Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 6

<< Březina

V myšlenkách se stále vracel ke svým sourozencům. Vzpomínal na lumpačiny a zážitky, které s nimi prožil. Byl tak ztracený ve své hlavě, že si neuvědomil, kam vlastně jde. Až když mu přišlo, že planina nemá konce, se zastavil a porozhlédl se kolem. Opravdu, tato plocha byla velká, zasněžená a skoro bez konce. Jistěže kolem viděl lesy a ve větší dálce kopce, ale vše bylo lehce nedosažitelné. Dalo by se tedy říci, že se ocitl uprostřed nehostinného pole. Na chvilku si sedl, protože rozmýšlel co bude dělat dál. No dobře, tvářil se, že přemýšlí, ale musel si dopřát odpočinek, protože začal pociťovat nepříjemné píchání v noze. Dlouho se mu toto zranění neozvalo, takže na něj zapomněl. Když se však bolest ukázala, vydedukoval, že jde už dost dlouhou dobu. Jestli to nebylo tím klouzáním. Smutně si uvědomil, že si to mohl svým blbnutím obnovit. Doufal, že se bolest zase rychle vytratí. Nechtěl zůstat přimrznutý zadkem na takhle otevřeném poli. Zmrznul bych tu a byla by ze mě socha. Ledová, černá, chladná... Zavrtěl hlavou, protože se mu nelíbil směr toku myšlenek. Raději se zvedl a zkusil zatížit nohu. Bolelo to, ale ne tolik, aby mu to znesnadňovalo cestu. Mohl bych si najít nějaké místečko na spaní. Už není taková zima, takže neumrznu. Noha si odpočine a já vlastně taky. Plný odhodlání se málem rozběhl, ale včas se zabrzdil a zvolil vycházkové tempo.

>> Studánky

// Loterie 5

<< Lužiny

Vesele naladěný z předchozího blbnutí přišel vlček k dalšímu lesíku. Zastavil se a pohlížel na jeho stromy, protože mu byly trochu něčím povědomé. Nasál vzduch do plic a dokázal identifikovat velmi, ale opravdu velmi slaboučké pachy. Jako kdyby tohle místo vlci nenavštěvovali. Když se ale zaměřil na ten, který se zdál být nejčerstvější z ostatních starých, poznal, že se jedná o jeho vlastní pach. Takže jsem tu už někdy byl. Měl upřímnou radost z toho, že místo poznal, i když si tím nebyl tak úplně jistý. Ale mohlo to být třeba znamení, že se mu paměť začíná vracet do normálu. Mimoděk se podíval na jizvu na noze, která mu zůstala jako bolavá vzpomínka na něco, co mu změnilo život. I když si to vůbec nevybavoval.
Zaměřil svou pozornost na les. Takhle v zimě se mohl jevit nevýrazný a bez barev, ale jemu se moc líbil. Hlavně, že kdyby do něho vešel, tak by splynul s okolními stromy a nebyl by vidět. Byl bych jako duch. Přišlo mu to legrační, ale nešel to zkusit. Hlavně z důvodu, že by neměl koho postrašit nebo s kým si hrát na schovku. Ach Alyo, jak moc mi chybíš. Tak rád bych tě znovu viděl. Jeho veselá nálada se změnila na vzpomínání o jeho rodném lese, smečce, rodičích a sourozencích. Tak moc by je znovu chtěl vidět. Jenže nevěděl kudy sem přišel a teď na zimu se nechtěl pouštět na nějakou cestu. Navíc, tady se mu líbilo, takže by byl mnohem raději, kdyby přišli oni za ním. Třeba to dopadne. Naplněn nadějí, že jednou třeba přijdou se vydal dál.

>> Spáleniště

// Loterie 4

<< Zarostlý les

Okraj lesa vlka zavedl na ledovou plochu. Tedy, usuzoval, že je to led, protože po povrchu létal poprašek sněhu, který se neměl kde uchytit a vytvářel kupy po okrajích. Vypadalo to jako obrovská mísa se skleněným dnem. Kožíšek mu už naštěstí uschnul, takže mu přišlo, že nemocný by být neměl. Stejně bych si ale měl dát nějaké jídlo, jen tak pro jistotu. Abych si kosti obalil dalším tukem, který mě bude zahřívat, když bych delší dobu nenašel žádnou kořist. No jo, jenže tady na tom ledu asi nic žít nebude, zhodnotil okolí rychle. I když věděl, že tam nic nenajde, přeci jen ho to lákalo na to aspoň stoupnout. Mohla by to být zábava. Nějak ho nenapadlo, že by si mohl ublížit. Přeci jen, více se věkem blížil k vlčeti, než k řádnému dospělci.
Opatrně položil packu na ledovou plochu. Nic se nestalo, led nekřupl, jen mu povrch přišel svou hladkostí zajímavý. Přenesl na tlapku váhu a stále led pevně držel. To ho potěšilo a proto se na led vydal celý. Udělal pár kroků a získal jistotu, že se po lesklém povrchu dá pohybovat celkem dobře. Zkusil se rozběhnout, jenže se přecenil, packy mu podjely a dál klouzal po břiše, skoro jako tučňák. Byl mírně otřesený a chtěl se vrátit na spolehlivý sníh, ale po oklepání si uvědomil, že to klouzání byla opravdu zábava. Opatrně se postavil a došel na kraj, kde led končil. Tam si poodešel ještě kousek dál, rozběhl se a tam, kde začínal led si lehl na břicho. Doklouzal tímto způsobem skoro do třetiny plochy. Zalíbilo se mu to natolik, že si to zopakoval ještě přinejmenším dvakrát. Když už byl dost nabažený této zimní radovánky, vydal se dál na cestu. Na tváři mu však hrál úsměv.

>> Březina

// Loterie 3

<< Řeka Kiërb

Černý vlk utíkal, co mu síly stačily. Nesledoval krajinu kolem, jen se chtěl rychle dostat od poloviční sovy. Absolutně nechápal, co se to stalo. A hlavně, proč se něco takového stalo. Konečně začal zpomalovat, až zastavil úplně. Udýchaně se ohlédl, jestli ho nepronásleduje duch nočního ptáka nebo ty dvě vlčice. Od tlamy mu stoupaly obláčky páry a tělem mu začal prostupovat mráz. Nevěděl, jestli zimou nebo tím, co viděl, ale nějak mu na tom nezáleželo. Snažil se znovu nabrat dech a vnitřní klid, proto se začal zajímat o les, kam doběhl.
Vládlo zde stejné ticho, jako v jiných lesích. Mohla za to sněhová peřina, která vše přikryla do své náruče. Začal se třást a tentokrát opravdu zimou. Jestli nechci být nemocný, tak bych si měl usušit kožich. Jenže kde? Náramně by se mu hodil nějaký úkryt. Ale ať se kolem sebe rozhlížel sebevíc, nic takového zdejší les nenabízel. On popravdě nenabízel nic jiného, než stromy. Velké jehličnaté stromy. Až teď si Awarak uvědomil, že zde panuje větší přítmí, než na pláních. Nechtělo se mu běhat uvnitř, aby se náhodou neztratil, takže šel hezky po okraji, kde mu les nabízel úkryt před větrem. Snažil se sněhem prodírat vyšším tempem, aby mu nebyla zima. Také chtěl, aby měl brzy kožíšek suchý a nebyl by plný malých rampoušků. Naštěstí se nic takového nestalo a on mohl pokračovat v objevování nových území.

>> Lužiny

// Východní Galtavar

Se zaplněným žaludkem se vlček vydal podél řeky. Měl vtíravý pocit, že chodí v podivném kruhu nebo možná elipse. Nicméně na dobré náladě mu to nemohlo ubrat. Ani ta zima mu už nevadila. Zastavil na břehu, aby se opatrně napil. Řeka ještě nebyla až tak zmrzlá, jelikož proud tu byl dost rychlý. Jenže, když se hlavou blížil k hladině, cítil jak extrémně ledová ta voda bude. Zase se odtáhl a se zamračeným výrazem se na řeku díval. Pak mu však došla geniální věc. Vždyť sníh je taky voda! Otočil se k řece zády a nabral si do tlamy trochu sněhu, aby si svou myšlenku potvrdil. Sníh se pomalu roztával a rozhodně nebyl tak nehorázně ledový, jako kdyby strčil jazyk do vody. Sice to byl zdlouhavý proces k uhašení žízně, ale pořád lepší, hlavně v těchto mrazech.
Když si nabral do tlamy další kus sněhu, uvažoval kam bude svoje kroky směřovat dál. Neměl ponětí, kde už byl nebo nebyl, ale měl toulavou náladu. Proto se rozhodl, že vyrazí dál po řece a při první křižovatce zahne doprava. S úsměvem se rozešel, ale brzy zaslechl hlasy, které se ozývaly od řeky. Zvědavost mu nedala a šel se tam podívat. Za zákrutem řeky stáli dva vlci, jeden větší a jeden menší. Při bližším příchodu zjistil, že se jedná o vlčice. Už už se rozhodoval, jestli na ně promluví nebo jestli je dneska bojácnější a nebude mluvit, když tu ho zaujal pohyb nad vlčicemi. Přestal jim věnovat pozornost a zažal hledat, co to bylo. Náhle ucítil podivnou bolest v hlavě, ale nebyla až taková, že by se musel tvářit, že mu je ubližováno. Jak bolest náhle přišla, tak po chvilce i náhle odešla. Awarak to nechápal, ale konečně zjistil, kdo se u vlčic pohyboval. Byla to roztomilá sova, ale něco na ní bylo znepokojující. Když se zadíval pozorněji, tak konečně zjistil, co mu nesedí. Oči se mu rozšířily strachy, otočil se na místě a utíkal, jako kdyby ho pronásledovalo stádo losů. Tý sově chyběla půlka těla! Sakra, co to bylo? Nějak mu nedošlo, že by měl varovat i vlčice, tak moc se lekl. Jeho rozhodnutí běžet na první křižovatce doprava vzalo za své. Teď se jen snažil utéct co nejdál.

// Zarostlý les

// Tím se Awarak setkal se svou novou speciální magií, kdyby jste se divily, co to tam je za nesmysl. :D

// Řeka Mahtaë (sever)

Jeho nálada pomalu klesala, stejně jako okolní teplota. Potřeboval jíst a to hned. Jenže, komu by se v takovém mrazu chtělo vylézat? Absolutnímu cvokovi jedině. Šoural se dál sněhovými závějemi a vzpomínal na krásu léta. Na to, jak ho moc nemusel, se mu teď po něm docela stýskalo. Jak se tak plahočil, všiml si maličkých stop, které vedly trochu mimo trasu, kterou měl původně vybranou. Řekl si, že asi nemá co ztratit, tak se za nimi vydal. Snažil se jít potichu, aby ho případná (podíval se na nebe, aby zjistil, co to vlastně bude jíst) snídaně neutekla. I když v tomhle sněhu by asi těžko utíkala, to by musela být jedině miniaturní myš, aby se nepropadla. Podle toho, jak však byly stopy hluboké mu došlo, že tohle nic miniaturního nebude. A jemu by to mohlo utišit hlad.
Po chvilce sledování stop najednou zjistil, že nemá kam dál jít. Stopy prostě skončily, jako kdyby se jejich původce vypařil. Vyjeveně zíral na místo, kde by měly stopy pokračovat, až mu došlo, že to co sleduje není sníh, ale bílý kožíšek, který skoro dokonale splynul s okolím. Přiblížil hlavu až k ušákovi, jestli je zmrzlý nebo jestli doufá, že ho nevidí. Zdálo se, že dýchá, ale už dlouho na zemi žít nebude. Proto, ač mu bylo trapně, že se nejedná o žádný pořádný lov, vzal jeho hlavu do tlamy a vytáhl ho ze sněhu, aby mu mohl prokousnout tepnu a tím ho co nejrychleji zbavit trápení. Králík se ani neobtěžoval kopat kolem sebe, jen odevzdaně čekal. Proto mu Awarak jedním kousnutím ukončil život. Krev se rozstříkla po bílém sněhu, jako červené rubíny. Černý vlk začal hltavě trhat maso, aby krev nevychladla a s uspokojením cítil, jak se mu zvedá nálada. Spořádal celého králíka pomalu mrknutím oka, všechny kostičky pořádně očistil, jen kůži nechal tak jak byla. Očistil si kožich v bílém sněhu a raději po sobě všechny červené stopy ne moc ukázkového lovu uklidil. Přeci nebude hyzdit bílou krajinu krví. Zahrabal i kůži a z kostí si nechal jednu velikou, na později. Vzal ji do tlamy a vydal se dál ve směru, který mu králík určil.

// Řeka Kiërb

<< Zrcadlové jeskyně

Pokládal jednu tlaku před druhou. Dával si na čas, než udělal krok, protože se mu z jeskyní vůbec nechtělo. Bylo to tam mnohem pohodlnější a míň chladnější, než kdekoliv venku, kde pofukoval studený, přímo až mrazivý vítr. Sněhové vločky neustále padaly z nebe a teplota přímo vybízela, aby si někde vytvořil pelech a tam to přečkal. No jo, ale copak jsem medvěd? Teď jim trochu i záviděl, že můžou tak třeskuté mrazy prospat. Hlasitě mu zakručelo v žaludku. No jo, já chtěl nějaké to jídlo. Jenže na rybu můžu asi zapomenout. I když udržoval své pomalé tempo, tak se i tak dostal k řece, která pomalu začínala být zamrzlá. Což bylo divné, protože si myslel, že takhle rychle tekoucí řeka nemá šanci zmrznout. Zoufale se začal rozhlížet, jestli neuvidí aspoň mršinu, protože by to bylo mnohem lehčí, než hledat někde zalezlá zvířata. Bohužel pro něj, nikde nic neleželo. Brzu bude mršina ze mě a posloužím jako jídlo někomu jinýmu. Zhuseně se otřásl, protože takové myšlenky byly demotivující a ještě k tomu děsivé. Raději se vydal proti proudu řeky a začínal si dost přát, aby co nejdřív našel aspoň kousek masa.

>> Východní Galtavar

<< Vyhlídka

Awarak vstoupil do první jeskyně, kterou našel. Nořil se stále hlouběji a jeho oči se nemohly vynadívat na tu krásu. Všude kolem něho byly krápníky, a díky venkovnímu světlu tu bylo útulno. Vítr ani sníh sem za ním nemohli, ale chlad se dostal až sem. Nechtěl si dovolit ležení, protože se bál, že by se nemusel probudit. Na spaní to bude chtít nějaký pelech vytvořit. Třeba z mechu. Ale ať se díval sebepozorněji, žádný mech neviděl. Za to však slyšel jakýsi zvuk, který se v pravidelném rytmu ozýval. Nejprve ho nebral vůbec na vědomí, ale když se do toho více zaposlouchal, tím víc ho to mátlo. Kde by se tu vzala voda? V tom mraze.
Šel po zdroji zvuku a opravdu našel místečko, kde voda nebyla zamrzlá a kapky se rozprskávaly o zem. Čím víc to pozoroval, tím víc mu to nešlo do jeho hlavičky. Sednul si a počítal, jak dlouho trvá kapce, než dopadne. Nejprve byl uchvácen, že to je pořád za stejnou dobu, ale po chvilce ho to už přestalo bavit. Protože to bylo až moc monotónní. Zvedl se k odchodu, ale když se podíval na cestu, kudy přišel, zjistil, že nemá ponětí, kudy opravdu přišel. Náhoda mě přivedla sem, tak by mě zase mohla odvést. Proto si zvolil znovu náhodný směr a nějak nepočítal s tím, že by se tady mohl ztratit. Štěstí přeje i nepřipraveným. Jak se má vlastně můj ukradený rampouch? V duchu si představoval, že ho někdo sebral a odnesl někam jinam. To by se mi taky líbilo, aby mě někdo vzal a někam odnesl. Bylo by to jednodušší.

>>Řeka Mahtaë

<< Kaskády

Celý šťastný z té krádeže se vlk valil dál. Nevnímal kam jde a co tam bude dělat. Jen měl radost jako vlče, které provedlo něco ošklivého. Doběhl na kraj skály a tam rampouch odhodil na zem. S vyplazeným jazykem se díval, jestli ho vlčice nebude třeba pronásledovat. Jelikož mu však byla zima, tak jazyk zase schoval do tlamy. Potřeboval o své radosti někomu říct, ale když se znovu kolem sebe rozhlédl nebylo komu. Rodiče nechal daleko za sebou a své sourozence taky. Trochu z toho posmutněl. Zle se zadíval na svou kořist. To ty jsi mi připomněl, že jsem sám a vlastně si za to taky sám můžu. Za trest tě tu nechám ležet. Třeba ale někomu na chvilku zvedneš náladu. Nechtěl se tak moc zlobit na rampouch, ale nikdo jiný v okolí nebyl. A kdyby jo, aspoň by mu mohl vyprávět o zábavném zážitku. Měl chuť ten kus ledu nakopnout, ale zase tohle by si nezasloužil. Vždyť on za to ani nemohl. Proto se rozhodl, že se pokusí zachovat si v paměti tu hezčí část, to vzrušení, když kradl hračku někomu jinému. Ale hlavně to nesmím udělat s něčím jiným, třeba s jídlem nebo opravdovou hračkou. To bych mohl mít větší problém. Zmrzlou vodu najde v zimě na každém kroku. A jestli nechtěla, aby jí to někdo ukradl, tak to neměla nechat takhle bez dozoru ležet. Byl spokojený se svým vysvětlením a už měl znovu lepší náladu. Vydal se proto na průzkum této zajímavé oblasti.

>> Zrcadlové jeskyně

<< Narvinijský les přes Východní hvozd

Černý vlček si to nechtěl přiznat, ale ztratil se. Nějakým záhadným způsobem se mu podařilo otočit se ze směru, kam šel a vydal se přes stejný les, ze kterého přišel. Ale nebyl na tom tak špatně. Došel totiž na místo, kde ještě nebyl. Nebo byl aspoň přesvědčený o tom, že tu ještě nebyl. To bych si pamatoval. Možná.
Zdálo se, že toto místo je hojně vlky navštěvované, protože se tu vznášelo několik pachů. Některé byly staršího data, jiné však byly čerstvé. A jeden byl nejčerstvější a patřil osamělé postavě, která seděla u protékající vody. Z dálky Awarakovi přišlo, že se jedná o vlčici a když se dostal blíž, tak byla jeho domněnka potvrzena. Jenže on neměl zájem se nějak družit. Chtěl se vymotat z tohoto okolí, aby si našel konečně místo pro ulovení nějakého jídla. Proto chtěl nevzrušeně a nepovšimnutě projít. Ale když se dostal ještě blíž, tak si všiml, že kousek od vlčice leží takový zajímavý předmět. Rampouch. Veliký a jaký hezký. A ona o něj už určitě nemá zájem, když ho má hozený takhle vedle sebe.
Možná ho vedlo k tomuto činu jeho mládí, nebo rošťáctví nebo vzpomínka na vlčecí léta, ale ten rampouch musel mít. Snažil se opatrně a naprosto nenápadně natáhnout pro onen předmět. Jenže když vlčice otočila hlavu jeho směrem (// doufám, že to není velká manipulace O:)) ztuhnul. Než se mohlo stát ještě něco horšího, než to, že si ho všimla, popadl rampouch do zubů a utíkal s ním pryč.

>> Vyhlídka

// změna přechodu na Kaskády, přes Východní hvozd

<< Východní hvozd

Vlčice stále šlapala před černým vlkem. Aspoň mi prohrne cestu, pomyslel si a otřepal ze sebe sníh, který se stačil na jeho kožíšek snést. Jen mu vrtalo hlavou, co jenom tak může sledovat tím, že jde před ním. Nebo, že on jde za ní. Bylo to celé podivné. Když se konečně otevřel prostor, zrychlil krok a vlčici předběhl. Podíval se na její obličej, ale vůbec mu nebyla povědomá. "Mějte se," prohodil jen a už si to mašíroval dál do lesa.
Běžel a kličkoval mezi stromy, když tu si všiml jedné kupy sněhu, která se vytvořila pod stromem. Nejspíš spadl z větví, ale to neubíralo nic na tom, že se mohl rozběhnout a skočit do té hromady. Nepřemýšlel dlouho, rozběhl se a do skoku dal všechnu sílu. Měl pocit, že létá a po hlavě dopadl do prašanu. Škoda, že tu není vyšší místo, to by byla zábava. Vyhrabal se ven a s úsměvem na tváři začal přemítat, co podnikne dál. Hlasitě mu zakručelo v žaludku, jak se dožadoval svého jídla. No jo, jídlo. Na to jsem skoro zapomněl. Podíval se na zem okolo sebe, aby zjistil, co v tomto lese žije. Viděl svoje stopy a napůl zaváté nějaké kopytnaté zvěře. Jenže já sám neulovím srnku nebo co to tady žije. Vzpomněl si na vlčici, která šla před ním. Napadlo ho, že by ji mohl poprosit o pomoc. Jenže když se podíval na svoje stopy, které se táhly do hloubi lesa, zjistil, že to asi nebude tak jednoduché ji znovu najít. Asi jdu dál a zkusím najít nějakého zajíce. Takhle bych ji tady mohl nahánět třeba pár dní a to stádo by zase někam odešlo. Rozběhl se náhodným směrem a doufal, že to bude směr k jídlu.

>> Nad kopci

Mluví, pomyslel si vlček a radostně následoval vlčici. Už si o ní začal dělat starosti, že jí jazyk zmrzl v rampouch. Nedivil by se, začalo dost přituhovat. Ale jemu to nevadilo, protože kožíšek ho krásně chránil. A navíc, od Riveneth sálala jakási pozitivní energie, jako kdyby ji sníh probouzel. Obvykle to bývá léto, co vlky probudí a nabije energií. Ale ona to má asi jinak. Ta radost se přímo přenášela do okolí.
Než si všimla stop ve sněhu, zhodnotila podivnosti této krajiny. Uchechtl se, protože už i on za tu krátkou nebo dlouhou dobu viděl pár podivností. Po jejím vzoru přitiskl čumák k zemi a nasál pach kopytníků. "Sob, daněk, los, bohužel, podle pachu poznám stoprocentně jen jelena. Tak aspoň víme, že to jelen není." Aby to tak nebyl yetti.
Zarazil se nad svou úvahou a všiml si, že po cestě jsou mimo stop i bobky. A vlčice si jich zřejmě nevšimla! Vyběhl k ní a lehce do ní drcnul, aby se jim vyhla. "Opatrně. Není příjemné to pak dostávat z tlapek. Bahno je něco jiného, ale tohle..." Zašklebil se na "nadílku" a velkým krokem ji překročil. Nořili se hlouběji, až bylo složitější procházet mezi stromy, naštěstí stopy zůstávaly stále viditelné. Díval se po stromech a u některých si všiml, že mají na kůře zmrzlou smůlu, která vypadala jako nudle.
Šel za Riveneth, protože jí důvěřoval, že ví kam jde a taky proto, že už tu byl porost tak hustý, že se nedalo jít vedle sebe. Probíral si myšlenky, co už tu zažil, koho všechno potkal, až se mu z nich stal jeden velký guláš. Čím víc se snažil uchopit a zase správně poskládat vzpomínky, tím víc se mu vše táhlo jako med, jako hustá poleva. Zapomnění dolehlo tak náhle, že si toho ani nebyl vědom. Díval se na záda šedé vlčice a přemýšlel, proč jde vlastně za ní. Až se tu otevře prostranství, tak půjdu dál. Zatím ji předbíhat nebudu.

>> Narvinijský les

// Mám dovoleno manipulovat s Riveneth :)

Vlčice mu stále neodpověděla. Tím ho samozřejmě nijak neranila. On chápal moc dobře, když někomu nebylo do řeči. Zažil takových situací hodně, občas i hodně v křeči. Díval se na nebe, které temné bylo. Snežení neustávalo, snad ještě přibylo. Vrátil pohled zpátky na zem a připadal si jako blázen. "Víte co je divný? Že jsme hluboko v lese a stále se na nás sype sníh. Podivný." Vlčice pohled na něj upřela, ale mlčení stále držela. Nejspíš se jen hodně soustředí. Aby nás zavedla za těmi jeleny. Snažil se pomoci, že své oči upíral na zem. Hloupý nápad, řekl si rázem.
Neporušený sníh se totiž táhl do dálky. Když tu zahlédl stopu, jaksi zdálky. Radostně chvostem zavrtěl a v očích se mu objevily jiskřičky. Že bychom přeci jen měli štěstí, pomyslel si a protáhl nožičky. Šlo se mu ještě celkem lehce, ale nevěděl, jak na tom je vlčice. Nemůžu ji tahat tím vysokým sněhem přece. Nemohl si pomoci a zeptal se. "Vidíte ty stopy, to je zázrak zdá se. Půjdeme po těch stopách, co myslíte slečno?" Mrkl na vlčici a litoval, že není slunečno.

// Líp mi to nešlo. :D

<<Řeka Kiërb

Vlček sledoval jak se snesla sněhová vločka a přistála přímo před nimi. Zvedl hlavu a podivil se, kde se těžké, šedé mraky vzali, když ještě před chvilkou tam nebyly. Neměli ani velkou šanci na úkryt v lese, protože jeho okraj tvořily listnaté stromy, které nyní byly holé. Brzy pod tlapkami cítil sněhový poprašek, který se celkem rychle měnil na slušnou vrstvu. Jedna vločka mu přistála na čumáku a jak roztála, projelo mu tělem lehké zamrazení.
Podíval se na Riveneth. Zakřikli jsme snad, že by sníh nemusel padat? Zlobí se na nás příroda? Vlčice mu sice ještě neodpověděla, ale měl potřebu nějak počasí ospravedlnit. "Sice začalo sněžit, ale pro nás by to mohlo být dobře, pokud to už nebude pokračovat. Uvidíme dobře zvířecí stopy a ulehčí nám to lov." Povzbudivě se usmál a sledoval, jak se na holých větvích sníh zachytává a začíná na nich tvořit bílou vrstvu. Tak zima už udeřila. Nebo se ještě oteplí a napadaný sníh zase zmizí? Kdo ví, co si pro nás příroda vymyslí.