Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Keziah se mě zeptala, jaké bylo vyrůstat nebo vlastně i žít ve smečce, kde nebyly magie na denním pořádku. Na chvilku jsem se zamyslel. Jaké to vlažné bylo? "Ono když nevíš, že něco máš a nepoužíváš to, tak ti to vlastně nechybí," snažil jsem se to vysvětlit. "To je třeba jako s divočákem nebo jakýmkoliv jiným masem, které si ještě nejedla. Dokud ho nezkusíš nebo o něm neslyšíš, tak ti nechybí. Pak ale někdo řekne, hele existuje, pojď to zkusit. A už v tobě hlodají otázky jaký to je, jak se to chová, co se s tím dělá a tak, " mrknul jsem, jestli mě pochopila. Sám jsem však byl s odpovědí spokojený.
Byl jsem rád, že jsem si příhodu se slunečním paprskem nevymyslel. A věděl jsem, že se můžu pokusit trénovat jak zemi, tak počasí. A když se stala ta příhoda s jiskrami, tak nejspíš i oheň, protože jsem na sobě cítil únavu. A jelikož Keziah vypadala pořád celkem čile, musela to být moje práce. "Myslím, že můžeme oheň trénovat spolu. Cítím se totiž unavenější, než před pár okamžiky. A to jsem se jen soustředil na to, jak bych ti mohl s ohněm pomoci. Takže tohle je asi první stupeň. Jiskry, " dodal jsem pobaveně.
To už se k nám ale vrátila Aranel a někdo koho jsem znal. Věděl jsem, že ho znám, poznal jsem to už z pachu. A předem se připravil na to, co přijde. Na sovu. A byla tam, zjevila se v celé své kráse, což jak už jsem věděl, byl pořádný bolehlav. Ale za ty vzpomínky to stálo. Raději jsem zůstal ještě chvilku ležet, protože jsem si byl jistý, že by mě migréna srazila zpět na zem. Pomalu mi v hlavě až hučelo, jak se vzpomínky draly na povrch. Po chvilce však bylo konečně po všem a sova se pomalu ztratila. Čekat, až se bude moci zase předvést. Byla to zvláštní magie a kdyby mě z ní nebolela tolik hlava, tak bych ji měl o mnoho raději. "Zdravím tě, " usmál jsem se, konečně se postavil a houpal ocasem ze strany na stranu. Vnímat jsem začal až ve chvíli, kdy Aranel představovala Keziah, takže jsem neměl asi co dodat dalšího.

Trochu jsem vykulil oči, když se Kezi zmínila, že svoji magii slyšela od Života. "Téda, ty jsi toho stihla hodně," dodal jsem. Poté jsem zavrtěl hlavou na otázku od Aranel. "U nás doma magie neovládal nikdo. Zajímavé ale, že mi to přijde jako normální věc. Asi jsem je měl pořád v sobě a projevily se až, když jsem sem přišel," řekl jsem zamyšleně. Bylo zvláštní, že měla Keziah oheň. Když mi Aranel potvrdila, že jsem jednou předpověděl počasí, vyplula mi jiná vzpomínka, která se musela udát před výpadkem paměti. Protože mě hlava nezabolela. "A jednou jsem ovládal sluneční paprsky, aby svítily jen na nás. Nebyla jsi tam taky, Kezi? U tůně," otáčel jsem hlavu ze strany na stranu, abych tomu přišel na kloub.
Mezitím nám Keziah začala vyprávět, jak létala na ostrovy. "Papoušci?" zeptal jsem se zvědavě, protože mi přišlo, že takový ptáci jsou dost exotičtí na to, aby tu žili. "A jak daleko doletíš? Aby se ti něco nestalo," řekl jsem trochu se strachem v hlase. Aranel se mezitím vymrštila jako kdyby si sedla na ježka a s omluvou upalovala pryč. Mžoural jsem za ní a snažil se ten pach zařadit. Kezi nevypadala, že by se hnala k hranicím, klidně na nás chtěla čekat. A Aranel vypadala, že nás teď ani nevnímá, protože to byl někdo, koho znala. Kolečka mi postupně docvakala, i když s malými mezírkami. "Řekl bych, že to bude tvůj nevlastní brácha. Syn Aranel, ale na jeho jméno si teď nevzpomenu. Něco mi ale říká, že to je můj největší kamarád. tedy, mám ten pocit." Snažil jsem se to vysvětlit. Nechtěl jsem však Aranel překážet, protože mu určitě chtěla říct spoustu věcí.
Chtěl jsem nějak dceři pomoci, aby uměla ovládat dobře svou magii. Lépe než já. Jenže, kdybych na to nekašlal a vážně trénoval, tak bych to uměl určitě dokonale. Tak moc jsem se soustředil na to. jak bych mohl pomoci a jak by se dal ovládat oheň, až kolem mě začaly poskakovat malé jiskřičky. Tančily kolem mě a brzy zase zmizely. Podíval jsem se užasle na Keziah, jestli to taky viděla a jestli to bylo její dílo nebo moje.

Naše společná chvíle nebyla příliš dlouhá, ale vůbec mi to nevadilo. Vrátila se k nám totiž Keziah a jelikož stála blízko, mohl jsem si pořádně prohlédnout její křídla. Byla vážně krásná. Poté si přilehla kousek od nás, takže jsem se jen maličko nadzvedl, abych na ni viděl.
"Panečku, oheň. Aspoň ti nebude v zimě zima," řekl jsem obdivně. Vůbec jsem nevěděl, kde by mohla dostat oheň. Co jsem si pamatoval, tak u nás doma vlci s magií nebyli. A já měl zemi, co jsem si uchovával v paměti. Aranel vodu, což byl protiklad, takže asi nějaké geny, co se dědily po generacích. Jako třeba i ta křídla. "Já mám vrozenou zemi. A pak tu sovu, jak jsem říkal. A možná, že jsem jednou pocítil i něco jako předpověď počasí?" dodal jsem nejistě a podíval se na Aranel. Ona byla takový můj záchytný bod, znala můj život, který jsem žil s ní a to, co bylo předtím? No, asi jsem tu měl nějaké známé, ale kdo ví koho a nebo kde jim byl konec." Se Siberií jsme zkoušeli lovit ryby. Jestli ještě nebudou mrzy, můžeme to taky zkusit a nebo pak na jaře, když budeš chtít," navrhl jsem Keziah. Pak jsem se ale zarazil, protože od hranic jsem cítil nějaký pach. Známý pach. Podíval jsem se tím směrem a pak zase na Aranel. Chtěl jsem také slyšet, jak Keziah nalezla svou magii, ale zároveň bych měl jako beta to jít zkontrolovat. V očích jsem měl otazníky, co teď?

Musel jsem s Aranel souhlasit. Děti nám rostly doslova před očima. Ale měl jsem z nich radost. Byl jsem rád, že se umí tak dobře chovat a vlastně, že jsou tak šikovní po nás obou. Siberka proběhla pryč a za chviličku se k nám přiřítila Keziah. Tak rád jsem viděl, že je v pořádku a veselá a nejspíš plná dojmů. Mával jsem oháňkou na přivítanou a chtěl slyšet všechno. Všechno co prožila, viděla, slyšela... Jestli už umí ovládat křídla, která jsem velice obdivoval a pořád nepřišel na to, kde je vzala.
Jenže než jsem stačil cokoliv říct, aspoň pořádně pozdravit, ne jen kývnutím hlavy, úsměvem a radostí v očích. Nebo odpovědět na otázku ohledně magií, i když jsem sotva věděl, že mám jako průvodce sovu a že by moje vrozená magie měla být země... Tak už byla zase v trapu. "Tak my tu poctivě čekáme a ona se tam takhle přidruží," řekl jsem naoko vážně a přísně. Uvnitř sebe jsem věděl, že Kezi není nevychovaná, ale ještě je mladá. A když jste mladí, tak vás horlivost nutí jednat, nu horlivě. Slyšel jsem však, že se omluvila a hned se zeptala. Pak na nás mrkla a věnovala nám úsměv. Usmál jsem se nazpátek a pak se podíval na Aranel. Byla tak krásná, jak tak ležela ve spadaném listí. Měl jsem nutkání schoulit se k ní a jen tak ležet, zachumlaní v listí. A vlastně, proč by ne. Přihrabal jsem víc listí k nám, z čehož vznikl jakýsi pelíšek. Pak jsem si přilehl k ní a vdechoval vůni. Užíval jsem si prosté bytí na světě. "Vypadá to, že budeme chvilku čekat. Tak proč si neodpočinout hned. Budeme blízko Baghý, takže víme, kdy na nás bude mít čas a zároveň ještě není tak strašná zima, abychom tu chvilku neleželi. Co myslíš? " zeptal jsem se Aranel.

// Smrkový les

I když byl výlet fajn, dost jsem se těšil do našeho lesa. Sibi vypadala opravdu ospale, ale držela se zuby, drápy, co to šlo. Ona i Aranel ožily, když jsme překročili hranice. Aranel z důvodu, že jsme byli doma a Siberie možná taky. I když, ten důvod byl nejspíš jiný, jelikož se hned přidala do oznámení toho, že jsme doma. Já se nedal dvakrát pobízet, takže jsem se ke zbytku rodinky přidal také. Nechtěl jsem je však přehlušit, takže jsem do vytí nedal tolik síly.
Hned po dovytí se naše dcerka vydala do úkrytu, ale před odchodem se přišla rozloučit. Přitiskl jsem k ní hlavu a zafuněl do kožichu. Chtěl jsem si užít, že se s námi takhle tulí, že na to ještě není dost velká. Aranel se rozešla za naší alfou. Chvilku jsem těkal očima mezi ní a mizející dcerkou, ale pak jsem se vydal za svou milou partnerkou. Posadil jsem se po jejím vzoru kousek od Baghý, a jak jsem záhy zjistil díky sově a bolesti hlavy, (// nejsem si jistá, jestli jsem Kayu po posledním výpadku paměti potkala :D) i vlčice, kterou jsem znal. Nejspíš. Opřel jsem se o ní a ovinul svůj ocas kolem ní. Přeci jen jsem byl huňatější, tak jsem kousek svého tepla mohl předat jí. Sibi se k nám ještě přitočila, když běžela z úkrytu, že se vydá na průzkum, ale zase se brzy vrátí. Usmál jsem se na ni a v duchu děkoval, že nám dala vědět. "Buď opatrná," houkl jsem za ní ještě.

Zapomněla jsem to poslat, tak se aspoň podívám na výsledky. :)) Díky za pár nominací. :D A samozřejmě gratuluji vítězům. :))

// Paseka

Musel jsem se usmívat, když jsem viděl, jak se Sibi snaží, aby na ni nebyla vidět únava. Přitom to nebylo nic špatného. Ale aby měla radost nebo tu emoci, kvůli které to dělala, tak jsem na spánek, odpočinek a další věci s tím spojené už vůbec nepoukazoval. A ani se znovu nezmínil o odpočinku nebo možnosti jít do úkrytu, zatímco my budeme ještě řešit záležitosti ve smečce. Nechtěl jsem jí tím stresovat.
Ale zdálo se, že i sama usoudila, že odpočinek není špatný nápad. Aranel nabídla, že můžeme jít na lov zajíců, než vysoké. Že by chtěla vzít všechny naše děti Jestli ještě budou všichni ve stejný čas doma, napadlo mě. Ale nechtěl jsem předpovídat budoucnost. Věřil jsem, že se jako rodina doma všichni sejdeme. "Už brzy budeme doma, takže pak můžeme jít i na zajíce," řekl jsem. Jako první jsem chtěl říct, že si může odpočinout, ale to by bylo proti mému rozhodnutí, že nebudu poukazovat na vyčerpaní. Tak jsem se to snažil zachránit lovem zajíců, který tak hezky Aranel nadhodila." Jsem rád že si se na lovu ryb bavila, " prohlásil jsem upřímně. Měl jsem pocit, že jsem jako táta zatím nezklamal.

// Borůvkový les (přes Rozkvetlé louky)

// Jižní Galtavar

Tentokrát to byla Aranel, kdo byl více potichu, než já. Tak takhle to funguje? Jeden je více mluvný, pak se odmlčí a může mluvit ten druhý? A vzájemně se doplňujeme? Nevadilo mi to, bylo to docela příjemné. Osobně bych i řekl, že nám to rodičovství s Aranel jde. I když, když jsem se tak nějak zamyslel, tak mi přišlo, že toho dělala víc ona, než já. Což jsem chtěl napravit. Umínil jsem si, že bych mohl vzít každé z dětí zvlášť sebou, na nějaký výlet. Pokud samozřejmě budou chtít. Doufal jsem, že jsem neprošvihnul čas, kdy ještě chtějí mít za společnost rodiče.
"Můžeme je hned zavolat. Nebo, pokud budeš chtít, tak si můžeš nejdřív odpočinout a my s maminkou ještě obstaráme zbytek našich povinností. Okoukneme hranice, koukneme do úkrytu, jestli máme dost kožešin a další pochůzky. Ty to mezitím zaspíš a pak budeš čerstvá na lov," nabídl jsem jí. Pak se mě zeptala, jestli může na lov taky svolat. Trochu jsem zaváhal, jak odpovědět. Ale věděl jsem, že je chápavá, tak jsem se to snažil vysvětlit. "Zavolat sama od sebe můžeš, ale vlci nemají povinnost tě poslechnout, dokud nejsi oficiální lovec nebo nemáš ve smečce vyšší místo v hierarchii. V naší smečce ale panují tak dobré vztahy, že si myslím, že by vždycky někdo přišel. Když se však přidáš k našemu volání, bude náš hlas silnější a tím pádem se roznese stoprocentně po celém lese," vysvětloval jsem a doufal, že jsem se do toho nějak moc nezapletl. Očima jsem vyhledal Aranel, abych se ujistil, že to říkám správně. Pokaždé, když Siberia zpomalila jsem zpomalil taky, aby za námi nezůstávala nějak daleko. Bylo na ní opravdu vidět, že je unavená.

// Smrkový les

Byl jsem rád, že jsem mohl přidat i své zkušenosti. A
Nepřišel jsem si tak nepotřebný. Obě dvě vlčice zmínily jsme o Iva, ale ať jsem dělal, co jsem dělal, neměl jsem páru o kom byla řeč. Ale zdálo se, že ani Aranel nebyla úplně z toho jména moudrá. Trochu jsem si oddychl, že to není jen další vlk, tedy vlčice, na kterou jsem zapomněl. Ale že to je někdo, s kým jsem ještě neměl tu čest.
Aranel zavelela, že bychom se měli jít podívat domů. Trochu starostlivě jsem se podíval směrem k jezeru, protože tam byla Kezi a taky tam byl Arminius. Ale věřil jsem, že domů dojdou a kdyby jim to náhodou trvalo delší dobu, tak bych pro ně šel. I na kraj světa. Přitulil jsem se k Siberii, když se mi opřela o nohy a pomalu se vydal za děvčaty. Sibi se domů nejspíš těšila, tedy konkrétně do úkrytu. "Řekl bych, že zastávku v úkrytu stihneš. Než se k nám přidají další vlci na lov, tak to bude chvilku trvat, " dodal jsem. Přišlo mi, že si Siberia představuje, jak všichni stojí v lese a čekají jen na povel k lovu. "Většinou totiž musíme čekat, než se někdo ozve na naše volání. Ne všichni jsou v lese. A taky by měl možná někdo obejít hranice, pokud se o to už někdo jiný nepostaral, " řekl jsem spíš směrem k Aranel, než Sibi. Ale pro ni to byla vlastně výhra, protože měla příslib k více času do úkrytu.

// Paseka

// Doveden manipulací :)

Na chvilku jsem vypnul mozek. Poslouchal jsem, o čem se baví občas k tomu souhlasně zamručel, usmál se nebo pokýval hlavou. Ale uvnitř jsem byl naladěn na... Nic. Pusto a prázdno. Já vím, není to úplně ideální řešení na procházce s rodinou, kdy z pěti vlků zbyli tři - logicky jsem se měl strachovat, kde jsou mé zbylé dvě děti, s kým zůstali a jestli se dokážou sami vrátit domů. Jenže měl jsem takový nějaký výpadek, že jsem musel vypnout.
Teď jsem však byl zpátky. Myslí, duchem, vším. Začal jsem se pořádně soustředit, o čem zrovna Aranel a Siberia mluví. Bylo to o smečce, což Aranel zvládla dobře, takže jsem nemusel nic dodávat. Pak se začalo mluvit o Arminiusovi. Chápal jsem, jak se cítí. I Siberia i Arminius. Já, jakožto bratr jsem se pral a hádal se svou sestrou. Na druhou stranu, tu druhou jsem opečovával. Ale miloval jsem je obě stejně. "Zkusím ti to říct i z mého úhlu pohledu, i když to maminka řekla vlastně správně. Ale kluci, zvlášť když jsou malí, neumí dát najevo přízeň a náklonnost. Raději se perou, křičí, hádají se. Pokud však můžu soudit z vlastního dětství, tak čím víc si tě všímá, i když to je pro tebe v tu chvíli negativní, tím víc tě má rád." snažil jsem se jí to vysvětlit." Určitě nic nezkazíš, když mu řekneš, jak se cítíš, co ti vadí a kde je hranice srandy a pak už nepříjemné konverzace. Teď už by to měl chápat. A pokud ne, " mrknul jsem na Sibi, " řekni a já mu to vysvětlím po chlapsku, " dodal jsem. Jemně jsem drcnul do Aranel jako poděkování za příjemný větřík, který nás ohřál.

Usmál jsem se na dceru. Slíbila, že mi uloví velkou, červenou rybu. "To zní dobře. Aspoň mi půjde k šátku," odvětil jsem s úsměvem. Dostal jsem pochvalu i od Aranel, takže jsem se tetelil radostí a štěstím. Zbylé dvě děti nám trochu zmizely z očí, ale Aranel byla v klidu, takže jsem byl v klidu i já.
Když se Siberia zeptala, proč nemá její maminka ráda ryby, otočil jsem se taky pro odpověď. Jako tušil jsem, že v tom byde hrát roli chuť, ale třeba se s tím pojí i nějaký příběh. Siberia ochutnala, zapřemýšlela, řekla že je zajíc lepší a vzala si další sousto. Pokýval jsem hlavou. "S tím souhlasím. Ale když je zajíců nedostatek a jsi dlouho na cestách a nemáš někoho, kdo by ti pomohl s lovem, tak jsou ryby taky dobrá volba," snažil jsem se poskládat svoje myšlenkové pochody. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Vlků tu bylo stále dost a dost. A pořád se měnili, chodili noví a noví. Chápal jsem, že je horko, ale nechápal jsem, proč chodí sem. Nebo jestli to u jiných vodních zdrojů vypadalo stejně?

Se zmateným a udiveným výrazem jsem sledoval, kam naše dcera jde. Díval jsem se střídavě na ni a na Aranel a totálně to nechápal. Jakože cože? Naštěstí se vrátila zpátky, když viděla, že jsem něco ulovil. I tak jsem nechápal, proč šla prve pryč. Copak jsem to řekl nějak nesrozumitelně? Nebo špatně? Trochu jsem o sobě zapochyboval, ale když se Siberie zase ozvala, tak jsem to hodil za hlavu. Prozatím.
Měl jsem plnou tlamu a nechtěl jsem, aby ta ryba přišla nazmar. Proto jsem se pousmál a packou ji naznačil, aby šla za mnou na břeh. Tam jsem k ní položil rybu. "Tak si dej zatím tuhle. Je pravda, že lov ryb je na začátek docela těžké se učit. Tam je totiž potřeba trpělivost. To třeba taková myš nebo zajíc, tam je trpělivost taky potřeba, ale aspoň zapojíš další smysly. Takže bych to udělal tak, že můžeš rybu ochutnat a pokud ti zachutná, tak se na lov ryb zaměříme za pár měsíců, možná příští rok. A pokud budeš po mamince a ryby ti nebudou nic říkat... Tak s nimi nemusíme zatím ztrácet čas. Co ty na to?" Mrknul jsem na Aranel, protože jsem u ní hledal podporu, že jsem to udělal dobře. Že jsem to nezkazil.

Arminius byl v dobrých packách, ale na hlučnosti mu to neubralo. Nezdálo se však, že by někoho rušil, tak jsem to nechal být. Aranel souhlasila, že bude dobré ho vzít na procházku a probrat to jako chlap s chlapem. Přeci jen, byli větší a větší, takže by měli být i rozumnější.
Keziah to s námi taky nebavilo, takže se vydala k dalšímu vlkovi. Hlava mi začala třeštit a ukázala se sova. Netušil jsem o koho se jedná, ale bylo zřejmé, že ho znám. Párkrát jsem zamrkal, abych bolest zahnal. Po chvilce sova zmizela a mě naskočilo jméno vlka. Jen mi přišel nějaký jiný, asi dříve nemíval ty modré odznaky na těle. Věděl jsme však, že s ním je taky Keziah v bezpečí, tak jsem se mohl věnovat Sibi.
Ta chtěla jít lovit ryby. Aranel z toho neměla moc radost, což mi bylo jasné, protože ryby nebyly její oblíbené jídlo. Mě ryby nevadily, tak jsem se toho mohl ujmout. Siberie prohlásila, že ryby nevidí, tak jak je může lovit. Zašel jsem kousek dál od břehu a otočil se na ni. "Při lovu ryb je důležité stát kousek od břehu, pokud jsme u jezera. Jinak to bude u řeky, ale to třeba jindy, aby se to nezamotalo." Stál jsem tak, aby Siberie nemusela plavat a mohla dobře lovit. Samozřejmě, dál by to bylo lepší, ale to by pro ni nebylo vhodné." Když už stojíme na dobrém místě, nesmíme se moc hýbat, protože tím ryby rušíme," pokračoval jsem ve výkladu a počkal, až se ke mně přidá.
Chvíli jsme stáli nehnutě a ryby začaly připlouvat. Očima jsem je sledoval a snažil se neudělat ani maličký pohyb. Jedna odvážná rybka mi kroužila kolem nohou, což jí bylo osudné. Chňapl jsem do vody a v tlamě jsem cítil kluzké rybí tělo. Vytáhl jsem hlavu z vody a čekal, jak si povede dcera.

Naštěstí holky Arminiovo popichování vzaly docela v klidu. Byla pravda, že některé narážky byly až... Moc. Správně to podotkla Keziah, ale nechtěl jsem na to nějak reagovat. Pak by to mohlo vypadat, že ji nějak nadržuju nebo ze ji mám raději, než ostatní. Já však chtěl mít všechny rád stejně a ke všem třem se chovat stejně.
"Až se vrátíme, tak ho vezmu samostatně po okolí. A zkusím mu to trochu vysvětlit," zašeptal jsem Aranel. Bylo potřeba si udělat jen chlapský výlet. Siberia přišla s tím, jestli bychom nemohli jejího bratra vyměnit nebo někde nechat. Koutek mi ucuknul, jak jsem si to představil." To bohužel nejde. Ale pokusíme se s tím jeho vyjadřováním něco udělat," slíbil jsem dceři.
Kezi si s něčím hrála na břehu a Arminius se šel s někým seznámit. Vlčice zamávala na Aranel, takže ji asi znala. Mě však nebyla povědomá ani trochu. "Tu známe?" zeptal jsem se a sledoval dvojici dál.

Aranel se přidala k vytváření vlnek svépomocí. To bylo od ní opravdu hezké. Věnoval jsem jí zamilovaný pohled a už se věnoval dětem. Nechtěl jsem ani jedno zanedbávat, takže jsem postupně reagoval na všechny, i když jejich slova nebyla mířena přímo na mě. "Říká se jedna ryba. Takže ryby je množné číslo, když jich je mnoho a jsou v hejnu. Většinou se podaří ulovit jednu rybu. A jak vypadá? No, těžko se popisuje její vzhled, takže ji pak můžeme zkusit ulovit, " odpověděl jsem Arminiusovi a po chvilce přemýšlení dodal k otázce o moři odpověď. " No, to si nejsem jistý, jestli jsem někdy byl u moře. "
"A kam budete mít namířeno?" zeptal jsem se Siberie, která nejspíš navazovala na rozhovor, který vedly cestou sem s Aranel. Poté jsem se otočil na Keziah. "To jsi šikovná zlatíčko. A jak se ti dařilo v lovu myšek?"
Jenže než jsem všechny počastoval odpovědí nebo otázkou, tak už se zase škádlili a Arminius vymýšlel různé přezdívky. Něco mi už přišlo trochu přehnané, i když to myslel jako provokaci a výzvu ke hře. Přestal jsem tvořit vodní sprchy a přitočil se k Aranel. "Není tohle už moc? Neměl bych mu nějak domluvit?" Nevěděl jsem, co je ještě v rámci mezí a co je už moc mezi sourozenci. Nebo jako ve výchově a vztahy mezi sourozenci. Protože jsem vlčata nikdy neměl a na svoje dětství jsem si pamatoval opravdu velmi mlhavě. A nechtěl jsem aby měli mezi sebou špatné vztahy, pokud bych tomu mohl jako rodič zabránit.