Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlček měl ohromnou radost, že mu vlčice pomůže s lovem. Zdálo se, že to tu dobře zná, takže se od ní nechá vést. Na její slova reagoval kývání hlavy, až se najednou zarazil, když se zmínila o sněhu. Zmateně se podíval na oblohu, kde po nějakých sněhových mracích nebylo ani památky. "To máte pravdu, lov by byl velmi obtížný. Ale snad nás taková pohroma nepřekvapí." Zavrtěl hlavou, tentokrát jako znamení nesouhlasu.
Ještě, když mluvil, vyrazila vlčice pomalu k vodě. Než mu odpověděla, přemýšlel, jestli by si taky neměl dopřát doušek vody. Třeba mě zavede někam, kde náhodou voda nepoteče. Vyslechl si její jméno a doufal, že si ho zapamatuje, aspoň do chvíle, než se jim podaří něco ulovit. Přišla blíže k němu a prohlížela si ho. Tentokrát mu její červené oči nezpůsobovaly nervozitu, takže si ji i on na oplátku prohlížel. Celkem ho překvapilo, když si všiml, že na vlčici je dost mohutná. Nakonec se přeci jen začínal cítit trochu rozpačitě, tak zamával oháňkou. Nic lepšího ho nenapadlo, ale naštěstí se na něho Riveneth usmála, takže se cítil klidnější.
Dříve než se otočila a vydala do lesa, potvrdila, že půjdou spolu lovit. Trochu ho to zmátlo, protože měl za to, že je to jasná věc, ale jen nad tím "pokrčil rameny". Přemýšlel, jestli má poslední dobou štěstí. Co se dá považovat za štěstí? Že jsem nenašel skoro žádnou kořist není štěstí, ale zase ta spousta vody, to štěstí je. Nebo třeba najití hezkého místa, to je taky štěstí. Ponořen v myšlenkách došel k řece a pomalu se napil. Ještě že nehltal, protože studená voda ho v krku řezala jako žiletky. Doběhl svou novou průvodkyni a šel jí u boku. "Řekl bych, že nemám přímo štěstí, když jsem nenašel ani blbou myš. Ale zase nemám tak velkou smůlu, protože jsem objevil spoustu říčních toků. A vlastně jsem narazil na Vás, což znamená, že mám štěstí," dodal s úsměvem, aby ji zvedl náladu, když řekla, že moc štěstí nemá. I když asi nepotřebuje zvedat náladu, když se tomu uchechtla. Nebo jo? "A co se Vám Riveneth stalo, že nemáte moc štěstí?" Upřímně ho to zajímalo. A došlo mu, že si spolu vykají a vlčici to nebylo vůbec divné. Tak kde jsem pak vzal myšlenku, že si tu navzájem tykají? To si se mnou určitě zase pohrála paměť! Čekal, co vlčice odpoví a mezitím si prohlížel les, do kterého se nořili.

>> Východní hvozd

Tak přeci jen mě nezná, pomyslel si a trochu se mu ulevilo, protože čím víc přemýšlel o svém pozdravu, tím více se mu zdál trapnější. Ale jelikož mu vlčice odpověděla stejně zdvořile, mohl se konečně pořádně uvolnit. Vlčice poukázala na okolní lesy, což ho donutilo zvednou zrak a podívat se po nich taky. Ušklíbl se, protože otázka zřejmě vyzněla trochu jinak, než zamýšlel. Ale poté černošedobílá dodala svou otázku a to se mu mozek rozjel na plné obrátky, jak začal uvažovat, na kterého savce má největší chuť. Ani její červené oči už mu nevadili. "Ano, lesů je sice kolem dost, ale ani v jednom jsem pořádně nepotkal středního savce, který by stál za lov. Buď tam žili myši a jiní malí hlodavci nebo jsem potkával samou vysokou zvěř. Což mě dovádí k odpovědi na Vaši druhou otázku. Největší chuť bych měl na srnku, jenže tu sám neulovím" mlsně se oblízl při představě na měkké maso a čerstvou krev.
Zvědavě se podíval na ležící vlčici a na její bahnem pokryté tlapky. Přišlo mu, že když se nebojí umazat od bahna, nemuselo by jí vadit umazat se od krve. A takoví parťáci na lov jsou dobří, pokud tedy umí lovit. "Možná bych se taky mohl konečně představit. Jmenuji se Awarak a pokud to není moc troufalé, šla byste se mnou na lov? Myslím si, že se tu vyznáte lépe než já a ve dvou budeme mít větší šanci na ulovení třeba srnky. Pokud se Vám nechce, tak mi prosím poraďte alespoň výskyt zajíců, i ten by ušel." Mluvil s úctou a lehkostí. Na obličeji měl milý úsměv, protože nechtěl aby ho považovala za hrozbu. Sice jeho první dojem mohl působit, že nechystá nic nekalého, ale bál se, že při své velikosti by se to mohlo rychle změnit.

// Tak to je dobře, taky se mi bude hodit 1 post za pár dní. Nic uspěchaného. :D

<< Neprobádaný les

Vážně? Vážně tu je jen samá voda. Věděl, že si na to v mysli už postěžoval, ale přišlo mu důležité si postěžovat znovu. Začínal být mrzutý z nedostatku jídla. Ve vzduchu pociťoval stále více se blížící zimu. Kritickým pohledem se podíval na své tělo, a naštěstí zjistil, že není tak hubený, jak se bál. Nicméně pořádný kus masa by si rád dal. Už se ani nekochal pohledem na vodu, protože té viděl za posledních pár dní opravdu mraky. Pokud si to budu pamatovat, tak aspoň vím, kde za sucha hledat vodu. Ještě se na tom snažil najít něco pozitivního.
Jak se pomalu začal propadat do sebelítosti, málem si nevšiml vlčího pachu. Zarazil se a zavětřil. Byl čerstvý, takže jeho nositel nemohl být daleko. Trochu se mu zvedla nálada. Sice si předsevzal, že k ostatním nebude chodit jako první, ale moc se mu to nedařilo. Měl tak rád společnost a když se po dlouhé době osamění naskytla příležitost s někým mluvit, musel ji ihned využít. Třeba mi poradí, kde se tady dá něco ulovit. Přitiskl nos k zemi a začal pátrat po cizím vlkovi. Doufal, že tudy jen neprošel, ale na chvilku se zdržel. Nohy ho nesly ke břehu, kde byla stopa silnější, nejspíš se tam ten někdo na chvilku zastavil. Poté se znovu vydal od řeky pryč. Šel a šel, až se před ním ukázal celkem dobře rostlý strom a u jeho kmene ležel vlk. Zastavil kousek dál, aby nějak nenarušil jeho prostor. Všiml si, že se jedná o vlčici a naštěstí nespala, takže si nebude vyčítat, že ji vzbudil. Její červené oči ho však z nějakého důvodu trochu znervózňovali. "Zdravím slečno. Nerad ruším, ale prosím, mohla byste mi poradit, kde by tady vlk sehnal něco k ulovení? Mám pocit, že kolem jsou jen samé řeky a potoky a pořádný les nebo louka s kořistí nikde." Na mysl mu vyplula vzpomínka, že je lepší, když vlkům tady tyká. Ale co se dalo dělat, výchova dělala své a on byl z domova zvyklý někomu komu neznal vykat. Nedokázal si však vybavit, kdo mu to řekl. Sledoval vlčici a přál si, aby mu poradila. Snad jsem se s ní už nepotkal. Už chápu, proč je lepší tykat, vypadá to, že každého tady znáš. Tak třeba jindy.

<< Aina

Od lesa si sliboval hodně. Hlavně něco k snědku. Když však překročil pomyslnou hranici oddělující louku a řeku od lesa, nálada mu trochu klesla. Sice nebyl odborník na pojmenovávání stromů, ale domníval se, že u takových podivných a ještě k tomu strašně vysokých, že žádné zvíře moc zdržovat nebude. Přítomný chlad, který se mu táhl kolem tlapek taky moc nenahrával faktu, že tu bude hojnost zvěře. I když, v létě třeba jo. Když je horko, tak by se tady mohla zvířata hezky v chládku schovat. No jo, ale k čemu mi to teď je? Potřásl hlavou a vydal se kousek hlouběji. Neměl v plánu, že by to tady prozkoumával nějak pečlivěji. Ale když už došel až sem, tak proč neočíhnout okolí.
Všímal si podivných kamenů, které vykukovaly z mechu. Čím víc se blížil k ohromné hoře, tím více jich v okolí bylo. K jednomu přičichl a přišlo mu, že se pachem maličko podobá vodě, kolem které předtím šel. Nevěděl však, jak by měl pojmenovat danou horninu, protože se nějak zvlášť nezajímal o kameny. To už mu byly bližší rostliny a stromy. Zastavil se na malinkém paloučku a rozhodoval se, kudy povedou jeho další kroky. Ententýky, tak třeba tudy. Nechal na osudu, kam ho zavede. Doufal však, že už to bude konečně za nějakým jídlem. Tak ne, že to tu je vlkoprázdný, ale ještě i jídloprázdný. Snad nejsem poslední živá bytost v týhle zemi. Upřímně doufal, že tomu tak není.

>> Řeka Kiërb

<< Západní Galtavar

Vlček pokračoval ve své cestě za jídlem. Ale k jeho smůle narazil na další potok. Úplně vidím, že až budu mít žízeň, tak nikde nic nepoteče. Aspoň trochu pozitivní bylo, že tahle říčka byla jiná oproti jiným. Nemohl určit, co to je za podivný odér v okolí, ale věděl určitě, že nic takového ještě necítil. Šel vodní tok prozkoumat blíže a všiml si, že nevidí pod hladinou žádný pohyb. Už to by ho mělo odradit od dalšího prozkoumávání, ale nestalo se tak. Naopak, Přišel blíže a smočil do vody kousek přední packy. Dost ho překvapilo, že voda měla celkem vysokou teplotu, i když bylo brzy po ránu.
Měl obrovskou chuť ji ochutnat. Přeci jen, nebyl ještě ten moudrý dospělák, ale ještě mladý, nezkušený vlk. Jeho vnitřní hlas ho varoval, že to nemá dělat. i okolí nasvědčovalo tomu, že to nebude dobrý nápad, ale to pokušení! Už, už se blížil s čumáčkem nad hladinu, když tu jedna vlnka přeskočila přes kámen a uvolnila větší množství pachu síry. To Awaraka tak zaštípalo v čumáčku, že se stáhnul a opustil od plánu ochutnat. Jsou věci, který nemá cenu ochutnávat. To bude jedna z nich. Zavrtěl hlavou a začal hledat něco, přes co by se dostal na druhou stranu. Brzy si všiml kamenů, které čouhaly z vody. Byly trochu mokré, ale při troše umu by se mu mělo podařit v pořádku dostat na druhou stranu. Opatrně přeskákal a už si to rázoval do lesa, který se před ním rozevíral.

>> Neprobádaný les

<< Erynijský les

Cítil smutek z toho, že si nechal utéct tak lahodně vypadající jídlo. Aby toho nebylo málo, jeho žaludek se začal ozývat čím dál tím víc zřetelněji. Asi chtěl Awaraka pořádně potrápit nebo se chtěl jen připomenout, aby se na něho nezapomínalo. O to se nemusíš vůbec bát. Na přísun jídla bych nikdy nezapomněl. Pousmál se nad lehkou ironií, kterou ve svých myšlenkách použil a zaměřil se na okolí. K jeho zklamání tu necítil žádné malé savce. Jen ty obrovské, které neměl šanci sám ulovit.
Zahleděl se do dálky a přemýšlel kam by se měl vydat teď. Neměl jasný cíl a chození jen tak namátkou mu už nepřišlo tak zábavné, jako když se sem dostal. Tak jak tedy? Na smečku se necítím, ale někoho bych zase mohl potkat. Aspoň na chvilku. Chtěl ale začít popořádku, takže se nejprve zaměřil na zaplnění žaludku. Což znamenalo vydat se do dalšího lesa, kde by měl šanci něco ulovit.

>> Aina

<< Vodopády

Do čumáku ho udeřil pach jehličnatých stromů. Ocitl se v lese, kde stromy rostly do takové výšky, že by si musel vykroutit krk, aby viděl na jejich špičku. Musí to tu být ohromně staré. A také využívané. Ve vůni lesa rozeznal vlčí pachy. Žádné ale nebyly tak silné, aby to tu udržovaly jako území. Oddechl si, protože se na chvilku vyděsil, že vstoupil na území nějaké smečky. A to se mu moc nechtělo. Ještě by se mi tam líbilo a co pak? Sice, život ve smečce mohl být lákavý, ale pro ztráty paměti přeci z rodné smečky odešel. Proč by se teď pouštěl do smečkového života, navíc s úplně cizími vlky.
Jak byl zadumaný, nevšiml si, že v křoví sedí zajíc. Proto strašně nadskočil, když se kolem něho mihla hnědá šmouha. Než si uvědomil, co se děje, sledoval mizející bílou bambulku ocásku. Sakra. Začal si více všímat okolí a došlo mu, že jeden pach, který nebyl tak starý, mu přijde povědomý. Myslím, že se jedná o tu vlčici, která byla u věže. Ale říkala mi vůbec jméno? Nebo ne? V hlavě si ještě dokázal poskládat, jak vlčice vypadala a jakou měla barvu, což mu přišlo jako pokrok. Nechtěl to však zakřiknout, takže přestal myslet na pachy jiných vlků a vlčic a soustředil se na jídlo. Bohužel pro něj, tohle byl asi jediný zajíc v jeho blízkém okolí. Pachy, které se k němu dostávaly, byly až moc vzdálené. Smutně potřásl hlavou a vynadal si, že se musí příště lépe koncentrovat. Takhle by to nešlo, zima se blíží a shánět potravu bude těžší a těžší.
Už nevěděl, jestli je rád, že je v lese. Možná si to bude více užívat, až bude mít plný žaludek. Rozběhl se klusem a rozhlížel se na všechny strany, jestli toho zajíce ještě třeba nezahlédne.

>> Západní Galtavar

<< Západní louky

Zdálo se, že se vlk dostává do oblastí, kde to životem ostatních vlků moc nežije. Musel však uznat, že by asi on sám nechtěl bydlet u vodopádů. Sice zdroj vody to je nenahraditelný a zvěř, která se sem přijde napít, je jako naservírovaná přímo pod nos. Ale z hlediska bydlení to je krajně nepraktické. Rozhlédl se svými žlutými kukadly po okolí, jestli nezahlédne zvíře větší, než je on sám nebo naopak menší, které by se dalo ulovit. Už to byla dlouhá doba, kdy naposledy jedl. A jeho žaludek se začínal pomalu ozývat, že už je čas zase něco zakousnout. Povzdechl si a šel se podívat k vodě, jestli tam nejsou nějaké ryby.
Když došel přímo k vodopádům, pochopil, že tady ryby nebudou. Mohlo mu to dojít už předtím, že nikdo velký z vodní říše tu bydlet nebude. Byl by o kameny rozbitý dřív, než by stihl pochopit, co se stalo. Černobílý vlk se chvilku kochal pohledem na vstávající slunce, které se bledě odráželo ve vodě. Jelikož byl podzim v plném proudu, nemělo už takovou sílu, aby to tu rozzářilo. Proto se nedíval dlouho a zkusil se aspoň napít a tím ukecat žaludek, že ještě to zvládnou bez jídla. Ale měl bych se vydat do nějakého lesa, třeba takový zajíc by byla bašta.
Moc se mu nechtělo do studené vody, aby se dostal na druhou stranu, tak se vydal po proudu dál, jestli to nebude někde lepší. Když ušel takový kus, že sluníčko bylo už ve větší síle, tak našel něco jako brod. i tak si musel smočit packy, ale nebyl žádná bábovka, aby to nedal. Trochu se oklepal zimou, ale podařilo se mu bez větších obtíží přejít po kamenech a spadaných stromech na druhou stranu. Oklepal se, protože se mu nějaké kapičky z vodopádů zachytily do kožichu a hned pokračoval směrem do lesa kde, jak doufal, najde nějakého ušáka.

>> Erynijský les

<< Úzká rokle

Jeho oči přeletěly celou louku. Bylo to tu kouzelné a nádherné. V zapadajícím slunci toto místo hrálo všemi barvami. Jen byla škoda, že už byl podzim v plném proudu. Květy v sobě neměly už tolik barvy, jako kdyby bylo léto. I tak to bylo krásné. Mnoho samců by to možná ani nedocenilo, ale Awarak byl vychovaný tak, aby si všímal okolí. Nejen z hlediska lovu a stopování, ale i právě kvůli takovýmto přírodním úkazům. Všiml si, že na druhé straně louky se páslo stádo srnek. Vítr vál od nich jeho směrem, proto je mohl pozorovat. Nebyl však bláhový, aby se na ně rozeběhl sám. Proto je nechtěl zbytečně rušit a pokračoval po druhé straně. Opatrně našlapoval, aby třeba v koberci květin nezapadl do nějaké díry, ale jak se zdálo, žádné zde nebyly.
Rozmýšlel se kudy dál. Bylo určitě spoustu míst, která ještě nenavštívil. Nebo možná už jo, ale nepamatoval si to, a proto by stálo za to je objevit znovu! Vyšlapoval si dál vycházkový tempem a užíval si poslední paprsky slunce, než se nadobro ztratí.

>> Vodopády

<< Stepní pláň

Pln dojmů pokračoval v cestě za svým čumákem. Neměl přesný cíl, kam by se měl vydat. Všichni se rozprchli tak rychle, že mu ani nedali možnost, aby je doprovázel. A to si na ně už začal zvykat. Nejvíce na černobílou vlčici, která na něho byla moc milá. Vzduch se ochladil, ale jemu to moc nevadilo, protože měl krásně huňatý kožíšek, za což byl rád. A až nastane ta opravdová zima, tak se mi bude moc hodit. Na chvilku se zarazil v cestě a zaposlouchal se do okolních zvuků. Voda! Rozběhl se za zvukem, ale raději brzy zase zpomalil, co kdyby tu byly kluzké kameny. Cesta ho zavedla do rokle, ve které opravdu byla voda, která někam spěchala. Přistoupil blíž ke břehu a nejprve smočil do vody tlapku. Potřeboval si zjistit, jak studená voda a jestli mu nějak neublíží. Třeba by mu mohla rozleptat kůži.
Trochu se oklepal z teploty vody, ale naštěstí nebyla nějak závadná, alespoň pro kůži. No a jestli se z ní otrávím, tak to bude fakt smůla. Pomalu se napil, aby mu ledovější voda nepřivodila nějaký šok a hned začal hledat cestu, kudy by mohl pokračovat. Nejpřijatelnější se zdálo pokračovat, takže opatrně postupoval dál, až narazil na místo, kde se rokle spojovala s lesem. Chvíli váhal, jestli se vydá lesem nebo stále kolem vody, ale nakonec zvolil lesní cestu. Přeci jen, tam mohl alespoň běžet a že měl energie na rozdávání.

>> Západní louky

// Děkuji. :) Pokud stačí dát vědět sem, tak prosím o drahokamy a je jedno které. :D

Oba dva čekali, jak to s nimi dopadne. Awarak neměl strach o sebe, ale měl strach o druhou vlčici, aby si jí tu ta bytost nenechala. To by černého vlka mrzelo, protože si myslel, že by si to nezasloužila. Když domluvil, chopila se slova zástupkyně věže. Soustředěně naslouchal jejím slovům, až si nestačil uvědomit, že už nestojí v místnosti, ale kouká se na věž zvenčí. A společně s Darkií. Měl z toho velkou radost, že si je víla uvnitř nakonec nenechala. Bylo tak osvobozující cítit v kožichu ten chladný podzimní vzduch. "Sbohem, uslyšel Awarak a sledoval, jak věž mizí zase neznámo kam. "A nejsem víla, jsem lidská bytost. Zděšeně se podíval na Darkii, jestli to také slyšela, ale vypadalo to, že slyšela vlastní verzi. Ona může komunikovat nezávisle s námi oběma. Byl z toho celý pryč, ale na rozloučenou zamával ocáskem, aby se aspoň nějak rozloučil.
Během chvilky k němu přiběhla černobílá vlčice. A měla evidentně dobrou náladu, která se přenesla i na něho. "Jsme prostě dobří, musím nám gratulovat," zazubil se na ni, ale najednou si všiml, že její radostná nálada někam vyprchala. Začala se kolem sebe rozhlížet a jeho napadlo, jestli hledá ostatní vlky. Třeba měla mezi nimi nějaké kamarády. "Určitě se jim nic nestalo a ta lidská bytost si je tam taky nenechala." Chtěl ji nějak uklidnit, ale podle jejího zase uvolněného postoje pochopil, že zachytila něčí stopu. Opětoval její pohled, když se mu zadívala do očí a vyslechl si, co měla na srdci. Ujistila ho, že to co se stalo ve věži, tam také zůstalo. Že se nemá cítit kvůli těm útokům nějak špatně. Upřímně na to chvilku zapomněl, ale jak to připomněla, začalo se mu to odehrávat před očima. Ale přikývl, aby dal najevo, že si z toho nic nedělá. Stejně je možné, že si to příště nebude pamatovat. Usmál se, když zmínila zvláštní příležitosti. "Jo, na tom něco bude," i když si nebyl úplně zcela jistý, kolik jich měla na mysli. Prozradila mu, že musí běžet domů, což ho trochu zamrzelo, ale chápal to. Kdyby tu měl někde rodinu, taky by se nezdržoval tak dlouho mimo území. "Šťastnou cestu a najdi brzy správný směr," popřál ji a když už byla skoro pryč z pláni, zavolal na ni, to, co zapomněl dodat. "Určitě se uvidíme, taky se zatím měj hezky!" Milá vlčice. Tak, kam jdu teď já? Neměl jasný cíl, což neměl ani předtím, ale nechtěl zůstávat na jednom místě moc dlouho. Tohle mu zatím jako dlouhá zastávka stačila. Mohl bych se podívat po nějaké vodě a taky jídle. Začínám mít hlad. Vyšel vycházkovým tempem, ale než se úplně vytratil, ohlédl se ještě na místo, kde byla věž. Bylo to tu takové prázdné. Potřásl hlavou a pokračoval dál.

>> Úzká rokle

// Možná budu vypadat hloupě, ale taky jsem si říkala, že to bude Blue. Nevím proč, asi že jsem v tom viděla jakýsi rukopis. :D Ale co, hlavně, že jsme se pobavili, že tě to taky bavilo a moc děkuji za akci, byla parádní. :) A kéž bych uměla kreslit aspoň zčásti jako Maple a Matali. Obě to máte povedené. :)

Byl králem, největším hrdinou, byl pán celé arény. A jeho úspěch se ukazoval. Znovu, znovu a znovu, jako nekonečná smyčka a on byl na sebe hrdý. I ten tajemný hlas ho pochválil. Rozhlédl se po spoušti, kterou zanechal. A stejně jako se těla ostatních vlků vracela k životu, jemu se navracelo rozumné uvažování. Smích mu tuhl na rtech, nechtělo se mu uvěřit, že byl schopen takových hrůz. Když účinek prášku vyprchal a měl dokonale čistou hlavu, nejraději by se zahrabal pár metrů pod zem. Já jim ublížil. Vlčicím. Co jsem to za vlka, takhle mě maminka nevychovala. Chtěl za každou vlčicí osobně dojít a hluboce se omluvit. Kdyby tu byl nějaký zajíc, tak by každé jednoho ulovil. Byli však stále zavřeni ve věži. Než se jakkoliv rozpohyboval, přišla za ním Darkie se skloněnou hlavou. Vůbec by se mnou neměla mluvit. Vždyť jsem ji strašně ublížil. Zdálo se mu, že vlčice má stejný názor, akorát naopak, že ona ublížila jemu. "Odpouštět? Není co odpouštět, to ty prosím odpusť mě, že jsem se k tobě tak škaredě choval. Také jsem to nebyl já a slibuju, že ti to nějak vynahradím." Kdyby se tak nestyděl, možná by ji tlapkou zvedl hlavu, aby věděla, že se na ni vůbec nezlobí a že by měla být oprávněně naštvaná na něj. Hloupá věž.
Sebral poslední zbytek odvahy, že se půjde omluvit i ostatním, ale zachytil cizí pach. Ostražitě se na příchozí bytost podíval, něco ho při pohledu na ní znepokojilo a uklidňovalo zároveň. Jestli její vzhled, natolik vzdálený všem tvorům, jaké zatím potkal, nebo to dělala barva jejích očí. Jakmile však promluvila, veškerá nervozita z něho opadla. A vypadalo to, že i ze všech ostatních. Jenže její slova mu na klidu moc nepřidala, když prohlásila, že se s ostatními loučí a oni se vypařili. Coo? Nešlo mu si dělat starosti, protože bytost to nedovolovala tím klidem, který vyzařovala. A nakonec zaměřila pozornost na něj a na Darkii, na poslední vlky, kteří tu zbyli. A nebyl to zrovna jednoduchý úkol. Měla dlouhý monolog o tom, že nejlepší je skončit před vrcholem a proč by tu oni nemohli taky zůstat. Podíval se na Darkii, ale ona se podívala dřív a v jejích očích bylo stále vidět, že jí mrzí, jak na něho zaútočila. Mírnou úklonou hlavy jí dal najevo, že se na ni opravdu nezlobí.
Poté zaměřil svoji pozornost na bytost. Ocitli se na lesní půdě, což mu bylo mnohem milejší, než kamenná podlaha věže. Černobílá vlčice s ní začala vést svůj rozhovor, ale přišlo mu, že dokáže vnímat i jeho hlas a nezávisle mu odpovídat. Tak to tedy zkusil. "Nevěděl jsem, že zde budou poklady. Neběžel jsem dovnitř za září, ale spíše, že jsem měl pocit, že se to ode mě očekávalo." Ale víla byla neoblomná a věděla, co odpovědět. "Takže nejsi svobodný ani venku, mimo tyto zdi? Musíš běhat za davem vlků, jen aby si někam zapadl? Tady nemusíš nikam běhat. Budeš tu s námi bydlet," její hlas už nebyl tak vlídný jako před chvílí. Zdálo se mu, že je v něm více chtíče. "Ne, tak jsem to nemyslel. Viděl jsem tam běžet Darkii, tak jsem běžel za ní, aby tu nebyla sama. S pocitem, že někdo chce, abychom sem běželi, což jste nejspíš byla vy." Víle se po tváři mihl úsměv, ale jen takový letmý, který mohl říkat, ano byla jsem to já, ale naopak to mohla vyvrátit. Nedalo se poznat, co má přesně za lubem. "Víte, ani jsem nevěděl, že nějaké poklady existují. Tedy poklady ve formě drahých kamenů. Co bych s nimi dělal. Zatím jsem nepotkal nikoho, komu bych je nabídl, takže bych svou svobodu určitě za poklad nevyměnil. " "Myslíš, že šlechetné srdce je to jediné, co tě sem přitáhlo? Jen se podívej, mohl by si tu s námi být napořád. Co by tě vedlo k tomu, aby ses vrátil k životu předtím?" Na chvilku nastalo ticho. Vlček si to musel poskládat v hlavě. Co ho vlastně táhlo ven. Zase toho tolik nebylo. Ale, už by neviděl východ nebo západ slunce. Necítil tu podivnou slanou vodu, ke které se ještě někdy chtěl vrátit. Ano, tohle ho vedlo ven. "Netoužím vidět vrchol. Věřím tomu, co jsi říkala, že nejlepší je skončit v tom nejlepším. Ale rád bych se vrátil ven k těm obyčejným věcem. Jako je sledování západu nebo východu slunce. Dovádění ve vodních vlnách. Nepochybuji, že by to věž neumožnila, ale nebylo by to skutečné. Byla by to jen iluze, která nás přenesla i sem, na tohle lesní místo. A já nechci žít v iluzích. Rád bych žil naplno tam venku. Svobodný, jak říkáš. To je moje obhajoba toho, proč bych šel rád ven." Když si to zpětně přehrával, nedávalo to všechno smysl. Ale za svými slovy si stál. A čekal, co na ně bude říkat tajemná bytost.

Čekal, že se vlčice zalekne a nebude se nijak bránit. Ale asi se trochu přepočítal. Možná mu do hlavy stoupla pýcha, jak zvládá dobře své protivnice. Maple se vymrštila a zřejmě zahodila veškerou ostýchavost nebo pud sebezáchovy, ale šla po černém vlkovi hlava nehlava. Byl donucen svůj vodní bič pustit, aby se jí mohl bránit. Snažil se vyhýbat jejím výpadům, zároveň ale kousal a drápal, aby způsobil co nejvíce škody na jejím krásném kožichu. Občas hrábnul do prázdna, i když se mu zdálo, že častěji se trefuje. Ani Maple nedělala časté omyly. Awaraka tahle hra, na kdo dá více zásahů, začala trochu nudit. Jelikož stále ovládal magii vody, obalil si celé tělo vodou jako štít. Vlčici voda zbrzdila tlapku, takže ji to trochu vyvedlo z rovnováhy. A to bylo celé, co rozzuřený vlk potřeboval. Nechtěl totiž všechno vsázet na magii. To bylo tak pro zbabělce, vyhrát pomocí magie. Řeklo se boj, tak boj. Jak byla Maple maličko rozhozená, ohnal se po ní zuby a zakousl se do první věci, která mu pod tlamu přišla. Byl to bok žíhané vlčice, tak se pořádně zapřel a trhnul s ní k sobě. Tím ji z rovnováhy vyvedl úplně a hodil s ní zase od sebe. Výsledek byl, že měl vlk plnou tlamu chlupů a trochu krve na čumáku. Zřejmě držel Maple víc, než čekal. Bodl ho velmi neznatelný osten lítosti, přeci jen, on se tak k vlčicím nechová. Ale bylo to jen velmi krátkodobé. Vlčice se začala zvedat ze země, zřejmě jí to bylo málo. Proto k ní přiskočil, chytil ji za čumák a přinutil ji, aby ho následovala. Musela, pokud nechtěla mít po nosu. Když si myslel, že už by jí to mohlo stačit a upřímně ho to už ani moc nebavilo, pustil ji, možná až dost šetrně na jeho předchozí počínání. A jako bonus ji chytil za kůži za krkem, zatřásl s ní a upustil. Maple se mu zdála už dost poničená, takže hrozbu už nepředstavovala. A ani výzvu.
Krvelačně se podíval po někom dalším. Byl tu vlk, který vypadal, že toho má taky dost a ještě byl zavřený ve vodní kleci. Pak tu byla vlčice, která ho tam zavřela. To mohla být ta výzva, kterou hledal. Pravda, byl trochu vyčerpaný, ale adrenalin dělal svoji práci a udržoval ho ve vysokém tempu. A vlčice měla povzbuzení taky dost, protože se na něho sama rozběhla. Běžela velkou rychlostí a Awarak ji běžel vstříc. On se zastavil, ale ona se odrazila, a chtěla mu skočit na záda, přičemž měla na tlapách ohromné vodní drápy, které vypadaly nebezpečně. Awarak lehl k zemi, ale teď mu byla jeho mohutnost překážkou, protože nebyl tak nízko, jak by se mu líbilo. Sice přes něho Matali přeletěla, ale povedlo se jí udělat mu na zádech dost hlubokou řeznou ránu. "Tak to ne holčičko," zavrčel a okamžitě se postavil. Stihl to asi o vteřinu dřív, než ona, ale ani tak nic nevymyslel. Ona se na něj vrhla znovu a tentokrát šla po krku. A ještě tak divně, asi aby s ním hodila na zem. On se však obrnil, tentokrát ledovým brněním, takže se její zuby zasekly do ledu. Až tohle využil jako časovou výhodu a oplatil ji skočení po krku. Matali však byla mrštná a dlouho se jejich zápas otáčel v kolečku: skok na krk, úhyb, skok na záda, úhyb... Když už oba měli o pár šrámů navíc, Awarak víc hlubokých, protože vodní drápy byly vážně ostré, v hlavě mu cvaklo, co by měl udělat. Musím ji zbavit těch drápů! Rozběhl se skrz vzduch a napočítal raději do deseti, aby měl jistotu, že bude magie fungovat. Nečekal, že by byla hloupá a běžela za ním, proto se zastavil za obrazcem magie a vytvořil vzdušný vysavač, který hnědobílou (// omlouvám se když tak za špatné určení barvy :D EDIT: opraveno :D) vlčici pohltil a protáhl jí vzdušnou magií. Její drápy zmizely a než se mohla nějak vzpamatovat, chytil ji Awarak pod krkem a začal pomalu zesilovat stisk. Těšil se, až se mu čerstvá krev rozlije po čumáku, ale vlčice sebou začala neklidně šít a prohlásila, že se vzdává. Nechtělo se mu ji pouštět, když mu dalo tolik práce ji chytit, ale zase byl by nečestný, kdyby pokračoval i po tom co se vzdala. A tak ji pustil na zem, odešel doprostřed arény a usadil se tam jako vítěz.

// Hotovo. :D Byla to fuška. :)