krve, ale bez nějakého zranění jsem se podíval na Aranel.
To se k nám dotáhl, no přímo doploužil i Adiram. Vypadal fakt bídně, že jsem si o něj dělal starosti. "To je jasná věc. Klidně si chvilku odpočiň tady, posilni se a pak dojdi do úkrytu," nabídl jsem mu. Jako klidně bych mu pomohl do úkrytu i dojít, ale něco mi říkalo, že to bych mu sebral důstojnost. Mě by to nevadilo, ale jsou vlci, kteří si na tom zakládají. To se k nám přidala i Keziah a pořádně jsme si dali do pupku. Holky se pak vydaly směrem na procházku a já se rozhlédl, kam se Arminius poděl. Chtěl jsem aby se najedl a pak po uložení masa bychom něco podnikli. Než jsem ho očima vypátral, už se vrátil a něco mi hodil pod packy. Abych ho nepřehlédl, tak poskakoval okolo. Usmál jsem se na něj a přiblížil oči k předmětu. Byl to jakýsi přívěsek, něco jako jsem měl já svůj šátek, Adiram korunu, Aranel přívěsek a mohl bych s výčtem pokračovat donekonečna. "Tý jo, to je parádní. Kde jsi to našel?" poskakoval jsem taky, protože jsem měl z toho vážně radost. Na maso jsem na chvilku dočista zapomněl. Vlastně i na Adirama.
Aranel rozhodla, že bude lepší, když děti zůstanou dál od dění. Jelikož jsem losy slyšel už docela zřetelně, uvědomil jsem si, jaký by to byl malér, kdyby se opravdu rozběhli na naše děti. Byly by z nich placky. Proto jsem přikyvoval, když moje milá dávala jasné a zřetelné pokyny. "A když se to podaří, dostanete pořádný kus masa. Jen tu hezky zůstaňte," podpořil jsem její slova a odběhl od dětí pryč. Stejně jsem se ještě asi tak dvakrát ohlédnul, abych se ujistil, že jejich malé nožičky neběží za námi.
Přiblížili jsme se natolik, abychom nevzbudili pozornost a nezaplašili tu rodinku, ale ještě byli tak daleko, abychom si mohli projít nějaký plán. Lovit mládě byl dobrý nápad, na to bychom mohli stačit. Víc jsem byl překvapený, když se role rozdělení úkolů zhostil Adiram. Mezi stromy jsem postřehl pohyb, zrovna velkého býka. Pozvedl jsem obočí, že se na odlákání hlásí dobrovolně. Asi má rychlý běh. Neměl jsem moc šancí s nějakým argumentem nebo protestem, protože Adiram už vyběhl pryč. Mlaskl jsem a sledoval, jak jeho postava běží, běží, běží a stojí. Naklonil jsem hlavu na stranu, protože to nebyla úplně vhodná taktika, ale zřejmě věděl, co dělá. Až posléze jsem si všiml, že se packami zabořil do bahna. "A máme po plánu," zhodnotil jsem a už jsem se chtěl vydat vlkovi na pomoc. Jenže on se rozezpíval? Zarazil jsem se a sledoval, jak to toho velkého losa odtáhlo pryč. Adiram měl hezký hlas, o tom žádná, ale že by takhle lákavě působil i na losy?
Tohle ovšem byla naše příležitost, takže jsem se věnoval lovu a slovům Aranel. Ťuknul jsem ji do čumáku, že rozumím a očima sledoval, jak se neslyšně proplétala ke zvolenému mláděti. Nastala panika v malém stádě a po mírných peripetiích se losi rozběhli směrem z lesa. Aranel hnala zraněné mládě směrem k mému úkrytu, odkud jsem mohl vyskočit, když probíhali kolem. Vypočítal jsem to, tak, že skočím losovi na krk, strhnu ho a pak ho rychle zbavím života. Můj plán měl menší chybu, lose bylo těžší, než jsem očekával. Takže jsem vyskočil, zakousl se do něj a ono běželo dál. No, no, no. Musel jsem improvizovat, takže jsem se packami zapíral do země, co to jen šlo. Kůži na krku mělo už dost rozdrásanou, ale nemínilo se jen tak vzdát. A pouštět se mi ho nechtělo, to bych ho už nemusel dohnat. Moje úsilí se sice vyplácelo, protože mládě ztrácelo na síle a rychlosti. Jenže to já taky, tedy na té síle. Moc jsem doufal a přál si, že Aranel doběhne a zkusí ho položit k zemi. Třeba podkopnutím nohy. Nebo úplným zakousnutím, ale to jsem po ní nemohl přeci chtít. To by totiž měla být moje starost.
Pomalu jsme se scházeli zase k sobě. Byl jsem rád s Keziah, ale také jsem chtěl věnovat stejnou pozornost i svým dalším dětem. A taky bych rád vymyslel nějakou aktivitu jen pro nás chlapáky. Arminius se však vrhnul na hru s Kezi, takže jsem se přitočil k Aranel. Věděl jsem, že je Sibi kousek od nás, protože se z toho místa k nám nesla hromada pachů, včetně jejího.
Měl jsem pocit, že bych je měl znát, aspoň z většiny. Ale přiřadit si vzhled a jméno k pachu? Tak to bylo dost náročný, hlavně když jsem nevěděl, jak vypadají. Natož jak se jmenují. Jedno jméno mi však mělo být prozrazeno, zároveň s pachem a vzhledem dotyčného. Přišel k nám vlk, kterého jsem znal asi málo, protože sova, která mi prozradila existenci Aranel a dětí, byla jakási nijaká. Neměla pořádně pevný tvar, trochu se ztrácela, až byla pryč docela. Očekával jsem strašnou bolest hlavy, jako předtím, ale dostavila se jen taková malá, jako kdybych dlouho nepil. Stalo se to během chvilky, takže než nás stačil vlk pozdravit, už jsem se na něj mohl usmívat taky. Jestli si všiml mé chvilkové duševní nepřítomnosti, to jsem z něj nepoznal.
Když Aranel potvrdila jméno, které mi vyskočil z paměti, byl jsem rád. "Zdravím tě, Adirame," pozdravil jsem taky a poslouchal, s čím za námi přišel. Protože jeho výraz hovořil, že nejde jen tak klábosit. "Lov zní opravdu jako dobrý nápad," mrknul jsem na vlčata, jestli by je to už mohlo zajímat nebo ne. Zatím vypadala, že jsou ve vášnivé hře. Pak jsem však zaznamenal slovo los, tak jsem otočil rychle hlavu zpátky. "Los? Tady? To by se mohlo využít. Ale není náš přeci jen málo na losy? " hodnotil jsem naše možnosti. Přeci jen, los nebyla srnka, bylo to velké a statné zvíře. Ale na druhou stranu, zasytil by smečku. "Tak to bychom je mohli jít omrknout. Ale jak s dětmi? Řekneme ať se jdou dívat nebo ať tu čekají?" Otočil jsem se s otázkou k Aranel. Osobně bych je vzal, aby se z povzdálí dívali, ale zase aby se nedostali pod kopyta.
Nedělo se nic. Stál jsem na místě a snažil se přemluvit magii, aby něco udělala. Cokoliv. Klidně aby mi řekla, že bude zítra bouřka. Dobře, bylo jaro a bouřky nebyly tak časté, ale aspoň bych měl jistotu, že něco s magií počasí mám společného. Keziah se mi snažila pomoci, volala sluníčko, které na nás svítilo bez mého přičinění, aby něco dělalo. Bylo to takové to slabé, jarní které se teprve dostávalo k moci. Cítil jsem a slyšel jsem, že se k nám přidávají Arminius a Aranel. Jenže já stál jako solný sloup, s očima pevně zavřenýma a zuby stisknutými.
Když v tom se to stalo. Cítil jsem, jak se neviditelná síla natahuje po slunečních paprscích, jak je táhne směrem k nám. Netušil jsem jak to ovládat nebo jak to vlastně dělám. Dělo se to tak nějak samo. Paprsek byl silný, více hřejivý. Osvětlil a zahřál Keziah, Arminiuse i Aranel. Samozřejmě i mě. Všechno ale bylo v řádu vteřin, jak rychle to přišlo, tak rychle to odešlo. Vydechl jsem a povolil čelist. Otevřel jsem oči a dýchal jak kdybych běžel kolem celého lesa aspoň 10x. Usmál jsem se na Kezi. "Tohle bylo sluníčko. Ale jak se mi to povedlo... Možná trošičku vím, ale musím počkat, až budu mít zase energii a zkusím to znovu. Ale vždycky je lepší začínat od nějakých jednoduchých věcí, že jo lásko," oslovil jsem se zářivým úsměvem Aranel a oplatil ji drcnutí a pomazlení. Usmál jsem se na syna a packou ho poplácal po ramenou. Vyrostl a zesílil, zatímco jsem ho neviděl. On si šel hned hrát s Kezi, tak jsem se rozhlédl po Siberii.
Než jsem se zeptal, kde je, uslyšel jsem zavytí Baghý, ve kterém byla informace, že je Sibi s ním a že se vydaly za cizím pachem. Už jsem si chtěl oddechnout, když jsem zaslechl volání o pomoc. Zase jsem netušil, čí hlas to je, ale znělo to naléhavě. Otočil jsem se na svou lásku, abychom se rozhodli, kdo to půjde zkontrolovat.
Při vyprávění mi ani nedošlo, že Keziah možná ani neví, jak sova vypadá. Já to už bral automaticky, ale kde by naše malá vlčí princezna mohla nočního dravce potkat? Líbilo se mi, jak je zaujatá, pečlivě poslouchala a vypadala, že hltá každé moje slovo. "Tu moji bohužel ne. Ale když budeš mít někdy v noci štěstí, tak ji uvidíš. Je totiž pták, ale oproti ostatním se liší tím, že létá a loví v noci. Loví myši a taková nějaká malá zvířátka, která si v noci hledají něco k jídlu. Vidět sovu je však i trochu zázrak, protože létá hrozně potichu," snažil jsem se Kezi dostat nějak do obrazu. Jenže existovalo více druhů sov a úplně jsem si netroufl je všechny popsat. Akorát bych ji tím popletl hlavu. Usmál jsem se na ni a pokýval hlavou, že s ní souhlasím. Že je to od mé magické sovy hezké, že mi takhle pomáhá.
Říkal jsem si, jestli bude vědět co to je myš, ale to už se naše dcerka nemohla dočkat toho zkoušení se sluníčkem. Byl jsem zvědavý, co se z toho vyklube, vůbec jsem neměl ponětí, jak tahle magie bude fungovat. Proto jsem se postavil do skoro bojové pozice, pevně jsem zavřel oči a zkoušel si představovat různé fígle a různé věci, co se dají se sluníčkem dělat. Bylo to horší, že už zapadalo, ale třeba jsem mohl ještě jeden paprsek dovést do lesa, kde by svítil. Nebo odehnat mraky. Zatím se však nic nedělo.
Usmál jsem se. Tak moc mě bavilo hovořit s Kezi a tak moc jsem si to užíval. Doufal jsem, že budu mít stejnou příležitost i s ostatními dětmi.
Když mi za krk spadla studená kapka, zvedl jsem oči k obloze. Tak to nevím, jestli v blízké době sluníčko uvidíme. Zatím jsem to ale nechal plavat. "Přijdeme. Budeme se snažit, " řekl jsem vesele. Pak jsem však trošičku zvážněl. Nechtěl jsem jí lhát, protože bych byl nerad, aby si to vzala jako vzorec chování. Ale byla už dost velká, aby pochopila, že mi vypadává paměť? Je vnímavá. Takže bych řekl, že to pochopí, když to nebudu říkat zbytečně složitě. Snad. "Víš, je to taková pomocná magie. Ale aby si pochopila, s čím mi pomáhá, tak ti musím říct krátký příběh, " vydechl jsem a pomalu pokračoval dál. "Když jsem byl o trochu starší, než jsi teď ty, stala se mi nehoda. Myslel jsem, že to odnesla jen noha," ukázal jsem jí staré jizvy na zadní noze," která mě tedy občas bolí, když běžím moc dlouho. Jenže to odnesla i hlava. Takže čas od času, nevím kdy a nevím proč, zničehonic všechno zapomenu. Puf, " poklepal jsem si packou na hlavu a pak s ní zamával, že to všechno zmizí. "A tahle magie se mi ukazuje jako sova, která mi pomáhá si vzpomenout. Takže když potkám vlka, kterého neznám, sovu nevidím. A když potkám vlka, kterého znám, vidím tu sovu, jak kolem něj létá. Čímž mi říká, že máme společné vzpomínky. Pak mě strašně rozbolí hlava, to mi ta sova nebo magie tahá vzpomínky z mojí zmatené hlavy, a když bolest přejde, tak vidím útržky, vzpomenu si kde a kdy jsem vlka potkal. Nevzpomenu si třeba na všechno nebo ne hned. Ale ta sova, ta moje osobní magie mi v tom pomůže. Takže vždycky najdu cestu domů, sem k vám," zakončil jsem veseleji, než jsem začal. Nechtěl jsem, aby z toho měla nějaké trauma do budoucna. A taky jsem doufal, že ji nic takového nepotká.
Znovu jsem zvedl hlavu a podíval se na nebe." Teď by se nám to sluníčko hodilo, viď?" zašklebil jsem se a oklepala ze sebe přebytečnou vodu. "Zkusíme ho přivolat nebo vyzkoušíme, jinou magii? " Chtěl jsem to nechat čistě na Keziah.
Najednou jsem si nebyl tak úplně jistý, jestli to co říkám, je pravda. Teda jako věřil jsem tomu, že byla, ale nějaký škodolibý hlášek v hlavě se mi posmíval, že to říká špatně. A až to jednou Keziah zjistí, tak budu za lháře. Ve své představě jsem tenhle hlásek zamáčknul tlapou někam hluboko, kde ho slyšet nebudu. Protože lhát své dceři, to by bylo to poslední, co bych momentálně chtěl.
Rozhlédl jsem se okolo sebe. Ani jsem si to nějak neuvědomil, ale štiplavý mráz a kousavá zima byly pryč. "No broučku, řekl bych, že už je po ledu. Cítíš jak je najednou tepleji? To se blíží jaro a končí zima. Sníh zmizí a na jeho místě vyroste tráva a kytičky. A led, který byl na jezerech, roztaje. Pokud tam náhodou nějaký zbyl, tak by to bylo moc nebezpečné. Takže musíme počkat na další zimu," pohladil jsem ji po hlavě, aby nebyla moc smutná." Na jaře se dá dělat spousta jiných věcí, které v zimě nejdou," snažil jsem se ji povzbudit.
Byl jsem rád, že se více nevyptává na Života a Smrt. Přijala to jako fakt a tím to haslo. Nepřišel jsem si totiž jako ten správný profík na to, abych ji vysvětlil, kdo to vlastně je. Klidně jsem to chtěl přenechat na Aranel." Já bych asi i rád trénoval, čas se vždycky dá najít. Jenže, já nevím jak," přiznal jsem bez okolků. A když jeden neví jak, tak ho ani moc neláká to zkoušet. Ale když Kezi navrhla, že můžeme trénovat spolu, tak jsem nadšeně přikývl. Aspoň se třeba něco naučím nového. Jen s ukázkou mojí osobní magie mohl být problém. Aby to pochopila, musel jsem se přiznat ke ztrátám paměti. A nevěděl jsem, jestli není ještě moc brzy, jestli má dostatečnou kapacitu to pochopit.
"Víš, ta moje osobní magie, tu vidím jen ja
S maminkou jsme to zkoušeli a ona nic neviděla. Ale jestli chceš, můžu ti to zkusit popsat. A pak můžeme trénovat, buď sluníčkovou magii nebo nějakou jinou kterou mám. Třeba přijdeme na některou kterou smí nevím, že umím," zasmál jsem se. Vím, že mám zemi na to jsme nějak přišli, ale jak, to teď nevím. A pak mám počasí. Umím ještě nějakou?
Ahoj,
taky chci pochválit odvedenou práci a poděkovat za ni, líbí se mi to. Jen mám otázku, možná se někde řešila, ale i tak se zeptám. :D
Vlci asi teď vědí o svých možnostech (jakože se nedokazují na staré fungování magií, ale vědí jak jim funguje teď, jako když se měnila krajina?).
A druhá, kam bych se měla ozvat s případnou změnou? Se vším se obrátit na Skyl nebo do otevřené knihy?
A ještě mě napadla jedna, ti co mají vrozenou magii na 10 a můžou využívat jedenáctý level, budou mít i tu jedenáctou hvězdičku v profilu nebo ne? :D
Děkuji