Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tak nějak jsem se chytal. Cyril, Ivy. Občas někdo pronesl něco mým směrem, ale více si povídali mezi sebou. Nevadilo mi dělat jen takový ten bububu dozor, ale nezdálo se, že by se to tady mělo nějak zvrtnout v nějaké další drama. Dalo by se říci, že už jsem je skoro bral za naše členy a ještě, když chtěli jít do úkrytu? Kaya se tím směrem rozešla hned, já však ještě na chvilku zaváhal. Je to dobrý nápad?
Aranel však vypadala, ze to je dobrý nápad, nebo spíš, tvářila se tak. Tak jsem se tak tvářil taky, kdyby to bylo špatně, tak bych je snad z úkrytu dokázal vytáhnout. "Nevím, jestli se to v tom zmatku nějak neztratilo, ale jmenuji se Awarak," zopakoval jsem raději své jméno, protože jsem ho asi úplně nahlas neřekl. Tak aby nebyly nějaké dohady. "K úkrytu se jde tudy," ukázal jsem tlapou a vydal se za Kayou." Mimochodem, jak vám jde takový lov? Cítíte se v něm jistě?" začal jsem pomalu vyzvídat, abych měl představu s kým mám tu čest. Třeba s novou loveckou skupinou.

// Úkryt

12.2. - Awarak http://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-234375 další značkování nejpozději 12.4.

Vyšlo to. Stalo se to velice rychle, takže moje oči nestihly vidět příšeru, kam přesně letěla. Nebo kam dopadla. Celkově mi chvilku trvalo, než jsem začal cokoliv vnímat. Tolik výdeje magie, když jsem na to nebyl zvyklý. Nebo možná i připravený. To by skolilo i silnějšího vlka. Aranel to zvládla také bravurně a hned rozdávala pochvaly a úsměvy. Když ze mě trochu opadla únava, mohl jsem úsměv oplatit. "Myslím, že vím na co se zaměřit," poukázal jsem na používání magie. Otočil jsem se na Kayu a obdivně na ni pohlédl. "Dobrá práce s tím ledem. A taky dobrý nápad," zopakoval jsem slova už párkrát vyřčená, ale byla to pravda, tak proč je nezopakovat?
Otočil jsem se i na cizí vlky, jejichž jména tu párkrát zazněla. "Ještě jednou zopakuji slova chvály. Děkujeme za pomoc a konečně v klidu, vítejte v Borůvkové smečce. Konečně se Vám můžeme plně věnovat. No tedy, má partnerka se vám zatím bude věnovat. Já bych měl obejít hranice, protože jsou trochu vyčichlé," dodal jsem omluvně a ještě se podíval na Kayu, která měla otázku. A bylo mi hloupé odejít bez zodpovězení. "Ještě není, je to v řešení," usmál jsem se na všechny a pomalu vycouval směrem k hranicím.

// Značkopost

Došel jsem k hranicím a očichal stromy. Pach Baghý byl už trochu ztracený. Zastyděl jsem se, že jsme na to s Aranel trochu zapomněli. Když ono se toho stalo tolik. Věděl jsem, že musíme tento rok pořádně zapracovat na smečkových povinnostech. Jak na značkování, tak na lovu a také na seznámení se s ostatními členy. To by bylo opravdu potřeba. Nebo aspoň si zjistit, kdo je a kdo není členem smečky. Tohle se mi odehrávalo v hlavě, když jsem šel kolem stromů a nechával na nich svůj pach. Tu jsem se otřel o strom, tu jsem podrápal kůru, tady se vyčůral. Jak jsem tak chodil po kraji, cítil jsem, jaký chlad se táhne od řeky a taky od plání. Byl jsem rád, že jsem v lese a mám kde hlavu složit. Být tulákem, to nevím, co bych dělal. Asi se někam nacpal. Pomalu jsem obcházel stromy a doufal, že máme dost jídla v jeskyni. Protože v tomhle mrazu a sněhu musela zvířata jít někam pryč. Stáhnout se mimo, aby měly šanci na přežití.
Dokončil jsem svou obchůzku a přišel zpátky ke skupince. Postavil jsem se po bok Aranel a byl připravený na zpověď cizinců a jejich vysvětlení, co tu hledají. A v hlavě jsem přemýšlel, jestli jako bety máme možnost přijmout nové vlky nebo ne.

Boj s příšerou 5/6

Aranel mi byla hned jako opora k rameni, což jsme využil jen na kratičkou dobu. Oklepal jsem se docela rychle a povzbuzen pochvalou od Kayi jsem sbíral síly na další projev magie.
Věděl jsem však, že si musím dobře promyslet o co se budu snažit. Protože nějaká další akce mě mohla stát síly, které teď byly potřebné. Ale nechtěl jsem náš les dát zadarmo. Najednou se sněžné příšeře začaly kolem nohou omotávat kořeny. A zvedat se vítr. Větru jsem si moc nevšímal a hledal jsem zdroj kořenů, protože to se jevilo jako účinná zbraň. Ve všeobecné vřavě jsem zahlédl vlčici, která se krčila k zemi a čím déle měla příšera omotané nohy, tím více vlčice vypadala, že omdlí. Tohle se dá se zemí dělat taky? Kaya se k ní už rozběhla a vlk, který tu byl také jako cizinec, se rozhodl neodejít a podporovat mladou zeměmagičku.
Vítr se pořád zvedal a začínal se i formovat do tornáda. Hledal jsem, kdo je za to zodpovědný a ejhle, ona to byla moje drahá. Očima jsem sledoval počínání Kayi a příšery a vlčice a kořenů a ledu, a když zaznělo moje jméno, věděl jsem co mám dělat. Nebo spíš, o co se mám pokusit. Přiběhl jsem k hloučku vlků, abych slyšel pokyn a začal si představovat, jak se kořeny hýbou a blíží k noze sněhové potvory. Živě jsem si představil, jak se jí jako šlahouny sápou po noze, jak vyrážejí ze země víc a víc, až mi došlo, že to není jen představa, ale skutečnost. Nebylo to tak namáhavé, jako házení stromů, takže jsem mohl kořeny držet kolem nohy omotané déle. Jenže, jak se příšera bránila, tak bylo těžší jí udržet na místě. "Připraven, " hlesl jsem soustředěně. A doufal jsem, že to vyjde.

Boj s příšernou 2/6

Na otázku ohledně úkrytu jsem dostal odpověď. Trochu mě to uspokojilo, ale měl jsme v plánu to jít posléze zkontrolovat. Protože teď jsem byl ujištěn, že pachy, které jsem cítil, nebyly jen našich členů. Ano výpadky paměti byly dost špatné pro betu. Naštěstí jsem měl po boku vlčici, která mi vše osvětlila.
Lehce jsem mrknul na Aithéra, ale možná to nebylo viditelné dostatečně. Jenže, chtěl jsem co nejdřív dojít k hranicím, i když těch pár minut asi už není takový rozdíl, jako pár dní, kdy cizinci čekali. V klidu a rozvážně jsem si šel lesem a přemýšlel, jestli bych ho neměl označkovat, když tu jsem uslyšel své jméno. Volala mě Aranel a zněla dost vyděšeně. Moje jméno se neslo lesem a za ním jakýsi hluk, lomoz a křik dalších vlků. Na nic jsme nečekal a rozběhl se tam. Pohled, který se mi naskytl byl chaotický. Ze země se sbírala nějaká vlčice, kterou chtěl Aithér podepřít, ale ona zřejmě nechtěla. Vypadala však ve špatném stavu, ale víc jsem toho neviděl. Bolest hlavy mi sebrala na chvíli zrak, což teď nebylo nejvhodnější. Čekal jsem, až mi můj pochroumaný mozek vydoluje vzpomínky na tuto vlčici, protože jsem ji evidentně kdysi znal. Mezitím ke mně doléhaly další hlasy a hlasité zvuky boje. Tak moc jsem se chtěl zapojit, ale bohužel jsem musel počkat.
Konečně. Konečně jsem věděl, jak se vlčice na zemi jmenuje, ale to mi teď bylo asi úplně k ničemu. Prioritou byl vetřelec, se kterým se už statečně prala Kaya (jejíž jméno mi také vyskočilo až teď, proto mi moje pomocná magie trvala tak dlouho). Aranel jsem pořádně neviděl, ale motalo se kolem dost cizích vlků. To jsme teda hlídači, pomyslel jsem si a postavil se po boku tmavé vlčice.
Ta ovládala nejspíš sníh nebo led nebo obojí, ale moc to nezabíralo. Věděl jsem, že ovládám zemi. Že to je moje vrozená magie. To jsem si ještě pamatoval. Jenže, co se s ní dá dělat, to už jsem nevěděl. Nejprve jsem se prostě soustředil a tvářil se, že něco dělám. U nohy mi vykvetla květina, která nám zrovna moc pomoci nemohla. No tak, soustřeď se víc! Tak moc jsem se soustředil, že jsem viděl, jak jeden strom zničehonic proletěl za ledovou stěnou a trefil tu sněžnou potvoru do ramene. Jelikož jsem svou magii plně neovládal, tak mi to vzalo nějakou energii. Za to ta příšera se asi naštvala a začala do ledové stěny mlátit o to víc. Jejda. Seber se, seber se, seber se.

Loterie 8 (1/5)

Povzbudivě jsem se na Aithéra usmál. Věřil jsem, že to zvládne, i když on sám si moc nevěřil. Aranel se zeptala, jestli bude chtít zůstat ve smečce nebo půjde zkusit štěstí v jiné smečce. Zamyslel jsem se, jestli nějaké jiné smečky znám. Ale neměl jsem vlastně ani ponětí, jestli jsem nějakou znal nebo neznal. Věděl jsem jen o té naší. Což by chtělo změnit, než na to zase zapomenu.
Předtím Aranel navrhovala, že můžeme jít na procházku, tak jsme to mohli brát jako poznávací cestu za některými smečkami. Usmál jsem se pro sebe, jak jsem to krásně vymyslel. Aithér zmínil jméno vlčice, Wizku. Zamrkal jsem, protože mi to jméno... Nic neříkalo. Nebo snažil jsem se, jestli mi něco bude říkat, ale nic. Jenže to nemuselo nic znamenat. "Máme Wizku ve smečce? " pronesl jsem dotaz směrem k Aranel, která měla přehled. A byla mým průvodcem. Znovu jsem mohl děkovat osudu, že nás svedl dohromady. Vítr k nám donesl pachy, které mířily do úkrytu. Tohle bylo horší, protože některé mi asi byly povědomé a některé vůbec." Známe všechny, kteří šli do úkrytu, má drahá?" podíval jsem se směrem k úkrytu a pak zpátky na Aranel. To že tu chodili cizinci po lese, jsem věděl. Nedělali bordel a drželi se tak nějak v mezích. Ale aby nějaký cizinec šel do úkrytu? V tom jsem neviděl důvod. Pokud ovšem byl zraněný a v doprovodu dalších členů smečky, tak to by asi bylo myslitelné. Ale jinak...

Loterie 6 (1/5)

Tak nějak jsem tu byl do party. Neměl jsem moc co říct, tak jsem alespoň čichem hlídal cizince, že se nepohybují bezhlavě po lese. Jenže vítr často měnil směr, takže jsem v to mohl jenom doufat.
Když Aranel navrhla nějaký výlet nejdřív jsem se podíval jestli myslí mě nebo svého syna. Přeci jen, neviděli se straaaašně dlouhou dobu, takže mohli jít spolu. Ale ona myslela mě. Srdce mi znovu poskočilo, jako v den, kdy jsem si uvědomil, že ji miluji (tedy, když se mi vrátily vzpomínky a já si to uvědomil znovu, po kolikáté asi?). Sladce a zamilovaně jsem se na ni usmál a pokýval hlavou na souhlas. Vůbec mi nevadilo, že u toho je Aithér. Byl to můj kamarád, takže jsem ho bral jako součást širší rodiny. Je to složité.
Keziah se k nám přidat nechtěla, možná že usnula, Arminius stále spal v úkrytu a Siberie běžela někam pryč. Když přišla řeč na vztahy, cítil jsem, jak se Aithér kroutí, protože to měl nějak složité. Zmatené. Možná že sám nevěděl, jak si ve svých citech vyznat. Neměl jsem pro něj žádnou radu, protože sám jsem v tom byl zcela nezkušený. Nebo málo zkušený. Zase to však mohla být dobrá příprava na to, až bude něco podobného řešit můj syn. "Jé dobře, že ji nechceš ublížit. Ale myslím, že by měla vědět na čem je, aby si nedělala zbytečné naděje," řekl jsem a poplácal ho párkrát po rameni. Doufal jsem, že jsem to řekl správně.
Uslyšel jsem zavytí, které jsem si docela rychle spojil. Znamenalo to, že se vrátila Bahghý domů. Akorát jsem si říkal, že asi nebude nadšená, když tu je tolik cizinců a její bety s tím nic moc nedělají. Tak snad nebude nikdo dělat problémy.

Pěkně zdravím. :))

Prosím o 30 lístků za 300 oblázků. :))
Moc děkuji.

Aranel - Keziah - Aithér - Awarak

Loterie 4 (4/5)

V lese bylo živo. Čekal jsem, co Aithér odpoví a mezitím jsem po očku sledoval naše dvě dcery a dění okolo. Nebo takhle, Keziah vše tiše sledovala jako vždy. Siberka byla chvíli u nás, chvíli radila ve sněhu a pak nakonec odběhla. A ten zbytek jsem nesledoval přímo očima, ale snažil jsem se to zachytit dalšími smysly. Nějak jsem si nebyl jistý, jestli všichni vlci, kteří tu byli patřili do smečky. Nebo jestli s nimi je někdo, kdo patří do smečky. Aranel byla však zcela v klidu, takže jsem byl v klidu také.
Stejně jako moje nejmilejší, jsem i já zaznamenal zavytí. Do toho nám Aithér prozradil, jaké to je v kraji za Gallireou. "Tak to tam nepotřebuji asi chodit. Vlastně to nemám prošlé ani tady pořádně. Teda asi, " dodal jsem. Ono totiž se ztrátou paměti se pojí i to, že můžete to stejné území objevovat stále dokola a dokola. "Ano, to byl Arminius. Ale nejspíš šel do úkrytu. A co se týče našich dvou dám, tak Kezi je spíše tichý typ a Sibi to mluví více. Ale zkoumání sněhu bylo zajímavější," odpověděl jsem na jeho dotazy a usmál se směrem na Kezi a na Aranel i Aithéra.

Trochu jsem si nechával odstup. Vždyť přeci jen to byla dávná doba (asi), co se Aithér viděl s Aranel. Nemohl jsem to tak úplně přesně říct, soudil jsem to jen a pouze z jejich vzájemných pohledů, slov a pohybů. Bylo to zvláštní, jak se to celé zamotalo. Ale byl jsem za to rád. Bez všech možných kroků, rozhodnutí a návštěv bych se nedostal tam, kde jsem teď. A to ke své milující rodině.
Přidala se k nám i Siberia, která byla více komunikativní, než Keziah. Říkala něco i o Arminiovi, ale jeho kožich jsem mezi stromy zatím neviděl. Tušil jsem, že však není daleko. Chtěl jsem si popovídat s Aithérem i sám nebo jako klidně za přítomnosti všech, ale abychom měli pozornost jeden druhého. Já zatím popravdě tu pozornost moc neměl, ale když se začal probírat Coeden, což byl bývalý partner Aranel a otec Aithéra, začal jsem vnímat víc. Sice to bylo hodně špatně, ale slyšet, že už nejspíš je někde dávno za duhovým mostem, mě tak nějak uklidnilo? Ne zrovna potěšilo, to ne, ale o jednoho soka v lásce míň. I když jsem o lásce Aranel ke mně neměl pochyby, stále jsem přemýšlel, jak jí dát najevo svou lásku k ní, tak jsem se občas bál, jestli to není jen sen a jestli ji jednou nezmizí. Raději jsem otočil hlavu ještě jednou do lesa, abych se podíval po Arminiovi a pak se otočil zpět ke skupince. "A jaký je svět mimo Gallireu? Můžeš tam používat magii?" zeptal jsem se, abych se nějak, pomalu, zapojit do konverze. Očima jsem sledoval, kam se vytratila Siberia a musel jsem se usmát. Kdyby nás tu nebylo tolik, tak bych se k ní přidal. Chvilku jsem nad tím reálně uvažoval, ale ne nakonec jsem zůstal stát.

Keziah se mě zeptala, jaké bylo vyrůstat nebo vlastně i žít ve smečce, kde nebyly magie na denním pořádku. Na chvilku jsem se zamyslel. Jaké to vlažné bylo? "Ono když nevíš, že něco máš a nepoužíváš to, tak ti to vlastně nechybí," snažil jsem se to vysvětlit. "To je třeba jako s divočákem nebo jakýmkoliv jiným masem, které si ještě nejedla. Dokud ho nezkusíš nebo o něm neslyšíš, tak ti nechybí. Pak ale někdo řekne, hele existuje, pojď to zkusit. A už v tobě hlodají otázky jaký to je, jak se to chová, co se s tím dělá a tak, " mrknul jsem, jestli mě pochopila. Sám jsem však byl s odpovědí spokojený.
Byl jsem rád, že jsem si příhodu se slunečním paprskem nevymyslel. A věděl jsem, že se můžu pokusit trénovat jak zemi, tak počasí. A když se stala ta příhoda s jiskrami, tak nejspíš i oheň, protože jsem na sobě cítil únavu. A jelikož Keziah vypadala pořád celkem čile, musela to být moje práce. "Myslím, že můžeme oheň trénovat spolu. Cítím se totiž unavenější, než před pár okamžiky. A to jsem se jen soustředil na to, jak bych ti mohl s ohněm pomoci. Takže tohle je asi první stupeň. Jiskry, " dodal jsem pobaveně.
To už se k nám ale vrátila Aranel a někdo koho jsem znal. Věděl jsem, že ho znám, poznal jsem to už z pachu. A předem se připravil na to, co přijde. Na sovu. A byla tam, zjevila se v celé své kráse, což jak už jsem věděl, byl pořádný bolehlav. Ale za ty vzpomínky to stálo. Raději jsem zůstal ještě chvilku ležet, protože jsem si byl jistý, že by mě migréna srazila zpět na zem. Pomalu mi v hlavě až hučelo, jak se vzpomínky draly na povrch. Po chvilce však bylo konečně po všem a sova se pomalu ztratila. Čekat, až se bude moci zase předvést. Byla to zvláštní magie a kdyby mě z ní nebolela tolik hlava, tak bych ji měl o mnoho raději. "Zdravím tě, " usmál jsem se, konečně se postavil a houpal ocasem ze strany na stranu. Vnímat jsem začal až ve chvíli, kdy Aranel představovala Keziah, takže jsem neměl asi co dodat dalšího.

Trochu jsem vykulil oči, když se Kezi zmínila, že svoji magii slyšela od Života. "Téda, ty jsi toho stihla hodně," dodal jsem. Poté jsem zavrtěl hlavou na otázku od Aranel. "U nás doma magie neovládal nikdo. Zajímavé ale, že mi to přijde jako normální věc. Asi jsem je měl pořád v sobě a projevily se až, když jsem sem přišel," řekl jsem zamyšleně. Bylo zvláštní, že měla Keziah oheň. Když mi Aranel potvrdila, že jsem jednou předpověděl počasí, vyplula mi jiná vzpomínka, která se musela udát před výpadkem paměti. Protože mě hlava nezabolela. "A jednou jsem ovládal sluneční paprsky, aby svítily jen na nás. Nebyla jsi tam taky, Kezi? U tůně," otáčel jsem hlavu ze strany na stranu, abych tomu přišel na kloub.
Mezitím nám Keziah začala vyprávět, jak létala na ostrovy. "Papoušci?" zeptal jsem se zvědavě, protože mi přišlo, že takový ptáci jsou dost exotičtí na to, aby tu žili. "A jak daleko doletíš? Aby se ti něco nestalo," řekl jsem trochu se strachem v hlase. Aranel se mezitím vymrštila jako kdyby si sedla na ježka a s omluvou upalovala pryč. Mžoural jsem za ní a snažil se ten pach zařadit. Kezi nevypadala, že by se hnala k hranicím, klidně na nás chtěla čekat. A Aranel vypadala, že nás teď ani nevnímá, protože to byl někdo, koho znala. Kolečka mi postupně docvakala, i když s malými mezírkami. "Řekl bych, že to bude tvůj nevlastní brácha. Syn Aranel, ale na jeho jméno si teď nevzpomenu. Něco mi ale říká, že to je můj největší kamarád. tedy, mám ten pocit." Snažil jsem se to vysvětlit. Nechtěl jsem však Aranel překážet, protože mu určitě chtěla říct spoustu věcí.
Chtěl jsem nějak dceři pomoci, aby uměla ovládat dobře svou magii. Lépe než já. Jenže, kdybych na to nekašlal a vážně trénoval, tak bych to uměl určitě dokonale. Tak moc jsem se soustředil na to. jak bych mohl pomoci a jak by se dal ovládat oheň, až kolem mě začaly poskakovat malé jiskřičky. Tančily kolem mě a brzy zase zmizely. Podíval jsem se užasle na Keziah, jestli to taky viděla a jestli to bylo její dílo nebo moje.

Naše společná chvíle nebyla příliš dlouhá, ale vůbec mi to nevadilo. Vrátila se k nám totiž Keziah a jelikož stála blízko, mohl jsem si pořádně prohlédnout její křídla. Byla vážně krásná. Poté si přilehla kousek od nás, takže jsem se jen maličko nadzvedl, abych na ni viděl.
"Panečku, oheň. Aspoň ti nebude v zimě zima," řekl jsem obdivně. Vůbec jsem nevěděl, kde by mohla dostat oheň. Co jsem si pamatoval, tak u nás doma vlci s magií nebyli. A já měl zemi, co jsem si uchovával v paměti. Aranel vodu, což byl protiklad, takže asi nějaké geny, co se dědily po generacích. Jako třeba i ta křídla. "Já mám vrozenou zemi. A pak tu sovu, jak jsem říkal. A možná, že jsem jednou pocítil i něco jako předpověď počasí?" dodal jsem nejistě a podíval se na Aranel. Ona byla takový můj záchytný bod, znala můj život, který jsem žil s ní a to, co bylo předtím? No, asi jsem tu měl nějaké známé, ale kdo ví koho a nebo kde jim byl konec." Se Siberií jsme zkoušeli lovit ryby. Jestli ještě nebudou mrzy, můžeme to taky zkusit a nebo pak na jaře, když budeš chtít," navrhl jsem Keziah. Pak jsem se ale zarazil, protože od hranic jsem cítil nějaký pach. Známý pach. Podíval jsem se tím směrem a pak zase na Aranel. Chtěl jsem také slyšet, jak Keziah nalezla svou magii, ale zároveň bych měl jako beta to jít zkontrolovat. V očích jsem měl otazníky, co teď?

Musel jsem s Aranel souhlasit. Děti nám rostly doslova před očima. Ale měl jsem z nich radost. Byl jsem rád, že se umí tak dobře chovat a vlastně, že jsou tak šikovní po nás obou. Siberka proběhla pryč a za chviličku se k nám přiřítila Keziah. Tak rád jsem viděl, že je v pořádku a veselá a nejspíš plná dojmů. Mával jsem oháňkou na přivítanou a chtěl slyšet všechno. Všechno co prožila, viděla, slyšela... Jestli už umí ovládat křídla, která jsem velice obdivoval a pořád nepřišel na to, kde je vzala.
Jenže než jsem stačil cokoliv říct, aspoň pořádně pozdravit, ne jen kývnutím hlavy, úsměvem a radostí v očích. Nebo odpovědět na otázku ohledně magií, i když jsem sotva věděl, že mám jako průvodce sovu a že by moje vrozená magie měla být země... Tak už byla zase v trapu. "Tak my tu poctivě čekáme a ona se tam takhle přidruží," řekl jsem naoko vážně a přísně. Uvnitř sebe jsem věděl, že Kezi není nevychovaná, ale ještě je mladá. A když jste mladí, tak vás horlivost nutí jednat, nu horlivě. Slyšel jsem však, že se omluvila a hned se zeptala. Pak na nás mrkla a věnovala nám úsměv. Usmál jsem se nazpátek a pak se podíval na Aranel. Byla tak krásná, jak tak ležela ve spadaném listí. Měl jsem nutkání schoulit se k ní a jen tak ležet, zachumlaní v listí. A vlastně, proč by ne. Přihrabal jsem víc listí k nám, z čehož vznikl jakýsi pelíšek. Pak jsem si přilehl k ní a vdechoval vůni. Užíval jsem si prosté bytí na světě. "Vypadá to, že budeme chvilku čekat. Tak proč si neodpočinout hned. Budeme blízko Baghý, takže víme, kdy na nás bude mít čas a zároveň ještě není tak strašná zima, abychom tu chvilku neleželi. Co myslíš? " zeptal jsem se Aranel.

// Smrkový les

I když byl výlet fajn, dost jsem se těšil do našeho lesa. Sibi vypadala opravdu ospale, ale držela se zuby, drápy, co to šlo. Ona i Aranel ožily, když jsme překročili hranice. Aranel z důvodu, že jsme byli doma a Siberie možná taky. I když, ten důvod byl nejspíš jiný, jelikož se hned přidala do oznámení toho, že jsme doma. Já se nedal dvakrát pobízet, takže jsem se ke zbytku rodinky přidal také. Nechtěl jsem je však přehlušit, takže jsem do vytí nedal tolik síly.
Hned po dovytí se naše dcerka vydala do úkrytu, ale před odchodem se přišla rozloučit. Přitiskl jsem k ní hlavu a zafuněl do kožichu. Chtěl jsem si užít, že se s námi takhle tulí, že na to ještě není dost velká. Aranel se rozešla za naší alfou. Chvilku jsem těkal očima mezi ní a mizející dcerkou, ale pak jsem se vydal za svou milou partnerkou. Posadil jsem se po jejím vzoru kousek od Baghý, a jak jsem záhy zjistil díky sově a bolesti hlavy, (// nejsem si jistá, jestli jsem Kayu po posledním výpadku paměti potkala :D) i vlčice, kterou jsem znal. Nejspíš. Opřel jsem se o ní a ovinul svůj ocas kolem ní. Přeci jen jsem byl huňatější, tak jsem kousek svého tepla mohl předat jí. Sibi se k nám ještě přitočila, když běžela z úkrytu, že se vydá na průzkum, ale zase se brzy vrátí. Usmál jsem se na ni a v duchu děkoval, že nám dala vědět. "Buď opatrná," houkl jsem za ní ještě.