Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Erynijský les

Cítil smutek z toho, že si nechal utéct tak lahodně vypadající jídlo. Aby toho nebylo málo, jeho žaludek se začal ozývat čím dál tím víc zřetelněji. Asi chtěl Awaraka pořádně potrápit nebo se chtěl jen připomenout, aby se na něho nezapomínalo. O to se nemusíš vůbec bát. Na přísun jídla bych nikdy nezapomněl. Pousmál se nad lehkou ironií, kterou ve svých myšlenkách použil a zaměřil se na okolí. K jeho zklamání tu necítil žádné malé savce. Jen ty obrovské, které neměl šanci sám ulovit.
Zahleděl se do dálky a přemýšlel kam by se měl vydat teď. Neměl jasný cíl a chození jen tak namátkou mu už nepřišlo tak zábavné, jako když se sem dostal. Tak jak tedy? Na smečku se necítím, ale někoho bych zase mohl potkat. Aspoň na chvilku. Chtěl ale začít popořádku, takže se nejprve zaměřil na zaplnění žaludku. Což znamenalo vydat se do dalšího lesa, kde by měl šanci něco ulovit.

>> Aina

<< Vodopády

Do čumáku ho udeřil pach jehličnatých stromů. Ocitl se v lese, kde stromy rostly do takové výšky, že by si musel vykroutit krk, aby viděl na jejich špičku. Musí to tu být ohromně staré. A také využívané. Ve vůni lesa rozeznal vlčí pachy. Žádné ale nebyly tak silné, aby to tu udržovaly jako území. Oddechl si, protože se na chvilku vyděsil, že vstoupil na území nějaké smečky. A to se mu moc nechtělo. Ještě by se mi tam líbilo a co pak? Sice, život ve smečce mohl být lákavý, ale pro ztráty paměti přeci z rodné smečky odešel. Proč by se teď pouštěl do smečkového života, navíc s úplně cizími vlky.
Jak byl zadumaný, nevšiml si, že v křoví sedí zajíc. Proto strašně nadskočil, když se kolem něho mihla hnědá šmouha. Než si uvědomil, co se děje, sledoval mizející bílou bambulku ocásku. Sakra. Začal si více všímat okolí a došlo mu, že jeden pach, který nebyl tak starý, mu přijde povědomý. Myslím, že se jedná o tu vlčici, která byla u věže. Ale říkala mi vůbec jméno? Nebo ne? V hlavě si ještě dokázal poskládat, jak vlčice vypadala a jakou měla barvu, což mu přišlo jako pokrok. Nechtěl to však zakřiknout, takže přestal myslet na pachy jiných vlků a vlčic a soustředil se na jídlo. Bohužel pro něj, tohle byl asi jediný zajíc v jeho blízkém okolí. Pachy, které se k němu dostávaly, byly až moc vzdálené. Smutně potřásl hlavou a vynadal si, že se musí příště lépe koncentrovat. Takhle by to nešlo, zima se blíží a shánět potravu bude těžší a těžší.
Už nevěděl, jestli je rád, že je v lese. Možná si to bude více užívat, až bude mít plný žaludek. Rozběhl se klusem a rozhlížel se na všechny strany, jestli toho zajíce ještě třeba nezahlédne.

>> Západní Galtavar

<< Západní louky

Zdálo se, že se vlk dostává do oblastí, kde to životem ostatních vlků moc nežije. Musel však uznat, že by asi on sám nechtěl bydlet u vodopádů. Sice zdroj vody to je nenahraditelný a zvěř, která se sem přijde napít, je jako naservírovaná přímo pod nos. Ale z hlediska bydlení to je krajně nepraktické. Rozhlédl se svými žlutými kukadly po okolí, jestli nezahlédne zvíře větší, než je on sám nebo naopak menší, které by se dalo ulovit. Už to byla dlouhá doba, kdy naposledy jedl. A jeho žaludek se začínal pomalu ozývat, že už je čas zase něco zakousnout. Povzdechl si a šel se podívat k vodě, jestli tam nejsou nějaké ryby.
Když došel přímo k vodopádům, pochopil, že tady ryby nebudou. Mohlo mu to dojít už předtím, že nikdo velký z vodní říše tu bydlet nebude. Byl by o kameny rozbitý dřív, než by stihl pochopit, co se stalo. Černobílý vlk se chvilku kochal pohledem na vstávající slunce, které se bledě odráželo ve vodě. Jelikož byl podzim v plném proudu, nemělo už takovou sílu, aby to tu rozzářilo. Proto se nedíval dlouho a zkusil se aspoň napít a tím ukecat žaludek, že ještě to zvládnou bez jídla. Ale měl bych se vydat do nějakého lesa, třeba takový zajíc by byla bašta.
Moc se mu nechtělo do studené vody, aby se dostal na druhou stranu, tak se vydal po proudu dál, jestli to nebude někde lepší. Když ušel takový kus, že sluníčko bylo už ve větší síle, tak našel něco jako brod. i tak si musel smočit packy, ale nebyl žádná bábovka, aby to nedal. Trochu se oklepal zimou, ale podařilo se mu bez větších obtíží přejít po kamenech a spadaných stromech na druhou stranu. Oklepal se, protože se mu nějaké kapičky z vodopádů zachytily do kožichu a hned pokračoval směrem do lesa kde, jak doufal, najde nějakého ušáka.

>> Erynijský les

<< Úzká rokle

Jeho oči přeletěly celou louku. Bylo to tu kouzelné a nádherné. V zapadajícím slunci toto místo hrálo všemi barvami. Jen byla škoda, že už byl podzim v plném proudu. Květy v sobě neměly už tolik barvy, jako kdyby bylo léto. I tak to bylo krásné. Mnoho samců by to možná ani nedocenilo, ale Awarak byl vychovaný tak, aby si všímal okolí. Nejen z hlediska lovu a stopování, ale i právě kvůli takovýmto přírodním úkazům. Všiml si, že na druhé straně louky se páslo stádo srnek. Vítr vál od nich jeho směrem, proto je mohl pozorovat. Nebyl však bláhový, aby se na ně rozeběhl sám. Proto je nechtěl zbytečně rušit a pokračoval po druhé straně. Opatrně našlapoval, aby třeba v koberci květin nezapadl do nějaké díry, ale jak se zdálo, žádné zde nebyly.
Rozmýšlel se kudy dál. Bylo určitě spoustu míst, která ještě nenavštívil. Nebo možná už jo, ale nepamatoval si to, a proto by stálo za to je objevit znovu! Vyšlapoval si dál vycházkový tempem a užíval si poslední paprsky slunce, než se nadobro ztratí.

>> Vodopády

<< Stepní pláň

Pln dojmů pokračoval v cestě za svým čumákem. Neměl přesný cíl, kam by se měl vydat. Všichni se rozprchli tak rychle, že mu ani nedali možnost, aby je doprovázel. A to si na ně už začal zvykat. Nejvíce na černobílou vlčici, která na něho byla moc milá. Vzduch se ochladil, ale jemu to moc nevadilo, protože měl krásně huňatý kožíšek, za což byl rád. A až nastane ta opravdová zima, tak se mi bude moc hodit. Na chvilku se zarazil v cestě a zaposlouchal se do okolních zvuků. Voda! Rozběhl se za zvukem, ale raději brzy zase zpomalil, co kdyby tu byly kluzké kameny. Cesta ho zavedla do rokle, ve které opravdu byla voda, která někam spěchala. Přistoupil blíž ke břehu a nejprve smočil do vody tlapku. Potřeboval si zjistit, jak studená voda a jestli mu nějak neublíží. Třeba by mu mohla rozleptat kůži.
Trochu se oklepal z teploty vody, ale naštěstí nebyla nějak závadná, alespoň pro kůži. No a jestli se z ní otrávím, tak to bude fakt smůla. Pomalu se napil, aby mu ledovější voda nepřivodila nějaký šok a hned začal hledat cestu, kudy by mohl pokračovat. Nejpřijatelnější se zdálo pokračovat, takže opatrně postupoval dál, až narazil na místo, kde se rokle spojovala s lesem. Chvíli váhal, jestli se vydá lesem nebo stále kolem vody, ale nakonec zvolil lesní cestu. Přeci jen, tam mohl alespoň běžet a že měl energie na rozdávání.

>> Západní louky

// Děkuji. :) Pokud stačí dát vědět sem, tak prosím o drahokamy a je jedno které. :D

Oba dva čekali, jak to s nimi dopadne. Awarak neměl strach o sebe, ale měl strach o druhou vlčici, aby si jí tu ta bytost nenechala. To by černého vlka mrzelo, protože si myslel, že by si to nezasloužila. Když domluvil, chopila se slova zástupkyně věže. Soustředěně naslouchal jejím slovům, až si nestačil uvědomit, že už nestojí v místnosti, ale kouká se na věž zvenčí. A společně s Darkií. Měl z toho velkou radost, že si je víla uvnitř nakonec nenechala. Bylo tak osvobozující cítit v kožichu ten chladný podzimní vzduch. "Sbohem, uslyšel Awarak a sledoval, jak věž mizí zase neznámo kam. "A nejsem víla, jsem lidská bytost. Zděšeně se podíval na Darkii, jestli to také slyšela, ale vypadalo to, že slyšela vlastní verzi. Ona může komunikovat nezávisle s námi oběma. Byl z toho celý pryč, ale na rozloučenou zamával ocáskem, aby se aspoň nějak rozloučil.
Během chvilky k němu přiběhla černobílá vlčice. A měla evidentně dobrou náladu, která se přenesla i na něho. "Jsme prostě dobří, musím nám gratulovat," zazubil se na ni, ale najednou si všiml, že její radostná nálada někam vyprchala. Začala se kolem sebe rozhlížet a jeho napadlo, jestli hledá ostatní vlky. Třeba měla mezi nimi nějaké kamarády. "Určitě se jim nic nestalo a ta lidská bytost si je tam taky nenechala." Chtěl ji nějak uklidnit, ale podle jejího zase uvolněného postoje pochopil, že zachytila něčí stopu. Opětoval její pohled, když se mu zadívala do očí a vyslechl si, co měla na srdci. Ujistila ho, že to co se stalo ve věži, tam také zůstalo. Že se nemá cítit kvůli těm útokům nějak špatně. Upřímně na to chvilku zapomněl, ale jak to připomněla, začalo se mu to odehrávat před očima. Ale přikývl, aby dal najevo, že si z toho nic nedělá. Stejně je možné, že si to příště nebude pamatovat. Usmál se, když zmínila zvláštní příležitosti. "Jo, na tom něco bude," i když si nebyl úplně zcela jistý, kolik jich měla na mysli. Prozradila mu, že musí běžet domů, což ho trochu zamrzelo, ale chápal to. Kdyby tu měl někde rodinu, taky by se nezdržoval tak dlouho mimo území. "Šťastnou cestu a najdi brzy správný směr," popřál ji a když už byla skoro pryč z pláni, zavolal na ni, to, co zapomněl dodat. "Určitě se uvidíme, taky se zatím měj hezky!" Milá vlčice. Tak, kam jdu teď já? Neměl jasný cíl, což neměl ani předtím, ale nechtěl zůstávat na jednom místě moc dlouho. Tohle mu zatím jako dlouhá zastávka stačila. Mohl bych se podívat po nějaké vodě a taky jídle. Začínám mít hlad. Vyšel vycházkovým tempem, ale než se úplně vytratil, ohlédl se ještě na místo, kde byla věž. Bylo to tu takové prázdné. Potřásl hlavou a pokračoval dál.

>> Úzká rokle

// Možná budu vypadat hloupě, ale taky jsem si říkala, že to bude Blue. Nevím proč, asi že jsem v tom viděla jakýsi rukopis. :D Ale co, hlavně, že jsme se pobavili, že tě to taky bavilo a moc děkuji za akci, byla parádní. :) A kéž bych uměla kreslit aspoň zčásti jako Maple a Matali. Obě to máte povedené. :)

Byl králem, největším hrdinou, byl pán celé arény. A jeho úspěch se ukazoval. Znovu, znovu a znovu, jako nekonečná smyčka a on byl na sebe hrdý. I ten tajemný hlas ho pochválil. Rozhlédl se po spoušti, kterou zanechal. A stejně jako se těla ostatních vlků vracela k životu, jemu se navracelo rozumné uvažování. Smích mu tuhl na rtech, nechtělo se mu uvěřit, že byl schopen takových hrůz. Když účinek prášku vyprchal a měl dokonale čistou hlavu, nejraději by se zahrabal pár metrů pod zem. Já jim ublížil. Vlčicím. Co jsem to za vlka, takhle mě maminka nevychovala. Chtěl za každou vlčicí osobně dojít a hluboce se omluvit. Kdyby tu byl nějaký zajíc, tak by každé jednoho ulovil. Byli však stále zavřeni ve věži. Než se jakkoliv rozpohyboval, přišla za ním Darkie se skloněnou hlavou. Vůbec by se mnou neměla mluvit. Vždyť jsem ji strašně ublížil. Zdálo se mu, že vlčice má stejný názor, akorát naopak, že ona ublížila jemu. "Odpouštět? Není co odpouštět, to ty prosím odpusť mě, že jsem se k tobě tak škaredě choval. Také jsem to nebyl já a slibuju, že ti to nějak vynahradím." Kdyby se tak nestyděl, možná by ji tlapkou zvedl hlavu, aby věděla, že se na ni vůbec nezlobí a že by měla být oprávněně naštvaná na něj. Hloupá věž.
Sebral poslední zbytek odvahy, že se půjde omluvit i ostatním, ale zachytil cizí pach. Ostražitě se na příchozí bytost podíval, něco ho při pohledu na ní znepokojilo a uklidňovalo zároveň. Jestli její vzhled, natolik vzdálený všem tvorům, jaké zatím potkal, nebo to dělala barva jejích očí. Jakmile však promluvila, veškerá nervozita z něho opadla. A vypadalo to, že i ze všech ostatních. Jenže její slova mu na klidu moc nepřidala, když prohlásila, že se s ostatními loučí a oni se vypařili. Coo? Nešlo mu si dělat starosti, protože bytost to nedovolovala tím klidem, který vyzařovala. A nakonec zaměřila pozornost na něj a na Darkii, na poslední vlky, kteří tu zbyli. A nebyl to zrovna jednoduchý úkol. Měla dlouhý monolog o tom, že nejlepší je skončit před vrcholem a proč by tu oni nemohli taky zůstat. Podíval se na Darkii, ale ona se podívala dřív a v jejích očích bylo stále vidět, že jí mrzí, jak na něho zaútočila. Mírnou úklonou hlavy jí dal najevo, že se na ni opravdu nezlobí.
Poté zaměřil svoji pozornost na bytost. Ocitli se na lesní půdě, což mu bylo mnohem milejší, než kamenná podlaha věže. Černobílá vlčice s ní začala vést svůj rozhovor, ale přišlo mu, že dokáže vnímat i jeho hlas a nezávisle mu odpovídat. Tak to tedy zkusil. "Nevěděl jsem, že zde budou poklady. Neběžel jsem dovnitř za září, ale spíše, že jsem měl pocit, že se to ode mě očekávalo." Ale víla byla neoblomná a věděla, co odpovědět. "Takže nejsi svobodný ani venku, mimo tyto zdi? Musíš běhat za davem vlků, jen aby si někam zapadl? Tady nemusíš nikam běhat. Budeš tu s námi bydlet," její hlas už nebyl tak vlídný jako před chvílí. Zdálo se mu, že je v něm více chtíče. "Ne, tak jsem to nemyslel. Viděl jsem tam běžet Darkii, tak jsem běžel za ní, aby tu nebyla sama. S pocitem, že někdo chce, abychom sem běželi, což jste nejspíš byla vy." Víle se po tváři mihl úsměv, ale jen takový letmý, který mohl říkat, ano byla jsem to já, ale naopak to mohla vyvrátit. Nedalo se poznat, co má přesně za lubem. "Víte, ani jsem nevěděl, že nějaké poklady existují. Tedy poklady ve formě drahých kamenů. Co bych s nimi dělal. Zatím jsem nepotkal nikoho, komu bych je nabídl, takže bych svou svobodu určitě za poklad nevyměnil. " "Myslíš, že šlechetné srdce je to jediné, co tě sem přitáhlo? Jen se podívej, mohl by si tu s námi být napořád. Co by tě vedlo k tomu, aby ses vrátil k životu předtím?" Na chvilku nastalo ticho. Vlček si to musel poskládat v hlavě. Co ho vlastně táhlo ven. Zase toho tolik nebylo. Ale, už by neviděl východ nebo západ slunce. Necítil tu podivnou slanou vodu, ke které se ještě někdy chtěl vrátit. Ano, tohle ho vedlo ven. "Netoužím vidět vrchol. Věřím tomu, co jsi říkala, že nejlepší je skončit v tom nejlepším. Ale rád bych se vrátil ven k těm obyčejným věcem. Jako je sledování západu nebo východu slunce. Dovádění ve vodních vlnách. Nepochybuji, že by to věž neumožnila, ale nebylo by to skutečné. Byla by to jen iluze, která nás přenesla i sem, na tohle lesní místo. A já nechci žít v iluzích. Rád bych žil naplno tam venku. Svobodný, jak říkáš. To je moje obhajoba toho, proč bych šel rád ven." Když si to zpětně přehrával, nedávalo to všechno smysl. Ale za svými slovy si stál. A čekal, co na ně bude říkat tajemná bytost.

Čekal, že se vlčice zalekne a nebude se nijak bránit. Ale asi se trochu přepočítal. Možná mu do hlavy stoupla pýcha, jak zvládá dobře své protivnice. Maple se vymrštila a zřejmě zahodila veškerou ostýchavost nebo pud sebezáchovy, ale šla po černém vlkovi hlava nehlava. Byl donucen svůj vodní bič pustit, aby se jí mohl bránit. Snažil se vyhýbat jejím výpadům, zároveň ale kousal a drápal, aby způsobil co nejvíce škody na jejím krásném kožichu. Občas hrábnul do prázdna, i když se mu zdálo, že častěji se trefuje. Ani Maple nedělala časté omyly. Awaraka tahle hra, na kdo dá více zásahů, začala trochu nudit. Jelikož stále ovládal magii vody, obalil si celé tělo vodou jako štít. Vlčici voda zbrzdila tlapku, takže ji to trochu vyvedlo z rovnováhy. A to bylo celé, co rozzuřený vlk potřeboval. Nechtěl totiž všechno vsázet na magii. To bylo tak pro zbabělce, vyhrát pomocí magie. Řeklo se boj, tak boj. Jak byla Maple maličko rozhozená, ohnal se po ní zuby a zakousl se do první věci, která mu pod tlamu přišla. Byl to bok žíhané vlčice, tak se pořádně zapřel a trhnul s ní k sobě. Tím ji z rovnováhy vyvedl úplně a hodil s ní zase od sebe. Výsledek byl, že měl vlk plnou tlamu chlupů a trochu krve na čumáku. Zřejmě držel Maple víc, než čekal. Bodl ho velmi neznatelný osten lítosti, přeci jen, on se tak k vlčicím nechová. Ale bylo to jen velmi krátkodobé. Vlčice se začala zvedat ze země, zřejmě jí to bylo málo. Proto k ní přiskočil, chytil ji za čumák a přinutil ji, aby ho následovala. Musela, pokud nechtěla mít po nosu. Když si myslel, že už by jí to mohlo stačit a upřímně ho to už ani moc nebavilo, pustil ji, možná až dost šetrně na jeho předchozí počínání. A jako bonus ji chytil za kůži za krkem, zatřásl s ní a upustil. Maple se mu zdála už dost poničená, takže hrozbu už nepředstavovala. A ani výzvu.
Krvelačně se podíval po někom dalším. Byl tu vlk, který vypadal, že toho má taky dost a ještě byl zavřený ve vodní kleci. Pak tu byla vlčice, která ho tam zavřela. To mohla být ta výzva, kterou hledal. Pravda, byl trochu vyčerpaný, ale adrenalin dělal svoji práci a udržoval ho ve vysokém tempu. A vlčice měla povzbuzení taky dost, protože se na něho sama rozběhla. Běžela velkou rychlostí a Awarak ji běžel vstříc. On se zastavil, ale ona se odrazila, a chtěla mu skočit na záda, přičemž měla na tlapách ohromné vodní drápy, které vypadaly nebezpečně. Awarak lehl k zemi, ale teď mu byla jeho mohutnost překážkou, protože nebyl tak nízko, jak by se mu líbilo. Sice přes něho Matali přeletěla, ale povedlo se jí udělat mu na zádech dost hlubokou řeznou ránu. "Tak to ne holčičko," zavrčel a okamžitě se postavil. Stihl to asi o vteřinu dřív, než ona, ale ani tak nic nevymyslel. Ona se na něj vrhla znovu a tentokrát šla po krku. A ještě tak divně, asi aby s ním hodila na zem. On se však obrnil, tentokrát ledovým brněním, takže se její zuby zasekly do ledu. Až tohle využil jako časovou výhodu a oplatil ji skočení po krku. Matali však byla mrštná a dlouho se jejich zápas otáčel v kolečku: skok na krk, úhyb, skok na záda, úhyb... Když už oba měli o pár šrámů navíc, Awarak víc hlubokých, protože vodní drápy byly vážně ostré, v hlavě mu cvaklo, co by měl udělat. Musím ji zbavit těch drápů! Rozběhl se skrz vzduch a napočítal raději do deseti, aby měl jistotu, že bude magie fungovat. Nečekal, že by byla hloupá a běžela za ním, proto se zastavil za obrazcem magie a vytvořil vzdušný vysavač, který hnědobílou (// omlouvám se když tak za špatné určení barvy :D EDIT: opraveno :D) vlčici pohltil a protáhl jí vzdušnou magií. Její drápy zmizely a než se mohla nějak vzpamatovat, chytil ji Awarak pod krkem a začal pomalu zesilovat stisk. Těšil se, až se mu čerstvá krev rozlije po čumáku, ale vlčice sebou začala neklidně šít a prohlásila, že se vzdává. Nechtělo se mu ji pouštět, když mu dalo tolik práce ji chytit, ale zase byl by nečestný, kdyby pokračoval i po tom co se vzdala. A tak ji pustil na zem, odešel doprostřed arény a usadil se tam jako vítěz.

// Hotovo. :D Byla to fuška. :)

// Jé, tak děkuji. :D Zítra to dokončím, dneska to už nedám, doufám, že moc nevadí. :)

Jeho plán na sebe upozornit vyšel skvěle. No dobře, vlčice ho možná sledovala už delší dobu, ale proč si upírat zásluhy. Šel k ní s celkem jasnou představou, jak zaútočí, co provede se zemí, jenže se trochu přepočítal. Nechápal, jak to žíhaná dokázala, ale rozběhlo se proti němu slušně velké tornádo. Zasmál se a upevnil si tlapy v zemi. Jenže větrný vír měl více síly, než čekal. Vyrval ho ze země a otáčel s ním kolem dokola. Snažil si vytvořit šlahoun, aby se zachytil, ale mohl jen bezmocně sledovat, jak se mu vzdaluje. Začala se mu vařit krev v žilách, protože si takhle spravedlivý souboj nepředstavoval. Těšil se, až se dostane na pevnou půdu, aby si to mohl vyřídit osobně. Přání se mu stačilo splnit dřív, než se mu pořádně zamotala hlava. Najednou totiž vítr ustal a Awarak letěl k zemi rychleji, než by mu bylo milé. Honem si pod sebou vytvořil hromádku měkké hlíny, ale přeci jen to nebylo dost pohotové. Docela slušně to zadunělo, když konečně dopadl.
Než se stačil oklepat, vyrostla kolem něho trnitá klec. Jeho zlaté oči začínali vidět rudě. Sakra, čím vším to ta potvora vládne? Nechtěl se k trnům moc přibližovat, bylo dost možné, že do nich napustila jed. Ale její slova slyšel moc dobře. Jenže stále seděla, takže čekala na jeho akci. Tím si získal čas na to, aby se podíval, který z živlů je blízko, protože se mu nezdálo jako dobrý nápad proti zemi použít zemi. Ale aspoň se odsud dostanu. "To víš, je tu tak krásně, že sem budu jezdit na dovolenou!" Do svých slov se pokusil dát co nejvíc ironie, kolik mohl. I kdyby se ironie úplně nehodila, tak jemu se moc líbila. Nechal z půdy vyrůst plevel, kterým udusil rostlinu, která mu bránila v pohybu a vytvořil si jím průchod. Jenže nevytvořil si ho směrem k vlčici, ale k obrazci vody. Co nejrychleji jím proběhl a ucítil, že jeho propojení se zemí se vytratilo. Pár vteřin se nic nedělo, ale za chvilku pocítil příval vody. To už běžel k vlčici z boku, skočil na ni a s hlasitým výkřikem se jí zakousl do kůže. Jenže svůj skok trochu přepísknul a svalil se setrvačností i s ní na zem. Chvilku se vymotávali ze společného objetí, ale brzy byl znovu na nohou. Vytvořil si jakýsi vodní bič a chytil Maple do něho nohu. Druhý konec svíral v tlamě a chystal se s ní trhnout, aby ji poslal k zemi a měl nad ní výhodu. Ale, povede se mu to?

// Darkie: Tak to jsem ráda. :D
Maple: Snažila jsem se moc nemanipulovat, aby si mohla odpovědět a pak abych mohla rovnou navázat na boj s Matali, jestli to takhle nevadí. :D

// Zvládnu obě levou zadní. :D No dobře, to by bylo moc namachrovaný. :D Děkuju Maple, že si počkala a Darkie, že si mi dala volnou ruku. :)

Čekal s ostatními u velkého poháru na další, ale moc jich už nedorazilo. Jen vlk, který mu moc do oka nepadl. Kde jsou ostatní? Vždyť nás na začátku bylo víc? Přemýšlel, jestli skončili v džungli, u svého zlého dvojčete nebo až na dráze. Neopomněl jsem nic? Bylo toho tolik, že už si nejsem jistý. Převážně hnědá vlčice se představila jako Matali. Awarak jí úklonou hlavy poděkoval, že se představila. Ale zdála se nesvá nebo mírně nervózní. Nebylo divu, kdo by nebyl v rozpacích z věže, která si dělá, co chce. I když to taky mohlo být velkou skupinou vlků. Každý se s tím vyrovnává po svém.
Neměl však velkou příležitost si s někým popovídat víc, i kdyby si to moc přál. Najednou kolem nich vystřelily do vzduchu kůly a uvěznili je v jednom kruhu. Rozhlédl se zmateně po ostatních, ale nevypadalo to, že by v tom měli prsty oni. Áha, další výzva. Šel se podívat blíž, aby zjistil, jestli jsou ze dřeva nebo z nějakého jiného materiálu. Nějak mu nedocházelo, že se nejedná o soutěž "dostaň se ven co nejdřív", ale o arénu. Zrovna když k jednomu čichal, ozval se z výšky hlas.
Awarak nadskočil, ale doufal, že si toho nikdo nevšiml. Raději se zaposlouchal, co jim chce hlas říci. A že to byly divné věci. Bojovat? S vlčicemi? Sice je hezké, že když umřou, tak to bude jen na oko, ale tohle není jako vlčecí hry. Tohle už je vážný. Neměl v úmyslu s nimi bojovat, ale dlouho mu to nevydrželo. Nevšiml si, že se na ně snesl prach a on ho vdechl. Čeho si ale všiml, bylo, že už to začínal brát jako hru. Bojovou. Až moc reálnou. Měl chuť někomu zakroutit krkem. Brousil si zuby na první oběť, která stála u něj a to byla žíhaná vlčice. Jenže, než se k ní rozběhl, proletěla kolem něho ohnivá šipka. Awarak se zastavil a otočil se po zdroji toho ohně. A nebyl tím nikdo jiný, než černobílá vlčice. "Tak fajn. Jedna po druhé," zabrblal si a šel pomalu k ní. Ale ona se nezdála, že by na něco čekala. Když se ji nepovedlo ho prošpikovat oštěpem, tak se na něho vrhla hrubou silou. Naštěstí pro něj mu matka příroda nadělila větší tělo, než by v tomhle věku měl mít. Lehce ji tlapou odrazil zpátky, ale ona se nehodlala tak rychle vzdát. Zatím co si rychle připravovala síly, rozhlédl se Awarak kolem sebe. Nevěnoval pozornost probíhajícímu boji kousek od něho. On hledal zdroj síly, který pomohl vlčici vytvořit oheň, protože to nemohla mít jen tak od sebe. Pak si všiml, že pár kroků za ní jsou různé obrazce. To bude ono, problesklo mu hlavou a padl k zemi, aby se vyhnul letící ohnivé kouli. Začal pomalu obcházet Darkii, jako šelma, která si prohlíží kořist a hodnotí, kde má největší slabinu. Tím se dostával blíž k jednomu ze živlů, ale vlčici se evidentně nechtělo čekat. Vyběhla proti němu s hrubou silou. Kašlu na magii. Nebál se ohně, nebál se vlčice, chtěl jen cítit krev.
Awarak zatnul svaly a zůstal stát na místě. Darkie sice do něho narazila velkou silou, ale moc to s ním nepohlo. Zdála se být maličko otřesená nárazem, tak ji černý vlk chytil za kůži za krkem a chtěl ji strhnout na zem. Ona se ale nedala a chňapala mu po nohou. To se mu ani trochu nelíbilo, takže pustil její krk a začal jí kousání oplácet. Dlouho se jen tak pošťuchovali, i když pár krvavých šrámů na obou čumácích utkvělo. To ale Awaraka ještě více povzbudilo po boji a začal být tvrdší. Skousl první část kožichu, který našel a nemilosrdně s vlčicí hodil o zem. Teď už byla opravdu vyvedená z míry, takže ji chytil za tlapu a kus s ní běžel, jako s trofejí, čistě jen proto, aby ji tu tlapku pochroumal a ona nemohla běhat. Pak ji pustil a chtěl ji prokousnout krk, ale na to byla ještě dost akční. Jak se blížil, tak se mu sama pověsila zespoda na krk. Nebylo to vůbec příjemné, takže se ji kopáním snažil sundat. Což se mu povedlo, ale vytrhla mu velký chomáč chlupů a jeho to hodně zabolelo. V očích mu zaplálo světlo nenávisti, a když se Darkie snažila postavit, shodil ji hlavou znovu na zem, dupl jí vší silou na poraněnou nohu, aby se nemohla hýbat a nakonec nebohou vlčici poslal do bezvědomí, když na ni hodil zeminu. Nepohřbil ji úplně, jen se trefil tak nešikovně, že z toho omdlela. Kde se ta země vzala? No nic, když už tu je, tak půjdeme na někoho dalšího. Awarak si totiž nevšiml, že při souboji a různém rozbíhání proběhl živlem země. O polozahrabanou vlčici se už nezajímal a vydal se k další vlčici, na kterou měl spadeno už od začátku. A aby o jeho příchodu věděla, vyslal jí naproti spršku kamínků a uprostřed byl jeden velký. Doufal, že mine, aby si s ní mohl pořádně zabojovat. Chybějící chlupy pod krkem mu totiž zvyšovaly touhu po krvi.

// No, tak nakonec nevím, jestli to bylo dobré nechat mi v tom volnost. Snažila jsem se tam propracovat nějakou taktiku a tak, ale vůbec nevím, jestli se mi to povedlo. :D

Naštěstí ho ten druhý vlk už moc dlouho neterorizoval. Nebo možná jo, ale Awarak ho nevnímal. Byl schovaný před světem v tlapkách, a když dlouho slyšel kolem sebe ticho, odvážil se znovu pohlédnout do té nehostinné pustiny. Opravdu, jeho zlé a protivné dvojče zmizelo. Černý vlk se pomalu zvedl na tlapy a oklepal ze sebe písek. Byl otřesený a ještě více zahanbený. Vždyť jsem to byl já, ale jako v nejhorší noční můře. Takhle nikdy nesmím dopadnout. Nikdy! Možná to bylo tím, že si sám sobě slíbil, že takový nebude, možná už ho věž nechtěla dále trápit, ale svět zčernal. Znovu. A to si nemusel schovávat hlavu pod tlapky.

Ocitl se na podivném místě, ale už ho to nijak nepřekvapovalo. Zvedl hlavu k obloze, aby si to tu mohl prohlédnout. Byl moc rád, že vidí slunce, i když dost pálilo a jemu se začínalo dělat horko. Poté mu pohled sklouzl na zdi, které vedli rovně kamsi do dáli. Určují směr? Naklonil hlavu na stranu a podíval se vedle sebe, protože tam slyšel hluk a připustil si, že tu cítí pachy ostatních vlků více, než za celá dvě patra. A opravdu, byli tu, ale ne všichni, tedy, aspoň mu to tak přišlo. Viděl vedle sebe vlčici s maskou a zavrtěl na ni ocáskem. Ale neměl moc chuť se bavit, protože se bál, že by mohl být ochraptělý z toho, jak se nechal rozbrečet a to by mu na důstojnosti moc nepřidalo. Podíval se před sebe a zjistil, že někdo už vyrazil. A když Dakrie... Darkie vykřikla, ať si dají pozor, instinktivně se podíval za sebe.
Zeď za nimi se pomalu přibližovala a hrozilo, že kdyby zůstali na místě, tak je přejede a rozplácne. "Pojďte, honem," také křikl na ostatní a vydal se za černým ocáskem, který se mu už ztrácel v dáli. Jak se postavil nové výzvě a znovu mu začala žilami pumpovat krev, přestával myslet na to, co se stalo o patro níž, ale v hlavě mu to zatím zůstalo. Teď by se mi hodilo zapomenout. A když ne, tak si to musím ujasnit později. Teď není čas na rozptylování. A opravdu nebyl. Darkii už nikde neviděl, za to doběhl k místu, kde země končila. Přišel se podívat blíže k proudící a bublající tekutině a cítil z ní sálat takové horko, až o pár kroků ustoupil pryč. Začal se rozhlížet kolem sebe, až ho napadlo, podívat se nad sebe. A tam byla odpověď na to, jak se přes lávu dostat. Aspoň v to doufal. Že to nebude jen nějaký žertovný kvádr, který mu zmizí pod nohama, když na něj stoupne, I když, jak může být jen tak ve vzduchu? Na jednu stranu to je nemožné, ale tady jsem viděl už tolik divných věcí, že by mě to opravdu nemělo překvapovat. Navíc, ostatní to museli určitě taky přeskákat. Ale, co když jsou utopení a už je nikdy nikdo nenajde? Doufal, že je správně první možnost a poodešel ještě kousek od prvního kamene, aby se mohl dobře rozběhnout a skočit.
Skok se mu povedl naprosto parádně a přistál bezpečně na kameni. Chvilku počkal a zkusil i zadupat, aby měl absolutní jistotu, že se nepropadne. Nestalo se tak, takže pokračoval ve skákání dál. Ne, že by neměl strach, ale měl pocit, že skákání by pro něho nemělo být nějak těžké. Přeci jen se jednalo o mladého a pružného vlka. Sice velkého, ale už si na svou velikost zvykl. Když doskočil na zem z posledního kamene, všiml si dřevěné bedny, Sice mu v cestě nijak nepřekážela a ani nedohnal ostatní, aby zjistil, co s ní udělali, ale byl zvědavý, co je uvnitř. Nejprve litoval, že seskočil z kamene dolů, protože by se shora dobývala líp, ale když si znovu přeměřil vzdálenost, usoudil, že by na vršek stejně nedoskočil. Namátkou zkusil, jestli třeba nezačne hořet nebo třást zemí, ale ani jedno se nestalo. Tak jinak. Lehnul si pod bednu a otočil se nohama vzhůru. Krásně na ni dosáhl, takže začal hrabat. Hrabal až třísky lítaly, ale nevzdával se. Po nějaké době konečně prkno povolilo a on se dostal dovnitř. Rychle uhnul, aby na něj třeba něco nespadlo a dobře udělal. Ven se vyvalila hromada čehosi s klikyháky na sobě. Zvědavě do jednoho strčil čumákem, ale nic se nestalo. Co to je za podvod? Zakroutil nad tím hlavou a nechal to ležet na místě. Asi to nebylo nijak důležité.
Pokračoval v cestě a dostal se k další překážce. Ve vzduchu nic nebylo, tentokrát se to odehrávalo na zemi a vlastně i pod zemí. Ale když se blíže podíval pod žebřík, umanul si, že pod zem se podívat rozhodně nechce. Doufal, že hlava, kterou tam viděl, nepatří nikomu z jejich skupiny. Takový osud by nikomu nepřál. Šťouchl tlapou do první příčky a tím dal do pohybu celý žebřík. Podíval se na ostatní příčky a pak na svoje tělo. Konečná, tohle nedám. Ale pak si vzpomněl, jak by to dopadlo, kdyby znovu potkal své špatné já. Smál by se mi. A já nejsem žádný strašpytel. Nadechl se a stoupl na první příčku. Jenže udělal tu chybu, že na ni stoupl dvěma tlapkami a to ho stálo rovnováhu. Cítil, jak padá a viděl přibližovat se kůly a jen čekal na bolest... Která se nedostavila. Nadechl se a zjistil, že stojí pevně nohama na zemi. Otevřel oči a viděl, že je znovu na začátku. Paráda! Rychle se zkontroloval, jestli není propíchnutý naskrz, ale byl v pořádku.
Rozběhl se s novým elánem. Viděl, že se nemusí tak strachovat, protože se mu evidentně nemohlo nic stát. Teda, vsázel na to. To mu uklidnilo mysl a začal si to více užívat. Vzdušné kameny? Brnkačka. Podíval se na bednu, ale ta zůstala otevřená. Pokračoval tedy k lávce a tentokrát pokládal jednu tlapku na jednu příčku, rychleji než předtím a nedíval se dolů. Brzy ucítil zase pevnou půdu a tak se rozběhl celý radostný dál. Došel k ohromné houbě, která bránila v průchodu dál. Ale dovnitř vedly dveře a tak se jimi vydal. Čekal, že ho něco bací do hlavy, ale naštěstí dveře zůstaly stále otevřené. Vyšplhal se po schůdcích až na vrchol a tam ho čekal další žebřík. Zkusil se podívat dolů a viděl pod sebou jen stejnou hmotu, jako pod kameny. Divil se, že se ten žebřík nerozpustil, ale nechal to plavat. Jen ať už jsem pryč. Zkusil použít stejný princip, který mu už jednou vyšel, ale zjistil, že tady nemusí tak balancovat, protože lávka byla pevnější. Proto mu nezabralo mnoho času dostat se na druhou stranu, kde ho čekala jízda po zadku dolů. "Jupí," křičel, když jel dolů. Byla to krátká jízda, což mu přišla jako škoda, ale běžel dál.
Proběhl kolem tyče s praporkem, který se protočil, jak ho míjel. Zastavil se a nadskočil, když se ozval zvuk. Zavrčel na to, ale vlaječka se už ani nepohla. Sleduju tě. Probodl tu věc očima, ale nehodlal se tím zabývat dál. Nebyla to totiž žádná výzva a jeho to tu začínalo bavit. Ale do doby, než doběhl k překlápěcím se lávkám. Ty se mu nelíbili už z dálky a z blízka to bylo ještě horší. Pokusil se naladit na ten elán, jako předtím a trochu se mu to i podařilo. Opatrně vstoupil na první lávku. Zatím se nic nedělo. Posunul jednu tlapu dopředu, pak druhou, třetí a čtvrtou. Pomaličku se sunul ke kraji, ale čím blíž byl, tím víc se naklápěla dolů. Rozhodl se, že dál už nepůjde a zkusí skočit. Bohužel si to rozmyslel pozdě, protože když se odrážel, tak mu lávka zmizela z pod nohou a on se odrazil málo. O tu druhou se zachytil předníma nohama, ale zbytek těla mu visel nad lávou. Pociťoval, jak pomalu klouže dolů a ať se snažil sebevíc, nešlo se mu vyškrábat nahoru. Néé, já to nechci dělat celý znova, byla poslední myšlenka, než spadl.
Odmítal otevřít oči, protože se už cítil unavený na to, aby to běžel celé znova. Třeba za dva tři dny jako rozcvičku klidně, ale hned? Ostré slunce mu pálilo skrz víčka a on už nevydržel mít oči zavřené. Otevřel je a viděl, že není na začátku, ale u praporku. Oddechl si a plácnul do tyče packou, jako kdyby si chtěl dát s ní placáka. "Ještě, že jsem tě tak sledoval." Uchechtl se a šel znovu. Nehodlal se totiž vzdát. Zvolil stejnou metodu, ale tentokrát se odrazil dřív. Přistál na plošině a ta se začala rychle překlápět znovu do lávy. Proto se posunul opatrně, ale svižně doprostřed, kde udržoval dobře balanc. Vydýchal se, posunul své tělo k druhému okraji a skočil na zem. Byl tak rád, že to zvládl. Teď mě už nesmí nic porazit.
Pokračoval dál, ale neušel moc velký kus. Před ním se tyčil ohromný drak, který chrlil něco podobné lávě. Ale ne pořád, na nějakou dobu ustal. A pak znovu. Awarak to chvilku sledoval a v duchu počítal, na jak dlouho drak lávu nevypouští. Už mu došlo totiž, že se nejedná o živého draka. Za celou dobu, co ho sledoval, se totiž ani jednou nepohnul. Když už to měl dobře spočítané, došel co nejblíž, ale stále v dostatečné vzdálenosti od lávy. Nevěděl, jestli by ho jediný dotek neposlal zase k vlajce. Jakmile dopadla na zem poslední kapka lávy, pustil se do průzkumu. Drak byl z nějaké hmoty, která se celá třásla, když do ní dloubl čumákem. Uskočil právě v čas a v proluce, která nastala, rozvažoval, jak přes něj jít. Hrabat a kousat, nejlepší řešení. Jen co se láva zastavila, pustil se do práce. Hrabal, kousal a občas kousky i vdechnul, ale byl tak ponořený do práce, že to ani nevnímal. Než uběhl časový interval, byl na druhé straně draka. Sice udýchaný, ale v pořádku. Až teď si uvědomil, že ta hmota má i nějakou chuť a není zase tak špatná. Vrátil se a kousek draka ještě uloupl. Škoda, že se tohle nikde nevyskytuje. Dal si ještě jednou a pokračoval.
V dálce se před ním rýsoval obrys zase něčeho obrovského. Ale než k tomu došel, cestu mu překřížily kůly. Sedl si a pozoroval je, protože si řekl, že není kam spěchat. A vyplatilo se! Kůly vyjížděly a zajížděly do země v intervalech. Vypadají podobně, jako ty, na který jsem spadnul o pár překážek dřív. Nechtěl si to zopakovat, proto bedlivě počítal a když si byl naprosto jistý, vyrazil. "Teď, teď, teď," říkal si polohlasně vždy, když se měl rozběhnout. Vydechl úlevou, že jich není víc a taky, že to zvládl. Jak se blížil k věci, všiml si, že pod ní stojí další vlci. Zvládli to. Rozeběhl se k nim a čím víc se blížil, tím víc poznával, že se jedná o nějaký pohár. Jen co proběhl kolem něho, ozval se znovu ten divný zvuk. Ale ten už Awaraka nevyvedl z míry. Podíval se z jedné vlčice na druhou a pak na třetí. Darkii si pamatoval, protože se mu představila v první místnosti. Sice style, že už se znají, ale to teď nechtěl řešit. Ale ty dvě určitě ještě nikdy nepotkal. Zahnal do kouta špatnou zkušenost s dvojníkem a vykouzlil na tváři milý, ale unavený úsměv. "Zdravím vás, jmenuji se Awarak. Byla to ale dobrodružná překážková dráha, co říkáte?"

// Snažila jsem se to kočírovat, vážně. :D

Byl tak zabraný do hledání jakékoliv zmínky o ostatních, že si nevšiml, že jeho boj sledovala jakási černá poletující víla. Ale ona se brzy přihlásila, přiletěla před něho a poplácala ho po čele. Byl tak překvapený, že zapomněl jakkoliv zavrčet nebo něco udělat. Sledoval její pohyb, ale ona se jen snesla k hadovi, kterého přemohl. Copak, chce snad jeho kůži? To jsem ho ale neměl tak zničit. Jenže ona kůži nechtěla. Z nějakého pro něho nevysvětlitelného důvodu urvala mrtvému hadovi hlavu a hodila ho po něm. Pak mu ještě poslala polibek a zmizela, kdo ví kam. Omámeně se za ní díval, ale jen do doby, kdy mu pohled spočinul na hlavě, která se válela u jeho nohou. No fuj, tohle je nechutný. Kdyby se to aspoň dalo žrát, tak neřeknu. Ale takhle ničit už tak zničené tělo. Velkým krokem chtěl překonat zhanobenou mrtvolu a měl v plánu pokračovat za vílou, protože doufal, že by ho dovedla k ostatním nebo aspoň k východu. Ale zrovna, když byl v půlce kroku, pozůstatky z hada zmizely. Zastavil se a podíval se znovu na místo, kde ležel, aby se ujistil, že ho nešálí smysly. Ale opravdu tam nic nebylo. Rozhlédl se kolem, možná doufal, že uvidí něco ve vzduchu, ale tam taky nic nebylo. Ani si nevšiml, že ho přestal bolet bok po útoku sršně.
Najednou se zachvělo listí a zpoza stromu vyletěla ona černá víla, která mu věnovala polibek. Měl na ní pár otázek, ale ona ho čapla hrubě za ucho a se smíchem ho někam vlekla. "Jau!" Chtěl si postěžovat víc, ale snažil se držet krok, aby ho ucho nebolelo až moc.

Objevili se na novém místě. A když víla zmizela, byl tu jen on. Sám. Vůbec se mu nezdálo, kam ho to odnesla. Všude hrozný pach, nebylo skoro nikam vidět, a když už něco našel, byly to jen suché keře. Nedostala mě smrt? Není tohle brána k peklu? Co když nejdeme na vrchol věže, ale dovnitř. Šel dál a zkoumal tohle nehostinné místo, když tu málem vrazil do jiného vlka. „No hurá, už jsem se bál, že tu jsem…“ Zbytek věty mu zůstal uvězněný v krku. Díval se na toho vlka a poznával ho. Byl to totiž on sám! Nebylo o tom pochyb, bylo to jako kdyby se koukal do vodní hladiny. Jenže něco na jeho kopii bylo jiné, špatné a celkově divné. Oči těkaly do všech stran, držení těla nebylo pevné, ale ustrašené, ale výraz obličeje byl úlisný. Začínal se bát, když tu jeho dvojník začal mluvit. A je to tady. Ďábel, no jo, jsme opravdu v pekle.
Nerozuměl tomu, co po něm chce. Nebo jako chápal to, ale byl v šoku a nemohl mluvit. A když už pomalu nacházel svůj hlas, podobizna se otočila a utíkala se schovat za keř. "Hej!" Awarak se rozběhl za ním, jenže vlk před ním utíkal. Ale nebyl o moc rychlejší, takže ho černý vlček doháněl. Když už mu chňapal po ocase, aby ho konečně zastavil, málem do něj vrazil, protože pronásledovaný vlk se zničehonic zastavil. Otočil se a spustil řeč, kterou si musel snad připravit předem, jen aby ho naštval, aspoň tak to Awarakovi připadalo. "Jsem Awarak, jsem Awarak, jsem Awarak. Nevím kde jsem, nevím kdo jsi ty. Kdo jsi ty? A kde to jsem? Pověz mi to a buď můj kamarád. Jsem Awarak," takhle to šlo stále dokola, občas s malými obměnami v pořadí slov. "Stačí to říct jednou. A ztráta paměti není zábavná věc, ale dá se s tím žít." Na to, jak byl ze začátku naštvaný, tak s ním soucítil. Věděl jaké to je a snažil se ho uchlácholit. Ale zmatený vlk se nedal nějak obměkčit nebo zastavit.
Awarak to chtěl vyřešit tím, že odejde, ale vlk se ho držel jako klíště. Já takový přeci nejsem. Nebo jo? Nějak mu došlo, že to má být to zrcadlo, co mu ukazuje jaký je, ale nevěřil, že by ve skutečnosti byl tak vlezlý a vtíravý. Ani si neuvědomil, že za poslední dobu toho moc nezapomněl. Všechny myšlenky se mu stáčely k tomu přízraku. Ale aby toho nebylo málo, najednou ztichl. Awarak se po něm otočil, aby zjistil co se děje, ale nevěřil svým očím, jako už poněkolikáté za ten den. Ze zmateného tvora se stal vlk, který měl na tváři výraz jako ta nejproradnější liška. "Prý jsi upřímný. Řekni, co se ti na mě nelíbí. Jen to pověz a já ti za to něco dám." Než mu odpověděl, rozhlédl se, jestli cestou neprošli nějakým výparem nebo něčím podobným. Ale nejspíš ne. "To je pravda, jsem upřímný. Nebo se o to aspoň snažím. A na tobě se mi nelíbí ten tvůj pohled, který vypadá, že něco chystá a vůbec se mi to nebude líbit," nevěřil mu ani ň, protože, kdo normální by tak rychle změnil tvář. To nemůže být zrcadlo mojí duše. Já se takhle nechovám. Jsou to jen halucinace. Ale to vlček netušil, co si pro něho kopie připravila.
"Já že se ti nelíbím. Ale víš, mohl bych ti dát, to po čem toužíš. Mohl bych být tvůj průvodce, tvůj pamatováček na všechny vlky, které potkáš. Nesníš snad o tom? Že nebudeš zapomínat a budeš je všechny znát? A že oni si budou pamatovat tebe. Je to tvoje nejniternější přání a já ti ho můžu pomoci splnit. Ty by si snad chtěl zapomenout na tu krásnou vlčici? Určitě ne…" Takhle a ještě úlisněji se snažil dostat do vlkovy hlavy. On ho celkem úspěšně ignoroval, ale už to nešlo dál. "Prosím, nech toho." Byla pravda, že po tom tajně toužil. Nemít problémy s pamětí. Ale přijal to a snažil se s tím žít, jak nejlépe dokázal. Ale tohle byla muka. Lehl si na zem a tlapkami si přikryl ouška, ale ani to nepomáhalo. Naopak se zdálo, že to toho špatnýho klona nakoplo ještě k větší slovní aktivitě. Awarak se snažil propadnout do země. Ale nešlo mu to. "Zmlkni už!" Jeho hlas se nesl ozvěnou po neúrodné půdě. V očích měl slzy a zrychleně dýchal, ale už toho lháře neslyšel. Jen tam tak ležel s packami na uších a přál si, aby ta noční můra v tomto patře skončila.

// Chudáčka ho lituju, co jsem mu to vymyslela. Ale nějak mě nenapadlo, jak bych to mohla pojmout jinak. I když je spousta jiných variant. :D A stihla jsem to dřív, než jsem myslela. :D