Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Jé, tak děkuji. :D Zítra to dokončím, dneska to už nedám, doufám, že moc nevadí. :)

Jeho plán na sebe upozornit vyšel skvěle. No dobře, vlčice ho možná sledovala už delší dobu, ale proč si upírat zásluhy. Šel k ní s celkem jasnou představou, jak zaútočí, co provede se zemí, jenže se trochu přepočítal. Nechápal, jak to žíhaná dokázala, ale rozběhlo se proti němu slušně velké tornádo. Zasmál se a upevnil si tlapy v zemi. Jenže větrný vír měl více síly, než čekal. Vyrval ho ze země a otáčel s ním kolem dokola. Snažil si vytvořit šlahoun, aby se zachytil, ale mohl jen bezmocně sledovat, jak se mu vzdaluje. Začala se mu vařit krev v žilách, protože si takhle spravedlivý souboj nepředstavoval. Těšil se, až se dostane na pevnou půdu, aby si to mohl vyřídit osobně. Přání se mu stačilo splnit dřív, než se mu pořádně zamotala hlava. Najednou totiž vítr ustal a Awarak letěl k zemi rychleji, než by mu bylo milé. Honem si pod sebou vytvořil hromádku měkké hlíny, ale přeci jen to nebylo dost pohotové. Docela slušně to zadunělo, když konečně dopadl.
Než se stačil oklepat, vyrostla kolem něho trnitá klec. Jeho zlaté oči začínali vidět rudě. Sakra, čím vším to ta potvora vládne? Nechtěl se k trnům moc přibližovat, bylo dost možné, že do nich napustila jed. Ale její slova slyšel moc dobře. Jenže stále seděla, takže čekala na jeho akci. Tím si získal čas na to, aby se podíval, který z živlů je blízko, protože se mu nezdálo jako dobrý nápad proti zemi použít zemi. Ale aspoň se odsud dostanu. "To víš, je tu tak krásně, že sem budu jezdit na dovolenou!" Do svých slov se pokusil dát co nejvíc ironie, kolik mohl. I kdyby se ironie úplně nehodila, tak jemu se moc líbila. Nechal z půdy vyrůst plevel, kterým udusil rostlinu, která mu bránila v pohybu a vytvořil si jím průchod. Jenže nevytvořil si ho směrem k vlčici, ale k obrazci vody. Co nejrychleji jím proběhl a ucítil, že jeho propojení se zemí se vytratilo. Pár vteřin se nic nedělo, ale za chvilku pocítil příval vody. To už běžel k vlčici z boku, skočil na ni a s hlasitým výkřikem se jí zakousl do kůže. Jenže svůj skok trochu přepísknul a svalil se setrvačností i s ní na zem. Chvilku se vymotávali ze společného objetí, ale brzy byl znovu na nohou. Vytvořil si jakýsi vodní bič a chytil Maple do něho nohu. Druhý konec svíral v tlamě a chystal se s ní trhnout, aby ji poslal k zemi a měl nad ní výhodu. Ale, povede se mu to?

// Darkie: Tak to jsem ráda. :D
Maple: Snažila jsem se moc nemanipulovat, aby si mohla odpovědět a pak abych mohla rovnou navázat na boj s Matali, jestli to takhle nevadí. :D

// Zvládnu obě levou zadní. :D No dobře, to by bylo moc namachrovaný. :D Děkuju Maple, že si počkala a Darkie, že si mi dala volnou ruku. :)

Čekal s ostatními u velkého poháru na další, ale moc jich už nedorazilo. Jen vlk, který mu moc do oka nepadl. Kde jsou ostatní? Vždyť nás na začátku bylo víc? Přemýšlel, jestli skončili v džungli, u svého zlého dvojčete nebo až na dráze. Neopomněl jsem nic? Bylo toho tolik, že už si nejsem jistý. Převážně hnědá vlčice se představila jako Matali. Awarak jí úklonou hlavy poděkoval, že se představila. Ale zdála se nesvá nebo mírně nervózní. Nebylo divu, kdo by nebyl v rozpacích z věže, která si dělá, co chce. I když to taky mohlo být velkou skupinou vlků. Každý se s tím vyrovnává po svém.
Neměl však velkou příležitost si s někým popovídat víc, i kdyby si to moc přál. Najednou kolem nich vystřelily do vzduchu kůly a uvěznili je v jednom kruhu. Rozhlédl se zmateně po ostatních, ale nevypadalo to, že by v tom měli prsty oni. Áha, další výzva. Šel se podívat blíž, aby zjistil, jestli jsou ze dřeva nebo z nějakého jiného materiálu. Nějak mu nedocházelo, že se nejedná o soutěž "dostaň se ven co nejdřív", ale o arénu. Zrovna když k jednomu čichal, ozval se z výšky hlas.
Awarak nadskočil, ale doufal, že si toho nikdo nevšiml. Raději se zaposlouchal, co jim chce hlas říci. A že to byly divné věci. Bojovat? S vlčicemi? Sice je hezké, že když umřou, tak to bude jen na oko, ale tohle není jako vlčecí hry. Tohle už je vážný. Neměl v úmyslu s nimi bojovat, ale dlouho mu to nevydrželo. Nevšiml si, že se na ně snesl prach a on ho vdechl. Čeho si ale všiml, bylo, že už to začínal brát jako hru. Bojovou. Až moc reálnou. Měl chuť někomu zakroutit krkem. Brousil si zuby na první oběť, která stála u něj a to byla žíhaná vlčice. Jenže, než se k ní rozběhl, proletěla kolem něho ohnivá šipka. Awarak se zastavil a otočil se po zdroji toho ohně. A nebyl tím nikdo jiný, než černobílá vlčice. "Tak fajn. Jedna po druhé," zabrblal si a šel pomalu k ní. Ale ona se nezdála, že by na něco čekala. Když se ji nepovedlo ho prošpikovat oštěpem, tak se na něho vrhla hrubou silou. Naštěstí pro něj mu matka příroda nadělila větší tělo, než by v tomhle věku měl mít. Lehce ji tlapou odrazil zpátky, ale ona se nehodlala tak rychle vzdát. Zatím co si rychle připravovala síly, rozhlédl se Awarak kolem sebe. Nevěnoval pozornost probíhajícímu boji kousek od něho. On hledal zdroj síly, který pomohl vlčici vytvořit oheň, protože to nemohla mít jen tak od sebe. Pak si všiml, že pár kroků za ní jsou různé obrazce. To bude ono, problesklo mu hlavou a padl k zemi, aby se vyhnul letící ohnivé kouli. Začal pomalu obcházet Darkii, jako šelma, která si prohlíží kořist a hodnotí, kde má největší slabinu. Tím se dostával blíž k jednomu ze živlů, ale vlčici se evidentně nechtělo čekat. Vyběhla proti němu s hrubou silou. Kašlu na magii. Nebál se ohně, nebál se vlčice, chtěl jen cítit krev.
Awarak zatnul svaly a zůstal stát na místě. Darkie sice do něho narazila velkou silou, ale moc to s ním nepohlo. Zdála se být maličko otřesená nárazem, tak ji černý vlk chytil za kůži za krkem a chtěl ji strhnout na zem. Ona se ale nedala a chňapala mu po nohou. To se mu ani trochu nelíbilo, takže pustil její krk a začal jí kousání oplácet. Dlouho se jen tak pošťuchovali, i když pár krvavých šrámů na obou čumácích utkvělo. To ale Awaraka ještě více povzbudilo po boji a začal být tvrdší. Skousl první část kožichu, který našel a nemilosrdně s vlčicí hodil o zem. Teď už byla opravdu vyvedená z míry, takže ji chytil za tlapu a kus s ní běžel, jako s trofejí, čistě jen proto, aby ji tu tlapku pochroumal a ona nemohla běhat. Pak ji pustil a chtěl ji prokousnout krk, ale na to byla ještě dost akční. Jak se blížil, tak se mu sama pověsila zespoda na krk. Nebylo to vůbec příjemné, takže se ji kopáním snažil sundat. Což se mu povedlo, ale vytrhla mu velký chomáč chlupů a jeho to hodně zabolelo. V očích mu zaplálo světlo nenávisti, a když se Darkie snažila postavit, shodil ji hlavou znovu na zem, dupl jí vší silou na poraněnou nohu, aby se nemohla hýbat a nakonec nebohou vlčici poslal do bezvědomí, když na ni hodil zeminu. Nepohřbil ji úplně, jen se trefil tak nešikovně, že z toho omdlela. Kde se ta země vzala? No nic, když už tu je, tak půjdeme na někoho dalšího. Awarak si totiž nevšiml, že při souboji a různém rozbíhání proběhl živlem země. O polozahrabanou vlčici se už nezajímal a vydal se k další vlčici, na kterou měl spadeno už od začátku. A aby o jeho příchodu věděla, vyslal jí naproti spršku kamínků a uprostřed byl jeden velký. Doufal, že mine, aby si s ní mohl pořádně zabojovat. Chybějící chlupy pod krkem mu totiž zvyšovaly touhu po krvi.

// No, tak nakonec nevím, jestli to bylo dobré nechat mi v tom volnost. Snažila jsem se tam propracovat nějakou taktiku a tak, ale vůbec nevím, jestli se mi to povedlo. :D

Naštěstí ho ten druhý vlk už moc dlouho neterorizoval. Nebo možná jo, ale Awarak ho nevnímal. Byl schovaný před světem v tlapkách, a když dlouho slyšel kolem sebe ticho, odvážil se znovu pohlédnout do té nehostinné pustiny. Opravdu, jeho zlé a protivné dvojče zmizelo. Černý vlk se pomalu zvedl na tlapy a oklepal ze sebe písek. Byl otřesený a ještě více zahanbený. Vždyť jsem to byl já, ale jako v nejhorší noční můře. Takhle nikdy nesmím dopadnout. Nikdy! Možná to bylo tím, že si sám sobě slíbil, že takový nebude, možná už ho věž nechtěla dále trápit, ale svět zčernal. Znovu. A to si nemusel schovávat hlavu pod tlapky.

Ocitl se na podivném místě, ale už ho to nijak nepřekvapovalo. Zvedl hlavu k obloze, aby si to tu mohl prohlédnout. Byl moc rád, že vidí slunce, i když dost pálilo a jemu se začínalo dělat horko. Poté mu pohled sklouzl na zdi, které vedli rovně kamsi do dáli. Určují směr? Naklonil hlavu na stranu a podíval se vedle sebe, protože tam slyšel hluk a připustil si, že tu cítí pachy ostatních vlků více, než za celá dvě patra. A opravdu, byli tu, ale ne všichni, tedy, aspoň mu to tak přišlo. Viděl vedle sebe vlčici s maskou a zavrtěl na ni ocáskem. Ale neměl moc chuť se bavit, protože se bál, že by mohl být ochraptělý z toho, jak se nechal rozbrečet a to by mu na důstojnosti moc nepřidalo. Podíval se před sebe a zjistil, že někdo už vyrazil. A když Dakrie... Darkie vykřikla, ať si dají pozor, instinktivně se podíval za sebe.
Zeď za nimi se pomalu přibližovala a hrozilo, že kdyby zůstali na místě, tak je přejede a rozplácne. "Pojďte, honem," také křikl na ostatní a vydal se za černým ocáskem, který se mu už ztrácel v dáli. Jak se postavil nové výzvě a znovu mu začala žilami pumpovat krev, přestával myslet na to, co se stalo o patro níž, ale v hlavě mu to zatím zůstalo. Teď by se mi hodilo zapomenout. A když ne, tak si to musím ujasnit později. Teď není čas na rozptylování. A opravdu nebyl. Darkii už nikde neviděl, za to doběhl k místu, kde země končila. Přišel se podívat blíže k proudící a bublající tekutině a cítil z ní sálat takové horko, až o pár kroků ustoupil pryč. Začal se rozhlížet kolem sebe, až ho napadlo, podívat se nad sebe. A tam byla odpověď na to, jak se přes lávu dostat. Aspoň v to doufal. Že to nebude jen nějaký žertovný kvádr, který mu zmizí pod nohama, když na něj stoupne, I když, jak může být jen tak ve vzduchu? Na jednu stranu to je nemožné, ale tady jsem viděl už tolik divných věcí, že by mě to opravdu nemělo překvapovat. Navíc, ostatní to museli určitě taky přeskákat. Ale, co když jsou utopení a už je nikdy nikdo nenajde? Doufal, že je správně první možnost a poodešel ještě kousek od prvního kamene, aby se mohl dobře rozběhnout a skočit.
Skok se mu povedl naprosto parádně a přistál bezpečně na kameni. Chvilku počkal a zkusil i zadupat, aby měl absolutní jistotu, že se nepropadne. Nestalo se tak, takže pokračoval ve skákání dál. Ne, že by neměl strach, ale měl pocit, že skákání by pro něho nemělo být nějak těžké. Přeci jen se jednalo o mladého a pružného vlka. Sice velkého, ale už si na svou velikost zvykl. Když doskočil na zem z posledního kamene, všiml si dřevěné bedny, Sice mu v cestě nijak nepřekážela a ani nedohnal ostatní, aby zjistil, co s ní udělali, ale byl zvědavý, co je uvnitř. Nejprve litoval, že seskočil z kamene dolů, protože by se shora dobývala líp, ale když si znovu přeměřil vzdálenost, usoudil, že by na vršek stejně nedoskočil. Namátkou zkusil, jestli třeba nezačne hořet nebo třást zemí, ale ani jedno se nestalo. Tak jinak. Lehnul si pod bednu a otočil se nohama vzhůru. Krásně na ni dosáhl, takže začal hrabat. Hrabal až třísky lítaly, ale nevzdával se. Po nějaké době konečně prkno povolilo a on se dostal dovnitř. Rychle uhnul, aby na něj třeba něco nespadlo a dobře udělal. Ven se vyvalila hromada čehosi s klikyháky na sobě. Zvědavě do jednoho strčil čumákem, ale nic se nestalo. Co to je za podvod? Zakroutil nad tím hlavou a nechal to ležet na místě. Asi to nebylo nijak důležité.
Pokračoval v cestě a dostal se k další překážce. Ve vzduchu nic nebylo, tentokrát se to odehrávalo na zemi a vlastně i pod zemí. Ale když se blíže podíval pod žebřík, umanul si, že pod zem se podívat rozhodně nechce. Doufal, že hlava, kterou tam viděl, nepatří nikomu z jejich skupiny. Takový osud by nikomu nepřál. Šťouchl tlapou do první příčky a tím dal do pohybu celý žebřík. Podíval se na ostatní příčky a pak na svoje tělo. Konečná, tohle nedám. Ale pak si vzpomněl, jak by to dopadlo, kdyby znovu potkal své špatné já. Smál by se mi. A já nejsem žádný strašpytel. Nadechl se a stoupl na první příčku. Jenže udělal tu chybu, že na ni stoupl dvěma tlapkami a to ho stálo rovnováhu. Cítil, jak padá a viděl přibližovat se kůly a jen čekal na bolest... Která se nedostavila. Nadechl se a zjistil, že stojí pevně nohama na zemi. Otevřel oči a viděl, že je znovu na začátku. Paráda! Rychle se zkontroloval, jestli není propíchnutý naskrz, ale byl v pořádku.
Rozběhl se s novým elánem. Viděl, že se nemusí tak strachovat, protože se mu evidentně nemohlo nic stát. Teda, vsázel na to. To mu uklidnilo mysl a začal si to více užívat. Vzdušné kameny? Brnkačka. Podíval se na bednu, ale ta zůstala otevřená. Pokračoval tedy k lávce a tentokrát pokládal jednu tlapku na jednu příčku, rychleji než předtím a nedíval se dolů. Brzy ucítil zase pevnou půdu a tak se rozběhl celý radostný dál. Došel k ohromné houbě, která bránila v průchodu dál. Ale dovnitř vedly dveře a tak se jimi vydal. Čekal, že ho něco bací do hlavy, ale naštěstí dveře zůstaly stále otevřené. Vyšplhal se po schůdcích až na vrchol a tam ho čekal další žebřík. Zkusil se podívat dolů a viděl pod sebou jen stejnou hmotu, jako pod kameny. Divil se, že se ten žebřík nerozpustil, ale nechal to plavat. Jen ať už jsem pryč. Zkusil použít stejný princip, který mu už jednou vyšel, ale zjistil, že tady nemusí tak balancovat, protože lávka byla pevnější. Proto mu nezabralo mnoho času dostat se na druhou stranu, kde ho čekala jízda po zadku dolů. "Jupí," křičel, když jel dolů. Byla to krátká jízda, což mu přišla jako škoda, ale běžel dál.
Proběhl kolem tyče s praporkem, který se protočil, jak ho míjel. Zastavil se a nadskočil, když se ozval zvuk. Zavrčel na to, ale vlaječka se už ani nepohla. Sleduju tě. Probodl tu věc očima, ale nehodlal se tím zabývat dál. Nebyla to totiž žádná výzva a jeho to tu začínalo bavit. Ale do doby, než doběhl k překlápěcím se lávkám. Ty se mu nelíbili už z dálky a z blízka to bylo ještě horší. Pokusil se naladit na ten elán, jako předtím a trochu se mu to i podařilo. Opatrně vstoupil na první lávku. Zatím se nic nedělo. Posunul jednu tlapu dopředu, pak druhou, třetí a čtvrtou. Pomaličku se sunul ke kraji, ale čím blíž byl, tím víc se naklápěla dolů. Rozhodl se, že dál už nepůjde a zkusí skočit. Bohužel si to rozmyslel pozdě, protože když se odrážel, tak mu lávka zmizela z pod nohou a on se odrazil málo. O tu druhou se zachytil předníma nohama, ale zbytek těla mu visel nad lávou. Pociťoval, jak pomalu klouže dolů a ať se snažil sebevíc, nešlo se mu vyškrábat nahoru. Néé, já to nechci dělat celý znova, byla poslední myšlenka, než spadl.
Odmítal otevřít oči, protože se už cítil unavený na to, aby to běžel celé znova. Třeba za dva tři dny jako rozcvičku klidně, ale hned? Ostré slunce mu pálilo skrz víčka a on už nevydržel mít oči zavřené. Otevřel je a viděl, že není na začátku, ale u praporku. Oddechl si a plácnul do tyče packou, jako kdyby si chtěl dát s ní placáka. "Ještě, že jsem tě tak sledoval." Uchechtl se a šel znovu. Nehodlal se totiž vzdát. Zvolil stejnou metodu, ale tentokrát se odrazil dřív. Přistál na plošině a ta se začala rychle překlápět znovu do lávy. Proto se posunul opatrně, ale svižně doprostřed, kde udržoval dobře balanc. Vydýchal se, posunul své tělo k druhému okraji a skočil na zem. Byl tak rád, že to zvládl. Teď mě už nesmí nic porazit.
Pokračoval dál, ale neušel moc velký kus. Před ním se tyčil ohromný drak, který chrlil něco podobné lávě. Ale ne pořád, na nějakou dobu ustal. A pak znovu. Awarak to chvilku sledoval a v duchu počítal, na jak dlouho drak lávu nevypouští. Už mu došlo totiž, že se nejedná o živého draka. Za celou dobu, co ho sledoval, se totiž ani jednou nepohnul. Když už to měl dobře spočítané, došel co nejblíž, ale stále v dostatečné vzdálenosti od lávy. Nevěděl, jestli by ho jediný dotek neposlal zase k vlajce. Jakmile dopadla na zem poslední kapka lávy, pustil se do průzkumu. Drak byl z nějaké hmoty, která se celá třásla, když do ní dloubl čumákem. Uskočil právě v čas a v proluce, která nastala, rozvažoval, jak přes něj jít. Hrabat a kousat, nejlepší řešení. Jen co se láva zastavila, pustil se do práce. Hrabal, kousal a občas kousky i vdechnul, ale byl tak ponořený do práce, že to ani nevnímal. Než uběhl časový interval, byl na druhé straně draka. Sice udýchaný, ale v pořádku. Až teď si uvědomil, že ta hmota má i nějakou chuť a není zase tak špatná. Vrátil se a kousek draka ještě uloupl. Škoda, že se tohle nikde nevyskytuje. Dal si ještě jednou a pokračoval.
V dálce se před ním rýsoval obrys zase něčeho obrovského. Ale než k tomu došel, cestu mu překřížily kůly. Sedl si a pozoroval je, protože si řekl, že není kam spěchat. A vyplatilo se! Kůly vyjížděly a zajížděly do země v intervalech. Vypadají podobně, jako ty, na který jsem spadnul o pár překážek dřív. Nechtěl si to zopakovat, proto bedlivě počítal a když si byl naprosto jistý, vyrazil. "Teď, teď, teď," říkal si polohlasně vždy, když se měl rozběhnout. Vydechl úlevou, že jich není víc a taky, že to zvládl. Jak se blížil k věci, všiml si, že pod ní stojí další vlci. Zvládli to. Rozeběhl se k nim a čím víc se blížil, tím víc poznával, že se jedná o nějaký pohár. Jen co proběhl kolem něho, ozval se znovu ten divný zvuk. Ale ten už Awaraka nevyvedl z míry. Podíval se z jedné vlčice na druhou a pak na třetí. Darkii si pamatoval, protože se mu představila v první místnosti. Sice style, že už se znají, ale to teď nechtěl řešit. Ale ty dvě určitě ještě nikdy nepotkal. Zahnal do kouta špatnou zkušenost s dvojníkem a vykouzlil na tváři milý, ale unavený úsměv. "Zdravím vás, jmenuji se Awarak. Byla to ale dobrodružná překážková dráha, co říkáte?"

// Snažila jsem se to kočírovat, vážně. :D

Byl tak zabraný do hledání jakékoliv zmínky o ostatních, že si nevšiml, že jeho boj sledovala jakási černá poletující víla. Ale ona se brzy přihlásila, přiletěla před něho a poplácala ho po čele. Byl tak překvapený, že zapomněl jakkoliv zavrčet nebo něco udělat. Sledoval její pohyb, ale ona se jen snesla k hadovi, kterého přemohl. Copak, chce snad jeho kůži? To jsem ho ale neměl tak zničit. Jenže ona kůži nechtěla. Z nějakého pro něho nevysvětlitelného důvodu urvala mrtvému hadovi hlavu a hodila ho po něm. Pak mu ještě poslala polibek a zmizela, kdo ví kam. Omámeně se za ní díval, ale jen do doby, kdy mu pohled spočinul na hlavě, která se válela u jeho nohou. No fuj, tohle je nechutný. Kdyby se to aspoň dalo žrát, tak neřeknu. Ale takhle ničit už tak zničené tělo. Velkým krokem chtěl překonat zhanobenou mrtvolu a měl v plánu pokračovat za vílou, protože doufal, že by ho dovedla k ostatním nebo aspoň k východu. Ale zrovna, když byl v půlce kroku, pozůstatky z hada zmizely. Zastavil se a podíval se znovu na místo, kde ležel, aby se ujistil, že ho nešálí smysly. Ale opravdu tam nic nebylo. Rozhlédl se kolem, možná doufal, že uvidí něco ve vzduchu, ale tam taky nic nebylo. Ani si nevšiml, že ho přestal bolet bok po útoku sršně.
Najednou se zachvělo listí a zpoza stromu vyletěla ona černá víla, která mu věnovala polibek. Měl na ní pár otázek, ale ona ho čapla hrubě za ucho a se smíchem ho někam vlekla. "Jau!" Chtěl si postěžovat víc, ale snažil se držet krok, aby ho ucho nebolelo až moc.

Objevili se na novém místě. A když víla zmizela, byl tu jen on. Sám. Vůbec se mu nezdálo, kam ho to odnesla. Všude hrozný pach, nebylo skoro nikam vidět, a když už něco našel, byly to jen suché keře. Nedostala mě smrt? Není tohle brána k peklu? Co když nejdeme na vrchol věže, ale dovnitř. Šel dál a zkoumal tohle nehostinné místo, když tu málem vrazil do jiného vlka. „No hurá, už jsem se bál, že tu jsem…“ Zbytek věty mu zůstal uvězněný v krku. Díval se na toho vlka a poznával ho. Byl to totiž on sám! Nebylo o tom pochyb, bylo to jako kdyby se koukal do vodní hladiny. Jenže něco na jeho kopii bylo jiné, špatné a celkově divné. Oči těkaly do všech stran, držení těla nebylo pevné, ale ustrašené, ale výraz obličeje byl úlisný. Začínal se bát, když tu jeho dvojník začal mluvit. A je to tady. Ďábel, no jo, jsme opravdu v pekle.
Nerozuměl tomu, co po něm chce. Nebo jako chápal to, ale byl v šoku a nemohl mluvit. A když už pomalu nacházel svůj hlas, podobizna se otočila a utíkala se schovat za keř. "Hej!" Awarak se rozběhl za ním, jenže vlk před ním utíkal. Ale nebyl o moc rychlejší, takže ho černý vlček doháněl. Když už mu chňapal po ocase, aby ho konečně zastavil, málem do něj vrazil, protože pronásledovaný vlk se zničehonic zastavil. Otočil se a spustil řeč, kterou si musel snad připravit předem, jen aby ho naštval, aspoň tak to Awarakovi připadalo. "Jsem Awarak, jsem Awarak, jsem Awarak. Nevím kde jsem, nevím kdo jsi ty. Kdo jsi ty? A kde to jsem? Pověz mi to a buď můj kamarád. Jsem Awarak," takhle to šlo stále dokola, občas s malými obměnami v pořadí slov. "Stačí to říct jednou. A ztráta paměti není zábavná věc, ale dá se s tím žít." Na to, jak byl ze začátku naštvaný, tak s ním soucítil. Věděl jaké to je a snažil se ho uchlácholit. Ale zmatený vlk se nedal nějak obměkčit nebo zastavit.
Awarak to chtěl vyřešit tím, že odejde, ale vlk se ho držel jako klíště. Já takový přeci nejsem. Nebo jo? Nějak mu došlo, že to má být to zrcadlo, co mu ukazuje jaký je, ale nevěřil, že by ve skutečnosti byl tak vlezlý a vtíravý. Ani si neuvědomil, že za poslední dobu toho moc nezapomněl. Všechny myšlenky se mu stáčely k tomu přízraku. Ale aby toho nebylo málo, najednou ztichl. Awarak se po něm otočil, aby zjistil co se děje, ale nevěřil svým očím, jako už poněkolikáté za ten den. Ze zmateného tvora se stal vlk, který měl na tváři výraz jako ta nejproradnější liška. "Prý jsi upřímný. Řekni, co se ti na mě nelíbí. Jen to pověz a já ti za to něco dám." Než mu odpověděl, rozhlédl se, jestli cestou neprošli nějakým výparem nebo něčím podobným. Ale nejspíš ne. "To je pravda, jsem upřímný. Nebo se o to aspoň snažím. A na tobě se mi nelíbí ten tvůj pohled, který vypadá, že něco chystá a vůbec se mi to nebude líbit," nevěřil mu ani ň, protože, kdo normální by tak rychle změnil tvář. To nemůže být zrcadlo mojí duše. Já se takhle nechovám. Jsou to jen halucinace. Ale to vlček netušil, co si pro něho kopie připravila.
"Já že se ti nelíbím. Ale víš, mohl bych ti dát, to po čem toužíš. Mohl bych být tvůj průvodce, tvůj pamatováček na všechny vlky, které potkáš. Nesníš snad o tom? Že nebudeš zapomínat a budeš je všechny znát? A že oni si budou pamatovat tebe. Je to tvoje nejniternější přání a já ti ho můžu pomoci splnit. Ty by si snad chtěl zapomenout na tu krásnou vlčici? Určitě ne…" Takhle a ještě úlisněji se snažil dostat do vlkovy hlavy. On ho celkem úspěšně ignoroval, ale už to nešlo dál. "Prosím, nech toho." Byla pravda, že po tom tajně toužil. Nemít problémy s pamětí. Ale přijal to a snažil se s tím žít, jak nejlépe dokázal. Ale tohle byla muka. Lehl si na zem a tlapkami si přikryl ouška, ale ani to nepomáhalo. Naopak se zdálo, že to toho špatnýho klona nakoplo ještě k větší slovní aktivitě. Awarak se snažil propadnout do země. Ale nešlo mu to. "Zmlkni už!" Jeho hlas se nesl ozvěnou po neúrodné půdě. V očích měl slzy a zrychleně dýchal, ale už toho lháře neslyšel. Jen tam tak ležel s packami na uších a přál si, aby ta noční můra v tomto patře skončila.

// Chudáčka ho lituju, co jsem mu to vymyslela. Ale nějak mě nenapadlo, jak bych to mohla pojmout jinak. I když je spousta jiných variant. :D A stihla jsem to dřív, než jsem myslela. :D

// Já ti Matali věřím, že se ještě udržíš. :D
Jinak co se akce týče, jsem z ní absolutně nadšená. Je to úplně něco jiného a tak to nutí přemýšlet a zapojovat ten mozek. Obdivuji toho, kdo to vymyslel a hodnotí (tím se dostávám k hádání, je to Skylieth? :D). Nechci se opakovat, ale vážně, je to pecka. I tempo je vyhovující. :) Jen teď ten úkol asi nezvládnu tak rychle, potřebuji mit tak den dva na promyšlení, ale s Awarakem to dáme. A klidně ještě pár kol vydržíme (čím víc, tím líp a to mi ani nejde tolik o tu odměnu, spíš mi jde o tu zábavu). :D

Malý skřítek na Awaraka zakřičel něco o zbabělosti. On tomu ale nevěnoval pozornost, protože ve svých očích nebyl zbabělcem. Bylo to velmi obtížné, ale nakonec se mu přeci jen podařilo vlčicím pomoci. Měl štěstí, že zbytek skupiny mužíka zaměstnal. Ani neviděl, jak nakonec padl a kdo ho ve finále pokořil. Moc mu to ale nevadilo, protože od vlčic dostal slova díků a to mu stačilo. Mírnou úklonou jim dal najevo, že to vůbec nestálo za řeč a chtěl se otočit zpátky do středu místnosti, kde byla truhla a centrum dění. Než se však tak stalo, před jeho očima se malé černobílé vlče s velikou hlavou proměnilo. Tedy lépe řečeno, vyrostlo pravděpodobně do své pravé velikosti a Awarak musel uznat, že i do krásy. Koukal s mírně otevřenou tlamou, ale jak mu to došlo, tak ji hned zavřel. Naštěstí si toho vlčí dáma nejspíš nevšimla, protože se rozhlížela zmateně po ostatních vlcích. V jejích očích spatřil Awarak, že některé poznává a nejspíš je ráda, že tu jsou s ní také. Pak její pohled padl na něj a on by se klidně vsadil, že s ní už někdy mluvil. Ale jméno bylo někde v černé propasti.
Naštěstí pro něho na něj vlčice promluvila přesně takovým stylem, který potřeboval. Ani mu nijak nevadilo, že si nepamatovala přesně jeho jméno. On byl ten poslední, který by se na ni za to mohl zlobit. V duchu byl velmi šťastný, ale zkusil to nedávat moc najevo, přeci jen nevěděl, jak by se na to mohla tvářit, když by tu poskakoval radostí jako vlče, kterým tak napůl ještě byl. "Matně si na tebe vzpomínám. Asi máme štěstí na setkávání za podivných událostí, " při těchto slovech na ni mrknul a s úsměvem pokračoval. "Jméno si trefila skoro dobře. Je to Awarak, ale mě nevadí, že si se spletla," reagoval tak na její sklopení hlavy. Chtěl pokračovat, ale zvuk, který zněl podobně, jako otevírání truhly ho přinutil, aby odtrhl pohled od mladé vlčice.
Opravdu se jednalo o otevření truhly, ze které se vysypala spousta blýskavých kamení. Krása. Při prohlížení ostatních vlků si všiml dvou věcí. Druhé vlče, které mělo také obrovskou hlavu, se změnilo do své dospělé podoby. A na stěně za ním se vznášely obrázky, které vypadaly jako vlčí hlavy. A byly čtyři. Nechápal co to je a šel se na ně podívat blíž, aniž by věnoval pozornost ostatním vlkům a tomu co říkají nebo dělají. Než se však k obrázkům dostal, místnost, ve které stál, se změnila.

Ocitl se na místě, které nikdy neviděl. Kolem něho byly ohromné stromy, keře a rostliny, ze kterých se linula tak těžká a sladká vůně, až se mu z toho motala hlava. Všudypřítomná vlhkost vzduchu mu brzy promáčela kožich, takže vypadal, jako kdyby právě vylezl z jezera. Nějaká voda tu musela i být, protože ji slyšel v dáli. A když se v jeho blízkosti ozval skřek nějakého ptáka, tak se vyděsil k smrti. V tu chvíli byl rád, že ho nikdo neviděl. Pomalu mu ale docházelo, že vlastně nikoho nevidí a ani neslyší. O cítění se mluvit nedalo, protože tady všechno vonělo po vodě a tlející půdě. "Haló? Darkie? Nebo někdo jiný. Jste tu taky?" Jenže jeho hlas nedozněl nijak daleko, kvůli velikým listům, který ho pohltily. Nezbývalo mu nic jiného, než se vydat na cestu a hledat jinou spřízněnou duši, která by tu mohla být.
Co je tohle za divné místo. Tady bych žít nechtěl. Ale čím déle se tu procházel, tím více se mu tu i líbilo. Tedy do doby, než uslyšel nějaké plazení, které ho přinutilo koukat více pod nohy. Proti němu se plazil had, který měl uprostřed čela podobný kámen, který vyletěl při otevření truhly. No jo, my jsme asi stále ve věži, ne na nějakém určitém místě. Přemýšlel, jestli mu had chce také ublížit, jako chtěl ten trpaslík. Než se však rozhodl, jak by to mohlo být, had zaútočil. Mrštně a prudce na Awaraka vyskočil a jen tak tak ho minul zuby. Černobílý vlk uskočil a ujasnil si dvě věci. Není to přátelský had a bude jedovatý. Rychle přemýšlel, jak by ho mohl přelstít, ale had mu nedával mnoho příležitostí k rozhodování. Útočil rychle, ale Awarak si všiml, že jen z jedné strany. Jako kdyby ho ten kámen převažoval. Chtěl si svůj poznatek vyzkoušet, a proto na sebe nechal hada ještě chvilku útočit. Jelikož ale znal směr jeho výpadů, had ho zatím netrefil. To je ono. Při jednom z hadových výpadů se Awarak vymrštil druhým směrem a chňapl po něm. Čekání a pozorování se mu vyplatilo a on držel hada v zubech jako cennou trofej. Plaz sebou mrskal a snažil se pořád vlka uštknout. Awarak s ním neměl slitování a jedním mohutným stisknutím zubů ukončil hadův život. Krev se mu roztekla po bradě a byla ohromně nechutná. Ihned to vyplivl z tlamy a začal si hubu otírat v prvním vhodném mechu, který uviděl. Proto vlci nežerou hady. Až po chvilce mu došlo, že by měl zkontrolovat, jestli na něho had nebude ještě útočit. Otočil se po něm, ale už tam ležela jen mrtvolka bez života. Vlček neměl rád plýtvání životem, ale když ho had napadl, nebyla jiná volba.
Pokračoval dál v cestě, nyní byl ale mnohem obezřetnější než předtím. Hlavou se mu honily různé myšlenky, co tohle všechno vlastně znamená. A jak velké to tu je, protože ta kulatá místnost předtím vypadala mnohem menší a víc uvěřitelnější, že patří věži. Ale tohle místo bylo ohromné, a když si připustil, že tu nikoho už dlouhou chvíli nezahlédl ani neslyšel, ani si nechtěl domýšlet, kolik kilometrů to tu musí mít. Nebo tu chodíme kolem sebe a vzájemně se nevidíme. Nebo ten had byl někdo z ostatních a já ho zabil! Z poslední myšlenky se mu zvedl žaludek. Začal se uklidňovat, že pravděpodobnější je ta první možnost. Aby se rozptýlil, začal zkoušet, jestli znovu pohne zemí. Ale nic se nestalo. Popravdě ani nikdy netušil, že by něčím takovým mohl vládnout. A teď, když už mu to nešlo, po tom toužil ještě víc. Zmučeně se podíval na keř, na kterém byla spousta poupat. Propichoval je očima, jako kdyby ona mohla za to, že už mu nejde vytvářet zemětřesení. Najednou ucítil příval jakési energie, která z něho pomalu proudila do jednoho poupěte. To se začalo rozevírat a odhalovat svou vnitřní krásu.
Awarak to sledoval a nechtěl utínat ten krásný okamžik, ani nevěděl jak. Ale když se poupě už blížilo ke krásnému květu, vyletěl z něho ohromný hmyzák s žihadlem na konci zadečku a velmi rozzuřeným bzučením. A namířil si to přímo na vlkův nos, žihadlem napřed. Vlček se tak neděsil žihadla jako toho hluku, co vytvářel. Na poslední chvíli uhnul a ohnal se po něm tlapkou. Ale zdálo se, že to nebude tak jednoduché, jako s hadem, se kterým to vlastně tak jednoduché nebylo. Pruhovaný bzučák nalítával ze všech stran a zdálo se, že míří po nejzranitelnějších místech. Oči, čumák, tlama, zbytek těla ho nezajímal. Awarak ustupoval a uskakoval, až se mohlo zdát, že provozuje nějaký tanec. Snažil se najít logiku a řád pohybů, ale to ten malý otrava absolutně ignoroval. Proto se stalo, že při jednom úhybném manévru do něho vlk narazil. Naštěstí jen bokem, ale cítil, jak se mu jed dostává do těla a ochromuje ho bolest v okolí vpichu. Přineslo mu to však vzpomínku, jak se to jmenuje. Sršeň. Jako malí jsme je lovili. A taky to tak bolelo. Jenže ty doma nebyly tak agresivní a nepokoušeli se mě zabít. Měl dost uskakování, ale nevěděl, jak by ji mohl přemoci. Přece mě nepřepere brouk. Byl rozzlobený na sebe, na bolest, na sršeň a čím víc na něho nalétávala, tím víc hořel touhou ji dostat. Když najednou zjistil, že opravdu hoří. Kolem něho šlehaly plameny, ale on sám cítil jen příjemné teplo. Tak ho to zarazilo, až přestal dávat pozor, odkud sršeň přiletí. Stál na místě a zničehonic uslyšel lehké zasyčení. Začal se rozhlížet a našel škubající se a dost spálené tělíčko malého hmyzu. Nechtěl dál protahovat jeho trápení a tak na něj s jistým zadostiučiněním šlápl. Dával si však pozor, aby si žihadlo nezapíchl do tlapky.
Zakroutil nad tím hlavou a pokusil se uhasit, ale došlo mu, že už nehoří. Co je tohle za kouzla?! Pokračoval dál a snažil se najít nějakou cestičku, výstup, dveře nebo cokoliv jiného, co by ho dostalo pryč z tohohle pekelného místa. Už se mu tu vůbec nelíbilo. Ani neměl radost z toho, že objevil, že dokáže nechat rozkvést poupě. S tím by mohl balit holky ten vlk s hřívou, pomyslel si Awarak kysele a pokračoval v cestě. Najednou vrazil do huňatého těla. No konečně. Už už se nadechoval, že začne mluvit, když mu došlo, že tělo, do kterého narazil, není tak malé jako vlčí. Naopak, bylo dvakrát tak velké. Pořádně se podíval, do čeho to vlastně narazil a zjistil, že se dívá na zadek medvěda. Bolest od sršně se rozplynula v přívalu adrenalinu, který se mu rozlil tělem. Zacouval pár kroků pryč a chtěl se pomalu vytratit, ale medvěd si ho všiml. Aby taky ne, když do něho narazil. Začal se pomalu otáčet a Awarakovi se hlavou promítlo jeho poslední shledání s medvědem, které si napůl nepamatoval.
Malá černá očka medvěda se zapíchla do těch jeho. Medvěd se postavil na zadní a hrozivě zařval. Ale vlk se ho nebál. "Kvůli jednomu tvému příbuznému mám na noze jizvu a nemůžu běhat přespolní běhy. Ale to by mi tak nevadilo, kdybych kvůli němu netrpěl výpadky paměti!" Začal hrozivým šepotem, ale končil pomalu hysterickým křikem. V jeho hlasu bylo tolik nenávisti, frustrace a mnoho dalších negativních pocitů, až ho to samotného na okamžik zaskočilo. Takhle se nepoznával. Ale nebyl čas na nějaké rozptylování. Téměř okamžitě, co si pomyslel, že by mohl začít hořet, vzplál. Čekal, že na něho medvěd zaútočí, jako ti předchozí dva, ale on se k tomu neměl. Tak k němu Awarak udělal krok, ale huňáč zase o jeden ustoupil. Držel se před ním v uctivé vzdálenosti, jako kdyby věděl, jak ten oheň pálí.
Ze začátku měl černý vlk radost, že se ho medvěd bojí. Ale začínalo ho to unavovat. Jen si nebyl jistý co přesně. Jestli ten oheň nebo to, že se k nepříteli nedostal ani o píď. Přitom v černých očích viděl ten chtíč mu ublížit. "Tak už sakra pojď. Na co tam čekáš? Jestli chceš vyrovnaný boj, tak si budeš muset počkat, až vychladnu. Jindy se ten oheň vypnout nedá. A já mám sil dost!" Nebyla tak docela pravda, co říkal o síle, ale nechtěl, aby padl jako vyčerpaný vlk. Přestal se hýbat, protože to nemělo cenu. Místo toho se začal rozhlížet, jak by na medvěda skočil. Stačilo mu, aby ho trochu popálil, pak si byl celkem jistý, že by ho dodělal sám, i bez magie.
Medvěd se zastavil a vztekle se na něho díval. Teď nebo nikdy. Awarak se rozběhl a skočil na něho. Medvěd to nečekal, takže se nemohl uhnout tak, jak by si přál. Awarak mu sice nepřistál na boku, jak doufal, ale u přední tlapy, která se začala pálit a smrdět, jak se připekla ohněm. Hnědé zvíře zavylo bolestí a ohnalo se tlapou po vlkovi. Ten se smrtícímu úderu vyhnul a zakousl se do tlapy. Vnímal, že teplo, které kolem něho bylo, zmizelo. Asi mi došla energie na pohánění ohně. Pustil tlapu a odskočil do bezpečné vzdálenosti, aby si prohlédl škody, které způsobil. Huňáč stál na třech tlapách a čtvrtou nemohl používat. Tekla mu z ní krev a měl ji velmi popálenou. Awaraka píchalo v boku z minulého souboje. Začínal propadat panice, že tu zemře. Ne! Nepřál si, aby to skončilo pro něho špatně, přeci jen, měl život rád. Proto nedal medvědovi moc šancí na vymýšlení taktiky, či čehokoliv jiného. Rozběhl se proti němu a vrazil mu do poraněné tlapy. Medvěd ztratil rovnováhu, a jak se převalil, skočil mu vlk na krk a silnými zuby mu prokousl tepnu. Bylo to dost pošetilé a nepromyšlené, ale žlutooký si řekl, že pro své přežití udělá cokoliv. Krev mu vystříkla do obličeje a on se musel rychle dostat pryč, aby ho umírající tělo ještě nepřetáhlo tlapou. Otřel si krev z očí a sledoval, jak se ztrácí život z těch černých. Pocítil zadostiučinění, že se pomstil za svou hlavu. Teď už se jim stačí jen do konce života vyhýbat. Dokončil očistu a pomalu se vydal pryč. Celé tělo ho bolelo námahou a nejvíc mu bolestí pulzovalo místo, kam ho bodla sršeň. Ale byl na sebe hrdý. Snad i ostatní jsou v pořádku. Přitiskl nos k zemi a začal hledat pach, který by mohl patřit jakémukoliv vlkovi.

// Nejprve jsem měla v úmyslu použít magii od Nerssie, ale použila ji Matali a já se nechtěla opičit :D Takže jsem si vypůjčila od Skylieth Effusus (vzplanutí). Do mého příběhu se mi totiž hodila nejvíc, když jsem si ho tak skládala v hlavě. Přijde mi celkem užitečná a nebezpečná. Sice jsem ji nepoužila nějak moc, aspoň mi to tak přijde. Ale bylo řečeno, že je možnost magie použít a jelikož Awarak doteď nevěděl, že nějakou má, tak jsem ho nechtěla na ně moc zvykat, aby mu pak nebylo líto, že už je zase nemá nebo že je má na tak malé úrovni. :D

Za Awarakem přiběhla na pláň ještě spousta vlků. Tedy spíš jeden vlk a vlčice. Pískový vlk se mu moc nezamlouval. Jednak svým chováním a druhak se mu nelíbil chundelatý límec, který měl kolem krku. Zdálo se však, že mu jde jen o vlčice, protože Awaraka úspěšně přehlížel. To však nebránilo černému vlkovi v tom, aby měl napnuté svaly, kdyby byla potřeba zasahovat. Vlčice, která tu byla první také nevěděla nic o podivné věži. A svádění druhého vlka odolávala velmi dobře.
Zaměřil svoji pozornost na dvě malé kuličky, které se tu ukázaly kdoví odkud. Přiběhl k nim, protože se zdály být roztomilé a až zblízka si všiml, že mají ohromné hlavy oproti tělu. Zapomněl i na věž, jak se snažil ten vjem pobrat. Černobílá vlčice mu připadala povědomá, ale jméno si nevybavil. Ani to, kdy ji tak mohl potkat. Poslední přiběhla vlčice černá jako uhel, která na všechny přítomné začala vrčet, kdo jen za to může. Awarak se chtěl bránit, že takhle už sem přišly, ale slova se ujalo malé vlče a vysvětlilo to za ně.
Než se však pořádně poznali, dveře se rozzářily do ruda. Za ohromného rachotu se otevřely, jako kdyby si věž užívala, že jich tu je tolik. Uvnitř byla tma, něco však vlky lákalo jít dál. Největší odvahu projevila ta nejmenší z nich. Awarak nechtěl zůstat pozadu a vypadat, že se bojí, takže se rozběhl hned za ní. Když všichni nakráčeli do místnosti, vrata se okamžitě zavřela. Ale nebyla tma, jak vlk předpokládal. Viděl naprosto dokonale, i když neměl ponětí, na co to kouká. Stáli v místnosti, která postrádala rohy. Před nimi byla truhla, na které seděl podivný mužíček. Něco povídal malé vlčici, ale černý vlček se zrovna přesouval, aby lépe viděl, takže tomu moc nerozuměl. Až když zahlédl něco lesklého v otevřené truhle, tak začal dávat větší pozor. Ale mužíček tu truhlu zabouchl a začal být na malou vlčici ošklivý.

To Awaraka nahněvalo tak,
až se mu lehce zatemnil zrak.
Ucítil vlnu odporu k té malé věci,
"Nedovoluj si na ni, je ještě vlče přeci."

Vnímal, jak se v něm něco chvěje,
až ho vystrašilo, co se to děje.
Neviděl druhého skřítka, jak k nim luská,
slyšel jen, že něco praská.

Byla to země, která se chvěla,
až se v ní trhlina skvěla.
To jsem byl já, nebo ta malá?
Říkal si Awarak stále dokola.

Pak zkusil zatřást zemí znovu, ale běda.
On dělal to samé, ten malý děda.
Vlk černý na ostatní se dívá,
bitvu prohranou však prožívá.

Dvě vlčice zamotané v kořenech,
jedna ohněm zaplála a kde je teď?
Když Awarak magii použije,
snadno ho nepřítel s ní zabije.

Zachránit je můžou jen zbylí vlci,
proto se vrhl na pomoc vlčicím.
Použitím zubů trhá od nich kořeny,
dokud z toho není úplně zmožený.

// Takovou dobu mi to dalo, ale snad jsem to nějak zvládla. :D

<< Kamenný mys (přes Jinovatkovou pláň)

Když se vymotal z kamenné pláže a prošel přes menší pláň, která se mu ani trochu nelíbila, došel na jinou pláň, která byla velice podobná té první. Jen uprostřed pole trčela do nebe věž. Zaraženě se zastavil v chůzi a zíral na podivnou stavbu, která zde určitě neměla co dělat. Rozhlédl se, jestli neuvidí někoho, kdo by s tím měl něco společného. Všiml si malého bodu před vchodem do věže. Konečně živá duše, třeba bude vědět něco víc. Rozběhl se za oním vlkem, ale něco mu zablýskalo do očí, co ho přinutilo zastavit.
Pozorně se na věž podíval a uvědomil si, že z oken se line záře. Duhové barvy mu tančily v očích, až mu přecházel zrak. Vymanil se z omámení barev a pokračoval v chůzi k vlkovi. Když se dostal blíž, došlo mu, že se jedná o vlčici. Nechtěl na ni vybafnout, i když by to mohlo být velice zábavné. Ale to by ji musel znát, aby mohl takový žertík provést. Proto běžel v oblouku a přistoupil k vlčici z boku. "Zdravím vás slečno. Nevíte, co to tu vyrostlo? Nebo co to po nás chce?" Jelikož tu byla první, mohla by mít víc informací než on. Sedl si vedle ní a společně pozorovali podivnou věc.

<< Ústí

Mladému vlkovi se podařilo přejít v pořádku na další část území. Když se před ním otevřela kamenitá krajina, zastavil se a chvilku si okolí prohlížel. Nic zajímavého však nezpozoroval. Když se však zhluboka nadechl, tak mezi vůní kamení, soli a čerstvého vzduchu rozpoznal pach i nějakých vlků. Pozorně si začal okolí prohlížet, ale nikoho neviděl. Bylo možné, že stojí za nějakým kamenem nebo v jeskyni, která nebyla vidět.
Moc ho ale nelákalo zvědavě hledat, kde by vlci mohli být schovaní. Měl však radost z toho, že tu není tak docela sám. Rozhodl se, že se vydá o kousek dál, protože si byl jistý, že potká další vlky. Tak tady se zdržují. Ani se jim nedivím v těch vedrech. Tady je celkem příjemně, oproti pláži, kde bylo horko. Ale zase tam byla příjemná voda. Pokračoval opatrně dál, protože moc nevěřil kamenům, po kterých šel.

>> Stepní pláň (přes Jinovatkovou pláň)

<< Mušličková pláž

Putoval déle než měl v plánu. Myslel si, že je to mnohem blíž. Alespoň z pláže se mu to tak zdálo. To ho v cestě však nijak nezastavilo. Brouzdání vodou se zdálo naprosto bezpečné a krásně ho to osvěžovalo. Jen ta společnost mu trochu chyběla. Přišlo mu, že se pohybuje v místě, kde žádní vlci nežijí. A přitom, když jsem sem přišel jsem nějaké potkal. Nebo aspoň myslím, že jsem jich pár potkal. Nebyl si jistý, kolik vlků potkal, protože mu vzpomínky trochu splývaly dohromady. Ale měl pocit, že čím vzdálenější byla minulost, tím byly vzpomínky jasnější. Už si ani nedokázal vybavit jména těch vlků. Měl bych někoho potkat.
Rozhlédl se, ale ve tmě toho moc neviděl. Mohl klidně stát poblíž vlka, koukat přímo na něj a nevšiml by si ho. Měsíc mu moc nepomáhal, protože svítil zrovna na druhou stranu. Rozhodl se, že se vydá k velké skále, kterou viděl zase o kousek dál. Sice to mohlo být nebezpečné ve tmě, ale doufal, že mu bude měsíc svítit na cestu.

>> Kamenný mys

Vlček usnul na delší dobu, než měl v plánu. Naštěstí pro něho, voda která přišla s přílivem k němu nedoputovala. Vstal, protáhl své ztuhlé končetiny a snažil se ze sebe vyklepat písek, který se mu uchytil v kožíšku. Když se pořádně probudil, uvědomil si, jaké teplo kolem něho panuje. A to bylo teprve ráno. Trochu zamračeně se podíval směrem ke slunci, jako kdyby hledal nějaký knoflík nebo vypínač, kterým by ho trochu utlumil. Nemá smysl tu dál stát. Jestli takhle bude i přes den, měl bych si najít lepší úkryt. Vyšel ze svého úkrytu a zamířil rovnou do vody. Chtěl se na cestu trochu ochladit, protože v jeho černém kožichu už se to skoro nedalo vydržet. Přidal do kroku a brzy se máchal v skoro nehybné vodě. Jenže na břehu nebyla voda moc osvěžující, proto se vydal více na hloubku, kde to chladilo více.
Jakmile se dostatečně vyblbnul, vyšel na břeh a trochu se oklepal. Bylo těžké na sobě nechat zbytek vody, ale měl za to, že mu to víc pomůže. Jelikož se mu nechtělo jít po teplém písku, vrátil se do vody na místo, kde se mu šlo nejlépe a pokračoval pro něho neznámým směrem.

>> Ústí

<< Les ztracených duší

Netrvalo dlouho a černý vlk přišel k vodě. Ale jaká to byla voda. Byla ji spousta a byla všude. Zastavil se a jen pozoroval tu nádheru. Měl štěstí, jelikož zrovna svítalo, takže se sluneční paprsky odrážely od hladiny a překrásně se třpytily. Do toho se nebe měnilo z růžové do modré. Prostě romantická krása, kterou neměl s kým sdílet. Ale dnes mu to nevadilo, protože si to chtěl užít sám. Až budu mít jednou vlčici, musím ji vzít do kouzelného lesa a pak sem s ní ráno přijít. Ach, to bude nádhera. Na to, jak byl mladý, dokázal tyto divy přírody náležitě ocenit.
Nechal slunce jeho cestě a šel blíž k vodě, která se neustále převalovala na břehu. Velmi ho zajímalo, jak chutná, protože barvu měla nádhernou. Jistě, mohla to být past, ale s tím zkušenost neměl. Nejprve k vodě přičichl a udivilo ho, že je velmi cítit rybami. Chvilku uvažoval, jestli si má pořádně loknout nebo jen maličko. Nakonec zvítězila zvědavost, takže si loknul pořádně. Než však polk, zakuckal se, vykulil oči a ihned všechno vyplivl. "Fůůůj, co to je za podvod?" Musel si ulevit výkřikem a málem si začal drhnout jazyk o písek, ale naštěstí se včas zastavil. Ještě párkrát vyplivl nechutnou vodu a podezřele se na ni podíval. Proč je to tak slaný?
Přišel blíž k převalující vodě a zkusil do ni šťouchnout packou. Na dotek byla příjemná, jen se do ní smočit. Ale nešlo mu do hlavy, proč to je slaný. Jak sluníčko stoupalo, bylo mu v černém kožichu stále větší horko, proto ho víc a víc lákalo smočit se ve vodě. Tak snad mě nic nesežere.
Pomaloučku vstoupil do vody, ale nešlo to jít pomalu. Brzy do ní skočil po hlavě a plaval. Pak se vrátil na břeh a běhal tam a zpátky, až písek s kapičkami vody létaly všemi směry. Když byl unavený, lehl si na pláž a nechal si vysušit kožich. Když mu začínalo být zase teplo, skočil znovu do vody a tak dokola, dokud nepadl unavený pod jeden kámen, který byl díky odlivu přístupný k ležení a dodával potřebný stín.

S trhnutím se probudil. Nepamatoval si, co se mu zdálo, ale podle zrychleného dechu soudil, že to mohlo být něco trochu strašidelného. Poklepal hlavou a rozhlédl se. Byla noc, takže toho moc neviděl, ale pamatoval si na ten pocit bezpečí, který měl, když usínal. Ten byl však teď pryč. Copak jsem se zbláznil? Nebo to na mě tak působí ten les? Zvedl se na nohy a pokoušel se určit směr, kterým by se mohl vydat.
Zavětřil ve vzduchu, jestli mu pachy nějak pomohou v rozhodnutí. Ucítil slabý závan vody, ale takové jiné, než na jakou byl zvyklý. To upoutalo jeho pozornost a vydal se za ní. Je zvláštní, kolik toho tady vlk může potkat. Zajímalo by mě, čím se ta voda odlišuje od zbylé, když už ve vůni je jiná. Byl tak nedočkavý, že se rozběhl klusem. Měl štěstí, že zdejší stromy neměly kořeny venku zpod země, jinak by si takový luxus běhu ve tmě nemohl dovolit. Jednou se sem vrátím, slíbil si v duchu a hnal se vstříc novému dobrodružství.

// Mušličková pláž

<< Náhorní plošina

Mladý vlk už nepociťoval mnoho energie pro putování. Možná příslib krátkého spánku ho přilákal do tohoto lesa. Poté, co překročil hranice, začal pociťovat jemný nádech magie nebo něčeho nadpozemského, co tímto lesem probíhalo. Nebo to bylo jen fyzické vyčerpání a začínal pociťovat, že potřebuje spát. Více se mu však líbila představa, že tady je něco víc. V jeho myšlenkách však to NĚCO nebylo nepřátelské. Naopak, mělo to hlídat jeho klidný spánek. Vlček se sám pro sebe usmál. Chtěl se s někým o tohle kouzelné místo podělit, ale neměl nikoho tak blízkého, aby ho sem mohl zavést. To nevadí. Třeba jednou někoho takového najdu. A pokud na to nezapomenu, tak ho nebo ji sem dovedu. A nebo to objevíme spolu znovu.
Byl zabraný do svých úvah, to mu ale nepřekáželo v tom, aby si našel to nejpohodlnější místo pod stromem a tam si zalehl. Nějak mu ani nedocházelo, že by si měl chránit záda. Vždyť ho NĚCO chránilo. Navíc, co by mu na tak krásném místě mohlo hrozit?