Gallirea - Příspěvky uživatele

OBJEDNÁVKA

85 bodů za Vlčíška + 5 bodů za jazykovou akci + 2 body za osmisměrku s bonusem + 20 příspěvků = 112 bodů celkem.

Za 55 bodů bych chtěla prosím 825 oblázků (55*15).
Za 26 bodů prosím 26 mušliček.
Za 14 bodů prosím 14 křišťálů.
Za 9 bodů 40 vlčích máků (9*5).
Za 8 bodů 35 safírů (8*5).

Za 800 oblázků kupuji 8 lísků.

Celkově tedy Awarak obdrží do inventáře = 25 oblázků, 14 křišťálů, 26 mušliček, 40 vlčích máků, 35 safírů. :)

// Loterie 20

<< Ohnivé jezero

Moc si to nechtěl přiznat, ale Asta se mu dokonale ztratila. A to si dával záležet, aby její kožíšek měl stále na dohled. Jenže ho na chvilku rozptýlily pachy, které znal. Teda myslel si, že je zná, ale nemohl si vzpomenout komu by tak mohly patřit. A když zvedl hlavu, pronásledovaná byla pryč. Že nevběhla do tý divný mlhy? Opatrně přišel blíže a čichl si, jestli nebude cítit nějak podivně, ale vše se zdálo v pořádku. Proto pokrčil rameny a vešel dovnitř, protože si řekl, že by tam mohl najít Astu jak bloudí a hledá ho. V duchu si sám sebe představoval, jak jde jako neohrožený princ a vyvede ji ven.
Jenže mlha s ním měla jiné plány, či dokonce úmysly. Ze začátku to nebylo nic podivného nebo špatného. Jen měl pocit, že ho něco nebo někdo sleduje. Několikrát se otočil, ale nikdo za ním nestál. Když však slyšel už aspoň páté křupnutí větvičky, trochu mu povolily nervy. "A dost! Kdo tam je?" Odpovědi se nedočkal, za to však uslyšel nezaměnitelný zvuk těžkých kroků. Dostal trochu strach a chtěl se vrátit, ale kvůli Astě se donutil jít dál. A taky kvůli Therionovi, kterého při příchodu ucítil, že tu je taky. Třeba tu všichni bloudíme a jsme donuceni tu bloudit na věky. Skoro vyskočil z kůže, když se za ním ozvalo zamručení. Medvěd!? Opatrně se ohlédl a periferním zrakem viděl, že se za ním nachází ohromný, huňatý... Nechtěl čekat, až ho kousne nebo mu jinak ublíží, proto se rozběhl, co mu síly stačily. Ale moc to nepomáhalo, protože medvěd byl všude, kam se podíval. Ani neměl představu, jestli je jeden nebo jich tam je víc. Prostě jen utíkal dopředu. Když už si myslel, že ta noční můra neskončí, skočila. Vyběhl ven z mlhy a před ním se rozprostíral strom tak veliký, že by muselo kolem jeho kmene stát spousta vlků, aby pokryli celý jeho obvod. Fascinovaně sledoval propletené větve koruny, až šlápl do nějaké díry. Rychle packu vytáhl ven, protože se lekl, že by ho něco mohlo kousnout. Nic takového se nestalo, ale v jamce se objevily jakési lesklé věcičky. Zvědavě k nim čichl a zkusil jednu z nich ochutnat. Nebylo to nic moc a tvrdé to bylo, snad jako kámen. Vyplivl to na zem a náhodou se trefil do jiné jamky. K jeho úžasu, který už nebyl tak velký, protože si na taková kouzla začínal zvykat, se tam ukázaly mušle, stejné, které už určitě taky viděl. A bylo tam spousta sněhu. Nebo spousta vody. Momentálně proklínal svou paměť, že mu to nedovede líp zobrazit. Nicméně, provedl ještě pár takových kouzlíček, když se mu do čumáku dostal pach Asty. To mu připomnělo, že ji chtěl najít a dohrát tu hru. Moc, moc prosím, na tohle nechci zapomenout. Ani na ty dva vlky. Podíval se na nebe a žadonil u vlčích bohů, na které ani nevěděl, jestli věří. Nějak se mu do zákeřné, medvědovité mlhy nechtělo. Ale řekl si, že je přeci neohrožený princ, takže si kousek couvnul, rozběhl se a proběhl mlhou, jak nejrychleji dovedl. Opravdu odvážné.

>> Ohnivé jezero

// Loterie 19

Béžová vlčice ho trošku vyvedla z míry, když řekla, že Theriona nezná moc dlouho. Zvláštní, myslel jsem, že docela jo. Aspoň tak vypadali. Jen přikyvoval na její slova, že si potřeboval odpočinout. Moc dobře věděl, jaké to je, když vlk pociťuje samotu. Ale nebyl si jistý, jestli to byla ta stejná samota. Oba ji vyhledáváme úmyslně, teda aspoň myslím. Ale kdo ví co vede jeho k tichu, málomluvnosti a odtažení od všech vlků. Pocítil touhu mu nějak pomoci, jen nevěděl jak. Asta jeho návrh schválila a když se na ni ohlédl, viděl v jejích očích jakousi záludnost. Dostal strach, co se na něho chystá, když tu do něj drcla a se smíchem utekla. Ihned na její hru přistoupil. "No počkej," smál se a rozběhl se za ní. Byla rychlá jako vítr a chvilkami se mu ztrácela mezi ostatními vlky, kteří ho rozptylovali. Sice na něj nemluvili, ale on se necítil v jejich blízkosti moc dobře. Hlavně proto, že jich bylo moc. Neochvějně však svoji novou kamarádku pronásledoval, aby ji mohl "babu" vrátit.

>> Osamělý strom

// Loterie 18

<< Maharské močály

Vděčně se zadíval na vlčici, protože ho svými slovy potěšila. Mohla by ona být mou kamarádkou, které se s mojí doslova děravou pamětí svěřím? Nechtěl si nic slibovat, nalhávat nebo snad představovat. Hlavně se mu už dlouho žádné "zatmění" nestalo, takže se začínal trochu děsit toho, že zapomene, jak na něj byli milí. Chtěl něco odpovědět, nakonec se však spokojil s úsměvem. Asta se snažila do debaty začlenit i Theriona a Awarak se zastyděl, protože jemu se to tak jednoduše nepodařilo. Nebo spíš ho nechtěl rušit v jeho přemítání, protože se vlkovi nechtěl hrabat v soukromí. Ale béžová vlčice s tím evidentně problém neměla. Zřejmě se znají dlouho. Skoro už odpověděl na její otázku, když tu se Therion rozběhl někam pryč. Zmatený černý vlk se vrhl za ním, ale promarnil spoustu sekund, než se rozběhl. Takže z vlka s ukousnutým uchem už nedohnal. Zadíval se na vlčici, jestli ho také pronásleduje nebo jestli zůstala stát na místě. Vydal se ji naproti, aby si mohli promyslet další plán. "Nevíš, co to do něho vjelo? Nemám představu kam tak mohl běžet. Půjdeme za ním?" Moc rád by ho dohnal, zeptal se, co se stalo a jestli by mohl nějak pomoci. Ale míchal se v něm ještě jiný pocit a to zvědavost, proč spousta vlků chodí k tomu divnému stromu, co v dálce viděl. A že těch vlků bylo mraky. Poznal to ze směsice pachů, kterou vnímal. Tak moc ho podivné chování jeho druhu omámilo, že ani nepostřehl, že voda v jezeře nebyla zamrzlá. Ale takový přírodní úkaz byl nicotný oproti tomu chování. Aspoň v jeho očích. Nedočkavě pohlédl na Astu. "Třeba to jenom obchází a přiběhne z jiné strany. Půjdeme se tam podívat a pak uskutečníme ten lov?" Div že před ní nebyl položený na předních tlapkách a se zvednutým zadkem vzhůru, jako pobídka ke hře. Těšil se, co mu odpoví.

// Loterie 17

<< Skála Mahar

Při vstupu zpátky do lesa se cítil dost nevítaný. Jako kdyby stromy, sněhem zapadaná půda a veškerý vzduch na něho křičely, že je vetřelec a narušuje jejich klid. Stáhnul uši a ocas k sobě, protože to nebyl úplně nejlepší pocit, jaký kdy zažil. Držel se těstě za Therionem, který nic neříkal. Z toho si Awarak vyvodil, že on by asi nebyl rád za takového vlka, který ani neumí popsat svůj problém. Smutně se zadíval na tlapky a snažil se co nejvíc zmenšit, aby nepůsobil tak okatě. Přišlo mu zvláštní, že doteď nepotkali alfu. Přeci jen, pohyboval se tu dost dlouho na to, aby po něm šla.
Ze zamyšlení ho vytrhla Asta, která mu odpovídala na jeho otázku. Zamyslel se nad tím, že není úplně na výběr. Na mysl mu vyplula matná vzpomínka, že tu už jednou stopoval nějaké jiné zvíře než srnku. Ale než si stačil zformovat, o co se jednalo, myšlenka odplula pryč. Jeden z jeho společníků zavyl, až nadskočil. Podíval se na vlčici, jestli se přidá, ale neučinila tak. Jen se usmála, takže Awarakovi zvedla zase o kousek náladu. Měl pocit, že se pohybuje na houpačce, když se mu tak často měnila nálada. Úsměv ji oplatil a čím blíž byl hranic, tím lépe se mu dýchalo. Skoro už běžel, když míjel poslední stromy. Zpomalil a zhluboka se nadechl. Podíval se, kudy má jít dál a stočil svůj krok k doprovodu. "Tak třeba najdeme jiný zvíře, než srnku, aby to bylo pro vaši alfu velký překvapení," řekl s nadějí. Uvažoval, jestli má říct ještě něco, aby zkusil začlenit do hovoru i Theriona, ale nakonec snažení vzdal. Pokud by chtěl mluvit, tak mluví. Nejspíš je rád v tichu a poslouchá ostatní. Tak ho nemůžeš do ničeho nutit.

>> Ohnivé jezero

// Loterie 16

Oba vlci s jeho nápadem souhlasili. Nadšeně povyskočil a hnal se za Therionem. Avšak Asta jeho nadšení zbrzdila svým dotazem. Otočil na ni hlavu a tázavě zvedl obočí. Mohli by o mě stát? I když... I když... Nechtěl si dávat falešnou naději. Úsměv mu trochu posmutněl, když se snažil vymyslet, jak to vysvětlí. Sice si ty dva za tak krátkou chvíli oblíbil, ale nějak se mu nechtělo svěřovat se svým problémem. Ale na druhou stranu... "Já... Moc děkuji za nabídku, vážím si toho, že tě to vůbec napadlo. Bylo by to krásný někam patřit a vy to tu máte opravdu dobrý. A věřím, že tu jsou skvělí vlci." Nerad bral tu naději, která se vlčici usídlila v očích. Vlastně ani nechápal, kde se tam vzala. Ona by vážně chtěla, abych tu zůstal. Já? Smutně se usmál a z jeskyně už vycházel pomalejším tempem. Teď totiž musel říci to velké ALE, kvůli kterému nemůže zůstat. "Ale nemůžu se stát součástí smečky. Nevím, jestli někdy budu moct být vůbec v nějaké smečce. Kvůli... Noo," trochu se mu zadrhl hlas. Nebyl připraven to říct na plnou tlamu. "Mám takový problém, který mi brání být součástí smečky, protože bych přinesl akorát trápení, než nějaký užitek." Nebyl si jistý, jestli to pochopí. A vůbec nevěděl, co bude dělat, když se ho béžová vlčice bude vyptávat na detaily. Snažil se setřást smutek, protože se jím nechtěl nechat ovládat. A když se znovu na Astu podíval, tak měl na tváři už trochu veselejší úsměv. "A, co byste nejradši lovili? Srnku? Nebo nějaký jiný zvíře?" Zařadil se po boku obou vlků a snažil se co nejmíň otáčet na úkryt, protože se mu opravdu moc líbil.

>> Maharské močály

// loterie 15

Spal tak hlubokým spánkem, že se mu žádný sen nezdál. Ale když se probudil, byl svěží a naprosto spokojený, protože takhle dobře dlouho nespal. Žádný sníh, vítr, déšť, prostě nic co by se mi zakusovalo do kožíšku nebo to otravovalo. Pomaloučku otevřel očka a podíval se na svou stráž. Něco řešili, ale slušnost mu velela neposlouchat. Navíc se ani nevyžíval v poslouchání cizích rozhovorů. Proto se pomalu zvedl a protáhl tlapky. "Spí se tu opravdu krásně, moc děkuji za tu příležitost. Ale myslím, že bych už měl jít, abyste neměli větší problém, než možná budete mít." Při posledních slovech smutně sklonil hlavu, protože mu bylo vlků líto. Cítil se špatně při představě, že způsobil malér takovým milým vlkům. Vzchopil se a hlavu znovu zvedl i s úsměvem. Protože ho napadl úžasný nápad. "Hele, co byste řekli na to, že mě vyprovodíte nejkratší cestou pryč a půjdete kousek se mnou a já bych Vám pomohl s ulovením nějakýho zvířete a vy ho pak donesete jako omluvu alfě." Měl ze svého nápadu radost, která se mu zrcadlila i v očích. Nebylo to z důvodu, že má vidinu jídla, to byl jen bonus. Ale z toho, že jeho svědomí nebude trpět při představě, že ohrozil jejich postavení ve smečce. I když Therion vypadá, že by to na sebe vzal, ale to mu nemůžu dovolit. Každý potřebuje svoji rodinu.

// Loterie 14

<< Jezírko Lavender

V jejich přítomnosti se cítil uvolněně. Pozoroval měnící se krajinu kolem a poslouchal odpovědi. Jeho intuice se potvrdila, když krémová vlčice pronesla, že jejich alfa je milá. "Tak to je dobře." I tak si u něj získala ještě větší respekt, než měla i když ji ještě ani neviděl. Vlčice a sama vede smečku. Až když Therion prohlásil, že je smečka zvláštní si uvědomil, že se nejspíš měl rovnou zeptat na celou smečku a ne jen na jednotlivé členy. Vždyť smečka je druhá rodina. Na chvilku přestal dávat pozor na okolí a najednou béžový vlk zmizel. Zmateně se podíval před sebe a až na druhý pohled si všiml rostlin, které zakrývaly vchod do jeskyně. Zvědavě a vzrušeně vkročil dovnitř a oči mu přecházely údivem. Takovou krásnou jeskyni ještě neviděl. Dychtivě všechno hltal očima a nadšeně se díval po svém doprovodu. "Tady to je krásný. A veliký! A vážně nevadí, když tu přespím?" Trochu se přestal ovládat a chtěl se rozběhnout po místnostech, ale včas se zabrzdil. Víc potíží jim nepřidělávej. Pěkně se tu prospi a pak běž zase dál. Ale hlavně nezapomeň se jim nějak odvděčit. Našel si pěkné místečko, kde se stočil do klubíčka. Nějak mu nepřišlo na mysl, že je hodně velký risk, když si tu tak lehne mezi cizí vlky. Ale on jim důvěřoval. "Každá smečka je něčím zvláštní, ale místo si vaše alfa našla krásné. Moc děkuju, na chvilku si tu schrupnu a pak půjdu hned pryč, abyste neměli kvůli mě průšvih." Oči se mu klížily, proto si zavrtal čumák do oháňky a pomalu usínal.

// Naprosto souhlasím.

// Loterie 13

<< Maharské močály

Moc se omlouvám, nějak se mi toho nakupilo hodně. ^^

Oba dva vlci se mu představili. Poctivě se snažil si jejich jména zapamatovat a trochu doufal, že se jeho paměť už zlepšila. Ale nemohl to říci jasně, protože neměl podle čeho soudit. Během cesty se soustředěně díval po okolí a kochal se okolní krajinou. Po chvilce mu došlo, že na něho Asta měla nějaké otázky, ale on při snaze si vštípit do hlavy jejich vzhled a jména, na ně zapomněl odpovědět. Otočil se na ni a mile se usmál. "Nemám konkrétní cíl. Jen si tak vykračuju, kam mě nohy vedou." Všiml si, že tato vlčice použila tykání, takže věděl, že jí může taky bez starostí tykat. Jen s Therionem si nebyl jistý, protože toho moc nenamluvil. Celkově se zdálo, že si řeší nějaký rozhovor v hlavě a občas odpoví. Ale musí vnímat, protože mi odpověděl na to, co jsem potřeboval vědět. Díval se na jeho záda a přemýšlel, co všechno si tak mohl prožít. Pomalu mu docházelo, že ne všichni vlci měli nebo mají tak dobrý život jako on. Možná za to mohl jeho věk, že mu to došlo až takhle později a ne hned, když se do této vlčí země dostal. Každý se pořád učí. Mrknul zpátky na vlčici a uvažoval, co by tak mohl říci, aby řeč nestála. "Jaká je vaše alfa?" Byla to prostá otázka, ale lepší ho zrovna nenapadla. Ale třeba se mu odpověď zalíbí natolik, že ho to přemluví k tomu, aby ji pak poprosil o přidání se do smečky. Ale to bylo ještě daleko. Proto, než dostal odpověď, tak se pozorně znovu díval kolem sebe, aby si případně zapamatoval cestu, kdyby ho alfa odsud vyhnala.

>> Skála Mahar

// Loterie 12

Oba dva stále působili mile. Zdejší vlk se dokonce začal i usmívat, takže veškerá nervozita spadla z Awaraka pryč. Byl zvědavý, co mu poradí. Ještě zvědavější na konečný verdikt byl, když se vlčice zmínila, že by mohl přespat v jejich úkrytu. Trochu ho to šokovalo, protože když si vzpomněl na rodnou smečku, nedokázal říct, jestli by i oni pozvali cizince dál. Možná že tu je spousta milých vlků. Nebo mám jen štěstí. Natočil hlavu na vlka, co bude návrhu své kolegyně ze smečky říkat. Awarakovi se však v hlavě honily myšlenky, že alfa zdejšího lesa by třeba nemusel nebo nemusela být tak vstřícná. Vypráší mi kožich. Ale zase budu v tom nevinně. Jenže nechci aby měli problémy, když jsou tak hodní. Kdyby něco, vezmu to na sebe. Začínal si v hlavě i dělat plán, jak by jim jejich ochotu mohl oplatit, i kdyby to alfa nedovolil. Až teď mu došlo, že se baví o jedné alfě, která velí tomuto lesu. Odvážný vlk. Sám si neuměl představit, co to musí být za velkou odpovědnost.
Béžový vlk ho znovu přivítal. Awarakovi se zdálo, že je velmi ztracen ve svých myšlenkách, soudě podle výrazu. Ale po druhém pozdravu se mu vlk zahleděl do očí, takže nemohl být v hlavě ponořen tak hluboko. Po pár pronesených slovech se otočil a vydal se někam do hloubi lesa. Černý vlk natočil hlavu a podíval se na vlčici. V očích měl nevyslovenou otázku, kam mají namířeno. Ale vlk ho pobídl, aby šel s ním, pokud to je jeho přání. A Awarak si to přál, protože kdy jindy by se mu naskytla možnost podívat se po lese. Usmál se na krémovou vlčici a vydal se za svým průvodcem. Cestou se snažil co nejméně dotýkat stromů, aby tu po něm zůstalo co nejméně pachových stop. Neubránil se však zamávání ocasem. "Moc děkuju a vážím si vaší pohostinnosti. Jmenuju se Awarak," dodal za chůze. Sice jeho tělo bylo mohutnější, než obou přítomných vlků, ale uvnitř se cítil, jako kdyby byl malým a bezvýznamným. Možná budu mít nějaký význam, až najdu nový domov, novou rodinu a novou smečku. Mohlo by to být tady?

>> Jezírko Lavender

// Loterie 11

Zadek mu začínal maličko mrznout. Takže by to chtělo přespat v nějakém úkrytu a ne v lese. Čekal, jestli ho někdo přijde uvítat nebo vyhnat. Brzy uslyšel kroky, které se na sněhu nedaly přeslechnout. Nebo možná daly, kdyby si příchozí dal opravdu záležet. Zaposlouchal se pořádně a měl pocit, že slyší více vlčích tlap. Zvedl se a čekal. Mezi stromy se objevili dva vlci. První, čeho si všiml bylo, že mají podobnou barvu. Trochu očekával, že uvidí sovu, ať celobarevnou, půlku nebo aspoň kousek, ale nic takového se nestalo. Potřásl hlavou a zaměřil se na příchozí.
Uvědomil si, že se má tu čest s vlčicí a vlkem. Zmiňovanému vlkovi chyběl kousek ucha a měl dost zajímavé jizvy. Vlčice neměla žádnou viditelnou jizvu nebo nějakou výraznou věc, která by ji oddělovala od ostatních, ale to jí neubíralo na půvabu. Awarakovi se líbila. Oba se zastavili u něho a rozhostilo se ticho. Ale jen na chvilku, protože se vlk zhostil slova. Černý vlk na chvilku přemýšlel, jestli opravdu mluví s ním, protože béžový vlk sledoval všechno možné, jen ne jeho. Přišel mu dost nervózní, až si Awarak říkal, jak by mu mohl pomoci. Vlkova nervozita mu pomohla se uvolnit, což mohl být paradox, ale bylo tomu tak. "Také zdravím," odpověděl na pozdrav a podíval se na oba. Začal přemýšlet, co chce odpovědět. Tohle mohl být velký milník v jeho životě. "Já," teď se nervozita vrátila zpět, hlavně, když se na něho vlk podíval těma průzračně modrýma očima. Nezkaz to, co vlastně chceš? Tohle vypadá na hezké místo a dobré vlky, ale co kdybych na ně zapomněl. "Se... Omlouvám. Hledal jsem místo na přespání a omylem jsem zabloudil k vám. Nechtěl jsem narušit smečkové hranice. Ale ještě než půjdu, chtěl jsem se zeptat, jestli nevíte o nějakém místě, kde by se dalo přespat a vlk by tam nezmrznul." Díval se střídavě z jednoho na druhého a začal se pomalu usmívat. Možná tím chtěl dodat odvahu vlkovi nebo byl rád, že na něho nezaútočili. A možná obojí. Doufal jen, že si tím neuzavřel možnost být v jejich smečce, kdyby si to po nějakém čase rozmyslel. A také nevěděl, jestli by měl čekat na zdejší alfu nebo ne. Snad mi to osvětlí oni.

// Doufám, že jsem teď byla na řadě. ^^

// Loterie 10

<< Říční eso

Zadumán ve svých myšlenkách, hlavně o tom kam složí hlavu, překročil hranice lesa. Už zdálky mu měly pachy vlků napovědět, že se jedná o smečkové území a že by se tu neměl tak lehkovážně toulat. Jenže už to bylo dávno, co si spojoval že přítomnost vlků a les se může rovnat smečce. Až když míjel tak pátou řadu stromů se konečně zarazil a zmateně zvedl hlavu. Rozhlédl se kolem sebe a začichal ve vzduchu. Do jeho nosu přilétlo takové množství pachů, až by si nejraději vynadal, kam to zase vlezl. Takovou dobu nenarazím na živou duši a tady jich je minimálně pět. Počkat, znovu nasál vzduch do plic, možná i šest.
Nevěděl, jak by se měl zachovat, ale možná naštěstí pro něj už se dopředu nehýbal. Raději se otočil a vrátil se mezi první stromy, které už se daly považovat za hranice smečky. Nechtěl být považován za narušitele. A ani nestál o nepříjemnosti s tím, že by se tu ukázal a pak zbaběle pláchl. Sedl si na zadek a pozoroval hlubiny lesa. Ještě uvažoval o zavytí, ale doufal, že ho tu někdo najde. Možná, ale opravdu možná bych se sem mohl přidat. I když, raději ne, ještě ne. Zapomeň na to. Ale zrovna necítil žádný impuls k tomu, aby zapomněl na myšlenku přidání se do smečky. Zatím aspoň mohl uvažovat o všech pro a proti, než k němu někdo dorazí. Nakonec mu bylo hloupé, tam tak v tichu sedět, takže si přeci jen nakonec zavyl, aby dal najevo svoji přítomnost. Když nic jiného, tak mi třeba poradí nějaké místo na přespání.

// Loterie 9

<< Kaňon řeky

Z nebe se začal snášet nový sníh. Přesto ho už packy nezábly tolik, jako na začátku zimy. Byla to vítaná změna, nicméně řeka byla zamrzlá dál a říkal si, že asi bude stále bezpečné na ni šlapat. Ale upřímně, proč by to dělal. Neměl zrovna náladu na nějaké bláznění. Začínal pociťovat únavu a bolest v pacce se mu ozývala čím dál více. Měl bych najít nějaký úkryt nebo aspoň les, abych nezapadl sněhem. Ale to u řeky těžko najdu.
Rozhlédl se kolem, ale sněžení mu trochu znemožňovalo výhled. Rozhodl se proto, že se vydá náhodně zvoleným směrem a doufal, že tam najde vysněné místo. Našlapoval opatrně, protože jak se oteplilo, tak se se svou vahou propadával do sněhu víc a víc a to ho taky dost unavovalo. Jsi vlk, tak by si něco měl vydržet, snažil se vyburcovat k většímu výkonu. Nakonec přeci jen našel ještě ždibec energie a vydal se k lesu, který náhodou uviděl v přestávce mezi vločkami.

>> Maharské močály

// Loterie 8

<< Studánky

Zamrzlá voda ho dovedla ke spádu. Kdyby nebyla zima, mohl by vidět krásný vodopád a v dálce další krajinu. Stál totiž dost vysoko, aby měl takový dobrý rozhled. Jenže teď v zimě tu nebyl ani vodopád, ani rozkvetlá krajina. Nebo něco takového. Vše bylo v jednotvárné bíle, tedy kromě skalisek, která zůstávala černá. Teď bych měl dokonalou možnost se schovat. Splynout s okolím a zmizet. Nejspíš mu chyběla společnost jiných vlků, která by mu pomohla získat trochu dobré nálady. Možná mu chyběla zelená příroda. Ne, že by sníh byl špatný, ale když neměl s kým dovádět, tak byl spíš depresivní.
Jelikož nemohl jít dolů, protože by si akorát polámal všechny kosti v těle, vydal se po hřebeni. Někde to přeci končit musí. Jediné štěstí, že už nefoukal ten protivný vítr, který by mu házel vločky do očí. Takhle se mohl pozorně rozhlížet, jestli přeci jen nenajde nějaký život. Cestou si nabral trochu sněhu do tlamy a nechal ho tam rozpouštět. Napůl ze žízně a napůl z nudy. Konečně se skála začala zmenšovat a mírně vedla černého vlka dolů. Tam narazil na další přítok nebo odtok? Podíval se zpátky a teprve teď mu došlo, že šel po vrchu kaňonu. Sem se taky musím vrátit, až bude jaro nebo léto. Teď ho tam však nic nelákalo, takže se znovu nechal vést zamrzlou vodou a doufal, že přeci jen někoho potká. Přeci zase všichni nevymřeli.

>> Říční eso

// Loterie 7

<< Spáleniště

Kroky černého vlka dovedly do nového lesíku. Nebo mu aspoň přišlo že tu ještě nebyl, protože mu nepřipadal ničím povědomý. Ale kdo ví, třeba tu jeho postava už někdy bloudila. Zkusil nasát okolní pach a ten mu prozradil, že to tu není tak opuštěné a málo navštěvované, jako byla mnohá území předtím. Nebo tudy jen náhodou prošlo pár vlků a jinak se tu skoro nikdo neobjevuje. Tak jako tak si začal prohlížet stromy, jestli by mu neposkytly úkryt na spaní.
Při prvním pohledu se mu les zdál přátelský a milý, ale při tom druhém si začal všímat náznaků, že to tu nebude tak pohostinné, jak se zdálo. Hlavně se mu moc nezdály stromy, které ač byly přikryty sněhovou nadílkou, vzbuzovaly hrůzu svými tvary. Jejich mohutné kmeny naznačovaly, že tu stojí už pár desítek zim. A Awarak měl z takových stromů strach. Ne, že by si to snad chtěl někdy přiznat veřejně, ale teď když tu byl sám, tak odmítal dovnitř vejít. Hrůzu mu naháněla i mlha, která se líně převalovala mezi kmeny. Nevěděl, jestli je to dělá ona, ale vzduch se zdál štiplavější a podivně nasládlý. Ještě chvíli přešlapoval u hranic a přemlouval se, že vlastně dovnitř nechce, když znovu zahlédl pohyb, který už párkrát předtím postřehnul. Siluetu nebo velice vyblednou sovu. Nevěděl proč si vybrala jeho, proč ho sleduje nebo co chce. Došel však k závěru, že nebude dobré chodit dál, když začíná vidět neviditelné ptáky a nechal se vést ledem, který v létě musí být obrovskou řekou. Nebo aspoň říčkou. Jak má vlk poznat kde končí voda v tom sněhu.

>> Kaňon řeky