Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 16

Oba vlci s jeho nápadem souhlasili. Nadšeně povyskočil a hnal se za Therionem. Avšak Asta jeho nadšení zbrzdila svým dotazem. Otočil na ni hlavu a tázavě zvedl obočí. Mohli by o mě stát? I když... I když... Nechtěl si dávat falešnou naději. Úsměv mu trochu posmutněl, když se snažil vymyslet, jak to vysvětlí. Sice si ty dva za tak krátkou chvíli oblíbil, ale nějak se mu nechtělo svěřovat se svým problémem. Ale na druhou stranu... "Já... Moc děkuji za nabídku, vážím si toho, že tě to vůbec napadlo. Bylo by to krásný někam patřit a vy to tu máte opravdu dobrý. A věřím, že tu jsou skvělí vlci." Nerad bral tu naději, která se vlčici usídlila v očích. Vlastně ani nechápal, kde se tam vzala. Ona by vážně chtěla, abych tu zůstal. Já? Smutně se usmál a z jeskyně už vycházel pomalejším tempem. Teď totiž musel říci to velké ALE, kvůli kterému nemůže zůstat. "Ale nemůžu se stát součástí smečky. Nevím, jestli někdy budu moct být vůbec v nějaké smečce. Kvůli... Noo," trochu se mu zadrhl hlas. Nebyl připraven to říct na plnou tlamu. "Mám takový problém, který mi brání být součástí smečky, protože bych přinesl akorát trápení, než nějaký užitek." Nebyl si jistý, jestli to pochopí. A vůbec nevěděl, co bude dělat, když se ho béžová vlčice bude vyptávat na detaily. Snažil se setřást smutek, protože se jím nechtěl nechat ovládat. A když se znovu na Astu podíval, tak měl na tváři už trochu veselejší úsměv. "A, co byste nejradši lovili? Srnku? Nebo nějaký jiný zvíře?" Zařadil se po boku obou vlků a snažil se co nejmíň otáčet na úkryt, protože se mu opravdu moc líbil.

>> Maharské močály

// loterie 15

Spal tak hlubokým spánkem, že se mu žádný sen nezdál. Ale když se probudil, byl svěží a naprosto spokojený, protože takhle dobře dlouho nespal. Žádný sníh, vítr, déšť, prostě nic co by se mi zakusovalo do kožíšku nebo to otravovalo. Pomaloučku otevřel očka a podíval se na svou stráž. Něco řešili, ale slušnost mu velela neposlouchat. Navíc se ani nevyžíval v poslouchání cizích rozhovorů. Proto se pomalu zvedl a protáhl tlapky. "Spí se tu opravdu krásně, moc děkuji za tu příležitost. Ale myslím, že bych už měl jít, abyste neměli větší problém, než možná budete mít." Při posledních slovech smutně sklonil hlavu, protože mu bylo vlků líto. Cítil se špatně při představě, že způsobil malér takovým milým vlkům. Vzchopil se a hlavu znovu zvedl i s úsměvem. Protože ho napadl úžasný nápad. "Hele, co byste řekli na to, že mě vyprovodíte nejkratší cestou pryč a půjdete kousek se mnou a já bych Vám pomohl s ulovením nějakýho zvířete a vy ho pak donesete jako omluvu alfě." Měl ze svého nápadu radost, která se mu zrcadlila i v očích. Nebylo to z důvodu, že má vidinu jídla, to byl jen bonus. Ale z toho, že jeho svědomí nebude trpět při představě, že ohrozil jejich postavení ve smečce. I když Therion vypadá, že by to na sebe vzal, ale to mu nemůžu dovolit. Každý potřebuje svoji rodinu.

// Loterie 14

<< Jezírko Lavender

V jejich přítomnosti se cítil uvolněně. Pozoroval měnící se krajinu kolem a poslouchal odpovědi. Jeho intuice se potvrdila, když krémová vlčice pronesla, že jejich alfa je milá. "Tak to je dobře." I tak si u něj získala ještě větší respekt, než měla i když ji ještě ani neviděl. Vlčice a sama vede smečku. Až když Therion prohlásil, že je smečka zvláštní si uvědomil, že se nejspíš měl rovnou zeptat na celou smečku a ne jen na jednotlivé členy. Vždyť smečka je druhá rodina. Na chvilku přestal dávat pozor na okolí a najednou béžový vlk zmizel. Zmateně se podíval před sebe a až na druhý pohled si všiml rostlin, které zakrývaly vchod do jeskyně. Zvědavě a vzrušeně vkročil dovnitř a oči mu přecházely údivem. Takovou krásnou jeskyni ještě neviděl. Dychtivě všechno hltal očima a nadšeně se díval po svém doprovodu. "Tady to je krásný. A veliký! A vážně nevadí, když tu přespím?" Trochu se přestal ovládat a chtěl se rozběhnout po místnostech, ale včas se zabrzdil. Víc potíží jim nepřidělávej. Pěkně se tu prospi a pak běž zase dál. Ale hlavně nezapomeň se jim nějak odvděčit. Našel si pěkné místečko, kde se stočil do klubíčka. Nějak mu nepřišlo na mysl, že je hodně velký risk, když si tu tak lehne mezi cizí vlky. Ale on jim důvěřoval. "Každá smečka je něčím zvláštní, ale místo si vaše alfa našla krásné. Moc děkuju, na chvilku si tu schrupnu a pak půjdu hned pryč, abyste neměli kvůli mě průšvih." Oči se mu klížily, proto si zavrtal čumák do oháňky a pomalu usínal.

// Naprosto souhlasím.

// Loterie 13

<< Maharské močály

Moc se omlouvám, nějak se mi toho nakupilo hodně. ^^

Oba dva vlci se mu představili. Poctivě se snažil si jejich jména zapamatovat a trochu doufal, že se jeho paměť už zlepšila. Ale nemohl to říci jasně, protože neměl podle čeho soudit. Během cesty se soustředěně díval po okolí a kochal se okolní krajinou. Po chvilce mu došlo, že na něho Asta měla nějaké otázky, ale on při snaze si vštípit do hlavy jejich vzhled a jména, na ně zapomněl odpovědět. Otočil se na ni a mile se usmál. "Nemám konkrétní cíl. Jen si tak vykračuju, kam mě nohy vedou." Všiml si, že tato vlčice použila tykání, takže věděl, že jí může taky bez starostí tykat. Jen s Therionem si nebyl jistý, protože toho moc nenamluvil. Celkově se zdálo, že si řeší nějaký rozhovor v hlavě a občas odpoví. Ale musí vnímat, protože mi odpověděl na to, co jsem potřeboval vědět. Díval se na jeho záda a přemýšlel, co všechno si tak mohl prožít. Pomalu mu docházelo, že ne všichni vlci měli nebo mají tak dobrý život jako on. Možná za to mohl jeho věk, že mu to došlo až takhle později a ne hned, když se do této vlčí země dostal. Každý se pořád učí. Mrknul zpátky na vlčici a uvažoval, co by tak mohl říci, aby řeč nestála. "Jaká je vaše alfa?" Byla to prostá otázka, ale lepší ho zrovna nenapadla. Ale třeba se mu odpověď zalíbí natolik, že ho to přemluví k tomu, aby ji pak poprosil o přidání se do smečky. Ale to bylo ještě daleko. Proto, než dostal odpověď, tak se pozorně znovu díval kolem sebe, aby si případně zapamatoval cestu, kdyby ho alfa odsud vyhnala.

>> Skála Mahar

// Loterie 12

Oba dva stále působili mile. Zdejší vlk se dokonce začal i usmívat, takže veškerá nervozita spadla z Awaraka pryč. Byl zvědavý, co mu poradí. Ještě zvědavější na konečný verdikt byl, když se vlčice zmínila, že by mohl přespat v jejich úkrytu. Trochu ho to šokovalo, protože když si vzpomněl na rodnou smečku, nedokázal říct, jestli by i oni pozvali cizince dál. Možná že tu je spousta milých vlků. Nebo mám jen štěstí. Natočil hlavu na vlka, co bude návrhu své kolegyně ze smečky říkat. Awarakovi se však v hlavě honily myšlenky, že alfa zdejšího lesa by třeba nemusel nebo nemusela být tak vstřícná. Vypráší mi kožich. Ale zase budu v tom nevinně. Jenže nechci aby měli problémy, když jsou tak hodní. Kdyby něco, vezmu to na sebe. Začínal si v hlavě i dělat plán, jak by jim jejich ochotu mohl oplatit, i kdyby to alfa nedovolil. Až teď mu došlo, že se baví o jedné alfě, která velí tomuto lesu. Odvážný vlk. Sám si neuměl představit, co to musí být za velkou odpovědnost.
Béžový vlk ho znovu přivítal. Awarakovi se zdálo, že je velmi ztracen ve svých myšlenkách, soudě podle výrazu. Ale po druhém pozdravu se mu vlk zahleděl do očí, takže nemohl být v hlavě ponořen tak hluboko. Po pár pronesených slovech se otočil a vydal se někam do hloubi lesa. Černý vlk natočil hlavu a podíval se na vlčici. V očích měl nevyslovenou otázku, kam mají namířeno. Ale vlk ho pobídl, aby šel s ním, pokud to je jeho přání. A Awarak si to přál, protože kdy jindy by se mu naskytla možnost podívat se po lese. Usmál se na krémovou vlčici a vydal se za svým průvodcem. Cestou se snažil co nejméně dotýkat stromů, aby tu po něm zůstalo co nejméně pachových stop. Neubránil se však zamávání ocasem. "Moc děkuju a vážím si vaší pohostinnosti. Jmenuju se Awarak," dodal za chůze. Sice jeho tělo bylo mohutnější, než obou přítomných vlků, ale uvnitř se cítil, jako kdyby byl malým a bezvýznamným. Možná budu mít nějaký význam, až najdu nový domov, novou rodinu a novou smečku. Mohlo by to být tady?

>> Jezírko Lavender

// Loterie 11

Zadek mu začínal maličko mrznout. Takže by to chtělo přespat v nějakém úkrytu a ne v lese. Čekal, jestli ho někdo přijde uvítat nebo vyhnat. Brzy uslyšel kroky, které se na sněhu nedaly přeslechnout. Nebo možná daly, kdyby si příchozí dal opravdu záležet. Zaposlouchal se pořádně a měl pocit, že slyší více vlčích tlap. Zvedl se a čekal. Mezi stromy se objevili dva vlci. První, čeho si všiml bylo, že mají podobnou barvu. Trochu očekával, že uvidí sovu, ať celobarevnou, půlku nebo aspoň kousek, ale nic takového se nestalo. Potřásl hlavou a zaměřil se na příchozí.
Uvědomil si, že se má tu čest s vlčicí a vlkem. Zmiňovanému vlkovi chyběl kousek ucha a měl dost zajímavé jizvy. Vlčice neměla žádnou viditelnou jizvu nebo nějakou výraznou věc, která by ji oddělovala od ostatních, ale to jí neubíralo na půvabu. Awarakovi se líbila. Oba se zastavili u něho a rozhostilo se ticho. Ale jen na chvilku, protože se vlk zhostil slova. Černý vlk na chvilku přemýšlel, jestli opravdu mluví s ním, protože béžový vlk sledoval všechno možné, jen ne jeho. Přišel mu dost nervózní, až si Awarak říkal, jak by mu mohl pomoci. Vlkova nervozita mu pomohla se uvolnit, což mohl být paradox, ale bylo tomu tak. "Také zdravím," odpověděl na pozdrav a podíval se na oba. Začal přemýšlet, co chce odpovědět. Tohle mohl být velký milník v jeho životě. "Já," teď se nervozita vrátila zpět, hlavně, když se na něho vlk podíval těma průzračně modrýma očima. Nezkaz to, co vlastně chceš? Tohle vypadá na hezké místo a dobré vlky, ale co kdybych na ně zapomněl. "Se... Omlouvám. Hledal jsem místo na přespání a omylem jsem zabloudil k vám. Nechtěl jsem narušit smečkové hranice. Ale ještě než půjdu, chtěl jsem se zeptat, jestli nevíte o nějakém místě, kde by se dalo přespat a vlk by tam nezmrznul." Díval se střídavě z jednoho na druhého a začal se pomalu usmívat. Možná tím chtěl dodat odvahu vlkovi nebo byl rád, že na něho nezaútočili. A možná obojí. Doufal jen, že si tím neuzavřel možnost být v jejich smečce, kdyby si to po nějakém čase rozmyslel. A také nevěděl, jestli by měl čekat na zdejší alfu nebo ne. Snad mi to osvětlí oni.

// Doufám, že jsem teď byla na řadě. ^^

// Loterie 10

<< Říční eso

Zadumán ve svých myšlenkách, hlavně o tom kam složí hlavu, překročil hranice lesa. Už zdálky mu měly pachy vlků napovědět, že se jedná o smečkové území a že by se tu neměl tak lehkovážně toulat. Jenže už to bylo dávno, co si spojoval že přítomnost vlků a les se může rovnat smečce. Až když míjel tak pátou řadu stromů se konečně zarazil a zmateně zvedl hlavu. Rozhlédl se kolem sebe a začichal ve vzduchu. Do jeho nosu přilétlo takové množství pachů, až by si nejraději vynadal, kam to zase vlezl. Takovou dobu nenarazím na živou duši a tady jich je minimálně pět. Počkat, znovu nasál vzduch do plic, možná i šest.
Nevěděl, jak by se měl zachovat, ale možná naštěstí pro něj už se dopředu nehýbal. Raději se otočil a vrátil se mezi první stromy, které už se daly považovat za hranice smečky. Nechtěl být považován za narušitele. A ani nestál o nepříjemnosti s tím, že by se tu ukázal a pak zbaběle pláchl. Sedl si na zadek a pozoroval hlubiny lesa. Ještě uvažoval o zavytí, ale doufal, že ho tu někdo najde. Možná, ale opravdu možná bych se sem mohl přidat. I když, raději ne, ještě ne. Zapomeň na to. Ale zrovna necítil žádný impuls k tomu, aby zapomněl na myšlenku přidání se do smečky. Zatím aspoň mohl uvažovat o všech pro a proti, než k němu někdo dorazí. Nakonec mu bylo hloupé, tam tak v tichu sedět, takže si přeci jen nakonec zavyl, aby dal najevo svoji přítomnost. Když nic jiného, tak mi třeba poradí nějaké místo na přespání.

// Loterie 9

<< Kaňon řeky

Z nebe se začal snášet nový sníh. Přesto ho už packy nezábly tolik, jako na začátku zimy. Byla to vítaná změna, nicméně řeka byla zamrzlá dál a říkal si, že asi bude stále bezpečné na ni šlapat. Ale upřímně, proč by to dělal. Neměl zrovna náladu na nějaké bláznění. Začínal pociťovat únavu a bolest v pacce se mu ozývala čím dál více. Měl bych najít nějaký úkryt nebo aspoň les, abych nezapadl sněhem. Ale to u řeky těžko najdu.
Rozhlédl se kolem, ale sněžení mu trochu znemožňovalo výhled. Rozhodl se proto, že se vydá náhodně zvoleným směrem a doufal, že tam najde vysněné místo. Našlapoval opatrně, protože jak se oteplilo, tak se se svou vahou propadával do sněhu víc a víc a to ho taky dost unavovalo. Jsi vlk, tak by si něco měl vydržet, snažil se vyburcovat k většímu výkonu. Nakonec přeci jen našel ještě ždibec energie a vydal se k lesu, který náhodou uviděl v přestávce mezi vločkami.

>> Maharské močály

// Loterie 8

<< Studánky

Zamrzlá voda ho dovedla ke spádu. Kdyby nebyla zima, mohl by vidět krásný vodopád a v dálce další krajinu. Stál totiž dost vysoko, aby měl takový dobrý rozhled. Jenže teď v zimě tu nebyl ani vodopád, ani rozkvetlá krajina. Nebo něco takového. Vše bylo v jednotvárné bíle, tedy kromě skalisek, která zůstávala černá. Teď bych měl dokonalou možnost se schovat. Splynout s okolím a zmizet. Nejspíš mu chyběla společnost jiných vlků, která by mu pomohla získat trochu dobré nálady. Možná mu chyběla zelená příroda. Ne, že by sníh byl špatný, ale když neměl s kým dovádět, tak byl spíš depresivní.
Jelikož nemohl jít dolů, protože by si akorát polámal všechny kosti v těle, vydal se po hřebeni. Někde to přeci končit musí. Jediné štěstí, že už nefoukal ten protivný vítr, který by mu házel vločky do očí. Takhle se mohl pozorně rozhlížet, jestli přeci jen nenajde nějaký život. Cestou si nabral trochu sněhu do tlamy a nechal ho tam rozpouštět. Napůl ze žízně a napůl z nudy. Konečně se skála začala zmenšovat a mírně vedla černého vlka dolů. Tam narazil na další přítok nebo odtok? Podíval se zpátky a teprve teď mu došlo, že šel po vrchu kaňonu. Sem se taky musím vrátit, až bude jaro nebo léto. Teď ho tam však nic nelákalo, takže se znovu nechal vést zamrzlou vodou a doufal, že přeci jen někoho potká. Přeci zase všichni nevymřeli.

>> Říční eso

// Loterie 7

<< Spáleniště

Kroky černého vlka dovedly do nového lesíku. Nebo mu aspoň přišlo že tu ještě nebyl, protože mu nepřipadal ničím povědomý. Ale kdo ví, třeba tu jeho postava už někdy bloudila. Zkusil nasát okolní pach a ten mu prozradil, že to tu není tak opuštěné a málo navštěvované, jako byla mnohá území předtím. Nebo tudy jen náhodou prošlo pár vlků a jinak se tu skoro nikdo neobjevuje. Tak jako tak si začal prohlížet stromy, jestli by mu neposkytly úkryt na spaní.
Při prvním pohledu se mu les zdál přátelský a milý, ale při tom druhém si začal všímat náznaků, že to tu nebude tak pohostinné, jak se zdálo. Hlavně se mu moc nezdály stromy, které ač byly přikryty sněhovou nadílkou, vzbuzovaly hrůzu svými tvary. Jejich mohutné kmeny naznačovaly, že tu stojí už pár desítek zim. A Awarak měl z takových stromů strach. Ne, že by si to snad chtěl někdy přiznat veřejně, ale teď když tu byl sám, tak odmítal dovnitř vejít. Hrůzu mu naháněla i mlha, která se líně převalovala mezi kmeny. Nevěděl, jestli je to dělá ona, ale vzduch se zdál štiplavější a podivně nasládlý. Ještě chvíli přešlapoval u hranic a přemlouval se, že vlastně dovnitř nechce, když znovu zahlédl pohyb, který už párkrát předtím postřehnul. Siluetu nebo velice vyblednou sovu. Nevěděl proč si vybrala jeho, proč ho sleduje nebo co chce. Došel však k závěru, že nebude dobré chodit dál, když začíná vidět neviditelné ptáky a nechal se vést ledem, který v létě musí být obrovskou řekou. Nebo aspoň říčkou. Jak má vlk poznat kde končí voda v tom sněhu.

>> Kaňon řeky

// Loterie 6

<< Březina

V myšlenkách se stále vracel ke svým sourozencům. Vzpomínal na lumpačiny a zážitky, které s nimi prožil. Byl tak ztracený ve své hlavě, že si neuvědomil, kam vlastně jde. Až když mu přišlo, že planina nemá konce, se zastavil a porozhlédl se kolem. Opravdu, tato plocha byla velká, zasněžená a skoro bez konce. Jistěže kolem viděl lesy a ve větší dálce kopce, ale vše bylo lehce nedosažitelné. Dalo by se tedy říci, že se ocitl uprostřed nehostinného pole. Na chvilku si sedl, protože rozmýšlel co bude dělat dál. No dobře, tvářil se, že přemýšlí, ale musel si dopřát odpočinek, protože začal pociťovat nepříjemné píchání v noze. Dlouho se mu toto zranění neozvalo, takže na něj zapomněl. Když se však bolest ukázala, vydedukoval, že jde už dost dlouhou dobu. Jestli to nebylo tím klouzáním. Smutně si uvědomil, že si to mohl svým blbnutím obnovit. Doufal, že se bolest zase rychle vytratí. Nechtěl zůstat přimrznutý zadkem na takhle otevřeném poli. Zmrznul bych tu a byla by ze mě socha. Ledová, černá, chladná... Zavrtěl hlavou, protože se mu nelíbil směr toku myšlenek. Raději se zvedl a zkusil zatížit nohu. Bolelo to, ale ne tolik, aby mu to znesnadňovalo cestu. Mohl bych si najít nějaké místečko na spaní. Už není taková zima, takže neumrznu. Noha si odpočine a já vlastně taky. Plný odhodlání se málem rozběhl, ale včas se zabrzdil a zvolil vycházkové tempo.

>> Studánky

// Loterie 5

<< Lužiny

Vesele naladěný z předchozího blbnutí přišel vlček k dalšímu lesíku. Zastavil se a pohlížel na jeho stromy, protože mu byly trochu něčím povědomé. Nasál vzduch do plic a dokázal identifikovat velmi, ale opravdu velmi slaboučké pachy. Jako kdyby tohle místo vlci nenavštěvovali. Když se ale zaměřil na ten, který se zdál být nejčerstvější z ostatních starých, poznal, že se jedná o jeho vlastní pach. Takže jsem tu už někdy byl. Měl upřímnou radost z toho, že místo poznal, i když si tím nebyl tak úplně jistý. Ale mohlo to být třeba znamení, že se mu paměť začíná vracet do normálu. Mimoděk se podíval na jizvu na noze, která mu zůstala jako bolavá vzpomínka na něco, co mu změnilo život. I když si to vůbec nevybavoval.
Zaměřil svou pozornost na les. Takhle v zimě se mohl jevit nevýrazný a bez barev, ale jemu se moc líbil. Hlavně, že kdyby do něho vešel, tak by splynul s okolními stromy a nebyl by vidět. Byl bych jako duch. Přišlo mu to legrační, ale nešel to zkusit. Hlavně z důvodu, že by neměl koho postrašit nebo s kým si hrát na schovku. Ach Alyo, jak moc mi chybíš. Tak rád bych tě znovu viděl. Jeho veselá nálada se změnila na vzpomínání o jeho rodném lese, smečce, rodičích a sourozencích. Tak moc by je znovu chtěl vidět. Jenže nevěděl kudy sem přišel a teď na zimu se nechtěl pouštět na nějakou cestu. Navíc, tady se mu líbilo, takže by byl mnohem raději, kdyby přišli oni za ním. Třeba to dopadne. Naplněn nadějí, že jednou třeba přijdou se vydal dál.

>> Spáleniště

// Loterie 4

<< Zarostlý les

Okraj lesa vlka zavedl na ledovou plochu. Tedy, usuzoval, že je to led, protože po povrchu létal poprašek sněhu, který se neměl kde uchytit a vytvářel kupy po okrajích. Vypadalo to jako obrovská mísa se skleněným dnem. Kožíšek mu už naštěstí uschnul, takže mu přišlo, že nemocný by být neměl. Stejně bych si ale měl dát nějaké jídlo, jen tak pro jistotu. Abych si kosti obalil dalším tukem, který mě bude zahřívat, když bych delší dobu nenašel žádnou kořist. No jo, jenže tady na tom ledu asi nic žít nebude, zhodnotil okolí rychle. I když věděl, že tam nic nenajde, přeci jen ho to lákalo na to aspoň stoupnout. Mohla by to být zábava. Nějak ho nenapadlo, že by si mohl ublížit. Přeci jen, více se věkem blížil k vlčeti, než k řádnému dospělci.
Opatrně položil packu na ledovou plochu. Nic se nestalo, led nekřupl, jen mu povrch přišel svou hladkostí zajímavý. Přenesl na tlapku váhu a stále led pevně držel. To ho potěšilo a proto se na led vydal celý. Udělal pár kroků a získal jistotu, že se po lesklém povrchu dá pohybovat celkem dobře. Zkusil se rozběhnout, jenže se přecenil, packy mu podjely a dál klouzal po břiše, skoro jako tučňák. Byl mírně otřesený a chtěl se vrátit na spolehlivý sníh, ale po oklepání si uvědomil, že to klouzání byla opravdu zábava. Opatrně se postavil a došel na kraj, kde led končil. Tam si poodešel ještě kousek dál, rozběhl se a tam, kde začínal led si lehl na břicho. Doklouzal tímto způsobem skoro do třetiny plochy. Zalíbilo se mu to natolik, že si to zopakoval ještě přinejmenším dvakrát. Když už byl dost nabažený této zimní radovánky, vydal se dál na cestu. Na tváři mu však hrál úsměv.

>> Březina

// Loterie 3

<< Řeka Kiërb

Černý vlk utíkal, co mu síly stačily. Nesledoval krajinu kolem, jen se chtěl rychle dostat od poloviční sovy. Absolutně nechápal, co se to stalo. A hlavně, proč se něco takového stalo. Konečně začal zpomalovat, až zastavil úplně. Udýchaně se ohlédl, jestli ho nepronásleduje duch nočního ptáka nebo ty dvě vlčice. Od tlamy mu stoupaly obláčky páry a tělem mu začal prostupovat mráz. Nevěděl, jestli zimou nebo tím, co viděl, ale nějak mu na tom nezáleželo. Snažil se znovu nabrat dech a vnitřní klid, proto se začal zajímat o les, kam doběhl.
Vládlo zde stejné ticho, jako v jiných lesích. Mohla za to sněhová peřina, která vše přikryla do své náruče. Začal se třást a tentokrát opravdu zimou. Jestli nechci být nemocný, tak bych si měl usušit kožich. Jenže kde? Náramně by se mu hodil nějaký úkryt. Ale ať se kolem sebe rozhlížel sebevíc, nic takového zdejší les nenabízel. On popravdě nenabízel nic jiného, než stromy. Velké jehličnaté stromy. Až teď si Awarak uvědomil, že zde panuje větší přítmí, než na pláních. Nechtělo se mu běhat uvnitř, aby se náhodou neztratil, takže šel hezky po okraji, kde mu les nabízel úkryt před větrem. Snažil se sněhem prodírat vyšším tempem, aby mu nebyla zima. Také chtěl, aby měl brzy kožíšek suchý a nebyl by plný malých rampoušků. Naštěstí se nic takového nestalo a on mohl pokračovat v objevování nových území.

>> Lužiny

// Východní Galtavar

Se zaplněným žaludkem se vlček vydal podél řeky. Měl vtíravý pocit, že chodí v podivném kruhu nebo možná elipse. Nicméně na dobré náladě mu to nemohlo ubrat. Ani ta zima mu už nevadila. Zastavil na břehu, aby se opatrně napil. Řeka ještě nebyla až tak zmrzlá, jelikož proud tu byl dost rychlý. Jenže, když se hlavou blížil k hladině, cítil jak extrémně ledová ta voda bude. Zase se odtáhl a se zamračeným výrazem se na řeku díval. Pak mu však došla geniální věc. Vždyť sníh je taky voda! Otočil se k řece zády a nabral si do tlamy trochu sněhu, aby si svou myšlenku potvrdil. Sníh se pomalu roztával a rozhodně nebyl tak nehorázně ledový, jako kdyby strčil jazyk do vody. Sice to byl zdlouhavý proces k uhašení žízně, ale pořád lepší, hlavně v těchto mrazech.
Když si nabral do tlamy další kus sněhu, uvažoval kam bude svoje kroky směřovat dál. Neměl ponětí, kde už byl nebo nebyl, ale měl toulavou náladu. Proto se rozhodl, že vyrazí dál po řece a při první křižovatce zahne doprava. S úsměvem se rozešel, ale brzy zaslechl hlasy, které se ozývaly od řeky. Zvědavost mu nedala a šel se tam podívat. Za zákrutem řeky stáli dva vlci, jeden větší a jeden menší. Při bližším příchodu zjistil, že se jedná o vlčice. Už už se rozhodoval, jestli na ně promluví nebo jestli je dneska bojácnější a nebude mluvit, když tu ho zaujal pohyb nad vlčicemi. Přestal jim věnovat pozornost a zažal hledat, co to bylo. Náhle ucítil podivnou bolest v hlavě, ale nebyla až taková, že by se musel tvářit, že mu je ubližováno. Jak bolest náhle přišla, tak po chvilce i náhle odešla. Awarak to nechápal, ale konečně zjistil, kdo se u vlčic pohyboval. Byla to roztomilá sova, ale něco na ní bylo znepokojující. Když se zadíval pozorněji, tak konečně zjistil, co mu nesedí. Oči se mu rozšířily strachy, otočil se na místě a utíkal, jako kdyby ho pronásledovalo stádo losů. Tý sově chyběla půlka těla! Sakra, co to bylo? Nějak mu nedošlo, že by měl varovat i vlčice, tak moc se lekl. Jeho rozhodnutí běžet na první křižovatce doprava vzalo za své. Teď se jen snažil utéct co nejdál.

// Zarostlý les

// Tím se Awarak setkal se svou novou speciální magií, kdyby jste se divily, co to tam je za nesmysl. :D