Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Já také moc děkuji za akci a všem moc gratuluji. :)
Magii bych si prosím přála Emoce. O speciální magii napíšu do vzkazu.
Děkuji. O:)

Odměna přidělena :)

~ Sky

Převážně černý vlk byl šťastný a spokojený. Seděl ve společnosti dvou milých vlčic, které mu s ochotou vysvětlily jeho otázku. Zdálo se mu však, že si na něho červenosrstá vlčice dělá větší nárok. Nebo spíše, že jeho otázku si vzala více na sebe. Nechal ji při tom, protože si myslel, že nějaké vysvětlování by nemělo cenu. Navíc se bílá vlčice s červenýma očima brzy zvedla a zase pokračovala dál.
Awarak se snažil zapamatovat si jméno země, kde se ocitl. Ale nešlo mu v mysli přes jazyk. Gallore, Gallrie, Gallirea. No, snad to nebudu muset někde opakovat. Nestačil se s bílou vlčicí nikterak rozloučit. Ale byl více než přesvědčený, že si ji zapamatuje a to díky jejímu zvláštnímu drahokamu na čele. Stočil oči zpátky na vlčici, která zde zůstala. Naklonil hlavu na stranu, protože si nemyslel, že mluvil o ještěrkách. "O jaké ještěrce mluvíš? Myslím, že ještěrku bych poznal a tý bych se jen tak nelekl. Tohle bylo něco většího a asi i víc chlupatého," mluvil se stále nakloněnou hlavou. Ale když o tom tak přemýšlel, už si ani nebyl jistý, co to vlastně viděl. Možná to byl jen hloupý stín. Vrátil se ještě k druhé části věty, kterou vlčice pronesla. "Nevím, proč jsem tak veliký. Někdy si přeju, abych byl trochu menší, líp bych se pak mohl schovat."
Vlk si všiml, že se vlčice zdá být unavená. Začal pátrat v paměti, co že ji to vlastně slíbil. Něco o pelechu, jenže co přesně to bylo? Nebo spíš, jak se to formulovalo. Věděl, že se o tom bavili ani ne před pár minutami, ale jemu vypadlo přesné znění. Ještě, že aspoň vím, že jí musím něco splnit. Byl bych za hlupáka, kdybych teď odešel. Narovnal hlavu a začal se rozhlížet po okolí. "Zdá se mi, že jsi unavená. Mám ti najít nějaké místo ke spánku?" Joo, to bude ono, slíbil jsem jí, že najdu nějaké místo pro její unavené tělo. Byl pyšný, že si přeci jen vzpomněl a na důkaz toho radostně zavrtěl oháňkou. Že bych přeci jen netrpěl těmi velkými výpadky? Jen malými. Byla to tak krásná myšlenka, že se až bál na ni jen pomyslet. Co kdyby to zkazil a mozek mu vypověděl službu?

Loterie 10

Mladému vlkovi se zdálo, že se na na něho vlčice už nezlobí. Tedy do chvíle, než mu sdělila, že bude její průvodce. Ze začátku to bral velmi vážně, i když zde nebyl nějakou významnou dobu, ale když k tomu přidala i ty pelechy a úkryty, byl si téměř jistý, že si z něho dělá srandu. Přesto důrazně kývnul hlavou: "Kdyby byla potřeba, nějaký ten pelech bych našel."
Více ho však zaujalo, že vlčice zdůraznila tykání. Že by si tady všichni tykali? To by bylo dobrý. Pozorně ji poslouchal, nechtěl aby mu uniklo byť jen jedno slůvko. A dělal dobře, protože se rudá zmínila o Gallireře? Neměl ani ponětí, o čem to mluví. Zatím se tím nezabýval, protože mu položila otázku, kterou doplnila dosti pronikavým pohledem. Až černého vlka zamrazilo. Cítil se skoro jak u nějakého detektoru lži, který zrovna objevil, že tam v lese zakopal mrtvolu. "Ptám se ze zvědavosti. Jestli nás náhodou nepronásleduje ta stejná věc." Chtěl něco ještě dodat, ale vlčice odvrátila hlavu i s pohrdavým odfrknutím, jako kdyby tím chtěla ukončit rozhovor o divných věcech a lesích.
Zaslechl nějaký hlas, takže se po něm otočil, stejně jako jeho první známá vlčice na tomto místě. Zaostřil pohled na jinou vlčici, která k nim přicházela. Nově příchozí byla oproti té, se kterou se tu bavil trochu větší a hlavně měla bílou srst. Co ale Awaraka velmi zaujalo bylo cosi oranžového usazeného uprostřed čela vlčice. Skoro jako třetí oko. Hmm, Clawdia. Zkusil si to jméno převalit na jazyku a vypálit si do paměti spojení jména s vlčicí s oranžovou ozdobou na čele. "Zdravím tě. Moje jméno je Awarak." Nechával si stále slušnost v pozdravu, ale vzal si poučení z nevyslovené výtky u vykání a přešel rovnou do tykání. Doufal, že tím nic nepokazil. Menší z vlčic cosi jízlivě poznamenala, ale nebylo na mladém vlkovi aby se do toho motal. Když se více zadíval na novou, bílou vlčici, přišlo mu, že je něčím zvláštní. Možná to bylo její zamlklostí, možná postojem. Nechtěl tu jen tak stát jako solný sloup, proto se posadil a u toho se obrátil na vlčici, které měl hledat pelech. "Vlastně, jak se jmenuješ ty? A předtím jsi říkala něco jako gallirejského vlka, co prosím znamená to gallirejský?" Svou druhou otázku směřoval na obě vlčice a doufal, že se jedna z nich obětuje a odpoví mu.

Loterie 9

Slova vlčice se mu dostávala pod kůži takovým způsobem, že si přišel jako malé, nevychované vlče. Svým způsobem byl ještě mladý, ale ona v něm dokázala vzbudit pocit, že je ještě mladší. Jak kolem něho procházela, všiml si, že je proti němu menší. Jenže to byla skoro každá vlčice. Marně přemýšlel co znamená slovo mamut, ale jelikož se ho optala jestli někdy viděl své tlapky a poté pronesla slova, ze kterých vyznělo, že by jistě skončila přinejmenším s pár přelámanými kostmi, dovtípil se, že se jedná o nějaké velikánské zvíře.
Když už si nasadil takovou slušnou řeč, musíš v ní pokračovat. Nebyl nikdy dobrý v řečnění, ale umínil si, že když už tak slušně začal, musí v tom pokračovat. Aby si mě nespojila s nějakým nevychovaným buranem. "Ano, viděl jsem své tlapy a musím uznat, že jsou obří. Proto se ještě jednou omlouvám. Mohu vám to nějak vynahradit?" Nenapadlo ho totiž nic lepšího, než se nějak revanšovat i když se vlastně nic nestalo. Sice na to nevypadá, ale mohla utrpět vnitřní šok!
Černému vlkovi bylo hloupé tu jen tak stát a mlčet, i když u toho mlčení pozorně sledoval vlčici. Ne, že by ji nevěřil, ale prohlížel si jak vypadá, protože vlci z jeho domova tak rudé kožichy neměli. "Co vás přivádí na toto místo? Také před něčím utíkáte? Já před nějakou obrovskou potvorou, která se na mě málem vrhla z lesíka." Byl by vyprávěl dál, ale to mu už nepřišlo slušné. Jsou nějaké hranice, které je potřeba dodržovat, i v rozhovoru. Bylo toho ještě tolik, co si potřeboval ujasnit, hlavně při mluvení s ostatními. Jen doufal, že mu zrovna nevynechá paměť.

// Jezevčí les

Loterie 8

Mladý vlk běžel, co mu síly stačily, jen aby se dostal pryč od té divné věci. Běžel tak urputně, až mu začalo cukat v zadní levé noze. Zpomalil proto z trysku do pomalého běhu, až nakonec zastavil úplně. Byl si téměř jistý, že ho to nepronásledovalo až sem, ale nemohl to vědět přesně. Vydýchával běh a rozhodoval se, kam půjde dál. Když už mohl dýchat normálně, zadíval se na krajinu. Byla mu matně povědomá, jako kdyby tudy nedávno šel. Nakrčil čenich, protože se mu nechtělo věřit, že by tudy prošel, aniž by si to pamatoval. Takový pustý místo bych si snad pamatoval, ne?
Čím víc nad tím přemýšlel, tím více ho začínala bolet hlava. Proto toho raději nechal a snažil se rozhodnout kudy půjde. Abych tady nakonec nechodil v kruhu. Jestli jsem tady teda už šel. Nakonec ho přestalo bavit nad tím uvažovat a někam se vydal. Tady byla blízko ta řeka nebo to bylo o něco dál? Byl tak ponořený ve svých myšlenkách, že si nevšiml rudého kožichu, který se skrýval v první trávě, která se začala probojovávat ze sněhu.
Zmíněného vlčího těla si všiml, až když stál přímo nad ním a hrozilo, že dalším krokem na něj šlápne. Vykulil oči a všiml si, že se jedná o vlčici s velmi nápadným kožichem pro tuto krajinu. Jak to, že jsem ji neviděl? Při této myšlence udělal pár kroků dozadu, aby na ni opravdu nešlápl. Co teď? Utéct už asi není úplně dobré.
Chvilku měl sklon k tomu, že vezme roha, ale nakonec se uklidnil a zhluboka se nadechl. "Velice se omlouvám krásná dámo a přeji vám dobrý den." Není přece nic hezčího po ránu, než být zašlápnutý. To už si dodal pouze v mysli, ale směrem k vlčici vyslal mírnou úklonu hlavy, protože tak ho to maminka naučila. Především doufal, že se na něho zlobit nebude.

// Kaňon řeky

Loterie 7

Černý vlk doklusal až na okraj jakéhosi lesíka. Pokoušel se prohlédnout skrz les, ale nedařilo se mu to. Nevěděl, zda je to způsobeno hustotou nebo velikostí lesa. Neměl žádný plán, co by měl dělat, proto se vydal okolo lesa. Nějak se mu totiž příčila představa, že by se vydal dovnitř. Možná za to mohly ohromné kořeny, které se proplétaly nad zemí. Celý povrch kvůli nim vypadal neprostupně, zamotaně a nebezpečně. Nic pro mě. Navíc ho děsily zvláštní zvuky, které se linuly z vnitřku lesa.
Když se na chvilku zastavil a zaposlouchal se do nich, nedokázal k nim přiřadit zvíře, které podobné chrochtání vydává a tím to bylo ještě divnější. Po nějaké chvilce, kdy bez hnutí stál a sledoval les přivřenýma očima, zahlédl pohyb. Možná to bylo umocněno strachem a přítmím, ale ta věc byla veliká, černá a blížila se k němu. Na nic tedy nečekal a začal utíkat pryč odtud. Kdyby mladý vlk chvilku počkal, zjistil by, že proti němu nevyběhne nikdo, kdo by ho chtěl sežrat. Dozvěděl by se, že šlo pouze o pohyb, který měl upoutat jeho pozornost a někam ho dovést. Jenže, když představivost pracuje moc divoce, všechno se zdá být nebezpečím. Sem... už... nikdy... nepřijdu, pomyslel si divoce mezi jednotlivými údery jeho mohutných tlap do země.

// Spáleniště

// Houštiny

Loterie 6

Začalo svítat a to bylo pro mladého vlka dobře. V té tmě by si totiž nemusel všimnout, že se blíží k ostrým skálám, které se prudce mění na kaňon. Nyní se však mohl tou krásou kochat. V ranních paprscích slunce se k životu probouzeli ptáci a každý si prozpěvoval svou písničku, takže dohromady to znělo jako nějaký krásný orchestr. Awarak však přemýšlel, jak by se dokázal dostat až na dno kaňonu, kde by si svlažil hrdlo v chladné vodě a třeba i ulovil něco malého k snědku. Kde je voda, tam je jídlo.
Dlouhou dobu se procházel po kraji a hledal schůdnou cestu, až takovou malou vyšlapanou stezku objevil. Měl z toho radost a chtěl se na ni vrhnout, ale včas se zarazil. Napadlo ho, že by to mohlo být zrádné, mohla by se mu podsmeknout noha a už by ho nikdy nikdo neviděl. Šel proto pomalu a opatrně až se dostal k řece. Vypadalo to tu úplně jinak než ze shora, takže se mladý vlk nějakou dobu kochal pohledem na ohromné skály okolo něho. Poté přišel k vodě a strčil do ní svůj čumák. I když ho voda dosti studila, vypil jí tolik, aby na nějakou dobu na vodu myslet nemusel.
Nakonec se začal rozhlížet po kořisti. Všiml si, že je zde spousta steziček na kterých jsou stopy, ale momentálně tu žádný jiný tvor nebyl. Až na ryby v řece, ale nepřipadal si tak zkušený, aby dokázal ulovit rybu ve vodě. Vydal se proto dál se svěšenou hlavou, až do v nose zalechtal pach rybiny. Zvedl hlavu a šel po zdroji toho smradu, až došel k rybě, která byla na suchu. Nezdálo se, že by tu byla až nějak moc dlouho, nezdála se totiž moc sušená. Zkoumavým pohledem se na ni zadíval a trochu do ní šťouchnul tlapou. Když se proti němu nic nerozběhlo, usoudil, že by ještě mohla být poživatelná. S ničím se nemá plýtvat. Netušil, proč si tu ryba dopřávala opalovaní, ale nezdálo se, že by se ještě nějak probrala k životu. Moje první jídlo tady! Myšlenka černému vlkovi proběhla hlavou a už se začal rybou ládovat. Zapátral v paměti, jestli kdy někdy jedl rybu, ale nemohl si vzpomenout. Bylo dost dobře možné, že ano, ale i ne. Ryba byla velká a celkem tučná, takže mu žaludek příjemně zaplnila. Alespoň na nějakou dobu. S veselejší náladou se vydal dál a uvažoval, jestli spatří alespoň vzdáleně nějakého vlka.

// Jezevčí les

// Spáleniště

Lot. 5

Znovu svět pohltila tma. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle tu míjely dny. Silný vítr rozehnal mraky, takže na nebi problikávaly hvězdy. Awarak se nemohl vynadívat na tu krásu. Vždy ho uchvacovalo, co všechno dokáže příroda vymyslet. Tak moc sledoval vzdálené hvězdy, až si nevšiml, že jeho kroky vedou přímo do houští, které bylo nepříjemně trnité. "Auu!" vykřikl hlasitě a bojovně se na houští podíval. Nejprve měl za to, že ho někdo napadl, proto nasadil svůj nejhorší pohled, který uměl. Jakmile však rozeznal, že jeho nepřítel je pouze nějaké křoví, zase svůj zrychlený dech uklidnil. Pomalu zacouval a snažil se vyváznout bez nějaké větší újmy na kožichu.
Když se mu konečně povedlo dostat své mohutné tělo ven, začal si kontrolovat škody. Naštěstí se mi do těch trnů nezamotala i zadní noha. Myslím, že by to do těch čerstvě zahojených jizev nebylo zrovna dobrý. Měl radost, že noha přežila, ale ze zbytku těla takovou radost neměl. Celá jeho hruď byla rozcuchaná a tu a tam se našlo pár ulomených větviček. Nešťastně si tedy sedl na zadek a začal si ladit kožíšek do podoby, jakou měl předtím.
Trvalo to dlouho, ale nakonec byl se svou úpravou celkem spokojený. Důležitý je první dojem. Sice mu bylo jasné, že jakmile se objeví první bláto, tak do něho skočí a vyválí se, ale dokud tu žádná taková zábava nebyla, musel se o sebe pořádně starat. Maminka by měla radost.

//Kaňon řeky

// Březina

Lot. 4

Mladém vlkovi trvala cesta déle, než by se mu líbilo. Všiml si však ve vzduchu jedné zajímavé změny. Když se nadechl, necítil řezavou bolest ze studeného vzduchu. Zdálo se, že se svět začínal trochu oteplovat. Že by se vrátilo jaro? Byla by to vítaná změna, hlavně co se týče pestrosti jídelníčku. Chtěl si svou teorii někde ověřit nebo lépe s někým probrat, protože silný vítr, který mu narážel do těla měl do teplé náruče jara hodně daleko. Tak jaro přece nepřichází skokem, musí přijít pomalu. Nebo se nějak pletu. Rozhlédl se po pusté krajině, jestli opravdu nenajde někoho, kdo by mu to prozradil, ale nikde nebylo ani živáčka. Je to tu všude tak neobydlený? Začínal trochu panikařit, když si představil, že je na světě jediný vlk. Pak se na chvilku zarazil, protože ho napadlo jiné vysvětlení. Nebo jsem už někoho potkal a zapomněl na něj? Měl bych se někam vrátit? Něco jsem někomu slíbil?... Tyto neodbytné otázky mu přilétaly do mozky jako můry za světlem a nedokázal se jich zbavit. Proto se rozhodl, že těm dotěrným myšlenkám uteče. Nedíval se kam běží, ale doufal, že objeví aspoň něco k jídlu nebo něco, co ho na chvilku rozptýlí.

// Houštiny

// Vřesoviště

Loterie 3

Na okolní svět padla tma. Přišla tak rychle a nečekaně, že si toho mladý Awarak z počátku nevšiml. Velmi ho totiž zaujala okolní krajina, která měla jen černou a bílou barvu. Velmi dlouhou dobu strávil tím, že se všemožně schovával a snažil se splynout s okolím. Kdyby tu tak byli sourozenci, abychom si zase mohli hrát. Byl tak zaujatý svou hrou, že si tmy všiml, až když málem narazil do kamene, který před ním zničehonic vyskočil. Mohlo se zdát, že až moc dlí v minulosti a nezajímá se o přítomnost, ale nebylo tomu tak. On si jen rád připomínal kým se doma stal, aby na to náhodou nezapomněl.
Přestal si hrát a začal vnímat okolí všemi svými smysly. Nějaké srnky, hlodavci a ptáci. A všichni jsou pravděpodobně s malou šancí na chycení. Bylo jasné, že se mu žádné zmíněné zvíře nenaservíruje přímo pod čumák, ale ta představa ho velmi nadchla. Začal tomu dokrášlovat další detaily, když tu přišel na mýtinku, kde spala spousta srnek. Všechny naráz zvedly hlavu a zabodly svůj upřený pohled do vlka. Awarak se zarazil, protože se cítil pod tolika pohledy příliš nesvůj. Nevěděl, jestli se dají před ním na útek nebo jestli proti němu bojovně vyrazí. Nechtěl nic riskovat, takže zase zacouval mezi stíny a potichounku se vzdálil pryč. "Promiňte." Ani si nebyl jistý, zda srnky rozumí jeho řeči. Mít tak srnku jako kamarádku, to by bylo. zase v jeho poklidné náladě pokračoval dál.

// Spáleniště

// Severní hvozd

Loterie 2

Černý vlk pokračoval ve své pouti. Nenarazil sice na žádný pořádný úkryt, ale nějak ho to netrápilo. Rozhlížel se po novém území, na které narazil, jenže toho moc nevykoukal. Pod jeho tlapami byla totiž tak vysoká hradba sněhu, že jakákoliv vegetace byla pohřbena pod ním. Začichal ve vzduchu, jestli náhodou nevpadl na nějaké smečkové území. Ale jeho citlivý čumák nezachytil žádný čerstvý pach. To tu nežijí žádní vlci? Ale aspoň si nemusím nikoho pamatovat. Stačí se tu jen procházet a na nic nemyslet. Zakručelo mu v břiše, jako kdyby mu chtělo připomenout, že na něco by přeci jen myslet měl.
Awarak zaměřil svůj zlatý zrak před sebe a poté se pomaloučku otáčel, aby měl pořádný rozhled, ale ať se snažil sebevíc, nic živého nezahlédl. Aby taky jo, v takový zimě je nejlepší zůstat někde zahrabaný. Dupnul tlapou, aby dal průchod malému rozčarování. Tlapa se mu kousek propadla, protože sníh zde nebyl tak umrzlý. Sehnul se a trochu sněhu spořádal. Přišlo mu to jako dobrý nápad k zahnání žízně, která ho sice ještě příliš netrápila, ale je dobré jí předcházet. I když mu trnuly zuby v puse, bylo to osvěžující a trochu ho to nakoplo k rychlejší chůzi.

// Březina

// Odněkud

Loterie 1

Mohutná tlapa dopadla na zamrzlou zem. V nastalém větru, který se přiřítil kdo ví odkud, se velký vlk oklepal zimou. Nevěděl kde se ocitl. Stromy, které se kolem něho táhly do výšky neznal. Celkově pro něho byla celá krajina jedna velká neznámá. Věděl pouze, že by bylo dobré si najít nějaký úkryt a to velmi rychle, vzhledem ke klesající teplotě. Kam jsem se to jen dostal. Jak se vyhýbal stromům, začal přemítat, jestli byl opravdu dobrý nápad odejít od rodiny. V duchu si vybavil svoji sestřičku Alyu, kterou měl nejraději. Byl by tak rád, kdyby tu s ním mohla být. Potřásl hlavou a pokračoval v cestě.
Napadlo ho, že by si mohl něco malého ulovit a že najít nějakou vodu by nebylo vůbec špatné. To, že zpočátku chtěl hledat úkryt odsunul do ústraní v jeho mysli. Svůj zlatý zrak upřel mezi stromy, jako kdyby hledal cestu z lesa ven. Cítil se lehce zmateně a ztraceně, ale nechtěl to na sobě dát znát. Na mysl mu přilétla slova, která mu radil otec. Nikdy nedat před cizinci najevo své vnitřní strachy. Nebo tak nějak to táta říkal. Zahlédl malou jeskyni, kterých v tomto lese byly spousty. Zastavil se a dumal, jestli měl s jeskyní něco v plánu nebo ne. No jasně, úkryt! No jo, ale nejdřív ulovit vodu, napít se zajíce a pak jít spát. Nebo obráceně. Přišlo mu, že je v klidu už moc dlouho a že mu toto chování je vlastně naprosto cizí. Proto se rozběhl náhodným směrem a cestou přeskakoval všemožné překážky, protože to ho moc bavilo. Vždy, když jeho tlapy dopadly na zem, trochu se probořil, protože sníh nebyl zmrzlý tak moc, aby jeho váhu dokázal unést. Jelikož mu bylo při běhu teplo, už neřešil, že je potřeba nějakého úkrytu a radostně běžel dál, vstříc novým dobrodružstvím.

// Vřesoviště