Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Řeka Mahtaë (sever)

Jeho nálada pomalu klesala, stejně jako okolní teplota. Potřeboval jíst a to hned. Jenže, komu by se v takovém mrazu chtělo vylézat? Absolutnímu cvokovi jedině. Šoural se dál sněhovými závějemi a vzpomínal na krásu léta. Na to, jak ho moc nemusel, se mu teď po něm docela stýskalo. Jak se tak plahočil, všiml si maličkých stop, které vedly trochu mimo trasu, kterou měl původně vybranou. Řekl si, že asi nemá co ztratit, tak se za nimi vydal. Snažil se jít potichu, aby ho případná (podíval se na nebe, aby zjistil, co to vlastně bude jíst) snídaně neutekla. I když v tomhle sněhu by asi těžko utíkala, to by musela být jedině miniaturní myš, aby se nepropadla. Podle toho, jak však byly stopy hluboké mu došlo, že tohle nic miniaturního nebude. A jemu by to mohlo utišit hlad.
Po chvilce sledování stop najednou zjistil, že nemá kam dál jít. Stopy prostě skončily, jako kdyby se jejich původce vypařil. Vyjeveně zíral na místo, kde by měly stopy pokračovat, až mu došlo, že to co sleduje není sníh, ale bílý kožíšek, který skoro dokonale splynul s okolím. Přiblížil hlavu až k ušákovi, jestli je zmrzlý nebo jestli doufá, že ho nevidí. Zdálo se, že dýchá, ale už dlouho na zemi žít nebude. Proto, ač mu bylo trapně, že se nejedná o žádný pořádný lov, vzal jeho hlavu do tlamy a vytáhl ho ze sněhu, aby mu mohl prokousnout tepnu a tím ho co nejrychleji zbavit trápení. Králík se ani neobtěžoval kopat kolem sebe, jen odevzdaně čekal. Proto mu Awarak jedním kousnutím ukončil život. Krev se rozstříkla po bílém sněhu, jako červené rubíny. Černý vlk začal hltavě trhat maso, aby krev nevychladla a s uspokojením cítil, jak se mu zvedá nálada. Spořádal celého králíka pomalu mrknutím oka, všechny kostičky pořádně očistil, jen kůži nechal tak jak byla. Očistil si kožich v bílém sněhu a raději po sobě všechny červené stopy ne moc ukázkového lovu uklidil. Přeci nebude hyzdit bílou krajinu krví. Zahrabal i kůži a z kostí si nechal jednu velikou, na později. Vzal ji do tlamy a vydal se dál ve směru, který mu králík určil.

// Řeka Kiërb

<< Zrcadlové jeskyně

Pokládal jednu tlaku před druhou. Dával si na čas, než udělal krok, protože se mu z jeskyní vůbec nechtělo. Bylo to tam mnohem pohodlnější a míň chladnější, než kdekoliv venku, kde pofukoval studený, přímo až mrazivý vítr. Sněhové vločky neustále padaly z nebe a teplota přímo vybízela, aby si někde vytvořil pelech a tam to přečkal. No jo, ale copak jsem medvěd? Teď jim trochu i záviděl, že můžou tak třeskuté mrazy prospat. Hlasitě mu zakručelo v žaludku. No jo, já chtěl nějaké to jídlo. Jenže na rybu můžu asi zapomenout. I když udržoval své pomalé tempo, tak se i tak dostal k řece, která pomalu začínala být zamrzlá. Což bylo divné, protože si myslel, že takhle rychle tekoucí řeka nemá šanci zmrznout. Zoufale se začal rozhlížet, jestli neuvidí aspoň mršinu, protože by to bylo mnohem lehčí, než hledat někde zalezlá zvířata. Bohužel pro něj, nikde nic neleželo. Brzu bude mršina ze mě a posloužím jako jídlo někomu jinýmu. Zhuseně se otřásl, protože takové myšlenky byly demotivující a ještě k tomu děsivé. Raději se vydal proti proudu řeky a začínal si dost přát, aby co nejdřív našel aspoň kousek masa.

>> Východní Galtavar

<< Vyhlídka

Awarak vstoupil do první jeskyně, kterou našel. Nořil se stále hlouběji a jeho oči se nemohly vynadívat na tu krásu. Všude kolem něho byly krápníky, a díky venkovnímu světlu tu bylo útulno. Vítr ani sníh sem za ním nemohli, ale chlad se dostal až sem. Nechtěl si dovolit ležení, protože se bál, že by se nemusel probudit. Na spaní to bude chtít nějaký pelech vytvořit. Třeba z mechu. Ale ať se díval sebepozorněji, žádný mech neviděl. Za to však slyšel jakýsi zvuk, který se v pravidelném rytmu ozýval. Nejprve ho nebral vůbec na vědomí, ale když se do toho více zaposlouchal, tím víc ho to mátlo. Kde by se tu vzala voda? V tom mraze.
Šel po zdroji zvuku a opravdu našel místečko, kde voda nebyla zamrzlá a kapky se rozprskávaly o zem. Čím víc to pozoroval, tím víc mu to nešlo do jeho hlavičky. Sednul si a počítal, jak dlouho trvá kapce, než dopadne. Nejprve byl uchvácen, že to je pořád za stejnou dobu, ale po chvilce ho to už přestalo bavit. Protože to bylo až moc monotónní. Zvedl se k odchodu, ale když se podíval na cestu, kudy přišel, zjistil, že nemá ponětí, kudy opravdu přišel. Náhoda mě přivedla sem, tak by mě zase mohla odvést. Proto si zvolil znovu náhodný směr a nějak nepočítal s tím, že by se tady mohl ztratit. Štěstí přeje i nepřipraveným. Jak se má vlastně můj ukradený rampouch? V duchu si představoval, že ho někdo sebral a odnesl někam jinam. To by se mi taky líbilo, aby mě někdo vzal a někam odnesl. Bylo by to jednodušší.

>>Řeka Mahtaë

<< Kaskády

Celý šťastný z té krádeže se vlk valil dál. Nevnímal kam jde a co tam bude dělat. Jen měl radost jako vlče, které provedlo něco ošklivého. Doběhl na kraj skály a tam rampouch odhodil na zem. S vyplazeným jazykem se díval, jestli ho vlčice nebude třeba pronásledovat. Jelikož mu však byla zima, tak jazyk zase schoval do tlamy. Potřeboval o své radosti někomu říct, ale když se znovu kolem sebe rozhlédl nebylo komu. Rodiče nechal daleko za sebou a své sourozence taky. Trochu z toho posmutněl. Zle se zadíval na svou kořist. To ty jsi mi připomněl, že jsem sám a vlastně si za to taky sám můžu. Za trest tě tu nechám ležet. Třeba ale někomu na chvilku zvedneš náladu. Nechtěl se tak moc zlobit na rampouch, ale nikdo jiný v okolí nebyl. A kdyby jo, aspoň by mu mohl vyprávět o zábavném zážitku. Měl chuť ten kus ledu nakopnout, ale zase tohle by si nezasloužil. Vždyť on za to ani nemohl. Proto se rozhodl, že se pokusí zachovat si v paměti tu hezčí část, to vzrušení, když kradl hračku někomu jinému. Ale hlavně to nesmím udělat s něčím jiným, třeba s jídlem nebo opravdovou hračkou. To bych mohl mít větší problém. Zmrzlou vodu najde v zimě na každém kroku. A jestli nechtěla, aby jí to někdo ukradl, tak to neměla nechat takhle bez dozoru ležet. Byl spokojený se svým vysvětlením a už měl znovu lepší náladu. Vydal se proto na průzkum této zajímavé oblasti.

>> Zrcadlové jeskyně

<< Narvinijský les přes Východní hvozd

Černý vlček si to nechtěl přiznat, ale ztratil se. Nějakým záhadným způsobem se mu podařilo otočit se ze směru, kam šel a vydal se přes stejný les, ze kterého přišel. Ale nebyl na tom tak špatně. Došel totiž na místo, kde ještě nebyl. Nebo byl aspoň přesvědčený o tom, že tu ještě nebyl. To bych si pamatoval. Možná.
Zdálo se, že toto místo je hojně vlky navštěvované, protože se tu vznášelo několik pachů. Některé byly staršího data, jiné však byly čerstvé. A jeden byl nejčerstvější a patřil osamělé postavě, která seděla u protékající vody. Z dálky Awarakovi přišlo, že se jedná o vlčici a když se dostal blíž, tak byla jeho domněnka potvrzena. Jenže on neměl zájem se nějak družit. Chtěl se vymotat z tohoto okolí, aby si našel konečně místo pro ulovení nějakého jídla. Proto chtěl nevzrušeně a nepovšimnutě projít. Ale když se dostal ještě blíž, tak si všiml, že kousek od vlčice leží takový zajímavý předmět. Rampouch. Veliký a jaký hezký. A ona o něj už určitě nemá zájem, když ho má hozený takhle vedle sebe.
Možná ho vedlo k tomuto činu jeho mládí, nebo rošťáctví nebo vzpomínka na vlčecí léta, ale ten rampouch musel mít. Snažil se opatrně a naprosto nenápadně natáhnout pro onen předmět. Jenže když vlčice otočila hlavu jeho směrem (// doufám, že to není velká manipulace O:)) ztuhnul. Než se mohlo stát ještě něco horšího, než to, že si ho všimla, popadl rampouch do zubů a utíkal s ním pryč.

>> Vyhlídka

// změna přechodu na Kaskády, přes Východní hvozd

<< Východní hvozd

Vlčice stále šlapala před černým vlkem. Aspoň mi prohrne cestu, pomyslel si a otřepal ze sebe sníh, který se stačil na jeho kožíšek snést. Jen mu vrtalo hlavou, co jenom tak může sledovat tím, že jde před ním. Nebo, že on jde za ní. Bylo to celé podivné. Když se konečně otevřel prostor, zrychlil krok a vlčici předběhl. Podíval se na její obličej, ale vůbec mu nebyla povědomá. "Mějte se," prohodil jen a už si to mašíroval dál do lesa.
Běžel a kličkoval mezi stromy, když tu si všiml jedné kupy sněhu, která se vytvořila pod stromem. Nejspíš spadl z větví, ale to neubíralo nic na tom, že se mohl rozběhnout a skočit do té hromady. Nepřemýšlel dlouho, rozběhl se a do skoku dal všechnu sílu. Měl pocit, že létá a po hlavě dopadl do prašanu. Škoda, že tu není vyšší místo, to by byla zábava. Vyhrabal se ven a s úsměvem na tváři začal přemítat, co podnikne dál. Hlasitě mu zakručelo v žaludku, jak se dožadoval svého jídla. No jo, jídlo. Na to jsem skoro zapomněl. Podíval se na zem okolo sebe, aby zjistil, co v tomto lese žije. Viděl svoje stopy a napůl zaváté nějaké kopytnaté zvěře. Jenže já sám neulovím srnku nebo co to tady žije. Vzpomněl si na vlčici, která šla před ním. Napadlo ho, že by ji mohl poprosit o pomoc. Jenže když se podíval na svoje stopy, které se táhly do hloubi lesa, zjistil, že to asi nebude tak jednoduché ji znovu najít. Asi jdu dál a zkusím najít nějakého zajíce. Takhle bych ji tady mohl nahánět třeba pár dní a to stádo by zase někam odešlo. Rozběhl se náhodným směrem a doufal, že to bude směr k jídlu.

>> Nad kopci

Mluví, pomyslel si vlček a radostně následoval vlčici. Už si o ní začal dělat starosti, že jí jazyk zmrzl v rampouch. Nedivil by se, začalo dost přituhovat. Ale jemu to nevadilo, protože kožíšek ho krásně chránil. A navíc, od Riveneth sálala jakási pozitivní energie, jako kdyby ji sníh probouzel. Obvykle to bývá léto, co vlky probudí a nabije energií. Ale ona to má asi jinak. Ta radost se přímo přenášela do okolí.
Než si všimla stop ve sněhu, zhodnotila podivnosti této krajiny. Uchechtl se, protože už i on za tu krátkou nebo dlouhou dobu viděl pár podivností. Po jejím vzoru přitiskl čumák k zemi a nasál pach kopytníků. "Sob, daněk, los, bohužel, podle pachu poznám stoprocentně jen jelena. Tak aspoň víme, že to jelen není." Aby to tak nebyl yetti.
Zarazil se nad svou úvahou a všiml si, že po cestě jsou mimo stop i bobky. A vlčice si jich zřejmě nevšimla! Vyběhl k ní a lehce do ní drcnul, aby se jim vyhla. "Opatrně. Není příjemné to pak dostávat z tlapek. Bahno je něco jiného, ale tohle..." Zašklebil se na "nadílku" a velkým krokem ji překročil. Nořili se hlouběji, až bylo složitější procházet mezi stromy, naštěstí stopy zůstávaly stále viditelné. Díval se po stromech a u některých si všiml, že mají na kůře zmrzlou smůlu, která vypadala jako nudle.
Šel za Riveneth, protože jí důvěřoval, že ví kam jde a taky proto, že už tu byl porost tak hustý, že se nedalo jít vedle sebe. Probíral si myšlenky, co už tu zažil, koho všechno potkal, až se mu z nich stal jeden velký guláš. Čím víc se snažil uchopit a zase správně poskládat vzpomínky, tím víc se mu vše táhlo jako med, jako hustá poleva. Zapomnění dolehlo tak náhle, že si toho ani nebyl vědom. Díval se na záda šedé vlčice a přemýšlel, proč jde vlastně za ní. Až se tu otevře prostranství, tak půjdu dál. Zatím ji předbíhat nebudu.

>> Narvinijský les

// Mám dovoleno manipulovat s Riveneth :)

Vlčice mu stále neodpověděla. Tím ho samozřejmě nijak neranila. On chápal moc dobře, když někomu nebylo do řeči. Zažil takových situací hodně, občas i hodně v křeči. Díval se na nebe, které temné bylo. Snežení neustávalo, snad ještě přibylo. Vrátil pohled zpátky na zem a připadal si jako blázen. "Víte co je divný? Že jsme hluboko v lese a stále se na nás sype sníh. Podivný." Vlčice pohled na něj upřela, ale mlčení stále držela. Nejspíš se jen hodně soustředí. Aby nás zavedla za těmi jeleny. Snažil se pomoci, že své oči upíral na zem. Hloupý nápad, řekl si rázem.
Neporušený sníh se totiž táhl do dálky. Když tu zahlédl stopu, jaksi zdálky. Radostně chvostem zavrtěl a v očích se mu objevily jiskřičky. Že bychom přeci jen měli štěstí, pomyslel si a protáhl nožičky. Šlo se mu ještě celkem lehce, ale nevěděl, jak na tom je vlčice. Nemůžu ji tahat tím vysokým sněhem přece. Nemohl si pomoci a zeptal se. "Vidíte ty stopy, to je zázrak zdá se. Půjdeme po těch stopách, co myslíte slečno?" Mrkl na vlčici a litoval, že není slunečno.

// Líp mi to nešlo. :D

<<Řeka Kiërb

Vlček sledoval jak se snesla sněhová vločka a přistála přímo před nimi. Zvedl hlavu a podivil se, kde se těžké, šedé mraky vzali, když ještě před chvilkou tam nebyly. Neměli ani velkou šanci na úkryt v lese, protože jeho okraj tvořily listnaté stromy, které nyní byly holé. Brzy pod tlapkami cítil sněhový poprašek, který se celkem rychle měnil na slušnou vrstvu. Jedna vločka mu přistála na čumáku a jak roztála, projelo mu tělem lehké zamrazení.
Podíval se na Riveneth. Zakřikli jsme snad, že by sníh nemusel padat? Zlobí se na nás příroda? Vlčice mu sice ještě neodpověděla, ale měl potřebu nějak počasí ospravedlnit. "Sice začalo sněžit, ale pro nás by to mohlo být dobře, pokud to už nebude pokračovat. Uvidíme dobře zvířecí stopy a ulehčí nám to lov." Povzbudivě se usmál a sledoval, jak se na holých větvích sníh zachytává a začíná na nich tvořit bílou vrstvu. Tak zima už udeřila. Nebo se ještě oteplí a napadaný sníh zase zmizí? Kdo ví, co si pro nás příroda vymyslí.

Vlček měl ohromnou radost, že mu vlčice pomůže s lovem. Zdálo se, že to tu dobře zná, takže se od ní nechá vést. Na její slova reagoval kývání hlavy, až se najednou zarazil, když se zmínila o sněhu. Zmateně se podíval na oblohu, kde po nějakých sněhových mracích nebylo ani památky. "To máte pravdu, lov by byl velmi obtížný. Ale snad nás taková pohroma nepřekvapí." Zavrtěl hlavou, tentokrát jako znamení nesouhlasu.
Ještě, když mluvil, vyrazila vlčice pomalu k vodě. Než mu odpověděla, přemýšlel, jestli by si taky neměl dopřát doušek vody. Třeba mě zavede někam, kde náhodou voda nepoteče. Vyslechl si její jméno a doufal, že si ho zapamatuje, aspoň do chvíle, než se jim podaří něco ulovit. Přišla blíže k němu a prohlížela si ho. Tentokrát mu její červené oči nezpůsobovaly nervozitu, takže si ji i on na oplátku prohlížel. Celkem ho překvapilo, když si všiml, že na vlčici je dost mohutná. Nakonec se přeci jen začínal cítit trochu rozpačitě, tak zamával oháňkou. Nic lepšího ho nenapadlo, ale naštěstí se na něho Riveneth usmála, takže se cítil klidnější.
Dříve než se otočila a vydala do lesa, potvrdila, že půjdou spolu lovit. Trochu ho to zmátlo, protože měl za to, že je to jasná věc, ale jen nad tím "pokrčil rameny". Přemýšlel, jestli má poslední dobou štěstí. Co se dá považovat za štěstí? Že jsem nenašel skoro žádnou kořist není štěstí, ale zase ta spousta vody, to štěstí je. Nebo třeba najití hezkého místa, to je taky štěstí. Ponořen v myšlenkách došel k řece a pomalu se napil. Ještě že nehltal, protože studená voda ho v krku řezala jako žiletky. Doběhl svou novou průvodkyni a šel jí u boku. "Řekl bych, že nemám přímo štěstí, když jsem nenašel ani blbou myš. Ale zase nemám tak velkou smůlu, protože jsem objevil spoustu říčních toků. A vlastně jsem narazil na Vás, což znamená, že mám štěstí," dodal s úsměvem, aby ji zvedl náladu, když řekla, že moc štěstí nemá. I když asi nepotřebuje zvedat náladu, když se tomu uchechtla. Nebo jo? "A co se Vám Riveneth stalo, že nemáte moc štěstí?" Upřímně ho to zajímalo. A došlo mu, že si spolu vykají a vlčici to nebylo vůbec divné. Tak kde jsem pak vzal myšlenku, že si tu navzájem tykají? To si se mnou určitě zase pohrála paměť! Čekal, co vlčice odpoví a mezitím si prohlížel les, do kterého se nořili.

>> Východní hvozd

Tak přeci jen mě nezná, pomyslel si a trochu se mu ulevilo, protože čím víc přemýšlel o svém pozdravu, tím více se mu zdál trapnější. Ale jelikož mu vlčice odpověděla stejně zdvořile, mohl se konečně pořádně uvolnit. Vlčice poukázala na okolní lesy, což ho donutilo zvednou zrak a podívat se po nich taky. Ušklíbl se, protože otázka zřejmě vyzněla trochu jinak, než zamýšlel. Ale poté černošedobílá dodala svou otázku a to se mu mozek rozjel na plné obrátky, jak začal uvažovat, na kterého savce má největší chuť. Ani její červené oči už mu nevadili. "Ano, lesů je sice kolem dost, ale ani v jednom jsem pořádně nepotkal středního savce, který by stál za lov. Buď tam žili myši a jiní malí hlodavci nebo jsem potkával samou vysokou zvěř. Což mě dovádí k odpovědi na Vaši druhou otázku. Největší chuť bych měl na srnku, jenže tu sám neulovím" mlsně se oblízl při představě na měkké maso a čerstvou krev.
Zvědavě se podíval na ležící vlčici a na její bahnem pokryté tlapky. Přišlo mu, že když se nebojí umazat od bahna, nemuselo by jí vadit umazat se od krve. A takoví parťáci na lov jsou dobří, pokud tedy umí lovit. "Možná bych se taky mohl konečně představit. Jmenuji se Awarak a pokud to není moc troufalé, šla byste se mnou na lov? Myslím si, že se tu vyznáte lépe než já a ve dvou budeme mít větší šanci na ulovení třeba srnky. Pokud se Vám nechce, tak mi prosím poraďte alespoň výskyt zajíců, i ten by ušel." Mluvil s úctou a lehkostí. Na obličeji měl milý úsměv, protože nechtěl aby ho považovala za hrozbu. Sice jeho první dojem mohl působit, že nechystá nic nekalého, ale bál se, že při své velikosti by se to mohlo rychle změnit.

// Tak to je dobře, taky se mi bude hodit 1 post za pár dní. Nic uspěchaného. :D

<< Neprobádaný les

Vážně? Vážně tu je jen samá voda. Věděl, že si na to v mysli už postěžoval, ale přišlo mu důležité si postěžovat znovu. Začínal být mrzutý z nedostatku jídla. Ve vzduchu pociťoval stále více se blížící zimu. Kritickým pohledem se podíval na své tělo, a naštěstí zjistil, že není tak hubený, jak se bál. Nicméně pořádný kus masa by si rád dal. Už se ani nekochal pohledem na vodu, protože té viděl za posledních pár dní opravdu mraky. Pokud si to budu pamatovat, tak aspoň vím, kde za sucha hledat vodu. Ještě se na tom snažil najít něco pozitivního.
Jak se pomalu začal propadat do sebelítosti, málem si nevšiml vlčího pachu. Zarazil se a zavětřil. Byl čerstvý, takže jeho nositel nemohl být daleko. Trochu se mu zvedla nálada. Sice si předsevzal, že k ostatním nebude chodit jako první, ale moc se mu to nedařilo. Měl tak rád společnost a když se po dlouhé době osamění naskytla příležitost s někým mluvit, musel ji ihned využít. Třeba mi poradí, kde se tady dá něco ulovit. Přitiskl nos k zemi a začal pátrat po cizím vlkovi. Doufal, že tudy jen neprošel, ale na chvilku se zdržel. Nohy ho nesly ke břehu, kde byla stopa silnější, nejspíš se tam ten někdo na chvilku zastavil. Poté se znovu vydal od řeky pryč. Šel a šel, až se před ním ukázal celkem dobře rostlý strom a u jeho kmene ležel vlk. Zastavil kousek dál, aby nějak nenarušil jeho prostor. Všiml si, že se jedná o vlčici a naštěstí nespala, takže si nebude vyčítat, že ji vzbudil. Její červené oči ho však z nějakého důvodu trochu znervózňovali. "Zdravím slečno. Nerad ruším, ale prosím, mohla byste mi poradit, kde by tady vlk sehnal něco k ulovení? Mám pocit, že kolem jsou jen samé řeky a potoky a pořádný les nebo louka s kořistí nikde." Na mysl mu vyplula vzpomínka, že je lepší, když vlkům tady tyká. Ale co se dalo dělat, výchova dělala své a on byl z domova zvyklý někomu komu neznal vykat. Nedokázal si však vybavit, kdo mu to řekl. Sledoval vlčici a přál si, aby mu poradila. Snad jsem se s ní už nepotkal. Už chápu, proč je lepší tykat, vypadá to, že každého tady znáš. Tak třeba jindy.

<< Aina

Od lesa si sliboval hodně. Hlavně něco k snědku. Když však překročil pomyslnou hranici oddělující louku a řeku od lesa, nálada mu trochu klesla. Sice nebyl odborník na pojmenovávání stromů, ale domníval se, že u takových podivných a ještě k tomu strašně vysokých, že žádné zvíře moc zdržovat nebude. Přítomný chlad, který se mu táhl kolem tlapek taky moc nenahrával faktu, že tu bude hojnost zvěře. I když, v létě třeba jo. Když je horko, tak by se tady mohla zvířata hezky v chládku schovat. No jo, ale k čemu mi to teď je? Potřásl hlavou a vydal se kousek hlouběji. Neměl v plánu, že by to tady prozkoumával nějak pečlivěji. Ale když už došel až sem, tak proč neočíhnout okolí.
Všímal si podivných kamenů, které vykukovaly z mechu. Čím víc se blížil k ohromné hoře, tím více jich v okolí bylo. K jednomu přičichl a přišlo mu, že se pachem maličko podobá vodě, kolem které předtím šel. Nevěděl však, jak by měl pojmenovat danou horninu, protože se nějak zvlášť nezajímal o kameny. To už mu byly bližší rostliny a stromy. Zastavil se na malinkém paloučku a rozhodoval se, kudy povedou jeho další kroky. Ententýky, tak třeba tudy. Nechal na osudu, kam ho zavede. Doufal však, že už to bude konečně za nějakým jídlem. Tak ne, že to tu je vlkoprázdný, ale ještě i jídloprázdný. Snad nejsem poslední živá bytost v týhle zemi. Upřímně doufal, že tomu tak není.

>> Řeka Kiërb

<< Západní Galtavar

Vlček pokračoval ve své cestě za jídlem. Ale k jeho smůle narazil na další potok. Úplně vidím, že až budu mít žízeň, tak nikde nic nepoteče. Aspoň trochu pozitivní bylo, že tahle říčka byla jiná oproti jiným. Nemohl určit, co to je za podivný odér v okolí, ale věděl určitě, že nic takového ještě necítil. Šel vodní tok prozkoumat blíže a všiml si, že nevidí pod hladinou žádný pohyb. Už to by ho mělo odradit od dalšího prozkoumávání, ale nestalo se tak. Naopak, Přišel blíže a smočil do vody kousek přední packy. Dost ho překvapilo, že voda měla celkem vysokou teplotu, i když bylo brzy po ránu.
Měl obrovskou chuť ji ochutnat. Přeci jen, nebyl ještě ten moudrý dospělák, ale ještě mladý, nezkušený vlk. Jeho vnitřní hlas ho varoval, že to nemá dělat. i okolí nasvědčovalo tomu, že to nebude dobrý nápad, ale to pokušení! Už, už se blížil s čumáčkem nad hladinu, když tu jedna vlnka přeskočila přes kámen a uvolnila větší množství pachu síry. To Awaraka tak zaštípalo v čumáčku, že se stáhnul a opustil od plánu ochutnat. Jsou věci, který nemá cenu ochutnávat. To bude jedna z nich. Zavrtěl hlavou a začal hledat něco, přes co by se dostal na druhou stranu. Brzy si všiml kamenů, které čouhaly z vody. Byly trochu mokré, ale při troše umu by se mu mělo podařit v pořádku dostat na druhou stranu. Opatrně přeskákal a už si to rázoval do lesa, který se před ním rozevíral.

>> Neprobádaný les