Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Náhorní plošina - přesunut Osudem

Nevěděl, jestli byl ten nejlepší nápad ochutnávat prášek. Obvykle býval na takové věci opatrný, ale do tohohle se vrhnul až moc rychle. A absolutně po hlavě. Svět se mu zamlžil a jaksi zrůžovatěl. Vše bylo ostřejší, krásnější a láskovitější. Brzy tuto skutečnost přijal za svou a ani se nedivil, že se ocitl na pláži, aniž by hnul tlapou.
Rozhlédl se kolem a zamilovaným pohledem sledoval vlčici, která prováděla jakýsi rituální taneček. MOŽNÁ SE TAKHLE ZABÍRÁ ÚZEMÍ! A BUDE JEN NAŠE! Ani si neuvědomil, že jeho vnitřní hlas křičí taky. Byl zcela ponořen do ladných pohybů vlčice. Byla tu ovšem potíž. Vztekle se podíval na zbývající vlky. Bral je jako soky, kteří mu mohou pokazit sblížení se s vlčicí. ZVLÁDNUL BYCH JE. LEVOU ZADNÍ. Pohled mu zjihl a zadíval se znovu na svou lásku, která pro ně zabírala území a při tom něco hulákala, aby tu mohli založit smečku. CO KDYBY SE TO MOJÍ KVĚTINCE NELÍBILO? MÍT KOŽICH OD KRVE. NE, UDĚLÁM NĚCO MNOHEM HEZČÍHO A ROMANTIČTĚJŠÍHO, NEŽ ZAKOUSNUTÍ TĚCH DVOU. Zbylým vlkům věnoval pohrdavý pohled a rozběhl se po pláži.
Začal pobíhat z místa na místo. Při každém pohybu sebral kamínek a dával je postupně za sebe. PROČ JSEM SE OBÁVAL MÍT SMEČKU? VŽDYŤ JE TO TAK KRÁSNÁ VĚC. A VLČATA? KDO BY SE BÁL MÍT MALÉ UZLÍČKY RADOSTI. S TOU NEJBÁJEČNĚJŠÍ VLČICÍ POD SLUNCEM. Brzy ho napadlo, co by mohli udělat s vlky, kteří tu zatím jen tak stáli. BUDOU TO NAŠI SLUHOVÉ! SMEČKA POTŘEBUJE DODÁVAT JÍDLO. Byl se svým nápadem velmi spokojený a práce mu šla o to rychleji. Když položil poslední kamínek, zadíval se na vytvořené dílo s odstupem. Zatímco vlčice svým tělem škubala na zemi, vytvořil kolem ní ohromné srdce z kamínků. Sám si sedl na jeho špičky a napnutě pozoroval, jestli u ní zabodoval.

// Omlouvám se, dřív mě to nevyšlo.

Jedna věc byla dobrá. Neznal ani jednoho vlka či vlčici, kteří se tu ocitli. Takže ho nezačala bolet hlava a jeho neznámá sova přítelkyně se neukázala. Co však bylo horší byl ten létající kouzelný prášek, který se evidentně dost naštval. Jen proto, že se mi nebo vlastně nám nelíbilo jeho zpívání? Ale třeba létat umí krásně! Zřejmě bylo pozdě na jeho chlácholení, protože byl opravdu rozladěný.
Vlčice, která se mlátila do hlavy mu neodpověděla hned. Ani jiným vlkům, kteří se o ni báli. Najednou mu zalehly uši a on neslyšel skoro nic jiného, než zpěvy, ódy a chvalozpěvy na prášek. Snažil se to vytřepat z hlavy, ale nedělo se nic, ani když klepal hlavou, co se dalo. A ke všemu ho vlčice začala konečně vnímat, ale on neslyšel ani slovo, co mu říkala? "COŽE? PROMIŇ, JÁ TĚ VŮBEC NESLYŠÍM." Vlčice však už věnovala pozornost dalším, kteří se o ni strachovali. Ohlédl se po ostatních, jestli mají stejný problém jako on. Všiml si, že jiná vlčice, která od nich stála stranou (//Azola) se k nim vydala a něco na ně mluví. I když z toho, jak otevírala tlamu, mu přišlo, že spíš taky křičí. "COOO?" Snažil se odezírat ze rtů, ale nebyl v tom žádný přeborník. Pomalu si začínal lámat hlavu, co by s tím mohli udělat, když mu tok myšlenek přehlušil jiný hlas. A nabádal ho, aby si dal kousek z mlhového prášku, který se kolem nich vznášel. Přestal se zajímat o vlky a zadíval se na levitující mrak. Mám nebo nemám. Nebude ho to bolet? Ale když jeho hlas je tak krásný a určitě by neříkal něco, co by mi mohlo ublížit. S touhou se nedalo dlouho bojovat. Bez okolků přišel ještě blíž a nasál celkem slušnou dávku do tlamy. Polkl a rozkašlal se, protože prášek byl suchý a bez příchuti. Snažil se ho znovu vykýchat z plic poprvé, protože to nebylo něco, co by bylo dvakrát příjemné. O zbytek vlků na chvilku ztratil zájem.

<< Zlatavý les

Skoro letěl, aby se dostal daleko z lesa. Rychlý pohyb mu pomohl urovnat si a poskládat za sebe získané informace. Nebo spíš kousky informací, ze kterých si mohl poskládat alespoň poloviční obraz. Byli jsme na louce a někdo od nás utekl. Přišlo mi, že měl pro tu béžovou vlčici celkem velký význam, protože byla celá smutná. A neopustila mě, takže to nemohla být moje vina. A já ji tam teď nechal. Co jsem to za vlka? Zabrzdil a chtěl se vydat zpátky do lesa, když tu se mu do uší dostal zvuk, který neuměl dobře specifikovat. Hudba? Zpěv? Vraždění nevinných zvířátek? Přemáhal se k útěku, ale zvědavost nakonec zvítězila. Všiml si, že není jediný vlk, který tu je a vnímá to. Při bližším prohlédnutí přišel na to, že to jsou vlčice a každá se s tím vypořádávala po svém. Jedna si div nevymlátila mozek z hlavy a něco u toho mluvila. Nakonec si dala hlavu pod tlapky. Druhá jen zírala a nejspíš čekala, co z toho bude. Sám nevěděl, co si má myslet. Nikdy tu nebyl, aspoň v to doufal, takže nevěděl, jestli tu ten zvuk a hlavně barevné cosi bývá nebo ne. Zpívání mu bylo čím dál více protivné, ale jeho pomocný duch byl silnější. Rozešel se proto k vlčici, která nesla zvuk dost těžce (//Athame) a rozhodl se, že jí zkusí pomoci. Ještě, než k ní došel si stihl uvnitř mysli vynadat, co to vlastně dělá. V lese necháš jednu vlčici napospas samotě a ještě se slibem a už se ženeš do dalšího nesplnitelného úkolu? Bravo Awaraku, bravo! Nahodil přátelský úsměv a neutrální postoj. Co kdyby se z vlčice stala nějaká příšera, která by je chtěla zmasakrovat. Ani by ho to nepřekvapilo. "Ahoj, jsi v pořádku?"

Zastavil se a ohlédl na vlčici. Něco v jejích slovech znělo strašně pochybně. Přehrával si dokola vyřčená slova a hledal, kde cítí háček. Brzy mu docvaklo, co se mu v té větě nelíbilo. Spojení alfa a omluva se mi vůbec nelíbí. Jaký alfě se chceme omluvit. A hlavně, za co? Přece to nemá nic společného s tím vlkem, jak od nás utíkal. Pochybovačně se zahleděl na vlčici a přemýšlel, jak z toho co nejlíp vybruslit. Ne, že by se mu nechtělo lovit, ale spíš se jednalo o vybruslení z toho, aby nevypadal jako ten největší hulvát, který neví za co se má omluvit. "Jako naší alfě?" Zkusil cestu nejmenšího odporu, i když si neuměl představit vesmír, ve kterém by se dobrovolně přidal do smečky, když ví, jak nezodpovědné by to bylo. Více se přikláněl k názoru, že s vlčicí způsobili něco vážného a nyní to měli odčinit, jinak si je alfy najdou a spořádají k večeři. Jo, to bude ono. Zachrchlal, jako kdyby si uvědomil, že to řekl špatně. Čím dál tím lepší. "Ehm, chtěl jsem říct jako tý cizí alfě, který jsme to slíbili," na konec věty vložil lehce zvednutý tón, stejně jako při otázce. "Přineseme něco k snědku a pak se z toho najíme my. Nebo něco ulovíme." Zbytek věty si už zamumlal do země, jako kdyby ho říkal kameni, který na něho netečně hleděl. Tedy spíš tam jen tak ležel.
Awarak cítil nutkání rozběhnout se někam pryč, urovnat si myšlenky, ale jeho svědomí ho nechtělo nikam pustit. Zoufale se podíval na vlčici, u které si nepamatoval jméno, ale byl si skoro jistý, že ho kdysi znal. "Já... Půjdeš je zatím stopovat a já poběžím podívat támhle kousek napřed, jestli tam není přeci jen větší a snadněji lovitelný stádo. Neboj, za chvilku se vrátím, slibuji!" Věděl, že když něco slíbí, dodrží to. Sice to třeba může nějaký ten pátek trvat, ale vždy slib splnil. A nyní to bylo stejné. Jen si potřeboval srovnat myšlenky v hlavě, aby měl přehled a mohl se soustředit na lov, který očividně oba potřebovali splnit. Doufal však, že ho vlčice pochopí. Otočil hlavu zpět před sebe a vyběhl rychlostí blesku pryč z lesa, pryč od pocitu zapomnění.

>> Náhorní plošina

// Já se vrátím! :D

//Určitě přiběhnu. ^^

<< Tajemná louka, přes potok

Překonal hranice lesa a stočil ouška dozadu na vlčici. Jenom maličko ho překvapilo, že vlčice zná jeho jméno. Byl si skoro jistý, že by měl znát i její, ale v jeho mysli bylo pusto. Prázdno. Přemýšlel, jak by se jí nenápadně zeptal na její jméno. Nevěděl, jestli této béžově zbarvené vlčici může důvěřovat. A co kdyby ho pak považovala za blázna, že po ní chce znovu jméno. Měl totiž radost, že má společnost, aspoň se necítil tak sám. A ona nevypadala, že by mu chtěla utíkat a ani nebyla nijak vlezlá. Prostě obyčejná, ale i neobyčejná vlčice. I když možná se mnou je, abychom spolu něco ulovili a pak mě opustí. Ale ani bych jí to neměl za zlé. Aspoň teď mi dělá společnost. Zkusil znovu začichat ve vzduchu a do čenichu se mu dostal pach srnek. Mlsně si olíznul čumák. "Cítíš je? Jsou docela nedaleko, tak bychom mohli jednu zkusit ulovit a pořádně si nacpat břicha," usmál se na ni a již se vydal pomalu po jejich stopách. Nechtěl je totiž vyplašit, kdyby byly blízko. Moc nevěnoval pozornost pachu jiných vlků, protože mu přišlo, že jsou daleko. Možná, že taky loví, ale tak snad se jim nepřipleteme do cesty, abychom jim to nezkazili.

Ahoj, tak já taky poprosím o dárky. ^^

- 50 květin (je to jedno)
- 1 hvězdička magie do země
- 50 drahokamů do opálů
- 80 drahokamů do safírů
- 1 z výběrových magií s 5 hvězdičkami a to prosím počasí

Děkuji. :)

Nepobíral nic z toho, co se tu dělo. Nebo vlastně stalo. Béžově zbarvená vlčice zmínila něco o lovu. Měl pocit, že to bylo ono nutkání, že jí je něco dlužen. Byl rád, že to zmínila sama a nemusel se jako hlupák dotazovat. Stejně by ho ale zajímalo, jak jen se jmenuje. Mohl však jen doufat, že potkají jiného vlka, kterému se představí. Usoudil, že ona jeho jméno bude znát, ale pral se s tím, aby se jí představil. Přeci jen, maminka ho učila tomu, aby byl slušně vychovaný a k tomu patří prozrazení jména.
Přikývl, že mohou vyrazit. Ale všiml si, že je nějaká přešlá. "Je mi to líto," zašeptal, i když vůbec nevěděl, co přesně by mu mělo být líto. Co když za to můžu já? Nebo jí něco udělal ten vlk, který odsud utekl. Proč jen mě tak trestáš s tou děravou pamětí! Podíval se k nebi. Nezlobil se na svého bratra,který si to stále vyčítal, i když za to nemohl. Zlobil se na osud, který mu připravil takový život. Vykročil a zkusil zavětřit, jestli najde nějakou stopu po lovné zvěři.

>> Zlatavý les, přes potok

// Navrhuju jít tudy, ale jestli máš jiný nápad, tak to změním. :D

<<Ronherský potok

Běžel za Astou a čekal co uvidí. Podle pachu totiž poznal, že tam s hledáným vlkem je ještě někdo. Nevšímal si okolí a dával pozor, aby vlčici stačil. Konečně viděl siluety dvou vlků a když se dostali ještě blíž, jeho tušení se potvrdilo. Ležel tam Therion a cizí vlčice, která se na ně divala fialovýma očima. Zastavil kousek za Astou a přikyvoval na její slova ohledně lovu. Jelikož prozradila i jeho jméno, tak mu přišlo, že už se znovu představovat nemusí. "Ahoj," broukl, aby tu nestál jen jako solný sloup. Jenže to co jeho oči viděly, nebylo to, co si představoval. Asi jsme je vyrušili. Ta cizí vlčice se sice představila jako Amnesia, ale velmi brzy se vydala do nedalekého lesa s tím, že se musí vrátit za smečkou. Ani se nestačil rozloučit a byla pryč. Ale to nebylo to nejhorší. Podíval se totiž na Theriona s tím, že můžou vyrazit na lov, ale on se na ně díval smutně? Rozhořčeně? Či v jeho očích byla vina. Awarak to nechápal, jeho radost se mu pomalu z očí vytrácela a nahrazovalo to zahanbení, že něco pokazil. A to hodně. Zmateně se podíval na Astu a rychle zase zpátky na vlka, když jim řekl, že nejsou zlí a utekl. Černý vlček mel v hlavě zmatek, nechápal to, nevěděl co si myslet, zrychleně dýchal...
A vše, co se mu stalo za posledních pár dní bylo pryč. Stál tu, uprostřed louky, jeho zrak byl stočený na vzdalující se vlčí tělo a vedle něho stala cizí vlčice. Ublížil jsem někomu a on teď utíká? A co ta vlčice, která tu vedle mě stojí? Nevěděla by, co se stalo? Otočil se k ní, na tváři měl přívětivý výraz. Ale než stačil něco říct, začala ho bolet hlava tak moc, až se musel zhluboka nadechnout a trochu přivřít oči. Nějak ze zvyku se rozhlédl a uviděl to, co čekal. Sovu, která tentokrát byla dobře viditelná, ale nebyla tak moc barevná. Zakroužila nad vlčicí a byla pryč, stejně jako bolest hlavy. Proč si pamatuji, že se ukáže sova, ale kdo to je, to nevím. A přitom ji asi znám. Nebo ne? Nevěděl co má dělat, nejraději by šel pryč a nic neřešil. Ale cítil k vlčici nějaký závazek, proto nadhodil neutrální větu, aby si nevšimla, že na ni zapomněl. "A co teď?" Usmíval se, ale uvnitř cítil neklid.

// Já se moc omlouvám, včera jsem to nedala. Ještě že jste pokračovali i tak. ^^

<< Zlatavý les

// BL 5/5

Upaloval před vlčicí a užíval si vítr v srsti. Doběhl k potůčku, elegantně ho přeskočil a chtěl pokračovat dál. Ucítil mírné píchnutí v noze, ale nevěnoval tomu pozornost, protože si užíval hru. Ale když se ohlédl na Astu, ta se posadila k potůčku a vydýchávala se. Tím dala najevo, že hra končí, navíc to i řekla. Trochu ho to mrzelo, ale v duchu byl i trochu rád, protože nechtěl začít kulhat. Musel si udržet přece nějakou důstojnost! Proto se nenuceným krokem vracel zpátky a byl rád, že má na tváři úsměv. I jemu se na tam usídlil a zvědavě sledoval, co vlčice provádí s ledem. Když se jí nakonec povedlo led prorazit, sklonil hlavu a po jejím vzoru se také napil. Voda už nebyla tak strašně ledová, jako při jeho posledním pokusu. Že už by se vracelo jaro? Ne, že by zimu neměl rád, ale tahle byla opravdu krutá. Když se dostatečně osvěžili a vydýchali, Asta navrhla, že by mohli pokračovat. Neměl nic proti, proto se na ni zašklebil, znovu vyskočil na tlapky a vydal se za ní. Byl zvědavý, kam až budou pach svého kamaráda sledovat.

>> Tajemná louka

// BL 4/5

Zamyšleně přikývl na její slova. "Minulost je někdy zlá, ale vždy se z ní dá poučit. Pokud se jeden nechce zbytečně utápět. A nám ostatním se jen připomene, ale je to teda ošklivý způsob, to ti řeknu." Jeho filozofování ho začínalo pomalu unavovat, tak s ním raději skončil. Ale na druhou stranu, to co říkala béžová vlčice znělo dobře. Nebo spíš pravdivě a dospěle. Až teď ho napadlo, kolik že jí vlastně je. Samozřejmě, že se nezeptal, byl přeci vychován jako galantní vlk. Podle odhadu by ale řekl, že jí je skoro jako jemu.
Možná proto, že měla na svět tak pozitivní pohled, nebo že mu byla věkem blízko ho pochopila. Vyslechla a pak pochopila. Viděl ji na očích, že by mu byla oporou, kdyby byla potřeba. "Děkuji ti," řekl. Moc si ji vážil a vůbec mu nebylo divné, že mu oblízla ucho a přitiskla se k němu. Kamarádsky jí zavrtal hlavu do srsti na krku a oblíznutí oplatil hravým a lehkým kousnutím do jejího ouška. Velmi mu připomínala jeho sestřičku, proto se k ní tak choval. Nakonec odpověděla na jeho otázku a vydala se směrem za jejich ztraceným přítelem. Naskočilo mu, že měli rozehranou hru. Obratně ji doběhl a drcnul do ní jemně hlavou. "Ha a teď máš babu ty!" A běžel ze všech sil, aby mu ji nemoha jen tak předat a smál se z plných plic.

>> Ronherský potok

<< Ohnivé jezero
// BL 3/5

Vlčice mu byla vděčná. Jeho mladičký mozek si nedokázal vybrat za co přesně je mu vděčná. Že jsem tam za ní šel? To by udělal každý. Nebo, že jí pomůžu najít Theriona, jejího kamaráda a zároveň už i mého? Nebo za to jídlo, který jí pořád slibuju a nikde nic? Ne to nebude ono. Raději jen úsměv oplatil, protože se bál, že se do svých úvah zaplete až moc a on si nechtěl namáhat hlavu. Ne, že by byl líný přemýšlet, ale rozhodně nechtěl přijít o vzpomínky z posledních dní. Raději nebudu moc přemýšlet, než zapomenout. Zaměřil se na její popis stromu. Konečně mohl na něco reagovat i pozitivními slovy. "Jo, ke stromu jsem došel. Taky se mi moc líbil, byl takový majestátní a prostě hezký. Asi se ani nedivím, že tam je kolem mlha. Vem si, kdyby tam nebyla, tak by si to nějaká smečka zabrala a mohli se na to dívat jen oni a nikdo jiný ne. Takhle sice prožiješ menší depresi v mlze, ale ten pohled za to stojí," řekl nahlas svoji myšlenku.
Začichal ve vzduchu, protože vlčice neměla námitky proti jeho nápadu. Do čenichu ho udeřila směsice pachů. Začichal pro jistotu ještě jednou. "Asto cítíš to? To je Therionův pach, musel tudy projít nedávno. A vede," zamžoural skrz stromy a kdyby mohl, tak trochu zbledne, "k tomu stromu." Nebyl si jistý, jestli se jí chce svěřovat i s tím, že cítí nějakou zvěř, nejspíš srnky. Přeci jen, i sám říkal, že jejich hlavní cíl je najít jejich kamaráda. Potřásl hlavou a podíval se na ni. Byla tak milá, hodná a on se rozhodl k zásadnímu kroku. Možná toho bude litovat, ale cítil, že jí to může říct. Za to, co pro něho obětovala, si to zaslouží vědět. "Musím ti něco říct," začal pomalu a zcela vážně, "víš, chci aby si to věděla, protože se mi to už dlouho nestalo a bojím se, že by to mohlo každým dnem přijít. Jen mi prosím slib, že si to necháš pro sebe, si tu první vlk, kterýmu to řeknu a tím ti vlastně ukazuju, jak moc ti věřím." Znělo to jako kdyby měl tajemství, že je sériový vrah. Stále netušil, jestli udělal dobře, ale chtěl, aby to věděla. Nějakým záhadným způsobem si u něj získala status nejlepší kamarádky. Nebo jsem jen moc naivní. "Trpím výpadky paměti. Nevím kdy přijde, nevím proč, ale prostě se může stát, že tu na tebe budu mluvit a v další vteřině puf a nebudu vědět kdo jsi. A jelikož mám vůči vám dluh, tak ti to říkám, aby si mě když tak zadržela a připomněla mi to." Říkal jí to důvěrně a díval se jí do očí. Doufal, že ji tím nijak nezahltil, ale jemu se tak ulevilo. Začal se i tvářit radostněji. "Proto se bojím jít do nějaké smečky. Co když bych na to zapomněl, že někam patřím a už se nevrátil?" Nechtěl ji nějak dál zatěžovat, proto odvrátil zrak a sledoval nějakou větev. "Půjdeme tedy po Therionových stopách?" Otočil se zpátky na ni a usmíval se.

// Bonusový lístek 2/5

Vlčice byla jeho příchodem stejně tak potěšená, jako on z toho, že ji našel. Jen ho trochu vyvedla z míry, když prohlásila, že medvědy neviděla. Zamračeně nad tím začal uvažovat. Že by ta mlha byla až tak moc nepřátelská, že každýmu ukáže něco jinýho. Něco, čeho se bojí? Jak přemýšlel, tak málem zapomněl odpovědět na její otázku. "Byl jsem tam, protože jsem tě hledal. Trochu jsem se o tebe bál," přiznal s pohledem připíchnutým do země a stydlivým kopáním tlapky do kamínků. Naštěstí na další dotaz mohl odpovědět hned, ale mrzelo ho, že neměl kladnou odpověď. "Bohužel, neviděl jsem ho a ani pořádně necítil. Snad je v pořádku..." Nechal větu chvilku viset ve vzduchu, než pokračoval dál. "Tak ho půjdeme hledat a když cestou najedeme úlovek dřív, než jeho, tak nejdřív něco ulovíme a pak ho najdeme? Ale nejhlavnější pro nás bude ho najít." Hrdě zvedl hlavu, jako největší ze všech hledačů. Doufal, že ho Asta pochopila, i když on sám se moc nechápal. Nato se rozešel náhodným směrem, protože stopovat v té směsici pachů se mu vážně moc nedařilo

>> Zlatavý les

Bonusový lístek 1/5

<< Osamělý strom

Prosvištěl mlhou, sám nevěděl jak. Ale naštěstí ho žádní medvědi už neobtěžovali nebo si jich aspoň nevšiml. Radostně přiběhl k jezeru, u kterého ztratil Astu. Byl na sebe pyšný, že stále věděl její jméno, i jak vypadá a prostě si to pamatoval. Zastavil se u břehu a chvilku zmateně pozoroval vodu, která na sobě neměla ani kousek ledu. Nedůvěřivě k ní pomalu posouval packu, ale nakonec se rozhodl, že nepotřebuje vědět, z jakého důvodu není zamrzlá. Prostě se musíš smířit s tím, že se tu takové věci občas stávají. Jako jsou halucinace v mlze nebo nezamrzlá voda. Raději zvedl hlavu a nasál do sebe vzduchu, aby mohl zjistit, jestli tu třeba jeho kamarádka někde není. A měl pravdu, její čerstvý pach se nesl po okolí. S nadšením se k ní rozběhl. Míjel jiné vlky, ale ti ho nějak nezajímali, protože jeho potřeba po společnosti byla uspokojena díky Therionovi a Astě. Přiběhl až těsně k ní a na poslední chvíli si rozmyslel, že ji "babu" předá plácnutím tlapy. Přeci jen byla oproti němu malá, tak se bál aby ji neublížil. Jenže, když si ji prohlédl z blízka, tak ho přešla chuť na hru. Vypadala totiž přešle, až vystrašeně. " Copak se ti stalo? Taky si zaběhla do mlhy a viděla medvědy?" Opravdu se o ní bál a strašně ho mrzelo, že ji nedoběhl včas. Měl chuť ji obejmout a utišit, tak jako to dělávají přátelé, ale netroufl si to. Přeci jen neznali se až tak dobře, aby ji mohl takhle tišit. Místo toho si k ní přisedl a pozoroval ji, kdyby měla nějaké přání, tak aby ho mohl splnit. Neměl totiž rád, když se jeho přátelé trápí.

Mám 8 losů a poprosím do každé kategorie dát 2. :)