Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Středozemní pláň

Elán ho neopouštěl, takže už si znovu vykračoval skoro s úsměvem na tváři. Cestou potkal řeku, která ho krásně osvěžila na duchu a hlavně uvnitř těla. Rozhodl se, že své pátraní spojí s procházkou kolem hor, protože bylo dost možné, že se písková vlčice vydala do těchto končin. Nasál vzduch do plic, kdyby náhodou ji zachytil. Jenže pachů bylo zde tolik, že se mu z nich v čenichu stal nehorázný zmatek. Snažil se někoho identifikovat, místo toho se rozkýchal na všechny strany. Když už mu slzely oči, konečně se mu podařilo pšikání zastavit. Snažil se svůj zrak zaostřit, protože si připadal naprosto nechráněný, když tu tak mžoural do světla. Jenže stále se mu to nedařilo.
Zmateně se podíval na velkou září, která se rozprostírala po obloze. Otočil hlavu na hory a hned ji zase otočil zpátky. Světlo silnější než sluneční tam strašilo pořád. Co to je? Zkusil znovu začichat, což mu potvrdilo jeho podezření. Většina pachů mířila za tím světlem. Mám tam jít taky? Jenže co bych tam byl platný, pokud se tolik vlků rozhodlo to prozkoumat. Nerozhodně stepoval na místě, když tu ho napadla zářná myšlenka. Co když tam bude písková vlčice? Kam jinam by měla jít, než na poušť. Sice nevím, co by tam dělala, ale třeba se taky rozhodla tam pomoci. A pak už bych ji nemusel hledat. Radostně a taky trochu zvědavě se vyřítil od úpatí hor do pouště.

>> Tekutý písek

<< Náhorní plošina

Cesta mu krásně pod tlapkami ubíhala. Nebyl si jistý, jestli to bylo iracionálním strachem před spavou nemocí nebo prostě málo pohybu za posledních pár dní. Užíval si vítr v kožichu a těšil se na nadcházející den. Při poklusu si občas radostně poskočil. Jenže to mu nevydrželo věčně. Vzpomněl si totiž na chudáka vlčici, která v tom lese musela už zapustit kořeny. Zastavil uprostřed louky, kde se právě nacházel a snažil se najít onen les, aby ji mohl vysvobodit. Ale ať se díval, jak se díval, nikde podobné vrcholky stromů neviděl. Radost ho brzy opustila a na její místo se dostavil smutek, zoufalství a zklamání. Poslední zmíněný pocit byl ze sebe sama, že nedokázal dostát svému slibu. Měl pocit, že tím zradil výchovu jeho rodičů. Rázně si však dupl nohou. Ještě není nic ztraceno. Až ji najdu, tak ji donesu květinu a pak společně ulovíme co největší zvíře, které budeme moci. A celé jí ho nechám sníst. Posilněn novou nadějí se rozběhl dál. Neměl ponětí kam, ale doufal, že mu bude osud nakloněn a dovede ho správným směrem.

>> Narrské vršky přes řeku

Ač čekal vlček na odpověď dlouho, jeho nový známý vlk Flíček neodpověděl. Neslyšel mě? Nebo jsem ho urazil? Ještě chvíli čekal a přešlapoval na místě, ale brzy ho to přestalo bavit. Chtěl prožít lov vlčic, přesně tak, jak o tom Art mluvil. Rozhlédl se okolo, jestli tato podivná "dřímající" nemoc nepostihla i vlky z okolí. K jeho smůle se však mnoho vlků vydalo někam dál, takže nemohl zjistit nic.
Povzdechl si a snažil se upoutat pozornost jeho společníka. "Prosím, neber si to zle, ale půjdu se podívat zase o kousek dál. Na tvé rady nezapomenu,"snad," a budu doufat, že se znovu brzy setkáme. Za veselejších okolností, než je hledání jedné vlčice. Měj se krásně." Napadlo ho, že mu to mohl do ucha zakřičet, ale byl si jistý, že černobílý vlk nespal. Jen se prostě nějak dostal do klimbavého režimu. Usmál se a rozběhl se pryč. Cestou ho ještě potkala myšlenka, jestli třeba vlka neuštkl had a on teď pomalu umírá. Ohlédl se a nějakou chvíli se chtěl ještě vrátit. To by se asi ozval, kdyby ho kousl had. Takhle rychle jed nemůže působit. Byl na pochybách, ale už byl i daleko, takže se rozhodl pokračovat v cestě. Z celého srdce si však přál, aby se vlkovi nestalo nic zlého.

>> Středozemní pláň přes Louku vlčích máků

I když věděl, že mu nebude nic platné si jméno zkoušet zapamatovat, na tu chvíli to zkusil. Samozřejmě doufal, že to bude na delší období, ale stát se mohlo cokoliv. Art, to je hezké a krátké jméno. To by se snad dalo zapamatovat. Oba dva pozorovali, jak se tmavá vlčice vzdaluje z jejich zorného pole. Černý vlk se musel uchechtnout, nad poznámkou svého nového známého. Měl rád vlky, kteří dokázali mít takové ujetější nápady. Zkusil se zatvářit velmi důležitě. "Pravda, toto řešení mě vůbec nenapadlo. Možná že se jí to tady tak líbilo, až usoudila, že východ slunce bude taky bomba. Takže šla rovnou shánět barvy na brzké ranní hodiny a zvěční příchod nového dne." Znovu se zahihňal a dál odcházející postavě nevěnoval pozornost. Byla vlastně její volba, jestli stihne východ slunce, západ nebo pravé poledne. I temná noc by mohla být krásná, kdyby byla namalovaná.
Nadšeně poslouchal Artovo vyprávění o tomto území. Překvapilo ho, že je zdejším odchovancem. Upřímně ho ani nenapadlo, že by mohl potkat vlka, který se tu narodil. Takže toto je kraj opravdu přívětivý, když se tu můžou rodit vlčata. O to víc do šokovalo, když zjistil, že se flekatý vlk vydal mimo území a byl dlouhou dobu pryč. Na jeho otázku zakroutil hlavou ve znamení záporné odpovědi. "Nepatřím do žádné smečky," aspoň doufal, že je to pravda, "i když málem jsme s jednou vlčicí založili novou, ale nebyly jsme přímo při smyslech. Okouzlil nás nějaký růžový prášek a povím ti, bylo to příšerné." Otřásl se při vzpomínce, takže raději pokračoval dál. "Co bych ti měl povědět o zdejších vlcích. Moc jich neznám, ale myslím, že jsem ještě nenarazil na někoho zákeřného." Doopravdy nelhal. Sice si skoro na nikoho nevzpomínal, ale měl za to, že nikdo nebyl zlý, povýšený nebo že by mu nějak jinak ublížil. "Co tě vlastně přinutilo odejít?"
Kdyby mohl, tak by celý zčervenal. Nebylo to, že by měl problémy s vlčicemi. Bylo to prostě komplikované. Ale tak nějak cítil, že tomuto vlkovi to říct může. "Spíš se jedná o to, že jsem jí něco slíbil a tak trochu zapomněl co to bylo. Ale jak mluvíš o tom králíkovi, tak mám pocit, že to mělo něco společného s lovem. A tvůj plán zní moc dobře! Růže a žvanec, kdo by mohl odolat." Zamával radostně ocasem. Pro jistotu se ještě jednou rozhlédl kolem, jestli ji někde neuvidí. Když se tak nestalo, vrátil lišácké mrknutí. "Jsem připraven, můžeme vyrazit."

Béžová si ho nenašla. Jak si tak seděl a hleděl do dáli, v zorném poli se mu objevil jiný vlk. Barevně byl velmi zajímavý, dost se podobal jinému vlkovi, kterého už někdy potkal. Nebo si to aspoň myslel, na světe byla taková spousta vlků... Možná že si ho spojil s některým svým sourozencem, ale jen velmi vzdáleně. Awarak ho však vzal na vědomí až ve chvíli, kdy promluvil. Párkrát zamrkal a pro jistotu se ještě rozhlédl, jestli slova náležela opravdu jemu. Natočil hlavu na stranu a poslouchal. V první chvíli ho napadlo zbaběle utéct, protože nebyl připraven na větší diskuze. Zájem nově příchozího ho však udržel na místě. On se chce jen tak bavit. Se mnou!? Potřásl hlavou, aby se konečně dostal ze své mysli a mohl dostát své slušnosti, kterou mu maminka tak vštěpovala. "Dobrý večer i tobě Flíčku. I když to asi nebude tvé jméno," maličko se zachichotal, jako vlče, které bylo svědkem něčeho úžasně zábavného. "Já jsem Awarak, a ano, západ slunce je zde opravdu krásný." Brzo ho však tahle formální mluva začala nudit, protože mu vlk přišel, že bude správně přátelský. Samozřejmě věděl, že zdání může klamat, ale věřil, že se nespletl. "Jenže támhletý vlčici se asi nelíbil. Podívej, jak se snaží rychle odejít," dodal vzrušeně a hlavou ukazoval na vzdalující se postavu vlčice s bílým uchem. U ní si byl už stoprocentně jistý, že ji někde viděl. Pohodil hlavou zase zpátky na vlka. "Znáš zdejší vlky dobře? Jednu vlčici jsem nedávno ztratil a teď jsem se snažil vymyslet, kde by mohla být, protože si myslím, že v tom lese už čekat nebude." Při vyprávění mávnul tlapou směrem k lesu, kde onu Béžovou nechal. "A odkud vlastně pocházíš?" Se společností se nemusím soustředit na špatný myšlenky. To bude paráda, jestli tu se mnou chvíli zůstane. V hlavě si už začal skládat plány, co bezpodmínečně musí spolu zažít.

<< Kamenná pláž

Utíkal jako o závod. Nesměl promarnit už ani minutu. Tedy spíš nechtěl, aby uplynuly další vteřiny, hodiny nebo snad dny, kdy by na něho chudák vlčice měla čekat. Taky je dost možný, že už tam na mě nečeká. Kdo by vydržel stát na jednom místě s příslibem od cizího vlka, že se jednou vrátí? Ale zase se mi zdálo, že mě zná. Znal jsem ji dřív? Agrr, je to složitý. Zpomaloval, až nakonec zastavil úplně. Jak na něho ještě doléhaly události z pláže, motalo se mu všechno dohromady. Kdyby věděl, že mu pomůže mlátit hlavou do stromu, ihned by si k jednomu zaběhl a začal do něho narážet. Neměl rád takový zmatek, byl z něho akorát ještě více nervózní. Ztraceně se rozhlédl po louce, která hrála barvami jara. Až teď si všiml, že se to tu celkem hemží dalšími vlky. Nejprve si říkal, že by zkusil najít onu vlčici, ale nakonec tento nápad zavrhl. Sednul si proto na okraji území a nedělal nic. Zjistil, že potřebuje chvíli na nic nemyslet a jen pozorovat dění kolem něho. Až se trochu sebere, tak bude vědět co dělat dál. Nebo si mě Béžová najde. Ani si nebyl jistý, jestli si její barvu pamatuje dobře. Nevěděl zkrátka nic.

// Také se připojím do hlasování. Po jednom bodu pro čísla 1, 7 a 15. Ale musím Vás všechny pochválit, originální a hezká díla to jsou. ^^

Jeho srdce oplývalo nadšením. Měl vše, co si přál, i když si nepamatoval, kdy přesně si to začal přát. Ale bylo to tady a on byl šťastný. Stál po boku té nejkrásnější vlčice, měli nádherného potomka a on s ním chtěl trávit co nejvíce času. Zdálo se však, že v tom je největší problém. Vlčátko, které před chvílí bylo malou, roztomilou kuličkou vyrostlo. A stalo se drzým, což se Awarakovi moc nelíbilo. A co víc, docela ho to rozesmutnilo. Chtěl se začít zlobit, ale nemohl, protože byl stále pod vlivem růžového prášku, který vše dělal lepší. I takovou smutnou věc.
Zmateně se podíval na vlčici, co na to říká, ale zdála se uvězněná ve svém šoku, takže nemohl čekat slova podpory. A vlastně ani opory. Aniž by stačil vyslovit jakoukoliv větu, jejich nový syn, který už rozhodně nebyl malý je osočil a odešel. Awaraka popadla černá nálada, na kterou nepomáhal ani láskyplný prášeček. Náladu měl stejně temnou, jako bylo jeho tělo, ale ve své mysli neviděl žádná bílá místečka, kterých na srsti měl hodně. Cítili se rodiče stejně, když jsem odešel? Proč jsem jim to dělal? Cítil se tak, jako kdyby už nikdy neměl mít radost, když tu puf! A vše bylo pryč.
Tedy ne úplně všechno. On, vlčice, druzí dva vlci a pláž tu zůstali. Ale dotěrný hlásek, lehce narůžovělý opar a hlavně rozporuplné pocity byly pryč. To způsobilo, že se cítil ještě zmateněji. Chystal se otevřít tlamu a něco říct, ale všichni se rozutekli dřív, než to stihl. Byli jsme tu den, dva? Měsíce nebo roky? Uvnitř cítil, jako kdyby zestárl alespoň o deset let. Dlouho nechci ani pomyslet na nějakou smečku. Nebo snad děti!
Došla mu však jedna věc, která by mu mohla pomoci přestat myslet na toto smutné dobrodružství. Vždyť já slíbil té vlčici v lese, že se vrátím! A pomůžu jí něco ulovit. Sakra, já jsem hlupák. Chudák tam musela už zapustit kořeny! Naplněný novou energií vyběhl zpátky do lesa. Pro jednou doufal, že se mu na tohle všechno podaří rychle zapomenout.

// Náhorní plošina

// Už jsem měla post napsaný dřív, ale neuložil se. :D A zjistila jsem to nedávno :D

Awarak ze svého místa pozoroval, jak se k jeho výtvoru vlčice zachová. Její reakce se zdála být poněkud výbušná, ale nemohl jí to mít za zlé. Nevěděl, jak by se choval on, kdyby kolem něho někdo postavil takový obrazec. Najednou si uvědomil, že si může připadat v pasti a on to vlastně vymyslel úplně špatně. Hnědá vlčice přiběhla a velmi hlasitě mu dala najevo, že se jeho srdce nesetkalo s takovým úspěchem, jak předpokládal. Přiběhl další vlk, který se vyhnul zničení kamínkového srdce a tím si u Awaraka zapsal malé plus. Vlčice díky příchozímu přestala ječet na černého vlka, který si díky tomu mohl promyslet další kroky. Nechtěl se totiž vzdát bez boje. Nějaký hláseček, který nebyl v moci růžového prášku, mu vzadu v hlavě radil, ať odejde, dokud je čas. Byl však brzy umlčet dalším vlkem, který si k němu přisedl. "TO MÁŠ PRAVDU. ALE JE TO MOJE STRATEGIE, ON JÍ MŮŽE NĚCO VYKLÁDAT A JÁ ZATÍM VYMYSLÍM, CO LEPŠÍHO VYROBIT, NEŽ KAMENNÉ SRDCE. CO BY SI MI PORADIL?" Zvědavě naklonil hlavu, protože mu nepřišly úmysly sedícího vlka nějak zákeřné. Nebo snad, že by si dělal na vlčici nárok. Ne, neviděl v něm konkurenci.
Racionální hlásek se začal ozývat daleko více, když viděl, jak vlk, který se bavil s láskou jeho života letí v růžovém oparu přímo na něj. Uskočil a vlk přistál na druhém vlkovi, který si s ním povídal. Vznikla z nich velmi vtipná hromada chlupů a trčících nohou, ale to už Awaraka nezajímalo. Všiml si totiž, že hnědá vlčice na něho směřuje pohled čím dál tím víc. A to dělalo dobře jeho pocitům. KONEČNĚ! A TO JSEM JEŠTĚ NEVYMYSLEL NIC LEPŠÍHO. JDE TO JAK PO MÁSLE. Uteč, uteč, tohle není pravá láska. MLČ! MUSÍM TO VĚDĚT SÁM NEJLÍP. A VÍM, ŽE TOHLE JE TA PRAVÁ VLČICE. "AHOJ KVĚTINKO. NEVÍM, MYSLÍM, ŽE JSEM TU PRVNĚ," odpověděl na otázku, kterou jeho milovaná nestihla dopovědět. Kolem ní se totiž začala tvořit růžová mlha, která houstla a zdálo se, že opticky zvětšovala bříško vlčice. A pak puf! Vlčice tu před ním stála ve své kráse, ale u jejích nohou se batolilo malé vlčátko, které bylo podobné jim oběma. Na zbylé vlky zcela zapomněl a rozplýval se nad krásou jeho POTOMKA!? Vlčice ho obvinila z toho, že to zapříčinil on, ale nebyl si ničeho takového vědom. VLČÁTKA SE PŘECI DĚLAJÍ JINAK NEBO NE? MÁM ZA TO, ŽE TAKHLE TO NEJDE. "JMÉNO TI MŮŽU ŘÍCT HNED, JSEM AWARAK. ALE Z TOHO MĚ OBVIŇUJ, JÁ NIC NEUDĚLAL. ALE ABYCH TU NEBYL K NIČEMU, TAK ŘEKNI, CO TI MÁM SEHNAT. JÍDLO, VODU, ÚKRYT. A MŮŽU SI S NÍM TAKY HRÁT?" Poslední větu pronesl prosebně, protože si moc přál se svým potomkem strávit trochu času.

Zlaté Darkii do zadku
Stříbrné Maple na přední tlapku
Oranžové Therionovi do břicha
Modré 2x Aseti za obě ouška
Zelené 3x Astě na hřbet
Žluté 4x Athame na bok a na ocásek

// Náhorní plošina - přesunut Osudem

Nevěděl, jestli byl ten nejlepší nápad ochutnávat prášek. Obvykle býval na takové věci opatrný, ale do tohohle se vrhnul až moc rychle. A absolutně po hlavě. Svět se mu zamlžil a jaksi zrůžovatěl. Vše bylo ostřejší, krásnější a láskovitější. Brzy tuto skutečnost přijal za svou a ani se nedivil, že se ocitl na pláži, aniž by hnul tlapou.
Rozhlédl se kolem a zamilovaným pohledem sledoval vlčici, která prováděla jakýsi rituální taneček. MOŽNÁ SE TAKHLE ZABÍRÁ ÚZEMÍ! A BUDE JEN NAŠE! Ani si neuvědomil, že jeho vnitřní hlas křičí taky. Byl zcela ponořen do ladných pohybů vlčice. Byla tu ovšem potíž. Vztekle se podíval na zbývající vlky. Bral je jako soky, kteří mu mohou pokazit sblížení se s vlčicí. ZVLÁDNUL BYCH JE. LEVOU ZADNÍ. Pohled mu zjihl a zadíval se znovu na svou lásku, která pro ně zabírala území a při tom něco hulákala, aby tu mohli založit smečku. CO KDYBY SE TO MOJÍ KVĚTINCE NELÍBILO? MÍT KOŽICH OD KRVE. NE, UDĚLÁM NĚCO MNOHEM HEZČÍHO A ROMANTIČTĚJŠÍHO, NEŽ ZAKOUSNUTÍ TĚCH DVOU. Zbylým vlkům věnoval pohrdavý pohled a rozběhl se po pláži.
Začal pobíhat z místa na místo. Při každém pohybu sebral kamínek a dával je postupně za sebe. PROČ JSEM SE OBÁVAL MÍT SMEČKU? VŽDYŤ JE TO TAK KRÁSNÁ VĚC. A VLČATA? KDO BY SE BÁL MÍT MALÉ UZLÍČKY RADOSTI. S TOU NEJBÁJEČNĚJŠÍ VLČICÍ POD SLUNCEM. Brzy ho napadlo, co by mohli udělat s vlky, kteří tu zatím jen tak stáli. BUDOU TO NAŠI SLUHOVÉ! SMEČKA POTŘEBUJE DODÁVAT JÍDLO. Byl se svým nápadem velmi spokojený a práce mu šla o to rychleji. Když položil poslední kamínek, zadíval se na vytvořené dílo s odstupem. Zatímco vlčice svým tělem škubala na zemi, vytvořil kolem ní ohromné srdce z kamínků. Sám si sedl na jeho špičky a napnutě pozoroval, jestli u ní zabodoval.

// Omlouvám se, dřív mě to nevyšlo.

Jedna věc byla dobrá. Neznal ani jednoho vlka či vlčici, kteří se tu ocitli. Takže ho nezačala bolet hlava a jeho neznámá sova přítelkyně se neukázala. Co však bylo horší byl ten létající kouzelný prášek, který se evidentně dost naštval. Jen proto, že se mi nebo vlastně nám nelíbilo jeho zpívání? Ale třeba létat umí krásně! Zřejmě bylo pozdě na jeho chlácholení, protože byl opravdu rozladěný.
Vlčice, která se mlátila do hlavy mu neodpověděla hned. Ani jiným vlkům, kteří se o ni báli. Najednou mu zalehly uši a on neslyšel skoro nic jiného, než zpěvy, ódy a chvalozpěvy na prášek. Snažil se to vytřepat z hlavy, ale nedělo se nic, ani když klepal hlavou, co se dalo. A ke všemu ho vlčice začala konečně vnímat, ale on neslyšel ani slovo, co mu říkala? "COŽE? PROMIŇ, JÁ TĚ VŮBEC NESLYŠÍM." Vlčice však už věnovala pozornost dalším, kteří se o ni strachovali. Ohlédl se po ostatních, jestli mají stejný problém jako on. Všiml si, že jiná vlčice, která od nich stála stranou (//Azola) se k nim vydala a něco na ně mluví. I když z toho, jak otevírala tlamu, mu přišlo, že spíš taky křičí. "COOO?" Snažil se odezírat ze rtů, ale nebyl v tom žádný přeborník. Pomalu si začínal lámat hlavu, co by s tím mohli udělat, když mu tok myšlenek přehlušil jiný hlas. A nabádal ho, aby si dal kousek z mlhového prášku, který se kolem nich vznášel. Přestal se zajímat o vlky a zadíval se na levitující mrak. Mám nebo nemám. Nebude ho to bolet? Ale když jeho hlas je tak krásný a určitě by neříkal něco, co by mi mohlo ublížit. S touhou se nedalo dlouho bojovat. Bez okolků přišel ještě blíž a nasál celkem slušnou dávku do tlamy. Polkl a rozkašlal se, protože prášek byl suchý a bez příchuti. Snažil se ho znovu vykýchat z plic poprvé, protože to nebylo něco, co by bylo dvakrát příjemné. O zbytek vlků na chvilku ztratil zájem.

<< Zlatavý les

Skoro letěl, aby se dostal daleko z lesa. Rychlý pohyb mu pomohl urovnat si a poskládat za sebe získané informace. Nebo spíš kousky informací, ze kterých si mohl poskládat alespoň poloviční obraz. Byli jsme na louce a někdo od nás utekl. Přišlo mi, že měl pro tu béžovou vlčici celkem velký význam, protože byla celá smutná. A neopustila mě, takže to nemohla být moje vina. A já ji tam teď nechal. Co jsem to za vlka? Zabrzdil a chtěl se vydat zpátky do lesa, když tu se mu do uší dostal zvuk, který neuměl dobře specifikovat. Hudba? Zpěv? Vraždění nevinných zvířátek? Přemáhal se k útěku, ale zvědavost nakonec zvítězila. Všiml si, že není jediný vlk, který tu je a vnímá to. Při bližším prohlédnutí přišel na to, že to jsou vlčice a každá se s tím vypořádávala po svém. Jedna si div nevymlátila mozek z hlavy a něco u toho mluvila. Nakonec si dala hlavu pod tlapky. Druhá jen zírala a nejspíš čekala, co z toho bude. Sám nevěděl, co si má myslet. Nikdy tu nebyl, aspoň v to doufal, takže nevěděl, jestli tu ten zvuk a hlavně barevné cosi bývá nebo ne. Zpívání mu bylo čím dál více protivné, ale jeho pomocný duch byl silnější. Rozešel se proto k vlčici, která nesla zvuk dost těžce (//Athame) a rozhodl se, že jí zkusí pomoci. Ještě, než k ní došel si stihl uvnitř mysli vynadat, co to vlastně dělá. V lese necháš jednu vlčici napospas samotě a ještě se slibem a už se ženeš do dalšího nesplnitelného úkolu? Bravo Awaraku, bravo! Nahodil přátelský úsměv a neutrální postoj. Co kdyby se z vlčice stala nějaká příšera, která by je chtěla zmasakrovat. Ani by ho to nepřekvapilo. "Ahoj, jsi v pořádku?"

Zastavil se a ohlédl na vlčici. Něco v jejích slovech znělo strašně pochybně. Přehrával si dokola vyřčená slova a hledal, kde cítí háček. Brzy mu docvaklo, co se mu v té větě nelíbilo. Spojení alfa a omluva se mi vůbec nelíbí. Jaký alfě se chceme omluvit. A hlavně, za co? Přece to nemá nic společného s tím vlkem, jak od nás utíkal. Pochybovačně se zahleděl na vlčici a přemýšlel, jak z toho co nejlíp vybruslit. Ne, že by se mu nechtělo lovit, ale spíš se jednalo o vybruslení z toho, aby nevypadal jako ten největší hulvát, který neví za co se má omluvit. "Jako naší alfě?" Zkusil cestu nejmenšího odporu, i když si neuměl představit vesmír, ve kterém by se dobrovolně přidal do smečky, když ví, jak nezodpovědné by to bylo. Více se přikláněl k názoru, že s vlčicí způsobili něco vážného a nyní to měli odčinit, jinak si je alfy najdou a spořádají k večeři. Jo, to bude ono. Zachrchlal, jako kdyby si uvědomil, že to řekl špatně. Čím dál tím lepší. "Ehm, chtěl jsem říct jako tý cizí alfě, který jsme to slíbili," na konec věty vložil lehce zvednutý tón, stejně jako při otázce. "Přineseme něco k snědku a pak se z toho najíme my. Nebo něco ulovíme." Zbytek věty si už zamumlal do země, jako kdyby ho říkal kameni, který na něho netečně hleděl. Tedy spíš tam jen tak ležel.
Awarak cítil nutkání rozběhnout se někam pryč, urovnat si myšlenky, ale jeho svědomí ho nechtělo nikam pustit. Zoufale se podíval na vlčici, u které si nepamatoval jméno, ale byl si skoro jistý, že ho kdysi znal. "Já... Půjdeš je zatím stopovat a já poběžím podívat támhle kousek napřed, jestli tam není přeci jen větší a snadněji lovitelný stádo. Neboj, za chvilku se vrátím, slibuji!" Věděl, že když něco slíbí, dodrží to. Sice to třeba může nějaký ten pátek trvat, ale vždy slib splnil. A nyní to bylo stejné. Jen si potřeboval srovnat myšlenky v hlavě, aby měl přehled a mohl se soustředit na lov, který očividně oba potřebovali splnit. Doufal však, že ho vlčice pochopí. Otočil hlavu zpět před sebe a vyběhl rychlostí blesku pryč z lesa, pryč od pocitu zapomnění.

>> Náhorní plošina

// Já se vrátím! :D

//Určitě přiběhnu. ^^