Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Možná by to bylo lepší. :D Kterou platformu navrhuješ?

(3/6)

Zastavil se. Konečně si mohl chvilku oddechnout, protože více pohybu za poslední dobu vážně neudělal. Zaměřil se na mluvu bílého vlčka s černou packou a špičkou ocásku. Když si dal opravdu záležet, rozuměl mu. Druhým vlkem se ani nezabýval, protože stejně nemluvil. Snad se ani nehýbal. Kdyby mohl své tělo ovládat, hned by k němu přiskočil a poplácal ho packou, protože usnout v takové zimě může být nebezpečné. I když se mu zdálo, že zima se konečně trochu mírní. Přestal však uvažovat nad zmrzlými nebo nezmrzlými vlky a vrátil se v hlavě ke slovům Aithéra. "Neobvyklého? Dlouho jsem neměl nic v tlamě, jediné ten zmrzlý sníh. Myslíš, že by to bylo z toho? Ale to by znamenalo, že ti třeba trochu zmrzl jazyk, pokud si taky žužlal sníh."
Nechtěl vlka nějak stresovat nebo snad pomlouvat, že udělal chybu. Snažil se na jejich problém dívat racionálně. A jak tak stál a přemýšlel, začal se neovladatelně třást. Až mu pomalu drkotaly zuby, ale naštěstí si neprokousl jazyk. Akorát se mu podsmekly nohy, takže upadl na bok a vypadal, jako kdyby měl nějaký záchvat. Opravdu se začal bát o svůj zdravotní stav.
Naštěstí se tento úkaz brzy přehnal a zase se mu tělo postavilo. K jeho úlevě si hned sedl, jen mu ocásek kmital ze strany na stranu, takže rozmetal kolem sebe kousky sněhu. Usmál se nad zakručením žaludku Aithéra, ale okamžitě zakručelo i v jeho břiše. "Můžeme si dát zatím koncert prázdných žaludků. Začínám si myslet, že ten sníh byl opravdu něčím zakletý. To se tu stává často, ne? Že se dějí divné věci." Nedokázal si vzpomenout, jak dlouho tu vlastně pobývá. Občas mu v hlavě proběhla myšlenka, či vytanula vzpomínka, co zde zažil, ale byla tak prchává, že se nenamáhal ji rozvíjet dát. Došlo mu, že vlček nebude chtít moc mluvit, ale už mu položil otázku, tak se to snažil zachránit. "Promiň, mě to došlo až teď, že asi nebudeš chtít moc mluvit. Třeba jen kývni na souhlas nebo nesouhlas, ať se netrápíš s vyslovováním." Mile se usmál a začal, což se teda trochu styděl, válet sudy kolem vlka. Brzy se mu z toho motala hlava, ale bohužel s tím nic neudělal. Nikdy! Už nikdy nebudu válet sudy, je to odporná zábava!

// Nevšimla jsem si zprávy od Winter, tak proto odpovídám až teď. :)

(2/6)

Najednou se zarazil uprostřed projíždění sněhu. Za tu dobu, co kolem ostatních jezdil, dostal se docela hluboko, takže viděl jen špičky uší. Ale hlasy slyšel, takže aspoň věděl, že tu nezůstal sám a také, že o sluch nepřišel. Jenže, když se tak zaposlouchal do hovoru, nedávalo mu to smysl. Asi jsem si nahrnul sníh do uší, jinak netuším, co se děje. Jak se nehýbal, začínala mu být zima. Byl však tak zabrán do luštění slov, že si prostupující chlad nepřipouštěl.
Najednou se sám od sebe zvedl a začal pomalu otáčet hlavou ze strany na stranu. Aspoň měl přehled, jestli se za tu dobu, co ryl čumákem ve sněhu, něco změnilo, ale to bylo tak všechno. A zjistil, že jediný, kdo mluvil byt Aithér, bílý vlček. Tak i jemu se stalo něco podivného. Snažil se zaměřit na jejich společníka, aby zjistil, jestli mu třeba nenarostla druhá hlava, ale zrovna měl hlavu na druhou stranu, tak se mu to nepovedlo. Byl však zamlklý, což mohlo znamenat úplně cokoliv.
Konečně přestal houpat hlavou do stran a koukal se jen před sebe. Jedinému, čemu rozuměl od bílého vlčka byla otázka, co se děje s ním. Zatím Awarak nedělal nic, takže mohl v klidu mluvit. "Možná se na nás začíná podepisovat ta krutá zima. Nebo na nás skočila nějaká nemoc, kterou mívají zvířata, která nepřežijí zimu a nutí je něco vyběhnout ven, abychom je ulovili. A jelikož jsou všichni v hlubokém spánku a šikovně schovaní, tak to skočilo na nás." Při slově skočilo mu začalo tělo vyskakovat do vzduchu v různých pozicích. Nejprve se přikrčil a skočil po neviditelné myšce, poté vyskočil na imaginární kámen, takže zapadl hluboko do sněhu, což bylo vlastně štěstí., protože si aspoň nic nezlomil. Neštěstí to bylo v tom, že se zasekl, takže tomu, kdo mu pohyboval tělem, trvalo dlouho, než ho vyhrabal ven. Awarakovy pohyby však už nebyly tak trhavé, jako kdyby se vetřelec s jeho tělem naučil pracovat. "Netuším, co se nám děje, ale myslím, že teď máme malou šanci na úlovek. Nechceme tedy zatím počkat, než nás to přejde?" Možná, že jeho nekontrolovatelné pohyby vyvolávala konkrétní slova. Při ukončení věty totiž začal pochodovat tam a zpátky, jako na nějaké přehlídce.

(1/6)

Těkal pohledem z jednoho na druhého a trpělivě čekal. Zatím co tam tak seděli, přišlo mu, že teplota se změnila až nějak moc směrem dolů. Otřásl se zimou a pohlédl na noční oblohu, jako kdyby hledal nějaký zdroj tepla. Mezitím se oba vlci vyjádřili k jeho plánu a oba dva s ním souhlasili. Radostně zamával ocáskem a chtěl něco říct, ale všiml si, že se kolem nich shlukly jakési malé tečky. Zaměřil na ně zrak, ale brzy zmizely. "Viděli jste to taky?"
Otočil se na své společníky, ale zjistil, že je nevidí. Problém ihned identifikoval, nemohl totiž pohnout hlavou. Zkusil zahýbat packami, ale ani to s ním nic neudělalo. "Nevidíte něco podezřelého u mě? Nemůžu totiž hýbat tělem." Zvláštní však bylo, že své tělo cítil a byl v tak nepřirozené poloze, až zažínal mít křeče. Najednou se však začal hýbat, nejprve trhaně, ale pak se rozešel, ale proti stromu. Pomóc, co to je? Než však mohl narazit hlavou do kmene, rozhodlo se jeho tělo, že se otočí směrem ke svým společníkům. Podíval se na ně, ale brzy se na ně díval vzhůru nohama. Bylo to totiž z důvodu, že se rozvalil na záda a ukázal jim břicho. Vypadal trochu jako podbízivá vlčice a cítil se neuvěřitelně trapně. "Já se vám omlouvám, ale nemůžu ovládat tělo. Teď by nebylo dobré jít lovit, ale můžu čenichat, třeba by to pomohlo." Když byl u slova čenichat, otočilo se jeho tělo zpátky na břicho a po vzoru ledních medvědů, kdy měl zadek ve vzduchu a čumák zabořený ve sněhu, se rozjel po břiše kolem vlků a dělal kolem nich osmičky. Boží.

I tady se hlásím. :)

Mile se usmíval, ale když Aithér mluvil o své rodné smečce, trochu posmutnil. Chtěl mu tím dát najevo, že s ním soucítí. "Mrzí mě, že je to v ní takové smutné. Snad se to brzy zlepší. Když se k nim přidal druhý vlk, pozorně poslouchal jeho jméno, i když si myslel, že obě stejně jednou zapomene. Ale třeba se něco změnilo a už nebude zapomínat. Nechtěl si však dělat falešné naděje, takže se raději vrátil zpátky do přítomnosti.
Po představovacím kolečku zavládlo na chvilku ticho. Možná všichni tři mysleli na jídlo nebo na společný lov, ale ani jeden z nich se neodvážil to říci nahlas. Tak že bych já byl ten průkopník, který to navrhne? No co, když tak mě pošlou do háje s tím nápadem. "Napadlo mě, když nás tady takhle vidím, tři statné vlky, nemáte náhodou hlad? Osobně se mi dlouho nepovedlo ulovit nic většího než nějakého toho zajíce, ale společně bychom si mohli troufnout i na něco většího." Nechtěl se přiznávat, že hladoví už trochu dýl, než je zdrávo, ale ve své sily věřil. S nimi by si troufl na jelena nebo daňka nebo co tady žije. Do svých slov vložil nadějný hlas a do očí se mu nahrnulo napnuté očekávání, protože si byl téměř na sto procent jistý, že to dopadne.

Taky moc děkuji. :)

Poprosila bych o:
13 bodů - 104 mušlí
10 bodů - 16 vlčích máků
10 bodů - 8 křišťálů

Celkem bylo 33 bodů.

Díky. ^^

// Šťastný nový rok přeji. :) Oslava skončila, můžu psát. :D

Ponořen ve svých myšlenkách si přestal všímat okolí. Sice si myslel, jak všechno hlídá a nic jeho oku nepůjde, ale i tak se stalo, že se z bílého sněhu vyloupl vlček. Sledoval jeho pohyb a zdálo se, že mu nechce nijak ublížit. Ale ani bílý se neodvažoval přijít příliš blízko. Jako kdyby bojoval sám se sebou, když se k Awarakovi blížil.
Při pozdravu se lehce uvolnil a jakmile mu řekl další větu, hned se cítil lépe. Roztáhl tlamu do úsměvu. "Ahoj. Můžu ti říci, že jsem před chvílí přemýšlel o tom stejném. Buď jsou všichni jasnovidci a vidí nějakou sněhovou katastrofu, která se na nás blíží nebo mají smečku... " Na chvilku se odmlčel, protože po svém proslovu by sám před sebou utekl a on nechtěl cizince nijak vylekat. Společnost se mu líbila, aspoň se necítil tak sám." Nebo prostě jen hledají jídlo a jsou v jiné části země." Jen co svá slova dořekl, privanuk k nim vítr pach dalšího vlka. Překvapeně se podíval směrem, odkud vítr vanul a dotyčný vlk, už tam stál. Nebyl mu nijak povědomý, ale zdálo se, že jim nechce způsobit potíže. Slušně pozdravil, ale jak Awarakovi došlo, ani jeden z nich se nepředstavil. A když si je oba tak prohlížel, tak ho napadlo, že by společně měli šanci něco ulovit. "Určitě si nás nevyrušil, " řekl s pohledem upřeným na druhého vlka, čímž mu chtěl dát najevo, že nechce za něj přímo mluvit, takže se může samozřejmě ozvat. "Zrovna jsem se chystal se představit, tak aspoň nemusím dvakrát. Jmenuji se Awarak, jak vy?" Nechtěl na ně hned vybalit, že by mohli společně něco jít ulovit. Co kdyby mu utekli? Ne, rozhodl se, že na ně půjde pomalu a kdyby to jeden z nich navrhl dřív, než on, tak by se vůbec nezlobil. Ale do hlavy mi nikdo nevidí, takže by to musela být asi náhoda, kdyby někdo navrhl společný lov.

// Snažila jsem se napsat během oslavy, ale fakt to nejde, ve chvilce klidu napíšu :)

<< Medvědí řeka

Cesta do lesíka mu trvala krátce, ale to mu nijak nepomohlo od hladu, který se mu pomalu a plíživě začal vtírat do těla. Dlouho ani nepotkal živou duši, která by mu mohla pomoci něco ulovit, vystopovat, přivolat nebo cokoliv jiného. Začichal, ale ani vzduch mu nepřinesl nijak zajímavý pach. Jsem sám. Všechny zasypal sníh a jsou z nich ledové sochy. Možná ve smečkách někdo zbyl. Ale bylo by to moc promyšlené se někam takhle vetřít.
Sedl si na zasněženou zem a přemýšlel, jak moc by to vypadalo vypočítavě, kdyby se teď do nějaké smečky přidal. Na jednu stranu bych byl přítěž v očích alf. Hladový žaludek, který musí nasytit. Ale na druhou stranu, nejsem tak špatný lovec. Takže bych mohl být přínosem. Jenže, to bych musel něco najít v tomhle sněhu a donést jim to na ukázku, že to zvládnu i za extrémních podmínek. Mluvil k sobě, protiřečil si, vyvracel dobré argumenty ještě lepšími, ale u toho sledoval pečlivě okolí, aby mu neunikl sebemenší náznak pohybu,

<< Náhorní plošina

Zima přituhovala, o tom nebylo pochyb. Z nebe se střídavě sypal bílý sníh a všude byl přízračný klid, který nerušilo nic. Zpěv ptáků, bzučení hmyzu, ani vánek v listí. Všechno totiž spalo. Tedy skoro všechno. Černobílý vlk se plahočil krajinou a zanechával za sebou stopy ve sněhu. Kdyby byl kořistí, hned by ho někdo mohl ulovit. Naštěstí byl on dravcem a hledal někoho tak nešikovného, aby za sebou zanechával jasně čitelnou stopu. K jeho smůle byli všichni schovaní v úkrytech. Nepřišlo mu to divné, protože se blížil večer, tak bylo jasné, že se všichni skryjí. Měl by to udělat i on, ale neměl kam a ani nevěděl, kde by tu mohli být jeskyně, kde by přečkal noc. Venku se mu však nechtělo přečkávat. Ne že bych se bál, že by mě někdo mohl napadnout, ale co kdybych zmrznul. Nebo... no vlastně ono těch nebo už moc není, jde o to umrznutí. Tak já raději nebudu spát a pokusím se najít nějaké to jídlo. Nebo aspoň teda úkryt, než se uchýlím ke spánku. To by mohl být dobrý plán. A tak se dál plahočil kolem řeky, které si všiml až teď. Ještě štěstí, že se mu nepodařilo do ní spadnout. To by mu umrznutí hrozilo mnohem dřív.

>> Křišťálový lesík

<< Zlatavý les

Prokličkovat lesem mu trvalo o trochu déle, než zamýšlel. Mezitím ho zastihla pěkná chumelenice a ne jenom jedna. Bylo mu jasné, že by si měl okamžitě obstarat něco k snědku a to co nejrychleji. Jenže co v takové zimě sehnat? Každá slušná ryba už dávno spí. Vlastně skoro všechna kořist, kterou žeru, je už dávno zalezlá v nějakém úkrytu a tam se snaží přečkat zimu.
Na mysl mu vytanula vzpomínka, lehce zamlžená, kdy prospal chladnou zimní noc v jeskyni s jezírkem. Zastavil se a snažil se jí znovu uchopit, ale byla tatam. Ani řetěz by nepomohl, který by ji zachytil. Potřásl hlavou a pokračoval v cestě. Uvažoval, jak si bude shánět vodu, když veškerá stojatá voda se jistojistě změnila na led. Můžu jist sníh, vždyť to je taková zmrzla voda. To jídlo bude horší. Nedával si pozor na cestu, protože mu bylo tak nějak jedno kam dojde. Najednou mu na nose přistála sněhová vločka. Pohlédl k nebi a začala se jich sypat hromada. Povzdech si a plahočil se dál.

>> Medvědí řeka

// Já se moc omlouvám, ráda bych pokračovala, hned zítra se přiřítím. A není to tvoje chyba Živote. :)

<< Vrbový lesík

Trochu si pomohl, že už na něho tolik nepršelo, ale zvěř byla stále zalezlá. Neodkázal zavětřit ani malou myšku, či většího zajíce. Zkroušeně se podíval na zem, jestli třeba nenajde aspoň zmínku o nějakém zvířeti. Jenže co se to dělo s mechem. Začal svítit všemi barvami duhy a z nebe toho padalo ještě víc. Když se však zadíval pozorněji, tak na nebi nebylo po dešti ani památky. Místo toho podvečerní nebe osvětlovala duha, která měnila barvy rychlostí blesku a taktéž si hrála se vším okolo něj. Úplně zapomněl, že měl hlad, jak byl tou nádhernou scenérií uchvácen. Nechápal, jak je to možné, ale ani se do toho nechtěl nějak víc vrtat. Raději si užíval této neobvyklé události a doufal, že si to bude pamatovat hodně dlouho.
Procházel lesem, kochal se a uvažoval, jestli ty nádherné barvy budou i na dalších územích nebo je to jen tady. Škoda, že není léto a není tu spoustu rostlin. Bylo by to určitě ještě lepší. Třeba takové fialové listy, růžové okvětní lístky... Moment, to vlastně někde existuje, tak třeba růžová kůra, červená země a tak. Trochu unesen ve vlastní hlavě pokračoval dál lesem.

>> Náhorní plošina

<< Magický palouk

Možná, že jsem měl zvolit rychlejší tempo, než tohle vycházkové. Podobné myšlenky ho přepadávaly na každém kroku. Nejvíce, když se mu velký, studené kapky rozplácly o hlavu a stékaly mu do kožichu. Teoreticky by měl být chráněný větvemi stromů, ale když se na ně zadíval pozorněji, tak zjistil, že ho opravdu neochrání a bude na tom ještě hůř. Jak jsem si mohl myslet, že tady bude zvěř na lovení? Zakroutil nad sebou hlavou a doufal, že to bylo jen tím, že se rozhodoval ve tmě a ne tím, že začínal špatně vidět. Na to jsem moc mladý! Určitě to bylo tou tmou.
Oddechl si, ale jeho situaci to nijak nevyřešilo. Stále měl hlad a déšť mu moc práci neulehčoval a ani žízeň mu zahnat nemohl pomoci. To by musel běhat se zakloněnou hlavou hodně dlouho, aby pochytal aspoň doušek vody. K jeho smůle se do toho přidal ještě vítr, který kapky z vrb shazoval dvakrát rychleji. Tady stejně nic nechytím, raději zkusím ten les vedle. Doufám, že to je les bohatý na hloupou zvěř, která není schovaná před deštěm. Zrychlil tempo, aby se aspoň trochu ukryt před dotěrnými kapkami.

>> Zlatavý les

Po dlouhém a vydatném spánku se probudil plný síly a optimismu. Ten mu dlouho nevydržel, když mu prázdný žaludek připomněl, že šel spát hladový. Nicméně si snažil svůj optimismus udržet, protože s tím se přeci lépe loví. Začichal znovu ve vzduchu, jestli tu přeci jen nenajde nějakou lovnou zvěř, ale ani při spánku žádná nepřišla. Nemělo tedy cenu tu déle setrvávat a vydal se na cestu.
Rozhodl se zkusit štěstí v přilehlém lesíku. Při chůzi se zamyslel, jestli by si neměl nejdříve zajistit vodu, ale když se už vydal pro jídlo, tak u toho chtěl zůstat.
Prohlížel si pozorně cestu, pro případ, že by se sem zatoulala třeba nějaká myš, nebo ještě lépe, nějaký zajíc. Moc se mu do lovu v lese nechtělo, ale když nebylo zbytí, tak hold musel. Přestal se proto rozhlížet, aby už neztrácel čas a něco si rychle ulovil. Začínal totiž mít i žízeň o které se domníval, že ještě chvíli vydrží. Pokud to bude k nesnesení, tak si nejprve najdu vodu. Řekl bych, že bez jídla se dá vydržet líp než bez vody.

>> Vrbový lesík